Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

16. Kapitola - Xenopárty

Utíkám z přednášky a zase nestíhám. To je tím, že jsem při rozřazovacím testu dopadla tak dobře. Podobně jako můj mistr jsem od té týden trvající zkoušky odešla s několika doktoráty. Konkrétněji s doktoráty z obecné biologie, genetiky, historie federace, mezidruhové diplomacie, medicíny a psychologie. To jsem se ještě snažila držet zpátky.

Eoiský testovací stroj nakonec rozhodl, že můžu nastoupit do třetího ročníku na oboru „Xenobiologie“. Asi se při testování musí nějak brát v potaz, co si testovaný přeje, protože mě xenobiologie velice zajímá.

Tak dobře, nemůže za to rozvrh, ale spousta mimoškolních aktivit. Škola mi sebere jen asi 8 hodin denně. Mimo to ještě musím cvičit, modlit se, trénovat šamanské věci a samozřejmě čerpat magii. Magie není nikdy dost! Toto je jedna z mistrových pouček se kterou plně souhlasím.

A ještě je tady několik dalších aktivit. Třeba dnes večer.

Všechny xeno- fakulty naší univerzity se dohodly a dnes bude velká „xenopárty“. No vlastně se spíš dohodli studenti, ale to je jedno. Prostě a jednoduše - vítán je každý, kdo není terran nebo má rád exotiku!

Splňuji obě kategorie a už se moc těším.


Párty se rozjíždí dobře. Různé druhy exotického jídla, spousta exotického pití a ta hudba! Každý kdo chtěl, poslal předem nějakou hudbu a DJ se to pokusil poskládat. Povedlo se mu to skvěle. Právě tancuji s jedním akriáncem na něco co by klidně mohla být trpasličí válečná píseň. Náhle se něco změnilo!

Mám silný pocit nebezpečí. Házím do sebe všechny bojové drogy, které mám u sebe. Ano správně, i na univerzitě nosím svou „bojovou sadu“ v pohotovosti. Nechápajícího akriánce nechávám na parketu a utíkám směrem odkud cítím nebezpečí.

Nestihla jsem to!

Otevřely se dveře a v nich stojí někdo s maskou přes obličej a s puškou v ruce. Asi nečekal, že proti němu někdo poběží. I tak stihl zmáčknout spoušť. Bolest jsem potlačila na takovou úroveň, abych věděla, že mě něco zasáhlo do nohy, ale aby mě neomezovala. Udělala jsem ještě jeden krok.

Složila jsem ho jednou ranou. Za ním do místnosti nakoukl další střelec. Toho jsem dostala dřív než stihl vystřelit. Třetího jsem taky zvládla bez problémů, ale ne dřív než stačil hodit něco dovnitř. Ze sálu se ozvala exploze.

Asi nějaký granát! Sice zranil spoustu lidí, ale naštěstí nikoho nezabil. Konečně zjistím, k čemu je dobrá orčí magie.

Z kapsy jsem vytáhla kámen do kterého jsem si předtím připravila orčí léčivé kouzlo, zkráceně OLK. Líbí se mi, jak se orkové nepářou s vymýšlením jmen.

Aktivovala jsem kouzlo.

Kámen se mi v ruce rozpadl a tím uvolnil uvězněnou energii. Představila jsem si, jak se energie prožene sálem a pomůže všem zraněným. Přesně to se stalo. Stála jsem a ohromeně sledovala, jak se všem zavírají rány a jak přestávají naříkat. Dokonce jsem zahlédla pár končetin, které dorůstají. Nebýt zničeného interiéru, asi by nikdo neuvěřil co se tu stalo! Wow nečekala jsem, že to kouzlo bude až tak dobré! Ale měla jsem to čekat. Prý se to používá na bojišti k hromadnému léčení celé armády.

Konečně se rozječely sirény.


Nejdříve vtrhli do sálu pořádkové síly a když se od nich ozvalo několikanásobné: „Čistý!“ přišli i zdravotníci. Obě skupiny brzo zjistily, že už zde nemají vlastně žádnou práci. Zdravotníci alespoň zdokumentovali současný stav pacientů a jen kroutili hlavami, co se to tady stalo a jak to, že jsou všichni v naprostém pořádku, když je kolem taková spoušť. A nechápali komu patří ty končetiny a kusy těl, které se tu válí. Nikdo to neuměl vysvětlit. No nikdo z lidí v sále a já to přece vysvětlovat nebudu.

S ozbrojenci to bylo trochu zajímavější. Ihned se dozvěděli, co se tady dělo. Nějaké informace mají z bezpečnostních kamer, nějaké získali až zde. Šli za mnou na jisto a začali se vyptávat.

Co jsem dělala, jak jsem dělala, proč jsem dělala a podobně. Odpovídala jsem co nejlíp a nejpřesněji. Dokončila jsem svou výpověď, kterou jeden z nich nahrával a všichni začali kroutit hlavami, že to není možné. Doporučila jsem jim, aby se podívali na záznam z kamer. Slíbili, že to udělají a šli se věnovat dalším svědkům. Nakonec si ještě odvedli, nebo spíš odnesli toho omráčeného útočníka.


Čekala jsem, jakou dohru bude mít nedávný incident, ale to co se stalo jsem vážně nečekala. Podle řečí, které kolují po univerzitě se jednalo o teroristický útok skupiny „Federace lidem“. To jsem mohla potvrdit. Všimla jsem si typických nášivek, když jsem si zpětně přehrávala ten útok. Neoficiální vysvětlení, že tam narazili na ozbrojený protiútok jsem nijak nekomentovala. Naštěstí nikdo v sále pořádně neviděl co se stalo.

A oficiální vysvětlení? Žádné!

V univerzitních novinkách se objevila jen krátká poznámka, že: „Na studentském večírku došlo k tragickým událostem, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.“ Na jednu stranu jsem ráda, že se o tom moc nemluví, ale na druhou stranu mě to trošku mrzí.


Po incidentu jsem začala líp sledovat, co se kolem mě děje a co se nedostane do zpravodajství. Kvůli tomu jsem dokonce několikrát vyrazila do města na „průzkum“. Zjistila jsem samé nehezké věci.

V ulicích obchází strach. Vzrostl počet násilných činů. Dosáhlo to takové úrovně, že policie spoustu z nich ani neřeší. Vypozorovala jsem, že je všechno nechává klidnými, dokud se do toho nezaplete střelná zbraň. Většina z těchto násilných činů má rasový podtext. Navíc projevy rasizmu, které byli ještě zhruba před měsícem nemyslitelné byli dnes na denním pořádku.

„Zelená stvůra!“ bylo jedno z těch mírnějších označení, kterými mě lidé častovali. Jsem ráda, že mě netrefil žádný z těch kamenů, které jen tak vyletěli z davu.


To co se mi stalo dnes je ale mimo všechny hranice normálnosti! Chtěla jsem jít ven, ale potkala jsem několik holek od nás z oboru a ty se mě docela divily, že jdu ven. Nasadila jsem nechápavý výraz.

„Tys to neslyšela?“ zeptala se mě drobná triliánka.

„Co bych měla slyšet?“

Se zděšeným výrazem mi povídá: „Hlásili, že nedoporučují, aby neterrané vycházeli ven!“

„A zdůvodnili to nějak?“

„Jen prohlásili, že se nacházíme v »komplikované« době.“

Na náladě mě to nepřidalo, ale ven jsem musela.

Prošla jsem několik ulic. Snažila jsem se tvářit tak nenápadně, jak jen to jde. Při mém vzhledu to, ale moc nejde.

„Kam si myslíš, že jako jdeš?“ zeptal se mě nějaký mladík. Aspoň myslím, že je to mladík. Věk se přes tu masku dost špatně odhaduje. Kolem něj různě postává dalších pět lidí. Všichni jsou ozbrojeni. Někteří mají jen palice a nože, zahlédla jsem ale i několik pistolí.

Neodpověděla jsem, jen jsem trochu zrychlila. Můj cit pro nebezpečí mi totiž napověděl, že je to jedno.

„Stůj potvoro!“ zakřičel jeden z nich a střelil do silnice kousek od mé nohy.

Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se. Ještě jsem si stihla dát své bojové drogy a už se mi do zad zakously první střely. Potlačila jsem bolest, posílila regeneraci a zrychlila. Zahnula jsem do nejbližší uličky a zkoušela se ztratit. Uběhla jsem jen několik metrů a útočníci se objevili za mnou v uličce, alespoň můj cit pro život mi to pověděl. Začala jsem kličkovat a hledat kudy bych se jim ztratila.

Támhle je nějaký žebřík, ale začíná až tři metry nad chodníkem. Žádný problém. Z běhu jsem na něj vyskočila a začala rychle šplhat. Většina střel mě naštěstí minula.

Několika rychlými pohyby jsem se dostala na střechu, lehla si a nenápadně se koukla dolů. Útočníci se chtějí dostat za mnou, ale ten žebřík je pro ně naštěstí vysoko.

Do ulice vjíždí policejní auto. Naštěstí! Vystupují z něj policisté a něco říkají útočníkům. Zdá se, že se dohadují. Pak jeden z policistů zamířil rukou na můj žebřík a ten se spustil k zemi.

„A kurnik!“ zanadávala jsem v duchu.

První z útočníků už šplhá nahoru. Rychle jsem se zvedla a rozhlížela se po střeše. Zapracovala má intuice a já se rozběhla směrem, kterým mě vedla. Střecha končí, ale na druhé straně ulice je další vhodná střecha. Nevím jestli bych normálně přeskočila tu pětimetrovou mezeru, ale „posilněná“ bojovými drogami to zvládnu! Snad.

Zvládla jsem to. Při dopadu jsem udělala kotrmelec a už utíkám dál. Dostala jsem se mimo jejich dohled a po fasádě sešplhala dolů. Vzdálila se několik ulic a přes terminál zavolala velvyslance Marela.

Velvyslanec s Vámi nechce hovořit! odpověděl mi Terminál.

To je divné, kam se podělo jeho prohlášení: „A kdybyste cokoliv potřebovala klidně volejte!“


Zvládla jsem se vrátit na univerzitu aniž by mě někdo zahlédl. Já naopak viděla tu spoušť. Jako by se všichni ve městě zbláznili. Terrani napadají všechny, kteří nejsou terrani.

Zahlédla jsem první policejní auto a chtěla jsem k němu jít. Naštěstí jsem chvilku zaváhala. Policista, který z auta vyběhl ihned vytáhl zbraň a zastřelil triliána, který se schovával za popelnicí. Tohle rozhodně není v pořádku!

Na univerzitě budu v bezpečí! Zahnula jsem do obytného bloku. Zdá se mi, jako by tady bylo něco ve velkém nepořádku. Nejdřív jsem nevěděla co se děje, pak mi to došlo. V celém obytném bloku nebyl jediný živý tvor.

Vešla jsem do svého pokoje. Všechny věci rozházené. Kytky zničené, knihy potrhané. Tady nikdo nic nehledal, tady někdo jednoduše řádil! Zkusím najít něco, co by se dalo zachránit.

Po pěti minutách jsem musela zkonstatovat, že tady už nic nezachráním.

No, ale co dál?

Chci se odsud dostat co nejrychleji pryč. Při této myšlence mě, ale napadlo něco jiného! Musím zjistit, co se tady děje, utéct můžu vždycky!

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15