Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Střetnutí s realitou

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Radu Starších svolal otec Mihovič k poradě krátce po pražském incidentu. Program jednání byl stručný - události v Praze. Orizemšťané nemohli přehlédnout masový protest, jaký stotisícová demonstrace proti jejich přítomnosti představovala.

„Politici by si takové demonstrace ani nevšimli,“ poznamenala otráveně Slávka. „Nanejvýš by někdo z nich utrousil, že si lůzou nenechají nic diktovat!“

„Jenže my nejsme politici,“ upozornil ji otec Mihovič. „Na takový odpor reagovat musíme.“

„Ano, ale jak?“ opáčila Slávka. „Podle mě jsme udělali velkou chybu zanedbáním propagandy. Ta má pořád na Zemi příliš velkou váhu.“

„A jak by sis to představovala?“ zeptal se jí zvědavě otec Mihovič.

„Jednoduše,“ opáčila Slávka. „Věnovala bych každému občanu bezplatně ovi. Jsou přece lepší než současné prodávané počítače i s televizory a nebude problém vyrobit jich třeba deset milionů. Ovi snadno nahradí televizory, takže bych zavedla pravidelné televizní vysílání, kde bychom lidem v Čechách objasňovali, co chceme a co se děje kolem ve světě. Proložila bych to nějakou zábavou - Rusové by nám na to rádi věnovali celou svou filmovou produkci - mají přece lepší filmy než ty, které lidem na Zemi do hlav cpou současný nemravný a násilný životní styl. A v přestávkách mezi filmy bych jim posílala naše zpravodajství a případně i nějakou vědu a třeba i kurzy využívání ovi. Mají přece víc možností než jen nahrazovat televizory.“

„Výborně, Slávko!“ usmál se otec Mihovič. „Víš co? Pojď na jednání Rady se mnou a přednes to tam sama.“

„Já přece do Rady Starších nepatřím!“ zarazila se Slávka.

„Nepatříš do ní věkem, ale máš nápad!“ namítl otec Mihovič. „Ostatně, i Vědoucí tam mají přístup a většina z nich věkem mezi Starší nepatří. Bude tam potřeba hlavně nápadů a ten tvůj není zrovna špatný - i když tuším, že s ním nepřijdeš sama. Zanedbání propagandy hryže víc lidí než jen tebe, Standu a mě.“

„Mohla bych být po dobu jednání se Standou? Od něho to přece mohu sledovat taky.“

„Mohla bys,“ přikývl otec Mihovič. „Mohla bys to přednést i na dálku. Ale když budeš naživo přímo mezi námi, budeš mít větší váhu.“

„To jako narážíš na to, jak jsem tlustá?“ zamračila se.

„To není tloušťka,“ opravil ji jemně otec Mihovič. „Toho si přece na Orizemi vážíme.“

„Já vím,“ mávla rukou. „Když spočítáš, kolik se narodilo dětí na Dzígvlegtu, Hjöwiltu a teď i na Orizemi, je toho v porovnání s délkou pobytu ve vesmíru málo. Proč jsi vlastně neměl potomka ani ty? Jsi ve vesmíru už šest set let - a pořád nic...“

„Žádná mě nechtěla,“ usmál se shovívavě otec Mihovič. „Tu moji si odvedl jiný...“

„...a měli aspoň oni děti?“ zeptala se rychle Slávka.

„Co já vím, neměli a nemají,“ mračil se trochu otec Mihovič. Asi mu nebylo příjemné, když mu to mladičká Slávka připomínala. „Tady děti každý odkládá na později...“

„Nevím, proč ti ji Vitold přebíral,“ zavrčela Slávka. „Náhodou bys byl docela príma tatínek! A šest set let věku není na zdejší poměry tak moc.“

„Hele - nechme toho,“ prosil ji otec Mihovič. „Už bych mohl být taky pradědek!“

„Kdyby to tady každý neodkládal...“ vzdychla si. „Co kdybych tě raději seznámila s nějakou hezkou holkou? Ne z Orizemě, tady je svobodných pomálu, ale nedávno nám jednu představil Ivan Derka a to se ví, Míša Safronov hrábne po každé nové tváři...“

„Takže - taky herečka?“ usmál se otec Mihovič.

„Zatím začínající,“ doplnila ho Slávka. „Ale šikovná holka. Nevadilo by ti, že je to Ruska?“

„To by mi nevadilo,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Ale nech to být, Sláví. Jak by to vypadalo?“

„Normálně,“ odsekla. „Rozhodně lépe, než já na Radě s tímhle bříškem.“

„Ale nedělej se!“ usmál se otec Mihovič. „Netočí s tebou náhodou Michail nový film, kde by sis musela bříško vycpávat, kdybys neměla vlastní?“

„Jo, ale to měl Míša v plánu už dávno,“ přikývla. „Původně jsem měla při filmování nosit na břiše polštářek, tohle mu vlastně přišlo úžasně vhod. Jen nevím, jak to dotočí. V tom filmu se mi má podle scénáře narodit syn a my se Standou čekáme holčičku.“

„Už to víte?“ podivil se otec Mihovič.

„Jo, pan Hybeš si mezitím na Zemi pořídil ultrazvukový přístroj,“ informovala ho. „Mají ho teď všichni doktoři na Orizemi. Je to přece jen výhoda.“

Lizidy jsou lepší,“ zavrčel nesouhlasně otec Mihovič.

„V léčení jistě, ale Hybeš dotáhl ze Země všechno, co by mohlo lékařům pomoci. Dokonce i rentgeny, ačkoliv má k nim výhrady, že jejich záření není zdravé.“

„Ale ten ultrazvuk... kdyby Standa chtěl, tak to lizidy doktorům sdělí taky,“ brblal Mihovič.

„On to možná někdo - a možná zrovna Standa - lizidům přidá do možností,“ přikývla Slávka. „Proč by ale nemohla mimozemská civilizace občas využívat i pozemskou technologii?“

„Takže čekáte holku... krásné... ale nechtěli jste třeba kluka?“

„Dohodli jsme se se Standou, že nám to u prvního dítěte bude jedno,“ usmála se. „Ale jako druhé dítě by se nám víc hodil kluk. Vždycky je lepší mít oboje.“

„Ještě nemáte ani jedno a už plánujete druhé?“

„No jistě,“ usmála se. „Aby si mohly naše děti spolu hrát, ne? Jedináčci jsou v tomhle směru strašně ošizení, to ti sama potvrdím!“

„No jo, já zapomněl,“ usmál se otec Mihovič.

„Měla bych klidně dětí pět,“ vzdychla si. „Proč vlastně Rada Starších vydala to omezení na dvě děti? To je trochu málo!“

„To omezení platí už patnáct tisíc let,“ odvětil vážně otec Mihovič. „Rada Starších je vydala ještě na příkaz Sandišůtů, ale po útěku na Hjöwilt jsme to ještě konzultovali s gufyry a zjistili jsme, že je to původně od nich. Je to vlastně nezbytné omezení každé stabilní civilizace. Na Zemi mívají ženy klidně i deset dětí, jenže z nich osm zemře dříve než dosáhnou dospělosti. A kdyby zůstaly všechny naživu a každé mělo také tolik dětí, rozroste se lidstvo zakrátko přes všechny meze a ani lizidy by je neuživily.“

„Máš asi pravdu,“ přikývla také tak vážně Slávka. „Už teď je lidí na Zemi moc. Některé země se to snaží řešit, například Čína zavedla politiku jednoho dítěte a má s tím nebetyčné problémy.“

„Jedno dítě... to by jich mělo aspoň trochu ubývat, ne?“

„No jo - jenže každý Číňan chce mít syna,“ vysvětlovala mu. „Takže když se narodí dcera, nechají ji jako mimino zachladit a zemřít, aby mohla mít rodina syna a dnes mají v Číně oblasti úplně bez děvčátek a s tím jsou ty nebetyčné problémy.“

„Jo ták,“ pochopil otec Mihovič. „No, není lepší omezení na dvě děti hned od začátku, než to pak napravovat takhle humpolácky?“

„Asi je,“ uznala Slávka.

„A co byste dělali, kdybyste měli i druhé dítě holčičku?“ podíval se na ni otec Mihovič.

„No, dvě holky si spolu vyhrají líp než holka s klukem,“ mínila Slávka.

„Tomu věřím, ale co vy dva?“

„Vezmeme to taky,“ přikývla.


Zasedání Rady Starších zahájil jako vždy otec Mihovič - vypadalo to jako jeho privilegium, ale byla to spíš povinnost, stejně jako že se Rada většinou scházela na jeho hradě Jukagyri. Schůze se virtuálně účastnili i někteří Vědoucí. Samozřejmě tu byl ve svém »balkonu« Standa, ale i další - Fritz Pilz jako Vědoucí Orizemě, Břéťa Kovář za Peklo,

Úvodem seznámil se situací v Praze Starší ze vzdálených světů i pár dalších Vědoucích, kteří chtěli jednání sledovat ze svých balkónů a ještě nevěděli, o čem bude řeč.

„Jak se zdá, lidé na Zemi nás nechtějí,“ ukončil úvod, doprovázený obrázky i videozáznamem z incidentu před Vinohradskou kanceláří Prozatímní vlády z Orizemě.

Ivana to sice nenapadlo natočit, ale Standa pořídil během incidentu záznamy pomocí lizidů.

Ingratitudinem mundi regnat!“ shrnul to bývalý husitský kněz Jíra Roboch ze Slaného, který se do Dzígvlegtu dostal na útěku před zbrojnoši podjednou. „Nevděk světem vládne!“

„To není nevděk světa,“ namítl Standa. „To je naše chyba. Příliš dlouho jsme nechali v Čechách působit prodejná média, řízená z ciziny. Češi jim říkají presstituti, ale přesvědčili je, že jsme obludy pekelné a chystáme peklo na Zemi, když se nám lidé nepostaví. Proto bylo těch sto tisíc Pražanů na demonstraci v dobré víře, že se postavili za správnou věc. Nepochopili, že je média obelhala.“

„Tak či tak, lidé jsou proti nám,“ řekl otec Mihovič. „Mávnout nad tím rukou nemůžeme. Co s tím budeme dělat?“

„Pražané byli vždycky podrazáci!“ vzdychl si Jíra Roboch. „Když přišel Žižka, byli s Žižkou. Když přišel Zikmund, oslavovali Zikmunda. Nebude od věci udělat si vlastní průzkum?“

„Neměli bychom nechat na lidi působit jen jednostrannou propagandu,“ opáčila Slávka. „Jeden ministr propagandy tvrdil, že se stokrát opakovaná lež stane pravdou. Kdyby se proti nám postavil i venkov, prohráli bychom to na celé čáře. Navrhuji vytvořit protiváhu oficiální propagandě. Rozdat lidem ovi a spustit na nich naše vlastní zpravodajství. Ať si lidi vyberou, kdo má pravdu!“

„Předpokládáš tedy vytvoření nějaké naší zpravodajské agentury, která by lidem vysvětlovala naše stanoviska?“ zeptal se jí jiný Starší. „Vždyť už máme naši internetovou stránku!“

„Ano,“ přikývla Slávka. „Jenže internet působí jen na poměrně malý okruh lidí, kteří internet využívají. Většina lidí je přece mimo.“

„Nehledě na to, že správcové sítí vyloučili naše stránky z internetových vyhledávačů,“ přidal se k ní Standa. „Aktivovali v nich filtr, takže se k našim stránkám dostane jen ten, kdo je zná a zvolí si je přímou adresou.“

„To je vlastně skoro jako cenzura,“ přikývl otec Mihovič.

„To není skoro-cenzura, ale cenzura zcela nepochybná,“ opravil ho Standa. „Mám chuť pohnat odpovědné lidi před soud v Pekle. Bezdůvodná cenzura je přece totéž co podání křivého svědectví.“

„Tím to ale nespravíš,“ zarazil ho otec Mihovič.

„Nespravím,“ přikývl Standa. „Ale můžeme lidem rozdat ovi, jak navrhuje Slávka, já je napojím na internet a naše vysílání dodám do vyhledávacích mechanizmů.“

„Jak bys to chtěl udělat?“ zajímal se otec Mihovič.

„Jednoduše,“ vysvětloval hned Standa. „Naše ovi spojí lidi s lizidy. Ty jim přednostně nabídnou naše zdroje a pak teprve umožní i hledání na zablokovaných serverech. Z pohledu uživatelů to bude totéž jako odblokování cenzurujících vyhledávačů.“

„Dobře, to můžeš udělat,“ souhlasil otec Mihovič. „Měli bychom se ale poradit, jestli to bude v současné situaci stačit, anebo zda bychom neměli podniknout i další kroky.“

„Nevím, zda to bude stačit,“ vzal si slovo Jíra Roboch. „Sto tisíc lidí je příliš mnoho, než aby byli všichni cizími agenty. Takže jsou proti nám i obyčejní lidé. Nechci hádat, jakou na tom máme spoluvinu, řekl bych, že to skutečně přišlo od cizích agentů, nicméně lidé se k nim přidali. Je tedy na místě uvažovat i druhou možnost - ukončit plán na přestavbu společnosti na Zemi.“

„To myslíš vážně?“ vyskočila Slávka.

„Ano, myslím,“ přikývl Jíra. „Dobro se nedá zavádět násilím. Násilí změní dobro ve zlo, to je prostě princip. Jen pokrytci tvrdí, že účel světí prostředky. Chápu, všechny změny nejdou udělat po dobrém, nějaká míra násilí při tom být může. Osvobodíš-li otroky, omezíš tím svobodu otrokářů a ti se svých dosavadních výsad nikdy dobrovolně nevzdají. Ale pokus zavádět dobro proti vůli většiny nedopadne dobře, i kdyby proběhl hladce.“

„Jde o to, jestli opravdu sto tisíc oklamaných lidí představuje názor většiny,“ rýpla si Slávka.

„Sto tisíc lidí je na Prahu až dost,“ tvrdil Jíra. „Za mých časů...“

„Za tvých časů by to byli možná všichni obyvatelé Prahy,“ přikývla Slávka. „Dnes je v Praze lidí mnohem víc, jenže je oklamala současná lživá propaganda!“

„Nerozhoduje, zda byli oklamaní, nebo zda to byl i jejich pravý názor,“ namítl Jíra. „Můžeme je zkusit vyzvat k protidemonstraci. Když bude aspoň stejně početná, můžeme se začít bavit o tom, kdo představuje tu většinu.“

„Tak jako tak bych začala s rozdělováním ovi lidem,“ trvala na svém Slávka.

„To můžeme zkusit,“ připustil Jíra. „Tím nic nezkazíme.“

Diskuse v Radě Starších pak pokračovala ještě celou hodinu, ale nic nového už na ní nepadlo. Rada Starších nakonec přijala rozhodnutí o dvou bodech. První - rozdat lidem ovi a zahájit vlastní zpravodajství. Druhý bod - po rozdání ovi zkusit svolat do Prahy protidemonstraci, která rozhodne o dalším postupu orizemských.

„Doufám, že to tentokrát na celé čáře vyhrajeme,“ vzdychla si Slávka.

„Neříkej HOP, dokud nepřeskočíš,“ srazil její nadšení Jíra. „A i potom se nejprve podívej, zda jsi nedoskočila přímo do kravského lejna!“

„Povíme si to potom!“ odsekla Slávka.


Standa připravil dárkové balení orizemských ovi. V ozdobné krabici byly mimo ovi jen knížka návodu k použití a propagační letáček.

„Zvykli jste si už na lži, jaké vám vnucují vaše oficiální média? Nechcete se seznámit s jinými názory? Vyvolejte si televizní program z Orizemě a poslechněte si, co před vámi vaše vlastní média, jenže řízená ze zahraničí, soustavně zatajují! A kdyby nic jiného, ovi je dokonalejší než pozemské počítače - využijte jeho přednosti! Můžete volat vašim známým snadněji než obyčejným mobilem, umožní vám fotografovat, natáčet i přehrávat videa, případně pouštět mimozemské filmy - a navíc vám zpřístupní i spoustu dalších užitečných programů a funkcí.“

„A můžeme je roznášet,“ pochvalovala si Slávka.

„Ty ale budeš doma,“ ujistil ji Standa. „Dobrovolníků mám dost, ale nemusí se v tom angažovat lidi, kteří by se měli šetřit.“

Roznášení bylo nesmírně jednoduché a dobrovolníků bylo opravdu více než dost. Přihlásilo se na to většina Čechů žijících na Orizemi. Vtip byl v tom, že nikdo nic nenosil. Prostě oblétávali dům od domu všechna obydlí, od rozlehlých sídlištních paneláků po osamělá vesnická stavení. Všude se jen na chvíli zastavili - někde přitom museli projít zamčenými dveřmi - a dárkové balíčky nechali lizidům vytvořit přímo pod poštovními schránkami, včetně čerstvě napsaných jmen adresátů.

Při této rychlosti se oblast neobdarovaných rychle scvrkávala a dobrovolníci svou úlohu stihli splnit za jeden jediný den. Ráno začali - večer ohlásili splnění úkolu.

Standa dal lizidy zkontrolovat výsledek - a do některých lokalit poslal své dobrovolníky znovu, aby dodali některým lidem nová dárková balení. V Čechách totiž žije spousta vychytralců, kteří tyto dárky ještě za tepla pravým adresátům rozkradli v domnění, že je někomu výhodně prodají. V tom se ovšem přepočítali. Kdo se zmocnil více ovi, než mu náleželo, neměl je komu prodat - v Čechách je dostali všichni včetně batolat a nikdo neměl o další zájem. Kromě toho se dalo každé ovi oživit jen jedním majitelem - ukradené se už nikomu zapnout nepodařilo.

Standa již ten den večer zkontroloval pomocí lizidů všechna ovi a s uspokojením si všiml, že si je vyzkoušely desetitisíce lidí. Někteří jen ze zvědavosti, jiní se zájmem. Někteří si na nich dokonce pustili zpravodajskou televizní stanici OTV - Orizemská Televize. Provoz zajišťovala Rada Starších na Orizemi, o to se nemusel starat ani Standa. ani Slávka. Měli tedy na chvilku klid.

Nebo si to aspoň mysleli.


Pro vyhodnocení účinnosti této akce si stanovili týdenní lhůtu. Po této době by se již mělo projevit, jak lidé novinku využívají. Když ale týden uplynul a Standa se podíval na přehled, zamračil se. Ze všech rozdaných ovi se polovina nehlásila, nebyla zapnutá. Lidé je asi ze zvědavosti zapnuli, ale pak je kdoví proč přestali používat. Některé přitom nebyly za celý týden zapnuté ani jednou.

Brzy zjistil příčinu. Všechny klasické televizní stanice ve svých zprávách neustále opakovaly varování občanům, aby »mimozemské špehovací přístroje« proboha nepoužívali, ba ani nezapínali, jinak riskují úplné zotročení mimozemšťany. Renomované zahraniční univerzity uveřejnily velmi znepokojivé výsledky výzkumů vzorků ovi, údajně získaných od občanů České republiky, kteří jim je poslali s upozorněním na záhadné a podezřelé jevy, vyskytující se v jejich blízkosti, První s tím přišli vědci americké Harvardské univerzity, kteří objevili nebezpečné mentální vlny, vyzařující z přístrojů a nepřípustně ovlivňující lidskou psychiku. Podle nich hrozilo, že se zasažení lidé stanou jen bezmocnými loutkami v rukou mimozemšťanů.

Jejich výsledky brzy potvrdili vědci z britského Oxfordu i z německé univerzity Aachen a tuto zprávu vysílaly v opakovaných vstupech téměř všechny televize světa jako senzaci první velikosti. Nebylo pochyb! Mimozemšťané chtějí prostřednictvím malého národa Čechů ovládnout lidstvo! To se jim nesmí v žádném případě podařit!

Evropská Unie přispěchala s okamžitým zákazem dovozu jakýchkoliv podezřelých předmětů z Čech, čímž fakticky zarazila veškerý vývoz České republiky s výjimkou vyvádění peněz. Občané České republiky, nacházející se v zahraničí, dostali lhůtu osmačtyřiceti hodin, během níž se měli buď urychleně vrátit do Čech, nebo požádat v kterékoliv zemi světa o politický azyl.

Slovensko, Německo, Francie, Kanada a Austrálie slíbily tyto žádosti přednostně vyřizovat.

Sousedé České republiky - Rakousko, Německo, Polsko i Slovensko - obnovili na hraničních přechodech celní stanice. Celníci umožňovali občanům okolních zemí návrat domů, ale nepouštěli je už za jakýmkoliv účelem do »nebezpečné oblasti«. Občanům České republiky umožňovali návrat domů, byť s útrpnými pohledy, ale pro změnu je nepouštěli ven. Výjimkou bylo, když občan České republiky požádal o politický azyl přímo na hranicích - v tom případě ale ponechávali každému jen peníze a nutné osobní oblečení, všechno ostatní včetně automobilů museli na celnici odevzdat ke komisionálnímu zničení. Vyplácelo se to pouze těm, kdo měli v zahraničí dostatečně tučná konta a na hranici přijeli automobilem z půjčovny, ale podle front na většině hraničních přechodů se právě tak spousta Čechů rozhodla, jako kdyby je někdo předem poučil.

Všechny televize, pokrývající území České republiky, vysílaly tuto zprávu také téměř neustále a doplnily ji jen o navržené řešení této nebezpečné a delikátní situace. Podle televizních pokynů dali zastupitelé městských čtvrtí i starostové malých obcí přistavit na všechna vhodná místa odpadkové kontejnery, kam měli občané to »mimozemské svinstvo« předávat k »odbornému zneškodnění«.

„Dejme mimozemským špehům nepokrytě najevo, co si o nich myslíme!“ zněl hlavní slogan televizní kampaně. „Zničme přístroje mimozemšťanů i s jejich lživou propagandou a se zákeřnými mentálními vlivy!“

A loajální, patřičně vystrašení občané, se »kukaččích vajíček« poslušně zbavovali, aniž by je vybalili. Auta ani nestačila odvážet kontejnery do spaloven, kde přístroje před televizními kamerami pro jistotu předem komisionálně rozbíjeli.

Nejochotnější aktivisté občanům ušetřili i cestu ke kontejnerům. Obcházeli s velikými nůšemi obce dům od domu, vybírali od nich ovi a kladivy je likvidovali přímo na místě.

Byl opravdu div, že i po té ničivé vlně projevovala skoro polovina přístrojů aktivitu. Zvědaví občané, kteří je neodevzdali a ubránili je i před aktivisty, si pouštěli zprávy odlišné od televizních, někteří dokonce zkoušeli telefonovat se svými známými a zřejmě si vyměňovali i první zkušenosti.

Standa okamžitě poslal do redakce Orizemské Televize zprávu o organizovaném ničení ovi, vyvolaném západními televizními stanicemi. Redakce zprávu samozřejmě uveřejnila i s komentáři ve stylu: »Kdo chce kam, pomozme mu tam«, popřípadě ve smyslu »házení perel sviním«.

„Nezbavujte se našich ovi tak nerozvážně!“ varovala televize OTV své diváky. „Naše ovi lidi ovlivňují jen tak, jako jiné televizory - poskytováním zpráv. Ztratíte-li s námi kontakt, ztratíte také příležitost dozvědět se naše stanoviska. Jste ale lidé a máte schopnost rozeznat ze dvou názorů ten pravdivý! Z jednoho monopolního zdroje se pravdu nedozvíte! Ano, televize OTV nevysílá z Čech, ale ze zahraničí jsou ovládaná i ostatní média České republiky, důležité je, kdo je vlastní. My jsme Češi a že vám sdělujeme něco jiného? To si posuďte sami, ale nevzdávejte se nás.“

Úbytek počtů přístrojů v Čechách však nezadržitelně pokračoval.

Protimimozemští aktivisté totiž nevybírali ovi od občanů jen dobrovolně. Kde jim je nevydali ani po důrazné výzvě, vnikali do domů a bytů násilím a konfiskovali je. Všechny televizní stanice to pochválily jako uvědomělý čin hodný občanů České republiky, kteří si od cizáků nedají nic diktovat a zachrání své spoluobčany před zkázou i tam, kde k částečnému ovlivnění již došlo a lidé ty pekelné přístroje odmítli vydat nebo zničit sami. Časem jim určitě poděkují, že je na poslední chvíli zachránili před zkázou a zotročením!

Když se pak poškození občané obrátili na Českou policii, dostalo se jim strohého odmítnutí.

„Nemáte se paktovat s mimozemšťany!“ byla nejčastější odpověď.

Policisté si pouze pečlivě zapsali údaje o stěžovatelích a ti se brzy dočkali prvních výsledků. Zaměstnance do dvou dnů vyhodili z práce a všichni stěžovatelé se brzy dočkali návštěvy exekutorů a zabavování majetků, ačkoliv nikomu nic nedlužili. Nově ustanovení exekutoři sice po nějaké době uznávali svůj omyl, ale domácnosti po jejich nájezdu vypadaly jako po návštěvě lupičů - zničený nábytek, chybějící šperky, peníze i rodinné dokumenty - všechno ovšem podle zákona, stěžovat si už neměli komu, exekutoři jim ostatně dali najevo, že by to příště mohlo být ještě horší.

Po těchto zkušenostech si už nikdo neodvážil stěžovat. Počty mimozemských ovi mezi lidmi nezadržitelně klesaly, ačkoliv je někteří zbývající majitelé schovávali do různých skrýší.

Televize OTV nabídla majitelům zbývajících ovi jednoduché řešení proti jejich zabavování.

„Nastavte si pojistku proti zničení,“ navrhli jim. Ovi pak bude v nepravidelných intervalech podávat hlášení, že existuje. Kdyby hlášení nedošlo, náš server pochopí, že je zničené. V takovém případě uznáme, že to není vaší vinou a zdarma vám dodáme náhradní.“

Do půl hodiny po uvedení této zprávy využilo navrhovanou pojistku něco přes padesát tisíc uživatelů, ale proti celkovému počtu rozdaných přístrojů i proti počtu přístrojů již zničených to bylo zanedbatelné množství. A po první vlně se další přibývání pojistek výrazně zpomalilo.

Kde se projevily další návštěvy aktivistů, poslal tam Standa dobrovolníky a ti majitelům potají dodali nové přístroje. Přitom se dozvěděli o majitelích dalších zničených ovi, kterým je aktivisté zničili ještě před vyhlášením pojistky. Standovi dobrovolníci dodali nové všem a ihned jim pomohli zajistit si je vlastními pojistkami. Majitelé zničených ovi byli teď na tom vlastně lépe než ostatní. Aktivisté je už navštívili a byli se svou prací tak spokojeni, že je ani nenapadlo návštěvu opakovat.

Jenže jich bylo příliš málo a další ovi už se nehlásily, nejspíš byly zničené.

„Zřejmě o ně nikdo další nestojí!“ stěžoval si Standa otci Mihovičovi, když počet pojistek ani dalšího dne nepřekročil celkově šedesát tisíc. „Nejspíš je zastrašili...“

„Šedesát tisíc lidí, ochotných udělat pro další spolupráci s námi aspoň něco, je opravdu málo,“ vzdychl si i otec Mihovič. „V této chvíli nemá cenu svolávat požadovanou protidemonstraci, účast by byla ještě menší. Nastavení pojistky je drobná činnost, která se na veřejnosti neprojeví. Nosit po kapsách tajně ovi je nebezpečnější, ale přijít na demonstraci znamená jít s vlastní kůží na trh a to by dnes mohlo být i nebezpečné. Odhodlá se k tomu jen zlomek těch, kdo s námi ještě sympatizují.“

„Co s tím ale budeme dělat?“ vrčel nesouhlasně Standa.

„Svolám další Radu Starších,“ slíbil otec Mihovič. „Doufám, že se jí zúčastníš aspoň na dálku a případně přidáš svůj názor. Ale v Čechách nevidím žádné velké nadšení.“

„A co bys chtěl vidět?“ opáčil Standa. „Počítám s tím, že s námi bez dalších podmínek půjdou jen bývalí staříci z eldéenek. Ti jako jediní pochopili, co jim chceme přinést. Možná se k nim přidají i jejich rodinní příslušníci a pár tisíc dalších nadšenců, ale většina národa to nebude.“

„Budou mít tedy smůlu,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Jíra Roboch to řekl správně. Dobro se nedá dělat proti vůli těch, jichž se týká.“

Radu Starších svolal otec Mihovič na následující dopoledne, aby měli možnost v širším kruhu to důkladně projednat.

Standa ale tušil, že to nedopadne dobře...


Rada Starších se tentokrát rozdělila na dva tábory.

Jeden prosazoval návrh odpovědět na teror aktivistů silou. Aktivisté používají násilí, porušují domovní svobodu a svévolným ničením zabraňují lidem v přístupu k nezávislým informacím, čímž napomáhají jejich zotročování, ergo - je třeba zločiny patřičně potrestat a zamezit jejich opakování, třeba tím, že provinilcům dáme alespoň krátkodobě, třeba jen v trvání pár měsíců, ochutnat Pekla.

Druhý tábor argumentoval tím, že násilí plodí zase jen násilí a dobro se zavádět násilím nedá a zejména ne proti vůli těch, kterým má sloužit. Naposledy zaváděli dobro násilím komunisté - také dělali všechno »pro lid« a kdo s nimi nesouhlasil, toho trestali jako zločince. Je přece věc názoru, zda Sedmero představuje dobro. Na Orizemi se na tom shodli všichni, ale už Ori-Afro-Američané je zásadně odmítli. Ale i kdyby to na Ažefkoji dopadlo bez Sedmera špatně, vnucovat dobro násilím je cesta do pekla, kde by se mohli nakonec sejít všichni.

Přizvali si na rozsouzení i Vědoucího Ažefkoje Razboga.

„Jak je to dneska s násilím na Ažefkoji?“ zeptal se ho Jíra.

„Každý desátý chlap z těch původních je už mrtvý,“ řekl Razbog. „Úmrtnost žen je nižší, ale i těch už zabili tři tisíce. Od chvíle, kdy jste zastavili příchod dalších vězňů, jich ubývá a ubývá.“

„Spíš bych očekával, že jich bude přibývat,“ zajímal se ze svého »balkonu« Standa. Lizidy jim prodlužují život, přirozenou cestou by umírat neměli. Oni nemají děti?“

„Zatím jen výjimečně,“ opáčil Razbog. „Uvědomte si, že tam přicházely vězeňkyně rovnou z amerických ženských věznic. Tři čtvrtě roku se žádné děcko nenarodilo, tak dlouho to přece trvá. Nejstaršímu žijícímu novorozenci je teprve půl roku. Pak si ale rychle zavedli pravidlo, že se o děti starají matky a těm do toho nikdo nemá co mluvit. Jsou tam zatím krátce, ještě se jim ani mnoho dětí narodit nemohlo, ale dětskou úmrtnost mají opravdu vysokou. Když matka vystrčí z domu na mráz novorozeně a není to trestné, protože je to čistě její věc, není divu, že se to rychle rozšířilo. Přiznám se, připomíná mi to řádění mongolských hord v Evropě ale dohodli jsme se, že do toho nebudeme zasahovat, tak mlčím. Od Mongolů bylo taky lepší držet se co nejdál!“

„Máš nějaký přehled o tom, kolik dětí to už odneslo?“ zeptal se ho rychle Standa.

„Přehledy mám v pořádku,“ vzdychl si Razbog. „Doposud se narodilo šest set dvacet pět dětí, žije jich jen dvaadvacet. Většina nepřežila první dva dny od porodu.“

„To jsou tam tak krkavčí matky?“ zděsil se Standa. „Vždyť mají, cokoliv si přejí!“

„Mají, cokoliv si přejí,“ souhlasil Razbog. „Jenže děti se rodí, i když si je nepřejí. Pro většinu jsou jen přítěží a protože císař Ritchie vyhlásil, že je to jen na nich, nikdo jim do toho nemluví, až se to stalo pravidlem. Těch pár matek, které se o děti starají, jsou spíš výjimky. Mateřské city ještě nevymřely ve všech a úplně, ale většina se chová doslova hanebně. Ale může to být i tím, že mezi nimi není nikdo, kdo by provedl kvalifikovaně potrat, takže to řeší až po porodu. Ale slyšel jsem od některých, že ve Spojených státech už dlouho dělají lékaři potraty až během porodu, takže je v tom opravdu jen nepatrný rozdíl.“

„Oni nemají rodiny?“ zajímal se Standa. „Ty se přece mají o děti starat!“

„Rodiny jsou podle císaře přežitek,“ odvětil Razbog. „Vyhlásil naprostou svobodu ve všech ohledech, zejména v sexu. Souloží každý s každým, nikdo se nestydí ani na veřejnosti. Zpočátku si slavně založili pár »domů sexu«, ale brzy je tiše zrušili. Když všichni souloží kdekoliv bez zábran, jsou domy sexu zbytečné - museli by se o ně starat a tam se nestará nikdo o nic. Kdo si při mejdanu vymlátí okna nebo dokonce zapálí, objedná si nový dům. Už tam jsou celé čtvrtě vylidněné, plné jen zřícenin a spálenišť.“

„No potěš koště!“ vzdychl si Standa.

„Do dnešního dne se na Orizem vrátily necelé dvě stovky lidí,“ pokračoval Razbog. „Většina z nich byly ženy - nejspíš se jim nelíbilo, že byly podle »zákonů silnějšího« těmi slabšími. Utekly zejména ty, kterým dítě na mráz vystrčili hned po porodu proti jejich vůli. Přidalo se k nim také pár chlapů, co se na to nemohli dívat, ale ostatním se tam zřejmě líbí.“

„A my to tak necháme?“ ptal se znechuceně Standa. „To jsme přece nechtěli! Vraždění mimin je největší a přitom nejzbabělejší zločin co znám!“

„Slíbili jsme jim nezasahovat,“ pokrčil rameny Razbog. „Mají co chtěli!“

„Dohodli jsme se, že to tak necháme,“ přikývl i otec Mihovič. „Žijí takhle zatím jen pár let, to je příliš krátká doba na vyhodnocení.“

„Ale když... souloží každý s každým...,“ zeptala se Slávka, „nemají problémy s šířením nemocí jako je AIDS?“

„Nemají,“ zavrtěl hlavou Razbog. Lizidy uzdravily i ty, kdo tam jako nemocní přišli. Císař to vyhlásil jako důkaz správnosti jeho rozhodnutí vytvořit konečně první svobodný svět.“

„Ani křesťanům mezi nimi to nevadí?“ chtěla vědět Slávka.

„Císař Ritchie prohlásil křesťanství za přežitek,“ přikývl Razbog. „Musím mu přiznat, kdo se chce dál řídit křesťanstvím, může - ale je to věc jeho svobodného rozhodnutí. Nesmí při tom bránit nikomu v sexu - což beztak nikdo nedělá, vzhledem k tomu, že manželství a rodiny prakticky nikdo nerespektuje - je to přece přežitek. Každý tam musí povinně uznávat jen císařství a zejména osobu císaře, neboť právě císař všechny »osvobodil ze žalářů rozpadající se pozemské civilizace«, jinak mají všichni naprostou volnost.“

„Císař si přisvojil všechny zásluhy?“ vrtěl Standa hlavou nechápavě.

„Ano,“ souhlasil Razbog. „Ale jediná povinnost občanů Ori-Afro-Země je, že se musí každé ráno poklonit směrem k hlavnímu městu Ritchietownu. Císař víc nevyžaduje a vydává to za důkaz dokonalé svobody. Zavedl dokonce pravidlo pro ty, kdo některé ráno - nebo i vícekrát za sebou - na povinnou poklonu zapomenou. Stačí, aby se pak v rychlosti poklonili dvakrát a vše je odpuštěno.“

„Velice liberální a shovívavý panovník!“ podotkl ironicky otec Mihovič.

„Spíš není, kdo by to kontroloval!“ ušklíbl se Razbog.

„No - když je ani AIDS neumravní, tak to tam musí vypadat!“ odfrkl si Standa.

„Tak to vidíte!“ řekl Jíra Roboch. „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Když nenutíme tyhle, proč nutit jiné? V Orizemi Sedmero dodržujeme, ale proč to vnucovat i v Čechách, zejména když si to tam nikdo nepřeje?“

„Až na těch šedesát tisíc, kteří by si to přáli,“ podotkl Standa.

„Šedesát tisíc je na deset milionů Čechů opravdu hrstka,“ opáčil Jíra.

„Nemůžeme přece kvůli nim utiskovat ostatní,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Ale uznejte, bylo by sprosté něco jim slibovat a pak to vzít zpět. Nehledě na to, že je to pro ně i zdroj problémů. Navrhl bych nabídnout těmto lidem život na Orizemi. Samozřejmě jen nabídnout, nikoho nenutit.“

„To je snad trochu málo, nemyslíš?“ nesouhlasil Standa.

„Ale můžeme to splnit bez násilí!“ opáčil otec Mihovič. „Jedině bez násilí to může být pro ně přínosné, jen když se pro to sami a dobrovolně rozhodnou.“

„Nabídka skoku do prázdna nemůže vypadat tak skvěle, aby se pro ni rozhodli,“ namítl Standa. „Nikdo nebude nadšený, když neví, do čeho jde.“

„Vyberte tedy z ruské produkce pár současných filmů, zobrazujících běžný život na Orizemi,“ navrhl Jíra. „Ať lidé na Zemi vidí, do čeho je lákáme, ať to pro nikoho není skok do prázdna.“

„Slávko, ty máš přehled o ruských filmech, ne? Jaké bys pro to vybrala?“ navrhl otec Mihovič.

„Pár jich najdeme,“ odvětila Slávka zklamaně. „Ale když těch pár tisíc příznivců vezmeme do Orizemě, nezbude nám v Čechách nikdo.“

„No tak nezbude,“ pokrčil rameny Jíra. „Asi jich tam většina zůstane. K emigraci se každý jen těžce odhodlává. Ohledy na příbuzné, známé... Možná jich přijmeme třetinu, nebo i méně. Ostatní zůstanou na Zemi.“

„Zůstanou - ale už ne jako naši příznivci,“ namítl Standa. „Pod vlivem cizí propagandy nám brzy budou i oni přisuzovat slabost a přidají se k většině.“

„Proč by nám přestali fandit, když budou vědět, že jsme ustoupili, abychom nemuseli proti našim odpůrcům použít násilí?“ opáčil Jíra. „To přece musí ocenit každý! Vždyť ani z Čech úplně nezmizíme. Možná zrušíme kancelář a budeme se angažovat jen na zapřenou, ale budeme v našich příznivcích podporovat naději, že tu pořád jsme a naše nabídky platí. Budeme nadále vysílat televizi OTV, aby lidem otevírala oči. Navrhoval bych svěřit našim příznivcům možnost vytvářet ovi i pro další zájemce, aby jejich počty neklesaly, ale naopak stoupaly. Však lidé prohlédnou a uvědomí si, jakou udělali chybu. Jakmile to půjde, umožníme našim příznivcům cesty do Orizemě, aby to u nás poznali na vlastní oči.“

„Pokud jim to političtí aktivisté milostivě dovolí!“ vyhrkla Slávka.

„Nemyslím si, že bychom měli v Čechách zakládat veřejnou cestovní kancelář,“ řekl Jíra. „Tu by nám zatrhli, nejspíš i s použitím násilí na našich příznivcích. Ale umožníme některým zájemcům cesty do Orizemě - třeba jen vlastníkům ovi, jako jejich další funkci.“

„A udělat z nich nějakou kastu vyvolených?“ zamračil se otec Mihovič.

„Ne,“ odsekl Jíra. „Jen zájemce. Kdo zájem nemá, ať nechá být. Ale ty, kdo zájem mají, bych na Zemi podporoval a třeba bych jim nabídl i lepší život u nás. Nabídli jsme lepší život i těm, kdo se dobrovolně vrátí z Ori-Afro-Ameriky, až se mu tam přestane líbit. Pro jistotu jsme je rozptýlili po celé Orizemi, oni se ve většině případů přistěhovali do městeček mezi ostatní, dnes už mluví česky, rusky, polsky nebo i francouzsky, podle toho, koho mají za sousedy, ale zdá se, že jsou spokojenější než doma ve Spojených státech - natož na Ažefkoji u císaře Ritchieho! Češi by měli výhodu, mohli by se uchytit mezi Čechy, odpadla by nutnost učit se nějaký jazyk.“

„No, zkusit to můžeme,“ ustoupil otec Mihovič.

„Já jsem ale pro potrestání těch, kdo se podíleli na ničení,“ trval na svém Standa.

„Myslíš podle přikázání »Svévolně nezničíš«?“ požadoval otec Mihovič upřesnění. „Obávám se, že to byla většina národa!“

„To je jen jeden důvod,“ odvětil Standa. „Netrestal bych nikoho, kdo vyhodil ovi dobrovolně, zejména když všechny televize lidi strašily, že jsou určené ke špehování. Ale právě to je přece proti přikázání »Neposkytneš křivého svědectví« a to bychom ztrestat měli. A násilné odebírání ovi je zas porušení přikázání »Nezotročíš«. Nemluvě o policistech, kteří na ty lidi poštvali nově vyškolené exekutory! Staří exekutoři se ještě nevrátili z Pekla a už je nových ještě víc!“

Exekutor je zřejmě hodně výnosné povolání,“ podotkl otec Mihovič.

„Jsem pro odnést je tam znovu a všechny,“ trval na svém Standa.

Debata o exekutorech pokračovala ještě dlouho, ale její závěr vyzněl proti výhodnosti tohoto povolání. Standův návrh měl hodně příznivců.

Exekutoři se měli nač těšit...

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20