Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

7. Kapitola - Kurz přežití

Další krok mého mistra mě dost překvapil a vyděsil. Jednou ráno prohlásil, že jako holka z města bych byla v jeho světě k smíchu a rozhodl se udělat ze mě zálesáka. Zůstala jsem na něho hledět. Myslela jsem si, že si dělá srandu. Bohužel nedělal.

Zúčastníme se měsíčního armádního kurzu přežití v divoké přírodě. Ještě ten den odpoledne jsme šli na astroport a nalodili jsme se na loď „Zlatý vítr“, která míří na vojenskou základnu na planetě Fetut.


První, co jsem na planetě Fetut zaznamenala, byl zvláštní smrad. Není moc silný a ani nijak extra nepříjemný, ale je zvláštní. Další vjem je, že je tady docela zima. Rozhlédla jsem se a všichni na sobě mají zimní oblečení. Vlastně všichni ne. Já mám na sobě jednoduché šaty - abych prý moc neprovokovala - a mistr tu svou halenu a bederku.

„Příjemný a osvěžující vzduch, že?“ zeptal se mě.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem nepřesvědčivě a vnitřně jsem se obrnila proti zimě. Pak už to nebylo tak hrozné.

Přišel k nám nějaký voják, asi důstojník.

„Doktore Gorte,“ podíval se do tabletu, pak na mě a zase zmateně do tabletu.

„Ano jsem doktor Gort a ona je to »zvíře«, klidně jí můžete říkat Lano,“ vysvobodil ho mistr z té trapné situace. Následující větou naopak dostal do trapné situace mě.

„Lano pozdrav pána.“

Co jsem měla dělat. Pozdravila jsem ho.

„Vítejte na Fetutu, jsem major Kalar. Prosím následujte mě k veliteli!“ prohlásil otřesený major. Pak si všiml, jak jsme oblečeni.

„Hned vám nechám připravit teplé oblečení!“ oznámil a chtěl si něco zapsat.

„Není potřeba, tato teplota nám vyhovuje,“ uklidnil ho mistr. Jemu třeba vyhovuje, ale mě by se bunda hodila. Nebo kdybych měla aspoň nějaké boty. Ještě před týdnem bych si ani nepřipustila, že mu ty jeho sandály budu někdy závidět.

Prošli jsme kolem několika střežených budov. Až jsme se dostali ke komplexu nízkých budov. Major nás vedl bludištěm chodeb. Tu a tam jsme míjeli vojáky v parádních uniformách. Všichni na nás zvědavě hleděli. Cestu jsme zakončili v honosné kanceláři.

„Majore, doktor Gort a Lana jdou za velitelem!“ ohlásil nás major. Voják, který seděl za stolem, se na nás podíval a usmál.

„Velitel vás již očekává,“ pokynul nám.

Chtěla jsem vykročit, ale mistr mě zastavil.

„Ty počkáš tady!“ a zmizel ve dveřích. Podívala jsem se na majora a pokrčila rameny.

„Jmenuji se major Jim Sarton. Klidně se posaďte. Můžu vám něco nabídnout? Kávu? Čaj? Občerstvení?“ když si uvědomím, jakým dojmem musím působit, tak se ke mě major choval neuvěřitelně profesionálně a slušně.

„Díky, kávu bych si dala ráda. Jmenuji se Lana,“ odpověděla jsem a sedla si do pohodlného křesla. Uvědomila jsem si, že kávu jsem neměla co jsem u mistra v učení a to je víc než rok. Ihned jsem dostala vynikající kávu. Major zřejmě nemá nic důležitého na práci a tak jsme se hned dali do řeči.

„Co vás k nám přivádí?“

„Když vám, to řeknu, neuvěříte mi,“ usmála jsem se.

On se taky zasmál.

„Uvědomte si, jsem od armády a jsem zvyklý na spoustu absurdních až neuvěřitelných věcí,“ uklidňoval mě. Zkusila jsem mu tedy odpovědět.

„Můj učitel, doktor Gort, o mě prohlásil, že jsem městská holka a on potřebuje, abych se uměla pohybovat v divoké přírodě, proto sem jedeme na nějaký kurz přežití.“

Ještě, že si taky nedal kávu, jinak by se asi udusil. I tak chvilku zápasil s dechem.

„Počkejte, vy jdete s doktorem na kurz přežití?“ ověřoval si.

„Jo,“ přikývla jsem.

„Je pravda, že zítra jeden startuje, ale to je pouze pro zkušené vojáky. Nechci se vás nijak dotknout, ale na to nevypadáte ani vy ani doktor.“

„Já ne, ale doktor pochází z primitivní a pravděpodobně dost drsné planety, takže věřím, že on bude v pohodě a já se budu muset učit.“

„To mě přivádí na další otázku, jestli se teda můžu zeptat. Ze které civilizace vy dva jste? Nepřipomínáte mi žádnou známou rasu.“

Usmála jsem se.

„Doktor je ork a jeho rasa není ve federaci známá protože je to jediný zástupce své rasy na území federace a já jsem původně člověk. Měla jsem ale nevyléčitelný genetický problém a doktor mě ho zbavil a vzal do učení. Nicméně ta genetická léčba mě změnila trochu víc. Ale musím říct, že jsem o tom věděla dopředu a rozhodně to za to stojí,“ vysvětlila jsem náš původ a ani jsem nelhala.

„To je zajímavé!“ chtěl ještě něco dodat, ale to už vyšel mistr.

„Lano, náš kurz začíná zítra brzo ráno. Pojď, jdeme se ubytovat,“ prohlásil, kývl na majora Sartona a šli jsme.

Na ubytovně jsme dostali jeden pokoj ve kterém je k mé nelibosti jen jedna postel. Bylo mi jasné, co bude následovat.

„Já spím na posteli a ty se zařiď jak chceš. Abys neřekla, že jsem nelida, tak tady máš!“ řekl a hodil mi přehoz, který byl na posteli.


Budíček přišel dřív než jsem zvyklá a o hodně dřív, než by se mi líbilo.

„Máš deset minut na to, aby ses umyla, pak tě čekám venku.“

Rychle jsem spáchala hygienu a hodiny v pokoji tvrdily, že jsem ven vyběhla za sedm minut. Beton mě studil do chodidel a ten ledový vítr taky nebyl nic moc. Tipla bych to na teplotu kolem nuly, možná mírně pod.

Mistr už stál před ubikací a bavil se s někým oblečeným do maskáčové uniformy. Při bližším pohledu je to starší chlápek, asi instruktor. Kolem postává dvanáct dalších vojáků v maskáčích a další ještě přibíhají. Chvilku jsme počkali a pak instruktor spustil.

„Vítejte na asi nejintenzivnějším kurzu přežití, který naše armáda nabízí. Jsem kapitán Stanislawsky. Ale klidně mi říkejte kapitáne. Za chvíli se nalodíme na člun, který nás odveze na místo konání kurzu. Ještě než se nalodíme, musím vám připomenout, že úspěšně dokončí kurz jen ti, kteří přežijí až do konce!“ zasmál se.

S tím jsme se nalodili do armádního člunu. Vznesli jsme se a kapitán pokračoval v instruktáži.

„Kromě naší návštěvy jste ti nejlepší, které naše armáda má. Přežití v přírodě máte v malíčku. A naše návštěva, doktor Gort a jeho, řekněme, svěřenka podepsali reverz.“

Polkla jsem.

„Tento kurz není ani tak kurzem jako spíš testem. Testem znalostí, dovedností a hlavně pevné vůle. Připravte se na to, že to bude drsné, ale musím se pochlubit, za těch pět let, co tyto kurzy pořádáme, nám zemřeli jenom čtyři lidé. Tady vám rozdám nouzové vysílače. Pokud by se vám něco stalo, aktivujte jej. Ze základny vystartuje člun se zdravotnickým personálem a vyzvedne vás. Tím jste ale samozřejmě diskvalifikováni a tým dostane nějaký postih.“

Rozdával náramky s vysílačem. Mě ani nenabídl a mistr s úsměvem odmítl. Kapitán pokrčil rameny a šel dál.

„Tým, to je pro nás důležitý pojem. Pokud budeme pracovat jako tým, budeme mít výhody. A teď legenda ke kurzu. Jsme jediní přeživší z dopravního letounu, který se zřítil nad divočinou. Mezi námi a domovem leží nepřátelském území. Naším úkolem je dostat se zpět do naší země, tu představuje tato základna. Po cestě budeme navíc plnit nějaké úkoly. Za ně můžeme, ale nemusíme, být odměněni. Úkoly se budou postupně objevovat v tomto tabletu,“ ukázal nám jeden vojenský „nezničitelný“ tablet.

„Někdo si ho vemte!“ řekl a hodil ho mezi nás. Jeden z vojáků ho chytil a schoval do kapsy.

„Zatím si můžete odpočinout, poletíme několik hodin.“

Seděla jsem na nepohodlné sedačce a pozorovala náš tým. Ten se skládá z devatenácti vojáků, nás dvou a samozřejmě kapitána Stanislawského. Nevím, jak o nich zatím přemýšlet. V těch maskáčích a s vojenským sestřihem mi připadají všichni stejní. Když jsem se ale podívala lépe, zjistila jsem, že dokážu několik z nich odlišit.

Předně jsou zde dvě ženy. Nejdřív bych to ani nepoznala. V těch uniformách nevypadají moc žensky. Pak jsem dokázala identifikovat tři filiány. Tato rasa vypadá stejně jako terrani, naše dominantní rasa, ze které pocházím. Rozdíly nejsou skoro viditelné, ale jsou o to zajímavější. Díky vysoké gravitaci jejich domovského světa jsou silnější a nenapadá mě jiné přirovnání než „hustší“. Nejsou o moc robustnější než terrani, ale jsou houževnatější, mají větší hmotnost a jejich tělo toho obecně vydrží víc. To vše jsem viděla očima. Můj cit pro živé tvory mi to všechno potvrdil. Ještě nejsem v jeho používání moc daleko, ale zvládám už rozlišit konkrétní jedince. Využila jsem proto zbytek cesty, abych si zapamatovala své společníky.

Prohlížela jsem si i ostatní, ale nic mě na nich neupoutalo. Jen jsem jim všem záviděla termoprádlo a vybavení.

Vedle nich jsme s mistrem museli vypadat jako exoti. Dvě zelené bytosti, nepodobné žádné známé rase. Oblečeni do nevhodného primitivního oblečení. Prohlížela jsem si i mistra. Zaujalo mě, že jeho neodmyslitelná brašna přes rameno je trochu plnější než obvykle. Alespoň on je vybavený. Veškeré mé vybavení jsou moje šaty a obojek. Snad to bude stačit, pomyslela jsem si s úšklebkem.


Určitě jsme neletěli ani hodinu, když na nás začal kapitán křičet.

„Člun je poškozený, pilot to vzal nejníž a nejpomaleji, jak si jenom troufá. Jsme nad jezerem. Takže rychle vyskákejme než se zřítíme úplně.“

Otevřel nákladní dveře a vyskočil.

Ostatní se rychle sbírali a začali vyskakovat. Já přišla k nákladní rampě a s hrůzou zjistila, že i tak je ta rychlost dost velká a pět metrů mi nepřijde jako právě málo.

Dostala jsem strach.

„Jestli se bojíš, můžu tě vyhodit,“ nabídl mi mistr.

To jsem odmítla a raději jsem sama vyskočila. Ve vzduchu jsem si jenom pomyslela, že ta voda bude děsně ledová a že si musím držet šaty.

Víc jsem nestihla, protože jsem prorazila jemnou zmrzlou krustičku na hladině a zajela do ledové vody.

Čekala jsem to, ale i tak mi přišla ta voda neskutečně studená. Měla jsem pocit, jako by do mě někdo řezal spoustou ostrých nožů. K tomu jsem se trochu zamotala do šatů. Zvládla jsem se s tím vypořádat a vyplavat dřív, než ni došel kyslík.

Zhluboka jsem se nadechla, podívala se kterým směrem je nejbližší břeh a vyrazila. Taky jsem ihned začala aktivně bojovat s chladem. Stejně si myslím, že umrznu než uplavu těch dvacet metrů. Mráz se mi zakusoval do těla víc a víc. Každý pohyb mě bolel. Ten chlad mi z těla vytahuje všechnu sílu. Asi vážně nedoplavu.

Hned jsem si ale vynadala a vzpomněla si, že šaman je šaman hlavně proto, že se nevzdává a má silnou vůli. Tak já chci, aby mi nebyla zima!

Soustředila jsem se tak intenzivně, že jsem zaplula pod hladinu a trochu si lokla vody. S kašlem jsem vyplavala nad hladinu. Chvilku jsem nebyla schopná plavat a byla jsem ráda, že šlapu vodu. Uvědomila jsem si, že ta zima už není tak hrozná. Úspěšně jsem doplavala ke břehu a vylezla z vody.

Paráda! Jsem jedna z prvních. Předběhl mě jenom kapitán a jeden z těch filiánů. Všichni to zvládají a nezdá se, že by se někdo topil, nebo měl jiné problémy. Pohledem jsem hledala mistra.

Nemusela jsem hledat dlouho, jeho plavecký styl je totiž úplně jiný. Nevím  čemu ho přirovnat. Všechny styly, které znám, používají ruce a nohy. Mistr se jen divně vlní a tak plave, dokonce ani hůl mu nevadí Musím říct, že plave docela rychle. Všimla jsem si ale něčeho divného. Z mých šatů stoupá kouř. Už je mám skoro suché. Rychle jsem zkontrolovala vlasy a mám je taky suché. Paráda!

Byla jsem tím tak zaujatá, že jsem přehlédla mistra. Nevím, jak to udělal, ale byl naprosto suchý a to včetně svých věcí.

„Měla bys ztlumit vnitřní oheň. Je to sice jenom maso, ale ještě ho budeš nějakou dobu potřebovat,“ starostlivě mě upozornil.

Asi jsem to zapomněla zmínit, ale mistr se někdy o těle zmiňuje trochu přezíravě jako o „masu“, ale zase jenom ve vztahu ke svému a mému tělu. Absolutně jsem nechápala o čem mluví. Musel mi to ukázat. Spojil svou mysl s mojí a ukázal mi, jak mi v těle hoří oheň, který stravuje mé tžis a tím produkuje teplo.

„Neumíš pracovat s magií, proto je to jediný způsob, jak se pořádně zahřát, ale buď opatrná. Hodně to opotřebovává maso. Ale pokud to neznáš, docela by mě zajímalo, jak jsi to zvládala doteď?“

Ukázala jsem mu v mysli, jak jsem se doteď bránila umrznutí. Usmál se a pochválil mě. Poprvé mě za něco pochválil! Prý je to velice originální způsob a když ho zkombinuji s tím ohněm, tak to bude efektivnější.


Mezitím z vody vylezli i ostatní. Všichni byli mokří a někteří se zdáli i promrzlí. Všem nám bylo jasné, že se musíme nejdřív postarat o teplo, což znamenalo oheň. Já jsem s tichým mistrovým souhlasem běžela pro nějaké dřevo a chrastí. Sice nejsem elitní voják, ale s rodiči jsme několikrát tábořili. Přiběhla jsem co nejdřív.

Cestou jsem zjistila, že mi budou chybět boty. Ono pobíhat bosky po lese není nic moc. Složila jsem dřevo na hromadu a sledovala, jak jeden z vojáků, John, cosi vytáhl ze své vesty a během okamžiku se rozhořel oheň.

Všichni se k němu seběhli. Myslela jsem si, že vojáci budou sundávat oblečení, aby jim uschlo, ale oni ne. Pak jsem pochopila. Mají termoprádlo, díky němu jsou v suchu i když teď vylezli z vody. Ale oheň se hodil i jim. Jenže mi přišel nějaký malý.

Musela jsem ještě třikrát pro dřevo. Poslechla jsem mistrovu radu a vůbec mi nebyla zima. Přišla jsem s posledním nákladem dřeva a zjistila, že se všichni baví. Zaslechla jsem jenom zbytek mistrových slov: „... tak se podle toho k ní chovejte.“

Přišla jsem blíž, mistr se na mě podíval a pak mi vysvětlil: „Domluvili jsme se, že se musíme líp poznat. Říkal jsem, že já jsem tady v podstatě na dovolené, ale ty že jsi městské děvče a potřebuješ se naučit přežít v normálním světě, ať se tedy nebojí tě opravit nebo poučit.“

Na to se někteří rozchechtali. Mistr si zjednal klid.

„Budeme pokračovat. Mě můžete říkat Gort, umím první pomoc. Nechci kazit tuto hru, ale kdyby bylo potřeba, jsem schopný se svou výbavou poskytnout ošetření jedenáctého stupně.“

To jim všem vyrazilo dech. Mě to samozřejmě nic neřeklo!

Ostatní se taky představili. Z těch jmen a názvů jednotek jsem měla v hlavě pěkný guláš. Rozhodla jsem se, že tomu nechám volný průběh. Dorazil ke mě hrnek s něčím kouřícím. Rychle jsem se napila a hned mi bylo daleko líp. Horké kafe umí zázraky.

Patrik, jeden z těch, co jsem si zapamatovala, zvedl náš tablet. Něco si na něm přečetl a pak to řekl nahlas: „Máme první úkol. Musíme tu zůstat aspoň pět dní, pro případ, že by nás chtěl někdo hledat. Můžeme zkusit prohledat trosky letadla v jezeře, jestli tam nejsou nějaké zásoby.“

Začali jsme diskutovat o tom, co to pro nás znamená. Teda oni diskutovali, já jenom poslouchala a vyhřívala se u ohně.

Při hovoru přišly na přetřes věci, které by mě ani nenapadly a oni to považovali za samozřejmé.

Rozhodla jsem se naučit co nejvíc.


Voda je pitná, další na řadě je jídlo a nějaké přístřeší. Dva vojáci provedli rychlý průzkum terénu a vybrali místo, kde se ubytujeme. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna skupina půjde prozkoumat okolí a sehnat něco k jídlu. Já jsem v té druhé, která bude stavit přístřešek. Naši skupinu řídí Jeff. Rozdělil nás do několika týmů. Každý dostal svůj úkol. Já a ještě jedna z žen, nějaká Marta, máme zkusit sehnat co nejvíc chvojí a přinést ho. Než jsme pro něj vyrazily, vrazil mi mistr něco do ruky.

„Na, ať se ti líp pracuje.“

Nevěřícně jsem se podívala na mistra. Podával mi totiž svůj nůž, který za poslední dobu prolil tolik mé krve. Nejdřív jsem se otřásla, ale ráda jej přijala.

Blízký remízek označili naši „průzkumníci“ za bezpečný. Tudíž jsme tam mohly jít a začít hledat nějaké to chvojí. Na zemi žádné nebylo. Museli jsme trhat a řezat přímo ze stromů. Mistrův nůž je neskutečně ostrý. Skoro bez odporu dokáže uříznout i větev silnou jako moje zápěstí. Při této jednotvárné práci jsme si povídaly.

Martu zajímalo, jestli je v naší civilizaci běžné, že jsou ženy v podřízeném postavení a v jakém vztahu jsem s doktorem. Pověděla jsem jí, že já nejsem v podřízeném postavení, protože bych byla žena, ale proto, že Gort je můj mistr. Učí mě, ale je to něco jiného, než je obvyklé ve federaci. Můj učitel má nade mnou absolutní moc.

Mě zase zajímalo, proč a jak se Marta dostala na tento kurz. Odpověď mě překvapila. Marta je prý u 54. průzkumné jednotky. Mají takový zvyk, že každý rok vyberou toho nejlepšího a ten se zúčastní nejdrsnějšího kurzu, který je k mání. Na tomto kurzu mají svého člověka už po třetí.


Přístřešky jsou postavené, lůžka připravená. Stihli jsme to ještě před polednem. Druhá skupina také přišla, dokonce přinesla nějaké místní plody a pár zvířat, která mi připomínají králíka.

Mistr si mě zavolal.

„Určitě sis všimla, že ke zjištění toho, jestli je to ovoce, nebo ta zvířata, jedlé, používají zvláštní přístroj. Já tě naučím něco lepšího!“ usmál se.

„Začni si v mysli zpívat svou píseň života!“ přikázal mi. Hned jsem to udělala. Něco mi dal do ruky.

„Začni zkoumat toto ovoce, zkus vycítit jeho píseň.“ Možná se to zdá lehké, ale rozhodně není. Je to podobné jako snažit se zaslechnout tiché rádio a zjistit, jaká písnička hraje a přitom zpívat něco jiného.

Nakonec se mi to podařilo.

„Teď si zkus představit, jak to sníš.“

Udělala jsem to, úplně jsem to ovoce cítila v puse. Ale téměř ihned jsem dostala křeče. Tím jsem povolila v soustředění a křeče zmizely.

„Takže asi tak!“ usmál se mistr. Odteď jsem takto začala kontrolovat všechno, co jím.

Ještěže mě před odjezdem učil poslouchat písně života. Není to nic složitého, ale je to těžké na soustředění.

Udělali jsem si něco jako chudý oběd. Kapitán si vzal slovo.

„Několik dnů zde budeme. Navrhuji využít čas co nejlíp a připravit se na cestu. Zjistíte, že každý z nás umí něco líp než ostatní. Nestyďte se požádat o pomoc nebo ji nabídnout. Měli bychom zkusit hledat v jezeře. Ještě bych navrhl udělat inventuru veškerého vybavení, ať všichni ví, s čím mohou počítat.“

Souhlasili jsme a každý řekl, co má k dispozici. Dávala jsem pozor a zjistila, že každý má nějaký nůž, většina i lehké sidexové lano, sadu na rozdělávání ohně, čutoru až dvě, k tomu plechový hrnek a nějakou zásobu energetického koncentrátu k jídlu, pár řetězových pil, několik testerů a čističek vody. Dokonce se našly i dvě lékárničky. Otevřeně jsem přiznala, že nemám vůbec nic, ale to na mě bylo vidět. Čekala jsem, co řekne mistr. Konečně na něj došla řada.

Usmál se a povídal: „Nevím, jestli to náhodou není proti nějakým pravidlům, ale mám naprosto všechno co potřebuji.“

Všichni se začali smát.

„Mám své vědomosti, dovednosti a svou mysl. Z materiálních věcí mám svou hůl, jeden nůž pro sebe, jeden pro Lanu, křesadlo, kotlík, nějaké koření, bylinky a pár dalších nezbytností pro poskytnutí kvalitní lékařské pomoci. Mám svou učednici Lanu. Popravdě, kdybych šel prozkoumávat neznámou planetu, ani si toho víc brát nebudu.“

Všichni se smáli, ale já si uvědomila, že má pravdu. Víc by si nebral a jenom já jsem pochopila to o těch vědomostech, dovednostech a mysli.


Při obědě se ještě rozhodlo, že většina se pokusí vyzvednout pozůstatky letadla. Mistr rozhodl, že mě naučí lovit. Ještě s námi půjde Maris, jeden z filiánů. Mistr proti tomu nic nenamítal a mě se samozřejmě nikdo neptal.

Nejdřív jsme si vyrobili oštěpy. Nanosila jsem rovné klacky, které jsme pak zašpičatili. Umím dost dobře házet, mistr na tom totiž trval. Nevěřím ale, že bych s tímto oštěpem něco ulovila.

Vyrazili jsme.

Maris zkoušel stopovat, my jsme se o nic takového ani nepokoušeli. Mistr nás vedl a zdálo se, že přesně ví kam. Asi po deseti minutách jsem před námi vycítila trochu větší život. To už nás mistr brzdil a Marisovi ukazoval, že tam před námi něco je. Pořádně jsem se podívala a zrak mi potvrdil, to co jsem cítila, skutečně tam něco je. Nejdřív mi to připadlo jako pes. Pak jsem si uvědomila, že tento pes je o hodně větší. Když přiběhne, budeme si vzájemně dívat do očí.

Mistr zašeptal: „Zkusíme se přiblížit co nejvíc. Pak na něj společně zaútočíme.“

Přibližovali jsme se. Nejvíc hluku jsem samozřejmě dělala já. Nejspíš proto se ten pes rozhodl, že se nenechá ulovit. Vypadalo to, že on uloví nás, teda mě.

Rozběhl se proti mě. Mistr po něm hodil tři svá kopí a ta mu samozřejmě nic neudělala. Stejně tak Maris. Nepřekvapilo mě, že má kopí mu taky neubližují.

Rychle jsem si připravila nůž, který jsem předtím zapomněla vrátit, a čekala až bude u mě. Mistr mi hodil i svůj nůž a vzal si hůl do obou rukou. Nůž jsem chytila levačkou a měla velmi silný pocit, že „takto je všechno v pořádku, takto to má být“. Mistr mi ještě napovídal.

„Použij patnáctou větu.“

Nevím proč, ale taky mě napadla tato část sestavy. Nikdy jsem si nedokázala představit, proti komu bych tyto pohyby mohla použít. Teď se uvidí.

Posledních několik metrů překonal ohromným skokem. Já jsem na to byla připravená a kotoulem vpřed jsem se dostala za něj. Škrábla jsem ho přitom na břiše. Otáčel se po mě a tím ztratil svou rychlost a taky trochu času. Čas jsem využila k tomu, abych se postavila před strom.

Zase po mě skočil.

Na poslední chvíli jsem uhnula. Pes narazil do stromu. Zasadila jsem mu sérii ran noži do krku a boku. Zkoušel po mě chňapnout. Protočila jsem se a z otočky mu zabodla jeden nůž do oka a druhý do krku. Dokončila jsem piruetu a tím jsem se dostala z jeho dosahu.

Udělal jeden nejistý krok a padl k zemi.

Ozval se potlesk. Maris mi tleskal.

„Netušil jsem, že křehotinka jako ty bude dobrá na nože. Ty se nezdáš.“

Kdybych nebyla zelená, tak se možná i červenám.

„Vrať mi jeden nůž. Hezky jsi ho zabila, nezapomeň ho naporcovat!“ pochválil mě mistr a odešel.


Zůstala jsem naprosto bezradná. Ještě že tam byl Maris a ukázal mi, jak na to. Zkusili jsme zachránit co nejvíc kožešiny, ale moc se to nepodařilo, zřídila jsem ji kvalitně.

Maris rozhodl odnést toho co nejvíc. Vím o tom, že jsou filiáni silní, ale stejně mě překvapilo, kolik je toho schopný najednou pobrat.

Na zpáteční cestě jsem se dozvěděla, že Maris je stopař a lovec. Slouží u oddílu pro průzkum primitivních planet. O této jednotce jsem už slyšela. Maris se tomu smál. Každý o nich slyšel, ale všichni si ji velice idealizují. On se naopak divil, že umím tak bojovat. Zajímalo ho, co je to za bojové umění. Musel se spokojit s tím, že pochází „tam od nás“. Na to jenom poznamenal, že pokud trénujeme boj s nožem proti takovým potvorám, musí to být drsný kraj. Musela jsem souhlasit a doufala jsem, že to nebudu muset zjišťovat.


Šla jsem za mistrem vrátit mu nůž. Vzal si ho, rozhlédl se a hodil s ním. Nůž se zabodl do stromu ve výšce dobrých patnácti metrů. Jestli to odtud dobře vidím, je ve stromě až po rukojeť.

„Je tvůj, teda jestli ho vytáhneš!“

Na nic jsem nečekala. Rozběhla jsem se tam.

Přiběhla jsem ke stromu a začala šplhat. Myslela jsem si, že to půjde líp, ne že to bude klouzat. Ještěže mám po všem tom cvičení docela sílu a umím se hýbat. Nakonec jsem to zvládla.

Dostala jsem se až k noži. Přesně jak jsem viděla ze země, nůž je zaražený až po rukojeť. Zkoušela jsem s ním pohnout, ale nešlo to ani o kousek.

Zabrala jsem a nic. Zabrala jsem ještě víc. Teď už se skoro pohnul. Zapřela jsem se a dala do toho veškerou svou sílu. Nic se nedělo, ale zkusila jsem to ještě jednou.

Při tomto pokusu jsem byla úspěšná. Nůž jsem ze stromu vytrhla. Tím jsem ale ztratila stabilitu a spadla.

Snažila jsem se dopadnout co nejlíp. Nevím, jak moc se mi to podařilo, ale něco mi luplo v noze.

Za okamžik přišla i bolest a já zjistila, že se na tu nohu nepostavím.

Seběhlo se ke mě několik vojáků. Jeden z nich zkonstatoval, že to bude zlomené. Podívala jsem se dovnitř svého těla a musela mu dát zapravdu. Nějak mě chytili a přinesli za mistrem.

„Ty jsi ale nemehlo!“ zašklebil se.

Nechal mě položit na lůžko. Chytil mi tu nohu a škubl mi s ní. Ještěže jsem na čekala na bolest a vypnula ji.

„Kost je srovnaná. Nehýbej tou nohou nebo ji budu muset lámat znovu a to nebudu tak něžný!“ usmál se a odešel.

Pochopila jsem. Mám se dát co nejrychleji do pořádku.

Viděla jsem starostlivé obličeje vojáků. Rychle jsem se ponořila dovnitř svého těla. Soustředila se na hojení té zlomeniny. Stáhla jsem tžis z celého těla a použila ho na tu zlomeninu. Bylo příjemné sledovat, jak se kost spravuje. Ztratila jsem ale pojem o čase.

Podařilo se! Kost je úplně stejná jako předtím. Dokonce tam ani není srůst. Zase jsem rovnoměrně rozprostřela tžis a vynořila se.

Asi to netrvalo dlouho, protože se nade mnou ještě hádali vojáci. Jeden dokonce křičel na mistra co je to za zvíře. A jestli je toto ošetření jedenáctého stupně, tak že radši umře neošetřený.

Musela jsem do toho nějak zasáhnout.

„Jsem v pořádku, už mi nic není!“ tím jsem strhla pozornost na sebe. Zvedla jsem se a šla za mistrem. Všichni na mě hleděli jako na zázrak.

Mistr se jenom usmál: „Ale že ti to trvalo. Obyčejná jednoduchá zlomenina a ty na to potřebuješ skoro dvě minuty.“

Všichni zaraženě hleděli.

„Naše rasa se umí rychle uzdravovat. Kdybych si myslel, že potřebuje komplexnější ošetření, samozřejmě bych jí ho poskytl!“ prohlásil mistr a šel si zase sednout.


Všimla jsem si, že se ostatním podařilo v jezeře něco najít a vylovit. Byla to velká hermeticky uzavřená bedna. S otevřením očividně čekali, až tady budeme všichni.

Poslední z nás přišel a jedna z vojaček tu bednu otevřela. Uvnitř bylo zdravotnické vybavení, jídlo, několik plachet, pár tuctů hrotů ke kopí a jedna pistole.

Rozdělené to bylo rychle. Každý jsme si vzali jeden balíček jídla a zbytek se dal na hromadu. Mistr zdravotnické vybavení s pohrdáním odmítl. Tak si ho rozdělili vojáci. Plachtami později vyspravíme obydlí. Hroty taky nějak zmizely a pistoli dostala ta vojanda. To ona totiž našla tu bednu.


Připravovali jsme se na noc. Vojáci se rozhodli, že budou držet hlídky, ale s námi z nějakého důvodu nepočítali. Já se nehádala a byla jsem ráda, že se budu moct vyspat.

Ukládala jsem se a přišel ke mě mistr. Vrazil mi do ruky hrnek.

„Vypij to celé. Ještě jsi neměla odvar z věšteckého listí. Mohl by účinkovat i několik dní, ale radši chytej!“ a hodil mi čutoru.

„Až to přestane účinkovat, dej si další.“

Víc mi neřekl a odcházel. Ještě jednou se zastavil a vrátil se. Dal mi nějaký váček.

„Kdybys potřebovala vidět v noci, vezmi si jednu kuličku,“ teď už skutečně odešel.

Samozřejmě jsem to vypila. Chutnalo to jako hořký bylinkový čaj. Čekala jsem, co to bude dělat, ale nic jsem necítila. Asi to na mě nepůsobí. Lehla jsem si a hned jsem usnula.


Nevím co mě vzbudilo. Měla jsem silný pocit „že je něco hodně špatně“. Kolem byla tma, jakou jsem snad ještě nezažila. Inu jsem městská holka, jak mi mistr neustále opakuje. Nikde ani kousek světla. Špatný pocit neustupoval, naopak se zhoršoval. Rychle jsem ze sebe setřepala poslední zbytky ospalosti. Pohmatem jsem zkontrolovala nůž a byla jsem připravená na všechno. Jak můžu být připravená, když nic nevidím? Honem jsem si vzala z váčku jednu kuličku. Bez kousání jsem ji zhltla. Určitě mi ještě ani nesklouzla do žaludku a už se tma začala rozpouštět. Svět získal fialový odstín. Rozjasnilo se jako byl den. Sice fialový, ale den.

Mistr už stál kousek ode mě a podával mi i svůj nůž.

Na bude se ti hodit!

S vděčností jsem jej přijala. Mistr si připravil hůl a pak jsme už jen čekali.

Nečekali jsme dlouho. První zavytí mi nahnalo husí kůži. Při druhém se mi trochu začaly třást nohy.

To je smečka, ze které pocházela naše večeře, vysvětlil mi mistr.

Uvědomila jsem si, že cítím všechny naše spolubojovníky, mistra a dokonce i ty psy. To je podivné, na takovou vzdálenost bych je neměla být schopná cítit. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď.

Vojáci jsou dobře rozmístění. Psi mohou zaútočit jen ze dvou směrů. Vybrala jsem si ten pravděpodobnější. Mistr to viděl podobně, šel se mnou.

Míjíme naši hlídku. Všímám si, že je ten voják taky vzhůru a připravený.

Tiše jsme došli na místo určení a připravili se. Netrvalo to dlouho a už přibíhal první ze psů.

Něco je jinak! To, že pes zaútočí a taky kam, vím dřív, než se tak stane! Mám spoustu času podniknout protiakci. Přesně jsem cítila, kam mám bodnout.

Bodla jsem. Rána ani nebyla nijak zvlášť hluboká, ale ten pes zakňučel a padl.

To už přibíhali další psi. Jejich počet jsem odhadla na několik desítek. Ještě jsem se stihla rozhlédnout.

Vojáky jsem nikde neviděla, ale cítila jsem, že jsou na svých místech. Psi se na nás sesypali jako sršni. Ještě že jsem v tomto divném stavu. Cítím se nad tím vším povznesená. Vím předem o každém jejich pohybu a taky cítím, jaký pohyb bych měla vykonat. Jenom se tak „vezu“. Netrvalo to dlouho a jejich nápor opadl.

Nejsem zraněná a leží kolem mě šest mrtvých psů. Kolem mistra dalších sedm. Na každého z vojáků připadl jeden až dva. Vojáci ale dopadli hůř než my dva. Začala jsem cítit, že je musíme co nejrychleji ošetřit. I mistr se rozběhl a začal pobíhat od jednoho k druhému a rychle je ošetřoval. Já běhám s ním a pomáhám. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněný. Vystačili jsme si s dezinfekcí a obvazy. Až teď jsem si všimla, že hoří ohně. No jo, jak by jinak ti vojáci viděli!

Poslední voják ošetřený a hlavou mi proletěla myšlenka: První vlnu jsme odrazili.

Podívala jsem se na mistra. On se v tu samou chvíli podíval na mě a přikývl.


„Máme zhruba deset minut,“ prohlásil.

„Poslouchejte! Vím, že jsem pro vás jenom nějaký divný civil, ale teď mě poslouchejte. Toto není konec. Myslím, že tomu říkáte »průzkum bojem«. Do deseti minut tu máme zbytek těch dárečků.“

Všichni se na něj podívali.

„Neptejte se mě, jak to vím, ale je to tak!“

Vojáci začali diskutovat, jak připravit obranu.

„Najděte si místo, které se dobře brání a braňte se nejlíp jak umíte! Tady vám ještě něco dám. Tyto bobule vám propůjčí schopnost vidět i v nejhlubší tmě. Efekt trvá několik hodin!“ řekl a hodil jim váček s borůvkami.

„Když jsem sliboval tu špičkovou lékařskou péči, nedělal jsem si srandu. Každý si vemte jedno zelené rajče. Je to velmi silný a rychlý regenerační prostředek. Nohu nebo ruku by měl vrátit v řádu sekund. Stačí si to rajče rozbít o kůži,“ podal jim i pytel s rajčaty.

Musím se ho někdy zeptat, jak se mu to všechno vleze do brašny.

Sledovala jsem, jak si vojáci berou borůvky a jak jsou překvapeni, že vidí. Se zděšením se pak zahleděli k místu, kde jsme se s mistrem činili.

„Ještě mám na srdci jednu věc. My se nemůžeme zapojit do vaší obrany. Jednak náš styl boje je naprosto jiný a hlavně máme takovou nepříjemnou zvláštnost. V boji můžeme propadnout šílenství a pak útočíme na všechno, co není zelené. Mohlo by se stát, že bychom zaútočili i na vás. Nebojte se, stoupneme si tam, kde budeme mít nejlepší pozici a zkusíme jich zastavit co nejvíc.“

Vojáci chtěli něco namítnout, ale pak to neudělali. Vyběhli na kopec a začali se opevňovat.


„Lano, vem si ještě jednu borůvku!“ podal mi další borůvku.

„Promiň za to, co ti teď udělám, ale není jiná možnost. Těsně před bojem si dej toto!“ podal mi jakési podlouhlé lístky.

„Jmenuje se to rychlé listí. Budeš neskutečně rychlá. A taky toto!“ podal mi malý oříšek.

„Je to semínko z keře hrdinů. Zlepší tvé schopnosti, ale pozor! Jednak si budeš připadat neporazitelná a nesmrtelná, ale taky je to dost jedovaté. Podívej se, co ti to bude dělat v těle. Máš přibližně půl až tři čtvrtě hodiny na to, abys to potlačila nebo zemřeš. A teď drž!“ O tělo mi rozbil asi pět rajčat.

Cítila jsem, jakoby mě kopla elektrická zásuvka. Z těch rajčat se do mě uvolnilo takové množství tžisu, až jsem se bála, že prasknu.

„Máš v sobě tžisu jako deset statných válečníků. S těmi ostatními prostředky budeš silná jako oddíl orčích válečníků. Neboj se propadnout šílenství. Jde o to, abychom vyhráli!“ usmál se na mě, pak jeho úsměv přešel v něco, co bych prohlásila za lítost.

„Ještě jednou promiň, co to s tebou udělá. Každý ork si tím ale musí projít!“

Nechápala jsem, co myslí, ale zavytí mi řeklo, že už není čas. Ti psi jsou tak blízko, že už je zase cítím. Jsou jich stovky. Honem jsem si dala ten oříšek a začala vnímat, co mi dělá. Je to pěkné svinstvo! Přesně jak říkal mistr, když ho nevyloučím do tři čtvrtě hodiny, zemřu. Honem jsem si dala i to listí.

Než přiběhli první, všechno už účinkovalo.

Pokud jsem si předtím připadala povzneseně, tak nevím, jak popsat tento pocit. Trochu mi to připomnělo, jak jsem kdysi na diskotéce měla nějaké tabletky. Ale to bylo nic!


Rozběhla jsem se proti nim. Zjistila jsem, že běžím ještě rychleji než oni! Prvního psa jsem bodla do oka tak šikovně, že přes něj spadlo několik dalších. Udivilo mě, jak snadno a přesně se pohybuji. Jakoby to ani nebylo moje tělo. Zkusila jsem si několik pohybů z patnácté věty. Ano, toto tělo bylo stvořeno pro boj!

Roztančila jsem se. Byl to tanec plný dýk a mrtvých psů. Dokonce jsem měla čas se poohlédnout, jak jsou na tom ostatní.

Mistr tančil kus ode mě. Nemá sice dva nože jako já, ale má v rukou svou hůl a její konec světélkuje. Vojáci se na kopci drží v pohodě. Většina útoku totiž směřuje na nás. Asi jsem se moc zakoukala. Ucítila jsem jak mi nějaký pes prokousl nohu.

Hned jsem ho zabila.

Do nohy mi sama začala proudit tžis.

V tu chvíli se do mě zakousli další dva psi. Řekla jsem si, proč ne a poddala se bojovému šílenství.


Otevřela jsem opatrně jedno oko. Vidím v normálních barvách. Takže už mi nefungují borůvky, ale je světlo. Zvedla jsem se. Cítím se nějaká strašně unavená. Rozhlédla jsem se kolem. Mistr si na ohni něco vaří a vojáci pomalu balí náš tábor.

„Dobré ráno. Žádné prudké pohyby!“ usmál se na mě mistr.

Podívala jsem se na sebe. S hrůzou jsem zjistila, že sice ještě držím nože, ale jsem nahá. V paměti mi problesklo několik okamžiků, které mi objasnily, jak to ty šaty v průběhu bitvy vzdaly.

Bitva!

Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Udělalo se mi strašně zle. Nože jsem pustila na zem, zlomila se v pase a začala zvracet.

Mistr mi podržel vlasy a jenom, co jsem trochu mohla, podal mi svůj hrnek.

„Toto ti trochu pomůže.“

Zkusila jsem to vypít a skutečně! Pomohlo mi to, ale jenom trošku.

Nejsem člověk, ale vražedné monstrum. Rozplakala jsem se. Mistr mě objal. Nic neříkal. Ono by ani nic nepomohlo.

Až jsem se trochu uklidnila, začal mi povídat tichým hlasem.

„Orkové jsou děsiví a obávaní válečníci. V naší zemi straší matky neposlušné děti námi - orky. Ty jsi teď jedna z nás. Jsi ork! Orčím válečníkem se ale staneš až poté, co v boji na život a smrt poprvé použiješ bojové šílenství. Tímto jsi se stala orčí válečnicí. Naštěstí pro tebe se učíš na šamanku. Dokážeš šílenství ovládat a pokud se podaří, nebudeš muset moc bojovat.“

„Nebojím se bojovat! Bojím se, co se ze mě stalo. Já si ten boj užívala! Snažím se to přičíst drogám, co jsi mi dal, ale spíš si to jen nalhávám,“ špitla jsem.

„Máš pravdu, ta radost z boje je tvoje vlastní. Na druhou stranu ti musím říct, že máš dost silnou vůli. Budeš ji mít ještě silnější, až s tebou skončím. Díky tomu se budeš moct rozhodovat a konat bez ohledu na emoce. To je další věc, která z šamanů dělá šamany.“

Rozhodla jsem se, že to teď odsunu stranou a starosti si budu dělat později. Šla jsem se vykoupat do jezera a sehnat něco na sebe.


„Pojďte se na něco podívat!“ zakřičel Jeff.

Všichni jsme se k němu seběhli. Teda jestli se tak dá mluvit o tom, že jsem se proplétala mezi mrtvolami psů. Jeff nám ukazoval na jednu z mrtvol. Já si ničeho nevšimla, ale ostatní zřejmě ano.

Až když to Marta začala zkoumat, mi to taky došlo! Ten pes má zranění, které jsme mu nemohli udělat. Byl zraněný pulzním laserem a to docela nedávno. Šli jsme prohlížet i další těla. Našli jsme několik dalších s podobnými zraněními. Mezitím jsem se dozvěděla, že pulzní laser se v naší armádě nepoužívá.

Jsem sice jenom ubohá studentka biologie, ale i já jsem si spočítala, že někdo zranil tyto psy a ten někdo pravděpodobně není z naší armády. A stalo se to na planetě, která je celá prohlášená za armádní základnu. Buď někdo z vojáků používá nestandardní výbavu, nebo se tu pohybuje někdo jiný.


Shodli jsem se, že je jedno, kdo to byl. Měli bychom se přemístit. Rušili jsme tábor, když kapitán promluvil.

„Pro případ nějaké nehody mám vysílačku. Zkoušel jsem volat na základnu, ale nikdo neodpovídá. Automaty to přijmou, ale žádný operátor se neozve. To je divné!“

Opustili jsme naše tábořiště a vydali se směrem k základně. Upravila jsem si nové šaty, nebo spíš pončo z jedné plachty, co byla v bedně a podívala se na mistra. Tomu lehce zesklovatěly oči. Pak se mu rozšířily.

Mistr se zastavil a prohlásil, aby ho každý slyšel: „Můžete, ale nemusíte mi věřit. Naše civilizace používá jiné prostředky než ta vaše a jeden z nich mi umožňuje podívat se na vzdálená místa. Díval jsem se na základnu, odkud jsme přiletěli, a je s ní něco moc špatně. Na základně jsou divní tvorové, kteří vypadají jako něco mezi člověkem a ještěrem. Naši vojáci leží v bezvědomí a ty ještěrky je někam stěhují. Ke všemu se nad základnou vznáší cizí loď.“

Mistr se pak ještě pokoušel popsat, jak ta loď vypadá, ale ani nemusel. Vojákům to bylo jasné. Mě ne.

„To je otrocká loď Peridského dominia a ti vojáci jsou peridé. Jsou to otrokáři se kterými válčíme!“ objasnil mi a mistrovi kapitán.

„Aha a co budeme dělat?“ zeptal se klidným hlasem mistr.

„Pokud je tu otrocká loď, tak už neexistuje nic jako planetární obrana a zdá se, že jsme jediní svobodní lidé na této planetě.“

Ušklíbla jsem se a polohlasně pronesla: jak kdo. Mistr se na mě zamračil. Raději jsem zmlkla.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15