Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Invaze z Orizemě

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Diktátoři patřili na Zemi odjakživa k nejlépe chráněným osobám.

Snad ještě ve středověku vyráželi králové na koních v čele svých armád do boje. To ještě byli praví rytíři železní a zlatí, kteří riskovali, že sami padnou na poli válečném. Posledním diktátorem, osobně řídícím své vojsko v bitvě, byl nejspíš Napoleon Bonaparte. Ostatní potentáti v jeho době se už na bitevním poli nechali zastupovat jen svými maršály a generály.

Ve dvacátém století se bitevní vřavě vyhýbali i generálové. Budiž čest přiznaná několika málo výjimkám, jako byl Hitlerův generál stíhacího letectva Galland, který i na konci války občas usedl do kabiny stíhačky, aby si sestřelil pár amerických bombardérů a vykličkoval pak mezi americkými mustangy, nebo maršál Paulus, zajatý se svými vojáky u Stalingradu.

Jednadvacáté století už žádnou takovou výjimku nepřineslo. Nejen diktátoři, ale i generálové svá vojska dirigovali z tepla velitelských bunkrů, nejlépe na hodně vzdáleném kontinentě. Tato doba proslula piloty, sedícími v teple a v bezpečí plně klimatizovaných kanceláří na opačné straně světa a bezohledně bombardujícími nezúčastněné civilisty kdesi ve vzdálených zemích. Občas se strefili do pravých vojenských cílů, což propaganda vždycky vynášela jako úspěch, zatímco mrtvé civilisty cynicky označovala jen za »vedlejší škody«, ačkoliv jich bylo mnohonásobně víc než úspěchů.

V tomto století se už málokterý potentát odvažoval vydat se mezi lidi. I papeži se po několika atentátech museli oddělovat od lidí alespoň neprůstřelným sklem obrněných papamobilů.

Nejlépe chráněnými potentáty byli v poslední době američtí prezidenti. Ti nemohli důvěřovat ani svým nejvěrnějším spojencům - jak se ukázalo, když gruzínský atentátník hodil po Georgu W. Bushovi a spřáteleném diktátoru Saakašvilim granát, naštěstí pro oba nefunkční. Do některých zemí se nesměli odvážit vůbec - v Malajsii je soudní tribunál právoplatně prohlásil za válečné zločince. Ani po skončení funkčního období a trvalém opuštění úřadu si nebyli jistí životem. Potřebovali pak doživotní ochranku a dobře se rozmýšlet, kam se mohou odvážit cestovat a kam to nesmí v žádném případě riskovat. Jejich civilní rezidence se podobaly pevnostem, obehnaným více bezpečnostními pásmy, kam bez důkladného prověření nesměl nikdo ani nahlédnout, natož vkročit.

Když ze svého opevněného texaského ranče zmizel prezident na odpočinku G.W.Bush, vznikl samozřejmě poplach. Jedinou stopou po něm zůstala na jeho psacím stole položená vizitka velikosti kreditní karty se strohým jménem: Vědoucí Země. Navíc zde byla uvedená provokační internetová adresa www.hell.usa a na zadní straně bylo anglicky ručně připsáno:

»G.W.Bush patří za své válečné zločiny do Pekla. Vědoucí Země.«

Někdo neznámý se zřejmě snažil vyvolat podobnost se záhadnými událostmi na Guantánamu. Jakoby šlo o tutéž osobu, případně organizaci. Analytici FBI však o tom pochybovali. Nedokázali si představit, jak obrovská organizace by byla potřebná na takové grandiózní akce, kdo by ji dokázal financovat bez sebemenšího povšimnutí světových bank a jak by bylo možné utajit její sídlo, aniž by je odhalily satelitní kamery. Detektivové se neměli čeho zachytit. Svědectví byla nedostatečná, nevěrohodná až zmateční, na místě nezůstal jediný otisk prstů, jediná stopa, jediný zapomenutý předmět. Sledovací kamery v Rentgenovém táboře zachytily množství cizích postav, ale při bližším vyhodnocování se experti chytali za hlavy. Většina postav byla poloprůhledná, byly skrz ně vidět předměty stojící za nimi. Tento dav se jako povodeň vevalil do ostře sledovaných klecí vězňů, kde se rozplynul jako unikající pára. Jen poslední z postav bylo možné sledovat při jejich záhadném mizení, ale expertům i to přidělávalo vrásky. Když poloprůhledná postava došla k vězni - a později k vojákovi nebo zaměstnanci tábora - bleskově i s nimi zmizela, takže byly na některých snímcích zachyceny jen horní půlky postav - než kamera dokreslila políčko, byl zbytek obrázku prázdný.

Bývalý prezident samozřejmě neměl v soukromé pracovně žádnou kameru, takže se nedalo dokázat, jakým způsobem zmizel. Ve zbytku jeho usedlosti však bylo takových kamer plno - ale na žádné se nic podezřelého neobjevilo. Experty to dokonce svedlo k domněnce, že únos exprezidenta má na svědomí někdo jiný než akci v Guantánamu. Bez důkazů to ale nemohli věrohodně potvrdit, ani vyvrátit. Obě akce přece jen spojovalo, že se k nim přihlásil jakýsi »Vědoucí«.

»Vědoucí«, kterého však nikdo nespatřil.


Zkoumání vzpomínek bývalého amerického prezidenta se chopil Standa osobně. Nezkoumal je ale průběžně. Nejprve jeho vzpomínky nahrál do paměti lizidů, pak je poskytl třem dobrovolníkům ze svých »detektivů« a na konec je začal zkoumat i sám. Všichni čtyři zaznamenávali své poznatky do společného protokolu, aby jeden druhého upozornili na podrobnosti hodné záznamu.

Standa se však nejvíc ze všech čtyř zaměřil na prezidentovy zkušenosti se Sandišůty.

Tentokrát očekával správně. Nejvyšší představitel nejmocnější světové velmoci byl poměrně často hostitelem některého ze Sandišůtů, který za něho rozhodoval o osudech planety. Shodovalo se to i s tím, co prosáklo do pozemských médií, když G.W.Bush několikrát naznačil, že dělá jen to, co mu nařídil sám Bůh. Sám si to dokonce i myslel - na rozdíl od jiných mu Sandišůti nikdy nesdělili, jak by jim měl říkat a jejich nejmocnější loutka ani netušila, co slovo Sandišůt znamená. Domníval se však, že v takových chvílích jedná pod vlivem Božím a nenechal si to vzít.

Tím ale nastal pro spravedlnost zapeklitý oříšek. Byl tento člověk skutečně zodpovědným za zločiny, které za něho rozhodl někdo jiný? Mezi těmito zločiny bylo i zahájení dvou ničivých válek, při kterých zahynuly miliony lidí. Tyto příkazy přece vydal Sandišůt v jeho těle a prezident vlastně byl jen další z jeho obětí. Potíž byla v tom, že prezident tak jednal, i když ho jeho parazit opustil. To by pak byly jeho vlastní zločiny - kdyby nebyly vyvolané předchozím ovládáním.

Prezident byl zkrátka přesvědčen, že jeho kroky řídí sám Bůh a že jedná podle jeho příkazů. Jeho našeptávač mu nařídil vyvolat válku - a prezident ji pak vedl i bez něho. Sandišůt mu nařídil vydat zákony, odebírající Američanům jejich svobody - a prezident je pak v Kongresu sám protlačil i s použitím pohrůžek. Proslulý zákon PATRIOT Act dostal od Sandišůtů v hotové podobě, ale pak už jej sám bez nejmenších skrupulí prosadil.

Standa si s tím poprvé nevěděl rady. O Sandišůtech neměl pochybnosti. Ti svoji loutku přinutili vydat rozkazy k zabíjení a měli by se zodpovídat i za miliony takto vyvolaných vražd. Jenže když jeho tělo opustili, prezident další rozkazy vydával už bez jejich přispění. A byly to pěkně sadistické rozkazy! Bombardování sekačkami kopretin - jedna bomba - jedna vesnice dokonale srovnaná se zemí a vyvražděná do posledního kojence, aniž by piloti bombardérů tušili, zda hluboko pod nimi jsou nepřátelští bojovníci nebo jen bezbranní vesničané.

V roce 2004 vydal i bez našeptávání Sandišůty rozkaz dobýt za každou cenu město Fallúdžu, ovládanou povstalci proti centrální loutkové vládě. Americká armáda rozkaz splnila s mimořádnou brutalitou pomocí zakázaných chemických zbraní, především fosforových a radioaktivních bomb. V bojích přišla o necelou stovku mužů, ale ve vyvražděném městě, prakticky srovnaném se zemí, zůstalo čtyřicet tisíc mrtvých, včetně žen a dětí. Navíc jsou tam lidé poškození tak masívní radiací, jako svého času oběti v Hirošimě.

Pozemský tribunál pro válečné zločiny v Kuala Lumpur prohlásil tuto vojenskou operaci za genocidu a válečný zločin nejhoršího druhu. Také podle původních gufyrských počtů by za to měl prezident dostat nejvyšší trest - deset tisíc let nucených prací v Pekle, zakončených zpopelněním zaživa. Prezident se nemohl vymlouvat. Použití fosforových a radioaktivních bomb osobně nařídil a musel si být vědom, jaké mají na lidi účinky. Rakovina, leukémie, dětská úmrtnost, znetvořeniny. Američtí vojáci to jen provedli, jak je jejich zvykem - přesně, bestiálně a bez přemýšlení.

Co teď s tím?

Standa si do svého podzemního sídla povolal na radu otce Mihoviče, ale ani on tento zapeklitý oříšek pro spravedlnost nevyřešil.

„Převezmeme gufyrské zvyky a pak je přece situace jasná,“ navrhl mu.

„Jenže je tady i to předchozí našeptávání, které mohlo překonat jeho svědomí,“ připomněl mu Standa. „On za většinu těch nejhorších věcí nemůže!“

„Ale pořád může za tolik lumpáren, že to podle mě stačí. Víš co? Nech to zatím nedořešené. Klidně ho pošli do Pekla, nějaké to utrpení si tak jako tak zaslouží, ale já o tom svolám velkou Radu Starších a kdyby to nestačilo, můžeme ještě použít všelidové hlasování. Souhlasíš?“

„Nebudu proti,“ řekl Standa. „Příčí se mi gufyrské zpopelnění po tak dlouhé době utrpení. Jaký je v tom smysl? A kromě toho si nejsem jistý, zda by neměli být nejprve obžalovaní Sandišůti.“

„Škoda, že v něm žádný nebyl, když jste ho unášeli!“ vzdychl si otec Mihovič.

„Škoda,“ souhlasil Standa. „Řídili ho a vlastně z něho takovou bestii naprogramovali. Když pak předal prezidentský úřad, odhodili ho. Každý prezident pro ně přestal být zajímavý, jakmile skončil. Ale podívám se na toho současného, mohl by mít svého loutkovodiče u sebe, ne-li přímo v sobě.“

„Zkus to,“ souhlasil otec Mihovič.

„Uvidíme,“ slíbil Standa.


Současný americký prezident včas pochopil, že teď nejspíš půjde o krk jemu. Pochopil, že ho žádný podzemní kryt nezachrání a použil prostředek, který by měl jeho únosu úspěšně zabránit.

Je velice pravděpodobné, že to ani nevymysleli lidé, ale Sandišůti. Ti se přece už dávno mohli obávat, že se na Zem vypraví gufyrové a vymysleli prostředky, které by jim to maximálně ztížily.

Nepřekonatelnou překážkou pro gufyry bylo americké prezidentské letadlo, známé ve světě pod heslem Air Force 1. Jedině na jeho palubě měl být prezident před nimi bezpečný. Sandišůti se při svých úvahách hodně spoléhali na gufyrskou čest. Gufyrové by asi nepoužili sestřelení civilního letadla, při jehož havárii by zahynuli i nevinní. To Sandišůti by si takové starosti nedělali. Ve světě jsou známé případy sestřelených civilních letadel, ať zveřejněné, jako byl korejský dopravní letoun sestřelený Rusy nad Sachalinem, Američany sestřelený iránský dopravní airbus, Izraelci sestřelené libyjské letadlo, nebo jsou dodnes zahalené tajemstvím, jako havárie letadla, na jehož palubě byl generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld v Africe.

Většinou byli viníci těchto tragédií za své zločiny namísto odsouzení naopak vyznamenáni. Byly to ale zločiny výhradně lidí, nebo se na nich podílely také cynické bytosti z vesmíru?

A snažili se prezidenta Spojených států chránit jen lidé? Anebo - nejen lidé?

Co věděli Sandišůti o možnostech gufyrů?

Znali jejich adchyf, umožňující přesuny na libovolné vzdálenosti i mezi vesmíry. Když zjistili, že gufyrové na Zem posílají děti pozemšťanů, tvrdě na ně udeřili, Podle gufyrů šlo o neošetřenou výjimku, vlastně díru ve smlouvách, ale Sandišůti to považovali za důvod k brutálnímu vyhrožování a gufyrové své záchytné body raději ze Země až příliš poctivě stáhli.

Mohli se Sandišůtové domnívat, že jim tenkrát gufyrové nějaké záchytné body zatajili, aby se časem mohli vrátit? Nejspíš ano, Sandišůti neměli prostředky k jejich odhalení. Věděli jen, že tyto prostředky gufyrové mají a měli i jakousi hrubou představu o jejich možnostech.

Znali i aglomno a ačkoliv sami používali jednodušší verzi tyhborgyr, o vlastnostech allohmoty měli poměrně dobré představy. Jistě pochopili, jaké prostředky byly při nedávných únosech použity. Prezidentské letadlo bylo ale ve vzduchu objekty z allohmoty nedosažitelné a dokud by nepřistálo, byl by na něm prezident v naprostém bezpečí. Air Force 1 dokáže ve vzduchu doplnit z tankovacích letadel palivo a mohlo by se poměrně dlouho udržet mimo dosah gufyrů.

To vše by platilo, kdyby byli protivníkem Sandišůtů jen gufyrové, případně i gufyry vybavení pozemšťané. Sandišůti ale neměli o konfliktu správné představy. Netušili, že jim lidé odebrali vládu nad lizidy a že se na Zemi nenachází ani jeden gufyr. Pokud pátrali po svých největších vesmírných konkurentech, pátrali marně. Museli by pátrat výhradně po lidech... ale těch je na Zemi tolik, že se mezi nimi pár tisíc příchozích z vesmíru ztratí.

V každém případě Standa brzy zjistil, že jeho cíl v současné době létá někde nad mraky, takže na něho nemůže. Nevadí, řekl si. Nepřetržité létání stojí mnoho paliva a doplňování tankovacími letadly ve vzduchu je hodně marnotratné plýtvání. To dlouho nevydrží.

Bohužel se nemohl zabývat stíháním jednoho letadla, i když v něm byl tak významný člověk, nejspíš i se svým parazitem. Jenže jen Standa uměl číst lidem vzpomínky, proto byla jeho přítomnost na základně důležitější. Sledování ale mohl svěřit přátelům. Nebude jednoduché najít ve vzdušném prostoru Spojených států, kde se denně pohybuje tisíce letadel, jedno konkrétní, ale měl by se o to aspoň pokusit.

Pozval si z Orizemě Brdlíkovic dvojčata Péťu a Pavla, vysvětlil jim, co mají hledat a slíbil jim všemožnou podporu a všechny prostředky, o které požádají. Bylo by dobré letadlo Air Force 1 najít, sledovat a až přistane, položit tam dvě prétové značky: na letiště a přímo do letadla. Zbytek měli ponechat přepadovému komandu, Standovi hoši měli přece jen více zkušeností. Měl tam být Sandišůt, takže by ty zkušenosti byly potřebné.

Sám se musel soustředit na jiné...


Dlouhé Standovo úsilí bylo nakonec úspěšné. Podařilo se mu vymyslet, jak na to s aglomnem.

Dokud byl on a Slávka jediní, kdo aglomno ovládal, musel před každou akcí osobně převádět své lidi do allohmoty a po skončení akce vracet do reálné hmoty. Bylo to poměrně rychlé, ale přece jen to zdržovalo. Ještě horší bylo, že všichni museli během akce zůstávat ve formě allohmoty, což je omezovalo. Dokázali některé předměty obalit polem rationu, dokázali s nimi pomocí préta přeskočit třeba až na opačnou stranu Země, ale žádný předmět nedokázali uchopit rukou.

Standa přitom přišel na odlišné řešení než gufyrové - a jak se zdálo, šikovnější.

Tyhborgyr, základ aglomna, se mu podařilo vestavět přímo do lizidů, takže nepotřeboval další úpravy lidí. Kdo měl ovladač lizidů, mohl se nyní převádět podle potřeby do allohmoty a naopak, mohl tak dokonce převádět i různé předměty - a to na pouhý myšlenkový povel lizidům. Stačilo by naučit dobrovolníky správný myšlenkový povel - a získal by ještě schopnější armádu než dosud.

A byla tu ještě jedna výhoda, ovšem jen pro Vědoucí. Kdo ovládal lizidy, mohl podle potřeby i tento povel či požadavek zablokovat. Vědoucí by tím získal další moc - ale Standa si jen povzdychl, když si to uvědomil. Další posílení moci Vědoucích nemuselo být podle něho dobré. I když se sám mezi ně také počítal.

Jeho soukromá armáda se mezitím rozdělila na dvě skupiny.

První říkal »policisté«. Byli teď ještě lépe přizpůsobeni a jejich schopnost únosů se zvýšila. Jejich akční rádius byl prakticky po celém světě a prakticky neznali překážky.

Druhé partě říkal »detektivové«. Věřil jim natolik, že jim svěřoval vyhodnocování vzpomínek zajatců. Přečíst je mohl pořád jen on, ale o vyhodnocování se s nimi dělil. Základem party detektivů byli jeho původní kurýři, ale postupně je doplňoval o další dobrovolníky z Orizemě. Nejvíc mu jich poslal otec Mihovič, takže to byli většinou Češi, měl ale mezi nimi i dvacet pět Rusů, kteří se mu přihlásili na setkání Vědoucích, pořádané Ruskou Tajgou. Detektivové se od policistů prakticky ničím nelišili, jedni i druzí mohli dělat totéž. Rozdíl byl v důvěře, kterou jim Standa dával. Policisté byli vlastně jen výkonné nástroje. Detektivové měli větší vliv, ale také větší zodpovědnost.

Získání dvou set nových »policistů« z řad vězňů na Guantánamu byl poměrně značný skok. Kritickým místem byl už jen on sám, Stanislav Tvrzník, Vědoucí Země.

Kdyby se zaměřili na vězně v Čechách, byla by to pro ně snadná záležitost. Standa ale věděl, že v tak malé zemičce nesmí začínat, když není chráněná proti invazi spojenců. Byl to jen zdánlivý paradox. Obsadit Čechy vojensky dokázali nedávno i formálně spřátelení Rusové, dokázali by to ale lehce i spojenci z druhé strany. Komu by se to hodilo, podnikl by takový krok bez rizika, že by se Češi bránili. Propaganda by snadno zahladila pošramocení světové pověsti útočníka, jak se jí to ostatně daří ve všech podobných případech.

Standa podvědomě cítil, že musí začít v nějaké větší zemi, která by se nemusela obávat invaze. Mohlo by to být Rusko, Čína, Indie, nebo raději Francie či Anglie? Chtěl se o tom poradit s otcem Mihovičem, ale ani on si nebyl jistý. Opatrně se nakonec shodli, že by bylo nejlepší začít v největší zemi světa, protože tu si nikdo nedovolí ani kritizovat, natož postihovat sankcemi, o vojenské invazi ani nemluvě.

Ano... ale...

Napravovat vězeňství Spojených států by byl úkol pro Herkula. Přes tři a půl milionu vězňů v mnoha stovkách státních i soukromých věznicích byl příliš velký oříšek. Ve Spojených státech se vězeňství stalo ziskovým vězeňsko-průmyslovým komplexem a i když se nedařilo prokázat jeho korupční charakter, tvrdí se, že vznik soukromých věznic a příslušných lobbistů vedl k nebývalému zpřísnění americké justice a tím i k neuvěřitelnému nárůstu počtu vězňů.

Vězeňství je totiž obrovský byznys - vězňové pracují levněji než placení dělníci, nemusí se za ně platit pojištění a neopováží se vzepřít ani při otrockých podmínkách. Což pochopitelně nemá se spravedlností nic společného a pro demokratickou zemi je to hodně špatná vizitka. Experti dokonce odhadují, že polovina vězňů je nevinných. Tak se chovalo Rusko za Stalina - potřebovalo otrockou práci k budování mamutích staveb pětiletek. V tomto bodě nedosáhly Spojené státy Stalinovy velikosti s desetimilionovými gulagy a vražednými sibiřskými podmínkami, ale třemi a půl miliony vězňů mu začaly nepříjemně šlapat na paty - zejména když se Rusko Stalinových gulagů již před časem zbavilo. Místo aby vězeňství vedlo k potlačování kriminality, soukromé vězeňství způsobilo její nárůst a udržování na nejvyšší hodnotě na světě. Daleko za Spojenými státy tak zůstaly i tradiční tyranské režimy, jako Rusko, Bělorusko a Bermudy. I Čína je v těchto tabulkách níž. Má vězňů na pětkrát víc obyvatel o milion a půl méně.

Standa si uvědomoval, že rozplést tu hydru nebude určitě jednoduché. Neměl by se toho raději zdravě zaleknout a začít na snadnějším místě?

Otec Mihovič by na jeho místě možná couvl.

Standa ne.


Internetová adresa www.hell.usa začala zveřejňovat údaje, které představitelům velmocí jistě nebyly po chuti. Standa tím pověřil dva hochy s úkolem vysvětlovat lidem, co se děje pod hlavičkou »Vědoucí Země«. Měli se starat o vysvětlování, co se děje s unášenými lidmi, i o aktuální zprávy.

Začalo to rozborem situace na Guantánamu, kde Vědoucí nejprve nařídil osvobození všech vězňů a následně naopak potrestání většiny vojenského i civilního personálu. Standa prohlásil, že je to ve shodě se závěry justice USA. Tím, že za desetiletí nedokázala nikoho z vězněných obžalovat ze skutečných zločinů, vlastně nepřímo přiznala, že tam jsou nevinní úplně všichni.

„Samozřejmě dnes všichni chovají obrovskou nenávist k Americe a Američanům,“ stálo tam otevřeně. „Jenže tu nenávist způsobilo dlouhé a ničím neomluvitelné věznění. Proto jsme přistoupili i k potrestání většiny personálu koncentračního tábora. Nemohou sice za zlovůli prezidenta Bushe, ale účastnili se až příliš nadšeně ponižování a mučení zajatců, což je přímo učebnicová definice válečných zločinů. Byli proto odsouzeni k různě dlouhému pobytu na nucených pracích v Pekle, donedávna používaného jen výjimečně.“

Stránka, popisující Peklo, obsahovala pár panoramatických fotografií, aby si její návštěvníci mohli udělat představu o tamním prostředí. Kromě toho zde bylo krátké video, rovněž zachycující panorama ze světa zatracených a další, ukazující vězně při práci v rozžhaveném prostředí.

Nejhorší částí - z hlediska vlády - byla ale všeobecně přístupná databáze trestanců v Pekle.

U každého zde byly uvedené údaje, jaké musí podle Ženevských konvencí odpovědět zajatci - jméno, datum narození, u vojáků hodnost a osobní číslo, rozsudek - důvod k odsouzení i sazba trestu. Nejčastějším důvodem byl »válečný zločin - mučení« se sazbou deseti let nucených prací v Pekle, ale byly i další důvody: »vražda« za dvacet let a »nepřípustné ponižování zajatců«, trestané pouhým rokem, jenže za každou osobu zvlášť. Sazby se sčítaly, takže u mnohých vězňů dosahovaly až několika tisíciletí - s poznámkou, že v Pekle se nestárne, takže si zaručeně celý trest odpykají.

Vojenské a politické představitele na těchto seznamech nejvíce rozčilovaly sazby pro vysoké důstojníky. Ve všech válkách, kde došlo k uplatnění Ženevských dohod, měli zajatí důstojníci lepší životní podmínky než mužstvo. Tady tomu bylo naopak. Čím vyšší představitelé, tím těžší zločiny se jim kladly za viny a tím vyšší tresty měli uložené. Nejvyšším trestem bylo deset tisíc let v Pekle - i když tento drakonický trest dostal jediný člověk - bývalý americký prezident. S poznámkou, že soud ještě hledá polehčující okolnosti, které by mu mohly trest snížit, což ovšem vypadalo spíš jako výsměch.

Další, co se na této stránce objevilo, bylo původní prastaré Sedmero a podrobné vysvětlení jeho jednotlivých bodů. Byla tu navíc poznámka, že tento zákoník platí na Zemi už tisíce let, takže bude vyžadován ve všech zemích. Nejen v těch, kde se zachovala jeho pozměněná varianta, známá jako Desatero, ale i tam, kde dosud uznávali jiné zákony.

„Sedmero bylo lidem kdysi dáno jako základ společnosti,“ stálo na konci vysvětlivek. „Časem si je lidé svévolně pozměnili, proto na Zemi nastal nejvyšší čas návratu k původní verzi. V současné době trestá Peklo jen porušování bodů, které znají lidé z Desatera, ale to se musí změnit.“

Na internetu pochopitelně vyvolalo Sedmero tisíce bouřlivých diskuzí. Získalo si zastánce, ale i zuřivé odpůrce. Jak se zdálo, odpůrcům nejvíc vadilo přikázání »Svévolně nezničíš«. Vandalové se proti tomu otevřeně bouřili, ale protestovali i ostatní lidé.

„Co je komu do toho, jak si já nakládám se svým soukromým majetkem?“ byla nejčastější námitka v diskuzích. „Proč bych měl být za něco takového trestán? Tím přece nikomu neškodím!“

Zakrátko se tato námitka objevila i v upřesnění vysvětlivek.

„Když ničíte svůj soukromý majetek, ničíte podíl na zdrojích,“ objevilo se u ní vysvětlení.

„Ale co je komu do toho?“ pokračovaly námitky.

„Zničíte-li zdroje, nemusí se jich dostávat pro jiné,“ pokračovalo vysvětlení. „Nedodržování tohoto přikázání vedlo na Zemi k tomu, že jedna část lidstva společnými zdroji nezřízeně plýtvala a na druhou část se nedostávalo. Zdroje se mají využívat hospodárně a jejich svévolné ničení proto má být trestné. Zejména když jsou zdroje hromadně přesouvány z oblastí, kde je jich nedostatek, do oblastí nadbytku, kde jimi malá část lidstva nepřípustně plýtvá. Dvojnásob trestné bude, když se ty přesuny uskuteční násilím.“

„Ale to je přece nepřípustný útok na Spojené státy!“

„Ano, to je to nepřípustné plýtvání zdroji, které Spojené státy pomocí svých okupačních vojsk a za přispění tištění ničím nepodložených peněz ždímají ze zbytku světa,“ byla odpověď. „Majetek Spojených států vznikl a vzniká drtivou většinou pouhými finančními přesuny, aby hodnoty, za ně získané, mohla nepatrná část lidstva uchvátit, ovládnout a prohýřit. To bude v budoucnu trestné - včetně plýtvání prostředky, vynakládanými na zbrojení.“

Jak se dalo čekat, vláda Spojených států ihned podnikla protiakci. Vypsala milionové odměny za informace, které by vedly k dopadení osob, zodpovědných za tuto »štvavou a nelegální webovou stránku«, a také ke zjištění umístění serveru, kde se tato stránka nachází. Jenže neuspěla, ačkoliv se na problém zaměřily tisíce lidí nejen ve Spojených státech, ale po celém světě.

Kromě IT odborníků pátraly po tajemném serveru i stovky amerických vězňů, které zase lákal příslib svobody za jeho případné odhalení. Firma Microsoft by tím přišla o pár odborníků, ale mezi množstvím vězňů, jejichž otrocké práce běžně využívá, by to nehrálo žádnou roli. Navzdory lákavé odměně se umístění serveru zjistit nepodařilo. Zdálo se, že se nenachází na území Spojených států, ale to byl značně nejistý poznatek. Tím spíš se nepodařilo odhalit osoby, které za ním stojí. Podpis Vědoucího pod akcemi se nezměnil, ale stále to byla neznámá postava.

Dalo se ale vysledovat, že tato stránka má neustále se zvětšující návštěvnost. Lidé se na ni asi nejčastěji připojovali ze zvědavosti, jenže server se nezhroutil ani pod miliony současně posílaných dotazů, když se ho vládní hackeři pokusili přetížit a shodit.

Byl zřejmě silnější než čekali.


Peklo pod správou Orizemě se od původního gufyrského lišilo. Chybělo přepočítávání práce na mzdu, které gufyrům sloužilo k fiktivnímu odškodňování obětí zločinů. Tvrdá trestanecká práce byla i zde součástí trestu, ale jediným účelem bylo nucené zaměstnání vězňů - a to i na nesmyslném vršení pahorků, náspů a přehrad, stavěných do cesty lávovým proudům. Zdejší sopky je obvykle překonaly a úmornou práci vězňů rozmetaly, ale tady šlo o zaměstnávání vězňů třeba i nesmyslnou prací, aby jim trest lépe ubíhal. Bylo to vlastně i pro jejich dobro, nicnedělání by je brzy zničilo.

Vězňové mohli podle Vězeňského řádu odmítnout pracovat venku. Místo toho mohli šlapat na rotopedech, které jim odvedenou práci přesně změřily a té pak odpovídala odměřená strava, jenže horší kvality, než dostávali vězňové pracující venku.

Kdo odmítl i to, případně na rotopedech neplnil alespoň minimální výkon, mohl celý den ležet ve své spací buňce nečinně. Skleněnými dveřmi mohl pozorovat ostatní, jak pracují, jenže k jídlu se musel spokojit úsporně namíchanou šlichtou z masokostní moučky, vhodnou spíš jako krmení pro vepře. Prý byla po zdravotní stránce nezávadná, ale rozhodně nevoněla a nevynikala chutí - naopak. Udržela člověka při životě, ale nic víc. U nováčků zpravidla vyvolávala dávivý reflex, bez zvracení se dala jíst až po delším hladovění. A navíc - aby to nebylo tak snadné - se doba bez práce počítala jen za polovinu. Ve výsledku se všichni trestanci po krátkém počátečním období vzdoru sami hlásili na nesmyslnou práci mimo věznici, za kterou byla strava přece jen o stupínek snesitelnější.

O nedělích se nepracovalo. Vězňové, pracující celý týden venku, dostávali svátečnější jídlo, ostatní se museli spokojit se stejnou kvalitou, jako o předchozích všedních dnech.

Na vězně dohlíželi dozorci, podřízení Vědoucímu Pekla. Byl jím Standův kamarád Břetislav Kovář, rozvážný muž, který pamatoval krále Přemysla Otakara II. Podle stanov nezasahoval do záležitostí vězňů a staral se jen o dozorce, aby nebyl vystavený pokušení vězně šikanovat. Také Vězeňský řád na první pohled vypadal jako ochrana vězňů před šikanou. Ve skutečnosti chránil dozorce, aby sami nesklouzli k nepřípustnému chování. Aby nemohli vězně šikanovat, měli dozorci za různé přečiny stanovené pevné sazby trestů. Rozhodně neměli právo trestat je podle své libovůle. Kromě řešení sporů měli vězňům přidělovat práci a výjimečně varovat ulejváky, aby přidali na výkonu, nechtějí-li namísto venkovní práce šlapat na rotopedech, ale nesměli používat ani násilí. Jejich jedinou zbraní bylo částečné ztuhnutí, vyhrazené k sebeobraně a k řešení rvaček.

Největším trestem pro vězně bylo dočasné převedení mezi nepracující, což s sebou přinášelo stravu nejhorší kvality a prodloužení trestu. Také vězeň, který úmyslně způsobil druhému zranění, si vysloužil nucené nicnedělání - a po celou dobu léčení jen nechutnou šlichtu z masokostní moučky.

Mezi Břéťovy povinnosti patřilo dohlížet na pravidelné střídání dozorců. Služba v Pekle neměla překročit čtrnáct dnů, pak museli být vystřídaní. Dobrovolníků se ale hlásilo dost. Někteří se střídali mezi Peklem a Zemí, kde je zaměstnával Standa, většinou jako »detektivy«, jiní se v mezidobí vraceli na odpočinek do Orizemě.

Služba v Pekle nebyla náročná fyzicky, ale psychicky. Poznatek ze světových věznic říká, že střežení vězňů se příliš snadno změní v šikanu, Proslulý Stanfordský vězeňský experiment ukázal, že věznitelé, kterým se ponechá úplná volnost, dokáží týrat i vězně, o jejichž nevině bezpečně vědí. Odborníci přitom odhadují, že třetina vězňů v Amerických věznicích je nevinných, jsou tam jen aby byli k dispozici na otrockou práci. Tak to v USA zavedli již po zrušení otroctví. Tehdy propustili na svobodu černošské otroky, jenže jejich práce na plantážích chyběla. Jižanští představitelé si ale rádi zvykli nahradit je vězni - a bývalí otroci rychle skončili ve vězení, často pro nepatrné nebo dokonce úplně smyšlené přečiny. A tak to v té »svobodné zemi« přetrvalo dodnes.

Se zavedením soukromých věznic vylétly ve Spojených státech počty vězňů do neuvěřitelné výše. Kritikové tohoto systému tvrdili, že to nemá nic společného se zvýšením kriminality, ale se zneužíváním justice k získávání otrocké práce. V této »svobodné zemi« může být trestem za krádež auta až pětadvacet let otrockých prací! Někteří jdou ještě dál tvrzením, že je v amerických věznicích víc nevinných, než opravdu důvodně uvězněných zločinců. Představitelé tohoto státu mají přitom pořád nebetyčnou drzost kritizovat jiné země za nedodržování lidských práv!

Bylo by protismyslné, kdyby mělo vězeňství Pekla dopadnout stejně odstrašujícím způsobem. Proto bylo nutné klást větší důraz na spravedlnost. Pobyt ve zdejším nevlídném prostředí byl sám o sobě dostatečným trestem a drakonicky dlouhé tresty obzvlášť. Peklo bylo ale určené především pro nejzávažnější zločiny, kde jeho tvrdost byla namístě.

Znamenalo to ale obrovský problém. Kdykoliv se Standovi »policisté« zaměřili na americkou věznici, největší problém byl, co s nevinnými. Jejich poměr ke skutečným zločincům byl v každé věznici jiný, ale všude vysoce nadpoloviční. Bylo to pochopitelné - před zavedením soukromých věznic odpovídaly počty vězňů zhruba zločinnosti, po tomto kroku se přiblížily vyšší poptávce po otrocké práci. Standa však nemohl nevinné propustit do jejich domovů. Byli přece americkými soudy právoplatně odsouzeni a okamžitě by je do vězení vrátili. Řešení muselo být proto komplexnější.

Po každé vyklizené věznici se museli Standovi detektivové zaměřit na nejbližší soudy. Tam byl poměr nevinných k těm, kdo soudcovský talár zneužívali, zpravidla úplně opačný. Po prostudování namátkově vybraných rozsudků skončila většina soudců v Pekle a ti zbývající, většinou nezkažení justiční nováčci, nestíhali přebujelou soudní agendu zvládnout, jako když byli v plném počtu. Měli to těžké, neboť americké zákony jim nedávaly na výběr, trestní sazby byly předem dané. U koho našli policisté sebemenší množství drog, ten šel bez pardonu do vězení, často na stejnou dobu jako pachatelé nebezpečných násilných činů. To pak nebyla vina soudců - ale i tak jich šlo do Pekla dost.

Standa se rozhodl vypomoci soudcům, kteří bez újmy prošli testem vzpomínek. Přenechal jim rehabilitaci nevinných a sám za ně převzal zbytek soudní agendy. Případy mu přenechávali ochotně. Stačil jim krátký pohled do Pekla, kam se směli podívat, když se zajímali o osud svých kolegů. Ani rehabilitacím se příliš nebránili. Ať tak či tak, v koutku duše uznávali, že budou spravedlivější než odsuzující rozsudky. Zejména když sami ještě nikoho nespravedlivě neodsoudili.

Do Pekla začali naopak hromadně přicházet udavači, obvykle pro porušení sedmého přikázání Nepodáš křivého svědectví, nejčastěji ve spojení s porušováním pátého přikázání Nezotročíš, neboť to byli nejčastěji oni, kdo si pak vězně levně pronajímali. Často ale tu špinavou práci zadávali za Jidášské peníze jiným, takže se pak s nimi sešli v Pekle. Z věznic se do Pekla přesunulo i několik skutečných zločinců, ale bylo jich mnohem méně než za úřadování zkorumpovaných soudců.

Nevinně odsouzení se vraceli domů pomaleji, než je předtím odsuzovali - ale bylo naprosto nezbytné, aby se vraceli domů legálně. Dokud byli na Zemi vedení jako odsouzení, nezbývalo jim nic jiného než se dočasně ubytovat na ostrovech v Orizemi. Některým se tam tak zalíbilo, že využili nabídky Rady Starších, aby si sem natrvalo přivezli rodiny a případně příbuzné. Jiní se ale chtěli za každou cenu vrátit na Zem. Bohužel si museli počkat na výsledek rehabilitačního soudního procesu, tak jak je soudy stačily provádět - a to museli mít naději, že je obnovený soud po vyřazení křivých udání osvobodí.

Dlouholetá zkušenost říká, že rehabilitace všude probíhají mnohem pomaleji než soudy. Žádný režim nepřizná s radostí své chyby a omyly a soudní moc dvojnásobně. Jako komunističtí soudci sabotovali rehabilitace politických vězňů po pádu komunismu, tak si američtí soudci dávali na čas s rehabilitacemi amerických nevinných.

Pravda, úplně jednoduché to neměli. Museli nejprve vyřadit svědectví osob, zainteresovaných na využívání odsouzených, stejně jako vynucených přiznání. Pokud se jim to podařilo, mohli proces obnovit, jenže vyřazování křivých svědectví osob se střetem zájmů bylo velice problematické.

Standovi »detektivové« to věděli přesně, ale nemohli u amerických soudů legálně vystupovat ani jako svědci, ani jako soudní znalci. Soudci zase nesměli přijmout za právoplatné svědectví záznamy vzpomínek obžalovaných ani svědků. Tak se stávalo, že v mnoha případech zůstávali ve Spojených státech nevinní i nadále formálně odsouzení a nemohli se už vrátit.

Mnohem rychleji probíhaly rehabilitace osob, odsouzených čistě na objednávku. Tam obvykle býval proces zfalšovaný natolik, že musel obžalované osvobodit prakticky každý nezávislý soudce. Aspoň někteří nevinní se tak mohli vracet k rodinám. Justiční mašinerie couvla... ačkoliv neochotně a zdaleka ne všude... Revizi věznic zahájili v menších státech Alabamě, Mississippi a Louisianě a překvapivým zásahem se jim tam podařilo justiční mafii úplně zlikvidovat.

Vláda státu Texas se jim ale postavila s nebývalou razancí. Bylo nad její síly uchránit věznice před nájezdy, neboť Standovi »policisté« byli díky aglomnu v takové výhodě, že se jim nemohl nikdo otevřeně postavit. Nedokázala ochránit ani soudce, soudící lidi na objednávku, kteří končili sami na nucených pracích v Pekle, postavila se však s neočekávanou tvrdostí proti rehabilitacím nevinných, jako kdyby to mělo mít za následek úplné zhroucení Ameriky.

Soudci, vracení na Zem po vyslechnutí Standovými detektivy, kteří neměli na svědomí svévolné rozsudky, většinou poslechli doporučení Vědoucího Země a rehabilitaci nevinných ochotně zahájili, jenže vláda státu Texas jako výpomoc dosadila na místo jejich nadřízených jiné soudce, osvědčené ve službě politikům. Ti rehabilitace ihned zastavili a pokoušeli se dokonce pokračovat v procesech, označených Standovými lidmi za účelové a založené na křivých obviněních.

Pokud ale čekali, že jim to projde, mýlili se.


Soudce Michaela Westwooda třetího odpoledne v jeho nové funkci navštívil velice podezřelý návštěvník. Nepřišel běžnou cestou přes Westwoodovu sekretářku. Zjevil se znenadání přímo před jeho psacím stolem, až sebou ohromený soudce trhl.

„Dobré odpoledne přeji, pane Westwoode!“ pozdravil ho.

Vypadal skoro normálně. Vysoký, poměrně mladý blonďák, ani oblečením nijak nevybočoval z průměru. Strakatá košile, odřené jeany, brýle proti slunci - všechno běžné součásti oděvu. Nebylo ale běžné, jak se tu objevil.

„Bývá dobrým zvykem oslovovat soudce Ctihodnosti, zejména když je ve funkci!“ opravil ho soudce, jako kdyby toto opomenutí bylo v této chvíli ze všeho nejdůležitější.

„Tak tedy - dobré odpoledne, Ctihodnosti!“ opakoval klidně vetřelec opravený pozdrav.

„Co si přejete?“ zavrčel soudce.

„Varovat vás,“ odvětil vetřelec. „Pokuste se lépe zvažovat vámi souzené případy. Většina jich je založená na křivých obviněních. Bylo by dobré, kdybyste všechny výpovědi lépe prověřil.“

„Poslyšte, chlape!“ vybuchl soudce. „Kdo vůbec jste a co tady děláte? A co vám dává drzost plést se do mé práce?“

„Je to moje práce,“ odvětil chlap. „Jako vyslanec Pekla se pletu i do práce soudců. Mohl byste rozhodnout podle křivých obvinění a to by se velice rychle obrátilo proti vám.“

„Drzoune!“ zpražil ho soudce. „Vypadněte z mé kanceláře, než zavolám stráž!“

„Jako vyslanec Pekla si ze stráží nic nedělám,“ odvětil suše chlap. „Přišel jsem vás varovat. Vaši předchůdci v této budově soudili podle křivých obvinění a měli na svědomí odsouzení několika nevinných. Přesněji řečeno, těch prohřešků bylo tolik, že se za to ocitli u nás v Pekle. Proto jsem vás raději přišel varovat. Budete-li soudit také tak nespravedlivě, brzy se s nimi u nás setkáte.“

„Kde u vás?“

„V Pekle, Ctihodnosti,“ ušklíbl se chlap - a vypařil se.

Soudce chvíli seděl jako tumpachový, ale pak hbitě vyskočil ze svého pohodlného koženého křesla a nedbaje udivených pohledů své sekretářky, také se teprve seznamující s novým působištěm, proběhl kolem ní na chodbu a zapadl do sousední kanceláře.

„Paní kolegyně! Paní kolegyně!“ vpadl jako velká voda k mladičké soudkyni. „Co jste mi to prve vykládala... o pekle či co to bylo...? Promiňte, ale... nemohla byste mi to zopakovat?“

„Copak se stalo, Ctihodnosti?“ přivítala ho. „Neposadíte se? Mohu vám nabídnout kávu, čaj nebo sušenky?“

Usadila ho rychle na polstrovanou židli, přesně podle pravidla, že sedící člověk se spíš zklidní než stojící, načež vyslechla jeho popis neočekávané návštěvy.

„Tvrdil, že je vyslanec pekla!“ zakončil nevěřícně soudce Westwood. „Vy jste mi přece také tvrdila něco o pekle, ne?“

„Já tušila, že mě pořádně neposloucháte!“ vzdychla si. „Ale je mi jasné, kdo se sám s něčím takovým nesetká, nic nepochopí. Říkáte, že vás jen navštívil... nevšiml jste si, kdy přišel, ale víte, že zmizel naráz a naprosto nečekaně... to jen dokazuje, že nešlo o podvodníka. Tihle... ať si říkají jak chtějí, jsou typičtí právě nenadálým zmizením i objevováním. Říkáte, že vás přišel jen varovat... to můžete mluvit o štěstí, nás vzali s sebou do jejich světa a to vám povídám, nechtěla bych se tam ocitnout podruhé!“

„Takže jste byla... v pekle? Pravém?“

„Ano, ale jen na okamžik, ne delší než pět vteřin,“ přikývla. „Déle jsem byla u nich, snad by se to dalo nazvat předpeklí, tam to bylo ještě snesitelné.“

„Jak jste se tam dostala?“ vyzvídal soudce.

„Stejně záhadně, jako se oni pohybují,“ řekla. „U nich je to asi normální. Ne že by neudělali krok pěšky, ale ty jejich bleskurychlé přesuny... vím, že jsem seděla tady ve své sesli, pak jsem asi trochu mrkla a najednou jsem stála v takovém nepříjemném sklepení s gotickými klenbami... vedle neznámého chlapa v bílém obleku, jenže se zdržel sotva půl vteřiny a pak záhadně zmizel... Později tam jiní dva vstoupili normálně dveřmi, ale dál už to nevím...“

„Jak - nevíte?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Prostě se mi zamotala hlava... a víc nevím... Nevím, co všechno se mnou dělali, ale když jsem se probrala, nic mi nebylo. Žádná modřina, žádné škrábnutí. Kdybych jen omdlela, určitě bych měla z pádu nějakou modřinu, ale nic... ani jsem si nenatloukla. Probrala jsem se na posteli, na kraji seděla jakási dívka. Když viděla, že už ji vnímám, začala mě uklidňovat a omlouvat se. Tvrdila, že mi v tom spánku přečetli všechny mé vzpomínky a zjistili z nich, že jsem nic trestuhodného nespáchala, takže mě musí vrátit na Zem.“

„To bylo někde mimo náš svět?“

„Nevím to jistě, ale řekla bych, že ano,“ přikývla. „Když jsem se začala zajímat, jestli unesli jen mě, ujistili mě, že z budovy našeho soudu unesli všechny, jenže u ostatních zjistili spáchání tak vážných zločinů, že je na Zem vrátit nemohou.“

„Jakže to zjistili? Ze vzpomínek, přečtených ve spánku?“

„Tak to aspoň tvrdili,“ začervenala se. „Víte, každý člověk má něco, co by chtěl za každou cenu ukrýt jako své tajemství, ale oni zjistí všechno... jenže drobné hříšky ignorují, důležité jsou pro ně jen zločiny. Neberou je podle zákonů, všechno poměřují Desaterem, i když je mají upravené...“

„Jak - upravené?“

„Tady mi o tom věnovali malou knížečku,“ hrábla pro ni do zásuvky psacího stolu a podala ji kolegovi. „Tvrdili mi, že tohle Sedmero je původnější než Desatero. Některá přikázání tam chybí, jiná jsou tam navíc a jejich vysvětlování je úplně jiné.“

„Ale Bible se přece o žádném Sedmeru nezmiňuje!“ namítl.

„Oni tvrdili, že lidé si na Zemi Bibli v dávných dobách pozměnili, aby jim více vyhovovala, jenže tím původní přikázání do značné míry znehodnotili,“

„To je snad nesmysl!“ nesouhlasil. „Bible má přece spoustu kontrolních součtů, aby nešla jen tak změnit. Taková změna by prostě nemohla projít!“

„Taková změna by neprošla dneska, kdy je Bible široce rozšířená po celém světě,“ přikývla. „Jenže Bible byla po dlouhá tisíciletí majetkem jednoho jediného národa, který se v Egyptě naučil falšovat všechno, co se dalo. Dějiny, právo i Bibli. Podívejte se na jednotlivé body Sedmera. Chybí v nich body, týkající se Boha - V jednoho Boha věřit budeš a tak... Zato tam jsou navíc přikázání, upravující vztahy mezi lidmi. Mezi námi, Sedmero upravuje vztahy mezi lidmi lépe než Desatero. Kdyby lidé už tenkrát dodržovali přikázání Nezotročíš, byl by svět lepší. Tehdejší lidé si ale zvykli, že život je pro otrokáře pohodlnější a proto toto omezení ze Sedmera vyloučili. Podobně si upravili i další přikázání a místo nich tam přidali pár čistě náboženských, sloužících jen kněžské skupině.“

„Vždyť je to skoro stejné!“ řekl soudce, když otevřel knížku. „Jaký je rozdíl mezi přikázáními ze Sedmera - Cti rodinu - a velice podobným z Desatera - Cti otce svého i matku svou?“

„Asi v tom, že přikázání v Desateru je jednostrannější,“ pokrčila rameny. „Děti měly uctívat rodiče, ale rodiče směli děti libovolně zavrhnout a třeba vyhnat. Původní přikázání bylo symetrické. Děti měly ctít rodiče, ale rodiče měli uznávat práva svých dětí. To je přece spravedlivější.“

„No dobře, ale co my s tím máme společného?“

„V tom předpeklí, či jak se to dá nazvat, mi ta dívka vysvětlovala, že se lidé z hvězd vrátili na Zem vrátit spravedlnost. Tvrdili, že postačí dodržovat Sedmero a my soudci na to máme dohlížet.“

„To přece děláme, ne?“ zamračil se. „Naše zákony jsou dokonce podrobnější a důkladnější než Desatero - které beztak skoro nikdo nedodržuje!“

„A to je podle nich základem všeho zla,“ vzdychla si. „Skoro nikdo je nedodržuje. A navíc se původní Sedmero změnilo v Desatero, které dovoluje otroctví, nevšímá si vandalství, z rodiny jsme udělali přežitek a naše zákony si tak často protiřečí, že soudní spory u nás nerozhodují zákony, ale pohotovější právníci. Vyškrtnutí přikázání »Lidé jsou si rovni« znamená, že jsou si někteří rovnější než ostatní. Podle Desatera se soudit nedá, ale podle Sedmera je to snadné a podle mě i spravedlivé. Kromě toho lidé z hvězd tvrdí, že kde je kterýkoliv lidský zákon v konfliktu se Sedmerem, neměl vůbec vzniknout, natož platit.“

„No dobře - ať si ti šílenci ve hvězdách soudí pro mě za mě podle Sedmera, ale co my s tím máme, u všech čertů, společného?“

„Oni říkají, že nám to na Zemi zavedou,“ řekla plaše.

„Chcete říci, že nám to chtějí vnutit?“ vytáhl trochu obočí.

„Tak nějak,“ přikývla. „Pozemské soudní případy poměřují Sedmerem. Rozsudek, úmyslně porušující Sedmero, je podle nich nepřípustný. Tolerují justiční omyly, ale ne úmyslné porušování Sedmera a podle nich soudce, který sám porušuje Sedmero, nesmí soudit jiné.“

„A co je jim do toho, jak tady soudíme? Ať si zůstanou kde jsou a nemontují se do nás!“

„Taky mě to zajímalo,“ vzdychla si. „Jenže oni tvrdí, že pocházejí ze Země. Někteří ji opustili už hodně dávno, ale chtěli by se vrátit, jenže k tomu musí podle nich na Zemi změnit spravedlnost. Tvrdí, že naše soudy soudily z osmdesáti procent nespravedlivě a na základě těchto nespravedlností odsoudili většinu našich kolegů k dlouhým trestům do pekla.“

„Na to ale nemají právo!“ vybuchl soudce.

„To si netroufnu posoudit,“ řekla. „Jenže ti lidé mají na své straně další bytosti z hvězd. Kdysi se na Zemi angažovaly mnohem víc a současný stav rovněž považují za katastrofu. Problém pro nás je, že jejich civilizační úroveň je vyšší než naše a nikdo se jim nemůže otevřeně vzpírat.“

„My se jim ale musíme postavit!“ opáčil soudce pevně. „Vždyť ohrožují nezávislost našich soudů a s tím přímo podstatu naší demokracie!“

„Zkuste raději přehodnotit některé dřívější kauzy,“ poradila mu. „Vždyť za porušení přikázání »Nepodáš křivého svědectví« hrozí trest i v našem právním systému. Podle mě postačí zaměřit se na křivá obvinění a více prověřovat svědecké výpovědi.“

„To děláme tak jako tak!“ nakohoutil se. „Nebo tady... »Nezotročíš!« Otroctví jsme zrušili po válce Severu proti Jihu, proč to tu pořád straší?“

„Asi proto, že pořád používáme otroky a otrockou práci,“ řekla trochu nejistě. „Vysvětlili mi, že vězeňská práce je vlastně otrocká. Chtějí, abychom přestali využívat vězně komerčně.“

„Jak to mysleli? Jako že je máme zadarmo živit?“

„Podle nich smějí vězni pracovat jen sami na sebe,“ řekla.

„No tak to přece je, ne? Pracují a za jejich mzdu je živíme.“

„Není to tak,“ opřela se mu. „Když vězni pracují pro nějaké komerční společnosti, je to podle lidí z hvězd otrocká práce. Tvrdili, že vězni dostávají značně podhodnocenou mzdu a společnosti na nich nestydatě vydělávají. Podle nich smíme využívat práci vězňů k jejich vlastní potřebě. Mohou si sami udržovat pořádek, vařit si, na nějaké farmě si pěstovat pro vlastní potřebu potraviny, ale ty už se nesmí dál využívat komerčně.“

„To by okamžitě zruinovalo všechny soukromé věznice!“ vybuchl soudce. „A státních věznic máme příliš málo! A navíc by na vězně nestačily současné státní prostředky!“

„Lidé z hvězd tvrdí, že máme tolik vězňů jen kvůli soukromému komerčnímu využití jejich práce, takže jsme vlastně stát otrokářů. A že je u nás ve vězení příliš mnoho nevinných, zavřených za křivá udání, jen aby mohli pracovat pro komerční společnosti.“

„Paní kolegyně, mluvíte jako někteří zlomyslní kritici našeho vězeňského systému! Vědět, že to jsou agenti mimozemšťanů, mohli jsme s nimi už dávno zatočit, jak si zasluhují!“

„Ti kritici nejsou agenty mimozemšťanů,“ zavrtěla hlavou. „Kritizovali náš systém už dávno před jejich příchodem. Lidé z hvězd se na Zem dostali až po známém incidentu nad Atlantikem, kde naše letecké síly sestřelily jejich hvězdný člun. Nepamatujete se? Oblast v horách Sierra Nevada ve Španělsku je dodnes uzavřenou vojenskou oblastí.“

„Generálmajor Margareta Woodwardová tenkrát na tiskové konferenci tvrdila, že výbuch ty trosky sterilizoval ještě vysoko nad atmosférou, takže se není čeho bát!“

„Myslíte si, že k nám vyslali jediný člun?“ zpochybnila to soudkyně. „Vždyť jsou v případě potřeby neviditelní! Incident nad Atlantikem označil jen dobu jejich příletu. Co se odehrálo předtím, to už s nimi nesouvisí. Naši kritici prostě kritizovali totéž, co se dnes nelíbí lidem z hvězd. Neměli bychom se přece jen věnovat spravedlnosti opatrněji?“

„Ale kdepak, paní kolegyně!“ získal mezitím soudce svůj klid. „Jsme soudci Spojených států! Takže musíme soudit podle našich zákonů a ne podle jakýchsi nám vnucovaných a dávno historicky znemožněných pravidel. Přísahala jste přece na Bibli!“

„Vždyť můžeme soudit podle našich zákonů,“ přikývla. „Většinou to souhlasí!“

„Tak vidíte!“

„Ale je dobré poměřovat to i Sedmerem,“ dokončila tvrdohlavě. „Když nenastane protiklad, je to správné podle našich i jejich zákonů. Ale jejich připomínky bych raději respektovala. Byla jsem v pekle jen na okamžik a stačilo mi to.“

„Pokud se vám to jen nezdálo, paní kolegyně,“ nadhodil soudce Westwood.

„I kdyby se mi to jen zdálo, byl by to hodně živý sen,“ otřásla se. „Stačilo mi to!“

„Vy jste se někde, milá kolegyně, stala obětí nějakých teroristů,“ prohlásil soudce. „Použili na vás hypnózu a naočkovali vám do hlavy nějaké komunistické ideje. Ale protože jsem teď vaším nadřízeným, budete poslouchat moje příkazy. Rozumíte?“

„Mám-li být nezávislá, budu poslouchat jen zákony a své svědomí,“ odvětila nečekaně pevně.

„Ale jen ty zákony Spojených států, které vám doporučím,“ odvětil soudce. „Zejména když se stal náš svět obětí bezprecedentní vesmírné invaze! Nezávislá máte být na okolí, ale ne na příkazech svých nadřízených.“

„Na fakultě nás to ale učili jinak!“ opáčila.

„Tady ale rozhoduji já!“ řekl stroze.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20