Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

9. Kapitola - Zpět na starý svět

Mistr pohnul rukou a svět se se mnou zhoupl. Když jsem se rozhlédla, nestačila jsem se divit. Kolem mě už nebyla místnost, ale stáli jsme uprostřed džungle v nějakých ruinách. Pochopila jsem, že to jsou ruiny, ve kterých se mistr potkal s univerzitní výpravou.

„Chyť se mě, teď to bude trošku drsnější!“ prohlásil a podal mi ruku.

Svět se začal doslova točit. Když mi začínalo být zle, točení se najednou zpomalilo a pak docela přestalo. Podívala jsem se kolem sebe a byli jsme v džungli a dokonce i v nějakých ruinách. Nevím čím, ale bylo to tady jiné než před chvilkou a to jakože úplně jiné!

„A jsme tady. Toto je náš domovský svět. Jak byste tomu řekli vy,“ oznámil mi mistr. Rozhlížela jsem se.

„Nejdřív půjdeme do mé vesnice. Pak ještě navštívíme pár lidí a pak se uvidí.“


Nevím, co jsem čekala, ale rozhodně ne tohle. Vesnice je špinavá, hnusná a smradlavá. Je zde samozřejmě spousta orků, odhaduji to zhruba na tři stovky. Většina z nich jsou válečníci.

Nejdřív jsem se bála, že na mě zaútočí. Pak jsem viděla, jak se chovají k mému mistru a přestala jsem se bát.

Jejich postoj je někde mezi posvátnou úctou a strachem. Mistr mi vysvětlil, že on je tady neomezený vládce a pán, takže jejich postoj je pochopitelný a správný. Dovedl mě na náves a prohlásil: „Tato žena je z jiného kmene, nezná naše zvyky, ale je to moje učednice. Navíc nedávno prošla obřadem a stala se z ní válečnice. Masu, které nosí, dělá čest!“

Všichni se na mě podívali a pak začali skandovat: „Gara! Gara! Gara!“

Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Jaká Gara?

Mistr si mě odvedl do své chýše. Myslím, že se tomu tak říká. Bála jsem se, jak to bude vypadat vevnitř, ale byla jsem příjemně překvapená. Uvnitř bylo uklizeno a čisto.


Původně jsem si chtěla nechat vojenské oblečení, ale ne. Mistr rozhodl jinak! Budu se oblékat stejně, jak by se oblékala libovolná orčí učednice. Dostala jsem koženou sukni a to bylo všechno. Na druhou stranu je to docela pokrok.

Nestačila jsem si tu sukni ani pořádně obléct a mistr už mě posílal ven. Mám jít pomoci ostatním s přípravou mé oslavy.

Přípravy zabraly značnou část odpoledne. Pomáhala jsem, kde se dalo. Nosila jsem věci, čistila jsem ovoce, houby i maso. Dělala jsem všechno, co bylo zrovna potřeba. Myslela jsem si, že se při té práci trochu seznámím s ostatními, ale všichni se ke mně chovali odtažitě. Odtažitě, ale uctivě.

Právě jsme dokončili přípravy. Soumrak přijde za chvíli a nic nebrání tomu, aby oslava mohla začít.


„Tato orka - Lana moGara,“ mistr ukázal na mě, „se nedávno stala válečnicí. Byli jsme na válečné výpravě, proto jsme to nemohli náležitě oslavit. O to víc mě těší, že budeme oslavovat v naší vesnicí a s naším kmenem. Šedé vrány tím získaly skvělou bojovnici a možná časem i další šamanku. Zazpívejme jí na počest!“

Bubny začaly udávat rychlý rytmus, všichni začali jako jeden ork zpívat legendu. Udivilo mě, že ji neznám. Myslela jsem si, že mě mistr naučil všechny legendy! Zpívá se v ní o slavné orčí válečnici Gaře. Zase to jméno! Vlastně ho použil mistr při mém představování, ale bylo trochu jiné - „moGara“. Slova legendy sice neznám, ale ta melodie je mi nějaká podezřele povědomá.

Už to mám! Vždyť je to má píseň života! Rezonuje ve mně a rozpumpovává mi krev. Pomalu si začínám připadat jako nadrogovaná.

Poznala jsi to správně. Je to Gařina píseň života. Byla nepřekonatelnou válečnicí a proto jsem o ní složil legendu. Ty teď používáš její maso! ozval se mi v hlavě mistr.

Kdybych nebyla v extázi, asi bych se zděsila. Konečně začínám chápat část jejich náboženství! Když je válečník skutečně dobrý, šaman o něm složí píseň a jako melodii použije jeho píseň života. Kdykoliv pak může libovolný šaman toho válečníka vzkřísit! To je děsivé.

V podstatě správně, jenom s jednou drobnou chybou. Nedokážeme vzkřísit celého válečníka. Jen jeho tělo - maso. Mysl a duši mu musí dodat někdo jiný. Tvá mysl a duše posloužila nejslavnější orčí válečnici, kterou znám. Nebo můžeš naopak říct, že její maso posloužilo tobě, poučil mě mistr.

Legenda skončila a pokračovala další písnička. Při ní začali orkové tančit. Zkusila jsem se přidat. Samozřejmě to bylo něco jiného, než na co jsem zvyklá z klubů, ale není to moc složité. Základy jejich tance jsem rychle pochytila.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Najednou utichla hudba i zpěv.

„Pohoštění je připraveno!“ zavolal mistr a všichni se vrhli k jídlu. Nic jako klasické stoly tady nemají. Místo toho používají rozštípnutý kmen z obrovského stromu.

Jsi oslavenkyně, měla bys něco chytrého říct a pak si vzít kousek jídla, ať může hostina začít, poradil mi mistr.

„Je mi ctí, že můžu slavit s kmenem Šedých vran. Ještě větší ctí mi je, že se mezi ně můžu počítat. Doufám, že kmeni nepřinesu hanbu!“ prohlásila jsem slavnostně a pustila se do jídla. Zkusila jsem ochutnat co šlo. Možná je to tímto tělem, nebo je orčí kuchyně tak dobrá, ale chutnalo mi to všechno. Zjistila jsem, že orci neznají alkohol. Byla jsem z toho docela zklamaná, ale jen do doby, než jsem okusila houby z jedné misky. Už jím druhý kousek. Mým tělem se rozlilo příjemné teplo, to se změnilo na palčivý žár. Celou mě naplnila neskutečná energie. Musela jsem vyskočit a začít tančit. Připadala jsem si jakoby mě někdo připojil na reaktor. Dál už si toho moc nepamatuji.

Vzbudila jsem se s úsvitem. Ležela jsem kus od stolu s ještě nedojedenou včerejší hostinou. Někteří orci ještě spí, někteří už pracují nebo cvičí. Kus ode mě stojí malá holčička a prohlíží si mě. Uvědomila si, že jsem si jí všimla.

„Ze mě bude ještě slavnější bojovnice než byla Gara! Složíš pak o mě písničku?“ zeptala se mě s vážností, kterou potkáte jen na slavnostním předávání nejvyššího řádu federace a nebo právě u malých dětí.

„Pokud budeš dobrá bojovnice, tak o tobě složím krásnou písničku,“ slíbila jsem. Do toho přiběhla nějaká orka, chytila malou a omluvně mi říká: „Paní doufám, že vás Hura neobtěžovala.“

„Vůbec ne, příjemně jsme si povídali, že Huro?“ podívala jsem se na ni s úsměvem. Malá orka odběhla. Uvědomila jsem si, že jsem ve vesnici neviděla skoro žádné děti. Asi je přede mnou schovávají.

Až teď jsem si uvědomila, že mistrova chatrč je jediná stavba ve vesnici. Ostatní nemají ani ty chatrče a spí jen tak pod širým nebem. Napadlo mě, co dělají v dešti nebo v zimě.


Mistr rozsoudil jeden spor, jinak nedělal nic. Mě poslal, abych šla cvičit s válečníky. Myslela jsem si naivně, že mě budou jako ženu šetřit. Nebyla to pravda.

Něco jako cvičný souboj vůbec neznají. Do boje jdou naplno. S potěšením jsem zjistila, že to se zbraněmi i bez nich docela umím. Vyhrála jsem zhruba stejný počet soubojů, jako jsem jich prohrála. Ráda bych ještě uvedla, že souboje končí až ztrátou končetiny, několika zlomeninami nebo podobným způsobem. Orci si to mohou dovolit, hojí se neuvěřitelně rychle.

Bylo to velice zajímavé a poučné. Naučila jsem se toho docela dost, jejich styl je úplně jiný než mistrův. Mistr mě učil démonský styl a teď jsem měla možnost pocítit „orčí styl“. Dal by se shrnout do jednoduchého popisu: „Jsem silný, rychlý a vím, jak se hýbat a nevadí mi přijít o ruku nebo jinou končetinu.“

Večer mě mistr vzal na procházku. Cestou jsem pochopila, proč vesnice nepotřebuje palisádu ani nic podobného. Vesnice má totiž dokola „živý“ plot. Je asi trošku živější, než je obvyklé. Plot je tvořený křovím. Zvláštním křovím, které je vyšší než já, má trní a mezi kořeny vykukují kosti. Nic bych nedala za to, že některé z nich budou lidské nebo orčí.

„Dej mu ochutnat svou krev!“ přikázal mi mistr.

Vytáhla jsem dýku, řízla se do dlaně a nechala pár kapek spadnout na to křoví. Kapka mé krve se do listu vsákla tak rychle, že jsem měla pocit, jakoby při dopadu ihned zmizela. Křoví ožilo a začalo se hýbat.

„Naše!“ oznámil mistr křoví. To se zase uklidnilo.

„Teď už se toho křoví nemusíš vůbec bát. Když by bylo potřeba, tak jím klidně proběhni. Uhne ti!“ vysvětlil mi mistr a vedl mě bezpečnou cestou skrz plot.

Pomyslela jsem si, že raději ani nechci vědět, co by mi tento plot dokázal udělat.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15