Bez COOKIEs je omezený přístup!

Plavba do neznáma

Zpět Obsah Dále

Rozumní lidé říkají, že ráno bývá největší zima. Ale mne za svítání probudilo vedro ještě horší než večer a v noci. Diana spala a po čele jí tekl pot. Nechal jsem ji spát. Taky námořníci spali většinou venku a ti, co zůstali v podpalubí, otevřeli aspoň všechny větrací otvory. Toby vylezl ve spodkách, jen pan Millard byl v košili.

„Něco přijde,“ hořekoval kapitán, „Bouřka, Charlie, a pořádná. Tohle nic dobrého nevěstí, musíte rychle dodělat ty lana, nebo to nepřežijem. Ještě, že jsi s tím už začal...“

„Ještě jsem neviděl mořskou bouři,“ řekl jsem, „Alespoň ne v jižních mořích...“

„Tak to něco uvidíš! Jestli přežijem, budeš se moct vytahovat, žes viděl smrt zblízka. Atlantik zažil zatím sedm mořských bouří a všecky přežil. Ovšem to jsme nebyli v tak mizerný situaci!“

„Tak co mám teda dělat?“

„Uvidíme,“ řekl Toby, „Doufám, že se ještě stačíme rozhodnout. Zatím dohlídni na to, aby práce brzo skončily!“

Námořníci se potáceli jako mátohy. Johanes neúnavně spouštěl do vody plátěné vědro, vytahoval vodu a poléval nás, ale voda byla teplá jako kafe a protivnější než obvykle.

„Kamarádi,“ promluvil jsem k nim, „Kapitán a první důstojník se domnívají, že přijde bouřka! Měli bysme vlítnout na ty plachty, než budeme v tom! Plachty musejí být v pořádku, uvědomte si, je to naše jediná záchrana...“

Chlapi se tvářili maximálně otráveně, ale někteří už něco na moři viděli a potvrdili ostatním, co se chystá, takže se pohnuli poměrně čile. Pot z nás lil, ještě jsme nic nedělali, a když jsme se dali do práce, bylo to pravé peklo. Slunce neuvěřitelně pálilo, všechny bolela hlava. Kalhoty jsme měli promočené během pár minut a po těle nám tekly potůčky, které slunce nevysušovalo. Každý měl strašlivou žízeň, ale ani napití nepomáhalo, za pár vteřin byly rty suché jako předtím.

Při tom všem ale chlapi pracovali. Žádný neklel ani nemluvil, maximálně usekl tu a tam slovo, když něco potřeboval od kamaráda. I ti největší lenoši a flákači začali dělat s chutí, neboť se všichni báli. Po desáté hodině jeden z námořníků slezl dolů a zůstal ležet na palubě – pan Millard konstatoval úžeh. Diana slezla dolů, namočila každému kus látky do vody a ovázali jsme si hlavy. Šátek se sice rychle propotil, ale přece jen trochu chránil proti žhavému slunci.

Stále ještě bylo bezvětří a na nebi ani mráček. Moře lhostejně šplouchalo o boky lodi a nikde se neobjevila jediná rybka, snad i ony byly zmalátnělé vedrem.

Okolo poledního jsme skončili práci. Ruce jsem měl rozedřené do krve a ostatní na tom nebyli líp. Ani Dianiny ruce nebyly v pořádku, i když jsem ji do žádné práce nehonil, více méně jenom nosila nářadí a pomáhala. Naposled jsem se přinutil zkontrolovat práci, ostatní už zatím slezli dolů. Potom jsem se spustil i já a potácel se po palubě ke kapitánovi.

Námořníci leželi na palubě a spali. Kapitán ležel na kavalci v kajutě a hlasitě chrápal, Toby dřímal opřen o kormidlo. Na kormidle seděl můj papoušek Ara, krákoral a zlobil se, neboť nedostal nic k jídlu od samého rána. Ale neměl jsem sílu mu něco dát, svalil jsem se do stínu a usnul také.

Probudilo mne chrstnutí vody do tváře. Otevřel jsem oči a spatřil Dianu. Oči jí horečně planuly, tvář byla šedivá únavou. Košile a kalhoty se daly ždímat od potu.

„Co je?“

Ukázala hlavou k západu. Otočil jsem hlavu tím směrem a viděl na obzoru stahující se tmavé mraky.

„Myslela jsem, že bys o tom měl vědět...“

Zvedl jsem se na nohy. „Bojím se, že máš pravdu.“

Vstal jsem a šli jsme k zábradlí, kde bylo vědro na vodu. Plavčík Johanes tam ležel nahý, roztažený jako žába na palubě, spal jako dřevo. Zakopl jsem o něj, ale neprobudil se.

Nabral jsem do vědra vody a nalil si ji na hlavu.

„Polej mě taky trochu!“ požádala Diana. Učinil jsem tak a ona přece jen trochu obživla.

„Jdi a pobuď Tobyho! Polej ho, on vstane!“

Šel jsem probudit kapitána. Diana radši nejdříve vzbudila Johanese. Když poznal, co se děje, na nic se neptal a pomohl jí zburcovat posádku.

Kapitán spal ve stejné pozici, pouze vodou jsem ho probudil, aby otevřel oči. Krátce jsem mu řekl, co se stalo, on vstal a vyšel na palubu. „Jo, máš pravdu! Jste hotoví?“

„No... podívejte se!“ ukázal jsem na plachty.

„Sláva, ještě že tak. Bude to potřeba...“

Námořníci se kvapně budili, jeden druhého. Toby pobíhal kolem a rozčiloval se, neboť ho bouře znervóznila až příliš.

„Nechte toho polejvání, chlapi! Za chvilku nás poleje Neptun, že nebudem vědět, kam tu vodu hnát! Zavřít průvlaky do podpalubí, upevnit všecko na palubě! Budem se pěkně kymácet! Harry ke kormidlu, šest chlapů k pumpám! Charlie, ty velký plachty hned skasat, v bouřce nejsou na nic! Kluci, vy se k čertu nepleťte!“

Dal jsem rozkaz a sám v čele námořníků lezl na stožár, skasat plachty. Doufal jsem, že to nová lana udrží po dobu bouře.

Trochu se ochladilo a zafoukal příjemný, ač nárazový větřík. Loď udělala několik poskoků a pak, i když pomalu, se rozjela směrem k východu. Přestože jsme skasali plachty, její rychlost se zvyšovala. Chlapi nebyli zvyklí pracovat na stěžních při plavbě a fakt, že plachty se nadouvají a je těžké je zvládnout, jim byl novinkou. Předtím visely zplihle a nehrozily někoho plácnout a shodit, teď tomu jeden nešika unikl jen kouzlem.

Když se nám podařilo plachty skasat, byla obloha olověně šedá a moře zežloutlo. Modročerné a fialovočerné mraky zaplnily už celou jihozápadní část oblohy, občas se v nich objevovaly sinalé blesky. Muži měli šedivé tváře a hovořili tiše a bez kleteb. Konečně držela celá posádka pohromadě, všichni ochotně a bez diskusí poslouchali rozkazy. Toby a kapitán to organizovali, já se vykašlal na svoje nadřazené postavení a dělal všechno jako obyčejný námořník. Dokonce i první lodník Hesson přiložil ruku k dílu, což byla známka skutečného nebezpečí.

„Charlie,“ řekl mi Toby, „Jdi prohlédnout záchranné čluny!“

„Myslíš, že je to tak vážný?“

„Opatrnosti nezbývá. Hlásil mi Hesson, že jeden z nich teče. Podívej se na to...“

S Johanesem a Françoisem jsme prolezli čluny a prohlédli je. Někdo z posádky nás při tom viděl a už kolovaly pověsti:

„Kontrolujou se čluny! Půjdem ke dnu, hoši...“

Čluny nebyly v nejhorším stavu, občas byly zapotřebí při vyloďování a jakž takž udržovány. Jeden byl naražený, ale nezdálo se, že by musel zákonitě ztroskotat. Dokonce byly ve všech člunech vaky s potravinami a láhve s vodou, což je na podiv. Posádka zřejmě se ztroskotáním napevno počítala.

Slezl jsem do podpalubí k pumpám. Byli tam většinou pracovití staří námořníci, kteří s pumpami uměli zacházet. Ujistili mě, že se na to nevykašlou ani u toho neusnou či neomdlejí, ale za to jsem jim musel slíbit, že kdybychom šli ke dnu, upozorním je a nevezmu roha, než vylezou, jak by to učinili jiní.

Vylezl jsem zase na vzduch. Diana seděla na zábradlí a dívala se zamyšleně na černé mraky. Obrátila ke mně oči – byli tam jiní, tak jsem jí položil ruku na rameno a řekl: „Tak co, chlapče, bojíš se?“

„Nebojím. S tebou se nebojím.“

„Já tady zmůžu starýho kozla! Umíš aspoň plavat?“

„No – snad se neutopím.“

„Dokud jsem živej, tak se neutopíš. Kdyby se něco dělo, pomůžu ti. Drž se mě, umím plavat dobře.“

„Qui, Charlie...“ řekla – a znělo to jako chérie.

Doneslo se k nám vzdálené zahřmění.

„Nezlobíš se, žes mne... přijal?“ ptala se opatrně.

„Ne, nezlobím. Jseš šikovnej... kluk.“

Stiskl jsem jí rameno. A ona pochopila.

Loď se otřásla pod náporem větru.

„Kdo nemá co dělat, do podpalubí!“ nařídil jsem, „Začíná to, tak zmizte z paluby, tady není promenáda! Ty taky, Françoisi!“

„Ale já chci být s tebou...“

„Já mám práci. Schovej se!“

Johanes vzal Dianu za ruku a táhl ji do průvlaku. Obrátila na mne oči a zatvářila se, jako když se loučí.

Kormidlo převzal první kormidelník. Postavil jsem se vedle něho a čekal, co se bude dít. Vedle nás stál kapitán a Toby. Oba měli gumové pláště s kapucemi a tvářili se vážně.

„Nevypadá to zle,“ soudil kapitán, „Směr, kormidelníku?“

„Východoseverovýchod, pane!“

„Můžeš o tři čárky na východ?“

Kormidelník se opřel do kola. Pomohl jsem mu, ale otočili jsme maximálně o dvě čárky, víc nešlo.

„To stačí. Držet! Zaklínuj ho..“

Přistrčil jsem klínek.

„Teď by se nám hodil parní stroj,“ řekl Toby, „Kdybysme ho měli v pořádku, utekli jsme tomu ještě včera. Dneska jsme mohli bejt o kus dál a než by nás to dohonilo, byli jsme u Indickejch břehů. Zatracená smůla...“

Kapitán na mne kývl, abychom poodešli víc na záď.

„Nechci nic říkat, Charlie, ale nezdá se ti, že toho kluka, cos sebral v Egyptě, moc rozmazluješ? Namořníkům by se mohlo zdát divný, že na každýho řveš, každýho tlučeš, rveš se a hádáš, ale kluka necháš bejt a ještě se o něj staráš jako chůva. Zdá se, že je to klacek nevychovaná a bude stejně línej jako Johanes a ti ostatní – a ty ho ještě kazíš...“

Rozesmál jsem se. „Jenom mezi námi, kapitáne, François není kluk. Je to holka – ale zjistil jsem to až včera.“

Kapitán zrudl jako vlčí mák. „Ty lotře! Ty darebáku, syčáku, lumpe... co tě to napadlo tahat ženskou na loď?“

„Říkám vám, že jsem to nevěděl! Kdyby jo, předám ji někde jeptiškám a nebabrám se s ní! Tvrdila, že je kluk a vypadá tak, na mou duši. Je jí čtrnáct, kapitáne, co s ní můžem dělat? Však ji v prvním přístavu vysadíme...“

Zaťal pěsti, jako by mne chtěl praštit. „Já bych tak ti jednu střihnul... víš, co to udělá s posádkou, až se to dovědí?“

„Doufám, že to neřeknete...“

„Jseš nezodpovědnej a lehkomyslnej jako malý děcko!“ řekl a otočil se ke mně zády.

Udeřil do nás první náraz deště. Pod tím náhlým přívalem se celá loď otřásla jako kůň pod ranou biče. Ve vteřině jsme byli mokří na kůži, ostatně já toho moc oblečeno neměl. Kapitánovi a Tobymu nebyly pláště nic platné, maximálně je trochu chránily před ostrými nárazy kapek. Kormidelník, opřený o kolo, který se nemohl nijak bránit, toho schytal nejvíc. Námořníci, kteří byli na palubě, se kryli za zábradlí, sudy a bedny. Setmělo se, blesky nad námi občas prořezávaly tmu jako ohnivé šípy. Loď se kymácela sem a tam, občas nás zalila vlna slané vody. Držel jsem se lana u stožáru a přitom sledoval, co se děje s plachtovím.

Tak jsme tančili na hřebenech třicetimetrových vln nekonečně dlouho. Ztratil jsem pojem o čase, o směru plavby i o tom, zda vůbec plujeme. Občas jsme se nacházeli v kotli mezi vířícími vlnami, občas nás vlna zas vynesla na vrchol a viděli jsme široko daleko jen zpěněné vody a bělostné hřebeny nad černými vlnami, poskakující jako bílí koně po tmavé pastvině. Prázdný sud od petroleje, který byl špatně přivázán, se uvolnil a koulel po palubě sem tam, až jej nějaká silná vlna nadzvedla a přenesla přes zábradlí, kde okamžitě zmizel ve vlnách.

„Ještě, žes dal nový lana,“ křičel kapitán, „Panenko Maria, svatej Patricku, stůjte při nás! To bude ještě trvat...“

Prohlédl jsem si kompas. Ručička lítala jako poblázněná, ale pluli jsme asi na východ, k indickým břehům. To nebylo nejhorší, maximálně se nám podaří najet někde na břeh a zachránit se. Mnohem víc jsem se bál ztroskotání na širém moři.

Celé odpoledne jsme se hnali jako šílenci bouří, zaléváni přívaly vody. Teprve k večeru bouře trochu ustala, vítr se změnil a hnal nás teď k jihovýchodu. Nicméně déšť nepřestával a bouře s námi házela jako děcko ořechovou skořápkou v umyvadle. Podvolil jsem se naléhání kapitána a šel si lehnout. Do své kajuty jsem však nešel, vlezl jsem mezi posádku do podpalubí a složil se na kavalec mezi Dianu a Johanese. Chtěl jsem je uklidňovat, ale jakmile jsem ulehl, usnul jsem jako dřevo.

Probudili mne uprostřed noci, námořník, který přiběhl z hlídky na přídi. Viděl prý v dálce nějaké světlo a nevěděl co to je, snad nějaká loď. Vyběhl jsem na palubu a zíral do tmy. Několikrát se mi zdálo, že vidím záblesky světla, ale nedostali jsme se dost blízko, abych mohl zjistit, co je to za loď a co je příčinou světelných signálů. Snad nějací nešťastníci hynuli ve vlnách Indického oceánu – a my jim nemohli pomoci, loď byla prakticky neovladatelná a byli jsme hnáni bouří do neznáma stejně jako oni.

Na hlídce se mnou zůstal Toby a kapitán šel spát. My zůstali na palubě až do svítání, kdy přišel kapitán a spát šel zas Toby, sotva už se držící na nohou.

Po rozednění bylo mou první starostí zkontrolovat plachty. Všechno zatím vydrželo bouři na výbornou. Doufal jsem, že naše práce byla přece jen k něčemu, a kapitán s tím souhlasil.

„Jak dlouho bude tohle trvat?“ ptal jsem se.

„Dokud to nepřestane. Den, dva, týden. Dýl ne...“

„A kam nás to asi nese? Tam není žádná pevnina!“

„Na moře. Cesta se trochu protáhne, skončíme-li ji. Budeme si to brázdit Indickým oceánem. Potom, až to trochu poleví a bude se moct manévrovat, budeme křižovat, abysme se dostali k pevnině. Když nemáme stroj, je to jako za Kolumba...“

„Hezký.“ řekl jsem a šel se najíst.

Po snídani vylezli na palubu zvědavci, přes studený déšť, který nás stále zaléval. Se zvědavci samozřejmě Johanes a Diana, kteří přiběhli ke mně a tahali rozumy. Nepodařilo se jim to, sám jsem nebyl o moc chytřejší než oni. Potom začal foukat ostrý nárazový vítr, který občas lodí nebezpečně kymácel, takže jsem je zahnal pryč. Jen Harry zůstal a držel kormidlo.

„Tenhle vítr nejni dobrej! To je na prd, Charlie, určitě se něco stane! Uvidíš...“ říkal a plival do dálky po větru.

Považoval jsem to za plané sýčkování a zamířil k průvlaku, abych se podíval na pumpy. Ale vtom jsem zaslechl zapraštění na hlavním stožáru. Podíval jsem se tam a zjistil, že ráhno hlavní plachty se dostalo do kolize s nějakým lanem, které se uvolnilo, nevydrželo a zlomilo se. Plachta samozřejmě nevydržela taky, uvolnila se z vazů a rozvinovala se, napřed na pravé straně, čím dál víc i uprostřed. Ráhno, ač zlomené, viselo na lanech a tlouklo o stěžeň.

Loď se trochu naklonila na stranu, vítr se zběsile opřel do rozvinující se plachty a naše rychlost se zvýšila. Z kajuty vyběhl kapitán a díval se nahoru.

„Charlie, tohle nejde! Když se rozvine hlavní plachta, může nás vítr překotit! Chystá se ještě větší vichřice, znám to – do té doby musí být skasaná, nebo třeba useknutá!“

„Dobře. Skasáme ji...“ Rozběhl jsem se k otvoru do podpalubí. „Potřebuju nůž, sekeru a nějaké úvazkové lano!“

„Co se děje?“ ptal se Hesson.

„Zlámalo se ráhno hlavní plachty. Je potřeba ji přitáhnout, rozvinuje se.“ řekl jsem, namotávaje si lano na tělo.

„To na to chceš jít sám?“

„Když se někdo nebojí, tak pojďte se mnou!“

Muži vystrčili nosy z průvlaku, pak řekl Hesson: „Teď přeci nepolezem na stožár! Usekni ji, ať ji čert vezme!“

Zasunul jsem nůž a sekeru za opasek a lezl nahoru. Loď se nebezpečně kymácela, nechtěl jsem se ani dívat dolů. Naštěstí hlavní plachta není nijak vysoko.

Ve chvíli, kdy jsem obkročmo usedl na zbytek ráhna a prohlížel si, co by se s tím dalo dělat, zakymácelo se náhle ráhno jinak než od větru a vyšvihla se na ně zmáchaná postavička v námořnické uniformě. „Co je potřeba dělat?“ ptal se Dianin hlas.

„Co ty tady děláš?“ utrhl jsem se na ni, „Plav dolů!“

„Neboj nic, lezu jako vever! Pomůžu ti!“

„Jako co?“

„Takový zvíře rezavý s vocasem...“

„Veverka?“

„No. To je dlouhý. Lepší kratší. Myš, krt, sysl, jež...“

„Stejně tady nemáš co dělat! Koukej, ať jsi dole!“

Zasmála se. „Neřvi, leze za mnou Johanes. A dolů mě nedostaneš, to bys mě musel shodit. Co chceš pomoct?“

Prohlížel jsem si ráhno. „Je to zlomený, ale lana to udrží. Buď tady a s Johanesem tahejte za tohle lano. Držte pevně. Slezu tam a podívám se, jestli by to šlo upevnit.“

Johanes si zatím sedl vedle Diany. Zmáchané zrzavé vlasy mu lezly do očí, potřepával hlavou a nadával. Zabrali za lano a nalomené ráhno se poněkud napřímilo. Postavil jsem se nohama na lano, chytil se ráhna rukama a ručkoval až ke konci, kde povolil vaz plachty. Tam jsem lehl na ráhno, uchopil plachtu a přitahoval ji k sobě. Šlo mi to jako psovi pastva, lana, ráhno, plachtovina, všechno bylo mokré, kluzké a nepoddajné. Taky, hlavní plachta je největší, která na lodi vůbec je, a dá práci ji skasávat i za sucha a v klidu.

Po chvíli marné námahy jsem pochopil, že ji musím odseknout. S pocitem zadostiučinění jsem seznal, že vaz, který povolil, byl jedním z těch, které jsem nedal vyměnit. Moje vydržely, byla to chyba dřívějších velitelů, že to neudělali včas. Ale to mi teď nebylo nic platné, musel jsem vlézt zpátky ke stěžni, přeřezat plachtu, zbytek ráhna a lana, která držela ulomený kus a pak to všecko hodit přes palubu. Johanes mne zajišťoval, ale Diana, která byla jako všecky ženské strašlivě neposlušná, se vyklonila a pomáhala mi vlastním nožem odsekávat lana.

„Neblázni, Françoisi!“ křičel jsem, „Jedeš odsud...“

Usmála se na mne. Čistě žensky a pohrdavě. Chtěla něco vykřiknout v odpověď, ale náhlý náraz větru zakymácel lodí, zakolísala a ztratila rovnováhu. Nůž jí vypadl z ruky a zmizel ve vlnách, Diana sama se při pádu zachytila jednou rukou jakéhosi lana a zůstala se houpat nad propastí.

„Diano!“ zařval jsem, „Zatracená huso... drž se, k čertu...“

Zarazil jsem nůž do dřeva stožáru a sručkoval o pár metrů dolů, abych se k ní dostal. Viděl jsem její vyděšené oči, křečovitě svírala kluzké mokré lano a bylo vidět, že dlouho už nevydrží. A při tom byla tak daleko, že jsem na ni nemohl dosáhnout! Zasunul jsem jednu nohu do uzlu lana a vyklonil se.

„Diano, chytnu tě, až se loď zhoupne!“

Zamrkáním dala najevo, že souhlasí. Čekal jsem, až vítr zacloumal lodí, Diana prolítla vzduchem a já ji v tu chvíli uchopil za ruku. Pustila se lana a chvíli mi visela na ruce, pak jsem ji vytáhl k sobě, popadl ji druhou rukou kolem pasu a vyzvedl. V té chvíli zprudka vydechla, položila mi hlavu na rameno a omdlela vysílením.

Opravdu nevím, kterou z bohatých zásob kleteb jsem použil. Kousek pode mnou bylo dřevěné vraní hnízdo, plošina ze dvou prken dva metry krát metr. Podařilo se mi snést ji tam, položil jsem ji a pokoušel se ji křísit. Johanes sklouzl za mnou.

„Diano... k čertu, tak se prober! Už je to dobrý...“

„Proč mu říkáš Diano?“ vyjevil se ten kluk.

„Protože je to holka, ty moulo! Ale drž hubu!“

Johanes dlouze, uličnicky hvízdl. „No páni! Teda, ty máš kliku na průšvihy!“

„Byl bych si to rozmyslel, kdybych to věděl! Tak Diano, probuď se... jseš v bezpečí a nic se ti nestalo...“

Diana otevřela modré oči. „Kdybysem to bejval věděl, tak bysem sem nelez. Už nikdy nepolezu na stožár. Nejsem až takovej vever, jak jsem si dycky myslel.“

„To si ještě povíme! Teď se vzchop a slez dolů!“

Posadila se, opírajíc se o mne. „Jsem v pořádku, Charlie...“

„Johanes ti pomůže dolů.“ rozhodl jsem.

„Já sem taky rád, že seš zdravá...“ řekl Johanes.

Diana se na něj podívala a pochopila, že je prozrazená. „Aha... Charlie, děkuju za zachránění.“ Objala mne a políbila na tvář, nestarajíc se o plavčíka.

„To máš tak za co! Ale svět mi bude do smrti vyčítat, že se tě jednou provždy nezbavil...“

Zasmála se, potom se zvedla a s neuvěřitelnou opatrností vydala na cestu dolů. Já vylezl zpátky nahoru, odsekal zbytky ráhna i s plachtou a vázáním a pak to všechno nechal spadnout do moře. Teprve potom jsem slezl dolů. Nahlédl jsem do kotce, Diana byla živá a zdravá, Johanes ji napájel horkým čajem a říkal jí Françoisi, všechno bylo tedy v pořádku.

„Dobře, Charlie,“ řekl mi kapitán, „Zaplať Pánbůh, že jste to zlikvidovali. Ale tu akrobacii jste si mohli odpustit...“

„Taky si myslím.“ řekl jsem a šel do své kajuty.

„Nazdarr, Charrlie...“ zaskřehotal papoušek.

„Nazdar, Aro.“ řekl jsem a dal mu ořech. Zamrkal na mne jedním okem a zakrákoral něco, co ještě nikdy neřekl:

„Nazdarr, Diááno!“

„Spánembohem, troubo.“ řekl jsem a dal mu ještě jeden ořech.


K večeru bouře ještě zesílila, hnala loď nevídanou rychlostí a házela a mlátila jí tak, že se na palubě nedalo přecházet, jen skákat a chytat se výstroje. Kormidlo drželi s Harrym další dva námořníci a měli co dělat, aby udrželi loď jakž takž v rovině. Z oplachtění nám vítr udělal trhací kalendář, horní plachty orval jako listí, ale nebylo třeba už zasahovat (ani to nebylo možné), vítr plachty zkrátka urval a odnesl i s ráhny a výstrojí. Boky a dno lodi propouštěly spoustu vody, pumpy taktak stačily všechno vyčerpat. Před večerem jsem prolezl všechny kouty, abych zjistil, kudy to sem tak hrne, ale žádnou díru jsem nenašel, vše proniklo spárami, nedostatečně zadehtovanými.

Bouře trvala celou noc. Při té příležitosti jsme přišli taky o kompas, do kterého Harry jednu chvíli vletěl hlavou a rozbil skleněný kryt s číselníkem. Ostatně na směru cesty v téhle chvíli moc nezáleželo, už proto, že jsme jej nemohli nijak ovládat.

Teprve před svítáním se vítr utišil a hnal nás teď už jen tak střední rychlostí. Houpání a kymácení ustalo, zase se dalo chodit po palubě, ustal i déšť. Posádka vylezla ze svých děr a dělala úklid, to jest házela přes palubu vše, co se rozbilo a už nebylo k ničemu. Prolezl jsem s Tobym znovu podpalubí, do některých spár jsme nacpali koudel, zamazali tmelem a usoudili, že to vydrží.

Dianin slib, že už nebude lézt po stožárech, jsem nebral moc vážně, ale doufal jsem, že to dodrží aspoň pro dnešek. Samozřejmě se zachovala jako žena a slib nedodržela. Našel jsem ji na ráhně, kde se tvrdošíjně hádala s Johanesem, že přece včera nemohla tak hloupě spadnout. Vyšplhal jsem a hnal ji dolů, ale přítomní chlapi odporovali, že se to pan François přece musí taky jednou naučit a že kdo už jednou visel smrti v tlamě, tomu se dlouho nic nestane a umře přirozenou smrtí. Pan François se pochechtával a měl ze mne švandu.

Po inventuře plachet si mne zavolal kapitán. „Všecko je to špatný, Charlie. Kompas je rozbitej a můj kompas v kabině ukazuje každou chvíli něco jinýho, nevím proč. Prohlížel jsem ho, asi mu ublížil náraz. Nebo je možný, že plujem do kruhu...“

„Tím chcete říct, pane, že nevíte, kde jsme?“

„Chápeš rychle a dobře – přesně tak! Je zapotřebí postavit někoho na hlídku do hnízda na stožár, aby dával pozor na nějakou loď nebo zemi. Bouře nás zanesla hezký kus do oceánu a nepočítám, že bysme se někam dostali, ale je užitečný vědět, na čem jsme.“

„Já bych myslel, jestli by se nedalo obrátit na sever! Jistě bysme narazili na indický pobřeží!“

„Jo, ten nápad jsem měl taky. Ale jelikož vítr vane dost ostře k jihovýchodu, teda aspoň myslím, není to tak jednoduchý. Ledaže bys větru poručil – nebo se s ním porval!“

„Chm!“ řekl jsem moudře, „No... já jdu postavit tu hlídku!“

„Jo, to udělej...“

Odběhl jsem na příď, kde se flákala Diana. „Françoisi, ty tak rád lezeš po stěžních! Tak se seber a vylez si na pozorovatelnu na předním stožáru. Za dvě hodiny tě někdo přijde vystřídat. Lodi a pevniny včetně ostrovů hlas dolů dle platných předpisů...“

„Zum befehl, herr komandant!“ zašklebila se Diana, „Nechceš tam jít se mnou a ukázat mi, jak se drží hlídka?“

„Zrovna moc ne, ale polezu, abych si prohlídl horní plachty. Vrcholová je v tahu, ale ty ostatní by možná šly...“

Takže jsme zas lezli po ráhnech. Diana první, vlezla si do koše a vážně se rozhlížela po prázdném obzoru. Já zatím zjistil hanebný stav plachet a znechuceně usedl na okraj koše, abych si odpočinul.

„Charlie,“ řekla Diana, „Chtěla jsem říct, že ti moc děkuju. Za ten včerejšek. Byla jsem blbá, že jsem tam lezla...“

„No, dohromady se nic nestalo...“ zabručel jsem. Nemám rád, když mi někdo děkuje. Zvlášť ne takový holky.

Pohladila mě po vlasech. „Charlie, kdyby... kdybych byla velká a krásná dáma, kdyby mi narostly vlasy a nosila jsem holčičí šaty... líbila bych se ti?“

Pohlédl jsem na ni pozorně, s co největším despektem. „No, kdybys vypadala jako ženská, tak možná. Jenomže do tý doby ještě uteče hodně vody...“

Ani moje posmívání jí nijak nevadilo. „Když jsem byla malá holka, představovala jsem si prince z pohádek. Já myslím, že vypadali asi jako ty. Seš takovej...“

„Jo, jasně. No, tak nazdar.“

A jel jsem dolů, div jsem se nepřerazil. Na trapasy byla teda daleko lepší než na cokoliv jinýho. Jenomže, sotva jsem byl kousek nad palubou, vyklonila se zas a ječela za mnou:

„Charlie... vidím zemi!“

„Opravdu?“

„Na mou duši, na sto hříchů!“

Lezl jsem zase s vyplazeným jazykem nahoru. „Jestli je to nějakej blbej trik, abych se vrátil, tak tě vytahám za uši!“ varoval jsem ji, sotva jsem přelezl do hnízda.

Diana mi vítězoslavně, beze slova ukázala k obzoru. I já jsem viděl úzkou černou čárku, která rozhodně musela něco být.

„Máš pravdu, je to země. Děkuju, Diano.“

„Jen abys viděl, že pokaždý nekecám.“ řekla spokojeně.

Tak jsem jí dal pusu na tvář.

A pak jsem se vyklonil z koše a vykřikl:

„Země na obzoru!“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10