Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Internetová vláda

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Internetová adresa www.orizeme.cz vedla na stránku s nadpisem »Prozatímní Česká vláda« s podstránkami: »Návrh ústavy«, »Sedmero přikázání«, »Konkrétní činy vlády«, »Pochyby o činech vlády«, »Návrhy občanů«, »Pomoc utlačovaným« a další.

Na podstránce »Konkrétní činy vlády« byla popsaná akce »Augiášův chlév« - hromadný únos poslanců z Poslanecké sněmovny České republiky i senátorů, soud a rozsudky nad těmi, komu byly prokázány trestné činy majetkového charakteru.

Že všichni poslanci kradou ze státních peněz jako straky, ví v Čechách každý. Nikdo se proto nepodivoval, že se vrátily jako nevinné jen dvě poslankyně. Spíš pochybovali i o nich, ačkoliv - ve Sněmovně byly teprve krátce, takže snad...

Lidé poslancům uvěznění spíš přáli, než aby je litovali - a to ještě většina netušila, kde si trest odpykávají, protože policejní prezident uvalil na případ částečné informační embargo. Média směla zveřejnit jen oficiálně uvolněné údaje, kde nebylo uvedené umístění poslanců v Pekle - to by prý občany až příliš potěšilo. Součet rozkradených státních peněz ale zhruba odpovídal státnímu dluhu, z toho vyplývalo, že prakticky celý státní dluh vytvořili poslanečtí zloději. Vládní strany daly ihned vylepit billboardy s protesty proti »soudní zvůli z Orizemě«, kde se samozřejmě snažily lidi strašit, že tato zvůle může kdykoliv postihnout každého občana, vinného i nevinného. Výjimečně pravdivě poukazovaly na to, že poslancům ani senátorům nebyl umožněn kontakt s obhájci a zpochybňovaly i jejich vinu - jenže tím snaha končila. Nikdo nevěřil tvrzení o nevině poslanců, podpořené pouze argumentem »ti z Orizemě přece nemohou mít žádné důkazy«. Lidé věděli, jak umí naše soudy pod koberec zametat i jasné důkazy, když se jim nehodí. O něco ochotněji uvěřili, že ty dvě osvobozené poslankyně se od ostatních lišily jen tím, že nekradly. Aspoň zatím - ještě se nestačily přizpůsobit.

Na stránce »Pochyby o činech vlády« byla výzva.

Ať se přihlásí každý s pochybami o činech nové vlády, ať mu je můžeme vyvrátit!

Byl tam formulář pro vkládání příspěvků a samozřejmě se tam objevilo plno různých glos, ale na většinu se nedalo odpovědět, protože žádné pochyby neobsahovaly. Větší část se dala označit za otevřenou podporu akce »Augiášův chlév«, menší část naopak za nadávky. Vysvětlení nepožadoval žádný. Standa se nad tím zamrzel - byl připravený na filipiku s pochybovači, takhle neměl příležitost své připravené argumenty uplatnit. Pak si ale řekl, že je to jedno - důležité je, co bude dál.

»Prozatímní Česká vláda« byla v této chvíli jeho parta. Standa by na to sám nestačil, ale když úkoly rozdělil, doufal, že to zvládnou. Tři kluci sesmolili ústavu - od dosavadní se lišila především tím, že zahrnovala Sedmero, zrušila Senát, snížila počet poslanců na šedesát a přestala se ohlížet na okolní státy včetně Evropské unie. Tam, kde bylo dříve v ústavě napsáno, že při nesouhlasu českých zákonů s mezinárodními smlouvami platí přednostně mezinárodní smlouvy, se místo toho objevilo, že při nesouhlasu platí vždy české zákony - původní ústava je vlastně prakticky vylučovala. Jen při přijímání zákonů bylo v nové ústavě ustanovení, že je zásadně nutná dvoutřetinová většina namísto prosté většiny.

K ústavnímu odstavci: »Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá« přidali podmínku »pokud tím neporušuje přikázání Sedmera, která jsou nad všemi ostatními zákony.«

„Kluci, tohle nám docela určitě napadnou všichni ateisti!“ prohlásil skepticky Pavel Váňa.

„Proč?“ nasupil se Standa.

„Protože řeknou, že nejsou povinni dodržovat nějaká náboženská přikázání!“ dodal Pavel. „Jen se podívej na ty nadávky v »Pochybách«!“

Sedmero nejsou náboženská přikázání jako Desatero!“ namítl Standa. „Upravuje mezilidské vztahy, takže se týká lidí, ne náboženství!“

„Tím hůř! Pak to nebudou dodržovat ani věřící!“ namítl Pavel Váňa.

„Přikázání budou povinně dodržovat všichni bez ohledu na barvu a vyznání!“ zavrčel Standa. „Kdo je dodržovat nechce, ať se připraví na sankce, nebo ať se odstěhuje jinam!“

„Bude mít ale kam?“ pochyboval Pavel. „Chceme to snad postupně rozšířit na celý svět, nebo ne? Kam potom utečou ti, kdo Sedmero nechtějí?“

„Ve světě Ažefkoj Sedmero neplatí,“ vrčel dál Standa. „Ať tam zmizí všichni, kdo chtějí krást a zabíjet. Většině z těch, kdo tam jsou, se to zatím líbí, ale já bych si to hrozně rychle rozmyslel.“

„Nechtějí přece všichni krást a zabíjet!“ namítal Pavel. „Spousta lidí bude ochotná dodržovat všechna přikázání kromě »Cti rodinu« - neboli z Desatera »Nesesmilníš«»Nepožádáš manželky bližního svého«. V Čechách je rozšířené povědomí, že požádání manželky bližního svého je vlastně správný a tak trochu hrdinský čin. Chceme jim vtlouct do hlav úctu k rodině - a oni obdivují Dona Juana a Casanovu! A nejspíš jim i závidí! Není to od nás tak trochu donkichotské?“

„Není!“ neustupoval Standa. Sedmero se v Druhém vesmíru dodržuje tisíce let. To znamená, že se dodržovat dá. Budeme tedy stíhat porušování přikázání »Cti rodinu« stejně jako porušování příkazů »Nepokradeš«»Nezabiješ«. A že budou lidi hříšníkům fandit? Možné to je. Někteří dnes otevřeně fandí zlodějům a vrahům, ale i to musíme změnit! Lidi musí těmi darebáky opovrhovat, tak jako dnes - aspoň většinou - opovrhují zloději a vrahy! Musí přijmout za své Sedmero vcelku, jinak by změny na Zemi neměly smysl.“

„Jsem pro, jen jsem chtěl podotknout, že to bude fuška!“ řekl trochu omluvně Pavel.

„Jo, fuška to bude,“ souhlasil Standa. „Ale ta fuška má smysl!“

Nová ústava v Čechách kromě zrušení Senátu zaváděla přímou volbu poslanců namísto voleb prostřednictvím politických stran. Strany tím ztratily možnost dosazovat na kandidátky a následně do Parlamentu své oblíbence a mohly svým poslušným voličům své kandidáty jen doporučit.

Nade vším ale byl velice záhadný článek, kterým se rezort spravedlnosti přesouvá - z důvodů prokázaného nedodržování spravedlnosti soudy České republiky - do pravomocí Vědoucího Země. Tento úřad s celoplanetární působností není volený, ale je obsazen doživotně podle schopností.

„To bude teprve ten správný kolotoč!“ věštil Pavel.

„Proč by měl být kolotoč?“ naježil se Standa.

„Už vidím, jak všichni pochybují o tvých schopnostech!“ přidal Pavel.

„Na pochyby má právo každý,“ povzdychl si Standa. „Ale to je asi tak všechno. Vy už víte, co umím, ale nemíním to denně prokazovat kdekomu.“

„Asi bychom k tomu měli přidat návod, jak se stát Vědoucím,“ řekl Pavel. „S tím, že si na to případný zájemce musí počkat... tak deset tisíc let...“

„Jo, to by byl teprve kolotoč!“ ušklíbl se Standa.

Ale nezdálo se, že by se obával nějakých prověrek. Spíš měli před sebou jiné starosti.

„Musíme vyřešit, jak zvládnout soudní agendu Čech,“ připomínal Pavel. „Nebude to legrace! Když víme, jak jsou české soudy zahlceny tisíci nesmyslnými případy...“

„Ale zvládneme to!“ mávl rukou Standa. „Je to vlastně jednoduché. Lidi se nebudou soudit, když každý vyfasuje za falešné obvinění měsíc v Pekle pro porušení »Nepodáš křivého svědectví«. Řekl bych, že křivé obvinění bude brzy vzácnější než zlato a soudních sporů rychle ubude.“

„Pak se ale velká část národa dostane do Pekla. Kdo v Čechách zůstane?“ namítl Hynek.

„Velká část národa se nesoudí,“ namítl Standa. „Kdo se vlastně soudí? Obvykle před soudem stojí dvě strany, které se nedokázaly dohodnout po dobrém. Pravdu nemohou mít obě, jedna z nich tedy víceméně nutně lže. Jak je spravedlivě rozsoudit? Strana, která lže, půjde do Pekla pro křivé svědectví, druhá dostane za pravdu. Pokud lžou obě, což je také možné, tím hůř pro ně - budou se tam potkávat. Délka trestu bude záviset od závažnosti křivého svědectví. Až se ukáže, že naše soudy soudí spravedlivě, počty žalob prudce poklesnou. Ti, kdo vědí, že nejsou v právu, přistoupí raději na smír, než aby riskovali Peklo.“

„To ale úplně převrací dnešní právní řád!“ připomněl mu Hynek. „Co třeba svědkové? Půjdou i oni za křivé svědectví do Pekla?“

„Kdo bude křivě svědčit, samozřejmě!“ přikývl Standa. „Spravedlnost musí být!“

„Ale to úplně popírá zásadu ochrany svědků!“ namítl Hynek.

„Ochrana svědků má smysl jen před pomstou pachatelů!“ řekl Standa. „Svědek ale musí mluvit pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu, na to dnes svatosvatě přísahají - a přitom někteří lžou. To je přece ta chyba! Kdo lže - šup do Pekla s ním!“

„To pak ale nepůjde nikdo svědčit!“ vrtěl hlavou Hynek.

„Upřímně řečeno, když se dozvíme pravdu přímo od hlavních účastníků sporu, nepotřebujeme svědky,“ řekl Standa.

„Ale někdy se pravdu od účastníků sporu nedozvíme!“ namítl Hynek. „Od zavražděných žádné svědectví nezískáš. Jak chceš potom někoho usvědčit bez svědků?“

„U vrahů nepůjde o usvědčení, ale o nalezení,“ namítl Standa. „Jakmile vraha najdeme, usvědčí ho vlastní vzpomínky. Musíme ale lidi odnaučit podávat křivá svědectví. Svědek může tvrdit jen to, co skutečně viděl. I kdyby viděl podezřelého se zkrvavenýma rukama nad mrtvolou, má svědčit, že ho viděl stát nad mrtvolou, může přidat i krvavé ruce, ale nesmí tvrdit, že je to vrah. Vrahem může být pořád ještě někdo jiný. No - v takových případech můžeme občas tolerovat i omyl, pokud není vedený úmyslem škodit.“

„Ale na začátku bude křivých svědectví spousta!“ sýčkoval Pavel. „A těch nešťastníků!“

„Tak navrhni, co by se s tím dalo dělat!“ připustil Standa.

„Co takhle zavést smírčí soudce?“ navrhl Pavel. „Nebudou mít žádnou pravomoc, tím pádem je nikdo nebude uplácet. Budou lidem jen radit, jak spory urovnat po dobrém a nevadí, když budou křivopřísežníky trochu strašit peklem.“

„To bych nedělal,“ zavrtěl hlavou Standa. „Jak někam posadíš právníky, kouká z toho jedině velké darebáctví. Oni by lidi strašili, jistě, jenže nejraději nevinné v zájmu křiváků. A ti by jim za to z kořisti jistě něco přisypali. A že by nebyli úplatní? To by byla úplně stejná pitomost, jako když se soudcům v Čechách přiznaly královské, ba přímo astronomické platy - spíš je tomu naopak, čím víc peněz kdo má, tím je chamtivější a úplatnější!“

„Takže myslíš - bez smírčích soudců?“ znejistěl Pavel.

„Ovšem!“ odvětil Standa. „Však se brzy rozkřikne, že u našich soudů nemají křiváci šanci! Pak teprve přestanou i křivá svědectví. Čistě jen proto, že se nebudou vyplácet.“

„Takže budeme mít právo a spravedlnost bez právníků!“ vzdychl si Hynek. „To ale bude úplně převrácený svět!“

„Svět, kde dneska vládne právě právníky převrácená spravedlnost, si nezasluhuje nic jiného, než otočit vzhůru nohama, aby se spravedlnost trochu narovnala,“ odvětil Standa. „Spravedlnost bude bez právníků lepší v každém případě.“

„To chci vidět!“ pochyboval Hynek.

„Uvidíš!“ slíbil mu Standa.


Car-bomba, vyslaná Standou naproti eskadře šestnácti bomb od Sandišůtů, se konečně dostala na dosah. Standa naprogramoval další akci - sehnat všech šestnáct do houfu právě ve chvíli, kdy se bude mezi nimi proplétat ta jeho a uprostřed mezi nimi ji odpálit.

Tentokrát k tomu došlo ještě dál od Země než předtím, ale bomb byl dvojnásobek, takže na noční obloze vzplála ještě silnější záře. Stejně rychle ale pohasla, druhá hrozba Zemi tím skončila a Standa se svými kamarády si mohli konečně oddychnout.

Krátce poté zaznamenal Standa další úspěch. Na Marsu, na úpatí vyhaslé sopky Elysium Mons, daleko stranou od hory Olympus s marsickou základnou Sandišůtů, přistál Standův umělý asteroid se značkou préta. Standa tam ihned poslal Hynka, aby se ve skafandru porozhlédl po okolí a zkusil najít vhodnou skálu, kam by se dala vestavět základna pro marsického Vědoucího. Pak ještě zavolal otci Mihovičovi, aby s ním projednal, kdo se tím novým Vědoucím stane.

Hynek mezitím rationem obkroužil oblast několika desítek kilometrů, než našel vhodnou skálu. Položil k ní značku préta a chystal se k návratu na Zem. Další pobyt na Marsu byl zbytečný a mimo jiné mu již klesla pod polovinu i zásoba vzduchu. Neodolal však, aby si neuložil do přineseného vaku pár vzorků. Byly by to přece první vzorky hornin z Marsu, dopravené na Zem! Jestli už nějaké dovezli Sandišůti nebo jejich poskoci, pak jedině neoficiálně a zbytek lidstva se o tom nedozvěděl a nejspíš ani nedozví. Hynek se mohl cítit v roli Kryštofa Kolumba - objevitele. I před ním Ameriku objevili Vikingové, ale sveřepě to utajili tak dlouho, až na to i sami zapomněli a sláva objevitelů jim navěky unikla.

Hynka zaujalo několik krásně zbarvených kamenů na úpatí skály. Jenže ve chvíli, kdy se pro jeden krásný fialový kámen shýbal, půda se pod ním roztřásla natolik, že ho v úleku nenapadlo nic lepšího než vrátit se skokem zpátky na Zem do Standovy podzemní skrýše. Tam si teprve uvědomil, že se vylekal zbytečně a už-už by se tam vrátil, když si vzpomněl na poloprázdné nádržky skafandru a návrat si rozmyslel.

Dobře udělal. Standa, kterému hlásil splnění úkolu, ale zmínil se přitom o zemětřesení - či spíš marsotřesení, se ihned zaměřil na to, co se tam děje, jenže se náhle na Hynka obrátil pobledlý a také trochu s hrůzou v očích.

„Poslyš, Hynku...“ začal, ale slova se mu zadrhla v krku.

„Co se děje?“ zvážněl při pohledu na něho i kamarád.

Sandišůti na Marsu vyhodili do povětří lizidy!“ vyhrkl Standa. „Z Marsu se stalo peklo!“

„Cože?“ nechtěl to Hynek chápat. „To by přece znamenalo...“

„Unikl jsi tomu na poslední chvíli,“ řekl Standa. Sandišůti zřejmě zjistili, že létáš na odvrácené polokouli Marsu pomocí jejich rationu. Sami tam nelétají, takže to zjistili prakticky ihned. Nemohli tušit, že jim tam chceme nasadit Vědoucího, takže to mohli pochopit jako chystanou invazi. Předtím zpozorovali, jak jsem odpálil jejich eskadry bomb, došlo jim, že jsme silnější... zkrátka zpanikařili a způsobili sami nestabilitu svých lizidů.“

„To by ale všichni zařvali, ne?“ zeptal se věcně Hynek.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl Standa. Lizidy Marsu opravdu vůbec necítím - a zakymácely se i lizidy na Zemi, málem také podlehly nestabilitě, kdybych proti tomu nezasáhl. Lizidy na Marsu ale explodovaly - a to Sandišůti nemohli přežít. Zemětřesení se projevilo až u Elysium Mons, ale poblíž Olympu muselo být stokrát horší, než se to rozšíří rovnoměrně po celém Marsu... Připočti si, že jsou závislí na umělé atmosféře, lizidy jim veškeré ztráty doplňovaly... a kdo přežil marsotřesení, udusil se nejspíš rychle pod troskami.“

„Já bych je moc nelitoval,“ řekl suše Hynek.

„Já Sandišůty taky ne,“ přikývl Standa. „Ale s nimi nejspíš zahynulo nějakých padesát tisíc lidí, bývalá elita Země! A nechybělo moc, nestabilita mohla ohrozit i nejbližší svět, Zemi!“

„Možná si ti Sandišůtští poskoci sami říkali elita, ale podle mě to byla banda, která pod cizím velením celé tisíce let Zemi deptala,“ řekl tvrdě Hynek. „Nelitoval bych ani je.“

„Byli to ale nejspíš nejchytřejší a nejschopnější lidé Země...“ namítl Standa.

„Nejschopnější?“ opáčil Hynek. „Všeho schopní! A jestli tam opravdu zařvali, Země si od nich leda oddychne! A pokud jejich schopnosti postačovaly jen na vysílání nejsilnějších bomb v historii lidstva, můžeme si od nich oddychnout i my!“

„Doufal jsem, že je od Sandišůtů vysvobodíme,“ zabrumlal Standa tišším hlasem.

„A zatím je Sandišůti vysvobodili od nás,“ řekl Hynek. „Beztak měli všichni z nich na svědomí miliony mrtvých v posledních válkách a stejně by skončili v Pekle! Nelituj je, Stando!“

„Udělali si to sami,“ vzdychl si Standa.


Zpráva o tragédii na Marsu opět přinesla vzrušení nejen na Zemi, ale i na Orizemi a dalších světech, osídlených lidmi. V dalekohledech bylo až ze Země vidět, jak se barva Marsu proměnila z červenohnědé na šedou. Standa tam poslal na radu otce Mihoviče Hynka ještě jednou, aby se pokusil doletět na rationu k hoře Olympus. Hynkovi se to podařilo, ale tajnou základnu neobjevil. Místo toho se opět na vlastní oči přesvědčil, co dokáže exploze anihilátorů lizidů. Po celém Marsu se válel dým a zuřily písečné bouře, horu Olympus objevil jen díky její obrovské výšce. Exploze lizidů dodala již dávno vyhaslému nitru planety novou energii a způsobila obnovení již zaniklé sopečné činnosti. Na vrcholu hory Olympus teď nebyl tři kilometry hluboký kráter, ale kotel lávy, přelévající se přes jeho okraje, zatímco okrajové svahy halila vířící smršť písku a dýmu. Najít základnu Sandišůtů by bylo téměř nemožné i v klidu, natož v tomhle pekle.

Navíc bylo zřejmé, že Hynkův ration, vytvářený ze vzdálené Země, nějak pomalu reaguje. Asi interagoval se zuřící energií pod ním, vypadalo to nebezpečně. Naštěstí nebyl Hynek závislý jen na něm, ovšem cítil, že nemá smysl zbytečně se tu zdržovat. Chvíli nad horou Olympus marně kroužil, pořídil obrazovou dokumentaci, ale pak to vzdal. Zrušil ration a pomocí préta se vrátil k Standovi.

Fritz Pilz navrhl virtuální setkání na Jukagyri, kam slíbil připojit pomocí spojení kromě Standy a kolonií Země i gufyrského Vědoucího z Adu. Zdůvodnil to tím, že Sandišůti po zkáze svých světů a kolonie na Marsu, kde pravděpodobně zahynuli Sandišůti ze Země, nebudou mít nejspíš ve všech vesmírech dost jedinců k zachování jejich druhu. Rada Starších Orizemě na to přistoupila a Starší se rychle shromáždili ve velkém sále na Jukagyri. Fritz Pilz tam připojil Standu, Břéťu Kováře, Vědoucí Hjöwiltu a Adu, který si na opačné straně svého okna připojil i další tři Vědoucí gufyrů.

Standa na úvod všechny seznámil s událostí na Marsu, explozí lizidů a pravděpodobnou smrtí všech Sandišůtů i lidí na Marsu. Nevynechal ani citelné rozhoupání anihilátorů lizidů na Zemi.

„Můžete dokázat, že jste Sandišůty na Marsu nevyhubili vy sami?“ položil první otázku gufyr připojený pomocí Vědoucího Adu.

Standu ta otázka zarazila. Ještě aby je gufyrové podezírali z toho, že to udělali lidé ze Země!

„Měli jsme poblíž Marsu člověka, když katastrofa začala,“ zamračil se. „Chtěli jsme na Mars umístit Vědoucího, proto jsme tam poslali značku préta - naši variantu adchyfu. Ve chvíli, kdy na ni přeskočil první průzkumník, lizidy vybuchly. Trvám na tom, že katastrofa zaručeně nesouvisí s naší značkou. Sandišůti si ale mohli všimnout, že jim po Marsu létá náš člověk na rationu. Ohrozit je nemohl a neměl to ani v úmyslu. Opravdu netuším, co vedlo k explozi, souviselo to jen časově.“

„Proč jste tam vlastně chtěli umístit svého Vědoucího?“ zeptal se gufyr.

„Pokoušeli se nás z Marsu zničit,“ odvětil Standa. „Chtěli nás vyhubit velice ničivými bombami a kdybychom si toho nevšimli, podařilo by se jim to. Doposud jsme těch bomb zničili čtyřiadvacet, ale jim to očividně nestačilo. Chtěli jsme využít toho, že Sandišůti vlastní Vědoucí nemají a umístit jim na Mars našeho, aby jim znemožnil vytvářet nové zbraně a ukončil ohrožování Země. Zabránil by i explozi lizidů, jenže jsme ho tam už nestihli dát. Náš průzkumník Vědoucí nebyl, katastrofě proto zabránit nemohl. A ustabilizovat lizidy ze Země opravdu nešlo - měl jsem i tam potíže.“

„Jak jste tam ale dopravili značku adchyfu?“ zajímalo gufyra.

„V našem vesmíru není mezi světy vzduch, zato tam krouží množství balvanů,“ vysvětloval ochotně Standa. „Jeden navíc se mezi nimi snadno přehlédne. Umístili jsme značku na veliký balvan a vyslali k Marsu jako umělý asteroid. U Marsu jsme ten balvan obalili rationem a přistáli s ním na povrchu. Značka nám umožnila vyslat tam průzkumníka, ale víc už jsme nestihli.“

„Zajímavé...“ podotkl gufyr. „Jak dostat někam průzkumníka, aniž by si všimli jeho příletu... Pomocí adchyfu to jde, ale jak tam dostat značku... to bylo velice originální...“

„V našem vesmíru je to prakticky jediná cesta,“ podotkl Standa. „U nás jsou lety rationem mezi světy nemožné, jsou mezi nimi příliš velké vzdálenosti a chybí tam vzduch. Museli byste použít velké letadlo se vzduchotěsnou kabinou a zásobami vzduchu, jinak se udusíte, jenže to je na dálku příliš nápadné. Proto jsme poslali jen značku na nenápadném kusu skály.“

„Pokud je tomu tak, pak Sandišůti nepochybně zahubili sami sebe,“ přijal to gufyr. „A protože byli poslední svého druhu, jejich civilizace i s nimi skončila.“

„Měl by být přinejmenším ještě jeden u vás v Adu!“ připomněl mu Standa.

„Ani ten už nežije,“ odvětil gufyr. „Když se dozvěděl o zkáze jejich základny na Marsu, sám se zahubil. Zbyla z něho jen hromádka rosolu, oni to dokáží i bez pomůcek. Spíš by se dalo věřit, že to byl jejich další pokus o zničení Země.“

„Pokud se někteří ještě neskrývají,“ nechtěl to připustit Standa. „Mohou být kdekoliv. Na Zemi i v některých dalších světech, možná i v dalších vesmírech...“

„Všechny světy kromě vašich jsme nedávno prohledali, aby tam žádný nezůstal,“ oznámil jim gufyr. „Všechny byly čisté. A většina vašich světů je ve vesmíru, kam se Sandišůti nedostali.“

„Mohli tedy zůstat už jen na Zemi,“ vzdychl si Standa.

„Proč by se ten náš zabíjel, kdyby nebyl posledním svého druhu?“ pochyboval gufyr. „Kdyby věděl o dalších svých krajanech na Zemi, měl by naději, že se s nimi setká. Když se ale dozvěděl o zkáze Marsu, zabil se - což bych docela pochopil. Být poslední musí být strašně deprimující.“

„Budeme se pro jistotu chovat, jako kdyby se na Zemi někteří skrývali,“ rozhodl Standa.

„Ale přiznám se, kdyby už žádní nebyli, bylo by nám lehčeji,“ dodal otec Mihovič.

„Nám také,“ přikývl vážně gufyr.

„Zajímavé,“ přemýšlel Standa. „Když jsem viděl prvního, měl jsem k němu naprostou důvěru. Nikdy bych ho nepodezíral, že by byl schopný takových věcí!“

„To my taky,“ přikývl gufyr. „Nás ta naivita přišla příšerně draho a pár milionů bytostí to stálo životy. Oni vypadali velice věrohodně!“

„Vy taky,“ dodal zamyšleně Standa.


Internetová vláda neměla od počátku v Čechách velkou autoritu.

Státní úředníci se necítili vázáni jejími výnosy a nařízeními a Policie ji nejen ignorovala, ale začala dokonce její zástupce pronásledovat.

Standa otevřel v Praze na Vinohradech vládní kancelář, aby měli občané možnost jednání nejen přes internet, ale i přímo, se skutečnými lidmi. Jenže hned prvního dne po otevření, ještě dříve než tam přišel první občan, vtrhla do kanceláře trojice policistů a pokusila se Standovy vyslance lustrovat.

„Vaše občanské průkazy, holoto!“ začal s nadhledem nadpraporčík v jejich čele.

„Přejete si něco ohledně vládních nařízení?“ zastavil ho nečekaným klidem šéf kanceláře Ivan Derka. Standovi lidé se policisty necítili nijak ohrožení. Oddělovaly je zatím přepážky, kde sice nebylo neprůstřelné sklo, ale přece jen mohly zabránit fyzickému kontaktu.

„Ne, přeji si vaše občanské průkazy!“ opakoval nadpraporčík trochu zaraženě.

„Nevíte, že občanské průkazy podléhají podle vládního nařízení dobrovolné výměně?“ optal se ho pořád stejně klidně Ivan. „Máme je už vyměněné. O prověrku naší totožnosti musíte požádat centrální evidenci - jenže na to zatím ještě nemáte příslušný hardware. Ledaže bychom vám dodali pár ovi s předstihem...“

Podával mu přitom zploštěné vajíčko, jaké nedávno dostaly i nevinné poslankyně při návratu z Pekla do Parlamentu. Vajíčka nazvaná ovi byl nejnovější Standův vynález. Co do funkcí nahrazovala starší tablety, ale byla menší, přitom téměř nezničitelná a měla neporovnatelně více možností. Už protože, na rozdíl od tabletů, nebylo uvnitř téměř nic. Dekodér telepatie a v nouzi i lidského hlasu, telepatický vysílač, přenášející požadavky majitele lizidům a pevná skořápka. Díky lizidům měly ovi až neuvěřitelnou kapacitu i možnosti. Byly totiž napojené na zdroj všeho - a nejen informací.

Drobnou maličkostí bylo, že měly podle nového nařízení internetové vlády zobrazovat na žádost policie údaje prověřovaných osob. Jenže se nesetkaly s pochopením zejména u Policie.

„Tahle blbina nás nezajímá!“ odstrčil ovi nadpraporčík. „My ji neuznáváme. Buď máte legální občanské průkazy, nebo půjdete s námi!“

„Proč?“ udělala nevinný obličej další členka kanceláře Lenka Absolonová. „My vás zjišťování totožnosti podle nového systému milerádi naučíme.“

„Na to vám sereme!“ odsekl rozzlobeně nadpraporčík. „Tak budou ty občanky, nebo ne?“

„Ty staré nemáme,“ usmála se na něho Lenka a odvážně opustila ochranný prostor přepážek. „Neslyšeli jste? Máme je vyměněné za nové. Podívejte se - takhle se bude podle nového systému prověřovat totožnost osob!“

Položila ovi na přepážku, kde se objevila listina s její osobní identifikační stránkou. Byl to ale velice zvláštní dokument - ačkoliv se podobal listu papíru, nedal se uchopit rukama.

„Nemáte občanky? Tak půjdete s námi!“ kohoutil se nadpraporčík - a zacvakl Lence na rukou znenadání kovové náramky, až jí její »ovi« vyrazil z rukou. „Jménem zákona!“

„Nebo vy s námi!“ řekla Lenka. Nevšímala si už ovi, které dopadlo na mramorovou podlahu, jen to křáplo, ale napnula ruce - a ačkoliv by to do křehké dívenky nikdo neřekl, náramky praskly.

Lenka rozpřáhla ruce, pokročila k nadpraporčíkovi ještě blíž, objala ho - a zmizela.

Dva nadpraporčíkovi kolegové ucouvli a v jejich rukou se okamžitě objevily služební pistole.

„Ruce vzhůru!“ rozkřikl se jeden z nich.

„Co blázníte - vždyť jsou tady lidi! Zahoďte ty hračky!“ zamračil se Ivan - a v místnosti jako kdyby se trochu zavlnil vzduch, až oba zbývající policisté ještě více znervózněli.

„Ruce vzhůru, nebo střílíme!“ trval na svém strážmistr, který mířil na Ivana.

„Neděláte dobře,“ pokáral je Ivan Derka vážně. Nikdo ruce nahoru nezvedl.

„Tak bude to?“ udělal strážmistr netrpělivý pohyb rukou s pistolí.

„Dalo by se to označit za zneužití pravomocí veřejného činitele a ohrožování lidí zbraní, ale zřejmě ještě neznáte vládní nařízení o Policii, takže to tak posuzovat nebudeme,“ řekl klidně Ivan.

Náhle policisté vykřikli překvapením a bolestí a pistole odhodili na zem. Zakouřilo se z nich, rozzářily se červeným jasem, přecházejícím přes žlutou do běla, až se změnily v louže roztaveného kovu. Pak obě ztmavly a ztuhly, podobné velkým tušovým kaňkám na bílém mramoru.

„Au!“ zaúpěl strážmistr a foukal si na dlaň. „Co to bylo?“

„A nedáte si pokoj, a nedáte!“ neodpověděl mu Ivan. „Budeme muset zahájit přesvědčovací akci u vašich šéfů. Podívejte se, tady nemáte co dělat. Znát naši totožnost nepotřebujete, tu akci jste si vymysleli sami. Vraťte se na služebnu a kdyby se vás někdo ptal, co se tady dělo, raději mlčte.“

„Kam jste unesli našeho velitele?“ vyštěkl na něho strážmistr, ale výhružný tón nemohl ničím podepřít. Místo toho si třel popálenou dlaň o rukáv druhé ruky.

„Na toho si tady můžete chvilku počkat,“ ujistil ho Ivan. „Lenka ho neodnesla do Pekla, zatím jen na vysvětlení. Za chvíli ho sem zase přinese.“

V té chvíli se Lenka objevila tam, co zmizela - i s nadpraporčíkem. Postavila svého zajatce na podlahu a pomohla mu zachytit rovnováhu. Pak udělala úkrok zpět a opatrně začala rozebírat na svých rukou zbytky kovových náramků. Rozpadaly se lehce, jakoby byly z písku, nebo je rozežíral neviditelný kovožravý hmyz. Když zmizely poslední zbytky kovu, Lenka opět věnovala pozornost nadpraporčíkovi, ale neřekla ani slovo, jen se na něho dívala.

„Tak - jste už všichni, vypadněte!“ obořil se na policisty Ivan.

„Odchod!“ nařídil přeskakujícím hlasem svým podřízeným nadpraporčík s rudým obličejem. Víc neřekl, ale změna v rozkazech byla výmluvná. Strážmistrův pohled sjel až k nadpraporčíkovu opasku, kde měl jen prázdné pouzdro na zbraň. Hned mu došlo, proč si i nadpraporčík tře dlaň. Raději neřekl ani slovo a poslušně se i s kolegou obrátil ke dveřím. S neznámem se těžko bojuje.

„Budeme muset začít od hlavy, tam začíná smrdět každá ryba,“ řekla Lenka, když policisté za sebou zavřeli dveře. Skláněla se přitom nad ztuhlými loužičkami kovu, které zůstaly na podlaze po policejních pistolích. Opatrně je odtrhla, ale mramor pod nimi byl trochu opálený.

„Dostali jsme je na starost?“ zeptal se jí mezitím stroze Ivan.

„Ne, Standa tam pošle jiné,“ odvětila Lenka. „Náš úkol je tady. Smíme policajty odhánět, než to s nimi Standa vyřídí, ale oni nejsou naše záležitost.“

„Tak jedeme dál,“ vzdychl si Ivan.


Policie je v každém státě na dvě věci. Tím se nemíní »na nic« ani »pro kočku«.

Z hlediska běžných obyvatel by měla udržovat pořádek a bránit kriminalitě, což u té České vyjadřuje i vznešené heslo »Pomáhat a chránit«, napsané na každém policejním automobilu. Stejně tak armáda - oficiálně má chránit občany před násilím přicházejícím zvenčí - i když známe příliš mnoho případů, kdy vládci použili proti lidem vlastní země jak policii, tak i armádu.

Funkce armády i policie totiž není pouze to, co se tvrdí oficiálně. Jejich mnohem důležitější úlohou je chránit stávající režim - a to především před těmi běžnými občany, které by měla podle oficiálního hesla chránit. Pozná se to třeba podle toho, jak Policie pomáhá exekutorům ožebračovat běžné občany a chrání darebáky před hněvem ožebračovaných. A také podle toho, jak policie proti občanům zakročuje při demonstracích. Nepřehlédněte, jak podstatně tvrdší a krutější tresty jsou za protivládní a protistátní činy - i proti trestům za vraždy běžných občanů.

Nebylo tomu tak vždycky, ale každý vládce se víc bojí těch, kdo by mu mohli usilovat o trůn, než drobných mordýřů a lapků, kterým o trůn nejde. Za starého Rakouska měli političtí vězni větší práva než kriminálníci. Pravda, Karla Havlíčka Borovského poslali do exilu, ale Brixen je rakouské lázeňské městečko a neubytovali ho v žádné tygří kleci, ale platili mu pobyt v místním hotelu.

Obrácený přístup - kdy politické vězně týrají mnohem tvrději než kriminálníky - používali naopak v carském Rusku, hitlerovském Německu, stalinském Sovětském svazu i v Gottwaldovském Československu. Tam všude bylo lépe být vrahem než protistátním živlem. Časem se tresty zvolna zmírňovaly a dnes už hrozí kritikům režimu »jen« vězení. Čechy nejsou výjimkou - stačí přidělat politikům na plakátech tykadélka jako obtížnému hmyzu - a už sedíte za mřížemi. Tyranské režimy se jeden od druhého příliš neliší, ačkoliv mnohé neuvěřitelně pokrytecky protestují proti politickým trestům v jiných zemích, ačkoliv by u nich byly za totéž provinění tresty ještě horší.

Co se ale stane s přisluhovači režimů, když se režimy změní?

Po vzniku Československa převzala nová republika rakouskou policii, přejmenovala rakouské žandáry na české četníky, pozměnila jim uniformy - a jelo se dál...

Stejně tak převzali Němci za Protektorátu dosavadní českou policii - jen ji doplnili vlastními jednotkami tajné státní policie - gestapa, které pak mělo na svědomí nejvíce zla.

Po osvobození se v novém, pokrokovém režimu většina kolaborantů hodila do nově vznikající StB - Státní bezpečnosti, vytvořené podle vzoru německého gestapa i ruské tajné policie. A také po dalším převratu se většina příslušníků StB výhodně uchytila ve strukturách nové státní moci. Vždyť to byli na slovo vzatí odborníci, věrně ochraňující ty, kdo byli momentálně u koryt!

Orizemská Česká vláda, zprvu jen stínová, ale po záhadném zmizení úřadující vlády skutečná, stála před otázkou, zda a co ze starých struktur převezme a co odhodí jako balast.

Nejaktivnější byl v tomto směru Hynek.

„Budeme potřebovat opravdu jen minimální stát!“ tvrdil ještě u Standy.

„A ty budeš premiérem, že?“ dobírala si ho Lenka.

„Třeba!“ pokrčil rameny Hynek. „Někdo přece premiérem být musí a Standa to nebude!“

„Převezl by tě, kdyby to vzal do ruky sám?“ popichovala ho Lenka.

„Standa?“ zasmál se Hynek. „Ten? To by mu musela Rada Starších dovolit! Jenže jak jsem slyšel starýho Mihoviče, Standa se jako Vědoucí nesmí objevit na veřejnosti! Křeslo premiéra je tedy volné! Jen aby na ně nedostal zálusk někdo z Rady Starších!“

„Asi by to bylo nejlepší,“ mínila Lenka vážně. „To jsou staří chlapi se staletými zkušenostmi.“

„Jenže se už do dnešního světa nehodí!“ nadhodil Hynek.

„Aby ses nedivil!“ pochybovala Lenka. „Do dnešního světa se možná nehodí, ale mají velké zkušenosti se světem budoucím!“

„Budoucím?“ zarazil se Hynek.

„Ano, s budoucím!“ nedala se Lenka. „Snad to chápu správně, že chceme připodobnit Zemi starému Dzígvlegtu i nejnovější Orizemi. Takže starý Dzígvlegt je budoucí Země, ne?“

„Ani náhodou!“ vzpamatoval se Hynek. „Je mezi nimi jeden důležitý rozdíl. Starý Dzígvlegt býval pohoda sama. Orizemě je taky pohodová. Jenže na ní žilo a žije všeho všudy pár desítek tisíc lidí. Nebýt pohotového Fritze, osvobození azylanti málem nás starousedlíky přehlasovali. Na Zemi jde o miliardy lidí a v tom je ten propastný rozdíl.“

„Uvidíme!“ řekla Lenka. „Čechy jsou pro nás takový prubířský kámen. Podle nich se ukáže, zda máme šanci uspět na celé Zemi. Bylo by opravdu potřeba, abychom to nezkazili.“

„To doufám,“ přikývl Hynek. „Uznej, je nás na to málo. Budeme muset využít nějaké ty staré instituce, i když jich bude míň než dneska.“

„Ty už máš v plánu nějaké čistky?“

„Budou nutné,“ ušklíbl se Hynek. „Když do současného stavu přidáme lizidy, změníme celou strukturu společnosti. Co vlastně z našeho státečku zbude? Lidé přestanou být nemocní, takže půjde do muzea obrovská mašinerie zdravotnictví od nemocnic po ministra. Zrušíme armádu i s ministrem obrany, protože Standa už nikdy války nedopustí, rationy pošlou k čertu ministra dopravy i dopravní policii, lizidy nahradí ministra práce a sociálních věcí, ministry průmyslu, obchodu, zemědělství... České ministerstvo spravedlnosti už dávno prokázalo neschopnost nastolit spravedlnost, takže ho musíme nahradit jako celek...“

„Neměl bys raději uvažovat, co zůstane?“ popíchla ho Lenka.

„Určitě bude potřebná pořádková Policie - jen je otázka, zda má smysl převzít tu současnou, nebo raději vytvořit novou. Ponechal bych zahraničí, školství, ačkoliv to se dosavadním vládám podařilo pěkně znetvořit, kulturu k udržování památek... člověče, Lenko, nám se asi vláda smrskne na pět ministerstev!“

„Já bych utvořila ministerstvo evidence a spravedlnosti, zajišťující matriky, katastrální úřady, soudy, kriminální a pořádkovou policii i zahraničí - zbytek bych rozpustila. Ministr vědy by řídil i školy a kulturu a poslední ministerstvo občanské výpomoci by zahrnovalo zbytky zdravotnictví, tím míním úrazovou službu a porodnice, služby a sport, takže bych vystačila se třemi.“

„Zapomněli jste na to nejdůležitější - ministerstvo financí!“ upozornil je Ivan.

„Nezapomněli!“ odmítla to podezření Lenka. „To zrušíme jako první!“

„Víte co? Sepíšeme to a předáme Radě Starších,“ navrhl jim Ivan. „Pokud se nám podaří potřeby nové vlády vystihnout lépe než jak to vymysleli oni, dají nám možnost vyzkoušet to.“

„Oni už to vymysleli?“ zarazila se Lenka.

„Dávno,“ ujistil ji Ivan. „Ale když náš návrh bude lepší, nebudou na svém trvat. Oni vůbec nechtějí řídit vědu - ponechávají ji na libovůli vědců, kteří se jí zabývají. Vědci se musí starat, aby neškodili lidem, ale nepotřebují ministerstvo k určování, čeho se mají výzkumy týkat.“

„Měli by se ale nějak koordinovat,“ mínil Hynek.

„Však oni si nějakou koordinaci sami vytvoří, když uznají, že bude potřebná,“ usmál se Ivan. „Ale nepotřebují na to ministerstvo! Totéž platí o zdravotní záchranné službě - nějakou strukturu si jistě vytvoří sama, ale ministra na to nepotřebuje! Rada Starších předpokládá, že bude nutné přímo řídit jen Policii a dohlížet na pár dalších.“

„Kolik teda budou mít naši Starší ministrů?“ zeptal se nedočkavě Hynek.

„Vláda by měla jen jedno ministerstvo mimořádných událostí, pod které by spadaly kromě Policie i dohled nad hasiči, záchrankou, soudy, matrikami, katastrálním úřadem a školstvím - jenže jedno ministerstvo nemá smysl, takže by to i s reprezentací státu navenek zajišťovala Rada Starších, volená místo Parlamentu. Mohla by se jmenovat i postaru Parlament, jenže by už neměla na starosti nové zákony, jen dohled nad nutnými státními institucemi.“

„Oni neuvažují o nějaké... legislativní smršti?“ zeptala se Lenka.

„Legislativní smršti?“ vzdychl si Ivan. „Něco takového nepředpokládají. To by bylo znamení, že je něco ve velkém nepořádku. Buď že je katastrofální současný stav, nebo že se katastrofální stav právě vytváří, jak předváděly všechny vlády v poslední době. To byla smršť nových zákonů, jeden větší paskvil než druhý, každý vyžadoval novelizaci ještě dřív než začal platit a nikdo se v nich nevyznal. Pěkně děkuju! Myslím si, že pro začátek postačí Sedmero a výkladová příručka k němu, ty už jsou neměnné pár tisíc let a později se uvidí, co ještě bude potřeba. Když nic, tím lépe.“

„Tak k čemu připravujeme novou vládu?“ zamračila se Lenka.

„Naše vláda je přechodný útvar,“ pokrčil rameny Ivan. „Má za úkol utlumit stará ministerstva a zavést pořádek do institucí, které zůstanou. Pak předáme pravomoci zvolené Radě Starších, nebo Parlamentu, podle toho, na čem se lidé shodnou víc. Ti budou vládnout dál - či spíš už jen dohlížet nad správnou funkcí nezbytných státních institucí.“

„Tomu říkám demontáž státu!“ řekl nadšeně Hynek.

„Čím menší stát, tím lépe - musí být ale funkční,“ řekl Ivan. „Stát má být instituce na ochranu občanů před různými škodlivými mimořádnými událostmi, ne aby lidem poroučel. Může některé jedince usměrňovat, aby nemohli škodit druhým, některým musí naopak pomáhat. Ale nepotřebuje rozkošatěnou vládu ani ohromný byrokratický aparát. A Vědoucí na to bude dohlížet z pozadí. Bude pojistkou pro případ, že by se některá banda pokusila opět zavést stát k usurpování ostatních občanů a k neomezené moci horních deseti tisíc.“

„Jen jestli na to bude stačit...“ vzdychl si Hynek.

„Musí!“ usmál se Ivan.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07