Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

6. Kapitola - Setkání

„Obleč se půjdeme ven!“ řekl mi mistr. V duchu jsem zajásala. Od chvíle, kdy jsem se u něj začala učit, jsem ještě nevystrčila nos z obytného komplexu.


Musel na nás být pěkný pohled. Mistr ve své bederní roušce s halenou, v ruce hůl. Navíc celý zelený. Já vedle něho bosky v jednoduchých šatech a s obojkem na krku. Jo a taky do zelena. Nedivím se, že na nás všichni hleděli jako na nějaké zjevení. Nejdřív mi to vadilo, pak jsem si to začala užívat. Zaregistrovala jsem, že jdeme za Rektorem. Už jsme tam skoro byli.

Vešli jsme k němu do kanceláře a já strnula překvapením. Nepřekvapilo mě, že už nás očekával. Překvapila mě moje mamka. Tu jsem zde nečekala.

„Posaďte se,“ pokynul nám. Počkala jsem až si mistr sedne. Já si sedla, až mi to dovolil.

„Už je to rok, co začal náš malý pokus,“ začal Rektor s hovorem.

„Řekl jsem si, že je vhodná doba trochu zjistit, jak na tom jste. Mám takový nápad. Já si tady s doktorem Gortem popovídám o projektu. Vy dámy, můžete jít do vedlejšího salónku a počkat tam, až skončíme s těmi nudnými věcmi.“

Mistr kývl, že můžu, takže jsem skoro utíkala, abych si mohla s mamkou povykládat.


Nebudu popisovat celý náš hovor. Byl dlouhý, dojemný a hlavně soukromý!

Dozvěděla jsem se od mamky že si pravidelně jednou za měsíc volá s mistrem a ten jí vždy uklidní, že se mám relativně dobře, dokonce jí posílá i mé fotky.

Pak už jsme si povídali jen o hloupostech. Mamka se mě naštěstí neptala na podrobnosti. Jako voják v aktivní službě chápe, že nemůžu o spoustě věcí povídat. Raději se ani neptá.


Po nějaké době za námi přišel mistr s Rektorem. Tím jsme náš hovor ukončili, rozloučili se a šli jsme. Zaujalo mě, že jdeme jinou cestou, než jsme přišli.

Z úvah mě vytrhla skupina studentů, kterou jsme právě míjeli. Jsou nějací moc rozjaření. Jsou hluční a halekají, asi mají trochu popito. Když jsme je míjeli, zaměřili se na nás.

„Hele kráska a zvíře!“ zakřičel jeden z nich.

„Nechceme, aby nějaká zelená zvířata zotročovala holky! Tady je svobodný svět! Sem nám ty vaše špinavé zvyky zavádět nebudete!“ zakřičel jiný. Asi nebyli úplně při smyslech. Dokonce se mi zdá, že na nás plánují zaútočit.

Mistr se ke mě otočil a hlasitě pronesl: „Vzhledem k tomu, že obojek máš ty, budeš asi to zvíře!“ zasmál se vlastnímu vtipu.

„Nebojte, ona mě nezotročila a navíc nejsem holka,“ usmál se na ně. Tím je ještě víc vyprovokoval. Vidím, jak si připravují zbraně. To mě překvapilo. Studenti by neměli mít zbraně. Tedy zbraně. Nějaké boxery, pár z nich má obušky a vidím i nějaký ten nůž. Aha jeden z nich má na rukávu nášivku „Federace lidem!“, jaké nosí ti, kteří by rádi „očistili federaci od všech těch cizáků“ a neváhají se do toho pustit. Prostě paráda.

Mistr se ke mě otočil a s úsměvem mi povídá: „Myslím, že se tady někdo popere. Jako správný učeň bys měla chránit čest svého mistra.“ Podívala jsem se na něho nevěřícně.

„Nesmíš nikoho zabít. Tu a tam nějaké to zranění, případně zmrzačení vysvětlíme, ale mrtvola by nám asi neprošla!“ doplnil.

První borec s nožem zaútočil dřív, než jsem si stačila uvědomit, co se děje. Chtěl bodnout mistra. Zlomila jsem mu ruku dřív než se k mistru vůbec přiblížil. Nejvíc jsem tím překvapila sama sebe. Ano cvičím už rok, ale že budu mít až takové reflexy, to jsem netušila. Další už útočil na mě. Chtěl mě praštit boxerem do obličeje. Uhnula jsem a vrhla se proti němu. Úplně jsem cítila jak mi chybí drápy nebo aspoň nůž, kterým bych ho podřezala. Alespoň jsem mu rozbila nos. Mezitím se na mě vrhli i ostatní. Cítila jsem jejich přítomnost, to je ohromná výhoda, nikdo mě nemůže překvapit zezadu. Stejně mě jeden z těch, co jsem měla za zády mě řízl. V tu chvíli mi svět zezelenal a pamatuji si, až jak mě mistr křísí.

„Co se stalo?“ ptala jsem se zmateně.

S úsměvem mi odpověděl: „Jsi skutečný orčí bojovník a propadla jsi bojovému šílenství. Ale na tom zapracujeme. Každý šaman se s tím zatím dokázal vypořádat.“

Rozhlédla jsem se a se zděšením jsem zjistila, že kolem pobíhají zdravotníci a ošetřují sténající raněné. Kolem nás stálo dvacet těžkooděnců. Dva nich na mě mířili paralyzátory. Koutkem oka jsem si všimla, jak jednomu těžkooděnci zdravotníci ošetřují ruku.

Nevěřícně jsem se podívala na mistra.

„Tady ty nádhery přiběhly až potom, co jsi složila posledního studentíka. Dostala jsi od nich pár zásahů paralyzátorem. Nic ti to neudělalo. Jenom ses víc naštvala a chtěla na ně zaútočit. Nechtěl jsem, aby museli zjišťovat, kdo vyhraje. Proto jsem tě složil. Praštil jsem tě do hlavy palicí a tam ten hrdina se na tebe chtěl vrhnout, když už jsi byla v bezvědomí na zemi. Tak jsem mu zlomil ruku.“

Mezitím k nám doběhl Rektor.

„Proboha, co se to tady děje?“ křičel.

„Tady tito týpci se na nás vrhli a zranili Lanu. Přestala se ovládat a trochu je zřídila. Záznamy z bezpečnostních kamer dokážou, že to byla sebeobrana, zbraně měli jen oni a my holé ruce,“ vysvětlil mistr. „Ten důstojník chtěl zaútočit na Lanu, když byla v bezvědomí na zemi. Asi jsem mu udělal něco s rukou. Dohodli jsme se, že on nepodá stížnost na mě a já se nikde nezmíním, že nedokázali zabránit, aby nás tito extrémisté napadli. Takže se vlastně nic nestalo.“

„Extrémisté, cože?“ Rektor se na víc nezmohl.

„Tato nášivka říká »Federace lidem!« a mám pocit, že jsem o ní nedávno slyšel ve zprávách.“


Naštěstí to nemělo žádnou dohru, nebo já alespoň o žádné nevím. Mistr mi hned doma dal lekci ve zvládání agresivity. Nejdřív jsem musela provádět nějaká mentální cvičení. Pak mě trochu řízl. Napotřetí už se mi to podařilo a nezaútočila jsem na něj, ale raději mě cvičně řízl ještě několikrát. Zjistili jsme, že zvládat agresivitu pro mě není tak těžké. Jak už jsem se zmínila, umím ovlivnit svou životní sílu a zrychlit si hojení. Zkusila jsem to a rány se mi začaly zavírat.

„Moc pomalé!“ zhodnotil to mistr a než jsem si čehokoliv všimla, uřízl mi prst na ruce. Nejdřív jsem nic necítila, ale pak to začalo bolet. Naštěstí jsem nepropadla panice. Utlumila jsem rychle bolest a plně se na ten prst soustředila. Skrz soustředění jsem jakoby z dálky zaslechla mistra jak říká: „Čím dřív zastavíš to krvácení, tím míň toho pak budeš muset uklízet!“ Krvácení jsem zastavila a nevěřícně jsem hleděla nejprve na uříznutý prst a pak na mistra.

„Dívej se a uč se!“ poručil mi. Vzal svou dýku a uřízl si ruku v zápěstí. Vytrysklo jen pár kapek krve. Rána se hned zavřela a přímo před mýma očima mu začala dorůstat nová ruka. Vzala jsem to jako pokyn a zkoušela se co nejrychleji hojit.

„Orčí válečník, který neumí provádět regeneraci vědomě, potřebuje na dorůstání ruky několik hodin. Šaman by to měl zvládnout v řádu minut. Takže když se ti nepodaří doplnit si ten prst do zítřka, tak tě z tréninkových důvodů trochu prořežu!“ usmál se na mě. Jeho pohled a nůž v ruce mi řekl, že si to bude užívat.

Do rána jsem ten prst měla zpátky. Musím říct, že je to zajímavý pocit umět si nechat dorůst kus těla. Do mé výuky zapojil i intenzivní lekce ovládání životní síly. Tu a tam mi způsobil nějaké vážné zranění, prý abych mohla trénovat. Oznámil mi, že zranění není omluva pro to, abych vynechala výuku nebo trénink.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15