Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Výměna

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Orizemšťané se po záchraně Čechů a potrestání největších viníků vrátili domů a Standa osaměl. Zůstal na Zemi coby poslední Čech - nepočítáme-li Čechoameričany, Čechorusy, Čechofrancouze a Sudeťáky, které vlastně za Čechy počítat nemůžeme, neboť dávno patří do jiných, často Čechům nepřátelských národů.

Jak to říkal nedávno otec Mihovič? Dvěma pánům nelze sloužit a modloslužebník se nemůže považovat za věrného služebníka Hospodinova, i kdyby to o sobě hrdě prohlašoval.

Standa ve své pevnosti pod spálenými Čechami několik dní přemýšlel. Kam se všechno zvrtlo? Čechy přece chtěli považovat za prubířský kámen a podle toho, jak v nich uspějí, měli pokračovat jinde. Teď to ovšem vypadá, že v Čechách dostali pořádně na frak a v okolních státech orizemšťany nenávidí jako příčinu neuvěřitelné zkázy. Média, vlastněná a řízená pomocníky Sandišůtů, všechno překroutila a teď bude ještě těžší přesvědčit svět o pravém stavu věcí. Dodnes většina lidí považuje za jediného, nebo aspoň největšího viníka v bývalé Jugoslávii Srby, ačkoliv byli napadenou obětí a ne zlými fašisty, za jaké je stále označují, zatímco barbarské bombardování jejich škol a nemocnic bylo podle nich aktem humanity!

Svět Sandišůtů je převrácený. Oběti vydávají za agresory, bombardéry za mírové holubice. Ekologové hlasují pro další používání střel s ochuzeným uranem a organizace, vydávající se drze za humanitární, podporují přednostně gaunery. Tohle se bude muset změnit - a možná jako první.

Za těch pár dní neudělal nic. Potřeboval si to nejprve sám promyslet. Jen když do Čech vlétlo další bezpilotní letadlo na obhlídku úspěšnosti bombardování, poslal tam v rationu kamaráda Hynka, aby dron nemilosrdně poslal k zemi. Oni ještě nějaké mají? Jen ať je použijí - nebude jich škoda.

Až tam vjedou vojáci ve svých obrněných vozidlech, daleko nedojedou, umiňoval si. Udělali jste z Čech smrtící zónu, bude taková i pro vás. I když orizemšťané své protivníky nezabíjejí a jako trest jim stačí pobyt v Pekle - ovšem v mnoha případech až tisíciletý.

Standův podzemní palác se teď podobal strašidelnému zámku. Zdánlivě se v něm nic nezměnilo, ale jako kdyby v něm teď obcházely miliony duchů posledních obětí v Čechách.

Pravda, teď bylo třeba stabilizovat především poměry na Orizemi, ale i situace na Zemi měla k normálu daleko. Ke všemu Standu hnětlo, co se stalo Slávce. Nebylo pochyb o tom, že se stala obětí Sandišůta. Měl ji v moci jen krátce, ale i tak jí stihl ublížit a to hned dvojnásobně. Zabil její a Standovo nenarozené dítě a ještě překroutil její psychiku, takže teď Standu nenávidí. Vždyť to ani není ona, je to jen loutka Sandišůtů. Ale on za ní nemůže přijít - Orizemě je pro něho smrtící.

Seděl právě u svého pracovního stolu a prohlížel si obraz, který mu předávaly lizidy. Nemusel by přitom sedět a už vůbec ne u stolu, to byl vlastně pozůstatek doby, kdy tak seděl u nemotorného monitoru počítače, ale zvyk je železná košile a Standovi to bylo pořád tak nějak bližší, než kdyby ležel na pohovce nebo dokonce ve své posteli a obraz sledoval třeba na stropě.

Z přemýšlení ho náhle vytrhlo něco jako nepatrné zachvění.

Co to, proboha, bylo? Nevycházelo to z lizidů, ale jako kdyby se v něm něco pohnulo.

Než si ale uvědomil, oč jde, najednou se kolem něho zatmělo, pocítil otřes - a i když pořád seděl u svého stolu, místnost kolem něho se náhle, skokem změnila.

Stůl a židle byly jeho, ale místo poměrně velké pracovny byla místnost kolem něho mnohem menší a ještě zmenšená kovovou klecí, do níž se jeho psací stůl a židle sotva vešly. Obraz vytvářený lizidem zmizel, místo něho byla i před ním mříž kovové klece.

Co je tohle za nesmysl? A ke všemu - necítil žádné lizidy. Jako kdyby se v jediném okamžiku vypařily. To už jednou zažil, když Sandišůti zničili pozemské lizidy, ale tohle bylo přece jen jiné. Jakoby přeskočil na cizí planetu, kde lizidy nejsou a kde ani telepatií na žádné nedosáhne. Jenže ten skok nevycházel z jeho vůle, někdo ho sem přenesl, nejspíš i s jeho pracovním stolem a židlí.

No, v tom případě hodně podcenil možnosti préta, pomyslel si.

Jenže v té chvíli úplně ztuhl. Aby se vrátil, odkud přišel, potřeboval by vycítit značku préta ve své pracovně. Jenže ji necítil. A co hůř, necítil vůbec žádnou značku préta, své ani jiné. Jako kdyby někdo všechny naráz vymazal.

Standa náhle se zamrazením pochopil, že z téhle železné klece neunikne...

Vstal aspoň a přistoupil k mřížím. Pravidelné čtverce pět na pět centimetrů byly ohraničené centimetr silnými pruty. Nebyly spletené a překřížené, spíš jako by někdo vyřezal do pravidelného rastru čtvercové otvory v centimetrovém nerezovém plechu - ačkoliv to mohl být i jiný kov, většina kovů má stříbřitý lesk...

Sáhl na mříž, ale ihned ucukl. Brněla - zřejmě v ní byla elektřina. Ne nebezpečná, stačilo, aby byla nepříjemná. Rozhodně ho odradila od dalšího zkoumání holýma rukama.

Tak či tak ho tentokrát Sandišůti dostali. Jak? Vlastně to ani netuší. Jak ho dostali do klece? Vždyť měl dojem, že ani na okamžik neztratil vědomí! To mohlo být i jinak, před tím zachvěním byl na Zemi, teď nejspíš někde daleko od lizidů a dokonce i mimo dosah préta a mezi tím mohl být zlomek vteřiny - anebo také týdenní okno.

Buď jak buď, převezli ho. Tak perfektní únos jeho komanda zorganizovat nedokázala. Mohl jim sportovně přiznat - bylo to jedinečné. A dost komplimentů, změnit se do allohmoty, vypadnout z klece a prchnout co nejdál! Ačkoliv - bez préta je to jen gesto, ale aspoň to!

Necítil lizidy, ale naštěstí měl od gufyrů schopnost změnit se do allohmoty i bez nich. Změnil se tedy, ale když chtěl projít mříží, opět narazil na brnící kov. Vyvedlo ho to trochu z míry, ale když se chtěl posadit zpátky do židle, hrábl rukou po opěradle naprázdno - ruka mu opěradlem prošla.

Byl v allohmotě, ale mříž ho nepustila. Byla zákeřnější než si myslel. Ten kov nebyl obyčejná nerezová ocel. Měl vlastnosti normální hmoty i allohmoty, ale především - byl pro obě nepropustný jako energetické pole rationu. Nepomohlo mu préto - a teď ani allohmota. Zůstal zajatcem.

Co teď? Má trpně čekal, až z něho Sandišůti udělají loutku? Allohmota ho nezachrání, jsou nesrovnatelně silnější než on a nemá proti nim nejmenší naději. Takových už měli - miliony.

Ale ještě nikdy nezajali Vědoucího a navíc někoho, kdo zná konstrukci préta! Jeho vědomosti by pro ně byly důležitější než jedna celkem bezvýznamná osoba. Doufejme, že aspoň tohle dosud nevědí. Pak by měl naopak on poslední možnost převézt je. Ano - převézt je, dokud to jde... To je vlastně jediné a poslední, co ještě může. Nebo spíš - musí. Snad ještě není pozdě...

Standa se posadil za svůj pracovní stůl, jako kdyby se nic nedělo, ale předtím nenápadně vytáhl z kapsy svůj malý kapesní nožík. Malý, ale užitečný. Nic víc neměl, ale tohle snad postačí.

Zachumlal si obě ruce do svetru. Jestli ho někdo pozoruje, což nemohl vyloučit, ať co nejdéle nic nepochopí. A pak si - s oběma rukama obalenýma svetrem - pod deskou stolu přejel ostřím přes zápěstí. Zabolelo to ostře, ale to přece čekal, to... to musí být... Teď jen, aby si kapající krve všimli co nejpozději!

Pomalu, ještě plně při vědomí, se položil obličejem i hrudí na desku stolu. Jen tak se udrží co nejdéle vsedě a nezhroutí se na zem.

Mohlo by to vypadat, jako kdyby se bezradností rozbrečel?

Jen ať si to jeho věznitelé myslí!


Otec Mihovič neměl ani vteřinu volna. Dirigoval souběžně několik part, rozvážejících české azylanty do nových domovů a řešil přitom všechny problémy. Nebylo jich málo, ale daly se uhladit vlídnou domluvou nebo stručným vysvětlením. Do Orizemě se dostala část národa, která nepatřila do kategorie potížistů. Ti zůstali na Zemi - kde už nikomu potíže dělat nebudou...

Hlášení od Hynka Darzy bylo jedním z mnoha, které stačilo vzít na vědomí. Ale přece - dron nad spálenými Čechami znamenal, že se pohrobci Sandišůtů pořád ještě o Čechy zajímají.

Ono jim to nestačilo? Oni ještě nějaké drony mají? Nebo horečnatě vyrábějí další, aby mohli pokračovat ve svých špinavých misích? Vytrvalost, s jakou se cpali do České kotliny, byla opravdu hodná lepší věci!

Otec Mihovič prosadil v Radě Starších zásadu, aby Čechy zůstaly neosídlené, dokud radiace na zamořeném území neklesne na bezpečnou úroveň. Po zkušenostech z Japonska by to mělo trvat třicet až padesát let - a po celou dobu bude nutné bránit je před nájezdy sousedů. Prázdné území v centru Evropy bude cenné a sousedé by je ochotně a rychle osídlili, ale Rada Starších Orizemě se rozhodla nedovolit jim to. Jednak by mocipáni klidně nahnali nic netušící lidi i do radiace, jednak by později Čechům úplně znemožnili návrat. Od samého začátku tu byla i možnost ponechat Čechy definitivně na Orizemi, ale tím by zpřetrhali vazby se Zemí, které si dosud všechny národnosti na Dzígvlegtu, Hjöwiltu i na Orizemi uchovávaly. Ačkoliv to nikdo nevyslovil, měly staré vlasti pro obyvatele Orizemě velkou cenu a nemínili se jich vzdát. Už na Dzígvlegtu lidé počítali s návratem na Zem, jakkoliv to tam nevypadalo nadějně. Nevzdávali to ani Lučané, jejichž nárůdek se mezitím rozplynul a promísil s bývalými nepřáteli. Lidé se na Orizemi snadno zabydlí, ale zůstane v nich stesk po původním domově - a ačkoliv se dnes nikdo nemá kam vrátit, neboť z obydlí zůstaly v lepším případě spáleniště a v horším případě ani stopy, bude obnova Čech jistě na pořadí jednání, jakmile to jen bude možné.

Zpráva o opětném objevení dronů nad spálenými Čechami se ho proto dotkla v citlivém bodě a rozhodl se získat o tom víc informací. Hynek mu sice řekl, že dron nedoletěl daleko, roztříštil se na jednom spáleném poli nedaleko od hranic, ale otec Mihovič by to rád slyšel přímo od Standy.

Jenže - Standa nebyl poprvé od spuštění nových lizidů dostupný. Jako kdyby znenadání zmizel ze Země, či co. Otec Mihovič okamžik váhal, koho by tam poslal, ale nakonec se rozhodl podívat se za ním osobně. Vždyť je to jen na skok!

Aktivoval préto do Standovy podzemní pracovny a skočil.

Standova pracovna byla ale prázdná a chyběl v ní Standův oblíbený pracovní stůl i s židlí. To otce Mihoviče přímo praštilo do očí - proč by, proboha, Standa někam odcházel i se stolem?

V té chvíli se ale metr od něho objevil - gufyr.

Otec Mihovič v první chvíli ztuhl. To přece není možné! Vždyť Standa nedávno tvrdil, že tady na Zemi nezůstala žádná značka adchyfu, gufyrské verze préta. Jak se sem tenhle mohl dostat?

Včas se ale vzpamatoval a nečekanou návštěvu oslovil.

„Nejste tady tak trochu proti dohodám?“ zeptal se ho trochu jízlivě.

„Proti jakým dohodám?“ zeptal se naopak gufyr jeho.

„Neměli jsme spolu dohodu, že ze Země odeberete všechny značky adchyfu, které vám Standa položil?“

„Ty jsme ale všechny poctivě odebrali,“ odvětil drze gufyr. „I váš expert Standa potvrdil, že tu nic nezůstalo - přesně podle dohod!“

„Tak jak jste se sem dostali?“ vybuchl otec Mihovič.

„Položili jsme si nové,“ přiznal gufyr. „Na ty se přece dohoda o odstranění původních značek nevztahovala.“

„Ale jak?“ chtěl vědět otec Mihovič. „Abyste sem položili značku, museli byste být nejprve tady, což by bez jiné značky nemělo být možné.“

„Dohoda zněla - odstraníme ze Země všechny značky adchyfu,“ nedal se gufyr vyvést z míry. „To jsme poctivě provedli. V dohodě nebylo nic o možnosti, že tady někteří z nás zůstanou. Ti nám pak položili značky jiné, ale o těch původní dohoda nic neříkala.“

„Vy musíte být právník!“ ulevil si otec Mihovič. „A já, od koho asi naši právníci tyhle kličky odkoukali!“

„Tyhle domněnky nemají žádné opodstatnění!“ zavrčel gufyr. „Zřejmě tím chcete říci, že nás tu vidíte neradi. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte,“ souhlasil otec Mihovič. „Nevím, jak byste nás uvítali vy, kdybychom bez vašeho pozvání či aspoň svolení začali navštěvovat některý váš svět, třeba Hirávhy!“

„Dohody jasně říkají, že na naše světy bez našeho svolení nikdy nepůjdete!“ odvětil gufyr.

„Země je zase náš svět!“ upozornil ho otec Mihovič. „Dokonce ten původní. To je stejné, jako kdybychom navštívili vaši původní Hirávhy - a když mi teď řeknete, co jste udělali s naším Standou, dozvíte se, co bychom asi měli udělat my s Vědoucím vaší Hirávhy!“

„Naše dohody se o tomto světě ani slovem nezmiňovaly,“ opáčil gufyr. „Navíc nepopřete, že jste nás sem sami pozvali. Odnesli jsme odsud Sandišůty, se kterými byste si sami nevěděli rady.“

„To bylo v pořádku,“ přikývl otec Mihovič. „Přenechali jsme vám je, protože i vy s nimi máte jakési nevyrovnané účty. Ale ta poslední dohoda nic neříkala ani o tom, že nám Zemi, náš původní svět, seberete. Země je pro nás jako Hirávhy pro vás. A co jste udělali se Standou?“

„Odnesli jsme ho k nám a izolovali ho,“ přiznal neochotně gufyr. „Mohl by se sem neuváženě vrátit a to by byla jeho smrt, na jednom světě nemohou být současně dva Vědoucí.“

„Takže jste si sem přinesli i vlastního Vědoucího!“ vyrozuměl z toho otec Mihovič. „Jestli ani tohle není krádež našeho světa, pak nemá smysl celé Sedmero!“

„My nekrademe!“ ohradil se gufyr. „Až Zemi vyčistíme, vrátíme vám ji!“

„Proč jste nám ji tedy sebrali?“

„Vy na to evidentně nestačíte, když jste dopustili tak příšerné zničení její části. Ani pro nás to nebude jednoduché, ale my přece jen máme větší schopnosti zabránit další takové zkáze. Jen jsme potřebovali pro účely ochrany Země mít na ní Vědoucího. A protože na jednom světě nemohou být dva, museli jsme odsud nejprve odnést vašeho.“

„Opravdu si myslíte, že bychom na to nestačili?“ zeptal se otec Mihovič gufyra nevrle.

„Nedokázali jste zabránit ani zničení Čech,“ připomněl mu gufyr. „Zjistili jsme, že je na vaší Zemi v pohotovosti několik tisíc výbušných systémů, založených na transmutaci hmoty. Nejsou sice všechny tak silné, aby zničily území srovnatelné s Čechami, ale součet jejich účinků by rovnoměrně pokryl stejnou nebo velice podobnou zkázou všechny pevniny. Z toho jsme usoudili, že nestačíte na jejich zneškodnění a budete ještě rádi, když vám v tom pomůžeme.“

„V takovém případě bych očekával, že se s námi na takové pomoci nejprve dohodnete,“ řekl zamračeně otec Mihovič. „Ne že sem bez našeho vědomí vtrhnete a začnete svou pomoc likvidací našeho Vědoucího. Nemuseli bychom pak připravovat likvidaci vašich světů.“

Tentokrát ztuhl překvapením gufyr.

„Snad jste...“ začal, ale nedokončil.

„Jo, už jsme o tom uvažovali,“ řekl otec Mihovič, ačkoliv to nebyla pravda - napadlo ho to až teď a tady. „Stačí, abych se teď nevrátil. Proč, proboha, děláte takové vylomeniny? To se přece mezi spojenci nedělá!“

„Jak jste vůbec mohli o něčem takovém jen uvažovat?“ vybuchl gufyr.

„Řídíme se podle vašich vlastních zásad,“ řekl klidně otec Mihovič. „Sebeobrana je dovolená i podle Sedmera. A nezastáváte i vy názor, když některá civilizace spáchá genocidu jiné civilizace, už se v ničení nezastaví?“

„My jsme nikdy žádnou genocidu neprovedli!“ vybuchl gufyr.

„Připomenu vám tedy dvanáct světů Sandišůtů!“ odvětil klidně otec Mihovič. Sandišůti byli vražedná civilizace a jejich zničení nepovažujeme za bezdůvodné. Ale i vy sami tvrdíte, že když se nějaká civilizace začne zabývat vyvražďováním jiných, těžko se zastaví. Jakmile některá civilizace začne vyvražďovat jiné, nenechá jim na vybranou - buď ji zničí dřív než ona je, nebo zahynou. Genocida plodí vždycky další genocidu - kde jsme tohle naposledy slyšeli?“

Sandišůty nevyvraždila naše civilizace!“ namítl gufyr. „Zločin genocidy spáchala odštěpená civilizace, která pak zničila sama sebe.“

„I my máme hned několik takových odštěpenců,“ odvětil klidně otec Mihovič.

„Zastavte je!“ zděsil se gufyr. „To je nepřípustné! Nechceme vás přece vyvražďovat, chceme vám jen pomoci!“

„Pomoci nám - násilím proti naší vůli?“ opáčil otec Mihovič. „Nemusíte se obávat, ještě jsme nepodnikli žádné nevratné kroky. Ale vy jste měli začít dohodou! Ne podnikat kroky, které se dají vyložit jako nepřátelské! Možná jsme pořád zaostalá, barbarská civilizace, ale nesmíte se divit, i my máme právo na obranu!“

„Tady ale musíte uznat, že hrozilo veliké nebezpečí, když se nic nedělá proti připravené zkáze vašeho světa!“ namítal gufyr.

„To nebezpečí hrozí už padesát let, pokud to nevíte.“

„Ale ta příšerná zkáza propukla až nedávno,“ namítl gufyr.

„Mýlíte se,“ opravil ho otec Mihovič. „Zkáza propukla před padesáti lety, kdy jeden stát tyto zbraně použil poprvé. Smetly tenkrát dvě města i s jejich obyvateli. Pak se padesát let nic takového neopakovalo, až nedávno. Ale i teď se zkáza zastavila a mohlo by to zase chvíli vydržet.“

„V tom se podle nás mýlíte vy,“ řekl gufyr. „Zkázu by nevyvolali ti, kdo transmutaci hmoty použili k ničení jako první. Celá civilizace Země je nemocná. Připouštíme, že je to dílo Sandišůtů, ale jejich vliv přetrvává i po jejich zneškodnění. Nacházíte se na skluzavce, která skončí v dalším Pekle, pokud to někdo rychle nezastaví. A to chceme udělat za vás, když si pořád bláhově myslíte, že na to máte dost času! Není tomu tak!“

„S tím jste ale měli přijít ve Čtvrtém vesmíru ve světě Nyget,“ vyčetl mu otec Mihovič. „Ať to spěchalo jakkoliv, měli jste začít dohodou! Dohodě jsme přístupní, ale když začnete něčím, co se dá vyložit jako počátek nepřátelství, neměli byste se divit, kdyby to skončilo špatně. Zřejmě nás pořád považujete za zaostalou, barbarskou civilizaci, ale máme už i některé znaky vyspělejších. Ne na Zemi, ta byla donedávna pod vlivem Sandišůtů, ale na ostatních našich světech.“

Gufyr se na okamžik zamyslel. Nebylo směšné, aby příslušník rozvojové civilizace poučoval příslušníka civilizace mnohem pokročilejší? Ale i barbar může mít občas pravdu, nad kterou by se mohl - a měl - i mnohem vzdělanější tvor zamyslet.

„Ostatní vaše světy nemáme pod kontrolou,“ řekl po chvilce. „Nevíme, co se na nich děje.“

„A musíte mít všechny ostatní světy pod kontrolou?“ opáčil otec Mihovič. „Líbilo by se vám, kdybychom i my požadovali recipročně kontrolu nad vašimi světy?“

„Odjakživa platí, že vyspělejší civilizace dohlížejí na méně vyspělé,“ ohradil se gufyr.

„Jistě - jako Sandišůti dohlíželi na vás,“ opáčil otec Mihovič nevrle. „Jen mám vážné obavy, aby váš dohled neměl příliš ničivé výsledky. Musíte na nás pořád dohlížet? Není načase pokročit ve vzájemném vztahu civilizací k většímu vzájemnému uznávání?“

„Považujete se za rovnocennou civilizaci s námi?“ naježil se gufyr.

„Žádné civilizace nebudou úplně rovnocenné,“ připustil otec Mihovič. „Ale i ty rozvojové se mohou dostat na úroveň, kdy by se měly začít s těmi pokročilými vzájemně uznávat. Nechcete snad přiznat Sandišůtům věčné a neměnné právo dohlížet na vás!“

Sandišůti vůbec nebyli pokročilá civilizace!“ namítl prudce gufyr. „Technicky byli silnější, ale chováním barbaři! Vydírali, podváděli, vraždili, zotročovali! Neměli nejmenší právo dohlížet na méně rozvinuté civilizace!“

„Oni sami se za pokročilejší považovali,“ vzdychl si otec Mihovič. „Něco takového by snad nikdy nemělo záviset na libovůli jedné jediné civilizace.“

„Chtěli byste o těchto věcech rozhodovat také, chápu to správně?“ zeptal se gufyr.

„Proč my?“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Lidé Země jsou skutečně mladá civilizace. Nejsou ale ve vesmírech jiné, starší civilizace, které by už měly vyrůst z úrovně dohlížených? Dohlíželi jste přece na několik jiných civilizací a na mnohé dost dlouho na to, aby se už dnes mohly považovat za samostatné. Kdyby tomu tak nebylo, pak by neměl smysl ani sám dohled nad civilizacemi.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se gufyr trochu nevrle.

„Jednoduše,“ usmál se otec Mihovič. „Jaký smysl má neúspěšný dohled nad civilizaci, která je už tisíce let na stejné, rozvojové úrovni?“

„Bez toho dohledu by taková civilizace mohla i vyhynout,“ řekl gufyr. „Podívejte se na Zemi! Bez odpovědného dohledu by se lidé zakrátko vyhubili. Něco jiného je technická úroveň, která by sebevraždu civilizace umožnila, něco jiného je morální úroveň, která by tomu měla zabránit. Země je z toho pohledu stále nesamostatná a pokud jde o váš dohled, nezdá se nám být dostatečně účinný, aby neštěstí zabránil. To se už víc než dostatečně prokázalo. A to nemluvím o úrovni jednotlivců, Byli jste ještě na Dzígvlegtu i pod naším, byť omezovaným dohledem. Na vás starších je znát vliv Sedmera nejvíce, tady bychom neměli výhrady, ale ve vaší skupině je příliš mnoho mladých, kteří vyrůstali na původní Zemi. Například Vědoucí, kterého jsme museli v jeho vlastním zájmu přenést ze Země, se krátce po tomto přenosu provinil zločinem proti přikázání »Nezabiješ«.“

„Cože?“ zpozorněl otec Mihovič. „Standa? Ten že by se pokusil někoho z vás zabít? To je podle mě krajně nepravděpodobné! A kromě toho se mi nezdá možné, aby dokázal někoho z vás ohrozit. Neměl ve svém sídle žádné zbraně. Já toho chlapce přece dobře znám! Poslyšte, připadá mi to buď jako politováníhodný omyl, anebo ještě hůř, jako trestuhodný pokus o podvod! Tak těžké obvinění je třeba ihned prověřit! Chci s ním mluvit a případně i přečíst jeho vzpomínky. Jen tak uvěřím, co se doopravdy stalo! Oprávnění na to mám - tu schopnost mám sice od Sandišůtů, ale v tomto případě mohu jednat jménem celé naší komunity.“

„Uklidněte se, prosím!“ namítl gufyr. „Nebude to tak jednoduché, netvrdil jsem přece, že se váš Vědoucí pokusil zabít někoho z nás! Pokusil se zabít sám sebe. To je ale také zločin, jenže on teď není ve stavu schopném komunikace ani odečtení vzpomínek.“

„Cože?“ nadskočil otec Mihovič. „Sám sebe? To se mi zdá dvojnásob podivné! Standa určitě není ten typ! Nepomohl mu k tomu někdo? Přikázání o křivém svědectví musí platit i pro vás!“

„Můžeme vám ho vydat,“ navrhl uraženě gufyr. „Vyzpovídejte si ho sami, až se mu obnoví mozková činnost, jen tak zjistíte pravdu. Ale pak si ho také sami potrestejte. Nebudeme trvat ani na tom, abyste nám ho vrátili do Adu, ačkoliv se zločinem zabití sebe sama provinil na našem území.“

„Až podle toho, co se od něho dozvíme,“ odložil to otec Mihovič. „Dáme zcela určitě průchod spravedlnosti, ale bez jeho vzpomínek soudit nemůžeme. Všechno vypadá krajně nepravděpodobné a tím i podezřelé. Jako ostatně každé násilné přepadení.“

„Zavinění někoho z nás můžeme spolehlivě vyloučit,“ odvětil gufyr. „Váš Vědoucí to provedl v době, kdy u něho prokazatelně nikdo z nás nebyl.“

„Jestli nám ho vydáte, dozvíme se pravdu,“ upozornil ho otec Mihovič. „Uvidíme, jak to bylo ve skutečnosti.“

„Právě proto vám ho chceme vydat,“ opáčil gufyr. „Jinak by patřil na dvacet let do Adu, ale když máte podezření, že se na tom někdo podílel, přečtěte si jeho vzpomínky, abyste se přesvědčili o opaku. Nejlépe když je zaznamenáte, aby se předešlo nedorozuměním. My na jeho činu necítíme žádný podíl, tohle podezření můžeme snadno vyvrátit.“

„Uvidíme,“ přijal to otec Mihovič chladně. „Kde ho máte?“

„V této chvíli je ve světě Belfge. Chcete-li, vezmu vás tam, můžete si tam položit vaši značku a přivolat vaše lidi. Ale nesmíte ho vzít na Zem ani do žádného světa s Vědoucím, zabili byste ho.“

„Víme, že Vědoucí mají omezené možnosti cestování,“ ujistil ho otec Mihovič. „Když jste na Zem dosadili svého, Standa se tam vrátit nemůže. On to pochopí, my už mu to přijatelně vysvětlíme. Zatím ho vezmeme na Vulnarmho, pustý svět bez lizidů, kde jsme úspěšně uspořádali první setkání Vědoucích. Tam jich může být plno a nebudou si nebezpeční.“

„Neberte ho tam,“ nesouhlasil gufyr. „Bez péče lizidů by mohl zemřít. Nemáte-li svět s lizidy, ale bez Vědoucího, nechte ho prozatím na Belfge, než pro něho připravíte něco jiného. Belfge jsme začali nedávno upravovat pro Dajpagy, jejich svět je trochu přeplněný. Jsou tu zatím jen dva lizidy a zatím je bez Vědoucího. Jedině tady může přežít, je příliš slabý.“

„My si to nějak uspořádáme,“ odvětil netrpělivě otec Mihovič. „Přenes mě tedy na Belfge! Na ten svět se bez našich značek nedostanu a vaše značky mi nic neříkají.“

Napadlo ho sice, že by tak mohl úplně beze stop zmizet a nikdo z pozemšťanů by ho už nikdy nenašel, ale touha vidět Standu a případně mu co nejdřív pomoci byla silnější. Doufejme, že je to od gufyrů jen projev nadřazenosti a ne nepřátelství. S tím se lidé nějak vyrovnají, nepřátelství by byla teprve ta pravá katastrofa!

„Milerád vám pomohu,“ řekl gufyr. „Připravte se.“

Přistoupil k němu - a odnesl ho.


Otec Mihovič přihlížel, jak doktor Hybeš testuje nepatrný vzorek Standovy krve a pak přivolává od lizidu potřebné instrumenty.

„Pomůže mu to?“ zeptal se ho, když na stojanu visel průhledný plastikový vak se skapávající krví, zavedenou hadičkou do jehly v Standově předloktí.

Lizid by to snad dokázal taky, ale trvalo by mu to dlouho,“ obrátil se lékař na svého jediného diváka. „My tím snažení lizidů velice urychlíme.“

„Je to přece cizí krev!“ strachoval se otec Mihovič. „Neuškodí mu?“

„Nemohl jste sledovat všechny změny na Zemi, otče,“ usmál se na něho lékař. „Tahle metoda je účinná, jen se musí najít krev správné skupiny. Naštěstí jich není zas až tolik. Když mu teď krev doplníme, rychleji se uzdraví a nejspíš se i dřív probere.“

„Neohrozí to jeho... jeho vědomí? Co když už se neprobere?“

„To snad lizidy zvládnou,“ doufal doktor Hybeš. „Zdá se, že mu chybí jen krev. Mozek mohl být nějakou dobu v nedostatku, ale to by měly lizidy zvládnout. Asi bychom měli do lékařské péče pro pozemšťany doplnit i transfúzi, ale to by nejlépe udělal právě Standa, vyzná se v tom nejvíc.“

„Nejde mi do hlavy, proč to udělal,“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Vztáhnout ruku sám na sebe! Co ho to, proboha, napadlo? Za našich časů by ho ani na hřbitově nepohřbili!“

„Doufám, že nám to sám řekne,“ vzdychl si Hybeš. „Až se tohle dozví Slávka!“

„Kdyby to věděla, už by tu byla,“ usmál se otec Mihovič. „Však bude mít dost příležitosti starat se o něho! Ještě že už je aspoň ona v pořádku!“

„Doufejme, že to byla poslední lumpárna Sandišůtů!“ přál si doktor Hybeš. „Ale něco se děje, mohl by se už probrat.“

Standa se pohnul a otevřel oči. Naštěstí první, co mu do nich padlo, byla ustaraná, ale známá tvář doktora Hybše a když stočil pohled stranou, spatřil otce Mihoviče a pochopil, že je mezi svými.

„Stando!“ oslovil ho měkce otec Mihovič. „Co jsi to dělal, proboha?“

„Zajali mě Sandišůti,“ vzdychl si Standa. „Ale snad se ode mě nic nedozvěděli.“

„Jací Sandišůti?“ zpozorněl nejen otec Mihovič, ale i doktor Hybeš.

„Ani nevím, jak mě dostali,“ přiznal Standa. „Zavřeli mě do takové klece...“

Podíval se stranou a trhl sebou, neboť zjistil, že v té kleci jsou s ním i oba jeho přátelé.

„Vás taky chytili?“ vyhrkl zděšeně.

„Ne, my jsme tady, abychom ti pomohli,“ ujistil ho otec Mihovič.

„Tak co ta klec?“ zeptal se jich a očima zakroužil kolem.

„Ta klec nás dočasně izoluje proti telepatii,“ vysvětloval mu otec Mihovič.

„Sebrali jste ji Sandišůtům?“

„Ne, to je gufyrská technologie,“ ujistil ho otec Mihovič. „Je tady pro tvé dobro, zabraňuje ti použít préto. Abys věděl všechno, nesmíš se teď vrátit. Země má jiného Vědoucího a kdybys na ni neuváženě skočil, byla by to tvoje smrt. Proto ta klec. Jestli mi slíbíš, že se nepokusíš skočit někam, kde bys mohl narazit, otevřeme ji.“

„Kdo je teď Vědoucím Země?“ staral se rychle Standa.

„Správu Země nám gufyrové odebrali,“ odvětil vážně otec Mihovič.

„Proboha - proč?“

„Tvrdí, že se to stalo na poslední chvíli, jinak by ji pohrobci Sandišůtů zničili, podobně jako zničili Čechy. Ale slíbili nám, že nám ji vrátí, až tam zavedou spravedlnost.“

„Takže Vědoucím Země je teď - gufyr?“

„Ano,“ přisvědčil otec Mihovič. „Proto se tam nesmíš vrátit a proto tě odtud odnesli. Jsme teď ve světě Belfge. Mohu dát tu klec pryč? Nebudeš nám utíkat?“

„Kdyby mi to řekli!“ stěžoval si Standa. „Opravdu to tak spěchalo, že se nedokázali dohodnout po dobrém?“

„Oni ti neřekli, že jsi tady u nich?“ podíval se na něho otec Mihovič.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Standa. „Kdybych je aspoň zahlédl...! Ale já jsem si myslel, že mě chytili Sandišůti a když jsem vyzkoušel všechno možné, jak z téhle klece ven...“

„Pokusil ses o sebevraždu!“ udeřil na něho otec Mihovič. „Proč?“

„Ale já jsem jim nesměl dát své vědomosti!“ bránil se chlapec. „Kdyby ode mě získali préto a nedejpámbu i identitu značek na Orizemi, nikdo by je už nezastavil!“

Gufyrové by tvé vědomosti násilím nebrali,“ namítl otec Mihovič.

„Jenže já jsem myslel, že mě unesli Sandišůti!“ vzdychl si Standa. „Ta klec je gufyrská? Myslel jsem, že je to technologie Sandišůtů! Proč nám ji gufyrové nedali?“

„Aha!“ došlo otci Mihovičovi. „Takže ses rozhodl neposkytnout jim žádné své vědomosti...“

„No jistě!“ potvrdil mu Standa. „A neměl jsem jinou možnost...“

„Tím je to naštěstí aspoň trochu přijatelně vysvětlené,“ oddychl si otec Mihovič.

Obrátil se a přivolal si Spojení na gufyra, se kterým jednal naposled, aby ho pozval k dalšímu jednání. Gufyr se objevil hned vzápětí.

„Mám otázku,“ zeptal se ho otec Mihovič. „Ukázali jste se Standovi, když jste ho unesli?“

„Nebyl na to čas,“ odvětil bezelstně gufyr. „Akce na Zemi byla příliš složitá a únos jejího Vědoucího byl jen střípek do velké mozaiky.“

„Pak ale máte vinu na jeho pokusu o sebevraždu,“ obvinil do otec Mihovič. „Standa tvrdí, že si myslel, že jeho únos provedli Sandišůti. Jistě víte, že člověk jejich zhoubnému vlivu neodolá, proto se pokusil alespoň zabránit jim získat jeho vědomosti. Neměl jinou možnost než zabít sám sebe, ale kdyby opravdu padl do rukou Sandišůtů a ti by získali jeho vědomosti, měli by přístup nejen na naše světy, ale i na vaše. Tvrdím, že ten pokus o sebevraždu není zločin, ale nutná sebeobrana nás i vás. Odmítám ho proto potrestat a žádám vás, abyste to uznali.“

Gufyr po těchto slovech mlčel, zřejmě přemýšlel.

„Musel přece poznat, že je u nás!“ namítl po chvilce.

„Podle čeho?“ zeptal se ho otec Mihovič. „Komplexní hmotu, ze které je vaše klec, jsme až dosud neznali. Mohl se domnívat, že se jedná o neznámou technologii Sandišůtů? Kdyby měl jakési povědomí o tom, že to patří do vaší technologie a že je tedy u vás, nedělal by žádné ukvapené činy. Myslel si ale, že je v jejich moci a pak bylo jeho jednání naopak velice racionální!“

Gufyr opět chvíli mlčel.

„Kdybyste mu dali najevo, že jste ho unesli vy, dopadlo by to jinak,“ pokračoval otec Mihovič už zase mírnějším tónem. „Možná by vám ledacos právem vyčetl, ale všechno by se dalo vysvětlit. Tady vidíte, kam to vede, když nejprve konáte a až potom vyjednáváte!“

„Byla to mimořádná situace,“ bránil se gufyr. „Dobrá, přijímám vaše vysvětlení a omlouvám se vašemu Vědoucímu se za to nedorozumění.“

„Bylo by lépe, kdybyste příště nejprve vyjednávali a až pak podnikali tak složité akce,“ rýpl si ještě otec Mihovič. „Nejspíš bychom vaši pomoc přijali. Ostatně už se tak stalo, když jste si odnesli zbylé Sandišůty. Pro nás by byla Země dlouho těžkým oříškem, nejspíš bychom vaši pomoc uvítali. Ale nebylo správné, že jste se rozhodli pomoci nám proti naší vůli.“

„Můžete mít pravdu,“ připustil gufyr. „Přednesu to naší Velké Radě.“

„Přednes jí to,“ souhlasil otec Mihovič.


Otec Mihovič se obrátil na Fritze Pilze, Vědoucího Orizemě.

„Poslyš, Fritzi, nemohl bys dočasně uvolnit Orizem?“ zkusil to.

„Jak to myslíš?“ zarazil se Fritz.

„Mám starosti se Standou Tvrzníkem,“ uvedl ho do problému. „Jsme s ním v původně gufyrském světě Belfge, ale potřebovali bychom ho dostat na některý náš svět a Země to být nemůže. Napadlo mě, že bys mu mohl dočasně uvolnit Orizem. Bylo by to jen dokud ho neuzdravíme. Do té doby bys mohl spravovat buď Belfge, kde ale v současné době nic není, mohli bychom ti uzpůsobit nějaký nový svět, ale také bys mohl dočasně bydlet ve světě bez lizidů Vulnarmho. Jde jen o dobu, než se Standa uzdraví, pak ti Orizem vrátíme.“

„Jak to, že nemůže na Zem?“ zpozorněl Fritz.

Otec Mihovič ho musel seznámit s tím, že Zem dočasně převzali gufyrové, kteří tam zavádějí pořádek podle Sedmera.

„Aha,“ pochopil Fritz. „Gufírci nám projevili nedůvěru. No, koledovali jsme si o to, měli jsme se do Země pořádně zakousnout sami.“

„Ty bys taky všechno řešil hrrr!“ usmál se dobrosrdečně otec Mihovič.

„Ale nedal bych jim příležitost k zásahu,“ odsekl Fritz. „Země je v hrozném svrabu, nedivím se jim, že se jim to nelíbilo. Tím, že je Standa povolal na pomoc, vlastně přiznal, že si nevíme rady. Takže nám ji sebrali... jde o to, na jak dlouho.“

„Vlastně jsme s nimi ještě nejednali, jak dlouho to má trvat,“ přiznal otec Mihovič.

„Měli byste to napravit,“ pobízel ho Fritz. „Poslyš, uvolním vám Orizem. Standa si tu odpočine a přijde na jiné myšlenky. Navíc tu má Slávku, mohla by mu pomoci, i když nejspíš i ona potřebuje pomoc. Já si tedy vezmu Belfge a začnu jednat s gufyry, aby jim to netrvalo tisíc let. Až od nich Zem dostanu zpátky, můžeme se se Standou prohodit - pokud o to bude ještě stát. Mně je to fuk, Země by mi vyhovovala stejně jako Orizem.“

„Doufám, že Standovi nebude vadit převzít Orizem,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Určitě ne, když tady bude mít Slávku!“ usmál se s pochopením Fritz Pilz. „Já to mám ještě jednodušší, nikde žádné závazky nemám. Až bude Standa chtít Zemi zpátky, prohodíme se, já mu ji brát nechci. Ostatně si myslím, že bychom si my Vědoucí měli občas světy prohodit, bylo by to tak spravedlivější. Vezmi si třeba Břéťu, proč má věčně jen strážit v Pekle darebáky? Když se občas na pár let prohodíme, bude to jistě lepší pro všechny, nejen pro Břéťu.“

„Vybrali jste si snad světy svobodně, ne?“ ošíval se otec Mihovič.

„Jo, vybrali,“ přikývl Fritz. „Ale co byste měli proti tomu, kdybychom si je stejně svobodně, ale dočasně zapůjčovali? Každý může mít svůj vybraný svět jako domovský s přednostním právem, ale změna je život, klidně si je můžeme na čas vyměňovat, ne? Tím by se do jisté míry snížila naše nevýhoda v nemožnosti cestování. Já si myslím, že Standovi pár nerušených let se Slávkou na Orizemi jen prospěje.“

„Když to myslíš takhle, nejsem proti,“ řekl otec Mihovič.


Rada Starších Orizemě návrh na pravidla dočasných výměn světů Vědoucími schválila. Fritz Pilz tvrdil, že to oslabí nevýhodu v omezení cestování Vědoucích a Rada Starších potřebovala, aby byli všichni Vědoucí v pohodě. Jakmile se to mezi nimi rozkřiklo - a to bylo velice rychle - nastalo období vyjednávání a dočasných střídání.

Kupodivu byl největší zájem o Peklo Břéťi Kováře. Mohl si vybrat hned z dvaceti světů. Ještě větší podivení vyvolalo, že právě on výměnu odmítl. Zdůvodňoval to tím, že je v současné době do Pekla největší nával hříšníků a nechce to zrovna teď svěřovat nikomu nezaučenému.

Výměna mezi Fritzem Pilzem a Standou Tvrzníkem byla naopak hladká jako žádná jiná. Standa se nejprve přestěhoval na Orizem, kde ho už netrpělivě čekala Slávka. A zatímco se se Standou vítala, Fritz se přestěhoval do Standova podzemního sídla na Zemi. Kasal se, jak to teprve teď na Zemi začne lítat a jak s pozemskými darebáky zatočí! Sliboval, že na ně bude tvrdší než Standa, otec Mihovič i Rada Starších dohromady. Měl k tomu ale jejich podporu a cítil se k takovému postupu oprávněný.

Zatímco se Fritz nedočkavě chystal k novým úkolům, Standa se Slávkou se mohli konečně setkat v klidném, krásném prostředí Orizemě. Slávka bydlela s otcem Mihovičem na hradu Jukagyri III - už si to ani neuměla představit jinak. Hrad se hrdě vypínal nad mořem, jako kdyby tu stál odjakživa a Orizemě svým novým obyvatelům předváděla své krásy.

Pravda, občas tu moře bouřilo a hurikány zde byly mnohem častější než v Čechách, ale bouře nepůsobily větší škody. Všechny domy na Orizemi byly poctivé, bytelné stavby na skalách, žádné laciné dřevěné domečky, které vítr rozmetá jako dětské pískové hrady. Hurikány zalévaly některé domy až po střechy a hřbety vln se přelévaly přes cimbuří Jukagyri, ale domy ani skály neustoupily a uvnitř bylo sucho a pohoda. Lidé si museli dávat pozor jen aby je hurikány nezastihly venku, ale ani to nebylo nebezpečné. Stačilo vyvolat ration a člověk v něm byl v pohodě. Nebezpečí by hrozilo jen malým dětem, neschopným se o sebe postarat. Těch tu však nebylo mnoho a rodiče jim věnovali potřebnou péči. Za celou dobu pobytu lidí se na Orizemi nestala žádná nehoda s vážnými následky ani v době, než Fritz Pilz vložil do lizidů službu varování před hurikány, natož teď.

Slávce ale stačilo ke spokojenosti, že tu měla Standu. Na krátkou epizodu se Sandišůtem i na dobu, kdy se pokusil znechutit jí její životní lásku, vzpomínala jen jako na černou noční můru. Otci Mihovičovi se naštěstí podařilo sestavit skupinu vědců a lékařů, kteří zjistili, jak zrušit Sandišůtské post-hypnotické příkazy. Tyto výzkumy se mohly hodit i u jiných obětí.

Doktor Navrátil se vypravil až k Břéťovi Kovářovi do Pekla vyhledat lidi trvale ovládané těmito příkazy. Doufal, že se mu podaří odlišit zločiny spáchané pod jejich vlivem od zločinů z jejich vlastní vůle, snížit některým tresty, případně úplně propustit na svobodu ty, kdo z vlastní vůle žádné lumpárny nespáchali. Podařilo se mu snížit některé tresty až na polovinu - jenže málokdy to bylo pod tisíc let. Největším neštěstím hříšníků bylo, že když si jednou zvykli na beztrestnost, chovali se jako bestie i bez Sandišůtských příkazů. A spousty jiných takové příkazy ani nepotřebovaly, stačilo jim vědomí, že jim zločiny, spáchané ve vyšším zájmu, projdou.

„Zkrátit tresty - budiž,“ připustil Břéťa Kovář. „Třeba o tisíc let - nejsem proti, i zbytek jim postačí. Ale co bys dělal, kdybys tu našel někoho, kdo by měl na svědomí pouze a jedině zločiny na příkaz Sandišůtů? Prohlásit ho za nevinného a s uctivou omluvou propustit? Když je jisté, že zabíjel i děti? Ba ne, kdo něco provedl, nějaký trest dostat musí, aby si nemohl myslet, že se zločiny trestat nebudou! Ještě že jsi tady žádného takového nenašel! Každý, komu nějaká lumpárna prošla, páchal další už i sám. Se divím, že ses tím vůbec zaobíral!“

„Víš, když spravedlnost, tak spravedlnost,“ krčil rameny Navrátil. „Aby nám nemohli vyčítat, že jsme to s tresty přehnali.“

„No tak jsme to napravili!“ usmál se kysele Břéťa. „Největší snížení o dva tisíce let - kdyby to nebylo z šestnácti tisíc na čtrnáct, musel by ti ten grázl líbat ruce! Takhle si myslím, že se vděčností zatěžovat nebude. Zajímalo by mě, co bude na Zemi za čtrnáct tisíc let, až ho propustíme.“

„Hlavně aby nebyla z celého světa poušť!“

„To taky doufám,“ přál si vroucně Břéťa.

Totéž si přáli všichni obyvatelé Jukagyri, když tam pak doktor Navrátil vyprávěl, jak dopadl v Pekle se snižováním trestů.

„Uvidíme, jak si se Zemí poradí gufyrové,“ vzdychl si Standa.

„Nechme už Peklo Peklem,“ ukončil jeho vyprávění otec Mihovič. „Nám lepší zprávu. Víte, co se na tento hrad chystá? Přivítáme tady už brzy vzácnou návštěvu.“

„Kdo se sem chystá?“zeptala se Slávka. „Někdo známý, nebo jsme ho tu ještě neviděli?“

„Neviděli, ale znáte ji,“ zatvářil se otec Mihovič tajemně. „Mohl bych vás nechat hádat, ale někdo by to mohl uhodnout, tak vám to raději rovnou řeknu.“

„Ale k čemu to tajemno?“ zavrtěl hlavou Standa. „To nemohla přijít rovnou?“

Čeština umožňuje sdělit pouhou koncovkou, zda se jedná o muže nebo ženu, ale ani Standa, ani ostatní nic víc netušili.

„Nemohla přijít,“ ujistil ho otec Mihovič. „Zatím nemůže. Nemůže se na hrad ani nastěhovat, to by nebylo vhodné.“

„Vhodné?“ pozastavil se nad tím i pan Tvrzník.

„No - může se na nás prozatím jen podívat,“ upřesňoval to otec Mihovič. „Víte, při katastrofě v Čechách jsme měli těžké ztráty - a dá se říci, že tam zahynuli naši nejlepší.“

„To víme,“ zamračil se Standa.

„Mezi nimi i Vitold z Hůrky, co si vzal Magdičku,“ pokračoval Mihovič. „Šel zachraňovat do Čech a zůstali tam všichni. Magdička je teď vdova - takže jsem jí nabídl ruku.“

„A proč už není tady?“ zeptala se rychle Slávka. „Měl jsi ji sem vzít hned!“

„Nebyla by proti, však si na mě ještě pamatuje,“ vysvětloval otec Mihovič. „Jenže jako vdova musí držet smutek, to dá rozum. Nedivte se, je z těch starších a nestýkala se s novými Čechy, jako já. Takže mě odkázala, abych se přihlásil za rok, až bude smět odložit šlojíř smuteční. Pozvání na Jukagyri přijala, ale jen na krátkou zdvořilostní návštěvu, jinak to nešlo.“

„Tys na ni celá ta staletí čekal?“ podíval se na něho Standa nevěřícně.

„Nečekal,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. „Měla přece Vitolda. Říkal jsem si, že si najdu jinou, ale pořád jsem to odkládal... ale teď, když je volná...“

„...bude mít Jukagyri konečně i hradní paní,“ přikývla Slávka. „Doufám, že bude aspoň taková, jako dosavadní hradní pán... Jen aby nás z Jukagyri rychle nevyprovodila!“

„Magdička je lepší,“ zastal se jí ihned otec Mihovič. „Uvidíte, až se s ní seznámíte! Jukagyri je příliš velký hrad, než aby v něm bydlela jen jedna rodina. Myslím, že se tu všichni shodneme.“

„Mohla přijít hned,“ řekla Slávka. „Aspoň by tady přišla na jiné myšlenky. Takhle se bude rok zbytečně trápit...“

„Jen ji nechte,“ zastal se jí otec Mihovič. „Musí se nejprve vyrovnat s tou ztrátou a nepomůže jí v tom nikdo - ani já ne.“

„Mohla by bydlet vedle nás,“ navrhla paní Tvrzníková. „Tím by neporušila smutek a přitom by se měla lépe než když bude sama.“

„Nechte ji,“ zastal se jí otec Mihovič. „Sama ať se rozhodne. My jí budeme jistě vstřícní, ale nutit ji by nebylo v této chvíli vhodné.“

„Ať se rozhodne sama, až nás navštíví,“ navrhla paní Tvrzníková. „Třeba si dá říct.“

„Uvidíme,“ řekla Slávka.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20