Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Misionáři

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Standa způsobil poprask v Čejenském podzemním komplexu, kam nevrátil zajatého plukovníka Patricka O'Haru. Udělal to ale pro jeho dobro. Nedopadlo by to s ním dobře, kdyby jeho nadřízení zjistili, že předal cizím špionům důležité informace o nejtajnějším zařízení celého komplexu. Asi by ho odsoudili jako nepřátelského špiona a na tak významném místě by to nebylo jen na pár let!

Když to plukovníkovi vysvětlili, pochopitelně zuřil. Byl ale sám a bezbranný v nepřátelském zajetí, jeho protivníci navíc ovládali jakési neznámé psychické prostředky... nemohl nic dělat. Navíc si pamatoval, jak sám osobně, byť proti své vůli, nahrál důležitá data do flash-paměti, kterou pak vlastníma rukama předal jakémusi klukovi... ne, to by před vojenským soudem neobhájil...

Když mu jako vstřícné gesto nabídli azyl v jakémsi divném světě v ještě podivnějším vesmíru, ve světě, kde byl trvale den a nikdy noc, vyžádal si čas na rozmyšlenou. Ale jim i jemu bylo jasné, že si návrat do Čejenského komplexu před vojenský soud nejspíš nevybere.

Ještě mu dali na výběr ze dvou světů.

Na jednom byli podle všeho pohřešovaní kriminálníci z amerických věznic, jenže jejich svět měl některé aspekty svobodného světa, zejména svobodu v držení zbraní. Tím by byl sympatický, ale na druhé straně nevzbuzovali důvěru jeho obyvatelé - všichni měli záznamy v trestním rejstříku a při návratu na Zem by je čekal zcela jistě kriminál.

Druhý svět vypadal klidnější, ale hned zpočátku dostal O'Hara varování v podobě upozornění na absolutní zákaz zbraní, který tam platil. Nebýt toho, rozhodl by se pro něj, ale právě tento zákaz ho varoval, že tam něco nebude v pořádku.

Povolili mu velkoryse čas na rozmyšlenou a navrhli mu vzít si do azylu rodinu. Odmítl. Byl už deset let rozvedený, což oni nevěděli. Čas na rozmyšlenou ale uvítal.

Bude se muset podívat, co se tady dá podniknout...

Dali mu schopnost objednat si, cokoliv bude potřebovat. Jen tak, ze vzduchu, se před ním objevovalo jídlo, součástky oděvu... jen místo jakýchkoliv zbraní to dodávalo - jako na výsměch - jen syrová slepičí vejce.

A to ho ani nenapadlo objednat si drogy - tam by byla náhrada ještě horší...

Mohl se mít jako král, kdyby necítil povinnost k vlasti, vzdálené osmadvacet světelných let.

Což ovšem nevěděl...


Sandišůt měl, bohužel, pravdu.

Bez světových špiček pokračovalo světové hospodářství od desíti k pěti. Instituce setrvačností fungovaly, ale při jakémkoliv výkyvu byli jejich manažeři bezradní. Ti, kdo by mohli vydat pokyny k obnovení chodu bank a korporací, byli mimo dosah svých mobilů. Nikdo nevěděl, kam se poděli.

Na mnoha místech vypukly hladové bouře, ale vždycky brzy utichly. Chybějící intelektuální špičky se týkaly i většiny pozemských států. Mnoho států bylo bez vlád - ministři nebyli k dosažení a veškeré demonstrace se míjely účinkem. Většina států se chystala vyhlásit předčasné volby, ale proti tomu protestovaly vládní strany, dokud se nenajdou jejich zmizelé partajní špičky.

Ústavní soudy zasedaly téměř nepřetržitě - ale marně.

V některých zemích, zejména v Africe, se pokusila vzít moc do rukou armáda. Záminku měla jako vždy - lid si prý žádá silnou ruku. Jenže všechny puče končily stejnou záhadou. Jakmile vojáci zabili několik lidí, stalo se cosi nečekaného. Znenadání zmizely beze stopy všechny armádní špičky a armáda zůstala bez velení. Pokud se mezi sebou poštěkali o moc zbývající důstojníci, zmizeli i oni a armáda byla stále dezorientovanější. Tajuplně mizeli i vojáci, kteří začali vraždit, znásilňovat ženy a rabovat, jako bývalo obvyklé dříve...

Nakonec se v těchto končinách objevili neznámí bílí misionáři, konající zázraky. Hladovějící nasytili a kdo po jejich domluvě opustil armádu a vrátil se domů, dokázal sytit hladové tak jako oni.

Za normálních okolností by důstojníci s dezertéry krátce zatočili, ale v době úplného rozkladu armádního velení nebylo hodnosti, aby dezerci zabránila. Zbývající důstojníci se z posledních sil - a většinou marně - snažili udržet pohromadě zbytky armády.

Dezertéři, vracející se do vesnic, by byli za normálních okolností pro zbytek obyvatel vesnic přítěží. Tady tomu bylo kupodivu naopak. Z vesnic, kam se vrátili, brzy zmizely podvyživené děti a ženy vypadaly spokojeněji. A začalo se dít něco, co bylo ještě nedávno nemyslitelné.

Hladovějící lidé opouštěli města, kde se nedokázali uživit, a vraceli se do rodných vesnic, kde se teď lidem kupodivu žilo snadněji.

Důležité je, že tam nehrozil hladomor.


Když nové misionáře přímo v nemocnici navštívil pražský biskup, nikoho ani nenapadlo, že by tato návštěva mohla mít nepříjemné následky.

„Pánové, neutečte mi!“ požádal je, když vstoupil do pokoje pacientů, kde dvojice rozmlouvala s nemocnými. „Chtěl bych si s vámi také promluvit!“

„Ale jistě, beze všeho,“ svolili ochotně. „Nechcete se rovnou zúčastnit naší debaty?“

„Vám to nebude vadit?“ zeptal se kněz.

„Samozřejmě že ne,“ ujistili ho.

„Já se spíš obávám, že to nedopadne dobře,“ mínil pacient na lůžku u okna. „Vypadáte na kněze, ne? Z které církve? Katolík?“

„Katolík,“ přikývl kněz. „Ale nechápu, proč by to mělo vadit.“

„To rychle pochopíte!“ věštil pacient. „Říká vám něco pojem Sedmero?“

„Měl jsem možnost pročíst si vaši knížku,“ řekl kněz.

„A je v ní podle vás něco, s čím byste nemohl souhlasit?“ obrátil se na něho mladší misionář.

„Je toho tam víc,“ řekl kněz. „A myslím, že by bylo vhodné si ledacos vyjasnit.“

„Například?“ podívali se na něho oba pátravě.

„Víte...“ zamyslel se kněz. „Jsem členem církve, která se stará o věřící. A nemůže nás nechat klidné, když se tu objeví něco, co se snaží naši snahu... když ne kazit, tedy aspoň zpochybňovat. Církev musí počítat dlouhodobě. Co je pro člověka celý život, to je pro církev jen krátké období jejího trvání. A tak uvažujeme - proč jste přišli s tím, s čím chodíte mezi lidi?“

„Proč jsme přišli?“ také se zamyslel starší misionář. „Přišli jsme na tento svět s podobným cílem jako má i vaše církev. Napravit lidi, aby se chovali jako rozumné bytosti a ne jako divá zvěř. Přišli jsme nahradit právo silnějšího vhodnějšími normami lidského chování.“

„To by byl jistě chvályhodný počin,“ odvětil kněz. „Proč se ale stavíte proti nám, když máme stejné, nebo skoro stejné cíle?“

„Nestavíme se proti vám,“ odvětil rychle mladší misionář. „Ale neuznáváme heslo, že by účel světil prostředky. Od nás se nedočkáte žehnání zbraním, bezduchého odpouštění neodpustitelného, ale především zotročování, jaké po celá tisíciletí vaše církev provozovala. Chápeme, že lidé žili celá dlouhá tisíciletí pod nadvládou zla a nepůjde všechno napravit hned, ale zlo vládlo na Zemi příliš dlouho a my už nesmíme otálet s nápravou, kterou jste vy zanedbali.“

„Vy si tedy myslíte, že jsme něco zanedbali?“ zkusil to kněz mírně.

„Zanedbali... to je ještě slabé slovo,“ řekl starší misionář. „Vy jste tomu zlu aktivně sloužili. Tvrdíte, že církev musí počítat dlouhodobě. Je mi tři tisíce dvě stě osmnáct let, jsem tedy starší než vaše církev. Doposud jsem neměl na Zem přístup, až teď mohu přispět k nápravě. A také se mi zdá, že jste až příliš dlouho přispívali k zotročování lidí.“

„Vy jste opravdu z vesmíru?“ zeptal se opatrně kněz.

„Původ mám pozemský,“ řekl misionář. „Žil jsem v době babylonského krále Nabukadnezara v Elamské říši. Pak jsem se dostal do vesmíru a v poslední době jsem se připojil k Čechům. Těch právě v posledních tisíci letech ve vesmíru hodně přibylo. Naučil jsem se češtinu a proto jsem tady.“

„Takže nepocházíte z křesťanské civilizace?“ zeptal se kněz.

„Co je křesťanská civilizace?“ odpověděl mu vesmířan otázkou. „Je to civilizace posledních dvou tisíc let, ne delší. Naše civilizace trvala dvanáct tisíc let a už je minulostí. Zpočátku nás hubili Babyloňané, pak nás vyvražďovali Peršané a definitivně nás zničil válečník Alexandr Makedonský. Nás původních lidí Elamu je dnes pouhá hrstka a žijeme už jen ve vesmíru.“

„Ale vy jste uctívali celou plejádu bohů, ne?“

„Vy také - jen jim říkáte »svatí«,“ odvětil misionář. „Uctíváte je, modlíte se k nim, stavíte jim honosné chrámy... a přitom je to jen otázka názvu.“

„Ale to nejsou bohové!“ namítl prudce kněz. „Boha máme jen jednoho!“

„Také jsme uctívali jen jednoho boha,“ řekl misionář. „Je to jen otázka jména, má-li se mu říkat Marduk nebo Alláh. Nejlépe to vyřešili ti, kdo prohlásili, že pravý Bůh má devět miliard jmen, aby si mohl každý nějaké vybrat a tím ho nazývat. Pak to teprve přestává být otázka jména a zbude jediná otázka, zda je ten bůh dobrý nebo špatný. Upřímně řečeno, uznávat má smysl jen dobrého Boha. Sloužit špatnému a krutému je škoda námahy - beztak se jenom zlem odvděčí!“

„Náš Bůh je dobrý!“ řekl rychle kněz.

„Tak mi vysvětlete, proč jeho jménem žehnáte zbraním?“ opáčil bývalý Elamec. „Jaká je jeho dobrota, když jeho jménem házíte na lidi napalm a střílíte je radioaktivními střelami? Jak můžete svěcenou vodou posvětit děla, aby jejich střely lépe zabíjely?“

„To přece neděláme!“ urazil se kněz.

„Vy sám možná ne,“ připustil misionář. „Ale vaši křesťanští kolegové ano. Není to přece tak dávno, co jakýsi váš kněz doporučil vojákům při dobývání města: »Zabijte všechny! Otec Nebeský si ty své jistě přebere...« - to tedy byla ukázka pravého křesťanského pokrytectví!“

„To bylo ale ve středověku!“ namítl kněz. „Dnes je jiná doba!“

„Dobrá, přidám něco z úplné současnosti,“ řekl mladší misionář. „Žádný středověk, ale zcela nedávno! V New Yorku vyšli křesťanští věřící po mši svaté z katedrály a rozvinuli nad hlavami transparent s nápisem: »Bombardovat!«. Z hlediska historie je to jako by se to stalo včera. A ti si říkají křesťané a vy tomu tleskáte a schvalujete to? My tedy ne.“

„My to také neschvalujeme!“ ohradil se kněz. „To jsou, bohužel, excesy, které se nedají úplně vyloučit a jen nám kazí jméno.“

„Vyloučit se možná nedají, ale mlčet jste k nim neměli!“ řekl mladší misionář. „Neslyšel jsem, že by proti tomu protestoval byť jeden jediný kněz vaší církve. Nač je ale církev, schvalující zločiny proti lidskosti a dalo by se říci i proti Bohu?“

„My je ale opravdu neschvalujeme!“ trval na svém kněz. „To nebyli věřící katolické církve, to byli američtí protestanti!“

„Nemluvím o nich,“ upozornil ho mladší misionář. „Mluvím o vás, že jste proti tomu slovem neprotestovali. Můžete tvrdit, že nebylo diplomatické kritizovat nejsilnější církev nejsilnější světové velmoci, ale kdo má kritizovat zvrhlíky, když i vy k tomu mlčíte?“

„Staráme se přece o lidi,“ snažil se to kněz převést jinam. „Pomáháme nemocným, trpícím a lidem v nouzi...“

„Proč pomáháte nemocným a trpícím, když mlčíte k likvidaci obecné zdravotní péče? Proč mlčíte k ožebračování lidí? Abyste se mohli starat o žebráky?“ nedal se mladší misionář.

„Totéž přece děláte i vy,“ vyčetl mu biskup zamračeně.

„Neděláme totéž,“ odvětil misionář z Elamu. „My jsme ty lidi nenechali ožebračit, ani jsme nedovolili rozkrást ve většině světa zdravotnictví. Nejhorší bylo, když jste vy sami lidi ožebračovali a pak jste dávali okázale najevo péči o žebráky! Dobrá, to byl středověk - ale my dva se na ty doby pamatujeme! Ano, i my pomáháme nemocným, ale uzdravujeme je tak důkladně, aby už nemocní nebyli a netrpěli. Také žebrákům pomáháme, aby už nemuseli žebrat.“

„Ano, ale nepopřete, že k tomu máte mimozemské prostředky!“

„Nejsmutnější je, že ty mimozemské prostředky byly na Zemi přítomné celých šedesát tisíc let,“ řekl misionář z Elamu. „Byly tu, ale lidem nepomáhaly.“

„Ale čí to byla vina?“ optal se kněz. „Naše jistě ne, tak dlouho za to nemůžeme!“

„Mohli za to vládcové tohoto světa. Myslím ty skutečné, kteří promyšleně vedli tento svět do zkázy a všechny zázraky využívali jen pro sebe.“

„Komu říkáte skuteční vládci tohoto světa?“ zpozorněl kněz.

„Nevím, jaké povědomí o tom máte,“ řekl mladší misionář. „Tomuto světu donedávna vládly jiné nepozemské bytosti. Když je budeme posuzovat podle činů, pak byly zlé.“

„Ale přesně tak to popisuje Bible!“ ožil kněz. „Poslední tisíciletí měl náš svět patřit ďáblům. Ti nás vedli do zkázy - přesně tak, jak bylo předpověděno.“

„Říkáte, že jste měl v rukou naši upravenou Bibli,“ změnil skokem téma mladší misionář.

„Ano, porovnával jsem ji s naší, pozemskou,“ přisvědčil kněz. „Dá se říci, že ta vaše je hodně zcenzurovaná, ale je v ní i dost společných míst. Proč jste ji ale tak strašně... zcenzurovali?“

„Vypustili jsme z ní všechny lži,“ odvětil suše starší. „Proto v ní zůstalo jen málo z vašeho textu. Místo toho jsme tam přidali události, které se odehrály v sousedních vesmírech, kde jsme v té době žili. Proto se také jmenuje »Bible Druhého Vesmíru«.“

„Pak se ale týká jen vás,“ řekl kněz.

„Vás také,“ odvětil Elamec. „Bude se vás určitě týkat kapitola o vztazích mezi lidmi, nazvaná Sedmero, protože to chceme na Zemi prosadit. Podle nás musí být Sedmero nad všemi zákony.“

„Snad Desatero!“ namítl kněz. „V naší Bibli je to Desatero!“

„Všiml jste si rozdílů mezi těmito dvěma základními zákony?“

„Jistě, porovnával jsem je,“ přisvědčil kněz. „Typické je, že ve vašem Sedmeru není ani slovo o Bohu. To je ale dost příznačná chyba!“

„To není chyba,“ odvětil Elamec. „Sedmero se týká vztahů mezi lidmi. Je původnější, bylo na Zemi dávno před Desaterem a mají je v té či oné podobě i jiné víry a ve vesmíru i jiné bytosti. Body týkající se Boha tam byly na Zemi přidány později a týkají se jen části pozemských náboženství.“

„Desatero dal sám Bůh Mojžíšovi na Sinaji při návratu Židů ze zajetí v Egyptě,“ řekl kněz.

„To by bylo staré pouze tři tisíce šest set let,“ odvětil misionář z Elamu. „Ale na Dzígvlegtu je Sedmero pro pozemšťany doložené již čtyřiašedesát tisíc let a na Zemi bylo již před Chammurapim. V době zhruba před třemi a půl tisíci lety se ale na Zemi změnilo. Dvě velice důležitá přikázání lidé vypustili, pět přidali a zbývající změnili. Víte aspoň proč?“

„V Desateru jsou navíc přikázání, týkající se víry v Boha,“ odvětil kněz. „Dokonce jsou na prvních místech, aby byl zvýrazněn jejich význam.“

„Správně,“ přikývl misionář z Elamu. „Tato přikázání tam přidali Sandišůti - ty mimozemské bytosti, které v té době spravovaly Zemi.“

„Andělé?“ nadhodil kněz.

„Spíš naopak,“ řekl misionář z Elamu. „Ti, kdo vedli svět do zkázy.“

„Ale proč by zlé bytosti dávaly lidem příkaz oslavovat Hospodina?“ vrtěl hlavou kněz. „To je přece protismyslné!“

„Ne tak docela,“ řekl misionář z Elamu. „Důležité je, že vyřadily přikázání, upravující vztahy mezi lidmi. Přikázání »Nezotročíš« zakazovalo otroctví, které těm bytostem vyhovovalo. Všimněte si, na kolika místech vložily do Bible pravidla vztahů otroků a jejich pánů! Pojem »věrný otrok« je v Bibli vychvalován jako ctnost a ideální otrok pro svého pána s radostí obětuje i vlastní život - to je přece předobraz fanatického vojáka.“

„Tak se to snad nedá chápat!“ vrtěl hlavou kněz.

„Tak se to dá chápat a tak se to často i vykládalo,“ řekl tvrdě misionář z Elamu. „Vždyť i vy sám máte ve své výchově jako první ctnost příkaz poslušnosti nadřízeným!“

„Ale vždyť ta poslušnost má své meze!“ namítl kněz. „Není správné poslouchat příkazy slepě, mohly by být snadno zneužité!“

„Však také byly tak často zneužité, že se to nedá ani vyčíslit!“ opáčil misionář z Elamu. „Pak je v Sedmeru příkaz »Svévolně nezničíš«, v Desateru rovněž vypuštěný. Zakazuje vandalismus, ale ve spojení s příkazem »Nezabiješ« hlavně války. I to je důležité přikázání z hlediska vztahů mezi lidmi - a i zde ty zlé bytosti na Zemi Bibli upravily vložením příkladů, kdy svévolně ničil buď sám Bůh, nebo lidé na jeho přímý příkaz, takže to bylo opět vydáváno za ctnost.“

„Můžete uvést nějaké místo na podporu takového tvrzení?“ zamračil se kněz.

„Proč ne?“ usmál se Elamec. „Já ty rozdíly studuji a porovnávám dvě stě let, to je snad dost dlouho. Jak vám vyhovuje představa spravedlivého a laskavého Boha, když lidem nařizuje zničit dobyté město, aby už nikdy nebylo obyvatelné, vandalsky vykácet i stromy a zasypat studně? Jak může být spravedlivé vyvraždění obyvatel včetně kojenců, všude jinde považovaných za nevinné? A slitování je tam líčeno přímo jako zločin! Běda tomu, kdo zdrží meč svůj! Obrovský rozdíl proti víře pozdější doby, co?“

„Takže jste tyto pasáže zcenzurovali,“ vzdychl si kněz. „Proč jste ale z Bible vypustili takový skvost jako Šalamounovu Píseň Písní? Vždyť je to pravý kulturní poklad!“

„Ano, je to skvost a kulturní poklad,“ přikývl mladší misionář. „Jako kulturní poklad má mít vlastní místo v historii lidstva, nezávislé na Bibli. Nedá se ale zobecnit na všechny vesmíry a proto nemá v »Bibli Druhého Vesmíru« místo.“

„Všechny vesmíry?“ zeptal se kněz udiveně. „Vesmírů je podle vás víc?“

„Přinejmenším čtyři,“ přikývl mladší misionář. „Přitom právě ve zdejším je světů vhodných k životu a tedy k osídlení lidmi nejméně.“

„A co by se stalo, kdyby se vaše Sedmero rozšířilo o body z Desatera?“ navrhl kněz. „Pak by se to přece spojilo a vyhovovalo by to všem. Vám i nám, lidem na Zemi!“

„Sedmero je o vztazích mezi lidmi,“ namítl misionář z Elamu. „Určuje lidská práva, musí být vymahatelné jako zákony - a to bez ohledu na druh víry. Sedmero existuje ve všech vesmírech, platí pro všechny bytosti. Není dobré míchat je s vírou v Boha. Vynucování víry vedlo na Zemi vždycky ke zbytečným krutostem. Zato vynucování Sedmera je nutnost.“

„Jak to chcete vynucovat?“ zajímal se kněz.

„Vím, že to různé společnosti na Zemi řešily různě,“ řekl misionář z Elamu. „Těžká provinění musí řešit i světská moc, ale náboženství to často odkládají na neurčito. Někteří věří v reinkarnaci, která má zločiny trestat proměnou v něco ohavného, což většině zločinců nevadí. Křesťanství zase spoléhá na peklo, jenže až kdovíkdy po smrti... pro nás je peklo reálná, odstrašující hrozba.“

„Peklo je reálné?“ chytil se toho kněz.

„Pekla jsou dokonce dvě,“ řekl Elamec. „Pro nás ve vesmírech jsou tak skutečná, jako pro vás v Čechách Pankrác nebo Mírov. Máme spoustu lidí, kteří si trest v pekle odpykali a vrátili se, jsou dnes krotcí a spořádaní.“

„To mohu potvrdit přímo z vlastní zkušenosti,“ přidal mladší misionář. „Strávil jsem v pekle pětadvacet let - a bylo to nejdelší období mého života, připadalo mi aspoň delší než tisíc let poté. Byl to ale spravedlivý trest za účast v loupežné válce. Kolik milionů současných lidí by tam mělo být? Nechci vám to ani připomínat!“

„Na rozdíl od zdejších představ nejsou tresty v Pekle věčné, jen nepříjemné a dlouhé,“ řekl na vysvětlenou starší misionář. „Ale o to nejde - i když už v Pekle skončilo i pár desítek lidí ze Země. My teď potřebujeme získat lidi pro Sedmero. Potřebujeme odrazový můstek, zemi kde nám budou lidé věřit. Čechy jsou k tomu účelu přímo ideální.“

„Protože umíte česky?“ zeptal se kněz.

„Ne,“ odvětil misionář z Elamu. „Umím i anglicky, rusky, čínsky, šestadvaceti jazyky Indie, arabsky, španělsky a německy. Navíc si pamatuji staropersky a staroegyptsky, jazyky říší Elam a Ur, jenže ty dneska nejsou zajímavé. Staropersky nás umí mluvit pět a staroegyptsky třicet, ani my už tak spolu nemluvíme, telepatie je jednodušší.“

„Máte opravdu zajímavé a úchvatné jazykové znalosti,“ podotkl uznale kněz.

„Na to, že jsem měl na ně tři tisíce let, tak moc úchvatné nejsou,“ usmál se misionář z Elamu. „Ale teď nám konečně řekněte, s čím jste přišel. Pokud by to měl být pouze návrh zaměnit Sedmero za Desatero, sám už jistě tušíte, proč odmítneme. Byl by to pro nás úkrok do pekel. Nechceme Boha ani urážet nespravedlnostmi, připisovanými jemu samotnému. S čím jste tedy opravdu přišel?“

„Víte,“ začal kněz trochu rozpačitě, „nás vaše »Bible Druhého vesmíru« zaujala, neříkám, že ne. Obsahuje spousty zajímavých materiálů, některé by se určitě daly skloubit s naší, původní Biblí. Kdybyste z té vaší, vesmírné Bible vypustili všechno, co se týká výhradně Země a ponechali tam jen části týkající se vesmíru, mohli bychom ji zařadit do naší víry a pomáhat vám s jejím šířením.“

Oba misionáři se na kněze podívali užasle.

„To přece nemůžete myslet vážně!“ řekl starší z nich.

„Naše církev má na Zemi velký vliv,“ řekl kněz. „Navíc máme spojení s ostatními církvemi. Kdybychom je spojili dohromady, mohli bychom zajistit velmi rychlé rozšíření vaší vesmírné části do celého světa. A o to vám snad jde, ne?“

„Ne, o to nám rozhodně nejde!“ odvětil tvrdším tónem misionář z Elamu. „Víte vy vůbec, co po nás chcete? Odstranit z »Bible Druhého vesmíru« všechno, co se týká výhradně Země, změnila by se v tenkou knížečku o světech Druhého vesmíru, odtrženou od naší vlasti, v jakési kratochvilné příběhy podobné science-fiction, navíc nezajímavé, neboť v ní chybí sex, krev, boj ani jiné rysy této literatury. Není v ní vlastně nic, co čtenáře těchto knih na Zemi zajímá. Chcete z naší knihy udělat pouhou hříčku, na jakou lidé do roka zapomenou. To není nic pro nás.“

„Ale lidé by k ní přistupovali s větší vážností,“ namítal. „Stala by se součástí církevních textů, čtených o všech křesťanských bohoslužbách! Takovou popularitu jí bez nás nezajistíte!“

„Zajistíme,“ odvětil misionář z Elamu. „Za vámi stojí úctyhodná organizace, navíc spojená s dalšími podobnými organizacemi na Zemi. Za »Biblí Druhého vesmíru« je pravda, zaznamenaná tam, kde se nedala zfalšovat. Kromě záznamů máme i pamětníky ze všech dob pozemských dějin a spojením toho všeho vznikl pravdivý dokument, který nesnese cenzuru.“

„Říkáte, že nesnesete cenzuru. Proč tedy cenzurujete naši Bibli?“

„Ale my vám ji necenzurujeme,“ usmál se misionář z Elamu. „Naše Bible pojednává o něčem jiném než vaše. V naší jsou jen ověřená fakta, žádné báje. Jen to, nač máme záznamy i s datem, kdy se to stalo, nebo živé pamětníky. Bez dodatečných úprav, mýtů, příštipků a vysvětlujících přílepků. Všechno, co popisuje, má konkrétní datum záznamu a skutečně se stalo. Není to zpětné zjišťování podle radioaktivního uhlíku - plus mínus tři sta let. Proto je to tenčí kniha, zato je pravdivá.“

„Některé její části se v popisu událostí s naší Bibli shodují. To přece znamená, že je pravda i v naší Bibli,“ odvodil kněz.

„Ano, pravda je i ve vaší Bibli,“ souhlasil misionář z Elamu. „Všude, kde se shoduje s naší. Ostatní jsou buď báje a mýty, nebo rovnou pomluvy.“

„My ji ale považujeme za pravdivou v celém jejím rozsahu!“ namítl kněz.

„Nemáte důkazy skoro na nic,“ upozornil ho misionář z Elamu. „Jen tam, kde se vaše Bible s naší shoduje, můžete získat věrohodné důkazy - ale od nás.“

„Bible je už tisíce let opisovaná bez nejmenších změn!“ tvrdil kněz. „To vylučuje falšování!“

„Možná poslední dva tisíce let...“ připustil mladší misionář. „Namítnete mi, že Bible má různé kontrolní mechanizmy, vylučující omyly při opisování. Omyly se tím vyloučit dají, jenže vaše Bible byla celá tisíciletí vlastnictvím národa, který se v Egyptě naučil falšovat všechno, co se falšovat dá. První, co do Bible přidal, byly mýty o své vyvolenosti. Velice nebezpečné mýty. Vyvolenost s sebou vždycky přináší netrestané zločiny Vyvolených, jak dějiny Země potvrzují.“

„Přinejmenším Nový Zákon nebyl v rukou toho národa!“ namítl kněz.

„Ten možná nebyl,“ připustil starší vesmířan. „Bohužel, z těch dob nemáme u nás ve vesmíru přímé pamětníky. Sandišůtské chitsaldily nepokrývaly oblast původní Izraelské říše, proto se k nám odtud nikdo nedostal. Pamětníci ze vzdálených míst nebyli přímými účastníky zmíněných událostí a jejich svědectví jsou zprostředkovaná, proto jsme je do naší »Bible Druhého vesmíru« nezařadili.“

„Takže je Nový Zákon prakticky jediným popisem života Ježíše Krista?“

„Ani ten není dostatečně čerstvý,“ připomněl mu vesmířan. „Dostupné písemné záznamy jsou mladší. Mohou popisovat i skutečné události, jenže proložené mýty a bájemi, jako kdysi Homérova Ílias a Odysseia. Trója byla dlouho považovaná za pouhou báji. Ukázalo se, že šlo o skutečnost, jen vyšperkovanou tolika zásahy antických bohů, až se pod tím nátěrem ztratila. Záznam o životě Ježíše Krista pořídili příliš pozdě, než aby se dal považovat za dostatečný důkaz. Tak jako Homér popsal skutečnou válku o skutečné město Tróju, může být i Nový Zákon popisem skutečného Ježíše Krista. Ale stejně jako si Homér na ten příběh nabalil všelijaké mýty - o účasti skutečných bohů ve válce, o nezranitelném Achillovi, o Laokoonovi, který prohlédl Odysseovu lest s Trojským koněm, načež ho bohyně nechala uškrtit hady... tak se i na Nový Zákon nabalily jiné mýty.“

„Vy tedy považujete svědectví o životě Ježíše Krista za mýty a báje?“ zamračil se kněz.

„To ne,“ zavrtěl hlavou vesmířan. „Stejně jako Ílias může mít pravdivé jádro. Dnes ale z něho nikdo neodstraní nabalené slupky mýtů. Příběh Ježíše Krista vypadá věrohodně, skoro jako kdyby se na Zem tenkrát dostal někdo od nás z vesmíru. Kristus se choval velice odlišně od tehdejších lidí, ale naši lidé by se tak chovat mohli. Škoda, že o něm nejsou věrohodnější důkazy!“

„Nový Zákon pro vás není věrohodný?“

„Jak mohou být věrohodné záznamy se zpožděním tří set let?“ pokrčil vesmířan rameny.

„Dám vám jiný příklad,“ řekl mladší misionář. „Znáte historie z Kosmovy kroniky o osídlení Čech? Sám Kosmas přiznal, že zapsal jen bájná vyprávění starců. Věříte jim?“

„To byly opravdu jen bájné mýty starců,“ usmál se trochu kněz.

„Nebyly,“ odvětil pevně mladší vesmířan. „Rozhodně ne všechny. Přiznal jsem vám, že jsem v pekle strávil pětadvacet let za účast v loupežné válce. Dodám k tomu - zabil jsem tenkrát jednoho Čecha. Byla to Lucká válka z Kosmovy kroniky a já jsem Lučan. Byl jsem tenkrát lučištníkem, můj šíp zabil českého bojovníka. Jenže gufyrové to nakonec zhodnotili, že jsme na ně vyrazili loupit a oni se bránili. Pět let jsem byl v pekle za účast na loupežné válce, dvacet let za vraždu. Mám to za sebou a nikomu to nepřeju. Dnes by peklo pro všechny pozemské válečníky nestačilo, svět se vůbec v poslední době řítí do zkázy...“

„Vy jste... skutečný, opravdový Lučan? A co potom děláte v Čechách?“ vyhrkl kněz.

„Pomáhám získávat na Zemi odrazový můstek pro Sedmero,“ řekl Lučan. „Náš národ dnes na Zemi neexistuje, jen ve vesmíru nás zbylo pár tisíc, proto jsem se přihlásil do Čech. Umím česky, německy, polsky a rusky, střední Evropa je pro mě ideální působiště. A že byli Češi naši nepřátelé? Jednak je to už hodně přes tisíc let, za druhé jsem už tenkrát musel uznat, že ta válka nebyla z naší strany spravedlivá, za třetí jsem se ve vesmíru s Čechy skamarádil a za čtvrté, nestranně vzato, Češi dnes mají v sobě rozptýlené i geny Lučanů, kteří s nimi po prohrané válce splynuli...“

„Vždyť vy ani nejste Češi!“ zamračil se kněz.

„My dva ne,“ přiznal starší misionář. „V Čechách jsme jen protože tady začínáme.“

„Začínáte - se Sedmerem?“

„S tím především,“ řekl mladší Lučan. „Dokud lidé nepřijmou za své Sedmero, nemá smysl dělat ze Země ráj. Uvidíme, co z ráje udělají Američané bez Sedmera!“

„Z jakého ráje?“ nechápal kněz.

„Ve vesmíru není jen Peklo,“ řekl misionář z Elamu. „Jsou tam světy podobné ráji, tak jak ho popisuje vaše Bible. Žijí tam lidé - i my, než jsme se přihlásili na misi. Svět Ažefkoj, podobný ráji, svěřili naši Vědoucí do správy Američanům, ačkoliv odmítli Sedmero. Uvidíme, co se jim z toho ráje podaří udělat. Ale když odmítli Sedmero, neočekáváme, že to dopadne dobře. Za Vědoucího se jim přihlásil Razbog z Kurima, Staročech, který na vlastní kůži v Čechách zažil boje mezi křesťany a pohany - jeho strana to tenkrát prohrála, protože křesťany podporovali dodávkami lepších zbraní křesťané z německé strany pohraničních hvozdů. Razbog občas tvrdí, že staré pohanské zvyky byly lepší než novější výmysly. Sedmero ale uznává, neboť se podle něho od starých mravů moc nelišilo. S Desaterem by měl ale problémy - zejména s náboženskými přikázáními. Dodnes vyznává Peruna, Triglava a Svaroga, Radegasta, Černoboga, Živu a Moranu a na Zem se vrátit nechce. Tvrdí, že se mu podařilo Moraně uniknout ze spárů na Dzígvlegtu a kdyby se vrátil na Zem, dostihla by ho.“

„Proč jste to ale dělali?“ vyčetl jim kněz zamračeně. „Dát ráj do správy Američanům! To bych ani já neviděl jako rozumný krok!“

„Ze stejného důvodu, proč ve vaší Bibli svěřil Bůh Zemi do správy ďáblům,“ řekl Lučan. „Je to jen pokus, jak může dopadnout ráj bez Sedmera!“

„Udělali jsme zkrátka stejnou chybu,“ dodal misionář z Elamu.

„Chcete snad tvrdit, že Bůh v tomto rozhodnutí udělal chybu?“ křižoval se rychle kněz.

„A kdyby jen jednu!“ dodal Lučan. „Bible jich popisuje více než dost. I když se některé hned pokusil napravit, spousta jich zůstala nenapravená.“

Zřejmě nebral ohledy na to, že takovou otevřeností může úplně potopit spolupráci se všemi církvemi.

Která beztak nevypadala reálně...


Misionář z Elamu neměl s Trojskou válkou pravdu.

Sandišůti v této válce Řeky i Trójany podporovali. Achilles měl jednoho v sobě, ovládal proto do té doby na Zemi neznámé způsoby boje a dlouho působil neporazitelným dojmem - než ho přece jen Trójané zabili. Ani pověstného Trojského koně nevymyslel primitiv Odysseus, který pak ani nedokázal doplout do rodné Ithaky. Laokoona a jeho syny nezaškrtili hadi, ale chobotnici podobný obyvatel světa Ehkefim, kterého sem půl roku předtím přivezli Sandišůti rationem.

Sandišůti si z Trójské války udělali úchvatné reality-show na primitivním světě. Když Homér popisoval, jak na oblacích seděli bohové a pozorovali válečné scény pod sebou, považovali to lidé později za básnickou licenci - nebo za báchorky stejně bájného starce Homéra.

On to tak ale skutečně viděl - stejně jako všichni ostatní Trójané i Řekové.

Pravda, bohové neseděli na oblacích. Jen to tak vypadalo. Rationy nejsou viditelné, pokud na ně zrovna neprší. A tehdejší bohové dokázali už tenkrát na Zemi ovládat počasí, aby měli jasno a aby krásně viděli, jak si ti lidé dole sekají ruce i hlavy a párají břicha.

Bojové hry dosáhly největšího rozkvětu ve starém Římě. I lidé jim přišli na chuť - ovšem až na nedobrovolně účinkující otroky-gladiátory. Sandišůti je nejen neokřikli, naopak je podporovali. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč na Zem zakazovali přístup idealistům gufyrům, které pak lidem na Zemi vylíčili jako krvelačné šelmy.

Dávno předtím jim nedalo práci inscenovat i velkolepou potopu světa, při které spláchli do moří několik nadějných přímořských civilizačních center - od Atlantidy po indické Mohendžo-daru. Později potopu v jedné knize jen tak ze škodolibosti připsali samotnému Bohu, pro radost z toho, co všechno ti primitivové na Zemi přijmou jako projev jeho laskavosti a spravedlnosti...

Pro černý humor smysl měli....

Se spravedlností to bylo horší.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20