Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kam vedla cesta knížete Griissirna

Zpět Obsah Dále

Po třech týdnech cesty skýtalo naše společenství pohled hodný kočovného cirkusu ve stádiu nejvyšší nouze. Původní ostrá vojenská disciplína, kterou vyžadoval zvláště kníže jaguárů, se pozvolna rozkládala. Jednotlivé oddíly jezdců se trousily porůznu po kraji, lovily na vlastní pěst, rozbíhaly se sem tam a opět vracely k hlavnímu voji po mnoha dnech, když už s jejich návratem nikdo nepočítal. Kočky nebyly zvyklé na takové nekonečné výpravy, neuvykly, aby den za dnem od rána do večera pouze jely a jely, aby za nimi zůstávaly míle a míle krajiny. Každý bojovník je do jisté míry svým pánem a podřizuje se, jak známo, veliteli dobrovolně a z přesvědčení. Ovšem toto přesvědčení málokdy trvá dlouhou dobu, aniž by bylo živeno nějakou dobrodružnou příhodou. Kdyby se nám do cesty postavil nepřítel nebo jen stín nebezpečí, jeli by tygři a leopardi třeba až do pekla s radostí – zatím jsme táhli pahorkatinami a džunglemi bez všeho nebezpečí a domácí obyvatelstvo nás ochotně vítalo a nabízelo pomoc a podporu.

Lidé měli jít šelmám příkladem; ale člověk je tvor nedokonalý, jako příklad se nehodí někdy ani sám sobě. Výstrahou budiž smutný osud plavčíka Johanese, který po třech týdnech úplně ztratil zájem o cokoliv a zabýval se jen sháněním barevného peří papoušků na čelenku, kterou chtěl udělat Dianě. Či osud Tobyho, kapitána, Harryho a námořníka Palldorfa, ti si udělali z tenkých destiček bambusu karty a mazali je na hřbetě slona v budce, kterou si svépomocí rozšířili a kde trávili celé dny. Příkladem budiž osud Aflargea, který nevěřil, že naše cesta má nějaký konec a tvrdil, že hodláme objet celou zeměkouli. Co se týče mne a Diany, naše demoralizace pokračovala rovněž parádním tempem. Z nutnosti odložit šaty, která byla v poušti nezbytná, se stala běžná věc a z běžné věci zavedený zvyk, který zvláště podporoval Johanes. Kromě toho jsem se přestal holit, taky po Johanesově vzoru. Diana si aspoň přestala přiřezávat vlasy, což jsem jí ostatně po svatbě nekompromisně zakázal a vyhrožoval jí tělesnými tresty. Teď už poslouchala a její zlaté kadeře potěšitelně narůstaly.

Tři sta šelem a deset lidí se pomalu sunulo k severu. Probili jsme se džunglí, pahorkatinami i lesíky, propletli se s pomocí Dianiných oblíbených bažinných koček močály řeky Charraggu, se kterou jsme se opět potkali, ježto protéká ostrovem z jihu až na sever, přejeli pásmo stepí a dostali se teď na území, které jsem nedokázal dost jasně utřídit. Napřed jsem považoval ty rozsáhlé louky, ohraničené lesíky, za stepi; ale když jsem v trávě, která tu rostla velmi pravidelně a kultivovaně, poznal zdivočelé obilniny, nedalo mi to a zamyslel jsem se nad tím.

Ano, bylo to obilí, ať si kdo chce říká co chce, a to obilí pěstované; na jednom poli rostla vždy jedna kultura, i když někdy se odrůda dala poznat už jen s jistou dávkou tolerance. Zdivočelá pšenice, žito, ječmen; kdo tady kdy pěstoval obilí, tak dávno, že se zatím už ztratila jakákoliv podobnost s polnostmi naší vlasti? Staří Armini – nebo dokonce lidé? Obilí dávno zplanělo, zdivočelo – ale trosky starých polí zůstaly a země čeká jenom na pluh, který by ji přiměl vydat opět úrodné zrno, chléb, obživu pro šelmu i pro člověka.

Na hranici polí nás očekával Gantrra, náčelník kraje; byl to ohromný huňatý pes druhu, který mohl být předkem novofounlanďáků. Ten hafan se nemusel ani moc natahovat, když se mu zachtělo Dianě olízat tvář – a když chtěl tuto poctu prokázat mně, stačilo mu postavit se na zadní tlapy. Naštěstí byl, jako většina jeho příbuzných, veliký dobrák; nebyl by ublížil ani kuřeti, pokud na ně neměl zrovna chuť.

„Vítám svoje bratry! Čekám vás netrpělivě už po dlouhou dobu. Vyslal jsem zvědy, jak mne o to požádal náčelník vlků Kriwo. A musím říct, že jsem ještě nepoznal horší nepřátele, než jsou ti lidé. Dva moji bojovníci zaplatili životem svoji zvědavost; jiného chytili a drží zatím na řetězu ve svém sídlišti. Byl jsem dlouho trpělivý a snášel jejich příkoří; ale teď už toho mám dost a žádám, aby se proti nim zakročilo a někdo je už jednou naučil slušnému chování!“

„Jistě, to udělám. Ale v mé vlasti lidé uvazují psy na řetězy a chovají u svých domů. Lidé nemohli tušit, že tví bojovníci jsou vedeni svobodnou vůlí a že není dovoleno jim ublížit!“

„A proč jsou lidé tak zlí?“

„Oni to nepovažují za nic zlého. Domnívají se že pes je spokojený, když mu dávají jíst, i když je jejich vězněm.“

Gantrra chvíli uvažoval. „Je to ničemný národ,“ rozhodl potom, „Bude nejlepší je vyhladit. Doporučuji ti, pane, podnikni útok raději hned. Právě se v jejich přístavu sešly obě lodi současně a snad by ti přišlo vhod se jich zmocnit...“

„Takže oni mají dvě lodi?“

„Ano. Jednu menší, která je černá a dělá húú-húú a při tom z ní jde hustý kouř. A potom velikou, která má spoustu plachet a málokdy kouří.“

„Výtečně,“ řekl Griissirno, „Víš taky o mých lodích?“

„I o nich došla zpráva. Kotví nedaleko odtud v rákosí u břehu. Kapitáni je zavedli tak, aby nebyly vidět ze širého moře.“

„Mohl bys jim poslat vzkaz, aby se připravili?“

„Když k nim vyšlu posla, bude u nich za tři hodiny; moji bojovníci mají rychlé tlapy!“

„Zvlášť když jde o to utéci z boje...“ zašpičkoval Tannarr, ale před Dianiným hrozivým pohledem se stáhl zpět.

„Přeješ si, pane, obhlédnout sídlo těch lidí?“ ptal se Gantrra, jako by si ani drzého leoparda nevšiml.

„Byl bych rád. Jde to zařídit?“

„Je to asi tři hodiny cesty. Bude lepší, když ujedete většinu cesty na koních. Kočky nechodí moc rychle...“

Armádu jsme nechali na místě. Jel jsem já, Diana, Johanes a Harry, Aflargeo, Tawarr, Griissirno, Ao Harrap a Tannarr. Vedl nás Gantrra a ještě několik hafanů – a musím říct, že jejich rada ohledně koní byla nejlepší, jakou nám mohli dát. Utíkali tak rychle, že jsem jim málem nestačil ani na koni, natož pěšky. Tři hodiny byla minimální dávka, o tom jsem se přesvědčil, když dávno uběhly a pořád jsme nebyli ani u moře.

Konečně Gantrra zastavil. „Tady za tím lesíkem je už vidět na jejich město. A do lesa chodí na dříví. Sledujeme je, uvidíš...“

Krátce zavyl; z lesa odpovědělo jenom tiché zaskučení a vzápětí se mezi okrajovými keříky vypletl nějaký hafan a letěl k nám.

„Sesedněte,“ řekl Gantrra, „Jsou tam, v lesíku!“

Pes, který se přiblížil, byl vlčák se špičatýma ušima, barvy, která se nazývá krásným slovem vlkošedá. Oči mu blýskaly a když se ode mne nechal hladit, působil dojmem, že mi prokazuje poctu.

„Jsou tam. Dva. Strašně oškliví. Jeden má dřevo, ze kterého jde kouř, vypouští jej ústy. Fuj.“

„Co dělají?“

„Řežou strom. Ale moc nepracují – teď právě leží v trávě a pijí páchnoucí vodu z opletené láhve.“

Kořalka! Dýmka! Inu, zdá se, že jsme blízko civilizace. A navíc muži, kteří místo práce leží a pijí. Vše mi tak živě připomínalo domov, že jsem pochopil: blížím se k opravdovým lidem. Ne trosečníkům jako kapitánova skupina, ale skutečným kolonistům, pánům přírody. Už dávno jsem neviděl pána přírody se flákat; tam, kde si to lidé mohou dovolit, už netrpí nouzí.

U okraje lesa nám přišel vstříc Kriwo. Vyhublý, jako oškubaný, ale s očima planoucíma odhodláním. Radostně nás vítal a olizoval nám tvář, představil jsem mu Dianu a všechny, které dosud neznal. On nás na oplátku zavedl k místu, kde byli ti lidé. Všichni jsme obeznámení s životem v divočině, tak nám nedělalo potíže plížit se za ním tak, aby si nás nevšimli.

Pak zůstali všichni zpět a jenom já s Aflargeem jsme se plížili za vlkem, který lezl po čtyřech a občas větřil. Konečně jsem i já ucítil pach dýmky; a zakrátko slyšel hovor těch dvou, rozvalených pod stinnou korunou velkého dubu. Byl to hovor tak silácký, že mi nad ním až srdce usedalo; už dávno jsem neslyšel tak dojemný důkaz lidské nadřazenosti nad vším tvorstvem.

„... víš, takovou pěknou, svinskou děvku! Tlustou, vypasenou, abych ji moh chytit za kozy a pořádně s ní fláknout...“

„Ale jdi, ty vole – copak prsa! Já dám na boky! Když se ženská prohne v bokách, tak ať je to šunčička nebo štíhlá jako břízka, musím za ní a skočit po ní, a ...“

„No jo, bokatý – to je vono! V Singapuru jsem jednou nabalil takovou děvku, byla to holka mladá, ale protřelá, nohy měla trochu křivý, to je fakt, ale jen docela málo, jako když...“

„To nic, to se přikreje peřinou! Dej sem flašku!“

Opatrně jsem vyhlédl. Leželi ti dva pilní chlapci pod stromem druh vedle druha, napájeli se z flašky a jeden při tom kouřil fajfku. Pilu a sekeru měli hozenou do mechu vedle sebe. Vypadali mírumilovně a byl bych jim uvěřil. Kdyby neměli za sebou o strom opřeny ručnice a kdyby ten jeden nebyl Flink Jessop, námořník z Atlantiku, jeden z největších lotrů. Osobnost tohoto pána ani vizáž toho druhého nevyvolávaly moc důvěry, vypadalo to spíš, že jsou povedený párek lotrů, kterým nelze věnovat lásku a obdiv bez nebezpečí pro šlechetného dárce.

„Aflargeo, chytnem ty dva! Vem si levého, já si beru na starost druhého. Neubliž mu, potřebujeme je živé...“

Aflargeo se přikrčil, chvíli váhal. Najednou vyletěl z houští a dopadl překvapenému muži na hrdlo. Jessop vyskočil rovnýma nohama a už držel v ruce flintu, ale to už jsem vyskočil taky já, chytil ho za krk a praštil pěstí do hlavy, až se mi bezvládně skácel k nohám. Kriwo a Gantrra se hbitě postarali o zbraně.

„A rychle – do tábora s nimi! Než nás někdo překvapí...“

Naložil jsem si bezvládného Jessopa na záda, Aflargeo a psi nesli druhého. Než se Jessop probral, už ležel ve stepní trávě svázán jako balík a jeho druh vedle něho. Tannarr přebral od Gantrry ručnice, které se nám velmi hodily.

Jessop otevřel oči; první, co viděl, byl můj obličej. Zfialověl leknutím a pak zakoktal: „Santa madre! Kapitán Rither!“

„A ve vlastní osobě. Co tady děláš, šibeničníku?“

Rozklepal se. „Přísahám, kapitáne, že nic zlýho! Pilně pracuju jako... no, jako dřevorubec! Chytli jste mě nějakým vomylem!“

„Ho ho ho! Ty a práce? To ses zmýlil, Flinku. Nejsem na hlavu padlej, abych ti na to skočil. Jestli tě něco donutilo k práci, tak je to určitě v zájmu nějaký lotroviny, ježto ty seš z lidí, co jsou schopný se třebas udřít, jen aby nemuseli pracovat.“

Jessop se tvářil velmi provinile. Chytil jsem ho a přenesl o kus dál, aby se nemohl domlouvat se svým druhem, až přijde taky k vědomí. Právě se probíral ze spánku pod drsným jazykem Ao Harrapa. Asi ho ten pohled nepotěšil; obrátil oči k nebi a zavřeštěl z plna hrdla: „Oh! Madonna mía!“

„Ale no tak! Napřed jsi vzýval nějakou děvku ze Singapuru a teď Panenku Marii. To ses dost rychle změnil!“

Spatřil člověka a zaradoval se. „Ach, proboha, signore! Bůh vám zaplať vaši dobrotu! Proboha, rozvažte mě, to zvíře mě sežere!“

„Beze spěchu! Tak rychle to nebude a napřed se tě na něco zeptám, přítelíčku!“

„Prosím. Ale napřed ať jde ta potvora pryč, porco Dío!“

Ao Harrap na můj pokyn poodstoupil.

„Ty jsi odtud, z přístavu?“

„Ano, ovšem!“ řekl s úsměvem, který na jeho šibeniční tváři působil dost nedobrým dojmem.

„A co tam děláte? Čímpak se živí ten počestný spolek, rozšířený o mého přítele Flinka Jessopa a jiné ukázky dobrých mravů?“

Zaváhal. Podíval se na mne, potom na Johanese, který stál vedle a řekl: „Jsme... pokojní námořníci. Hm. Rybáři... pane.“

„Zajímavé! Ale nemáte moc rádi, když se do vašeho přístavu hrne cizí loď, že ne?“

„Ale jo... pročpak ne?“

„Že po ní střílíte. A dost dobře, na obyčejný námořníky. A že máte i jiný zvláštní zvyklosti.“

„Ale pane!“ ulekl se, „Pán snad ráčí žertovat, že ano?“

„Ne že by se to stalo zrovna mně. Jenom jsem o tom slyšel. A ještě něco: není u vás náhodou můj přítel Hesson? Chlápek menší postavy, ne dost gentlemanskýho vzhledu, má černý vousy a domnívá se, že je vhodnej adept na kapitána lodi.“

„No ano, Hessona znám! To je váš přítel?“

„Ano. Tak skvělej, že mi tadyhle rozbil hlavu mačetou. Tak teď je mi jasný, že seš lump jako on!“

Při zmínce o rozbité hlavě se muž vyděsil.

„Madonna mía! Capetano Carlo – é non morte!“

„Non morte. Protože mě jedna taková rána nesloží! Přišel jsem ji Hessonovi odvést, víš; taky mu ji odvedu! Ale teď chci vědět, co tady děláte vy! Okrádáte lodi?“

„Ale pane... jak si můžete myslet něco takovýho?“

„Znám Hessona a Flinka Jessopa. Vím, že máte dvě lodi, malou nákladní bárku a velkou plachetnici. A vím, že střílíte po kolem jedoucích lodích.“

„Ale proboha... vždyť na tý lodi byli leopardi!“

„Jaguáři, ale to je vedlejší. Tuším, že byste klidně stříleli i na leopardy. Tak jak to je: jste piráti?“

Muž bázlivě zašilhal po jaguárovi, ale mlčel.

„No dobře. Aflargeo, ukousni mu jeden prst!“

„Ne!“ zaječel muž, než tygr stačil pochopit, co mu to vlastně (anglicky) povídám. „Proboha, ať mě nechá! Já všechno řeknu!“

„To bych prosil. Ale pronto! Mám tady těch koček dost na to, aby si každá ukousla z tvýho hříšnýho těla kousek. Můžeš si bejt jistej, že nic nezbude. Ani jmenovka na hrobeček.“

„Povím, všecko! Já byl poctivej námořník, věřte mi, signore capetane! Já byl dobrák, nikdy jsem nic zlýho neudělal, to jenom zlej osud mě sved na špatnou cestu...“

„Ale! Vidím ti na rameně, že tam máš vypálený nějaký znamení. To se přeci už ve většině států nedělá!“

„V Portugalsku ještě jo. Jednou jsem šel domů z hospody, zrovna když jsme kotvili v Lisabonu. Proti mně šel takovej lepší pán, s hůlčičkou a s buřinkou – já do něj vrazil, ale přísahám, při Madoně a Jezulátku, děsně nerad! A ten pán začal v tu ránu ječet jako blbej, že sem mu štíp portmonku. No, tak jsem mu jednu vrazil, aby tak neřval; jenže za rohem mě odchytli policajti. Měl jsem u sebe náhodou jakousi šrajtofli, ale nebyla to toho pána, jenom jí byla podobná. Byla mýho kamaráda, von mi ji půjčil. Voni z toho udělali loupežný přepadení s pokusem vo vraždu a poslali mě na galeje. Ale úplně nevinně, pane!“

„Pozoruju. A to je důvod stát se pirátem?“

„Potom mě svedli falešný kamarádi,“ řekl lotr bez začervenání, „Ale já toho stejně chtěl nechat, pane, věřte mi...“

„No dobře, nejsem tvůj soudce. Teď povídej, jak se k vám dostal Hesson.“

„No normálka! Jednou jsme se takhle vraceli s Arrowem z cesty. Arrow, to je plachetnice, víte? Jak tak jedeme, vidíme najednou u břehu dva čluny a někdo z nich na nás volá a mává. Náš starej, pan kapitán Weddengrass, je dobrák a moc zvědavej, tak dal příkaz přirazit a kouknout se, co je to za nešťastný lidi. Tak jsme je vzali na palubu a oni, že prej ztroskotali u našeho břehu, tam dole kus na jihu. Kapitán je rád viděl, jenom mu bylo divný, že mezi nima nejni žádnej důstojník a dva jsou postřelený, jako by se s někým rvali. Tak z nich chvíli ždímal, co jsou zač, ale voni se k ničemu nechtěli znát, tak starej rozhod, že je hodíme přes palubu. Pak naštěstí Kudla, jeho pobočník, poznal Hessona; svýho času spolu jezdili na lodi. Řek, že je to jeho starej kamarád, vodved Hessona do svýho kutlochu a tam z něj u flašky všecko vytáhl, jak se vzbouřili proti svýmu kapitánovi a najeli na břeh. I to, jak vás, capetane Carlo, vzal v lese mačetou. Všichni ti chlapi z vás mají vítr ještě po smrti, věřte mi. A co teprv, až přijdou na to, že jste živej!“

„A to se Hessonovi lidé jen tak přidali k pirátům?“

„No a co měli dělat – copak by jinak mohli přežít?“

To byla ostatně pravda, ale Hessonovi chlapi by se přidali ke komukoliv jen proto, aby získali peníze a vůbec by jim nebylo proti mysli stát se sami ideovými vůdci mořského loupežnictví.

„Kolik je tam lidí?“

„Je nás... no, asi tak dvě stovky.“

„To všechno jsou piráti?“

„No...“ zaváhal, ale nakonec přikývl.

Zašel jsem k Jessopovi. Tvářil se dost zděšeně, když zjistil, že jsem už mluvil s jeho kolegou.

„Tak Flinku, povídej: kolik pirátů je v tom vašem hnízdě?“

Jessop se usmál. „Maličko, kapitáne. Tak sotva na stovku...“

„Jo? Tak to ti děkuju. Tvůj kolega říkal dvě stovky. Kdo z vás bude dál od pravdy, toho pověsím na ráhno.“

„No víte, kapitáne... Ono jich možná budou i ty dvě stovky. Já tam nejsem dlouho a nic tak zlýho jsem neudělal, to mi věřte, kapitáne, já byl vždycky ten hodnej!“

„Však já ti taky věřím! A protože jsi byl vždycky ten hodnej, tak tě dám zavřít, kdežto ostatním zakroutím krkem. Spokojen?“

Zbledl jako křída. „Poníženě děkuju, pane kapitáne!“

„Rozvažte je a odveďte někam dozadu, dělá se mi z nich zle! Poslouchejte, oni vás teď odvedou a budou hlídat. Kdo se pokusí utéct, ten přijde o kejhák. Jasný?“

„Jistě, jistě,“ kývali oba ničemové hlavami. Šelmy je rozvázaly – muži ochotně a rádi šli, kam jim bylo naznačeno. Jenom ten hodný, sdílný pirát se jednu chvíli sklonil k botě, kterou jsme mu asi nějak poškodili. Když se vztyčil, držel v ruce vrhací nůž. Rozmáchl se a chtěl jím hodit, asi na mne – ale než to stačil udělat, mihl se Tawarr vzduchem jako blesk, jeho dlouhé tesáky chřuply a muž s výkřikem klesl k zemi – tygr mu zlámal vaz. Jessop zbledl jako křída a rozklepal se strachem; pro jistotu ho Johanes prohlédl, ale nenašel žádnou zbraň.

Získali jsme dvě další pušky; s mými dvěma, Harryho a revolverem šest střelných zbraní. Jednu jsem si nechal já, další Toby, Aflargeo a Johanes, Harry měl revolver. Poslední pušku jsme dali námořníku Bengtssonovi, který s ní uměl nejlíp zacházet.

Velitelem operace se sám jmenoval kníže Griissirno; nechali jsme si od Jessopa nakreslit plánek tábora a obhlédli to hnízdo z lesa. Nebyla to žádná pevnost, pár domků ze dřeva a různorodého materiálu, obehnané palisádou, ovšem dost chatrnou a lehce překonatelnou. Na třech rozích byly věžičky, v nichž se měly držet hlídky. Ale jak znám ze zkušeností, hlídky většinou v noci spí nebo vůbec nejsou na svých místech. Jessop tvrdil, že je za celou dobu nikdo neohrožoval, hlídky jsou stavěny jen pro všechny případy a sami strážní neberou své povinnosti vážně.

Griissirno stanovil útok na jednu hodinu po půlnoci. V té době budou asi všichni spát, hlídky budou taky ospalé, jak zákon káže. Naopak šelmy jsou velmi čilé a mohou bojovat naplno. My lidé budeme podporovat útok šelem; to tak, že kdyby se někdo probudil, začneme střílet. Nebylo zcela jisté, kolik lidí opravdu je v táboře, ale dalo se předpokládat, že to budou na slovo vzatí rváči, otužilí v četných bitvách.

Současně dal Griissirno příkaz, aby jeho lodi připluly v tutéž hodinu a na jakýkoliv příznak boje zablokovaly přístav a posádky obsadily nepřátelské lodi. Nebylo vyloučeno, že se lidé pokusí uprchnout po moři. Tyto příkazy poslal po psech a potom si spokojeně lehl, zatočil se do klubíčka a usnul.

Taky já šel spát; ale Diana se přitřela ke mně a mazlila se tak něžně, až jsem okamžitě pochopil, že něco chce. „Ach jejda!“ povzdychl jsem, „Copak ti zas budu muset odmítnout?“

„Ale miláčku, já přece vůbec nic nechci! Bude mi stačit, když mě vezmeš zítra s sebou do boje!“

„Předem vyloučeno! Nesmysl!“

„Ale já chci!“

„Jsi žena. Ženy nebojují.“

„A co ta – Mary Reedová a Ann Booney? Co to byly?“

„To byly pirátky a v sedmnáctým století. A pověsili je!“

„Kecáš; nepověsili, protože měly děti! Ve vězení, kvůli tomu dostaly milost. Já to náhodou vím, protože jsem o nich měla knížku. Otec mi dával za vzor statečný ženy.“

„Pěkný vzory. Taky Calamity Jane?“

„Jo. A Johanku z Arku a jiný bojovnice.“

„Dobrý to muž! Ale přesto se neopovážíš v boji vystrčit nosánek z lesa. Jinak po něm dostaneš! Ty můžeš třeba hlídat Jessopa, aby neutekl. To ti musí stačit!“

„Jessop je svázaný jako balík, ani se nehne. Na toho není potřeba žádnýho hlídače...“

„Nediskutuj. Do bitvy každopádně nepůjdeš.“

„A když jo?“

„Dostaneš pětadvacet na holou!“

„Vydržím. Začni hned!“

„Tak se s tebou dám rozvést.“

„V naší zemi rozvod neexistuje!“

„Tak ho zavedeme. Jsem král!“

„A já královna! Mám právo veta!“

„To já taky. Nikam nepůjdeš a budeš pěkně v zázemí!“

Diana se nafoukla, ohrnula nos a otočila se na druhou stranu.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem usnul; ale potom jsem spal jako zabitý, dokud mne Aflargeo neprobudil. Byla temná noc a všude okolo pospávaly šelmy. Diana byla už vzhůru, chvílemi se mračila a chvílemi usmívala podle toho, zda chtěla trucovat nebo mne přesvědčovat, abych ji vzal s sebou.

Griissirno vybral dvacet tygrů, deset leopardů a svoje jaguáry; tygrům velel Tawarr. Ti všichni se měli po půlnoci připlížit tiše k hradbám, přelézt je a zlikvidovat případné hlídky. V případě, že by došlo ke konfliktu, měla na první střelnou ránu zaútočit celá bojová síla Arminů. Považoval jsem tento plán za dobrý. Podaří-li se, mohou obsadit celý tábor bez zbytečných ztrát.

„Jen ti kladu na srdce: i když ti lidé jsou ničemové, nejsou tak špatní, abys je musel povraždit! Stačí když je zajmeš; rána tlapou do hlavy spolehlivě uspí kdekoho a kdo ji dostane, už nebojuje. Nezabíjej, Griissirno – prosím tě o to!“

„Chápu a rozumím, Charry. Chceš chránit lidi, protože jsi z jejich rodu. Ale slyšel jsem, jací ničemové jsou ti, které jsi vyslýchal; a viděl jsem, jak jsou zrádní. Nebýt Tawarrovy rychlosti, byl jsi už mrtev. Na to zas nezapomínej ty!“

„Přesto nezabíjej zbytečně! Každý člověk má nějakou dobrou stránku; a i když na ni zapomněl, dá se převychovat k lepšímu.“

Griissirno tomu moc nevěřil, ale slíbil, že bude mírný.

V táboře už byl poměrný klid; hořelo tam několik ohňů a občas se od nich ozýval hovor, aspoň podle šelem, já neslyšel nic. K půlnoci ohně pomalu dohasínaly a lidé šli spát; postavili-li hlídky nevím, ale ještě před půlnocí párkrát u brány vystřelili, zřejmě aby dali někomu signál.

„K čertu, budou ostražití!“ řekl jsem, „Griissirno, oni vědí, že se něco děje! Nevrátili se jim dva muži a i když disciplína asi nebude v tomhle táboře veliká, přece jen je to důvod, aby se znepokojili. Budou připraveni k boji!“

Griissirno se jen pousmál. „Uvidíme. Na plánu se nic nemění.“

Čekali jsme. Diana přilezla po kolenou a šeptala: „Poslední rozhodnutí: vezmeš mě nebo ne?“

„Nevezmu!“

„A když půjdu sama?“

„Už jsi byla někdy bita?“

„Jo, i od tebe. Druhou ránu bych od tebe dostat nechtěla. A ty by ses odvážil mě uhodit?“

„No – to by se vidělo!“

„Myslíš, když mi budeš vyhrožovat, že se tě leknu! To bys teprv viděl, jak umím škrábat! Nepodceňuj mě, umím bojovat stejně dobře jako ty!“

„Mlč a zůstaň, kde jsi! Nerad bych byl vdovcem. Tam se bude opravdu bojovat, ne si jenom hrát!“

„Tak si jdi, ty protivo! Počkej, já ti to oplatím, až budeš něco chtít ode mne...“

Griissirno se otočil, oči mu blýskaly hněvem: „Budete mlčet nebo ne? Uslyší nás a budou vědět, že jsme tady!“

Diana jej mlčky objala kolem krku a hladila, až se zastyděl a olízl jí smířlivě tvář. Potom usedla vedle mne a čekala, až se něco začne dít.

Měsíc nesvítil, ale hvězdy zářily dost jasně, aby šelmy viděly jako ve dne. Já neviděl tak dobře, přesto jsem spatřil, jak se od ohrady plíží nějaká šedivá šelma. Byl to vlk Kriwo; zapadl vedle nás a řekl Griissirnovi: „Zdá se, že všichni spí! Běžel jsem kolem a nikdo si mne ani nevšiml!“

„Zakázal jsem ti chodit k nim! Proč jsi neposlechl?“

„Chtěl jsem je vidět. Nic se tam neděje. Je klid.“

„Dobře. Kupředu!“

Pomalu a naprosto tiše se plížil z křovin ven na pláň, pokrytou jen trávou. Jeho skvrnitý kožich splynul s různě odstupňovanými odstíny terénu tak, že když se zastavil, nedokázal bych ho na dálku ani najít, kdybych nevěděl, kde je. Stejně tak ostatní šelmy, tygři, leopardi i jaguáři, splynuli s trávou a plížili se potichu a nepozorovaně k ohradě.

„Dokážou to,“ šeptal Johanes, „Nebudou nás ani potřebovat!“

Čekali jsme. Šelmy se ztratily z dohledu a jen občasné zavlnění trávy naznačovalo, kudy se plíží. Pozoroval jsem víc věžičky na ohradě než pláň – pušku jsem držel na kolenou, připraven střílet. Diana měla taky pušku v ruce, Johanesovu. Sebrala mu ji, aby mi v případě potřeby dokázala, že umí bojovat. Johanes s tím nebyl moc srozuměn, ale nemohl proti Dianě nic dělat, navíc byl zvyklý ji obdivovat a na slovo poslouchat.

Viděl jsem, jak nějaký stín bleskurychle vylezl po dřevěných kůlech ohrady a skočil dovnitř. Vzápětí za ním přelétly ohradu další dva. Avšak ve chvíli, kdy ten druhý přeskakoval, bouchla z jedné věže rána a ozval se vzteklý výkřik leoparda. Zvedl jsem ručnici a vypálil, ale bylo to daleko a nevěřím, že bych zasáhl.

„Jízda – vpřed!“ vykřikl jsem.

Johanes sebral Dianě svou pušku, naskočil na připraveného koně a vyletěl jako blázen na pláň. Já čekal, až vyrazí tygři, abychom zaútočili společně a já byl v jejich čele. Od druhé věžičky padla rána a Johanesův kůň se překulil i s jezdcem. Ale viděl jsem, že chlapec vyskočil na nohy.

Mezi domky pirátů nastal hluk. Střelba naplnila vzduch rámusem a pachem střelného prachu, někdo zapálil stoh slámy, aby lidé na útočníky viděli, protože si byli vědomi jejich lepších možností. V tom světle jsem viděl, jak se piráti dávají se šelmami do boje. Byli to otužilí, schopní rváči, prošlí mnoha boji s odhodlaným nepřítelem. Aby porazili námořníky z lodí, které přepadávali, museli umět bojovat. Teď se bránili proti strašnějšímu nepříteli, než byli lidé – ale měli na své straně výhodu střelných zbraní a dovedli ji využívat.

Z nejvyšší, střední věžičky přímo nad bránou se ozval rachot, jako by odtamtud někdo neustále střílel z ručnice; tehdy jsem ještě nikdy neviděl v činnosti strojní pušku a netušil, že něco takového může existovat. Viděl jsem, jak několik mých přátel padlo jako podťato kosou; ale Toby namířil a vypálil, strojní puška zmlkla, muž přepadl přes zábradlí a letěl dolů na zem.

To už jsem byl u ohrady. Chytil jsem se rukama za palisádu, vytáhl se a přehoupl na druhou stranu, nestaraje se o koně. Okolo hlavy mi houkla rána. Spatřil jsem, že zasáhla přesně, námořníka Bengtssona, který vykřikl a sletěl z ohrady i se svou ručnicí. Mrzelo mne to tím víc, že jsme ztratili další hlaveň, to bylo důležité. Střelec stál ještě na svém místě u ohrady, vytrhl jsem svůj meč a jedinou ranou mu rozťal hlavu.

Proti mně se rozběhl muž v bílé košili, se zakrvácenou šavlí v ruce a pistolí v druhé. Právě vystřelil na jednoho tygra a asi ho zasáhl, neboť šelma se skácela. Zaútočil jsem na něho mečem; odrazil první mou ránu a zaútočil sám.

„Parchante,“ vykřikl, „Útočíš v noci jako zloděj? Kdo jsi?“

„Ten, kdo má právo tě soudit! Pán téhle země!“

„Aby tě zabil hrom! Kdo jsi opravdu?“

„Zeptej se Hessona! Už jednou jsme se potkali!“

Otevřel ústa údivem a na chvíli se zapomněl krýt. Probodl jsem ho mečem a muž klesl s výrazem úžasu ve tváři.

A najednou jsem zase zaslechl už známé rapotání strojní pušky; padl jsem na zem, abych se vyhnul kulkám, a ty rozvířily trochu prachu ze země těsně za mnou. Odkutálel jsem se rychle za jakousi boudu a vzápětí slyšel, jak z ní lítají třísky. Nemohl jsem se nijak bránit. Tak jsem viděl, jak další pás olova přejel knížete Griissirna, který se uprostřed nepřátel rval jako sám bůh války. Jaguár tlumeně zařval a válel se v písku bolestí. Kolem něho padlo pár dalších tygrů a leopardů.

„Johanesi, sestřel ho!“ křičel jsem.

Chlapec se kryl před střelcem rohem domku; než stihl vystřelit, práskla odněkud ze střechy rána, Johanes pustil ručnici a chytil se za paži. Další kulka téhož střelce vyštípla několik třísek těsně vedle mé hlavy.

Naše postavení bylo strašné: střelec měl na mušce mne i Tobyho, Johanes byl vyřízen a Aflargeo se svou puškou kdovíkde. Útok tygrů a leopardů ničila ta prokletá strojní puška na věži, kterou jsme ze svého místa nemohli nijak zničit.

V té chvíli jsem spatřil výjev, který jsem hned nepochopil; náhle se ohrada zčista jasna zatřásla a potom probořila přímo pod věží se strojní puškou. Vzniklým otvorem vpadl dovnitř Dianin slon, rozzuřený zraněním, které mu způsobila nějaká kulka. Diana mu seděla za krkem a ječela jako blázen.

Ve chvíli útoku vyskočila do výšky, chytla se věžičky a přeskočila přes zábradlí. Čepel samurajské katany zasvištěla vzduchem a chlapovi uletěla hlava jako hlávka kapusty. Než se věžička zřítila, stačila už Diana seskočit na zem a skulit se ke mně.

„Vidíš, já ti povídala... vem mě s sebou!“

Slon se hnal nejširší cestou k přístavišti, piráti se před ním dávali na útěk. Povšiml jsem si, že se tam něco děje; někteří se zřejmě pokusili nalodit na velkou plachetnici a odplout, ale to už tu byly jaguáří lodi, lodě zahákovaly a skvrnití námořníci se řítili na palubu. Viděl jsem, že muži zděšeně prchají zase směrem k nám a rozběhl jsem se jim naproti. Vpředu běžel menší statný chlap s černými vousy a důstojnickou čepicí na hlavě – v ruce svíral mačetu.

„Hessone!“ vykřikl jsem na něj, „Jsem tady a čekám na tebe!“

Podíval se na mne – a viděl jsem, jak se zděsil.

„Kapitán Charlie? Ty pse...“

„Jedna rána mačetou na mě nestačí! Jdu ti ji vrátit!“

Rozběhli jsme se proti sobě. On pozvedl mačetu a sekl po mně dřív, než jsem byl u něho, ale uhnul jsem a vzápětí ho ťal mečem. Ostří mu rázem rozseklo lebku a Hesson mi s výkřikem klesl k nohám. Moje rána byla lepší než jeho, nebylo pochyb, že je skutečně mrtev.

„Charry,“ vykřikla vzadu Diana, „Pojď sem... Griissirno!“

Rozběhl jsem se zpátky, zabodl meč do hlíny a poklekl k němu. Jaguár ležel na zemi tam, kde padl, pod tělem se mu rozlévala kaluž krve. Měl několik ran, vesměs velmi těžkých. Diana držela jeho ušlechtilou hlavu v klíně, vedle stál Aflargeo a Ao Harrap. Pohladil jsem jej po hlavě.

„Můj pane...“ vydechl, „Jak... zvítězili jsme?“

„Ano, zvítězili. Lodi jsou naše, Griissirno...“

„To... je dobře. Poslouchejte mne dobře, Charry a Diano. Nebudu už dlouho... mluvit.“

Dianě vytryskly slzy – a já cítil, že také mně stéká něco po tváři, ale nevěděl jsem, je-li to slza, pot nebo krev.

„Často jsme si navzájem nevěřili,“ zašeptal jaguár, „Hádali jsme se, nadávali si, nesnášeli se... ale měl jsem vás rád. Oba jsem vás měl rád. Víc než všechny bytosti kromě svého syna. Jste dobří, Charry a Diano. Přeji si, abyste žili a aby váš život byl šťastný a plný radosti. Víc než můj...“

Těžko se mu dýchalo; život mu prchal z těla všemi ranami, ale starý jaguár mu vzdoroval silou, pramenící z jeho povahy, urputné a nepoddajné, jak jsme znali.

„Ao Harrape! Jsi můj syn, krev mé krve, příští kníže jaguárů. První jsi poznal, k jakým cílům je předurčen Charry a Diana, víš, co se stane. I moji smrt jsi předpověděl. Víš, že jen oni dva mohou ochránit mou ubohou vlast. Přísahej, že se nikdy nepostavíš proti nim, že budeš vždy chránit Armin a jeho Vládce proti všem a proti všemu. I kdybys měl zemřít! Že splníš svou povinnost tak, jak jsem svou povinnost splnil já...“

„Přísahám, otče!“ řekl Ao Harrap.

„Jdi za ním,“ řekl tiše Griissirno, „Kráčej v jeho stopách, kamkoliv půjde. Pamatuj, že jsi kníže svého lidu a že jej musíš chránit před nebezpečím; jsi povinen nedbat svého prospěchu, ale jen prospěchu svého národa. Věř mi, můj synku – a pamatuj, že jsem tě miloval...“

„Ano... přísahám, otče!“

„Matce vzkaž... že jsem na konci cesty. Ať na mne nezapomíná. Že jsem ji měl moc rád...“

Teď už mi slzy tekly proudem a já se nestyděl. Držel jsem v rukou mocnou tlapu, která za mne bojovala, a cítil, jak se mi třesou ramena.

„Diano,“ řekl tiše Griissirno, „Tvoje ruce umějí tak krásně hladit... pohlaď mne ještě...“

Diana jej objala kolem krku a přitiskla mu tvář na hlavu. Prsty mu přejela po šíji a krku a jaguár naposled tiše zapředl. Ucítil její slzy a konejšivě jí olízl tvář – pak mu hlava klesla a tělo sebou zaškubalo v poslední křeči.

Vstal jsem. Otřel jsem si oči rukávem a rozhlédl se po těsném kruhu šelem, které nás obklopovaly.

„Ty lidi zabijte! Všechny!“ poručil jsem.

A Tawarr, velký, tmavý a výhružný jako samo peklo, vystoupil a obnažil své hrozné tesáky: „Už není koho zabít, pane.“

Diana klečela u jaguára a plakala. Poklekl jsem zase vedle ní.

Ale Ao Harrap neplakal. Zvedl hlavu a pravil: „Bratři, bojovníci slavného národa xoyaratlů! Můj otec a náš pán a kníže zemřel! Ať nikdy nezhyne jeho památka v našich srdcích! Pozdravme ho naposled!“

Třikrát se ozvalo hromové zařvání. Pak Ao Harrap sklonil hlavu a dotkl se čenichem otcovy tváře.

„Neposlechl mne. Radil jsem mu, aby nechodil do bitvy, ale on byl kníže svého lidu a musel jít tam, kam vedla jeho cesta...“

Diana pohladila Ao Harrapa po hlavě a potom jej objala.

„Neplač,“ zašeptal jí, „Proč pláčeš, když můj otec už není na této zemi? Když zemře jaguár, odchází do země, kde vládne Quantá Chilcox, bude navěky lovit na zelených loukách jeho říše! Můj otec bude lovit jeleny se zlatými parůžky a srnce, kteří mají hvězdy na kopýtkách. A když se bude chtít opět bavit na této zemi, může se vrátit a znovu se narodit... My jaguáři se nebojíme smrti; smrt je naším přítelem a není na nás zlá...“

Tentokrát však byla krutá. Víc než padesát Arminů padlo v tomto boji a sotva padesát jich zůstalo nezraněno. Všichni ostatní měli lehčí nebo těžší poranění, někteří dokonce tak těžká, že hlasitě kňučeli a sténali. Přes hrůzu, kterou nás naplnil ten hrozný boj, jsem se odhodlal je prohlédnout a poskytnout jim první pomoc. Diana se okamžitě chystala mi pomáhat.

„Děkuju ti za život,“ řekl jsem jí, „Přišla jsi v pravý čas.“

„Já vím. Já nechci být vdova, říkala jsem ti!“

„Měla jsi hlídat Jessopa...“

„To už taky není potřeba.“

„Jak to?“

„Johanes neumí prohledávat. Měl v rukávu břitvu. Vyprostil se z provazů a zkusil mě napadnout. Podívej...“ Natáhla ruku; rukáv košile měla rozříznut a prosáknut krví, ale rána byla naštěstí jen povrchní.

„Proboha... a jak ses mu ubránila? Vždyť...“

„Leží tam, co mě napadl. Vrazila jsem mu do srdce nůž. Pušku jsi mi nenechal, tak co jsem mohla dělat?“

„Nechápu tě. Jak dokážeš takhle bojovat? Jsi tak statečná, Diano, tak odvážná, že...“

„Tohle nic nebylo. Když jsem zabila prvního člověka, bylo to horší. Tam v Egyptě, víš?“

„Jsi moje statečná holčička...“

„Jsem královna Arminů. A Armini jsou statečný národ...“

Ovázal jsem jí prozatímně ránu rukávem košile jednoho z pirátů. Taky Johanesovu ránu jsem prohlédl a ošetřil. Nebyla naštěstí hluboká, jen škrábnutí na rameně; za tři týdny mohl být fit. Už ho přešla hrůza, byl opět veselý a statečný, až se zdálo, že vše vyhrál jenom on. Bengtssonovi už nebylo pomoci; přišli jsme tak o dalšího muže, a to jsme jich rozhodně neměli nazbyt.

Až do rána jsme ošetřovali zraněné. Teprve když nadešel první úsvit, mohli jsme si oddechnout a smýt ze sebe krev a špínu boje.

„Zabil jsem Hessona,“ pochlubil jsem se Dianě, „A muže v bílé košili, který byl asi kapitánem...“

„Dobře jim tak. A Charry, jak vypadá ta jejich loď?“

Byl jsem unaven, přesto mi to nedalo a šel jsem do přístavu se podívat. Předtím jsem viděl jenom špičky stožárů přes střechy dřevěných baráků osady a zdálo se mi sice, že je těch stožárů nějak moc, ale měl jsem jiné starosti.

To, co jsem spatřil stát u kamenného mola z hrubě opracovaných balvanů, mi vzalo dech. Sen námořníka, převedený do reality! Snad každý na světě má sny a kdo se plaví po mořích, dvojnásob. Já si odjakživa přál velet clipperu, čtyřstěžňovému plnoplachetníku, lodi, která má ve výstroji snad všechny plachty, jaké jen můžou existovat. A ta loď stála přede mnou, ještě spřažená dohromady háky s dvěma jaguářími okřídlenými plachetnicemi, nepoměrně menšími, ale stejně nepochybně vítěznými v nočním boji.

U mola stál kapitán Millard a taky si prohlížel tu krásu. Otočil se a když nás spatřil, zakroutil hlavou. „Nádhera! Viděl jsi někdy něco takovýho, Charlie?“

„Ve snu. To byla jejich?“

„Ráda bych věděla, kde ji ukradli,“ řekla Diana, „A kdo ji teď oplakává...“

Přišel jsem blíž a prohlížel si vznosnou konstrukci přídě. Pak klouzal pohledem přes dělovou palubu na horní palubu s vysoko vyzdviženým nástavcem pro kapitánský můstek; posléze jsem objevil mezi druhým a třetím stožárem kotelnu s vysokým komínem. Bylo tedy možno využívat v případě nepříznivého větru i parní pohon. Divil jsem se, že nikde nevidím kolesa od parního stroje, ale kapitán mi vyložil, že asi používá modernější a účelnější šroub na zádi. V každém případě byl i parní stroj dokonale proveden.

„Řekl bych, že ji postavili v Americe,“ soudil kapitán, „Tam umějí dělat takové věci. Mohla to být školní loď nebo něco podobného. Kdyby nebyla tak nová, hádal bych na válečnou, ale zdá se, že děla tam byla přidána dodatečně. Ta loď má za sebou kompletní přestavbu, ani parní stroj tam asi nebyl odedávna...“

Vylezl jsem po provazovém žebříku napřed na dělovou palubu, pak jsem našel schody a po nich se dostal na horní. Do cesty mi vstoupili dva jaguáři, ale poznali mne a ochotně doprovodili na můstek. Prohlédl jsem si celé zařízení a usoudil, že sám bych si asi tuhle loď řídit netroufl.

„Kapitáne, co říkáte – vyplujeme s tím?“

„Nikdy jsem neplul s ničím podobným! Je tam spousta plachet, které ani neznám. Ale tys chodil do školy, měl bys to znát...“

„Ach jejda! Plachty Atlantiku, to je něco jinýho, tam jsem se v nich aspoň vyznal! Tady stačí, abych na něco špatně sáhl a mám to na hlavě kompletně se vším...“

„Ale někdo z nás dvou to bude muset řídit!“ řekl kapitán vážně, „Jinak se domů nedostaneme!“

„A co třebas ty lodi jaguárů? Co jim říkáte?“

„Ech! Na těch bych se neodvážil vyplout na moře! To už radši zkusím, co dokážu s tím clipperem.“

„Podíváme se do kajuty pana kapitána. Třeba tam bude mít nějaké papíry od lodi, nebo aspoň schéma plachet...“

Najít kapitánovu kajutu bylo lehké, byla přímo pod můstkem a scházelo se do ní po strmém schodišti. Měla dvě místnosti, pracovnu a vlastní kajutu, v níž bylo jen pár skříněk a lůžko, sotva dost široké pro jednoho objemnějšího muže. Do pracovny se v případě potřeby vešlo deset i dvanáct osob, když stáli kolem stolu uprostřed. Všude po stěnách byla spousta zbraní, mezi nimi arabské, co jsem sebral majiteli Diany, což mne potěšilo. Kromě toho tam byl obrázek clipperu, zarámovaný, ale s rozbitým sklem, několik dalších fotografií lodí. Mezi tím pár olejomaleb či barvotisků obnažených žen, skvrny po krvi i po rozbitých láhvích alkoholu a jiné náznaky, že se majitel nechoval přiměřeně svému stavu. Byl tu patrný luxus toho, kdo zařídil stavbu a vybavení i pozdější zpustlost a nízkost majitele. Což je sice paradoxní, ale dávalo to dost přesný obraz o osudech lodi.

Hledal jsem lodní knihu. V zásuvkách stolu i skříně v koutě bylo sice dost všelijakých papírů, ale lodní kniha nikoliv. Našel jsem sice cosi jako účetní knihu, ale účetnictví bylo vedeno jen zpočátku, pak nahrazeno heslovitými poznámkami, nejasnými sloupci čísel, kaňkami, škrty, čmáranicemi. Majitel lodi si zřejmě zaznamenával naloupenou kořist, ale z nejasného důvodu od tohoto zvyku upustil a nechal všechno osudu. Možná měl někdo z posádky ve zvyku kontrolovat, zda kapitán správně rozděluje, co nakradl, a tímto způsobem mu to pán lodi chtěl znemožnit. Ostatní papíry byly cáry všeho možného a nebyly vesměs k ničemu. Nechával je tam jen tak, protože byl líný uklízet ten nepořádek.

V dolní zásuvce skříně jsem objevil zamčenou kovovou pokladnici – klíč jsem neměl, ale stačilo zapáčit jednou z dýk na stěně a skřínka se otevřela. Byly tam úhledně srovnány bankovky všech možných měn světa; pokud měl kapitán v něčem pořádek, byly to peníze. Kromě nich tu bylo množství zlatých mincí, zřejmě osobní pokladna pana kapitána. Podle ní ale nebyl pánem dlouho či aspoň dlouho neloupil – pokud to bylo celé jeho bohatství.

V zásuvce stolu jsem našel několik lodních map, ovšem nebyly všechny a většinou pro svou potrhanost a špínu nebyly k potřebě. Zdálo se, že kancelář lodi je jinde, protože s těmito prostředky nemohl nikdo takový clipper řídit.

Od kapitánovy rezidence vedla malá úzká chodbička někam dozadu. Domníval jsem se, že tam sídlil kapitánův sluha nebo steward, na takových lodích je možné všechno. Ale chodbička končila dvířky, na nichž bylo ozdobnými písmeny napsáno Lodní inženýr, to jsem ještě v životě neviděl ani neslyšel. Dveře byly zamčeny, a to na zámek a petlici s visacím zámkem. Petlici jsem utrhl, dveře vyrazil ramenem, protože se mi nechtělo hledat klíč. Inženýrova kajuta byla přesnou kopií kapitánovy, až na to, že byla o něco menší, tak pro sedm lidí. Samotné lůžko toho muže bylo ve stejném kumbálu jako kapitánovo a mezi nimi tak slabá přepážka, že muselo být slyšet hlasitější vykřiknutí. Ostatně, teď to bylo ulehčeno dírou po kulce, kterou jsem viděl až do kapitánovny.

Na inženýrově stole ležela velká mapa. Ten, kdo do ní zanášel polohu lodi, však jistě nebyl inženýr, jeho práce byla víc než diletantská. Skříň v rohu, zamčená, ale opatřená svazkem klíčů na háku na zdi, byla plná map, příruček a odborných knih. Taky jsem tu našel důkladný plán výstroje lodi, trojjazyčně psaný, totiž anglicky, francouzsky a španělsky. Potěšilo mne to, byla tam do detailu popsána každá plachta a mohl jsem po kratším prostudování zjistit, co kde chybí a co je poškozeno. Příručky a plánky nikdo nepoužíval, či aspoň se jich nedotýkal špinavýma rukama jako jiných věcí. V inženýrově kajutě bylo i umyvadlo s rezervoárem na čistou vodu, zařízení v oněch dobách zcela nemyslitelné.

Lodní knihu jsem přes veškerou snahu nenašel, asi ji hodili přes palubu. Ale našel jsem nějaké obchodní papíry, týkající se objednávek a fakturace stavby lodi. Byla vyrobena v loděnicích v San Franciscu pro jistého Silvestera Prudhoma a byla pořádně drahá. Její stáří bylo asi pět let. Protože se tu našla oceňovací smlouva na zlaté valounky a písek, byl pan Prudhome asi zbohatlíkem ze zlaté horečky a mohl si to dovolit. Dlouho mu však peníze nevydržely, protože posledním dokladem byla smlouva o prodeji lodi dost pod pořizovací cenou jistému G.C.Wallovi; tím vše skončilo. Byl-li pan Wall mužem, do kterého jsem vrazil svůj meč, jsem se nikdy nedozvěděl ani se o to nezajímal.

„Tady máme vše, co potřebujeme. Zbývá nám už jen vzít si příručku a nastudovat, jak se to neuvěřitelné monstrum řídí. A můžeme vyjet na moře...“

Kapitán se zahloubal do plánku oplachtění, zvedl hlavu a řekl: „Jenže mám strach, že tuhle loď už kolem znají a že nás potopí, jak se objevíme na dostřel. A nevím, co proti tomu dělat.“

„Pokud jsem mohl vidět děla lodi, tak se na nás někdo jen tak neodváží. A s válečnými loděmi budeme asi muset vyjednávat. Vysvětlíme jim, jak se věci mají, a uvidíme.“

„Jsem zvědav! Uvědom si, co uvidí oni, až nás někde potkají! Clipper, o němž je známo, že patří pirátům, řízený devíti otrhanými lodníky, z nichž jeden je ženská. Neříkám, že ty a já vypadáme jako piráti – ale nemůžu ani při značné dávce tolerance tvrdit, že vypadáme jako počestní lidé!“

„V nejbližším přístavu se vybavíme, jak se sluší a patří. Jsou tu peníze těch lotrů a mohu získat trochu zlata od svých arminských přátel. A co se týče dokladů, zahájíme okamžitě práci na jejich vylepšení.“

Našel jsem v zásuvce stolu čistý sešit v tvrdých deskách, pero a inkoust; posadil jsem se, namočil pero do inkoustu, otevřel sešit na titulní list a napsal co nejkrasopisněji:

„Lodní kniha plachetního křižníku...“

Zarazil jsem se. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Těžko říct,“ řekla Diana, „Na tomhle vyobrazení je napsáno Svatý Crispin, na kupní smlouvě je Marianna a na boku jsem viděla napsáno Arrow.“

„Podrobnostmi si nebudeme kazit náladu. Najdeme pro loď nějaké definitivní hezké jméno. Má někdo nějaký nápad?“

„Griissirno,“ řekla Diana, „Zaslouží si to.“

„Aspoň nebude nikdo vědět, co to znamená.“ dodal kapitán.

Vepsal jsem jméno do deníku, podtrhl a podepsal se:

„Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, majitel lodi.“

Obrátil jsem stránku, vepsal nahoru datum (pokud jsem mohl tuto skutečnost odhadnout) a zaznamenal tento historický zápis:

„Dnešního dne obsadily ozbrojené síly Arminského státu pod vedením hraběte de Guyrlayowa opevněnou osadu blíže nezjištěných pirátů, v jejichž držení se nacházela loď, známá pod jmény St. Crispin, Marianna a Arrow, případně ještě dalšími, která se nepodařilo zjistit, původní majitel S. Prudhome. Velitel lodi a všichni ostatní, kdo by mohli o osudech lodi cokoliv sdělit, padli při bojových operacích a nepodařilo se nám zjistit ničeho. Loď je předána do správy akciové společnosti Armine Travell Incorporation, zastoupené kapitánem Jeroboamem Millardem, se všemi výsadními právy a povinnostmi dle vžitých zvyklostí. Vedení akciové společnosti ATI nepřebírá odpovědnost za události související s touto lodí do dnešního dne. Loď byla pro nejasnost pojmenování přejmenována na Griissirno na paměť generála arminského státu, padlého při včerejší bitvě.“

A znovu jsem se pod tohle prohlášení podepsal.

„Prosím, pane kapitáne, jeden podpis!“

Kapitán si přečetl můj zápis a potřásl hlavou. „Nevím, pane hrabě de Guyrlayowe, jestli si to můžu vzít na zodpovědnost! Připadá mi to trochu divoké!“

„Jen žádnou změkčilost, kapitáne!“ řekla Diana.

„Arminský stát, jeho armáda, hrabě Guyrlayowe, Armine Travell Incorporation, generál Griissirno – není to trochu moc na jednoho starého člověka? Až doposud jsem se do ničeho takového nepletl!“

„Nezlobte se, ale jestli jste si nevšiml, všechno o čem mluvíte je pravda. Já jsem hrabětem z Guyrlayowu, jsem Vládcem Arminského království, armáda existuje a vy jste ji včera viděl v boji. Klidně podepište. A za svoje jméno napište: kommodor flotily. Máme přece dvě lodi...“

Kapitán potřásl hlavou, dvakrát zavzdychal a podepsal.

„Tak,“ vysála Diana podpis pijákem, „Jako když to vyšije...“

„Správně,“ pochválil jsem ji, „Ty vyšiješ vlajku, ať si máme co vytáhnout na stožár!“

„Cože?“ lekla se, „Já? Proč já?“

„Protože tak ráda vyšíváš, miláčku!“

„A jak má ta vlajka vypadat?“

„Jak chceš. Něco si vymysli. Děkuju předem!“

Diana se zatvářila na nejvyšší míru nešťastně. „Tak mi přece aspoň poraď!“

„Vždyť jsi vždycky taková chytrá! Přece si nenecháš radit od člověka, který nemá o ničem lepším ponětí. Jenom trochu zapracuj tou svojí krásnou hlavičkou a uvidíš, ono tě něco napadne!“

Diana nešťastně pokývala hlavou a zasunula se do pozadí.

„Tak,“ řekl jsem, „Teď se půjdeme podívat do strojovny!“

Šli jsme. Ve strojovně nebyl ani tak velký nepořádek, jak jsem se obával, zřejmě piráti vytušili, že parní stroj potřebují nezbytně a dbali o něj. Byl to nejmodernější typ stroje a nikdo z nás mu nerozuměl. Sice o něm bylo nějaké povídání v inženýrově kabině, ale to bylo psáno pro zasvěceného odborníka a tím nikdo z nás nebyl.

„Nevadí. Zatím nebudeme stroj potřebovat, do nějakého přístavu doplujeme pod plachtami. Tam si najmeme šikovného strojníka.“

„Ale já bych se naučila zacházet s parostrojem!“ pípla Diana.

„Děkuji, už stačilo, co jsme viděli. Jeden zničený je až tak dost, miláčku...“

Ze strojovny se vycházelo přímo na dělovou palubu. Vyšli jsme tam také a prohlédli výzbroj. Děl bylo šest, byla dobrá a velmi účinná, zřejmě pocházející z válečné výstroje. Proti dělu na Atlantiku nebo mým kanónům na Guyrlayowu to byl pokrok o tři století. Kromě toho tu byly dvě strojní pušky, které jsem viděl poprvé v činnosti včera večer. Prohlédl jsem je a usoudil, že jsou to velmi zajímavé a asi hodně účinné zbraně, zvláště proti nepříteli, který je ještě nezná a neumí se proti nim bránit.

Dva průvlaky vedly z dělové paluby do zbrojnice. Jak jsem zjistil pouhou povrchní prohlídkou, bylo tam dost střeliva na pořádnou válku, další dvě strojní pušky a dvě bedny vojenských ručnic, ještě naolejovaných a obložených dřevěnou vlnou. Člověk, který to vlastnil, zřejmě obchodoval s válečným námořnictvem, a to s úspěchem. Pušky mužů, jež jsme pobili, byly výborné, mnohem lepší než naše.

Poté jsme sestoupili do podpalubí, abychom si prohlédli náklad. Nebylo ho mnoho, skladiště byla plná sotva do poloviny. Jinak tam bylo dost skladovacích prostor na takovou loď; nevěděl jsem, zda to vymyslel pan Prudhome nebo někdo další, ale vymyslel to dobře. Odnesly to ubikace pro posádku, byly to díry horší než na Atlantiku a jejich obyvatelé je naplnili neobyčejným nepořádkem, puchem a množstvím odporného hmyzu. Po lodi běhaly ohromné krysy, pletly se pod nohy a šmejdily po něčem k snědku. Tannarr, který ještě podléhal lovecké horečce, je hned začal honit, ale doporučil jsem mu, aby je radši po zakousnutí zahodil; nemohl vědět, zda by se od nich nenakazil nějakou nemocí.

Náklad clipperu se většinou skládal z látek, rýže, obilí a železných výrobků; přesný soupis jsme odložili na pozdější dobu, údaje o nákladu neexistovaly a bylo nutno všecko prohlížet a rozbalovat. Většinou se jednalo o zboží vyrobené v Asii a dovážené do Evropy, ačkoliv železné výrobky a látka prozrazovaly evropský původ a kam měly být původně dopraveny, bylo nejasné; jediné, co jasné bylo, byl fakt, že se jedná určitě o obchod nepoctivý. Mnoho skladů bylo prázdných, ale bylo zřejmé, že byly vyprázdněny nedávno.

Vylezli jsme zas na boží světlo a opustili clipper. Nyní jsem hodlal prohlédnout druhou loď, která stála u mola. Tohle byl poctivý obchodní parníček s přídavnými plachtami, jen o trochu menší a novější než náš Atlantik. Oproti clipperu na něm byl větší pořádek, hlavně v kapitánské kajutě; měl i lodní knihu a v ní poctivě zaznamenáno, co odkud a kam vozil. Podle toho se měl zabývat dopravou různých tovarů mezi Evropou a Asii; ale zřejmě jezdil jen sem, do tajného přístavu, kde přebíral z clipperu naloupený náklad a odvážel na místo určení. Předpokládám, že Arrow přepadal hlavně menší parníčky soukromých společností, jaké se mohly stát snadno obětí bouře či jiné nepříjemnosti. Kdoví, jak by dopadl náš chatrný Atlantik při setkání s podobným dobrodincem chudých námořníků; jak se zdálo, nedělali piráti s lodí ani posádkou žádné cavyky. Celý byznys těch ničemů se téměř podobal průmyslové výrobě; velký clipper přepadal lodi, zde v Arminu se kořist překládala na poctivě vyhlížející a dobře vedenou loď a kořist se prodávala zákazníkům, jako by se nic nedělo. Ať to bylo jak chtělo hnusné a podlé, bylo to nejspíš výnosné, když se na to dalo tolik lidí a zabývali se tím s takovým nadšením!

Parníček se jmenoval Černá růže. Nechali jsme mu jeho jméno a já poručil pokračovat ve vedení lodní knihy, jako by se nic nestalo. Kapitánem jsem ustanovil Tobyho, který tomu rozuměl a byl ochoten to převzít.

Když jsem to všechno prohlédl, vrátil jsem se do města. Tam už pilně pracovaly čety šelem na likvidaci mrtvol pirátů, pod vedením Harryho a Johanese. V koutě plála hranice, naši vojáci tam nosili mrtvoly a házeli je bez piety přímo do plamenů. Johanes měl na zemi rozprostřenu plachtu a na ní naházeny mince a bankovky, hodinky, prsteny, řetízky a přívěsky, všechno co vybral z kapes mrtvých banditů. Staral se, jak to bude rozděleno; řekl jsem, aby si to rozdělili námořníci, sám jsem z toho nic nechtěl. Johanes souhlasil a ochotně se ujal rozdělování. Podezřívám ho, že větší díl si zabavil pro sebe.

Pak jsme začali prolézat baráky jeden po druhém. Nejbližší u přístaviště byla skladiště plná lupu, který se tu shromažďoval; ostatní byly příbytky pirátů. Každý z nich tu měl svůj vlastní pokojík. Pod postelí byla většinou rozrytá zem a když jsme chvíli hrabali, našli jsme obvykle truhlu s kořistí, pečlivě srovnanou. Tyhle peníze už jsem zabavil ve prospěch státu; a musím říct, že jsme měli co dělat, než jsme všechno spočítali. Šelmy na nás hleděly trochu pohrdavě, když jsme se hrabali ve špinavých papírech a směšných kovových plíšcích; ale získali jsme okolo dvaceti milionů dolarů ve zlatě, bankovkách i mincích. To už stálo za všechnu námahu; složili jsme to všechno do dvou velkých ocelových truhlic v příbytku, který zřejmě patřil kapitánovi pirátské lodi. Tam jsme taky našli největší zakopaný poklad, nahrubo jsme jej ocenili tak na deset milionů. Nedivil jsem se, každý šéf si nechá největší podíl z kořisti. Námořníci si mohli vzít, co sami chtěli; jen zbraně jsem nechal snést a uložit do jednoho z baráků jako do zbrojnice. Mužům jsem je pak přiděloval, abych měl aspoň nějakou kontrolu. Většinu zbraní jsem později upravil na použití šelmám a rozdal své tygří armádě.

Kapitán hleděl na moje hospodaření a potřásal hlavou. „Ach bože, Charlie! Kdo by si pomyslel, že budeš takhle hospodařit s cizím majetkem – i když je to jen majetek pirátů? Není to naše! Neprávem získané bohatství nepřináší štěstí, se říká!“

„Kapitáne, nenechal jsem si pro sebe víc než kdokoliv z nás; není to možná ani tolik, kolik bych vydělal, kdybych plul ty tři roky po mořích jako kadet nebo důstojník. To ostatní, co jsme uložili do truhlic, patří národu, který mne povolal na moje místo. A já to využiju jen ve prospěch národa a pro nic jiného.“

„Věřím ti, Charlie. Měl jsi vždycky svou hlavu; ale většinou tvé myšlenky nebyly špatné a vždy jsi stál na správné straně.“

„Byl bych rád, kapitáne. A budu vás ještě moc potřebovat. Až bude třeba, poprosím vás ještě o pomoc.“

Několik dnů jsme věnovali čištění a údržbě Griissirna a jiným potřebným činnostem. Kromě toho se námořníci učili zacházet se složitým oplachtěním. Mnohé šelmy jim ochotně pomáhaly a zakrátko se naučily zacházet s plachtami tak, že jim bylo možno svěřovat závažnější úkoly. A námořníci se naopak přesvědčovali, že tygři a leopardi, nemluvě už o jaguárech, jsou jim rovnocennými kolegy a že z nich mohou být námořníci stejně jako z lidí.

Ze stožáru Griissirna zavlála posléze vlajka Arminu; poprvé v dějinách lidstva. Diana ji vymyslela krásně: v rudém poli modrý terč se zlatým tygrem a mečem, taseným k obraně. Griissirno, který všechno tak dobře znal a věděl, nám už nemohl poradit, ale věřím, že i jemu by se tento symbol Arminu zalíbil.

Ao Harrap a tři z jeho jaguárů se stranili společnosti druhých; zřejmě se zabývali pohřebními obřady. Stejně tak mnoho leopardů i tygrů se zabývalo mrtvými, tu a tam jsem našel u lesa kožešiny padlých, natažené na prutech umně spletených, aby vyschly a mohly být nakonzervovány a po návratu uloženy ve svatyních. Až jednoho dne Ao Harrap přišel a spolu s ním všichni ostatní jaguáři.

„Můj pane a Vládče, můj otec, kníže xoyaratlů Griissirno, padl na poli cti a slávy a splynul s Věčností, která čeká každého z nás. Můj otec tě miloval, Charry – už dávno vyslovil přání, aby jeho kožešina byla odevzdána tobě, neboť ve tvých rukou je jeho památka nejbezpečnější. Přináším ti ji; a smím-li projevit svoje mínění, soudím, že nejlépe a nejdůstojněji by zdobila stěnu salónu lodi, která nese jeho jméno.“

„Ano, to bude asi nejlepší.“ souhlasil jsem.

„Zářící duch jaguára, který opustil svoje pozemské tělo, se zdržuje poblíž své kožešiny a svou mocí chrání to místo i ty, kdo se na něm nacházejí. Je známo, že mít při sobě část některé šelmy znamená mít také její svrchovanou ochranu. Kníže Griissirno bude chránit svoji loď i každého, kdo na ní popluje...“

Rozbalil jsem svinutou kožešinu. Naposledy jsem hladil tu nádherně hebkou srst. Kníže Griissirno odešel, ale jeho připomínka, kožešina s krásnými skvrnami, byla mezi námi jako věčná památka...

„Můj pane,“ řekl poté Griissirnův syn, „Můj otec by si teď přál, abys opustil společnost svých přátel a šel spolu s námi domů, na Guyrlayowe, do Aurrgharru a dál. Splnil jsi povinnost Vládce Země a Nebe – a nyní nadešla chvíle, abys vložil na svoji hlavu také korunu, která ti náleží. Vím, že bys chtěl zůstat s lidmi, vím, že si přeješ co nejdřív se vrátit do své vlasti; ale prosím tě jménem Arminu, abys šel tam, kam musíš jít!“

Pohlédl jsem na Dianu a Diana mírně pokývla hlavou.

„Ano. Půjdu, kam si přeješ. Koho smím vzít s sebou z lidí?“

„Lidem je zakázán vstup na ta místa. Jenom Diana smí jít s tebou, protože i ona je naší krve, je leopard, Arminka jako my. Lidé nechť na tebe čekají zde.“

Souhlasil jsem. Vyrazili jsme příštího jitra.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:10