Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

24. Kapitola - Bitva o Hebur

Už jsme skoro na planetě. Všichni jsou napjatí a čekají na pozemní bitvu. Některé lodě z admirálovy letky jsou poškozené, ale Kladivo je samozřejmě bez jediného škrábnutí. Trpasličí štít je holt trpasličí štít.

Právě jsme protli výšku, ve které býval kolem celé planety neprostupný štít. Nikdo z nás ho nedokázal zrušit. Postupně jsme to zkoušeli já, Černý Vítr, Oberon i trpaslíci a nic. Nemusím se zmiňovat o tom, že by federační lodě zmohly něco víc než vypálit do štítu pár střel, které se neškodně rozprskli. Už jsme byli zoufalí, když Nazir prohlásil, že to nedělá rád, ale odvysílal na planetu zprávu ve které bylo jen: „Proti písku neexistuje štít. Písek nesený větrem se dostane do všech míst.“

Uvědomila jsme si, že v šahebu - řeči nomádů se to nádherně rýmuje, ale ve federační řeči, je to takové nijaké.

Ani ne za patnáct minut štít zmizel.

Začali jsme sestupovat a najednou byl kolem nás oblak jejich stíhaček. Když ale zjistily, že Kladivu neublíží a že je navíc ignorujeme, tak se vrhly na ostatní federační lodě. Podle našeho plánu přistaneme první a zajistíme místo pro přistání několika dalších federačních lodí. Vojáci prý ocení, když na ně hned po vylodění nebudou peridové útočit.

Nazir s Větrem vybrali nejvhodnější místo. Vítr tam pak zase s kladivem dosedl tak, že jsme byli napůl schovaní v zemi. Sice tady nebyl žádný hangár, ale dohodli jsme se, že to tak bude nejlepší.

Ihned po přistání se všichni rozběhli plnit přidělené úkoly. Věděla jsem, že je to způsobené propojenou myslí, ale i tak mi přišlo úžasné, že každý věděl co má dělat a nepadlo ani jedno slovo. Trpaslíci nejenom, že držely štít, ale byli schopni ho i posunovat. Půlka štítonošů štít držela, ta druhá postoupila kupředu a zde zvedla nový štít. Mezi nimi šli elfí lučištníci a stříleli do všech peridů, které viděli a že je viděli i přes zdi. Samozřejmě je přes ty zdi stříleli.

V jednom okamžiku zjistili trpaslíci, že pod právě obsazeným územím jsou nějaké tunely. Jejich strážcové chodeb se do nich probourali a hned je s radostí začali čistit. Nechtěla bych být v těch tunelech. Přece jenom strážci chodeb mají boj v uzavřených prostorech docela v krvi.

Já jen seděla, posilovala trpasličí štít a dodávala potřebnou energii všem, kteří ji potřebovali.

Do hodiny jsme měli zabrané a zaštítěné území o poloměru skoro půl kilometru, během toho naběhlo šest trpasličích zemských čarodějů a v „našem“ území kouzly likvidovali budovy. Dodávala jsem jim energii a tím se jejich kouzlení hodně urychlilo. Stačilo jim proto vždy jen pár minut a každá budova se proměnila v písek, který se ihned rozsypal. Písek na zemi pak zahlazovali a vytvrzovali. Díky tomu vznikala dokonale vodorovná a velice pevná deska, která bude sloužit jako přistávací plocha pro federační lodě.

Samozřejmě, že se na nás peridi pokoušeli útočit, ale přes ten štít jim to nebylo nic platné. Jejich střely na náš štít bubnovali jako déšť na plechovou střechu. Bylo by to asi dost nepříjemné na psychiku, ale nebylo. To trpasličí vyřvávání sice nebylo hlasitější, ale všichni jsme ho vnímali a všechny nás uklidňovalo. Asi za dvě hodiny přistála první federační loď. Vylodilo se z ní několik set vojáků, nějaká ta technika a dokonce i vojáci v těch super zbrojích-robotech. Jen co se dostali ven, tak se vrhali do boje. Naštěstí my jenom bránili a zvětšovali „bezpečnou zónu“. Ta loď se zase zvedla a udělal místo pro další.

Dokud nezačaly přilétávat federační lodě, tak jsem si ani neuměla představit kolik jich všech je. Díky síti myslí jsem vnímala bezprostřední okolí planety stejně jako to vnímá Vítr. Stovky, možná tisíce federačních lodí se valí sem na planetu. Peridi se samozřejmě snaží zastavit proud federačních lodí, ale nedaří se jim to. Kolem místa, kde se vynořují z mimoprostoru hlídkují stovky menších lodí, ale i několik desítek těžkých křižníků. Spousta lodí nedělá nic jiného, než že hlídají koridor až sem na planetu. Je to tvrdý boj, peridi asi museli postahovat většinu svého loďstva. Přesně tak si to velkoadmirálka představovala.

Začala jsem se líp dívat, jak to mají zorganizované a nepřestávám žasnout. Zhruba patnáct minut stačí k tomu, aby federační loď dosedla, vyložila svůj smrtící náklad a zase vzletěla. Naše území se postupně zvětšuje, v současné době se vykládá ze šesti lodí naráz. Aha, nejpomalejší na tom všem je, aby vojáci a technika opouštěli přistávací plochy. Je dobře, že jsme nemuseli s federací bojovat. Když to vidím, tak nesdílím mistrův optimismus a přesvědčení, že bychom vyhráli. Je jich jako kobylek. Najednou jsem si uvědomila, že o federaci uvažuji jako o nich a ne jako o nás. Asi mě to všechno změnilo víc, než jsem si myslela.


Vysoko nad námi byla sestřelená další loď. Nevšimla jsem si, jestli federační nebo peridská. Ale všimla jsem si, že byla sestřelena dost nešťastně. Dopadne přesně na nás! Aspoň tak jsem to pochopila z pohybových vektorů, které vnímá Vítr. Vlastně si to uvědomili všichni zapojení do naší sítě. Rychlá porada a vím, že by to trpasličí štít nemělo ohrozit, ale pro jistotu ji Vítr zkusí trochu odklonit.

Cítím, jak mi odsává nezanedbatelné množství moci a jak se u lodi pomalu mění vektory. Jestli do toho nic jiného nezasáhne, tak by se ta loď měla zřídit na nějaké peridské vojenské objekty.

Skutečně se to stalo. Nevím, co přesně tou lodí Vítr zasáhl, ale tlaková vlna doletěla až k našemu štítu a to jsme daleko nějakých sto, možná stopadesát kilometrů! Při kontaktu se štítem to jenom kovově zazvonilo. Jak na štít dopadly všechny ty trosky budov a vlastně všechno, co ta vlna vzala s sebou. Asi to bylo něco „zajímavého“, protože za tlakovou vlnou k nám přiletělo i radioaktivní záření - temná magie, jak o tom uvažovali „naši“.

Hlavou mi blesklo, že to záření mělo přiletět rychleji než tlaková vlna. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale poté, co jsem slyšela ušima našeho elfího komunikačního důstojníka, že ta loď zasáhla jadernou elektrárnu ve které došlo k následné explozi reaktoru, tak mi to bylo jasné.

Je to divné, ale i přes zamoření planety, nebo aspoň její velké části se vesele bojovalo dál. Bojovalo a umíralo. Podle toho co vnímá Oberon, tady za těch několik hodin zemřely skoro dvě miliardy peridů a podobné množství federačních vojáků. Nejhorší na tom je, že se zdá, že množství peridů tak nějak neubývá. Původní Nazirovy odhady byly, že na planetě je tak jedna a půl miliardy peridů. Tak kde se berou? O tom, že bychom tady zachránili i nějaké ty zajatce už nemůže být ani řeč.


Všechno se tady tak nějak zautomatizovalo a tak jsem si řekla, že už mě to nudí. Dohodla jsem se s ostatními, aby věděli, že se nemusí bát. Ve své kajutě jsem si lehla na postel, pro jistotu se i přivázala, co kdybychom museli nějak prudce vzlétnout a s každým výdechem jsem z těla stahovala víc a víc tžis. Až bylo všechno v jednom bodě, odkud jsem ho odsála a tím mé tělo zemřelo. Nebo spíš pokud se do několika hodin nevrátím, tak zemře.

Část mysli a moci jsem ponechala aby plnila mé povinnosti a zbytkem jsem letěla zkoumat co a jak. Netrvalo mě dlouho, než jsem na to přišla. A docela mě udivilo, že na to nepřišli špioni od Nazira nebo Oberon. Pak jsem si vynadala, že oni to neznají, tak je to ani nenapadlo. Peridi používají stejnou technologii na oživování jako používáme my hledači pravdy. Jen oni to mají lepší. Oni oživují vojáky přímo s výzbrojí. Na to se musím pořádně podívat, to by nebylo marné! Ale raději jsem o tom hned řekla mistru.


Vránu to samozřejmě zaujalo a hned se vrhl do zkoumání. Ale abych se taky něco přiučila, tak jsem s ní částí své mysli mohla jít. Sice tam nebudu pořádně. Jen tak, abych to všechno viděla a vnímala, ale i to je pro mě ohromná výhra.

Moje mysl se chytila té jeho a nechala se táhnout. Hned jsme tam byli. Nešel ale dovnitř, jak bych to udělala já. Místo toho se na tu budovu jen tak podíval a je spojená s něčím, co se jmenuje »Archiv 579P-274« mě vlastně ani nepřekvapil. I když na druhou stranu vlastně ano. Překvapilo mě, jak směšně malé číslo měl ten náš archiv proti tomuto! Náš byl »Archiv 23D-5«. Tady pokud ta čísla něco skutečného znamenají. Mistrova mysl se rozletěla po planetě a začala hledat další takové budovy. Budov našla ještě asi šedesát.

„Takhle bychom tu válku nevyhráli! I přes všechny naše úspěchy tady v podstatě krvácíme jenom my. Oni mají vojáků pořád stejně.“ pomysleli jsme si současně. O tom, že bychom to měli nějak říct velení Federace jsme se ani nebavili, to je jasné. Ale mistr rozhodl, že bude nejlepší, když první zkusíme orčí průzkum. S tím se nedalo nesouhlasit.

Mistrova mysl přiletěla poblíž takové reprodukční místnosti a začala ji zkoumat. V tu chvíli jsem před Vránou smekla. Na to, že to má být už hooodně dlouho mrtvý ork se tady velice rychle zorientoval. Dokonce bych řekla, že spousta federačních vynálezců a vědců by mu záviděla. Prošli jsme geotermální zdroje energie, i samotné přístroje, které podle informací z archivu sestavují jak vojáky, tak i zbraně. Prohlídku jsme zakončili v části, která zprostředkovávala spojení s archivem.

„Tak a teď prozkoumat ten archiv!“ navrhla jsem mu. On se smíchem souhlasil, ale musela jsem mu slíbit, že kdyby šlo jakkoliv do tuhého, tak víc než tenhle můj kousek tak nepřijde. S tím jsem souhlasila.


Stojíme před »Archivem 579P-274« a jen co chceme vstoupit, tak se ven vyhrnul děsivý hlídač. V tu chvíli se mi v mysli vybavila část mé šamanské zkoušky. Navíc tento hlídač vypadá daleko děsivěji a schopněji. Hned se na nás obořil, že tam nemáme co dělat a pokud nezmizíme, tak nás bude muset zničit. V očích jsem mu viděla, že to udělá velice rád. Chvilku nám nechal, asi ať se začneme bát, ale během té chvilky se kolem nás objevil zástup šamanů duchů. V tu samou chvíli, kdy se hlídač vrhl na Vránu, tak se všichni duchové vrhli na hlídače. I já měla velmi silnou touhu vrhnout se tam taky. Ale na druhou stranu jsem dala své slovo. V pláni duší, kde se toto odehrává nemá čas tak úplně stejný smysl jako v normálním světě, ale i tak bych řekla, že ten souboj trval skutečně dlouho. Nakonec ale naši zvítězili. Pak jsem se sice dozvěděla, že někteří duchové za to zaplatili svou existencí, ale prý do toho s tím šli. Vrána naštěstí mezi nimi nebyl.

Ihned jsme prozkoumali mrtvolu hlídače. Vrána mi hned ukazoval jeho slabiny a silná místa. I tak bych ho sama nedala. „Ale o to jde! Oni jsou silní tak, aby jedinec nebo superjedinec neměl šanci. Dokonce aby skupina neměla šanci. Jenže my jsme skupina superjedinců!“ vysvětlil mi hned Vrána a já si uvědomila, že on taky vnímá co dělá má mysl.

Následoval rychlý průzkum archivu. Shrnu to velice krátce. Jiný obsah, jiná struktura, jiné ovládání. Trochu mě to naštvalo, ale Vrána byl nadšený. Jeho duch se rozplynul a já tu osaměla. Po nějaké době, kdy jsem prozkoumávala zvláštně vypadající nástroj se jeho duch zase objevil vedle mě.

„Pojď mizíme, už tu nemáme co dělat. Všechno jsem to nakopíroval k nám. Takže teď máme vlastně dva archivy - náš i jejich a to co se týká obsahu i toho všeho okolo. No všichni ti duchové, co se tak strašně dlouho nudí se teď vrhají na zkoumání »toho jejich«.“


Náš elf-spojař se spojil s velením a když zmínil, že máme pro federační velení důležitou informaci, tak se mu za chvilku podařilo dostat na zabezpečenou linku velkoadmirálku a já jí to měla vysvětlit. Nejdřív jsem chtěla použít přenos myšlenek, ale pak mi to takto přišlo lepší.

„Paní, peridové mají technologii, díky které dokážou z určitých strojů chrlit vybavené vojáky. Ti vojáci jsou v tom okamžiku schopní reagovat a mají svou normální mysl. Takže veškeré ztráty na vojácích jsou pro ně jen ztrátou energie a času.“

Velitelka si mou informaci poslechla a chvíli ji převalovala v mysli. Úplně na ní šlo poznat, jak zkouší, co všechno ta informace mění. Pak se jenom nevesele usmála.

„Děkujeme, to je informace, která nám spoustu věcí vysvětluje. Vy pokračujte v bojích jako doposud. Ale upravíme podle toho celkovou strategii,“ řekla a odpojila se.


Na naší strategii se skutečně nic nezměnilo. Pořád jsme drželi bezpečné místo, kam mohly federační lodě přistávat a kde mohly vykládat vojáky a válečné stroje. Jen jsme po chvíli zjistili, že složení nákladů je trochu jiné. Původně to vypadalo, že si tady budou budovat armádní základny a teď se naopak zdá, že Federace věří v rychlé vítězství. Když jsem se na to myslí zeptala Nazir, ten se jen zasmál.

„Tvá informace pomohla velkoadmirálce s rozhodnutím. Řešili totiž, jestli proti peridům použít absolutní útok nebo ne. Sice nevím, co přesně tím myslí, ale tak trochu tuším,“ odpověděl mi.

Nechala jsem to být a čekala jsem. Rozhodla jsem se jít za Petrem a popovídat si s ním z očí do očí, ale ani to jsem nestihla. Najednou se něco změnilo. Všichni peridi se přestali hýbat a já měla pocit, jakoby tady něco chybělo. Naši s tím ale očividně počítali, protože se na ně vrhli s větší vervou a protože nezaznamenali obranu, tak je smetli. Paráda, vyhráli jsme, ale jak to? Myslí jsem prozkoumala některé z těch peridů, jakoby jim chyběla část mysli, co je zodpovědná za vůli. Těm reprodukčním budovám zase chyběl kontakt s archivem. Prostě záhada za záhadou.


Letíme naším Kladivem a prohlížíme si ostatní peridské planety. Je mi z toho divně. Celé planety jsou mrtvé. Nevím, jakou zbraň federace použila, ale na planetě nezůstalo vůbec nic živého a to ani na nejhlubším místě v moři ani v půdě, prostě nikde. Na Kladivu vládne pochmurná nálada. Nikdo z nás tomu nechce věřit, ale je to tak. Na hlas to nepadlo, ale všichni jsme se zařekli, že s federací budeme mít dobré vztahy, ale zkusíme udělat maximum pro to, aby se nedozvěděla, kde je Dracorrak!

 


Zpět Obsah Dále

03.12.2017 17:59