Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

10. Kapitola - Nejtěžší zkouška

Nedaleko před námi vidí v lese palouk. Mezi stromy prosvítají nějaké kameny, ale z palouku necítím žádný život. To je podezřelé!

„Blížíme se k místu zkoušky. Co ses učila doteď, ještě není opravdová magie. Magii se můžeš učit jen pokud zvládneš následující zkoušku. Připrav se na to, že během té zkoušky ti ublížím víc, než kdykoliv předtím.“

Nemůžu říct, že by mě uklidnil. Vešli jsme na palouk. Nevím, jak ho nejlíp popsat. Je velký jako nějaké náměstí. Nejsou zde stromy, jen zbytky prastarých budov. Nejzajímavější na celém tomto místě jsou kresby na zemi. Jsou to nějaké černé obrazce. Vlastně nejsou nakresleny, spíš jsou vysypány z nějakého černého a lesklého materiálu. Došli jsme doprostřed palouku. Cítila jsem strach a pak takové zvláštní „cosi“.

„Stoupni si sem!“ ukázal mistr na střed obrazce.

„Začneme!“ znělo to zlověstně a černá barva obrazců začala pohlcovat světlo z okolí. Náhle přišla tma a pokryla celý palouk.


Ležím na zemi, zvracím a brečím. Raději bych umřela, mou situaci by to o hodně vylepšilo. Cítím se tak blbě, jako nikdy v životě. Konečně jsem pochopila, co jsou to deprese a že díky nim člověk spáchá i sebevraždu.

„Klidně spi. Ráno si o tom můžeme promluvit.“

Trpce jsem se zasmála. Spaní je to poslední, na co teď myslím. Podcenila jsem ale svou únavu.


Vzbudil mě ptačí zpěv. Mistr sedí vedle mě. V ruce má nádherně vonící čaj.

„Mistře! Chci se zeptat na několik věcí,“ zeptala jsem se opatrně a zkoušela svůj hlas. Přišlo mi, že jsem nemluvila několik let.

„Pokud budu vědět, určitě odpovím,“ slíbil mi a vtiskl mi do ruky hrnek s čajem.

„Je to teď doopravdy?“ tato otázka mě dost trápila. Během zkoušky, jak to mistr nazval, jsem toho spoustu zažila.

„Vždycky je to doopravdy,“ smutně se na mě podíval.

Abyste pochopili, nevím jak dlouho ta zkouška trvala, ale já tam subjektivně strávila několik desítek, stovek, možná tisíců let. Stala se ze mě mocná šamanka, měla jsem moc nad životem a smrtí milionů lidí. Nejen orků, ale všech lidí ve federaci. Pomáhala jsem federaci bojovat proti peridům. Zkombinovala jsem svou moc šamanky a vědomosti federace. Vytvořila jsem zbraň, která zničila všechny peridy. Nejdřív mě oslavovali, ale pak se to pomalu kazilo. Viděla jsem všechny problémy federace jako na dlani a pomáhala jsem je řešit. Ani jsem se nenadála a vládla jsem celé federaci. Pomalu jsem se začala měnit, nakonec se ze mě stalo monstrum. Ničila jsem celé neposlušné planety a v podstatě každého, kdo se mnou nesouhlasil.

Naštěstí jsem si to uvědomila, ale pro miliony mrtvých lidí dost pozdě. Vzala jsem veškerou svou moc, přidala k ní i všechno své tžis a přála si, abych to mohla všechno vrátit. Vypustila jsem tu moc a s ní odešel i veškerý život z mého těla.


Probrala jsem se a stála jsem na palouku. Oddychla jsem si, že se mi to jenom zdálo. Že už je to za mnou a rozhodla jsem se, že svou moc nikdy nezneužiji. Že raději nebudu nic velkého dělat, abych nikomu neublížila.

Postupně se ze mě stala mocná šamanka, ale žila jsem jen v lese a přemítala o „velkých věcech“. Svou moc jsem používala jen na drobnosti. Že mezitím zmizela federace, jsem zjistila až když přiletěli peridové dobýt i tuto planetu. Udělala jsem jedinou možnou věc. Znovu jsem shromáždila veškerou svou moc, přidala tžis a vypustila přání ať to můžu všechno vrátit.

Prožila jsem nespočetně alternativ. V některých jsem dělala moc, v některých málo. V některých jsem vládla. V jiných jsem poslouchala.

Několikrát jsem zkusila svou moc vůbec nepoužívat nebo se o ni připravit. Stejně to dopadlo špatně. Jednou jsem se v zoufalství rozhodla zbavit emocí a řešit všechno jen z pozice rozumu. Dopadlo to ještě hůř než obvykle.

Všechno jsem to silně prožívala a vždycky jsem byla přesvědčená, že je to skutečné. Pokaždé mě mistr ujistil: „Vždycky je to doopravdy.“

Nakonec jsem dokázala najít tu hranici, kdy je to „tak akorát“. Zvládla jsem uchovat si emoce, ale rozhodovat se bez toho, aby mě ovlivňovaly.

Snad se to tentokrát podaří.


Sedím s mistrem kousek od palouku zkoušek.

„Asi mi neřeknete, jestli je to tentokrát doopravdy. Mám ještě další otázky. První z nich je, jestli jsme skutečně tak mocní?“

Mistr se zasmál.

„No, ty očividně ještě ne, ale ano, jsme tak mocní. Nebo raději bych měl říct, že tak mocní být můžeme. Vím ale jen o dvou šamanech, co jsou až takhle mocní. Většina „běžných šamanů“ tak mocná není a ani nikdy nebude. Jen hledači pravdy podstupují tuto zkoušku a díky tomu můžeme být mocnější než ostatní,“ uklidnil mě mistr.

„Další moje otázka je o tom, co můžeme dělat, aby se něco podobného nestalo.“

„To je velice dobrá otázka. Odpověď se ti ale nebude vůbec líbit,“ usmál se mistr a pokračoval: „musíme dělat to nejlepší a věřit, že to bude stačit.“

„To mě moc neuklidnilo. Radši už se na nic nebudu ptát. Snad jenom, je nějaká síla, která mě může zastavit?“

Mistr se bláznivě rozesmál.

„Ano je spousta sil, které tě mohou zastavit. Předně jsem tady já. Kdybych selhal, jsou tady ostatní šamani. Sice nejsou tak silní, ale dohromady mají síly dost. Pak je tady jeden elf, toho ti představím později. Démoni, draci a neměla bys zapomínat ani na bohy a jejich avatary. Takže můžeš být trochu v klidu. To, že bys zničila svět, je sice možné, ale docela nepravděpodobné. Jestli ze světa uděláš místo lepší než je, nebo naopak horší, to už je jiná otázka. A sama teď už taky víš, že daleko zásadnější otázka je, jestli bys to měla dělat.“

V tom měl opět pravdu, jak jinak.

„Tato zkouška má několik důvodů. Jednak ti pomohla otevřít oči. Doteď jsi díky ní získala zkušenosti zhruba za tři tisíce let a možná to není konec,“ mrkl na mě.

„Měl jsem možnost zjistit, jaká jsi. Nesměl bych tě učit, kdybys podlehla pokušení. Naštěstí jsi v mích očích obstála a já tak nemusím řešit, kam s tvým tělem,“ zasmál se mistr a část jeho dobré nálady přešla i na mě.

Přemýšlela jsem o tom a musela jsem uznat, že tato zkouška byla hrozná. Podstoupila jsem během ní všechno dobré i špatné, co jsem si uměla představit. Přesně, jak mi říkal na začátku. Ublížil mi víc než jsem si uměla představit. Víc už mi snad nikdo ublížit nedokáže, ale má pravdu, bylo to nutné. Pokud se mám naučit ovládat takové síly, potřebovala jsem takovou zkušenost a mistr potřeboval vědět, jaká jsem.

Během tohoto rozhovoru a mého rozjímání se mi vrátila dobrá nálada. Dokonce jsem získala naději, že to nakonec bude všechno dobré, ale tím začínal každý můj nový „pokus“.


Zůstali jsme zde ještě den. Mistr připravil oheň a nějaký odvar.

„Vypij to, dá ti to sílu, kterou budeš potřebovat!“ podal mi hrnek s odvarem.

Nechutnalo to špatně. Téměř ihned se mi tělem rozlilo teplo a pocit malátnosti.

„Rád bych tě představil svému mistru. Jmenuje se Vrána, je to nejmocnější šaman, kterého jsme kdy měli. Chovej se k němu uctivě, ale ne podlézavě.“

Začal zpívat a tančit. Nejdřív se ochladilo, pak se i setmělo. Temnota se soustředila do jednoho bodu. Tento bod se rozšířil, až získal tvar orka. Pak něco jakoby prasklo a místo temného obrysu stál přede mnou ork. Zaujaly mě jeho oči a pak plášť z nějakého peří. Asi vraního.

„Ty jsi ta Lana?“ usmál se. Nevím proč, ale šla z něj hrůza.

„Ano mistře,“ odpověděla jsem a uklonila se mu.

„Hezky zpíváš. Líbí se mi, jak se ke mně každý den modlíš. Gort tě brzo naučí »dlouhou cestu«, ať se se mnou můžeš sama spojit. Dnes jsem přišel jen nakrátko, abych dostál svým povinnostem šašamana!“ prohlásil.

Úsměv mu zmizel z tváře a začal se tvářit slavnostně. Podíval se na mě a pak i na mého mistra.

„Já šaman šamanů všech orků souhlasím s tvým názorem Gorte hledači! Tvá učednice Lana je hodná toho, abys ji mohl začít učit magii. Zavazuji se pomoci, kdyby se ukázalo, že jsme neměli pravdu a bylo by ji třeba zastavit!“ prohlásil k mému mistru.

„Lano, tvůj mistr a můj žák tě začne učit skutečnou magii. Buď mu dobrou učednicí. Už jsi slyšela, že v případě tvého selhání bych měl povinnost tě zastavit. Rád bych ti dal dárek, ale budeš si pro něj muset přijít. Budu tě čekat hned, jak se naučíš »dlouhou cestu«!“ řekl ten šaman.

Zmizel dřív, než jsem stačila cokoliv říct.

Mistr se na mě směje a říká: „Tak to byl můj mistr Vrána, co na něj říkáš?“

„Nevím, co bych měla říct. Mám ale malou otázku. Neříkal jsi mistře, že je mrtvý?“

„Ano to jsem říkal a taky je to pravda. Jeho tělo je po smrti a už se mu nechtělo zůstávat v materiálním světě. Jeho mysl existuje dál na „pláni myslí“. Tím, že se k němu modlíš, ji tam udržuješ a časem tam za ním budeš moci přijít.“

Byla jsem v šoku. Už jsem nějak strávila, že orci uchovávají těla excelentních válečníků „pro další použití“ a kterýkoliv šaman si je může naklonovat, ale že zůstávají i mysli šamanů, to už je pro mě moc.

„To jako šamani neumírají?“ zeptala jsem se mistra, když mi to došlo.

„Ale umírají. Ale pokud jsou mocní a podaří se jim to, nemusí to být definitivní. Zatím si tím nemusíš lámat hlavu. Tebe se toto začne týkat až za několik let,“ usmál se mistr.


Ještě ten den jsme odešli, ale nešli jsme zpátky do vesnice. Zamířili jsme na západ. Sice nejsem pořádná zálesačka, ale tohle jsem dokázala poznat.

„Kam jdeme mistře?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jdeme na jednu návštěvu. Chtěl bych tě seznámit s jedním svým dobrým známým. Věřím, že se ti bude líbit víc než Vrána. Nebudeme se flákat a poběžíme. V poslední době jsem neměl tolik příležitostí cvičit a nerad bych se dostal z formy!“ prohlásil mistr a vyrazil sprintem.

Držet se ho bylo docela náročné. Ještě že ho cítím. Nebýt toho, dávno se mi v lese ztratil. I když to vlastně není pravda. Po několika minutách běhu začal mistr něco zpívat.

Zpívej se mnou! poručil mi v mysli a ve zpěvu nevynechal ani jeden tón.

Přidala jsem svůj hlas k mistrovu. Lesem se rozletěla orčí píseň. Zpívali jsme o tom, jak jdeme do války, jak budeme statečně bojovat a hrdinně zemřeme. Dalo by se říct, že písnička by to měla být smutná, ale opak je pravdou. Z našeho zpěvu přímo tryskala radost ze života. Konečně jsem viděla mistra, jak se skutečně baví. Nevím, jestli mistr seslal nějaké kouzlo nebo za to může ta písnička, ale podstatně jsme zrychlili. Škoda, že nemám tachometr, velice by mě zajímalo, jakou rychlostí běžíme. Určitě to bude rychleji než jsem kdy jela autem. Pokud bych to měla přirovnat k něčemu z poslední doby, určitě bych tu rychlost přirovnala k rychlosti výsadkové lodi, která nás vezla na kurz přežití. Ta mohla letět rychlostí kolem dvou set kilometrů za hodinu!

Díky této rychlosti jsme se do večera dostali na místo, kam nás mistr vedl. Taky to mělo výhodu, když jsme se potřebovali dostat přes vodu. Nevím, jestli by to fungovalo i se širší řekou, ale tu, co jsme měli v cestě, jsme prostě přeběhli.

Zastavili jsme se na místě, které se podle mě v ničem nelišilo od jakéhokoliv jiného místa v lese, ale mistr prohlásil, že tady budeme čekat. Zde je hranice a nebylo by moc slušné tam vpadnout bez pozvání.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15