Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rukojmí

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Zatímco jedna parta poskytovala nezbytné školení budoucím kolonistům Ažefkoje, další tam už stěhovala ostatní. Šlo to rychle, budoucí občané Ori-Afro-Americké republiky se disciplinovaně řadili do front u odchozího místa, odkud je dvacet stěhováků odnášelo. Brali je sice po jednom, zato rychle. Každý si mohl vzít batoh osobních věcí - zdůrazňovali jim ale, že má jít o osobní památky na příbuzné na Zemi. Vše, co si pořídili tady na Orizemi, dostanou v Ažefkoji nové.

Školení se týkalo hlavně stavby domů a vzorové silnice. Domy různých typů byly v pamětech lizidů od počátků. Na Ažefkoji budou kolonisté ale potřebovat jiné typy než na Orizemi. Ažefkoj je chladnější svět, kde se nedá celoročně bydlet v lehkých, vzdušných bungalovech, jako na ostrovech Orizemě. Pro Ažefkoj byly vhodnější zateplené domy, vybavené místo klimatizací topením.

Na Orizemi proto učili zhruba každého stého Ori-Afro-Američana, jak připravit místo pro nový dům a jak ho umístit. Šlo především o to, aby si domy nestavěli na bažinách, kde by se brzy se vším všudy potopily, na nestabilních svazích a v jiných nebezpečných místech.

Druhá parta je učila pokládat silnice. Těm to šlo poměrně rychle, ale opět musel být alespoň někdo z nich schopný rozpoznat, kde se silnice stavět může a kde by ji přírodní podmínky rychle znehodnotily. Také oni se měli vyhýbat bažinám, tekutým pískům a místům pod nestabilními svahy. Další školení dostávali vybraní kolonisté přímo na Ažefkoji, kde bylo zaměřené na záludnosti věčně zmrzlé půdy - permafrostu, která se na Orizemi nevyskytovala. I permafrost by jim mohl připravit nepříjemná překvapení.

Krátké školení samozřejmě nemohlo nahradit potřebné hlubší vzdělání, ale mohlo kolonistům pomoci vyhnout se aspoň nejhorším chybám. Přišli by na ně jistě časem i sami, ale bylo lépe ušetřit je aspoň těch nejhorších překvapení.

Otec Mihovič to zpovzdálí sledoval a jen kroutil hlavou.

„Poslyš, Fritzi, až teď mi došla jedna věc, která mě trápila už několik století...“ řekl, když se spojil se svým přítelem.

„Co tě tak dlouho trápilo, pověz!“ vyzval ho Fritz přátelsky.

„V Bibli stojí psáno, že Bůh odevzdal naši původní Zem na tisíc let do správy ďáblovi,“ začal otec Mihovič. „Ponechme stranou, jestli tím nemyslel Sandišůty, ale my dnes odevzdáváme Ažefkoj do správy bandy Muhammada Ritchieho. Obávám se, že je to přesně stejná chyba, jakou udělal už dávno před námi i Bůh.“

Fritz Pilz se krátce zamyslel.

„Opravdu si myslíš, že je to i naše chyba?“ zeptal se otce Mihoviče.

„Začínám být o tom přesvědčen,“ přikývl otec Mihovič.

„Já taky,“ přidal se Fritz.

„Tak proč to vlastně děláme?“

„Protože nám nevěří,“ řekl Fritz. „A neuvěří, dokud si ten frňák nerozbijí. Možná je to bude hodně bolet, nejspíš poteče i krev, ale nemůžeme je přece vodit za ručičku, sami se budou muset přesvědčit, že jejich volba nebyla dobrá.“

„A co když se jim to zalíbí?“ sýčkoval otec Mihovič.

„Zalíbit se to může jen těm z nich, kdo se tam hned zpočátku dostanou na vrchol jejich nově vytvořené hierarchie. Ti se budou mít dobře. Ostatní - nevím. Ti úplně naspodu nejspíš spokojení nebudou. Možná ještě rádi využijí naší pojistky, tím z Ažefkoje zmizí a naspodu jejich hierarchie se ocitnou jiní. Kdyby to tak pokračovalo dál, zbyly by tam jen jejich špičky.“

„Ale co bychom dělali potom?“

„Potom? Nic. Nechali bychom je tam, těm by se to přece líbilo! A kromě toho si myslím, že právě ti nepřiznají, že by jejich koncepce ztroskotala. Tak ať si ten hořký kalich vypijí do dna!“

„Ale co ti, kdo to do té doby odnesou?“ namítl otec Mihovič. „Necháváme jim přece zbraně! Opravdu si myslíš, že je tam nikdo nezneužije? A co ti zničení drogami?“

„Pro ty mají sami Američané krásné označení: »vedlejší škody«. To bude ten rozbitý frňák. Jenže proti tomu nemůžeme udělat vůbec nic. Je to jejich volba.“

„Nebudou ti mrtví potom strašit i naše svědomí?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Fritz. „Ti mohou strašit jen sám sebe, vždyť do toho šli sami, dobrovolně a s nadšením. Víš přece, co říkají! Náš svět je k nim nepřátelský a bílá menšina je utiskuje. Tak ať si trochu užijí útisku od černé většiny, aspoň to nebudou mít na koho svádět - nejspíš se první začnou vracet právě jejich bílí. Ale budou mít jen co si sami nadrobili, nás už nebudou smět obviňovat.“

„A ještě jim tam chceš dát nějaké ženy... ani těch ti není líto?“

„Požádám Standu, aby přednostně vybílil nějakou ženskou věznici,“ uvažoval Fritz. „Převaha chlapů, jakou mají teď, by byla ještě horší rozbuška. Slíbil jsem jim je - ale jen ty, které si to samy zvolí. Nebudeme před nimi nic tajit a uvidíme. Je ale možné, že se to některým líbit bude. Budou tam mít na výběr plno mladých chlapů a tady by musely dodržovat Sedmero...“

„No dobře,“ ustoupil otec Mihovič. „Ale nelíbí se mi to.“

„Ani mně ne,“ přikývl Fritz.


Misionáři z Orizemě postupně infiltrovali všechny české nemocnice.

To, co tak nevinně začalo v eldéenkách, neboli Léčebnách Dlouhodobě Nemocných, se brzy rozšířilo do většiny nemocnic v Čechách. Také sem začaly přicházet dvojice misionářů, přinášející pacientům duchovní útěchu, výtisky »Bible Druhého Vesmíru« - ale především zdraví. Tolik zdraví, že se pacienti do nemocnic už nevraceli. Zpočátku to nebylo patrné. Za úplně uzdravené přicházeli jiní nemocní, ale postupně se přísun dalších pacientů omezil na úrazovky a porodnice.

Klasicky chronicky nemocní, jako kardiaci, cukrovkáři, lidé odkázaní na dialýzu i postižení po úrazech z nemocnic postupně vymizeli. Nebylo to lékařským pokrokem - v okolních státech tito lidé dál plnili nemocnice i ordinace. Misionáři je nenaváděli, aby se začali klasickým lékařům vyhýbat, ale kdo by chodil k doktorům zbytečně? Většina lidí, jakmile je nic nepíchalo a nebolelo, přestala zvolna užívat předepsané léky - a pak i docházet na kontroly.

Čechy se staly z dovozců orgánů k transplantaci jejich čistým vývozcem. V Čechách už prostě nikdo transplantace nepotřeboval, nemocným se postižené orgány hojily bez potřeby náhrad. Lékaři je zemřelým odebírali už jen na vývoz, který stoupl na mnohonásobek. Jenže poslední dobou ubylo v Čechách i zemřelých. V transplantačním byznysu se točí veliké peníze a ve světě se občas provalí případy, kdy lékaři odebírají orgány, ačkoliv »dárce« ještě nezemřel, ale to se teď v Čechách mohlo dít pouze u oběti úrazů a havárií.

Říká se, že nejoblíbenějšími dárci orgánů jsou motocyklisté. Umírají mladí, zdraví, často se na svých silných strojích rozbijí tak, že záchrana jejich života je nemožná, ale většinou se z nich dá použít hned několik orgánů najednou.

Podobná situace nastala i ve spotřebě krevních konzerv. Díky úrazům a porodům neklesla až na nulu, ale veškerá ostatní poptávka zmizela. Ministerstvo zdravotnictví vykazovalo neočekávané příjmy do svého rozpočtu - naštěstí je úředníci dovedli, jako obvykle, rychle utratit.

Úbytek pacientů nejvíce postihl soukromé ambulantní lékaře. Ordinace měli prázdné, pacienti nikde. Pro některé soukromé ordinace, jejichž majitelé si pořídili v poslední době drahé vybavení na nekřesťanský úvěr, to znamenalo téměř likvidaci. Nemít od zdravotních pojišťoven platby za hlavu každého přihlášeného pacienta, zřejmě by všichni zkrachovali, ale i tak na tom finančně nebyli dobře. Žádné poplatky - žádné výkony.

Také zubařům chyběla klientela. Zpočátku za nimi chodili pacienti, kterým se samovolně ze zubů uvolňovaly plomby, ale brzy se mezi lidmi rozkřiklo, že je v tom případě lepší plomby prostě vyplivnout a zuby se zacelí samy, zadarmo, bez zubařů a hlavně bez bolesti.

Vydělávaly na tom jen zdravotní pojišťovny. Peněz měly více než kdy jindy - lékaře platily méně a na zdravotním pojištění dostávaly stejně. Dařilo se jim tedy dobře. Prozatím...

Zato lékaři i zubaři se stávali úplně zbyteční.

Tak to ovšem nemohlo vydržet věčně...


Dokud se domů vraceli uzdravení pacienti z eldéenek, nic podezřelého se nedělo. Většinou šlo totiž o důchodce. Menší problémy nastaly, když se dědeček či babička vraceli do bytu, obsazeného mezitím mladými. Na vesnicích mladí obvykle ponechávali komůrky starých rodičů nedotčené, dokud jim z nich, jak se sluší a patří, nevypraví pohřeb. Měli se pak kam vracet a také se vraceli.

Ve městech to bylo horší. Tam se často stávalo, že byty po starých rodičích již byly upravené pro mladé a se starými se - jaksi - nepočítalo.

Takových případů nebyla většina, spíš naopak. Ale nebyly ani ojedinělé. Někde se to pokusili vyřešit omluvným úsměvem a navrácením aspoň jedné místnosti starým rodičům, ale vyskytovaly se i případy, kdy se mladí tvářili na staré ještě zle.

Naštěstí měli nechtění navrátilci knížky »Bible Druhého Vesmíru«. Kapitola na jejich konci, nazvaná příznačně »Jak se dostat na ony světy«, obsahovala návod, jak požádat o pomoc misionáře, kteří jim nedávno vrátili zdraví. Málokdo z těch starých lidí, odložených vlastními potomky, potom odolal nabídce nového života ve vlastním domku v subtropickém ráji nového světa, kde budou ještě mládnout, neboť tam se sto let považuje za mládí a pět tisíc není žádné stáří. Odcházeli »do onoho světa«, aniž by skutečně zemřeli. Mohli se ale vracet a mladé čas od času navštěvovali. Někdy aby se pokochali z dalších potomků, jindy jen tak pro radost. Občas přinášeli »z onoho světa« dětem drobné dárky, vítané zejména tam, kde měli mladí hluboko do kapes a každý dárek přivítali.

Někteří - ti poctivější - se na Zemi řádně odhlásili, jiní se byrokratickými věcmi nezdržovali a své důchody nechávali jako přilepšení mladým. Samozřejmě jen když je nezlákali k přestěhování na Orizem, což se také stávalo.

Takových ale byla menšina. Ti, kdo se neodstěhovali, své byty neuvolňovali. Měsíční počty zemřelých klesly v Čechách téměř na nulu a protože se přestaly odečítat od přírůstků, začal naopak počet obyvatel strmě stoupat. Volných bytů i domů bylo potřeba víc a víc, ale nebylo kam je stavět a ceny stavebních parcel stoupaly.

Nabídka ne pouhých stavebních parcel, ale hotových domků na Orizemi, byla proto lákavá a není divu, že ji začalo využívat víc a víc Čechů - nejen jednotlivců, ale i celých rodů.

Ti, kdo odešli na Orizem, tím zpravidla vyřešili hned několik svých problémů. Jednak získali ubytování, většinou v samostatných domcích rodinného typu - na Orizemi bylo místa dost a parcely se tam přidělovaly ve stylu: je vidět k sousedovi? Dobrá, zeptáme se ho, jak blízko by mu náš dům vadil a začneme stavět jen o pár metrů dál... ale nebyl problém najít umístění, odkud nebyl vidět ani jediný dům - ačkoliv bydlení na samotách vyhledávali spíš jen podivíni...

Co ale nebylo vidět, byly lizidy.

»Bibli Druhého Vesmíru« byly okrajově zmíněné, ale nevysvětlené. Přesněji řečeno, v té útlé knížce byla rozebírána jen jejich schopnost léčit lidi vybavené spojovacím modulem, ten ale misionáři pacientům nenápadně, zato hromadně zaváděli. To byla ta pravá příčina oněch zázračných uzdravení! Většina přijala nadšeně, že je budou lizidy ochraňovat po lékařské stránce a díky nim už kromě úrazů nebudou potřebovat lékaře ani zubaře, zejména ti, kdo byli dříve zvyklí vynakládat za léky nekřesťanské sumy a peníze jim pak v jejich skrovném domácím rozpočtu chyběly. Znamenalo to také konec lékařských poplatků, dlouhého čekání i přezírání ze strany doktorů.

Misionáři pacienty, zejména ty nejstarší, postupně seznamovali i s dalšími možnostmi lizidů. Obyvatelé Orizemě dostávali při příchodu školení o všem, lidé na Zemi se je dozvídali po kapkách. Začalo to potravinami, pokračovalo to seznámením s receptářem, podle něhož se dalo objednat vše, od jídla přes předměty denní potřeby po celé domy. Varovali je však, aby nesklouzli do snobského vystavování různých luxusních předmětů na odiv sousedům - mohli by mít problémy prokazovat, jak to všechno nabyli.

A tak, zatímco se bývalým pacientům dařilo stále lépe po zdravotní i hmotné stránce, šířily se po vesnicích od souseda k sousedovi znalosti o lizidech. Nešířili je už pouze misionáři. Ti lidem jen umožnili komunikaci s nimi. Zpočátku jen pacientům, později, obvykle na pozvání, i zdravým. Nejrychleji se to šířilo na vesnicích, kde se lidé přece jen více znají a více si navzájem sdělí.

Zvenčí to vypadalo nenápadně. Lidé na vesnicích se dál starali o svá pole i o domácí zvířata, jen teď méně jezdili auty a především - méně utráceli.

Na vesnicích jako první reagovali maloobchodníci. Obchody se jim jeden po druhém hroutily, neboť neměly obrat. Majitelé je zavírali a propouštěli prodavačky, víc v té situaci ani dělat nemohli. Obrat obchodů ale prudce klesal i v menších městech, kde předtím vesničané nakupovali. Nejvíce vázl prodej potravin, a nedalo se to vysvětlit jen vesnickou samovýrobou.

Čeští makroekonomové jsou ve světě pověstní spíše svou neschopností než oslňujícími klady. Na odpovědných ministerstvech si dlouho nikdo ničeho nepovšiml. Být na těchto místech jen trochu schopnější ekonomové, musel by je zarazit prudký nárůst nezaměstnanosti na vesnicích. Ta tam byla již dříve, ale nyní překračovala neuvěřitelnou, až katastrofickou hranici pětadevadesáti procent. Přitom to byl jen jeden z mnoha alarmujících statistických dat, které nechaly ministerské úředníky nečinné, ačkoliv měli už dávno zvonit na poplach všemi zvony.

Ani mezinárodně oceněný ministr financí nezpozoroval, že se jeho vychvalovaný rozpočet řítí vstříc neslavnému krachu.

Výběr daní z vesnic se totiž rychle blížil k nule.

Jakési příjmy vykazovali ještě zemědělci, neustále - už víceméně ze setrvačnosti - zásobující města zemědělskými produkty. Ti pořád ještě vydělávali. Jenže nakupovali už jen nutný provozní materiál, jako naftu do traktorů a občas osivo. Auty ale jezdili zřídka a potraviny přestali nakupovat úplně, jako ostatní.

Navzdory tomu se zdálo, že se lidem na vsích nevede tak špatně, jak by tomu podle poklesu jejich koupěschopnosti mělo být. Auta stála nečinně v garážích, ale v hospodách bylo neustále plno, ačkoliv je hospodští oficiálně zavírali pro nerentabilitu. Ačkoliv k nim přestala jezdit pivovarská auta a hostinští sami nikde nic nenakupovali, chodilo k nim více hostů než předtím.

Jako kdyby se otočilo známé heslo hospodských: Dnes za peníze, zítra zadarmo!

Dříve se vesničané scházeli nejčastěji v kostelích. Dnes to bylo v hospodách, kterým se opět začalo postaru říkat kulturní domy.

Zato vesnické kostely zely prázdnotou...


Standa si od začátku uvědomoval, že funkce Vědoucího bude omezující, ale že to bude takové vězení, to mu přece jen dlouho nedošlo.

Zpočátku mu stačilo, že s ním v jeho podzemním doupěti bydlela i Slávka. Při příležitosti jeho osmnáctých narozenin se v úzkém rodinném kruhu vzali - kromě rodičů Tvrzníkových a svědků pozvali jen otce Mihoviče, ačkoliv si tím Slávka rozzlobila režiséra Míšu Safronova a celý filmový štáb. Omlouvala to tím, že většina Standových kamarádů jsou dnes Vědoucí, kteří se beztak na Zem podívat nemohou, takže si pro známé - včetně filmařů - uspořádali jen televizní přenos ze svatby.

Jen jednou si se Slávkou vyrazili na nevinný výlet po Čechách - a vzápětí oběma otec Mihovič od plic vynadal, že se chovají jako nezodpovědná děcka.

„Vědoucí nesmí ani ve svém světě nezodpovědně lítat po sebekrásnějších památkách!“ tvrdil. „Dají se jim tolerovat jen krátké mimozemské cesty na světy, kde jim nehrozí prozrazení a případně atentát. Uvědom si, že chráníš životy obyvatel svého světa. A u Země je to absolutně nejvyšší počet. Kdyby tě někdo čirou náhodou ohrozil, ohrozí tím miliardy nic netušících lidí! Uvědom si to - a už nechci ani slyšet o jediné takové nezodpovědnosti!“

Standa tedy musel zůstávat ve svém podzemním doupěti, které aspoň občas vylepšoval. Začínal jednou skalní místností, ke které přidával další a další prostory, takže tu měl i jakýsi konferenční sál a ubytování pro případné návštěvy. Podle otce Mihoviče ale stejně jako nesměl riskovat cestováním po krásách Země, nesměl ani ve svém podzemním paláci - pevnosti přijímat kdekoho. Jeho pevnost neměla vchod a i když ji Standa rozšiřoval, postupoval zásadně směrem do hloubky, takže tloušťka stropu nad jeho doupětem nikde neklesla pod osmdesát metrů kvalitního, jednolitého čediče.

Nejdůležitějším ochranným faktorem jeho podzemního příbytku však bylo, že nikdo na celém světě kromě něho neznal jeho polohu. Ani osmdesát metrů pevného čediče by ho neochránilo před těžkými protibunkrovými střelami, kdyby ovšem jeho protivníci jen tušili, kam je mají zamířit.

Bohužel, tak jako on měl svá tajemství, měli tajemství i jeho protivníci Sandišůti. A právě tato tajemství ho nejdůkladněji přišpendlila do jeho doupěte.

Stačilo obalit se energetickým polem rationu a mohl se směle vysmívat klasickým střelným zbraním, granátům i raketám. Po přeměně do allohmoty by nepotřeboval ani ochranu silového pole - kulky prolétají skrz allohmotu naprosto neškodně a ani tlakové vlny těch nejsilnějších výbuchů by jím nemohly zacloumat. Standa ale věděl, že některé pozemské zbraně, zejména elektromagnetické a laserové, účinkují i na allohmotu. Proti laserovým by se mohl částečně ochránit průhledností, ale mikrovlnné zbraně by ho mohly ohrozit i v duchovité podobě. A to šlo jen o zbraně vyvinuté lidmi - ačkoliv možná s pomocí Sandišůtů! Bohužel téměř nic nevěděl o schopnostech Sandišůtů působit na lidi psychicky, ani jak dokáží změnit člověka v hromádku rosolu, jak tím vyhrožoval Sandišůt v těle nebohého českého prezidenta. Zřejmě to šlo, ale jak? Věděl, že v tom směru ledacos dokáží, ale nebyl si jistý ani co to vlastně znamená.

Musel brát vážně varování otce Mihoviče, aby se nikdy nevystavoval riziku přímého kontaktu se Sandišůty, ačkoliv přitom překonával i některé psychické zábrany. Nebezpečné mise by podnikal raději sám, než aby vystavoval nebezpečí jiné. To teď musel zavrhnout a nebezpečné mise naopak zásadně svěřovat kamarádům, ačkoliv se pak právem obával o jejich životy.

Stával se teď vlastně tím, koho dříve rád kritizoval. Obdivoval starověké panovníky, kteří se v čele svých vojsk vrhali na koni do bitev a pohrdal novodobými diktátory, sledujícími bitvy jen na dálku z pohodlí svých bezpečných štábních bunkrů, umístěných nejlépe na opačné straně světa. Teď mohl i on sledovat nebezpečné akce jen na dálku a z bezpečí, zatímco kamarádi nastavovali za něho na místě kůži. Utěšoval se aspoň tím, že je na rozdíl od pozemských diktátorů neposílá do bitev a na smrt, ale že žádná jeho akce neměla doposud za následek ničí smrt - ani na straně jeho přátel, ani na straně poražených.

Akce Orizemšťanů se pomalu stávaly rutinními. A jako u každé rutiny zevšedněly natolik, že se nebezpečí stalo jejich součástí. Standovi přátelé stále věděli, co jim hrozí, ale úspěšně se to naučili ignorovat. Což asi není ten nejlepší způsob...

Když Pavel Brdlík naléhavě volal Standovi, oba ještě netušili, jak závažná situace právě nastala.

„Co je?“ reagoval Standa, jakmile se otevřelo spojovací okno.

„V Čejenském komplexu bunkrů se znenadání objevil prezident Spojených států!“ hlásil mu vzrušeně Pavel. „Žádné letadlo ani helikoptéra přitom nejsou v dosahu. Objevil se nečekaně v zadní části bunkru a postupuje k velitelství NORAD.“

„Kde že se objevil?“ požadoval Standa upřesnění.

„Nemám kamery všude, ale někde poblíž toho záhadného stroje vzadu,“ hlásil Pavel.

„Má to s ním zřejmě nějakou souvislost,“ odvětil zamyšleně Standa. „Aby to tak bylo...“

„Hádal bych, že by to mohlo být něco jako naše préto,“ napadlo Pavla. „Jenže v jiné podobě.“

„Kabinkový teleport...“ uvažoval Standa. „Technickému myšlení Sandišůtů by byl bližší. Jejich chitsaldily se také omezují na určitá pevná místa... takové pevně vybudované stanice... Naše prétogufyrský adchyf jsou šikovnější. Také sice potřebují nějaké stroje v pozadí, ale nejsou omezené na pevné stanice. Poslyš, troufneš si přenést sám prezidenta do Vytvezylu? Požádám o pomoc gufyry a hned je tam pošlu... Zachyť si teď adresu toho místa...!“

Poslal mu pocit charakterizující záchytný bod na Vytvezylu. Pavel by tam jistě bezpečně trefil i podle adresáře záchytných bodů ze svého tabletu, ale zdržoval by se hledáním. Standa mu předáním potřebného místa setkání usnadnil.

„Mám ji,“ hlásil Pavel. „Mám si pro něho jít v allohmotě, že?“

„To v každém případě,“ přikývl Standa. „Ale je v něm nejspíš Sandišůt, tak si dej pozor, aby tě předčasně nespatřil! Bude také v allohmotě a mohl by tě vidět, i když budeš pro lidi neviditelný. Rozhodně se s ním nezdržuj. Popadnout zezadu - hodit do Vytvezylu - zmizet z jeho dosahu.“

„Rozumím, jdu si pro něho,“ oznámil Pavel, přerušil spojení a vyrazil.

Standa už v té chvíli volal spřáteleného gufyra do Adu. Domluvil s ním okamžitou schůzku na Vytvezylu, kam jeho kurýr dopraví dalšího Sandišůta v těle pozemšťana. Požádal ho, aby je od sebe oddělil a Sandišůta zneškodnil. Gufyrovi nemusel předávat polohu záchytného bodu - na Vytvezylu měli značku pro adchyf jen jednu, nemohl se splést.

Gufyr pomoc slíbil a sfoukl spojovací obraz. Standa si zatím připojil k lizidům Pavlovy kamery, aby se porozhlédl po Čejenském komplexu.

Zdálo se, že Pavel hádal správně. Rozluštěním záhady mizícího prezidenta mohl být právě ten neznámý stroj na konci bunkru. Mohla to být kabinka nějakého teleportu? Vypadalo to tak. Teď šlo o to, kde všude se nachází další stanice. Mohly by na Zemi tvořit celou síť, umožňující Sandišůtům záhadně unikat, kdykoliv se jim zachce. Zajímavé bylo, že nepatřily k lizidům, nebyly ani v jejich receptáři. Zřejmě jim tak záleželo na jejich utajení, že výrobu svěřili nějaké tajné továrně.

Kde všude jsou ale další stanice?

Standa prohlédl stroj i sousedící kabinku sondami. Ujistil se ve svém názoru, co to nejspíš je, ale nic víc se nedozvěděl. Ke stroji patřila poměrně sofistikovaná elektronika s několika procesory, ale do pamětí vidět nebylo a z pouhých součástek se nedalo nic odvodit. Stroj byl přitom oddělený od internetu a Vědoucí nemohl vniknout do jeho programů ani s podporou lizidů.

Standa si jen vzdychl. Bude nutné tenhle oříšek rozlousknout. Možná by bylo vhodné, aby se na to přišel podívat osobně. Anebo sem poslat někoho, aby stroj nafilmoval v akci. Nejlépe aby kamera koukala obsluze na prsty a do obrazovky. Standa si ale uvědomil, že to nebude snadné. Zbytečně tu asi nejsou ta varování o nejpřísnějším stupni utajení!

Z okukování tajemného stroje Standu vytrhlo volání. Uvolnil spojení - a hleděl přímo do tváře gufyra, nacházejícího se na ohnivém světě. Standovi se už ani nechtělo při tomto pohledu zvracet, spíš byl zvědavý, co mu chce gufyr sdělit. Nebylo to přece na Adu, byl to Vytvezyl.

„Nesplnil jsem tvůj úkol,“ přiznal gufyr svou skřípavou telepatií. „Protivník byl rychlejší.“

„Co se stalo?“ zpozorněl Standa.

„Nedokázal jsem oddělit ty dva, Sandišůta a jeho nositele,“ připomněl mu gufyr. Sandišůt byl rychlejší. Nedalo se tomu zabránit.“

„On svého nositele zabil?“ zamračil se Standa. „Škoda, očekával jsem, že se z jeho vzpomínek dozvím něco důležitého.“

„Zabil oba,“ řekl gufyr.

Obraz se stočil dolů. Na horkém balvanu ležela hromádka oděvních součástek, promíchaná rudou mazlavou hmotou. To bylo všechno, co zbylo z Pavla Brdlíka. Další stranou ležící hromádka rosolu měla zřejmě původně, dokud byla prezidentem Spojených států, na sobě černý společenský oblek. Teď byli oba mrtví a Standovi přejel po zádech závan chladu.

Zabíjel sice Sandišůt, ale Standa to cítil jako vlastní selhání. Proboha - co řekne Brdlíkovým? Rodičům - i jeho bratrovi? Že se zabýval nějakým pitomým strojem, zatímco měl raději hlídat, jak to dopadne na Vytvezylu! Nejspíš by tomu nezabránil, když na to nestačil ani gufyr, ale Standa věděl, že si to bude vyčítat.

„Takže máš jenom Sandišůta?“ zeptal se gufyra zamračeně.

„Ani jeho,“ odvětil gufyr. „Zabil i sám sebe.“

Třetí hromádka, ležící stranou, měla světle zelenou barvu a stoupal z ní ještě proužek jedovatě žlutozeleného dýmu.

Tahle akce tedy nedopadla dobře...


Standa navštívil rodinu Brdlíkovou jen virtuálně. Omluvili ho - věděli, že Standa nesmí přijít na Orizem osobně a spokojili se jeho obrazem. Zprávu o Pavlově smrti přijali se zděšením, ale také bez zbytečné hysterie. Pravda, Standovi nebylo volně, když viděl roztřesenou Pavlovu matku, ale nikdo mu za to nedával vinu. Přijali jeho sdělení, že neštěstí nedokázal zabránit ani gufyr, přítomný přímo na místě, a ani je nenapadlo něco mu vyčítat.

Pavlovo dvojče Petr se naopak ihned nabídl zastoupit bratra v bunkrech Čejenského masivu. Jeho otec s ním souhlasil, ačkoliv ho zpráva o smrti syna také zasáhla. Jen matka obou bratrů se při té nabídce ještě víc roztřásla.

„Dostaneš tam jiný úkol než bratr,“ přijal Petrův návrh Standa. Sandišůtům se budeš vyhýbat, jsou příliš nebezpeční. Místo toho se pokusíš něco bližšího zjistit o jejich teleportu. Myslím si, že to bude důležitější než zajímat jednotlivé Sandišůty.“

„A co když se ke mně některý přiblíží třeba na dva kroky?“

„Zacouváš do nejbližší stěny, aby tě nezpozoroval, a necháš ho být,“ řekl Standa. „Nebudeš nic riskovat, pro nás je teď důležitější ten teleport.“

Nebylo jisté, zda tím trochu uklidnil aspoň Pavlovu matku, ale rodiče nechali druhého syna bez protestů nastoupit do služby v horách Čejenského masivu. Otec syna povzbudivě plácl do ramene, snad aby mu dodal odvahy, nebo aby mu popřál více štěstí.

Standa pak zrušil spojení a zmizel z domu Brdlíkových na Orizemi, zatímco Péťa se rozloučil s rodiči a přeskočil přímo do bunkru Čejenského komplexu, kde měl předtím působiště jeho bratr.

S několika malými rozdíly. Tentokrát měl hlídat přímo u stroje, považovaného Standou za tajný teleport Sandišůtů, aby byl na místě, kdykoliv by mělo dojít k jeho aktivaci. Proti bratrovi měl navíc po ruce kamery velikosti hrášku, napojené na lizidy a schopné promítat svůj obraz přímo do jeho vědomí, aniž by se vytvářel viditelný obraz pro lidi kolem a poslední novinkou bylo Standou upravené spojení, přenášející jen zvuk bez obrazu.

Standa tomu říkal návrat ke klasickému telefonu, ale bylo to mnohem utajenější než telefon a když byl telefonující v allohmotě, nebylo v normální hmotě slyšet vůbec nic.

Standova parta chtěla být lépe připravená...


Rozpočet České republiky doznal další ránu a státní dluh narostl takovým tempem, jak se to dosud žádné předchozí vládě nepodařilo.

Ministr financí si teprve teď povšiml obrovské díry v boku své finanční lodi a konečně se také odhodlal k nějakému řešení. Naštěstí si všiml, že pokles výběru daní těsně souvisí se snižujícím se obchodním obratem, takže nemělo smysl řešit tento propad zvyšováním daní z přidané hodnoty - to by mohlo za současné situace vést ještě k většímu propadu obchodu a následně i daní. Místo toho se s tvrdohlavostí sobě vlastní upnul k řešení, prosazovanému kdysi britskou ministerskou předsedkyní Margaretou Tchatcherovou, a to k zavedení jednotné daně z hlavy, kdy by každý občan platil ročně stejnou částku. Podle jeho slov v televizi by se snadno vybírala a měla to být nejspravedlivější daň vůbec - jejím heslem bylo: »všichni stejně«.

Na doplnění rozpočtu navrhl další zvýšení spotřební daně z benzínu a nafty. Také ty by se poměrně snadno vybíraly.

Zapomněl, že »spravedlivá daň z hlavy« stála Železnou Lady křeslo. Britové ji tenkrát jako jeden muž odmítli a vlna demonstrací skončila až jejím odstoupením. I opozice s tím vyrukovala, nemůže být přece spravedlivé, aby milionář platil stejně jako důchodce a novorozenec!

Po ministrově oznámení tohoto plánu vypukla v Čechách vlna nevysvětlitelných bankrotů. Ve velké většině se týkala vesnických zemědělských podniků. Jak se zdálo, farmáři se už nedokázali přenést přes zvyšující se ceny nafty a končili podnikání, zemědělské podniky hromadně propouštěly zaměstnance a ti se hlásili o podpory v nezaměstnanosti. Sociální úřady bezvýsledně upozorňovaly ministra financí na hrozící kolaps sociálního zabezpečení. Ministr v televizi trvale jako kolovrátek opakoval, že jde o naprosto nesmyslný planý poplach.

Že nejde o planý poplach, zjistili příjemci sociálních dávek, když se začaly platby opožďovat. Úřadům sociálního zabezpečení zkrátka došly finanční prostředky, takže jim nezbylo než doplatit dávky až z peněz pro následující měsíc. Bez navýšení financí se ale tento skluz měsíc co měsíc jen prohluboval.

Ránu z milosti dostal rozpočet České republiky, když mezinárodní ratingové agentury snížily její dosavadní dobré hodnocení a mezinárodní trh odmítl nakupovat další české dluhopisy. Ministr financí sice i nyní odmítl odstoupit, ale dvousettisícová demonstrace na Václavském náměstí začala sérii hromadných protestů, po nichž vláda odstoupila jako celek.

Čechy tak čekaly předčasné volby.

Které už nemohly nic vyřešit...


Petr Brdlík prudce ucouvl do ocelové stěny a zatajil dech.

Od lidí ho dělilo pár centimetrů ocelových plátů a deset centimetrů skály nebo snad betonu, pro lidské oči byl dokonale neviditelný, ale pár kroků před ním vystoupil z kabiny teleportu muž, který mohl mít - a nejspíš také měl - ve svém těle Sandišůta.

Předcházel tomu poplach v této části bunkrového komplexu. Vojáci i důstojníci se chvíli rojili, než zaujali své pozice, ale plukovník obsluhující stroj nedělal nic složitého. Podle všeho jen uvolnil teleport, zřejmě řízený z protistanice.

Pak se otevřely dveře kabinky a vystoupil chlap, kterého tady Petr rozhodně nečekal. Byla to skoro stejně známá osobnost jako americký prezident - majitel největší softwarové firmy Microsoft. Jenže zde, v nejtajnějším koutě Čejenského podzemního komplexu, v sídle velení NORAD, působil poněkud cize. Petr však už pochopil, že hlavní osobou není on sám, ale ten, kdo se v něm skrývá.

Jak to říkal prezident České republiky? Lidé jsou pro ně jen kůže?

Petr měl na paměti Standovo varování, aby se před každým takovým člověkem ukryl tak, aby ho nikdo neodhalil. Zacouval proto do ocelového obložení místnosti, za nímž byl už jen beton a skála. Žádný člověk ho teď nemohl odhalit - jen u Sandišůta si nemohl být jistý.

V každém případě se rozhodl počkat, až Billy Gates i se svým Sandišůtem odejdou. Jenže ve skále za kovovou stěnou neměl potmě ponětí o tom, co se děje. Uvažoval už, že se zneviditelní a vystrčí do místnosti jen obličej, aby aspoň něco viděl, když ho vtom zarazila telepatická věta.

„Vylez z té stěny! Vím, že jsi tam!“

V první chvíli ztuhl úžasem a překvapením. Nemohl pochybovat o tom, že ta věta byla určená právě jemu a nikomu jinému. Kdo tady měl schopnost změnit se v allohmotu a vmáčknout mezi atomy skály, aby se ukryl před lidskýma očima? Jen on - a možná Sandišůt, ukrytý v těle největšího počítačového magnáta.

„Povídám - vylez!“ opakoval Sandišůt telepatický příkaz. „Nabízím ti po dobu vyjednávání příměří. Nic proti tobě nepodniknu - ale na druhé straně očekávám příměří i od vás!“

Péťa se rozhodl neriskovat. Nejprve vyvolal telefonické spojení se Standou, aby ho upozornil, že se něco děje. Když Standa spojení uvolnil, uslyšel Pavlův tichý hlas.

„Stando, teleportem přiletěl Sandišůt a vidí mě, i když jsem ve skále. Nabízí nám ale příměří po dobu vyjednávání. Mám na to přistoupit?“

„Nevylézej ze skály, tam jsi snad trochu chráněný!“ přikázal mu Standa. „Pokusím se s ním spojit sám, přes obraz mi snad nemůže nic udělat! Ale jestli tě vidí, zkus ho trochu zdržet! Řeknu ti, až tam bude trochu bezpečněji!“

Petr se trochu uklidnil. Ve skále, navíc za ocelovou stěnou, bude přece jen bezpečnější než kdyby z této ochrany vystoupil. Oddychl si ale, že vyjednávání povede Standa. Ten si bude spíš vědět rady než on sám! Zvlášť když je dobře ukrytý daleko odtud.

„Příměří po dobu jednání?“ zkusil tedy Péťa telepaticky odpovědět.

„Jen nakrátko,“ potvrdil Sandišůt. „Jen po dobu jednání a v případě neúspěchu ještě na dobu odchodu. Pro obě strany.“

„Dobře, počkejte okamžik,“ přistoupil tedy Petr na nabízené příměří.

Pak se ale vmáčkl dál do skály. Standa mu slíbil, že ho vyrozumí, až jednání skončí a nevítaná návštěva zmizí. Trochu ho mrzelo, že nic nevidí, ale překonal nutkání vystrčit ze stěny hlavu, aby mohl jednání sledovat. Vystavil by se nejprve nebezpečí ze strany Sandišůta a později oprávněnému napomenutí od Standy za zbytečné riskování.

To čekání v nevědomosti bylo ale nesnesitelné!


Standa zrušil telefon s Péťou a místo toho otevřel velké okno do tajné místnosti v podzemním bunkru, kde očekával Sandišůta.

Podzemní místnost v bunkru byla menší než Standova pracovna. Vypadala teď jako výklenek ve stěně, na druhé straně musela působit naopak jako nenadálé rozšíření.

Standa byl v první chvíli trochu zaražený, když spatřil Sandišůtova nositele. Přece jen nebyl připravený na tak známou osobnost, kterou si i on pamatoval ještě ze Země. Ale rychle se otřásl, aby se vzpamatoval a mohl promluvit.

„Chcete vyjednávat?“ oslovil Billyho Gatese.

„Jistě,“ přikývl počítačový magnát. „Snad jste už pochopil, že nejednáte s člověkem, kterého vidíte před sebou!“

„Vzhledem k mým bezpečnostním opatřením jste už jistě pochopil, že jsem si toho vědomý,“ opáčil klidně Standa. „Ale nebudeme se zdržovat zbytečnostmi. O čem chcete vyjednávat?“

„O vašem okamžitém odchodu ze Země!“ odvětil Sandišůt v lidském těle. „A nepokoušejte se mě teď napadnout, nebo Zemi zničíme. Máme dokonce několik možností a nepochybujte o tom, že je umíme použít a nebudeme váhat je použít.“

„O tom nepochybujeme,“ řekl zamračeně Standa. „Na druhé straně - i my máme jisté možnosti. Můžeme totéž požadovat od vás. Odejděte ze Země, beztak není vaše.“

„To už jsme udělali!“ odvětil Sandišůt. „Nejsme na Zemi, ale na mnohem bezpečnějším světě. Vzali jsme si tam s sebou i pár desítek tisíc svých služebníků, nic nám tam nechybí. Přitom pro nás není problém zničit Zemi do základů, aby na ní nepřežilo nic živého.“

„Tak důkladně zničit Zemi bychom dokázali také,“ udělal Standa netrpělivé gesto. „To ale není řešení. Komu by byl k užitku spálený svět? Vám jistě ne a nám teprve ne. My ale máme větší zájem na Zemi jako takové. Vy jste na Zemi vetřelci.“

„Vy přece také!“ odsekl Billy Gates. „Podle starých smluv máme Zemi vyhrazenou pro naše účely a staré smlouvy přece nemůžete změnit!“

„Z toho omylu vás rychle vyvedu,“ odvětil Standa. „Myslíte si, že taky nemluvíte s člověkem, ale já v sobě žádného parazita nenosím, v tom je váš největší omyl!“

„Vy jste... jen lidé?“ zarazil se Billy Gates. „To není možné!“

„Proč by to nebylo možné?“ opáčil Standa. „Narodil jsem se na Zemi a jsem tedy zdejší člověk. Pak jsem žil v sousedním vesmíru na Dzígvlegtu, odtud jsem se po pobytu na jiných světech vrátil sem. Je to můj domov a vy jste vetřelci. Kdo by měl tedy po právu jako vetřelec zmizet?“

„S vámi jednat nebudeme!“ prohlásil zamračeně Billy Gates.

„Ale budete!“ opáčil Standa. „Poměry se totiž velice dramaticky změnily. Zničením Vytvezylu jste ztratili spojení s ostatními Sandišůty a nemůžete se už na ně spoléhat.“

„Přepadení Vytvezylu by bylo naprosto neodpustitelným porušením smluv, to by si gufyrové nikdy nedovolili!“ vybuchl Billy.

„Proč pořád podezíráte gufyry?“ zavrtěl hlavou Standa. „Ti by si to skutečně nikdy nedovolili! Ale přímo na Vytvezylu si někdo nezodpovědně pohrával s lizidy, ty vybuchly a strhly do ohnivého pekla i chitsaldily. Tím také natrvalo oddělily Zemi od ostatních světů. Od té doby jste definitivně odříznutí od ostatních vesmírů.“

„Ale jak jste se tedy na Zem dostali vy?“ vybafl na Standu Billy.

„Postavili jsme si vlastní chitsaldil, který nám umožnil projít do tohoto vesmíru.“

„Kdyby na Vytvezylu skutečně explodovaly lizidy, nikdo by tam už nedokázal nic postavit!“

„Proč na Vytvezylu?“ odvětil Standa. „Zkusili jsme to jinde a dostali jsme se v tomto vesmíru na úplně jiný svět. Naštěstí nebyl od Země tak daleko, takže jsme to pak přeletěli letadlem.“

„To není možné!“

„Proč by nebylo?“ opáčil Standa. „Vždyť jste nám nedávno poblíž Země jeden výsadkový člun sestřelili! K vám ta zpráva nepronikla?“

„Naši experti vyloučili, že by se takovým letadlem dal přeletět mezihvězdný prostor!“ namítl Billy Gates. „To je prostě vyloučené! Nebylo v něm místo na zásoby na tak dlouhý let!“

„Nebylo,“ přikývl klidně Standa. „Však ten člun nebyl určený k tomu, aby celou dobu letu živil posádku. Byl to jen výsadkový člun, určený k přistání na Zemi. Nebyl ani ozbrojený, proto jste ho tak snadno sestřelili. Což nám ovšem v návratu nezabránilo.“

„Aha!“ pochopil Sandišůt. „Ten člun měl jen upoutat pozornost - a zatím jste klidně přistáli jinde, nejspíš s výhodou neviditelnosti pro zdejší lidi... pravda, nestihli jsme sledovat všechno a lidé na to zřejmě nestačili... Ale i tak to bylo proti smlouvám!“

„Proč z porušování smluv pořád podezíráte gufyry?“ zavrtěl opět hlavou Standa. Gufyrové by si nikdy nedovolili porušit smlouvy! My jsme také žádné neporušili, protože s námi žádné nemáte. Nikomu tedy nevyhrožujte tresty za porušování neexistujících smluv! Chcete-li mít nějaké smlouvy, uzavřete si je s námi! My jsme tady na Zemi doma!“

„S vámi nejednáme!“ opakoval zamračeně Billy Gates. „Jestli s sebou nemáte gufyry, není už o čem jednat!“

„To bych tak jistě netvrdil!“ opáčil jedovatě Standa. Gufyrové už nás uznávají za partnery při jednání, máme s nimi i nějaké smlouvy, byli byste jediní, kdo by s námi nejednal - a vám nic jiného než jednat s námi taky nezbude!“

„Vy chudinky!“ odsekl Billy Gates. „Bez nás byste nikdy nic neměli!“

„Vy bez gufyrů také ne!“ usmál se líbezně Standa. „Co byste měli bez nich? Lizidy jsou přece gufyrská technologie. Vaše jsou chitsaldily, ale ty jsme vyvinuli bez vás, vlastními silami. Jak jinak bychom se dostali do zdejšího vesmíru? Máte samozřejmě výhodu lepších zbraní, protože gufyrové prakticky žádné neměli. Jenže jsou vám k ničemu. Se svými krajany v okolních vesmírech se spojit nemůžete a gufyry neohrozíte. Vytvezyl je zničený a na překonání mezihvězdného prostoru nemáte letadla. Doporučil bych vám tedy, přestaňte si už konečně hrát na všemocné bohy, nemáte na to.“

„Vy nám nebudete radit, co máme dělat!“ vybuchl opět Billy Gates. „Poslyšte, vzali jsme si na náš nový, bezpečnější svět i pár desítek tisíc svých služebníků, aby nám tam nic nechybělo. Jsou to nejschopnější lidé Země a ta se bez nich dlouho neobejde. Když dobrovolně neodejdete, my už je na Zem nevrátíme a nastane tam strašlivý rozvrat, protože ty chudinky, co tam zbyly, neumí svět vést!“

„To si jenom myslíte!“ zavrčel Standa. „Víte co? Odleťte si na ten váš bezpečnější svět a už se na Zem nevracejte! Tvrdíte, že vám tam nic nechybí - pokud máte gufyrské lizidy, věřím vám to. Ale Země vaše není!“

„To se ještě ukáže!“ zahrozil Standovi Billy Gates. „Teď jste sebevědomí, ale když odvedeme ze Země zbytek lidí, kteří zde řídí veškeré hospodářství, zhroutí se to tady. Ani lizidy vám nepomohou. Není v jejich silách uživit tolik miliard chudáků!“

„Zapomínáte, že ve vesmíru je více světů, než potřebujeme,“ opáčil Standa.

„Jenže vám je naši krajané nedají!“ odsekl Billy - či spíš Sandišůt v něm.

„My se jich na to ptát nebudeme!“ opáčil Standa. „I do zdejšího vesmíru jsme pronikli naším vlastním chitsaldilem. A tady jsme zvládli mezihvězdné lety a dokážeme objevovat nové světy i bez vaší laskavé pomoci.“

„Jak chcete!“ odsekl Billy Gates. „Zatím Zemi ničit nebudeme, bude se nám ještě hodit, až se odsud vypakujete! Počkáme, až se tady ztrapníte! Ale nepočítejte s tím, že bychom vám ustoupili!“

„Nepočítáme s tím,“ přikývl chápavě Standa. „Víme, že nám sami neustoupíte. Budeme vás asi muset vypakovat proti vaší vůli!“

„To se nikdy nestane - ani kdyby se vám podařilo Zemi zvládnout. My budeme čekat, máme na to dost času. Budeme vás klidně pozorovat a až si nebudete vědět rady, ještě rádi nás sami uznáte za své uctívané bohy!“

Nasupil se a obrátil směrem k teleportu.

„Poslyšte,“ nechtěl Standa ještě skončit. „Nevložili jste vy sami kdysi do Desatera přikázání váš vlastní příkaz »V jednoho Boha věřit budeš«? Proč najednou více bohů?“

„Budeme-li chtít, budete věřit v jednoho!“ odsekl Billy Gates. „Když rozhodneme jinak, bude bohů víc! Ale vždycky to bude přesně podle naší vůle!“

„No dobrá,“ přikývl na to Standa. „Neshodneme se. Jděte tedy do vašeho bezpečného světa!“

„A nezkoušejte proti nám podnikat nepřátelské kroky!“ varoval ho Sandišůt. „Odnesli by to, kdyby nic jiného, vaši nejschopnější lidé! Máme je u nás a až vypadnete, rozvrácenou Zemi pro nás opět obnoví - jenže pro vás nehnou ani prstem!“

„Nechte si je tam,“ přikývl Standa. „Obejdeme se i bez nich!“

„Uvidíme!“ řekl Sandišůt.


Standa ovšem na nic nečekal a dříve než zrušil spojení se Sandišůtem, spojil se telefonicky s netrpělivě čekajícím Péťou.

„Pozor, Péťo!“ varoval ho. „Nastupuje do teleportu - zjisti, kam poletí!“

Neviditelný Péťa vyskočil ze stěny a sledoval plukovníka, obsluhující stroj. Ale ani teď se nedozvěděl, jak se stroj ovládá. Plukovník cosi naklepal na klávesnici - pak stroj vypnul a chystal se zřejmě k odchodu.

„Nevím, kam ten Sandišůt odletěl!“ varoval Péťa Standu. „Nedalo se to zjistit, on prostě něco zmáčkl a bylo to!“

„Měl jsi to zachytit kamerou,“ pokáral ho Standa. „Ale půjde to napravit. Unes toho, kdo jejich stroj obsluhuje, přines mi ho a dozvíme se to přímo od něho.“

„Dobře!“ souhlasil Péťa.

Plukovník mu před nosem zabouchl pancéřové dveře, ale Petr prolnul skrz ocel, plukovníka dohonil - a zmizel i s ním.

Objevil se v Standově pracovně, opatrně plukovníka postavil na koberec a předal mu ho. Standa si ho nejprve znehybnil ztuhnutím a pak rychle přenesl jeho vzpomínky do lizidů. Nečekal ale na své vyšetřovatele a sám se v nich začal hrabat a plukovníka ponechal na starost Péťovi.

Po chvilce se ale Standa vzchopil a zamyslil se.

„Tak co?“ zeptal se ho dychtivě Péťa.

„Nevím,“ odvětil zamyšleně Standa. „Ten chlap toho moc neví. Dozvěděl jsem se od něho jen jednu zajímavou informaci. Ten naprosto bezpečný svět, o kterém Sandišůt tak bájil, je Mars. Kdysi dávno, zhruba v době starých Sumerů, si tam založili základnu. Dávno je jistě relativní pojem, pro ně je to jakoby včera. Za doby faraonů ji spojili se Zemí nově vynalezeným teleportem a smontovali tam lizid, takže se základna stala soběstačnou. Tam teď žijí. Základna je pod zemí - náš plukovník ji odhaduje na dvě stě metrů hluboko, je obklopená skálou a lizidy tam zajišťují všechno včetně vzduchu a vody, jinak by se tam bez skafandrů nedalo vůbec žít... počkej...“

Stranou se objevil otvor do ohnivého doupěte. Stál tam jakýsi gufyr, trhl sebou a podíval se na oba, Standu i Petra.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se jich skřípavou telepatií.

„Ano,“ přikývl Standa. „Poslyš, vy gufyrové umíte vstoupit do člověka. Mohli byste to pro nás výjimečně udělat? Potřebovali bychom se dostat v těle jednoho člověka do zakázané zóny...“

„Tak do něho vstupte!“ navrhl jim gufyr.

„My to neumíme,“ přiznal kajícně Standa.

„Přineste mi toho člověka a já vás to naučím,“ navrhl jim gufyr.

Oba chlapci se na sebe podívali.

„Skočíš tam?“ zeptal se Standa Petra. „Já tam nemohu, je to na Adu... bude to na tobě. Vezmi si tam plukovníka a nech si ukázat, jak se to dělá...“

„Vstoupit do člověka?“ podíval se Petr udiveně.

„Jen tam jdi, on už tě to naučí!“ pobídl ho Standa.

„Podmínkou je ale znalost přechodu do allohmoty,“ zarazil je trochu gufyr.

„To umím,“ přisvědčil Petr.

„Tak tady máš záchytný bod... ještě jsem jej nesmazal, i když se tam nesmím objevit...“ předal Standa kamarádovi identifikaci.

Vzápětí Petr i s plukovníkem zmizeli, gufyr rovněž vyšel ze svého doupěte, neboť záchytný bod ležel venku, a Standa zrušil okno do Adu.

Po chvilce se vrátil plukovník, ale už sám.

„Je to dobré,“ ohlásil Standovi. „Netušil jsem, že to může být tak... povznášející... Vrátím se teď do Čejenského komplexu a uvidíme!“

Kdyby Standa nevěděl, co za tím vězí, nevycházel by z údivu. Takhle jen kamarádovi popřál úspěch a otevřel si okno do tajné řídící kabiny, kde se vzápětí objevil i plukovník.

„Musíme jednat rychle,“ obrátil se k Standovi. „Než sem přijdou vojáčci.“

Usedl k řídícímu panelu a zručně napsal pár příkazů. Pak se vedle něho objevila nevelká flash-paměť, jasné znamení, že Petr uvnitř plukovníka ovládá i lizid. Plukovník flešku připojil ke konektoru a chvíli opět manipuloval s klávesnicí. Na obrazovce se objevil klasický Windowsovský obdélník s průběhem nahrávání dat a když nahrávání skončilo, plukovník zručně odpojil flešku od Windowsů a pak i od konektoru a vstrčil ji do kapsy.

„Tak - a sbohem!“ pozdravil vojenským pozdravem - a zmizel.

Ihned poté se objevil v Standově pracovně, podal Standovi flešku a rozdvojil se. Z plukovníkova těla se vysoukal průhledný Petr a změnil se v Standova přítele, zatímco plukovník opět ztuhl. Ještě chvíli mu bude trvat, než se vzpamatuje...

„Podívej se na to!“ pobídl Petr přítele. „Nahrál jsem tam seznam všech stanic Sandišůtských teleportů. Pět jich je na Marsu, ostatní jsou na Zemi.“

„Výborně, Péťo!“ vyhrkl Standa.

Pak připojil flešku ke svému tabletu.

„No príma!“ řekl po chvilce. „Pěkně rozlezlá chobotnice! Londýn, Paříž, Berlín, Moskva, ale také Praha... kam všude to už nedokázali nacpat!“

„Co teď budeš dělat?“ zeptal se kamaráda Petr.

„Už jsem udělal,“ řekl Standa. „Všechny teleporty, nacházející se na Zemi, jsou bez ovladačů. Mrtvé jako rozšlápnutý brouk. Funguje jen pět stanic teleportů na Marsu, Sandišůti se tam mohou podle libosti přemisťovat z jedné do druhé - ale Země je mimo jejich dosah.“

„Mají tam ale rukojmí,“ připomněl mu Petr. „Padesát tisíc lidí, prakticky všechny pozemské špičky. Majitele a manažery největších světových bank, kapitány průmyslu, vlastníky patentů...“

„Budou jim k ničemu,“ zavrčel Standa.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07