Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vpád divokých opic

Zpět Obsah Dále

Neměl jsem žádnou možnost měřit čas a po pravdě řečeno, ani moc zájmu se o to starat. Snad jen podle úplňků nebo toho, jak se mi prodlužovaly vousy. Nesporným měřítkem byla údobí dešťů. První jsem prožil v době, kdy jsem se zotavoval ze zranění v jeskyni, druhé během doby, kdy Ráa nosila mláďata. Teď uběhlo třetí, což znamenalo, že jsem tady už víc než rok. Nijak mi to nekazilo náladu, i když bych se byl rád podíval domů.

Toho dne jsme byli na lovu. Ráa vysvětlovala tygřatům zásady stopování a já se poohlížel po okolí, kde by se dalo co ulovit, když jsem náhle narazil na velké stádo jelenů a laní, které se tryskem hnalo k jihu, k řece. Téměř si mne nevšímali a mohl jsem tedy zabít jednu laň a přinést ji tygrům. Stádo přeplavalo řeku a zmizelo na tygřím území v džungli.

Neřekl jsem o tom Ráe nic a to byla zřejmě chyba, ale na to jsem přišel až mnohem později. Vrátili jsme se do tábora, srnu rozsekali a najedli se, tygři hned, já až po opečení masa. Potom se tygříci vykoupali v řece (zlákali i mne) a šli spát, neboť si po dobrém obědě rádi zdřímli ve stínu. Já zůstal u řeky a celé odpoledne piloval a brousil svoje těžké tvrdé šípy. Konečně se Aflargeo probudil a vyzvídal, jak se vlastně střílí z luku. Dokázal drápy udržet luk, tak jsem mu to ukazoval a tygr zkoušel střílet sám. Ačkoliv byl ještě malý, měl v tlapkách značnou sílu.

S večerem se do tábora jako bouře vřítil Kriwo a hnal se rovnou ke mně. „Charry, rychle utečte! Blíží se Mussuri!“

„A mám se zbláznit? Co je to Mussuri?“

„Zvířata. Veliká, divoká zvířata.“

„To je toho! Jaká? Jak vypadají?“

„Jako ty!“ řekl upřímně, „Jsou hrozně ošklivá, černá a veliká.“

„Tak to ti moc děkuju! Ale vážně, co je to zač?“

„Já je znám,“ řekla Ráa, „Ty jim říkáš opice, ale tohle jsou veliké opice, moc veliké a celé černé.“

„A proč bychom měli utíkat před nějakými opicemi? Já se nějakých místních orangutanů nebojím!“

„Je jich mnoho, táhnou krajem a všechno zabíjejí,“ vysvětloval Kriwo, „Já je ještě neviděl, ale Karran a jiní. Když tudy táhli před lety, zabili všechny vlčice i vlčata. Vlci byli na lovu a Mussuri obklíčili doupata. Zabíjejí Arminy, tygry, leopardy, vlky, psy, medvědy... jsou šílení.“

„Jsou to rozumné šelmy?“

Kriwo poněkud zrozpačitěl. „Myslím, že jsou Zelenoocí. Ale jejich náčelníci jsou... Armini, kteří ztratili rozum. Mussuri se často stává, že ztratí rozum. Takového si pak zvolí za náčelníka a on je vede. Všechno zabijí a snědí, co se dá. Až zničí celý kraj, odtáhnou jinam.“

„Proč s nimi někdo nezatočí, jak si zasluhují?“

„Mussuri je mnoho a jsou silní. Tygři proti nim postaví obranu, až se dostanou blízko k jejich sídlům. Ale Mussuri málokdy jdou tak daleko. Časem je šílenství přejde.“

„Co budou dělat vlci?“

„Přejdeme rychle na tygří území, za řeku. Pak budeme utíkat. Mussuri postupují pomalu, snad nás nedohoní. Máme malá vlčata. Karran dal příkaz, že musí být zachráněna, děj se co děj. Radím vám, přejděte taky za řeku!“

„Jenže to je tygří území, kam nám Wahirr zakázal přístup. Nesmíme tam, já ani Ráa.“

„To je šílenství! Teď se přece ani Wahirr nebude hádat o nějaké svoje hloupé příkazy!“

„Ať se děje co chce, já zůstanu tady. Mám dvě dobré ručnice, revolver a když na to přijde, taky luk a šípy. Nebudu se bát nějakých zatracených opic! Ráo, ty doprovodíš tygřata do bezpečí. A pozdravuj pana Wahirra!“

„Já zůstanu s tebou!“ ozval se Aflargeo, „Budu střílet z luku!“

„Nebudu se doprošovat o žádnou milost,“ pronesla Ráa vážně, „Já věřím, že dokážeme útok odrazit. Každý se bojí pušky, i Mussuri.“

„Rozhodnuto,“ řekl Reggio hlubokým drsným hlasem, aby dal najevo, že je příští tygří král, „Zaženeme ty opice!“

„Tak to ne,“ bránil jsem se, „Vy mi tady k ničemu nebudete! Radši utečte s vlky, já to vyřídím i bez vás!“

„Ale já už umím nabíjet tvoje pušky!“ chlubila se Diana, „Budu podávat náboje! Umím bojovat...“

„Moje mláďata zůstanou!“ řekla Ráa hrdě.

„Blázni!“ Kriwo se otočil a upaloval, jen za ním vlála oháňka.

„Šašek,“ konstatoval jsem, „Ani nám neřekl, kde vlastně ty opičky jsou. Teď abysme je hledali...“

„Jsou všude kolem, v džungli,“ řekla Ráa, „Čekají, až vyjde měsíc. Vždy útočí, když je úplněk.“

„A dobře činí. Musím vidět na střílení.“

Tygřička Diana zatím zápolila s uzávěrem pušky. Opravdu jsem ji učil nabíjet a teď se to hodilo. Přesto jsem zkontroloval pušky i revolver sám. Potom jsem si připravil ostatní zbraně.

„Kdyby se stalo, že by těch opic bylo moc, musíte na řeku, k voru. Ráa s ním umí zacházet, pustíte ho na vodu. Já je zadržím a potom přeplavu, umím dobře plavat. Vy zatím utečete...“

Nikdo neodpověděl. Tygři nemají ve zvyku zbytečně diskutovat.

Jak jsem konal přípravy, začalo mi pomalu něco docházet. Každý, kdo mne kdy zkusil vychovávat, mi vyčítal, že mám možná dobrou hlavu, ale všechno mi dojde tak hodinu po tom, co to bylo potřeba. Teď tedy taky.

Veliké černé opice? Gorily – tady, v Indickém oceánu? Nesmysl! Gorily žijí v Africe, jsou mírumilovní býložravci a před šelmami prchají v děsu. Rozhodně před nimi vše živé neutíká. Nevěřil bych vůbec, že zde něco takového žije, kdyby okolo mne nebyly šelmy nadané rozumem možná bystřejším než je můj. Kdo jsou ti, kteří nás ohrožují? Wahirr mne oslovil opice, velmi pohrdavě, ale zřejmě se jí podobám. Měl na mysli tyhle tvory?

Jsem ve světě, který se nepodobá lidskému. Přistál jsem na ostrově, který není na mapách a lidé o něm nic nevědí. Proč? Ráno před objevením ostrova se zbláznil kompas, bouře nás zanesla na neznámé místo, nedokázali jsme určit polohu. Cokoliv se od té doby přihodilo, bylo něčím zvláštní. Je tohle normální svět, nebo jsem se řízením osudu dostal... někam jinam?

Ale ne, to je nesmysl. Je tady někdo, kdo byl v mém světě, aspoň o něm slyšel. Mazlivý Hlas, který hovoří anglicky a ví toho o lidech dost, aby je neměl moc rád. Nejsou to kouzla ani šílený sen, jsem na skutečné pevnině a mám šanci se z ní dostat. Jenom, jestli zvítězím v tomhle boji...

„Doufejme, že to aspoň Wahirr ocení...“ povzdechl jsem si.

Stmívalo se, nad východním obzorem se objevil měsíc, veliký a kulatý jako mámin posvícenský koláč. Oni útočí za úplňku... Pro opice měsíc moc neznamená, snad vlci na něj někdy vyjí. To ale předpokládá určitý rozum. Jaký rozum mají Mussuri?

„Jdou.“ řekla Ráa, „Slyším je...“

„Neboj se, Charry,“ Aflargeo mi prolezl pod nohy a otíral se o mne, „Já jsem tady s tebou!“

Od džungle k nám zněl praskot lámaných větví a neurčitý lomoz, jako by se prodíral slon. Potom, současně s měsíčním svitem, vyškobrtalo na okraj džungle několik vysokých postav, porostlých černou srstí. Tlumeně mručeli a blížili se k našemu stanu. Počítal jsem je, ale když jsem napočetl patnáct, radši jsem přestal. Kráčeli po dvou nohách, ale kolébali se při chůzi a jejich dlouhé ruce se vznášely těsně nad zemí, jako by se o ni v příštím okamžiku chtěli opřít. Někteří drželi v rukou klacky nebo veliké kameny. Ach...

Sevřel jsem v rukou pušku. Byla to opakovačka na šestnáct ran, nejmodernější konstrukce. Jenže těch tvorů je víc než šestnáct. Mám taky druhou pušku. A oni třeba dostanou strach.

Když zazněla první rána, zarazili se na místě jako přimrazeni a pak jeden se zařváním klesl. V jeho hlase neznělo nic lidského, nebyl to ani tak lidský hlas, jakým se ve chvíli smrti ozval leopard tam na pobřeží. Škubal jsem uzávěrem a střílel bez váhání, a ti černí tvorové padali k zemi. Když jich padlo šest či sedm, obrátili se a s řevem prchali zpátky do lesa.

„Tak,“ řekl jsem a odložil pušku, „To bysme měli.“

„Ne, ne,“ řekla Ráa, „Přijdou znovu. Tohle byl jen předvoj. Byli odraženi a polekali se střelby. Poradí se a přijdou znovu. Jsou neporazitelní, Charry. Dají se zahnat, ale ne porazit.“

Nabíjel jsem ručnici a při tom vyhlížel na prostranství. Nebylo široké, tak deset patnáct metrů od džungle k řece. Asi ve dvou třetinách stál náš stan. Nevěřil jsem moc, že se opičáci ještě vrátí, spíš mě zajímalo, co je to za tvory.

„Jak vypadají zblízka?“ ptal jsem se Ráy.

„Ještě je uvidíš.“

„Půjdu se podívat. Jeden leží blízko...“

„Nechoď tam. Je to nebezpečné...“

„Vezmu si revolver.“ řekl jsem a šel.

V trávě leželo tělo mrtvé opice. Byl to tvor možná ještě o něco vyšší než já, a to nejsem žádný trpaslík. Musel mít přes dva metry. Celý byl porostlý černou srstí. Dostal to do hrudi, hlava tedy zůstala neporušena. Prohlížel jsem si obličej se silnými nadočnicovými oblouky, malou lebku s mohutnou tlamou a vyceněnými špičáky. Nevyhlížela moc lidsky ta opice – aspoň že tak. Na mrtvém zvířeti se nepozná, zda mělo rozum nebo ne. Oči tohoto tvora byly mrtvé a vyhaslé. Nevěděl jsem, co byl předtím – zvíře nebo člověk jako já? Mráz mi přebíhal po zádech.

A ve chvíli nejhorších úvah mne náhle obemkly silné černé paže; ohromná opice mne pevně popadla do sevření. Snad mě chtěl chytit živého, ale já měl v zápase s takovými tvory četné zkušenosti. Byl jsem předkloněn, sklonil jsem se tedy ještě víc a přehodil opičáka přes hlavu před sebe. Jeho zuby cvakly naprázdno těsně u ucha, pár centimetrů dál a ucho bylo pryč. Udeřil jsem ho pěstí do čenichu, ale bylo to málo, dal jsem mu tedy sevřenými pěstmi ještě pár do krku a hlavy. Sice ustoupil, jenomže vedle se ukázal další podobný. Teď už to začínalo být ostré. Strýčku Jamesi, jak že to bojují na Východě? Vyskočil jsem do výšky a kopl ze vší síly proti jeho hrudi. Žebra zapraštěla, opice zařvala bolestí a padla na všechny čtyři. Hranou dlaně jsem ho zasáhl do zátylku. Znova to zapraštělo, zlomil jsem mu vaz.

Jenže ten druhý mne ovinul dlouhýma silnýma rukama, sotva jsem ho stihl chytit pod krkem, aby nekousl. Jeho hlava byla jen pár coulů od mé hlavy, zeleně svítící oči na mne zíraly zlým ohněm. V těch očích nebylo nic lidského, nic ze světýlek tygrů a leopardů. Byl divoké zvíře a nic jiného. Proto jsem vytáhl nůž a vrazil až po rukojeť bestii do prsou. Opičák zachroptěl a padl, já rychle vytrhl nůž a prchal k tygrům. Další opice mne nepronásledovaly, zřejmě na mne šly jen ty dvě.

„Bála jsem se o tebe, Charry!“ řekla Ráa.

„Bylo proč.“ vzdychl jsem.

V té chvíli otřásl džunglí hromový řev a vzápětí se vyřítily první opice. Tentokrát jsem střílel hned, jak se první černý stín objevil na světle, a tak dlouho, dokud byly v ručnici náboje. Potom jsem vzal druhou pušku. Aflargeo opravdu párkrát vystřelil z luku a zřejmě zasáhl. Opic bylo tolik, že přes naše zásahy byly první u nás v pár okamžicích. Ráa se na ně vrhla s řevem, první zabila tlapou a další prokousla krk dřív, než stihla zaútočit. Reggio taky skočil na jednu opici a zahryzl se jí zoubky odspodu do hrdla. Aflargeo kousl opici do lýtka a když se k němu sklonila, sekal ji packami. Byli malí, ale byli šelmy. Zatím jsem střílel z revolveru z bezprostřední blízkosti rovnou do otevřených tlam. Jeden opičák mne sevřel pažemi, ale spatřil jsem, jak se mu do boku zaryla harpuna, kterou jsem používal na lov ryb, a tu harpunu svírala v tlapičkách Diana. Opičák mě pustil a já mu zasekl do krku mačetu.

To už jsem bojoval jenom nožem v levé a mačetou v pravé ruce. Opic bylo čím dál víc a rvaly se jako ďáblové. Když jsem si už myslel, že podlehnu a že mne s konečnou platností vezme čert, k nemalé radosti všech známých, zaslechl jsem na břehu křik. Vzápětí jsem viděl, jak se odtamtud žene celá smečka vlků. Rozběhli se proti opicím a s hlučným vytím se na ně vrhali. Opice konečně zakolísaly a daly se na ústup do džungle. V jedné pušce ještě zbylo pár nábojů, střílel jsem jim tedy do zad, dokud nezmizely z dohledu.

„Tak to bysme měli.“ řekl jsem, ale už ne tak vesele jako ponejprv. Taky nebylo důvodu.

Ráa krvácela z několika ran, Reggio se potácel, Aflargeo měl prokousnutou tlapku. Diana byla jakž takž v pořádku, protože si v poslední fázi boje vlezla pod zřícenou kůži stanu a setrvala tam tiše a bez hnutí, takže nebyla objevena. Já sám nevypadal dobře, z rozbitého obočí mi tekla krev, ruce jsem měl podrápané a pokousané a rameno otlučené od střílení. Jinak by to zatím šlo. Jsou horší věci na světě.

Velitelem vlků byl Karran a bylo jich asi deset. Vrátili se k nám, poňafávali a olizovali si rány, jichž bylo požehnaně. Ale byli plní elánu a Karran se vytahoval: „To jsme jim to dali! Ti se zastaví až za lesem...“

„Bohužel,“ řekla Ráa, „Už se zastavili a plánují další útok. Nemyslete si, dokud jich zůstane aspoň dvacet, budou útočit zas a zas, dokud nás všechny nepobijí...“

Rozhlédl jsem se kolem. Leželo tu hodně mrtvol. Odhadoval jsem, že jsme jich už pobili tak padesát, možná víc. Raněné opice nebylo vidět, vlci zřejmě všechny zakousli.

„Myslím, že jsme jim dali pořádnou lekci!“ usoudil jsem.

„Ale ani to jim nebude stačit. Přijdou znovu!“

„Teď už je nás na ně víc.“ pohladil jsem Karrana.

„Rozhodli jsme se, že vám pomůžeme,“ řekl vlk hrdě, „Nechal jsem vlčata pod ochranou vlčic a my jsme přišli. Taky jsem poslal Kriwa do Aurrgharru říct jim, co se děje. A že vy jste se rozhodli opice zadržet. Do zítřka tam bude.“

„To znamená, že se musíme udržet do rána.“ řekla Ráa, „Po východu slunce už opice nikdy neútočí, až zas večer. Do té doby by tady mohli být nějací tygři...“

„Pochybuju, že se tvoji bratři budou tak hnát, aby nám šli na pomoc! Oni tak na leopardy, s těmi je to lehčí...“

„Boj s opicemi je těžší než s leopardem?“ ptal jsem se.

„Leopardi jsou válečníci jako my. Bojují čestně, leopard proti tygrovi. Tihle jsou vrazi...“

Nabil jsem si zatím pušky i revolver. Náboje se kvapem tenčily. Taky jsem vytahal z mrtvých těl šípy, tygříci mi pomáhali.

„Ještě něco, Charry,“ řekla Ráa, „Opice se jako všichni Zelenoocí bojí ohně. Když zapálíš oheň, třeba to pomůže...“

„Dobře, až jako poslední možnost. Aflargeo, až řeknu, vykřešeš oheň a zapálíš tam to klestí...“

„Ano, Charry!“ řekl tygřík a převzal do opatrování křesadlo.

Potom jsme seděli a čekali. Byl naprostý klid, jen z lesa se občas ozývalo hněvivé brumlání a hučení. Viděl jsem tam jednu chvíli svítící oči opice, střelil jsem tím směrem a ozval se výkřik bolesti. Ale útok nenadešel, ačkoliv jsem to čekal.

„Myslím, že to opravdu vzdaly.“ řekl Karran.

„Jenom buďme na stráži,“ řekla Ráa, „Oni se nevzdávají.“

A tak jsme čekali dál. Vlci se stočili do klubíčka a zdálo se, že spí. Aflargeo měl hlavu položenou na mém koleni a tiše mručel. Hladil jsem ho a oči se mi klížily.

Najednou Karran zježil srst a vzápětí se pohnuly ostatní šelmy. Sevřel jsem pevněji pušku – a už se na nás hnala řvoucí černá banda. Uvítal jsem je střelbou, ale vzápětí se na nás sneslo krupobití kamenů. Jeden kámen mne zasáhl pod oko a nebýt toho, že jsem v tu chvíli trhl hlavou, byl by mi je vyrazil. Jeden z vlků kňučel, jak dostal ránu do čenichu.

„Zatracený potvory! Kupředu, vlci...“

První puška byla prázdná, zahodil jsem ji a střílel druhou. Ohromný opičák přiskočil ke mně, chytil hlaveň a zakousl se do ní, asi ji chtěl překousnout jako klacek. Jen jsem stiskl spoušť a bezhlavá opice padla k zemi. Střílel jsem zblízka přímo do jejich hlav, když mi došly náboje v pušce, přišla zas ke slovu mačeta. Ráa se rvala jako deset ďáblů, vlci s vytím rvali útočníkům břicha. Aflargeo visel jedné opici na hrdle a malými zoubky ji rdousil, opice byla oslepena od jeho drápů a tak se snažila ho odervat, ale nic neviděla.

Ruku s mačetou mi sevřela tlama ohyzdné opice a ostré tesáky mi ji rázem prokously. Zabil jsem opici nožem, dost včas, aby mi nepřekousla kost. Vzápětí jsem dostal odzadu ránu klackem přes hlavu. Mám tvrdou lebku, jak známo – otočil jsem se a spatřil opici, mávající kyjem. Ještě že se nedokázala pořádně trefit, to bych měl po starostech. Rozsekl jsem jí hlavu mačetou.

V té chvíli jsem zaslechl strašlivý řev od řeky. Napřed jsem myslel, že jsou to další Karranovi vlci, ale uviděl jsem černobíle pruhované tělo tygra, který letěl jako vlaštovka a vpadl mezi opice jako kulový blesk do seníku. Za ním se řítili další tygři, černozlatí válečníci se smrtonosnými tlapami, a klestili si cestu mezi černými opicemi.

„Sláva, je tady pomoc!“ křikl jsem na Ráu a zaútočil na nejbližší opici novou silou. Ráa byla uvězněna pod hromadou opic, ale zaslechl jsem její hlas: „Wirrto!“

„Kupředu, děti vnitřního světa!“ zahřměl hlas tygra, „Bijte je, zabte je! Smrt vrahům!“

Sám bílý tygr bojoval neuvěřitelně statečně, rozdával rány vpravo vlevo, přerážel vazy, prokousával hrdla a drásal nepřátele ostrými drápy. Na chvíli zmizel pod lavinou opičáků, ale potom se jeho kožich zase objevil, teď zrudlý krví.

„Kupředu, Armini, na ně!“ řval a jeho bojovníci odpovídali zuřivým tygřím řevem, jenž zněl jako válečný pokřik.

„Kupředu, vlci...“ zaslechl jsem ještě výkřik Karrana. Potom statečný vlčí náčelník zmizel pod opicemi a živý se už neobjevil.

Opice se přestaly starat o mne a o tygřata, kvapně jsem nabil revolver a vystřílel zásobník zblízka přímo do ohyzdných hlav. Jeden z tygrů si toho povšiml, když jsem zastřelil opici přímo nad ním, a velmi se divil.

Jenomže teď jsem dostal po hlavě kyjem a klesl k zemi. Cítil jsem, jak mi ruce sevřely hrdlo, kopl jsem a opičák zavřeštěl. Zasáhl mě kyjem podruhé, v očích mi zajiskřily hvězdičky a už jsem ztrácel vědomí. Vtom se přes opici převalil tygr, tlapou ji udeřil přes hlavu a vzápětí jí rozerval hrdlo.

Bitva končila, řev tygrů zněl vítězně a roztříštěné zbytky opičí tlupy prchaly kvapně do džungle. Tygři je nepronásledovali, opice totiž vyskočily na stromy a prchaly v korunách, kde by je mohli dohnat snad jen leopardi.

Zvedl jsem se a klopýtal k tygřímu náčelníkovi, jehož bílá kožešina jasně prosvítala. Ale ten hledal Ráu; a zakrátko našel. Tygřice byla řádně dotrhaná a zdálo se, že si dost dlouho poleží. Wirrta ji očichával, olizoval a choval se k ní neuvěřitelně něžně. Pak se obrátil k tygřatům, která se taky seběhla. Každému olízl tvář a přívětivě mručel. Ostatní tygři stáli mlčky kolem.

Přikulhali k nám vlci. Zbylo jich šest, čtyři padli na poli cti a slávy. Karran byl mrtev, téměř roztrhán na kusy vzteklými opicemi. Taky jeden tygr padl, dalšímu rozbili hlavu, ale očekávalo se, že se z toho vylíže.

Wirrta ponechal Ráu a tygřata pod dozorem jednoho starého tygra, který pořádně šilhal a zdálo se, že mu už někdo mnohokrát zle pochroumal hlavu. Ohlížel se po mně, potom přišel a oslovil mne bez pozdravu: „Jsi Charry, člověk, který doprovází Ráu!“

„Ano. A ty jsi Wirrta, který by ji měl doprovázet, ale zbaběle prchl do bezpečí Aurrgharru a ji nechal na pospas nebezpečí.“

Tygr Wirrta užasle odskočil. „Ani ten nejmazanější leopard nemá tak ostrý jazyk jako ty! Což jsem vám nepřišel pomoci?“

„Děkuji ti za to, bylo to v poslední chvíli. Nebýt tebe, byli bychom už mrtví...“ uznal jsem.

Zamručel, potom přistoupil a dal se pohladit. „Dej se ošetřit!“ řekl mi, „Potom si pohovoříme...“

Ošetření prováděl ten starý šilhavý tygr. Strašně se divil, když mne měl prohlížet, očichal a olízal mi rány napřed na těle, potom i na hlavě. Opičí klacek mi znovu rozrazil hlavu, nepříliš zdravou po Hessonově ráně mačetou. Krev mi lila z hlavy a neviděl jsem moc dobře ani na jedno oko. Jedno mi málem vyrazili kamenem, druhé klackem.

Po ošetření mě uložili do trosek stanu. Po pravdě, uložil jsem se sám, tygři mne jen pozorovali a hlídali. Tak jsem ležel až do svítání, kdy teprve začaly bolet nesčetné rány. Pravou ruku jsem měl prokousnutou, ale kost naštěstí opičák nestačil rozdrtit. Chtělo by to ovázat. Kdybych měl čím.

Aflargeo se ke mně přitulil, byl taky hodně potrhaný, ale nesl to statečně. Konečně, byl synem tygřího náčelníka.

Wirrta přišel až po rozednění. Ve slunečním světle jsem měl možnost zpozorovat široký zlatý náhrdelník s rudými kameny, který měl na krku jako obojek. Vykulil jsem oči, neměl jsem tušení, že umějí zpracovávat kov, nebo vůbec používat svoje tlapky k nějaké práci. Sice jsem měl dojem, že taky Wahirr měl něco na krku, ale nemohl jsem ho prohlížet detailně, nechtěl si to dát líbit. Wirrta byl zraněný, po kožešině mu tu a tam stékaly kapky krve. Usedl a chvíli mne pozoroval.

„V Aurrgharru se o tobě hodně mluvilo,“ řekl potom, „Wahirr je velmi rozezlen pro to, cos udělal s Ghírrou a Tassiou.“

„Copak ty nechceš mír, Wirrto?“

„Jednání o mír neztroskotává na naší neústupnosti, ale na nechuti leopardů jednat! Tygři již tisíciletí nabízeli mír, ale leopardi ještě nikdy nepřijali!“

„Ale Santhiawantharr přijal.“

„Za sebe, ale ne za všechny! To ani nemůže. Jeho příbuzný, nejvyšší náčelník leopardů, nechce uznat, že je podřízeným našeho Vládce a chce se obrátit proti nám. Máme zprávy i o osudu Santhiawantharra. Byl vyhnán od kmene a s několika svými spojenci odešel na sever, kde zmizel. Takoví jsou leopardi, Charry – abys to věděl a nepřičítal jim lepší úmysly!“

„Stejně tak odešli Ghírra a Tassia. A Ráa, které se dotkla Wahirrova nafoukanost, je rovněž vyhnána i se svými dětmi...“

„Já jsem otec těch dětí! Mé slovo platí stejně jako Wahirrovo! Nemusím poslouchat Wahirra, proto jsem s několika přáteli přišel, jakmile jsem se doslechl o opičím vpádu. Chtěl jsem Ráu odvést za řeku a tam se střetnout s opicemi, kdyby nás chtěly napadnout. Ale ty ses dal do boje dřív a rozdrtil je svými zbraněmi...“

„Byl bych mrtev, nebýt tebe...“

„Ano. Ale nebýt tvých zbraní, byl bych mrtev já a moji tygři. Kdyby se dvacet bojovníků střetlo s celou tlupou, zahynuli by všichni. I já...“

Neříkal jsem nic. Ani Wirrta nic neříkal – až po chvíli jsem řekl: „Co budeš dělat? Odvedeš Ráu?“

„To záleží na ní. Chci, aby šla se mnou do Aurrgharru. A chci, abys šel se mnou i ty!“

„Wahirr by mě zabil. Zakázal nám to!“

„Nestarej se o Wahirra. Zastavil jsi opice, to zavře Wahirrovi jeho drzá ústa. Až se uzdravíš, půjdeš s námi.“

„Promyslím si to. Nech mne spát! Jsem slabý...“

„Spi dobře!“ řekl a odešel.


Probudil jsem se až k večeru. Celé tělo mne strašlivě bolelo. Cítil jsem, jak mne roztřásá horečka. Levé oko jsem nemohl otevřít vůbec, pravé jenom na úzkou štěrbinku, že jsem sotva rozeznával denní dobu. Poraněná místa bolela k nesnesení a drsné olizování rašplovitými jazyky tygrů nebylo příliš účinné. Byl jsem naprosto a totálně zničený a myslel, že se nedožiju rána.

Viděl jsem vedle sebe tygra, který mne hlídal. Požádal jsem ho o vodu a on mi ji donesl v tlamě, jak to dělali svým raněným. Nevadilo mi to. Čím dál méně věcí mi v této zemi vadilo. Upadl jsem zase do mrákot, z nichž mne náhle vytrhl hlas:

„Charry! Člověče jménem Charry, slyšíš mne?“

Slyšel jsem a poznal ho okamžitě – byl to Mazlivý Hlas. Otevřel jsem oko a spatřil nad sebou jasně světélkující oči velké šelmy, ale viděl jsem jen tmavý obrys proti ještě tmavšímu nebi. Ale věděl jsem, že je to on, ten přízvuk si nebylo možno s ničím splést, kromě toho hovořil anglicky.

„Ano... vím, kdo jsi. Můžeš mluvit arminsky. Už jsem se trochu naučil vaši řeč...“

„To mne těší, bratříčku...“ protahoval a zdálo se, že se mi posmívá, „Jsi stále lepší a lepší! Jsme ti vděčni za to, že jsi dokázal zadržet opice. Naše srdce tě vřele milují...“

„Pověz... kdo vlastně jsi? Jsi tygr?“

„Ne.“

„Leopard taky nejsi. Kdo jsi?“

„Moje jméno je Griissirno. Jsem xoyaratl.“ To slovo pocházelo z nějaké jiné řeči, než byla arminština a nechápal jsem je. Pak přešel znenadání na angličtinu, kterou pokračoval:

„Řekli mi, že jsi dobrý a šlechetný. Rozhodli jsme, že tě dopravíme k lidem. Až se uzdravíš, vezmeme tě na svou loď a dovezeme na pobřeží Indie...“

Přivřel jsem oči. Mám šanci se odtud dostat! Ale co můj sen o farmě a o šťastném životě v téhle zemi?

„A co když... se mi tady zalíbilo? Co když ještě nechci odjet?“

Griissirno udiveně zapískal nosem. „Ty se nechceš vrátit domů, mezi lidi?“

„Až později. Nepotřebuji pomoc, dovedu si sám postavit loď a odplout na ní domů...“

Griissirno chvíli přemýšlel. „Věřím tomu. Jenže musím ti říct, co bude, když tady zůstaneš. Tygří nejvyšší rada rozhodla, že bys měl postavit hrad někde v blízkosti a bránit jejich zemi před opicemi. To je názor Vládce. Wahirr tě chce naopak dát zabít. Nevím, která varianta vyhraje...“

„A co když si postavím pevnost sám a nebudu poslouchat tygry?“

„V tom ti nikdo nebude bránit – když ji nepostavíš na území tygrů. Ale v tom případě ti nebude odpuštěno, že ses postavil náčelníku Wahirrovi...“

„Já se nikoho o odpuštění neprosím! A vůbec, co je tobě do toho? Říkáš, že nejsi tygr!“

„Nejsem. A není mi do toho nic. Jen ti to říkám, abys to věděl. Ještě platí moje nabídka: do čtrnácti dní od této chvíle bys byl u lidí. Potom – nevím, co se stane...“

Chvíli jsem přemýšlel. „Zůstanu tady. Vyřiď Vládci tygrů, budeš-li s ním mluvit, že tady zůstanu, dokud neskončím válku tygrů proti leopardům a nezajistím mír. Teprve potom odejdu.“

Griissirno se tlumeně zasmál. „Mír je nemožná, neuskutečnitelná věc. Je to směšná smyšlenka. Vždycky byla válka mezi tygry a leopardy, a vždycky bude. Jenom blázni a děti mohou věřit, že by mohl být mír. Já nevěřím.“

„Řekl jsem, že mír zajistím. Třeba jsem blázen. Ale dokud budu živ, nepřipustím válku.“

„Aha. Dokud budeš živ. No, dobře.“

Zdálo se mi, že chce odejít, tak jsem zaprosil: „Počkej ještě! Mám pro tebe spoustu otázek... můžeš mi odpovědět?“

„Lidé mají vždycky spoustu otázek. Na ty, které jsi měl minule, sis už odpověděl sám, ne? I tyhle časem pochopíš...“

„Kde jsem? Jaká země je Armin?“

„Země šelem. Ostrov, který patří nám.“

„Už vím, že je větší, než jsem myslel. Vím, že vy šelmy umíte stavět pevnosti a zpracovávat kovy. Teď jsi řekl, že máte i lodi. Jste jako lidé...“

„Nejsme lidé. Jsme, co jsme.“

„Proč tady nejsou žádní lidé?“

„Nechtěli jsme je tady. Vidíš sám, co škody natropí opice. Váš národ by způsobil ještě víc problémů.“

„Přišli sem někdy nějací... lidé?“

„Ano, slyšel jsem, že kdysi dávno. Jenže působili problémy. Proto museli zemřít.“

„I mne odsoudíte k smrti, když budu... působit problémy?“

„Jsi pod mojí ochranou. Pomohu ti dostat se odtud.“

„Ano... děkuji. Poslyš, když tak všechno víš, co se stalo s lodí, na které jsem připlul? Odplula od arminských břehů?“

„Nevím, ale zjistím to. A zase přijdu. Sbohem, bratříčku...“

„Buď zdráv... a přijď...“

Odešel a já znovu usnul vyčerpáním. Ani jsem nevěděl, je-li to sen či skutečnost.

Celý příští den a noc jsem prožil v horečce a nepamatuji se na nic, co se kolem dělo. Vím jenom, že někdo z tygrů zapálil oheň a já se tomu divil, neboť to téměř nikdy nedělali.

Následující ráno jsem byl slabý jako moucha a když jsem vstal, potácel jsem se. Mrtvé opice zmizely z prostranství, nevím kam. Snad je tygři zatáhli do řeky a nechali odnést vodou k moři. Na nejbližším stromě visela ve větvích vypjatá tygří kožešina, ještě trochu umazaná od krve. Pochopil jsem, že je to kožešina padlého tygra a divil se, že ji stáhli. Z leoparda, kterého jsem zabil, taky Ráa stáhla kožešinu – co je to za zvyklost?

Přistoupil jsem ke kožešině a pohladil ji. Potom jsem se zeptal tygra, který stál opodál: „Proč jste mu stáhli kožešinu?“

Podíval se na mne krajně udiveně. „Musí být přece uložena!“

„Kde? Proč?“

„Bude uložena v Aurrgharru ve * * *,“ tomu jsem nerozuměl, „je to nutné. Vždycky se to dělá u padlých...“

Napadlo mi, že tygři považují pruhovaný kožich za obzvlášť cennou část těla mrtvého a ukládají je na jeho památku. Copak asi dělají s ostatním? Na břehu řeky jsou pozůstatky hranice – na té bylo zřejmě tělo spáleno.

Objevil se tu i Wirrta, se svým krásným náhrdelníkem s rudými kameny. Pohladil jsem ho a při tom si sáhl i na náhrdelník; zdálo se mi, že je z nějakého velmi těžkého kovu. Kameny se blyštěly jako drahokamy, skoro bych byl ochoten věřit, že to jsou rubíny.

„Líbí se ti můj obojek? Jsou i lepší...“

„Z čeho to je?“

Samozřejmě jsem nerozuměl, co řekl. Ale usoudil jsem, že by to mohlo být zlato. Poprvé jsem viděl u tygrů opracovaný kov a velmi se tomu divil. To by znamenalo, že nejsou tak zaostalí, jak se mi předtím zdálo. A ty jejich pevnůstky...

„Přemýšlel jsem o tom, Charry,“ řekl mi Wirrta, „Opice jsou sice poraženy, ale neuplyne ani rok a budou tu zas. Nezapomenou, kde utrpěly porážku. Je zapotřebí postavit jim do cesty něco pevnějšího než naše tlapy. Je třeba opevnit tady břeh, aby nemohly přejít na tygří území.“

„To je moudré,“ souhlasil jsem, „Opevněte si je.“

„Uvažoval jsem o tom, jestli by sis uměl postavit na druhé straně řeky pevnůstku a žít v ní.“

„Když už, tak na této straně. Wirrto, copak ty nevíš o zákazu, který mi dal Wahirr?“

„Ach, Wahirr!“ usmál se přezíravě, „Jeho rozkazy nejsou tak důležité. Já myslím, že by to bylo užitečné...“

„Dobře, Wirrto. Prohlédnu pobřeží a najdu si někde nějaké místo, kde bych mohl postavit pevnost.“


Ještě pár dní jsem otálel, až jsem se trochu zotavil. Tygři žili v té době s námi, až na několik, které Wirrta odeslal s příkazem odevzdat v Aurrgharru kožešinu a zas se vrátit. Ale už se nevrátili a tygr se po nich nijak zvlášť nesháněl. Taky jsem se dozvěděl, že vlci provedli ve smečce volby a zvolili za náčelníka mladého Kriwa. Přišel se ukázat a choval se k nám velmi přívětivě. Dal jsem mu vypít pár vajec a tím si zajistil jeho náklonnost už dopředu. Dokonce mi nabídl, že uspořádá nový lov na krávy, neboť naši buvoli utekli při přepadu opic.

S Kriwem jsem prošel pobřeží řeky po proudu na severovýchod. Území vlků bylo rozsáhlé, ale jeho chlupatí majitelé je dokázali rychle sběhat. Kriwo mne přivedl až na sám okraj, kde začínal kus neobydlené pahorkatiny a pak území spřátelených vlčích kmenů. Tam se vlévala do Charraggu nějaká řeka a její ústí vytvářelo skalnatý ostroh, na který byl přístup pouze po jediné skalní cestičce, úzké a dost krkolomné. Řeka v těch místech byla hluboká a hnala se úzkým korytem se vzteklým hučením. Neméně dravá byla druhá říčka, která se do ní vlévala; obě se téměř nedaly překročit bez nebezpečí utopení. Však je taky nikdo rozumný přecházet nehodlal.

„Tam si postavím svoji pevnost.“ ukázal jsem na ostroh.

„Tam?“ podivil se vlk, „To ale není naše území!“

„A čí tedy?“

„Ničí. Kdo by tam co dělal?“

„Tak tam budu žít já.“

Ráa se tvářila udiveně, Wirrta zlostně. „Tam přece nemůžeš žít! Nikdo se tam nedostane se zdravou kůží!“

„Jen se neboj! Právě proto se tam usídlíme. Má to místo nějaké jméno, Kriwo?“

„Guyrlayow.“

„Dobře. Bude to můj hrad Guyrlayow. Ani u tygrů, ani u vlků, ani u jiných. Uvidíš, Wirrto!“

„Ale to ti nebudeme moci pomáhat!“

„Nevadí, není potřeba.“

„Tak dobře. Oznámím to tygří radě...“

Ještě téhož dne jsem sbalil tábor a vydali jsme se k brodu. Zvědaví vlci nás doprovázeli, Wirrta se rozloučil s Ráou a odešel se svými tygry domů.

Ráa se jenom divila, když jsem jí ukázal tu skálu. „A ty tam chceš žít, Charry? Tam se nedá bydlet, v takových pevnůstkách mohou žít jen leopardi!“

„Když to dokážou sheenové, mohu tam žít i já.“

V následujících třech dnech jsou skácel několik stromů a na vlastním hřbetě je vytahal na skálu. Tam jsem z nich srouboval jakýsi srub. Neměl jsem hřebíky, vše jsem připevňoval pouze a výhradně vázáním koženými řemeny. Přesto se mi podařilo sestavit jakous takous stavbu, ve které se s nepříliš velkými nároky na pohodlí dalo přebývat. Rozhodně stačila pro naše společenství čtyř tygrů a jednoho nenáročného člověka.

Jednoho dne nám přinesl do srubu kocour se skvrnitou kožešinou a stojatými štětičkami na uších, v němž jsem poznal rysa, svitek kůže, poškrábaný nějakou hnědou rostlinnou barvou. Ráa si tu kůži prohlédla a řekla: „To je pro tebe. Píše ti Griissirno.“

„Tohle je písmo? Vy umíte i psát?“

„Ano.“ řekla klidně a na požádání přečetla:

&209;»Doslechl jsem se, že sis vybral pro stavbu pevnosti skálu Guyrlayow. Souhlasím. Je to dobré, pokračuj. Griissirno.«&209;

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10