Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vládce Wahirr zve hraběte Guyrlayowa

Zpět Obsah Dále

Sotva po skončení období dešťů vyschla země, vykonal jsem životně důležitou věc: vyoral první brázdu na poli, pečlivě upraveném na kusu břehu pod hradem. Pluh jsem si vykoval už dřív, k velkému údivu tygrů, kteří netušili, k čemu to bude. Zkoušel jsem do něj zapřáhnout koně, ale nechtěli tahat, tak jsem zkusil zebří zápřah a ten byl skoro lepší. Oral jsem se zebrami, pluh vykrajoval úrodnou hnědou půdu a obracel ji. Poprvé někdo oral na těchto místech; a ptáci se slétli a vybírali z hlíny červíky. Aflargeo je honil a musel jsem mu vynadat, ale to bylo jediným narušením slavnosti položení základů nového života. Odjakživa začínají lidé život na novém místě narušením půdy pluhem. Tak jsem to na znamení toho dnes činil i já.

Před dešti jsem objevil na jedné pasece stébla divoké pšenice a nyní se dal do setí. Obilí dobře přečkalo deště v koženém vaku, teď jsem je rozhazoval plnými hrstmi do brázd. Cítil jsem se jako doma, když jsem na jaře s otcem oséval naše hubená políčka. Pole, které jsem měl tady, bylo ještě menší, zato první v kraji. Ohradil jsem je pro jistotu trnitým křovím, aby si je zvěř nevybrala za místo pastvy. A tygrům dovolil plašit ptáky.

Tygři ovšem neměli pro setbu pochopení. Mnohem radši pomáhali v kovárně, kde jsem se pouštěl do stále složitějších a jemnějších výkovků. Udělal jsem sadu jakž takž použitelných nástrojů. U řeky v místě, kde byl proud nejdravější, jsem sestrojil lopatkové kolo a pomocí řemenů poháněl stroje pod stanovým přístřeškem: brus s kotoučem z velmi dobře brousícího pískovce, drtič na obilí (zatím nevyužitý) a hrnčířský kruh, na kterém jsem už na zkoušku vyrobil pár neforemných nádob. V současné době jsem se snažil vymyslet vrták, jímž bych mohl dělat díry do železných výkovků. Dosavadní způsob vrážení dřevěné násady do rozžhaveného železa nebyl moc dokonalý, několik násad obvykle shořelo. Každý trochu zručnější řemeslník by mě od takové práce hnal palicí.

Tygři si zvykali na práci současně se mnou. Dokonce se jim podařilo ovládnout vysoce technickou terminologii, které jsem ze zvyku používal. Kladivu neřekli jinak než balzhamr, sekeře pantok, sochoru lampola a hlubníku štechr. Nejzručnější Aflargeo už uměl udělat nějakou práci majzlem nebo šramcírem a podávat mi vercajk se stalo koníčkem Diany. Opravdu jsem se však už podivil, když mi při konstrukci vrtáku poradil Wirrta, abych to nasadil na ten sokl na fest, ačkoliv jsem si jist, že jsem těchto termínů před ním nikdy nepoužil. Přesvědčilo mne to, že řemeslníci se vždy domluví, i když je náhodou jeden z nich tygr. A moc jsem se těšil, až si některý odborně popovídá s naším vesnickým kovářem.

Taky náš jídelníček se velmi rozšířil. Tygři z počátku naší známosti neuznávali nic jiného než maso. To se výrazně změnilo, jedli se stejnou chutí vajíčka i ryby, lízali třtinový cukr a med lesních včel, ochutnali rádi ovoce i různou zeleninu, pili mléko a s velkou radostí se cpali sýrem a tvarohem, který jsem vyráběl. Maso jedli pečené, vařené, smažené a taky vyuzené ve vysokém stromě, který jsem zevnitř propálil a udělal udírnu. Pravda, strom byl dutý už předtím, přesto jsem byl na tu konstrukci dost hrdý. Kromě toho jsem po vynálezu nádobí začal vařit polévky a tygři se nestačili olizovat. Ale přesto všechna tahle jídla považovali jen za zákusky a tvrdošíjně lpěli na své vášni pro syrové maso.

Stádo krav se utěšeně rozrůstalo. Chytil jsem nové kusy a ty staré jsme porazili a zkonzumovali. Tentokrát jsem nechal kravám telata, aby déle dojily. Soudil jsem, že budeme potřebovat taky býka, aby nám zajišťoval trvalý a dostatečný přísun mléka. Jenže jak takové zvíře zvládnout, jsem neměl tušení. Kromě toho jsem pochytal nějaké divoké králíky, choval jsem je v králíkárně přímo u srubu, aby mi je nesnědly toulavé lišky, případně naši přátelé vlci, kteří se často přicházeli obdivovat mému hospodářství. Taky jsem chytil hejno divokých perliček, které nahrazovaly slepice.

Křesadlo, kterým jsem celý rok rozdělával oheň, už dosloužilo, jak jsem ostatně najisto očekával. Naštěstí jsem je od usídlení na Guyrlayowu všemožně šetřil a zvykal si udržovat stálý oheň. Teď se to stalo životní nutností, jinak jsem mohl se všemi svými pokusy okamžitě přestat. Pak jsem si vzpomněl, že můžu zkusit rozdělat oheň třením dřeva pomocí svého luku, nebo dokonce bez námahy pomocí lopatkového kola a brousku, na který nasadím jedno dřevo a budu jím vrtat do druhého. Oheň byl tedy zajištěn.

Taky už jsem měl dávno dost obtížného přecházení řeky při každé příležitosti, když jsem se chtěl dostat od hradu k huti a opačně. Sestrojil jsem tedy nad řekou krásný visutý most na kožených řemenech, opatřený destičkami ze dřeva. Při té práci jsem připojil na lopatkové kolo vlastnoručně vyrobenou okružní pilu a nařezal prkna. Most se mi opravdu podařil, slabší povahy by se možná bály potácet se na houpajícím nepevném visutém můstku, ale tygři jsou v případě potřeby schopni přejít po dvou rovnoběžných lanech a já jsem přece nějaký námořník!

Ve volných chvílích jsem pracoval na výstavbě kamenného domu, jak jsem slíbil Wirrtovi. Z vápence jsem po několika marných pokusech vypálil dosti zdařilé vápno a z toho vyrobil maltu, jíž jsem slepoval dohromady velké kameny do podoby zdi. Později jsem je na brusu ještě přibrušoval, aby přesně zapadly, jak si tygr přál. Považoval za nejlepší metodu stavbu kamenných pevností.

Ráa a Wirrta začali učit tygřata jejich písmu. Bylo dost podivné, když Wirrta uchopil do tlapy klacík a drápal do jemného říčního písku pozoruhodné obrazce. Jejich písmo je slabikové a velice jednoduché, podobným způsobem jsem viděl psát úředníka na městském magistrátu zápis z jednání a vím, že se tomu říká těsnopis. Tygři taky dokážou psát téměř tak rychle jak mluví, ale používají k tomu obou tlapek a vyrývají různě silné čáry. Vysvětlili mi, že se tomu písmu říká tibr a já se učil současně s tygřaty. Naštěstí nejsem úplně nejhloupější a dařilo se mi udržovat si před nimi jakýs takýs náskok, jinak by ke mně jistě ztratili veškerou úctu. Na oplátku jsem jim ukázal naše písmo. Až na Aflargea to považovali za zbytečnost a odmítli se jim zabývat. Aflargeo se učil rád a s chutí a uměl už ode mne docela obstojně anglicky i náš jazyk.

„Charry,“ řekl mi, „Až budu veliký a ty odsud odejdeš, vezmeš mne s sebou mezi lidi?“

„A proč tam chceš?“

„Chci vidět, jak žijí lidé. Vyprávíš o všech možných věcech, co jsou mezi lidmi. Chci je vidět na vlastní oči.“

„Vezmu tě, tygříku. Ale... lidé nejsou zvyklí na tygry. Budou se tě bát. Budu tě muset chránit, aby ti neublížili.“

Nechápal, proč by se ho lidé báli a proč by ho chtěli zabít. Byli nezkažení civilizací a nedovedli pochopit lidskou špatnost. Ale můj slib mi od té chvíle občas připomínal.

Každou chvíli nás navštěvovali hosté: nejrůznější tygři, mezi nimiž zaujímal čelné místo typard Shirrt, rysové, drobné kočky, vlci, psi, jednou dokonce houf medvídků mývalů, kteří pištěli tenkými hlasy a s rozkoší se nechali drbat na bříšku. Přinášeli Wirrtovi zprávy z Aurrgharru i celého Arminu. Tygří náčelník vyslechl každou sebemenší a zbytečnou podrobnost a přemýšlel nad věcmi, které byly naprosto samozřejmé a triviální. Tušil jsem, že se chystá na svou vládu a byl odhodlán mu pomoci, až přijde čas.

Zvědové mluvili všichni stejně: Vládce vyjel na výpravu proti leopardům a střetl se s několika jejich oddíly. Nic víc nikdo nevěděl. Podle některých zpráv padl jeden tygr, což bylo v těchto válkách velkou tragédií. Podle jiných byl jen zraněn a vykřeše se z toho. Wahirr zůstal opět v Aurrgharru, ale neplánoval ani nepodnikal proti nám nic nepřátelského.

A pak se jednoho dne objevila u pevnosti početná skupina tygrů na koních, jeden bílý a osm zlatých. Koně měli vlastní, zřejmě nachytané po vzoru Wirrtových tygrů. Přebrodili a přijížděli po úzké cestě k naší pevnosti. Pro jistotu jsem si připravil šípy a ručnici, ale Wirrta tvrdil, že přicházejí v míru. Vyšel jsem jim tedy vstříc beze zbraně.

Bílý tygr zarazil koně několik metrů přede mnou. Kůň se trochu plašil, zřejmě se bál podivného a nikterak vzhledného tvora, jakého ještě neviděl. Ostatní tygři zastavili rovněž.

„Vyslanec mocného tygřího národa Ragga zdraví Charryho, hraběte z Guyrlayowu!“

Zarazilo mne to, ani ne tak tou obřadností, jako tím, že použil termínu le conte, francouzsky hrabě. Kde k tomu asi přišel?

„Skláním se v úctě před ctihodným Raggou a prosím, aby vzal za vděk mým skrovným pohostinstvím. I jeho průvodci jsou na mém území srdečně vítáni...“ pronesl jsem.

Ragga mávl tlapou a jeho tygři seskákali s koní. Sám sesedl rovněž a jiný tygr se ujal otěží. Pokynul jsem Aflargeovi, aby vzal Raggova koně, zavedl ho do ohrady a obsloužil senem. Koně ostatních tygrů si opatřili majitelé sami.

Ragga vešel se mnou a mými tygry do domu a usedl naproti mně. Aflargeo mu přinesl kus uzeného, Ragga je podezřívavě očichal a potom ochutnal. Zřejmě mu chutnalo. Aflargeo usedl ke dveřím, Wirrta vedle mne, Ráa a Diana zůstaly v koutě. Reggio si hrál na hostitele venku před bojovníky.

„Přináším hraběti z Guyrlayowu pozdrav svého velitele, Pána Všech Pruhů Džungle, Jeho královského Veličenstva Vládce Wahirra.“ pravil Ragga vznešeně, „Wahirr prosí, bratře, abys jej ráčil poctít návštěvou v Aurrgharru!“

Ještě štěstí, že obřadnost velela tygrům vyčkat po každé větě patřičně dlouho, než si ten druhý sesumíruje odpověď. No tohle! Jeho královské Veličenstvo, Pán Všech Pruhů Džungle! Tak Wahirr se stal Vládcem! Ale kde berou ty tituly?

Naštěstí pro mne odpověděl Wirrta: „Když jsem naposled slyšel o Wahirrovi, nebyl ještě Vládcem!“ řekl pomalu, ne urážlivě, ale také ne zdvořile.

„Ctihodný a statečný Barragg, Vládce a pán Tygrů, vykročil na cestu, z níž se nikdo nevrací. Byl zabit podlými nebezpečnými leopardy v čestném boji. Jeho kožešina je složena ve svatyni Aurrgharru a bude uložena k věčnému odpočinku...“

Wirrta sklonil hlavu. Dlouho mlčel, než řekl:

„Lovil jsem v mládí srny s Barraggem a chytal s ním motýly na pestrých loukách nad Aurrgharrem. Potom jsem mu šel po boku, když poprvé vyrazil na výpravu. Viděl jsem novorozená tygřata z jeho rodu, i Wahirra jsem olízl, když se zrodil. Později jsem se se svým přítelem rozešel – ale nechtěl jsem vidět jeho smrt.“

„Byla to čestná smrt – v boji, hodná Vládce...“

„Nemohla být jiná. Ale překvapuje mne, že nový Vládce byl již zvolen – a že je jím Wahirr. Překvapuje mne, že se mne nikdo nezeptal, co si o tom myslím. To není správné.“

„Bylo přáním Vládce Barragga, aby Wahirr vládl. Ujal se vlády ve chvíli, kdy nikdo nemohl pomýšlet, aby svolával roztroušené náčelníky. Ale Wahirr ví, co je jeho povinností a svolává je teď, aby jim oznámil, co se stalo. Máš právo svolat ghívar a vznést námitku proti volbě...“

„Po činu marná rada. Souhlasím s Wahirrovým velením. Zlobí mne jenom, že jsem nebyl přizván. Nejsem tak daleko, aby se kvůli tomu nemohlo den nebo dva počkat. Taky nevím, co tomu řeknou ostatní náčelníci...“

„Ostatní předáci se již sjíždějí do Aurrgharru. Wahirr svolal sněm a položí mu otázku, zda souhlasí s jeho vládou. Wahirr ví, co je jeho povinnost – i když ho mnozí nemají rádi, je čestný a šlechetný jako pravý tygr.“

O tom jsme nikdo nepochybovali. Zarazil jsem radši tuto diskusi a zeptal se: „Nevíš, proč Wahirr zve do Aurrgharru i mne? Myslel jsem, že mezi námi je spor a Wahirr zakázal mně a mým přátelům přístup na území tygrů!“

Ragga potřásl hlavou. „Wahirr není hloupý. Když Vládce zakáže vstup na svoje území slunci, měsíci, hvězdám, větru a dešti; když zakáže vstoupit lesním antilopám a ptákům, kteří létají vzduchem, i všemožným mouchám, motýlům a hmyzu, neposlechnou jej o nic více než ty. To Wahirr ví. Ví, že přicházíš na jeho území ozbrojen zbraněmi, které zabíjejí na dálku, a že dokážeš zabít tygra. Ale ví, že však máš tygry rád a nechceš jim ublížit. Přeje si, abys k němu přišel. Okamžitě, hrabě z Guyrlayowu.“

Opět mi řekl hrabě. Zeptal jsem se: „Proč říkáš le conte?“

„Protože je to titul svobodných pánů mezi lidmi.“ řekl, jako by se to rozumělo samo sebou, „Jsi s ním snad nespokojen?“

„Ale ne, děkuji. Jenom jsem netušil, že to víte.“

„My víme všechno! Přijdeš tedy?“

„Ano. Ode dneška za tři dny vyrazím.“

Ragga potřásl hlavou: „Ne! Wahirr chce, abys přišel hned!“

„To nemohu. Včera jsem zapálil milíř. Musím počkat, až dřevo zuhelnatí, do té doby nemohu odejít. Mám spoustu práce. Wahirr nás dává sledovat, jistě ví, že pracuji a vyrábím mnoho věcí. Nechť je tak laskav a počká.“

Ragga chvíli přemýšlel. „Dobrá, vyčkáme tedy zde. Wahirr si nepřeje, abych se vrátil bez tebe...“

„Přijmi tedy mé pohostinství a považuj tento dům za svůj. My teď půjdeme k pecím podívat se na práci. Pojď, Wirrto. Vrátíme se hned, jak to půjde.“

U pecí jsme neměli co dělat, ale chtěl jsem se poradit.

„Co si o tom mám myslet? Je to léčka?“

„Určitě ne. Wahirr se chce smířit. Chce být nejvyšším pánem. Zřejmě se obává, že náčelníci jeho samozvolení neschválí. Chce mít tebe a tvoje zbraně. Proto tě zve.“

„Myslíš, že tam mám jít?“

„Musíš jít. Wahirr pro tebe poslal Raggu, svého přítele, rádce a vychovatele. To je nejvyšší pocta. Kdybys odmítl, bude to považovat za nepřátelský čin a napadne nás. Radím ti, abys šel. A samozřejmě půjdu s tebou.“

„Dobrá. Nezlobíš se ale, že nechávám Raggu pár dní čekat?“

„Vůbec ne. Wahirr musí pochopit, co se děje. Kromě toho, aspoň uvidíme, jak důležité je, abychom přišli. Přijde-li další posel, poznáme, že nás opravdu potřebuje.“

Ragga se všemožně snažil nám pomoci. Museli jsme opravit ohradu a starý náčelník nařídil svým tygrům, aby nám pomáhali. Sice nás to trochu zdrželo, neboť se jen pletli a překáželi, ale byl to důkaz jejich dobré vůle.

Nazítří přijel do tábora Shirrt, ještě vystrojenější než jindy; na horních částech tlapek měl uvázány barevné proužky kůže, které za ním při jízdě vlály.

„Vládce je netrpělivý!“ sděloval, „Charry, Wahirr tě prosí, abys přišel co nejrychleji! Mám ti říct, že Wahirr si přeje být tvým přítelem a žádá tě, abys zapomněl na nedorozumění, jež mezi vámi byla. Chápe, že se zdráháš, ale je veden nejlepší snahou se smířit a spřátelit i s odpadlíky, jako jsi ty a Wirrta.“

„Přijdu. Dnes skončím práci a zítra ráno vyrazíme. Lituji, že jsem musel Wahirra nechat čekat...“

„Napiš mu to,“ požádal Shirrt, „Poslovi neuvěří...“

Napsal jsem tedy arminským tibrem na kus kůže dopis a poslal jej po neúnavném Shirrtovi do Aurrgharru. Typard odjel ještě týž den, sotva si trochu odpočinul a vzal čerstvého koně.

Nazítří ráno jsme zavřeli hrad, nasedli na koně a vyrazili do Aurrgharru. Poprvé po dlouhé době jsem si oblékl svůj už dosti zbídačelý kabát. Zlaté šňůry a třepení na náramenících velmi rychle ztratily lesk a vyhlížel jsem spíš jako chudý příbuzný, ale Aflargeo tvrdil, že v tom dostávám mnohem větší důstojnost. Kalhoty byly prodřené všude, kde prodřené být mohly, vylepšoval jsem je jakž takž kusy kůže, aby mi sedlo nerozedřelo mou kůži vlastní, ale nevypadalo to nejlíp. Prádlo se mi rozpadlo už dávno a ty cáry bylo pro ostudu na sebe navléknout. Boty jsem zahodil a ušil nové ze syrové kůže. Taky jsem si co nejlíp učesal vlasy a svázal je řemínkem, vousy aspoň přiřezal nožem. Pušky a revolver jsem vezl s sebou v pouzdrech u sedla. Jenom škoda, že jsem je neměl čím nabít.

Ragga nás vedl úzkými chodníčky nejdříve džunglí, potom hustým pralesem, nakonec čím dál víc po kamenitých srázech do hor. Několikrát jsme potkali osamělého tygra, později i tygří hlídku. Na místě, kde stála stará, napolo rozvalená pevnost, jsme ulehli a přenocovali. A na druhý den po poledni jsme dorazili k tygřímu městu Aurrgharru.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10