Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zlatá brána

Zpět Obsah Dále

Ragga prudkým škubnutím zastavil koně.

„Aurrgharr!“ ukázal tlapou před sebe.

Dojel jsem vedle něho a hleděl na šedivé skalní masivy před námi. Na vrcholu nejnižší z hor se tyčily hradby, šedivé a omšelé jako kameny kolem nich. Za nimi potom barevně prosvítaly zdi mnohapatrových domů. Z domů vyrůstaly věže a vrcholem města bylo něco jako visutý zámek s letohrádky a terasami, na nichž rostly nějaké stromy a keře. Rovné nebo jen maličko zešikmené střechy se leskly v odpoledním slunci, jako by byly pozlacené. Nad nimi svítil letohrádek bílým mramorem svého obložení, přímo se vznášel nad tou spoustou temných příbytků.

Ale celé ohromné město vyhlíželo na dálku jako mrtvé a dávno opuštěné, jako by tam život skončil již před lety. Teď to město stojí kdesi v daleké zemi, hledí do nebes bílými letohrádky a pozlacenými střechami domů, sní a čeká na člověka, který je probudí ze staletého spánku. Nikdy bych nevěřil, že tu žijí tygři, spíš bych byl ochoten věřit, že město obývají jen stíny a duchové dávno zemřelých válečníků...

Ragga popohnal koně a my pospíšili za ním. K městu vedla kamenitá stezka a zdálo se, že po ní občas někdo chodí nebo jezdí na koni, ale neviděli jsme nikoho na celé pláni od šedivých hradeb až k okrajům skal, z nichž jsme přišli. Ragga však jel jistě a neomylně k místu, kde se zvedala dvojice věží a mezi nimi zřejmě byla brána. Ale nedalo se poznat, zda tam je, zeď mezi věžemi byla stejně šedivá a omšelá jako všechno ostatní.

Najednou nad plání zavřeštěla trubka. Ten naříkavý zvuk prořízl ticho, polekal i dravého ptáka, sedícího na orvaném pahýlu stromu opodál. Zamrazilo mne v kostech, když jsem zaslechl to zvláštní znamení. Ragga se otočil k věži a zamával tlapami. Znovu mu odpověděl naříkavý hlas – potom už trubka lkala nad pustou plání, oplakávala duše zatracenců v hlubinách pekel. Táhlý smutek zněl v té písni, melancholie a beznaděj, jako by město kvílelo nad opuštěností, v níž musí žít.

Pak náhle zalkala trubka i z druhé věže, ještě žalostněji a příšerněji. Najednou se mezi věžemi zprudka otevřela mohutná brána a proti nám vyjel oddíl tygří stráže, který se rozptýlil kolem brány. Přivřel jsem oči před oslepujícím leskem: obě vnitřní poloviny ohromných vrat byly pokryty vrstvami zlata. Také tygří vojáci byli ozdobeni zlatými náhrdelníky s množstvím zářivých drahokamů. Pozorovali nás světélkujícíma očima, aniž dali jediným pohybem tváře najevo jakoukoliv myšlenku.

Ragga pokynul, abychom vjeli dovnitř. A já jel za ním a hleděl se stále rostoucím úžasem na zlaté vnitřní obložení brány.

Vnitřní stěnu vrat tvořily dva velké reliéfy: na pravé straně dva tančící, na levé dva zápasící tygři. Reliéfy byly naprosto věrné, jako by byly odlitkem skutečných šelem a já nevěřil, že je nevytvořila lidská ruka. Obličeje, těla, vše zrůzněné vášní, ať to byla láska či nenávist. Zlaté kožešiny s pečlivě vytepaným každým chloupkem, a na nich ještě dobře viditelné tmavé pruhy z temnějšího zlata. Pod tlapami tančících tygrů bylo vidět hustý, měkký koberec trávy, do níž se tlapy bořily – pod nohama zápasících tygrů zase zvířený poletující prach.

„To dělal skutečný umělec!“ řekl jsem Raggovi.

„To udělali naši předkové v dobách, kdy na zemi ještě nežil lidský rod.“ řekl Ragga, pohlížeje s pýchou na reliéfy.

Vjeli jsme bránou do prostranného nádvoří. Z uliček přibíhalo množství tygrů, tlačili se a prohlíželi si nás, přičemž hlasitě komentovali náš vzhled. Zvlášť samozřejmě můj, byl jsem pro ně krajně exotické zvíře. Matky mne ukazovaly malým tygřatům, aby si mě zapamatovaly, tygři se zas upozorňovali na moje zbraně, které jsem měl u sedla.

„Tady musíme sesednout,“ řekl mi Ragga, „Projdeme branami. Ty nejsou dělané pro jezdce.“

Seskočil jsem a vzal koně za otěže. Ragga vedl svého přede mnou do tmavé díry, vstoupil jsem tedy za ním a prošel jako branou do ulice, úzké a temné, dokonce dosti studené. Okolo nás byly vysoké omšelé domy s pestrobarevnými omítkami. Vchody byly až u země, sotva na metr vysoké, stejně tak okna nebyla ve vyšších než dvoumetrových vzdálenostech od sebe. Tygři zřejmě neměli rádi příliš vysoké stropy. Není to zapotřebí, jsou malí a vejdou se do menší prostory. Tím se zdá, že v domech může bydlet neobyčejné množství tygrů, kolik, to jsem si vůbec netroufal hádat. Stačili ti, kteří neustále proudili kolem nás a když jsme prošli, tiskli se ke zdem. Tam, kde se ulice rozšiřovaly v náměstíčko, jich přibývalo, stáli tam a prohlíželi si nás. Pokud neobíhali jinou cestou kolem dokola, viděl jsem jich už několik tisíc; bojovníků, tygřic i koťat. Byly mezi nimi všemožné barvy, od bílé přes nejrůznější odstíny zlaté až do tmavohnědé, téměř čokoládové, z níž pruhy vystupovaly jen nepatrně.

Jednu chvíli mi napadla zlá věc: kdybych se nepohodl s předáky pruhovaného národa, jakým způsobem bych se asi dostal z tohoto města? Prošli jsme už několika desítkami uliček a náměstíček naprosto stejných a neměl jsem ponětí, kterým směrem a kam vlastně. Při tom ulice ani domy neměly žádné označení, kterého bych se mohl přidržet, mimo občasných kreseb na zdech, které něco sdělovaly písmem ještě starším než tibr. Tygři, jak vidno, se ve svém městě vyznali, já byl dokonale zmaten.

Najednou se Wirrta u jednoho z domů zastavil. „Kam přikázal Vládce usídlit našeho hosta?“

„Neřekl nic. Chci mu nabídnout pohostinství ve svém domě...“

„Není třeba. Charry je mým přítelem a bude mým hostem, stejně jako já jeho na Guyrlayowu. Vstupme, toto je můj dům!“

Prohlédl jsem si tu stavbu, vysokou, se špinavě žlutou omšelou omítkou a osleplými okny, zavřenými zevnitř koženými okenicemi. Vyhlížel jako ostatní v tomto městě, nezdál se být obydlen.

Raggovi se Wirrtovy záměry zřejmě nelíbily. „Charryho si pozval Vládce Wahirr! Jistě tím nemyslel, aby Charry bydlel u tebe!“

„Wahirr svůj dům nenabídl. Já ano.“

„Já bych taky radši bydlel u Wirrty.“ osmělil jsem se říct.

Ragga to tedy vzdal. „Dobrá. Buď pozdraven, bratře. Ráno přijdu, abych tě doprovodil k Vládci.“

Pohladil jsem ho na rozloučenou a pak už čekal, až vstoupíme do domu. Tygří domy mě velmi zajímaly. Wirrta očichal pečlivě vchod, pak vešel. Vchod nebyl nijak uzavřen, ačkoliv na bocích byly panty pro případné dveře. Když tygr prolezl dovnitř a řekl mi, abych šel za ním, musel jsem pokleknout a lézt po čtyřech. Uvnitř byla jakási hala, maličko snížená pod úroveň ulice. Byla dost prostorná, takže jsem tam mohl vzpřímeně klečet, aniž jsem hlavou dosahoval ke stropu. Taky tam byla tma, teprve když vstoupila Ráa a odstranila z oken kožené okenice, bylo vidět. V tom světle jsem viděl, že hala má asi čtvercový půdorys o velikosti deset krát deset metrů, což znamenalo, že zabírá celé spodní patro domu, který rovněž nebyl o mnoho větší.

V koutě se černala díra dospod, v protějším rohu díra nahoru. K té mne Wirrta vedl, dychtiv pochlubit se svým krásným domem. V díře jsem se mohl postavit a nakouknout do druhého poschodí. Wirrta lehce vyskočil. Podlaha byla dřevěná, pokrytá kamennými dlaždicemi – ale okraje díry pro vstup byly kamenné.

Tato místnost byla jedna z největších a měla zvláštní výšku, takovou, že jsem se tam mohl postavit zpříma. Všechny stěny byly vyloženy tygřími kožešinami, napjatými na kameni. Mezi dvěma okny do ulice stál kamenný stůl, na němž byla rovněž rozestřena tygří kožešina. Na obou bočních stěnách se nacházely obdélníkové reliéfy z kamene o velikosti dvakrát tři metry, ty nebyly kryté kožešinami, takže jsem si mohl prohlédnout nějaké výjevy buď z tygří historie, nebo mytologie, jimž jsem však nerozuměl. Na jedné fresce rdousil jeden tygr druhého, na druhé opět jiný kázal něco jistě velmi důležitého skupině tygrů oddaně naslouchajících. Zeptal jsem se Wirrty, co to znamená – slíbil, že mi o tom bude někdy vyprávět, ale že je to velice dlouhé. Vyrozuměl jsem, že ta místnost je jeho audienční sál, čímž se vysvětlovala neobyčejná, až přehnaná výška stropu.

Do dalšího patra jsme se dostali dost obtížně, Wirrta skokem na kamennou traverzu uprostřed stěny, z níž skočil do otvoru ve stropě, já se zachytil rukama a vytáhl nahoru. Tam byla zřejmě obytná místnost, jak nasvědčovalo již zetlelé lůžko ze suché trávy. Rovněž v dalších dvou patrech byly ložnice a Wirrta vysvětlil, že v domě bydlelo několik rodin vzájemně spřízněných, otec s dětmi či několik bratří s rodinami. Ve vyšších patrech pak byly spižírny a skladiště majetku toho kterého tygra. O tom mluvil poměrně nadšeně, ale na otázku, jakého druhu ten majetek byl, nedokázal dost jasně odpovědět. Vyložil mi jen, že staří předkové jeho rodu byli velmi bohatí.

Ráa a tygřata se zatím usídlili v ložnicích. Jelikož jsem byl považován za člena jejich rodiny, měl jsem bydlet s nimi, což jsem neodmítl. Wirrta se potom odebral ven do města, aby sehnal něco k jídlu. Ráa mi vysvětlila, že náčelníci, když pobývají ve městě, mají nárok od svých podřízených vyžadovat kořist pro nasycení sebe a své rodiny.

Potom přišel Shirrt a velice přátelsky se ke mně měl. Byl velmi hrdý na tento dům, z něhož pocházela jeho matka. Přivedl s sebou taky svou družku, mladou a velmi udivenou tygřici, která ke mně zpočátku neměla příliš důvěry a více se divila, než jiní. Když jsem ji pohladil, nechala si to líbit a spřátelila se se mnou. Shirrt byl rychlý, ohnivý, skákal sem tam, vysvětloval páté přes deváté a zjevně jej těšilo, že se bude moci se mnou ukázat před svými přáteli. Slíbil jsem mu, že s ním půjdu do města, když mi to dovolí Wirrta. Na to Shirrt prohlásil, že Wirrta do toho nemá co mluvit a že si s ním o tom pohovoří.

Když Wirrta přišel, přinesl kus masa, který mi předal. Odřízl jsem si kus pro sebe a hledal, kde bych mohl zapálit oheň a maso opéci. Wirrta nalezl v jedné ložnici výklenek mezi okny, který mohl sloužit jako krb, zřejmě byl za tím účelem postaven. Požádal mne také, abych opekl pár dalších kusů masa pro případné hosty, kteří jistě k večeru přijdou.

Přišli – lépe řečeno přicházeli a odcházeli, každý se mi představoval a nechal se obejmout nebo pohladit. Všichni byli vybraně zdvořilí, ukláněli se, jako když se kočka protahuje, velmi jemně si povídali, ochutnávali, chválili a zase odcházeli. A já měl pocit zvířete v cirkuse, na které se všichni chodí dívat a u vchodu dávají vrátnému korunu. Byli to tygři, tygřice i malá koťata, a vůbec jsem je od sebe nerozeznával.

Když se setmělo, přišel Shirrt a zval nás jako ďábel pokušitel na procházku do nějakého parku. Netušil jsem, že ve městě vůbec nějaké parky jsou a tak jsem šel ochotně, že se na chvíli dostanu z těch podivných ulic a domů. Shirrt nás vedl úzkou uličkou, pak po strmém dláždění někam nahoru a nakonec nás přivedl do parku, dost rozlehlého a naplněného stromy několik set let starými. Mezi stromy stály mramorové letohrádky, vesměs omšelé a některé polozřícené, neboť je nikdo neopravoval. Byla to jedna ze zahrad, jež jsem viděl zvenčí, bylo odtud vidět na hory v dálce a tygři mi ukazovali, kde která hora je a jaké je její jméno. Mělo to drobnou chybu, nebylo téměř nic vidět, ale to jim vadit nemohlo.

V parku se procházelo mnoho tygrů. Mladí tygři a tygřice hráli nějaké divoké hry podobné honičkám s přesnými a zřejmě nikdy neporušenými pravidly, skákali sem tam, mňoukali a řvali a zas mizeli v houští. Procházeli jsme se, tygři se zdravili s přáteli, najednou se sešli s nějakou jinou partou, posadili se do houfu, obtočili oháňky okolo tlapek a počali táhle, smutně vyzpěvovat mohutnými hrdly. Byla to píseň, při níž mrazilo v zádech, ale všichni tygři, když ji uslyšeli, usedli rovněž a zpívali s nimi, beze slov, táhlým, monotónním smutným nápěvem. Nechápal jsem, proč to dělají – zpívali s pohledy upřenými do neznáma a snad vzpomínali na dávné časy své slávy. Píseň se nesla nad krajem mezi divokými strmými horami a zanikala někde v dálce, kde se tyčily třpytivé hroty ledovců, pyšně vztyčené proti černé obloze s milióny hvězd a kulatým, stříbrným měsícem. Tygři zpívali a já stál opřen o kmen stromu a naslouchal jim. Přemýšlel jsem, jak dlouho asi už takhle zpívávají za měsíčných nocí. Staletí, tisíciletí? Věčně?

Potom dozpívali, ale nerozešli se, seděli dál a hleděli do dálky. Žádný nepromluvil, a když konečně po dlouhé době jeden něco prohodil, nebylo to současnou arminštinou, ale byla to věta v dávné, polozapomenuté řeči, které už skoro nikdo nerozuměl. Její smysl byl asi tento:

„Tváří v tvář noci si tygr uvědomuje věčnost svého života.“

Potom zase dlouho mlčeli. A pak se začali rozcházet, až na menší skupinu, která zůstala s námi.

„Krásně jste zpívali.“ pochválil jsem je.

„Ale, to nic není! Měl bys slyšet zpěvy leopardů, ti umějí krásně zpívat! Však Shirrt to po nich taky zdědil...“

Pohladil jsem Shirrta a řekl: „Stejně nechápu, proč dva tak sympatické národy jako tygři a leopardi spolu bojují...“

„To je těžké,“ vzdychl Wirrta, „To je tak odedávna.“

„Ale proč?“

Wirrta se ohlédl na jednoho tygra. „Sharrni, vysvětli mu to! Povídej mu něco z minulosti, zajímá ho to.“

Tygr zvaný Sharrni si mne pozorně prohlédl, potom se posadil blízko mne a začal bez jakéhokoliv úvodu:

„Tygří náčelník Bhaggra kdysi bojoval s náčelníkem leopardů Swamigwatharrem dole u Jezera vodopádů a jejich boj nepřinesl žádný výsledek. Náčelníci se vrátili domů a pravili svým rodinám a příbuzenstvu, co se stalo. Příbuzní trvali ale na tom, že oba náčelníci se musí sejít poznovu a vybojovat zápas do konce. Tak každý z náčelníků shromáždil svoje příbuzné a přátele a vytáhl s nimi do boje, který se odehrál na Planině zabitého nosorožce a který trval šest dní stopování a dva dny boje mezi jednotlivými zápasníky. Byl to strašlivý boj – jeden z leopardů byl zabit a jeden z tygrů dodrásán tak, že nemohl stát na nohou a zemřel pak za hrozných bolestí...“

„Óóóh!“ zaskučel někdo při té zlé představě.

Ale náčelníci Bhaggra a Swamigwatharr zůstali naživu a jejich boj stále ještě nebyl rozhodnut. Takže čekali, až se jim zavřou rány a až jejich síly opět probudí nová chuť do boje. A v té chvíli řekl Bhaggra:

„Ach můj bratře, jak rád bych teď odešel z místa boje!“

A Swamigwatharr odpověděl: „I já, bratře, toužím po tom, abych už byl doma se svými koťátky! Nechci tady umírat – ale příbuzní by mne pokryli blátem hanby, kdybych ustoupil Pruhovanému!“

„I mí příbuzní by na mne kydali hanu, kdybych ustoupil,“ řekl Bhaggra, „Nedá se tedy nic dělat.“

„Ale ano,“ řekl tehdy leopard Swamigwatharr, „Pojď, bratříčku! Než si naši bojovníci olížou rány, zajdeme za moudrým světcem, poustevníkem Bhúngem, a ten nám poradí.“

Poustevník Bhúngú (prý velmi oblíbená postava z legend) byl starý medvěd, který bydlil v jeskyni v hlubokém lese na úpatí sopky Eggy. Oba náčelníci k němu přišli, poklonili se mu a začali naříkat a stěžovat si mu. Moudrý Bhúngú je vyslechl a pak se zeptal: „Ty, tygře, máš děti?“

„Ano,“ pravil Bhaggra, „Mám dva synky a dvě dcerky.“

„A ty, leoparde?“

„Mám dva syny a dceru,“ řekl Swamigwatharr, „Zrovna teď někdy by se jim měly otevřít oči.“

„Dobře,“ řekl moudrý Bhúngú, „Ať si tedy vaši synové vezmou dcery svého nepřítele a žijí spolu v míru a lásce, To bude konec boje a vaši příbuzní ocení vaši moudrost a dobrou vůli.“

Takže Bhaggra a Swamigwatharr odešli ke svým bojovníkům, aby jim oznámili, na čem se dohodli. A bojovníci velmi chválili jejich rozvážnost a moudrost. Když si potom na znamení smíru vyměnili meče a učinili sliby před Ohněm, rádi se vrátili domů, aby vyložili všem, jak statečné a prozíravé mají náčelníky.

Ale jejich děti, když vyrostly, měly na to jiný názor. Syn a dcera Bhaggry si přáli uzavřít svazek s leopardy, ale druhá Bhaggrova dcera Swaíím se zalíbila mladému tygřímu bojovníku Tawarrovi, a i on se jí zalíbil, takže odmítla vzít si bojovníka leopardů Tassakehwansharra. Tawarr přišel požádat Bhaggru o její kožešinu, ale Bhaggra mu vyložil, jak se věci mají a že Swaíím je zaslíbena leopardovi. Smutný Tawarr odejel domů a požádal svého přítele, náčelníka Wagurru, aby mu pomohl. Společně potom odjeli do sídla leoparda Swamigwatharra a prosili, aby s ním mohli mluvit. Ale vstříc jim vyšel jen Tassakehwansharr.

„Odejděte, bratři, od domu smutku! Můj otec byl na lovu zabit jelenem a jeho kožešina visí již několik dní vypjata na rámu. Přijďte, až bude kožešina uložena do svatyně...“

„Ne, můj bratře,“ řekl Wagurra, „Neodejdeme, ale zůstaneme s tebou a pomůžeme ti zazpívat smuteční písně.“

Odešli do bažin, aby si rozdrásali uši, vyváleli se v blátě a potřísnili svoje kožešiny špínou. Pak zůstali spolu a žili jako bratři. Až po skončení doby smutku, po třech dnech, se zeptal Tassakehwansharr: „Co vás přivedlo za mým vznešeným otcem?“

„Ach bratře,“ řekl Wagurra, „Nyní, když jsme byli tvými hosty, nemůžeme ti ničeho sdělit o příčině, která nás přivedla a musíme si k tomu přijmout jiného prostředníka. Odpusť nám, že jsme tak učinili – ale nemůžeme urazit tvůj pohostinný dům.“

Na to oba odjeli a navštívili svého bratra, tygřího bojovníka Barrnaya. Tomu přednesli svoji prosbu a Barrnaya odjel do sídla Tassakehwansharry a řekl mu, co si Tawarr přeje.

„Tu dohodu uzavřel můj otec,“ řekl Tassakehwansharr, „Já o ní ničeho nevěděl, nepřál jsem si ji a nežádal jsem o ni. Jednejme tedy, jako bych o té dohodě nevěděl ničeho. Můj bratr a má sestra nechť si činí, co je jim libo – já nevím o ničem.“

Šťastně odejel Barrnaya k přátelům a řekl jim, na čem se uradili. Odjeli tedy všichni tři k tygru Bhaggrovi a sdělili mu Tassakehwansharrův názor. Ale Bhaggra zanaříkal:

„Ach bratříčkové, ach synku můj! Co jste to učinili, jakou to hanbu jste přivolali na naše počestné pruhované kožešiny! Jakou váhu má teď moje slovo, když každý leopard bude moci říct, že jsme je nedodrželi jen proto, že o něm leopard Tassakehwansharr nevěděl? Nelze to tak učinit, nelze! Ano, Swamigwatharr by mne snad mohl zprostit slova, když by jeho syn nechtěl mou dceru, ale ten statečný leopard je mrtev a nikdo jiný už nemůže moje slovo změnit. Ach odejděte, děti moje, a nechte mne plakat!“

Mladí tygři tedy odešli a radili se, co počít. Potom vyslali posla Barrnaya k Tassakehwansharrovi – leopard jej přijal velice vlídně a slíbil mu, že uváží celou situaci. Za tím účelem svolal svoje přátele a příbuzné a hovořil s nimi o tom.

„Ano,“ řekli příbuzní, „Nezáleží na tom, že ty nechceš plnit vůli svého otce. Důležité je, aby tygr splnil svoje slovo, které bylo učiněno před posvátným ohněm. Kdybychom mu odpustili, pak by se domníval každý Pruhovaný, že si může jakkoliv pohrávat se svou ctí, dávat slovo dle libosti a zase je brát zpět. Přinuť Bhaggru, aby ti poslal svou dceru a pak mu ji vrať s tím, že ji nechceš.“

„To ale neudělám,“ řekl Tassakehwansharr, „Neboť její milý, tygr Tawarr, je mým přítelem a bratrem a neudělal bych mu takovou bolest. Nemohu to udělat svému příteli, přeji mu tu tygřici a nepřeji si dále o té věci čehokoliv slyšet...“

„To však nejde,“ pravili příbuzní, „Čest leopardů je posvátná a nedotknutelná a jestli neposlechneš, pak všechny naše rody se ti postaví a vyvrhnou tě jako prašivého...“

A tehdy se zdálo, že povstane boj v jejich rodu. Tassakehwansharr odešel do hor a vyhledal čaroděje, jehož jméno bylo Karaa-tarr-Saghwarr-Bharragga a který pocházel z národa horských leopardů. Karaa-tarr-Saghwarr-Bharragga mu připravil jídlo, do něhož přidal kouzelné rostliny z hor. Tak Tassakehwansharr upadl na dva dny do stavu nebytí a jeho duše opustila tělo, aby se setkala s otcem Swamigwatharrem. A zářící duch velkého vznešeného Swamigwatharra hovořil s Tassakehwansharrem a slíbil mu, že se dostaví na veliké zasedání jejich rodu, bude-li pozván.

Tak se Tassakehwansharr vrátil do svého sídla a svolal všechny své příbuzné, aby se shromáždili. Když se tak stalo, nařídil přinést ze svatyně vznešenou kožešinu svého otce Swamigwatharra a položil ji na kamenný oltář. Pak každý z přítomných přistoupil, skropil kožešinu krůpějí vlastní krve a volal Swamigwatharrova ducha, aby přišel mezi ně. Když potom zapálili Oheň a vhodili do něj posvátné trávy, sestoupil zářící Swamigwatharrův duch, aby vyslechl jejich prosby a žádosti. Tassakehwansharr je přednesl a Swamigwatharr potom pronesl ke shromážděným:

„Je nanejvýš drzé a nemravné, že se opovažujete posuzovat, jaké úmluvy jsem uzavřel já a vznešený tygr Bhaggra. Zasloužíte za to přísný trest a jenom bezpříčinnou milostí Pána a tím, že se za vás přimluvím, za to neobdržíte následky. Ale aby bylo učiněno za dost spravedlnosti, rozhodl jsem takto:

„Dvanáct čestných mladých bojovníků z našeho rodu nebo z jeho příbuzenstva či přátel nechť vyjede do světa a hledá tam dívky z národa tygrů, aby je svými schopnostmi a přednostmi přiměly se za ně provdat. Jakmile se tak stane, budou všechny moje požadavky vyplněny, tygřice Swaíím bude osvobozena od slibu a bude si moci vzít, koho bude chtít, a nikdo už nikdy nesmí připomenout tuto záležitost jako spornou. Taková je moje vůle.“

Po těchto slovech zářící Swamigwatharrův duch odešel a již nikdy se nikdo neodvážil jej znepokojovat.

Bojovníci leopardů se začali radit, jakým způsobem by splnili jeho příkaz. A zahájili veliké hry, jejichž účelem bylo zjistit a prokázat, kterých dvanáct se nejvíc hodí k tomuto poslání...“

Opíral jsem se zády o strom a naslouchal – ale noc pokročila a já se najednou probral a usoudil, že jsem asi na chvíli usnul, protože jsem s velkým úžasem vnímal toto:

„A proto tedy Tarrny přijel k Wonseghwarrghovi a řekl mu:

„Ty jsi ten, který brání narovnání mezi námi. Já jsem nabídl leopardímu národu svoji sestru výměnou za Swaíím, manželku Tawarrovu, aby žila s Thorrnwengharrem. Ale ty, jako zlobný had, štveš proti mně a mé sestře a haníš ji. Ty jsi příčina zla!“

Leopardi obklopili Tarrnyho těsným kruhem a Wonseghwarrgh ho vyzval na souboj. Bojovali potom podle pravidel a Tarrny byl poraněn, takže musel odejít. Ale leopardi se mu posmívali a Tarrny slíbil, že se postaví Wonseghwarrghovi znovu, až bude zase zdráv. Poté opustil jeho sídlo.

Ale Ghomerry nebyl spokojen s takovým narovnáním a měl dál za zlé leopardům jejich neústupnost. Proto vyslal svého druhého syna Wangharra, aby se dohodl s leopardím Vládcem o řešení. Ale Vládce leopardů nebyl právě ve svém sídle, naopak se toulal někde na lovu. Wangharra přijal jeho zástupce, hovořil s ním urážlivě a pak ho napadl. Wangharr jej pokousal, až se zdálo, že nebude více žít a odešel – nikdo z leopardů se neodvážil jej zadržet.

Když se tedy Vládce leopardů vrátil domů, nalezl svého přítele a zástupce umírajícího. Velmi se rozlítil a přikázal, aby viník byl nalezen a aby předstoupil před jeho čestný soud. To tygři ale nemohli připustit, proto Ghomerry přišel sám před čestný soud leopardů a hájil svého syna. Vládce leopardů uznal, že Wangharr měl právo zabít jeho zástupce, neboť se leopardi zachovali hrubě a krutě – ale obvinil Wangharra, že je zbabělcem, neboť vyslal za sebe otce vyjednávat. Na to Ghomerry rozzloben a uražen opustil zasedání. V té době ovšem Wahirr...“

„Cože, Vládce Wahirr?“ překvapilo mne.

„Ne tenhle,“ řekl Sharrni, „Wahirr, syn Tawarra a Swaíím. Už byl v tu dobu dospělý. Lovil srnce a střetl se v lese s několika leopardy, kteří jej počali hrubě urážet a vyčítali mu, že je synem tygřice, která měla patřit leopardům. Wahirr je vyzval k boji, aby ochránil svoji čest, ale oni se jen smáli a řekli mu, když se nebojí, aby se dostavil k boji o úplňku k Jezeru vodopádů. Tam přišel Wahirr s jinými svými přáteli a bojoval pak s leopardem Sheenwanswahagem a zabil jej v tom boji. Nato přáli si leopardi změřit s ním síly a rovněž tygři byli rozzlobeni, neboť leopardi o nich několikrát posměšně promluvili. Bojovali tedy mezi sebou a potom se rozešli velmi rozzlobeni a poraněni.

Na to Ghomerry obvinil leoparda Wonseghwarrgha, že se vyhýbá boji s jeho synem Tarrnym, neboť se jej bojí. Wonseghwarrgh tedy přišel se svou družinou až na dohled Aurrgharru a znovu vyzval Tarrnyho k boji. Tarrny vyšel před Bránu a konal se souboj přímo pod hradbami města. V tom boji byl Tarrny znovu poražen, poraněn a odnesen dovnitř, do města. Potom Wonseghwarrgh objel třikrát kruhem město, chlubil se a prohlašoval, že se postaví kterémukoliv z tygrů, který se nebojí jeho tlapy. Na to tygři hodně hovořili o tom a vyzývali náčelníka Tawarra, aby šel bránit svoji čest. I vyšel Tawarr a vyzval Wonseghwarrgha. Bojovali pak spolu a byl to boj těžký a dlouhý a oba krváceli z mnoha ran, ale žádný nechtěl podlehnout. Až nakonec prokousl Wonseghwarrghovi Tawarr hrdlo a držel ho, až leopard zemřel. Tawarr se ještě vrátil do Aurrgharru a zemřel vyčerpáním ve vnitřním nádvoří. Tehdy nastal velký pláč a naříkání mezi oběma národy a bojovníci se rozešli s nenávistí v srdci a s odhodláním splatit nepříteli smrt svých nejlepších náčelníků. Tím končí vyprávění o Tawarrovi a začíná vyprávění o Tarrnym, jak se on stal náčelníkem a jak vedl válku proti leopardovi Sonnyarnaghwahovi. Chceš je taky slyšet, Charry?“

„Děkuji, snad ani ne. Tohle mi bohatě stačí. Stejně se v těch tygrech a leopardech nemohu vyznat. Může mi někdo vysvětlit, proč se do toho vlastně pletl ten Tarrny?“

„Vždyť přece byl synem Ghomerry, velkého náčelníka!“

„Aha. A proč se do toho pletl Ghomerry?“

„Byl přece bratrem matky náčelníka Wagurry,“ vysvětlil Sharrni samozřejmě, „Kromě toho byl spřízněn s Bhaggrou. To jsem ti přece jasně říkal...“

„Bože můj! Je zvykem, že se do každé tygří a leopardí pranice zapletou všichni příbuzní? Vždyť jich musíte mít velké množství!“

„My všichni jsme dohromady příbuzní.“ řekl Wirrta.

„Aha,“ řekl jsem a chvíli přemýšlel, „A tak vlastně začalo nepřátelství tygrů a leopardů, že?“

„Ne, to už pokračovalo z dřívějška. To nikdo neví, proč jsme se pohádali. To už je moc dávno. Tím se to jenom probudilo k životu. Dřív se tygři a leopardi neprali tak moc.“

Chvíli jsem přemýšlel nad záhadami téhle tygří Iliady.

„Kdo vlastně mohl nejvíc za to, že se to nevyřešilo smírem? Tawarr, Ghomerry, Tarrny nebo kdo?“

Sharrni chvíli přemýšlel a vrtěl hlavou. „Nevím. Snad Tikksi.“

„Ale kdo to byl Tikksi?“

„Tygří náčelník.“

„A jak za to může? Vždyť se do toho vůbec nezapletl!“

„No, právě proto za to může. Bylo jeho povinností postavit se na jednu nebo druhou stranu. Kdoví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se do toho zapletl ještě on.“

Otřásl jsem se pod tím drtivým přívalem tygří logiky.

„Ale to mu snad nemůžete klást za vinu!“ namítl jsem.

„Tikksi byl ničema,“ řekl Sharrni, „Nepletl se do ničeho. Nebyl to dobrý tygr!“

Tím veškerá diskuse o nešťastném Tikksim skončila. Někdo mi chtěl mermo mocí vyprávět o nějakém dalším sporu, který skončil zcela originální dohodou, ale mně se klížily oči a tak jsem navrhl, abychom šli spát. Tygři si ještě zazpívali na dobrou noc a šli jsme se uložit do jejich neuvěřitelného domu.

„Wirrto,“ otázal jsem se, „To se o každém hrdinovi tygrů vyprávějí takové sáhodlouhé a zamotané legendy?“

„Ano, ovšem. O nás se možná také jednou bude vyprávět.“

„Kdy se stalo to, co jsem slyšel dnes?“

„Před osmadvaceti generacemi. Devětadvaceti pro Aflargea.“

„Zaujaly mne některé věci. Například se tam mluvilo o mečích. Tehdy měli tygři zbraně jako lidé?“

„Někteří náčelníci měli ještě meče. Ale ty už byly mrtvé.“

„Nechápu...?“

„Za dávných časů měli přední bojovníci živé meče, které měly svá jména a bojovaly podle své vlastní vůle. Když bojovník nosil takový meč, nemohl ho porazit nikdo, kdo jej neměl.“

„Na jedné fresce jsem si povšiml tygra, který má na hlavě přílbu zdobenou drahokamy a na tlapě štít. To jste taky měli?“

„Ano. Mnoho rodů má ještě staré zbraně uloženy v podzemí.“

„Proč jste vlastně opustili tyto zvyklosti?“

„Nevím. Možná to nebylo zapotřebí...“

„Zvláštní. Jak staré jsou vaše nejstarší záznamy?“

„Ve sklepeních Vládcova paláce jsou uloženy kůže, na kterých jsou zapsány nejstarší příběhy. Je tam záznam snad o každém tygrovi, který kdy něco dobrého udělal.“

„Ze které doby? Jestli rozumíš naší časomíře...?“

„My také měříme čas na léta, to přece víš. Záznamy jsou od začátku tygřího národa. Asi deset tisíc let.“

Nadskočil jsem a udeřil se do hlavy o nízký strop. „Deset tisíc let? Dovedeš si představit takový čas? Jak dlouho žiješ ty?“

Wirrta chvíli přemýšlel. „Dvaatřicet let.“

„To je o devět víc než já. Jak dlouho žijí tygři, nepotká-li je nějaká nehoda?“

„Čtyřicet let, i víc. Pak už jsme staří. Potom přijdou zas mladí tygři. Mám mnoho synů a dcer...“

„Jak si tedy dokážeš představit deset tisíc let?“

„Jako dobu, po kterou žilo dvě stě padesát tygřích generací. To je doba, po kterou stojí posvátné město Aurrgharr.“

„Ale lidé žijí na světě pouhých pět tisíc let!“

„Já vím. U nás je popsáno, jak vznikli lidé. Jednou ti to najdu a budu ti to vyprávět. V našich záznamech je všechno...“

Tohle jsem chtěl poslouchat třeba hned, ale Wirrta už byl taky trochu unavený, proto jsme šli raději spát.

Ale stejně jsem usnul až dlouho po něm...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10