Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

8. Kapitola - Boj o život

Nabízela se otřepaná otázka „co teď?“. Naštěstí se o její odpověď nemusím vůbec zajímat. Prostě budu poslouchat mistra. Na jednu stranu mi slíbil, že se o mě postará a na druhou stranu nemám pocit, že by ho to nějak rozrušilo.

Našli jsme si místo, kde by na nás nemuselo být vidět ani ze vzduchu a začali se radit.

Kapitán hezky shrnul naši situaci: „Jediné spojení mezi touto planetou a zbytkem federace zprostředkovávala základna. Pokud je v rukou nepřítele, nemáme jak se odsud dostat. Ledaže by se nám podařilo spojit se s federací. To by pak mohli zasáhnout proti Peridům a zachránit nás, jenže radiové spojení se zbytkem federace taky zajišťovala základna. Takže je to úplně v prdeli.“

Na to, jak beznadějně to znělo, jsem si připadala nádherně bezstarostná.

„No a co kdybychom je napadli a osvobodili základnu?“ zeptal se mistr a vyvolal tím bouři kyselého smíchu.

„Na to jaksi nemáme prostředky a lidi,“ povzdechl si kapitán.

„Musíme nějak dát vědět zbytku naší armády, že jsou tu peridové. Bylo by hezké, kdyby nás odtud vyzvedli,“ navrhl jeden z vojáků.

K této debatě asi nijak nepřispěju. Raději jsem se šla trochu protáhnout.


Mistr mi přišel říct, že už je rozhodnuto. Kapitán je velitelem naší mise a našim úkolem je dostat se k základně. Na kopci nedaleko od základny je vysílač. Musíme se k němu dostat a odeslat tísňovou zprávu.


Cestovali jsme co nejrychleji k základně. I tak nám to trvalo dva týdny. Nenarazili jsme na žádnou komplikaci. Krčíme se v jednom zalesněném dolíku asi tři kilometry od základny. Ve vzduchu se pořád vznáší ta loď, co o ní mluvil mistr. Mohli jsme si nalhávat, že si mistr vymýšlí, ale to skončilo, když jsme ji teď viděli.

Kapitán nám ukázal mapy na kterých je ten vysílač. Naneštěstí je ten kopec holý a cestou se není kde skrýt.

Na Kapitánův dotaz potvrdil mistr, že má těch borůvek ještě dost. Proto kapitán rozhodl pro noční akci. Zkusíme se tam dostat všichni, ale pro jistotu jsme se každý museli seznámit s tím, jak připojit ten tablet a jak poslat zprávu.


Tma padla už před třemi hodinami. Pořád se ještě krčíme v ďolíku, ale co nevidět vyrazíme. Nějak cítím, že to nedopadne nejlíp. Vzali jsme si borůvky a noc se změnila na fialové polojasno. Jsme rozděleni ve skupinkách po pěti. Naše skupina jde jako poslední. Většina cesty proběhla bez problémů.

Už vidím plot kolem vysílače.

Kousek od plotu leží všechny naše předchozí skupiny. Cítím jejich život, takže jsou naživu, ale spí. To je divné!

Obezřetně jsme se k nim přiblížili.

Najednou mi svět zezelenal. Zničeho nic jsem propadla bojovému šílenství. To je divné! Ihned jsem šílenství potlačila. Rozhlédla jsem se co to mohlo způsobit a nic jsem nenašla. Zjistila jsem pouze, že na nohou jsem jen já a mistr. Ostatní se válí po zemi a spí.

Něco je paralyzovalo. Na nás to působí trochu jinak. Tak snad abychom šli zavolat domů! usmál se mistr.

Od ležícího vojáka jsem vzala tablet. Přelezli jsme plot a šli jsme hledat hlavní rozvodnou skříň. Nebylo to tak těžké. Budka odpovídající kapitánovu popisu tu byla jenom jedna. Odemknout ji taky nebyl problém - mistr vzal svůj nůž a osekal z ní zámky.

Připojili jsme tablet k vysílači a spustili vysílání. Čekala jsem, že se bude něco dít. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že se na tabletu napíše chybová hláška: „Porucha - vysílač mimo provoz!“

Mistr se pousmál: Konec skrývání. Myslel jsem si, že se do toho nebudu muset významněji zapojovat, ale asi budu muset. Připoj svou mysl k mojí a uč se!

Udělala jsem, jak řekl a nestačila se divit. Mistr myslí komunikoval s nějakým, řekla bych, duchem.

XeraX se hlásí do služby.

Jsem Gort, a kdo jsi ty?

Jsem hlavní správce základny Fetut1.

Proč jsi tedy nereagoval na to, že základnu přepadli nepřátelé federace?

Zjišťuji... silný elektromagnetický pulz mě vyřadil z činnosti a až teď jsem se restartoval, prohlásil a mě došlo, že je to hlavní počítač a UI základny.

V tom případě reaguj!

Situace vyhodnocena jako beznadějná. Základna je plně obsazena cizími silami. Ztráty na životech posádky - 100 %. Komunikace je rušena. Zahajuji proceduru Konec světa. Nosiče s kompletní zprávou budou odeslány za 3 .. 2 .. 1. Odeslány. Tichá autodestrukce proběhne za 5 minut.

Odpojili jsme se.

To je trochu větší komplikace, než jsem čekal! poškrábal se mistr na nose. Doběhneme pro naše spolubojovníky a vyřešíme to.

Doběhli jsme tam.

„Chceš se ještě něčemu přiučit? Máš jedinečnou příležitost!

Opět jsem na nic nečekala a spojila svou mysl s mistrovou. Ta už začala pracovat.

Zkusím nějak popsat co následovalo, ale ne všechno jsem zaznamenala, ještě míň jsem pochopila. Navíc v naší řeči chybí přesné termíny, které by to dokázaly popsat.

Mistrova mysl nejdřív ohraničila prostor, kde se nacházíme. Pak tento prostor posílila. Pak se zhroutil vesmír. Byli jsme v něčem, kde jsou pojmy jako čas a prostor nesmyslné. Mistrova mysl putovala tímto něčím, usilovně hledala a za sebou táhla ohraničený prostor jako nějaký vor. Trvalo to okamžik nebo možná věčnost. V dálce jsem viděla několik výrazných světel. Myslela jsem, že k nim zamíříme, ale mistr je použil jenom jako orientační body a hledal někde mezi nimi. Objevila se malá tečka, když se přiblížila, viděla jsem v dálce siluetu města. Všechno se zase zhroutilo a já stála s mistrem a spícími vojáky na povrchu nějaké úplně jiné planety!

Kdyby něco, vyzvedla nás tam pašerácká loď, ale nechtěli, abychom je mohli identifikovat. Proto nás všechny uspali a probudila ses až tady.

Ohromeně jsem přikývla. Právě jsme použili FTL způsob cestování a bez lodi! Oni znají nejen FTL komunikaci, ale i FTL pohyb a přímo na povrchu planety! Navíc na místo, které vůbec nezná a s téměř chirurgickou přesností!


Vojáci se probrali během okamžiku a zmateně se rozhlíželi. Mistr jim vysvětlil, že se u vysílače všichni zhroutili. Zkusili jsme odeslat zprávu sami, ale nic se nestalo. Naštěstí se objevila federační loď, rychle nás nabrala a pak si pamatujeme jen, jak jsme se tady probrali.

Já jsem jenom přikyvovala.


Kapitán prohlásil, že bychom měli počkat. Prý si nás někdo vyzvedne. Netrvalo dlouho a objevilo se nákladní vznášedlo. Z něj vyskákali čtyři vojáci. Vyzvali nás, ať nastoupíme.

Sedadla byla překvapivě pohodlná. Stejně jako ostatní jsem se připoutala. To bylo dobře, protože následovala zběsilá jízda, která naštěstí netrvala dlouho.

Před námi se otevřela vrata základny. Řidič jimi projel, prudce zastavil a už jsme vysedali ven.

Vojáci na nás už čekali.


„Každý máte přiděleného průvodce, který se o vás postará!“ zakřičel jeden z vojáků. Podle uniformy bych řekla, že nějaká vyšší šarže.

Ještě bude sranda. Dělej, co ti řeknou a ničeho se neboj, v mysli budu s tebou. Klidně jim dej všechno vybavení, mluv si o čem chceš, jen jim neříkej, jak jsme se přemístili! ozvalo se mi v hlavě.

Přistoupila ke mě jedna vojanda. Podle štítku seržant Rodrigezová.

„Madam, následujte mne prosím.“

Šla jsem za ní. Odvedla mě na ubytovnu.

„Asi se budete chtít osprchovat,“ pověděla mi. Ani jsem se na sebe nemusela dívat, stačilo začichat - a že mají orci citlivý čich! S vděčností jsem od ní přijala osušku a šla do sprchy. Sprchovala jsem se snad celou věčnost. Ven jsem vylezla jako nový člověk, teda ork.

Seržantka Rodrigezová mi podávala oblečení. Řekla bych, že se mi snažili najít co nejcivilnější oblečení, ale moc se jim to nepovedlo. Pořád to bylo nejlepší oblečení, které jsem měla za poslední rok na sobě.

Mistr mi říkal, že mám dělat, co mi řeknou. Teď jsem je s radostí poslechla a oblékla se.

Zvláštní pocit. Po roce jsem na sobě měla jemné spodní prádlo, ponožky a dokonce boty! Moje oblečení zmizelo. Ještěže mi mistr sebral oba nože. Prý mi pohlídá i ten můj. Kdyby to neudělal, nejspíš bych o něj přišla.

Všimla jsem si, že je na stole nějaké jídlo.

„Určitě budete mít hlad. V klidu se najezte. Pak půjdeme do lékařské sekce, kde vás ještě prohlédnou.“


Tak dobré jídlo jsem už dlouho neměla. Po jídle jsme šli na lékařské vyšetření. Ihned po vstupu se do mě pustili nanoboti. Nikdy jsem je moc neměla ráda. Naštěstí mi mistr už kdysi ukázal, jak se s nimi vypořádat. Tito byli dost vytrvalí, ale i tak to nakonec vzdali. Pak už mi dělali jen běžná vyšetření. Teda nejdřív byla vyšetření, které jsem očekávala. Zjišťovali můj zdravotní stav, jestli nejsem nositelkou nějaké choroby. Pak ale začali dělat další vyšetření, jejichž účel jsem odhadla jako analýzu mého „druhu“. Trochu jsem znervózněla.

V klidu, nemůžou zjistit nic, co by už nevěděli, pověděl mi mistr. S ulehčení jsem si uvědomila, že je skutečně se mnou, alespoň v mé mysli.

Následující vyšetření jsem ještě nezažila. Musela jsem si lehnout na lehátko. Na tom mě zafixovali a celé lehátko pak vjelo do tunelu. Podobně jako třeba při magnetické rezonanci. Když jsem byla vevnitř, začala jsem mít pocit, jakoby mi někdo tlačil na hlavu a snažil se dostat dovnitř. Čím víc jsem se bránila, tím to bylo bolestivější.

Zkus to takhle! uslyšela jsem mistra. Ukázal mi, jak lehce změnit postoj své mysli. Tlak přešel a bolest zmizela.

Nejlepší bude, když teď půjdeš se mnou.

Zkusila jsem svou myslí následovat mistra.

Nikdy dřív mi to nešlo, dnes to bylo poprvé. Ocitla jsem se v jiné místnosti. Uprostřed stůl a po obvodu ozbrojení vojáci. Za stolem sedí v klidu mistr. Na druhé straně stolu sedí nějaký voják. Ten už tak klidný není.

„Co mi tu říkáte, je směšné!“ křičí.

„Naopak, právě překračujete vaše vlastní zákony. Já vám ke čtení mysli povolení nedal a vy jste se o to pokusili násilím. To beru jako útok na mou osobu. Ani mi nechcete říct, kde je moje učednice.“

„Postupuji přesně podle našich zákonů. Vy jste tady zadržený jako nepřátelský agent. Všimněte si, že se vám zatím nic neděje, to se ale rychle změní. Vaše učednice není podle našich zákonů člověk. Je to hračka a já si s ní můžu dělat co chci!“ voják se začal smát. „Právě podstupuje psychovýslech. To asi neznáte. Není to tak jemné jako čtení mysli. U psychovýslechu se propere celý mozek a vytáhnou se odtud všechny vzpomínky. Sice ten člověk už nebude jako dřív, ale jak jsem říkal, podle zákona to není člověk.“

Lekla jsem se.

Buď v klidu, nemůžou přečíst mysl, která tam není. Chvilku se tu ještě pobavíme a pak půjdeme.

„My už vás ke spolupráci donutíme!“ ušklíbl se voják. „Nikdo neví, že jste tady. Oficiálně jste zemřeli při útoku peridů. Už když jsem četl vaše materiály, říkal jsem si, že se už od začátku mělo postupovat jinak. Skřípnout vás a hned byste vyklopil všechno, co víte. A s tou kočičkou si taky pohraju.“

„Myslím, že jsem to pochopil!“ pronesl mistr ledovým hlasem. „To co jste tady řekl a předvedl, nemůžu chápat jinak než jako nepřátelský akt. Jako člen orčí rady a představitel Orčího impéria přijímám vaše vyhlášení války! Máte štěstí, že jsem klidný šaman. Kdybych byl vojevůdce, vrhl bych se na vás, vybil bych celou základnu a z vašich těl poskládal nápis, že s radostí přijímáme vaše vyhlášení války. Pak bych jen tak pro efekt zmasakroval ještě jedno až dvě města. Naštěstí pro vás jsem učenec. Proto se to pokusím vyřešit civilizovaněji.“

Voják vyskočil, vytáhl pistoli a začal po mistrovi střílet. Tomu to ale nic neudělalo. Kulky se zastavovaly několik centimetrů od jeho těla.

„Máte tři měsíce na omluvu.“ Mávl rukou a nad stolem se objevilo něco jako metr a půl vysoký totem.

„Toto je naše vyhlášení války. Tři měsíce bude čekat, pak se aktivuje. Pokud si to do té doby rozmyslíte, stačí promluvit. Já to uslyším. Když mi to bude stát za to, odpovím. Mějte se tady hezky.“

To už stříleli i ostatní. Škoda munice, ale asi nemusí šetřit.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se mistrovo tělo rozpouští v oblaku energie. Tuto energii pohltila mistrova mysl, které jsem se držela jako klíště. Rychle jsme doletěli k mému tělu. To se taky rozpustilo. Pak mistr ještě vyzvedl naše věci a společně s mou myslí zamířil zpět do toho divného místa bez času a prostoru. Tentokrát nic nehledal a zamířil přímo k jednomu z těch světel. Byl to takový fofr, že jsem zaznamenala jen ostrý záblesk a už jsem stála v našich pokojích na univerzitním světě Rexelixu.

„Řekl bych, že budeme muset odejít a to asi dost rychle. Ale pro tento případ jsem připravený,“ usmál se mistr.

Pobral těch pár věcí, co tu po nás zůstalo, a zamyslel se. Pořád jsem s ním spojená, díky tomu jsem slyšela i to, co neřekl.

Terminále prosím, můžeš přijít?

Ihned se objevil, ale taky jen v mysli.

Odcházíme. Kdyby nás někdo hledal, nevíš, kde jsme. Měj se hezky příteli. Možná se ještě někdy uvidíme.

Sáhl svou myslí někam do terminálu a něco tam přidal. Hleděla jsem s úžasem. Nevím jak to udělal, ale terminál ihned odeslal veřejnou zprávu. Součástí zprávy bylo video o tom, co se na základně odehrálo. Bylo to natočeno nějakou bezpečnostní kamerou. Video obsahovalo vše, co se tam řeklo a stalo. Díky bezpečnostnímu kódu obsaženém ve videu nemůže nikdo pochybovat o pravdivosti toho, co vidí. Kdy to ale stihl? Vždyť jsem byla celou dobu s jeho myslí spojená!

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15