Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezna leopardů

Zpět Obsah Dále

Zdálo se mi, že čas se zastavil a rázem vrhl skutečnost o tři roky zpět. Že svět se zhroutil a z jeho trosek vzniklo něco jiného, nového, pohádkového. Že vyšlo nové slunce a v jeho záři pohasla zář starého, že já sám jsem se přenesl jediným skokem do pozemského ráje. Protože přede mnou opravdu stála Diana, přesně taková, o jaké se mi zdálo tolik nocí.

Byla krásná. Pokud jsem se dobře pamatoval, táhlo jí už na sedmnáctý rok a z dítěte, které jsem znal, zbyly jen veliké modré oči. Pleť se opálila, tvrdé klukovské rysy vyhladily a narostly jí vlasy barvy zářivého zlata, které si asi provizorně ořezávala nožem, podle vzhledu. Seděla na koni velmi elegantně a usmívala se na mne, zatímco já naprázdno polykal a hledal honem nějaká slova na přivítanou. Asi pochopila, že na nic nepřijdu, tak ke mně natáhla ruce, já podvědomě pobídl koně, přijel k ní, uchopil ji do náruče a políbil. Vůbec se nebránila, ani ji to nenapadlo.

Ovšem leopardům to muselo připadat, že ji hodlám zakousnout. Když jsme se pustili, zjistil jsem, že Wirrta a Assiwatharran se tváří jako Montek a Kapulet, jen se do sebe pustit.

„Totiž, abyste rozuměli,“ řekl jsem, ale Diana přeskočila zase zpátky na svého koně a aniž by se s kýmkoliv zdržovala, přijela rychle ke knížeti jaguárů, který se snažil trochu schovat.

„Můj milý Griissirno,“ řekla velmi výhružným tónem, „Můžeš mi vysvětlit, jakým způsobem se do tvého zpravodajství vloudily ty politováníhodné omyly, týkající se osoby tohoto pána?“

Griissirno to očividně vysvětlit nemohl nebo nechtěl; a neměl k tomu ani čas, Diana popadla od sedla stočenou žílu karabáče a než jsem se stačil podivit, přetáhla knížete přes hřbet, až vyjekl. V životě bych si to nedovolil a Griissirno by mi to taky neodpustil. Teď jen položil uši a tvářil se velice provinile.

„Chceš tím říct, že jsi mi lhal?“ vykřikla zostra.

„Pochop to, Diano, chtěl jsem...“ začal, ale než mohl dokončit větu, práskla ho znovu.

„Tím jsme spolu skončili! Už mi víckrát nechoď na oči, lháři prolhanej!“ Otočila se a ponechala ho jeho studu.

„Hrome,“ ozval jsem se, „To se nebojíš zacházet s ním takhle?“

„S Griissirnem?“ ohrnula nosík, „Ten snese ještě horší zacházení! Neměl mi lhát! Víš, jak dlouho už se snažím s tebou setkat? A tenhle lotr mi pořád jenom slibuje, a lže a lže!“

„Vždyť mi řekl, že tě v životě neviděl! Tak tedy jsi lhal na obě strany – můžeš mi to vysvětlit?“

Kníže byl ve značných rozpacích, potřásal hlavou a škubal ocasem, uši stále přitisknuté k hlavě; velký Mistr diplomat v úzkých.

„Tak dost!“ zahřměl v tu chvíli Assiwatharran, „Vy dva se znáte, jak vidím!“

„Ano! To je Charry, říkala jsem ti o něm, jen si vzpomeň!“

„Pokud vím řeklas, že ho tygři zabili! Ale on žije a co víc, zabíjí moje bojovníky! Lhala jsi!“

„Nevěděla jsem to. Griissirno...“

„Nevymlouvej se! Jsi přítelkyní toho... muže?“

„Ano, je to můj přítel. Zachránil mi život a...“

Leopardí Kapulet vyhlížel jako samotný bůh pomsty. „Bratři! Poslouchejte mne! To všechno, co se děje, je dílo zrady! Zrady a zákeřnosti těchto dvou lidí!“

„To je velké slovo,“ řekl Wirrta, „Co jim kladeš za vinu?“

Assiwatharran zvedl obě tlapy, aby si zjednal ticho.

„Po dlouhá tisíciletí žily národy Arminu klidně a nerušeně. Válka, která se vedla mezi tygry a leopardy, byla čestným bojem, v němž se ukazovala síla a obratnost, získávaly zkušenosti a tříbily schopnosti tygrů i leopardů; a zahynul-li někdo v této válce, bylo to jen díky jeho nešikovnosti, neschopnosti, hlouposti a patřilo mu to. S tím všichni souhlasili, tento stav světa existoval po generace a neměnil se. Ale teď, za poslední dva roky, se to prudce změnilo; za tu dobu vyteklo víc krve než za celá staletí a zahynuli nejlepší bojovníci obou stran. A kdo může za tohle všechno? Já říkám, že za to mohou tito dva lidé! Oni zavinili, že smrt vstoupila do Arminu a oni to musí také splatit. Žádám jejich smrt!“

„Nesouhlasím,“ řekl Wirrta prudce, „Nezáleží mi na ní, ale Charry patří k nám a já nedovolím, aby mu někdo ublížil!“

„Wah! Jsi hlupák a vidíš jenom sebe, bratře – já vidím dál. Podívej se na ně pozorně: vidíš snad, že jsou samec a samice, dva lidé, kteří mohou zplodit další lidi; kteří mohou ovládnout celý Armin, nezabráníme-li jim v tom! Já říkám, že jejich vzájemné chování je usvědčilo ze zrady; říkám, že k nám přišli, aby nás zradili a že se jim dílo zrady podařilo. Cožpak muž Charry nepodněcoval tygry proti leopardům, cožpak jim nedal své smrtící zbraně? Což nezavinil smrt dvou Velkých čarodějů leopardího národa? Žádám smrt pro oba – jen tak bude v Arminu zase klid!“

„Nevěřím příliš tvým obviněním,“ řekl Wirrta, „Charry nežádal válku, naopak chtěl od začátku mír, jak může dosvědčit leopard Santhiawantharr, jehož zachránil před smrtí s nasazením života. Nesouhlasím s tebou, bratře...“

Mezi tygry i leopardy nastal rozruch; až celou vřavu přehlušil Assiwatharranův hlas: „Svolávám ghívar! Ghívar!“

Slýchal jsem už to slovo; býval to za dávných časů sněm, složený ze zástupců různých národů a rozsuzoval jakékoliv spory, vzniklé mezi příslušníky rozdílných ras. Obvykle dvanáctičlenný tribunál, v případě, že se jednalo o věc důležitou, i větší. Ghívary zanikly v dobách, kdy se počala spravedlnost měřit ne slovem, ale silou tlap, případně zákeřností jednotlivých sporných stran. Ale jak se zdálo, účinkovalo to slovo ještě teď, protože všichni rázem ztichli.

„Smím-li tady něco říct,“ ozval jsem se, „ujišťuju vás, že žádný z nás nezradil a ani neměl v úmyslu někoho zradit. Chtěli jsme oba jen mír a přátelství, ať na jedné či na druhé straně; to vím a na to přísahám!“

„Mlč!“ křikl zostra Assiwatharran, „Nemáš už co mluvit! O vaší vině nebo nevině rozhodne ghívar, který tímto svolávám a žádám Vládce Wirrtu, aby se ho zúčastnil.“

„Souhlasím. Ale ujišťuji tě, že budu Charryho bránit.“

„Podvolit se rozsudku ghívaru musíš! To je Zákon! A já žádám jejich smrt!“

„Dovol, abych ti vysvětlil...“ začal kníže Griissirno, ale leopard zavrčel:

„Vysvětlíš to ghívaru! Ne mně. Stráže – ty dva odveďte a dobře je hlídejte! Žádný z nich nesmí uniknout!“

„Okamžik,“ řekl Griissirno, „je možné, že by se některému mohlo podařit umluvit strážné; Diana je oblíbena u leopardů a Charry u tygrů. Svěřte jejich ochranu mně! Moji jaguáři – a je jich šest kromě mého syna – poslechnou jenom mne a nedovolí, aby někdo z těch dvou odešel bez dovolení!“

Assiwatharran asi moc nesouhlasil, ale neřekl na to nic a jenom přikývl. Griissirno zařváním přivolal svoje jaguáry a požádal mne s neskrývaným potěšením, abych mu vydal svoje zbraně; podal jsem mu ručnici a meč, ale přehlédl, že mám revolver důmyslně ukrytý v sedlové tašce; s tím jsem se mu nikdy nepochlubil.

Udivilo mě, že Diana nechává své leopardy tak řádit; ale pochopil jsem to, když řekla: „Assiwatharrane, vím, že jsi mne nikdy neměl rád, ale nechápu, proč nás chceš zničit. Pokud vím, zas tak moc jsem ti nikdy neublížila...“

„Jsi spojencem čarodějů! Mlč! Rozhodne o tobě ghívar! A já ti říkám: zemřeš!“

Diana pokrčila rameny. „Nejsi nejvyšším pánem leopardů! Jsi Vládce, ale víc než ty jsou bojovníci – a ti mě nezradí!“

Neodpověděl. Jaguáři nás obstoupili a odvedli k osamělému stromu uprostřed pole. Viděli jsme, jak se tygři a leopardi mezi sebou dohadují, ale slyšet nebylo nic. Jaguáři se tvářili naprosto bezvýrazně a zřejmě neměli o náš život žádný zájem.

Ghívar byl sestaven ze zástupců všech tří národů. Za tygry tam byli Wirrta, Aflargeo, Reggio, Shirrt a Tawarr, za leopardy Assiwatharran a čtyři další, ale nebyl tam Santhiawantharr, což bylo zlé. Za jaguáry tam byl kníže Griissirno a Ao Harrap.

„Nejvíc se bojím Griissirna,“ řekl jsem, „Proč jsi ho proboha tloukla – jen jsi ho rozdráždila!“

„Jej, ten už jich ode mne dostal – je zvyklej! Jak jsi se s nima vůbec dokázal dohodnout bez použití násilí?“

„Nikdy jsem žádného neuhodil. Jedině snad ve hře, a to jsem většinou dostal nakládačku já.“

Diana usedla pod strom. „Charry, já jsem hrozně ráda, že žiješ! Už když jsem slyšela, že tygry vede člověk, kterým bys mohl být ty, jsem byla jak opilá! Ale ten zatracenej jaguár tak sprostě lhal, popisoval tě úplně jinak a tvrdil, že o mně nic nevíš, že chceš zničit leopardy do posledního kousku skvrnitý kůže! Tvrdil, že se k tobě nemůže dostat, aby se s tebou dohodl, protože tě tygři hlídají jako korunní poklad...“

„O tobě mi říkal totéž v bledě modrým. Sám bych mu nějakou rád přišil, ale ode mě by si to nenechal líbit.“

Zvedla ruku a přejela mi po čele, až nahmatala jizvu po Hessonově ráně mačetou.

„Ale, to nic. Pan Hesson byl moc zvědav, co se ukrývá v mojí vzácné hlavě a tak se pokusil ji otevřít mačetou. Jenže Ritherové mají moc tvrdý lebky na to, aby se to podařilo. Trochu jsem si poležel a už večer jsem se moc krásně plazil. Jenže loď už byla dávno pryč...“

„Ten darebák! Tvrdil, že tě roztrhal tygr – a že prej ten tygr napadl i jeho, a další mu přišel na pomoc. Proto nechal všecko tam v džungli a zdrhal. Vyprávěl to tak, že mu všichni uvěřili, i já. Měla jsem moc velkou zlost na ty tygry...“

„Na tygry? Snad nechceš říct, že jsi věděla, že tady žijí rozumní tygři?“

„No ovšem,“ řekla klidně, jako by se nechumelilo, „Námořníci povídali o tý pevnůstce, co v ní žili leopardi. Pochopila jsem hned, co a jak.“

„Ale pak bys musela vědět o tom, že existují rozumné šelmy!“

„A co má bejt? To vím odjakživa.“

„Nekecej! A žes mi nic neřekla!“

„Vážně neřekla? No, asi ne. Víš, že můj táta odjel do Afriky? Tak on tam jel právě objevit ty rozumný šelmy.“

„A on... ne, dost! Začni radši povídat všecko od začátku, nebo se z toho zblázním!“

„No... to půjde ztěžka. Ty seš poněkud tupej.“

Diana se pohodlněji usadila, opřela se mi hlavou o rameno a vyprávěla tak klidně, jako bychom byli u čaje:

„Můj otec, jak už jsem ti řekla, se jmenuje François Garrichet a je profesorem. Jinak taky cestuje a dělá takový všelijaký věci. Občas odjede na rok nebo na víc. Maminka brzo zemřela, tak mě vychovával jenom on a vyprávěl mi všecko, co věděl nebo co viděl ve světě. Nenudím tě?“

„Ne! Ale prosím tě, jak přišel na Arminy?“

„Jo, správně. Povídal mi, že mu kdysi zachránil život lev. Víš, takovej s hřívou. Ale nevím, jak to přesně bylo. Táta měl morovou nákazu a ten lev mu snad dal něco vypít, nebo co. A táta zkrátka zjistil, že existují na světě rozumný šelmy. Kromě toho se to píše v egyptských hieroglyfech. Umíš číst hieroglyfy?“

„Neumím. Ty snad ano?“

„No jasně. On tedy táta... hm, chtěl najít ty šelmy. Ty lvy, víš? Lidi doma mně tedy povídali, že to je pohádka, jenomže mně bylo nad slunce jasný, že kecají jak mladý vrány. A tak když jsem slyšela, co se stalo tobě, pochopila jsem, jak to asi bylo. Nic jsem nevynechala, doufám...“

„Nic podstatného, buď klidná. Co se dělo pak?“

„No, táta zmizel v Africe a já žába hloupá se vypravila za ním. To mě nenapadlo, že čtrnáctiletá holka je v Africe dospělá. Já tam byla zatím jenom dvakrát, jednou v pěti letech a potom asi v deseti. A to jsem byla ještě moc malý škvrně.“

„Já myslím co bylo s lodí, s ostatními! Proč jsi vlastně opustila Atlantik?“

Ohlédla se a zatvářila se udiveně. „Jo tak, to taky nevíš. Harry a Johanes o mě moc pečovali, to víš, ale já udělala takovou věc... totiž když ses nevrátil a Hesson chodil po palubě a chlubil se, jak za tebe bojoval, dokonce byl i poraněn...“

„Tak přece! To víš, bránil jsem se.“

„No, tak já si pustila pusu na špacír a řekla mu, že tomu nevěřím a kdoví, jestli tě nezabil sám. On strašně zrudl, skočil ke mně, chytil za krk a řval, že mě uškrtí. A Harry chytil zas jeho a povídá: „Jestli na ni jenom šáhneš, tak tě už nic bolet nebude, roztrhnu tě jako hada!“ A tím pádem se pochopitelně někdo dovtípil, že budu asi holka, ačkoliv nevypadám – a vedly se různý řeči. Dokonce i o tobě se pochybovalo, a soudili o nás dvou velmi ošklivě! Charry, to by se nemělo!“

„Kdopak co povídal? Že bych si to s ním srovnal, až...“

„Upřímně řečeno, všichni. A přes všecky ty věci se okolo mě začali točit a obtěžovat mě, a Harry nemohl všechno stačit. Taky mi začaly vadit ty pohledy všech, tak jsem zkrátka, když jsme připluli blíž ke břehu, skočila do vody a doplavala na břeh.“

„Proboha... nebála ses?“

„Námořníků? No, trochu.“

„Ale ne! Myslím na břehu, v džungli...“

Pokrčila rameny. „Měla jsem nůž! A vůbec...“ chvíli váhala, pak se na mne podívala svýma velkýma modrýma očima: „Možná, že jsem malá hloupá holka. Ale chtěla jsem být tam, kde jsi ty.“

„Ale vždyť... říkala jsi, že sis myslela, že jsem mrtev!“

„No... právě.“

A tak mi to pomalu došlo.

„Hele, nemysli na to. To jsou jen takový holčičí řeči!“

„Já... jak ses vůbec dostala k leopardům?“

„Zajali mě. Najednou se kolem vyhrnulo asi pět leopardů a já se rozeřvala jak malá. Stáli okolo a všichni po mně tak divně koukali a já se jich hrozně bála. Vyhlíželi všichni tak nemožně zlí a nepřátelští... už jsem myslela, že mě zakousnou. Potom jeden přistoupil a olízl mi ruku – a měl takový krásný oči, že jsem si říkala, přeci mi nemůže ublížit. Tak jsem ho pohladila. Od té doby jsem se jich už nebála.“

„Bože můj! Já prvního leoparda zabil, když jsem ho uviděl. Zabil jsem ho ze strachu, vůbec mi nenapadlo, že mi neublíží. Mrzí mne to snad nejvíc ze všeho, co jsem kdy udělal...“

„Já vím. Hovořilo se o tom. Když jsem je slyšela mluvit, divila jsem se, ale pak jsem si vzpomněla na to, co říkal táta. Šla jsem s nimi a oni mi sháněli jídlo. Napřed jsem neměla oheň, nenapadlo mě vzít nic s sebou. Ale měla jsem hodinky, vzala jsem z nich sklo, je trochu zvětšovací, a zapálila kousek mechu. Moc se tomu divili. A když jsem opékala maso, vůbec nechtěli věřit, že je to k jídlu. Potom mě odvedli do města...“

„Oni mají město?“

„No. Jmenuje se Rryiatl a je moc krásné.“

„To chci vidět! Já znám Aurrgharr, město tygrů – ale to je něco neuvěřitelnýho...“

„Zavedu tě do Rryiatlu. Zařídila jsem si tam docela pěkný bydlení, tam se ti bude líbit...“

„Miláčku... a co když nás popraví?“

„To by si mohli zkusit! Znám Assiwatharrana, to se neodváží. Ukázala bych mu, zač je toho loket!“

„Diano – to biješ víc šelem tím svým bičem?“

„No a co? Upletla jsem si ho schválně na to. Oni to za chvilku ani necítí. Velký čaroděj říkal, že je to výborná věc a chtěl, abych mu udělala taky takový. Jenomže, s Velkým čarodějem je těžký pořízení. Teda... bylo, samozřejmě.“

„Měla jsi ho ráda?“

„No víš... Oni jsou všichni takoví... všichni náčelníci. Assiwatharran, Velký čaroděj i ten, co byl před ním. Jsou hrozně zaujatí proti tygrům. Ale obyčejní leopardi jsou milí – dobře to řekl kníže Griissirno, leopardi by mě nechali utéct a ještě by mi pomohli. Kníže je strašně chytrej – víš, jak jsem se divila, když na mě promluvil francouzsky?“

„On umí i francouzsky? Slyšel jsem od něho prozatím jenom angličtinu!“

„On umí ledacos. Ale je to lstivej darebák. Občas se za mnou přijel podívat a zpočátku mi nosil zprávy. Až když mi došlo, že u tygrů je nějaký člověk, otočil a začal zapírat.“

„Povídej dál – jak jsi začínala.“

„Když jsme přišli do města, odvedli mne k Assiwatharranovi. Jenom se na mne podíval a prohlásil, že jsem wirra, maso. Jenomže Velký čaroděj se mu postavil na odpor a vyžádal si mě. Odvedl mne k sobě a snažil se se mnou dorozumět. Podařilo se nám jakž takž se domluvit, když jsem mu začala kreslit. Tak se dozvěděl, že lidí je na světě hodně a snad pochopil i to, že nejsou všichni úplně blbí. Tak si mě nechal a naučil mě arminsky.“

„A tys ho za to naučila dělat šípy.“

„Ano. Když jsem slyšela, jak tygři ubližují leopardům. Tygr je přece větší a silnější než leopard – tak jsem je naučila bojovat lukem, aby se měli čím bránit. Měla jsem na tygry velikou zlost – kvůli tobě, Charry.“

„A brali tě vážně?“

„Velký čaroděj mě prohlásil za apsaru. To jsou takový... no, slétají z nebe na zem a dělají dobře živým bytostem. Polobohyně.“

„Jak na to přišel?“

Diana se podívala uraženě. „Každý inteligentní člověk ví, že se bytost božského původu pozná podle svých prospěšných činů!“

„Aha. No, tak pokračuj.“

„Leopardi mě měli moc rádi. Opravdu, i já je mám ráda. Pak se ale říkalo, že tygři taky mají zbraně a někteří leopardi začali reptat. A pak se stalo to s těmi šípy – víš, napřed jsem do nich dávala kaktusový ostny, ale Griissirno prohlásil, že prý ostny jsou jedovatý a poranění se nechtějí hojit. Řekl mi, abych to nedělala, že je to nečestné. Tak jsem to zakázala, i když se Assiwatharran zlobil a Velký čaroděj taky nechápal.“

„Díky ti za to. Podívej, na ten kaktusový osten mám tady v rameně ještě památku. Moc ti za tvou činnost děkuju.“

„Není zač. Tři padesát.“

„Díky tobě nás leopardi porazili.“

„Však tys taky nezahálel! Teď máš dokonce už střelný zbraně, to je pěkně zákeřný! Víš, kolik jsi mi zabil leopardů?“

„Já sám ještě do včerejška nezabil nikoho. Snažil jsem se je vždycky šetřit. Včera mě napadli, tak to nešlo jinak. A Wantharrgwanga zabil Griissirno, ne já!“

„Ale předešlý čaroděj padl pod tvým hradem, to nemůžeš zapřít!“

„A víš, že můžu? Byl odtamtud propuštěn, živej a zdravej. Ještě jsem po něm poslal dopis, tak proč bych ho zabíjel?“

Diana si povzdechla. „Byl krutý a zlý – ale mě snad měl rád. Vždycky se choval, jako kdybych patřila výhradně jemu. Měl mě rád jako svoje vlastnictví... ale stejně byl hodnej.“

„Nezdálo se. Zapřel mi do očí, že by u leopardů byl nějaký člověk. A Griissirno to zapřel taky. Ale pak se kníže jaguárů zachoval moc hezky, když jsem byl zavřen v Aurrgharru...“

„Tys byl dokonce zavřenej? Za co?“

„Za neuposlechnutí rozkazu Vládce tygrů Wahirra. To ještě nebyl Vládcem můj přítel Wirrta. Taky jsem tu cestu k trůnu neměl snadnou, několikrát mě chtěli zabít a nebýt toho, že vaši zabili Wahirra, tak jsem tady nebyl...“

„Ani já to nemám lehký. Každý se snaží využívat mě pro sebe, čarodějové i Assiwatharran. Teď mě chce Vládce dokonce zabít, a já pořád nevím proč.“

„Já to vím. Pochopil, že jsme muž a žena a že můžeme patřit k sobě, Diano. Možná pochopil i to, že...“ zarazil jsem se, když jsem viděl, jak jí něco zaškubalo ve tváři.

„Že co?“ zeptala se tiše.

„Že bychom... jednou mohli žít spolu. Že bychom mohli mít děti, Diano – žít spolu v téhle zemi.“

Přitiskla se ke mně blíž. „Charry – ty bys chtěl žít se mnou?“

„Ano, Diano. Zdává se mi o tom od chvíle, kdy jsem přišel. A kdyby ses mi nevysmála, musel bych ti říct, že si přeju už nikdy se od tebe nevzdálit ani na krok. Chtěl bych, abys byla vedle mne, když večer ulehnu a abys byla první, co ráno uvidím, když se probudím. Chci, abys byla se mnou a abys mě měla tak ráda, jak tě mám rád já...“

Rty se jí zachvěly a v očích se objevily slzy.

„Charry... Ty, ten nejskvělejší a nejlepší člověk, kterého znám? Máš rád mě... takový malý hloupý děcko, který...“

„Ale Diano! Copak ses nikdy nedívala do vody, když se koupeš? Jsi krásná, Diano, nejkrásnější na světě... a já bych zemřel za tvůj jediný úsměv!“

Objala mne a rozplakala se mi v náručí. Ubohá malá princezna leopardů, dívenka předurčena k těžké službě bohyně skvrnitých válečníků.

„Neplač, Diano! Skutečně, snil jsem o tobě, představoval jsem si, jak odtud odejdu, půjdu do světa, hledat tě někde mezi lidmi... a netušil jsem, že tě mám tak blízko!“

„Charry, víš, já...“ řekla a rozplakala se znovu, utírala si oči dlaněmi, ale nebylo to nic platné proti tomu přívalu slz.

„Odejdeme odtud, Diano! Kníže Griissirno nám prokáže poslední službu, odveze nás na své lodi někam daleko odtud, domů, kde budeme moci žít. Budu orat pole, sít a sklízet obilí, a ty budeš péct chleba a vychovávat děti. Bude to krásné, budeš moje žena a já budu tvůj muž a budu tě mít rád, přísahám, Diano... věčně tě budu mít rád, dokud budu živ...“

„Slibuji, Charry. Dokud budou hvězdy svítit na nebi a dokud řeky potečou k moři, jsem tvoje...“

Zvedl jsem hlavu – a spatřil o dva kroky dál stát jednoho z jaguárů. Nerozuměl nám, nemluvili jsme arminsky, ale v jeho chladných zelených očích, krutých a zlověstných, se objevilo něco jako soucit.

„Přicházejí. Kníže Griissirno si přeje toto: jestliže ghívar rozhodl pro smrt, jsou támhle za křovím připraveni dva koně. Způsobíme zmatek, na chvíli je zadržíme, než vyjedete. Pak bude záležet jen na vás. Budeme vás pronásledovat první, snad se nám podaří vás nějak ochránit. Musíte se dostat k moři, tam bude čekat Griissirnova loď. Přivoláme ji, vím jak. Kníže vás dopraví do zemí lidí.“

Diana otevřela ústa údivem. „Jak to víš? On něco řekl?“

„Kníže Griissirno to ustanovil už dávno. Ještě než jste se setkali. Věděl, že se to Assiwatharranovi nebude líbit, proto si objednal loď. Chce, abyste žili a byli šťastní.“

Diana přiskočila k jaguárovi, objala jeho štíhlou hlavu a dala mu pusu na čumák. Krátce omluvně zapředl a vykroutil se.

„Ne, to se nehodí... teď není čas...“

Viděli jsme, jak přicházejí. V čele Assiwatharran, Griissirno a Wirrta, za nimi ostatní členové ghívaru. Okolo šli leopardí a tygří válečníci a jejich tváře byly zcela neproniknutelné. Nedalo se soudit, jak ghívar dopadl.

„Tak rozumíte: když smrt, utečete!“ řekl jaguár a přemístil se na své místo. Šestice šelem stála jako klín, obrácený špičkou proti náčelníkům. Klidní, chladní, vyrovnaní. A připravení zemřít na rozkaz knížete za naše životy.

Trojice Vládců se zastavila opodál nás. Vstal jsem a podal Dianě ruku.

„Kdybychom teď měli zemřít,“ zašeptala, „Pamatuj si jedno, miláčku: měla jsem tě ráda.“

„Mám tě rád, Diano. A tahle chvíle mi stačí, že jsem žil.“

Kníže Griissirno udělal dva kroky dopředu.

„Ghívar, složený ze zástupců národů jaguárů, tygrů a leopardů rozhodl po bedlivém uvážení takto:

Zjistilo se, že muž zvaný Charry, který byl velitelem tygrů a žena zvaná Diana, která byla rádkyní a ochránkyní leopardů, jsou dva jedinci různého pohlaví, téhož národa; že tito mohou bez jakýchkoliv překážek uzavřít manželství a zplodit spolu děti, jež se rozmnoží a opanují celou zemi. Zjistilo se také, že Charry a Diana se znají – a jak jsem se nezávisle od obou dozvěděl, spojuje je milostný cit a touží být spolu.

Dále se všeobecně ví – a tentokrát to opět musím potvrdit já, protože znám lidi – že lidské plemeno je ze všech šelem světa nejkrutější, nejúskočnější, nejvychytralejší a nejnebezpečnější. Ví se, že přijdou-li lidé do Arminu, nebudou věřit, že národy tygrů, leopardů i jaguárů jsou národy rozumných a svéprávných šelem; budou nás považovat za zvěř, jako my považujeme Zelenooké a budou nás zabíjet a hubit, aniž by jim jen napadlo, že jsme lepší než oni a jenom tvar těla nás odlišuje. Ví se, že lidé bílé pleti, k nimž náležejí tito dva, jsou nejhorší ze všech; oni si zotročili nebo vyhubili množství národů lidí černých, žlutých, hnědých, rudých. Všude, kam vstoupila noha bílého muže, přinesla s sebou zkázu a zmar, nebezpečí, neštěstí, strašné nemoci, smrt. Ví se to, vím to já i moji jaguáři a musí mi to potvrdit i oni, jsou-li pravdomluvní.“

„Ano,“ řekl jsem, „To všechno je pravda. Ale jsou také lidé čestní a spravedliví, kteří si přejí změnit tento stav světa. Vím také, že ani tygři a leopardi nebyli vždycky těmi nejlepšími na světě, že i oni nesou na svých bedrech hříchy dávných dob! Ať mi někdo z vás odpoví, zda nemá vinu na tom, co se stalo, on i jeho národ! Ať mi řekne, kam zmizeli Reorti, s nimiž jste vedli válku – pak budu ochoten nést vinu lidí!“

Kníže Griissirno se potměšile zašklebil.

„Kdyby přišli lidé do naší země, byli by zlí a nepřátelští. Zabili by nás a slavná kultura Arminů by se rozpadla v prach. Tomu je nutno zabránit, ať se to líbí či nelíbí Wirrtovi nebo Assiwatharranovi, či komu jinému. A ghívar, který sdružil ty nejlepší a nejmoudřejší náčelníky národů Arminu, nalezl cestu, jak zachránit náš šťastný ostrov.“

»Teď to řekne,« říkal jsem si, »teď řekne smrt, a já vytáhnu revolver a zastřelím Assiwatharrana a když to půjde, ještě nějakého leoparda. A potom budeme oba utíkat. Snad bude Griissirno ochoten splnit svoje slovo...«

„Rozhodli jsme takto právem: Charry a Diana jsou muž a žena. Proto spolu uzavřou manželství a společně budou vládnout Arminu. Nechť je na Charryho hlavu vsazena koruna Vládců Nebe a Země, Pánů všeho živého v Arminu, Vládců Arminu i Světa. Ať je Armin jejich – potom bude muž Charry a žena Diana a jejich děti a jejich poddaní bránit tuto zemi proti každému nepříteli, proti všem zlým lidem celého světa...“

„Cože?“ vykřikl jsem, „Co jsi to řekl?“

Kníže Griissirno přimhouřil svoje kruté zelené oči.

„Buďte šťastni! Vládněte Arminu dlouhá léta, Vládcové Země a Nebe. Kníže Griissirno vám přeje mnoho štěstí – jak si to odjakživa přál...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10