Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Černá revoluce

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Nad Ritchietownem zakroužila letka pěti průhledných letadel.

„Ďáblové!“ ozvalo se zaječení nějaké ženy.

Jako když střelíš do vrabců, všichni opustili zasklené, zateplené verandy a stáhli se do domů, co nejdál a co nejhlouběji. Několik chlapů z císařské gardy vyšlo naopak opatrně z budov, aby měli lepší rozhled. Jakmile se pětice průhledných letadel opět objevila, zasypali ji soustředěnou palbou z automatických zbraní.

Nebylo jim to nic platné. Žádné z průhledných letadel nezačalo kouřit na znamení zásahu. Po chvilce soustředěné palby došla některým střelcům munice, ale než vyměnili zásobníky, pět letadel náhle mezi domy přistálo a rozplynulo se. Pětice ďáblů v rojnici postupovala městem. Palba na ně ani tentokrát neměla účinek. Ďáblové přešli do klusu, rozběhli se do stran a každý zamířil ke svému střelci. Ani dávka zblízka je nezastavila - každý popadl chlapa a v jediném okamžiku s ním zmizel.

V ulici chybělo pět »veselých hochů« z císařské gardy a pět nováčků se mohlo těšit na brzkou doplňovací přísahu - pokud se jí dožijí. Protože ďáblové se teď vraceli každou hodinu. Pokaždé odnesli pár lidí, nejčastěji těch, kdo na ně stříleli, ale když zalezli všichni a neozval se ani jediný výstřel, vnikali ďáblové i do nejbližších domů a odnášeli si své oběti odtud. Zabarikádování proti nim nepomáhalo, ďáblové procházeli zdmi stejně jako všemožnými barikádami.

Císař Muhammad Ritchie využil výsady, či spíš znalosti jména Vědoucího Ažefkoje Razboga z Kurima, aby se s ním spojil.

„Poslyšte, jak mi vysvětlíte, že nás tyranizují nějaké příšery z vesmíru?“ obrátil se na něho se svým obvyklým samolibým tónem, na jaký si už v Ori-Afro-Americe zvykl.

„Vás tady někdo tyranizuje?“ podivil se Razbog.

„Vždyť vám to říkám!“ odsekl císař. „Co s tím budete dělat?“

„Já?“ podivil se hodně okázale Razbog.

„No vy!“ opáčil císař. „Dohlížíte snad na nás, ne?“

„Já?“ Razbog se opět podivil. „Ale to je nějaký omyl! Já tady dohlížím na chod lizidů, to jsou stroje, které vám dodávají, co si objednáte. Starám se, aby vám tento svět obrazně i ve skutečnosti nevybuchl pod nohama. Kdybych směl zasahovat do toho, co tady vyvádíte, zavedl bych vám ihned Sedmero, to si tedy pište. Jenže to právě nesmím - Rada Starších Orizemě vám slíbila naprostou volnost, takže se omezuji na technický dozor nad lizidy.“

„Ale jak to, že nám sem lítají nějaké vesmírné příšery? Už odnesly třicet lidí a jejich nájezdy neustále pokračují. Jak to, že o tom nevíte?“

„Dobrá, podívám se po nich,“ slíbil mu Razbog - a ani nebylo znát, že se usmívá pod vousy.

Zhruba po dvou hodinách a dalším náletu - tentokrát šestice ďáblů - zavolal Razbog naopak císaři Muhammadu Ritchiemu.

„Tak jsem zjistil, odkud na vás pořádají ty nálety,“ hlásil mu skoro spokojeně. „Ale příliš vás nepotěším.“

„Jak to?“ vybuchl císař. „Neříkejte, že s tím nemůžete nic dělat!“

„To je právě to - nemohu,“ odvětil Razbog. „Chyba je, že se v okolním vesmíru rozkřiklo, že na této planetě neplatí Sedmero, takže nám sem začali létat vesmířané, kterým se - tak jako vám - zachtělo ničím neomezované svobody. A to včetně svobody podle chuti si zalovit.“

„No jo, ale oni začali lovit nás!“ zaúpěl císař.

„Začali,“ přikývl Razbog. „Jenže i oni chtějí být svobodní a nikým neomezovaní. Víte, jak dlouho je Sedmero omezovalo? Statisíce let je poctivě dodržovali! Teď se ukázalo, že je ve čtyřech vesmírech jediný výjimečný svět, kde se Sedmero dodržovat nemusí. Takže toho ihned využili! Je to přece i jejich právo, ne?“

„Ale oni tady létají v letadlech, které jste nám nepovolili!“ protestoval císař. „Proč to dovolíte jim a nám ne?“

„Nikomu tady žádné letadlo nepovoluji!“ odmítl Razbog nařčení. „Pokud tady někdo létá, tak určitě ne s pomocí našich lizidů, na tom trvám. To bych je nesměl mít zablokované tak, že je ani já sám nemohu používat! A odblokovat to nejde. Zato tady máte úplnou volnost ve zbraních, nikde ve vesmíru není taková! Ovšem moc bych se na ně nespoléhal.“

„Vždyť mohou ti démoni ohrožovat i vás!“ naléhal Ritchie. „Nebo ne?“

„Nemohou,“ odvětil Razbog. „Naštěstí mohu použít vesmírné skoky, takže se na mě ti lovci nedostanou. A to je dobře, není oč stát!“

„Co se proti nim dá vlastně dělat?“ zeptal se rozhodně císař.

„Fakticky nic,“ odvětil stručně Razbog. „Máme s nimi smlouvy o vzájemném respektování. Kdyby nám začali škodit na kterémkoliv jiném světě, vznesli bychom oficiální protest a jejich Rada by si je rychle umravnila. Dosud jsme si na ně nemohli stěžovat. Upřímně řečeno, člověk má proti nim méně šancí než proti hladovému sibiřskému nebo bengálskému tygrovi. Na tygry platí obyčejné pušky, na gufyry ne...“

„Tak co proti nim uděláte?“ vybuchl netrpělivě císař.

„A co mám proti nim dělat?“ rozkřikl se i Razbog. „Vydupali jste si svět bez Sedmera, tak si ho užijte! Vždyť se vám tady do dneška náramně líbilo!“

„Jenže to nás tyhle příšery nelovily!“ namítl císař.

„Já vím,“ přikývl Razbog. „Donedávna jste byli nejsilnější a lovili jste ty slabší, takže se vám to líbilo. Těm loveným se to líbilo méně, ale co mohli dělat? Museli bychom vás omezit a to je na zdejším světě nepřípustné. Dohody jsou dohody! Jenže teď jste se stali těmi slabšími vy! Sedmero jste zavrhli, nechrání vás a chránit vás nebude - tak si to pěkně užijte!“

„Víte aspoň, co s našimi lidmi dělají?“

„Nevím. Gufyrové jsou podle zubů dravci. Doufám, že si vás nedávají ke svačině, ale vyloučit to nemohu, jistě to nevím a ani to nechci vědět,“ odvětil Razbog.

„Ale co teda proti nim můžeme dělat?“ zaúpěl téměř prosebně císař.

„Věděl bych jedno,“ vzdychl si Razbog. „Máte pojistku, umožňující návrat na Orizem, kde platí Sedmero a tihle ďáblové jsou úplně neškodní, protože je dodržují i oni. V Ori-Afro-Americe ale mají stejnou svobodu jako kdokoliv. Přece byste jim ji neupírali!“

„Ale to jsme nechtěli!“ protestoval císař.

„Že ne?“ opáčil Razbog. „Mám naopak dojem, že jste přesně tohle chtěli! Svět, kde je volnost ve všem, kde neplatí Sedmero a kde si může každý dělat co chce. Dostali jste svět, jaký jste si přáli! Vymínili jste si drobná vylepšení - zbraně, auta, silnice, ale o jakémkoliv omezování jste nechtěli ani slyšet. Tento svět je tedy čistě váš - volný a svobodný! Vychutnejte si ho!“

Zrušil spojení a odmítal navázat další.


Následující týden probíhal ve znamení černé revoluce na Ažefkoji, jak ji nazval otec Mihovič podle vzoru revolucí všech možných barev na Zemi.

Hromadný návrat či spíš úprk Ori-Afro-Američanů ze své svobodné republiky zpět na Orizem neměl obdoby. Dosud se vrátilo jen pár set jedinců, teď se ale na ostrově Gsar, kde měli rozmístěné přistávací značky pro návrat, vyrojily desetitisíce Ori-Afro-Američanů. Císař Muhammad Ritchie se nezachoval jako správný kapitán, neboť opustil svůj palác jako první. Věrná garda ho následovala. Ještě že se jejich útěk včas rozkřikl i mezi ostatními, jinak by tam zůstali na pospas ďáblům.

„Copak, copak?“ podivoval se otec Mihovič, když je přiletěl uklidňovat. Po návratu se totiž Ori-Afro-Američané mezi sebou pohádali, až létaly pěsti a tekla krev, naštěstí po ranách pěstí jen z rozbitých nosů. Vědoucí Ažefkoje Razbog před návratem všechny preventivně odzbrojil, jinak by to nejspíš dopadlo hůř. Naštěstí všichni ochotně odevzdávali zbraně, na Orizemi zakázané.

„Co že se vracíte - a skoro všichni naráz?“ podivoval se otec Mihovič.

Ptal se jich velice pokrytecky, protože dobře věděl, co se na Ažefkoji stalo.

Razbog z Kurima přijal funkci Vědoucího na Ažefkoji v dobré víře, že to nějak zvládne. Jenže po několika měsících cítil, že nečinné pozorování nespravedlností, které se tam děly, je nad jeho síly. Tolik zvůle za tak krátkou dobu nedokázal v Evropě napáchat ani Čingischán! Disciplinovaně mlčel, ale uvnitř mu to již po půl roce vřelo.

Teoreticky by snad mohl něčemu z toho zabránit. Snažil se pomáhat slabším, kterým se stalo příkoří, na jeho radu nakonec odešla většina těch, kdo se rozhodli z tohoto světa utéci, ale viditelné zlepšení tím nenastalo. Uteklo jen pár znásilněných žen, kterým došlo, že volnost a svoboda je jen pro ty nejsilnější. Většina z těch, kdo byli při různých příležitostech zbiti, poníženi a zraněni, pořád věřila, že se přece jen dostanou mezi Císařovy věrné a budou se mít dobře, ačkoliv mohli vidět, že Císař přibírá mezi své lidi nováčky jen když v řadách jeho »veselých hochů« dojde k tragické hádce a někdo z nich skončí s kudlou v žaludku nebo s olovem v hlavě. Potom dovoloval nováčkům složit slavnostní přísahu a doplnil řady svých věrných, ale to se stalo za tu dobu jen několikrát.

Nejvíc ale Razboga naštvalo, když viděl umrzlé novorozence. Na Ažefkoji nebylo subtropické podnebí, jako na Orizemi, většina pevnin připomínala spíš tundry a tajgu na Sibiři, ale lizidy všem celoročně zajišťovaly obživu i zateplené domky, takže nikdo nemusel žít jako bezdomovec. To, že za těchto podmínek některé nezodpovědné matky ponechávaly své novorozence umírat zimou, bylo podle něho vrcholem bestiality. Pravda, i některá zvířata vraždí své potomky, ale to jsou bestie.

Co s tím ale mohl dělat? Jako Vědoucí byl na Ažefkoji z původních vesmířanů sám. Kromě něho tam byli jen Ori-Afro-Američané, na které se nemohl v ničem spolehnout. Odnesl sice několik prvních kojenců do svého příbytku, ale co s nimi? Mateřské mléko v kuchařkách chybělo, nikdo je dosud nepotřeboval. Na Dzígvlegtu i na Orizemi byly kojící matky zdravější než na Zemi a měly vždy dostatek vlastního. Jak má jeden chlap nakrmit desítky cizích novorozenců?

Zkoušel to několik týdnů, ale pak to vzdal. Kojenců, vystrčených na mráz, si přestal všímat. Hynuli mu i ti, které si původně usmyslil zachraňovat - a nebylo divu, většina jich byla nezřízeným životem rodičů tak nebo tak postižená. Matkám, věčně naloženým v lihu a kouřícím všelijaké jedy tabákem počínaje a opiem konče, se zdravé děti nerodily. I lizidy by potřebovaly více času na nápravu defektů. Chtěl aspoň některé donést na Orizem, kde by se snad našlo pár soucitných adoptivních rodičů, ale když si rozmýšlel, jak to co nejlépe přednést Fritzovi Pilzovi, došlo mu, že to opravdu nemá smysl. Nač napravovat fatální chyby jiných?

Když pak ke všemu zjistil, že z pěti dětí, které jakž takž udržel naživu, je zdravé asi jen jedno, dvě jsou slepé, tři úplně hluché a dvě navíc mongoloidní, vzdal to.

Vrátil děti matkám, ačkoliv za to od nich schytal jen nadávky, pohrozil jim, že jejich děti už podruhé zachraňovat nebude a vrátil se do svého brlohu bez vchodu.

Ani jedno z vrácených dětí následující noc nepřežilo. Matky je opět vystrčily na mráz. Tím to prostě zpečetily.

Razbog z Kurima se té noci po jedenapůl tisíci letech opil do němoty - v Ori-Afro-Americe byl i alkohol koncentrovaný jako na Zemi. Druhého dne, když se probudil a zjistil, co se vráceným dětem stalo, postěžoval si Vědoucímu sousedního světa, Rusovi Anafasiji Kontraďjevičovi Žilkovu.

„Co jsem si to uvázal na krk za balvan!“ hořekoval.

„Taky si myslím, že tohle Rada Starších nezvládla,“ rozvážně přitakal více než tisíciletý Rus. „Ale mám nápad. Mám nedaleko známého, který není vázaný usnesením naší Rady Starších. Ten by nám mohl pomoci! Musíme s ním ale opatrně, je to gufyr - hele, nech mě s ním jednat...“

„Ale pospěš si, čím později, tím hůř!“ pobídl ho Razbog.

Žilkov ale jednal rychle a již téhož dne požádal Razboga o svolení dočasného volného pohybu pro gufyrské komando, které by se mělo Ori-Afro-Američanům nějakou dobu věnovat.

Razbog svolil a gufyrové se pustili do příprav.

A vzali to opravdu hopem...


Večer zavolal otec Mihovič Standovi, ale nevypadal optimisticky.

„Poslyš, Stando, Mám špatné zprávy, ale ty jsi silný, ty je vydržíš.“

„Nestraš!“ napomenul ho Standa. „Co se zase stalo?“

„Slávka se nejspíš vzpamatuje, ale... ten Sandišůt nejspíš přímo v ní udeřil vaše dítě... zkrátka jste o ně přišli...“

Standa zůstal jako po ráně palicí do hlavy.

„A co Slávka?“ napadlo ho po chvilce.

„Jak říkám, doktor Hybeš tvrdí, že se vzpamatuje,“ sliboval otec Mihovič.

„Aspoň že ona...“ vzdychl si Standa. „A já nesmím na Orizem! Poprvé mi to opravdu vadí!“

„Věřím ti to, to si umí představit každý,“ ujistil ho otec Mihovič. „Slávka je pořádně zdrchaná, snaž se jí to nezhoršit. Například nechtěj, aby byl pohřeb na Zemi, v dnešní době je to příliš velké riziko. Budeme to muset zvládnout na Orizemi a bez tebe. Doufám, že to vydržíš? A taky bych vám radil, abyste teď nespěchali s dalším potomkem.“

„To je mi jasný,“ přikývl Standa. „Ale měl bych být se Slávkou, to snad pochopíš.“

„Ano, je mi to taky jasné,“ přikývl otec Mihovič. „Jenže ty na Orizem nesmíš a tahat Slávku na Zem by bylo opravdu krajně nezodpovědné. Nikdo ti nemůže vyčítat, že zůstaneš na Zemi a Slávku ponecháš na Orizemi, to je prostě v této chvíli jediné možné řešení. Naopak to musí každý ocenit. Neboj se o ni, tvoji rodiče ji pohlídají. Taky Slávka tě pozdravuje, ale upřímně řečeno, nechtěj ji teď vidět, je z toho všeho ještě celá zelená a přepadlá... dej jí čas aspoň do rána, až si tě sama zavolá.“

„Rozumím, i když nesouhlasím,“ odvětil Standa. „Jenže to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Aby mě teď honem volala, když sama nechce, k tomu ji nutit nebudu. Jestli ji uvidíš dřív, než mi sama zavolá, pozdravuj ji ode mě.“

„Tak vidíš, nech si zatím projít hlavou, co jí řekneš, spíš se dneska soustřeď na to, co uděláte na Zemi se Sandišůty.“

„Roztrhám je na ovesné vločky!“ slíbil Standa.

„Dost pochybuji, že bys to dokázal,“ řekl otec Mihovič. „Spíš si dávej pozor, aby oni něco neudělali tobě. Slávku by to úplně zničilo.“

„Dám si pozor,“ slíbil Standa - a zrušil spojení.

Pak se otočil obličejem k zemi a začal brečet.

Ještě že to nikdo nevidí...


Standa si upravil provizorní přístřešek a věnoval se situaci v Čechách. Slávku zanechal v laskavé péči rodiny Tvrzníků a otce Mihoviče na hradu JukagyriOrizemi do doby, než se vyjasní, kolik Sandišůtů na Zemi zůstalo a kde se tam vlastně vzali. Pro tuto chvíli byla úplně vyřazená a Standa kladl otci Mihovičovi na srdce, aby se o ni starali za něho, což mu otec Mihovič slíbil.

Český prezident tvrdil, že katastrofa na Marsu byla kamufláží a měla za cíl pouze ukolébání jejich pozornosti. Nedalo se ale pochybovat o tom, že lizidy na Marsu vybuchly. Jen je otázka, kolik tam v té chvíli bylo Sandišůtů a zda a jak se vrátili na Zem. Možné to ale bylo. Stačilo, aby měli k dispozici préto nebo podobnou rovnocennou náhradu. Kdysi se neúspěšně snažili získat od gufyrů adchyf, ale návrh na výměnu za chitsaldily odmítli. Je tedy možné, že si vyvinuli vlastní teleporty. Když se to podařilo zaostalým lidem, proč by to nedokázali mnohem vyspělejší Sandišůti? Préto se beztak od adchyfu odlišovalo hlavně zaměřováním, vlastní přesun mohl být v obou případech velice podobný. Proč by něco takového nevyvinuli i oni?

Bylo by ale velice nepříjemné, kdyby se jim podařilo získat přístup do dalších světů. Adchyfpréto byly v tomto směru jedinečné, ačkoliv působily podobně. Ale jen dva lidé ve všech známých vesmírech měli schopnost využívat oba systémy - Standa se Slávkou. Proto nemohli gufyrové na Zem ani na Orizem a lidé s prétem neměli přístup na světy gufyrů.

Kdyby měli Sandišůti vlastní systém, podobný oběma dosavadním, bylo by to velice zlé. Lidé i gufyrové mohli zatím alespoň doufat, že jsou Sandišůti omezení na oblast Země. Kdyby se jim ale podařilo proniknout dál do vesmíru, bylo by to na pováženou.

A málem už tuto možnost zajetím Slávky získali. Bude nutné zesílit na Zemi ostražitost. Standa se nebál nadarmo chvíle, kdy by Sandišůti získali préto a s ním i přístup do všech světů, obydlených lidmi. V okamžiku setkání tváří v tvář měli přece jen Sandišůti až příliš navrch. Nejlépe by udělali, kdyby ze Země stáhli všechny lidi se schopností ovládání préta. Jenže v Orizemi to mají všichni, na Zemi by museli mimozemšťany zastupovat jen nově získaní dobrovolníci z řad pozemšťanů.

Určitě by je měli vybavit ovládáním lizidů a možná by jim měli dát aglomno.

Ale préto - préto rozhodně ne.

Safety first!


S maličko lepší zprávou přišli naštěstí gufyrové. Spojení se Standou si vyvolal sám Vědoucí Adu, aby si s ním pohovořil.

„Poslyš, člověče, je mi opravdu líto, co se stalo,“ začal omluvně.

„Nechme to být,“ poprosil ho Standa. „Není dobré se v tom ještě rýpat.“

„Naopak,“ řekl gufyr. „Myslím, že vám dlužíme několik důležitých informací. Kdybyste je dostali včas, mnohé zlo by se nestalo. Ale možná ještě není úplně pozdě.“

„Máte nějaké nápady proti Sandišůtům?“ ožil trochu.

„Ano,“ přikývl gufyr. „Kdybyste je věděli dřív...“

„Tak pověz, oč jde,“ vybídl ho Standa.

„Donedávna jste nám předávali případy, kdy bylo nutné oddělit Sandišůta od člověka,“ začal trochu zeširoka gufyr. „Přitom vám šlo, jak jsem pochopil, hlavně o to, aby oddělovaným nehrozilo příliš velké nebezpečí. Ale podle našich expertů to nejlépe zvládnete sami, bez nás.“

Standa se zamračil. Zvládnete to nejlépe sami - to se mu snadno řekne!

„Museli bychom vědět, jak!“ namítl.

„Jediné, co potřebujete, je aby vás nevnímal,“ pokračoval gufyr. „Nejnebezpečnější je, dokud není vložený. To vás vnímá ostře kolem dokola. Když se ale do někoho vloží, omezí si sám vnímání okolí na nedokonalejší lidské smysly. Proto s sebou někteří nosí k vynahrazení toho utlumení různé indikátory. Ty ale mají buď vektorovou charakteristiku, takže jsou citlivé jen z jednoho směru, nebo všesměrovou, jenže pak neumožňují určit, odkud jim to hrozí. Složeného člověka-Sandišůta můžete tedy úspěšně překvapit zezadu, odkud vás pořádně nevnímá.“

„Dobrá, ale co s ním, když už je nacpaný do lidského těla? Jak je oddělit? Vás berou vážně, takže jim můžete vyhrožovat, ale na nás se dívají jen jako na nějaký hmyz!“

„Máte přece vlastní aglomno, ne?“ opáčil gufyr.

„Máme - i když nejspíš není úplně shodné s vaším.“

„Ale účinkuje podobně,“ řekl gufyr. „Umožňuje vám měnit nejen sami sebe, ale i cizí objekty a to z běžné hmoty do allohmoty i naopak. Tím můžete Sandišůty od jejich nedobrovolných nositelů oddělit. Vaše metodika může být prostá. Potřebujete být jen na počátku v běžné hmotě. Pokud jste v allohmotě, změňte se. Přiskočte ke složenému objektu a současně sebe i složený objekt přeměňte do opačného stavu. Tím změníte sebe i člověka v allohmotuSandišůta do běžné hmoty, takže je v té chvíli on tím obsazeným. Ovládnout ho raději ani nezkoušejte, možná by se z toho dostal, ale chvíli je i on dezorientovaný a chvíli mu trvá, než se vzpamatuje. Vám naštěstí stačí zlomek vteřiny, abyste člověka v allohmotě uchopili, mechanicky ho ze svazku vytrhli, a i s ním pomocí vaší verze adchyfu zmizeli do bezpečí, aniž by vás stihl poškodit.“

Vypadalo to dost věrohodně, aby se nad tím Standa důkladně zamyslel.

„Dejme tomu,“ připustil. „Možná nám to ušetří pár vrásek. Sandišůtům to příliš neuškodí, ale nám to může významně pomoci. Opravdu by nám nejvíc pomohlo, kdybychom to věděli už včera, škoda, že jste si to dodneška ponechávali pro sebe.“

„Tuhle metodu jsme do dneška neuvažovali,“ odmítl výtku gufyr. „Ale jak se zdá, Sandišůti ze Země přestali brát ohledy i na nás. Vyhrůžky už na ně neplatí. A ačkoliv se nám to nelíbí, když se s nimi nedá vyjednávat, zbývá jen síla. Není jiné cesty. Raději vás tedy upozorníme na ryzefgu. Je to zbraň Sandišůtů, najdete ji v seznamu lizidů, sami ji tam kdysi vložili. Účinkuje ale i na ně a to jak v normální hmotě, tak i v allohmotě - ovšem ještě víc bude účinkovat i na vás, dávejte si tedy na ni obzvláštní pozor.“

„Díky,“ vzdychl si Standa. „Vyzkoušíme ji.“

„Samozřejmě nejlepší by bylo, kdybyste nám je předávali jako zajatce,“ pokračoval gufyr. „Je to přece jen čistší. Vám by byli příliš nebezpeční, my je jako zajatce v Adu udržíme. Ale uznáváme i právo každého tvora porušit v sebeobraně, tedy k záchraně vlastního života, příkaz »Nezabiješ«. Nebudeme vás nutit dokazovat, že Sandišůti mají v úmyslu zabíjet vás. Prokázali už mnohokrát, že vás chtějí zahubit a máte proto právo bránit se.“

„Ještě že aspoň tohle uznáváte!“ vzdychl si Standa.

„Máme pro vás ještě něco,“ pokračoval gufyr. „Možná jste na to ještě nepřišli, ale v seznamu lizidů je i indikátor mentevjir. Ukazuje vzdálenost od nejbližší allohmoty, i kdyby byla neviditelná. Neukáže sice směr, ale i to se vám může hodit.“

„Díky,“ řekl Standa. „Hodit se nám to bude.“

„Doufáme, že vám to pomůže,“ přál mu gufyr.

„Taky doufám,“ přikývl Standa.


Pomoc od gufyrů přišla pozdě, ale přece.

Standa musel vybudovat novou podzemní pevnost, o které by Sandišůti nevěděli a kam nemínil vzít nikoho kromě přátel z Orizemě. S pomocí lizidů se ovšem staví snadno i pod zemí, takže ji brzy uvedl do provozu, tentokrát ne v Africe, ale v Evropě. Nacházela se opět pod vysokou, masívní skálou a tak jako v Africe ani tady neměla normální vchod - skála kolem ní byla mohutná ve všech směrech nejméně sto metrů. Byla poměrně rozsáhlá a při její stavbě se Standa opravdu vyřádil.

Ve velkém sále tu trénovalo několik desítek Orizemšťanů zásahy proti Sandišůtům. Figuranty si dělali sami, takže si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké je to být ovládaný i tím, kdo někoho ovládá. Standa se těchto tréninků účastnil jen v roli pozorovatele. Rada Starších Orizemě byla zásadně proti tomu, aby Vědoucí někoho ovládal i nechal se kýmkoliv ovládat. Standa sice bručel, že je to zbytečné omezování, ale nakonec uznal, že to Rada nedělá zbůhdarma a podrobil se.

Zatímco jedna parta cvičila oddělování »složených bytostí«, druhá se zaměřovala na detekci allohmoty. Tady se nejvíc vyřádil Standa, který všem připravil dobré cvičební podmínky. Rozmístil totiž do několika místností různě orientované značky préta. Kdo se na ně skokem přemístil, neměl v první chvíli nejmenší tušení, kde se v pevnosti nachází, ale měl úkol dostat se pomocí indikátoru mentevjir co nejblíž nějaké allohmotě. Aby to nebylo tak jednoduché, nebyli v allohmotě jen cvičící ve velkém sále. Standa rozmístil po pevnosti různé předměty z allohmoty, aby byly blíž a stávaly se hledaným cílem.

Indikátor měl jen dvě malé chybinky. Během měření nemohl být jeho vlastník neviditelný. Na to by sám musel být z allohmoty a stal by se pochopitelně nejbližším naměřeným objektem. Navíc se indikátory navzájem rušily - zapnutý indikátor se choval jako allohmota, takže na sebe stahoval všechny nejbližší indikátory.

To, že neukazoval směr, se dalo snadno vyřešit u nepohybujících se objektů tím, že se člověk s měřidlem v ruce otočil kolem své osy. Údaj o vzdálenosti se mu přitom měnil a kterým směrem byl nejnižší, tím směrem se allohmota nacházela. Byl to jen hrubý odhad, ale v mnoha případech by zřejmě postačil.

„Šel bych tam s vámi, kluci, ale Rada Starších mi to nedovolí,“ posteskl si Standa kamarádům v přestávce výcviku. „Tak si to aspoň pořádně vyzkoušejte tady, dokud o nic nejde. Když se potkáte se Sandišůtem, bude se vám to hodit.“

„Ale proč nejdeš s námi?“ zeptal se ho naivně jeden z nováčků. „Proč se na Starší nevykašleš? Co ti mají co poroučet? Co jsem ostatně slyšel, oni ani neporoučejí, jen doporučují.“

„Jenže jejich doporučení má váhu rozkazu,“ ujistil ho Borek. „Standa je na Zemi nejdůležitější osoba a nemá smysl, aby se vystavoval riziku. A až bude nějaká akce, budeš ještě rád, že nás sleduje aspoň přes lizidy.“

Výcvik s ryzefgem byl mnohem kratší.

Parta střelců uspořádala v Africe safari s honem na divoké prase, které chtěli ulovit ryzefgem. Vhodného kance objevili rychle, ale lov skončil prvním výstřelem, další se k výstřelům nedostali. Zvíře oblilo modravé světlo, pak se oslnivě blýsklo a když si oči zase přivykly, prase nikde. Byl to napůl úspěch, napůl neúspěch. Neúspěch spočíval v tom, že se jim nepodařilo posbírat po okolí dost zbytků, aby je mohli vítězně přinést, o plánované divošské hostině na závěr honu ani nemluvě.

Ryzefgu byla velice účinná zbraň, ale příliš ničivá. Nejdůležitější bylo, že účinkovala nejen v běžné hmotě, ale i v allohmotě. Sandišůti by se tak nemohli spoléhat na ochranu allohmoty.

Bohužel ani lidé.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20