Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

20. Kapitola - Bleskové obléhání

Guartové, guartové, odkud to jméno znám? Aha, to je ta rasa, od níž měl můj mistr knihu s hologramem, ze které jsem se učila!

Všichni do zasedačky a kdo se nevejde bude poslouchat alespoň takto! rozkázal Oberon.

Zkusili jsme se tam dostat úplně všichni, ale vlezlo se nás tam jen asi padesát. S napětím jsem čekala, co bude Oberon říkat. Všimla jsem si, že Petr je hned vedle mě a není o nic méně napjatý než já.

Rozhodli jsme se, že předejdeme fámám a dohadům, proto vám teď řeknu několik málo informací, které by mohly být někým považovány za kacířství. Nebojte, má bohyně mi k tomu dala svolení. Proto to berte jako poselství od ní! Pro všechny bude lepší, když budeme znát alespoň část pravdy! přivítal nás Oberon.

Pak promluvil, ale jeho hlas zněl jinak. Byl to ženský hlas, který zvonil jako malé zvonečky: Guartové jsou mocným národem a kdysi dávno bojovali s námi - bohy. Samozřejmě jsme vyhráli a vyhnali všechny guarty z Draccoraku, ale při této bitvě padla spousta lidí. Od té doby jsou guartové známi jako »Nepřátelé bohů«. Lidé postupně ze všeho, co se jich týká udělali něco pekelného nebo kacířského.


„Ty jsi věděla, že váš národ kdysi bojoval s mimozemšťany?“ zeptal se mě se zájmem Petr a já se mu musela přiznat, že ne. Sice jsem si něco takového myslela, ale nevěděla jsem to jistě. Na další rozhovor už ale nebyl čas, protože jsme se museli ihned dostavit do zasedačky.

Blížíme se k planetě. Udělal jsem nějaký průzkum, ale je to divné. Na planetě je místo, kam se nedokážu podívat. Je to koule o průměru zhruba tří čtvrtin federačního kilometru. Předpokládám, že tam bude ta základna! řekl nám Černý Vítr.

Zkusila jsem se tam podívat svou myslí, ale taky jsem se tam nedokázala podívat. Po mě něco podobného zkusila i jedna elfka. Taky bez úspěchu. Na druhou stranu jsme byli schopni říct, že pokud má na planetě něco být, musí to být na tom „skrytém“ místě.

Začala jsem přemýšlet o tom, kde zaparkujeme naši loď. Asi jsem přemýšlela dost nahlas, protože jsem najednou zaslechla, jak jeden trpaslík říká Větru: Šéf vzkazuje, že s tím máš bouchnout do té skaly! a v naší představě planety se na jedné skále objevil velký černý obdélník.

Drak se zatvářil stejně nechápavě jako já a proto trpaslík dodal: Jak jsem viděl obraz té planety, začal jsem se modlit o radu. No a šéf, teda jako bůh Gon, mi řekl, že bude nejvhodnější, když to posadíš dovnitř té skály. Prý tam pro nás něco připraví.

Podívali jsme se na tu skálu a ze strategického hlediska je na příhodném místě. Je to vlastně jenom takový velký kopec uprostřed roviny asi kilometr od místa, kam nevidíme.

Nikdo se nechtěl protivit trpasličímu bohu a tak nás Vítr nasměroval proti té skále. Připravili jsme se na náraz, ale ten nepřišel. Trpasličí štít odtlačil tenkou vrstvu skály, která se po našem průletu vrátila na původní místo. Společným vnitřním zrakem jsme prohlédli jeskyni ve které se nacházíme a nestačili jsme se divit.


Jeskyně je zřetelně umělého původu. Jedná se o téměř dokonalou kupoli narušenou jen velkou plochou s nápisem v trpasličích runách: „Hangár pro Kladivo.“ A nesmím zapomenout taky na ty sochy. Sochy trpaslíků v nadživotní velikosti. Každá má kolem pěti metrů a všechny jsou v takovém směšném jakoby předklonu. Nechápu, co to má znamenat. Naštěstí já nepilotuji. Černý Vítr to pochopil hned a Kladivo posadil těm trpaslíkům na záda.


Všichni jsme se snažili dostat z lodi do hangáru. Kolikrát se vám stane, že na vás na neznámé planetě čeká hangár s jménem vaší lodi?

Vyšli jsme ven a v tom jsem si všimla, že k nám přišel nějaký, ani nevím jak to říct. Prostě si představte dvoumetrového trpaslíka celého z podivného kovu. Přišel k nám a provedl nějaké divné znamení rukami. Někteří trpaslíci ho napodobili, ale zdaleka ne všichni. Všichni trpaslíci se mu ale hluboce uklonili, po nich i elfové, kalifovi lidé, dokonce i Petr. Já jediná se neuklonila, snad to nebude chápáno jako provokace nebo známka neúcty, ale nesmím se před nikým sklánět.

„Jsem Šichtmistr Šestka, mám vám předat tento hangár a po vašem odletu jej zase zrušit. Kromě hangáru vám šéf posílá taky toto!“ hodil po trpasličím generálu nějakými papíry. Zahlédla jsem, že jsou to nějaké plány, možná mapy.

„Vy si zde vyřiďte své povinnosti a my se vrhneme na ty svoje. Šéf nemá rád prostoje!“ pronesl a pak ještě zařval: „Šestá šichta nástup!“

Do této chvíle jsem si nevšimla, že by s námi byli v hangáru i další kovoví trpaslíci, ale je to tak. Dvacet kovových trpaslíků, tentokrát už normální velikosti, se vrhlo na naši loď. Než stačil kdokoliv z nás cokoliv říct, trpaslíci začali naši loď prohlížet a když našli nějakou vadu nebo i jen náznak, hned to opravili.


Generál roztáhl mapu a my měli možnost nahlédnout na plány nějaké pevnosti. Popisky byly napsány trpasličími runami, ale těm naštěstí rozumím. Chvilku mi to hlava nebrala a pak jsem to teprve pochopila. To jsou plány pevnosti, ve které jsou ti zajatci. Dokonce je tam zaznamenáno, kde přesně ty zajatce drží.

„Nakolik můžeme těm plánům věřit?“ zeptal se Nazir.

„Absolutně!“ prohlásili naráz všichni trpaslíci.


Pak už jsme se začali bavit o tom, jak odtud dostat ty zajatce. Naše porada netrvala ani čtvrt hodiny. Všechno se hodně zrychlilo tím, že máme propojené mysli a tak víme, co přesně ten druhý myslí. Nakonec jsme měli něco, co by se dalo považovat za solidní plán i když Petr nad tím kroutil hlavou a mě se to taky zdá šílené.

No poslechněte si to sami část naší porady.

Chlapi se dostanou pod tu pevnost a ty zajatce z tama prostě odvedou sem! ukázal trpasličí generál na místo asi půl kilometru pod pevností, kde by měla být pevná skála. Potřebujeme jenom, aby je někdo zabavil, tak na třicet minut.

Elfové začali vymýšlet, jak je zabavit. V mysli se mi ozval hlásek, já ho poslechla a zopakovala jeho slova: Tuto část si vezmou na starost orkové. Potřebujeme hodinu na přípravu a kolem půlhodiny až hodiny na provedení. Pak vám předáme tu pevnost vyčištěnou. Ale v době, kdy ji budeme čistit by tam už neměl být nikdo postradatelný.

Všichni se na mě podívali jako na zjevení a já raději pokračovala: Ukážu vám něco, co ještě nikdo neviděl. Snad tím přesvědčíme elfy i zástupce federace, že orkové nejsou tak bezbranní, jak se může zdát.


Vrhli jsme se na přípravy. Já vylezla ze skály v doprovodu několika lidí, kteří měli sledovat, co budu dělat.

Stoupla jsem si tak, abych viděla na pevnost. Nasála magii a v chrčivé orčí řeči začala křičet prastarou výzvu. Naštěstí ji Nazir tlumočil. Provést tu výzvu správně je dost náročné. Musela jsem zrušit spojení myslí. Snad to nepopletu.

„Této pevnosti a jejím obyvatelům vyhlašuji válku! Já Lana moGara hledačka pravdy a členka orčí šamanské rady požaduji deset hord válečníků a šamany ať ztrestají tu pevnost! Kdo první přijde, první útočí!“ zakřičela jsem a tento vzkaz vyslala na Draccorak. Ve vzduchu se objevil zářící válečný totem.

Vrátili jsme se dovnitř a všichni se začali zajímat, co přesně jsem udělala. Všechny jsem odbývala, že brzo uvidí. Jedinou otázku na kterou jsem byla ochotná odpovědět položil Nazir: „Kolik je to horda?“

Odpověď je jednoduchá ale ne příliš přesná. Usmívala jsem se, když jsem mu odpovídala: „V hordě je málokdy míň než dvě stě válečníků a nebývá jich víc než tři sta.“

Na jeho udivený výraz jsem odpověděla: „Ano, do půl hodiny tady bude něco mezi dvěma a třemi tisíci orčích válečníků.“

Musela jsem si na chvilku odpočinout a hlavně jsem si musela ze zásoby doplnit použitou magii. Ono se to nezdá, ale žádající musí dát do totemu tolik magie, aby sem přemístila všechny ty válečníky.


Nečekali jsme ani deset minut a objevila se první skupina orků. Jestli si umíte představit bandu několika set válečníků oblečených do kůží vyzbrojených oštěpy, představujete si to přesně. Z té skupiny ke mně vyšli dva orkové. Vlastně ork a orka. Orka ke mně přišla pronesla sebevědomým hlasem: Guegové odpověděli na volání války! Jmenuji se Rychlá a přivedla jsem s sebou dvě hordy válečníků. Toto je šikovatel Hřmotný!“ ukázala mi na orka, který přede mnou poklekl.

„Hledačko! Paní! Na tvůj rozkaz ta pevnost padne!“

„Povstaň šikovateli. Můžeš poděkovat své šamance, že jste tady první. Velení je tvé!“ řekla jsem mu a záblesk v jeho očích mluvil za všechno.

Do půlhodiny od vyslání výzvy jsme byli obklopeni orky. Skutečně se podařilo a bylo tady deset hord válečníků. K nim šest šamanů. Kromě Rychlé to byli samí chlapi: Hrom moRug, Tesák, Vítr, Dub moDess a Brouk.

Příprav na boj se zhostil šikovatel. Rozhodně je to ork na pravém místě. Od trpaslíků dostal mapu tvrze. Párkrát se na ni podíval a pak jim ji hodil zpět. Sezval si šamany a popoháněče a začali se o něčem radit.


Při orčí poradě jsem zaregistrovala, že z pevnosti k nám letí nějaká raketa. Naštěstí ji zahlédli i ostatní. Větru stačilo jen mávnout rukou a raketa odletěla do vesmíru.

„Jsme tu nějak na ráně. Chtělo by to se trochu skrýt!“ prohlásila jsem.

„Neboj už na to jdeme. Jenom kdyby ti orkové nebyli tak rozlezlí!“ povzdechl si trpasličí generál. Zavelel a štítonoši se rozestoupili tak, aby nám poskytli ochranu proti dalším podobným útokům.

„Můžeme jim trochu zamotat hlavy!“ uchechtl se generál a hned zařval: „Vyjednavač ke mně!“

Přiběhlo pět trpaslíků. Čtyři ihned začali kreslit nějaký kruh kolem toho pátého. Až byli hotoví, tak generál kývl a vyjednavač začal dupat.

Dup!

Dup!

Gon je velký!“

Dup!

Dup!

Gon je mocný!“

Dup!

Dup!

„Poslouchejte mé poselství!“

Dup!

Dup!

„Už jdem!“

Dup!

Dup!

Pokračoval dál a já rychle obnovila spojení myslí a přibrala do něj i velící orky. Generál nám vysvětlil, že všechno co je slyšet v tom kruhu je slyšet i v té pevnosti. Na dotaz jestli v celé se jen usmál a prohlásil, že všechny kameny a kovové věci v pevnosti tu zprávu zpívají.

Soustředila jsem se na to poselství a nebyla jsem jediná. Opět jsem musela projevila železné sebeovládání. To se třeba o takovém Nazirovi nebo Oberonovi nedalo říct. Ti se po několika úvodních větách smáli, že až brečeli.

Vynechám dupání a celá zpráva trpasličího „vyjednavače“ pak zněla takhle: Gon je velký! Gon je mocný! Poslouchejte mé poselství! Už jdem! Zajatci poslouchejte! I když vás třeba nezachráníme, vaše smrt bude slavná. Stejně jako nezapomeneme na vaše mrtvé přátele. Posádko pevnosti, poslouchejte! Už jdem! My zajatce neberem! Gon je mocný! Gon je velký!“

Nazir prohlásil směrem trpaslíkům: „Od vás bych se mohl učit vyjednávat! a dál brečel smíchy.

Šikovatel se taky zapojil do debaty: Proč se mu smějete, to je dobrá řeč! Místo vysvětlení mu Oberon promítl, jak vypadá vyjednávání podle Nazira, elfů nebo třeba federace. Jen zavrčel a dál domlouvali útok.

Záchranné čety budou za chvilku vyrážet. Pojďte se podívat! podotkl generál a šel do hangáru.


Čtyři šestky trpasličích strážců chodeb už čekaly. Ve předu vždy dva trpaslíci s krumpáči, za nimi další dva trpaslíci a vzadu dva s lopatami. Hleděla jsem na to nechápavě. Ale jen do chvíle kdy začali podupávat do rytmu. Chvilku na to ti trpaslíci uprostřed zvedli divné lucerny. Ty se rozsvítily hnědým světlem.

S výkřikem: „První platí!“ se všechny čtyři šestky rozběhly proti zdi. Stačilo aby ti první jen máchli krumpáči a skála mizela. Po mávnutí lopatami se zase objevila, jakoby nikdy nezmizela.


Po tomhle představení jsem šla za orky. Šikovatel už měl hotový plán útoku, ale zrovna probírali, jak magicky podpořit válečníky. Nakonec jsme se shodli, že by mělo stačit, když si před bojem dají pár zelených rajčat, k tomu nějakou tu rychlou trávu a pak odvar z věšteckého listí. Rychlá, Hrom a Tesák na ně před začátkem ještě sešlou OOK. Vítr, Dub a Brouk budou mít připraveny OLKy a já se postarám o štít kolem pevnosti. Standardní pevnostní štít zastaví kosmickou loď a věřím, že by neměl nejmenší problém zastavit útočící orky, ale standardní pevnostní štít nepočítal s orčími šamany.

Než se orkové připravili, uběhla půlhodina. Během té doby k nám doletělo několik raket, ale Černý Vítr je všechny odhodil někam do vesmíru, ani jsme nepotřebovali trpasličí štít.


Ten výkřik se mi zařízl do hlavy. Na tento povel se všichni orci rozběhli na pevnost. Nevím, jestli si umíte představit, jak to vypadá, když se skoro pět tisíc orků naráz rozběhlo jedním směrem a každý z nich něco křičel. Já jsem si to nemusela představovat, já to sledovala. Přemýšlela jsem nad tím, co si o tom myslí v pevnosti. Určitě spoléhají na svůj štít a technologickou převahu. Vždyť na ně běží jenom nějací primitivové s oštěpy. Nejvyšší čas vypnout jim štít!

Natáhla jsem svou mysl až jsem na ten štít narazila. Zkusila jsem na něj zatlačit a nic se nestalo. Zkusila jsem za něj zatahat a taky nic. Asi je silnější než ty štíty, se kterými jsem se zatím setkala. Sebrala jsem celou svou moc a vší silou do něj praštila. Nejdřív se nic nedělo, ale zaslechla jsem jemný zvuk tříštícího se skla. To je dobré znamení. Štít se rozsypal. Asi jsem nějak poškodila technologii toho štítu. Z pevnosti totiž k nebi vyšlehl ohnivý jazyk.

Očima jsem se vrátila k orkům a přitom jsem si pomalu brala moc z hole.

Orci zatím utíkali k pevnosti. Slovo utíkali nevystihuje přesně to co jsem viděla. Jejich rychlost byla ohromující. Bojím se, že bych jim v běžném federačním útočném vozidle nestačila. Právě překročili hranici, za kterou se ozvaly pevnostní kulomety. Myslela jsem, že tento okamžik prověří kvalitu štítu, který jim šamani vykouzlili, ale stalo se něco neuvěřitelného. Orci začali kličkovat a uhýbat. Oni uhýbají střelám z kulometu! Kdybych to neviděla, řekla bych, že to není možné. Pak jsem si uvědomila, že po rychlé trávě a věšteckém čaji bych to zvládla taky a navíc bych se na to ani nemusela moc soustředit. Mrkla jsem se zpátky k pevnosti a viděla jsem, že ne všichni na tom byli tak dobře. U některých orků už přišel na slovo štít a někteří tam leželi bez života.

Jeden po druhém ty kulomety utichají. Nejdřív jsem se divila, ale pak jsem uviděla, jak kousek ode mě stojí divná dvojice. Elf s lukem, ze kterého magie přímo sálá a vedle něj trpaslík a něco dělá s jeho šípy. Podívala jsem se pozorně a ten trpaslík jim měnil hroty. Místo klasických hrotů dává na šípy malá kladívka.

Asi jsem se zatvářila nechápavě a tak mi to s úsměvem vysvětlil: „Ta kladívka požehnal náš šéf. A jejich kanóny jsou z kovu, že?“ ještě na mě mrkl a věřil, že mi to vysvětlil. Chvilku mi to ještě trvalo, ale došlo mi to až, když jsem vyslala svou mysl podívat se, co se děje s kulomety. Ty co už nestřílely měly rozpadlé hlavně.


Zhruba v půlce vzdálenosti se jedna část orků oddělila od zbytku tím, že ještě zrychlili. Pořádně jsem se na ně podívala a poznala jsem lehce oblečené a lehce vyzbrojené orky, kterým se říká odminovávači. Jejich jméno, nebo specializace se projevila o nějakých sto, až dvě stě metrů dál. Tady začínalo minové pole chránící pevnost. Odminovávači aktivovali minu tím, že na ni dupli a utekli dřív, než stačila vybouchnout. Na druhou stranu je pravda, že ne vždy a ne všichni to stihli. Teď se projevila kvalita štítu. Štít byl kvalitní, ale taky nevydrží všechno a přišlo, co přijít muselo, orčí odminovávači začali postupně umírat. Než proběhli minové pole, tak jich zbyla ani ne polovina. Všechno se to ale dělo strašně rychle a místem na které jsem se dívala utíkal zbytek orků.

Kus od pevnosti se objevil nějaký zelený oblak.

„Ti bídáci používají nějaký bojový plyn!“ řekla jsem si.

Orci ten plyn ignorovali a vběhli do něj. Myslela jsem si, že je po nich. Opět jsem vyslala svou mysl na průzkum.

Několik desítek, možná stovek orků na následky toho plynu skutečně umřelo, ale většině nic neudělal, nebo alespoň se mi to tak zdá. Opět se spustila palba a navíc začala vybuchovat zem pod nohami orků. Tady zemřela další spousta orků. Zbytek orků, tak tři čtvrtiny původního počtu, ale pokračuje v útoku.

Část orků leze na zdi pevnosti a hodlá zaútočit shora. Neřekla bych, že je možné vyšplhat po hladkém neobetonu! Orci ale na to mají asi jiný názor a to, že nejrychlejší jsou už v půlce, jim dává za pravdu.


U pevnosti se začalo blýskat. Vybraní orkové vzali kouzelné hůlky, kosti, lebky nebo do čeho jim jejich šamani připravili OUKy. Ty OUKy patří mezi slabší, ale na to, aby udělaly díru do pevnosti jsou dostatečné.

Orci si takto otevřeli několik cest do pevnosti a začali jimi proudit dovnitř jako mravenečci. Předtím jsem si nebyla jistá jestli orkové dokážou tu pevnost dobýt, ale teď už jsem o tom vůbec nepochybovala. Od začátku útoku neuplynuly ani dvě minuty a orkové jsou vevnitř!

Za dvacet minut za námi přišel šikovatel Hřmotný. Hned mě upoutalo, že mu dorůstá půlka obličeje a levá ruka. Padl přede mnou na zem a pak povídal: „Paní pevnost je vaše!“

„Děkuji šikovateli o této bitvě se bude zpívat ještě dlouho! Všichni budou obdivovat odvahu a moudrost Guegského šikovatele a válečníky všech orků. Jaké jsou ztráty?“

„Téměř zanedbatelné, padl zhruba každý druhý ork!“

V této bitvě padlo něco kolem patnácti set orků a on řekne, že zanedbatelné!

Kdyby se mi v hlavě neozval hlas Vrány, který mi řekl, že vzhledem k velikosti a vybavení té pevnosti jsou to skutečně zanedbatelné ztráty. Mám se pak zkusit zeptat Petra, jak by na tom byla federace.

„A jejich vůdcové?“

„Hlavy máme, nebojte paní!“

„Dobře, díky. Zařaď se k ostatním, za chvíli vyvolám vítězné oko!“

 


Zpět Obsah Dále

26.10.2017 18:15