Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po boku vládce

Zpět Obsah Dále

Opět jsem se vracel do Aurrgharru, tentokrát vedle Wirrty, který se vydal k slavnostním volbám nového Vládce. Doprovázelo nás mnoho tygrů, kteří u nás zůstali od bitvy s leopardy i řada těch, co se jen přijeli podívat. Nikdo se netajil názorem, že zvolen bude Wirrta, předurčený Osudem.

Cestou se k nám připojovalo stále víc jízdních i pěších tygrů, takže náš vjezd do Zlaté brány se podobal triumfálnímu průvodu. I v ulicích nás pozdravovala spousta tygrů i tygřic, malá koťata se proplétala našim koním mezi nohama, až jsem se bál, že se stane nějaké neštěstí. Wirrtův kůň byl téměř obležen příbuznými a přáteli, každý mu chtěl osobně blahopřát a ujistit ho o svém přátelství, takže než jsme se dostali domů, trvalo to pořádně dlouho. A hosté chodili nepřetržitě; všichni se cpali masem, co jsme si přivezli jako zásoby a za chvíli pohltili všechno, co nám mělo vydržet na několik týdnů. Naštěstí někteří příbuzní i něco přinesli, takže si hosté mohli cpát žaludky dál.

Raději jsem z toho rámusu vypadl a toulal se po městě; teď už nebylo třeba se bát, že zabloudím, každý tygr mi rád posloužil a poradil cestu zpátky. Ale neunikl jsem, naopak; každý mne zdravil a velmi přátelsky ke mně hovořil, hladil jsem šelmy po hlavách a musel jim vyprávět znovu a znovu, že takoví tvorové jako já skutečně existují a je jich hodně. Nakonec jsem utekl do parku v paláci a toulal se po terasách. Ale tam mne našel Ragga a chtěl se mnou mermomocí projednat příští plán útoku na leopardy, což mne právě vůbec nezajímalo, takže jsem mu rychle utekl s výmluvou, že mám moc práce.

Nakonec jsem objevil nějakou tygří svatyni, otevřel si vchod, který se ostatně nedal nijak zavírat, vlezl dovnitř a zalehl na balíky tygřích kůží. Tam jsem se uložil i ke spánku a spal klidně až do rána, aniž by mne kdo vyrušil.

Ráno blázinec pokračoval. Napřed mi vynadal Wirrta, že jsem se ztratil a nebyl k nalezení, pak kňoural Aflargeo, že jsem ho nevzal s sebou a musel jsem slíbit, že už ho jinak vezmu všude. Potom jsme se sebrali a začali chodit po návštěvách; bylo mnoho a mnoho tygrů, které Wirrta musel navštívit a pohovořit s nimi, a byly to rozhovory pořádně nudné. Pořád dokola o tom, jestli si dotyčný přeje mír či nikoliv. Většinou tygři mír chtěli, nebo to alespoň tvrdili, ale každý z nich začal snášet různé příklady leopardí věrolomnosti až tři tisíce let zpátky, jmenoval členy své rodiny, kteří padli vinou leopardů, to rovněž až do dob, kdy lidé ještě lezli po stromech. Nechápal jsem téměř nic z toho, co povídali. A to jsem musel ještě sedět se zkříženýma nohama, zdvořile odmítat syrové maso a tvářit se moudře.

Když jsme se vrátili domů, byl jsem tomu ze srdce rád. Jenže přicházeli další hosté. Přijel taky kníže Griissirno se svým doprovodem a dlouho se kňouravým hlasem omlouval, že přichází tak nevhod, ale chce nového Vládce ujistit svou přízní a oddaností. Se mnou toho moc nenamluvil a když se ho Aflargeo přímo zeptal, neví-li nic o smrti Velkého čaroděje leopardů, prohlásil, že se o tom dozvěděl až od nás. Ao Harrap se od něj nevzdaloval ani na krok a tvářil se tak podivně, jako by nebyl ve své kůži.

Přišli další hosté, tentokrát staří náčelníci Ghírra a Tassia, pozvaní rovněž k volbám. Samozřejmě souhlasili s Wirrtovou kandidaturou a prohlásili, že v případě jeho zvolení se vrátí do Aurrgharru a připojí k vládní straně.

K večeru se objevil černý leopard Sanmayraq, temný jako peklo, se sírově žlutýma podezíravýma očima a graciézním chováním. Tvářil se tak mile, jako ještě žádný z našich hostů a když jsem ho pohladil, hlasitě předl jako veliká kočka. Byl jedním z hostů na volbách a zastupoval svoje černé příbuzné. Velmi se mi líbil a zřejmě i já jsem se mu zamlouval.

Příštího dne se konala volba. Město bylo plné tygrů, jejich davy proudily po ulicích směrem k paláci, kde už téměř nebylo k hnutí. Když jsme se tam vydali my, bylo dost pozdě a tygři byli namačkaní okolo celého paláce. Wirrta ovšem, jako bílý tygr a příští Vládce, měl právo projít mezi nimi.

Ale když jsme vešli do vzniklé uličky, povstal někde vzadu jakýsi hluk – když jsem se otočil, spatřil jsem blížit se skupinu jezdců. Napřed jsem je považoval za jaguáry díky jejich skvrnitým kožichům, ale pak jsem si povšiml, že nemají černé stužky na hrdlech a že jsou to tedy leopardi. Tygři jim udiveně ustupovali z cesty a šest leopardů projíždělo jeden za druhým mezi nimi, neohlížeje se napravo ani nalevo. Když se dostali blíž k nám, poznal jsem jejich velitele. Byl to Santhiawantharr.

Obrátil jsem se k němu a vztáhl ruce: „Zdravím svého bratra Santhiawantharra a vítám ho v Aurrgharru!“

„Santhiawantharr zdraví bratra Charryho,“ řekl leopard, „Jsem šťasten, že opět vidím tvoji tvář!“

Wirrta se vrátil zpět, počkal, až leopard sesedne a pak k němu vážně přistoupil. Oba se vzájemně dotkli čenichy, potom se o sebe otřeli tváří a olízli si nos.

„Zdravím tě, Santhiawantharre,“ řekl Wirrta, „A vítám tě v Aurrgharru. Ty a tvoji bojovníci jste tygrům vítáni!“

Ozval se hromový nadšený řev shromážděných tygrů.

„Skláním se před tebou, Wirrto,“ řekl Santhiawantharr, „Zdravím všechny statečné bojovníky a náčelníky Pruhovaných; zdravím všechny, kdo si přejí mír mezi námi!“

Opět mohutný řev souhlasu; pak se zeptal Ragga: „Proč přicházejí leopardi do Aurrgharru?“

Santhiawantharr se rozhlédl po náměstí. Byl menší než všichni ostatní, ale poněvadž kolem leopardů bylo prázdno, viděl každý na jeho hrdou hlavu, štíhlou a graciézní. Také on viděl na všechny a pohlédl po řadě nejbližším náčelníkům do tváří, než řekl:

„V dávných časech, když ještě nebyla válka mezi našimi národy, byli leopardi první po tygrech a nejlepší bojovníci mezi všemi. Vládce leopardů stál po pravém boku Vládce tygrů; při volbě nového Vládce byl leopard první, kdo před ním sklonil hlavu a přál mu zdar po dobu vlády. Vládce leopardů Assiwatharran nepřijde, neboť je ve válce s Pruhovanými a není dosti statečný, aby se jim postavil tváří v tvář. Proto přicházím já, abych jej zastoupil a dostál povinnosti, které on dostát nechce.“

Mezi tygry se jako had prosmýkl kníže Griissirno. Úzké zelené oči měl roztažené v drobné čárky a tvář zkřivenou rozkoší.

„Je známo,“ zakňoural, „Že ten, kdo pozdraví Vládce tygrů při korunovaci, je Vládcem leopardů. Doposud se nestalo, aby tak učinil někdo jiný, takže učiní-li to některý náčelník za Vládce, bude také všemi za Vládce považován...“

Wirrta se ohlédl na knížete a potřásl hlavou. „Není doposud žádného Vládce tygrů! Až bude rozhodnuto, kdo bude Vládcem, ten potom rozhodne o trůnu leopardů.“

„Rozumím, můj pane a Vládče,“ zakňučel kníže Griissirno, „Jen připomínám, aby ten, kdo se stane Vládcem, dostál své povinnosti, jak se sluší a patří; aby oslovil leoparda jako Vládce!“

„Ke komu mluvíš?“ zeptal se Ragga, „Komu chceš radit?“

„Nikomu – a všem,“ uklonil se jaguár, „Slavnému a statečnému národu tygrů, který je stejně laskavý a ušlechtilý jako statečný, neohrožený a mocný...“

Wirrta se zamyslel, ale protože ho nic vhodného k odpovědi nenapadlo, řekl jenom: „Prosím tě, Santhiawantharre, abys s námi vstoupil do paláce...“

A tak jsme tedy šli. Vpředu Ragga, za ním Griissirno, Wirrta, já, Santhiawantharr, Aflargeo, Reggio a pět dalších leopardů. Vyhlíželi jako z divokých vajec, rozhlíželi se udiveně a trochu zaraženě, protože tolik tygrů pohromadě ještě neviděli a možná se jich i báli. Vstoupili jsme tak i do zasedací síně, do sálu, kde stál zlatě zářící trůn Vládce Všech Pruhů Džungle. Trůn, na nějž měl dnes někdo usednout. Náčelníci měli vyhrazená místa podél stěn, i já tam měl sedátko; Santhiawantharrovi připravili místo po pravé straně trůnu. Kníže Griissirno se svými divokými jaguáry si zabral stranu levou.

Když se shromáždili všichni náčelníci a když se sál naplnil, že se sem mimo Vládcova trůnu už nikdo nevešel, zamával Ragga tlapou a požádal přítomné, aby se ztišili. Učinili to okamžitě, Ragga prošel k trůnu, zastavil se před ním a začal hovořit:

„Vládce Wahirr vládl tygrům jen krátce; po smrti svého otce Barragga vstoupil na trůn na přání všech tygrů, aby nás vedl. Ačkoliv nesetrval na trůnu dlouho, zapsal se do našich srdcí neochvějnou statečností a úporností, s níž trval na svém názoru; ba získal si i obdiv všech ostatních národů Arminu, také svých nepřátel, kteří o něm mluvili jedině s obdivem. Wahirr vykonal v našem národě řadu záslužných a dobrých činů; za jeho vlády se staly mnohé překvapující obraty politické linie, různé skvělé a nápadité myšlenky se vynořily a zanikly; ale cokoliv bylo vykonáno, vše bylo ku prospěchu a blahu národa tygrů. Wahirr moudře rozhodl, abychom se smířili s náčelníkem Wirrtou, který přivedl do našeho středu člověka jménem Charry, aby se stal naším přítelem a rádcem; člověka, který dokáže léčit rány, způsobené jakoukoliv zbraní, ale který dovede zasadit smrtelnou ránu tak rychle, jako žádný z tygrů. Charry byl díky rozumnému Wahirrovu vedení získán pro tygry a uchvácen naším společenstvím se dal do služeb Pruhovaných; a my mu za to vzdáváme dík.“

Pozastavil jsem se trochu nad Raggovou interpretací minulých událostí, ale podle hesla »O mrtvých jen dobré!« jsem raději nic neuváděl na pravou míru.

„Vládce Wahirr byl ve všem svém konání veden nekonečnou láskou ke každému členu tygřího národa; žil jenom pro národ, jen pro něj pracoval a přemýšlel; ba padal únavou pod tíží povinností, ale nezareptal ani slovem, nezapochyboval, nezaváhal; neboť věděl, že vše, co se děje, je pro nás. Vedl tygří vojska do krutých bojů, v nichž padlo mnoho bojovníků, víc než za celé dějiny válek. Ale věděl, že velikost a síla tygřího národa spočívá na těch, kdo jdou pod jeho vedením do bitev a podněcoval svou odvahou a svou statečností k ještě oslnivějším výkonům na poli válečném; byl vzorem rytíře a bojovníka, vzorem pravého tygra, který čelí bez bázně a zachvění nebezpečí a vysmívá se smrti, šklebící se na něj ze všech stran. A pro svůj národ, pro to nejsvětější, co je dáno tygrům, položil Wahirr svůj život; život nenahraditelný a vzácný, neboť nebylo dosud lepšího tygra, než byl Wahirr. Pláč a nářek se rozlehl po celém národě při zprávě o jeho smrti; mnozí bojovníci se s prosbou obraceli k věčným zářícím Bohům, aby raději jejich vlastní život zmarnili za život milovaného Vládce. Ale nebesa jsou neúprosná a nepřihlížejí k prosbám ani nářku; a Wahirr dnes odpočívá po svém krátkém, ale blahodárném životě; a my, jeho osiřelí poddaní, pro něj pláčeme.“

Ragga byl rozeným řečníkem; jeho hluboký hlas se chvěl, když líčil truchlivou Wahirrovu smrt a téměř kvílel, když jmenoval jeho zásluhy. Všichni tygři na něj zírali jako očarovaní, dokonce i kníže Griissirno se přestal tvářit pohrdavě a posměšně. I já jsem zaváhal, nemám-li svůj názor na Wahirra poněkud pozměnit; ale vždyť já toho tygra znal, vím, co to bylo za mizerného lotra, nedbal nikdy ničího prospěchu, než výhradně svého a byl ochoten pro svou zábavu klidně poslat na jatka polovinu národa!

„Wahirr je mrtev!“ vykřikl Ragga. „Ačkoliv se sluší pozůstalým plakat a hořekovat, stojí před námi povinnost obsadit jeho osiřelý trůn. Tygří národ nesmí zůstat bez Vládce; neboť sotva byla odvrácena pohroma od našich hranic, opět se proti nám zvedla vlna nepřátelství a hrozí smést naši milovanou vlast. Nyní je třeba, abyste nalezli mezi sebou tygra tak skvělého, aby mohl nahradit Wahirra, ačkoliv vím, že taková volba bude velmi těžká. Je třeba radit se rychle a neotálet; každá chvíle se může stát osudnou nejen pro jednotlivce, ale pro celý národ. Kdo z vás zná takového tygra, který by byl schopen vést národ k jeho prospěchu, nechť pronese jeho jméno!“

„Ragga!“ vykřikl někdo zezadu. „Ty nás veď, jsi statečný a moudrý a byl jsi Wahirrovým přítelem!“

Ragga se zarazil; rozhlédl se po tygřích náčelnících a zřejmě v duchu odhadoval, jaké by měl skutečně šance v případě svojí kandidatury; ale povšiml si posměšného výrazu v očích knížete Griissirna, takže raději řekl:

„Stál jsem blízko trůnu v dobách Wahirrových a předtím sloužil Vládci Barraggovi; ale moje hříva šediví, já stárnu a nakláním se pomalu ke konci své životní pouti. Již brzy bude moje kožešina uložena ve svatyni a já splynu s věčností, která nemá jména ani hranic. Nejsem správným kandidátem na zlatý trůn Vládců Všech Pruhů Džungle...“

Nastala chvíle ticha a všichni se rozhlíželi jeden po druhém, kdo vlastně osloví Wirrtu; až se ozval Ghírrův hluboký hlas: „Navrhuji Wirrtu!“

„Ano – Wirrta ať je Vládcem!“ počali naráz křičet všichni shromáždění tygři. „Chceme Wirrtu! Wirrto, veď nás!“

Ragga se otočil na Wirrtu. „Slyšíš? Národ tě povolává na trůn!“

Wirrta se vztyčil na své sedačce.

„Nepřál jsem si nikdy vládnout svým spoluobčanům. Jsem válečný náčelník; velím svým bojovníkům, jak umím a jak si situace žádá a věřím, že jim velím dle svých nejlepších sil a svého nejlepšího vědomí. Chtěl jsem až do smrti žít jako jeden z náčelníků, starat se o svoje děti a vychovávat je k nové práci pro blaho tygřího národa. Ano, přiznávám, chtěl jsem ze svého syna Reggia vychovat tygra, který by se mohl ucházet o trůn, až přijde vhodná chvíle. Já sám však se nikdy nepovažoval za lepšího či moudřejšího než ostatní. Nyní slyším, že si přejete, abych se stal Vládcem; avšak dobře vím, jakými cestami se často ubírala volba v minulosti a vím také, jaká slova volba vyvolala mimo tuto slavnostní síň. Tam venku před branou, na nádvoří, tam všude jsou tygři, kteří mají také právo mluvit do volby; náčelníci a bojovníci, kteří jsou tady, jsou nejlepší z nejlepších, které národ má, ale není to celý národ. Než se osmělím přijmout volbu, chtěl bych slyšet odpověď těch tam venku, zda si mne přejí za Vládce.“

„Co říkáš?“ zeptal se někdo. „Chceš snad tvrdit, že volba někdy nebyla v souladu s vůlí tygrů?“

„Vím,“ řekl Wirrta pevně, „že při poslední volbě nebyl nikdo vůbec dotazován na mínění; ani lid, ani Nejvyšší rada, dokonce ani vy, náčelníci a rytíři tygřího národa. Byli jste postaveni před hotovou věc a požádáni, abyste volbu odsouhlasili. Ano, já souhlasím, volba byla správná, nicméně přesto nebylo třeba takových činů. Slyšel jsem, co později říkali tygři, ti venku; mohu vás ujistit, že neposuzovali ten čin jednoznačně příznivě.“

„Co tedy žádáš?“ ptal se Ragga.

„Požaduji, aby někdo vyšel ven a otázal se tygrů, chtějí-li mne za Vládce. Je-li tomu tak, nechť se ozvou; bude-li jejich hlas dostatečně silný, aby pronikl přes zdi paláce, přijmu volbu a stanu se Vládcem tygrů.“

Ragga se udiveně rozhlédl po ostatních, ale kníže Griissirno řekl velmi zdvořilým tónem: „Žádost tygra Wirrty je velmi moudrá a správná; bylo by vhodné dát promluvit hlasu lidu!“

„Jděte to oznámit!“ mávl Ragga tlapou. Šest sedm tygrů vyběhlo ven ze sálu.

„Otec je velmi odvážný!“ šeptal mi Reggio. „Co když národ jeho volbu nebude chtít?“

„Potom nebude Vládcem. Pro čestného muže je to jediná cesta...“

Chvíli jsme čekali; pak náhle Aflargeo nastražil uši a vzápětí za ním ostatní. Pak jsem i já slyšel něco jako vzdálené hučení, bouřící chodbami a zdmi paláce: hromový řev tisíců tygrů. Síň byla celá potažena tygřími kožešinami, ale teď stráže odhrnuly kůže od vchodů a tygři naslouchali mohutnému řevu zvenčí, pronikajícímu až sem.

„Slyšíš hlas svého národa!“ řekl Ragga. „Žádám tě, Wirrto, abys přijal úřad Vládce Všech Pruhů Džungle!“

Wirrta naslouchal s přimhouřenýma očima. „Slyším. A přijímám!“

Pomalým, slavnostním krokem přešel od svého místa k trůnu a vyhoupl se nahoru, na zlatý stolec.

„Podvoluji se vůli národa a nastupuji v této chvíli na zlatý trůn Vládců Všech Pruhů Džungle, abych vám vládl. Ne jako svrchovaný pán a soudce nad životem a smrtí, ale jako první mezi rovnými, jako jeden z vás, náčelníků a bojovníků.“

Mezi náčelníky to trochu zašumělo.

„V této chvíli slavnostně slibuji a přísahám, že budu dodržovat tisícileté zákony, jimiž se řídí vše živé v Arminu. Budu vládnout moudře a spravedlivě, šetřit životy svých poddaných a neposkvrním svou čest křivdou či zločinem. V případě, že by se tak stalo, jsem povinen opustit tento trůn, budu proklet a moje jméno navěky zhanobeno.“

Tygři odpověděli hromovým zařváním.

Nastalo ticho. A v té chvíli vystoupil leopard Santhiawantharr a zastavil se před trůnem.

„Dlouhá staletí nepřekročil skvrnitý leopard Zlatou bránu Aurrgharru, aby se sklonil před nejvyšším Vládcem Arminu! Ale Santhiawantharr je náčelník leopardů, ne sluha čarodějů a Vládců svého národa, má právo jít vlastní cestou; ta cesta jej vede sem, před tvář Vládce, který právě slíbil, že bude vládnout čestně a spravedlivě. Santhiawantharr věří, že Vládce přísahu splní. Věří, že v této síni nalezne spravedlnost i pro ty, kteří mají skvrnitou srst!“

„Pro každého, kdo sám neporuší svou čest!“ řekl Vládce.

„Santhiawantharr, náčelník leopardů, sklání svou hlavu před Vládcem Arminu a blahopřeje mu ke cti, které se mu dostalo. A slibuje, že bude Vládce Wirrtu poslouchat a ctít v dobách dobrých i zlých, až do konce svého života.“ řekl leopard a skutečně se sklonil před Wirrtou.

Wirrta chvíli čekal, až se utiší šum v sále.

„Národ leopardů, nejstatečnější a nejdovednější po tygrech, žije s námi dlouhá staletí v nepřátelství. Ačkoliv je všem známo, že za dávných časů, v dobách, kdy vznikla naše vláda na tomto ostrově, žili spolu Pruhovaní a Skvrnití jako bratři a nebylo mezi nimi jiného rozdílu než kresba kožešiny. Na tomto místě, na němž stojím, jsem nucen rozhodovat spravedlivě, bez přihlížení k osobním sympatiím. Proto nemohu nikoho obvinit, že zavinil nepřátelství a válku. Na obou stranách byli takoví, kteří vzájemnou nenávistí zavinili válku; tygři i leopardi se provinili – ten více, ten méně, ale na všechny padá hanba a opovržení. Od mládí si přeji skončit válku a znovu nastolit mír. Teď jsem se setkal s leopardem, jenž má stejný cíl. Děkuji Santhiawantharrovi za jeho slova a slibuji mu, že si jej budu vážit a ctít jej jako bojovníka, který si zaslouží úctu a obdiv; že se vší mocí zasadím o to, aby v době co nejkratší dosáhl ve svém národě místa, které mu pro jeho moudrost a rozvahu náleží. Místa Vládce.“

V Santhiawantharrových očích něco zablýskalo, ale nemohl jsem uhodnout, co to bylo – radost či zloba? Uklonil se a odešel na svoje místo.

Vzápětí stál před trůnem kníže Griissirno.

„Jaguáři, za které mluvím, jsou malý národ,“ řekl svým něžným, kňouravým hlasem, „Nevynikají počtem, mocí ani jinými ctnostmi, jimiž se zdobí tygři a leopardi. Nemohou se honosit ani věrností ke svým pánům, ani pevností v dodržování svých slibů; každý jaguár je sám svým pánem a není povinen poslouchat žádného velitele, není-li to i jeho svobodná vůle. Ale věřím, že mluvím za většinu svého národa, když se skloněnou hlavou blahopřeji svému pánu a veliteli k volbě Vládcem Všech Pruhů Džungle – přeji mu na trůnu léta dlouhá a šťastná, a splnění všech cílů, s nimiž na tento trůn vstupuje.“

„Děkuji knížeti jaguárů,“ řekl Wirrta, „věřím, že je mým upřímným přítelem a chci věřit, že mi bude dobrým rádcem, jako byl mým předchůdcům...“

Po Griissirnovi přišel složit hold i černý leopard Sanmayraq; prohlédl si přítomné sírově žlutýma očima a pak řekl:

„Sanmayraqové žijí již po staletí osamoceni mezi ostatními a nemíchají se do rozepří a nenávistí mezi jinými národy Arminu. Naše víra zakazuje míchat se do záležitostí jiných. Prozřetelnost nás obdařila černou kožešinou, znakem stejné milosti, jako je bílá barva královských tygrů. Je to znamení, kterému jsme porozuměli a které posloucháme. Přesto je však Vládce tygrů i naším pánem a já se před ním skláním a slibuji mu poslušnost ve všem, co se nedotkne příkazů a zákonů, kterými se řídí náš národ. Blahopřeji Wirrtovi a věřím, že bude dobrým Vládcem. Pokud takovým bude, budou ho Sanmayraqové poslouchat.“

Zatímco Wirrta děkoval Sanmayraqovi, nahnul jsem se k Raggovi a zeptal se: „Sluší se, abych taky něco řekl?“

„Bude to velmi zdvořilé...“

Sotva černý leopard zmizel, vstal jsem a přešel před trůn.

„Můj příteli a bratře, známe se dost dobře, aby pocta, kterou ti udělil tvůj národ, mne musela těšit víc než cokoliv jiného. Od chvíle, kdy jsem tě poznal, jsem si přál vidět tě právě na tomto trůnu; a jsem šťasten, že oči tvého národa vidí stejně jako moje. Byli jsme až doposud vždy přáteli a věřím, že jimi zůstaneme pořád. A slibuji ti, že kdykoliv národ tygrů nebo ty sám budete něco potřebovat, nebudu litovat ničeho, abych vám pomohl; a bude-li třeba, položím za národ tygrů i život...“

Poklekl jsem na jedno koleno a sklonil před Wirrtou hlavu. Mezi tygry nastal šum, jak si rychle sdělovali svoje pocity.

„Děkuji ti, Charry,“ řekl Wirrta, „byl jsi to ty, kdo mne přivedl na trůn a já ti musím poděkovat za všechno, co jsi pro mne učinil. A prosím tě, abys nám i nadále projevoval svou přízeň a vedl tygry tak dlouho, dokud se nepodaří ukončit zbytečnou válku s leopardy. Neboť se zdá, že jen ty ji dokážeš ukončit!“

Odešel jsem na své místo. Tím byl hold ukončen, neboť zástupce žádného dalšího národa se již do Aurrgharru nedostavil. Byly tu ovšem podřízené národy: kuguáři, stříbrní lvi, rysové a drobnější kočkovité šelmy, kteří se měli objevit, ale všichni zatím zůstávali v absenci a nehodlali se zapojit do tygro-leopardích válek. Důvěra v nového Vládce tygrů nebyla zřejmě dosud všude na patřičné výši, dokonce jsem se doslechl, že náčelníci rysích tlup mu již předem otevřeně vyslovovali nedůvěru. Naštěstí se na mínění pánů se štětkami na uších nikdo moc neptal.

Tygři nyní rozpačitě hleděli jeden na druhého; nakonec zůstalo na Raggovi, aby předstoupil a řekl: „Je ti, pane, jistě známo, že úhelný kámen politiky tygřího národa byla a zůstává válka s leopardy. Prosíme tě, abys nám po zvolení jasně řekl, jakým způsobem chceš v té věci postupovat.“

Wirrta pokýval hlavou. „Uvažoval jsem o tom. Jak je známo, vede se tato válka již dlouhou dobu, a to bezúčelně. Jak situace nyní vypadá, je největší překážkou míru Vládce leopardů Assiwatharran. Rozhodl jsem se poslat Assiwatharranovi poselství, v němž ho vyzvu k ukončení nepřátelství a ke smíru mezi námi. Jako příklad uvedu náčelníka Santhiawantharra, s nímž žijeme v míru a jemuž neublíží žádný z tygrů, jako on neublíží nám. Já ze své strany nevidím žádných překážek ve smíru – pokud je nevidí on.“

Ragga jen něco nezřetelného zavrčel – zřejmě nevěřil.

„Jenomže,“ řekl Santhiawantharr, „je zde několik nepříjemných věcí. Jednak tradice, která velí bratřím bojovat až do vítězství. A potom, Assiwatharran velmi želí smrti Velkého čaroděje. Miloval jej, byl jeho odchovancem. Přísahal, že neustane, dokud nezabije jeho vraha a tygra Aflargea, který jej prý přemohl v boji!“

„Byl to řádný boj, za rozhodování nestranného soudce, knížete Griissirna,“ řekl jsem, „Assiwatharran má možná právo vyzvat Aflargea k boji, ne však zabít jej nečestně nebo úkladně!“

„Assiwatharran to ví – přeje si bojovat s Aflargeem nezáludně a čestně, před tváří všech bojovníků obou národů. Avšak jiná věc je ten, kdo Velkého čaroděje zavraždil na cestě domů. Leopardi jsou rozhodnuti zničit vraha, ať je to kdokoliv!“

„Mají nějaké podezření?“ ptal se kníže Griissirno.

„Je mi trapné to říkat,“ zaváhal Santhiawantharr, „ale většinou obviňují z vraždy člověka. Říkají, že jenom člověk by byl schopen tak nízkého činu!“

Zaťal jsem pěsti. „Chceš říct, že obviňují mne! Kdo vyslovil toto obvinění? A co vůbec vědí o lidech, že je takhle soudí?“

„Vědí dost,“ řekl Wirrta, „i je vede člověk.“

Santhiawantharr se zašklebil. „Ano, to je pravda. Pokusil jsem se několikrát dostat k člověku, který je vede – ale Velký čaroděj se považoval za ochránce a... vlastníka toho člověka a dal jej příliš dobře hlídat. Neviděl jsem ho, ani nikdo z mých přátel. Vím jenom to, že leopardi připisují tomu člověku kouzelnou moc a přísně tají jeho osobu před každým cizincem, dokonce i před většinou vlastního národa.“

„Tak!“ řekl jsem. „Velmi podivné zvyklosti, že? Slušnost by velela, aby žil mezi leopardy jako já mezi tygry. Nikdy jsem neskrýval svou tvář před nikým, přítelem ani nepřítelem. Dokonce i leopardi mne viděli, když dobývali můj hrad Guyrlayowe.“

„Jsou to zvyklosti, které zavedl Assiwatharran a Velký čaroděj,“ řekl Santhiawantharr. „Snad kníže Griissirno by mohl o tom něco vědět – bývá často hostem Vládce leopardů...“

„Ano,“ řekl jaguár. „Ale člověka schovávají i přede mnou. Snad mohu prozradit, že mne Charry pověřil důležitým vzkazem pro toho muže – ale nepodařilo se mi zatím proniknout k němu dostatečně blízko, abych jej spatřil nebo s ním mohl mluvit. Dokonce Velký čaroděj zapřel i mně do očí, že takový člověk existuje!“

Chvíli všichni přemílali v hlavě, co se tu řeklo.

„Nicméně otázka zněla, kdo je vrahem Velkého čaroděje,“ řekl potom někdo. „Je známo, že čaroděj byl zajat na Guyrlayowu. Ale odtamtud byl propuštěn. Co s ním bylo potom?“

„Odjel na svoje území! V doprovodu tygra, který jej měl střežit. Ovšem nepředpokládalo se, že by jej někdo napadl, proto se ti dva dali do lovu a rozešli se od sebe. Náš tygr se počal po čarodějovi shánět až po čase a nalezl ho mrtvého, zabitého šípem s kovovým hrotem.“

„Tvým šípem?“

„Ano. Ale ať někdo z vás ukáže svoje šípy! Například Ragga, Griissirno, Santhiawantharr a Sanmayraq. Zavolejte každý svého bojovníka, ať přinese šípy – uvidíme, jaké budou!“

„Není třeba,“ řekl Griissirno, „moji jaguáři mají své zbraně s sebou – máme šípy s ocelovými hroty, tvoje šípy. Sanmayraq jich má celý svazek, sám jsem mu je dal.“

Santhiawantharr namísto odpovědi vzal jednomu ze svých leopardů šíp a podal mi ho. Měl ocelový hrot z mojí dílny.

„Raggy není třeba se ptát. Všichni tygři jsou vyzbrojeni mými šípy. Tím chci jenom říct, že podle šípu se nedá určit, kdo byl vrahem. Dokonce i sami leopardi mohli mít takové šípy, vystřelili jsme jich do nich dost!“

„Assiwatharran ale obviňuje tebe!“

„Nesešel jsem se dosud s Assiwatharranem. Mrzí mne to, rád bych jej spatřil na vlastní oči. Potom si povíme, co a jak.“

„Je možné,“ řekl Wirrta, „že se s ním uvidíš velmi brzy. Pakliže přijme moji nabídku a bude se mnou chtít jednat.“

„Nepřijme,“ řekl Ragga.

„V tom případě proti němu vytáhneme po deštích na výpravu a zajmeme ho, jako jsme zajali Velkého čaroděje. Ale tentokrát se s ním neutká můj syn, ale já sám – a zabiju Assiwatharrana, pokud nepřislíbí, že bude dodržovat mír!“

„Nesouhlasím!“ řekl Santhiawantharr. „Padne zbytečně mnoho leopardů i tygrů, budeš-li pokračovat ve válce!“

„Ne,“ oponoval jsem. „Neublížíme leopardům, kteří se vzdají války a uzavřou s námi mír. Chceme pokořit jenom odbojníky, kteří se drží nesmyslných a hloupých předsudků a mír nechtějí!“

„Lituji, ale moji bratři smýšlejí jinak. Považují uzavření míru s tygry za zradu; navíc ještě poté, kdy tygři budou bojovat proti jejich bratřím dál. Já jsem uzavřel mír výměnou za mír, uzavřený Ghírrou a Tassiou – ale nelze uzavřít mír jednostranně, aby někdo slíbil, že už nenapadne tygry, kteří budou napadat jeho!“

„Tygři neublíží tomu, kdo uzavřel mír!“ vykřikl Wirrta. „Já sám bych zabil toho, kdo by se odvážil ublížit leopardům, kteří jsou našimi přáteli!“

„Já ti věřím. Ale uvěří i leopardi?“

„Můj bratře,“ řekl jsem, „to je tvůj úkol – ty je musíš umět přesvědčit. I kdyby nevěřili nám, uvěří tobě, protože jsi jejich krve a přesto s námi žiješ v míru. Jdi k nim a řekni jim to. Řekni, že vyteklo příliš mnoho krve tygrů i leopardů; že tygři dnes stojí pevně za Wirrtou a nepřejí si další válku. Že ani leopardům nebude ublíženo. Nechť ti z nich, kteří se odváží, přijdou do Aurrgharru a předstoupí před Wirrtu; Vládce je přijme jako bratry. Je možné, že jediní stateční leopardi jsi ty a tvoji druhové; tedy dobře. Ale je-li ve vašem národě víc takových, co se nebojí vstoupit sem, nechť přijdou. V zájmu jich samých i jejich dětí, které jim jednou poděkují za mír a klid, který pro ně uzavřeli.“

„Povím to svým bratřím. Řeknu jim všechno, co se dnes tady mluvilo. A uvidím, co na to odpovědí.“

Tím byla porada ukončena, neboť tygři zvenčí se domáhali, aby mohli spatřit a pozdravit svého nového Vládce. Vyšli jsme tedy ze slavnostní síně ven na terasu – a bouřlivý řev pozdravil Wirrtu, když se tam zastavil a kynul oběma tlapami shromážděným zástupům. Potom ohlásil konec nepřátelství proti leopardům a požádal tygry, aby od této chvíle neubližovali žádnému ze skvrnitých, který přijde v míru. To vyvolalo sice trochu údivu, ale nakonec tygři přislíbili poslušnost i v této ožehavé otázce.

Potom následovalo dlouhé a velmi úmorné vyvolávání slávy pro Wirrtu, Raggu, Santhiawantharra, Griissirna, Sanmayraqa, Reggia, Aflargea, Shirrta, Ao Harrapa i mne a nakonec počali tygři zpívat a všelijakým způsobem dávat najevo svoji radost. Odešel jsem na chvíli do klidu a ticha zahrad, abych si odpočal, ale sotva jsem usedl, bleskl mezi stromy pruhovaný kožich a objevil se Ragga.

„Ale!“ řekl jsem, „Co že ty nejsi na slavnosti?“

„Přicházím za tebou, abych se rozloučil. Odcházím.“

„Ne! Kam? A proč?“

„Dlouhá léta jsem sloužil Wahirrovi. Zestárl jsem ve službách Barragga a potom jeho syna, bojoval jsem pro ně, zabíjel a byl poraněn. Teď přichází Wirrta, nová dynastie, nový Vládce. Nebude mne už potřebovat.“

„Ale my potřebujeme každého moudrého a zkušeného náčelníka! Zvláště tebe, o jehož moudrosti je známo, že...“

„Ne!“ řekl trochu zostra. „Odcházím, Charry, a ty i já víme, proč. Nebudu odporovat tobě a Vládci, nebudu rušit dílo, které vy konáte. Ale nesouhlasím s kapitulací před skvrnitými! Tygři a leopardi vedou válku stovky let, mnoho generací už se zrodilo a zhynulo od doby, kdy začala. A já v ní strávil celý život! Čest pro nás znamenala zabít leoparda, hanba být od leoparda poražen. Teď přicházíš ty a žádáš, abychom už nezabíjeli, abychom nebojovali. Nehněvej se, cítí-li se staří válečníci dotčeni. Žil jsem ve válce celý život a ve válce chtěl i zemřít; nemohu si odvyknout přijímat skvrnité jako nepřátele. Odejdu tam, kde budu moci žít sám, vzpomínat a plakat nad kožešinami svých velitelů.“

„Ale Raggo! Vidíš to špatně...“

„Ano. Jsem starý a hloupý; ale vím, co je to čest. Nechápu, co jsou nové doby a nechci nic chápat! Vím svoje a to, co vím, mi stačí. Pamatuj si, bratříčku: pravda je to, co si myslím já, ty nebo kdokoliv z nás. Každý má svoji pravdu. A my tygři se řídíme jen svojí pravdou, svou ctí, svým svědomím. Jsi mladý, jsi jiný než my – máš svou pravdu a já ti ji nevyvracím a nehaním, i když bych mohl a mnoho tygrů by naslouchalo mému hlasu. Odcházím se svou pravdou – a prosím, nech mne jít!“

Objal jsem jej okolo hrdla a přitiskl svou tvář na jeho.

„Můj příteli... Škoda, že se musíme rozejít! Mám tě rád, Raggo, a bude se mi po tobě stýskat – ale jestli to nejde jinak, tedy ti aspoň přeju šťastnou cestu...“

„Sbohem, Charry. Přeji ti dlouhá a šťastná léta!“

Naposled jsem ho pohladil. Otočil se a odešel. Už nikdy jsem toho starého, hrdého válečníka nespatřil. Škoda.

Šel jsem k Wirrtovi. „Ragga odchází.“

„Tušil jsem to,“ řekl tiše, „Odejde jich víc. Mnozí se nebudou umět smířit s tím, že se poměry změnily.“

„Ale proč odcházejí?“

„Odcházejí odedávna. Ghírra a Tassia také odešli, i já jsem odešel. Přijde jiný čas a ti, kdo chtějí stát na své pravdě, musí odejít. To už je tak.“

„Myslíš, že půjdou i jiní?“

„Obávám se, že jich odejde mnoho...“

Ale jeho obavy se nesplnily. Odešlo jenom osmadvacet starých tygrů s několika mladými a některými tygřicemi ze svého rodu. Ptal jsem se, kam šli; tygři odpovídali vyhýbavě a zřejmě neradi. Zjistil jsem, že vyhnanci odcházejí většinou dál na jih, do nedostupných hor, kde tráví svoje dny v osamělé hrdosti a ve vzpomínkách na zašlou slávu.

Mrzelo mne to. Vážil jsem si Raggy a nelíbilo se mi, že odešel vlastně mou vinou. Obdivoval jsem morální výši Arminů. Ragga nesouhlasil, ale neintrikoval proti nám ani nevyvolával zvučná hesla a neburcoval národ k boji proti Wirrtovi. Odešel, aby svou přítomností nekazil naše dílo.

Oslavy v Aurrgharru pokračovaly neztenčenou měrou. Celé noci jsem nemohl spát pro sborový zpěv tygrů, kteří oslavovali nového Vládce a současně brzké usmíření s leopardy. Santhiawantharr byl zván každého dne k některému jinému náčelníkovi a tam se vedlo tolik řečí, že by zastavily vodopád. K ničemu konkrétnímu se sice nezavázali, ale každý překypoval sliby, jak bude od teď leopardy ctít a milovat. Santhiawantharr se choval s důstojností jinak nezvyklou a bral všechny sliby vážně, ač jim možná taky nevěřil.

Po třech dnech jsem s Aflargeem opustil město a vrátil se na Guyrlayowe. Náš zpustošený hrad byl klidný a tichý a nedělo se tam nic, co by nasvědčovalo jakýmkoliv změnám. Věnovali jsme tedy dva dny opravám toho, co se při bojích rozbilo a další údržbě, kterou to tu taky potřebovalo. Trosky děla, které nám Griissirno velkomyslně ponechal, jsme uložili. Aflargeo si je velmi pečlivě prohlížel a žádal, abychom si udělali děla vlastní. Sliboval, že se naučí z nich střílet.

Po týdnu přijel Reggio a oznámil, že oslavy skončily a že se Wirrta rozhodl poradit se mnou, co vlastně dělat. Už jsem také chtěl do města, tak jsem jel s ním, když jsem se napřed ubezpečil, že kníže Griissirno je přítomen. Nebyl tam však Ao Harrap a zdálo se, že vůbec není v Arminu, ale na nějaké námořní výpravě. Což byl pro mne dost šok.

Wirrta souhlasil s mými plány a rozhodl se doprovodit nás na jednání s Griissirnem, aby dodal naší skupině patřičný lesk. Odebrali jsme se tedy do jaguářího paláce, kam předem doběhl jeden tygr ohlásit, že se blížíme, aby měli jaguáři čas se připravit na slavnostní uvítání.

A taky že se připravili! Na dvoře nás čekalo ve vzorně vyřízené řadě čtyřiadvacet jízdních jaguárů v plné zbroji, to jest s luky a šípy na plecích, tesáky a sekerami u sedel. Nějaký velitel, který se naparoval jako král zeměkoule, nám vyjel vstříc, sesedl před námi s koně a poklonil se nám tak hluboko a s tak nafoukaným výrazem, jako by nám tím prokazoval kdovíjakou poctu. Potom k nám pronesl delší řeč, ve které nás vyzval, abychom považovali dům knížete Griissirna za svůj a abychom se odebrali k Jeho Jasnosti. Griissirno neukázal ani nos, dokud jsme nevstoupili do nádvoří a nevyšlapali po schodišti nahoru, do jeho audienční síně. Tam nás očekával, ve svém černém plášti a se zlatým obojkem ve tvaru slunce s paprsky. Měl audienční místnost tak vysokou, abych se tam vešel, s množstvím velkých oken, která však měla tu nevýhodu, že nebyla zasklena a táhlo jimi. Také stěny byly holé, až na reliéf na zdi, představující podivnou plachetnici, zřejmě jaguáří plavidlo. Když jsem ji zběžně prozkoumal, usoudil jsem, že je dobře se jí nesvěřit, neboť konstrukce je nejasná a dílem velmi chatrná – a to byl zřejmě stav znázorněný na reliéfu ideálem vší dokonalosti v lodní stavbě.

Kníže pohostil tygry kusy ještě teplého masa a mně přinesli kus masa narychlo opečeného, dokonce tak, že se dal jíst. Zřejmě se naučili připravovat pokrmy od Ráy, když mi nosili jídlo do tygřího vězení. Jedli jsme mlčky, tygři hltavě, jak mají ve zvyku, já trochu pomaleji, neboť jejich strašným tesákům můj chrup ani po zkušenostech nestačil. Když se nacpali a olízali si zakrvácené náprsenky, posadili se do elegantní pózy s ohony okolo tlapek a čekali, co bude.

Nikdo se neměl ke slovu, tak jsem promluvil sám:

„Navštívili jsme tě, kníže jaguárů, abychom ti ještě jednou poděkovali za vše, co jsi pro nás učinil. Nebýt tebe a tvých zbraní, mohl boj s leopardy dopadnout pro nás všechny nešťastně; a dnes by již nemuselo být žádného z nás.“

„Učinil jsem jen velice málo,“ zakňoural, „Moje námaha byla jen taková, jakou vynakládá vítr, když si hraje se stébly trávy. Moji bratři zbytečně chválí potok za to, že skáče po kamenech a zavlažuje svými vodami půdu – dělá to jen tak a nemá zásluhu na tom, co na té půdě vzroste...“

„Jistě. Ale přesto musím přiznat, že bez tvých děl a střelného prachu bychom nezvítězili. Jsem ti vděčen, Griissirno, že jsi nám pomohl; a musím říct, že jsem byl velmi udiven, že někdo z Arminů zná střelný prach a palné zbraně; obdivuji tvoje znalosti...“

Griissirno se mírně pousmál. „Ty víš, že jsem byl mezi lidmi! Lidé mají mnoho věcí, které jim pomáhají i škodí; a my, kteří plujeme po mořích, se snažíme znát a ovládnout všechno, co při svých cestách nalezneme. Tak jsme poznali i střelný prach.“

„Když jsi k nám tak laskav, zajisté víš, že k výrobě střelného prachu je zapotřebí různých chemických příměsí: ledku draselného, síry a dřevěného uhlí. Dřevěné uhlí mám a síru dovedu získat z odpadu při tavení železa; ale rád bych věděl, kde získáváte ledek, není-li to tajemství. Byl bych ti vděčen, kdybys nám označil pramen a dovolil vytěžit trochu této horniny...“

Kníže Griissirno mne pozoroval svýma krutýma zelenýma očima a ve zřítelnicích mu pohrávaly tajné plamínky. „Můj drahý bratře, asi jsem se mylně chlubil svými znalostmi. Musím ti říct, že neznám věci, na které se mne ptáš a nevím, co je to síra a... ledek; dřevěné uhlí jsem viděl pouze ve tvém táboře, při tavení železa. Pokud jde o střelný prach, kupujeme jej hotový od našich obchodních partnerů, a to s velkými obtížemi a za drahé zlato, neboť ti lidé se nás velice bojí a požadují velké částky už jenom za to, že s námi jednají...“

„Aha... To je ovšem špatné a moc mě to mrzí. Pokud se pamatuji, říkal Ao Harrap něco, že si umíte střelný prach i vyrobit!“

„Ao Harrap je mladý,“ řekl kníže s úsměvem, „Mnohé, co říká, je vedeno spíše jeho přáním než skutečností, a to i v tomto případě. Kromě toho pramen, odkud získáváme střelivo, je pro většinu mých podřízených tajemstvím, po kterém nepátrají a ani pátrat nesmějí, jak jistě chápeš...“

„Aha. Tak nám odpusť. Nepodezíráme tě z nepravdy a chápeme, že se Ao Harrap mýlil...“

„Už se to nestane. V této chvíli již Ao Harrap možná zná cestu k lidem, kteří vyrábějí střelivo pro jaguáry. Odplul na moře, aby přivezl nové za to, které jsme ti půjčili. Budeš-li potřebovat střelný prach, rád ti jej daruji; ale nehněvej se, že ti nemohu odpovědět na otázky, které jsi mi položil.“

Zanechal jsem hovoru. Pokračoval Wirrta a hovor brzy sklouzl do všeobecných, přesně nevymezených hranic a počal se točit okolo krásné budoucnosti, která čeká celý Armin. V tomto neurčitém povídání trávili Armini rádi celé dny a také moji přátelé v tom byli mistry, takže klidně a bez námahy proklábosili hodinu a půl, než jsme se zvedli a opustili pohostinný jaguáří palác.

„Velmi mne mrzí, že nám ta věc nevyšla,“ řekl Wirrta, „Nemohli jsme ale tušit, že sám Griissirno střelný prach kupuje!“

„Houbeles. Lže jako když tiskne, milý Vládče, a přímo do očí Tvého Veličenstva, což je drzost. Kromě toho chce ze mne udělat hlupáka, což je ještě daleko horší!“

„Jak to myslíš?“

„Tak, že by tím mohl oklamat někoho, kdo má o střelném prachu matné ponětí, jako ty a jiní tygři. Jenže já už viděl leccos a vím, jaký prach vyrábějí lidé. To, co nabíjejí jaguáři do svých děl, aby tím stříleli, by se člověk styděl někomu jenom ukázat, natož prodat, ke všemu tak divokému a nebezpečnému obchodnímu partnerovi, jako jaguár. I ten nejhorší křovák by si na tom dal víc záležet; jen Griissirnova banda to takhle patlá. Vůbec nemám iluze, že výbuch děla na Guyrlayowu způsobil kromě mizerné konstrukce i silně nedokonalý prach, kterým bylo naládováno.“

„Chm,“ řekl Aflargeo, „A co z toho všeho plyne, mimo to, že nám Griissirno lže?“

„Že se budeme muset někde poohlédnout, kde bere ledek. Musí mít někde doly, kde ho doplňuje, pak už je to hračka.“

„A ty umíš dělat střelný prach?“

„Co by ne? Je k tomu potřeba dvanáct procent dřevěného uhlí, třináct procent síry a pětasedmdesát procent dusičnanu draselného čili ledku. Všechno se to smíchá ve vodě, pořádně rozemele, aby to byl opravdu prach a ne kameny, potom se propere a usuší a může se ládovat do patron. Uměli to už ve čtrnáctém století, to je co říct; nehledě k tomu, že Číňané používali prachu proti Čingizchánově jízdě ve století jedenáctém...“

Tygři, ačkoliv jsou normálně velmi zvědavi na různé historické události, se tentokrát drželi dost při věci.

„A kde chceš vzít ten ledek?“ ptal se Aflargeo.

„Vysvětluju ti to tady už půl hodiny! Nevím! Ví to Griissirno, ale jak se zdá, nechce říct. Síru získáme bez námahy z naší rudy, je jí tam stejně zbytečně moc, v nejhorším ji můžeme seškrábat z kamenů někde u kráteru sopky, která má být někde tam dole na jihu; taky dřevěné uhlí máme po ruce, ale ledek nebo něco podobného musíme sehnat...“

Šli jsme v té chvíli uličkou; vpředu Wirrta s Reggiem, vzadu já s Aflargeem po boku a zabírali jsme celou šíři ulice. Najednou těsně před Wirrtovým čenichem něco bouchlo o zem a vyvalil se oblak prachu. Zvedl jsem hlavu a spatřil vyjeveného tygra, který nemohl pochopit, co se stalo; visel na řemenech někde ve výši dvacátého patra a šklebil se.

„Hlavo skopová!“ zařval jsem na něj, „Když něco děláš, tak snad při tom nemusíš zabít každýho, kdo jde kolem – nebo ses zaměřil na Vládce a jeho rodinu?“

Tygr byl už tak dost zděšen. „Odpusť, Charry! Odpusť mi, Wirrto – nemohl jsem tušit, že se omítka odlomí a spadne dolů! Opravoval jsem trochu dům, protože je už starý, omítka se loupe a opadává, ale nemohl jsem tušit, že se stane tohle; nikdo z naší rodiny ještě nikdy žádný dům nespravoval...“

Přistoupil jsem ke kusu omítky a kopl do něj, čímž se vyvalil oblak prachu a Wirrta se rozkašlal.

„Stará omítka! To máte z toho, že neopravujete baráky kolik staletí! Vždyť z toho vápna už musí dávno být...“

Najednou mi něco napadlo; poklekl jsem a zarýpal nehtem do toho kusu omítky. „Wirrto, myslím, že to mám! Někdo mi kdysi povídal, že stará omítka se chemickým složením blíží ledku. Ve vápně je, jak chápeš, draslík a ten na sebe nějak váže dusík ze vzduchu, takže vytváří dusičnan draselný! Pochopil jsi to?“

„Ne. Ale věřím tomu!“

„Aha. Aflargeo už ale chápe, že?“

„Ovšem,“ řekl tygřík hrdě, „Jsem přeci od fochu, ne?“

„Naškrábem trochu staré omítky, rozdrtíme na prach a zkusíme smíchat s dřevěným uhlím a sírou. Uvidíme, co to udělá.“

Wirrta začal organizovat zmatek, který vznikl následkem našeho zatarasení ulice; někdo přinesl kožený vak a několik tygrů bylo požádáno, aby ostrými drápy naškrábali potřebné množství omítky. Jelikož to nestačilo, otloukli tomu tygrovi ještě kus domu. Divil jsem se, že padající omítka nikoho nepřizabila, protože se zatím seběhlo množství tygrů z celého okolí a velmi se podivovali té činnosti. Nestačili jsme odhánět alespoň nejmenší koťata, která by byla určitě přišla k úrazu.

Potom jsem odtamtud odešel, naskočil na koně a letěl jako vítr na Guyrlayowe, do hutí. Síru jsem získal velmi snadno, při tavení železa se usazovala na všem, co bylo nablízku a odporně páchla. Až doposud jsem i oškraboval a házel do řeky, ale teď jsem ji seškrábal důkladněji a uložil do vaku; taky jsem si vzal plný vak dřevěného uhlí. Ráno jsem s tím odejel do Aurrgharru a včas zarazil další devastaci omítek, aby zatím nerozbourali půl města. Reggio, který se odtamtud nehnul, mi s nadšením oznámil, že se tu objevil i kníže Griissirno, přihlížel práci, potom se zašklebil a zase odjel. Zřejmě pochopil, že jsme přišli na jeho trik.

Dali jsme se do práce a už odpoledne získali něco, co pachem vzdáleně připomínalo střelný prach. Wirrta chtěl provést pokusný odstřel hned v zahradách paláce, ale to jsem mu raději vymluvil a odjel se speciálně utvořenou komisí tygrů v čele se samotným Vládcem za město do skal. Když jsme projížděli ulicemi, houfovali se tygři a přihlíželi našemu počínání, zvědavi, co se zas bude dít. Mnozí běželi s námi a vyběhli ven z města, takže bylo třeba velkého diplomatického úsilí, abychom jim zabránili nahrnout se do skal a přihlížet. Nakonec jsem z těch nejdychtivějších vybral asi padesát a nařídil jim udělat široký kordón okolo místa pokusu a nepustit nikoho dovnitř. Tím se stalo, že tito se domnívali, že přece jen uvidí něco velice zajímavého a proto se vehementně bránili, aby se někdo další dostal před ně. Posléze se začali hádat s diváky a byl poměrný klid, aspoň pro nás.

Za kordón se dostal jenom Wirrta, Aflargeo a Reggio, Shirrt a dva tři další; pořádně jsem jim vysvětlil, co je třeba při zacházení s výbušninami a oni mi to slovo od slova opakovali, abych si byl jist, že žádný nevystrčí hlavu z úkrytu a nebude se koukat či něco podobného. Potom jsem nasypal řádku prachu mezi kameny a pokynul jim, aby se ukryli a konec zapálil; škvířilo to a prskalo, oheň přeběhl po stružce prachu a rázem ji spálil.

„Zdá se, že to funguje.“ řekl jsem spokojeně.

„Jak to?“ podivil se jeden z tygrů, „Vždyť nic nebouchlo!“

„Vzal jsem prachu jenom docela málo. Ale můžu udělat i výbuch, když budete chtít.“

„No samozřejmě! Musíme přece vědět, zda se to bude hodit jako zbraň proti leopardům!“

„Ujišťuju tě, že ano. Ale předvedu to.“

Vysypal jsem pořádnou kupku prachu pod jednu skálu a odtud nasypal stružku až ke svému úkrytu. Počkal jsem, až se všichni pořádně schovali a zapálil to; dvěma skoky jsem byl za velikým balvanem a dopadl vedle Wirrty. Chvíli se nic nedělo a Wirrta se zeptal: „Tak co bude – nevybuchne to?“

„Lež!“ zasykl jsem; v téže chvíli se ozval strašlivý výbuch a všechno kolem nás se zahalilo kouřem. Cítil jsem, jak mi čelo nad okem rozsekl ostrý úlomek kamene a celé tělo mi zvalchoval štěrk; taky jsem si chvíli myslel, že mi jeden kámen přerazil páteř. Skály vrátily hromovou ozvěnu a pak nastalo ticho, jen prach a dým vířil vzduchem. Zahekal jsem a posadil se. Ovšem z hlavy mi už zase tekla krev.

Wirrta vedle mne se namáhavě postavil a setřásal z kožešiny prach a úlomky štěrku. „Zdá se,“ řekl lhostejně, „Že se střelný prach podařil...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10