AUTOBUS

Osoby chráněné mimozemšťany

(Přednáška psaná pro Eurocon – setkání příznivců scifi, Chotěboř 2002)

Hledáním stop po mimozemšťanech na Zemi se lidstvo zabývá již dlouho. Prakticky již od dob, kdy jsme si uvědomili, že nemusíme být ve vesmíru úplně sami, hledáme potvrzení domněnky, že se po Zemi již odedávna procházeli vyspělejší mimozemšťané. Nemohu v tomto směru vynechat pověstného Dänikena, i když zdaleka nebyl jediný, kdo tomu problému věnoval tolik času a námahy. Jeho sbírka všelijakých artefaktů je uchvacující, i když jsou v ní i položky, které s vesmírnými návštěvníky očividně nemají co dělat.       Däniken bohužel propadl utkvělým představám, kterým se pokoušel přizpůsobovat své důkazy. Typická je jeho raketománie. V době, kdy sbíral své artefakty, byly největší pozemskou vymožeností mohutné sovětské a americké rakety, takže Däniken samozřejmě předpokládal, že je nutně používají k dopravě k nám i návštěvníci z vesmíru. Tomu podřídil nejen vysvětlení svých nálezů, ale i způsob jejich shromažďování. Cokoliv by jeho teze popíralo, do své sbírky prostě nezahrnul. Tento přístup by měl být sice ve vědě nepřijatelný, ale pozor - Däniken nebyl vědec! Ostatně i v některé vědě je to obvyklý postup (co si budeme nalhávat...). Nejznámější je asi v tomto směru případ známého sovětského vědce Trofima Děnisoviče Lysenka – ten nejenže nepřipouštěl žádné důkazy, které by vyvracely jeho výmysly, ale protože měl možnost využívat proslulé ruské Gulagy, dával tam zavírat i všechny, kdo tyto důkazy přinášeli. Proto se mu nikdo v jeho smělých objevech hodných komunismu neodvážil oponovat, ačkoliv z nich později nevzešlo vůbec nic – i když vypadaly tak krásně... například jeho vize otužilých pomerančů zrajících za polárním kruhem... mňam! Podobných úkazů ovšem existuje ve vědeckém světě více a Rusové na ně rozhodně nemají monopol – na druhé straně se například krutě ztrapnila Americká psychiatrická asociace, když o vědecké pravdě ještě v roce 1972 (!) rozhodla – věřte nebo nevěřte – hlasováním v poměru 75% : 25% – a jako by to nestačilo, pochybnosti o tomto verdiktu dodnes stíhá jako vědecké kacířství (jó, i tomuhle se říká věda!).       Däniken se stejně jako jiní soustředil na monumenty. Baalbecká terasa měla být podle něho zapomenutým kosmodromem, v kdejakém nákresu viděl rakety a raketová monstra. Dnes jsme ale trochu jinde. Na Zemi se nachází značné množství monumentálních staveb, ale ani fanatický náboženský blouznivec se neodváží tvrdit, že souvisejí výlučně s raketovou technikou. Nicméně se někdo pořád vytrvale snaží tyto pozůstatky dávných dob spojovat s návštěvníky z vesmíru, ačkoliv se mnohokrát prokázalo, že podobné stavby nebyly nad síly dřívější primitivní civilizační úrovně. Poměrně jednoduchý pokus nedávno ověřil, že Egypťané nepotřebovali k manipulaci s kvádry použitými ke stavbě pyramid moderní techniku, přemisťovali je a kladli na sebe i při relativně malém počtu lidí, úspěšný byl také pokus přimět sochy na Velikonočním ostrově vztyčit se a pochodovat – jak to domorodci odedávna tvrdili a Däniken zpochybňoval.       Dnešní představy o cestování vesmírem jsou poněkud odlišné. Už netrváme na tom, že se ve vesmíru může pohybovat výlučně a jedině raketa, ačkoliv si neděláme iluze o tom, že by se vrtulovým letadlům v kosmickém vakuu vedlo jako rybám na betonu. Ale už se aspoň tak nevysmíváme Wellsovu stroji létajícímu na principu odstínění gravitace. Co se týče nepředstavitelných kosmických dálek, které by udělaly z cestování vesmírem naprosto nepřijatelnou záležitost střídání generací, ani tady se nebojíme připustit možnost podstatného zkrácení, které by z tisíciletých cest udělalo – když to maličko přeženu – víkendový výlet. Dnes už se nejen v kosmických sci-fi, ale i v seriózních úvahách vědců operuje s červími dírami a různě sofistikovanými bránami, ale i letouny, schopnými nejen vznést se mimo oblast zemské atmosféry, ale také mimo Euklidovský vesmír. Předpokládáme, že cesty nadprostorem vyššího řádu umožní rychlé přesuny do cíle, jakousi kosmickou zkratku.

Další dnes již také neopovrhovanou možností je existence paralelních vesmírů, nacházejících se doslova na dosah od nás. Ukazuje se, že ani ty nemusí být zavrženíhodné, stejně jako již běžně připouštěné úvahy o nadprostorovém cestování. Diskuse o tom, kolik dimenzí má vesmír, mezitím přešly z domény spisovatelů science fiction do oblasti matematické vědy, která se od otázky přípustnosti začala soustřeďovat na výběr nejpravděpodobnějších variant – zda má vesmír rozměrů jedenáct nebo pětadvacet – a kdoví, kdy se odtud vynoří princip stroje, který tyto výzkumy zúročí.       Tyto dnes už nezpochybňované možnosti přinášejí nové pohledy nejen na návštěvy mimozemšťanů v našem životním prostoru, tedy na Zemi, ale především na způsob jejich příchodu a zasahování. Úplně jinak se totiž budou chovat návštěvníci, kteří sem letí tisíce let a stejnou dobu se budou vracet domů, takže budou tuto cestu chápat jako své celoživotní dílo a poslání a jinak se budou chovat ti, pro které je ta cesta srovnatelná se zájezdem na Jadran, či dokonce s víkendem na chalupě.       Domnívám se, že je nejvyšší čas opustit Dänikenovský model příletu mimozemských návštěvníků na Zem a začít uvažovat racionálně. Žádné přílety obrovských, ale přitom primitivních raketových vesmírných lodí, sestupujících z nebes za velikého ohně, rachotu a posvátné hrůzy našich předků. Vesmírní návštěvníci po sobě nemuseli zanechat megalomanské stavby. Možná se rozloučíme i s představou Stonehenge jako astronomické observatoře – a už vůbec ne pozůstatku vyspělé kosmické civilizace. Nikdo nebude narážet na kůl představ odpalovacích ramp pyramidy ani Baalbeckou terasu. Tyto stavby měly jistě ve své době veliký význam (jinak by se asi nikdo neobtěžoval s jejich stavbou), ale ten význam bude jiný, než jsme jim dosud přikládali. Jaký? Nechme to dalším výzkumům, nezatěžovaným Prokrústovým ložem předem daných teorií.       Z toho pohledu se jeví v úplně jiném světle i existence známých létajících talířů. Jednak v nich už nikdo nemusí horko ťažko hledat rakety – jistě připustíme možnost jiného principu jejich pohonu. Druhá věc je jejich použití. V zajetí Dänikenovských modelů to byly výhradně výsadkové čluny nějaké veliké mateřské lodi (viz film Den nezávislosti a jiné). Odvrhneme-li spolu se zátěží obrovitých raketových monster i vícegenerační putování mezi hvězdami a připustíme-li, že by k nám mohly létat i poměrně neveliké čluny bez doprovodu neohrabaných mateřských lodí, otevřou se nám rázem jiné, dosud netušené možnosti. Zatímco modely využívajícími červí díry a různé hvězdné brány vyžadují ještě aspoň přílet "shora", u paralelních vesmírů i ten odpadá. Může se stát, že létající talíř – naše známé UFO – není pro mimozemské návštěvníky ničím jiným než pro nás osobní automobil. Možná v terénním provedení, ale prostě – běžný dopravní prostředek.       Samozřejmě tím padá i klasická šablona chování mimozemšťanů k nám lidem. Připustíme asi, že budou na vyšší úrovni než my – už proto, že se setkání nekoná z naší iniciativy. Přílet na Zem pro ně ale nemusí být tak vrcholnou událostí, jako kdyby sem museli letět kdovíkolik tisíc let. Mohli by si k nám nakonec zajet v podstatě kdykoliv, třeba každý víkend.       Teď mě samozřejmě zarazíte, že tomu tak není. Koliduje to s naší prostou zkušeností – nejsou tu častými hosty, naopak, potkat mimozemšťana se považuje za méně pravděpodobné než potkat kulový blesk. Což na druhé straně neznamená, že jejich návštěvy nejsou možné technicky. Že po Václaváku nekorzují tisíce mimozemšťanů může mít zcela jiné důvody. Například se mohli sami mimozemšťané rozhodnout nevměšovat do našeho přirozeného vývoje – a dodržují to důsledněji, než když my vyhlásíme přírodní rezervaci a pak ji bezostyšně plundrujeme těžkou dřevařskou technikou, která by tam měla být stejně vzácná, jako létající talíře mimozemšťanů na Václaváku!       Naopak to ale neznamená, že nás mimozemšťané ignorují. Z různých stop můžeme usuzovat, že se o nás zajímají – a možná víc, než si troufáme připustit.       Spoustu námahy a času jsme věnovali hledání stop po mimozemšťanech. Klíčová otázka zní: Nehledáme na špatném místě? Neměli bychom na Zemi hledat místo monumentů a hrubých šlápot astronautů jemnější a sofistikovanější stopy, než si až dosud připouštíme?       Studiem šlápot můžeme objasnit až neuvěřitelné podrobnosti ze života dinosaurů, vzdálených od nás v čase miliony let. Jakou stopu ale zanechal před pouhou minutou pták ve vzduchu nebo ryba ve vodě? Některé stopy můžeme hledat okem ostřížím a nemáme naději je najít, jindy je to možné jen nepřímo. Stejně tomu může být s mimozemšťany.       Klíčové otázky jsou tedy: Co u nás pohledávají a proč se skrývají?       Domnívám se, že jediným důvodem, proč by se mohli (a měli) mimozemšťané zajímat o Zemi, jsme my sami. Pokud se zabývali námi, mohli zanechat své stopy – přímo v nás. Hledáme-li tedy mimozemšťany, soustřeďme se na to, kde se co neobvyklého a zázračného stalo mezi námi – lidmi. Možná dojdeme k zajímavým závěrům.       Nejstarší období dějin lidstva jsou pro nás obvykle dost skrytá. Jistě, máme nějaké vykopávky, Vesuv pro nás zakonzervoval starořímské Pompeje, na ledacos můžeme usuzovat. Přesto se poměrně nedávno stalo něco, co zasluhuje naši pozornost. V Alpách našli v ledu zamrzlého prehistorického člověka, dnes známého jako Ötzi. Všimněte si, jak málo stačilo, aby se prudce zvětšily naše znalosti o lidech té doby. Náhle o nich máme neuvěřitelně podrobnější představu než dosud. Nejenže víme, že si dělali boty z medvědí kůže, ale také čím se živili a jak si jídlo připravovali, co si oblékali – a také co v tehdejší době dělali. Jeden jediný nález – a co všechno změnil! Stejně jako jiný nedávný nález Lindow-mana v Anglii, jehož tělo zachoval močál, kam ho jeho vrahové hodili. A že to byla důkladná vražda, o tom nemusíme pochybovat! Měl proraženou lebku, proříznutý krk, na něm pro jistotu utaženou oprátku a podle odborníků ještě trochu dýchal, když ho topili v močálu. Říká se, že to musel být významný úředník, možná i výběrčí daní, když si s ním dali takovou práci. :-)       Z pradávných dob máme ale takových památek mizivě. Až po vynálezu písma začalo lidstvo svou vlastní historii zaznamenávat. Od samých počátků byly ale tyto záznamy nepřesné, často jimi lidé vyjadřovali vlastní pohled na věc, takže z nich musíme pravdu obtížně dolovat a konečně – už ve starém Egyptě se dějiny falšovaly podle toho, jak se co znelíbilo mocným. Vzpomeňme si na záměnu kultů bohů Amóna a Atóna, kdy museli písaři ve všech hieroglyfech jedno jméno pracně nahradit druhým. A nepochybujte, že jim to dalo víc práce, než komunistům vygumování Vlada Clementise z fotky vedle Gottwalda!       Jak dokazuje následující perlička, pohled lidstva na sebe se od nejstarších dob příliš nezměnil. Sumerská klínopisná tabulka, pokládaná dnes za úplně nejstarší psaný dokument lidstva, tvrdí: “Kamkoliv pohlédnu, všude kolem na tomto světě vidím stejné pitomce!”       Tuhle větu neznámého sumerského génia si dobře zapamatujte! Je (bohužel) dodnes hluboce pravdivá a přitom je starší než Bible i než epos o Gilgaméšovi.       Vraťme se ale k mimozemšťanům a zkusme odhadnout, co by dělali v situaci, do které se na Zemi s velkou pravděpodobností dostali.       Pokud by se zde objevili v plném lesku, museli vyvolat mezi zdejšími domorodci značný rozruch, asi jako když do zapadlé africké vesnice přijede terénní land-rover. Umíme si jistě představit, jak se domorodci před cizinci předváděli, naparovali a rozhodně se nechovali přirozeně, čímž jim výzkumy značně znehodnotili. Nebudeme ale považovat mimozemšťany za úplné pitomce, takže se nutně musíme ptát, co udělali, aby mohli domorodce studovat nerušeně?       Nedávno se objevila drobná zpráva o zakázce americké armády na vývoj miniaturního špionážního letadla. Ne nějakého dvoumetrového monstra, ale stroječku velikosti vrabce, případně vážky. Dokonce to má být poháněné máváním křídel, a ne vrtulí. Ponechme stranou, jakou vynalézavost lidé špiclování věnují, ale když už se nedivíme, že něco takového dokáže i naše civilizace, nemusíme pochybovat o schopnosti mimozemšťanů, kteří nás mohli navštívit už v prehistorii. Taková představa tlusté mouchy, hovící si na stropě chýše a pozorující celý rod, nemusí být vůbec scifistická. Troufám si tvrdit, že moucha žádnému písaři za historické zvěčnění nestojí a výzkum lidstva vedený touto metodou by byl lidem dobře skrytý dodnes.       Má to jen jeden háček - tedy, spíš hák. Hmyz všeho druhu se u Homo Sapiens netěší velké oblibě. Veliká moucha sice žádnému písaři nestojí za historické zvěčnění, ale téměř jistě za ránu plácačkou. Znamená to tedy nutnost použít jiný, také tak nenápadný, ale ne tak provokující prostředek.       Z různých pramenů vyplývá, že úlohu dokonalého špiona mezi lidmi zastávali větší a přitom oblíbenější tvorové. Zdá se, že to byly odedávna – kočky, či spíše, kočičí androidi.       Kočky provázely už pračlověka. Nesblížily se s ním jako psi, nicméně byly trpěny. Ve starých civilizacích, třeba v Egyptě, byly dokonce uctívány jako božské. Proč? Kočka má totiž výtečné předpoklady být perfektním špionem mimozemšťanů. Loví škodlivé hlodavce a je proto lidmi oblíbená, ale nenechá se ochočit, aby poslouchala na povel jako pes, což jí dovolí zachovat si od lidí větší odstup. Kočky měly ve starém Egyptě volný přístup do sýpek, skladů, i do vladařovy blízkosti a mohly sledovat tajná jednání. Pokud jsou přistižené v zakázaných prostorách, dovedou se lísat tak přesvědčivě, že každého svedou k pohlazení – místo popravy, která by zajisté čekala špiony lidské. Což neplatilo jen pro Egypt! Kočky si toto postavení vydobyly po celé Zemi. Nenápadné – a všudypřítomné.       Vzpomeňme si na klasický obrázek čarodějnice! Pomineme-li její ošklivost, v našich poměrech až přehnaně zdůrazňovanou (taky nevím, proč?) – nemá náhodou na rameni, případně u nohy, černého kocoura? (Obrázek z filmu Harry Potter ukazuje kočku školníka Finche).       Nebudu se ale zabývat vztahy čarodějnic a koček – to už jsem rozebíral v podobné přednášce “Vědecké pojetí čarodějnic.” Budu se zabývat vztahem koček a lidí obecněji. Napadlo mě to totiž při pohledu na jeden méně známý portrét Leonarda da Vinciho. Všichni si jistě dovedete představit jeho vousatou tvář… Na tom portrétu ale zamyšleně – hladil kočku.       Teď trochu odbočím. Nedávno jsem četl rozsáhlý traktát, kde autor vyjmenoval řadu slavných mužů z lidských dějin, kterým přisuzoval jistou vlastnost – totiž homosexualitu. Autor se snažil dokázat, že právě homosexuálové zaujímali v dějinách lidstva naprosto klíčové úlohy rozhodující pro celkový běh dějin – chyběl mu tam jen Karel IV s Buškem z Velhartic. Připomněl mi film Sexmise, kde zase všechno vynalezly militantní feministky, zejména Madame Newton, slečna Einstein a Marie Curie Sklodowská! Zaujalo mě to proto, že autor spisu mezi ně drze počítal i Johanna Wolfganga Göthe, a dokonce důrazně požadoval okamžitou hromadnou opravu učebnic dějepisu a literatury! To už je trochu moc, Göthe byl přece známý sukničkář a ještě ve svých osmdesáti letech se zamiloval do šestnáctileté Ulriky! Jak vůbec mohlo někoho napadnout tahat ho mezi čtyřprocentní?       Trochu jiný pohled na věc jsem získal, když jsem četl, že Göthe měl velice rád – kočky.       Nechci ovšem tvrdit, že mezi významnými lidmi homosexuálové nebyli! Upírat jim to nikdo nemůže, o některých je to všeobecně známé. Oscar Wilde si kvůli tomu odseděl i pár let kriminálu, kde dokonce napsal knihu De Profundis – přesněji řečeno, seděl za pedofilii – rozsudek byl zdůvodněn sexuálním zneužitím nezletilého synka jednoho lorda, který proti němu onen proces rozpoutal. Nezdá se mi ale, že čtyřprocentní vysvětlení je jedině pravé a že ta nepříliš početná skupina měla absolutně rozhodující vliv na dějiny lidstva. Ti lidé si to sice myslí, ale oni si už ani nedovedou představit obyčejné, normální přátelství bez sexu, jakých bylo v historii lidstva podstatně víc.       Je známou skutečností, že se historie ráda zmiňuje o významných mužích, ale málokdy o jejich ženách – pokud nejde o význačné ženy-dračice, jako Xantipa nebo Messalina. Faktem ale je, že se spousta slavných mužů neoženila. Není to přísné pravidlo, ale homosexuálové už si toho všimli a hbitě toho využili k vlastní propagaci. Z jejich seznamu osobností by vyplynulo, že prakticky za všechno, co kdy lidstvo vytvořilo, vděčíme čtyřprocentní menšině. Je to ale správné spojení? Musela být většina géniů nutně taková? Opravdu jim "dávala homosexualita více volnosti", anebo prostě dali přednost vědě nebo umění před jakoukoliv sexualitou? Namátkou jeden z toho seznamu - Jan Neruda. Skutečně se neoženil – ale ne kvůli homosexualitě! Prostě nezískal ženu svého srdce a žádnou jinou nechtěl! A takových bylo víc. Historické osobnosti se ohradit nemohou, ale pokusme se do uvažování sami trochu více zapojit šedou kůru mozkovou!       V lidských dějinách už bylo falešně spojováno mnoho souvislostí. Některé jevy totiž opravdu souvisí, ale ne ve vztahu příčina-následek. Může se jednat o dva různé následky úplně jiné příčiny. Co například spojuje jevy jako jsou mořský příliv a vytí psů? A vidíte – když zkoumáte korelaci těchto jevů, zjistíte, že spolu souvisí, a dokonce významně! Ovšem ne tak, že by vytí psů zvyšovalo hladinu vody v mořích! Příčinou je v obou případech měsíc. Příliv je největší za úplňku, kdy psi na toto nebeské těleso rádi vyjí. A šídlo je z pytle venku!       Napadlo mě hledat ke známým následkům jiné příčiny. Podle očekávání se dá různých vazeb najít víc. Brzy jsem zjistil, že v tom rozsáhlém seznamu byla nepochybných homosexuálů jen malá část – zhruba těch běžných 4-6%. Mnohem větší část géniů – asi 80% – měla ale spojitost – s kočkami. Homosexualitu tedy nechme být a soustřeďme se na kočky. Zdá se, že najdeme podstatně zajímavější a závažnější korelace.       Předně – kočky se málokdy spojují s osobnostmi vladařů. Naopak, vladaři mívali jako oblíbená zvířata častěji jejich nepřátele – psy. Pravda, s kočkou se nemůžete vypravit na lov jelena. Na to potřebujete přinejmenším geparda, no, oni se sice k tomu používali, ale gepard není tak nenápadné zvíře jako kočka! A všimněte si, že by se málokterý vladař snížil k pohlazení kočky. Už proto, že by se k ní musel sklonit – vladaři se přece nikomu neklaní! Ani ve starém Sumeru nebo v Egyptě není jisté: měly kočky zálibu ve faraonech, nebo v jejich mnohem vzdělanějších a inteligentnějších – písařích?       Obliba koček mezi vladaři je obecně nízká – ačkoliv najdeme výjimky, třeba na dvoře Habsburků. Ale ani tam se nestaly kočky tak zbožňované, jako u faraónů. Jejich oblibu můžeme spíš přičíst módě a opuštěnosti ženské části habsburského domu – stačí připomenout, že pro Habsburky byl sex jenom nutným, nudným a často také trapným nástrojem k udržení panovnického rodu - nic víc. Oni Habsburkové vůbec... ale to sem nepatří...       Poměrně velký podíl zajímavých osobností, u kterých se objevuje vazba na kočky, patřil ale mezi velikány jiného než vladařského typu. Velice často se kočky vyskytovaly u vědecky založených lidí, u umělců, zejména u malířů a literátů, méně často – i když také! – u hudebníků. Přímo pověstné jsou kočky Hieronyma Bosche, stejně jako kočky francouzských, holandských a italských malířů. Mezi námi scifisty - kdo nezná sympatického kocourka Peta v knize Roberta Heinleina Dveře do léta? Nebo šklebící se Carrollovu kočku Šklíbu z Alenky v říši divů a za zrcadlem? Ta prý měla schopnost udělat se neviditelnou, přičemž mizela pomalu a nejdéle z ní byl vidět – její škleb. Škleb bez kočky – velice zvláštní případ! – prohlásila Alenka moudře.       Také v Čechách se kočky vyskytují v souvislosti s uměním a s umělci, někdy dokonce v hodně nezvyklé kombinaci – se psy. Nemohu nevzpomenout roztomilou postavu z překrásné Dvořákovy Rusalky – pomocníka ježibaby Mourka! Bratří Čapkové chovali foxteriéry (tak ostatně vznikla i ona půvabná knížka o Dášence). Přitom ale měli oba blízký vztah ke kočkám – se kterými se prý i jejich psi podivuhodně snášeli. Však také jejich svěží dílko “Povídání o pejskovi a kočičce” milují už celé generace dětí. To, že kočička s pejskem mluví, považují děti za normální, dospělí za básnickou licenci – je jen otázkou, co z toho je pravda.       Dalším faktem je, že velcí géniové a umělci bývali často považováni za podivíny, pokud ne rovnou za duševně nemocné. Někteří prý skutečně nemocní byli – za všechny jmenujme Vincenta van Gogha nebo Bedřicha Smetanu. Celibát by tomu odpovídal – některé duševní choroby skutečně potlačují sexuální potřeby, což může být i obrana matky přírody proti jejich šíření. Není to ale jediná příčina. Známým příkladem dobrovolného celibátu jsou katoličtí kněží. Ačkoliv - ani ti jej dnes nezachovávají jako dřív a nějak podezřele často se zde provalují sexuální, zejména homosexuální aféry.       Celibát kněží měl původně – a vlastně dosud má – oficiální církevní zdůvodnění: rodina by kněze odváděla od služby Bohu. Marxisté nám tvrdili, že církvi šlo především o majetek, který neměl patřit kněžím, což si církev pojišťovala zákazem potomků, takže si pak nemohli činit na nic nároky – no, vyberte si sami.       Nechám teď církev stranou – to nikam nevede – a pokusím se rozebrat důvod celibátu u některých géniů. Homosexualita se tu přímo podbízí a naše menšina toho již dokázala využít. Já vám nabídnu zdůvodnění jiné, možná trochu překvapivé, nicméně pravděpodobnější.       Kdyby se potvrdily některé indicie, pak by se mimozemšťané – byť ve značně neočekávané podobě – vyskytovali na Zemi i v současné době. Jak tvrdím, jediné, oč by se mohli zajímat, jsme my lidé jako takoví. Představa naší Země jako skanzenu, podobnému našim přírodním rezervacím, ale za podstatně přísnějšího režimu, není tak úplně od věci. Mimozemšťané zásadně nevystupují oficiálně a mezi námi se pohybují jen jejich sondy. Ano, ty milé, přítulné kočičky – průvodci čarodějnic – a géniů.       Všimněte si vztahu koček k lidem! Přírodní kočky se, jak známo, nijak neváží na pána, ale dokáží ocenit lidskou péči. Kočky umělé, vlastně sondy mimozemšťanů, se chovají jinak, i když navenek dodržují nenápadnost. Podle dostupných zpráv nezaujímají k lidem nezúčastněné vztahy sond k pozorovaným objektům. Navazují s nimi vztahy hlubší – jakési – (dalo by se říci) smlouvy.       Kočky i zde vyžadují, aby jim jejich osoba dávala volnost, ale tu a tam jim poskytnou něco z vyšší civilizační hladiny. Ne mnoho – nikdo z těchto lidí nesměl objevit nic, co by neodpovídalo úrovni jeho doby, ale občas se na veřejnost dostaly střípky vědomostí, které svou dobu předběhly. Například už Leonardo da Vinci navrhl rogallo, které létá až v dnešní době, neboť toho o aerodynamice víme víc a tento způsob létání je pro nás běžný. Není to ojedinělý případ. Jak mohl Jonathan Swift ve svých Gulliverových cestách přesně popsat oba dva měsíce Marsu, když byly v jeho době hluboce pod rozlišovací schopností tehdejších hvězdářských dalekohledů? Moc neobstojí vysvětlení, že nám ty znalosti zanechali na Zemi pradávní kosmonauté. Mohli by, jistě – ale tím nevysvětlíte, proč tu a tam vyplave na povrch velice pozoruhodná informace, aniž by se k ní táhla červená nit z minulosti!       Spíš se zdá, že Swifta inspirovala jeho zrzavá – kočka.       Takové střípky by ale byly jen drobty, pro které by lidé nedávali své schopnosti do služeb mimozemšťanů – zejména když se podobají neškodným zvířátkům. O smlouvách toho druhu se ale říká, že byly pro lidi velice lákavé. Podle tradice je lidé zpravidla podepisovali vlastní krví na trvanlivém pergamenu. Muselo jít o výhody, které očividně převážily nad strachem z věčného zatracení, kterým je provázela – především církev. Někdy byla jejich součástí i slibovaná dlouhověkost – víme přece, že se Leonardo na Vinci dožil na svou dobu velice vysokého věku, nemluvě o obvyklém věku čarodějnic. Jak ale církev správně podotýkala, žádná tato smlouva neobsahovala život věčný. Možná život úctyhodné, ale vždycky jen reálné délky. Konečně, ani to nebylo podmínkou – někdy se o délce života nejednalo vůbec a vlastník takové smlouvy opustil svět poměrně mladý.       Církevní vysvětlení těchto smluv je jednoznačné a tristní. Podle nich je lidé sepisovali s ďábly, vyslanci Zla, aby získali slávu, peníze a s nimi moc, aby pak mohli holdovat nezřízeným nemravným radovánkám, za což pak zákonitě propadli věčnému zatracení. Necháme stranou, že církvi nevadilo, že se sláva, peníze i moc získávaly způsoby podstatně nemravnějšími, ale nebýt doktora Fausta, o žádném slavném muži s touto smlouvou bychom ani nevěděli. Naopak se zdá, že lidé, kteří tyto smlouvy měli, žili mravně, skromně, nenápadně a pokud získali slávu, pak vždy za nepopiratelné úspěchy na poli vědeckém či uměleckém, a co hůř, většinou až po smrti, kdy už z toho (na tomto světě) nic neměli.      Znamenalo by to, že byly podmínky smlouvy pro lidi tak nevýhodné? Ale kdež!      Domnívám se, že výhodnost těchto smluv spočívala v něčem úplně jiném. Tady konečně stojí za povšimnutí drobné příhody ze života slavných lidí. Podle dobových zápisů přepadli Leonarda da Vinci několikrát na cestě lupiči. Leonardo byl prý silák, takže je vždycky zneškodnil levou rukou sám – on sice byl levák, ale oni měli proti němu údajně i více než trojnásobnou přesilu!      Také jiným slavným kdosi usiloval o život – naštěstí marně. Mozarta prý někdo tajně sledoval, ale nikdy mu neublížil. Viktor Hugo dostával dokonce anonymní výhrůžky, které se rovněž nenaplnily. Zdá se, že některým slavným osobám cosi nenápadně, ale významně pomáhalo. Nikdo z těch lidí také neskončil na hranici jako čaroděj a kacíř. Zkrátka – Není mi znám případ, kdy by kočky chráněnou osobu neuhlídaly!       Nicméně to byli lidé a nemohli žít věčně. Ale právě konec některých známých osobností dává tušit, že s tím nebude něco v pořádku. Konec slavných býval často obestřen tajemstvím. Zatímco mnoho význačných vládců, politiků a státníků zahynulo rukou vrahů (dnes už i v přímém přenosu – jen si vzpomeňte na Kennedyho), géniové odcházeli nenápadně. Někteří se v posledních letech svého života lidí stranili, takže o jejich konci nic určitého nevíme. Téměř nepovšimnutý zemřel Bedřich Smetana, na konci života údajně hluchý a šílený, podobný osud měl Beethoven, nenápadně odešel i Antonín Dvořák. Záhady doprovázely i smrt velice mladého Mozarta, jehož hrob dnes navíc nedokáže nikdo najít.       Známe sice několik význačných vědců a umělců, kteří zahynuli násilnou smrtí, ale i to je zpochybnitelné. Tvrdí se, že Archiméda, zaujatě zkoumajícího podstatu jakýchsi kruhů, probodl po dobytí Syrakus nepřátelský voják. Tomu máme věřit? Že by Archimédes, který předtím dlouhou dobu vedl svými vynálezy úspěšný odpor proti oblehatelům, několikrát Syrakusy nájezdníků úplně zbavil, náhle a zcela nepochopitelně na obranu města rezignoval a zabýval se nějakými kruhy? Jako vědec mohl být pro vědu hodně zaujatý, ale tohle je přece jen trochu za vlasy přitažené. Což by ho ani sousedé k další činnosti nevyburcovali?       Mohlo to být přece i jinak. Archimédes mohl zmizet už dřív. Obrana Syrakus se bez něho pochopitelně zhroutila a onen voják probodl v jeho domě prvního, koho tam potkal. Pak se mu zachtělo slávy, holoubkovi, proto se vychloubal, že právě on zabil – Archiméda! Ačkoliv – jiná varianta to ani nepopírá, podle ní si nevymýšlel – až na to, že tomu bylo úplně jinak.       Bylo by zajímavé vědět, jaký byl skutečný odchod těchto osob z našeho světa. Zcela otevřeně to bylo známé jen u jednoho z nich – u Fausta, kterého údajně odnesl ďábel. Byl by jediný, kdo skončil přesně podle církevního vysvětlení, ale i tam je záhad víc než dost. Proč zmizel zrovna ve chvíli, kdy se k jeho domu blížili biřici se zatykačem od Inkvizice? Prý ho šli jen pozvat ke zpovědi ze spolupráce s ďáblem, ale v jeho domě objevili jen podivný čerstvý otvor ve stropě – později vysvětlovaný tím, že ho právě tudy ďábel odnesl. Nezdá se vám ale podivné, že ten otvor nebyl ve sklepě a nevedl dolů, jak by se na církevně určenou lokalizaci pekla slušelo, nýbrž – nahoru?       Také pro Karla Čapka si hned na počátku okupace přišly gorily od Gestapa, ale jeho rodina je musela odkázat na hřbitov. Karel Čapek prý – právě zemřel. Je to opravdu jen shoda náhod?       Tyto případy vedou téměř přímočaře k velice odvážné, nicméně pravděpodobné domněnce.       Osoby, které měly s mimozemšťany a jejich vyslanci popisované vztahy, se očividně nacházely pod jejich ochranou. Smlouva jim zajišťovala, že je budou chránit, případně je ve vhodné chvíli dopraví do bezpečí. Někdy to ale bylo spojeno s odchodem k mimozemšťanům, pak se musely postarat o dojem přirozené smrti. Pro mimozemšťany ale není problém nahradit chráněnou osobu k nerozeznání podobnou kopií, která má jediný – navíc velice snadný úkol – zůstat ležet na úmrtním loži, případně se dát místo svého vzoru zabít – jako třeba u Archiméda nebo Puškina. Vysvětlovalo by to, proč veliký vynálezce na svého vraha ani nepohlédl a místo žadonění o milost zabručel něco, co toho prostoduchého chlapíka vytočilo, až vynálezce probodl. Nebo proč Puškin při souboji vystřelil mimo, pak šel jako robot dál a nechal se protivníkem hezky zblízka zastřelit. Byl to ale opravdu ještě Puškin? Současníci tvrdili, že ano. Tvrdit to mohli a Puškina znali. Možná, kdyby ho pitvali – ale proč by to dělali, příčina smrti snad byla jasná, ne? Ostatně – při tehdejší úrovni lékařské vědy by nic nepoznal ani odborník.       Takže je nakonec možné, že odměnou těchto lidí mohlo být právě to, co jim církev s naprostou určitostí odpírala – život věčný v jiném, než tomto světě. Mimozemšťané se tím nezpronevěřují zásadě nezasahovat do naší společnosti – ti lidé tak jako tak v našem světě skončili. Právě přesun z našeho světa do slibovaného jiného, lepšího by mohl být největším lákadlem pro lidi, kteří už jako géniové jistě dobře věděli, že na Zemi chcípl pes a všude jinde jim bude lépe. Vidina takovéto odměny za krátkou či delší spolupráci mohla být opravdu lákavá, zejména když jim mimozemšťané ve svém vesmíru nabídli život bez pozemských starostí, pro génie zpravidla celoživotně značně ponižujících.       Takový slib by navíc elegantně vysvětlil, proč se géniové ve zdejším světě zbytečně nevázali zakládáním rodiny ani pěstováním kariéry. Většina z nich po zdejší kariéře vůbec netoužila a slávu si získala až po odchodu z tohoto světa. Byly tu ale i výjimky – někteří podlehli stereotypům a zvyku a ve smlouvě si vymínili dlouhý život (Leonardo da Vinci), nebo alespoň krátkodobé rodinné radovánky (Mozart). Málokdy ale oboje současně.       Nevyjasněná teď zůstává už jen jedna otázka, zato klíčová: Proč by to mimozemšťané dělali?       Ano, proč by se angažovali pro nějaké umolousané Nanuky z Horního Dolního? Představa, že mimozemšťané věnují svůj zájem, čas a všelijaké vymoženosti pro barbary jako jsme my, je přece dost uhozená! Co by je k tomu vedlo? Ani kuře přece darmo nehrabe!       Kdo by u mimozemšťanů hledal nezištný altruismus, bude asi zklamán. Jakousi analogii této situace můžeme ostatně najít i na Zemi. Vzpomeňme si, jak neochotně do svých zemí lidé pouštějí cizince, zejména zoufalce z rozvojových zemí. Vynechme problémy, které přináší odlišnost jiných kultur. Většina států s velice přísnou imigrační politikou a s všeobecnou vízovou povinností do svých zemí ochotně zve bez ohledu na zemi původu – odborníky. Tedy přesněji, lidi chytré, schopné zvládnout pokročilou vědu, nebo jiným způsobem šikovné. Zatímco běžný člověk nemá šanci získat v rozvinutých zemích občanství, ba ani povolení k dlouhodobému pobytu, kdejaký rozvinutý stát naopak lanaří jak může počítačové odborníky ze zemí třetího světa – dokonce i Německo a USA, jinak známé nekompromisním vyhazováním plebsu. Velkou šanci tam mají i různí přední umělci a občas i sportovci. To přece všichni víme!       Při aplikaci na mezihvězdné civilizace by to mnohá fakta elegantně vysvětlovalo. Na Zemi se vyskytují jen sondy mimozemšťanů – buď dálkově řízené, nebo podle daného programu samostatně jednající, což ostatně nerozhoduje, určené k vyhledávání – a lanaření – schopných lidí, kteří se dají do služeb mimozemské civilizace nejen tady u nás, ale především na půdě jejich teritoria a v jejich vesmíru. K tomu asi patří i dočasný život vezdejší – jednak si tím sonda vybraného člověka oťuká a kromě toho ten člověk již tady získá nějaké mimozemské vědomosti – pod podmínkou, že je nepoužije. Pozvednout úroveň lidstva jako celku ale jejich cílem rozhodně není! Kdyby se géniům dařilo doma, mimozemšťanům by tento zdroj rychle vyschl. Všimněme si ale, že se právě tak chovají naše vyspělé státy k rozvojovým – v rámci pomoci jim poskytují stipendia ke studiu nejnadanějších mladých lidí, kteří se pak domů nevracejí, neboť po vystudování bez problému získávají občanství země, která jim vzdělání poskytla. Je otázkou, zda je to pro rozvojové země nezištná pomoc, za jakou se to vydává, nebo zastřená forma zlodějny. Mimozemšťané jsou v tom směru přímější. Nic neroztrubují a žádnou naši vděčnost neočekávají.       Měli bychom se ale na mimozemšťany mračit? Měli bychom jim vyčítat, že nám odvážejí výkvět našich géniů? Mnohdy v tak raném věku, že toho tady moc nestihnou? Co by vytvořil Mozart, kdyby z našeho světa odešel až ve stáří? Říká se, že skladatel zraje jako víno – čím starší, tím lepší! Kdybyste slyšeli Mozartovu symfonii B-moll "Z hlubin sedmé dimenze", museli byste to potvrdit! Zejména, když se nehraje na housle, ani na varhany, ale na tak božské nástroje, jako jsou zelchegy nebo honele - víte, srovnávat je se stradivárkami je asi jako srovnávat stradivárky s vozembouchem - a to nechci snižovat Stradivariho, on měl na Zemi jen obyčejné dřevo a i s tím dokázal hotové zázraky! A co ti, jejichž přínos pro pozemskou civilizaci byl ještě menší? Je přece známé, že co géniové udělají pro mimozemšťany až v jejich vesmíru, to už lidem Země vůbec nic nepřinese! Nikdo také neví o případech, že by se odtud někdo vrátil – a pokud ano, pak jen dočasně – a navíc tajně.      Podívejme se ale na věc prakticky. Z našeho světa odcházejí géniové k mimozemšťanům často proto, že jim zbytek lidstva nedokáže zajistit podmínky k důstojnému životu. Kolik času nutíme génie promarnit naší přetloustlou byrokracií, kolik géniů muselo proti svému přesvědčení sloužit ve všech možných zupáckých armádách? (A ukažte mi armádu, která zupácká není!!!) A co hůř, kolikrát jim neházíme pouhé klacky pod nohy, někdy jim usilujeme i o život! Dobře víme, jak s génii zacházeli ti pitomečci ve kdejakém ruském Gulagu, nebo i na zdánlivě mnohem kulturnějším Gestapu! Ke géniům se ostatně lépe nechovají ani jiné rozvojové země (nás a Spojené státy nevyjímaje)! Naše policie se v tomto směru od jiných policií také moc neliší. Takže si uvědomme, že pro Zemi jsou ti lidé tak jako tak ztraceni. Karel Čapek odešel z tohoto světa na poslední chvíli, krátce předtím, než si pro něho přišly gorily od Gesstapa. Nevyčítejme jim tedy odpadlictví, odrodilost, ani zradu zájmů lidstva – naopak, to my jsme je pronásledovali, zrazovali a deptali! Nemluvím o tom, že jenom mimozemšťané jim mohou slíbit pár tisíc let života navíc – my na to tady nemáme znalosti ani technologii.       A kdyby se vám mladším poštěstilo, že na vás znenadání promluví vaše Micinka a nabídne vám nevelkou smlouvičku na pergamenu, neváhejte. Pár kapek krve za to určitě stojí! Takovou šanci vám nemůže nabídnout žádná Zelená karta, ani jiné – zdánlivě lukrativní – nabídky. Dolary na tomto světě ve srovnání s historií platí jen krátce a kdo ví, jak dlouho platit budou (a vzpomeňte si, co všechno by si někteří naši lidé nechali líbit pro pár marek, které – přestaly platit už dnes!). Odmítnout samozřejmě můžete, ale neukvapujte se! Řekněte si aspoň o čas na rozmyšlenou! Jestli to z frajeřiny odmítnete a kočka se vám rozplyne před očima, ona si jiného najde, ne nadarmo se říká, že kočky jsou všechno, jenom ne věrné! Ale vy byste pozdě honili bycha! Víte, kočky jdou především po géniích, takže společnost chytrých lidí (jako je tahle) pro ně bývá – občas – zlatý důl. Kočky si ale mohou vybírat a věřte mi, dělají to!       Já samozřejmě nevím, kdo z vás už doma takovou kočku má a teď se tady jen usmívá – nebudu to zkoumat, nechci to zkoumat, ostatně – je zakázáno to zkoumat! Ti, kterých se to týká, se určitě jednoho dne poznají, ale – tady na tomto světě – těžko. Oni to nesmí ani naznačovat! O druhých to mohou nanejvýš tušit, ale tušení souvislostí není žádná jistota! Měl bych k vám ale dvě důrazné prosby.       Předně vás prosím: Nesnažte se odchod z tohoto světa zbytečně urychlovat! I když se vám už nebude chtít překonávat zdejší trable. Wolfík Amadeus toho na Zemi udělal dost – ale což teprve kdyby tady vydržel o pár let déle? Třeba byste jeho symfonii B-moll znali i vy – i když jistě pod jiným jménem a hranou normálním orchestrem – tady by se žádná sedmá dimenze ani v názvu objevit nesměla, ale věřte mi – on by to napsal božsky i pro klasické nástroje! Málo platné, lidstvo jeho předčasným odchodem o hodně přišlo! Já vím, zdejší byrokrati jsou nesnesitelní, na tomto světě vás bude kdejaký trouba Salieri tupit, šikanovat, vydírat a okrádat, dobře víme, jaké pravé peklo si lidé dovedou dělat! Každého z vás už jistě napadlo někam napsat nebo dokonce vytesat slavnou Upatišiho větu – zejména když kolem sebe ty pitomce skutečně vidíte, jen se rozhlédnout! (Upřímně řečeno, koho by tenkrát napadlo, že ta hliněná klínopisná destička přečká tolik tisíciletí? Mě to tehdy nenapadlo... ale každý máme nárok na nějakou tu chybinku, ne?)       Ale klidně to tak napište, třeba si ulevíte! To všechno jsou maličkosti a čím víc toho prožijete tady, na Zemi, tím víc – a jak rádi ! – na to budete ve svém dalším životě vzpomínat! Zejména když tam nepotkáte žádné natvrdlé a přitom naduté byrokraty, tupé důstojníky, šéfy, dozorce, poháněče s biči, galejní hortatory, katy a jinou takovou verbež. Dobrodružství tohoto druhu můžete prožít jenom na Zemi – a važte si toho, krásně se na to vzpomíná. Ostatně - může vás dát dnešní byrokrat spráskat bičem nebo narazit na kůl? Těžko. Šéf vás může leda vyhodit z práce - no a? Uvědomte si, návrat na Zem je věcí naprosto výjimečnou, rozhodně si vás nemůže podle libosti přivolat tchýně s nějakým rozvrzaným stolečkem (což je jen dobře!). Aby se někdo z onoho světa vrátil, musí mít k tomu velice dobrý důvod a co hůř, tento důvod musí být důležitý i pro mimozemšťany. Nikdo se přitom nemůže vrátit do země, kde žil předtím, do své éry (což je velice tvrdá podmínka) a už vůbec ne pod vlastním jménem! Představte si, kdyby se vrátil Wolfík Amadeus a někomu tady řekl, kdo je! No, kdekoliv na světě by si to šupajdil do nejbližšího blázince! (On doteďka nemohl kvůli éře – a navíc po tom ani netouží, na Zemi si užil své, především s tchýní - kam se hrabal ten trouba Salieri!) Takže s návštěvami vlastních potomků (a jejich potomků) v žádném případě nepočítejte. (Někdy je lépe tady žádné nezanechávat – oni se strašně hádají o dědictví, i když šlo třeba o takovou pitomost, jako ozdobné rydlo na hliněné destičky... no řekněte... a přitom bylo jenom pozlacené!)       Druhá moje prosba se týká toho druhého života. Snažte se u tefirů nezapomenout, že jste ze Země! Já vím, i tady se mnoho emigrantů ke své vlasti chová jako k Balíkovu a pak se diví, že se vlast chová macešsky k nim. Kdo by se ale rozplýval nad emigranty, kteří pro vlast nehnou prstem, zato ji všude očerňují, pomlouvají a špiní? Slyšel jste snad někdo, že by se Johánek Göthe, Honza Neruda, Béďa Smetana nebo Kája Čapek domáhali z onoho světa práva volit nějaké zdejší pitomce politiky? Nebo že by si stěžovali, jak na ně jejich stará vlast nevděčně zapomíná a všude přitom vykládali, jací jsme to ale křupani? No, mohli by to dělat! A asi větším právem, než naši Čechoameričané. Oni totiž něco dokázali už tady u nás. Ale oni jsou jiní – a my si je pamatujeme jako génie, ačkoliv mezi námi prožili jen jeden – a to ještě poměrně krátký – pozemský život.       A vy, kdo se s kočkami nesetkáváte - víte, nechci vypadat jako agent propagující chov koček - já ani kočičí potřeby nevedu, ostatně, většina koček domácích skutečně patří jenom mezi šelmy kočkovité a vy tu pravou poznáte jen když si to ona sama přeje... No, aspoň se zkuste zamyslet nad tou tak zvanou němou tváří a řekněte si - mám šanci, aby na mě promluvila? Jsem opravdu tím správným předmětem jejího zájmu? Anebo spíš patřím do oblasti platnosti té slavné věty neznámého sumerského génia, který ji kdysi vymačkal do hlíny a dal vypálit k úžasné radosti archeologů? On tím riskoval předčasný odchod - kdyby to jeho pán (mimochodem - právem!) vztáhl na sebe. Ale to by se ta destička rozhodně nezachovala. Vladaři naštěstí buď neumějí číst, nebo je to nezajímá. Někdy je to tak dokonce dobře.       Děkuji vám za pozornost.

Václav Semerád, 2002