Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Podraz

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Výzva ke spojení se ozvala v nejnevhodnější možnou dobu - kolem dvou hodin v noci. Standu vzbudila až po chvilce tápání a mžourání. Slávka spala dál, ale té nic v uších nezvonilo, výzva byla určená jen pro něho. Ani nerozsvítil, jen se v posteli posadil a spojení uvolnil.

„Ty už jsi spal, že?“ ozval se mu Břéťa Kovář, zřejmě podle polštářů za Standou. „Promiň, ale já už mám šest ráno, neuvědomil jsem si...“

„Vo co de?“ zabručel rozespale Standa.

„Máme tu problém,“ řekl Břéťa neurčitě. „V Pekle se poslední dobou odehrálo několik desítek vražd. Měl bys o tom vědět, budou se tě týkat.“

„Ty si s nimi neporadíš?“ zavrněl Standa rozmrzele.

„Neporadím,“ odvětil Břéťa. „Vrahové mi vždycky zmizeli. Teprve když jsem v celém Pekle zablokoval préto, jednoho jsem dnes v noci chytil.“

„Cože?“ nechápal Standa. „Ty ponecháváš trestancům préto?“

„Nejde o trestance,“ odvětil Břéťa. „Vraždili tvoji lidé! Proto ti to říkám, abys o tom věděl.“

„Cože?“ trhl sebou Standa a rychle si protíral oči. „Jak to, moji lidé?“

„Jednoho jsem před chvilkou načapal,“ hlásil Břéťa. „Číhal jsem na něho a tentokrát už mi nezmizel, jako ti před ním. Je to jeden z tvé družiny!“

„A co že tam vyváděl?“ ubezpečoval se Standa. „Vraždil? Proboha, jak?“

„Už sem lítali, jakoby o nic nešlo!“ hlásil Břéťa. „Zpočátku jsem si toho ani nevšiml, položili si totiž značku préta na vrcholku sopky na opačné polokouli, ale opakovali to každodenně, to už se přehlédnout nedalo. Přinášeli sem zajatce a házeli je do žhavé lávy v kráteru. Dnešního jsem stačil zachránit, ti před ním měli zřejmě smůlu, nezůstalo z nich skoro nic.“

„Jaké zajatce?“ nadskočil Standa.

„Poslední je nějaký major americké armády Witkowski,“ odvětil Břéťa. „Nechám si ho tu jako trestance, zaslouží si to, má za sebou taky pestrou minulost, ale co s nimi tvoji hoši dělali, to je proti všem našim dohodám. Tak to přece nemůžeme nechat!“

„Počkej, řekni mi to popořadě!“ požadoval Standa, neboť už se skutečně probudil. „Kdo je ten Witkowski? Říkáš - major americké armády? A s pestrou minulostí?“

„S hodně pestrou minulostí,“ přisvědčil Břetislav. „Toho chlapa jsem si vyslechl. Velel jednotce bojových vrtulníků v Iráku, vyznával heslo: dobrý Arab - mrtvý Arab, a rozkazy tomu odpovídaly. Jeho podřízení měli na svědomí pár tisíc civilistů, většinou přímo na jeho rozkaz.“

„Docela pěkný ptáček!“ ulevil si Standa. „No povídej dál!“

„Major věděl, že v Iráku se ve všech domácnostech vaří na propan-butanových vařičích a na tom založil své rozkazy,“ pokračoval Břetislav. „Když někdo těžkou raketou rozboří kterýkoliv obytný dům, zakrátko uvnitř vybuchne jedna, někdy dvě propan-butanové láhve. Pozorovatel v helikoptéře pak zapíše, co se mu hodí - obvykle že v domě následně explodovala munice nebo trhaviny, takže šlo bezesporu o hnízdo teroristů - a vyžaduje pochvalu. Witkowski je vždy podepsal. Žurnalisté jim to spolkli i s navijákem, takže se to v Iráku rychle rozšířilo i na další jednotky. Viníci nejen vyvázli bez trestu, ale pochvaly a odměny na ně jen pršely.“

„Takže by si zasloužil deset tisíc let Pekla...“ uvažoval Standa. „No dobře, nech si ho tam. Ale co ten hoch, co ho tam přinesl? Jestli mě tady obcházel, podám si ho, že na to nezapomene!“

„Já už ti ho nedám, patří do Pekla, nemyslíš? Máš jich tam ještě šestadvacet,“ ujistil ho Břéťa. „Je to taková spiklenecká buňka, všichni jsou to Iráčané, osvobození z Guantánama. Tam byli úplně nevinně, protože je Američané sbalili víceméně náhodně - toho, co tu teď mám, například sebrali v Bagdádu, nic jim nedělal, jen se jim zdálo, že se na ně nenávistně dívá... jenže teď už nevinní nejsou! V Louisianě objevili klub válečných veteránů z Iráku se jmény i s adresami, prostě jednoho maníka vytáhli z postele a vymlátili z něho, kde tenkrát válčil. Ten, co ho tu mám, se toho účastnil. Vylepšili to všemi fígly, které na ně používali dozorci v Guantánamu - jen ve větším. Jednoho utopili při waterboardingu, dva zabili elektrickým proudem, ale z ostatních vytáhli, co potřebovali. Pak už je pochopitelně nenosili k tobě, abys je vyslechl, ale rovnou je zabíjeli, aby na ně neprasklo to mučení.“

„Ale proč je nosili až k vám?“ nechápal Standa.

„Měli problém, co s mrtvolami,“ vysvětloval Břetislav. „Zakopávat je někde potají? To bylo moc práce a někdo by je mohl vykopat. Házet je do moře? To taky občas mrtvoly vyplaví. Házet je do sopky bylo nejjistější, ale na Zemi není dost činných sopek, které by nepřetržitě chrlily lávu. Takové jsou jen u nás - a kdybych si nevšiml, že se mi někdo potuluje po odvrácené straně Pekla...“

„Darebáci!“ ulevil si Standa.

„Víš, Stando, ale ty na tom máš taky svůj podíl!“ napomenul ho dobrácky Břetislav.

„Nic takového jsem je neučil!“ vybuchl Standa. „Nepřestával jsem jim opakovat, že nám nejde o pomstu, ale o spravedlnost!“

„Ano, ale věděl jsi o jejich nenávisti!“ připomněl mu Břéťa.

„Věděl!“ připustil Standa. „Ale liboval jsem si, jak se dali přemluvit, aby místo pomstě sloužili čisté spravedlnosti!“

„Tak si to teď pěkně vylízej!“ řekl klidně Břéťa. „Vyřešit to musíš ty. Jsou to tvoji lidé a nikdo jiný to za tebe nenapraví. Nechceš tam radši poslat pár psychologů? Mohli by ti s tím pomoci!“

„Ty nějaké máš?“

„Ne, ale otec Mihovič ti je klidně sežene, když ho požádáš.“

„Dobře, poslechnu tě a požádám o ně,“ vzdychl si sklesle Standa. „Tohle jsem vážně nečekal. Když jsem ty hochy nabíral do party, nebylo na nich ani smítko, čestně!“

„No, nebylo,“ připustil Břéťa. „Ale teď už je to něco kolem padesátky vražd, žádná legrace. A co je ještě horší, ta spiklenecká buňka se mezi nimi rozšiřovala. Začalo to prý jen pět lidí, ale teď už jich bylo sedmadvacet - no, budeš mít s nimi pěknou fušku!“

„Já to vyřeším, neboj se!“ slíbil Standa.


Všeobecné shromáždění »policistů«»detektivů« se tak-tak vešlo do velkého podzemního sálu Standova paláce. Od posledního rozšiřování sálu už uplynulo pár pátků a jejich počty se mezitím rozrostly, takže se sedadla na všechny nedostala a pár desítek jich stálo podél stěn.

Většina přítomných vypadala zvědavě, ale Standa zachytil i pár nejistých pohledů. Spiklenci si už jistě všimli, že se jeden jejich kamarád z Pekla nevrátil a podle dosavadních zkušeností se o něho mohli právem obávat.

Standa se přesvědčil, že nikdo nechybí, a vzal si slovo.

„Musíme si opravdu vážně pohovořit,“ začal klidným hlasem. „Vzali jsme na sebe nelehký úkol - zavést na Zemi spravedlnost. Vzhledem k současnému neutěšenému stavu pozemské justice je to obtížný úkol, vyžadující opravdové nadšence. Zatím máme na kontě šedesát tisíc přemístěných vězňů v Severní Americe a dvanáct tisíc v Evropě. Mohli bychom být spokojeni, kdyby se přímo mezi námi nenašly černé ovce, které se pokusily naše dílo zničit.“

„Černé ovce?“ zeptal se kdosi z první řady. „Co provedly a kdo to jsou?“

„Moment!“ zvedl ruce Standa. „K tomu se dostanu. Ještě musím připomenout, že není možné přinášet na Zem spravedlnost a současně ji pošlapávat. Nevykládejte mi, že to je na Zemi normální a že se to tam děje! Ano, vím to - ale my musíme být lepší! Nevykládejte mi, že spravedlnost je na Zemi jiná pro poražené a jiná pro vítěze! Ano, vím to - ale my musíme být lepší! Nevykládejte mi, že si lidé na Zemi často a rádi pletou spravedlnost s pomstou! Ano, vím to - ale my musíme být lepší, jinak naše činnost ztratí smysl!“

„Kdo mezi námi pošlapává spravedlnost?“ zeptal se netrpělivě kdosi zprostředka sálu.

„Já to ještě nevím,“ přiznal Standa. „Ačkoliv si nechávám říkat Vědoucí, uniklo mi to. Jsem taky jen člověk... Ale brzy se to dozvím. Zatím toho vím jen málo, ale i to málo stačí k tomu, abych se opravdu upřímně snažil dozvědět se všechno. Dobrá - ať víte co já! Dnes ráno zadrželi jednoho z nás v Pekle při pokusu o zákeřnou a neomluvitelnou vraždu. Jenže přitom zjistili, že to nebylo poprvé a že někteří z našich lidí tam beztrestně vraždí už delší dobu. Nevšimli jsme si, že zneužívají svěřené prostředky tak, že si sami zasluhují trest v Pekle. Jenže já tvrdím - my musíme být lepší než justice na Zemi, jinak by naše existence neměla nejmenší smysl.“

„Co teda kdo provedl?“ chtěl vědět další netrpělivý.

„Někteří tady začali brát spravedlnost do svých rukou,“ řekl Standa suše. „Objevili na Zemi pár darebáků mezi armádními veterány z Iráku. Takových, co měli ruce od krve a zasloužili by si Peklo. Jenže místo aby je dávali na přezkoumání vin a do Pekla, kam patří, začali je soudit a zabíjet sami.“

„Takže si to ti zabití zasloužili, ne?“ ozval se kdosi.

„Ano, zasloužili si to,“ nezakrýval to Standa. Gufyrové měli pro takové vrahy nejvyšší možný trest - deset tisíc let v Pekle a na konci zpopelnění zaživa. My jsme gufyrské tresty převzali, jen se nám zdají některé sazby příliš přísné. Nemůžeme ale dopustit, aby si kdekdo bral spravedlnost do vlastních rukou.“

„I když spravedlnost zůstane zachovaná?“ zeptal se kdosi zezadu.

„Potíž je v tom, že spravedlnost zachovaná nebyla,“ odmítl to Standa. „Spravedlnost vyžaduje, aby se zacházelo se všemi zločinci podle stejných pravidel. Nemůžete se k některým hříšníkům chovat hůř a k jiným lépe. Nechápete, že spravedlnost trvá na stejném jednání ke všem? Kdo chce do spravedlnosti zanést libovůli, ten ji vlastně pohřbívá. A to nesmíme dopustit!“

„Zabíjení zločinců jsem začal já!“ vstal uprostřed sálu chlap v arabském obleku. „Protože to, co jsme dělali společně, žádná spravedlnost není!“

Standu to zarazilo. Očekával, že teď bude muset všechny podrobit proceduře čtení vzpomínek, ne že se někdo tak otevřeně přizná. Budiž, to přiznání bylo aspoň čestné, ale stejně... kdyby se stala pomsta normální, nedalo by se to už uhlídat.

„Jak si tedy představuješ spravedlnost?“ obrátil se na viníka klidně.

„Kdo zabil, má být také zabit!“ trval na svém Arab. „Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt, jedině to je spravedlivé!“

„Oko za oko - až budou všichni slepí!“ řekl na to Standa. „Pomsta vytváří nekonečný koloběh. Neustane, dokud bude na jedné nebo na druhé straně jediný mstitel schopný vraždit. My ale musíme vzájemné vraždění zastavit a ne přilévat další olej do ohně! Ano, je spravedlivé potrestat vraha tak, aby pocítil citelnou újmu. Ale to přece děláme! Tresty v Pekle jsou horší než jednoduchá smrt, ale nikomu nedávají záminku k dalšímu vraždění. A to je jen jedna stránka věci. Druhou stránkou je, že jste lidi zabíjeli bez jistoty, že to jsou skuteční viníci. Tak jste mohli vraždit i nevinné. To už nešlo ani o pomstu, ani o spravedlnost, ale jen o neomluvitelné vraždění.“

„Oni se přiznali!“ namítl Arab. „Všichni se ke svým vraždám přiznali.“

„Až na ty tři, které jste zabili při mučení,“ odrazil ho Standa. „Nepřiznali se, žádné důkazy jste proti nim neměli - takže jste sprostě zavraždili tři nevinné! Možná nebyli nevinní, ale jejich zabitím jste z nich nevinné udělali! Kde máte důkazy o jejich vině? Kdo se toho účastnil, je zkrátka vrah!“

„Nemohli být nevinní!“ namítl. „Oni taky naše lidi umučili k smrti! Zabíjeli nás, stříleli naše ženy a děti! Ničili naši zemi a naše domy! A na spravedlnost se nikdy neohlíželi!“

„A jsme u toho!“ opáčil Standa. „Ano, vím to - ale my musíme být lepší! Jinak nemá celé naše snažení smysl! A kromě toho - mučení není cesta, jak se dozvědět pravdu. Mučený se často přizná i k tomu, co nikdy neprovedl. Takhle spravedlnost nenaplníte.“

„Nikdy jsem jim nic nepřiznal ani když mě mučili!“ namítal Arab.

„Není každý dost silný, aby vydržel bolest,“ opáčil Standa. „Najdeš mezi lidmi vraha, který se nepřizná ani při mučení - jenže mnohem víc lidí se přizná, ačkoliv jsou nevinní. Přiznání na mučení nemůže rozhodovat o vině a nevině! Silný protivník tě svede na falešnou stopu a slabý ti sdělí jen to, co si ty sám přeješ slyšet. Jenže pravdu tím stejně nezjistíš.“

„A co když potřebuješ zjistit, jakou léčku nepřátelé přichystali tvým spolubojovníkům?“ trval na svém Arab. „Co když hrozí nebezpečí, že do ní spadnou? Není lépe odhalit ji třeba i mučením?“

„Není!“ odmítl Standa. „Když máš podezření na nastraženou léčku, je lépe hodit si mincí a řídit se podle toho, která strana padne. Má to asi tak stejnou hodnotu.“

„A vy snad pravdu zjistíte?“ vybuchl Arab.

„My pravdu zjistíme,“ přikývl Standa vážně. „Víš přece, že lidi nemučíme, ale čteme si jejich vzpomínky! A to je něco jiného. Odlišit živé sny a zprostředkované vzpomínky od pravých už je poměrně snadné. Když vynecháme pouhé sny, zbude nám holá pravda.“

„Cožpak se nedají vzpomínky zfalšovat?“ zeptal se Arab. „Jakou cenu mají vzpomínky na to, co se člověk jen sám dozvěděl od jiných?“

„Vzpomínky se falšovat nedají,“ ujistil všechny Standa. „Nezalžeš je ani sám sobě, natož nám. Když ve vzpomínkách najdeme, co říkal někdo jiný, bereme to s rezervou, ale když tam spatříme, jak někdo řeže lidem hlavy, může to být buď hodně živý sen, nebo skutečnost. Sny ale rozpoznáme a zbude nám holá pravda. My teď od tebe zjistíme tváře a jména ostatních - a pošleme vás do Pekla odpykat si spravedlivé tresty za vraždy. I když šlo o vraždy darebáků, kteří si smrt zasloužili.“

„Nikoho vám neprozradím!“ vybuchl Arab. „To se radši sám zabiju!“

Vytáhl dýku a obrátil ji proti sobě.

„Zabiješ se úplně zbytečně!“ varoval ho Standa. „Když nám nic neřekneš, nevadí, zjistíme si to od ostatních. Největší váhu mají vždycky vlastní vzpomínky, ty nám řeknou všechno.“

„Ale není spravedlivé trestat oprávněnou mstu stejně jako zabíjení žen a dětí, které nikomu nic neudělaly!“ trval na svém Arab. „Dokud tohle nevyřešíte, spravedlnosti nikdy nedosáhnete!“

Standa se nad tím zamyslel.

„Možná máš pravdu,“ přiznal mu po chvíli. „Měli bychom to odlišovat. Stejně jako zabíjení na rozkaz od zabíjení z vlastní vůle. Kdo dostane rozkaz zabíjet, má omezenou možnost výběru. Odmítne-li rozkaz provést, hrozí mu trest od nadřízených. Mohu o tom vyvolat diskusi na úrovni Rady Starších všech světů. Dalo by se to odlišit třeba tak, že za zabíjení z pomsty bude trest pouze deset let Pekla místo dvaceti a za zabití na rozkaz jen pět let. Mohlo by to být spravedlivější.“

„Deset let za oprávněné zabití?“ nesouhlasil Arab, ale dýku nenápadně schoval do oděvu, až si Standa trochu oddychl - nemusel mu ji rozpalovat do běla, aby ji odhodil, jak se už chystal.

„Oprávněná pomsta nevyžaduje smrt vraha,“ řekl pevně Standa. „Oprávněná pomsta znamená předání lumpa do Pekla, to je víc než dostatečné. To spíš jednoduchá smrt znevažuje utrpení obětí. Navíc je nutné spolehlivé prokázání viny a toho se dá dosáhnout jedině přečtením vzpomínek. Ale máš pravdu, málo to rozlišujeme. Dobrá, vyvolám diskusi v Radě Starších, ale do té doby zůstanete všichni uvězněni v mém sídle.“

„Jak je tu chceš uvěznit, když mají préto?“ namítl rychle Hynek.

Préto je v téhle chvíli v mém paláci zablokované,“ odvětil Standa. „Pro všechny kromě těch, komu dovolím odlet. Mám tyhle možnosti.“

„Nevím, nevím,“ nechtělo se to Hynkovi líbit. „Necháš si ve svém sídle volně pobíhat vrahy?“

„Klidně,“ přikývl Standa. „Dveře nemají zámky, ale umím je zamknout a nikdo se nedostane, kam mu to nedovolím.“

„Na tvém místě bych se jich bál o hodně víc,“ řekl Hynek.

„Na mém místě by ses jich nebál vůbec,“ usmál se Standa. „Mám jiné možnosti než vy všichni dohromady. Mohli by zabít sebe - v tom bych jim těžko bránil, ale tady jsou opravdu v pevnosti, kde vím o všem, co se kde šustne.“

„Leda tak,“ oddychl si Hynek.


Vyřazení dvou set »policistů« se projevilo menším tempem při asanaci amerických věznic, ale samotný proces to nezastavilo. Vedle čtení vzpomínek vězňů přečetl Standa každého dne i vzpomínky několika »policistů« a když neobjevil nic závadného, vracel je mezi ostatní. Zpočátku probíral ty, kdo se mu sami přihlásili, jenže ti neměli žádné máslo na hlavě. Standa je ale pro jistotu nevracel do služby ve Spojených státech. Aby je nevystavoval dalšímu pokušení, přiděloval je raději Ivanovi, který se zabýval věznicemi v Čechách a kterému se pár desítek Arabů navíc hodilo.

Ivan Derka samozřejmě ignoroval protesty některých vězňů, kteří považovali za nepřípustné, aby je z vězení osvobozovali Arabové. Tím spíš, když je přenášeli z pohodlných českých věznic do Pekla, kde se jim mohlo jen zdát o pohodlí, na jaké si mezitím v Čechách zvykli. Žádná televize, kafíčko, posilovny, mobily, žádné knihovny, dostatečný odpočinek a sprchy. V Pekle je čekala tvrdá práce. Mohli ji sice odmítnout, jenže brzy zjistili, že to není nejlepší nápad. Lenochy totiž čekala nechutná šlichta z masokostní moučky, která naučila pracovat i pravověrné lenochy ze zásady, kteří dosud nikdy v životě nepracovali.

„Vždyť je to zbytečná práce!“ protestovali zpočátku. „Nač máme tahat těžké kameny, když je to za chvilku stejně rozhází? To je přece nesmysl!“

„Není účelem tady něco trvalého postavit,“ ujišťoval je s klidem dozorce. „Účelem je, abyste se nenudili a pracovali jako mourovatí! Tohle je Peklo, holomci! Komu tady uznali délku trestu ze Země, ať mluví o štěstí! Co mají říkat ti, kdo jsou tu už dvě stě let a osm set je ještě čeká? Půl roku v Pekle je proti tomu jako nic!“

„Tisíc let v tomhle?“ zděsil se protestující vězeň.

„Nejdelší trest tady je deset tisíc let,“ ujistil ho vážně dozorce.

„A už to někdo nafasoval?“

„Poslední dobou jich tu přibývá nejvíc,“ zavrčel dozorce. „To víte - války plodí zločince jako na běžícím pásu. Na Zemi oceňují vraždy medailemi, tady je běžná sazba dvacet let za každou.“

„Dvacet let za vraždu?“

„Za každou!“ přikývl dozorce. „Kdo zabije pět lidí, bude sto let makat jako mourovatý, kdo se účastnil hromadné popravy, může tady bručet i tisíc let. V Pekle se nestárne tak rychle jako na Zemi a po tisíci letech budete vytrénovaní, že vám budou i olympionici závidět!“

„Já tady mám být ještě skoro rok!“ vzdychl si nespokojenec.

„To už vydržíš třeba pod vodou!“ utěšoval ho dozorce. „Ale teď nestůj a zaber, ať to lítá! Jo - a až se vrátíš na Zem, vzpomeň si před každou další levárnou na zdejší horké balvany! Koho to tady nevyléčí, dostane příště dvojitý flastr!“

„Jak to?“ zarazil se vězeň.

„Tady platí pravidlo: kdo se sem vrátí, dostává dvojnásobek toho co by dostal napoprvé. Kdo se sem vrátí podruhé, dostane čtyřnásobný trest. A příště osminásobný a tak to pokračuje dál. Pak už může někdo dostat za jednu čmajznutou šrajtofli deset let a když si to spočte, rozhodně se mu to nevyplatí!“

„To ale není spravedlivý!“ protestoval další. „Za stejnou věc má být stejný trest, ne?“

„Proč by to nebylo spravedlivý?“ opáčil dozorce. „Vždyť to tak stejně platí pro každého! Kdo si na Zemi zvykl počítat s kriminálem jako s rizikem podnikání, ať si zvyká na jiné počty. Když ho ani deset let nepoučí, dostane příště dvacet let jako za vraždu a příště čtyřicet. Ti nejvytrvalejší borci prožijí celý život v Pekle, ale i to je v pořádku - ostatní lidé budou mít od nich pokoj.“

„Já si představuju spravedlnost jinak,“ vrčel další vězeň. „Když ukradnu auťák, předem vím, co by za to mohlo bejt, jenže mě většinou nechytí a krást auťáky se docela vyplatí.“

„Na to zapomeň, brácho!“ napomenul ho dozorce. „Tady se to bude zdvojovat. A navíc, až tě příště chytí - a nemůžeš mít věčně kliku, s tím nepočítej - spočítají ti všechno dohromady i s úroky a to už si budeš šeredně rozmýšlet, jestli se ti to vyplatí nebo ne!“

„Kam ten svět spěje!“ vzdychl si naštvaně starý zloděj.

„Jo - pro kriminálníky spěje do Pekla!“ souhlasil s ním dozorce.

„Ale to je přece příšerný!“ trval na odporu vězeň.

„Jak pro koho!“


V Čechách nebylo nevinných vězňů tolik, jako ve Spojených státech, ale i tady se našli. Bylo jich nejvíc díky justičním omylům a méně vysloveně svévolně odsouzených - ale i takoví se našli. Znamenalo to, že většina soudců se po prověření vrátila na svá místa - ale i v Čechách zůstalo pár desítek soudcovských křesel prázdných a jejich majitelé se přestěhovali na těžké práce do Pekla.

Soudce ale nemůže páchat zločiny bez spoluviníků, takže je tam brzy následovali další. Bylo to pár stovek policistů a několik státních zástupců, kteří vyměnili pohodlí kanceláří za kóje v Pekle.

Standa měl na exekutory po kruté zkušenosti rodiny Tvrzníků obzvláštní pifku, takže hned po svém návratu na Zem rozmetal celou exekutorskou komoru. Exekutory odnášel do Pekla šmahem podle seznamů, ale když je v Adu prověřovali podle jejich vlastních vzpomínek, nenašli mezi nimi ani jednoho, kdo by postupoval skutečně přísně podle zákonů. Exekutorské povolání je příležitostí, která dělá zloděje jako na běžícím pásu, byť by to bylo i ve shodě se zákony. Bylo znát, že zejména v Čechách zákony týkající se exekutorů vytvářeli sami exekutoři tak, aby jim nebránily ve státem posvěcené loupeži.

Jenže Standa věděl, že exekutoři jsou největší zlo a po návratu se do nich pustil přednostně a se vší rozhodností. Neváhal přitom pouštět hrůzu i na jejich klienty - i kdyby byli nevinní jako lilie, pouhý styk s exekutorem vypadal v Standových očích podezřele - a neměl daleko k pravdě. Teď k nim připojil i pár stovek dalších zloduchů české justiční mafie. Už ne v Adu, ale pod správou čistě pozemského Pekla. Pro odsouzené to mělo malou výhodu - nebyli zde gufyrové, ale hlídali je lidé.

Příliš velká výhoda to ale nebyla. Většina dozorců v Pekle pocházela ze středověku, kdy byly poměry na Zemi mnohem drsnější než dnes, takže nemělo smysl pokoušet se oblomit jejich city ani vyjednávat o případných výhodách a úplatcích. Dozorci konejšili nářky vězňů popisem vlastních zkušeností s natahováním na žebřík, španělskými botami, palečnicemi, pálením boků a lámáním kostí. Ne že by po těchto věcech toužili, ale kdo zažil inkvizici, ten považoval podmínky v Pekle ve srovnání s inkvizičními torturami za docela snesitelné. Na současné zhýčkané příslušníky české smetánky to ovšem působilo značně depresívně.

Tím víc, čím delší tresty je čekaly.


Bratři Brdlíkovi se vrátili společně ve stejný okamžik.

„Máme ho!“ prohlásili, když stáli v Standově pracovně. „Přistál poblíž Čejenské hory, přesedl do helikoptéry a v současnosti je v podzemním komplexu velitelství NORAD.“

„Jezevec zalezl do doupěte,“ usmál se Standa. „To ho nezachrání. Škoda, že nemohu osobně do Adu. Ale nevadí, dojdu si tam pro něho. Díky, hoši.“

„Poslyš, Stando, snad tam nechceš jít sám?“ zvážněl Péťa Brdlík.

„Budu muset,“ ušklíbl se Standa. „Na tohle nemám lidi, budu tam muset jít sám. Pohlídejte mi zatím můj zdejší palác.“

„Můžeme tam jít třeba my, ne?“ nabídl se Péťa.

„Nemůžete,“ zavrtěl hlavou. „Nedokážete to. Moment překvapení je pryč a varovaný Sandišůt je příliš nebezpečný. Ani já bych ho nezvládl, ale pozvu si na něho kamaráda.“

„Nějakého gufyra z Adu?“ došlo Péťovi a pokročil až k Standovi.

„Ano,“ usmál se omluvně Standa. „Jen já tam dokážu položit značku pro gufyrský adchyf. Jsme jen dva, kdo to dokáže, ale přece byste nechtěli, aby tam šla Miloslava?“

„No - tak tedy zlom vaz!“ ustoupil trochu Péťa.

„A hodně štěstí!“ přidal se i Pavel.

„Počkejte tu na mě,“ poprosil je Standa. „Mělo by to být poměrně rychlé.“

„Uvidíš,“ vzdychl si Pavel.

Standa zmizel jako blesk...


Heliport ležel nedaleko od severního vchodu do Čejenské hory.

Standa se tu objevil, aniž by si ho hlídky v nedaleké řídící věži všimly. Před skokem se změnil v allohmotu a k tomu patřila i schopnost neviditelnosti. Jakmile se dotkl asfaltu, vznesl se ve stejně neviditelném rationu a zamířil ke vchodu do podzemního komplexu. Vstupním místem je tunel, procházející celou horou. Je průchozí, aby případná tlaková vlna z nedalekého jaderného výbuchu i při proražení vstupní brány neškodně prolétla na opačnou stranu hory. Vlastní protiatomový komplex je za pancéřovými vraty v boční stěně tunelu. Před uzavřenou branou musel Standa opustit ration, aby mohl projít těžkými vraty.

Komplex bunkrů v Čejenské hoře je rozsáhlý a složitý. Vyznat se zde by bylo pro náhodného návštěvníka obtížné, ne-li nemožné. Standa měl výhodu spolupráce s lizidy, které ho prakticky stále zaměřovaly a pomáhaly mu zakreslovat plán komplexu. Další jeho výhodou byly neviditelné sondy, které mohl vysílat do libovolného směru, jako kdyby tam otevřel jednostranné okno spojení, jehož zobrazovací strana byla kdesi v lizidech. Tak měl i on sám k dispozici kromě vlastních očí i několik dalších pohledů - a mohl se na místě rozhodovat, kam dál. Tam, kde by každý člověk beznadějně zabloudil, měl Standa stále k dispozici víc plánků okolního bludiště. A sondy mu postupně odkrývaly další a další úseky, obraz podzemního komplexu se stále zvětšoval, rozšiřoval a zpřesňoval. Sondy mu usnadňovaly orientaci a umožňovaly mu vynechávat nezajímavé části bludiště.

Části komplexu bunkrů, kterými zatím procházel, byly plné vojáků, ale nikde tu neviděl toho, za kterým sem přišel. Místy dokonce narazil na kompaktní skálu. Bludiště tam končilo, dál byla jen stará, neporušená žula. Podzemní skalní komplex byl ale rozsáhlý a pořád v něm ještě zbývalo dost neprozkoumaného místa. Neznámá oblast ale pozvolna dostávala hranice a zmenšovala se, jak Standa procházel dalšími a dalšími úseky.

Nejhledanější osoba tu ale nikde nebyla.

Se zmenšující se neprozkoumanou oblastí začínal být Standa napjatý. Tady někde přece musí prezident být! Ale teď už procházel značně odlehlou, zužující se oblastí - a nikde nikdo. Tady bylo jen nějaké skladiště - a opět zakončené neporušenou skálou. Kde, sakra, může být?

Sestoupil do nejnižších pater, kde byly hluboké studně a nad nimi malá hala s dieselagregáty. Tady by ho opravdu nečekal - a také tu nikdo nebyl. Zbývalo mu naopak několik pater úplně nahoře nad ostatními, ale když tam po schodech vystoupal, ani tady to nevypadalo nadějně.

Úplně nahoře ale objevil dlouhou, nepříliš rozměrnou chodbu. Auto by tu neprojelo, jako ve většině ostatních - když si odmyslil železobetonové přepážky, dělící zdejší chodby na kóje. Všude jinde byly prostory dost velké i pro náklaďák, jen tato chodba byla užší, že by projel jen motocykl. Nevypadala ale opuštěně, naopak. Nikdo se tu sice nepohyboval, ale stěny byly pečlivěji zarovnané a svítidla přepychovější než jinde. Chodba vedla hluboko do žulové stěny, nikde kolem žádné další kóje nebyly. Standu napadlo, že právě to může být cesta k nejzadnějšímu doupěti a spěchal chodbou k těžkým ocelovým dveřím na jejím konci.

Chodba se tu trochu rozšiřovala, zřejmě aby se dveře daly pohodlně otevírat.

Standa opatrně prošel kovovými dveřmi. Nebyla ale za nimi obytná místnost, jak čekal. Bylo tu cosi jako velín, v současné době prázdný. Dál byly ještě jedny pancéřové dveře, ale když tam Standa nedočkavě poslal sondu, vydechl zklamáním.

Další místnost byla kromobyčejně malá - a prázdná. Byla tu jedna jediná pohodlná lavice, ale nic víc. Dál to nepokračovalo, jak se Standa rychle přesvědčil. Osamělý velín s malou odpočinkovou místností by byl možná zajímavý - co se asi tady, na tak odloučeném místě řídí? Ale Standa se tím nemínil zdržovat. Jeho hlavní cíl tu nebyl - kde jinde ale mohl být, když už poctivě prošel celým podzemním komplexem?

Najednou ho ale něco napadlo. Jak jen mohl na to zapomenout? Všichni včetně něho najisto předpokládali, že se prezident v tomto podzemním komplexu ukryje. On ale mohl jen proběhnout centrálním tunelem, vyjít na druhé straně hory - a pak adié!

Standa doběhl do hlavního tunelu, jak jen mohl nejrychleji. Na krátkou cestu tunelem dokonce použil ration, i když těžkými ocelovými vraty na druhé straně musel projít opět pěšky.

Heliport na druhé straně jako by se mu vysmíval. Právě tu přistávala helikoptéra, ale na první pohled bylo jasné, že je plná jakýchsi nezúčastněných důstojníků - od plukovníka výš. Vystupovali z ní ale pomalu, zjevně neměli naspěch. Jenže ta pravá, s prezidentem na palubě, mohla být zatím bůhvíkde! Zřejmě se nechal nachytat. Honit se za přízraky nemohl, na to byl jeho čas příliš drahý.

Vrátil se do svého paláce a ve své pracovně se obrátil na bratry Brdlíkovy.

„Utekl mi,“ hlásil jim rozmrzele. „Hoši, je mi to opravdu trapné, ale musím vás tam poslat znovu. Zkuste ho opět zachytit!“

„Nebyl tam?“ ubezpečoval se Péťa.

„Že váháš!“ okřikl bratra Pavel. „Kdyby tam byl, byl by už v Adu. Ale jestli utekl, vím, jak ho rychle dostaneme. Mají tam dokonalý přehled o všech letadlech nad celou Severní Amerikou! Pojď, dokud není příliš daleko!“

„Máš asi pravdu! Jdeme!“ - a oba bratři zmizeli.

Standa zůstal sám a jen si vztekle bouchl pěstí do stolu.

Což mu ovšem nepomohlo.


Bratři Brdlíkovi neztráceli čas, ale toho příliš mnoho promrhal Standa, takže se jim nepodařilo vypátrat, kterým letadlem či helikoptérou jim prezident zmizel.

Spolehlivě mohli vyloučit jen letadlo Boeing 747, kterým prezident přiletěl. To pořád stálo na letišti, obskakované celým hejnem techniků. Pokud ale nepočítali techniky, bylo zcela prázdné.

Bratři Brdlíkové se nyní ke sledování letadel rozdělili. Pavel setrvával ve velitelství NORAD v Čejenské hoře, kde měl přehled o veškerém leteckém provozu nad celou Severní Amerikou, Péťa zatím oblétával všechna letadla, na která ho Pavel naváděl.

Bohužel, většina vojenských letadel byly stíhačky, které by mohly těžko převážet hlavu státu. Velká dopravní letadla také nepřicházela v úvahu a v dosahu Čejenské hory byly už jen helikoptéry a pár malých letadel, většinou soukromé osobní stroje. Zkontrolovat je nebyl problém, ale výsledek byl opět negativní. Žádné také nepoužívalo volací znak Air Force 1. A prezident - nikde.

Bratrům se ale rozdělení zalíbilo natolik, že už u toho zůstali. Pavel ve velkém velíně položil další značku, aby se vracel přímo sem, další položil do některých odpočinkových místností. Občas se přece jen museli oba najíst a vyspat, pak sledoval letecký provoz jen jeden. Celkově ale zůstávali oba optimisty. Prezident jim utekl? Nevadí! Objevili ho jednou, vyhmátnou ho i podruhé. Příště ale nepoletí za Standou oba najednou. Jeden zůstane, aby prezidenta nepřetržitě sledoval.

Podruhé už ho utéci nenechají.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20