Bez COOKIEs je omezený přístup!

V podzemí Aurrgharru

Zpět Obsah Dále

Moc jsem toho už té noci nenaspal; brzy ráno mne probudil jeden z tygřích pobočníků samotného Vládce a žádal, abych se i s koněm a zbraněmi dostavil před palác. Aflargeo a Reggio nadšeně souhlasili a vyjeli tam se mnou.

Před palácem nás čekal Wahirr a Ragga na koních, za nimi pak neuspořádaná tlupa asi padesáti jízdních tygrů. Když jsme se objevili, Wahirr něco zavelel a tygři se snažili nějak přimět své koně, aby se chovali slušně, neposkakovali a neplašili se. Tím je ovšem poplašili daleko víc a nastal velký zmatek, kterému jsem se nemohl než zasmát.

„Směješ se!“ řekl Wahirr, „Ano, uznávám, že moji bojovníci působí směšně na člověka, který je zvyklý sedět na koni. Ale mí tygři se teprve učí jezdit a není jich mnoho, kteří mají nějakou představu o jízdě koňmo. Chci, abys je tomu naučil!“

„Napřed bych rád věděl, jak se daří nemocným. Výcvik počká, hlavní jsou životy tygrů. Půjdu se na ně podívat.“

„Daří se jim dobře! Teď s tím nezdržuj!“

Ale já sesedl a požádal Aflargea, aby mne dovedl do nemocnice k raněným. Wahirr seskočil a zlostně mi zastoupil cestu: „Neslyšel jsi, co říkám? Teď budeš cvičit tygry, potom se budeš starat o raněné! Nebo snad mám na tebe čekat, až se podíváš na jejich rány?“

„Ano, přesně tak.“ řekl jsem, obešel ho a šel do paláce.

„Stráž!“ zařval Wahirr, „Zadržte ho!“

Otočil jsem se: „Vládče všech Pruhů Džungle! Můžeš mne uvěznit a můžeš mne zabít; ale nepřinutíš mě ani stráží, abych cvičil tvoje válečníky dřív, než se podívám na raněné. Jejich život je pro mne cennější než tvoje válka. Zabíjet se tygři ještě naučí, ale chránit život je musím učit každou minutu, kdy jsem s nimi. Už jsem řekl, napřed se podívám na raněné; tvoji tygři tady budou čekat. Když se to někomu nelíbí, ať si uvědomí, že i on může někdy ležet v lazaretu a čekat na pomoc.“

Otočil jsem se, prošel mezi strážnými a šel do lazaretu. Aflargeo šel za mnou, aniž si všímal vzteklého Vládce. Bylo to trochu odvážné – ale nebyl jsem přece sluhou toho tygra!

Většina nemocných byla v lepším stavu než včera, ale dva byli v bezvědomí a zmítali se v horečkách, jeden umíral. Okamžitě jsem znovu obnažil rány všech tří, odpouštěl zkaženou krev a čistil rány. Tomu jednomu už nebylo pomoci, ale doufal jsem, že druzí dva se z toho vykřešou. Trvalo to asi hodinu, než jsem skončil práci a vrátil se k tygří jednotce.

Tygrům už velel Ragga, Wahirr zmizel.

„Kdepak je Vládce?“

„Odešel do paláce. Vzkazuje, že teď máš čekat zas ty na něho.“

„Já ho k ničemu nepotřebuju. Jedeme na cvičiště. Dáš povel?“

Ragga se zarazil. „Ale Vládce...“

„Aflargeo, dej svolávací signál!“

Aflargeo se zaklonil v sedle a zařval, až se zatřásly stěny okolních domů. Všichni tygři se okamžitě zarazili a obrátili se k nám, dokonce i diváci v ulicích čekali, co bude.

„Kde je cvičiště?“ ptal jsem se Raggy.

„Venku z města za bránou, směrem do hor. U řeky...“

„Počkáme, až napočítám do sta. Potom vyrazíme. Nechce-li Vládce přijít, obejdeme se bez něho.“

„Ale Charry! Přece nechceš porušit příkaz Vládce!“

„Nechci – ale měl tady na mne čekat!“

Začal jsem počítat do sta. Wahirr se neobjevil, i když jistě byl někde schován a čekal, co bude. Když jsem dopočítal, zvedl jsem se ve třmenech a zavelel: „Řadou – za mnou! Raggo, veď nás ke cvičišti!“

Vyrazili docela ochotně; buď neměli k Wahirrovi tolik lásky nebo se těšili na cvičení. Propletli jsme se spoustou uliček, které byly k nerozeznání, ale Aflargeo mne ujišťoval, že si dobře pamatuje cestu. Tím jsme se dostali k jakési brance, kterou jsme projeli jeden za druhým a byli jsme venku.

„K řece – cvalem!“ křikl jsem, pobídl koně a vyrazil. Aflargeo a Reggio za mnou. Ragga a pár dobrých jezdců se vyhrnulo za námi, ostatní jeli jak to šlo a roztáhli se do dlouhého pole. Dorazil jsem k řece první, vyjel na malý pahorek a pozoroval je. Když všichni dorazili a povedlo se jim zarazit koně, zvedl jsem ruku:

„Bojovníci tygrů! Byli jste sem posláni, abych vás naučil dobře jezdit na koních. Vládce Wahirr mi nařídil, abych vás učil a já to učiním! A chci, aby až Vládce přijde, jsem mu mohl ukázat, že jeho bojovníci jsou dobří a obratní jezdci! Každý z tygrů je mnohem obratnější než jakýkoliv člověk, jak jsem viděl na svých bratřích. Tak věřím, že se nemusím bát ostudy!

Je vás asi padesát, to je trochu velký oddíl na cvičení, proto si dovolím rozdělit vás na pět desítek jezdců. Každá desítka bude cvičit odděleně, já budu mezi nimi a budu jednotlivým bojovníkům radit. Především se rozdělte, pak budeme hovořit dál!“

Tygři neměli zkušenosti, tak to trvalo dost dlouho. Nakonec se rozdělili do skupin po deseti, při čemž vyšlo najevo, že jich je o něco víc, takže vznikla neúplná, šestá desítka. Na žádost jejích členů jsem dovolil ji doplnit z diváků.

Pak jsem jezdil od jedné skupiny ke druhé a všude pilně radil. Zakrátko jsem ovšem zjistil, že mnoho závad spočívá v postrojích koní, které ač byly jen minimální, skrývaly v sobě přesto spoustu překvapujících závad. Byly sice okopírovány z našich postrojů, ale to neznamenalo, že tvůrce tu a tam nepustil svou fantazii na delší špacír, z čehož vzniklo něco sedlu a postroji jen vzdáleně podobného. Šikovnost pruhovaným řemeslníkům nechyběla a nadřeli se na tom jistě dost, ale výsledek nebyl takový, jak se očekávalo. Mnohé postroje jsem musel upravovat, tři byly v takovém stavu, že bylo líp je zahodit a udělat nové.

U koní se zase projevoval značný strach přede mnou. Je trochu komické, že koně, kteří si zvykli na tygry, se báli člověka, ale bylo tomu tak, mnohým tygrům se koně vzpínali, když jsem je chytil za ohlávku, bojovníci byli nuceni z nich seskočit a svoje oře pracně chytat. Pády jsem takřka neviděl, při nejkrkolomnějším pádu dokázal tygr většinou dopadnout na všechny čtyři tlapky a vzápětí opět skočit zpátky na hřbet svého koně.

Nicméně přes tyto nesnáze cvičili tygři velmi ochotně a moje příkazy poslouchali mnohem lépe než vojáci své kaprály. Na jediný pokyn se rozjeli udaným směrem, na pokyny rukou zastavovali, seskakovali, znovu nasedali a vraceli se ke mně. Po dvou hodinách jsem nařídil přestávku a všichni jsme se vykoupali v řece. Potom jsem roztřídil jezdce dobré a horší a ty lepší dal na povel Aflargeovi a Reggiovi, aby s nimi cvičili. Horší jsem si ponechal sám a opět pomáhal a radil. Při tom jsem zjistil, že jich opět přibylo, což už mi bylo podezřelé. Většinu přítomných jsem nemohl rozeznat od sebe, což tygři vystihli a přidávali se k nim další a noví. Po kratší hádce jsem podlehl a nechal je.

Asi po poledni, za nejhoršího žáru, se u bran města objevilo několik jezdců. Poznal jsem mezi nimi Wahirra, byla tedy chvíle předvést, co jsem dokázal. Zahvízdal jsem a všichni tygři se ke mně ukázněně sjeli.

„Za mnou! Cvalem; objedem Vládce a zarazíme koně přímo před ním!“

Mávl jsem rukou dopředu a vyrazil. Slyšel jsem za sebou dusot kopyt a když jsem se na chvíli ohlédl, viděl jsem, že tygří jízda si vede docela slušně. Tak jsme dorazili až před Wahirra, který sledoval jízdu se značným údivem. Přímo před Vládcem jsem uchopil otěže levačkou a pravici pozvedl k pozdravu, přičemž současně zahnul doleva. Aflargeo a Reggio pozdravili tlapami také, ostatním to nenapadlo. Objeli jsme skupinu šesti Vládcových průvodců a pořádně je posypali prachem, který zviřovala kopyta koní; když jsem byl opět před Vládcem, přinutil jsem koně, aby se vzepjal a pozdravil Jeho Excelenci z výšky. Nato jsem zarazil a zůstal stát.

Wahirr vyčkal, až se všichni zastavili. Potom řekl vážně: „Neočekával jsem, že naučíš moje bojovníky tak dobře jezdit, Charry. Považoval jsem tě za člověka, který se chlubí, ale moc toho neumí. Udivuje mne to...“

„To nic není! Naučím tvoje tygry ještě víc užitečných věcí, Wahirre, budeš-li si to přát...“

„Samozřejmě, že si přeji! Kdy je naučíš dělat luky a šípy, aby se mohli postavit drzým sheenům?“

„Taky to je naučím. Napřed bych je rád naučil bojovat jinou zbraní, oštěpem. Viděl jsi oštěpy, které používám k lovu ryb nebo které vrhám po divokých prasatech?“

„Jistě. Chceš říct, že se hodí i k boji?“

„Samozřejmě.“

„Sheenové nic takového nemají!“

„Nevadí, tygři to budou mít. Kromě toho mám jistý skvělý nápad, který ochrání tvoje bojovníky před šípy. Slyšel jsi někdy o štítech z hroší nebo krokodýlí kůže?“

„Ne. Neslyšel jsem nic takového.“

„Ale ve zdejších řekách jsou hroši?“

„Vysoko po proudu, v Bahnitém kraji. My ale hrochy nelovíme, je to obtížné a je spousta zvěře, kterou lze ulovit snadněji.“

„Správně. A proč je to tak obtížné?“

„Přece pro jejich silnou kůži!“

„Tak. Tedy tu kůži z hrocha stáhneme a uděláme z ní velký štít. Každý tygr ho bude mít a bude se jím krýt před šípy. Rozumíš?“

„Ano, to je jasné! A potom, až budou tygři blízko leopardů, budou po nich střílet šípy také! Sheenové se nebudou mít čím krýt a šípy je pobijí! To je moudré, Charry!“

„Mám víc zbraní, jimiž lze bojovat, hlavně zblízka. Protivníka můžeme probodnout oštěpem, jaký chci tygrům dát, lze ho seknout sekerou či mečem. Podívej se na moji mačetu, takovou věcí můžu rozseknout hlavu, není-li ten druhý dost obratný!“

Tasil jsem mačetu a zamával jí tygrovi před očima. Půjčil si ji, očichal a usoudil, že jí lze bojovat.

„To bych řekl! Taky mi s ní jeden syčák rozbil hlavu, od toho mám tady tu jizvu na čele...“

„Ale... kolik takových zbraní bude potřeba?“ uvažoval Wahirr, „Viděli jsme, že jsi je vyráběl v huti ze železné rudy. Trvalo to dlouho a nevyrobil jsi toho moc. Jak dlouhý čas bude zapotřebí, než vyzbrojíš celou moji armádu?“

„Jde o to, kolik máš bojovníků.“

„Mnoho! Neumím to spočítat. Všechny tygry v Arminu!“

Zamyslel jsem se. „Tvoji tygři by mohli dopravovat rudu k mému sídlišti. Mohli by ji kopat a mohli by mi pomáhat, kdyby se jim ovšem chtělo. Když se jim ale nechce...“

Teď zapřemýšlel zase Wahirr. „Zatím budou stačit luky a šípy! A štíty z hroší kůže. Potom, kdybychom snad sheeny ještě neporazili, třeba začneme i pracovat..“

„No – dobře.“ řekl jsem, „Jen tak dál, pracanti...“

Nechali jsme tedy výcviku a jeli zpátky k městu. Šel jsem se znovu podívat na svoje raněné, tentokrát byl už na tom zle jen ten jediný, ostatní byli vcelku v pořádku. Potom jsem šel domů, svalil se na lůžko a odpočíval.

Přišel Aflargeo a lehl si ke mně. Byl už trochu velký, aby mohl spát u mne v náručí jako když byl koťátkem, ale nevadilo to, aby se se mnou nemazlil. „Charry... proč nás Vládce nemá rád?“

„Mne proto, že jsem člověk. A tebe proto, že jsi můj přítel.“

„Ale vždyť Wahirr je taky přítelem tebe a otce?“

„Ne takovým, jako ty. On by si nepřišel takhle lehnout!“

Aflargeo zapředl. „Už bych chtěl být zas doma na Guyrlayowu. Tam je hezky, kolem je džungle a tady jenom ty zdi a zdi...“

„To se ti dost brzo stýská! Co až uvidíš města lidí? Tam je to taky takové jako v Aurrgharru, a ještě horší!“

„Hm... Charry, propustí nás vůbec Wahirr?“

„Copak jsme tady v zajetí? Musí nás propustit! To bych se na to podíval, kdyby ne!“

„Já nemyslím tebe. My jsme poddanými Wahirra, Vládce Nebe a Země! On je nejvyšším pánem všech tygrů – a ty jsi člověk, který je sám. My ho musíme poslouchat, víš?“

„Já ne.“

„Ale zlobí se, že ho neposloucháš!“

„Nikdy jsem nikoho neposlouchal. Wahirrem začínat nebudu.“

„Bojím se o tebe, Charry.“

Objal jsem ho a pohladil po měkkém kožíšku. „Vždyť není čeho se bát! Vycvičím trochu tygry, udělám jim pár luků a šípů na vzorek a pojedem domů...“

„Jen aby. Potom přijde válka. Co když ti Wahirr přikáže, abys jel s námi do války?“

Znovu jsem ho pohladil. „Pojedu – ale jen jako velitel. Chci naučit tygry, aby mne v boji poslouchali a nevzpírali se mým rozkazům. Protože po boji chci vydat jeden rozkaz. Víš, jaký?“

Obrátil ke mně své veliké krásné oči. „Smířit se se sheeny?“

„Ano! Chci skončit tu válku!“

Aflargeo mi olízl tvář. „Ty jsi jediný, Charry, kdo to dokáže. My jsme tu válku nezačali a ani ji nedokážeme skončit. Ale ty to dokážeš – a vím, že se ti to podaří...“

Usnul jsem – když jsem se probudil, byli u nás hosté. Přišli tak potichu, že jsem je vůbec neslyšel a nebýt toho, že Aflargeo v mém náručí se pohnul, neprobudil bych se.

Byl tu Shirrt, typard, vnuk Wirrty; s ním přišli dva velmi staří tygři, jejichž srst byla na hlavě a hřbetě prošedivělá. Ti dva se posadili ke dveřím do slavnostní pózy s ohonem obtočeným okolo tlapek a vyčkávali, až se proberu ze spánku.

Rychle jsem vstal a usedl na zkřížené nohy. Taky Aflargeo se posadil do slavnostní pózy.

Shirrt se přede mnou uklonil a nechal se pohladit. „Dovol, Charry, abych tě seznámil s Bawarrem a Charrgem, kteří se přišli s tebou poradit. Bawarr a Charrg jsou členy Nejvyšší rady Tygrů.“

„Velice mne těší, že se mohu setkat se vzácnými hosty!“ řekl jsem a pohladil každého z tygrů, „A dvojnásob jsem potěšen, že se setkávám s Nejvyšší radou, o které jsem toho prozatím slyšel jen velmi málo. Domníval jsem se, že tygrům poroučí Vládce Wahirr...“

„Ano,“ řekl důstojně Bawarr, „Wahirr je nejvyšším pánem všech Pruhů Džungle. Ale je mladý a není vždy nejmoudřejší ten, kdo nosí na své hlavě diadém Vládců. Někdy stáří a zkušenost promluví mocnějším hlasem, než sebevětší statečnost a rytířství.“

Jeho hlas zněl hluboce a dunivě a tygr sám vyhlížel velice impozantně. Byl ještě větší než tygří bojovníci, mohutně vykrmený a asi dost nebezpečný; ale v očích měl laskavý a moudrý výraz, stejně jako jeho druh Charrg.

„To tedy znamená, že nejmoudřejší tygři tvoří Nejvyšší radu, rozumím-li dobře. A k té pak přichází Vládce s prosbou o radu?“

„Ano...kdysi to Vládcové dělali. Wahirr je Vládcem ještě příliš krátce, než aby pochopil a přizval nás, když jedná s osobou tak důležitou, jako jsi ty. Proto jsme museli přijít sami.“

„A co si přejete?“

„Slyšeli jsme, že si přeješ mír s leopardy. Mluvil jsi velmi jasně o té věci na shromáždění včera večer a řekl to taky Vládci. Je to pravda?“

„Ano. Chci mír.“

„Je to zvláštní a velmi úctyhodné přání!“ řekl Bawarr.

„Je to přání všech, kdo milují svou vlast.“

Tygři chvíli mlčeli.

„Tvá myšlenka je veliká a krásná,“ řekl potom Charrg, „Ale bylo již mnoho těch, kdo se domnívali, že změní svět. Nezměnili nic a zahynuli v mnoha velkých a marných bitvách dávných tisíciletí. Nechtěj je následovat, neboť kožešiny všech těch slavných hrdinů visí v našich svatyních.“

Měl pochmurný, chraptivý hlas, který zněl velmi nelidsky a ve mně vyvolával chvění, jako by přinášel vzdálenou hrozbu. Na okamžik mi přeběhl po zádech mráz, když to řekl; odvětil jsem trochu roztřeseným hlasem: „Ti bojovníci neměli prostředky, jak vnutit svou vůli druhým. Já je mám!“

Tygři opět seděli a pochmurně zírali na moji tvář. Viděli mne i přes šero velice dobře, ale já viděl jen jejich planoucí zlaté oči v tom šeru. A slyšel jejich chrčivý dech.

„Vládce tě požádal, abys mu dal ocelové zbraně. Požádal, abys naučil jeho bojovníky střílet z luků, abys mu dal ostré hroty a sekající břity. A požádal tě, nebo v dohledné době požádá, abys mu dal roury. z nichž šlehá oheň. Uděláš to?“

„Slíbil jsem mu luky a šípy a slíbil jsem mu i meče a sekery. Ale střelné zbraně mu nedám!“

„Nesmíš mu dát nic,“ řekl Bawarr, „Žádnému z tygrů nesmíš dát lidskou zbraň. Tygři to nechtějí. Nesmí to být, rozumíš?“

„Nebudu poslouchat nikoho,“ namítl jsem, „Neposlouchám Wahirra ani žádného jiného z tygrů a neposlechnu ani vás, nebudu-li chtít. Ale slíbil jsem Wahirrovi zbraně a dodržím to.“

„Proč to chceš udělat?“ ptal se Charrg.

„Chci donutit leopardy, aby se smířili s tygry a přestali s tou nesmyslnou válkou!“

„K čemu? Proč? Válka nikomu nevadí; statečným bojovníkům se líbí prokousávat si vzájemně hrdla, považují to za důstojný konec cesty. Proč chceš mír? Ne, to není správné...“

Už několikrát mi napadlo, jestli dobře rozumím všemu, co tihle starci povídají. Umím arminsky, ale nemohu si nikdy být jist, zda dokonale. Něco jsem možná přehlédl...

„A co je tedy správné, podle vás?“

Bawarr se vzrušením olízl a pak řekl tajuplně: „Je třeba se dohodnout se sheeny...“

„Ale to právě chci! Dohodnout se na míru!“

„Ne,“ řekl Bawarr, „Je třeba je přesvědčit, aby přestali používat zbraně. My i oni, všichni se musíme vzdát zbraní, které nám nepříslušejí. Jen tak zachráníme své životy, Charry!“

„To nechápu!“

„Víme, že nic nechápeš. Nikdo nic nechápe. Jen my, kteří víme, jak dopadla dávná válka s Reorty.“

„Kdo byli Reorti? Neslyšel jsem o tom nic...“

„Ty neznáš historii reortské války?“ podivili se oba najednou.

„Nevím vůbec, co to slovo znamená.“

„Reort je šelma. Veliká šelma, stejně velká jako tygr. Má zlatou barvu, na krku hustou dlouhou hřívu...“

„Lev? Žijí v Africe... v zemi černých lidí, že ano?“

Chvíli mlčeli, potom řekl Bawarr: „V době, o níž mluvím, nežili nikde žádní lidé.“

„Kdy to bylo?“

Vyměnili si pohledy. „Zdá se, že opravdu nic nevíš. Pojď, my ti ukážeme, co musíš vědět, než budeš opět mluvit s Vládcem!“

„Kam půjdeme?“

„Do podzemí.“

Vstal jsem a rozhodl se jít s nimi. Aflargeo a Reggio šli taky, ostatní zřejmě neměli tolik zájmu. Pak se od nás oddělil Shirrt, jehož jeden z tygrů poslal někam pryč. My zbylí jsme šli někam k Vládcovu paláci. Pak jsme však uhnuli nějakým neznámým směrem. Měl jsem pocit, že jsme v nejstarší části města.

Jak jsem tak šel ztichlým městem, napadla mi jedna věc. Starci v hovoru použili výrazu vůle tygrů, ale s podivným přízvukem, který mi nebyl jasný. Nemohl ten správný výraz být vůle Tygra? A bylo by možné, že by to znamenalo, že mluví o Bohu?

Možná bych se teď měl krátce zmínit o svých náboženských zásadách. Zatím jsem na to téma asi moc neřekl. Tedy, jsem samozřejmě věřící, asi tak, jako všichni v naší vesnici. Chodil jsem v neděli do kostela, protože tam chodili rodiče. Taky všichni ostatní se tam scházeli, kromě nemocných a těch, kdo měli nějaký důvod nepřijít. Chodili vystrojeni do slavnostních krojů, což mi nebylo příjemné, protože jsem se za žádnou cenu nesměl zmazat, a to ani před kostelem a po něm. Mužští potom šli do hospody, ženy domů vařit a my děti jsme se přestrojily a šly si hrát ven. Občas mi tatínek koupil v hospodě něco dobrého na zub, občas se večer chasníci opili a servali nebo se stalo něco podobně zajímavého. Neděle jsem míval docela rád.

Taky jsem chodil do náboženství. Náš starý farář byl nesmírně hodný člověk. Často ho trápily všelijaké choroby, nemohl na nohy, pokašlával, býval nastuzený. Horší bylo, že občas zapomínal, co už nám povídal a co ne a říkal leccos znovu. Postupem času jsme přišli na to, že taky zapomíná, co kdo špatného provedl a kdo byl vůbec na vyučování přítomen a kdo ne. Pod různými záminkami jsme se vytráceli, zvlášť když bylo venku hezky. Teď si uvědomuju, že možná dobře věděl, co vyvádíme, byl pouze laskavý a nechtěl nám naše prohřešky připomínat.

Rodiče byli zbožní, matka víc než otec. Ovšem jeden z jejích bratrů se stal knězem, dle určitých náznaků nejspíš proto, že jeho mladické výtržnosti překračovaly slušné meze. Ani v kněžském úřadě si nevedl o moc líp, míval časté spory s nadřízenými a byl různě kárán. Vídal jsem ho málokdy. Zato strýček James Stephens byl nesmírně zbožný člověk. Ale překvapovalo mne u něj, že viděl na stejné úrovni svoji víru v Ježíše Krista a podivuhodné pověry domácího obyvatelstva v zemích, které navštívil na svých cestách, což bylo v příkrém rozporu s církevní věroukou. Zpočátku jsem to moc nevnímal a jeho pohádky o činnostech nejrůznějších cizích bohů poslouchal rád. Potom jsem šel do kadetky.

Tam nás vyučoval náboženství katecheta, jemuž jsme dali jméno Páter Peklo. Peklo, Ďábel, čerti a nejrůznější jejich nástrahy byly hlavním tématem jeho kázání. Poučoval nás soustavně, že se pekelné spáry skrývají ve všem, co je kolem nás. Ve víně, kořalce a pivu, v doutnících a žvýkacím tabáku, v kartách a kostkách a ti nejhorší a nejzavilejší v ženských. To od něj jsme se dozvěděli, že ze všech nejhorší Ďábel sídlí ve městě v jistých domech, které jsou označeny červenou lucernou. V našem městečku takové zařízení bohužel nebylo, ale všichni jsme se tam toužili podívat.

Činnost Pátera Pekla v nás všech zadusila poslední zbytky náboženského cítění. Jen jednou jsem se pokusil vysvětlit mu, že podle strýčka Jamese pohané uctívají Boha stejně jako my. Potom jsem za to stokrát opisoval nějaký žalm a odpřisáhl Peklovi krutou pomstu. Spolužákům se vedlo podobně a nadšeně se mnou souhlasili. Po určitou dobu jsme tvrdili, že budeme na truc uctívat Buddhu, jehož nefritovou sošku měl strýček James doma, půjčil jsem si ji, klaněli jsme se jí a zpívali nesrozumitelné texty, dokonce jsme se ve stavu podnapilém dohodli, že si necháme na prázdniny vyholit hlavy. Ovšem do prázdnin nás všechno přešlo, vykašlali jsme se na katechetu i na uctívání.

Nyní mne hluboce překvapilo, že by tygři mohli být věřící. Ale cožpak je moudrost přesahující hmotnou zkušenost člověka vyhrazena jen pro nás?

Došli jsme k jednomu z paláců. Stál osamoceně uprostřed parčíku a nebyl tak vysoký jako ostatní, ačkoliv byl rozlehlejší. Okna tohoto domu měla kulatý tvar, jaký jsem u tygřích staveb doposud neviděl a byla přiklopena kamennými konzolami podivného tvaru.

„Co to je?“ ptal jsem se, prohlížeje si stavbu.

„Chrám Vítězství.“ řekl Bawarr, přistoupil k na tygří poměry dost vysokému vchodu s krásným monumentálním portálem a udeřil tlapou na kovová dvířka. Vzápětí se otevřela, aniž se někdo objevil, a my prošli, vlastně prolezli dovnitř.

Byl jsem ve velké prostoře, v níž se každý zvuk dutě rozléhal. Páchlo tam nějakou odpornou látkou, jak páchne v márnicích. Neviděl jsem vůbec nic, ačkoliv okny sem pronikalo trochu světla. Stačilo však pouze k tomu, abych viděl obrysy oken vysoko nad sebou. Usoudil jsem, že se mohu postavit a taky to udělal.

„Jsme v Chrámu Vítězství.“ opakoval Bawarr, „Tady jsou uloženy kožešiny válečníků, kteří padli před desetitisíciletími v bojích s reortskými nájezdníky. Stojíš před pozůstatky mnoha tisíc statečných tygrů, Charry. Zachovej úctu, kterou jsi povinen těm, kdož padli, abys ty mohl žít.“

Chvíli jsem mlčel a snažil se rozkoukat – pak jsem řekl: „Moji milí průvodci, rád bych sklonil čelo před padlými bojovníky, ale nevidím nic než tmu a nemohu ani pohledět na kožešiny těch slavných tygrů...“

Jeden z nich odběhl, někde ve tmě zavrzala dvířka a vzápětí se objevil, v zubech lampičku s pěti plamínky. Překvapilo mne, kde ji tak narychlo vzal a jak ji zapálil, obvykle se tygři ohně sice nebáli, ale nepracovali s ním.

„Vezmi si světlo – a sviť si, jak chceš...“

Světlo kahance ozářilo velkou klenutou prostoru, spočívající na mnoha masivních sloupech. Ta prostora byla naprosto asymetrická a nepodařilo se mi nalézt v ní jakýkoliv řád. Zabírala celý prostor stavby, kterou jsem si prohlížel zvenčí. Prohlédl jsem si i strop, byl podpírán žebrovím ve stylu gotické klenby, zdeformované do ozdobných smyček a elips, takže celá ta složitá ornamentální kresba stěží vyhovovala svému účelu. Ale hlavní bylo, že ten chrám tu stál a zřejmě už dost dlouho, pokud se dalo věřit jeho strážcům.

Středem chrámu vedlo několik uliček mezi vysokými hromadami tygřích kožešin, složených na sobě a opatřených kamennými tyčemi po stranách, aby se hromady nezřítily. Sotva se dalo spočítat, kolik pruhovaných kožešin tady leží, musely to být tisíce. Zkusmo jsem vzal do ruky oháňku, která z hromady vyčnívala a nacházela se v nejspodnější části. Kožešina byla pružná a hebká, všechny chlupy v dokonalém stavu.

„Jak jsi řekl, že jsou staré ty kožešiny?“

Bawarr přistoupil blíž a dotkl se čenichem kožešin. „Pocházejí z dob, kdy ještě neexistoval lidský rod. Jsou to pozůstatky bojovníků z války Arminů s Reorty. Nevím, jak dávno to je, ale nejméně deset tisíc let...“

„To není možné. Za tu dobu by se kožešiny nemohly zachovat.“

Bawarr se na mne podíval s netajeným pohrdáním. „Lidé, kteří žijí na území Reortů v deltě Velké řeky, balzamují své mrtvé. Ti zůstanou neporušeni několik tisíc let. Proč by tedy neměli Armini zachovávat kožešiny svých předků, když to dokážou lidé?“

Procházel jsem mezi kožešinami za tygry a v duchu odhadoval jejich počet. Vycházela mi čísla strašlivá, fantastická až nemožná. Nechápal jsem, jak staří jsou vlastně moji Armini. Už před zrozením lidí snad byli oni? Jsou civilizací, která předcházela lidi? A proč by tedy...?

Bawarr se zastavil, ukázal na velký čtyřhranný kámen s několika kruhy ze železa, vložený v podlaze. „Tento kámen zakrývá vchod do krypty. Pomoz nám jej vyzvednout...“

„Velmi rád... ale jak?“

Charrg odběhl a vzápětí se vrátil s jakýmisi řetězy a háky. Zasunuli jsme háky do kruhů na desce a pak poodešli stranou, kde se nacházel jakýsi podivuhodný kladkostroj. Všichni jsme zatočili mohutným rumpálem, řetězy zaskřípěly a těžká deska se pomalu zvedla. Přiskočil jsem a poodtáhl ji trochu stranou, kde jsme ji odložili na podlahu. Tygři zřejmě už takovou manipulaci někdy prováděli, byli v tom dosti zběhlí.

Do krypty vedlo úzké schodiště. Charrg seběhl po krkolomných křivých schodech dolů a já opatrně sestupoval za ním s kahanem v ruce. Za mnou potom Aflargeo, Reggio a Bawarr.

Dostali jsme se do malé podzemní kobky, v níž nebylo nic než toto schodiště a železné dveře. Daly se otevřít, když se do nich člověk opřel, tak jsme jimi prošli a vstoupili do dalšího sálu, tentokrát bez oken a o trochu menšího než byl chrám. I tento sál byl podpírán mohutnými sloupy, tentokrát však měl tvar téměř přesné elipsy a žebroví na jeho stropě bylo mnohem hrubší a účelnější. Zřejmě ta část chrámu byla ještě starší.

Spatřil jsem na sloupech kamenné konzoly, na nichž stály velmi ozdobné svítilny. Zapálil jsem je svým kahanem, takže se v sále trochu rozsvětlilo a já mohl vidět jeho výzdobu.

Přímo proti vchodu se nacházel v průčelní stěně kovový, dosti nepochopitelný reliéf: představoval velmi nepravidelný ovál nejrůznějších tvarů okrajů a různě vytvarovaných ploch. To vše bylo vytvořeno ze zlata, do něhož byly tu a tam vsazeny drahokamy různých barev. Přistoupil jsem k reliéfu a prohlížel ho, neboť mi něco připomínal. Současně přistoupil Bawarr a ukázal na diamant, vsazený ve spodní části: „Tady je Aurrgharr. Zde na řece místo, kde stojí tvůj hrad Guyrlayowe...“

Pochopil jsem – to, co vidím, je plastická mapa Arminu.

„Zajímavé! Tohle na jihu znamená hory, že?“

„Ano. Tady je Aurrgharr, od něj můžeš najít všechno ostatní v Arminu. Kde jsou ale značena města, tomu nevěř, většina jich už dnes neexistuje.“

Nejsem si jist, že jsem hned na poprvé pochopil všechno, co na mapě bylo. Většinu jsem se dozvěděl až později, nebo si vzpomněl na mapu, když jsem něco viděl ve skutečnosti. Teď jsem se jenom zeptal: „Kde je území tygrů? Kam až sahá?“

Charrg mi ukázal značnou plochu jižní části Arminu.

„A kde žijí sheenové?“

Ukázal mi plochu asi stejně velkou, tak směrem na severozápad. Potom mi ale ukázal (k mému údivu) město, které leželo uprostřed tygřího území: „Tohle je Tisíc věží, leopardí hlavní město. Tam žije jejich Vládce – teď je ale momentálně u moře, v Thanatlu.“ ukázal na sídliště na břehu moře.

„Jak to, že leopardi mají svoje město uprostřed území tygrů?“

„To ti někdy povíme,“ řekl diplomaticky Bawarr, „Teď ti jenom ukážu Orlí hnízdo, sídlo knížete Griissirna.“ A ukázal.

Orlí hnízdo leželo rovněž blízko Aurrgharru a také jsem se tomu divil.

„Proč odešli leopardi ze svého města?“

„Patří jim stále,“ řekl Bawarr, „Jen v něm nesídlí jejich Vládce. Smějí tam být jenom ti leopardi, kteří se podrobí Tygrům a skloní se před Vládcem Pruhů Džungle.“

„Aha. A jsou nějací takoví?“

„Ne. Proč?“

Obrátil jsem se opět k mapě a pozoroval terén ostrova. Zdálo se mi, že je dost velký, možná ještě větší než Ceylon, ačkoliv jsem nemohl srovnat měřítko. Měst a hradů bylo zaznamenáno požehnaně, ale některé z nich i v blízkosti našeho obydlí, kde nic takového nebylo. Tak jsem pochopil, že tato mapa stěží zobrazuje současný stav.

Pohlédl jsem na boční stěny sálu. Tam se nacházely ze zlata tepané reliéfy, zobrazující boj tygrů a leopardů se lvy. Ovšem překvapující bylo, že obě strany válčily nejen zbraněmi podobnými tesákům, mečům a sekerám, ale v tělech bojovníků vězely i šípy a jeden ze lvů držel v tlapce něco, co mohlo docela dobře být podivnou střelnou zbraní. Byly to úchvatné bojové scény, živé a téměř pohyblivé, v náhlém ustrnutí. A já pochopil, že ten reliéf stvořil veliký umělec.

„Tady,“ řekl Bawarr a jeho hlas zněl výhružně v té podzemní prostoře, „Tady vidíš, jak vypadala ta strašná válka. Bojovalo se zbraněmi, které chceš zavést ty; výsledkem bylo zpustošení světa a zánik země Reortů...“

„Kde sídlili ti lvi?“

„V daleké zemi uprostřed moře. Byly dvě ostrovní říše, Armin a pevnina Reortů. Země Reortů zmizela v hlubinách oceánu a jejich zbytky se rozptýlily po ostatním světě. V té době uzavřeli Armini hranice ostrova – tím vzniklo místo pro vás, pro lidi...“

„Zvláštní – a velmi zajímavé! Kvůli čemu byla ta válka mezi lvy a tygry?“

Oba tygři pohlédli jeden na druhého, pak řekl Bawarr: „Vidím, že tě nedojímá osud dávno padlých hrdinů. Vidím, že jsi chladný i tváří v tvář nejstrašnější tragédii, která postihla tvorstvo této planety. Jsi tvrdý a zlý, Charry, a měl bys zemřít, neboť budeš-li žít, onemocní tví tygři tvou tvrdostí a necitelností!“

Obrátil jsem oči k reliéfu, kde právě umíral tygr probodnutý ostrým břitem meče. Svíjel se v bolestech a z pootevřených úst mu vyšel němý výkřik.

„Viníš mne z necitelnosti, Bawarre, protože mne nedojímá osud dávno padlých tygrů a lvů. A přece chci jenom to, aby už nikdy neumírali tygři a leopardi dnes, každou hodinu tohoto dne! I teď možná někde teče krev v marném a zbytečném boji – a my, místo co bychom pomohli, aby už krev netekla, stojíme tady a pláčeme nad krví prolitou před vznikem lidstva. To je podle tebe správné, vznešený Bawarre?“

Tygři opět chvíli hleděli jeden na druhého.

„Nerozumíš tomu, Charry,“ řekl potom Charrg, „Boj mezi tygry a leopardy není tak strašný, jak se ti zdá. Jenom málo bojovníků zahynulo, než začali sheenové vystřelovat šípy z luků. Předtím zemřel v celé velké bitvě třeba jen jeden lovec a považovalo se to za strašné! Teď jich umírá mnoho a dáš-li tygrům zbraně, bude umírat víc a víc. Nechceme, aby válka mezi námi skončila tak, jako válka reortská. Chceme, aby se bojovalo jen zbraněmi, které nám narostly z vůle Stvořitele Země a Nebe. Ať se dál bojuje zuby a drápy, tak nás stvořil Tygr a tak nás chce mít. To chci říct.“

„Ale já nechci žádnou válku! Chci, aby byl mír a aby se tygři a leopardi opět stýkali v dobrém v džungli, v níž by nikdo neumíral. Chci mír, rozumíte, věčný a trvalý mír bez jakýchkoliv bojů a sporů...?“

Členové Nejvyšší rady mlčeli a prohlíželi si starodávné obrazy.

„Přání jsou dobrá,“ řekl potom Bawarr, „Uvidíme, jaký bude výsledek. Pamatuj si jenom, jaké bylo naše přání. Jednou si řekneme, kdo měl pravdu...“

Opustili jsme podzemní síň a vyšli opět do chrámu Vítězství. Procházeli jsme mezi vysokými horami tygřích kožešin a já opět pocítil mráz v zádech.

„Proč vlastně ukládáte kožešiny svých mrtvých?“

„Kožešina je oděvem, který na sebe obléká vznešený zářící duch, když sestoupí ze šťastné říše Tygra sem na tuto nešťastnou zemi. Až pak svoje tělo opustí, vrací se zpět domů, zpět k Tygrovi. Ale může se opět vrátit. Dokud existuje kožešina, může si ji zase vzít a žít jako dřív.“

„Když tedy zničíte kožešinu nepřítele, už se nemůže vrátit? Ani vám nějak jinak škodit?“

„Nepochopil jsi nás, Charry,“ řekl Bawarr, „Podívej se sem!“

Odbočili jsme z cesty a přistoupili k hromadě kožešin odlišné barvy než černozlaté. Byly to kožešiny lvů i s hřívami, tak jak byly staženy z mrtvých bojovníků.

„Pohleď! To jsou kožešiny padlých Reortů. Prokázali jsme jim poctu jako svým, protože i v boji jsme k nim cítili úctu. Byli stateční a padli v čestném boji. Ale v jakém boji padnou tygři, kteří se s tvými zbraněmi vypraví proti sheenům? Budou i oni slavnostně pohřbeni na čestném místě chrámu? Bude to ještě možné, Charry?“

„Chci mír!“ řekl jsem, „A prosadím ho, ať se stane cokoliv!“

Potom jsme opustili chrám Vítězství a vraceli se do mého obydlí. Před chrámem se členové Nejvyšší rady rozloučili a odešli do noční tmy.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10