Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

12. Kapitola - Sněm

Těšila jsem se, až se konečně začnu učit magii, ale mistr mi oznámil, že nějakou dobu nebude mít čas. Bude se účastnit sněmu. Místo toho mi domluvil, lekce „zálesáctví“ - budu chodit s knížecí hlídkou a budu se od nich učit.


Ke kasárnám jsem přišla ještě před svítáním. Už tady postávalo deset elfů. Po cestě jsem přemýšlela, jestli budou mít oblečené ty své bílé „uniformy“, ale překvapili mě. Mají tmavé oblečení a každý z nich má batoh a výzbroj, jako by šli do boje. Já mám jen svůj obojek, sukni a nůž. Chvíli po mě se objevil povědomý elf. Měl na sobě bílou uniformu z lepší látky, než je obvyklé. Ozdoby na okraji uniformy mi připomněly, kde jsem ho viděla. Je to jeden z „ministrů“ - elfů, kteří seděli s knížetem na pódiu.

„Hlídko! Na tuto pochůzku s vámi půjde tato orka!“ ukázal na mě. „Potřebuje se od elfů naučit, jak se chovat v lese. Berte ji jako normálního nováčka.“

Viděla jsem jejich obličeje, říkaly hodně o tom, jak se jim to líbí. Ministr to taky viděl a rychle dodal: „Je to rozkaz!“

Elfové jen pokynuli hlavami.

„Pane a jak to bude s její výbavou? Mám pocit, že jí něco chybí!“ zeptal se jeden z elfů. Ihned jsem si ho označila za vůdce.

„Dobrá připomínka,“ usmál se. Podíval se na mě a něco po mě hodil. Chytit mistrovu brašnu pro mě nebyl žádný problém. Elf počkal, až si ji pověsím přes rameno a pokračoval: „Gort vzkazuje, že tam máš všechno, co bys mohla potřebovat.“


Ano, chovali se ke mně jako bych byla jeden z nováčků, to znamená, že se mě snažili různě „vyškolit“. Zkoušeli to hned od začátku. Od kasáren vyběhli tempem, které by jiní mohli považovat za „smrtonosné“, pro mě to byl naštěstí jen takový pomalejší klus. Tímto tempem bych dokázala utíkat i tři dny v kuse. Nechvástám se, mám to vyzkoušené!

Velmi je překvapilo, když jsem jejich tempo zvládala a navíc mě to ani neunavilo. Vždyť jsme utíkali jen půl dne! Na můj zvědavý dotaz, proč stojíme, jsem se dozvěděla, že jsme na hranicích a máme se tu s někým potkat.

Elfové se rozestavili do kruhu, aby viděli do všech stran a zabalili se do svých maskovacích plášťů. Přestala jsem je úplně vnímat. Mým úkolem bylo zamaskovat se co nejlíp. Sice to vůbec neumím, ale dost mi pomáhá, že jsem zelená. Zalezla jsem do křoví a doufala, že mě nikdo neuvidí. Teprve teď jsem dostala příležitost prohlédnout si, co mi mistr nachystal do brašny.

Nějaké tábornické vybavení - plachtu, kus špagátu, otřískaný hrnec, lžičku, sůl, vodotěsně uložené křesadlo a prázdnou čutoru. V samostatném pytlíku pak zásobu podpůrných prostředků: zelená rajčata, bobulky pro noční vidění, rychlá tráva, semena z keře hrdinů, věštecká tráva, dokonce čutora s odvarem z trávy - hned jsem se napila. Teď se cítím bezpečněji. Také jsem si všimla jedné zvláštní věci, sice ty elfy necítím, ale v jejich okolí necítím ani drobné živočichy. S tím už se dá pracovat! Není to sice tak pohodlné, jako kdybych je normálně cítila, ale při troše snahy je dokážu najít. Paráda!

Nečekali jsme dlouho a cítila jsem, že se k nám blíží několik „zón bez života“. Asi další elfové. A měla jsem pravdu. Byla to hlídka, kterou střídáme. Až teď jsem se dozvěděla, že jdeme na „hlídku“, na které budeme dva týdny.


Nakonec to nebylo tak špatné, jak se mi zdálo. Naučila jsem se spoustu zajímavých věcí. Sice nejsem tak dobrá jako elfové, ale je to rozhodně lepší než před tím. Mimo jiné jsem se s těmi elfy docela skamarádila. Nevěřila jsem, že to bude možné, ale podařilo se. Velkou roli v tom hrálo to, že viděli, jak jsem dobrá s nožem, nikdy jsem si na nic nestěžovala a dokázala se vypořádat se všemi jejich „žertíky“. To mraveniště, do kterého jsem omylem šlápla, když mě tím směrem jeden elf poslal bylo asi nejzajímavější.

Mravencům se to samozřejmě nelíbilo a proto vyběhli ven a snažili se mi to dát najevo tím, že mě začali kousat. Použila jsem stejnou fintu, jako při zkoušce s masožravými mravenci a vnutila jim svou vůli. Přesvědčila je o tom, že tam nejsem. Od té doby jsem stejným způsobem přesvědčovala veškerý hmyz, aby mi dal pokoj.

V lese to není špatné, ale jsem ráda, že už se vracíme.


Na okraji mysli jsem zaslechla Možno!, následoval záblesk světla a podivná malátnost. Naštěstí mě rychle přešla, ale elfové popadali jako hrušky. To by nebylo nic hrozného, kdyby se na nás neřítilo jakési monstrum a nemělo s sebou kamarády.

Vyřítil se na nás obrovský pavouk. Když říkám obrovský, myslím tím, že se na mě dívá pěkně z vrchu. Naštěstí jsou ti jeho kamarádi menší - jenom jako normální pes.

Co bych měla dělat? Posilnila jsem se bojovými drogami a vrhla se na toho velkého pavouka. Ještě že jsem si zvykla nosit pohotovostní zásobu drog v opasku.

Několik skoků, vypomohla jsem si jeho nohou místo žebříku a už mu stojím na hlavě a bodám mu do očí. To ho rozzuřilo. Naštěstí je docela daleko od elfů, takže i když běsní, nemůže jim ublížit. Škoda, že se žádný z elfů nechce probrat, pomoc by se mi docela hodila.

Ostatní pavouci se vrhli na ležící elfy. Musím jim pomoci! Seskočila jsem a šla odhánět pavouky. Netrvalo dlouho a u elfů nebyl žádný pavouk. Kterého pavouka jsem nezahnala, toho jsem zabila. I přesto se jednomu pavouku podařilo kousnout spícího Erala. Díky svému citu vnímám, že ho otrávil a že z něj teď vyprchává život. Ještěže nejsou elfové zabaleni do svých plášťů, to bych nic necítila.

Moc jsem nepřemýšlela a hodila jsem po Eralovi jedno zelené rajče. To by mu mělo pomoci. Víc jsem nestihla, protože na mě zaútočil velký pavouk. Bláhově jsem si myslela, že mi dá pokoj, když nevidí. Mýlila jsem se.

Trochu mě škrábl. Připravila jsem se na jed, ale asi ho nestihl vypustit, protože jsem nic necítila. Několika rychlými skoky jsem se dostala z jeho dosahu. Chvilku jsem si ho prohlížela, až mě napadlo, kam bych měla zaútočit. Skočila jsem šipku, v letu jsem to změnila na „kotoul plavmo“, jak nám to kdysi říkal tělocvikář. Tím jsem se dostala za něj. Vyskočila jsem nejdřív na nohy, pak i na něj. Po zádech mu doběhla k hlavě a začala do ní bodat. Sice to nějakou dobu trvalo, ale nakonec padl.

Mezitím se ovšem vrátili dva malí pavouci a opět zkoušeli útočit na elfy. Zabila jsem je. Divné, že se ti elfové nechtějí probudit.

Cit pro život mi říkal, že ti poslední pokousaní jsou v pořádku, ale Eral pomalu umírá. Zkusila jsem mu dát další rajče. Tím se to trochu zlepšilo, ale je to jako naplnit děravé vědro. Je plné, jen ne na dlouho.

K tomu všemu cítím, jak se k nám něco blíží. Nejsem schopná říct, co to je, protože takovou píseň života jsem ještě neslyšela.

A už to vidím. Nevěřím svým očím! Lesem k nám běží, nevím jak líp to popsat, než jako dinosaura velikosti dodávky. Les ho trochu zpomaluje, ale ne dostatečně.

Rychle jsem zkusila ty elfy přenést na hromadu a přikryt je plášti. Třeba si jich nevšimne.

Stihla jsem to jenom díky tomu rychlému listí. Ještě, že mám ty orčí drogy.

Začala jsem utíkat pryč od elfů. Odlákám ho pryč. Podařilo se, ale nejsem si jistá, jestli bych nebyla raději, kdyby se to nepovedlo. Dinosaurus radostně zařval a vyrazil za mnou. Předtím jsem si myslela, že ho brzdí les, ale asi jen nepospíchal. Teď se rozběhl a stromy začaly létat vzduchem.

Plán je jednoduchý, poběžím co to půjde a pak se mu ztratím. Hned jsem zjistila, že tento plán má jednu, ale podstatnou chybu. Ten tvor běží stejně rychle jako já!

Instinkt nebo čaj z věšteckého listí mě varoval a já sebou praštila na zem. Dobře jsem udělala, protože mi nad hlavou proletěl oheň. Kde se tam vzal?

Nejspíš s tím dinosaurem budu muset bojovat!

Odkulila jsem se za balvan. Aby mezi námi bylo alespoň něco. Zvedla jsem se do pokleku a vykoukla jsem. Ten dinosaurus chrlí oheň! Něco mi v hlavě našeptávalo slovo „drak“.

Zase jsem se rychle schovala. Vzala jsem kus dřeva, co ležel kousek ode mě a hodila ho do vzduchu. Neletěl dlouho, jen než ho drak sežehl. Přišlo mi zajímavé, že ten oheň se chová spíš jako střela z plazmové zbraně, než jako klasický oheň. To znamená, že spálí a to důkladně, ale skoro nic nezapálí. Ještě že tak, nemusím se bát, že by začal hořet celý les.

Musela jsem se odtáhnout od kamene, za kterým se skrývám. Začíná se nebezpečně zahřívat. Snažím se vymyslet, co bych mohla udělat, ale nic mě nenapadá. Zase jsem zkusila vykouknout, abych zhodnotila, kde má ten drak slabá místa. Dívala jsem se jen krátce a žádné slabé místo jsem nenašla. Napadlo mě ale něco jiného. Zaměřila jsem se na jeho píseň života, třeba z ní něco poznám.

Asi to mělo smysl, myslí mi probleskla představa, jak se můj nůž noří do drakova oka. To by mohlo vyjít.

Vyskočila jsem a ze vzduchu jsem hodila nožem. Podařilo se. Zasáhla jsem draka do oka. Nůž mu zajel do hlavy jako do másla. Naneštěstí drak ještě vypustil oheň. Tentokrát jsem se nestihla schovat. Odnesla to pravá ruka.

Ještě že jsem stihla potlačit bolest. Bolest nezmizela úplně, ale je na takové úrovni, že se to skoro dá snést. Naštěstí u nás nehrozí, že by nás mohl zabít šok.

Ihned jsem si vzala předposlední rajče a tím jsem si vzpomněla na elfy, hlavně na toho umírajícího. Snad ještě žije.

Rozběhla jsem se zpět k místu, kde jsem je nechala ležet. Tady jsem zjistila, že všichni ještě leží. Shodila jsem z nich pláště a ucítila jsem, že Eral sice slabě, ale pořád ještě žije. Dostal poslední rajče, tím získal další minutu, možná dvě. Toto, ale není řešení! Honem jsem proběhla okolí, jestli tu na nás nečíhá nic nebezpečného.

Napojila jsem se na jeho píseň života a začala si ji broukat. Vstoupila jsem do něj myslí, podobně jako to dělám s vlastním tělem. Podařilo se mi to sice až napotření, ale podařilo se to a to je to, co se počítá.

Má v těle spoustu míst, která jsou „divná“ a pohlcují jeho tžis. Zaměřila jsem se na jedno z těchto míst. Je to kus tkáně, který je nějak změněný. Řekněme otrávený. Zkoušela jsem všechno, co mě napadlo, ale tento kus tkáně nijak nereagoval, no vlastně reagoval - zvětšil se, když jsem mu dodala tžis. Tudy cesta nevede.

Zkusila jsem jiný postup - odříznout poškozené místo od okolní tkáně. V tomto případě to šlo a dokonce to pomohlo, místo se zapouzdřilo, takže bude stačit ho vyříznout. Ukázala jsem buňkám elfího těla, jak na to, aby zapouzdřily všechna postižená místa. Zbytek už šel sám.

Co ale dělat, když byly postiženy nervy nebo svaly v takovém rozsahu, že by jejich odstranění vážně poškodilo tělo? Nenapadlo mě nic lepšího, než věnovat spoustu tžis a času na znovuvytvoření poškozených míst. Zvládla jsem to! Elf přežije! Ještě mu zbyla spousta tžis navíc. Použila jsem ji k tomu, aby tělo vyloučilo ty zapouzdřené kousky a nemuselo se nic řezat.

Vrátila jsem svou mysl zpět kam patří a otevřela oči.


Asi jsem udělala něco špatně. Sice sedím za Eralem a v dlaních mu držím hlavu, kam ale zmizel les? Kolem mě je velký pokoj zařízený v elfím stylu.

Jenom jsem se probrala a už ke mě jde elf v místní uniformě.

„Je dobře, že jste se už probrala, určitě budete vyhladovělá!“ pověděl mi a současně mi podal misku s vývarem.

Samozřejmě mám hlad a tak jsem ji přijala a pustila se do jídla. Nejdřív se najím, zjišťování toho, co se stalo mi pak půjde líp. Navíc mi elf při jídle všechno vysvětlil.

Jmenuje se Maril a je to šéf místních lékařů. Jeho úkolem bylo sledovat, co se se mnou a Eralem, děje. Kníže na pokoj seslal a pořád ještě udržuje mocné kouzlo, díky kterému tady nikdo nemůže zemřít, ale pro jistotu u nás vždycky nějaký lékař drží službu. Taky říkal, že je rád, že na něj vyšla služba, zrovna když jsem se probudila. Napadlo je, že se pokouším zachránit toho Erala, proto mi nechávali tolik času, kolik ho jenom budu potřebovat, jinak už by nás dávno probudili. Samozřejmě mě zajímalo, jak dlouho jsem byla mimo. Odpověď mě dost udivila. Je to už skoro měsíc, co nás napadl ten drak.

S otázkami teď začal Maril. Zajímalo ho, co jsem dělala a jak jsem to dělala. Snažila jsem se mu odpovídat co nejlíp. On jenom pořád kroutil hlavou a dokonce si psal poznámky.

Dívám se na něj asi dost nechápavě, protože mi prozradil, že oběti tohoto jedu se nedají magicky léčit. Jakýkoliv pokus jenom zhorší pacientův stav. Vždy je to boj, jestli se stihne podat protijed včas nebo ne. Proto je velice rád, že se mi podařilo Erala dát do pořádku bez trvalých následků.

Chtěla jsem si s ním vykládat dál, ale do místnosti vešel mistr a houkl na mě: „Přestaň se tu poflakovat, máme práci. Ještě tě pak seřvu za to, jak jste zůstali v lese nechránění. Do toho léčení ses neměla pouštět dřív než jsi zajistila bezpečnost! Měla bys trpaslíkům líbat boty, že vás našli dřív než vás něco sežralo!“

Už jsem se chystala říct o tom, že mi to napověděla intuice po věšteckém čaji a že v okolí několika kilometrů nebylo nic nebezpečného, to mi napověděla rychlá prohlídka a použití citu pro život. Nedostala jsem se, ale ke slovu, mistr totiž vyšel z místnosti.

Vyskočila jsem a ani se nesnažila nic namítat. Šla jsem za mistrem do jeho pokoje, vytáhl kus syrového masa. Podívala jsem se na něj a začaly se mi sbíhat sliny na jazyku.

„Na, najez se!“ poručil mi a toto byl jeden z těch příkazů o kterých bych se nehádala, ani kdybych mohla. Popadla jsem to maso a na jeden zátah jsem ho snědla. Chutnalo zvláštně, ale bylo docela dobré. Ani ne za minutu mi tělem projel divný pocit horka. Honem jsem soustředila svou mysl na to, co se se mnou děje.

Nestačila jsem se divit. Něco mi přebudovává celé tělo. Vyztužuje kosti, šlachy a kůži a posiluje svaly. Řekla bych, že mé tělo je teď daleko výkonnější a odolnější.

„Jo, dračí srdce udělá s každým divy!“ vysvětlil mi mistr.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15