Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rada Starších

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Přesunem na Orizem se Standa ocitl mimo ohnisko dějů. Orizemě byla stvořená k odpočinku. Nebýt nedávných tragických událostí na Zemi, které bohužel zasáhly i zdejší obyvatele, život by tu plynul pomalu a klidně jako kdysi na Dzígvlegtu. Pravda, řádily tu občas hurikány, ale byly tu také pevně stavěné, bezpečné domy, kde se hurikány projevovaly nanejvýš tlumeným hukotem.

Hjöwilt byl díky upírkům nebezpečnější. Ačkoliv se na něm až dosud nestala žádná tragická nehoda, každý si na ně musel dávat pozor. Vytrvalci, většinou nejstarší lidé na Dzígvlegtu, kteří tam i po objevu Orizemě zůstali, si ale zvykli na upírky i na piraňky. Bylo nebezpečné koupat se v moři? Nevadí - stačilo málo a u lidských sídel se pod neviditelnými bublinami silového pole zamodraly bazény s upravovanou vodou, kam zdejší nepříjemní tvorečkové nepronikli vodou ani vzduchem.

Pozemšťané v současnosti obsadili osmnáct světů. Měli na nich postavené lizidy, ustanovené Vědoucí a na každém aspoň několik osad. Správa Kosmického Průzkumu měla záznamy o tisících dalších prozkoumaných světů. Na polovině z nich byli zjištěni místní inteligentní obyvatelé, takže byly samozřejmě z jakékoliv kolonizace vyloučené, ale dobrých sedm set světů převážně ve druhém vesmíru, kolonizace schopných bylo. Bylo by možné řešit přelidnění Země okamžitě - kdyby lidé Země nebudili pochybnosti o své morální úrovni a nedodržování ani minimálních zásad Sedmera.

Orizemě byla z obyvatelných světů největší. Ačkoliv její povrch tvořily hlavně oceány a měla ještě nižší podíl pevnin než Země, spolkla evakuované Čechy jako malinu a dala by nový domov i stokrát většímu počtu lidí. Sedmero ale bylo naprosto nutnou podmínkou a jak víc než dostatečně prokázal experiment s Ori-Afro-Amerikou, nebylo možné ji prominout nikomu. Hromadný exodus z přelidněné Země se tedy konat nemohl - nikdo by nezaručil, že se azylanti neprojeví stejně jako Ori-Afro-Američané, jakmile by někde získali většinu.

Češi se naštěstí Orizemi brzy přizpůsobili. Byl tu ostatně už před nimi velký podíl Čechů, takže měli více než dost vzorů. Ke svému štěstí se nesnažili, jako Ori-Afro-Američané, přenášet své zlozvyky všude kam se dostanou a ještě drze vyžadovat, aby se starousedlíci přizpůsobili jim. Měli k nim zdravý respekt, zejména když se během bleskového přesunu z ohrožených Čech přesvědčili o jejich schopnostech. A skutečnost, že i orizemšťané měli ztráty, se také projevila kladně. Je ovšem pravda, že si na Zemi i Češi zvykli na nevázaný život a někteří proto pořádek na Orizemi nesli dost nelibě. Rozvody, na Zemi naprosto běžné, se na Orizemi nejenže nepovolovaly, ale orizemšťané je srovnávali s krádežemi. Obvyklé rozvodové důvody jako citové odcizení se tu neuznávaly a nevěra i domácí násilí nebyly důvodem k rozvodu, ale k nepříjemnému, byť krátkému pobytu v Pekle.

Všechny nově příchozí s tím předem seznámili, aby se nikdo nevymlouval na neznalost, jenže kázání na některé věčně nespokojené Čechy neplatilo, takže se brzy přesvědčili na vlastní kůži, že nejde o plané hrozby, které mohou hodit za hlavu.

Samozřejmě i na Orizemi platilo, kde není žalobce, není soudce, jenže místní lidé nebyli proti Zemi tak lhostejní. Častěji si všimli podlitin v obličeji, ani nevěra se nedala tak snadno utajit. Pojem udavač se na Orizemi rovnal pojmu křivopřísežník, jenže na rozdíl od Země zde chápali lhostejnost jako spoluvinu. Oznámit smyšlený zločin byl zločin, ale neoznámit pravý zločin také. Ani pozvání k soudu se nedalo ignorovat - lizidy je neomylně doručovaly na libovolné místo Orizemě i okolních světů a kdo se k soudu nedostavil dobrovolně, toho tam bez zdržování dopravili soudní zřízenci.

Orizemské soudy naštěstí nikdy netrvaly dlouho. Nevinné zřízenci s omluvou vraceli domů, viníky stejně bezodkladně odnášeli do Pekla, aby si své tresty ihned odpykali.

Rozdíl proti pozemské justici byl i u drobných, ale opakovaných přečinů. Soudci je napoprvé řešili domluvou, ale při každém opakování trest zvyšovali, což se pochopitelně mnohým nelíbilo. Někteří - zejména se stejnými sklony - zprvu trochu remcali, ale když se nesetkali s pochopením starousedlíků, raději zmlkli.

Orizemská spravedlnost se od pozemské značně lišila, ale i když Sedmero lidi svazovalo více než dosavadní způsob života na Zemi, nikdo se neodvažoval prohlásit ji za horší. Určitě si to mnozí mysleli, ale byla by jim hanba dát to najevo. Případní kritikové proto raději mlčeli, nanejvýš brblali jen v úzkém kruhu stejně smýšlejících.

Mladší, vyrůstající na Dzígvlegtu a později na Orizemi, ale považovali Sedmero za nejlepší způsob úpravy vztahů mezi lidmi a jeho porušování za špatnost. Nejen u závažných přikázání, jako je »Nezabiješ«, ale i u těch zdánlivě méně závažných. Projevovalo se to i ve vztahu mezi pohlavími. Na Orizemi se udržely i některé středověké zvyky, například dávání přednosti ženám a projevování úcty vyjadřované květinou, jenže nejen v době tokání a námluv, ale trvale. Manželské páry, které byly spolu již několik staletí, si v oblasti osídlené Čechy často doma i vykaly. Na rozdíl od Země se tady ve vztazích netrpěla přelétavost, na Zemi zcela běžná. Tady nevěru považovali za zločin, podobný krádeži. Když tedy Slávka prohlásila, že Standu nechce ani vidět, novější obyvatelé Orizemě se tomu jen podivili, ale starší ihned věděli, že se stalo něco nepřirozeného. To přece nemůže o svém partnerovi prohlásit nikdo, je-li při smyslech! Na svádění ženatého muže nebo vdané ženy hleděli starousedlíci jako na pokus o krádež. Na Dona Juana a Casanovu hleděli jako na zloděje a rozhodně k nim necítili sympatie. Snubní prstýnek tady znamenal, že jeho nositel či nositelka prostě není k mání a ostatní to museli nutně uznávat.

Nově příchozím obvykle nějakou dobu trvalo, než se stavu veřejného mínění přizpůsobili, ale kdo tady žil od dětství, tomu to už připadalo normální.

Tak to bylo i se Standou a se Slávkou, když se Standa přestěhoval na Orizem. Převzal tu sice funkci Vědoucího, ale na Orizemi to nebyl tak zaměstnaný úřad, jako na Zemi. Hlídat lizidy, které tu nikdo neohrožoval, mu nedalo žádnou práci. Protože uměl číst vzpomínky, občas vypomohl jako soudní svědek, ale na Orizemi to znamenalo jen čtení vzpomínek, rozsudky zásadně nevynášel. Správně to odhadl již Karel Čapek - kdo ví všechno, nemůže přece soudit. Od toho tu byli jiní.

Konečně si mohl užít Slávky i Růženky, ale zbylo mu víc času i na jiné zájmy. Věnoval se v poklidu analýze lizidů - tam bylo tolik zajímavého materiálu, že měl postaráno o zábavu na několik desetiletí, i když se v těchto výzkumech angažovali všichni Vědoucí, nejvíc na světech, kde se stalo nejméně událostí.

Výzkumu lizidů se mohl věnovat kdokoliv, ale Vědoucí byli v tomto směru ve výhodě. Standa hned na začátku zjistil, že lizidy neprozradí každému všechno a hned. Svá tajemství nabízely jen Vědoucím - ostatním lidem sdělovaly některé informace až po vyslovení správného klíčového slova v dotazu. A protože většina lidí klíčová slova neznala, byl pro ně výzkum lizidů obtížný. Ne tak pro Vědoucí. Těm stačilo pojmenovat problém a dozvěděli se vše potřebné, správným klíčovým slovem počínaje. Vědeckého materiálu bylo ale v lizidech tolik, že Vědoucí umožňovali výzkum i dalším nadšencům - stačilo prozradit jim klíčové slovo, aby se dostali přes práh dané problematiky - pak už ji mohli zkoumat sami, dokud nenarazili na další práh, chráněný dalším klíčovým slovem.

Standa občas přirovnal vědu v lizidech k proslulému palácovému Labyrintu v Knóssu, kde měl být podle pověstí zavřený Mínótaurus. Ten také jako většina paláců sestával z více místností, mezi sebou různě propojených a pospojovaných chodbami. V takovém paláci se skutečně dalo zabloudit a k nalezení východu byla nutná nit bájné Ariadné. V labyrintu vědy v lizidech však nebyla žádná nit, pomáhající zbloudilým. Na druhou stranu si poutníci mohli své objevy sdělovat a pomáhat si.

Standovi se brzy podařilo několik skutečně zajímavých vylepšení dosavadních funkcí lizidů. A to bylo co říci - vždyť tvůrci vyvíjeli lizidy statisíce let a zdálo se, že se na nich už nic vylepšit nedá! Standovi se ale některé funkce zdály nepohodlné a nešikovné - a troufl si na drobné úpravy.

Například noční let rationů - byl sice bezpečný, ale let naslepo nebyl příjemný, jako ve dne. Člověk se přece jen potmě necítí tak jistý, jako když vidí, do čeho letí.

Rationy létaly i v noci bezpečně, lizidy měly přehled o jejich dráze a ani potmě jim nedovolily narazit do překážek. A stačilo málo - promítnout obraz okolí v podobě modře svítícího obrazu před letce - a hned byl i noční let příjemnější! Pravda, na tohle vylepšení gufyrové ve světech bez noční tmy ani přijít nemohli, ale na Zemi i na Orizemi bylo velice vítané.

Standa se tak zabral do zkoumání lizidů, že další události na Zemi sledoval jen okrajově, téměř jako nezúčastněný divák.

Jednání na Zemi převzal nový zástupce Země Fritz Pilz. Ale neměl to jednoduché, ačkoliv byl ráznější než Standa. Zaměřil se od počátku na nejbližší sousedy Čech - na Němce. Byli mu jazykově i mentálně bližší než Slované, o Maďarech nemluvě.

Němcům se ale v posledních desetiletích dařilo ze všech národů Evropy nejlépe, takže se jim do změn zaběhaného života příliš nechtělo.

„Člověče, čím to, že jsou v Německu ke stěhování na Orizem nejochotnější Češi?“ postěžoval si Standovi, když se opět setkali - ovšemže jen obrazem. „Moji hoši se vypravili do všech větších měst v Bavorsku i v Prusku, ale nikde je nadšeně nepřivítali. Všichni jsou spokojení, všem se daří skvěle, mají rodiny... jediní, kdo by nechali všeho a odstěhovali se na Orizem, je těch pár emigrantů z Čech. Zejména když se dověděli, že na Orizemi žije většina Čechů, zachráněných před zkázou. Někteří už své příbuzné v Čechách oplakali a rádi by se s nimi zase setkali.“

„To bude nějaký omyl,“ pochyboval Standa. „Vždyť právě ti z Čech předtím utíkali, protože se jim v Čechách nelíbilo. Proč by se teď najednou vraceli?“

„Může to souviset s tím, že se na ně všichni v Evropě dívají skrz prsty,“ zkusil to Fritz nějak vysvětlit. „To víš - propaganda v Evropě jede na plné obrátky a novináři líčí Čechy jako zloduchy, co zavinili historicky největší katastrofu od Hitlera.“

„To mají ještě tu drzost svádět vinu na oběti, místo aby ukázali na pravé viníky?“ rozohnil se Standa. „Novináři snad mají být hlídacími psy demokracie, ne?“

„Na to zapomeň!“ ušklíbl se Fritz. „Úloha novinářů byla odjakživa přenášet na prostý lid vůli vládců. S výjimkou hrstky skutečně nezávislých, kteří to neměli nikde a za všech režimů snadné.“

„Měl jsi své maníky posílat raději na venkov,“ navrhl mu Standa. „I v Čechách byli venkované vstřícnější. A zůstalo jich tam méně než ve městech. Nejen protože jich žilo na venkově málo, ale i na procenta. Ve městech byl větší podíl odpůrců, kteří pak měli smůlu.“

„Chceš tím říci, že máte na Orizemi jen samé přívržence Sedmera?“

„No - někteří by ještě remcali,“ připustil Standa. „Jenže události je přesvědčily, že jim bude na Orizemi lépe než těm, kdo zůstali v Čechách.“

„Na remcaly si dej pozor,“ varoval ho Fritz. „Už jsme tam jednu bandu měli.“

„No - však dopadla, jak dopadla,“ vzdychl si Standa. „Dodnes nám to gufyrové vyčítají.“

„To je snad naše věc,“ odvětil Fritz.

„Když myslíš...“ pokrčil rameny Standa. „Mě na tom blaží, že jsou dnes v Orizemi samí slušní. Nebo to tak aspoň vypadá. Na druhou stranu se bojím, že ne všichni remcalové pochopili, že nemají pravdu. Někteří to vzdali a zmlkli jen prozatím, když pochopili, že jdou proti všem. Ty první bych bral, ale ti druzí se mohou při první příležitosti k remcání vrátit. A nechci vidět, aby ty slušnější časem přehlasovali, jak nám tím hrozili Ori-Afro-Američané.“

„To už snad nehrozí,“ utěšoval ho Fritz. „Funkce Vědoucího naštěstí není volená, takže nějaké hlasování nepřichází v úvahu. A co se týče Rady Starších - možná bychom měli do pravidel vložit podmínku, aby každému uchazeči bylo aspoň dvě stě let a mohl se vykázat něčím prospěšným pro všechny. Nechceš teď, když máš víc volného času, sestavit něco jako ústavu Orizemě?“

„To tedy nechci,“ otřásl se Standa. „Mě politikaření nebaví. Když už mám chvilku času, věnuji se radši drobnému vylepšování lizidů.“

„Tak to předhoď otci Mihovičovi,“ navrhl mu bezelstně Fritz. „Vysvětli mu to jako nezbytnou předběžnou akci proti případným dalším Ori-Afro-Američanům. Ať se tím nezabývá sám, ale najde si na to partu, která určitě vymyslí něco pořádného.“

„Vždyť na Orizemi žádné Ori-Afro-Američany nemáme!“ namítl Standa.

„Neříkej!“ usmál se Fritz. „Že by v Čechách nebyli žádní vyžírkové?“

„Jistěže v Čechách byli,“ přikývl Standa. „Bylo jich tam plno, jenže naši odpůrci jim vysvětlili, že na Orizemi nedostanou ani korunu. Tím je přetáhli do svého tábora. Když jsme pak lidi varovali, aby utekli na Orizem, jinak je v Čechách čeká smrt, neuvěřili nám a zamykali se před námi. Neměli jsme čas odvážet je proti jejich vůli, nestihli jsme odvézt ani všechny, kdo nám věřili.“

„A co bys dělal, kdyby nakonec k tomu bombardování nedošlo?“ nadhodil Fritz. „Kdyby se Absolonová zmýlila, nebo kdyby to na poslední chvíli odvolali. Co bys dělal, kdyby v Čechách po tom všem zůstali jen naši odpůrci?“

„O tom jsem zatím neuvažoval,“ pokrčil rameny Standa. „Ale řeknu ti, co bych pak čekal. Naši odpůrci by zůstali v Čechách sami, pravda. Jenže těch, kdo šli s námi, byla taková většina a byli to ti slušnější a pracovitější, že by těm zbylým nastaly krušné časy. Kdo by na ně dělal, kdyby pracanti odešli do Orizemě? Jistě, mohli by zabavit zanechaný majetek i peníze, nějakou dobu by si vystačili žít z podstaty, i potraviny by mohli zpočátku dovážet, jenže brzy by neměli za co. České peníze by se změnily v bezcenné papírky, mohli by si vyplácet statisícové platy, nic by si za ně nekoupili. Bez vývozu by zahraniční měnu nezískali, vyvážet by neměli co a těch pár turistů by je nezachránilo.“

„Takže předpokládáš tak jako tak krach České republiky,“ usmál se spokojeně Fritz.

„Tak nějak,“ souhlasil Standa.

„Asi by to tak dopadlo,“ uznal Fritz. „V Německu to bude horší. Němci byli a jsou mnohem spokojenější než remcalové Češi. Ty do Orizemě jen tak nedostanu.“

„Nevím,“ pokrčil rameny Standa. „Němcům patřila většina podniků v Čechách. Naši papaláši jim je kdysi levně prodali a chlácholili lidi, že je úplně jedno, komu podniky patří, hlavně že budou mít lidé práci. Práce tedy byla, jenže za žebrácké mzdy, mnohem nižší než u Němců. I jejich zisky naši ekonomové okecávali - boháči budou své peníze utrácet a bohatství od nich bude »prokapávat« až dolů k obyčejným lidem, takže se nakonec budou mít dobře všichni. Jenže v Čechách to neplatí. Němci vyvezou zisky do Německa, kde to »prokapávání bohatství« funguje - jenže pro Němce. Ti se potom mají lépe než by odpovídalo jejich vlastnímu hospodaření - i když je asi pravda, že měli i tak lepší hospodářství než naše neustále rozkrádané české.“

„A ty si myslíš, že se to odchodem Čechů změní?“

„Očekávám, že ano,“ přitakal Standa. „Jistě ne hned, ale časem se to projeví. Němci u nás přišli nejen o továrny, ale i o levné a přitom kvalifikované dělníky. Mohou si teď postavit továrny jinde, v Polsku nebo na Slovensku, ale doprava jim to prodraží, kvalita poklesne a to by se mělo projevit na životní úrovni v Německu. Pak by mohli být i Němci k Orizemi vstřícnější.“

„Možné to je,“ připustil Fritz. „Nás to ale hodně zdrží.“

„Víš, Fritzi, neměl by ses raději zaměřit na Slovany?“ navrhl mu bezelstně Standa. „Těm se vede jistě hůř než bohatým Němcům a spíš je k nám zlákáš.“

Fritz Pilz se na kamaráda v obraze podíval lišácky.

„No, víš... původně jsem měl v úmyslu trochu vyrovnat počty na Orizemi,“ přiznal. „Slovanů tam máš víc než dost, Francouzů méně a Němců nejméně.“

„Nejméně tady mám anglicky mluvících - a navíc jsou všichni černí,“ zavrčel Standa. „Naštěstí jsou to ze všech Ori-Afro-Američanů ti nejslušnější - a skoro bych řekl, že jediní slušní, kteří se sem dostali. Anglicky mluvící bílé tu prostě nemáme, ale taky tu nemáme ani jednoho Číňana, Inda, o Arabech nemluvě... prostě jsou na Orizemi jen lidé z původního pásu napříč Evropou plus pár nevinných z amerických věznic. Dobře, ale co s tím? Všechny slušné lidi na Orizem po jednom asi nedostaneš a dát schopnost préta všem bez rozdílu bych ani neradil, nedopadlo by to dobře. Jedna banda Ori-Afro-Američanů nám snad stačila, o bandy ostatních fanatiků nestojíme. Zaměř se na ty nejslušnější, které dokážeš přemluvit, ať nás tady aspoň trochu přibývá.“

„Když já vám Slovanům bez telepatie nerozumím,“ přiznal. „Ty ji ovládáš, ale Poláci, Rusové a další ne... s nimi je pak těžká řeč!“

„Oni ti rozumět budou,“ ujistil ho Standa. „Ty jim třeba ne, ale jistě brzy rozeznáš aspoň jejich odpovědi »Ano«»Ne«. S tím se dá ledacos podniknout. Nebo si vezmi pár dobrovolníků, kteří ty jazyky ovládají - na Orizemi jich najdeš dost.“

„Dobře, zkusím to,“ přikývl Fritz.


Standa se vypravil za otcem Mihovičem s myšlenkou sepsání ústavy Orizemě, přišel ale pozdě, Fritz Pilz už o ní s otcem Mihovičem mluvil a byl zřejmě hodně přesvědčivý, neboť otec Mihovič se ji právě chystal předložit Radě Starších.

Zasedání se mělo konat tradičně na hradu Jukagyri a otec Mihovič na ně Standu ihned pozval. Standa byl pro Radu Starších příliš mladý, ale Fritz Pilz si jako Vědoucí získal pro funkci Vědoucího privilegium volného přístupu na jejich zasedání a to se teď Standovi hodilo.

Otec Mihovič přednesl námět vytvoření Ústavy Orizemě a případně i dalších světů osídlených pozemšťany a očekával, co na to řeknou ostatní.

„Nač ústavu?“ rozčiloval se Jíra Roboch ze Slaného. „Tisíce let to na Dzígvlegtu šlo bez ní, co jste si to zase vzpomněli?“

„Tisíce let sem k nám Sandišůti nepustili nikoho, kdo by Sedmero nepřijal,“ vysvětloval otec Mihovič. „A posílali nám je po jednotlivcích, nanejvýš po osamělých rodinách, aby se každý nově příchozí snadno přizpůsobil dřívějším. Jak víme, nedělali to proto, aby na Dzígvlegtu vládl pořádek, ale aby měli gufyrové dojem, že je všechno v pořádku na Zemi. Výsledkem bylo, že na Dzígvlegt přicházeli jen lidé slušní. Darebáky, vyžírky a mordýře gufyrové v Adu převychovali. My jsme ale na Orizem přijali spoustu lidí bez přísného výběru, což s sebou nese nebezpečí, že k nám na Orizem přišli ti horší. Nemohli jste přece přehlédnout, jak příšerný puč tu chtěli udělat Ori-Afro-Američané, kteří přišli rovnou z věznic. Víme, že tam zavřeli i nevinné, ale po nějaké době věznění i nevinné od darebáků těžko odlišíte. Americké vězení zřejmě na rozdíl od Adu odsouzené kazí. Místo aby vězně vychovávalo, nadělá lumpy i z nevinných. My jsme teď přijali na Orizem spoustu lidí bez jakéhokoliv výběru a zkrátka už nemůžeme vyloučit, že darebáci nejsou i tady. Bude třeba se proti nim zabezpečit. Tomu by mohla napomoci ústava, neboli základní pravidla.“

„Máme Sedmero!“ namítl zachmuřeně Jirka Kališník. „To má být hlavní hledisko a nejlepší by bylo, kdyby bylo jediné!“

„Sedmero musí být nade vším,“ přikývl otec Mihovič. „Ale potřebujeme i další pravidla. Aby nás nikdo nemohl zaskočit jako banda Ori-Afro-Američanů, když si vzpomněli, že nám na Orizemi zavedou svoji zpackanou demokracii.“

„Demokracii...“ vzdychl si bývalý kněz Jíra Roboch. „Slovo demokracie je přece složenina slov »vláda«»lidu«... na tom by nemělo být nic špatného...“

„Proto říkám zpackanou,“ doplnil otec Mihovič. „Demokracie, tak jak je na Zemi v současné době zavedená, je všechno jiné, jen ne vláda lidu. Jediné, co mohou lidé jakž takž ovlivnit, je volba zastupitelů, kteří pak vládnou za ně. Jenže už nemají možnost proti jejich vládě protestovat, když je oklamou a vládnou úplně jinak než před volbami slibovali. A jak jsme zjistili, dělají to tak všichni, bez výjimky. Dnešním pozemským demokraciím je skutečná vláda lidu na hony vzdálená!“

„Tak proč to tady chceš zavádět?“ zeptal se ho zachmuřeně vousatý Bořek Slavata.

„Protože tu tenhle paskvil nechceme!“ opáčil otec Mihovič. „Musíme sestavit taková pravidla, aby se tady podobná hrůza nikdy zavést nedala!“

„Máme na Orizemi několik novodobých právníků,“ navrhl Radomír Lipnický, jeden z mnoha neznámých českých obroditelů. „Neměli bychom je k tomu pozvat? Třeba by to vymysleli lépe!“

„Chraň tě ruka Páně!“ pokřižoval se Jirka Kališník. „Hodně jsem se o tu sebranku zajímal, ale co jsem se dozvěděl od posledních přírůstků na Dzígvlegtu, to tedy stálo za to! To je jako kdybys navrhl hlídat děti usvědčenému pedofilnímu vrahovi! V současné době je nejvíc právníků v Pekle, kam beztak patřili. Na Orizemi je jich jen pár a to ještě omylem. Naše štěstí je, že tu nejsou peníze, ty jsou pro ně vždycky na prvním místě! To je jediný důvod, proč se na Orizemi dosud neprojevili a doufám, že se už ani neprojeví! Kdyby bylo po mém, všechny bych povinně přeškolil na něco užitečného - třeba na zahradníky! Musíme to vymyslet sami a právníky od toho držet co nejdál! Jen by to podle svého zvyku zamotali, aby se v tom nikdo jiný než oni nevyznal.“

„Nejsi k nim trochu nespravedlivý?“ ošíval se Lipnický.

„Říká se, že na Zemi připadá na jednoho opravdu poctivého a čestného právníka sto bílých vran,“ trval na svém Jirka Kališník. „A jedna bílá vrána připadá na nejméně na deset tisíc černých.“

„To je opravdu hrozně odsuzuješ,“ namítal Radomír Lipnický. „Setkal ses vůbec s nějakým? Vždyť za tvých časů na Zemi ani nebyli!“

„Za nás byla Inkvizice a panští pochopové, ti byli ještě horší,“ přidal Jíra Roboch.

„Zeptej se třeba Standy, kolik právníků se vrhlo na rodinu Tvrzníků!“ pokynul Jirka Kališník hlavou k Standovi. „Začal to soudce, obírající lidi o majetky, prováděl to exekutor, pomáhali jim navíc přísedící u podvodných soudů - a všichni to byli studovaní právníci.“

„Jo - začínalo to podvody u přijímacích zkoušek na Právnické fakultě v Praze,“ doplnil jeho obžalobu Standa. „Pokračovalo to podvody při získávání diplomů v Plzni - tam se dal koupit titul bez zkoušek a desítky nejdrzejších podvodníků toho využily! A když se to provalilo, myslíte, že jim ty podvodně získané diplomy odebrali? Kdepak - to by přece bylo »porušování jejich práv«!“

„Nebyli snad všichni právníci podvodní, ne?“ namítal Lipnický.

Právník jako právník!“ smetl je na jednu hromadu i Standa. „Podvody páchali jedni jako druzí. Pan Thorovský prý vystudoval řádně v Praze - a přitom to byl darebák k pohledání! Sandišůti mi ho dovolili odnést a předali ho gufyrům, jinak by škodil dál!“

„To zřejmě ukazuje na strašnou bídu právníků v Čechách,“ připustil Lipnický. „A co se raději poohlédnout jinde ve světě? Nemůže to tam být lepší?“

„Není!“ přitvrdil Standa. „Řádně studovaní právníci vymysleli nedávno v sousedním Německu Norimberské zákony, dodnes uváděné jako vzor nespravedlnosti. Ruské soudy zase prosluly tábory smrti, kde se po milionech nespravedlivě vraždilo jako na běžícím pásu. Ani dneska to není lepší. Takzvaný Mezinárodní soud v Haagu soudí válečné zločiny, jak se soudcům zlíbí - jedny zločince stíhá přísně, jiné blahovolně pouští na svobodu a spřátelené vojáky si netroufne obžalovat ani když páchají válečné zločiny. A ti pod dojmem nedotknutelnosti páchají další zrůdnosti. Nedivte se, že na Čechy použili atomové zbraně - soud v Haagu by určitě shledal, že se vlastně ničeho protiprávního nedopustili a že je to tak v pořádku.“

„Jestli tam sedí výkvět evropských právníků, je to na pováženou,“ přidal se Jirka Kališník. „Takoví sudí patří do Pekla! Dokonce by tam měl být mezi prvními!“

„Dojde na ně,“ mávl rukou otec Mihovič. „Ale bude to pořádná fuška.“

„Fritz se do toho pustil s obrovským nasazením,“ řekl Standa. „Zorganizoval si komanda podle vzoru římských legií a vypustil je od Čech souběžně na všechny strany. Pravda, posílá zatím víc lidí do Pekla než nám na Orizem, ale nic nebere na lehkou váhu a čistí okolní země od darebáků tak důkladně, jak to jde. Způsobil tam pořádný zmatek zejména v soudech, obsazených dosud darebáky. Ti se z toho jen tak nevzpamatují!“

„Slyšel jsem ale, že se mu spolu s okolními státy zhroutila i celá Evropská Unie,“ vzdychl si otec Mihovič. „Na mnoha místech z toho vznikla pořádná anarchie, lidé rabovali obchody...“

„Jo - rabovali,“ přikývl Standa. „Jenže s kořistí nedošli ani domů a než se rozkoukali, zjistili, že si je v Pekle přebírají dozorci Břéťi Kováře. A když ostatní viděli, jak je Fritzovi hoši odnášejí, zapadli domů a neodvážili se vystrčit ani nos. Anarchie netrvala dlouho, v hlavních městech vládne klid a pořádek.“

„Byl jsem se tam podívat,“ přidal se Jíra Roboch. „Fritz to vzal hopem. V pohraničních vsích i městech se pod dohledem jeho hochů ustavily nové nezávislé samosprávy, začaly zvelebovat co se dalo - a lidé se přidávali, když viděli, že to jde i bez peněz.“

„Taky jsem tam byl,“ přiznal Radomír Lipnický. „Všude se ale našli nespokojení remcalové, většinou z místní smetánky, kteří rychle a docela správně pochopili, že je ostatní přestanou hodnotit podle bankovního konta a pokoušeli se to sabotovat.“

„Pokoušeli, ale bez znatelného úspěchu,“ ušklíbl se Jíra Roboch. „Jakmile se to rozjelo, nikdo to nezastaví. Fritzovi hoši vyčistili všechna velitelství armád Evropy a Ameriky, aby se nemuseli bát podrazu z jejich strany. Rusové přestali zbrojit a i Čína má jiné starosti než šilhat po sousedech.“

„Takže se to na Zemi pohybuje v dobrém směru,“ shrnul to otec Mihovič.

„Dejme tomu - ale co teď budeme dělat my?“ vzdychl si Jirka Kališník.

„Musíme se připravit na příchod milionů lidí ze Země,“ řekl Standa. „I kdyby všichni darebáci skončili v Pekle, zbude tam obrovské množství normálních nevinných.“

„Jenže ti by mohli klidně zůstat doma,“ nadhodil otec Mihovič. „Bez darebáků a s lizidy bude na Zemi snesitelně, mohou tam klidně všichni zůstat a nemusí se trmácet po dalších vesmírech.“

„Jenže ono to asi tak idylické nebude,“ vzdychl si Standa. „Zapomínáš na prodloužení lidského věku. Až lidé přestanou umírat, začne být na Zemi velice rychle těsno.“

„Ale vždyť lizidy nezajišťují život věčný,“ namítl otec Mihovič. „Každý jednou zemřeme!“

„Jenže až po kolika tisících letech!“ pokračoval Standa. „Normálně se na Zemi mačkají vedle sebe tři nejbližší generace, málokdy čtvrtá. A teď si představ, že bys měl na Zemi pár tisíc potomků! Do jedné chalupy byste se rozhodně nevešli, potřebovali byste k bydlení slušně velké město, jenže to by potřebovali všichni. Až se prodlouží život všem, lidi se na Zem prostě nevejdou.“

„Musíme s tím něco udělat,“ uznal otec Mihovič. „Na Zemi se lidé množí jako kobylky, já se ještě pamatuji na rodiny s deseti dětmi, takhle by to opravdu nešlo.“

„No, dřív to vyrovnávala beznoska - tedy smrtka,“ podotkl Jirka Kališník. „Znal jsem rodiny s dvanácti dětmi, kde vyrostly jen dvě - tři, ostatní pomřely ještě mladé. Stačila neúroda, nebo když jim páni pobrali všechno a nenechali nic - a pak celé rodiny kapaly jako mouchy! Tloustli vždycky jen páni, mniši a podobná cháska - mniši naštěstí žádné děti neměli, přinejmenším je nepřiznávali, ale pánů bylo vždycky víc než dost!“

„Musíme na Orizemi zavést lepší pravidla než na Zemi, smrtka to za nás nevyřeší,“ souhlasil otec Mihovič.

„Horší je, že Sedmero nic neříká o problému přelidnění,“ vzdychl si Jirka Kališník.

„Sedmero nemůže řešit všechno!“ navázal na něho otec Mihovič. „Sedmero bylo zaměřené na základní mezilidské vztahy a tam je nezastupitelné. Jenže budeme určitě potřebovat i další pravidla nad rámec Sedmera. Myslím, že bychom je měli rozdělit podle témat a pořádně je probrat, abychom je nemuseli každou chvíli opravovat.“

„No - máme tedy co dělat,“ vzdychl si otec Mihovič...

„Tak začněte!“ vybídl je Standa.


První verzi nové ústavy předložila Rada Starších k připomínkám lidem Orizemě již desátého dne po rozhodnutí. Výzva obsahovala prosbu, aby připomínali důležité body, ne drobnosti. Přesto se objevilo množství připomínek právě ke zdánlivým drobnostem. Naštěstí bylo ke každé připojené jméno autora a Standa si povšiml, že většina připomínek pochází - od bývalých právníků.

Upozornil na to otce Mihoviče a Rada Starších se na ně zaměřila podrobně.

Právníci se zkrátka nezapřeli a začali si již do ústavy Orizemě připravovat kličky, které by jim později umožnily lavírovat. Byly to samé výjimky a dvojznačnosti, ke všemu umožňující porušovat hned dvě přikázání Sedmera - »Cti rodinu«»Nepokradeš«. Každý právník podal víc připomínek, ale některé se jevily jako opsané jeden od druhého. Bylo znát, že je autoři mezi sebou porovnávali, ale místo aby podali jednu společnou, podával je každý sám. Zřejmě se domnívali, že čím víc jich bude, tím spíš projdou.

Rada Starších se ale zaměřila na konflikty připomínek se Sedmerem a na tom základě většinu odmítla. Právníci tentokrát neuspěli ani s návrhy změn ve složení Rady Starších. Původní návrh požadoval pro členství jistý minimální věk a uznávanost v některém vědeckém oboru. Právníci se chytře snažili nahradit požadavek na věk požadavkem na diplom z některé »uznávané univerzity«. Tím by z Rady Starších vyškrtli nejen současné členy, ale prakticky všechny obyvatele Orizemě. Na Orizemi žádná univerzita nebyla, natož aby byla uznávaná. Diplomy z uznávaných pozemských univerzit mohli mít jen nově příchozí a o to jim zřejmě šlo. Přitom nikdo z nich neměl ani ponětí o vědách Orizemě. Každý, kdo dnes v orizemské vědě něco znamenal, se s ní seznámil buď ještě na Dzígvlegtu, nebo tady, jenže ne studiem na neexistující »uznávané univerzitě«, nýbrž z lizidů pod vedením někoho zkušenějšího. Uznávaný byl pak ten, kdo ke zdejším vědám něčím přispěl. To se ale nedalo vykázat papírově, jako na Zemi. Nebyly zde diplomové práce, odtržené od skutečnosti a navíc z větší části s drobnými změnami opsané od dřívějších, jak se běžně děje na Zemi. Hodnotila se jen prokazatelná zlepšení služeb lizidů, nebo autorství prověřených vědeckých objevů. Všechno uschovávaly lizidy, staraly se i o archivaci a rozšiřování do všech vesmírů.

Uznávali zde Standu, autora několika významných a všeobecně přijatých změn, ačkoliv byl i na pozemské poměry příliš mladý, než aby vystudoval jakoukoliv pozemskou univerzitu. Orizemšťané naopak neuznávali pozemské vzdělání, pokud nemělo uplatnění do života Orizemě, a už vůbec ne vzdělání humanitní. Papírové diplomy zde měly cenu zajímavé ozdoby na stěnu obývacího pokoje, nic víc. Zejména to postihlo majitele diplomů vydaných Právnickou fakultou v Plzni, jejíž věhlas pronikl i na Orizem. Měly zde cenu umělecky ztvárněného papíru, nejcennější a nejvýše hodnocené byly ozdobené podpisy pánů profesorů Kindla a Zachariáše.

Ovšem jen jako kuriozita.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20