Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Černá smršť

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Dobrovolníci, změnění v allohmotu, procházeli položenými značkami préta a pořizovali při své cestě dokumentaci největšího válečného šílenství na Zemi.

Na několika místech objevili ojedinělé skupinky přeživších, především v okrajových částech České republiky, obvykle v údolích trochu chráněných nějakými kopci. Většinou ale byli v hrozném stavu, popálení, mnohde i ozáření. Nabídku záchrany na Orizemi přijímali s vděčností i ti bez čipů, kteří dříve orizemšťany zásadně odmítali.

Ve stínu kopců se dala přežít i atomová smršť, ale byla to jen ojedinělá místa. Na více místech naopak přesáhla atomová zkáza do Německa, Rakouska a Polska. Tam všude probíhaly záchranné akce - hasiči hasili požáry, záchranáři se věnovali raněným. V Čechách se ale v tomto směru nedělo vůbec nic. Záchranné složky byly zničené a lidem se neměl kdo věnovat.

Průzkumníci naopak zaznamenali soustřeďování vojsk NATO na hranicích Bavorska, Pruska i Polska. Zřejmě se chystali vrátit do Čech - čekali jen na dostatečný pokles radiace. To v Čechách nevypadalo zrovna povzbudivě, ale kdoví, kdy tam pošlou vojáčky - ti protestovat nebudou.

Na mnoha místech smazala atomová smršť i značky préta. Tam se mohli průzkumníci opatrně pohybovat jedině pomocí rationů a značky případně klást nové - pokud ještě měly smysl. Většina českých a moravských měst byla ale v sutinách a nezdálo se, že by v nich někdo přežil.

Praha dostala přímý zásah a dopadla hůř než Hirošima nebo Berlín za války. Většina budov se zhroutila, z některých novějších staveb zůstaly jen kostry, kterými se volně proháněl vítr. Orizemští průzkumníci objevili v tunelech metra skupinku lidí, jenže se jednalo o příznivce vlády, kteří útok přežili ve vládních protiatomových krytech a na orizemské začali střílet ze samopalů - byli zřejmě dobře vybavení i proti svým zbědovaným spoluobčanům. Ty ani nemělo smysl zachraňovat. Zásoby měli v krytech na dlouho a orizemšťany i s jejich pomocí nadále zatvrzele odmítali.

Orizemšťanů se ale střelba z primitivních hmotných zbraní nedotkla, na allohmotu neměly jejich střely nejmenší vliv. Vyhnuli se jim a pátrali po lidech, kteří potřebují pomoc více. Zdálo se ale, že jejich snaha vyzní úplně naprázdno. Kromě vládních krytů byla Praha mrtvá.

Byla ironie osudu, že v Praze přežili jen ti, kdo sympatizovali se svými vrahy? Rozhodně se nedalo tvrdit, že je bomby ušetřily z ideologických důvodů - prostě měli větší štěstí a po ruce dobře vybavené vládní kryty. Otázka byla, jak dlouho v nich vydrží. Praha byla radioaktivní, každá minuta venku přibližovala člověka smrti. Možná měli v krytech zásoby potravin a balené vody na dlouho, ale až jim zásoby dojdou a budou muset vyjít ven, bude radiace kolem nich pořád ještě dost silná, aby zabíjela. Pomohla by jim jen okamžitá evakuace - jenže by ji musel zařizovat někdo jiný, než odmítaní orizemšťané. Nezdálo se, že se k jejich záchraně někdo chystá. Sandišůti i jejich podřízení lidé v novém velitelství NATO je zřejmě předem odepsali.

Pokud se takovým zrůdám ještě dalo říkat lidé...

Vesnice nevypadaly lépe a celkově se počet dodatečně zachráněných lidí dal snadno spočítat. Nebyly jich tisíce, nejvýš stovky. Sandišůti Zemi jako takovou nezničili, ale se vzpurnými Čechy zatočili strašně. Vypařilo se i pár tisíc orizemšťanů - krutá daň za upřímnou snahu pomoci. Nebýt ale pohotové pomoci orizemšťanů, dopadli by Češi nejhůř ze všech válkou postižených národů.

Po několika dnech bylo všem jasno. Na území Čech nezůstal naživu nikdo, kdo by potřeboval pomoc a záchranu. Dalo se to nazvat totální genocida.

Dlouho nepřežijí ani ti ve vládních krytech - zejména když mimozemšťany i teď odmítli.

Bez problémů přežilo jen dvanáct lidí, nacházejících se v Standově podzemním sídle. Nacházeli se na okraji Čech, ale především - Standovo podzemní sídlo bylo umístěné pod silnou skalní vrstvou a nemělo žádný vchod, kterým by dovnitř mohla proniknout radioaktivita.

Krátce po zničení lizidů sem Standovi kamarádi nanosili z Orizemě zásoby - od jídla a nápojů po bomby se stlačeným vzduchem a kapsle pohlcující vydýchaný vzduch, neboť i vzduch zde původně obnovovaly lizidy. Atomový útok proto všichni přežili - zažili sice zemětřesení, v první chvíli je to pořádně vyděsilo, ale krátce po uklidnění hřmotu zjistili, že se v podzemí vlastně nic katastrofálního nestalo. Když pak Standa při rozhovoru s otcem Mihovičem zjistil, co se stalo, propustil všechny své lidi domů, aby pomáhali na Orizemi. Na Zemi už nebyli nikomu platní a jedině na Orizemi mohli ještě ledacos zachránit.

Sám ovšem neměl kam odejít a musel zůstat ve svém podzemním sídle.

Země byla jeho osudem...


Když se Rada Starších dozvěděla výsledky sčítání, padla na všechny hrůza a beznaděj.

Většina Čechů se na Orizem dostala - ačkoliv při tom někteří utržili modřiny a boule. Kdo ale zůstal v České kotlině, neměl šanci přežít. Vypařila se i část z osmi tisíc dobrovolných zachránců.

Díky varování Lenky Absolonové se Rada Starších dozvěděla, že jde do tuhého, ale takovou zkázu přece jen nikdo neočekával. Na Orizemi zavládl smutek. Rodiny a příbuzní se navzájem sháněli a ti kdo se našli, radovali se jen potichu, jako kdyby byla jejich vina, že to přežili. Většina rychle pochopila, že se už nikdy nesetkají s těmi, kdo na Zemi zůstali. Na Orizemi bylo dnes hodně smutku i mezi starousedlíky - také jejich rodiny utrpěly na Zemi těžké ztráty.

Rada Starších ale nezůstala sedět s rukama v klíně. Svolala zbylé starousedlíky, aby pomohli rozmístit po ostrovech Orizemě evakuované. Varianta, že se možná vrátí domů, zkrátka padla a bylo nutné myslet na budoucnost.

„Co se stalo, nedá se změnit,“ rozhodla Rada Starších. „Jediné, co můžeme dělat, je postavit na Orizemi nová města a vesnice a zabydlet se.“

Také členové Rady Starších se rozlétli po Orizemi, aby vyhlédli vhodná místa pro nové osady a města. Nehodlali ale vytvářet konglomeráty jen tak náhodně rozesetých obydlí, ale pokoušeli se dát nově vznikajícím osadám nějaký řád.

Většina osad i měst měla vyrůstat v chráněných zátočinách ostrovů a vytvářet prostředí jako ve známých pozemských přímořských turistických střediscích. Každé městečko i osada měly mít své vlastní pláže i přístup do vnitrozemských plání a lesů. Každá osada měla mít i vlastní kulturní střediska - podobné dosavadním kulturním domům na vesnicích, ve městečkách jich mělo být jen víc a větších. Stavitelé převzali typy osvědčené v Čechách a doplňovali je o zdejší architekturu. Na Orizemi chyběly stavební firmy, které by stavěly domy z polotovarů, domy se stavěly vcelku. Tím rychleji tu nové osady vznikaly.

Část lidí se rozmístila i mezi starousedlíky a naopak, někteří starousedlíci se přestěhovali do nových domů mezi ostatní. Byly to zejména rodiny, které přišly o některé členy a nechtěly si je ve starých domech neustále připomínat. Pro některé přistěhovalé rodiny se tak uvolnily hotové domy, což mnohé vděčně přijaly. Starousedlíci se tak na mnoha místech promíchali s nováčky a očekávali, že se tím snáze a rychleji novému prostředí přizpůsobí.

Příletová hala, jak všichni začali říkat provizorní stavbě na ostrově Mykosui, se začala zvolna vylidňovat. Rada Starších se rozhodla po skončení celé akce ji zlikvidovat, stejně jako kontejnery na planině. Nač to neustále připomínat?

»Sandišůtům to ale nedarujeme!« umiňovali si všichni.

A začali chystat odvetu.


Nevýhodou indikátorů allohmoty bylo, že neukazovaly směr, jen vzdálenost.

Standu to mrzelo a přemýšlel, jak to vylepšit. Vždyť se dal směr určit poměrně jednoduše tím, že se člověk s indikátorem otočil na místě a sledoval, kdy je signál nejsilnější! Stačilo tedy postavit indikátor s pohyblivou sondou a otočení realizovat automaticky uvnitř pouzdra.

Přesnost sondy na to stačila a indikátor byl rázem užitečnější!

Pak Standa opět povolal několik dvojic dobrovolníků. Přihlásilo se jich víc než potřeboval, ale mohl jich využít jen několik, aby se navzájem nerušili. Vyslal je z Evropy různými směry, aby se po světě poohlédli, kdo a kde používá allohmotu. A protože v allohmotě sami nesměli být, mohli se po Zemi pohybovat pouze na rationech a  jen nízko nad zemí a v noci, aby je nikdo neviděl.

Pátrači brzy zjistili, že nejvíce allohmoty a tedy Sandišůtů se pohybuje po Spojených státech. Dalo se to čekat, i když zaměřování tam nebylo přesné - zaměřované objekty byly zřejmě neustále v pohybu a indikátory měnily každou chvílí směr. I to nebylo nic divného, jenže druhé soustředění allohmoty bylo kdesi na jihu Evropy a tam nemožnost přesnějšího zaměření vadila ještě víc.

Pátrači postupně ohraničovali výskyt allohmoty na užší a užší prostor. Ve Spojených státech šlo podle očekávání o Washington D.C. - zejména o oblast Kapitolu a Pentagonu. Allohmota poblíž Evropy byla ještě záhadnější. Nejprve se zdálo, že je rozesetá v Turecku, ale Standovi hoši zjistili, že je ještě jižněji. Dalším horkým kandidátem byl Egypt, ale i ten brzy vyloučili. Vypadalo to na starou Babylonii, neboli dnešní Irák, Izrael nebo oblast Kurdistánu a nějaká zřejmě mohla být ještě jižněji, až někde v Saudské Arábii.

Pravda, trojúhelník Irák - Izrael - Kurdistán hrál často důležitou roli v historii Země. I dnes je tato oblast významná - marně se tam v těchto stoletích nevystřílelo tolik munice včetně zakázané, chemické a radioaktivní! Ačkoliv na druhé straně, pokud si to Standa dobře pamatoval, na mapě otce Mihoviče v těch místech nebyly žádné chitsaldily. Jen pár dávno zrušených. Sandišůti zřejmě v této oblasti neměli chitsaldily úmyslně, aby sem nepřitahovali pozornost gufyrů.

Teď se tu ale hemžili - jako červi ve zkaženém sýru.

Standa kladl pátračům na srdce, aby nic nepodnikali. Nemá smysl Sandišůty upozorňovat, že po nich jdeme, zejména když ještě nemáme plnou akceschopnost. Počkejte alespoň na dokončení lizidu na Měsíci, ten naše možnosti zvýší, nabádal je.

Pro jistotu je poslal i na další místa světa, ale Indie i Čína byly úplně čisté a ani v Japonsku se indikátory allohmoty nechytaly. Sandišůti tu být mohli, ale bez allohmoty by neovládali lidi a co by tu jiného dělali?

Standova pozornost se toužebně upínala k Měsíci. Až Sjöbergovci dokončí měsíční lizid, bude to mnohem výhodnější. Jednak se dá očekávat rychlejší stavba lizidů na Zemi, ale bude k dispozici i více energie pro rationy a možná to lidem na Zemi umožní i operativní konverzi do allohmoty.

Chtělo to už jen trpělivost.


Spuštění Měsíčního lizidu proběhlo bez velké slávy.

„Ještě pár dní počkejte, až postavíme aspoň první na Zemi,“ požádali Sjöbergovci Standu, když mu sdělovali, že lizid běží.

Standa to věděl i bez nich, možná ještě dříve než oni. Bliklo mu v hlavě - a byl zase Vědoucím, ačkoliv byl až na Zemi. A současně slabě vycítil i vypnuté lizidy na Zemi. Zapnout je nemohl, ale aspoň to málo snad pomůže při jejich hledání a likvidaci.

„Jdeme na Zem!“ ohlásili mu Sjöbergovci.

Jeskyně pod Českomoravskou vrchovinou byla ale zatopená podzemní vodou. Atomový úder narušil geologické podloží a nějaký pramen si našel cestu do prázdné prostory. Dala by se odvodnit, vyčistit a zaizolovat, ale Sjöbergovci nechtěli nic riskovat a zaměřili se na Indii.

Teď teprve byl Standa jako na trní. Naštěstí lizid na Měsíci nebyl ničím zatížený a jeho funkce obnovy záložních lizidů po přírodní katastrofě nepotřebovala ani dohled Sjöbergovců.

Čtyřicet hodin po spuštění Měsíčního se rozběhl lizid v Indii. Měsíční teď mohli vypnout, či přesněji, museli ho odstavit. Byl příliš daleko než aby se mohl spojit s pozemskými do agregátu, ale příliš blízko, takže by je rušil.

Vypnul ho Standa a Sjöbergovci se tam okamžitě vydali, aby první lizid ve Sluneční soustavě, smontovaný lidmi, pořádně zakonzervovali.

Doufejme, že už nebude potřebný, ale kdoví...

Indický lizid se mezitím pustil do práce na čtyřech frontách současně.

Duplikoval sám sebe v Austrálii a v Africe - a přitom rozpouštěl dva staré lizidy, pod Alpami a pod Kilimandžárem. Standa nemohl staré, poničené lizidy nechat na místě. Hrozily by nestabilitou, zejména když je nemohl ovládat. Sandišůtům by mohlo stačit odpálit v některém dostatečně velkou nukleární hlavici, rozkolísat vypnuté anihilátory - a vyvolali by konec světa. Standa by si nebyl jistý, dokud nebude poslední ze starých lizidů úplně zničený.

V té chvíli ale zbývala kapacita i pro Standova komanda a Standa se rozhodl začít konečně proti Sandišůtům něco dělat.

Amerika byla od Indie zatím poněkud daleko, ale trojúhelník Irák - Izrael - Kurdistán byl na dosah. Standa tam okamžitě poslal komando, které mělo koordinovat případnou větší akci. Podivoval se, co tak důležitého v těch místech Sandišůti mají? Spojené státy jsou pochopitelnější, je to přece jen velmoc, ale další středisko by mělo být podle této logiky v Rusku a v Číně.

Ačkoliv - největší jaderná velmoc na Blízkém Východě je Izrael. A nemá atomové hlavice jen tak, pro nic za nic.

Koordinátor akce Ivan Derka vyslal malé komando do velitelství ozbrojených sil, aby se tam porozhlédli a případně zabránili nějakému podrazu. Nepochyboval, že tu něco přichystaného bude, bylo by naivní očekávat od Sandišůtů přímé a čestné jednání. Sám se svými kamarády postupoval podle indikátoru do míst s největší odezvou allohmoty. Indikátor tvrdil, že se allohmota Sandišůtů postupně soustřeďuje na menším a menším prostoru. Shromažďovali se k nějaké akci? Tím lépe.

Standa se v té chvíli bezobrazově spojil s Ivanem Derkou a naléhavě ho požádal, aby posečkal, že se toho chce zúčastnit spolu s nimi.

„Neblázni, Stando!“ protestoval Ivan. „Máš sedět ve své jeskyni a nevystavovat se nebezpečí! Otec Mihovič tě sprdne na dvě doby!“

„Nech to na mně!“ odvětil Standa. „Už jsem to s otcem Mihovičem projednal a souhlasí. Sice mi dalo práci přemluvit ho, ale... mám v záloze něco, co Sandišůti rozhodně nečekají. Nech to na mně a kroť své hochy, aby se drželi v pozadí! Nechci vidět, aby se někdo utrhl a vletěl tam, mohl by velice špatně dopadnout!“

Jednání ve velké síni začalo se zpožděním. Několik ortodoxních náboženských blouznivců se je pokusilo zablokovat, neboť by podle nich porušilo zákaz práce ve sváteční den. Sandišůti na ně povolali nejprve gardu a pak policejní těžkooděnce a ti - svátek nesvátek - vynosili ortodoxní věřící z budovy a zabránili jim v návratu, ačkoliv se toho postižení hlasitě domáhali.

Sandišůti nikdy nebrali ohledy na náboženské předpisy, ani když je sami lidem vnutili...

Konečně se situace v sále uklidnila a všichni členové sboru zaujali svá místa. Ivan se pokusil na Standovu žádost zmapovat, kde jsou Sandišůti nejvíc soustředěni. Vyšlo mu, že jsou při pohledu od předsednického stolu v pravé části sálu a sdělil to Standovi, ale toho více zajímalo, že balkóny jsou pro toto zasedání zcela prázdné - jednání zřejmě mělo probíhat bez účasti veřejnosti.

„Díky,“ poděkoval Standa stručně Ivanovi. „Polož mi značku préta co nejblíž ke stěně, počkejte půl minuty, pak se změňte v allohmotu, vtrhněte dovnitř, ale zůstaňte na balkónu. Něco uvidíte!“

„Co chceš dělat?“ zeptal se ho rychle Ivan, ale odpovědi se už nedočkal.

Ivan položil ke zdi značku, předal její kód Standovi, pak v rychlosti poučil ostatní a soustředil se na odměření půl minuty.

„Proboha, co Standa šílí?“ zeptal se ho Hynek.

„Nevím - ale jako Vědoucí asi zjistil něco nového o lizidech,“ ujistil ho Ivan. „Tak pozor - teď to začne!“

Neviditelní a nezvaní návštěvníci vstoupili ze tří stran do sálu. Zůstali na prázdném balkónu, zasedání opravdu nebylo veřejné, ale nikdo je neviděl, ani když postoupili až k zábradlí.

V té chvíli ale sálem prolétl stín - a krátce po něm zavířil sálem černý mrak. Trvalo to ani ne půl vteřiny a černý mrak zmizel.

Sál byl - až na nechápající neviditelné vetřelce na balkóně - úplně prázdný.

Všichni bez jediného zvuku zmizeli.


„Prosím tě, co to bylo?“ zeptal se Ivan Derka, když se zhmotnil v Standově podzemní rezidenci.

„Dočkej času, uvidíš to ještě jednou,“ sliboval mu Standa. „A to velice brzy.“

„Kde, prosím tě?“

„Druhé komando s otcem Mihovičem prochází Washingtonským Kapitolem. Sandišůti zrovna zahajují zasedání Kongresu.“

„Současně s Izraelem?“ podivil se Ivan.

„Jo - až na to, že ve Washingtonu je ráno a tam bylo pozdní odpoledne. Sandové na nás něco šijí, když se takhle časově sešli. Půjdeme se tam podívat, jdeš se mnou?“

„Jen já?“ nadhodil Ivan.

„Můžeme všichni,“ ujistil ho Standa. „Kapitol je velký, místa je tam dost, vejdeme se všichni. Jen musíme být všichni v allohmotě, mají tam všude šerifů jako naseto. Teď už nebudeme překážet indikátorům, ty už svou úlohu splnily.“

Předal netrpělivě čekajícím kódy několika značek préta, ale požádal je, aby ještě počkali.

„Otec Mihovič právě zjišťuje topologii sálu,“ ujistil je. „Já ten obrázek předám dál, jen tam do něho zanesu pozice značek.“

„Kam dál to předáváš?“ zeptal se ho Ivan, ale Standa neměl chuť vysvětlovat.

„Pozor - jedeme!“ řekl - a zmizel.

Ivanovi hoši okamžitě přeskočili na značky uvnitř sálu Kongresu, ale spatřili už jen mizet vířící černý mrak nad zcela prázdným sálem.

„Konec - vracíme se!“ oznámil jim Standa, ani ho nikdo nezahlédl - nejspíš byl neviditelný.

Krátce poté se všichni sešli v Standově podzemní pevnosti pod spálenými Čechami.

„Co to bylo?“ opakoval otázku Ivan Derka, jakmile spatřil Standu. Ani se nestačil v rychlosti pozdravit s otcem Mihovičem, který už na ně také čekal.

Gufyrové,“ odvětil Standa. „Viděli jste totéž, co viděl naposledy vojevůdce Tyr a jeho družina ve válce Čechů s Lučany. Jediný rozdíl byl, že to tenkrát bylo v otevřeném terénu.“

„Tys vpustil na Zem gufyry?“ zarazil se Ivan. „Pokud vím, vždycky jsme...“

„Ano, dohodli jsme se, že gufyry na Zem nikdy nepozveme,“ souhlasil Standa. „Taky jsme se kdysi dohodli, že na Zemi nikdy nedopustíme atomové bombardování. Jak se ale říká, člověk míní a nouze naučila Dalibora housti. Gufyrové umí v nouzi urychlit čas, aspoň to bylo rychlé.“

„Ale co kdyby si při tom stihli položit vlastní značky?“ pochyboval Ivan. „Mohli by se vracet na Zem kdykoliv by je to napadlo.“

„Vycítil bych je,“ ujistil ho Standa. „Dohodli jsme se, že je na závěr sami zruší. Na Zemi není ani jedna, to ti mohu potvrdit.“

„A povedlo se to aspoň?“ pochyboval Ivan. „Nezůstali někde na Zemi nějací Sandové?“

„Pokud zůstali, nevíme o nich,“ zvážněl trochu Standa. „Ale podívej se na indikátor allohmoty. Ukazuje naše komando, které dává pozor na štáb ozbrojených sil Izraele - Sandišůti tam už nejspíš nejsou, ale své kůže si k obrazu svému jistě dobře vychovali a musíme pořád počítat s tím, že mají poměrně slušný jaderný arzenál. Mohli by ještě něco z toho použít. Kromě toho se obávám, že jim budou někteří věrní až za hrob.“

„A kdyby je to opravdu napadlo?“

„Pak by zažili ještě jedno víření gufyrů,“ pokýval hlavou Standa. „Mám s nimi dohodu, že pro nás použijí urychlení času tolikrát, kolikrát je o to požádáme. Stačí, abych jim tam položil značky a předal obrázek, popisující situaci. Vtrhnou tam a během vteřiny to vybílí.“

„Dejme tomu - ačkoliv já bych byl opatrnější,“ potřásl hlavou Ivan.

„Taky se mi to nelíbilo,“ přiznal Standa. „Zkus si ale představit, jak by dopadlo, kdybyste na ně šli vy. Viděl jsi, co zbylo z Pavla Brdlíka? A to byl jeden na jednoho! Opravdu bych to nechtěl vidět podruhé. V těch dvou sálech jich byly pohromadě stovky, měli by přinejmenším zpočátku drtivou přesilu. Gufyrové jsou přece jen odolnější a především neskonale rychlejší.“

„A nemohli nám jenom poskytnout tu svoji pověstnou bleskurychlost?“

„Mohli by, jenže po zkušenostech se Sandy dávají své trumfy jen neradi z ruky. Třeba se nás bojí, že bychom je teď mohli ohrozit.“

„To by nás přece ani nenapadlo!“

„Nás ne, ale gufyrové jsou podezíravější. Nediv se jim, po tisíciletých zkušenostech se Sandy! Poděkujme jim aspoň za to, že nám sami nabídli indikátor allohmoty a v závěru nás zbavili Sandů.“

„Ještě že bylo i v jejich zájmu pomoci nám,“ oddychl si Ivan.

„Doufám, že si je odnesli do Adu, jinak bych Břéťu Kováře opravdu litoval,“ dodal Hynek.

„Je to součást naší dohody,“ přikývl Standa. Sandišůti zůstanou jejich, my bychom je beztak těžko zvládali.“

„A co udělají s lidmi, které při tom sebrali?“ zajímal se Hynek. „Předají je nám?“

„To bude záležet na tom, co oni zjistí z jejich vzpomínek,“ pokrčil rameny Standa. „Vyhradili si právo posoudit jejich viny, neboť nesouhlasí s naší novelou pekelného řádu - po deseti tisíci letech příliš velké gaunery nezpopelňovat. Trvají na tom, že nám tak velké hříšníky nevydají. My bychom i hromadné vrahy nakonec propustili a to podle nich není spravedlivé.“

„Doufám, že nikdo z poslanců nemá na krku tisíc mrtvých...“ vzdychl si Ivan.

„No, já se obávám, že mají,“ připojil svůj vzdech Standa. „Uvědom si, někdo musel rozhodnout o atomovém bombardování Čech, kde zahynuly miliony. Ti, kdo to posvětili shora, je podle gufyrů mají na triku úplně stejně jako ti, kdo vydali rozkazy i kdo střely fyzicky odpálili. Odpovědnost za mrtvé ponesou rukou společnou a nerozdílnou. Na výsledky vyšetřování gufyrů si počkáme, až nám je sami předají, ale když zkusíš odhadnout, jestli to vzešlo z Evropské unie nebo ze Spojených států, vyjde ti, že Spojené státy nejspíš právě přišly o pět set třicet a Izrael o sto dvacet zastupitelů.“

„Nezáviděl bych jim,“ otřásl se Ivan.

„Já taky ne,“ přisvědčil Standa. „Ale když si představíš spálené děti v Čechách, není mi jich ani trochu líto. Zaseli pěkný vítr, aby mohli očekávat pořádný hurikán. I když nejspíš očekávali, že jim to jako obvykle projde a budou ještě oslavovaní jako tisíce vítězných válečných zločinců v poslední době - což já osobně považuji za vrchol pokrytectví!“

„Co myslíš, kdybychom gufyrům ponechali přístup na Zem, zasahovali by u nás i mimo tyhle případy, myslím tím i mimo naše požádání?“ napadlo Ivana.

„Obávám se, že ano,“ odpověděl mu otec Mihovič. „A byli by v trestání zločinců důslednější. My jsme zatím lumpy příliš netrestali a máme tendenci dělat za minulostí tlusté čáry - odpusťme si, co jsme si. To gufyrové zásadně nedělají. Pro ně je zločin zločinem i po stu letech a zatímco my devadesátiletého vraha litujeme, oni je trestají úplně stejně jako mladé vrahy.“

„Dobře, požádali jsme je, pomohli nám,“ pokusil se za tím udělat tlustou čáru Ivan. „Dejme tomu, že Sandy opravdu definitivně vyřídili a už nás trápit nebudou. Co budeme dělat teď? Česká republika je v troskách, pár viníků bude za to úpět v Adu, ale Čechům to nepomůže.“

„Já bych řekl, že to, co se stalo, Čechy sice hodně poškodilo, ale do budoucna jim to naopak může pomoci,“ namítl Standa.

„Myslíš, že se budou moci do Čech brzy vrátit? A co tam najdou? Spálenou zemi?“

„S návratem do Čech bych nespěchal,“ vrtěl hlavou Standa. „Nejprve musí klesnout na území Čech radioaktivita, to potrvá nejméně třicet let a i pak bych byl opatrný. Ale Čechům nejvíc pomůže přestěhování na Orizem.“

„Spíš bych se obával, že tam zlenivějí!“ zavrčel Ivan.

„Oni nevydrží sedět jen tak,“ zastal se jich otec Mihovič. „My jsme přece na Dzígvlegtu taky neseděli s rukama v klíně.“

„A nejen to,“ pokračoval Standa. „Řekl bych, že jeden takový příklad už na Zemi byl. Bohužel po něm zničení pozemských lizidů zametlo všechny stopy.“

Lizidy si přece mezi sebou všechno sdělují,“ připomněl mu otec Mihovič.

„Jenže ty pozemské byly od ostatních desetitisíce let izolované,“ namítl Standa. „Až v poslední době mohly pozemské komunikovat s orizemskými, jenže vyrovnání informačních rozdílů nemohlo být tak rychlé, aby se přeneslo všechno.“

„Podle čeho si to myslíš?“ chtěl vědět otec Mihovič.

„Některé informace, ke kterým jsem se dříve snadno dostal, dnes nejsou dostupné,“ řekl Standa. Orizemské lizidy o nich zkrátka nic nevědí.“

„Že bys byl jediný, kdo o tom bude vědět?“ podíval se na něho otec Mihovič pátravě.

„Nevyloučil bych to,“ přikývl Standa.

„Tak to honem pověz aspoň nám, než to sám zapomeneš!“ vyzval ho otec Mihovič.

„Něco z toho se nachází v pozemské verzi Bible,“ začal Standa. „Vzpomeňte si na podivnou dlouhověkost Metuzaléma a některých dalších. Běžně se dožívali devíti set let, ačkoliv podle všech moderních genetických poznatků k tomu lidé na Zemi neměli předpoklady. Sandišůti nejspíš dělali na lidech nějaké biologické pokusy. Později si to rozmysleli a další generace už měly délku života tak říkajíc přirozenou - něco kolem stovky let, jako dneska. Nicméně je jisté, že příslušníci jednoho do té doby bezvýznamného nárůdku měli pár generací významné výhody. Sandišůti jim zřejmě dali čipy, aby je lizidy udržovaly v dobré kondici. A to se projevilo nejprve v delším dosažitelném věku - ačkoliv necelých tisíc let Metuzaléma není ve srovnání s Dzígvlegtem nic moc. Jenže pak i to skončilo a Sandišůti svůj vyvolený nárůdek vrátili do průměru. Proč?“

„To by mě taky zajímalo,“ zavrčel otec Mihovič.

„Vraťme se tedy k Bibli,“ pokračoval Standa. „Tam je psáno, že ten vyvolený nárůdek vynikal mimo jiné i neposlušností. Často se vracel k uctívání jiných bohů - netuším, jestli za tím náhodou nebyli gufyrové, Sandišůti v historii zcenzurovali všechno, co se jim nehodilo, ale kdyby gufyrové na Zemi se Sandišůty nějakou dobu soupeřili, nedivil bych se, že by se jejich spravedlnost lidem zamlouvala víc než nespravedlivá podpora jedné skupiny. Sandové svůj vyvolený národ za každou neposlušnost krutě ztrestali, ale místo aby se zaměřili na jiný, poslušnější, pořád vytrvale nadržovali tomu svému. Krmili je na poušti, pomohli jim genocidou vyčistit zemi zaslíbenou od domorodců...“

„Pak mi ale vysvětli, proč je nakonec nechali tak důkladně rozehnat Římany!“ namítl Ivan.

„K tomu se dostanu,“ slíbil Standa. „Chvilku bych zůstal u té pomoci. V podobě náboženských příkazů jim dali i mnoho užitečných zásad, ale největší význam mělo podle mě období genetických pokusů. Nešlo jim o dlouhověkost - tu jim brzy omezili a jak už jsem řekl, Metuzalémových devět set let života nebylo nic proti Dzígvlegtu, kde byla v té době běžná délka života desetkrát vyšší. Podle mě ale několik generací genetické pomoci způsobilo, že jsou dnes příslušníci toho národa v průměru významně inteligentnější a příslovečně soudržní. Výjimkou jsou jedinci ovládaní přímo Sandišůty. Ti jsou schopní vyvraždit nejen protivníky, ale i Sandišůtům nepohodlné soukmenovce.“

„Jenže u toho národa je také prokazatelně vyšší výskyt šílenství a sebevražd,“ připomněl mu Rus Michail Pavlovič Safronov. Byl v komandu otce Mihoviče a teď se zájmem přihlížel debatě.

„Může to s tím souviset,“ připustil Standa. „Ale může to mít i jiné souvislosti. Možná by stálo za pokus něco vyzkoušet. Zařekli jsme se sice, že nic takového dělat nebudeme, ale měli bychom udělat výjimku a pod důkladnou kontrolou zjistit, jak se dá z allohmoty řídit člověk. Stačilo by pár omezených pokusů. Obávám se, že se dá dokonale řídit jen ten, kdo má v sobě geny vyvoleného národa. Zkuste si k pokusu půjčit někoho, kdo je nemá - například nějakého Eskymáka, původního Australana, Číňana, Japonce, zkrátka někoho, kdo zaručeně nemůže být nositelem toho genu. Jen to nezkoušejte v Evropě ani v Americe, tam prosakují geny toho národa už věky. A jsme u toho, proč Sandišůti dovolili Římanům rozprášit jejich vyvolený národ do celého světa. Udělali to úmyslně, aby se jejich vpašované geny po světě co nejvíc rozšířily. Všimněte si, jak Římané krátce poté, co dobyli a rozprášili Izrael, šli rychle dolů a pár století poté už nehráli prakticky žádnou roli. Zdá se, že je Sandišůti krátkodobě podpořili, ale pak je hodili přes palubu a nechali je zdegenerovat.“

„Takže ty tvrdíš, že Sandové prostřednictvím toho národa vládli světu?“ zkusil to shrnout otec Mihovič. „To by bylo hodně silné tvrzení!“

„A nevládli?“ usmál se Standa. „Jen se podívejte! Většina politiků v sobě geny toho národa má. Buď k němu rovnou patří, nebo tyto geny získali už v dávné minulosti prostřednictvím předků. Za poslední dva tisíce let se geny ovladatelnosti rozšířily po celém světě. S výjimkou Eskymáků, kteří dnes nehrají žádnou roli.“

„Poslyš - pokud vím, tak jsi mi tvrdil, že gufyr ovládal i pana Thorovského,“ připomněl Standovi otec Mihovič. „Znamená to snad - podle tebe - že i Slávka má v sobě tyhle geny?“

„Možná je máme oba,“ usmál se na otce Mihoviče Standa. „Dá se s nimi žít - jen je v nich potenciální nebezpečí. Opakuji, v Evropě jsou tyhle geny rozprostřené tak důkladně, že těžko najdeš člověka, který je v sobě nemá. Babičku z toho národa měl prý i Hitler.“

„To se říká - ale jaké to může mít pro nás důsledky?“ zajímalo otce Mihoviče.

„Pro nás? Možná žádné, možná velké,“ pokrčil rameny Standa.

„Tak počkej, teď tomu nerozumím,“ zarazil se otec Mihovič. „Proč bychom měli dělat takové hnusné, neetické pokusy, kdyby to nemělo žádný význam?“

„Mohly by být důležité pro vysvětlení některých nebezpečných jevů,“ opáčil Standa.

„Jakých jevů?“

„Myslím, že bychom to měli přece jen vyzkoumat,“ trval na svém Standa. „Co vlastně znamená ta dokonalá ovladatelnost? Obávám se, že to není jen stav, kdy je Sandišůt - nebo gufyr - nacpaný v těle člověka, řídí ho a nedovolí mu ani podrbat se na nose. V tomto případě řídí každého naprosto stejně, každý je v jeho rukou loutka. Dokonalá ovladatelnost má možná nějakou souvislost teprve s post-hypnotickými příkazy. Takový člověk pak plní příkazy svého pána i když už on sám jeho tělo opustí. Zajal jsem nedávno českého prezidenta - mimochodem, drtivá většina českých prezidentů, stejně jako světových politiků, k tomu národu patřila a patří, v posledních staletích je to pravidlo. Ten náš sice trochu trpce říkal, že jim dělá pouhou kůži, ale rezolutně odmítl azyl na Orizemi, kde by mu již ovládání Sandišůty nehrozilo. Měl zřejmě věrnost Sandišůtům zafixovanou v podvědomí a sloužil by jim nedejbože i na Orizemi. Nakonec skončil v Pekle.“

„Nedávno ale měli ve Spojených státech prezidenta černocha,“ připomněl mu rychle Michail Pavlovič Safronov.

„Ano, měli,“ přikývl Standa. „Jenže to byl černoch jen napůl. A víte, kdo v jeho bílé větvi patřil k vyvoleným? Já to nevím, ale nevsadil bych si na to.“

„Takže si myslíš, že i on?“ vzdychl si Michail Pavlovič.

„Nechtěl bych za něho ručit,“ přikývl Standa. „Víš, nezdá se mi, že by Sandové tak důležitou funkci dovolili obsadit někým neovladatelným. Byl to krásný tah vůči jeho černým spoluobčanům, ale i on plnil přesně to, co po něm Sandové vyžadovali. Sliboval mír a přitom vedl války. Že mu jiní příslušníci vyvoleného národa udělili Nobelovu cenu míru, to je už zase jen jejich vizitka.“

„Tu cenu snad udělují Švédové nebo Norové, ne?“ namítl Ivan.

„Jistě,“ přikývl Standa. „Ale ti, kdo je udělují, i kdyby se k vyvolenému národu nehlásili, určitě příslušné geny mají. Teprve z tohoto pohledu je přece jasné, proč takové nehoráznosti dělají. Vždyť jsou rozprostřeni po celé Evropě - proč by zrovna Norsko mělo být výjimkou?“

„Dobrá,“ shrnul to zamračeně otec Mihovič. „Mohli bychom něco z toho vyzkoušet. Bude to vypadat cynicky, ale většina ovládaných Čechů zůstala v Čechách i ve chvíli, kdy tam vybouchly bomby. A naopak ti, kdo nás poslechli a dali se zachránit, k těm ovládaným snad ani nepatří.“

„Doufejme,“ vzdychl si Standa. „Zkuste to s trochou opatrnosti vyzkoumat, dobrovolníky na to jistě najdete. Ale vyzkoušejte jen nějaké neškodné post-hypnotické příkazy - mám dojem, že člověk v tomhle stavu dokáže i vraždit, ačkoliv by to sám nikdy neudělal.“

„Vyzkoušíme to,“ slíbil zamračeně otec Mihovič. „Kdyby to byla pravda, byla by až příliš nebezpečná. Takoví lidé by mohli škodit i po odstřižení od svých pánů.“

„Právě tak jsem to myslel,“ dodal Standa.

„Dobrá, podíváme se na ně. A co teď budeš dělat na Zemi ty?“

„Čechům už se věnovat nemohu,“ usmál se trpce Standa. „Ale já už si někoho najdu, kdo stojí za pozornost. I v Evropě zůstala spousta lidí, kterým by azyl v Orizemi pomohl. Vždyť jsou tu i celé utlačované národy!“

„Dobrá, věnuj se jim,“ souhlasil otec Mihovič. „My se podíváme po Orizemi.“

„A pozdravujte tam Slávku!“ připomněl mu Standa.

„Na to nezapomenu,“ ujistil ho otec Mihovič.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20