Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ostrov Armin

(Charry de Guyrlayowe I.)

(Arminská sága 1)

 

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1971 Mojmír Kříž, Svitavy

Nakladatelství: Autobus


Kapitán Rither

Obsah Dále

„Informovali jsme se na vás, pane!“ řekl nejstarší muž, s hlubokými váčky pod očima a ryšavou bradkou, a pohlédl na mne zachmuřeně. V duchu jsem zapřemýšlel, co to znamená.

Byl jsem právě v posledním ročníku kadetky. Přicházelo jaro a toto jaro mělo pro mne skončit závěrečnými zkouškami, z nichž bych vyšel jako čerstvý námořní důstojník. Právě teď jsem si nemohl dovolit nic, co by mohlo ohrozit zdárný konec mých studií, neboť by to znamenalo konec plánů i nadějí, jež do mne vkládali otec i matka.

Pocházím z chudé rodiny. Otec byl dlouhá léta námořníkem, než přišel při nějakém neštěstí o nohu a byl nucen jít na odpočinek. S pomocí strýčka Jamese zakoupil statek blízko pobřeží a s matkou (později i se mnou) pilně pracoval na nevelkých polích. Už když jsem se narodil, bylo o mně rozhodnuto: budu námořníkem, jako byl otec, dědeček a všichni z rodiny, kam až paměť sahala. A byl bych se jím stal, nebýt vytrvalých přímluv strýčka Jamese, tedy kapitána Stephense, jak ho všichni nazývali. Nebyl s námi v žádném příbuzenském poměru, ale byl velkým otcovým přítelem a otec na něj dal víc než na pana faráře.

Strýček James byl mým prvním učitelem, co se týká moře. Šel na odpočinek současně s otcem, i když nebyl tak starý. Teď jezdil na moře s malou bárkou, rybařil a čas od času vozil lidi na různá místa na pobřeží. Mezi námořníky proslul neomylným odhadem počasí a znalostmi námořního umění, navigace a povětrnostních podmínek v kterékoliv části světa. Říkalo se o něm, že dokáže plout bez lodivoda a vyzná se i v nejodlehlejších krajích. Přesto na lodi společností ze širokého okolí nesměl kapitán Stephens vstoupit, děje se co děj. Povídalo se, že je buřič a nesnášenlivec a jeho přítomnost na lodi by znamenala zaručenou vzpouru posádky.

Stephens byl impozantní už zjevem: světlovlasý obr s veselýma očima a mozolnatýma rukama se tyčil na mole nebo v kruhu starých kapitánů jako stěžeň válečné plachetnice. Oblečen chodil vždy do námořnického oděvu nerozeznatelné původní barvy, do šeda vypraného mořem. V dešti pláštěnku, v zimě kožich podšitý medvědí kožešinou. Tvrdil mi, že toho medvěda sám ulovil a kdo ho viděl střílet z ručnice, tomu docela rád uvěřil.

Tedy tento kapitán Stephens nelenil, zjistil si, jak si stojím ve škole a trval na tom, že musím jít studovat. Jakž takž jsem vychodil obecnou školu, ale na námořní akademii nezbývaly peníze. Strýček James to věděl; sáhl do úspor a půjčil otci, co bylo třeba. Nemám pochyby, že to byl on, kdo mne celou dobu vydržoval na studiích.

„Zjistili jsme,“ řekl stařík s ryšavou bradkou, „Že jste jedním z nejlepších studentů! Dá se očekávat, že studium zakončíte s vyznamenáním... že, pane profesore?“ obrátil se na třídního. Měl jsem zlost, že našeho hodného učitele přitáhli k této trapné scéně, ze které pro mne určitě vzejdou nějaké těžkosti. Třídní přikyvoval horlivě hlavou a chválil mě. Přesto jsem se obával, že mne tentokrát nezachrání; byl jsem přesvědčen, že vím, co se děje. Jednoho z těch tří mužů, zavalitého hranáče s pořezanou tváří, jsem viděl v důstojnické kadetce, našem největším protivníkovi v tomto městě.

Mladí důstojníci byli našimi nepřáteli na život a na smrt. Zvlášť se to projevovalo v hospodách, kde se mladí gentlemani z obou škol scházeli, hádali a nezřídka i rvali. Já sám nechodil příliš do hospod, i tentokrát jsem tam byl spíš z povinnosti než z opravdového zájmu. Seděli jsme s kamarády u jednoho stolu, když přišla skupina kadetů. Zpočátku se chovali slušně a nanejvýš nevinně špičkovali na náš účet. Pak však někdo z nás odešel přes sál a vyzval k tanci jednu z místních slečen, jeden kadet k němu přiskočil a hrubě ho urazil. Můj kamarád zachoval klid, odpověděl mu pouze slovy. Důstojník se rozlítil a udeřil jej přes tvář. V té chvíli jsme vyskočili my i oni a dali se do sebe. Při tom proletěl kadet, který bitku vyvolal, zavřenými dveřmi ze sálu a ta příhoda byla dávána do souvislosti se mnou, ani nevím proč.

„Pan Rither je skutečně nejlepším žákem školy,“ rozplýval se náš třídní, „Musím říct: nikdy nebylo tak nadaného žáka, jako je on! Jsem s ním velice spokojen, skutečně velice...“

„Ano,“ pravil druhý ze členů komise, sedící za dlouhým stolem v ředitelně, „Byli jsme již informováni ředitelem. Ještě bych měl ovšem otázku: jak je to s tělesnou připraveností pana Rithera?“

Tuhle otázku jsem nečekal. Počalo se mi zdát, že přece jen nepůjde o onen incident v hospodě...

„Je známo,“ řekl ředitel neochotně, „Že tělesné přípravě na naší škole se nevěnuje taková pozornost jako v kadetce. Ale... pan Rither dokáže obstojně cvičit, dobře střílí z revolveru i pušky a v šermu mu nikdo neodolá...“

„Souhlasíte s tím, mladý muži?“

„Domnívám se, že se dokážu bránit...“ řekl jsem opatrně.

„Bránit se, nebo zvítězit?“ ptal se chlap s pořezanou tváří.

„Pevně věřím, že i zvítězit.“

„Profesor Rheingold by si vás rád vyzkoušel!“ ukázal stařík s ryšavou bradkou na hranáče, „Vyučuje u nás tělocvik...“

„Těší mne. Půjdeme snad do tělocvičny?“

„Pokud tu nějakou máte...“ řekl Rheingold s úšklebkem.

Sešli jsme do sklepních prostor pod školní budovou, kde se nacházela tělocvična. Pan ředitel a oba návštěvníci šli s námi a zůstali u stěny. V tělocvičně už byl připraven školník, držel dva kordy a obličejové chrániče.

Profesor Rheingold, který ovšem spíš vypadal na kaprála od granátníků, svlékl kabát i vestu a pak i košili. Povšiml jsem si, že jsem ho špatně odhadl: co ho dělalo tlustým, nebyl tuk, ale svaly. Také jsem svlékl košili, nechtěl jsem, aby mne podezíral z nedodržování rovných podmínek souboje. Pak jsme přistoupili ke školníkovi, Rheingold velkopanským gestem odmítl chránič a uchopil jeden z kordů.

„Jen si vemte košíček na tvářičku,“ řekl mi ironicky, „Vaše pusinka je jako broskvička, ať si ji nepoškrábete...“

Neřekl jsem nic. Taky jsem odmítl chránič, uchopil kord a čekal, co bude. Rheingold byl podle všeho profesionál, učitel šermu, a měl jedinou snahu: porazit mě. Zřejmě se k němu doneslo, co jsem provedl v hospodě a chtěl mi to vrátit i s úroky. Stál nehybně ve střehu, ale ani já nechtěl zaútočit, věděl jsem, že útočník je vždy v nevýhodě.

„Tak pojď, ty...“ zasyčel téměř šeptem, „Nebo se bojíš? Povídá se o tobě, že si povídáš s koňmi a psy a kočkami jako s lidmi! Copak ti řekli chytrýho?“

„Abych se nebál lidí, kteří jen řeční a nic z toho!“

Profesor Rheingold vyrazil zprudka proti mně. Naše kordy se několikrát střetly. To už jsem věděl o jedné důležité maličkosti: profesor nebyl zvyklý na lehký kord, v kadetce se používaly těžké šavle s ostřím. Moje zbraň byla mnohem lehčí, ušlechtilejší a v této chvíli nebezpečnější. Byl jsem rozhodnut toho využít, ale zatím jsem se musel bránit jeho divokým útokům. Ustupoval jsem až téměř ke stěně, tam jsem se zarazil a snažil se odolávat. Pravou nohu jsem měl daleko předkročenou, když profesor udělal krok a okovanou botou mi dupl na špičku lehkého střevíce. Bolestí se mi zatmělo před očima, a v příští chvíli mi u nosu blýskl hrot jeho kordu. Naštěstí jsem instinktivně škubl hlavou dozadu.

Teď jsem se rozhodl ho nešetřit. Vyrazil jsem prudce vpřed a v prvním nestřeženém okamžiku ho udeřil špičkou přes zápěstí, těsně za košem. Rheingold zasykl, trhl kordem stranou, já mu ho vzápětí vyrazil a o kus odkopl.

„Za to šlápnutí na nohu byste se mi měl omluvit!“ řekl jsem.

„Až poroste na svini peří a na huse štětiny!“ zachechtal se, „Pusť mě k mýmu kordu a já tě něco naučím!“

Poodstoupil jsem. Teď už jsem se ho nebál ani v nejmenším, protože drsný vychovatel mladých důstojníků byl na nejvyšší míru rozezlen a přestával být schopen kontrolovat svoje činy. Vyrazil proti mně a zasypal mě řadou prudkých útoků. Měl úžasnou sílu a cvik starého šermíře, o čemž svědčily šrámy na jeho tváři. Ale neznal pár maličkostí z taktiky, bez nichž se obejde důstojník, nikoliv však čínský či japonský šermíř holí. A tyhle maličkosti znal naopak kapitán Stephens.

Ve chvíli, kdy to nejméně čekal, jsem použil jedné z těchto fint – a v příští chvíli už letěl jeho kord opět obloukem k zemi. Současně jsem proti němu napřáhl špičku, takže se málem napíchl, jak po mně vyjel.

„Rithere!“ vykřikl druhý člen komise, „Tohle není podle pravidel! Držte se řádů, mladíku!“

„Dupání po nohou podle pravidel je?“ ptal jsem se a už opět se stavěl do střehu, neboť nezničitelný Rheingold bral znovu svůj kord. Tentokrát to ani netrvalo tak dlouho jako předtím a byl opět beze zbraně, navíc stál u stěny držen v šachu mým kordem. Prskal vzteky jako křeček, ale neříkal nic.

„Nechte toho, Rheingolde!“ řekl stařec s ryšavou bradkou přísně. „Nestačíte na toho kloučka!“

Propustil jsem ho, podal kord školníkovi a odcházel ke svým šatům. Neohlížel jsem se, dokud za mnou náhle nezapraskala volná parketa. Trhl jsem hlavou dozadu; vzápětí mi Rheingoldovy ruce sevřely hrdlo. Zalapal jsem po dechu, neboť to byly ruce silné jako svěrák. Zaškubal jsem sebou, ale záhy jsem pochopil, že se mu nevysmeknu. Stál trochu šikmo za mnou, udeřil jsem ho tedy loktem do břicha, současně se sklonil a přehodil ho přes hlavu. Nepustil se, tak jsem byl nucen udeřit jej znovu, sevřenými pěstmi do břicha. Rheingold hekl a jeho stisk povolil natolik, že jsem mu mohl rozpáčit ruce a odervat je od svého krku.

„Teď už tě mám dost!“ bylo první, co jsem dokázal vyslovit, když jsem opět nabral dech. Celý krk mě pálil jako oheň.

Rheingold povstal. Nevím, co chtěl udělat; v té chvíli jsem ho ranou do brady odhodil o kus dál, přiskočil k němu a přímým úderem hlavou jej vrhnul na stěnu tělocvičny. Nechápal ani, co se to děje; chytil jsem ho levou rukou pod krkem a vyťal mu z každé strany políček.

Oba návštěvníci i chudák ředitel na mne křičeli, ale já nedbal na nic, pro mne existoval jen Rheingold. „Co roste na svini?“

Rheingoldova tvář zrudla vztekem, pokusil se osvobodit. Vzápětí dostal znovu ránu pěstí, až mu vytryskla krev z nosu.

„Co roste na svini?“ řval jsem a mlátil ho jako četník vandráka, „Mluv, ty hajzle! Co roste na svini?“

„Pe...peří...“ zachrčel konečně.

„A na huse?“

„Ště...tiny!“ vyblekotal potlučenými pysky. Pustil jsem ho, poodstoupil a řekl mírně: „Tak se mi podruhý vyhni!“

Pak jsem přistoupil k trojici pánů: „Lituji, pánové, ale urážet se nenechám od nikoho!“

Stařík s ryšavou bradkou ani druhý muž se však netvářili nijak zle. Stařík dokonce pozvedl koutek úst v úsměvu: „Rithere, vaše způsoby jsou skutečně... poněkud... mohl byste mi prozradit, odkud máte tak pádnou ruku?“

Usmál jsem se a pokrčil rameny. „Od práce, pane.“

Zatvářil se, jako by mne litoval. „Vy chcete říct, že jste někdy... pracoval? Co jste dělal?“

„Oral, sil, vláčel, sklízel obilí, okopával brambory a v zimě kácel stromy. Málem od deseti let leží celé hospodářství napůl na mně, otec je invalida a maminku bych přeci dřít nenechal!“

Natáhl jsem si košili, límeček jsem si však zapnout nemohl; Rheingoldovy ruce nechaly na mém krku nepříjemné stopy.

„Byl byste skvělý mladý muž, Rithere – ovšem nebýt vašeho výstředního chování! Váš zvyk chodit po nejživějších ulicích města v námořnické uniformě s tím barevným papouškem na rameni je poněkud... nezdá se vám to trochu nevhodné?“

„Proč? Papouška jsem dostal darem! Baví mne i moje kamarády, on totiž mluví...“

„Každý papoušek přece mluví, mladý muži!“

„Každý ne. Někteří jsou dost hloupí. To je jako u lidí.“

„Nebudeme se o tom dohadovat! Zkrátka a dobře, jako chovanec naší vojenské akademie budete muset s těmi nesmysly přestat!“

Pohlédl jsem na něj asi velice hloupě, neboť se rozesmál: „Ano, jako student naší vojenské akademie! Přicházím vám nabídnout kariéru, mladíku! Stanete se vojákem, tedy námořním důstojníkem na válečné lodi a budete-li šikovný a schopný, budete možná jednou válečným kapitánem! Nebudou s tím žádné potíže, pouze po dokončení této školy absolvujete ještě závěrečný ročník kadetky. Slyšel jste přece, že se to tak někdy dělá! Potřebujeme mladé schopné námořní důstojníky, Rithere!“

„Vaše nabídka je velice lákavá, ale...“ řekl jsem opatrně.

„Cože?“ podivil se, „Snad nechcete říct, že odmítáte?“

„Můj otec mi vždycky říkal, že do pekla a na vojnu se nikdy nemám hrnout. A pak, má to i jisté nevýhody. Především bych se asi musel denně stýkat s lidmi, jako je váš Rheingold – a pak bych asi opravdu musel přestat nosit na rameni papouška. A já moc nerad měním svoje zvyky... a přátele!“

Stařík zrudl jako krocan. „Rozmyslete si dobře, co říkáte, mladíku! Uvědomte si, že vaše výstřednost a nepřístojné chování v kasinu na vás vrhá velmi špatné světlo! Jsme ochotni na leccos zapomenout, ale všechno má své meze...“

„I moje přizpůsobivost! Nenarodil jsem se, abych poslouchal kdejakého hulvátského kaprála nebo lajtnanta. Jsem svobodný člověk a tím chci zůstat. Nemám nic proti vám, pane a jsem ochoten se pozeptat mezi svými spolužáky, kdo by snad měl zájem mne nahradit ve vašich plánech – ale se mnou nepočítejte!“

Vtom promluvil druhý muž: „Myslím, pane Rithere, že si uvědomujete, že můžete být postižen za to, co jste právě spáchal: ztloukl jste profesora našeho ústavu a důstojníka armády! Něco takového se civilistům nepromíjí!“

„Vašeho Rheingolda, pane, s chutí a ochotou zmlátím znovu a víc, kdekoliv na něj narazím! Lituji, pánové, ale s chlapem, co se pokusil mě zabít, nebudu jednat jinak! Poroučím se vám!“

Srazil jsem před nimi podpatky a odešel co nejrychleji. Šel jsem do umývárny, tam strčil hlavu do umyvadla a nechal ji chvíli ve studené vodě. Pak jsem namočil kapesní šátek a ovázal si jej okolo krku. Teprve potom jsem podle možností zapnul kabát a vrátil se do své třídy.

Bylo tam prázdno – dost jsem se divil, neboť vyučování dosud pokračovalo. Usedl jsem na své místo, složil hlavu do dlaní a odpočíval. Netrvalo to dlouho a dveře se prudce rozlétly.

„Ať žije kapitán!“ zařvalo několik hlasů, sotva mne spatřili, „Sláva kapitánu Ritherovi!“

Vmžiku mě obklopili kamarádi a jen stěží jsem je uprosil, aby mě nezdvihli na ramena. Divil jsem se trochu, ale hned přestal. Kamarádi mě obklopili a křičeli jeden přes druhého, až mi hlava třeštila: „Ale dals mu, Charlie! To se hned tak nevidí, zmlátit Rheingolda! Počkej, až se o tom dovědí v kadetce, ti budou čumět! Kapitán Rither zmlátil jejich největšího rváče!“

„Já toho chlapa vůbec neznám!“ bránil jsem se, „Viděl jsem ho jen párkrát na ulici...“

„Zato my ho známe! To máš z toho, že nechodíš do hospody! Je to největší ochmelka a rváč a vodí se s těmi hošánky z kadetky jako jejich velitel! Nechybí v žádné rvačce!“

„A jak to vůbec víte – že jsme se bili?“

„Učitel nás pustil se dívat! Měli jsme nosy přitlačený na oknech, copaks nás neviděl? My viděli všecko – máš teda ránu!“

„To bylo dílo náhody – a trochu vzteku! Nikdy dřív jsem se přece takhle nerval, aspoň ne vážně!“

„Ale Charlie, snad se mu nechceš ještě omlouvat? Viděli jsme, že bojoval jako křivák, jako obyčejně – tak co?“

„Jenže pak mi nabízeli, abych přestoupil do kadetky. Kvůli tomu mě vlastně otravovali. A já... odmítl.“

Celou starou budovou otřásl jejich řev.

„A my pořád přemýšleli, co na tobě vlastně chtějí!“ smál se Tlustý Bertin, syn starosty města a výborný kamarád všech, kdo byli právě na suchu s penězi, „A oni tohle!“

„To jsou už na tom tak špatně, že přetahujou naše studenty?“ křičel někdo jiný, „A dokonce tebe, Charlie?“

„Seš dobrej kamarád,“ prohlásil Bertin, „Nadarmo ti neříkáme kapitán! To se musí zapít!“

„Počkej,“ uklidňoval jsem ho, „Takový odmítnutí budou považovat za urážku a můžou se mi docela dobře chtít pomstít. Nevím ještě co vymyslí, ale...“

„Co by ses bál? Zapomeň na to, je to jejich ostuda, ne tvoje! Tys byl napadenej a ty ses ubránil! Co si budou myslet o tom svým Rheingoldovi, ti může bejt jedno! Koukni, je po škole, tak jdem domů a v půl šestý na náměstí, jdem to oslavit – ne?“

Nejsem přítelem vysedávání po hospodách, ale všichni ostatní už byli připraveni a já měl nejasné tušení, že za sebe nebudu tuhle noc muset platit – takže jsem přikývl.

Odešel jsem domů, lépe řečeno do nájemného pokoje v podkroví, kde bručavá bytná ostražitě měřila šilhavýma očima moje skutky; naštěstí čisté jako lilium. Když jsem přicházel, nescházela samozřejmě u dveří, pochopitelně si všimla mého ovázaného krku a opovržlivě se ušklíbla. Nic jsem si z ní nedělal, neboť jsem jí zaplatil činži teprve předevčírem a mohl si tudíž dovolit ji považovat za čirý vzduch ještě čtyři týdny. Šel jsem tedy po rozvrzaných schodech do svého pokoje.

„Nazdarr, Charrlie!“ pozdravil mne červenomodrozelený papoušek, sedící volně na bidýlku uprostřed pokoje.

„Nazdar, Aro!“ hodil jsem aktovku na postel a svlékal si kabát. Pak jsem rozmotal obvaz na krku, vzal zrcadlo a prohlížel se.

„Jak ve škole, chachacha?“ zaskřehotal papoušek.

„Jo, to kdybys věděl!“ řekl jsem, namočil znovu obvaz a vrátil jej na původní místo. Pak jsem usedl ke stolu, vyndal z aktovky knihy a sešity a počal vyrábět úlohu z matematiky. Ara se procházel po mém stole, kloval do tužek a nahlížel mi současně přes rameno. Když jsem úkol dopočítal, uchopil jsem tvrdou kartičku papíru a drobným písmem na ni úkol přepsal. Ara mi podal v zobáku řemínek, tím jsem mu připevnil lístek na krk.

Fámu o tom, že můj papoušek je chytřejší než mnozí lidé, jsem si vymyslel sám a byl jsem na ni patřičně hrdý. Ara měl vrozeny značné vlohy pro řeč, naučil se zakrátko poznávat a zdravit všechny moje přátele, naučil se i některé další věty, které říkal buď sám nebo opakoval na můj tichý příkaz. Hodně věcí se naučil ode mne, například nadávat v několika cizích jazycích, což já zas uměl od strýčka Jamese.

Postupem času jsem ho vycvičil k zajímavé činnosti: s lístkem na krku odletěl k Hansovi, který mu přidal vypracovaný úkol z němčiny, pak k Bertrandovi, který dělal angličtinu a ještě k Hugovi, který uměl francouzštinu. Pak navštívil Tomase, který dělal úkoly z navigace, i když jen korigoval a opravoval moje výpočty. A už letěl k Tlustému Bertinovi. Tam dostával zob; potom oblítal za odpoledne všechny kamarády. Byl to triumf mého výcviku a já se nafukoval pýchou, když se mi podařilo ten řetěz vzájemně spolupracujích studentů propojit. Ale lidé v městečku se křižovali, když pestrobarevný pták proletěl ulicí a zapadl do otevřeného okna, aby z něho po chvíli zase vyletěl.

Seděl jsem po jeho odletu ještě chvíli u stolu a psal němčinu a angličtinu. Byl jsem zvyklý spoléhat se vždy jen na vlastní práci a tušil, že jazyky budu na moři potřebovat. Teprve pak jsem se uložil na prodřené kanape a usnul jako dřevo.

Probudil jsem se krátce po páté, krk a hlava mne nesnesitelně bolely. Umyl jsem se, znovu si zavázal rozedřený krk a začal se strojit do svého obvyklého oděvu. Mimo studentské uniformy naší školy jsem nosíval šedivý plášť, jaký nosil strýček James, široký opasek a na hlavě místo studentské cerevisky kapitánskou čepici se štítkem. Zatím se vrátil Ara; odvázal jsem mu lístky s úlohami, prohlédl svoji verzi a opravil chyby. Pak Ara usedl na moje rameno a šli jsme ven. Pátravý pohled bytné nás provázel jen kousek po ulici, než jsme se dostali na náměstí.

„Dobrý večer, kapitáne!“ pozdravil mne starý trafikant na rohu. Bůh suď proč, nekouřil jsem a místo novin četl knihy. Stejně tak nevím, proč mne vždycky uctivě zdravil místní holič, ačkoliv jsem nosil vlasy ještě o kus delší, než určovala móda, holil se sám a jeho zatuchlý kvelb navštěvoval jen s krajní nechutí. Několik starých bab na lavičce pod kaštanem na okamžik zmlklo a všechny mne pozorně sledovaly – nemohly se dočkat, až se dozvědí od mé bytné, co zas provedl ten mladý výstředník s tím papouškem. Ostatně pohledy ctihodných obyvatel města mne vždycky odsuzovaly. Všichni věděli, že jsem student a zazlívali mi přezdívku kapitán, mladické sebevědomí – a možná i toho papouška.

Mohutná pěst mne udeřila do zad a zahlaholil za mnou pivní hlas Tlustého Bertina: „Tak co je, kapitáne? Čekáme na tebe – stůl je zabranej, rychle pojď, než ti někdo obsadí místo!“

„Nazdarr, Berrtine!“ pozdravil Ara.

Vstoupili jsme do našeho hostince. Číšník se ukláněl až k zemi a z pódia hned spustila trojčlenná cikánská kapela: starý primáš s pořezanou tváří, jeho syn s dlouhými vlasy a šibeničním ksichtem, který hrál druhé housle a dcera, ta cinkala na tamburínu a tančila. Tuhle partu jsem viděl v hospodě poprvé. Bertin mě vlekl ke stolu, kde byla již shromážděna převážná většina spolužáků; ti mě přivítali nadšeným řevem a hned usadili mezi sebe.

„Co má být tohle?“ ukázal jsem na Cikány.

„Četníci je sebrali na silnici, zrovna když táhli do města,“ smál se Bertin, „Ale umluvili jsme je a přitáhli sem. Pozor na ně, Charlie, budou to šikovní zloději!“

„Nemám námitek – kde nic není, ani smrt nebere! Jak by u mne zloděj mohl najít něco, co nemůžu najít já sám?“

Tak nám Cikáni hráli a dokonce se i tančilo. Páni kadeti z konkurenční důstojnické školy se ani neukázali a bylo to jejich štěstí, neboť moji kolegové na ně měli žáhu.

Později v noci, když již byli všichni unaveni tancem i výtečným vínem, svalili jsme se ke stolu. Cikáni taky odpočívali, seděli v kuchyni a cpali se druhou večeří, přičemž vzbuzovali dojem, že mají chuť ještě na třetí a čtvrtou.

Bertin mne objímal kolem krku a pozvolna ochaboval. „Pověz mi, Charlie, na tvou čest! Je Ara obyčejný papoušek nebo má rozum, jak pořád tvrdíš?“

„Po pravdě řečeno, Bertine, nevím. Učí se hrozně rychle, líp než jiní ptáci. Viď, Aro?“

„Máš prravdu, Charrlie!“ zaskřehotal papoušek. To byla taky věta, kterou jsem ho naučil.

„A kdes ho vlastně sehnal?“

„Je to dar mýho táty, přivezl ho jednou z trhu. Byl v přístavu prodat obilí, který jsme sklidili a spal v hospodě. V tý hospodě seděl taky Portugalec s červeným šátkem na hlavě a s náušnicí v uchu, černý fousy, jizvu na tváři od špičky kníru až k ušnímu lalůčku. A pil jako duha!“

„Vyprávíš fantasticky! Tak se napijem na toho Portugalce!“

„Ten Portugalec měl jen dvě zavazadla: námořnický tlumok a klec s papouškem. S nikým se nebavil, jenom seděl a pil a když ho někdo oslovil, odpovídal akorát portugalskými kletbami. Seděl tam už dva dny a za celou tu dobu se ho nikdo neodvážil požádat, aby zaplatil. Když už byl opilej, padl nosem na stůl a psal a když se probudil, chtěl zas pít. V naší řeči uměl jenom jedno slovo: Kořalku! A to pořád opakoval...“

„Měl docela rozum,“ konstatoval Bertin, „Tak sem s ní! A proč mu nalévali, když nechtěl platit?“

„Měl za pasem dvě pistole a dýku. A vypadal, že časem zaplatí. Kromě toho mu nikdo nedovedl vysvětlit, že má platit. Až přišel táta, kterej umí taky pár slov portugalsky, a řekl mu to. Ten Portugalec byl hodně opilej, ale pobavilo ho to a začal se smát. Pak vytáhl z báglu hodinky, svoje dvě pistole a dýku a všecko to dal krčmáři. Ten mu znova nalil. Tak šel táta spát, a když přišel ráno, seděl Portugalec ještě u toho stolu a zas pil. A krčmář honem pro tátu, že Portugalec už propil všecko vyjma tu klec s papouškem. Teda, tu že propil taky, jenže nechce ji dát. Tak ho otec přesvědčoval, Portugalec se rozbrečel a nakonec klec tátovi vydal. Krčmář nevěděl, co s papouškem, tak ho táta koupil a když viděl, jak Portugalec pláče, přidal ještě zlaťák a poradil mu, aby už nepil. Jenže Portugalec prochlastal i ten zlaťák a když ho pak hospodskej vyhodil, šel k přístavu, postavil se na kraj mola, obrátil oči k nebi a začal strašně portugalsky klít. Nikdo mu nerozuměl, on řval nadávky na celej přístav – najednou se zapotácel a spadl z mola přímo do vody; snad ani neuměl plavat, protože se okamžitě utopil...“

„Tak na to,“ řekl Tlustý Bertin už ne tak vesele, a zvedl sklenici, „Abysme se neutopili...“

Zvedl jsem taky svou a zazpívali jsme poněkud ochraptělými hrdly odrhovačku o námořníkovi, který neuměl plavat a jeho holka bydlela na pevnině. Loď zastavila u břehu, kapitán ho nepustil a ten námořník chtěl přeplavat a utopil se. Smutná historka.

„Bertine,“ řekl jsem potom, „Ty se mi třeba budeš smát – ale já opravdu věřím tomu, že zvířata mají taky rozum, úplně jako lidi. Ne zrovna tyhlety, co žijou s lidma, ale divoký, šelmy a tak. V nich je něco, co my nikdy nemůžem pochopit...“

„Jdi... a co?“

„Něco jako.. odlesk dávný slávy! Oni přeci vládli celýmu světu, než se objevili lidi! Byli silný, mocný... co když taky rozumný?“

„A který myslíš?“ zvedl Bertin nechápavě svou sklenici.

„Velký šelmy – nebo vůbec šelmy. Pes, kočka, ti tě poslouchají a je na nich vidět, že ti rozumějí. Nebo koně, třeba! Já věřím, že zvířata jsou rozumný a moudrý, jenom v nich něco... usnulo a nedá se to probudit...“

„To by nemuselo bejt marný,“ zasnil se Bertin, „Takhle mít pár koní, který by sami mysleli! Lehl bych si do vozu, poručil koním, kam mají jet a oni by mě vezli a já bych si klidně spal jako nemluvně. A ráno bych byl na místě...“

„Jenomže by se ti mohlo stát, že by je omrzelo dřít se na takovýho lenocha jako seš ty. Potom by tě vyklopili z fiakru do řeky a rázem by ses probudil...“

Bertin se otřásl při té představě a znova se napil.

„Ale doopravdy,“ řekl jsem, „Až budu námořníkem, udělám všecko pro to, abych po nich našel aspoň nějaký stopy...“

„Tak na to, abys je našel brzy...“ řekl Tlustý Bertin, vypil zbytek ze své sklenice a pak klidně, spokojeně usnul na stole.


Několik dní se zdálo, že moje vítězství nad Rheingoldem mi zajistilo obdiv a úctu přátel i nepřátel a nic víc. Ale jak říká lidová moudrost: když se ti zdá, že všechno jde dobře, znamená to, že jsi něco přehlídl. Takže i já zakrátko pocítil, že neradno je zápasit se silnějším a hádat se s mocnějším. Pocítil jsem to, když mě zavolali do ředitelny a vysvětlili mi v dlouhém projevu s mnoha zbytečnými kecy, že sice jsem nejlepším žákem školy a že do mne skládali mnohé růžové naděje, ale že bohužel moje chování, a hlavně různé výstřednosti jim s politováním nedovolují...

„Chcete mě vyhodit?“ rozkřikl jsem se, „Chcete mě vykopnout těsně před závěrečnejma zkouškama? Chcete mi vzít možnost slušný obživy jenom proto, že jsem ztřískal jednoho mizeru?“

„Existují přece i jiné možnosti, jak získat dobré postavení,“ řekl mi ředitel, „Mladý člověk, jako jste vy, by neměl propadat skepsi a pesimismu. A měl by si uvědomit, že musí trochu krotit svoje city v některých vypjatých chvílích. Jste už dost starý, abyste to věděl.“

Na to jsem opravdu neměl co říct.

„Ano, je mnoho možností! Jednu jste odmítl, pane Rithere, studium na důstojnické škole. Ale máte ještě možnost začít jako obyčejný námořník! Jestli skutečně máte znalosti a schopnosti, určitě vyniknete i tam – a možná se s vámi za nějaký rok setkáme jako se skutečným kapitánem!“

Zaťal jsem zuby a řekl jenom: „Tak vám, pánové, děkuju za všecko, co jste pro mně dobrýho udělali. A co se tamtoho týče, však já se neztratím...“

„Ale já se ztratím!“ brečel mi do piva Tlustý Bertin, „Ty můj dobrej milej Charlie, co budu bez tebe dělat? Vždyť já bez tvýho napovídání a tvejch úkolů vůbec neudělám zkoušky! Copak je tohle vůbec možný, vyhodit nejlepšího žáka školy?“

A poptal se tatínka, jak řečeno starosty. Ten diskrétně zjistil, odkud fouká vítr: příkaz vyhodit mě přišel až ze zemské školní rady, kterou rozvířil pan Rheingold svým rozbitým nosem a pošramoceným sebevědomím. Proti tomu se nedalo nic dělat, takže jsme s těžkým srdcem uspořádali poslední, rozlučovací večírek.

Já vážně nejsem zlej člověk. Ale v tý hospodě se ukázal taky Rheingold s celou svojí tělesnou gardou nařvanejch buršáků. Tohle vážně neměl dělat, hlavně ne provokovat posměšky a hrubostmi. Nejsem žádnej rváč, ale toho večera došlo k mý první veřejný rvačce, která potom... no, zkrátka když jsem opouštěl tu hospodu, ležel Rheingold do bezvědomí ztlučenej pod hromadou svých žáků, rovněž v bezvědomí, nebo se tak aspoň tvářících, aby nedostali ještě přidáno. Ty jejich šavličky, pokud se některej opovážil je na mě tasit, jsem lámal přes koleno jako párátka. Po tom slavným vítězství jsme se s Bertinem a ostatníma, kdo nám pomáhali, vzali okolo krku a šli půlnočním městem, slavně zpívali svoje školní písně a slibovali si, že takhle dopadne každej, kdo se opováží provokovat kapitána Rithera a jeho věrný důstojníky.

Jenže po krásný noci přišlo ošklivý ráno, kdy jsem nasedl se svými skrovnými svršky do vlaku a provázen máváním a křikem kamarádů z nástupiště, odjel k domovu. A tím skončila moje studentská kariéra.

Otec se samozřejmě velice zlobil a byl bych jich dokonce pár slízl, ale mnohem víc bolely matčiny slzy, které prolévala mlčky, bez jediného slova výčitky. A nejvíc jsem si vážil názoru strýčka Jamese, který jenom zabafal z fajfky a řekl: „A co bys od něho vlastně chtěl, Charlie? (Otec se jmenoval jako já.) Je nachlup stejnej, jako jsi bejval ty. Má tvoji rvavou krev a tvoji tvrdou hlavu. A podle mýho názoru udělal dobře! I když nemá kapitánskej patent, má dvě zdravý ruce a chytrou hlavu – s tím se musí uživit!“

 


Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10