Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

5. Kapitola - Krok do neznáma

Doktor na mě čekal na astroportu. Spolu jsme odešli do jeho obytného a pracovního komplexu. Tady už byl Rektor a nějaká úřední delegace.

Úředníci ověřili, že jsem to já. Musela jsem podepsat spoustu papírů. Všechno jsem četla už před tím a o některých věcech jsme s doktorem i dlouze diskutovali. Proto jsem se s dalším čtením už nezdržovala a jen podepisovala. Úředníci to ověřili a Rektor potvrdil. Pak odešli a já zůstala s doktorem sama.


„Nemusíš se ničeho bát. Naším společným cílem je, aby se z tebe stala šamanka,“ usmál se.

„Na druhou stranu to pro tebe bude dost těžké. Tvoje mamka to přirovnala k internátní vojenské škole. Jestli ti to pomůže, klidně tak o tom přemýšlej. Spousta věcí pro tebe bude cizí. Neboj se toho a neboj se ptát. Na všechno ti sice neodpovím, protože na některé věci budeš muset přijít sama, ale na spoustu ano.“

Pak jsem se musela vysvléct. S tím jsem měla trochu problém, ale pak jsem si řekla, že je to něco jako u doktora. Nahá jsem si měla lehnout na lůžko a zavřít oči.

„Už jsme se o tom sice bavili, ale jenom tak pro jistotu to ještě zmíním. Teď ti změním píseň života a bude z tebe ork. V lidském těle bys totiž některé věci nezvládala a taky bys trpěla víc, než je nezbytné.“

V místnosti se udělalo teplo. Příjemné teplo, ale rychle přešlo v nepříjemný žár. Naštěstí netrval dlouho. Začalo mi mravenčit celé tělo. Chtěla jsem se poškrábat, ale nemohla jsem pohnout ani rukou ani nohou. Začala jsem panikařit.

Uklidni se, za okamžik to přejde,“ uslyšela jsem v hlavě doktorův hlas.

Spíš o mě uvažuj jako o mistru, než o doktoru, bude to vhodnější! toto určitě nebyla moje myšlenka!

Vidíš, už to přešlo. Můžeš otevřít oči, je z tebe ork. Teda orka, i když mám pocit, že ve vaší řeči je to něco jako velká ryba.

Otevřela jsem oči a zadívala se na sebe do zrcadla.

Jsem úplně jiná. Snad jediné, co mi zůstalo, je moje výška. Jinak mám úplně jiné tělo. Nějak mi dělá problém přemýšlet o něm jako o „sobě“, ale snad si brzo zvyknu.

Kdybych to měla vzít odshora, musím začít u vlasů. Měla jsem krátké hnědé vlasy. Teď je mám dlouhé a zelené. Z mých očí mě mrazí. Mají nazelenalé bělmo, možná bych měla říkat „zelmo“? Žlutou duhovku a něco jako kočičí zornice. Připadají mi jako oči dravce. Mé rysy jsou podobné a přitom jiné. Otevřela jsem pusu a strnula. To jsou zuby dravce! Ještě že jsem nebyla vegetariánka.

Přenesla jsem pohled dolů a musela obdivně hvízdnout. Že jsem celá zelená, s tím jsem počítala, ale že budu mít tak atletické tělo mě nenapadlo. Nedá se říct, že by bylo nějak extra svalnaté, spíš šlachovité a vysportované. Řekla bych takové kočičí.

Bála jsem se, dokonce jsem s tím počítala, že budu ošklivá. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu takhle hezká.

„Jestli ses už na sebe vynadívala, mohli bychom konečně začít.“

„Nerad bych zapomněl, toto si dej na krk,“ podával mi jakýsi divný předmět. Prohlédla jsem si ho a zjistila, že je to obojek složený z kostí a řemínků.

Se zvláštním pocitem jsem si ho nakonec nasadila.


Tím mi začal ten neuvěřitelný kolotoč. Pod heslem „orčí tělo se musí hýbat“ jsme hned začali s fyzickým cvičením. Ve svém předchozím životě jsem nebyla žádný pecivál, ale ani šílenec do fitnessu. Mistr předcvičoval nějaké protahovací a posilovací cviky. U toho mi předložil plán na několik nejbližších měsíců.

Nejdřív se naučím používat nové tělo. Hned jak se naučím orkštinu, vrhneme se na teorii. Mezitím, a vlastně v průběhu celého učení, se budu věnovat mentálním technikám. Dozvěděla jsem se, že abych se mohla stát šamankou, musím se nejprve stát válečnicí. Už je mi jasné, proč si mám představovat, že jsem na vojenské akademii. Je zvláštní, že mi to nevadí.

Další heslo, které budu brzo nenávidět, je: „Bolest a strach jsou nejlepší učitelé.“ Mistr toto heslo použil, když jsem začala povolovat při cvičení. Samozřejmě ho doplnil švihnutím ukazovátkem přes nohu. Nemůžu říct, že by to bolelo, ale štíplo to pěkně.

A tak začalo mé „učení“. Ještě během cvičení jsem zjistila, že dokážu vycítit, kde přesně mistr je. Začala jsem se z toho radovat a v hlavě se mi ozval hlas.

Už teď jsi schopná vycítit veškerý život kolem sebe. Časem se naučíš, jak tento smysl zjemnit a místo života pak budeš vnímat přímo píseň života.

Wow, tak takhle to udělal s mou genetickou vadou. Oni mají smysl, který umožňuje bezkontaktně číst DNA!

Snad už chápeš, co jsem myslel tím, když jsem říkal, že předpoklady nestačí. Tvé lidské tělo nebylo dostatečné. Takhle to bude všechno jednodušší.


První týden byl náročný, dokonce jsem si myslela, že to nevydržím. Nejenže jsem musela většinu dne cvičit, ale od půlky týdne jsme začali se „cvičením mysli“. Mistr po mě chtěl, abych se soustředila na nějakou konkrétní věc, nebo dokonce pocit. Nebo naopak chtěl, abych nemyslela vůbec. Po dvou dnech tohoto cvičení jsem vítala každý okamžik, kdy jsem mohla „jenom“ cvičit tělo. Možná jste získali dojem, že veškerý čas trávím jenom cvičením. Není to pravda, ještě jím, spím a uklízím. Dokonce si můžu odskočit na záchod. Ale zbytek času skutečně cvičím.

Zajímá mě, jak se mám za týden naučit orkštinu, když mi mistr neřekl ještě ani jedno slovo orksky. Na konci týdne jsem se to dozvěděla.


Pojď sem! pomalu si zvykám na to, že na mě mistr mluví v mé hlavě.

Přišla jsem k němu blíž.

Zapamatuj si, zkratky neexistují! Za všechno se musí platit. Teď to bude bolet.

Absolutně jsem nechápala co se bude dít.

Mistr mi položil ruku na hlavu a tiše řekl: „Zkus to vydržet co nejdéle a až to opravdu nepůjde, ucukni hlavou.“

Nejdřív jsem vůbec nic necítila. Postupně mi začala mravenčit hlava. Pak se objevil silný tlak. Doufala jsem, že postupně zmizí. Opak byl pravdou. Nejenže nezmizel, ale neustále se stupňoval. Začala jsem mít pocit, že se mi mistr snaží rozmáčknout hlavu.

Ještě trochu a asi začnu křičet bolestí.

Bolest je pořád větší a větší, už křičím.

Tlak na mou hlavu je tak velký, že se bojím, aby mi nepraskla lebka. Asi bych měla ucuknout.

Ne! Neucuknu! Nevzdám to!

Zorné pole se mi zužuje. Pomalu přestávám vidět. Už ani neslyším svůj řev, ale nevzdám to, vydržím.

Svět se za mnou zavírá, ještě kousek a upadnu do milosrdného bezvědomí.

Je to horší a horší. Teď už neexistuje nic než moje bolest. Je to pulzující oblak, který zahaluje mi celou mysl.

Myslí mi projel blesk. Bolest se najednou vytratila.

„Hotovo,“ prohlásil mistr, „nevěřil jsem, že to vydržíš. Počítal jsem, že proceduru budeme muset opakovat několikrát. Máš větší vůli než jsem očekával. To je moc dobře, šamani musí mít silnou vůli.“

Chtěla jsem se zeptat, co mi to udělal, ale dřív než jsem něco řekla, ozval se mi opět v hlavě mistrův hlas.

Trochu jsem ti upravil mysl. Odteď se budeš moci líp učit. Když se budeš učit normálně, vůbec to nepoznáš. Můžu ale na tebe používat učící kouzla. Normálně by ti každé kouzlo způsobilo podobnou bolest, takhle sis to odbyla dopředu. Navíc už mi budeš moct v mysli i odpovídat.“

Hned jsem to zkusila.

Mistře, proč vlastně mluvíš v mé hlavě?

Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale mohou nás poslouchat, proto se budeme o důležitých věcech bavit pouze takto.

A co bude s tou orkštinou? zeptala jsem se.

Jo vidíš, orksky už rozumíš a nejpozději do týdne budeš mluvit jako rodilá orka.


Těšila jsem se, že začneme s pořádným učením. Orksky už umím, tak by tomu nemělo nic bránit. Místo pořádného učení mi mistr oznámil, že se budu učit legendy. Orkové mají totiž všechny šamanské vědomosti uložené v legendách. Pro snadnější zapamatování jsou legendy ve formě písní.

Mistr mi jednu píseň zazpíval, pak mi hodil podivnou knížku.

„V této knížce je duch, který ti tu písničku znovu zazpívá. Zítra ji budeš umět!“

Trochu jsem doufala, že by mi díky tomu mohl odpadnout fyzický trénink. Samozřejmě jsem se mýlila.

„Aby toho nového nebylo málo, začneme dneska s výukou boje.“


„Pořádně se prohni.“

Každý podobný povel doprovází švihnutím nebo aspoň dloubnutím svou holí, kterou už nenávidím. Nevím proč se musím učit tohle jeho bojové umění. Navíc je strašně divné. Zčásti je velmi rychlé a bez všech parádiček a zčásti je tak plné akrobatických kousků, že bych mohla vystupovat v cirkuse.

Při všech cvičných soubojích jsem na celé čáře prohrávala. Vždycky jsem to odnesla novou modřinou, když se mi moc nedařilo, tak i sadou modřin. Naštěstí mi modřiny poměrně rychle mizí...

Uklidňovala jsem se, že je to tím, jak dlouho ho umí on a jak dlouho se ho učím já. Prý se toto umění učí už přes třicet let! Zkoušela jsem o tom umění zjišťovat víc, jenom mi řekl, že se ho naučil od jednoho démona. Tvrdil prý o sobě, že je diplomat a vyjednavač, ale byl to nejefektivnější vrah jakého za svůj dlouhý život potkal. Tím jsme se dostali k mistrově věku. Přiznal, že je mu přes tři sta let! Tři sta let! S naší špičkovou lékařskou vědou jsme schopni dosáhnout maximálně dvou set.


Možná se vám zdá, že si pořád jen stěžuji. Asi je to pravda. Mám k tomu spoustu důvodů. Fyzický trénink je náročný, večer se zřítím do postele a když mě ráno mistr budí, připadám si jako mrtvola.

Neustále mě bolí celé tělo. Jednak od samotného cvičení, ale i od cvičných soubojů.

Mentální trénink taky není procházka růžovým sadem. Vždy se po něm cítím jako použitý hadr.

Písně se učím pomaleji než je mistru vhod. Neustále mě z nich zkouší a za každou chybu mě bije svou holí. Tady se ještě vrátím k té knize, co mi půjčil. Nevím kde k ní přišel, ale obsahuje umělou inteligenci, která není federační výroby a je hodně starobylá. Umí všechny ty písně, které musím umět a baví se se mnou jen v mysli, ta UI tomu říká telepatie.


„Dnes ten trénink trochu obměníme,“ usmál se mistr a já se začala bát.

„Stoupni si na běžecký pás!“ přikázal mi a já samozřejmě poslechla. Ze stropu tu visel nějaký provaz, který mi hned upevnil k obojku.

„Teď ti tu nastavím nějakou hezkou trať a teprve až ji uběhneš, provaz se uvolní,“ řekl mi a něco nastavil na ovládacím panelu.

„Běž!“ přikázal mi. S hrůzou jsem si všimla, že na panelu svítí nápis: „Do cíle vám zbývá ještě 100 km!“ Co jsem měla dělat? Běžela jsem. Prvních dvacet kilometrů docela šlo, pak na mě přišla první krize, první křeče, a já zpomalila.

„Ale! Holčička nějak nemůže?“ smál se mi.

„Budu tě trochu motivovat. K čemu bych jinak byl? Toto jsou kopřivy, znáš je?“ zeptal se mě a odněkud vylovil kytici kopřiv. Samozřejmě, že kopřivy znám!

„Když poběžíš moc pomalu, tak ti těmi kopřivami dodám novou sílu.“

Jeho výhrůžka mi pomohla zvládnout další kilometr. Pak ji musel splnit. Nejdřív jen tak trochu přes nohy, když už jsem si zvykla, tak šel výš a výš. Záda mě tolik nevadila, ale na krku ty kopřivy byly skutečně nepříjemné. Snad i díky tomu jsem se dostala přes prvních třicet kilometrů.

Nebudu popisovat zbytek toho dne. Řeknu to jen jednou větou. Byl to nejdelší den v mém životě, ale zvládla jsem to.

„Vidíš, tvé tělo to zvládne. Zvládne toho daleko víc než si myslíš, jen to nesmíš vzdát. Uvědom si, jak se orksky řekne »vzdát se«.

V hlavě mě ihned naskočilo nejbližší slovo »zemřít«.

„Mistře, to v orkštině neexistuje slovo »vzdát se«?“

„Ne, toto slovo neznáme - nepotřebujeme ho.“


V podobném duchu probíhalo celé mé učení. Mistr přede mne kladl jednu zkoušku za druhou.

Týden jsem nejedla, pět dnů jsem nesměla usnout. V pokojích snížil teplotu pod bod mrazu.

Zvládla jsem to všechno.

Postupně jsem zjistila, že orčí tělo je zvláštní. Zvládne toho daleko víc, než bych řekla, že je možné. Je to jenom o vůli. Navíc s každou výzvou, kterou zdolám se víc a víc těším na tu další.


Dnes má mistr nějakou špatnou náladu. Pořád nezvládám jedno mentální cvičení a tak se rozhodl, že mě bude »motivovat«.

„Pojď si stoupnout sem!“ ukázal mi doprostřed pokoje.

Rychle jsem se tam postavila.

„Teď kolem tebe rozsypu naše mravence. Jsou masožraví, naštěstí mají špatný zrak. Vidí jen pohyb. Neublíží ti dokud se nepohneš. Tomu, ale nevěřím. Nechci abys mě rušila při studiu, proto si dej tohle,“ usmál se a podal mi roubík.

Vzal sklenku a vysypal kolem mě spoustu drobných tvorečků a šel si číst. Stála jsem tam celou věčnost. Celé tělo mě bolelo, ale musela jsem to ignorovat, na mentální cvičení jsem ani nepomyslela. Začaly se mi třást nohy. Mravenci, kteří se do té doby ani nepohnuli, najednou ožili. Někteří mi začali lézt po nohách, jiní na mě doslova skočili. Jejich nožičky mě lechtaly a proto jsem sebou tu a tam trochu škubla. Na to asi čekali. V tu chvíli se do mě zakousli první z nich. Bolest to byla ohromná. Něco mezi ranou elektrického obušku a bodnutím sršně. Samozřejmě mě to ještě víc rozhodilo. Začala jsem je shazovat. Čím víc jsem se snažila, tím víc mě kousali. Myslela jsem si že umřu.

Chtělo se mi křičet, ale přes roubík to nešlo. Ječela jsem aspoň v duchu. Bylo to nekonečné. Pomalu jsem si přála, abych umřela. V duchu jsem na ně zařvala.

Nechte mě na pokoji!

Mravenci na to zareagovali a stáhli se.

Mistr se konečně zvedl a došel ke mě.

„No konečně, ale že ti to trvalo.“

Pomalu jsem se začala probírat z té bolesti. Hleděla jsem na něj nechápavě.

„Co tak hledíš. Právě jsi poprvé úspěšně použila hlavu. Základ naší magie spočívá v tom, že něco chceš nebo nechceš. Vezmi silnou vůli, přidej nějakou magii a máš kouzlo.“

Z radosti, že se mi podle slov svého mistra povedlo první „kouzlo“ jsem přestala cítit i tu bolest. Pak už to šlo všechno rychleji.


Během dalších několika měsíců jsem neskutečně pokročila a naučila se neuvěřitelné věci. Z pocitu „že za mnou někdo stojí“ se vyvinul smysl, kterým jsem teď schopná vycítit přítomnost živých tvorů na několik desítek metrů. Když se hodně soustředím, tak poznám i o jakého tvora se jedná. Prý to umí každý ork hned po narození, ale já jsem na sebe hrdá. Šamani jdou ale dál. Časem budu schopná zjistit zdravotní stav toho tvora. Specialisté na BIGEIN takto dokonce zvládnou zaslechnout píseň života.

Jsem v šoku a naštvaná! Zase jsem si uvědomila, jak je to nespravedlivé! Orkové mají od přírody smysl, kterým jsou schopni číst bezkontaktně cizí DNA.

Učila jsem se pracovat se svou životní silou. Díky ní jsem schopná posílit samoopravné schopnosti svého organismu. Diagnostikovat poruchy svého těla. Nejvíc mě ale nadchla „mentální komunikace“ nebo „telepatie“, jak tomu říkal duch, který mě učí. Když mistra vidím, tak je to bez problémů a skoro i bez úsilí. Musím se ale hodně soustředit, když na něj nevidím. Chtěla jsem vědět, jaký má telepatie dosah. To ho rozesmálo a přiznal, že neví. Řekl mi, že mé učení konzultuje se svým přítelem. To byl pro mě další šok. Ta komunikace má mezihvězdný dosah a on to považuje za normální.


Pravděpodobně jsem se ještě nezmínila o „náboženství“. Toto slovo jsem si musela vyhledat v Pavučině. Je to soubor přesvědčení, pravidel a rituálů, které ovlivňují život „věřících“. Za „věřící“ se označují lidé, kteří věří v dané náboženství. Víra je zde vždy důležitým komponentem. Neboť spousta z předkládaných tezí nelze vědeckými prostředky ověřit. Náboženství vznikají v primitivních společnostech a většinou slouží k ovládání dané komunity. Ve většině náboženství vystupují „bohové“ - to by měly být bytosti s úžasnými a nepředstavitelnými schopnostmi. Vše je pak založeno na vůli těchto „bohů“. Nikdo je ale nevidí, proto jejich vůli vykládají jejich služebníci - kněží.

Proč se o náboženství zmiňuji? Mistr mě začal pomalu zasvěcovat do jeho náboženství. Zkusím ho vysvětlit co nejjednodušeji. Má dvě části, jednu pro válečníky a jednu pro šamany.

Válečník musí být co nejlepší. Když se mu podaří, aby byl skutečně dobrý, může o něm šaman složit píseň a dokud si tu píseň někdo pamatuje, je válečník vlastně nesmrtelný. Válečníci zpívají písně o slavných hrdinech a věří, že jim tito hrdinové pomáhají.

Šaman to má trochu složitější. Mistr mi řekl, že na hodně věcí mám ještě spoustu času. Řekl mi jen základ - šamani uctívají své mrtvé kolegy a učitele. Modlí se k nim a mohou se vydat na „dlouhou cestu“ a požádat je o radu nebo pomoc.

Já jsem dostala „přiděleného“ mistrova učitele. Jmenoval se Vrána. Byl to prý velmi mocný, ale ne zrovna trpělivý šaman. Mistr mě naučil píseň, kterou mám jednou za den zazpívat, tím prokážu Vráně úctu, časem mě pak naučí i tu „dlouhou cestu“.

Přijala jsem to jako zajímavý zvyk a začala jej dodržovat.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15