Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

17. Kapitola - Nový řád

Už před tím jsem říkala, v celé budově není ani živáčka. Při podrobnější prohlídce jsem objevila několik mrtváčků. Bylo tu deset mrtvol. Všichni to jsou „neterrani“ a mají na sobě uniformu ostrahy. S tímto jsem opustila ubytovnu a šla se podívat dál. Samozřejmě jsem se snažila pohybovat tak, aby mě nikdo neviděl.

Po několika desítkách minut procházení areálu a skrývání před ozbrojenými hlídkami se mi podařilo zjistit, kde všichni jsou. Moje původní obavy z toho, že jsou všichni mrtví se naštěstí nepotvrdily.

Z únikového schodiště na fakultě mezidruhových vztahů jsem je konečně ucítila a později i viděla. Všichni sedí na zemi v tělocvičně. A hlídají je tam lidé s puškami. Možná bych spíš měla říct, že „neterrani“ sedí na zemi v tělocvičně a terrani je hlídají. Víc podrobností jsem neviděla. Musím se dostat blíž k tělocvičně.

Prosmýkla jsem se kolem hlídek a vylezla na budovu tělocvičny. Střešním okýnkem jsem tam nahlédla a to, co jsem viděla mi vyrazilo dech.

Je tam být dobrých tři sta neterranů. Choulí se uprostřed tělocvičny, jejich věci jsou naházeny na hromadě kus od nich. Kolem jsou čtyři desítky hlídačů. Ještě jsem si všimla stolku trochu od ostatních. Za stolem sedí jeden z útočníků a cosi zapisuje do terminálu. Stráž k němu postupně, po jednom vodí zajatce.

Vždycky zajatce vyfotí, zapíše si nějaké poznámky a pošle si pro dalšího.


Musím vymyslet plán. Nejdřív zjistím, co se vlastně děje. Pak se zbavím těch agresorů a nakonec zachráním zajatce. Plán mám a hned je všechno jasnější, ušklíbla jsem se v duchu. Raději se ale poradím.

V mysli jsem našla mlžná dvířka a už jsem byla u Vrány.

Ahoj Lano, jsem rád, žes přišla. Jinak bych musel já za tebou! přivítal mě Vrána.

Zdravím Vráno, co jsi mi chtěl? zeptala jsem se ze slušnosti.

Mám pro tebe smutnou zprávu. Tvůj mistr Gort dnes přestal existovat. Nebudu ti vykládat podrobnosti, ale udělal něco, díky čemu zahynulo jeho tělo. Jeho mysl shořela jako papír a nevím, jak je na tom jeho duše. Zdědila jsi všechny jeho věci a já jeho učednici. Tady jsou ty věci! řekl Vrána a podal mi Gortovu hůl a brašnu.

Nejdřív jsem myslela, že mě zasáhne a paralyzuje smutek. Nestalo se to. Smutek mě sice zasáhl, ale nějak mnou prošel a zmizel.

Vidím, že jsi se zachovala jako pravá šamanka! pochválil mě Vrána.

Ale tys mě taky něco chtěla, že? zeptal se. Já už skoro zapomněla, proč jsem za ním přišla. Pověděla jsem všechno, co vím a zeptala se na radu.

Mám nápad! prohlásil a zatleskal.

Ber to jako zkoušku na šamanku. Máš problém? Vyřeš ho! Když se mi tvé řešení bude líbit jsi šamanka. Když ne, třeba příště! usmál se a já se nedobrovolně vrátila do normálního světa.


První úkol - sehnat informace. Našla jsem si místečko, kde mě doufám nikdo nenajde a uvolnila se. Vyslala jsem svou mysl, aby se dotkla mysli toho „zapisovatele“. Ale jenom zlehka, aby nic nepoznal. Podařilo se. Teď budu pomalinku tlačit a pronikat dovnitř. Mistr by to zvládl rychleji, ale nemám jeho praxi.

Paráda, už jsem uvnitř. Na jeden zátah jsem absorbovala celou jeho mysl a měla jsem co dělat abych se nepozvracela. Obsah žaludku jsem si udržela a dozvěděla se, že se jmenuje Emanuel Orekom, je to vysoký důstojník Quequeské svobodné armády. Jeden z obyvatel Svobodného Quequeku. Nebudu to moc natahovat. Prostě a jednoduše, někomu v Quequeku hráblo. Prohlásil, že tato planeta už není součástí federace, ale je to svobodný a svrchovaný svět. A ten někdo byl navíc silný rasista a člen Federace lidem. Plánovali to několik měsíců a včera konečně došlo k převratu.

To by mě ani tak nevadilo. Vadí mě, že podle nových zákonů jsou „lidé“ jen terrani. Ostatní jsou jen zvířata bez jakýchkoliv práv. Z jeho mysli jsem ještě vytáhla, že zajatci v tělocvičně budou prodáni.

Nebude to ale „otroctví“, protože to by předpokládalo, že to jsou lidé!

Má štěstí, že jsem šamanka. Jinak bych tam vletěla a udělala jim něco nehezkého a krutého, takto jsem se udržela.

Průzkum je za mnou. Bod dva - vyřídit útočníky. Aspoň v mém plánu to tak bylo. Mistr mi několikrát opakoval, že „používat OUK proti jednotlivcům a skupinkám pod sto jedinců je plýtvání magií“, ale co už. Mám jeden OUK připravený, ale raději si ho nechám na jindy. Možná je nějaký v brašně co jsem zdědila, ale tu prozkoumám až časem. Raději zkusím seslat kouzlo přímo, magie mám dost.

V mysli jsem si představila všechny útočníky. V mých představách se jim všem naráz zastavilo srdce. Tuto představu jsem si podržela. Naplnila jsem ji magií a vyslala.

Podařilo se! Všichni naráz padli mrtví. Opět mě přešel mráz po zádech, jak jsou šamani mocní. Jak jsme mocní, opravila jsem se!

Poslední bod mého plánu - zachránit zajatce. No jo, teď jsou svobodní, ale co potom? Tady na planetě jim to nijak nepomůže. Musím je vzít někam, kde svobodní zůstanou!

Myslí jsem se pokusila spojit s Nazirem, to se mi nepodařilo. Jako druhá možnost mě napadl Černý Vítr. Posledně říkal cosi o tom, že mám zavolat, když budu potřebovat dopravu.

Vítej Lano, co tě přivádí do mé hlavy? zeptal se mě zvědavě. Všimla jsem si, že z mysli vytěsnil ohromnou spoustu věcí, ale i přesto mám pocit, že je tady přecpáno.

Zdravím Černý Větře. Mám problém. Jsem na planetě, kde se to nějak zvrhlo a potřebovala bych dostat sebe a asi tři stovky dalších lidí někam do bezpečí! řekla jsem mu a při tom jsem mu předala své zážitky za poslední dobu.

Aha, nečekali dlouho. To bude zajímat Oberona, hned mu to řeknu. S tím bezpečím nebude problém. Bojím se jenom, že to nebude moc být na území federace, ale máme nějaký bezpečný úkryt. Tady máš kotvu! řekl a „něco“ mi předal. V mysli se mi uchytilo oranžové světýlko.

Víc ti teď nedokážu pomoct, ale ty to určitě zvládneš sama! prohlásil a já byla zase zpátky.


„Uklidněte se!“ zakřičela jsem. Potřebovala jsem upoutat pozornost.

„Zneškodnila jsem naše stráže. Vezměte si zpět své věci a pak vám řeknu co dál!“ vysvětlila jsem, proč najednou všichni terrani popadali. Všichni na mě hleděli. Asi jsem jim musela připadat neskutečná. Nedivím se jim, být zajata a pak mě zachránit, někdo oblečený v koženém oblečení a s holí v ruce, taky bych nechápala. Na druhou stranu, jsou to akademici a o orčí magii - vlastně technologii - už museli slyšet.

Všichni už mají zpět své věci a já mohla začít vysvětlovat: „Tady ti,“ ukázala jsem na ležící těla, „jsou z armády, která tuto planetu odtrhla od federace. V jejich nové společnosti není pro lidi jako jsme my, to znamená neterrany, místo. S námi se dokonce ani nepočítá v jejich zákonech. Jsme pro ně něco jako zvířata. A vás plánovali prodat!“

Nechala jsem jim chvilku, ať to můžou vstřebat. Pokračovala jsem, až začali trochu reptat.

„Považovala jsem za svou povinnost vás osvobodit a taky vám nabízím odvoz z této planety. Kdo chce jít se mnou, přejděte prosím do této části tělocvičny!“ ukázala jsem, kam mají jít.

Teď se debaty rozhořely naplno. Nejčastěji jsem slyšela „to nechápu“, „to není možné“, „jak se to mohlo stát“ a podobně. Dala jsem jim pět minut a pak jsem i tyto debaty uťala: „Prosím pohněte si, další vojáci zde můžou být každou chvíli! Na zachraňování věcí nemáme čas, proto kdo jde se mnou, se musí hned rozmyslet!“

Po tomhle prohlášení se postupně všichni přesunuli do určené části tělocvičny.


„Kdo nás, ale vyzvedne, slyšela jsem, že celá planeta je hlídaná!“ zeptala se s obavou jedna ze zachráněných profesorek.

„Možná jste už slyšeli o »orčích technologiích«. Jedna z těchto technologií umožňuje FTL přesun z povrchu planety. Asi mě nebudete věřit dokud to sami nezažijete!“ řekla jsem a začala se připravovat.

Sama jsem teleport ještě nekouzlila, ale dávala jsem pečlivý pozor, jak to dělal mistr.

Myslí jsem ohraničila prostor s lidmi. Tento prostor jsem posílila. Zkus ten prostor posílit ještě OOKem! uslyšela jsem v mysli. Sice si myslím, že je to zbytečné, ale raději jsem to udělala. Pak jsem myslí sáhla po oranžovém světýlku, které mi dal drak. To ožilo a vyrazilo pryč. Rychle jsem použila magii, aby se ohraničený prostor propadl do nicoty. Vyrazila jsem za světýlkem a bublinu nebo spíš ostrov s lidmi jsem táhla za sebou. Světýlko přede mnou utíkalo, ale dařilo se mi ho sledovat.

Po nějaké době se zastavilo. Zkusila jsem se podívat, co je na tomto místě ve „skutečném“ světě a užasla jsem. Je to planeta na které jsem nikdy nebyla a světýlko svítí uprostřed něčeho, co dokážu popsat jen jako obrovská přistávací plocha. Umím si představit jak zde parkuje nějaká kosmická loď, ale něco mi na tom astroportu nesedělo. Hned jsem si to uvědomila. Kus dál stojí nějaké budovy v trpasličím stylu!

Dotáhla jsem ostrov na kraj této plochy a nechala jej vrátit se do „skutečného“ světa. Podařilo se! Můj první samostatný FTL přesun.


Objevili jsme se ve skutečném světě. Všichni byli zvědaví. Jednak kde jsme, to zajímá i mě. A pak také, jak jsme se sem dostali. No jo, akademici se nezapřou. Už jsem se chystala čelit náporu dotazů tím, že zkusím mlžit. Naštěstí mě před tím zachránila přicházející osoba. Pozornost všech se zaměřila na něj. Nedivím se, taky jsem reagovala podobně, když jsem poprvé viděla elfa.

„Vítejte na základně Tvrz, spadající pod planetární obranu planety Draccorak!“ pronesl federačním jazykem elf. Přiblížil se a já v něm poznala Treilara, majordoma elfího knížete.

„Zdravím mistře Treilare, ráda vás vidím.“

„Taky vás rád vidím slečno Lano. Mám se postarat o naše hosty, ale vy máte utíkat na poradu!“ řekl mi a ukázal na jednu z budov.

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15