Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vzpoura

Člověk se na Zemi narodil, neslyšíš?

Na Zemi, na které pořád žil, neslyšíš?

Vesmířane, ztrať se jemně

ze všech tváří naší Země!

Zatracený Vesmířane, neslyšíš?

(Isaac Asimov)

Ze Země se začali ztrácet lidé.

Nejen vězňové, jejichž únosy organizovala Standova parta. Tentokrát šlo o lidi z opačného konce společenského spektra. Začali se ztrácet vysoce postavení bankéři a vlastníci mamutích společností. Některé společnosti se po ztrátě svých hlav začaly chovat chaoticky, několik bank padlo úplně, jiné hlásily problémy, které ale neměl kdo řešit. Microsoft stáhl ohlášenou verzi Windowsů, neboť mezi zmizelými byl i jeho zakladatel. Proslýchalo se, že firma měla potíže už dřív, když jí vetřelci ukradli z vězení nejschopnější programátory. Zmizelo i celé vedení Mezinárodního měnového fondu, nikde nebyli k zastižení prezidenti Francie a Německa. Totéž se šuškalo o prezidentovi Spojených států, který se už několik dní vůbec neobjevil na veřejnosti.

Většina médií ale házela mizení všech lidí do jednoho koše a začala bít na poplach.

Mimozemšťané rozvrací život na Zemi!“

Rozvrat Země je organizovaný z vesmíru!“

Vetřelci chtějí setnout hlavu pozemskému životu!“

Braňme Zemi před zákeřným přepadením!“

Jde nám o život všem! Od prvního do posledního!“

Webová stránka www.hell.usa se ocitla v palbě všech zbraní, jaké se na internetu kdy použily. Hackeři se ji pokoušeli narušit, shodit nebo pozměnit. Ukázalo se, že je velice odolná a její server vydrží větší zátěž než jakýkoliv jiný server Země. Hackeři zkoušeli zahltit miliardami nesmyslných příspěvků aspoň diskusní fórum, ale to dokázalo odlišit automaticky poslané příspěvky od běžných a každému uživateli povolilo jen pět vstupů, čímž se udrželo v aspoň trochu přijatelné podobě. Ale i tady se diskuse otáčela proti vetřelcům z vesmíru. Přispěvatelé jim připisovali všechny zločiny na Zemi za posledních sto let a admini fóra, Ivan s Oldou, stačili odpovídat jen na nepatrnou část.

Standa oběma adminům poradil přiznat, že mimozemšťané nic nevědí o mizení společenských špiček a trvat na tom, že únosy vězňů jsou v pořádku. Nadpoloviční většina vězňů byla nevinných, nebo aspoň s přehnanými tresty. Osvobodit je bylo správné. Zato skuteční kriminálníci se v Pekle dostanou do tvrdších podmínek, které by je měly od dalších zločinů odradit. A že se do Pekla mimo vězňů dostávají i vážení soudci, žalobci i policisté? Když se představitelé Spravedlnosti zpronevěří svému poslání, zasluhují trest i oni. Ti, kteří soudili přísně, ale spravedlivě, se na svá místa vraceli.

Standa proti tomu postavil jako základ trestního řádu Sedmero. To mělo u drog poměrně jasné vysvětlivky - drogy, poškozující zdraví, porušují přikázání Nezabiješ. Rozlišovaly ale konzumenty od výrobců a distributorů. Nejpřísnější tresty hrozily distributorům, kteří obvykle na drogách nejvíc vydělávají, navíc měli na krku i porušení přikázání Nezotročíš. Konzumenti byli považování spíš za oběti s jistým podílem spoluviny.

Jenže málo platné, média se na stránku www.hell.usa sesypala jako sršni. Různí komentátoři považovali za svoji čest přisadit si proti vetřelcům, kteří se podle nich ani neodvažovali obhajovat své činy veřejně, ale uchylovali se při svém pokřiveném charakteru k podrazácké anonymitě.

Také v Čechách se média navezla do vesmířanů, jenže tam narazila na českou náturu. Médiím věřily - nebo aspoň úspěšně předstíraly, že věří - jen vládní partaje. Obyčejní lidé, kteří si nedávno od srdce oddychli od exekutorské a justiční mafie, médiím nevěřili ani slovo a otevřeně fandili vesmířanům, kteří je zbavili největších nočních můr. To, že se v Čechách položilo několik bank, se obyčejných lidí příliš nedotklo. Vklady byly pojištěné jen do určité výše, jenže takovou sumu tam měl málokdo, takže se krach jednotlivých bank lidí příliš nedotkl.

Standa se na to díval smutně, ale i s nadějí.

Kdo by soudil podle toho, co se objevovalo v éteru, musel by dojít k názoru, že si obyvatelé Země vesmířany nepřejí. Ale přinejmenším v Čechách platila nesmrtelná věta Karla Čapka - o vůli národa mluví většinou ti, kdo národu poroučejí.

Standa si pozval otce Mihoviče a dlouho s ním o tom debatoval. Bral ho jako arbitra, určujícího základní směr, kterým by se měl ubírat.

Dohodli se, že největší velmoc už dost zaměstnali na to, aby se přestala vměšovat jinde. Aby se mohli víc soustředit na Čechy, chtěli své působení ve Spojených státech utlumit. Ne úplně, aby Spojené státy měly dost starostí s vnitřními problémy, ale nemělo by to být hlavní pole působnosti. Jediné, na čem otec Mihovič trval, bylo nespustit úplně z pozornosti Sandišůty. Zřejmě se někde dobře schovali, ale až vylezou, budou jistě dělat problémy.

Největší překážkou byly v Čechách vládní partaje. Při oškubávání občanů už měly odedávna rozdělené úlohy a dařilo se jim to všude, kde to jen trochu šlo. Kdykoliv by se objevila jiná strana, sesypaly se na ni a nedalo jim obvykle práci zkorumpovat ji rychle k obrazu svému. Jak řekl starý Al Capone - úspěšnost úplatků není věcí cti, ale pouze výše sumy a noví poslanci se obvykle dávali uplatit levně, ani nemuselo jít o desítky milionů.

Standa s otcem Mihovičem plánovali, jak na to. Standa navrhl zaútočit na staré, prohnilé partaje něčím novým. Například uvolnit pro oblast Čech některé možnosti lizidů. Ne všechny - to by sem přilákalo žraloky z celého světa - ale pár drobností. Především zavést sledování životních funkcí lizidy, které by se projevilo rychlým a přitom nenápadným zlepšením zdravotního stavu všech lidí. To otec Mihovič bez připomínek schválil, ačkoliv to byl podraz na lékaře. V novém systému by se museli hodně přeškolit, aby byli něčím platní. Mnoho lékařských oborů se stalo úplně zbytečných a spousta lékařů přišla o práci. Bez velkých změn by zůstala jen úrazovka a porodnictví, ačkoliv i to se hodně zjednodušilo.

Byla otázka, co na to veřejnost...


Na počátku dočasného ubytování na Orizemi dostal každý nováček knížečku, popisující, co má dělat v případě různých událostí. Všechno, co se nedalo popsat, shrnula větička: V jakémkoliv jiném případě se obraťte na někoho z Rady Starších, mívají větší zkušenosti.

Joshua Andrew uměl vést lidi a byl u ostatních oblíbený, takže po něm brzy vznikla sháňka. Když nebyl k zastižení na obvyklých místech, ohlásili kamarádi jeho záhadné zmizení. Za Karlem Mayerem, nejbližším z Rady Starších, přišla celá delegace. Vyslechl je, ale jen jim stručně sdělil, že jejich kamarád je za trest v Pekle kvůli nedávné vraždě Nicholase Epeve.

„Ale Joshua nikoho nezabil!“ namítal vysoký černoch. „Potvrdím mu alibi na kterýkoliv den, co jsme byli tady na tomhle světě.“

„To mu nepotvrdíte, nepřetržitě jste s ním určitě nebyl,“ opáčil Karl Mayer.

„Jak to můžete vědět, když jste se o nic nezajímali?“ vybuchl černoch. „Jak můžete někoho trestat bez důkazů, bez výslechů? Nás nikdo nevyslechl, nikdo se o nic nezajímal - a teď přijdete s takovou blbostí, jako je vražda!“

„Vražda nebyla žádná blbost,“ opáčil Karl. „Zemřel člověk, rozumíte? Je to na Orizemi první vražda, to není žádná maličkost! A zabil ho váš kamarád, nezastávejte se ho!“

„Nemůžete mu to jen tak bez důkazů přišít!“ namítl vášnivě černoch.

„Máme důkazy tak jednoznačné, že ani v Pekle neprotestovali. A ti by nám ho vrátili, kdyby byl nevinný! Máme jiné metody, než jste byli zvyklí na Zemi, ale ujišťuji vás, že jsou spolehlivější. Na Zemi byste byli všichni do dneška ve vězení!“

„Vždyť ani neproběhl řádný soud!“ chytil se černoch dalšího stébla. „Kdo vybíral porotu? Nebyla náhodou ta vaše porota čistě bílá? Taková by ani neměla platnost!“

„My vůbec nemáme poroty,“ zamračil se Karl. „A buďte rádi, že tu neplatí zákony Spojených států! Podle nich byste dodnes dřeli ve vašich věznicích. Tady jste svobodní a co vám ještě chybí?“

„Jakápak svoboda, když nás bezdůvodně posíláte do pekla?“

„Bezdůvodně to nebylo,“ řekl Karl rozhodně. „Za vraždu!“

„To je sice hezký, ale Joshua byl nevinnej!“

„Nevinný byl jen do chvíle, než zavraždil Nicholase Epeve,“ pokračoval trpělivě Karl. „Od té chvíle je to vrah a právem patří do Pekla. A vy s tím nic nenaděláte, protože o vraždě nic nevíte. Ne protože by Joshua Andrew nic neprovedl, jen se vám s tím nepochlubil.“

„Ale známe ho víc než vy!“ reptal černoch. „Joshua by kuřeti neublížil!“

„Tvrdit to můžete,“ usmál se trochu útrpně Karl Mayer. „Skutečnost je ale taková, že ho náš vyšetřovatel zná dneska lépe než vlastní matka. Prosím vás, nezpochybňujte to. Je to stejně marné, jako kdybyste chtěli zpochybňovat otisky prstů.“

„Je to vůbec nějak podezřelé!“ trval na svém černoch, ale obrátil se na ústup spolu se zbytkem delegace. „Máte tady móóóc divné pořádky!“

„Naše spravedlnost je rozhodně lepší než vaše,“ ujistil ho Karl Mayer. „Podle Sedmera to byl spravedlivý trest, na tom nic nezměníte.“

Delegace se stáhla, ale nevypadala přesvědčeně. Naštěstí se nic víc nedělo.

Nebo to tak aspoň vypadalo...


Dvojice agitátorů, obcházejících nemocnice a především léčebny dlouhodobě nemocných, jak se v Čechách vzletně říká odkladišti umírajících, z nekalé činnosti nikdo nepodezíral. Lidé se nad nimi ošklíbali, ale považovali je za neškodné blázny, jakých po Čechách obchází habaděj. Desítky dalších utěšitelů a věrozvěstů ani nepůsobily nepatřičně.

To, že nemocným rozdávali útlé knížky, nadepsané jako Bible, také nebylo nic neobvyklého, stejně jako to, že mnozí zpočátku nevěřili v duchovní útěchu a odmítali je.

Jenže tihle přinášeli lidem přece jen něco víc než pouhou útěchu, případně soustrast.

Dvojice se do nemocnic obvykle po týdnu vracely - ale to už je odmítl málokdo. Pacienti je vítali jako spasitele a vstávali z postelí, aby jim mohli podat ruce. Vstávali i ti, kteří poslední dobou už jen bezmocně leželi - k nelíčenému údivu ošetřujícího personálu, který tak zázračná uzdravení nikdy předtím nepamatoval. Ojedinělá, obvykle jen dočasná uzdravení ano - ale ne naráz u všech pacientů, ať už předtím podivné misionáře přijali nebo odmítli.

Příchozí, nemocní i obsluhující pak společně debatovali o Bibli, která se sice jmenovala stejně jako nejrozšířenější kniha v našem světě, ale uvnitř pojednávala o něčem úplně jiném.

„Na počátku byl jeden svět, osídlený rozumnými bytostmi. Nepodobaly se lidem, ale když se jim podařilo rozumně si uspořádat svůj svět, snažily se pomáhat jiným rozumným bytostem, žijícím v blízkých sousedních světech. Brzy poznaly, že není dobré rozdávat nádherné dary, důležitější bylo naučit je žít tak, aby jim dary nepřinesly nenávist, ale radost. Naučit je Spravedlnosti...“

Tak začínala »Bible Druhého Vesmíru« - kniha o historii sousedního vesmíru a o civilizacích gufyrůSandišůtů. Popis Druhého vesmíru a jeho pohnuté historie byl ale jen první částí knihy. Druhá část popisovala, jak se do hry o Spravedlnost dostal svět zvaný Země.

Neštěstím pro Zemi bylo, že ji neobjevili gufyrové, ale Sandišůti. Ti totiž na rozdíl od gufyrů vynalezli chitsaldil, stroj, otevírající průchody mezi sousedními vesmíry. Nejprve se tak dostali do vesmíru, obývaného gufyry, kde to zpočátku vypadalo na setkání dvou vyspělých civilizací, které si mohou navzájem poskytnout mnoho dobrého. Tak to určitě chápali gufyrové, nezištně pomáhající už předtím méně rozvinutým civilizacím ve svém vesmíru.

Sandišůti však představovali civilizaci vyspělou jen v technické oblasti. Společenský vývoj se u nich zastavil zhruba na úrovni barbarských Neandertálců - při setkání s dobráckými gufyry jim šlo hlavně o kořist - o výhodné získání jejich vynálezů, aniž by jim za ně poskytli své. Materiální převaha nad gufyry jim pak umožňovala bezcitně je vydírat.

Sandišůti měli monopol na chitsaldily, umožňující přechod z jednoho vesmíru do jiného. Tak se i sami dostali do vesmíru ke gufyrům. Druhou obrovskou výhodou Sandišůtů byla jejich vrozená schopnost výhodně pro sebe obchodovat, bezcitně druhé vydírat a zneužít všeho, co se zneužít dalo. Když objevili slabé místo gufyrských lizidů, umožnilo jim to své dosavadní spojence neuvěřitelně pokořit hrozbami zničení celých světů. A neváhali jim předvést, že jsou schopni vyhrůžky splnit. Donutili je přijmout nevýhodné smlouvy, které jim dávaly v Druhém vesmíru větší práva než jiným civilizacím, aniž by jim na oplátku poskytli přístup do dalších vesmírů.

Gufyrové byli ve svém vesmíru v pasti. Nemohli na vydírání odpovědět jinak než potupnými ústupky, ani když Sandišůti před jejich očima terorizovali méně rozvinuté civilizace Druhého vesmíru. Jako ohnivá stopa po nich zůstalo několik pekelných světů, nevhodných k životu.

Gufyrové se Sandišůtům na odpor postavit nedokázali. Sandišůti si i v Druhém vesmíru dělali co je napadlo a svůj vliv šířili i do dalších vesmírů, kam nikdy gufyry nepustili.

Jen jednou se gufyrům podařilo využít neviditelnosti v allohmotě a proniknout na Zem, kde si položili několik desítek značek adchyfu, takže se tam mohli vracet nezávisle na Sandišůtech a jejich chitsaldilech. Pokoušeli se na Zemi zavést to, čemu učili i ostatní civilizace - úctu ke Spravedlnosti, umožňující spokojený život všem členům a ne jen vybraným jedincům. Podařilo se jim úspěšně na Zem propašovat několik základních kamenů - Manuův zákoník v Indii a Ur-ballův zákoník, platný pro městskou oblast Ur v Sumerské oblasti.

Když to Sandišůti zjistili, zuřili jako pominutí. Pro výstrahu zničili v Druhém vesmíru několik světů, spravovaných gufyry a na závěr své trestné výpravy vnutili gufyrům další pokořující smlouvy výhodné jen pro ně. Gufyrové tím přišli o možnost ovlivňovat Zemi a zejména její obyvatele. Jen značky si tam ponechali. Chtěli je využít, až civilizace na Zemi vyspěje.

Sandišůti se snažili gufyrům dokázat, že je Země stále barbarská a její obyvatelé si nezaslouží lepší podmínky. Plánovitě přitom ničili všechny stopy po jejich předešlých pokusech, zejména po Ur-ballově zákoníku, který nahradili Chammurapiho zákoníkem, nezakrytě podporujícím otroctví a zavádějícím drakonické tresty za každý přestupek.

»Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto nezadrží a do paláce nepřivede, bude ona sama usmrcena.« - vskutku spravedlivý trest pro ženu, která se bojí zločincům postavit!

»Jestliže dítě udeří svého otce, uříznou mu jeho ruku.« - mohla by být výsměšnější parodie na gufyrské přikázání »Cti rodinu«?

Gufyrové se po každé trestné výpravě Sandišůtů a zničení některého světa s méně vyvinutou civilizací pod jejich správou jen přikrčili. Kdyby kdysi dávno nezapomněli na možnosti Vědoucího, byla by historie Druhého vesmíru určitě jiná. Takhle jim nezbylo než vždy obrazně řečeno ohnout hřbet, stáhnout se a přetrpět další potupný trest.

Také další pokus o zavedení Sedmera v nepříliš dávné době skončil neslavně. Sandišůti brzy objevili, že jeden národ mimo oblast jejich nejčastějších nájezdů vyznává Sedmero, údajně předané kýmsi mocným. Bylo mezi lidmi dost rozšířené, ale pro Sandišůty nebyl problém překroutit snahy gufyrů v pravý opak. Tentokrát změnili Sedmero na Desatero - vypustili některá přikázání a dodali jiná, aby sloužila kastě Vyvolených, kteří pak jejich příkazy naplňovali.

Proč jim ale tak vadilo přikázání Nezotročíš?

Poněvadž ostatní bytosti sami zotročovali? Je náhodou, že země, do nedávné doby pokrytecky vyhlašovaná jako nejsvobodnější na světě, zrušila pravé otroctví až po kruté válce Severu proti Jihu (1865), když už bylo v jiných rozvinutějších zemích dávno zrušené i nevolnictví, (Josef II 1781, Rusko 1861). navíc je obratem nahradila otroctvím vězňů a později ještě tužším otroctvím peněz.

Velmoci proti otroctví nezasahovaly. Naopak je ve značné míře využívaly, ať bylo založené na komerční bázi, jako je otrocká práce vězňů v USA, nebo na státním teroru, jako sovětské gulagy s miliony otroků, »nadšeně budujícími veliké stavby socialismu«.

Nač to ale Sandišůti podporovali? Potřebovali to snad? Vždyť se zavedením lizidů přestala být otrocká práce tak výhodná, jako za dob starých Sumerů! A proč vůbec nedali lidem Země lizidy do všeobecného používání?

Něco v tom být muselo...


Když za otcem Mihovičem přišla delegace Orizemských Američanů, nestačil se otec Mihovič divit, s čím to vlastně přišli. V první chvíli nevěděl, jestli se má smát, nebo je má brát vážně. Předali mu totiž nádherně graficky zpracovanou listinu, honosně nazvanou Deklarace Nezávislosti, která měla změnit svět Orizemě na nezávislou Ori-Afro-Americkou republiku, v čele s voleným Senátem, nezávislým prezidentem, volenými soudci a šerify ve funkci policie.

Současně ho slavnostně, ale důrazně požádali, aby jim odevzdal klíče od hradu Jukagyri a pak opustil ostrov Bohemia, přejmenovaný na Ori-Bronx, kde už teď nemá žádný běloch co pohledávat. Vyvlastněný hrad se přejmenuje na Ori-Kapitol, bude patřit Senátu Ori-Afro-Americké republiky, který zde bude zasedat. V okolních domech pak budou bydlet senátoři.

Když se jich otec Mihovič pořád ještě s vážnou tváří zeptal, jak si to vlastně představují, přijít s takovými požadavky, sdělili mu, že prezidentské i senátní volby i volby soudců a šerifů proběhly na Orizemi před týdnem. Vyhlásili je na billboardech, rozmístěných ve všech osadách, osídlených Ori-Afro-Američany. Americkou tradicí je, že se ani nenamáhali oznámit to původním obyvatelům Orizemě, což ale považovali za drobný detail, neboť ti by beztak nemohli výsledky voleb ovlivnit. Ori-Afro-Američanů je na Orizemi nadpoloviční většina a co sami jednomyslně odhlasují, to má mít podle nich celosvětovou platnost.

„Je to sice hezké,“ odvětil jim na to otec Mihovič, „ale tak pro zasmání. Přejmenovat ostrov Bohemia na Ori-Bronx - to myslíte vážně? Objevili jste jej snad? Na jménu tohoto ostrova se shodli objevitelé a to jméno mu zůstane. Vždyť na něm nikdo z vás nebydlí, ani bydlet nebude, tady už na další domy není místo. Prezidenta si klidně zvolte, ale my vám ho neuznáme, stejně jako Senát, šerify a soudce. Tady není Amerika! To prostě nemůžete myslet vážně!“

„Ale my to myslíme vážně!“ odvětil statný černoch, vedoucí delegace. „Já jsem nově zvolený prezident Orizemě Muhammad Ritchie a sídlo budu mít na hradě Ori-Kapitol! Hrad jsme vyvlastnili - je to jediné důstojné sídlo a Senát musí od začátku reprezentovat. A není možné, aby prezident Orizemě sídlil v obyčejném bungalovu! Není správné, abyste vy bílí měli všechno a my černí nic!“

„Co nic?“ zamračil se otec Mihovič. „Všichni přece bydlíte v nových domech, postavených na ostrovech, podobných pozemskému ráji. Kdo chtěl, mohl si sem ze Země přivézt i rodiny. Máte vše, co potřebujete k životu...“

„Nemáme žádné peníze a nemůžeme si za ně koupit auta!“ stěžoval si novopečený prezident Ritchie. „Nemůžeme jezdit na nákupy, ani za zábavou. To přece není žádný život!“

„Na jaké nákupy?“ opáčil otec Mihovič. „Nic nakupovat nemusíte, všechno dostanete až do domu, ostatně právě proto nejsou v Orizemi ani obchody, kde by se dalo nakupovat!“

„Jenže my Američané jsme zvyklí jezdit všude auty!“ lamentoval prezident Ritchie. „Vy jste příšerně zaostalí! Nemáte tu ani silnice, dálnice - nic! Nemůžeme se naplno rozjet po asfaltu...“

„Snad byste nechtěli na ostrovech dálnice?“ usmál se otec Mihovič. „Vždyť ten největší nemá na délku ani padesát kilometrů! Tady jsou dálnice zbytečné.“

„To se musí změnit!“ pokračoval prezident samozřejmě. „Pochopitelně bude nutné postavit tu silnice a mezi všemi ostrovy i mosty! Máte tu aspoň dost projektantů a stavitelů?“

„Na silnice žádné stavitele nemáme!“ odpálil ho otec Mihovič. „Nač bychom je měli? Nejsou tu ani auta, místo nich máme mnohem lepší letadla. Rationy silnice ani mosty nepotřebují!“

„Letadla?“ odfrkl si černý prezident. „To průhledné nic že má být letadlo? Vždyť v nich není ani stopa po odvaze a dobrodružství! Letadlo, které ani v tropické bouři nezakolísá, tornádo na ně nemá vliv a když je schválně namířím proti útesu, před překážkou přibrzdí - to že má být letadlo? To je kočárek pro batolata!“

„Co máte proti rationům?“ opáčil otec Mihovič. „Jsou obratnější než helikoptéry, bezpečnější než automobily, nepotřebují dálnice, ani silnice, můžete s nimi vletět otevřeným oknem do místností nebo podletět pod korunami stromů, co vám na nich chybí?“

„Jsou na prd!“ odplivl si černoch. „Žádná radost s nimi není! Chceme dobrodružství, akci, adrenalin! A poctivá auta, aby se s nimi dalo dělat i rodeo! A rychlé čluny na moře! A taky pořádné supermarkety! Od zítřka bude zákony Orizemě schvalovat náš Senát a ten to tady pročistí...“

„A dost!“ zahřměl otec Mihovič. „Vaše volby byly nedemokratické! Znemožnili jste jejich utajením účast části obyvatelstva. Tím by byly anulované i kdyby se tady zastupitelé volili. Jenže na Orizemi se zastupitelé nevolí. My uznáváme jen Radu Starších, která rozhoduje o většině běžných záležitostí, a Vědoucího s většími pravomocemi, než má váš prezident. A vy nám tu nové zákony zavádět nebudete! Seberte se a zmizte!“

„To by se vám hodilo!“ kohoutil se prezident. „Kdo vůbec volil tu vaši Radu Starších? A co je to za nesmysl - Vědoucí? My jsme je nevolili! A je nás většina, takže budete muset poslouchat ty, které zvolíme my!“

„Jak říkám, Rada Starších není volená!“ opakoval otec Mihovič. „Jsou to lidé se zkušenostmi, o jakých se vám ani nezdá! Vědoucí může zhasnout i zdejší slunce, tak se mu raději neprotivte, ať toho nelitujete. A na můj hrad také nemáte nárok. Já jsem ten hrad postavil, znám tu každý kámen, je to již třetí hrad toho jména - první byl na Dzígvlegtu, druhý na Hjöwiltu a tohle je už třetí. Vy se tu vůbec nevyznáte, nepoložili jste tady ani dlaždici a chtěli byste vládnout? Směšné! Poslyšte, měli byste nám být vděční, že jsme vám nabídli azyl a nikdo vás tu nehoní jako kriminálníky. Máte se tu dobře, nemáte skoro žádné starosti, tak se nám do naší společnosti nemíchejte!“

„Ale celá vaše Rada Starších jsou samí běloši!“ protestoval černý prezident. „Nemáte v ní ani povinné procento černých! To je přece odporný rasismus! A jestliže není volená, pak to není žádná demokracie! A to není spravedlivé!“

„Můžete do Rady Starších navrhnout své zástupce!“ usmál se trochu útrpně otec Mihovič. „Musí to být ale odborníci v některém vědním oboru a měli by mít i nějaké zkušenosti, nejlépe aby jim bylo aspoň pět set let.“

Na tohle zůstali zaražení všichni včetně černého prezidenta.

„A vy sám tyhle nesmyslné podmínky splňujete?“ zkusil namítat jiný černoch z prezidentova doprovodu.

„Jistě,“ přikývl otec Mihovič. „Uznávají mě ve více oborech a i když patřím k mladším, je mi už šest set let. Vyjednával jsem na několika světech a přežil jsem i zkázu světa Dzígvlegtu, který je dodnes neobyvatelný. Kolik je vám let, co jste prožili a kterou univerzitu kdo máte?“

„Je mi šestadvacet - a mám za sebou válku v Iráku!“ napřímil se hrdě Ritchie. „Byl jsem tam dokonce pod palbou domorodců!“

„Válka prožitá na straně loupežníků, to není dobré doporučení,“ řekl otec Mihovič. „Ani se nedivím, že na vás místní lidé stříleli, nikde nemají rádi okupanty. Máte aspoň nějakou školu?“

„Jen základní - ale mám vojenský kurs poddůstojníků!“

„Ten je k ničemu, ten tady neuznáváme!“ opáčil otec Mihovič. „Takže máte základní školu. Zřejmě jste byl na vzdělání líný, když lepší nemáte. Máte věk pouhých šestadvacet let, a chtěl byste zastupovat ostatní? A dokonce i nás starousedlíky? Tomu tady říkáme nebetyčná drzost!“

„Ale je nás víc než vás!“ chytil se černý prezident posledního argumentu. „V demokracii se musí menšina podřídit většině!“

„Anebo větší palebné síle,“ řekl otec Mihovič posměšně. „Ještě že tady nemáte zbraně! Mezi námi, neměla u vás ve Státech černá menšina větší práva než bílá většina? Co třeba povinné kvóty, když už vaši lidé neměli lepší přednosti?“

„To je přece spravedlivé, poněvadž bílí černé dlouho utlačovali!“ prohlásil černoch.

„To ale na Orizemi neplatí,“ opáčil otec Mihovič. „Tady nikdo nikdy černé neutlačoval, takže na výhody vyplývající z barvy kůže zapomeňte. Komu chybí vzdělání, může si je doplnit a přihlásit se na zdejší školy. Až vystuduje a bude odborníkem, bude mít větší uplatnění.“

„A z čeho máme platit školné? Vždyť jste nám nedali žádné peníze!“ namítl prezident.

„A vy jste si nevšimli, že žádné nepotřebujete?“ usmál se otec Mihovič. „Přihlaste se na zdejší univerzitu - a potřebujete jen vlastní píli! Ale připravte se, že jí bude třeba hodně. Na pozemská auta a letadla vystačíte se základy matematiky a fyziky, ale zdejší rationy potřebují vyšší úroveň, zejména v matematice. To víte, je to přece jen vyšší civilizační stupeň než jste zvyklí ze Země.“

„To je blbost! Jste příšerně zaostalí! Nemáte tu ani silnice, ani dálnice...“

„Nemáme příšerně zaostalé primitivní asfaltové desky, bez nichž vaše primitivní zaostalá auta nemohou ani jezdit!“ usadil ho otec Mihovič. „My máme letadla na vyšší úrovni, nepotřebujeme ani cesty, ani letiště. Čemu vlastně říkáte zaostalost? Pokud vím, pozemská kosmická technika skončila u pilotovaných letů na Měsíc a u několika primitivních sond na nejbližších planetách. Orizemě je osmadvacet světelných let od Země a pro vaši techniku je nedostupná! Kdo je zaostalejší? Pravda, nemáme tu koňské železnice ani přepřahací stanice pro dostavníky, ale ty jsou pro nás příznakem zaostalosti stejně jako silnice a dálnice. Jak vyspělou technikou se nám můžete chlubit? Ke kolika hvězdám už doletěly vaše hvězdné lodě? Kolik světů ve vesmíru jste kolonizovali?“

Delegace Ori-Afro-Američanů mlčela. Těžko se odpovídá na podobné otázky, zejména když o tom dotazovaní nemají ani základní vědomosti.

„Dobře, zavolám vám našeho Vědoucího,“ rozmyslel se náhle otec Mihovič. „Můžete si s ním popovídat a třeba mu i přednést své požadavky - jestli chcete zvýšit už tak dost velký trapas.“

Okno velikosti televizoru ukázalo chlapa s knírkem.

„Mám tu delegaci našich hostů, Fritzi,“ oslovil ho otec Mihovič. „Mělo by tě to zajímat, chtěli by změnit Orizemi na černou Ori-Afro-Americkou republiku - říkám to snad správně?“

„Kdo je to?“ vyhrkl nový prezident Ritchie.

„Seznamte se!“ pokynul jim otec Mihovič. „Náš Vědoucí Fritz Pilz - a tohle je diplomatická delegace čerstvě vytvořené Ori-Afro-Americké republiky.“

„Fritz Pilz?“ podivil se prezident. „Snad to není Germán? Alespoň podle jména...“

„Je to Švýcar německé národnosti - tedy vlastně Germán,“ připustil otec Mihovič. „Je trochu mladý, takže by nemohl být členem Rady Starších, ale teď je to Vědoucí, zodpovědný za Orizemi.“

„No to se nám snad jen zdá!“ vybuchl Ritchie. „Vědoucí je běloch a dokonce Germán! Horší už to ani nemohlo být!“

Okno velikosti televizoru se náhle roztáhlo a místnost za ním se změnila v prodloužení hradní komnaty. Fritz Pilz seděl v houpacím křesle a pobaveně pozoroval návštěvníky otce Mihoviče.

„Nelíbím se vám?“ zeptal se Ritchieho. „Co proti mně máte?“

„Vy tady na Orizemi nemáte na zodpovědných místech ani jednoho barevného!“ oznámil mu Ritchie zatvrzele. „To je nepřípustné, nekorektní a musí se to změnit!“

„To si opravdu myslíte?“ zeptal se jich Fritz Pilz.

„Ano,“ přitakal Ritchie. „Proto jsme v Orizemi zorganizovali první demokratické a svobodné volby, zvolili jsme prvního svobodného prezidenta - mě, nový Senát a pár desítek šerifů a soudců.“

„A nám starousedlíkům ty volby - jaksi - zapomněli oznámit,“ dodal kousavě otec Mihovič.

„Ale to je přece jedno, stejně byste nás nepřehlasovali!“ dodal podrážděně Ritchie. „Je nás na Orizemi víc než vás domorodců, máme tady jasnou většinu. A většina demokraticky rozhoduje, ne? Rozhodli jsme se proto převzít vládu, která nám právem patří. Předáte mi pravomoci dobrovolně, nebo si je máme sami přijít převzít?“

„Převzít spravedlivě vládu...“ usmál se Fritz Pilz. „Tak svět odplácí...! Co s vámi? Chcete si tu vládnout sami...? Vždyť nejste ani občany Orizemě, máte tu jen dočasný azyl! Nemáte tady volební právo, tak jaképak volby? Podívejte se, smažeme to... Vrátíte se do zdejších domovů a zapomeneme na to, platí? A co se týče voleb - příště si už na ně tak naivně nehrajte! Není to legrace!“

„Ale my už jsme nový Senát zvolili!“ vybuchl Ritchie. „Já jsem právoplatný prezident tohoto světa! Máme nové soudy a šerify, kteří to tady převezmou do rukou, jen co je tady rozmístíme!“

„Právoplatné to nebylo, pane,“ odpálil ho Fritz Pilz. „Na tomto světě neexistuje žádný Senát, jen Rada Starších a v té nemáte žádné zastoupení, protože nejste zdejšími občany. Má úcta!“

„Ale vy jste, jak jsem slyšel, na tomto světě taky přivandrovalci!“ opáčil Ritchie. „Nejste ani řádní domorodci! Co si tady osobujete práva, jaká pro změnu nikde na světě neuznáváme my?“

„Ano, i my jsme tady přivandrovalci,“ připustil Fritz Pilz. „Když jsme Orizemi objevili, žádní domorodci tu nežili. Orizemě nám patří právem objevitelů. Vás jsme sem vzali, abychom napravili pár nespravedlností na Zemi. Jste tady tedy jako azylanti, rozumíte? Znamená to, že za nás nebudete rozhodovat, i když je vás tu víc. Aby většina rozhodovala, musí být rovnoprávná, to vy jako azylanti nejste. Je nám tedy jedno, co uznáváte a co ne. Důležité je jen jedno - že my neuznáváme vás.“

„To je ale nepřípustný rasismus!“ vybuchl Ritchie. „Vy bílí nás i tady odstrkujete!“

„Rasismus to je, ale od vás,“ opáčil Fritz Pilz. „Nevypadá to tak, ale zatímco se s vámi bavím, současně si zjišťuji oč vám jde. Podíval jsem se na listinu volebních výsledků, visí na billboardech v každé vaší osadě. Jak je možné, že jsou všichni vaši senátoři černí? Jak to, že vy nedodržujete na oplátku něco jako ...povinné procento bílých? Máte přece mezi sebou i pár bílých, ne?“

„Ale oni se ani nepřihlásili za kandidáty!“ namítl Ritchie.

„To je stejné, jako když jste se vy nepřihlásili do Rady Starších,“ řekl spokojeně Fritz. „Proto tady nejsou v Radě Starších žádní černí. My jsme tenkrát mezi sebou žádné neměli.“

„Kdy byly na Orizemi volby do té vaší zasrané Rady Starších?“ vybuchl Ritchie.

„Ale no tak, pane prezidente!“ napomenul ho Fritz. „Víc důstojnosti by vám neuškodilo! Rada Starších se na Orizemi nikdy nevolila. Přišla sem ve stejném složení z Hjöwiltu, světa, kde jsme sídlili předtím. A na Hjöwilt přišla téměř ve stejném složení z Dzígvlegtu, světa, který nám vybuchl pod nohama, když se nás jiná civilizace pokusila zabít. Rada Starších je stará a úctyhodná skupina. Máme totiž jiná časová měřítka než vy. Naše životy se nepočítají na pouhé desítky let, ale na tisíce. Funkční období tady netrvá pouhé roky, jako u vás, ale tisíciletí. Funkce Vědoucího je dokonce doživotní, ale důvody bych vám musel dlouho vysvětlovat a stejně byste je nepochopili, prostě tady to tak je a nikdo o tom nebude diskutovat. Vámi vnucované volby neuznáme, nebyl ještě jejich čas. A protože nejste ani občané Orizemě, ale azylanti, nezbývá vám nic jiného, než se s tím smířit. Vraťte se tedy do svých zdejších domovů a přestaňte si hrát na demokraty. Nemáte na to.“

„A vy si nehrajte na spravedlivé!“ vybuchl čerstvě sesazený prezident Ori-Afro-Americké republiky Muhammad Ritchie. „Odsuzujete lidi jako diktátoři, bez poroty a bez soudu!“

„Zřejmě myslíte vašeho krajana Joshuu Andrewa! Co o tom víte?“ usmál se Fritz. „Podívejte se! Váš krajan zastřelil mladého italského rybáře Nicholase Epeve - bylo mu teprve kolem sta let, to je na zdejší poměry mládí. Proč zabíjel? Chtěl se zmocnit jeho snoubenky Claudie Meschartové. Říkám-li zmocnit, znamená to násilím - a to je tady zločin stejně jako vražda. Ona by ho nechtěla, neboť si s Nicholasem dali slib. To je tady naopak závazné. Váš krajan neměl nejmenší šanci uspět po dobrém, podle zdejších zvyklostí měl tedy vycouvat a neotravovat. Jenže on se rozhodl řešit to násilím. Opatřil si ze Země automatickou pušku, přišel k Nicholasovi a bez jediného slova varování ho zastřelil. Co na tom chcete hájit? Vždyť vražda je zavrženíhodná i na Zemi!“

„Byla by, kdyby se to stalo tak, jak říkáte!“ opáčil Ritchie. „Jenže pro takové tvrzení nemáte žádné důkazy. Nemáte vražednou zbraň, nemáte svědky, nemáte nic. Jak chcete někoho soudit?“

„A jak vy můžete tvrdit, že nemáme důkazy?“ opáčil Fritz. „Byl jste u soudu? Bavil jste se o tom s Joshuou? Vražednou zbraní byla americká útočná puška M-16, kterou si Joshua nelegálně přitáhl ze Země. Samozřejmě ne v batohu, tak by neunikla našemu průvodci, který ho na Zem doprovázel - vy přece zatím nemáte ani možnost samostatně skákat na Zem a zpátky - ale naučil se ukládat položky do receptáře a zjevně zaslechl, že se tak dá leccos přetáhnout ze Země do Orizemě, aniž by to musel mít člověk u sebe. Dal tedy na Zemi do receptáře pušku M-16 a na Orizemi si ji objednal, jako si vy objednáváte hamburgery a pivo. Tou puškou zabil Nicholase a po vraždě ji dal lizidem rozplynout jako smetí - aby neměl problém s ukrýváním vražedné zbraně!“

„No vždyť říkám, že nemáte důkazy!“ vyskočil Ritchie. „Toho Itala mohl sejmout kdokoliv a vy jste to přišili Joshovi!“

„Kdokoliv ne, pane Ritchie!“ odvětil Fritz Pilz. „Nemáme v ruce pušku, ale přesné záznamy, kdo a kdy s něčím takovým manipuloval. Tady nikdo zbraně nemá a nepoužívá, Na Orizemi měl do té doby pušku v ruce jedině Joshua! To je stejný důkaz, jako kdybychom ji našli odhozenou v moři! Nebo jako kdyby si ji vypůjčil v půjčovně, kde by na výpůjční list otiskl svůj palec. Pro nás je to zkrátka nezpochybnitelný důkaz.“

„Přespříliš chabý důkaz!“ namítal Ritchie, odhodlaný zřejmě do poslední kapky krve krajana bránit. „Že byl jediný, kdo tu měl v ruce pušku? To je hodně drzé tvrzení! A nic nedokazuje, v době vraždy už ji mohl mít v ruce někdo jiný, kdo ji Joshuovi prostě sebral!“

„Tak jsme na Joshuu jen přišli, ale my pak používáme absolutní důkaz - přečteme vzpomínky pachatele od dětství do dneška. Nevinný nemůže mít ve vzpomínkách vraždu, to snad uznáte. Zato ve vzpomínkách Joshuy Andrewa byla Nicholasova vražda do posledního detailu. Nezpochybnilo to ani Peklo, kam jsme ho odeslali.“

„A co když to někdo zfalšoval?“ napadlo Ritchieho. „Někdo to na něho mohl narafičit!“

„To prostě nejde,“ usmál se Fritz. „Můžete prožít vraždu v nějakém obzvlášť živém snu, ale sen se od skutečnosti liší asi jako kreslený film od hraného, nemá potřebné detaily, to se prostě nedá zaměnit. A kromě toho - vzpomínky Joshuy Andrewa jsem zaznamenával osobně já. Nesnažte se mi tady tvrdit, že jsem je zfalšoval, to by bylo přespříliš drzé tvrzení.“

„Ale nebyla u toho porota!“ namítal ještě Ritchie.

„A víte, proč máte u vašich soudů porotu?“ opáčil Fritz Pilz.

„To přece ví každý! Aby rozhodla o vině a nevině!“ odvětil černoch sebejistě.

„Spíš aby posoudila, zda jsou předložené důkazy dostatečné, aby nepřipouštěly pochybnosti o zločinu,“ přikývl Fritz. „Aby soudce nemohli odsoudit nevinné. Porotu ale můžete ovlivnit, porota se dá oklamat, porota může být zaujatá a může se prostě zmýlit. Výsledkem je až děsivé množství nevinných v amerických věznicích, ale co horšího, průměrně pět popravených nevinných lidí ročně. Co tedy ta vaše porota zaručuje? Odchytí bez záruky jen nejkřiklavější případy. Přečtení vzpomínek poskytne nezpochybnitelný, absolutní důkaz. Soudci pak zbývá jen určit trest a nemusí se obávat, že spáchá justiční omyl nebo zločin. Navíc tu máme sazby, které soudce nesmí překročit. Podle nás je to spravedlivé.“

„Soudy bez poroty jsou ale barbarské!“ trval na svém Ritchie.

„Barbarské soudy jsou ty, které popravují nevinné,“ opáčil Fritz Pilz. „A to se ve Státech děje každoročně i několikrát, to nepopřete. My lidi nepopravujeme vůbec, považujeme dvacet let Pekla za dostatečný trest i za vraždu. Až se váš kamarád vrátí, přeptejte se ho na to!“

„Čekat dvacet let? To je nelidské!“

„A to budete čekat na svobodě,“ přikývl Fritz. „Čekat dvacet let v pekle je určitě horší. Měli byste si uvědomit, že tady na Orizemi dostane soud přesné informace o tom, co se stalo. U našich soudů rozhodují fakta, ne lepší nebo horší právníci. Proto také žádné advokáty nemáme, zločiny se zkrátka nedají obhajovat.“

„Další barbarství!“ zavrčel Ritchie.

„Barbarství je zavírat a nedejbože i popravovat nevinné!“ opáčil Fritz Pilz. „Stačila vám tato lekce ze zdejší spravedlnosti, nebo si chcete osobně prověřit vzpomínky Joshuy Andrewa včetně té vraždy? Máme je totiž kvůli té vraždě výjimečně zaznamenané. Jako válečný veterán se snad hned nesložíte, až uvidíte stříkat krev... Chcete to vidět?“

„Ne!“ odsekl Ritchie.

„Takže to nezpochybňujete...“ oddychl si Fritz. „Tak se pěkně rozlučte s otcem Mihovičem, vraťte se domů a dejte už konečně pokoj!“

„Ještě o nás uslyšíte!“ řekl Ritchie zamračeně a zvedl do výšky zaťatou pěst. Všichni ostatní to gesto jako jeden muž opětovali, bylo to zřejmě jejich znamení.

„Nejlépe v dobrém,“ přikývl Fritz.


Delegace odtáhla z Jukagyri s nepořízenou, ale Fritz Pilz nezmizel.

„Člověk by od nich očekával vděčnost!“ vzdychl si. „A ono se jim zachtělo vládnout!“

„Ještě že tě napadlo, že azylanti nemají volební právo!“ souhlasil otec Mihovič. „Mně napadlo jen že nás nedemokraticky obešli, tudíž je to neplatné. Ale oni by asi ty volby zopakovali korektněji i s námi a pak by nás přehlasovali, je jich na Orizemi opravdu víc než nás.“

„Je jich víc, ale většina se vrátí domů do Ameriky, pokud se nám podaří vymoci pro ně návrat bez represí,“ řekl Fritz. „Nevadí, tahle epizoda byla víc než užitečná.“

„Myslíš, že jim to stačilo?“ zapochyboval otec Mihovič.

„To asi ne, jenže mě při té diskusi napadlo něco jiného,“ řekl Fritz. „Myslíš, že ta puška byla jediná lumpárna, propašovaná k nám ze Země? Musím se o tom pobavit se Standou, ten se bude divit! My jsme ty hochy trochu podcenili.“

„Myslíš, že do lizidů vložili víc než tu jednu pušku? No, já jsem tu úchvatnou sbírku zbraní taky viděl, ale shodli jsme se snad, že ji spíš hodně dlouho shromažďovali na Zemi jiní darebáci. Tihle tam určitě nedávali křesací muškety a středověké píšťaly.“

„Nejde o zbraně!“ ušklíbl se Fritz Pilz. „To napadlo naštěstí jen Joshuu, ale na pašování ze Země neměl patent jen on! Budeš se asi divit, co sem toho všichni pronesli!“

„To pašování bylo rozšířenější?“

„Přesně tak,“ přikývl Fritz. „Víš ty vůbec, proč většina hochů seděla na Zemi v kriminále?“

„Slyšel jsem už, že tam byli někteří nevinně,“ odvětil opatrně otec Mihovič.

„Jo - a bylo jich dost,“ přikývl Fritz. „Ale měl bys vědět, že ve Spojených státech sedí nejvíc černých za drogy. Sice za ně vyfasovali příšerně přehnané drakonické tresty, ale nějaká záminka tam u většiny je.“

„Počkej!“ rozsvítilo se otci Mihovičovi. „Oni to dotáhli až sem?“

„Asi se jich na tom moc nepodílelo, vložených receptů není mnoho a nejsou příliš pestré, jsou v tom ale hlavní drogy amerického trhu: heroin, kokain, hašiš, crack, marihuana, dokonce i surové opium. Standa už to probírá.“

„Standa? Vždyť jsi ho ještě nevolal, co tady spolu mluvíme!“

„Volal, jenže to nebylo znát,“ odvětil Fritz. „My Vědoucí máme i jiné informační kanály než ty běžné. Standa zjišťuje, kdo a co na Zemi do receptářů vložil. No a ty hochy bych si tady podal, je to vlastně dealerství drog, sazby jsou za to přísnější než za pouhé užívání. Netahali to tam jen pro vlastní potřebu, asi by ses divil, kolik lidí už v tom jede i tady na Orizemi.“

„Co s tím budeš dělat?“ zarazil se otec Mihovič.

„První překvápko už někteří zažili,“ ušklíbl se Fritz. „To když před ně lizidy místo oblíbené drogy vyplivly mrtvé slimáky! Jo - za tu chvilku bylo objednávek pár desítek! Možná z toho ještě bude nějaký ten krawall, neboli kočičí muzika, někteří asi budou mít abstinenční příznaky, i když je z toho lizidy vytáhnou rychleji než by se to podařilo doktorům na Zemi...“

„Dobře, to je dneska. Ale co dál? Nebylo by lepší nechat jim aspoň něco neškodnějšího?“

„Drogy porušují přikázání Nezabiješ!“ zavrtěl hlavou Fritz. „Pomaleji než jiné jedy, ale když je necháš působit dlouho, udělají trosku z každého. Na Zemi se dá aspoň u marihuany argumentovat léčivými účinky, ale to tady padá, lizidy účinkují lépe a bez vedlejších účinků. Takže ani marjána! Kdo se sem příště pokusí propašovat jedinou cigaretu, poletí rovnou do Pekla. Ne na dvacet let jako za vraždu, ale i půl roku by mohlo stačit.“

„Tabák taky?“ zajímal se otec Mihovič. „Za našich časů sice v Evropě nebyl, ale pár mladších si už stěžovalo, že si nemohou zapálit... Hele, vždyť máme v receptářích i alkoholické nápoje, proč ne tabák? Škodlivé je prý oboje, ale lizidy by to snad utáhly!“

Lizidy by utáhly i drogy,“ řekl Fritz. „Ale radši ne! Ti starší si ještě dobře pamatují diskuse před rozhodnutím Rady Starších snížit podíl alkoholu ve všech nápojích i jak to provedli, aby se vlk nažral a koza zůstala celá... Proto na Orizemi - jak požadovali již staří Římané - pijeme víno jen abychom se povznesli a ne abychom padali k zemi, pivo můžeš pít jako duha a nepolezeš po čtyřech pod stolem. Když lidstvo vynalezlo destiláty, na Orizemi je zanesli do receptáře v tak neškodné formě, že dnes můžeš pít vodku, koňak nebo slivovici po litrech a nesklátí tě to. V historii je to podrobně zaznamenané, jinak bych to nevěděl, já tu tak dlouho nejsem.“

„A nešlo by totéž s tabákem? Vymyslet nějakou slabší variantu?“

„A proč?“ usmál se Fritz. „Kdyby nebyl alkohol dostupný vůbec, fiškusové by brzy přišli na to, jak ho udělat podomácku. Ožrat se dokáží i zvířata, stačí jim přirozeně zkvašené ovoce spadlé ze stromů. Zato tabák bez rostlin nevypěstuješ a heroin bez máku nevydestiluješ, takže to na Orizemi není z čeho vyrobit. A když něco není, lidi si zvyknou, že to prostě není.“

„Nebo přijdou na nějaké místní opiáty!“ nadhodil otec Mihovič.

„Těch pár chemiků se dá ohlídat,“ řekl Fritz. „A kdo něco vloží do receptáře, vloží to tam i se svým podpisem, takže by ho Peklo neminulo. Každý si to rozmyslí vyrábět, když ví, co by mu za to hrozilo - není oč stát.“

„A nekritizujeme na Zemi i příliš tvrdé tresty za drogy?“ namítl otec Mihovič.

„Kritizujeme otrockou práci vězňů a nepřiměřené tresty za drogy,“ souhlasil Fritz. „Naše tresty jsou kratší a výchovnější. Navíc si myslím, že právě tyto tresty mají mít progresívní charakter. Poprvé domluva, podruhé krátký, spíš jen ukázkový trest, až napotřetí trest skutečně odstrašující...“

„Poprvé domluva - beru!“ souhlasil otec Mihovič. „Předneseš to tak Radě?“

„Už jsem to přednesl tobě!“ ušklíbl se Fritz Pilz. „Mezi sebou už si to sdělíte sami, ne?“

„Budeme muset,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Tak to jdi zařídit a měj se krásně!“ řekl Fritz Pilz a zmizel i s kusem místnosti.

„Ty taky!“ odvětil otec Mihovič...

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20