Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nebe nad hlavou

 Vikingové i staří Gallové se nejvíc obávali,

 aby jim nebeská klenba nespadla na hlavy...

 Není to úplně nesmyslná obava...

Ivan se do Bruselu ještě téhož dne vrátil.

Zanechal v jednacím sálu sídla Evropské unie, kde s ním Evropská komise jednala, dokument o soudu nad eurokomisařem, obviněným z podvodu, podněcování k válce a všeobecného ohrožení. Vzhledem k tomu, že se dosud nic nevratného nestalo, zhodnotil soud tento podvod a úmysl ohrozit mír v Evropě půlročním trestem nucených prací v Pekle. Ivan položil tenkou složku s dokumenty na jednací stůl, tím to považoval za ukončené a mohl se věnovat další záležitosti.

Byl již pozdní večer, jednací sál byl policejně zapečetěn, což Ivanovi nevadilo, neboť měl uvnitř značku préta, mohl by tam přeskočit i kdyby byly dveře sálu zazděné. Nezdržoval se odemykáním, prošel nejbližší zdí na chodbu a stejným způsobem pak vstoupil do jedné z nedalekých kanceláří.

„Dobrý večer, Natašo!“ oslovil hostesku, sedící u počítače.

Oslovená ztuhla a zalapala po dechu, když viděla návštěvníka projít betonovou zdí. Ačkoliv se už předtím setkala s některými mimozemskými technologiemi, přece jen postava procházející zdí byla i pro ni velkým překvapením.

„Neruším?“ zeptal se Ivan po chvilce, když viděl, že Nataša nemůže popadnout dech.

„Ne... nerušíte...“ zabrblala zmateně.

„Budu teď trochu indiskrétní - máte se tady dobře?“ zeptal se jí.

„Jak... jak jste se sem dostal?“ zeptala se ho místo odpovědi.

„Můžete věřit svým očím,“ ujistil ji. „Prošel jsem stěnou. Nemusím se zdržovat dveřmi, když spěchám. Slyšela jste už, jak dopadlo naše odpolední jednání?“

„Vždyť jsem tam byla!“ připomněla mu. „To vám byl zmatek! Málem mě tam zastřelili. Kam jste ale odnesl našeho pana eurokomisaře?“

„Do Pekla, kam patří,“ ujistil ji temně. „Dostal půl roku v pekelných plamenech za podvody a především za podněcování k válce, vrátí se tedy až za půl roku.“

„To jste neměli dělat!“ vzdychla si. „Kdybyste viděl, jak zuřili ti ostatní!“

„Dovedu si to představit,“ usmál se Ivan. „Ale poslyšte, Natašo, smím se zeptat, jak se vede vašim rodičům?“

„Moc dobře ne,“ přiznala. „Oba jsou nezaměstnaní a na podporu nemají nárok, takže je živím i se dvěma mladšími bratry. Naštěstí umím čtyři jazyky a nemám ani na zdejší poměry nejnižší plat, jinak by se jim nevedlo dobře.“

„A nešli byste raději všichni za lepším?“ nabídl jí.

„Asi ne,“ zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem, že lidé v Čechách se k nám Rusům nechovají zrovna vstřícně. Pořád ještě nám připomínají naše tanky z minulého tisíciletí, ani se jim nedivím...“

„To bych vám ani nenabízel, to by nebylo za lepším,“ řekl. „Ale nabízím vám přijetí v ruské komunitě ve vesmíru. Byli byste mezi svými a to jistě stojí za pokus. Rusové na Orizemi prosluli filmovými ateliéry, mohla byste se tam stát i filmovou hvězdou!“

„Víte... to záleží na tom... mají ve vesmíru inzulínové dávkovače? Můj otec má totiž cukrovku a bez inzulinu se neobejde,“ řekla trochu překvapivě.

„V tom vás asi potěším nejvíc,“ usmál se chápavě. „Na Orizemi nikdo nemá cukrovku. Tahle nemoc se tam dá běžně vyléčit. I váš otec by se tam uzdravil a inzulínové dávkovače by už nikdy nepotřeboval.“

„Opravdu?“ poměřila si ho s nedůvěrou.

„Lhal jsem vám snad někdy?“

„Ne... skoro bych vám uvěřila...“

„Tak co? Půjdete?“

„Šla bych,“ přikývla. „Hosteska není trvalé zaměstnání. Až mě nebudou potřebovat, vyhodí mě. A kdyby se dozvěděli, že jsem s vámi... tak taky. Pokud by to nedopadlo ještě hůř.“

„Vidíte!“ souhlasil. „Kde máte rodiče? Nejlépe by bylo, kdybyste teď odešla domů. Půjdu tam s vámi a vezmu vás všechny do ruské kolonie v Orizemi.“

„Nemáte kód pro turnikety!“ pochybovala. „Musel byste projít zdí. Vím, že to dokážete, ale... viděli by vás strážní z ochranky.“

„Když projdu zdí, prošly by naopak skrz mě i kulky z jejich pušek,“ řekl. „Ale nepřeji si, aby se tady střílelo. Víte, jak to uděláme? Seberete se a půjdete domů. Budu vás sledovat neviditelný. Je to v mých možnostech... zaveďte mě k vám domů a dohodneme se i s nimi.“

„Ale... co kdyby naši nechtěli?“

„Když se nebáli odejít z Ruska do Belgie, Orizemě se nezaleknou!“

„Dobře, zkusím je přesvědčit,“ slíbila.


Odchod Tashi z budovy Evropského Parlamentu neproběhl úplně hladce. Na odchodu ji v hale zastavila ochranka s připomínkou, že jí ještě neskončila pracovní doba, ale odrazila je pohotovou výmluvou, že spěchá domů, neboť jí naléhavě telefonovali o úrazu otce.

Dalo se to považovat za pálení mostů. Teď jí to prošlo, ale až to bude někdo ověřovat, zjistí, že se jejímu otci žádný úraz nestal a pak by mohla očekávat nepříjemné chvíle. Tasha se očividně rozhodla lákavou nabídku využít, dokud ještě platí, i když tím zahodí dobře placené, ale přitom jen nejisté zaměstnání.

Prošla turnikety ven a zavolala si taxi. Ivana nikde neviděla, ale věřila jeho slibu, že ji dokáže sledovat i v neviditelnosti. Tuhle víru měla podloženou dosavadními zkušenostmi s mimozemskou technologií - a oprávněnou. Ivan se v rodině Proskovů zjevil krátce poté, co dceru doma udiveně a s trochou obav přivítali.

Ivanova nabídka byla stejně nezvyklá jako lákavá, ale vzbudila i nedůvěru. V Belgii se situace v Čechách jevila úplně jinak. Belgická média se už celé týdny předháněla v líčení hrůz, jaké se tam dějí při invazi mimozemšťanů. Tisíce svědků viděly mimozemské invazní lodi, křižující nebe i nad Belgií, od klasických létajících talířů po veliké hvězdné lodi bizarních tvarů. Velitelství vzdušných sil NATO tyto zprávy neustále dotčeně vyvracelo, podle nich bylo nebe nad západní Evropou čisté, jenže novináři jejich vysvětlování umisťovali až dozadu, kde je nikdo nehledal ani nečetl. A počet českých vlastenců, umučených mimozemskými katany, ve zprávách překračoval již pětimístné číslo a každý den přibývaly desítky dalších - ačkoliv se ve zprávách alibisticky uvádělo, že se to nedá ověřit ze spolehlivých zdrojů.

Za těchto okolností byla obrovská drzost přijít za průměrnou rodinou s návrhem na stěhování mezi vražedné mimozemšťany. Naštěstí manipulace veřejným míněním, propracovaná v posledních staletích k dokonalosti, brala za své při dotyku se skutečností. Lidé přece jen věřili vlastním očím víc než prodejným žurnalistům a Ivanův zjev nesouhlasil s paranoidní představou vesmírných bestií, jakou se presstitutům podařilo mezi lidmi vytvořit.

Ivan měl v diskusi jednu velkou výhodu. Uměl rusky. Patřil totiž ke generaci, žijící v Čechách v dobách, kdy byla ruština povinným vyučovacím jazykem. V Orizemi by se určitě všude domluvil univerzální telepatií, ale i tam se mu na návštěvě u filmařů ruština hodila. Umět jazyk těch, s nimiž jednal, bylo na Zemi ještě výhodnější. Tasha by mu jistě všechno a ochotně přeložila do angličtiny, ale Ivan naštěstí mezi Rusy překladatele nepotřeboval.

Skončilo to tím, že Ivan celou rodinu jednoho po druhém přestěhoval do Orizemě. Nejprve se tam uvolil jít otec Igor Vasiljevič, aby si to tam prohlédl, ale když ho po chvilce Ivan přinesl zpátky, Igor Vasiljevič všechny členy své rodiny ujistil, že to tam vůbec nevypadá špatně.

Rodina Proskova zanechala na místě všechno co měla. Jen Nataša si vzala kufříček rodinných památek, kam přispěli i ostatní. Otec Igor Vasiljevič pak v záchvatu velkorysé serióznosti navštívil domácího, zaplatil mu nájemné na měsíc dopředu a sdělil mu, že všechno, co v bytě zůstalo, může vyhodit, prodat, nebo sám upotřebit. Když se ho domácí udiveně zeptal, co je příčinou tak náhlého odchodu, Igor Vasiljevič se mu pochlubil:

„To naše Taša! Našla si lepší zaměstnání, dokonce už se zařízeným bytem.“

„Tak proto tam spěcháte, co?“ pochopil to domácí.

„To víte, musela to vzít okamžitě, aby o to nepřišla,“ přikývl mu Igor Vasiljevič. „Tak se tu mějte krásně a nevzpomínejte na nás ve zlém!“

Pan domácí se víc nedozvěděl. Kdyby tušil, že Taša našla zaměstnání u mimozemšťanů, určitě by tak spokojený nebyl. Takhle snad bude na rodinu Proskovu vzpomínat v dobrém.

Oni přece na něho také...


Záhadné zmizení prezidenta bylo pro politické špičky Spojených států naprosto nepřijatelné. Ale ti, kdo tam skutečně rozhodovali, si věděli rady. Obyvatelé Pensylvanie spatřili jednoho večera na obloze ohnivou kouli, ze které se po dunivém zvuku výbuchu sesypal do kukuřičného pole déšť trosek malého soukromého dvoumotorového letounu. Přivolaným policistům dalo práci posbírat aspoň tolik zbytků posádky, aby se z nich dal zjistit počet obětí. Určit je mohli už jen podle analýzy DNA, ale k překvapení expertů identifikovali v jedné oběti bývalého prezidenta Spojených států, v druhé jeho známého podnikatele, třetí byl zřejmě pilot.

Co ale explozi způsobilo? Policisté po důkladném propátrání kukuřičného pole metr po metru objevili v rozptýlených troskách letadla i několik předmětů, které tam očividně nepatřily. Především to byly zbytky budíku s kontakty, nejspíš zbytek časovacího zařízení podomácku vyrobené bomby. Největším překvapením byl ale nález ohořelého výtisku koránu.

Komise okamžitě vydala prohlášení, že se ex-prezident Spojených států s přítelem i pilotem stali oběťmi muslimských teroristů, kteří se nějak dozvěděli o jeho chystaném soukromém letu.

Všechny složky policie, FBI i soukromé bezpečnostní agentury začaly okamžitě prohledávat mešity po celých Spojených státech a zatýkat muslimské aktivisty, kteří marně poukazovali na to, že žádný pravověrný muslim nemůže vložit Svatý Korán do letadla spolu s bombou. To by přece bylo nejtěžší rouhání, jakého se muslim může dopustit! Je přece pravděpodobnější, že Korán do letadla i s bombou vložili skuteční teroristé, aby odvedli pozornost veřejnosti k muslimům!

Protesty však byly marné, když se několik muslimů během výslechů přiznalo. Zatýkání se pak rozběhlo naplno, neboť každý ze zadržených označil několik dalších spiklenců a okruh zadržených se rychle rozrůstal.

K policistům se při vyhledávání dalších podezřelých osob velice ochotně přidali i obyvatelé Spojených států. Úřadovny FBI přijímaly denně desítky vlasteneckých oznámení. V mnoha městech se obyvatelé nemohli dočkat příjezdu agentů FBI a v obavě, aby se podezřelí muslimové nevyhnuli spravedlnosti útěkem, zatkli je sami - obvykle je ale při tom zlynčovali, což znemožnilo vyhledání dalších spiklenců, ohrožujících bezpečnost občanů.

Ještě horší bylo, když krátce poté zmizel i současný prezident. To byla teprve záhada. Ovšem to už byla rozjetá kampaň proti islámským teroristům, takže jim přišili i to druhé.

Novým prezidentem Spojených států se stal podle ústavy současný viceprezident, samozřejmě po mediálně atraktivním složení prezidentského slibu. V proslovu k národu slíbil brzké objasnění bezprecendentního zločinu, který se musel dotknout každého vlastenecky smýšlejícího občana.

O mimozemšťanech kupodivu nepadlo ani slovo.


Ivan neměl s havárií letounu nic společného, ale zaujalo ho, jak mohli objevit v troskách tělo bývalého prezidenta Spojených států, který se ve skutečnosti nachází na nucených pracích v Pekle? A ten druhý - skončil přece jako hromádka rosolu úplně v jiném vesmíru. Zavánělo to kulišárnou nejvyššího stupně a když se ho Lenka zeptala, co si o tom myslí, začal jí vyprávět.

V knize Raye Bradburyho 451 Fahrenheita je příznačná scéna. Hrdina se dostane do konfliktu se společností a prchá. Policie na něho pošle vražedného robota Ohaře - jde po jeho stopě jako pes a má jediný úkol - dostihnout ho a zabít. Hrdina ho naštěstí obelstí pomocí řeky, která stopu přeruší. Pak se dostane ke stejným vyvržencům, kteří ho vezmou mezi sebe a hned mu na malém přenosném televizoru ukazují přímý televizní přenos ze štvanice, která pokračuje dál i bez něho. Robot štvance po dramatickém honu nakonec dopadne a zabije, čímž přenos končí.

„Ale já jsem přece tady a živý!“ diví se hrdina.

„Ano,“ vysvětlují mu. „jenže ONI nemohou přiznat, že Ohař selhal, to by úplně zničilo jeho důvěryhodnost. Takových selhání je víc, ale Policie má pro tyto případy vždycky v záloze nějakého podivína bezdomovce, vyhlédnutého již dlouho předtím jako náhradní oběť. Ohaře na něho hbitě na dálku přeprogramují, Ohař nebožáka zabije a národ je spokojený, jak spravedlnost opět a v přímém televizním přenosu slavně zvítězila.“

„Na tuto scénu si vždycky vzpomenu, kdykoliv vidím pohotově uvedené, předem připravené televizní záběry,“ vzdychl si. „Třeba jak zlotřilí Palestinci jásali, když dvě letadla vletěla do věží. Nebo jak zlí Iráčané radostí tančili po havárii raketoplánu Columbie. Záběry, natočené předtím při úplně jiných příležitostech a uschované pro tyto případy, se přece vždycky hodí, že? Nikdo na světě neviděl víc než jeden údajně amatérský videozáznam, navíc zpochybněný experty... Pak potřebovali hněv světa obrátit od chudých Palestinců (ne že by už nejásali) proti úplně jinému bezdomovci v Afghánistánu a hlavně proti jednomu bohatému vladaři v Iráku. Nikdo nikdy neviděl důkazy o jejich vině, ale byly to vhodnější cíle pro Ohaře, zejména kvůli ropě na území Iráku. Ne že bych pochyboval, že byl Saddám darebák, ostatně - který potentát není? Jen se obávám, že těch dvě stě tisíc mrtvých, kteří to jako vždycky spolu s ním odnesli, byli právě jen bezdomovci, předhození na pospas Ohařům. Spravedlnost opět zvítězila - jako ve 451 Fahrenheita! A pitomci u televizorů byli opět šťastní, v jak krásné a spravedlivé společnosti žijí!“

„Takže si myslíš, že to tažení proti muslimům ve Spojených státech je falešné?“

„O tom nepochybuj - je to všechno falešné jako havárie prezidenta!“ zavrčel Ivan. „Bývalý prezident bručí v Pekle, ale jeho zbytky objevili v troskách... tam se vloudila nějaká chybinka, ne? Zdá se, že se někdo snaží zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak je přijatelnější vydávat prezidenta za oběť zákeřného atentátu, než uznat jeho uvěznění v Pekle za válečné zločiny. Druhou mouchou je likvidace muslimů. Zřejmě ji považují za vhodnou, ale vsadil bych se, že ani to není hlavní cíl téhle akce. Uvidíme, kam se to ještě otočí.“

„Mně by spíš zajímalo, kdo opravdu zahynul v tom letadle,“ vzdychla si Lenka.

„Zas nějaká oběť,“ mínil Ivan. „Opět nějaký vyhlédnutý bezdomovec. Ačkoliv to mohl být i milionář, někomu nahoře nepohodlný - spolucestující prezidenta byl prý opravdu vážený a bohatý podnikatel. Ale to už je těch více much jednou ranou. To přece není jednoduchá oběť dámy v šachu, ale dokonalejší hra, než jsme si myslili! Nač zabíjet anonymního bezdomovce, když se jim více hodí sprovodit přitom ze světa někoho významnějšího - a ještě poštvat národ na další přichystanou oběť - na muslimy?“

„A nebylo by dobré poslat tam někoho zjistit pravdu?“ nadhodila.

„Potíž je, že nestačíme ani na Čechy,“ podrbal se na hlavě Ivan. „Ale uvažovat bychom o tom měli, tohle má ke spravedlnosti příliš daleko.“

„Kdo by tam ale měl jít?“ uvažovala Lenka. „Tady jsou všichni víc než dost vytížení...“

„Někoho najdeme,“ slíbil Ivan.


Demonstrace proti mimozemšťanům a nové vládě se sešla na Václavském náměstí. Přišlo tam sto tisíc Čechů a organizátoři se rozhodli po několika proslovech využít situace, přesunout se přímo na Vinohrady před kancelář samozvané mimozemské vlády a dát mimozemšťanům od plic najevo, co si o nich Češi myslí.

Lidé bouřlivě tleskali i ohlášenému záměru pozvat do Čech spojenecké armády NATO v čele s armádou Spojených států, aby „vymetla z Čech tu mimozemskou pavučinu“ a vrátila tam pořádek.

Ivan Derka o chystané akci věděl z televize, kde ji několik dní předem ohlašovali. Televize už dlouho zveřejňovala hrůzostrašné zprávy o mimozemšťanech a získávala jimi vystrašenou veřejnost na stranu odpůrců. Televizní moderátoři chystali na Václavském náměstí poprvé představit davům i připravovanou ne-mimozemskou vládu, sestavenou jako protiváha chystanému mimozemskému systému. Byli v ní politici, odstavení v minulých volbách. Ne že by byli lepší než poslední koalice, ale lidé je znali a jako vždycky jim za velkého potlesku opět uvěřili, že se za jejich vlády budou mít lépe. Nikoho ani nenapadlo připomenout jim aféry, pro které museli minule vládu opustit - ostatně ji na celé čtyři roky přenechali ještě větším zlodějům, jak je v Čechách zvykem.

Budeme s tím muset něco udělat, uvažoval Ivan. Doufali jsme, že za nás budou hovořit činy, ale jak se zdá, klasická propaganda má přece jen větší účinky. Jenže ve chvíli, kdy k jeho kanceláři pochodovalo sto tisíc lidí, to bylo pozdě bycha honění.

Ještě dříve ale do kanceláře vtrhl jakýsi chlap v ošoupaném kabátě, svetru a kalhotech.

„Na vašem místě bych včas utekl!“ vysypal ze sebe zadýchaně. „Lidi sem nesou plné kanystry benzínu, chtějí vás vypálit. A někteří mají velké železné tyče, jiní zase tyče s přidělanými noži.“

„Jak to víte?“ usmál se na něho Ivan.

„Viděl jsem je z okna svého bytu,“ vysvětloval chlap rychle. „Viděl jsem je nést kanystry i ty tyče a slyšel jsem, jak se na vás chystají. Tak jsem je předběhl a jdu vás varovat.“

„Za varování díky,“ usmál se Ivan. „Aspoň někdo k nám cítí sympatie!“

„Vrátili jste mi přece zdraví!“ hlásil se chlap. „Jak bych mohl jít proti vám? Nepoznáváte mě? Ani se nedivím, byl jsem tenkrát nad hrobem. Nejenže jste mě uzdravili, ale mezitím mi vyrostly nové a dokonce zase černé vlasy, cítím se jako když mi bylo čtyřicet!“

„To ještě trochu omládnete,“ ujišťoval ho Ivan.

„Však jsem si dobře všiml, jaké zázraky děláte!“ přikývl. „Taky dvěma mým kamarádům jste vrátili zdraví. Leželi jsme spolu a dnes oba běhají jako křepelky. Jenže oni bydlí stranou, nevšimli si toho mumraje, co se sem valí. Já ty lidi nechápu, ale taky se jich trochu bojím. Proč neutečete, než sem přijdou? Tohle vypadá, že tady poteče krev!“

„Nepoteče,“ usmál se Ivan. „My se jich nebojíme a na ústup máme dost času.“

„Já vím,“ uklidnil se trochu i chlap. „Jste silnější než my. Mohli byste z nich udělat hromádku popela, než by se vzpamatovali.“

„Kde jste na tohle přišel?“ podíval se na něho Ivan tázavě. „My přece lidem neškodíme.“

„Něco takového říkali v televizi,“ odvětil chlap. „Ale někteří mají i střelné zbraně, prý aby to vyrovnali. Velké snajperské pušky s dalekohledy. Ale jdou vzadu, abyste si jich hned nevšimli.“

„Ale, ale!“ vytáhl obočí Ivan. „Odkud je mají? Takové zboží se snad jen tak koupit nedá!“

„Já nevím,“ pokrčil chlap rameny. „Ale je jich tam s těmi puškami víc. Já bych opravdu raději utekl, než sem dorazí!“

„Na to už je pozdě,“ řekla Lenka, která se od prvních slov obrátila k oknům a vyhlížela, jak se dav blíží. „Už jsou tady.“

„To sebou pořádně hodili,“ ušklíbl se Ivan. „Lenko, můžeš vzít našeho přítele na Orizem? Tam to pro něho bude bezpečnější. Kdyby teď vyběhl od nás, viděli by ho a mohli by mu ublížit.“

„Půjdete se mnou?“ obrátila se Lenka na muže. „Nebojíte se, doufám, pobytu u nás?“

„Vás se nebojím, mně jste přece pomohli,“ přikývl muž. „Jestli odletíte někam daleko, uděláte dobře. Já jen, abyste to stihli! Kde máte své hvězdné lodě?“

„Nemáme žádné hvězdné lodě,“ usmála se Lenka. „My sami jsme těmi hvězdnými loděmi. Let mimoprostorem je rychlejší než lodě. Nebojte se mě, vezmu vás tam s sebou.“

„A co vy ostatní?“ rozhlédl se muž rychle.

„My si tu na ně počkáme,“ usmál se Ivan. „O nás se nestrachujte. Jedině vám by tady hrozilo nebezpečí. My máme jiné možnosti.“

„Aspoň že tak,“ oddychl si muž.

Lenka k němu přistoupila - a zmizela i s ním. Na poslední chvíli. Vteřinu poté přiletěl z davu první kámen a rozbil okno, kterým se mezitím všichni dívali na přibližující se Čechy.

„Vyměníme raději všechny za tupchra!“ pokynul Ivan kolegovi, který stál nejblíž.

Kolega přistoupil až k oknu. Okenní rám se zbytky skel znenadání zmizel, ale pak se otvor ve zdi vyplnil novým zaskleným okenním rámem. Ostatní totéž provedli s dalšími, dosud nerozbitými okny, takže byla opět všechna okna stejná - jen jiná než před chvilkou. To už přiletěl další kámen a pak zabušilo na okna i na dveře pravé krupobití. Kameny ale od okenních tabulí jen odskakovaly a žádné další sklo se nevysypalo. Mimozemské sklo bylo odolnější než staré české okenní tabule.

„To jsme měli udělat hned,“ vzdychl si Ivan. „Ale jak se zdá, nikdy není pozdě. Nevadí, jdu se jim ukázat. Nebudeme tady na ně čekat jako syslové v noře. Uvidíme, s čím přišli, třeba se s nimi dá ještě jednat.“

Ozbrojil se megafonem a vykročil ke dveřím, které už také duněly pod ranami kamenů, rázně je otevřel a vykročil na chodník. Po dvou krocích se obalil neviditelným polem rationu a zastavil se. V silovém poli rationu se nemusel obávat kamenů ani kulek a mohl přitom bez problémů volat.

„Uličníci!“ vykřikl přes megafon směrem k davu. „To nemáte nic lepšího na práci, než courat se po ulicích a rozbíjet lidem okna?“

Déšť kamení, který na něho vzápětí přiletěl, se těsně před ním zastavil a neškodně sklouzl po silovém poli rationu na kostky chodníku.

„No tak si ještě hoďte!“ povzbudil je megafonem Ivan. „Třeba vám to zvedne sebevědomí...“

„Čechy Čechům!“ začal na to hlasitě skandovat dav.

„Proč ne?“ usmál se Ivan. „Jsem pro!“

„A vy už konečně z Čech vypadněte!“ zavolal na něho také přes megafon chlap na čele davu. Měl v obličeji typické černošské rysy, také jeho pleť byla na naše poměry tmavá. Mluvil ale docela správnou češtinou, takže se aspoň řečí od ostatních neodlišoval.

„Ale proč?“ opáčil Ivan.

„My vás tady nechceme!“ oznámil mu chlap s megafonem.

„Kdo - my?“ opáčil Ivan už trochu vážnějším hlasem. „Chcete, aby Čechy patřily Čechům, ale necháte za sebe mluvit cizince! My jsme přece také Češi! Tady něco nehraje!“

„Mimozemšťani, táhněte domů!“ zahulákal chlap s megafonem.

„To právě děláme!“ opáčil Ivan. „Narodili jsme se v Čechách, takže se vracíme domů. Jsme víc Češi než vy! Vy sám přece nejste Čech, nebo ano? Odkud jste se do Čech přistěhoval?“

„Já jsem Čechem od narození!“ tvrdil černý.

„Já jsem Čechem už od sedmnáctého století,“ opáčil klidně Ivan. „Moji rodiče byli Češi, také prarodiče, nikdo z nich nevytáhl paty z Čech - až já, ale tím spíš mám právo na návrat, nemyslíte?“

„Ale patříte k mimozemšťanům - a to se dneska počítá!“ odsekl černý.

Dav mezitím zaujal půloblouk kolem dveří do domu, kde měli kancelář. Ivan v davu spatřil několik železných tyčí, ale i pár automatických pušek. Sakra, to jsou přece armádní útočné pušky, ty přece v Čechách ani jinde civilisté vlastnit nesmějí! Nu což, na rationové pole je spolehnutí, vydrží jednu kulku stejně jako tři stovky.

„A ke komu patříte vy?“ zeptal se černocha. „Čech od narození - možná jste. Ale vaši rodiče se sem museli přistěhovat, tedy - přinejmenším aspoň jeden...“

„A co je vám do toho, vy rasisto?“ zahulákal černoch. „My vás tady nechceme, rozumíte?“

Na dotvrzení jeho slov přiletělo i několik dalších kamenů - ale všechny jen stejně bezmocně sklouzly na dlážděný chodník.

„Rozumím vám, ale nechápu vás,“ odvětil klidně Ivan. „My vás přece z Čech nevyháníme. Tak co je vám do nás? Čechy jsou dost velké pro všechny!“

„Táhněte domů, Ufouni!“ přidali se k černochovi další vedle něho. Ani ti ale nevypadali jako Češi - byli přece jen na rodilé Čechy trochu tmavší, i když ne tak jako černoch.

„Vždyť říkám, že se vracíme domů!“ opakoval Ivan. „Jsme ale Češi a náš původní domov je tady, v Čechách.“

„Táhněte do pekel, cizáci!“ vystoupil z davu další chlap, hromotluk také snědé pleti. V rukou držel železnou tyč a výhružně se jí napřahoval proti Ivanovi. Ten se ale jen útrpně usmál.

„Poslyšte, když chcete jednat o Čechách, najděte mezi sebou aspoň jednoho pravého Čecha!“ požadoval Ivan po davu. „Cožpak Češi za sebe nechávají pokaždé mluvit jen nějaké cizáky?“

„Ufouni, do pekla, ufouni, do pekla!“ začal skandovat dav.

„Tam byste se mohli dostat spíš vy,“ odpověděl jim Ivan už trochu nahněvaně. „Jak se tak na vás dívám, přišli jste sem porušovat přinejmenším jedno z přikázání Sedmera. Chystáte se svévolně ničit, co? Možná jste přišli i rabovat - tedy krást? Nebo se dokonce chystáte zabíjet?“

„Chceme, abyste odešli!“ vystoupil jiný, už trochu šedovlasý chlap, který konečně vypadal na pravého, rodilého Čecha. Natáhl se po megafonu, který mu černoch ochotně podal. „My v Čechách mimozemšťany nechceme! Ať jsou jakéhokoliv původu.“

„A co vám na nás vadí?“ zeptal se ho Ivan v naději, že přece jen jedná s někým rozumnějším.

„Vy nám sem chcete zavádět cizácké móresy a to my nestrpíme!“ pokračoval tedy chlap přes megafon, takže ho bylo slyšet široko daleko a i dav se na chvilku ztišil.

„Jaké cizácké móresy?“ zeptal se ho Ivan. Sedmero přece na Zem patří! Ačkoliv se dlouho nazývalo Desatero, je na něm postavený základ pozemské civilizace - přinejmenším v Evropě a ve větší části obou Amerik.“

„Nebudete nám vnucovat náboženské příkazy!“ opáčil chlap. „Čechy jsou už dávno ateistické, na nás nic takového neplatí.“

Sedmero není náboženské,“ namítl Ivan. „Náboženské bylo Desatero. Sedmero obsahuje jen základní příkazy mezilidských vztahů. Platí stejně pro ateisty jako pro křesťany, muslimy, buddhisty a nevím koho ještě, uznávají je i mimozemské bytosti. Možná nebude vyhovovat lidožroutům, ale ti snad v Čechách nejsou, nebo o nějakých víte? Nebude zřejmě vyhovovat ani zlodějům, těch je sice v Čechách víc, ale litovat je nemusíme.“

„Čechy jsou ale ateistické!“ opakoval chlap zatvrzele.

„Vždyť říkám, že Sedmero platí bez ohledu na náboženství!“ opakoval Ivan.

„Nejde jenom o Sedmero!“ obrátil tedy chlap. „Říká se, že chcete lidi čipovat, abyste je mohli lépe špehovat. A to my nechceme! Koukejte vypadnout zpátky, odkud jste přivandrovali!“

„Kdo vám říkal, že lidi čipujeme?“ podivil se Ivan.

„Víme to!“ útočil zatvrzele chlap. „Plno lidí jste už očipovali. Chcete to snad popřít? Ti lidé si teď jen přejí různé věci a ty se jim objevují! Jen tak ze vzduchu! Přitom na to nemají žádné mobily ani nic jiného. To musí dělat nějaké čipy! A my je nechceme!“

Tohle podezření bylo jiného druhu. Ten chlap měl vlastně pravdu - mimozemské technologie vyžadovaly instalaci miniaturního ovladače do mozku člověka. Dalo se mu s jistou nepřesností říkat čip - jenže nebyl určený ke špehování lidí jako křemíkové čipy, chystané některými zeměmi. Dnes si můžete očipovat nejen domácí mazlíčky, ale i děti - a na domácím počítači pak na mapě sledovat, kde se právě nacházejí. Firmy, které tyto čipy nabízejí, se dušují, jaká je to bezpečná ochrana proti dětským únosům - v případě únosu dítěte můžete policii oznámit, kde je únosci přechovávají, aby je mohli osvobodit a únosce dopadnout. Jenže čipy zůstávají i dospělým a nemusí je sledovat jejich rodiče, ale prakticky kdokoli. Ozývaly se i hlasy, požadující povinné očipování zločinců, aby mohla Policie sledovat, kde se zrovna nacházejí - a od toho už je jen krok k čipování všech občanů.

Mimozemské ovladače lidi ani jiné bytosti nešpehovaly. Když někdo po lizidech dlouho nic nepožadoval, lizidy o něm ani nevěděly. Proto si teď nemohl být nikdo jistý, jestli na Zemi nezůstal nějaký zapomenutý Sandišůt.

„Ano, používáme biočipy,“ řekl zamračeně Ivan. „Jenže nejsou určené ke sledování lidí. Jsou to ovladače mimozemských technologií a my je lidem nabízíme, aby mohli využívat jejich výhody. Ale nikomu je nevnucujeme, pane!“

„Dali jste je některým lidem navzdory jejich nesouhlasu!“ tvrdil chlap.

„To není pravda!“ trval na svém Ivan. „Dávali jsme je nemocným, kteří potřebovali uzdravit a na které pozemská lékařská věda nestačila. Naši lidé obcházeli léčebny dlouhodobě nemocných, kam se nevyléčitelně nemocní jen odkládají umřít. Nabídli jsme jim uzdravení a nikdo - rozumějte - nikdo proti tomu neprotestoval! Ti lidé se potom skutečně uzdravovali, začali dokonce mládnout - ano, mimozemské technologie to dokáží. Ukažte mi idiota, který by něco tak lákavého odmítl! Vedlejším efektem je přístup do naší distribuční sítě, ale to byl jen vítaný efekt pro starší lidi, kteří by už nesehnali práci a důchod by jim na slušný život nestačil.“

„Takže vy sám jste taky ...očipovanej?“ zeptal se chlap.

„Jistě,“ přikývl Ivan. „Mám těch ovladačů hned několik, pro různé technologie, ale lidem v Čechách nabízíme jen základní - prodloužení života a řízení lizidů.“

„Takže je možné, že vlastně tady jen papouškujete, co vám někdo na dálku našeptává?“ řekl chlap podezřívavě.

„Ale jděte!“ usmál se Ivan. „To jsou mi ale zábavná podezření! To spíš vy tady papouškujete, co vám kdekdo nakukal! Naše ovladače tuhle možnost nemají.“

„To tvrdíte vy! Ale i kdyby to tvrdil každý, kdo tyhle čipy v sobě má, nikomu z vás nebudeme věřit ani pozdrav!“

„Nevěříte? Nevěřte!“ opáčil Ivan. „A kdyby vám někdo nabízel čip, který prodlužuje život na tisíce let, odmítněte. To je přece čistě vaše věc, sami si to rozhodněte.“

„Ale my vám nevěříme ani to vaše Sedmero!“ pokračoval chlap.

Sedmero není otázkou víry,“ upozornil ho Ivan. Sedmero je soubor příkazů, které musí lidé dodržovat ve vztazích k ostatními, aby se v jejich společnosti dalo žít. Žádný z nich se nedá zrušit bez těžkého narušení vztahů mezi lidmi.“

„To je blbost!“ opáčil chlap. „Například muslimové mají klidně i čtyři ženy - na ně to neplatí? Nebo jim chcete taky vnutit jen jednu ženu?“

„Proč?“ usmál se Ivan. „Přikázání Cti rodinu přece nic neříká o tom, jak má rodina vypadat. My máme rodiny monogamní, muslimové polygamní, ale ctít je musíme - my i oni.“

„Že se s ním zdržuješ!“ vytrhl šedovlasému muži megafon z ruky jiný chlap, opálenější barvy.

„Tak odtáhnete už konečně do pekel, nebo vás tam máme poslat my?“ otočil se k Ivanovi.

„Váš požadavek odmítáme!“ odvětil Ivan. „Všeobecná deklarace lidských práv říká, že každý - i my - má právo na návrat do své země.“

„Na to vám kašleme!“ zavrčel chlap. „Buďto okamžitě odtáhnete, nebo...“

„Nebo co?“ usmál se Ivan. „Váš požadavek nepovažujeme za spravedlivý a k odchodu nás ani nemůžete donutit. Jak jste si už jistě všimli, nevadí nám kamení a brzy byste zjistili, že nám nevadí ani střelné zbraně. Můžete sem přijet třeba s tankem - se zájmem si ho prohlédneme, ale odtáhnout nás nedonutíte - na to prostě nemáte. Takže se v klidu rozejděte do svých domovů a pokud nám chcete něco navrhnout, máte k dispozici internet, případně se objednejte k nám do kanceláře. Ale to dá smysl, že tam nemůžete v takovém davu, to bychom nic nevyjednali.“

„Takže vy nezmizíte?“ nakročil další chlap a výhružně napřáhl těžkou železnou tyč.

„Nezmizíme,“ přikývl Ivan. „Návrat na Zem je naše právo a toho se nevzdáme jen proto, že se vám to nelíbí. A dokud vám neškodíme - a to se neděje - nemáte právo nás vyhazovat.“

„Kašleme vám na právo!“ zařval chlap. „Když nevypadnete po dobrém, vypadnete po zlém!“

Vstrčil megafon do ruky šedovlasému muži, zdvihl železnou tyč a skočil směrem k Ivanovi.

Ivan ale stál nehnutě a se shovívavým úsměvem pozoroval, jak se chlap odrazil od silového pole rationu, ztratil rovnováhu a upadl na zadek. Silové pole před ním trochu povolilo, jenže síla s jeho prohnutím vzrůstala rychleji než exponenciálně. Chlapa odhodilo poměrně měkce, ale zřejmě si narazil kostrč, protože nevyskočil na nohy hned, ale s bolestným výrazem v obličeji se nejprve převalil a pak se jen zvolna zdvihal na nohy.

V té chvíli se ozvalo ostré zaštěkání útočné pušky a před Ivanem se ve vzduchu zastavilo několik horkých kulek. Ivanovi ztvrdly rysy. Železná tyč byla k smíchu, ale tohle... tohle byl přece jasný pokus o vraždu! Kulky nezůstaly ve vzduchu viset, ihned začaly po silovém poli klouzat a zastavily se až na kostičkách dlážděného chodníku.

„Poslyšte - tohle už není žádná legrace!“ rozkřikl se Ivan přes megafon na nejbližší lidi. Dav ucouvl. Lidé měli z něho respekt, zejména ti, kdo viděli neúspěšnost střelby. Ale ti vzadu se začali tlačit, aby také viděli a valili před sebou ty vpředu, kteří už pochopili, že tohle nebude tak snadná záležitost, jak si bláhově slibovali. Volný prostor kolem vchodu se začal prudce zmenšovat. Až se lidé opřou o silové pole rationu, to se jen trochu prohne, ale čím víc se budou tlačit, tím bude jeho odpor tužší - a pak začnou praskat kosti...

„Všichni zpátky - nebo tady poteče krev!“ vykřikl Ivan do megafonu jehož zesílení vytočil na maximum.

„Chce nás zabíjet!“ zaúpěl do svého megafonu i šedovlasý muž. „Lidi - utíkejte!“

To slyšeli i ti vzadu - a lidská vlna se zarazila a couvla, dřív než mohlo dojít k nejhoršímu. Na lidi to mělo účinek jako výstřel nad vrabčím hejnem a jen plně našlapaná ulice jim nedovolila, aby se rozprchli jako hejno vrabců.

„Lidi, neutíkejte!“ snažil se je kdosi v davu zastavit. „Netroufnou si na nás!“

Neměl megafon a slyšeli ho jen nejbližší kolem něho, jenže právě ti viděli, jak Ivan ustál bez nejmenšího škrábnutí střelbu a už mu nevěřili. Lidská vlna se valila ulicí nazpátky a volný prostor kolem Ivana se zvětšoval.

„My neutíkáme!“ ozvalo se v té chvíli z davu.

Vystoupil z něho chlap s velkou snajperskou puškou s dalekohledem a neohroženě ji namířil přímo na Ivana.

„Ruce za hlavu a žádný prudký pohyby!“ poručil mu, jakoby neviděl, jak neslavně dopadla minulá střelba. Ačkoliv - možná to opravdu neviděl, stačilo by, aby byl v davu trochu dál.

„To myslíte vážně?“ ušklíbl se Ivan.

„Myslím to smrtelně vážně!“ odsekl chlap.

Ivan se okamžik rozhodoval, ale pak zrušil ration a vykročil k němu. Jenže - a toho si nejspíš nikdo nevšiml - současně se mžikem převedl do allohmoty, kdy mu střely nemohly uškodit.

„Nedáte si pokoj a nedáte!“ uhodil na chlapa, jakmile byl na dosah telepatie - v allohmotě nemohl vydávat slyšitelné zvuky.

„Dejte ty pracky nahoru!“ vyjekl chlap zaraženě a namířil Ivanovi pušku na břicho. „Nebo budu střílet! Mám tam ostré!“

Ivan nemohl v allohmotě vydávat slyšitelné zvuky, ale přicházející zvuky slyšel, i když trochu slabě a zastřeně.

„To mi je jedno, vážený!“ odvětil snajperovi. „Střílení do lidí je těžký zločin - a ten si hodně rychle rozmyslete, nebo vás odnesu přímo do Pekla!“

„Ruce vzhůru, nebo...“ vykřikl chlap - a stiskl spoušť.

Kulka prolétla Ivanem beze škody a zaryla se za ním do zavřených vchodových dveří. Bylo to obyčejné dřevo, takže je kulka prostřelila a zanechala po sobě otřepanou díru.

Ivan už na nic nečekal. Popadl snajpera polem rationu a zmizel i s ním.

Na ty, kdo to zvědavě pozorovali, až teď padla hrůza. To odnesení do pekla bylo pro ně příliš výmluvné, než aby to mohli brát na lehkou váhu. Někteří neartikulovaně ječeli, jiní se jen mlčky rozběhli, aby byli co nejdál.

Demonstrace se pak v klidu rozešla.


„Tak mi řekni, co s ním chceš dělat!“ obrátil se Břéťa Kovář na Ivana. „Ten chlap sem očividně nepatří. Proč jsi ho sem vlastně tahal?“

Chlap, ležící před nimi na pohovce, byl ještě ztuhlý, ale už se zvolna probíral. Ostřelovačská puška ležela vedle stranou na zemi, kde mu před chvílí vypadla z tuhnoucích rukou.

„Ten chlap po mně střílel!“ namítal Ivan znechuceně.

Cítil se v právu a výtku od Vědoucího Pekla odmítal jako nezaslouženou přijmout.

„Jo - jenže od něho to byla typická sebeobrana,“ opáčil Břéťa. „Varoval tě, aby ses k němu nepřibližoval a když jsi pokračoval, zmáčkl to. Přitom byl z tebe víc vystrašený, než si myslíš, jen nechtěl s ostatními zbaběle utíkat.“

„Měl se otočit a běžet!“ trval na svém Ivan. „Místo toho mi vyhrožoval střelbou a taky střílel. Nebýt v té chvíli duchem, měl bych teď prostřelený žaludek.“

„Chtěl tě vystrašit - to ano,“ nedal se Břéťa. „Ale v prvním plánu zabíjet nechtěl. Až když ses k němu nezadržitelně blížil, došlo mu, že je to s ním zlý a pak prostě zpanikařil. Dráždit hada bosou nohou se nemá, víš to jistě sám. On prostě jednal v nutné sebeobraně, alespoň byl o tom sám pevně přesvědčený. Za to si ale Peklo nezasluhuje.“

„No dobře - ale co teď s ním, když už je tady?“ podrbal se Ivan nerozhodně za uchem.

„To se ptám já tebe!“ upozornil ho Břéťa.

„Když tvrdíš, že to na Peklo ještě není...“ přemítal Ivan, „ale já mám i tak pocit, že je to pěkné kvítko, schopné střílet lidi do břicha. Co kdybychom mu aspoň na chvilku Peklo ukázali? Třeba by ho to vyléčilo z chutí mířit jen tak na někoho flintou.“

„To bychom mohli,“ přikývl Břéťa. „Tím nic nezkazíme. Ale pak ho vrátíš na Zem, jasný?“

„Jasný,“ přikývl otráveně Ivan. „Ale mohl bys mi ještě zjistit, kde přišel k té pušce?“

„Já už to vím,“ pokrčil rameny Břéťa. „Asi by ses tam měl podívat. Kdo mezi lidi pašuje cizí zbraně, ten určitě chystá něco nekalého.“

„Náš Standa pořád říká, že za nás mají mluvit činy,“ vzdychl si Ivan. „Jenže proti nám je dnes obrovská propagandistická mašinérie. Stotisícová demonstrace se už nedá brát na lehkou váhu.“

„Zdá se, že nás lidé v Čechách nechtějí,“ pokýval hlavou Břéťa. „Nu což, náš čarostřelec se probírá, ukážeme mu, do čeho se řítí. Ale pak ho pusť - pro Peklo ještě nedozrál.“

„Když ho pustím, nejspíš brzy dozraje,“ zabručel Ivan. „Jenže to odnese někdo nevinný!“

„Anebo ne,“ usmál se smutně Břéťa. „Už jsem o tom jednal se Standou. Řekl mi, že s Fritzem už něco proti tomu chystají. Možná to bude překvapení i pro vás.“

„Jen aby!“ vzdychl si Ivan. „Někdy mám pocit, že stojím čelem proti obrovské vlně tsunami, která se na mě žene a chystá se všechno v cestě rozdrtit.“

„V nejhorším utečete na Orizem,“ chlácholil ho Břéťa.

„My - jistě, pro nás je to jen skok. Ale je mi lito lidí, kteří nám uvěřili, že jsme jim přinesli lepší budoucnost a které bychom tam nechali na pospas těm žralokům. Ti sice ještě kousat nezačali, ale už vycenili zuby - a mají je pěkně ostré.“

„Tak pojď!“ vybídl ho Břéťa. „Čarostřelec už je vzhůru.“

„Vidím,“ přikývl Ivan a obrátil se k ležícímu chlapovi, který se mezitím malátně posadil a jen si protíral oči.

„Tak půjdeme, desperáte!“ oslovil ho. „Jestlipak víš, kde jsme?“

„To tedy nevím!“ vyhrkl chlap hrdlem přiškrceným strachem.

„Jsme v Pekle,“ oznámil mu Ivan. „To víš, střílet lidi do břicha se nevyplácí. Pojď se podívat ven - nebo mi to ani neuvěříš. Tenhle dům je jediný, co sem do Pekla tak úplně nepatří. Tady by se ti mohlo ještě líbit - ale venku poznáš, do čeho jdeš!“

„V Pekle?“ ušklíbl se chlap. „Z pohádek jsem už vyrostl.“

„Zato jsi naletěl na pohádky o skvělé pozemské společnosti,“ odpověděl mu Břéťa stejným úšklebkem. „Tak se podívej, jak to tady vypadá!“

Podlaha se s nimi náhle nahnula. Tři stěny místnosti zmizely, takže měli pocit, že se nacházejí na pohybující se plošině jakéhosi podivného dopravního prostředku, po jehož okrajích se do výšky zdvihaly dlouhé pavoučí nohy. Pak se pavoukovitý dopravní prostředek pohnul vpřed, jen se jeho dlouhé nohy míhaly. Dokráčel s nimi na pokraj téměř kruhového mělkého údolíčka, jehož povrch tvořilo ze dvou třetin jezero žhavé lávy. Mezi nimi byly vidět postavičky lidí.

„Tohle je kotel číslo osm set dvacet jedna,“ ukázal svým návštěvníkům Břéťa.

„Ty sis jistě představoval kotle v Pekle jako v pozemských pohádkách, že?“ obrátil se pak na nedobrovolného pozemského návštěvníka. „Skutečnost vypadá jinak - ale když budeš jednat jako dosud, ocitneš se v podobném kotli brzy i ty. Dnes sem ještě nepatříš, ale stojíš na samém okraji.“

Bylo to dvojsmyslné, ale nedobrovolný návštěvník neměl v této chvíli smysl pro humor. To, co se pod nimi dělo, mu vzalo chuť na žertování.

„A co ti tam dole?“ ukázal zděšeně rukou na postavy u jezírka lávy.

„To jsou zatracenci,“ pokýval hlavou Břéťa. „Tady mám jen vrahy. Už ochutnali oboje. Krátký vítězný pocit nad mrtvolou své oběti - ale tady naopak mnohem delší pobyt v ohni pekelném. To ale patří k sobě. Zločin - i trest.“

„A to se tam opravdu všichni smaží?“ vyhrkl chlap.

„Zima jim tam rozhodně není,“ vyhnul se přímé odpovědi Břéťa.

„Tohle že jsou vrahové?“

„Tady jsou ti hromadní,“ přikývl Břéťa. „Jsou tu teprve krátce, na samém počátku tisícileté lítosti nad svými činy. Ale ty jim nepomůžeš. Peklo nezná amnestie.“

„Ale... já jsem ještě živý?“

„Jistě,“ přikývl Břéťa. „Co bychom tady dělali s mrtvými? Máš zatím obrovské štěstí.“

„...už vím...“ vzpomněl si. „Ale já jsem přece střílel!“

„Ano, úmysl vraždit jsi měl,“ přikývl Břéťa. „Tvé štěstí je v tom, že našince zastřelit nemůžeš. Vyvázl jsi ale jen díky tomu, že se ti kolegu zabít nepodařilo. Být na jeho místě kdokoliv jiný, mohl ses už smažit tam dole s ostatními.“

„A to se tam budou... smažit... věčně?“

„To také patří mezi pozemské pohádky,“ usmál se smutně Břéťa. „Nejtěžší zločinci tam budou jen deset tisíc let. Tady jsou jen čtyři - jednoho z nich možná znáš, býval donedávna prezidentem Spojených států. Jenže rozkaz k zabíjení je totéž jako zabíjení samotné a kdo vyvolá válku, může si být jistý nejtěžším trestem. Proti tomu je jednoduchá vražda pouhá maličkost - ačkoliv i za ni se můžeš ocitnout v plamenech. A teď už snad věříš, že to není nic příjemného.“

„Viděl jsi už dost,“ obrátil se Ivan ke svému zajatci. „Ty mezi zatracence ještě nepatříš - máš k nim zatraceně blízko, ale chybí ti ještě krůček. Tak pojď, vrátím tě na Zem. Uvidíme, jestli se k nim i ty časem připojíš, nebo ne. Ale pamatuj si to!“

„Nebo se sem vrátíš!“ dodal Břéťa.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07