Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rozcestí

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Ačkoliv se vláda utápěla v problémech jak z dluhů, do kterých se zčásti dostala sama, zčásti je zdědila po předchozích vládách, lidem v Čechách se ani zdaleka nevedlo špatně.

Nebyli za to ovšem vděčni vládě a jejímu moudrému spravování země. Spíš to bylo navzdory katastrofálnímu diletantismu vlády, premiérem počínaje.

Zákon o protiprávním používání mimozemských prostředků brali vážně jen zatvrzení členové a příznivci vládnoucích partají, ale těm jediným se dobře nevedlo. Česká koruna neměla prakticky žádnou hodnotu. Zahraniční banky ji v rámci embarga neuznávaly, nesměňovaly ji za tvrdou měnu a nebýt exportu elektřiny, neměla by vláda ani na své platy, natož na platy státních úředníků, hasičů, policistů a učitelů. Embargo se nevztahovalo na individuální turisty a vláda se skandálně rozhodla vyplácet sobě a poslancům platy v tvrdé měně, aby si mohli nakoupit potřebné zboží za hranicemi. To se ovšem netýkalo ostatních státních zaměstnanců, kteří dostávali dál plat v bezcenných českých korunách, naštěstí je už potřebovali jen na placení stejně bezcenných daní.

Misionáři, zaměření na propagování ovi a čipů, svou činnost postupně končili a odcházeli zpět na Orizem. Jejich úkol pomalu končil.

Zhruba sto deset tisíc rodin je odmítlo, z toho deset tisíc na ně zavolalo policii, ze které si ovšem mimozemšťané nic nedělali. Těch sto deset tisíc rodin představovalo zhruba tři sta tisíc lidí - včetně dětí, za které se tak rozhodli jejich rodiče. Standa si umiňoval, že s dětmi jednání obnoví, až dospějí, ale v současné době to prostě nepřicházelo v úvahu.

Některé z těchto rodin donedávna patřily ke společenské smetánce, i dnes si žily nad poměry, ačkoliv měly čím dál větší problémy se sháněním zboží. Musely dojíždět za hranice, kde si pokaždé nakoupily co potřebovaly. Na opačné straně společenského žebříčku ale byly rodiny, které podlehly propagandě, nedůvěřovaly mimozemšťanům a bály se jich. Standa tvrdil, že i ty poznají, že je média oklamala, ale teď si to prostě musí protrpět. Chybami se člověk učí.

Nemohl přehlédnout ani sto tisíc okupačních vojáků, opevněných v desítkách základen. Jejich opevnění nemělo smysl, Češi je nenapadali a mimozemšťanům by žádné opevnění nezabránilo na území základen proniknout. Vojákům to ale neměl kdo vysvětlit - Češi i Orizemšťané je ignorovali.

Základny si žily, jako na většině míst na světě, svým životem, odděleně od místních obyvatel. Vojáci z nich bezdůvodně nevycházeli. Brzy přišli na to, že Čechy pro ně nejsou zajímavé. Jakmile si Češi zvykli na život bez peněz, majitelům ztrátových barů, heren a obchodů nezbylo než je zavřít. Provozovat je zdarma? To pro tento druh vyžírků nemělo smysl. Podobné podniky se ještě jakž takž držely ve velkých městech, ale kromě Prahy, Brna, Plzně a Ostravy se na ně dalo narazit už jen poblíž cizích vojenských základen a na místech s větším soustředěním nepřizpůsobivých, kteří se od mimozemšťanů odvrátili, živořili ve svých ghetech z ruky do úst a jen tam se jim majitelé barů a heren věnovali - na většině území Čech by prodělali kalhoty.

Jen poblíž vojenských základen vzkvétaly bary, herny a noční kluby, ale docházeli do nich jen okupační vojáci. Stačilo přejít o kilometr dál a pro vojáky tu už nic zajímavého nebylo. Žádné bary, herny, restaurace, obchody se zářícími výlohami, vinárny a noční kluby. Do většiny míst se navíc ani nedalo zajet auty. Mezi novotou zářícími domy, obklopenými krásnými zahradami, byly jen tu a tam chodníky pro pěší, využívané k procházkám, protože Češi - světe div se! - když už někam spěchali, létali si v průhledných bublinách, které nepotřebovaly letiště ani heliporty. Bylo to krajně podivné na katastrofálně zaostalou a zadluženou zemi s ročním příjmem pouhého čtvrt dolaru na hlavu, jak to líčily světové statistiky.

Čechy byly opravdu divná země! Lidé se tu scházejí v domech, kde cizinci nikdo nenalije ani za dolary, ani za eura! Na dveřích většiny těchto podniků si mohli přečíst jen vícejazyčnou cedulku se stejným textem ve všech jazycích.

Okupantům ani vodu!


Na Čechy bylo možné uplatnit dva naprosto protikladné pohledy.

Při pohledu zvenčí to byla země, kde jakž takž přijatelný příjem měla jen vláda a poslanci Parlamentu. Ostatní obyvatelé živořili se zanedbatelným příjmem a podnikatelé i s rodinami houfně prchali do okolních zemí. Zavřené obchody, žádné osvětlené výlohy. Restaurace, vinárny a bary se daly i v hlavním městě spočítat na prstech, uzavřená zůstávala železniční i autobusová nádraží. Po hlavním městě Praze jezdilo jen pár neuvěřitelně předražených taxíků a nebýt posledních, ještě nedávno luxusních obchodních domů, nebylo by ani kde sehnat nedostatkové cigarety.

Při pohledu zevnitř byli na tom naopak špatně ti nejbohatší.

Zavřené obchody, žádné osvětlené výlohy - jenže kdo by v nich ještě nakupoval, když každý majitel čipu dostane od lizidů všechno co potřebuje až do domu? Problémy měli paradoxně jen ti nejbohatší, neboť jezdili nakupovat za hranice a trmáceli se dlouhé hodiny po neudržovaných - byť prázdných - dálnicích.

Restaurace, vinárny a bary se daly i v hlavním městě spočítat na prstech, protože lidé neměli na tento druh zábavy peníze - scházeli se jen v nových kulturních domech, kde si každý mohl přát, čeho se mu zachtělo - bez čekání na číšníka a také bez placení.

Uzavřená železniční i autobusová nádraží udivovala jen cizince. Kdo může létat i z balkónu a ze zápraží svého domu, nepotřebuje jezdit hromadnou dopravou. Hladinu Vltavy brázdilo několik prastarých parníků už jen z nostalgie. Při každé jízdě byly plné lidí, ale nikdo nevybíral jízdné ani vstupné a zábava se na nich od starých časů značně lišila.

Po hlavním městě Praze jezdilo jen pár neuvěřitelně předražených taxíků. Řídili je poslední zlatokopové a jejich zákazníky byli ojedinělí cizinci, kteří se ještě do Čech odvážili. Zpravidla po setkání s nimi rychle z Čech odlétali - dokud do Čech nějaké letecké linky ještě létají.

Nebýt posledních, ještě nedávno luxusních obchodních domů, nebylo by v Čechách ani kde sehnat nedostatkové cigarety. Pochopitelně, když orizemská jochelige chutnala bývalým kuřákům více než tabák i marihuana, na rozdíl od nich neškodila zdraví a především - byla v nabídce lizidů, takže nestála ani korunu. Jochelige v podobě bílé tyčinky se cigaretě vzdáleně podobala, až na to, že se nezapalovala, ale sama se pomalu odpařovala. Nepotřebovala zapalovače ani sirky, neodpadával z ní popel a nezůstávaly špačky - zbytky po odpaření aktivní látky likvidovaly lizidy.

Aby ale někdo z návštěvníků Čech - o turistech se už ani nedalo mluvit - poznal Čechy blíž, musel by se pokusit sblížit s lidmi. Teprve pak by pochopil, že život v Čechách je mnohem lehčí než dřív, lidé žijí a baví se dál, venkov je na rozdíl od chátrajícího centra Prahy zajímavější a místo upadající společenské smetánky mohou zaujmout svými nápady spíš zajímaví lidé z menších měst.

Takové poznání se ale podařilo málokomu. Spíš se to týkalo lidí, kteří navštívili své příbuzné a nevycházeli pak z údivu. Oficiální návštěvníci, novináři a reportéři si obvykle pořídili pár snímků zchátralého a pustnoucího centra Prahy, zapsali si stesky příslušníků bývalé smetánky a koukali, jak co nejrychleji z toho hnusného zapadákova zmizet. Nenapadlo je, proč v Praze ani jinde nepotkávají žebráky ani bezdomovce, jak to, že nikde nevidí postižené na kolečkových křeslech a co znamenají létající bubliny s lidmi uvnitř, které se občas mihly vzduchem nad nimi.

Embargo Evropské unie bylo tenkou překážkou proti těžké zdi nepochopení, o jakou se rychle postarali mediamachři zahraničních médií.

Svět se od České republiky oddělil dokonaleji než kdysi ostnatými a elektrickými dráty plotů železné opony.

Bohužel jen zdánlivě.


Zatímco Standa sledoval, zda se někde na světě neprojeví Sandišůti, dočkal se překvapení, jaké opravdu nečekal.

Lizidy nikdy s lidmi nekomunikovaly jinak než plněním jejich přání a rozkazů. Proto ho tak vyvedlo z míry nenadálé volání, které ho vzbudilo uprostřed noci.

Jeden z pěti pozemských lizidů se na svého Vědoucího obrátil s naléhavým upozorněním, že se děje něco nedovoleného.

Pět lizidů bylo na světě rozmístěno tak, že se na každém kontinentu nacházel jeden. Evropský lizid se nacházel pod skalními velikány Alp - a právě od něho přišlo poplašné volání. Někdo cizí se dostal dovnitř, do prostorů, kam už statisíce let nikdo živý nepronikl.

Standa se okamžitě vzbudil a jakmile se aspoň trochu rozkoukal, poručil si zobrazit, co se může pohybovat uvnitř stroje, na kterém záleží běh světa.

V jediném okamžiku pochopil, že je zle.

Nouzovým řídícím velínem se hbitě pohybovaly tři vysoké zelené postavy.

Sandišůti!

Standa ani nepotřeboval dlouho uvažovat, co tam asi mohou chtít. Nemohlo to být nic dobrého. A nemýlil se. Sandišůti, vyzbrojení svými starodávnými zbraněmi, jenže účinnějšími než nejnovější zbraně nejpokročilejších pozemských armád, začali vnitřek lizidu systematicky ničit.

Standa až teď pochopil, proč až dosud nepoužívali služeb lizidů. Oni se teď bez nich dokázali obejít. Zato lidé v Čechách se mezitím stali na lizidech závislí více než bylo zdrávo. Lizidy na Zemi stavěli kdysi dávno Sandišůti, věděli tedy, kde se nacházejí. Nepokusili se vyhodit je do povětří příkazem, tomu by Standa zabránil. Ostatně - zničit si celý svět pod svýma nohama zřejmě nechtěli ani oni. Stačilo by jim zničení řídících prvků. Tím by mohli vyřadit lizidy také, jenže chytřeji.

Kdyby na to sám lizid svého Vědoucího neupozornil, vysadily by pozemské lizidy nenadále, bez nejmenšího varování - a co by to znamenalo, radši nemyslet.

Ono to ani tak nevypadalo růžově. Zejména když krátce poté ohlásil vpád další lizid, tentokrát v Africe pod Kilimandžárem. Tři Sandišůti pronikli do afrického centra a Standa ani nemusel dlouho čekat, kdy začnou ničit i další. Pouhých patnáct Sandišůtů může zničit lizidy na celém světě - a pak Bůh buď milostiv Čechům!

Standa začal přímo horečnatě uvažovat, co teď?

Zlikvidovat Sandišůty neměl čím. Ani jako Vědoucí neměl do lizidů přístup, vždyť ani přesně nevěděl, kde se nacházejí! Někde pod Alpami - to bylo příliš neurčité. Mít tam značku préta, poslal by na ně pár kamarádů z Orizemě, ale takhle naslepo to nemělo smysl, než se tam někdo dostane, bude po všem a na Zemi nezůstane jediný lizid.

Postavit lizid někde, kde o něm Sandišůti nebudou vědět?

Kdyby ho to napadlo o týden dřív, snad by to stihl. Ale takhle...

V první chvíli se staral o to, kolik rationů je ve vzduchu. Jen patnáct? Naštěstí je noc, ale pro cestující to bude i tak nepříjemné překvapení - Standa vydal globální příkaz okamžitě přistát a zrušit rationy, ať jsou kde jsou - jen kdyby byly nad vodou, dotáhnout je aspoň nad břeh...

V nouzi zavolal otce Mihoviče do Orizemě a několika slovy mu spěšně vysvětlil, co se právě na Zemi začalo dít.

„To nás tedy dostali,“ odpověděl na to otec Mihovič, když Standa skončil.

„Ale co budeme dělat?“ zeptal se ho Standa.

Obraz spojení se náhle zatřásl a zmizel. Trvalo to sotva vteřinu, ale Standa si náhle uvědomil, že necítí spojení s lizidy. Jako by mu někdo odstřihl kus mozku. Znamenalo to, že Sandišůti právě zničili všech pět lizidů na Zemi. Tak tak stihl přistát s rationy - kdyby je to zrušilo ve výšce, zůstal by z pasažérů dole na zemi jen mastný flek. I tak dva přistáli v lese - lepší v lese než se zabít.

Lizidy jsou tedy vyřazené. Ale nejvíc to bude vadit Čechům.

Tohle tedy nedopadlo dobře.


Hned brzy ráno začala Česká televize vysílat mimořádnou zprávu o tom, jak mimozemšťané oklamali lákavými sliby miliony důvěřivých lidí a připravili tak na ně v Čechách strašlivou smrtící past. Čechům teď hrozí humanitární katastrofa o jaké se lidstvu ještě nezdálo. Naráz se tady ocitlo bez zásob deset milionů lidí, závislých na potravinách od mimozemšťanů. Přitom nikde v Čechách nejsou - až na pár výjimek - žádné obchody ani skladiště.

„Důvěřivci sedli na lep drzým podvodníkům!“ hřímal hlasatel z obrazovek. „Dali se nalákat na grandiózní Potěmkinovy vesnice a pak zůstali na suchu! Zbyly jim jen oči pro pláč.“

Líčil pak, jak se lidé neprozřetelně sami zbavili zásob, dokonce i ledniček a kuchyní, takže by jim nepomohly ani dodávky mouky z okolních zemí. Nemají totiž ani na čem a v čem vařit.

V Čechách přijímalo toto vysílání kolem sta tisíc televizorů, většinou soustředěných v Praze. Jejich majitelé v první chvíli žasli a hned se pak ujišťovali, že jsou jejich ledničky dosud plné. Jenže lidé na venkově se starodávných televizorů dávno zbavili, tam teď bylo hůř. Neměli ani tušení, co se vlastně stalo a nejistota je snad horší i než špatné zprávy.

Otec Mihovič na Orizemi zburcoval Radu Starších a hned potom všechny dobrovolníky, které se mu podařilo narychlo sehnat.

„Zemi musíme pomoci!“ přesvědčoval každého. „Pusťte si zprávy z Čech a uvidíte!“

Zprávy televize OTV se od zpráv České televize podstatně lišily. Byly na nich obrázky, jak Sandišůti ničí pozemské lizidy a snaží se způsobit v Čechách katastrofu, chaos a hlad. Pozemská média samozřejmě všechno svedla na zákeřné orizemšťany, aniž by zmínila skutečné viníky. Proto Sandišůti do této chvíle nic vážného na Zemi nepodnikali! Počkali si, až se orizemšťané chytí do této pasti - a pak ji jedním rázem sklapli. Kdyby se Standa na poslední chvíli neprobudil, dopadlo by to ještě hůř - lidi padající z rationů by před hroznou smrtí nic nezachránilo.

Zničením lizidů hrozila v Čechách přinejmenším dvojí katastrofa. Nejen humanitární, ale ještě větší škody by byly psychologické. Kdo by po takové katastrofě orizemšťanům uvěřil, že chtějí na Zem přinést dobro? To byl nejspíš hlavní účel akce Sandišůtů - připravit lidi z Orizemě o důvěru.

Co by se stalo, kdyby orizemšťané odešli a neponechali na Zemi ani Standu? Sandišůti by této situace jistě využili pro sebe, ale s jakým dopadem na lidi? Vyřešili by humanitární katastrofu, aby si mohli připsat zásluhy, nebo by pro výstrahu nechali pár týdnů řádit v Čechách hladomor?

Tak nebo tak teď orizemšťané nesměli nechat dojít k nejhoršímu. Naštěstí jim na Zemi zůstaly stovky značek préta a mohli sem kdykoliv skočit. Ještě že bylo préto nezávislé na lizidech - kdyby sem orizemšťané ztratili přístup, zůstala by teď Země Sandišůtům.

Šlo o to, na co se soustředit okamžitě a co snad pár dní počká.

Bratři Sjöbergové se sestrou Solveigou se ihned nabídli sestavit na Zemi aspoň jeden náhradní lizid. Měli v tom praxi, jenže smontování prvního lizidu jim při vší sehranosti potrvá nejméně týden a navíc na dopravu jednotlivých zásilek nemají chitsaldily, ale jen préto. Půjde to vůbec?

Bratři Pilzové tvrdili, že préto zvládne přepravit i plně naložený dvacetitunový kamion, pokud ho vezmou mezi sebe čtyři lidé a správně se sesynchronizují. Nejprve ale bude nutné vyřešit, kam to mají přenést. Lizid se nedá stavět kdekoliv, na povrchu by byl pro Sandišůty příliš snadný cíl. Co takhle vytvořit pro lizid velikou umělou jeskyni na Měsíci? Tam by se Sandišůti jen tak nedostali!

Sjöbergovci ale tvrdili, že lizid na Měsíci by byl lidem pro kočku. Na takovou dálku od Země prostě nemůže fungovat. Rychlost světla by mezi Měsícem a Zemí zpomalila jejich funkce natolik, že by požadavkům lidí nestačily. Proto byly už předtím rovnoměrně rozmístěny po kontinentech, aby měly kamkoliv na světě co nejkratší přístup. Měsíční lizid by ale mohl pomoci při stavbě lizidů na Zemi a Sjöbergovci s tím už předem počítali.

Pro pozemské lizidy však bude nutné najít definitivní umístění dostatečně skryté někde na Zemi. Kam je ale dát, aby se k nim Sandišůti nedostali? Nebylo by lepší neskrývat je, spolehnout se na aktivní obranu a hlídat je? Asi ne, hlídání by nepomohlo. Útočníci mají zpravidla výhodu volby místa a času útoku. Bude lépe umístit je tak, aby se k nim jen tak někdo nedostal.

Ale kde? Nejjednodušší by bylo postavit je do umělých jeskyní pod vysokými horami, jako to kdysi dělali i Sandišůti. Ale v tom je háček. Pod horami už lizidy jsou. Jistě by nevadilo postavit je pod jiným pohořím, jenže to Sandišůty jistě napadne také a tam by je pak hledali přednostně.

Standa o tom chvíli diskutoval se Sjöbergovci a nakonec se shodli nevázat umístění lizidů ani na terén, ani na geometrii Země. Prostě postavit je kamkoliv, hlavně aby je Sandišůti nenašli. Měly by být přímo pod kontinenty, ale tak nenápadně, aby nepřitahovaly pozornost zlomyslných ničitelů. Vhodných míst se jistě najde dost, kontinenty jsou přece na Zemi rozsáhlé a členité.

Prvním úkolem Sjöbergovců bylo poslat na Měsíc kosmonauta, aby tam vybral vhodné místo pro stavbu pomocného lizidu. To už se ale Standy netýkalo. Kosmonaut měl sice vzletět ze Země, ale vybavovali ho na Orizemi a odtud mu chtěli vytvořit a řídit ration. Standa byl zcela mimo hru, jeho čas opět přijde až s postavením prvních lizidů na Zemi.

Měl by se teď raději věnovat humanitární pomoci - jenže na ni neměl prakticky žádný vliv. Vědoucí bez lizidů je vlastně handicapovaný člověk, může pomoci jen svými vědomostmi. Standa se proto zaměřil na pátrání po starých lizidech. Sjöbergovci tvrdili, že je musí úplně anihilovat, aby se nedaly použít proti novým - i nefunkční lizid může explodovat, když nemá spojení s Vědoucím! Standa si sice jejich polohu pamatoval jen přibližně, ale i to jim mohlo pomoci.

Jen doufal, že to všichni stihnou...


Humanitární pomoci se nejvíc věnovali bratři Pilzové. Fritz se na Orizemi staral o vytváření a plnění kontejnerů a Hans velel dopravním četám, které je přenášely na Zem. Snažili se kontejnery dopravit co nejdříve do každého města, městečka i vesnice, aby lidé nestrádali a média ovládaná lidmi pracujícími pro Sandišůty toho nemohla využívat.

Do prvních kontejnerů vkládal Fritz Pilz kromě potravin i tablety. Na rozdíl od nefungujících ovi nebyly vázané na lizidy, byly schopné navzájem se synchronizovat a tak mohly zajišťovat nejen šíření zpravodajství OTV, ale i zpětná volání do centra, postaveného v Standově podzemním sídle. Tam teď bylo neustále deset dobrovolníků, připravených přijímat volání o pomoc z Čech a případně na ně vhodně reagovat.

Další tisíce dobrovolníků se v Čechách věnovalo rozdělování potravin z kontejnerů.

Mohli by je ponechat i bez dozoru a věřit lidem, že si budou brát podle potřeby, ale to si mohli dovolit jen v několika vesnicích. Všude jinde by se rychle našlo pár vyčůránků, kteří by se zmocnili potravin určených pro všechny ostatní. Na některých místech museli dokonce výdej humanitární pomoci hned od začátku spojit s označováním příjemců nesmazatelnou barvou na ruku, aby někteří chytráci nemohli přijít i dvacetkrát za dopoledne. Kde to nezavedli, tam se kontejnery vyprázdnily a fronta zájemců se nezmenšila, ačkoliv Pilzové spočítali množství potravin podle počtu obyvatel v dané lokalitě a při spravedlivém rozdávání by měly vystačit pro všechny.

Brzy se též ukázalo, že se o potraviny hlásí i lidé, kteří orizemské misionáře předtím od svých domů a bytů odehnali. Lidé bez čipů ale měli problémy s tablety nastavenými na orizemské řízení a dali se tak snadno odlišit od těch, kdo na orizemskou pomoc měli nárok. Dobrovolníci s měkčím srdcem jim ale potraviny raději věnovali a pak se vypravili pro další. Na Orizemi jich bylo dost pro všechny a byla to jen otázka dopravy.

Ta ovšem nebyla tak jednoduchá, jak se zdálo.

Přeprava pomocí préta vyžadovala rozdělení dobrovolníků na pětičlenné čety - čtyři přenášeli mezi sebou kontejner a pátý se staral, aby v cíli nic nepřekáželo. Kontejnery byly lehké, neboť byly vyrobené z elektronu jako kola závodních a luxusních aut, samy tedy moc nevážily, jenže naložené mohly být až po vrch mnohem těžšími potravinami i jinými potřebami. Čtveřice přepravců musela uchopit držadla a pak shodně spustit přenos do cíle, pak je préto dopravilo i s nákladem.

Ani pak to ale nebylo snadné.

Nejjednodušší bylo, když člověk vybavený ovladačem préta přenášel náklad do trojnásobku vlastní váhy v batohu nebo v krosně na zádech. Tam to šlo bez problémů, jen v cíli musel vyrovnat rovnováhu nejen za sebe, ale i za náklad. Kdo ji neudržel, upadl, ale i pak to většinou dopadlo dobře a málokdy se přitom něco rozbilo.

Veliké kontejnery museli přepravovat čtyři najednou, ale v cíli nebylo v jejich silách vyrovnat rovnováhu i s kontejnerem. Museli okamžitě po dopadu odskočit a kontejner pak chvíli poskakoval, než se zastavil. Pilzové kontejnery podle prvních zkušeností vylepšili o přistávací lyžiny, ale ani pak nedopadla přeprava vždycky, jak měla. Nejčastější nehodou bylo, že préto kontejner přetrhlo a do cíle dorazily oba kusy zvlášť. V takovém případě hrozil úraz i přepravcům a při prvních nehodách se ledacos stávalo - nejčastěji šlo o zlomeniny rukou i nohou. Zkušenosti při nehodách ale vedly k vylepšování kontejnerů o měkké čalouněné zóny k omezení následků úrazů. S přibývajícím časem zlomenin ubývalo, ale úplně zabránit poškození kontejnerů se prostě nedařilo.

Samozřejmě se při těchto nehodách zboží rozsypalo po okolí a ani hlídači nezabránili lidským hyenám rozkrást část - pokud ne většinu nákladu - a to i přímo před očima orizemšťanů, zejména když přednostně řešili své zraněné. To ale bylo jen na některých místech, lidé orizemšťanům spíš pomáhali - bylo to přece především pro ně.

Dobrovolníci si mohli brzy připsat úspěch. Prvního dne jim sice rozvoz pomoci trval déle a na některá místa se dostali až pozdě odpoledne, zejména když je na mnoha místech zdrželo předávání tabletů a zacvičování lidí do jejich obsluhy, ale následující večerní rozvoz stihli lépe a druhého dne již probíhala doprava humanitární potravinové pomoci jako na drátku.

K lidem se dostaly nejen potraviny, ale i tablety, nahrazující televizory. Ze zpráv televize OTV se dozvěděli, co se stalo - i to, že na Zemi kromě lidí z Orizemě působí ještě Sandišůti, kteří tu roznášejí zlo a snaží se pomoc orizemšťanů znehodnotit.

„Máte na vybranou,“ hlásali v OTV. „Můžete se přidat k nám nebo k Sandišůtům. Ti tady žijí déle než my, přetvářejí si Zemi ve svůj svět už několik tisíciletí, ale výsledek můžete sami porovnat s naším snažením a jistě pochopíte, kdo vám chce pomoci a kdo vám až dosud vládl.“

Byla by to skvělá odpověď Sandišůtům na jejich zničení lizidů. Kdyby ovšem oni zaspali, což se nedalo očekávat. Spíš se dala od nich očekávat nějaká další zákeřnost.

Byli teď na tahu oni.

Za otcem Mihovičem přišli Lenka Absolonová s Oldou Hanzlem.

„Měli bychom vědět, co na nás zase Sandišůti chystají!“ začala Lenka. „Co kdybychom si opět zahráli na špiony a podívali se, co se děje ve vrchním velitelství našich protivníků?“

„Bylo by dobré to vědět,“ připustil otec Mihovič. „Jen se mi to zdá trochu nebezpečné. Mimo Čechy jsou proti nám lidé hodně nabroušení.“

„Už jsme tam byli jednou,“ připomněla mu Lenka. „Nemějte o nás obavy, dáme si pozor.“

„No dobrá - jděte tam - ale opatrně!“ svolil po chvilce.

Ten nápad měl cosi do sebe...


Hans Pilz, oblečený ve skafandru, přistál na Měsíci velice zvláštním stylem.

V kosmonautické hantýrce by se tomu říkalo tvrdé přistání - tedy něco těžko odlišitelného od katastrofy. Naštěstí pro Hanse tomu bylo jinak.

Napikovat plnou rychlostí do nevelkého Koperníkova kráteru by pro kosmonauta z normální hmoty skončilo špatně. Hans se ale na Orizemi změnil v allohmotu, přeskočil na Zem a teprve tak vzletěl. Krátce před dopadem zrušil ration, takže se při dopadu kosmickou rychlostí na měsíčním povrchu nerozplácl, ale zastavil se až kilometr pod povrchem. Tak dlouho trvalo brzdění duchovité allohmoty při interakci s normální skálou. Později vyprávěl, že se to podobalo pádu do neuvěřitelně tlustých peřin - přiznal ale, že krátce před dopadem zavřel oči, aby to raději neviděl.

Když opět oči otevřel, trčel v černočerné tmě kilometr hluboko v neporušené skále. Až teď mohl začít plnit svůj úkol - postavit na Měsíci dobře zabezpečenou jeskyni.

První, co udělal, když se trochu vzpamatoval a úlevou si vydechl, bylo položení značky préta, aby se sem mohl vracet i bez kosmonautické mezihry. Položil si ji pod nohy, pak se narovnal, aby se vzápětí obalil silovým polem rationu - a i s ním se skokově vrátil na Orizem.

Jen to žuchlo, jak tam dopadlo krásné kamenné vejce, vykousnuté polem rationu z měsíčních hornin. Hans vzápětí z vejce vystoupil a změnil se do běžné hmoty, aby se dohovořil s pomocníky. Jejich úkolem bylo co nejrychleji zrušit značku préta a přemístit ji stranou, kde bylo ještě dost místa pro další donesený kus Měsíce. Hans by to jistě mohl dělat i sám, jenže se tím nechtěl zdržovat, aby co nejlépe využil času na Měsíci, kde kromě něho nemohl být nikdo jiný.

Několik dalších hodin pak strávil skoky do Měsíce a zpátky na Orizem. Při každém se vrátil s několika tunami měsíční skály. Podařilo se mu přivézt ještě pár překrásně vykrojených vajíček, ale při začišťování tahal jen různě bizarně rozeklané zbytky. Někdo z pomocníků navrhl vyhlásit oblast kamenných vajíček z Měsíce za národní orizemskou památku, což ostatní nadšeně přijali.

Hans jeskyni vytvořil podle rozměrů lizidů na Orizemi, provizorně zarovnal její dno a předal ji partě Sjöbergovců. Ti teď měli za úkol dopravit do jeskyně rozložené díly lizidu a postupně je na místě smontovat. Úkol měli ztížený tím, že museli nejprve do jeskyně na Měsíci napustit a pak čas od času doplňovat dýchatelný vzduch, který neviditelnými trhlinkami stále unikal. Únik se zmenšil, když stěny jeskyně vystříkali barvou, která většinu trhlinek zalila, ale ani pak úplně neustal, takže koncem prvního montážního dne museli na okamžik pootevřít ventil bomby se stlačeným vzduchem a doplnit tlak na normál.

Nikde jinde na Měsíci teď nebyly podmínky k životu tak podobné Zemi.

Hans Pilz pak navrhl a vyrobil automat, udržující tlak průběžně, aby Sjöbergovci nemuseli myslet na každou drobnost. I pak jim zůstala povinnost aspoň čas od času zkontrolovat stav bomby - až smontují lizid, bude se o dýchatelné ovzduší starat sám.

Montáž měsíčního lizidu měla trvat týden. Mezitím začal Hans vyhledávat a vytvářet vhodná místa pro montáž dalších lizidů i na Zemi. Použil podobnou metodu jako na Měsíci - změnil se i se skafandrem v allohmotu, přeskočil na Zem, rationem se nechal vynést dvacet kilometrů vysoko a volným pádem se zabořil hluboko pod povrch, kde si položil značku préta a pomocí pole rationu se opět pokusil vynést na Orizem další materiál, tentokrát ze Země.

Na Zemi měl několikrát smůlu. Po volném pádu se zastavil v místech, kde nebyla kompaktní skála, takže se do první vejcovité jeskyňky vevalil okolní materiál. Jednou to dokonce byla ropa, ale nejčastěji to byla voda. Každé takové místo bylo ztracené a Hans musel pokus opakovat jinde.

Své střemhlavé skoky provozoval zásadně v noci, aby nedal nikomu - a nejméně ze všech pak Sandišůtům - příležitost pozorovat jeho snažení a domyslet si jeho účel. Během celé této akce byl v normálním světle i na radarech neviditelný a tři další dobrovolníci, rovněž změnění v allohmotu, se pohybovali poblíž, aby znemožnili jeho vystopování detektorem allohmoty. Museli předpokládat, že Sandišůti nejsou pitomci a kdo ví, co měli ještě v záloze!

Brzy měl Hans připravenou jeskyni pod Českomoravskou vrchovinou, kde měl stát první lizid na Zemi, sondoval oblast pod severní částí Indie a chystal se na Austrálii.

Sjöbergovci zatím co nejrychleji montovali lizid na Měsíci.

Stihnou to?

Přinejmenším se snažili.


Rozdělování potravin a jiných potřeb probíhalo v pohodě už čtvrtý den. Orizemšťané, kteří na ně dohlíželi, se ve volných chvílích bavili s lidmi a vysvětlovali jim, co se stalo a proč jejich čipy nefungují. Po spatření krátkých záběrů Sandišůtů, ničících vnitřek lizidů, se někteří otřásli odporem. Proč? Vždyť ještě na Dzígvlegtu připadali většině lidí tak milí! Až když později lidé zjistili, co je to za bestie, začali se jich štítit.

A ne všichni. Přisluhovačům se zřejmě odporní nezdáli, ačkoliv byli svědky a někdy i obětmi jejich přímého ovládání. Nezdálo se jim odporné, když se nacpávali do lidského těla? Asi ne. Anebo se s tím smířili - za jiné výhody.

Ráno čtvrtého dne se na obloze nad Čechami znenadání vyrojily desítky stříbrných letadel. Snesly se na města a vesnice - a začaly střílet z kanonů a odpalovat rakety.

Přesné zásahy raket měnily v hromádky trosek nejnovější kulturní domy, ale nevyhýbaly se ani jiným cílům. Jako by se řídily podle nově opravených střech a fasád. Některé rakety rozmetaly po širokém okolí kontejnery s potravinami na návsích a náměstích - stříbrné kvádry asi přitahovaly pozornost pilotů nejvíc. Orizemšťané poblíž nich stačili na poslední chvíli popadnout nejbližší lidi a zmizet na Orizem, kde ovšem ihned vypukl poplach. Orizemšťané se ihned vraceli zachraňovat, co se zachránit dá - především masakrované lidi, zatímco otec Mihovič svolával Radu Starších.

Jenže to trvalo příliš dlouho a na Zemi zatím bylo zle.

V Čechách nastal zmatek. Lidé se snažili schovat kam to šlo, jenže pod zásahy raket se stejně jako větší kulturní domy hroutily i rodinné domky a nikdo nemohl tušit, kam dopadne příští raketa.

Několik orizemšťanů se vzneslo na rationech vstříc bombardujícím letadlům. Ty po nich hned začaly střílet, jenže projektily z kanonů po rationech jen neškodně klouzaly, rakety se neměly na co zaměřit, prolétávaly kolem rationů neškodně - jenže pak letěly dál a dole na zemi ničily domy - byly teplejší než okolí a senzory se o ně zachytily.

Hynek Darza naletěl na jeden letoun, ale údivem se až s rationem zastavil. Letoun vůbec neměl pilotní kabinu. Byl to jen dálkově řízený dron.

„Darebáci!“ ulevil si Hynek. Otočil se, dohonil letoun a protože se neodvážil narazit do jeho spodní části, naježené podvěšenými bombami a raketami, vzletěl nad jeho pravé křídlo a rationem prudce zabral dolů. Dron se roztočil do vývrtky, ale těsně nad zemí ji vybral a zase se srovnal, byl zřejmě velice stabilní. Hynek ale na něj nalétl znovu a tentokrát srazil dolů jeho levé křídlo.

Druhou vývrtku tak nízko nad zemí by nevybral ani král vzduchu. Dron narazil stranou na poli do země, kromě munice ihned vybuchlo i palivo v nádržích a do výšky se vzepjal černý hřib.

Hynek se chvatně rozhlédl, ale v jeho dosahu žádné další letadlo nebylo. Skokem se tedy vrátil na Orizem, kde se spojil s otcem Mihovičem a uvědomil ho, co se vlastně v Čechách děje. Dálkově řízené bombardéry má jen několik států světa. Nemají označení a nedá se zcela nepochybně určit, kterému státu patří, ale přiletěly od západu, takže nejspíš patří alianci NATO a můžeme nanejvýš vyloučit Rusko. Drony se dají poměrně snadno přivést do vývrtky a sundat - pokud se to podaří mezi poli, zachrání se tím určitě až několik lidských životů.

Otec Mihovič vyslal na Zem další dvacítku dobrovolníků, aby drony likvidovaly. Seznámil je s Hynkovými postřehy, ale třetina se jich vzápětí vrátila. Rationy vytvářené a řízené až z Orizemě při větším počtu nestíhaly. Čím jich bylo na Zemi víc, tím byly pomalejší a neohrabanější a nedokázaly drony ani dohonit. Naštěstí se dobrovolníci rychle domluvili mezi sebou. Ti, kdo na obloze neviděli žádná letadla, přistáli a zrušili rationy, aby ostatní mohli lépe manévrovat. Bylo třeba, aby byli ve vzduchu jen ti, kdo měli na dohled bombardéry. Nevýhodou bylo, že ti na zemi neměli potřebný rozhled, drony zpozorovali vždy až na poslední chvíli, kdy už nebyl na složité manévrování čas. Někteří je nejprve vychylovali z dráhy a teprve když je nasměrovali do polí, aby nedopadly mezi obydlí, sráželi je do vývrtky, ale tím zase museli být ve vzduchu delší dobu.

„Když nějakou bestii sundáte, nepřistávejte!“ vzkázal všem Hynek. „Skočte na Orizem nebo na nějakou bezpečnou značku, ale co nejdřív uvolněte ration ostatním!“

Byl to dobrý postřeh, ale stíhačů mohlo být v pohotovosti příliš málo. Dronů však také nebylo nekonečně mnoho a ubývali. Pomalu, ale ubývali. Čím méně jich bylo, tím byly obratnější rationy a tím snadněji drony likvidovaly. Několik orizemšťanů obsadilo Česko-německé hranice, položili si značky préta na vršky rozhleden, aby měli lepší přehled a když spatřili vracející se dron, vylétli za ním a zpravidla ho sundali ještě na české straně. Dva drony ale spadly i na německé straně a ačkoliv se oba vracely již bez bomb a raket, při dopadu explodovaly alespoň nádrže. Na německé straně tím vznikly dva lesní požáry, ale zřejmě tam nedošlo ke ztrátám na životech.

Nikoho nenapadlo, že toho propaganda NATO využije jako útoku Čechů na Německo...

Stíhač Ivan se skokem vrátil na vrcholek rozhledny. V té chvíli spatřil další letoun, mířící do Čech. Letěl trochu stranou, ale Ivanův ration mu zkřížil cestu. Spodní strana křídel letounu se ježila zavěšenými bombami a raketami, proto ho přeletěl a shora tvrdě vrazil do jeho levého křídla. Konec křídla se odlomil a odlétl stranou i s bombami a zmrzačený letoun se roztočil do smrtící vývrtky.

Jenže v té chvíli se zablýsklo a z letadla se vystřelil pilot.

Nebyl to dálkově řízený dron, ale klasický bitevní letoun, plně naložený bombami a raketami, které po dopadu do skal vybuchly mohutnou silou. Ze skal vylétly dva různé gejzíry ohně a balvanů - za letoun i za jeho křídlo, plné podvěšených trhavin. Druhý pilot se z roztočeného stroje nestihl katapultovat a pokud tam byl, zřejmě skončil v troskách.

Ivan se mezitím soustředil na pilota, kterému se padák bez problémů otevřel. Klesal pomalu, takže pro Ivana nebyl problém podletět ho a když už pilot padal rovnou na něho, změnil Ivan směr vzhůru, zrušil ration, popadl pilota a přeskočil s ním přímo do Pekla.

Nad skalami se snášel jen padák s čistě oříznutými šňůrami...


Všechny televizní stanice Evropské unie, stejně jako soukromé televize v Čechách, zveřejnily současně zprávu o preventivním úderu NATO proti polovojenským mimozemským bandám, které zákeřně obsadily Čechy. Že Čechy obsadila vojska NATO, to bylo samozřejmě v pořádku, ale co si to ty mimozemské bandy dovolovaly, bylo zřejmě nutné příkladně ztrestat.

Na video-záběrech z inteligentních bomb byly vidět desítky mimozemských tanků a na jiných už jen ohořelé vraky. Bylo vidět, že zásah NATO byl jako vždy velice efektivní.

Při bližším pohledu bylo znát, že ploché věže tanků, jako odstřižené od starodávných ruských T-72, jsou lépe zaostřené než jejich nejbližší okolí i než krabice, vydávané za podvozky. Žádný div, když byly do video-záběrů vmontované až dodatečně.

Stejné video-záběry zveřejnila i televize OTV, jenže je zpomalila a označila, kde byly tankové věže dodatečně připojené. Na několika místech byly totiž drobné kazy - věže po podvozcích jakoby klouzaly, jak se je nepodařilo přesně do obrazu usadit. V podvozcích údajných tanků ostatně všichni Češi poznávali potravinové kontejnery, podle toho se dal ten podvod okamžitě odhalit.

Jenže mimo Čechy na to zřejmě nikdo nepřišel. Téhož odpoledne se konaly v mnoha městech světa obrovské demonstrace na podporu bombardování mimozemšťanů v Čechách. Mladí, zřejmě čerstvě jmenovaní generálové ve velení NATO vydali komuniké o úspěšné operaci a o zničení pěti tisíc mimozemských tanků. Odpovídalo to počtu zničených potravinových kontejnerů, ale nepadla při tom ani zmínka o vedlejších škodách - tisícovce vybombardovaných domů a mnoha mrtvých.

Aliance nepřiznala, že se ze všech dronů nevrátil ani jediný, zato obvinila mimozemšťany ze zákeřného sestřelení neozbrojeného francouzského pozorovacího letounu.

Rada Starších se ale rozhodla na tyto nehoráznosti patřičně odpovědět.

Vzhledem k tomu, že se nikomu nepodařilo zjistit, odkud jsou vražedné drony řízené, nebylo možné patřičně potrestat jejich operátory. Rada Starších však vyhlásila útok za nepochybný válečný akt - a poslala dobrovolníky změněné do allohmoty do posádek NATO, rozmístěných po Čechách. Lizidy na Zemi nefungovaly, ale préto pořád pracovalo bezchybně a proměnu v allohmotu stačilo absolvovat na Orizemi krátce před skokem.

Během hodiny nezůstal v Čechách jediný okupační voják. V opevněných posádkách zůstala, stejně jako předtím, jen opuštěná bojová technika.

Do půlnoci nezůstal v Čechách jediný cizinec. Aniž by si toho někdo všiml, již minulého dne odcestovali z Čech i turisté. Buď něco vytušili, nebo je někdo varoval. Čechy zůstaly opět Čechům.

Šlo o to, na jak dlouho.


Krátce před půlnocí středoevropského času se Radě Starších ohlásila se závažnou zprávou Lenka Absolonová. Přilétla přímo ze Země a bez dlouhých cavyků vtrhla k otci Mihovičovi.

„Musíme okamžitě evakuovat všechny lidi z Čech!“ řekla místo úvodu.

„Co se děje?“ zeptal se jí vážně otec Mihovič.

Sandišůti se chystají Čechy vyvraždit!“ odvětila. „Už to začali připravovat, vyvedli z Čech všechny cizince, nenechali tam ani reportéry.“

„Jsi si tím jistá?“ ubezpečoval se otec Mihovič. „Myslíš, že by se toho opovážili?“

„Bylo by to poprvé, co Sandišůti vyvraždili celý národ? Když se nezastavili ani před zničením celých světů?“

„Jak to ale chtějí udělat?“ ptal se vážně otec Mihovič.

„V Německu jim z doby studené války zůstaly rakety Pershing,“ odvětila Lenka. „Právě na ně experti montují jaderné hlavice. Až to spustí, nezůstane v Čechách naživu ani myš.“

„To by byl přece strašný, neodpustitelný zločin!“ nechtěl tomu otec Mihovič ani věřit.

„Mají připravenou báchorku, že jsme to udělali my,“ pokračovala Lenka. „Víš dobře, že jim to jako vždycky projde. Jejich média udělají z obětí vrahy a zločince vyhlásí za osvoboditele, i když z Čech udělají radioaktivní poušť. Jejich vliv ve světě ještě stoupne. Mimo jiné připravují po celém zbytku světa drastické akce. Chystají se vyhlásit hon na zbývající mimozemšťany a při tom si chtějí pořádně pročistit nepříjemnou opozici.“

„Syčáci!“ řekl otec Mihovič. „To je příšerně podlý plán! A je mi jasné, že našimi prostředky raketovému bombardování Čech nezabráníme. Můžeme jen dodatečně potrestat viníky, ale mrtvým už nepomůžeme.“

„Musíme okamžitě zachránit Čechy!“ trvala na svém Lenka. „To přece je v našich silách! Kdo jiný by mohl vraždění zabránit? Ostatní budeme řešit až potom!“

Rada Starších tentokrát neztrácela čas. Do Čech se naráz vypravili všichni dobrovolníci, kteří se dali na Orizemi získat. Osm tisíc pro přepravu lidí - a čtyři tisíce těch, kdo jim připraví vhodné místo na Orizemi. Nebyl čas na vysvětlování ani přemlouvání. Všechny tablety v Čechách se samy zapnuly a za poplašného zvonění se na nich pořád dokola rozběhlo varování nejvyšší důležitosti.

»Kdo chcete přežít, popadněte děti, vyběhněte z domů a utíkejte na místa, odkud vás můžeme zachránit! Soustřeďte se u prázdných potravinových kontejnerů! Přemístit deset milionů lidí v tak krátké době není žádná legrace! Není čas zachraňovat nic víc než holé životy, jinak vám hrozí smrt! Opusťte byty i domy, ať nikdo zbytečně nezdržuje! Kdo zůstane doma, nejspíš již dnes zahyne!«

Zachraňovat lidi po jednom by bylo zdlouhavé, ale orizemšťané přistávali s novými, tentokrát prázdnými kontejnery. Fritz Pilz je uvnitř narychlo doplnil záchytnými tyčemi a vystlal molitanem, víc v tom spěchu nestíhal. Čtyři orizemšťané mezi sebou kontejner uchopili a přenesli na Zem, aby ho stejně rychle, až se tam lidé naskládají, přenesli do Orizemě.

Nikdo tentokrát neočekával, že to půjde hladce. Někteří měli špatné zkušenosti s přetrženými kontejnery, což při dopravě potravin znamenalo pár rozsypaných balíčků, jenže tady půjde o životy! Při typickém poskakování kontejnerů v cíli očekávali u pasažérů modřiny a boule, ale šlo o životy a boule i zlomeniny se na Orizemi jistě brzy zahojí. Proto se našlo jen málo remcalů, kterým se ten způsob nezdál dost důstojný a i ti zmlkli, když je ostatní vyzvali, aby předložili lepší návrh.

Evakuace se nejrychleji rozběhla v menších městech. První kontejnery dorazily na Orizem již pár minut po zapnutí varovných zpráv na tabletech. Rozsáhlá pláň na ostrově Mykosui, vyhrazená pro přílety kontejnerů, se začala zpočátku pomalu, ale čím dál rychleji plnit.

Orizemšťané se v bezpečí Orizemě dlouho nezdržovali. Pokaždé šlo jen o pár vteřin. Jakmile odskočili od poskakujícího kontejneru, přeskočili na místo, kde pro ně Fritz Pilz připravil prázdné kontejnery, jeden popadli a vraceli se na Zem pro další čekající, ačkoliv pak většinu času na Zemi strávili netrpělivým čekáním na pomalé Čechy, kteří nespěchali a někdy se pouštěli do zbytečných diskusí o tom, zda je to vůbec nutné.

Čas přitom ubíhal. Pro někoho pomalu, pro jiné letěl jako splašený. Málokdo si uvědomoval, jak je to relativní.

Kdo z Čechů přežil nepříjemné otřesy při přesunu v kontejneru bez oken a dostal se v pořádku na Orizem, měl vyhráno, i kdyby se tam dostal s vyraženými zuby a nějakou zlomeninou. Až tady si mohli příchozí oddychnout. Ujaly se jich další party orizemšťanů, potlučeným, kteří se navzdory varování špatně drželi, přivolali lékaře, ale ti měli jen obvyklou pomoc - tlumili bolest, podpořili základní životní funkce, ale zbytek léčení jako vždy ponechali lizidům. Ostatní odváděli do velkých krytých hal, kde je čekal odpočinek a hojnost jídla. Setkávaly se tu rodiny a příbuzní, rozmisťovaly se tu provizorní zástěny. První noc měli zachránění strávit tady. Kdyby se ukázalo, že si Sandišůti přece jen takovou hrůzu rozmysleli, mohli by se všichni vrátit domů, jinak by se museli rozmístit po ostrovech Orizemě, kde by pro ně museli starousedlíci postavit odpovídající bydlení.

Důležité bylo, že byli všichni ve světě neuvěřitelně vzdáleném od Čech i od Země! Vždyť i Slunce tu bylo jen malou hvězdičkou na noční obloze! Zachránění mohli obdivovat sehrané party pomocníků, kteří po každém příletu kontejneru přenášeli značky préta dál, kde bylo dosud místo pro další kontejnery. Zdejší planina byla poměrně rozsáhlá, jenže kontejnerů rychle přibývalo. Jejich řady připomínaly zprvu nevelké autobusové nádraží, ale později braly dech každému, kdo je viděl. Evakuace si zasluhovala obdiv, i kdyby se ukázala jako zbytečná. Kulový blesk bylo pro ni slabé označení. Mezihvězdný letecký most pro deset milionů lidí - to Země ve své historii ještě nezažila!

A už nikdy nezažije!


Některé vesnice se vyprázdnily hladce a rychle.

Selským rozumem se přece dalo pochopit, že jde o vskutku mimořádnou situaci, vyžadující mimořádnou součinnost. Kdo uvěřil, že nejde o planý poplach, tomu nezbývalo než popadnout děti a běžet jako o závod ke kontejnerům - nebo k jejich nedávno rozstříleným troskám.

Jinde to trvalo déle. Někteří vesničané se snažili nesmyslně zachraňovat aspoň některá domácí zvířata. Nepomáhaly výčitky, že kvůli dvěma zatoulaným kočkám a jednomu neposlušnému psíkovi mohou jinde zahynout lidé. Venkované obíhali zmateně své usedlosti a snažili se dovléci vzpírající se zvířata do kontejnerů - už tak přeplněných lidmi.

Orizemšťané pak občas ztráceli trpělivost, zavřeli kontejnery a odnesli je bez nich. Ostatním slíbili, že se pro ně vrátí, až odstěhují ukázněnější. Tušili, že je tím nejspíš odsoudili k smrti? Možná - ale ti neukáznění by jinak odsoudili k smrti jiné.

Ještě hůř se vyvíjela situace ve městech. Pravda, většina mimozemšťanům věřila a dostavila se ke kontejnerům či k jejich troskám, ale spousta lidí se opozdila a po odnesení prvních kontejnerů zmateně pobíhala ulicemi. Rodiny se zoufale sháněly, lidé hledali známé, do toho brečely vyplašené děti. První kontejnery odlétly rychle, ale další byly pomalejší a pomalejší.

Nejhorší situace byla v Praze, kde policisté rozháněli čekající lidi násilím, někde i s použitím donucovacích prostředků. Na Václavském náměstí měli i vodní dělo a zatčené odváželi na služebny k výslechům. Orizemšťané na to naštěstí včas zareagovali, přivolali zachránce-jednotlivce změněné v allohmotu, aby vnikali na policejní služebny a odnášeli zatčené třeba po jednom.

A pak - lidé, kteří dorazili na ostrov Mykosui s očima navrch hlavy křičeli, že nedaleko od nich něco hrozně bouchlo. Potvrdili to i orizemšťané - zachránci. K neuvěřitelně silným výbuchům došlo v oblasti Plzně, Kladna, Hradce Králového a Brna. Několik desítek zachránců se z těchto měst nevrátilo. Dalo se čekat, že se nezdrželi z nějaké banální příčiny, ale že se stali obětmi. Podle popisu nešlo o klasické bombardování, ale o bombardování atomovými hlavicemi. Pak se ovšem z těchto měst už nikdo nevrátí.

Rada Starších vyslala do Čech na výzvědy dobrovolníky v allohmotě, přece jen chráněné proti účinkům většiny běžných zbraní. Téměř obratem se ale vrátili - a i oni měli oči navrch hlavy.

Města i vesnice v Čechách se podle nich změnily v hořící spáleniště. Požáry nikdo nehasil, nikde nebylo vidět človíčka ani na místech, kde měly být kontejnery. Jen dohořívající ruiny.

Z odlehlejších míst se ještě chvíli vraceli orizemšťané-zachránci s poloprázdnými kontejnery. Při spatření oslňujících záblesků na nic nečekali, urychleně uzavírali kontejnery a prchali, dříve než k nim atomová smršť dorazí. Někteří se tam ještě chtěli vracet, ale koordinátoři je zadrželi a posílali na Zem dobrovolníky v allohmotě. Jen oni mohli bezpečně skočit na zvolenou značku préta a opět se vrátit, jenže všichni shodně vypovídali, že na vybraných místech neobjevili naživu nikoho, kdo by pomoc potřeboval.

Evakuace Čech skončila, bylo načase spočítat ztráty.

A také - podniknout protiakci.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20