Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mezi trůnem a vězením

Zpět Obsah Dále

Po týdnu výcviku s tygry jsme opustili Aurrgharr a vrátili se na Guyrlayowský hrad. Všichni ranění tygři už byli mimo nebezpečí a Vládce Wahirr se snížil k tomu, že mi veřejně poděkoval v trůnní síni za přítomnosti nejvyšších tygřích hodnostářů. Na cestu domů mi dal četu válečníků, jejíž velení svěřil Shirrtovi.

Odpadla nám práce s těžbou a dopravou železné rudy, to začali obstarávat tygři a můžu říct, že po počátečních nesnázích se práce rozběhla natolik, že nevyžadovala můj dohled. Shirrt a pár chytřejších tygrů pomáhalo i při stavbě milířů a pálení dřevěného uhlí, takže já se zabýval hlavně tavením železa a pak vykováváním nejrůznějších potřebných věcí. Většinou jsem vyráběl zbraně: hroty k oštěpům a šípům, sekery, meče. Tygři to vše nakládali na koně a odváželi do Aurrgharru. Brzy jsem ztratil kontrolu, co všechno jsem už vlastně vyrobil a zdálo se mi, že je toho až příliš na tygří armádu – ale poslové od Wahirra neustále žádali nové a nové zbraně.

Jinak válka zřejmě po strašné bitvě trochu ustala. Hlásili nám pouze pár malých šarvátek mezi tygry a leopardy na pomezí jejich území, které skončily většinou jen poraněním několika účastníků a útěkem jedné či druhé skupiny, podle síly. Větší srážka se zatím nikde nestrhla.

Pokračovalo ovšem opevňování Gurylayowu. Opět jsme strhli většinu zdí a za pomoci tygrů vystavěli nové a lepší z hladce přitesaných velkých kamenů. Tygři považovali stavbu hradu za potřebnou, takže pracovali celkem ochotně. Nebo možná byla jejich píle výsledkem příkazů Wahirra a jiných tygřích náčelníků. Opevnili jsme svou skálu pořádně, navíc přes obě řeky postavili visuté mosty, které unesly i několik naložených koní současně. Při tom se mosty daly přeseknout během několika minut, čímž bylo spojení břehů hladce odříznuto a hrad zase přístupný pouze z opevněné strany, z vnitrozemí.

Jednoho dne se v táboře objevil kníže Griissirno. S ním přijelo deset jaguárů na černých koních, se stužkami na hrdle. I princ Ao Harrap. Každý jaguár byl vyzbrojen vrhacím oštěpem z mé dílny a tesákem či sekerou, přivěšenou u sedla. Zřejmě se skvrnití páni dokázali rychle přizpůsobit. Pouze kníže měl něco jiného – sice jsem jeho zbraň zblízka neviděl, ale připadalo mi to jako meč ze staré rytiny v knize strýčka Jamese. Vyrábějí je v Japonsku a říká se jim katana. Moc rád bych si ten meč prohlédl, ale...

Griissirno si vybral chvíli, kdy jsem byl zaměstnán tavbou a nemohl mu jít naproti. Projel celým táborem, prohlédl všechno a se mnou promluvil jen několik slov. Ačkoliv jsem ho zval, aby se zdržel a ujišťoval ho, že se mu budu brzy věnovat, obrátil po prohlídce dílen a krátké poradě s Ao Harrapem koně a i se svou divokou smečkou zmizel v džungli.

Potom se jednoho večera v táboře objevili dva tygři na koních, s oštěpy a luky a šípy v toulcích na zádech. Poznal jsem je podle zranění jednoho, velké rány v boku. Byli to Ghírra a Tassia, vůdci odštěpenecké skupiny, které zmizela někde na severu.

Ghírra a Tassia si prohlédli tábor a potom krátce hovořili s Ráou a Wirrtou. Pozval jsem je do hradu a oba přijali, když je Wirrta ubezpečil, že žádný z Wahirrových donašečů není nablízku. Spolu s námi přišel dovnitř i Shirrt, Aflargeo a Reggio. Ostatní nebyli vpuštěni a Shirrtovi lovci byli postaveni na stráž, aby nás nikdo nerušil.

„Vidím,“ řekl Ghírra, „Že ses smířil s Wahirrem a dokonce se rozhodl mu sloužit!“

„Všeho do času! Ano, smířil jsem se s ním a chci mu pomoci v boji proti sheenům. Ale nezačal jsem mu dávat zbraně první! První začali luků a šípů používat sheenové.“

„Ano,“ řekl Tassia, „Byl u nás Santhiawantharr. Vyprávěl, že někdo dal leopardům zbraně proti tygrům. Je to prý člověk jako ty, ale leopardi k němu nepouštějí nikoho cizího. Santhiawantharr k němu chtěl projít, ale poznali ho a musel uprchnout. Vede opozici proti Vládci leopardů a je u nich v těžké nemilosti...“

„Stejně jako vy u Wahirra. Viděl jsem raněné, které poranili sheenové. Rozhodl jsem se skončit válku – a skončím ji, než přijde období dešťů!“

„To je velké slovo, bratře! Do dešťů už moc času nezbývá!“

„Vím. Vyzvu Wahirra, aby vytáhl do velkého boje proti sheenům – a povedu tygry. Chci zajmout celé leopardí vojsko, nebo aspoň jejich velitele. Hlavně chci mluvit s člověkem, který jim velí. Buď s ním uzavřu mír, nebo ho vyzvu k boji na život a na smrt. A potom padnu buď já, nebo on...“

„Leopardi si ho prý velmi váží! Přinesl jim štěstí a učí je mnoha užitečným věcem, pomáhá jim...“

„Viděl jsem ty věci! Luky a šípy, že? Možná si ho váží, ale já se budu řídit svým rozumem! Buď společně skončíme válku, nebo poteče krev člověka, moje nebo jeho. Potom dokážu přinutit taky Wahirra k míru. A jestli neposlechne, budu ho muset sesadit a vypsat nové volby tygřího Vládce!“

„No dobře – a kdo by měl tím Vládcem být?“

„Wirrta!“ ukázal jsem, „Nebo Reggio, jeho syn. Jak rozhodnou tygři. To jest i vy, náčelníci jedné ze skupin tygrů...“

„Jsem pro Wirrtu.“ řekl Ghírra, „Souhlasím, Charry.“

Oba hosté u nás přespali a ráno se chtěli vrátit na sever, do svých sídel.

„Ostatně,“ řekl jsem, „Pojedeme kousek s vámi. Chtěli jsme jet na lov hrochů, tlustokožných zvířat, z jejichž kůže uděláme štíty proti šípům. Je to po cestě k vašim sídlištím, tak si dovolíme kousek vás vyprovodit...“

„Budeme jen rádi! Ještě jsme neviděli lov na taková zvířata!“

Wirrta oznámil tygrům v táboře, že odjedeme na lov hrochů, a to v tuto chvíli. Všechny nechal na komando napřed Shirrtovi, a když i Shirrt chtěl jet s námi, tedy Ráe. Tygrům se to nelíbilo, ale museli uposlechnout, když Wirrtův rozkaz opakoval Shirrt. Potom jsme se sebrali a vyjeli na sever.

Několik dalších, kteří chtěli jet s námi, jsme odmítli, Shirrt vzal jen tři spolehlivé přátele.

Vedl nás Tassia, který to tam dobře znal. Jeli jsme podle řeky a brzy se dostali do bažin, kde podle Tassii měli žít hroši.

„Musíme být opatrní! Tady už je území leopardů, nebo alespoň kraj, kam sheenové často zajíždějí. Nerad bych se setkal s jejich patrolou...“ vysvětloval nám Tassia.

„Cožpak s nimi neudržujete mír?“

„Ale ano – jenže ne oni s námi. Na území, kde máme svá doupata, se neobjevují, ale když vyjíždíme, musíme se krýt, aby nás nenapadli. Nevěří nám...“

Utábořili jsme se na okraji bažin v malém lesíku, kde bylo dost pastvy pro koně. Jeden ze Shirrtových tygrů ulovil antilopu a všichni se nakrmili. Na lov jsem chtěl jít až k večeru, kdy hroši vylézají z vody, aby se napásli. Tygři sice neměli zkušenosti s chůzí v bažinách, ale instinkt jim velel, kudy se dát, aby nezapadli. Rozhodl jsem se tedy spoléhat na Aflargea.

„Budeme muset vyslídit, kde jsou hroši. Až vylezou z bažin a budou se pást, obklíčíme některého z nich. Vy ho musíte dostat na souš a odříznout od vody. Jak se dostane do vody, vyhraje; na souši je pomalý a neobratný, já na něj můžu vystřelit pár šípů a pak ho dobít oštěpem. Taky dávejte pozor na krokodýly. Ty budeme zabíjet taky, i jejich kůže se hodí na štíty.“

Vydali jsme se tedy do bažin. Courali jsme v nich celý večer, ale nedostali se do blízkosti ani jednoho hrocha, což nás velmi zlobilo. Tygři byli unavení, mokří a špinaví, občas zapadali do špinavého bahna. Když jsme se vrátili do tábora, vrčeli a zlostně se olizovali.

„Takhle to nepůjde,“ konstatoval jsem, „Zkusíme to ráno, jestli nám bude štěstí přát víc.“

Jenže ani ráno nám štěstí nepřálo. Sice se nám povedlo obklíčit pasoucího se hrocha, ale jak nás zaregistroval, otočil se a velmi čiperně se rozběhl k vodě. Tygři, kteří mu odřezávali cestu, sice řvali, ale neplatilo to na něj. Aflargeo mu vyskočil na hřbet a zakousl se mu do zátylku, hroch pohodil hlavou a odmrštil tygra daleko do bahna. Potom se svalil do řeky a vzápětí jsme už viděli jen jeho nozdry dosti daleko od břehu.

„No, tak tohle taky nebylo to pravé!“ usoudil jsem, „Budeme asi muset použít jinou taktiku...“

„Jak vlastně loví hrochy lidé?“ ptal se Reggio, „Černí lidé, o kterých jsi nám povídal...“

„Otrávenými šípy. Bílí lovci je střílejí z pušek. Jenže my do pušky nemáme náboje. Kromě toho je k tomu potřeba zvlášť razantní koule nebo tříštivých nábojů...“

„A otrávit šípy nemůžeš?“ ptal se Aflargeo.

„Neumím to.“

„Nevadí!“ řekl Shirrt, „Ulovíme některého krokodýla. Musím říct, že se mi ty plazivé potvory vůbec nelíbí...“

Podnikli jsme tedy lov na krokodýly. Zabili jsme tři, kteří se slunili na břehu a nestihli utéct. Bylo to jednoduché, stačilo se dostat rychle a nepozorovaně ke krokodýlovi a vrazit mu oštěp do oka. A potom hlavně dávat pozor, aby mrskající se ocas obrněného plaza nepřerazil lovci nohu nebo ruku. Zabili jsme tři, jak jsem řekl; stáhl jsem z nich silnou kůži a odnesli jsme ji s sebou na ostrov, do našeho tábora. Taky jsme se přesvědčili, že krokodýlí maso je docela chutné.

K večeru jsme viděli na protějším břehu, jak z vody vylezl velký hroch a počal se popásat na křoví, které tam rostlo. Tiše jsme přeplavali řeku a plížili se k němu zezadu. Tygři ho obešli ze všech stran a já, ukryt za křovím u řeky, vystřelil pár šípů do jeho silných nohou. Jeden šíp zasáhl zvíře do kolena, hroch silně zařval a počal škubat nohou. Když usoudil, že bolest zřejmě znamená napadení, obrátil se k řece a chtěl zmizet, ale vystřelil jsem několik dalších šípů a jedním ho zasáhl do oka. Hroch řval; střelil jsem další těžké šípy do jeho nohou a zvíře se snažilo nějak dostat z nebezpečného místa, ale cestu k vodě jsem mu uzavíral já. Nakonec se vyřítil proti mně, já hodil oštěp přímo do jeho otevřené tlamy a další mu vrazil zespodu do krku. Vystříkla krev, hroch se ohnal a přerazil můj oštěp jako třísku. Ale při tom ho opět zabolely poraněné nohy a upadl na bok. Vzápětí jsem přiskočil a vrazil mu oštěp okem přímo do mozku. Současně se na hrocha vrhli tygři a rvali mu kůži, pokud mohli, ačkoliv moc nepořídili. Hroch sebou mlátil a škubal, až nakonec se natáhl a ztichl.

Aflargeo byl u hrocha první, vyskočil mu na hřbet a z plna hrdla zahulákal vítězoslavný tygří řev. Reggio se k němu přidal, ale ostatní se zdrželi projevů radosti.

„Moc rád bych věděl,“ řekl Ghírra, „Jak si představuješ dopravu takového zvířete někam, kde bychom ho mohli zpracovat!“

„Nevím. Nejspíš bude třeba zapřáhnout všechny naše koně...“

„A co ho napřed rozdělit?“ ptal se Aflargeo, stále ještě na hrochovi, „Aby byl třeba menší...“

„To není špatný nápad! Počkej, podám ti mačetu, abys mohl...“

V té chvíli jsem zaslechl zadrnčení šípu. Vzápětí se šíp s opeřeným koncem zabodl vedle Aflargea do trupu zvířete. Bez rozmyšlení jsem chytil tygra za oháňku a strhl ho dolů na zem. Překvapením vyjekl, ale ani ho nenapadlo se zachytit drápy, dokud nebyl dole.

„Poplach!“ křičel Tassia, „Sheenové!“

Kolem nás zasvištělo pár šípů. Popadl jsem svůj luk, přiložil šíp na tětivu a vyslal jej směrem, odkud vyletěly. Slyšel jsem zařehtání koně a vzteklý výkřik leoparda.

Vzápětí vyrazilo z lesa několik jízdních sheenů. Každý měl velký africký luk, z něhož vystřeloval šíp za šípem. Střelil jsem další šíp po jednom z nich a zasáhl ho do pravé přední tlapy. Vztekle zakňučel a snažil se šíp vyškubnout. Za mnou zadrnčela tětiva, to byl Shirrt. Po jeho výstřelu sletěl jeden leopard s koně se šípem v boku a svíjel se bolestí. Ghírra a Tassia zachovali přísahu nebojovat proti leopardům, jenom se kryli za tělem hrocha, zato Aflargeo a Reggio stříleli, ač ne příliš zdařile. Ostatně ani leopardi neuměli svoje luky ovládat moc dobře a zřejmě se jim povedlo zranit jen ty nepřátele, kteří jim vlezli přímo do rány.

Poněvadž poraněný leopard nebyl už dychtiv boje, ale seskočil ke svému druhovi a pomáhal mu odplížit se do bezpečí, zbývalo jich na nás šest. Vystřelil jsem ještě dva šípy, než byli u nás, také Shirrt střílel. Jednoho leoparda jsem poranil na boku, ale zřejmě jen lehce, protože se o ránu ani nezajímal. Shirrt poranil něčího koně, ten zařehtal a shodil jezdce na zem, až to žuchlo.

Vzápětí byl jeden ze sheenů až u mě a rozmáchl se po mně svou vražednou tlapou s ostrými drápy. Uskočil jsem a sekl ho mačetou přímo do hlavy. Zaskučel a sletěl s koně jako zralá hruška. Hned na to na mne skočil přímo s koně další leopard, srazil mne při tom na zem a roztrhl mi ruku, kterou jsem si v poslední chvíli zakryl hlavu. Byla to levička – nahmátl jsem pravou v opasku nůž, vytrhl ho a současně nohama odhodil šelmu od sebe.

„Podívej, sheeno! Vidíš tu ostrou čepel? Zabiju tě, když...“

Stál přede mnou, tlumeně vrčel a zřejmě rozvažoval má slova. Pak zakňoural: „Nebojím se zrůdných ďáblů v opičí podobě!“

Vzápětí skočil. Uchopil jsem ho pod krkem a bodl. Cítil jsem, jak můj nůž sklouzl po kosti, pak mi na tělo vystříkla jeho krev a sheena s ječením klesl, drásaje mi ramena a záda svými drápy.

Rozhlédl jsem se. Wirrta ležel na leopardovi, držel ho pevně tlapami s tesáky pár centimetrů od jeho hlavy a hodlal mu asi prokousnout hrdlo. Aflargeo se rval s menším leopardem a zdálo se, že bude mít vrch. Reggio už svého protivníka taky přemohl a Shirrt se svým leopardem se váleli v objetí po trávě. Zdálo se, že šarvátka skončí v náš prospěch.

„Tak dost!“ zařval jsem, „Už se nechte, je toho dost! Leopardi, skutečně chcete přijít o život? Přestaňte bojovat, já vám slibuju, že vás necháme odejít...“

Všichni čtyři zbývající leopardi se přestali bránit. Tygři je pustili a čtveřice skvrnitých šlechticů se srazila do houfu, s vyceněnými tesáky a tasenými drápy.

Poklekl jsem k leopardovi, kterému jsem vrazil nůž do boku. Rána nebyla smrtelná a předpokládal jsem, že se z toho při známé odolnosti všech arminských šelem rychle vylíže. Pro jistotu jsem řekl: „Až půjdeš k vašim, dávej pozor, aby se ti do rány nedostal prach a špína. Když chceš, ovážu tě...“

Něco zavrčel, patrně nic přátelského.

Druhý na tom byl taky docela dobře. Byla to rána ještě o něco slabší, než jsem dostal já od Hessona, rozsekla kůži a způsobila slabší otřes mozku a značné krvácení, ale lebeční kost nebyla porušena. Dalo se očekávat, že se zakrátko probere. Leopard poraněný šípem taky ještě žil, bylo to s ním horší, ale když jsem mu šíp vytáhl, doufal jsem, že přežije i on.

„Tak, pánové!“ řekl jsem leopardům, „Seberte si svoje raněný a hleďte odtud zmizet, nebo se na mou duši rozzlobím a potom to s váma nedopadne takhle dobře! Ať už vás nevidím, sebranko!“

„No no...“ zakňoural jeden z nich, „Nepotřebujeme rady od nějaké hnusné opice! Jsme válečníci z džungle a umíme si poradit sami, ty mrchožroute!“

„Abych tě nenatřel bičem! Koukej mazat, nebo...“

Vymrštil se z houfu a oči mu zlostně blýskaly. Dlouhá oháňka mu švihala sem a tam. „Vyzývám tě k boji!“ zaječel.

„Ty mě? Abych ti nepocuchal kožíšek!“

„Nebojím se! Vyzval jsem tě – jsi zbabělec?“

„Já jsem připraven. Skočí ta skvrnitá kočka, nebo ne?“

Zavrčel, švihal ocasem, ale nehýbal se.

„Neskočí, bojí se. Jdu pryč.“

Otočil jsem se. Když jsem slyšel, jak se odrazil od země, bleskurychle jsem se natočil zpět a ve chvíli, kdy na mne padal, ho udeřil přes hlavu pěstí a uhnul. Zavřeštěl a odletěl, vzápětí se ale na mne znovu vrhl. Tentokrát jsem ho chytil za hrdlo a praštil pěstí přímo do citlivého čenichu. Z hrdla se mu vydralo zamňoukání, potom ztratil vědomí a bezvládně se mi svezl k nohám.

„Tak to by bylo! Seberte si tu skvrnitou kočku. Až se probere, ať je mi vděčná, že jsem ji nezabil...“

Leopardi stáli jako opaření. Nechápali, jak jsem dokázal jejich druha tak rychle přemoci. Nechal jsem je být, oni si k němu došli a záhy zjistili, že dýchá. Jejich soustředěnou péčí se postavil na nohy, trochu se motal, ale bojovat už neměl chuť. Schytali svoje koně, naložili na ně raněné, sami nasedli a odjížděli.

Už jsem jim nevěnoval pozornost, částečně trochu z touhy se před nimi vytáhnout a ukázat, jak jimi pohrdám. Přistoupil jsem k hrochovi a prohlížel rány, jimiž jsme jej dostali, když jsem náhle zaslechl známé zadrnčení – otočil jsem se, a v té chvíli se mi do ramene zabodl leopardí šíp.

„To máš na památku, opice!“ vykřikl na mne jeden z nich. Pak popohnali koně a zmizeli v lese. Aflargeo se za nimi vrhl, ale neměl koně a nemohl je tudíž dohonit.

Bylo mi jasné, že mne chtěl zabít. To, že jsem se otočil, mne zachránilo. Teď vězel šíp hluboko v ráně a ta neuvěřitelně bolela.

„Co je?“ ptal se Shirrt, „Zasáhli tě naštěstí jen do ruky, ale mohlo to být horší...“

„Vím... tak se vyplácí šetřit sheeny...“

Posadil jsem se a snažil se vytáhnout šíp z rány. Zdálo se, že sklouzl po kosti a neporanil ji, což bylo dobře. Podařilo se mi jej vyjmout; měl na konci trn z kaktusu, jehož hrot se ulomil a zůstal vevnitř. Pěkně zákeřná zbraň! Poodešel jsem k řece a ponořil do ní rameno, abych se ochladil a vyčistil silně krvácející ránu. Pak jsem vzal nůž a snažil se ji rozříznout, abych mohl vyjmout špičku trnu. Ale levou rukou a na dost nevhodném místě jsem to mohl jen velmi těžko pořídit.

Operace se ujal Wirrta za Aflargeovy asistence. Podařilo se jim to asi za čtvrt hodiny, když už jsem byl bolestí téměř bez sebe. Pak jsem si ránu vymyl znovu, tygři mi ji olízali drsnými jazyky a já ji převázal obvazem z chladivého a hojivého listí. Taky mi stejným způsobem ošetřili ostatní zranění, všelijaké škrábance a kousance, které jsem se už v téhle zemi naučil brát jako nutný doprovodný jev. Ghírra a Tassia pomáhali jen trochu a pozorovali mne nedůvěřivými pohledy.

„Doufám,“ řekl potom Ghírra, „Že po této příhodě jsi neztratil svůj názor, že s leopardy je třeba uzavřít mír!“

Zaklel jsem. „A to dokonce hodně brzo! Nerad bych, aby se do mne kdejaká tečkovaná čičina strefovala, to jistě uznáš! Mizernej lotr, kdybych ho ještě tak dostal do ruky a poznal ho, já bych mu vypráskal všecky blechy z kožichu!“

„Jsem rád, že myšlenka na mírová jednání v tobě nevyhasla ani po této drobné příhodě! Je zapotřebí sejít se s leopardy na jednání a poradit se s nimi, jak skončit nespravedlivé a zbytečné války, které nás stojí krev i životy...“

„Jen se neboj! Já s nima zatočím, že budou dlouho vzpomínat!“

Ghírra sice nebyl zcela přesvědčen, že to po tomto prohlášení myslím s leopardy upřímně, ale neprotestoval, tak jsme šli do tábora. Pravou ruku jsem nemohl používat a to jsem o dost přišel, protože jsem mohl jen radit a vztekat se. Hrocha rozčtvrtili a stáhli tygři sami, já jim jen vysvětloval, jak vyrábět štíty z kůže. Postřehl jsem, že se na mne dívají nějak podivně, jako by moje dobře míněné rady nechápali. Nedivil jsem se, počínali si zjevně nesmyslně, dělali samé hlouposti a navíc se pohybovali tak rychle, že jsem jejich pohyby téměř nestačil postřehnout.

„Tak u všech sakrů, postůjte chvíli na místě!“ rozkřikl jsem se a pokusil se chytit Aflargea za ocas, „Já vás nestíhám sledovat, když takhle kmitáte z fleku na flek!“

Jejich výrazy mne ubezpečily, že jsou trapně nechápaví.

„No tak, komu to říkám? Nevejrej na mě jako tele a dělej, co ti povídám, nerozumíš? Nebo snad mluvím čínsky?“

Kdybych mluvil čínsky, asi by byla reakce stejná. Nakonec se Shirrt pokusil strhnout mne zcela bez důvodu na zem a chtěl mi znovu ošetřovat ránu. Došel jsem k názoru, že jejich lékařské schopnosti jsou nesmyslné, bolelo to čím dál víc, až jsem nemohl ani sledovat, co se děje. Bránil jsem se, řval na něj nadávky a pokoušel se s ním rvát, ale zlehka mne pleskl tlapou po hlavě a já okamžitě omdlel.

Když jsem se probral, byl jsem na koni, ale připoután řemeny a visel jsem přes hřbet. Pokusil jsem se jim vysvětlit, že takhle se se mnou zásadně nezachází, ale než se mi to podařilo, už jsem zase omdlel a probral se až na Guyrlayowu.

To už se mi udělalo líp. Vcelku v dobré náladě jsem postřehl, že tam čeká Ragga, kterého ke mně Wahirr poslal jako svého zvláštního vyslance.

„Vládce nerad uslyší, že jsi byl zraněn v půtce s leopardy,“ prohlásil důstojně, „Doufám, že to není vážné...“

„Ty se mi taky líbíš!“ řekl jsem mu, „To víš, že to nic není. Jenom jsem otrávenej nějakým zatraceným kaktusovým svinstvem, co bylo v tom trnu. Ale kvůli tobě hned vstanu a budu kmitat, jak si pan Wahirr poručí! Co na tom, že nemůžu zvednout ruku nebo mě hlava bolí jako střep, že – když pán posílá rozkazy!“

Ragga mi pozorně očichal ruku, potom docela zbytečně olízal ránu a potřásl hlavou. „Nechce se mi věřit, že by sheenové použili tak nečestného a zákeřného způsobu boje...“

„Mně docela jo. Dokonce myslím, že tam kvůli tomu schválně nasazují ostny, aby způsobili tygrům co nejtěžší zranění!“

„Pak ovšem je tvojí povinností dát nám také jed, kterým bychom otravovali šípy! Pokud možno ještě účinnější...“

Vstal jsem, abych dodal své řeči větší váhy. „Ale už mazej! Já celej život bojoval čestně, žádný křivárny jsem nikdy nedělal! A nedonutí mě k tomu ani tygři, ani leopardi, jasný!“

„Chceš nechat tygry bez ochrany?“

„Vaše ochrana jsou štíty! Kvůli nim lovím krokodýly a hrochy, kvůli nim jsem... Ale, co se s tebou vůbec bavím?“

„No jistě... ale čím zabijeme ty leopardy?“

„Nechtěj bejt takovej mizera jako oni! Pamatuj si, pravda zvítězí i bez jedovatých šípů!“

Raggovi konečně došlo, že se mnou nic nesvede. „Škoda, že jsi poraněn a nemůžeš jet do boje. Potřebovali bychom tě...“

„Copak? Wahirr si netroufá do války bez guvernantky?“

„Wahirr se chce utkat s leopardy ještě před dešti. Ti ničemové netuší, co všechno máme! Ukážeme jim, kdo jsou tygři! Samozřejmě zvu na tuto výpravu také náčelníka Wirrtu a jeho syny – kdo z vás chce zkusit svoje štěstí v první výpravě?“

Pozoroval jsem mladé tygry. Reggio pohlédl na otce, Aflargeo na mne. Wirrta zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, žádný z mých synů nepůjde do boje! Nebudeme bojovat proti leopardům. Wahirr má dosti bojovníků, kteří mohou položit život za jeho slávu.“

„Ale otče,“ řekl Reggio, „Snad bych se vrátil...“

„Nikam nepůjdeš! Jsi bílý tygr, náčelník – nejsi povinen přiklusat na zavolání nějakého Wahirra.“

Aflargeo neříkal nic a zůstal sedět vedle mne, jako by ani neslyšel, o čem se mluvilo.

Ragga se tedy zdvořile rozloučil a odejel.

Upadl jsem do mrákotného stavu, ve kterém se mi zdálo o všem možném, ale v tak spleteném zmatku, že jsem nic nechápal. Všechno se mi zmotalo; staré legendy tygrů, vzpomínky z dětství, šílené fantastické sny... dokonce se mi zdálo, že jsem králem a tygři, lvi a leopardi tvoří můj dvůr. Asi jsem se zbláznil.

Druhého dne zaklapala opět na skále kopyta koní. Když jsem vyhlédl, velmi jsem se podivil, neboť jsem spatřil v jejich čele černý plášť knížete Griissirna. S ním jel Ao Harrap a šest jaguárů, všichni s luky a šípy v toulcích přes záda. Oba velitelé měli na sedlech uvázány dlouhé jezdecké meče mé výroby.

Griissirno vstoupil dovnitř a usedl, Ao Harrap vedle něho. Tygři podali jaguárům maso a ti rychle jedli. Čekali jsme, až se najedli, neboť teprve potom byl kníže ochoten říci:

„Doslechl jsem se, že můj přítel Charry je nemocen!“

„Lépe řečeno zraněn. Leopardím šípem!“

Griissirno přistoupil ke mně, očichal ránu a olízl ji. „To se brzy zlepší, není to nic vážného. Než skončí deště, budeš ještě silnější než dřív.“

„To je možný. Jenže lumpárna je v tom, že ten šíp, kterým mě střelili, byl otrávenej kaktusovou šťávou! Jinak bych už byl zdráv, ale jed vnikl do těla a rána se nechce hojit...“

Griissirno se zarazil. „Máš tady nějaký takový šíp?“

„Ale jo, sebral jsem jich několik. Tohle jsou kaktusové trny. Už jsou uschlé, ale když byly čerstvé, mohla v nich být jedovatá šťáva. Jinak si to neumím vysvětlit.“

Griissirno si šípy pečlivě prohlížel. „To může být náhoda. Stalo se to jistě bez zlého úmyslu.“

„Chtěl bych tomu věřit. Ale už hodně tygrů bylo poraněno těmito šípy. Teď chápu, proč se jim rány tak mizerně hojí...“

Griissirno pořád ještě očichával hroty šípů.

„Zdá se mi,“ zakňoural Ao Harrap, „Že je to nečestné, otče!“

Griissirno odpověděl něco velmi krátkého, čemu jsem nerozuměl, ani to nebylo arminsky. Pak řekl: „Odejdeme. Děkuji ti za pohostinství, hrabě Guyrlayowe. Buď brzy zdráv...“

„Počkej,“ řekl jsem, „Mohl bys mi vysvětlit... Hrozně rád bych pochopil pár věcí! Ty toho dost víš a já...“

Zastavil se na prahu. Měl veliké, krásné, zlatě žluté oči. Ale řekl jenom: „Ty vůbec dost pomalu chápeš.“

Potom vyšel ven a svolal svoje jaguáry. Vmžiku byla divoká parta na koních a vyletěla splašeně za svým vůdcem k severu, k lovištím leopardů. Aflargeo je kousek sledoval a skutečně mířili k našim nepřátelům.

Třetího dne přinesl Shirrt zprávu o válečném tažení proti leopardům. Wirrta i jeho synové to přijali klidně a přáli válečníkům štěstí. Shirrt jako typard se nezúčastnil.

Odpoledne jsem si sedl s Aflargeem na chvíli dole u řeky, kde tygr lovil ryby. Pozoroval jsem na něm, že mu povídání o tažení není lhostejné a chtěl jsem vědět, na co myslí.

„Aflargeo, ty chceš jít do toho boje?“

Obrátil se na mne velmi překvapeně. „Proč myslíš? Neřekl jsem nic takového!“

„Ale chceš tam jít. Ne abys zabíjel. Abys viděl, jak taková válka vypadá. I já to chci vědět.“

„Vyjel bych tam jenom po tvém boku!“

Chvíli jsem se díval do vln a uspořádával si myšlenky.

„Podívej, vezmeš si zbraně, hlavně štít, a vyjedeš. Snadno tygry dohoníš, je jich hodně a máš dobrého koně. Zamotáš se mezi ně, nejradši mezi mladé bojovníky. Netlač se moc dopředu, je to nesmyslné a zbytečné. Radši zůstaň trochu zpátky a pozoruj dobře bitvu. Musíš zůstat nezraněn až do rozhodujícího střetnutí, do bitvy s hlavní armádou leopardů. Teprve tam musíš dobře vidět!“

„Rozumím.“ ušklíbl se tygr.

„Mezi leopardy je člověk. Poznáš ho, bude vypadat jako já. Musím vědět, jak vypadá, dobře si ho prohlédneš. Budou ho jistě dobře chránit, proto ho nenapadneš, jeho život patří mně. Ale chci vědět, kdo to je – a ty se to dozvíš! Souhlasíš?“

Aflargeo se mi otřel o tvář. „Rozumím, Charry. Udělám to tak.“

Večer si připravil koně a zbraně. Byl jsem jediný, kdo ho vyprovázel, když přejel přes most a zmizel na druhém břehu řeky v černé noci...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10