Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve stínu zlaté pagody

Zpět Obsah Dále

Vypluli jsme za prvního ranního úsvitu. Vítr byl kromobyčejně příznivý, sotva jsme se dostali trochu od břehu a napjali všechny plachty, loď se rozlétla jako šipka a pobřeží Arminu valem mizelo. Nelitovali jsme, že opouštíme přístav. Nikdy jsem k tomu místu nepřilnul, aniž kdo z našich. Hlavně šelmy byly neobyčejně vzrušeny a i směny, jež měly odpočívat, byly toho času na palubě a vzrušeně očekávaly, co se objeví vpředu.

Objevil se delfín Darkka s celým doprovodem. Oznámil nám, že v blízkosti není žádná cizí loď a že je možno plout bez obav. Râtam mu sice vysvětloval, že náš clipper se nemusí obávat setkání s cizincem, ale Darkka to asi nedokázal pochopit a tak nám se svými delfíny poctivě hlásil každou rybářskou bárku, která se jen objevila v okruhu dvaceti mil od nás.

Na můstku měl službu kapitán Millard, kormidloval Harry, ačkoliv byl zatím povýšen na bocmana a jeho funkci zaujali na směny černoši. Byli sice dost inteligentní, aby dokázali kormidlo držet, ale při přistávání a odpoutávání od břehu jsme uznali za vhodné svěřit tu práci odborníkovi. Vyčkal jsem, až se Armin změnil na malou čárku na obzoru a pak chtěl jít spát, avšak v té chvíli přiletěl Johanes, oči navrch hlavy.

„Máš jít hned na můstek! Kompas blbne jako šílenej!“

„Co je s ním?“

„Buďto se mění vítr, nebo střelka blázní. Ukazuje, že jedeme zpátky k Arminu. Otočili jsme se o stoosmdesát stupňů...“

Podíval jsem se k pobřeží. Pásku černého břehu bylo ještě vidět a nezdálo se mi, že bychom se nějak točili. Vyběhl jsem nahoru na můstek. Kapitán už mi šel naproti.

Pluli jsme podle mého názoru k severovýchodu, avšak kompas ukazoval jihozápad a nedal se nijak a ničím odradit od svého nevhodného počínání. Podle praxe kormidelníků jsem do něj udeřil pěstí. Střelka se zatřásla, pohnula sem-tam, ale nezměnila názor.

„To nic. V kapitánské kajutě je další kompas. Podíváme se na něj, třeba má víc rozumu...“

Kapitán zůstal na můstku, já šel dolů. Ale i tento ukazoval tvrdošíjně jihozápad. Vrátil jsem se na palubu a rozhlížel se po obzoru. Zjistil jsem, že se zatáhl bělošedým oparem a loď se počala jako ponořovat do řídké mlhy. Radši jsem vyběhl na můstek.

„Rozumíte tomu, pane Millarde? Padá mlha!“

„Koukám. Ale to přece není možné, Charlie!“

„Já vím, ale přesto ji vidím. Je to mlha, nemůžu se mýlit. Je dost brzo ráno, ale stejně, v tom vedru?“

„Snad abychom zvolnili rychlost! Nebo se ještě s něčím srazíme!“

„Darkka by nás upozornil. Ale... neměl bych zavolat Râtama?“

„Aby si myslel, že lidé si nedokážou poradit s pitomou mlhou? K čertu, aspoň ten kompas kdyby byl v pořádku...“

Pohlédl jsem na kompas. Střelka se točila jako v bláznivém tanci sem tam, byl k nepotřebě. Slunce, podle něhož jsme se mohli nejlépe řídit, zmizelo v mlžném oparu. Jediným vodítkem nám teď byl vítr, který loď hnal.

„To není samo sebou. Kapitáne, vzpomínáte si, jak jsme se blížíli k ostrovu? Dostali jsme se zrovna z té bouře, ale když jsme připluli, byla taky mlha. A kompas bláznil zrovna jako teď!“

Kapitán se poškrábal na bradě. „Hm. Myslíš, že to oni?“ ukázal na Aflargea, který ležel na můstku všem v cestě a lhostejně si olizoval kožich.

„A co myslíte vy?“

„Udivuje mne jedna věc. Lidé už prolezli každou píď planety, ale ještě se nedostali na tento ostrov. Žádná loď nepřiplula nikdy k jeho břehům.“

„Mimo Atlantiku.“

„Který přihnala bouře!“

„A Griissirna.“

„Jehož pirátští majitelé měli dost důvodů, aby utajili způsob, jak se na svou základnu dostanou.“

„Takže?“

„Když se loď dostane do blízkosti ostrova, změní kurs, protože kompas jí ukazuje nesprávně. Kdyby se chtěli orientovat podle hvězd nebo slunce, dostanou se do mlhy. Žádná loď se nechce zamotat do tohohle mléka, zvlášť když to v těchto končinách není normální. Stačí otočit kormidlem tak, aby se směr plavby shodoval s tím, který ukazuje střelka.“

„A vrátíme se do Arminu!“

„Nebo na širé moře. Na ostrov pronikne jen ten, kdo si nevšímá kompasu, nevšímá si počasí – bez ohledu na to, jaké právě je. Nesmí dbát o to, co je kolem něho. Ti, kdo pluli okolo, nevěděli o ostrově, věděli jenom, že se tu válí mlha a kompas začíná ukazovat nesprávně. Byli to pověrčiví a nevzdělaní námořníci dávných časů. Otočili kormidlo a pluli daleko od Arminu.“

„Když jsem byl malý, poslouchal jsem pohádky. O Magnetové hoře, tajemných ostrovech ztracených v moři a chráněných kletbou. Možná Sindibád, který na takové ostrovy doplul a našel tam lidi se psí hlavou, ani moc nelhal.“

„A možná neřekl pravdu, protože byl jejich přítelem.“

Pohlédl jsem na Aflargea. „Jejich předkové byli mocní. Třeba měli prostředky, aby vybudovali mlžnou clonu, možná dokázali ovlivnit i magnetismus zemský. Třeba je to jejich dílo. Třeba jen díky tomu dodnes existují.“

Kapitán hleděl mlčky do bílé mlhy.

„Třeba jsme přišli právě včas,“ řekl jsem. „První, kdo se odvážil plout do neznáma, přeplout bariéru, byli piráti; stateční až k sebevraždě. Možná za pár let by už mnoho lodí přeplulo pásmo mlhy a možná by zničili Armin i jeho obyvatele, kdyby nebylo nás. Třeba už by lodi jaguárů nemohly unikat nepřátelům do mlhy, třeba by se někdo jednou odvážil vplout za nimi. Asi jsme jim pomohli v hodině dvanácté.“

Kapitán pohlédl na Aflargea. „Třeba to tak je. Třeba jsme opravdu poznali něco, co my ještě nedokážeme, čemu nerozumíme. V každém případě je dobré, že jsme to byli právě my.“

„Zjistíme to. Aflargeo, zavolej sem Râtama!“

„Není třeba,“ řekl kapitán. „Podívej, tam se mlha začíná trhat. Přepluli jsme pásmo...“

Než Râtam došel, objevilo se slunce, mlha se kvapem trhala a loď se dostávala na volné moře.

„Râtame, ta mlha a to, co dělá kompas – to je nějaká součást ochrany Arminu před lidmi?“

„Ach, na to jsem tě zapomněl upozornit? Ovšem, máme ochranu. Odjakživa, co existuje Armin. My si toho nevšímáme, ale lidé...“

„Děkuji. Napadlo nám to.“

Rozhlédl jsem se. Griissirno plul po volném moři a nikde na obzoru se neobjevil ani jediný stín něčeho zvláštního...


Pluli jsme čtyři dny a noci s příznivým větrem. Za tu dobu jsme potkali čtyři obchodní lodi, ale minuli jsme je dost zdaleka, abychom se s nimi nemuseli vybavovat. Zjistil jsem, že ani naše vlajka nevyvolává žádný údiv. Na pozdrav vlajkou na zádi odpověděly stejně lodě anglické jako francouzská a holandská. Zřejmě si nebyli jisti, odkud nás čert přinesl.

Po čtyřech dnech nám Darkka oznámil, že se blížíme k pobřeží. To ostatně udávala i mapa, bylo to pobřeží Barmy. První zastávkou měl být Rangún, ani ne tak kvůli obchodu se zbožím, jako abychom doplnili zásoby a potraviny. Naše šelmy se velmi těšily na přístav a svět lidí, ačkoliv je Ao Harrap zdrženlivě krotil.

„Byl jsem už jednou v tom městě. Když si to přejete, ukážu vám, co je tam zajímavého...“

„Jak ses tam dostal? Není obvyklé, aby se jaguár procházel po městě lidí!“

„Ach, to jsem byl ještě velmi mladý. Otec zakotvil v jednom z menších přístavů. Čekali jsme do noci a po půlnoci jsme se prošli po městě. Lidé nám nekladli překážky, většinou utekli. To lidé dělají často, nevím proč. Však sám uvidíš.“

Poučoval mne v dobré vůli a nedovedl pochopit, proč se Diana tak upřímně rozesmála.

Za dvě hodiny se objevily první rybářské plachetnice. Ao Harrap si je prohlédl a prohlásil, že s nimi nechce nic mít. Změřili jsme polohu a zjistili, že se nacházíme poměrně daleko od Rangúnského přístavu, kam jsme chtěli, a že bychom tam dorazili až v noci. Proto jsme se rozhodli plout jen zvolna podél pobřeží a zakotvit na noc dál od břehu, do přístavu potom vplout až ráno.

Zatím nás ale objevily rybářské loďky. Jejich osádky připlouvaly blíž a někteří muži se pokoušeli prodat nám ryby. Koupil jsem jich asi půl centu pro naše šelmy, které ryby rády; když ovšem rybáři spatřili naše strašlivé spolucestující, málem skočili do vody a utekli. Naštěstí jsem jim včas ukázal peníze, to je okamžitě přinutilo k větší odvaze.

Noc jsme strávili klidně, až na to, že z pevniny se na nás vrhly milióny komárů. Ao Harrap tvrdil, že tady je tomu všude tak a že se jich nezbavíme až do Arminu. Diana se se mnou pohádala, že jsem včas nezajistil pořádnou síť proti moskytům na lůžko.

Ráno jsme se přiblížili k přístavu Rangúnu a chystali se k přistání. Všichni lidé na palubě si oblékli bělostné uniformy; já, Diana, kapitán a Toby jsme měli důstojnické stejnokroje, námořníci a černoši jednodušší. Diana si učesala vlasy tak, že byly z větší části schovány pod čepicí. Vzhledem k tomu, že kabát uniformy značně potlačoval její ženské linie, mohl být někdo načisto slepý uveden v omyl. V těch dobách nebylo zvykem, aby se žena objevovala v kalhotách s šavlí po boku.

Zakrátko se objevil lodivodův člun. Lodivod přijížděl, aby zavedl loď do přístavu a vyjednal s námi patřičné formality. Pozoroval jsem ho dalekohledem. Byl to pomenší rozložitý pán středních let v námořnické uniformě, který vypadal, že už viděl všechno na světě a nic ho nepřekvapí. Seděl na zádi člunu, poháněného šesti domorodými veslaři, vedle kormidelníka, v tak prkenně vznešené póze, že kdyby se člun s něčím srazil, musel zákonitě přepadnout do vody.

Když se dostal k našemu boku, vyhodil jeden z jeho veslařů lano, černoch Tom ho chytil a uvázal k zábradlí, načež spustil provazové schůdky. Lodivod vyšplhal zručně po žebříčku, přelezl zábradlí, upravil si puky na kalhotách, otočil se k nám a hodlal důstojně přikráčet. V té chvíli ovšem ztuhnul a v jeho usměvavé tváři se rozlil výraz překvapení a zmatku.

Zřejmě jsme poskytovali dost divný obraz: čtyři důstojníci na můstku, doplnění tygrem, leopardem a jaguárem, s mohutným černochem u kormidla a posádkou, skládající se jen z několika námořníků, vystrojených jako na přehlídku. Ostatní šelmy byly naštěstí nemilosrdně zahnány do podpalubí.

Nicméně lodivod přikráčel k nám a přiložil ruku ke štítku čapky. „Přeji dobrý den a vítám vás v Rangúnu,“ řekl, prohlížeje rychle nárameníky našich stejnokrojů. „S laskavým prominutím, nedovedu se dost rychle orientovat ve vašich hodnostních označeních. Který z pánů je kapitánem lodi?“

„Já, Jeroboam Hannes Millard.“

„Ach ano, děkuji. Jmenuji se Browne, Percy D.Browne. Je mi potěšením, kapitáne Millarde.“ Lodivod se podíval po nás ostatních a potom po trojici šelem, které jej pozorovaly s výrazem odpovídajícím jejich povaze: Aflargeo blahosklonně, Tannarr zvědavě a Ao Harrap podezíravě.

„Promiňte, že se vměšuji do vašeho vedení lodi, ale jste skutečně přesvědčen, že ty šelmy musí být právě na lodním můstku? Nebylo by jim lépe... v bezpečné kleci někde mimo toto místo?“

Kapitán se podíval na šelmy, na Browna a potom obrátil oči na mne. Usmál jsem se a řekl:

„Ovšem, pane, chápu vaše obavy. Ale dávám vám svoje slovo, že vám nikdo z nich neublíží a nebude překážet. Nerad bych, aby byli nuceni odejít. Slíbil jsem jim, že tu mohou zůstat po dobu vjezdu do přístavu a nerad bych své sliby porušil.“

Browne ke mně zvedl oči a já v nich četl zřetelně a jasně, že mne považuje za člověka poněkud vyšinutého. „Smím vědět, kdo jste, pane?“ zeptal se opatrně.

„Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, zástupce majitele lodi.“

„Aha. Velmi mne těší, pane hrabě. S laskavým dovolením, kdo je tedy velitelem na lodi, vy nebo pan kapitán? Totiž, nerad bych překračoval kompetenci jednotlivých důstojníků a musím přiznat, že situace, kterou zde pozoruji, je poněkud... neobvyklá. Nechtěl bych ani v nejmenším nikoho z vás urazit...“

„Abych tak řekl,“ pravil pan Millard. „Jsem kapitánem lodi a jsem odpovědný za vše, co se děje na její palubě i v podpalubí. Pan de Guyrlayowe pouze určuje, kam se pojede a proč. V otázkách týkajících se lodi se můžete obracet na kteréhokoliv z nás.“

„Ano, děkuji. S laskavým dovolením, komu vlastně patří tato loď?“

„Arminskému státu.“

„Aha.“ řekl, podíval se nahoru na vlajku a pak na mne. Chvíli uvažoval takovou rychlostí, že jsem málem viděl, jak mu pracuje mozek. Pak usoudil, že si zřejmě bude muset udělat ostudu a zeptat se. „Mohl bych vědět, kde se ten váš stát nachází?“

„Tady nedaleko. Je to malý ostrov v oceánu.“

„Aha,“ zřejmě jej to potěšilo. „V tom případě chápu. Ty šelmy pocházejí zřejmě z místních zdrojů, že ano?“

„Tak nějak.“

„Výborně. Mohl bych dostat lodní knihu?“

Diana, aniž by řekla srozumitelného slova, se otočila na Tannarra a řekla: „Přines lodní knihu! Víš, která to je?“

Tannarr se vymrštil jako ocelové péro. Browne sebou škubl, ale leopard ho nevšímavě minul a běžel přes můstek do kapitánské kajuty. Vmžiku se vrátil a v zubech nesl lodní knihu. Posadil se způsobně před Brownem s oháňkou obtočenou kolem předních tlapek a zíral na lodivoda velmi pozorně, zvědav co udělá.

Lodivod chvíli hleděl na šelmu s vytřeštěnýma očima. Potom se zeptal: „Tedy... mohu si dovolit mu tu knihu vzít?“

„Samozřejmě. Proto vám ji přece přinesl.“

Lodivod vzal knihu do ruky, Tannarr ji pustil, ale zůstal stát opodál ve střehu. Browne prohlédl knihu velmi zběžně, jak bylo jeho povinností, pokývl hlavou a podával ji Dianě. „Děkuji. Můžete si ji zase vzít.“

Diana nepostřehnutelně zavrčela. Tannarr chňapl po lodní knize, jemně ji vyškubl Brownovi z ruky a seběhl s ní zase dolů z můstku. Lodivod jej sledoval vyjevenýma očima.

„Tedy, nemohu se zdržet slov obdivu nad výcvikem vaší šelmy. V životě jsem neviděl, aby leopard poslouchal člověka jen tak, na lehké zavrčení nebo pár slov. Mohu vás ujistit, že budete-li chtít prodat takto vycvičené zvíře v nějakém cirkuse, zcela jistě uděláte dobrý obchod.“

Diana vyprskla smíchy a lodivod se na ni otočil.

„Nesmějte se, pane,“ řekl trochu pohoršeně nad mládím toho důstojníčka, „mluvím naprosto vážně!“

„Promiňte,“ řekla Diana, „ale nemíníme naše kočky prodávat. Patří nám a jsou tady jako naši hosté a přátelé.“

Browne se trochu zamračil a ostře si Dianu prohlédl. „Máte divné názory, mladíku!“

„Echm... dovolte, abych představil,“ zasáhl jsem, než se Diana rozchechtá ještě víc. „Diana, hraběnka z Guyrlayowu – moje žena.“

Browne si prohlédl Dianu ještě jednou od hlavy k patě. Diana mu s gestem královny podala ručku k políbení a Browne byl natolik zmaten, že se vskutku sklonil a políbil ji.

„Odpusťte, madam... Abych tak řekl, nepovšiml jsem si. Odpusťte mi prosím všichni. Jsem situací na lodi poněkud konsternován, ale ujišťuji vás, že vina za všechny nevhodné projevy, kterých jsem se dopustil, spočívá v plné míře na mé osobě. Promiňte, prosím!“

A otočil se k Tobymu, prohlížeje si jej, jako by si nebyl naprosto jist, co se vyklube z tohoto důstojníka.

„Já jsem první důstojník. Že bysme teda vpluli do přístavu?“

„Ovšem. Prosím, ale domnívám se, že na to by bylo vhodné rozvinout nějaké plachty.“ rozhlédl se po palubě a potřásl hlavou. „Promiňte, zdá se mi, že na velikost lodi máte dosti málo mužstva. Ne, že by mi do toho něco bylo, ale nejsem si jist, zda to tihle zvládnou sami...“

„Budou muset,“ zavrčel jsem. „Toby, dej rozkazy!“

Toby poslal námořníky k plachtám. Černoch Joe, který držel v současné chvíli kormidlo, jim však chyběl a Diana, aniž si jako obvykle rozmyslela, co povídá, poručila: „Joe, jdi jim pomoct; Aflargeo to vezme za tebe!“

Tygr udělal dva skoky ke kormidlu a když Joe poodstoupil, postavil se na zadní a nalehl na kormidlo, svíraje je v tlapách. Browne udělal rychle krok zpět a čelist mu poklesla.

„Kapitáne!“ vykřikl. „Nevidíte, co to zvíře dělá?“

„To je v pořádku,“ řekl pan Millard. „Dvě čárky doleva...“

A zděšený Browne s úžasem pozoroval, jak tygr natáčí kormidlo podle kapitánova přání.

„Nezlobte se, madam, ale co je moc, to je už příliš! Nenamítám nic proti zvláštním zvyklostem na této lodi, které trpíte, ale rozhodně odmítám velet zvířeti při řízení lodi! Buď ten tygr a všechny ostatní šelmy okamžitě opustí kapitánský můstek, nebo budu nucen odmítnout vám svoje služby!“

„Klid, Browne,“ řekl jsem. „Nepředpokládal jsem, že máte tak slabé nervy. Vím, co dělám, nemyslíte? Tygr dokáže řídit loď tak dobře jako vy a já se s vámi vsadím, že dovede loď dle vašich pokynů do přístavu.“

Browne zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. „Pane hrabě, i kdybyste byl čaroděj, tohle nedokážete! Žádné zvíře neumí řídit loď!“

„Až na šelmy, které jsou na palubě této lodi.“

Browne byl Angličan. „Říkal jste, že se vsadíte, hrabě!“

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl zlatou guineu. „Bude-li muset kterýkoliv člověk sáhnout na kormidlo do chvíle, než spustíme kotvu, dám vám dvacet takových.“

„Hrabě Guyrlayowe,“ řekl Browne, přemáhaje strach a nechuť vůči Aflargeovi, který nás zamyšleně pozoroval, „když to váš tygr dokáže, zajistím vám pozvánku na zítřejší guvernérův ples. To je věc, která se podařila doposud jen málo cizincům. Přijímáte?“

Zasmál jsem se na Dianu: „Chceš si zatančit, miláčku?“

„Ale ano, moc ráda!“

„Tak souhlasím, Browne!“

Podali jsme si pravice; pak všichni lidé odstoupili od kormidla dostatečně daleko a Browne se postavil vedle tygra.

„Rozumíš, co říkám, zvíře?“ otázal se, tváře se trochu nejistě; a vzápětí sebou škubl, když Aflargeo řekl: „Yes, sir...“

Browne se otočil. „Kdo to řekl? Přece mi nechcete ještě tvrdit, že ten tygr dovede i srozumitelně mluvit?“

„Samozřejmě,“ řekla Diana. „Aflargeo, zazpívej tomu pánovi Rule, Britannia! A s citem!“

Tygr se podíval nerozhodně na mne, ale zavrtěl jsem hlavou.

„Dovede říct kratší věty. To přece není nic tak zvláštního. Neslyšel jste o pokusech profesora Younga z Oxford University?“

Asi neslyšel. Taky bych se divil, ani já ne.

Browne jen potřásal hlavou: „Dobře, ať tedy mluví, jak chce. Kormidelníku, tři čárky napravo a pevně držet!“

Sledoval, jak tygrovy tlapy přesně otáčejí kormidlem.

„Skasat horní plachty,“ řekl. „Budeme manévrovat hlavními...“

„Předtím jste říkal, že chcete plachty napnout!“ připomněl jsem.

„To jsem ještě nevěděl, že bude kormidlovat tygr. Takhle to bude trvat déle, ale bude to bezpečnější.“

Opřel jsem se o zábradlí a sledoval ho. Aflargeo se choval klidně, ležel na kormidle a natáčel je, jak si Browne přál.

„Hele,“ strčila do mě Diana. „Podívej, jak hloupě koukají!“

Okolo nás právě plul nějaký parníček, zřejmě pobřežní; na horní palubě nechali nějací Angličané zábavy a sledovali náš clipper s podivnými šelmami na můstku.

Provoz se zvýšil, zřejmě jsme se dostávali do přístavu. Občas jsme se museli zblízka vyhýbat jiným lodím, ale byly většinou menší, tak ochotně uhýbaly z cesty. Browne sledoval stále jedním okem trasu a druhým kormidelníka, zřejmě mu zcela nedůvěřoval.

Nikdo z nás si nevšiml, že za parníčkem, chrlícím hustý černý kouř z křivého komínku, který nás právě míjel, pluje ještě jedna loď. Teprve když se objevila přímo před námi, spatřili jsme ji. Byla to uhelná loď, nízká, těžká a neforemná, s minimální manévrovací schopností. Plula proti nám tak, že se s námi měla za několik okamžiků srazit.

Browne zaklel. „Pozor!“ zařval. „Kormidlo...“

Ale než stačil něco říct, strhl Aflargeo kormidlo o několik čárek. Loď zapraštěla a nahnula se na bok, natočila se však a vyhnula se uhelné lodi tak těsně, že jsme se málem třeli o bok.

„Pitomče!“ zařval jsem na velitele. „Idiote, blbče, hovado, suchozemská příšero – nevidíš, co na tebe pluje?“

Kormidelník uhelné lodi, starý domorodec v roztrhaných gatích, stál u kormidla s otevřenými ústy a vyjeveně zíral na naši loď. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že unikl smrtelnému nebezpečí.

Browne těžce dýchal, vytáhl z kapsy rozměrný bílý kapesník a otíral si jím pot z čela.

„Zatraceně! Proboha, hrabě, ten váš tygr zpozoroval sám nebezpečí a otočil kormidlem! To... to je zázrak! Nebýt jeho, mohla nás ta zatracená kocábka potopit!“

Aflargeo se klidně opíral o kormidlo a pozoroval bedlivě ruch v přístavu. Obrátil po mně na chvíli oči, když jsem přistoupil blíž k němu, ale hned se zas věnoval provozu.

„Poslyšte, hrabě,“ řekl Browne, „vy jste zaklel do těch šelem živého ďábla! Jinak není možné, aby tygr chápal, co se stane, když se lodě srazí. Viděl jsem cvičenou opici, dělala všechno možné, ale nechápala smysl toho všeho. Váš tygr chápe stejně dobře jako člověk.“

„Ano. Přesně to jsem měl na mysli.“

Browne dál sledoval, jak Aflargeo vede loď. Potom pohlédl na Ao Harrapa, který bedlivě sledoval tygrovu práci.

„Kdyby to vzal ten...“ zarazil se a prohlédl si jaguára pozorněji. Nedokončil větu, přistoupil k němu a řekl: „Ale poslyšte, tohle zvíře přece není leopard! Nepokládám se za znalce, ale to spíš vypadá na... Mohu mu prohlédnout srst?“

„Můžete ho klidně i pohladit. Nic vám neudělá.“

Browne přistoupil blíž a podíval se Ao Harrapovi do očí. Ten se smál, ale toho si Angličan nemohl všimnout. Přejel prsty po jeho kožešině, pak se otočil a řekl: „Tohle je přece jaguár, pane!“

Než kdokoliv z nás mohl odpovědět, odvětil Ao Harrap: „Ano, pane. To je skutečně jaguár.“

Browne až uskočil před jeho hlasem. Chápal jsem ho, taky já cítil něco podobného, když jsem poprvé slyšel angličtinu knížete Griissirna.

„Klid, Browne. Nemáte chuť na skleničku dobré whisky?“

Brownovi škublo ve tváři. Přistoupil blíž ke mně. „Hrabě Guyrlayowe, za několik okamžiků budeme v přístavu. Ale než vystoupíte na břeh, musíte mi dát odpověď na některé otázky. Musíte – rozumíte?“

„Ano, pane, rozumím.“ řekl jsem klidně.

„Odkud přicházíte? Jaké jste národnosti, kde máte své sídlo, odkud je vaše posádka, odkud jsou vaše šelmy? Na této lodi je tolik záhad, že si nejsem jist, smíte-li vůbec na pevninu.“

„Jsem občan Arminského státu. Přicházím z ostrova Arminu, kde mám i svoje sídlo. Má posádka pochází z různých zemí světa; a šelmy jsou obyvateli ostrova. Stačí?“

„Ne. Mluvíte dokonale anglicky a slyšel jsem, že stejně dobře mluvíte i francouzsky, ale v obou řečech je patrný cizí přízvuk. Máte černé vlasy a vousy, tmavou tvář. Jaké jste tedy národnosti? Jste vůbec běloch, pane?“

„Byl jsem. A nemohu vám prozradit, která země mne zrodila. Teď jsem Armin, to vám musí stačit.“

Pozoroval mne vážně a trochu zaraženě. „Ty vaše oči... Dobrá, hrabě, mám už jenom jednu otázku, poslední: Jste člověk jako my, nebo... něco jiného?“

Zasmál jsem se a Browne se zamračil. Proto jsem řekl pomalu a s důrazem hodným takového prohlášení: „Jsem člověk z masa a kostí, jako všichni ostatní. A nemám žádnou nadpřirozenou moc, myslíte-li na něco takového.“

Browne se nuceně zasmál. „Věřím vám. Doufám, že vám to uvěří i domorodci a přístavní úředníci Jejího Veličenstva.“

„Taky doufám. Ale teď už byste mohl dávat rozkazy k přistání. Támhle je molo, nemýlím-li se...“

Browne začal dávat příkazy, Aflargeo trpělivě točil kormidlem podle jeho přání a čumilové z řad námořníků, kteří se potloukali po přístavu, vyjeveně zírali na jeho práci.

Konečně jsme spustili kotvy – a Browne si oddechl. „V životě jsem neviděl nic takového. Bylo mi velikou ctí, hrabě; děkuji vám za spolupráci, kapitáne!“

„Nezapomněl jste na guvernérův ples?“ zeptala se Diana mile.

„Samozřejmě že ne, paní hraběnko,“ uklonil se zdvořile, „dovolím si zaslat pozvánky během dnešního odpoledne...“

„Ráda se tam s vámi setkám.“ řekla Diana ještě příjemněji a znovu mu poskytla možnost políbit jí ručku. Učinil tak, i když musel cítit, jak je Dianina ruka zhrublá a zdrsnělá prací.

Sotva Browne opustil loď, dostavili se na ni přístavní úředníci. Ale než se tak stalo, zahnal jsem nekompromisně šelmy do kajuty a zakázal jim vylézt, dokud nebudou lidé pryč.

„Jak to?“ ptal se Aflargeo rozmrzele. „Vždyť jsme neudělali žádnou ostudu! A mohl jsi mi říct hned, že na nás pojede ta stará kraksna. Málem jsem si jí nevšiml.“

„Nevěděl jsem o ní, dokud se neobjevila. Byla to chyba její posádky, ne naše.“

„Ach tak! A já myslel, že to zařídil ten lodivod, aby mi zpestřil kormidlování!“

„Pane Bože!“ řekl jsem a šel pomoci kapitánovi při vyjednávání s úředníky o poplatek za používání přístavu. Chovali se k nám mnohem uctivěji než k zástupcům obchodní lodi, zvláště když jsem se objevil já. Asi v té uniformě vypadám impozantně. Skoncovali jednání co nejrychleji a opustili loď.

„Sláva bohu,“ řekl kapitán. „Poslyš, Charry, s dalšími úředníky si budeš jednat sám. Konečně, ty jsi majitel lodi.“

„Ale vy jste kapitán. Máte právo s nimi jednat.“

„Na takový právo se ti... Charry, jestli mi chceš udělat radost, zbav mě kapitánování na Griissirnovi. Není to pro mne, chtěl bych nějakou menší, rozumnou obchodní loď. Tenhle kolos je na mne trochu moc, měj soucit se starým člověkem!“

„Dobrá, pane Millarde. A co s Griissirnem, kdo bude kapitánem?“

„No přece ty, kluku hloupá! Copak je tady někdo jinej, kdo by dokázal vést takovou loď?“

„Tak dobře,“ smál jsem se. „Ale zatím, než doplujeme domů, ji musíte vést vy. Potom si přejdete na tu druhou.“

Diana se zabývala obtížnou otázkou, vlastní každé ženě: řešila veledůležitý problém, co na sebe.

„Nedělej hlouposti,“ požádal jsem ji. „Copak se ti nezdá být dost dobrá ta tvoje uniforma?“

„Ale vypadám v ní jako kluk! Viděls, jak se tvářil ten lodivod.“

„O to ti snad šlo, ne?“

„No ovšem! Ale to neznamená, že nemůžu občas chtít vypadat jako holka. To jistě uznáš.“

„Jo. Uznám. Tak co si teda vezmeš?“

„Samozřejmě si nechám uniformu. Cos myslel?“

„Tak proč teda hledáš něco jinýho?“

Podívala se na mne a její modré oči se zalily slzami. „Ty jsi muž, Charry. Ty nedovedeš pochopit ženskou duši!“ a jevila podezřelou tendenci se rozplakat.

„Aha. Tak já se stydím.“

„Styď – ale teď ne. Teď půjdeme do města.“

„S radostí. Konečně ses rozhodla!“

„Vem si s sebou pro jistotu víc peněz. Doprovázíš dámu, pamatuj si. Kdybys jí sem tam koupil maličký dárek, byla by na tebe hrozně milá. Nehledě k tomu, že tvá malá Diana nemá vůbec nic!“

„Podívej,“ ukázal jsem jí náprsní tašku plnou bankovek. „Bude ti to stačit?“

„Jú, tolik peněz!“ vyjekla. „Prosím tě, jak můžeš být tak marnotratnej a chtít to všecko utratit? Není možný, abys je bral s sebou. Okamžitě je nech doma, co kdyby tě někdo chtěl okrást?“

„Diano! Když mě někdo bude chtít okrást, zakroutím mu krkem! A když budu chtít ty peníze utratit, tak je utratím! A jestli mě budeš rozčilovat...“

Zvedl jsem ruku a Diana pomalu ustupovala do kouta. Zřejmě odhadla, že to přehání.

Zarazil jsem se, přejel si rukou po tváři, jako bych odháněl mouchu a vzal si čepici. „Tak jdem!“

Přitočila se ke mně, natáhla se a dala mi pusu na ucho: „Stejně bych ráda věděla, jestli mě ještě někdy praštíš. Už párkrát jsi na to vypadal. A stejně tě jednou vytočím...“

Neřekl jsem na to nic a vylezl na palubu. Šla za mnou a mlčela. Což byl zázrak.

Na palubě zuřila prudká hádka mezi Aflargeem a Tannarrem, samozřejmě o čest nás doprovázet do města. Opodál seděl majestátně kníže Ao Harrap, v zubech držel obojek z vodítkem a tvářil se, jako by se samo sebou rozumělo, že půjde on.

Když jsme se objevili, tygr i leopard se k nám vrhli a přesvědčovali nás obvyklým způsobem o tom, že je třeba, aby...

„Diano,“ řekl jsem. „Ty máš ráda potíže a hádky. Rozhodni to!“

Diana se rozhlédla po přístavu. „Pokud můj chabý rozum stačí, myslím, že je úplně jedno, povedeme-li si s sebou jednu šelmu nebo tři.“

„Ach... ty je chceš vzít všechny?“

„Já vezmu na vodítko Tannarra. Ty si vem Aflargea. Kníže Ao Harrap je svéprávnej, ten půjde sám.“

„Skvělá myšlenka, má paní!“ řekl Ao Harrap hrdě. „Samozřejmě se budu snažit, abych vám byl dobrým průvodcem...“

„Cože, ty se tu vyznáš?“

„Snad se ještě pamatuju. Ale bylo to v noci a byl jsem hodně malý. Kdybych náhodou zabloudil, zeptám se na cestu. Snad někdo bude umět anglicky nebo čínsky.“

S tímto hrdým úmyslem jsme sestoupili na molo a vydali se ven z přístavu. Parta nakladačů, která se lopotila u sousední lodi, začala pokřikovat, když se šelmy objevily v dohledu, a její méně stateční členové se snažili zmizet, kam se dalo. Ale Ao Harrap, kráčející v čele, si jich ani očkem nevšiml a hrdě se nesl okolo jejich vyděšených tváří.

V přístavu vládl čilý ruch. Přestože se lodníci obvykle musí prodírat šumícím a kypícím hejnem lidí, z nichž každý má neodkladnou práci právě jim v cestě, šli jsme klidně a bez zábran širokou ulicí, kterou před námi lidé tvořili. Ao Harrap soudil, že to je na naši počest. Za bednami na nás vyhlížely tváře všech barev a nejrůznějšího vzhledu, ale všechny bez výjimky jevily strach a hrůzu.

Přístav byl oddělen od ostatního prostoru asi dvoumetrovým plotem ze železných tyčí, nahoře opatřených ostrými bodci. Za mříží se tlačili podomní obchodníci, prodavači suvenýrů, lahůdek, vody a nejrůznější veteše, tlumočníci, zprostředkovatelé, rikšové, žebráci a zloději. Před plotem důstojně přecházel domorodý policista, nastrojený do pestré uniformy a klobouku s chocholem, leč bosý a vyzbrojený dlouhou bambusovou holí. Když spatřil trojici našich koček, zařval jako když ho na nože bere, otočil se a prchal, jen se za ním prášilo. Pestrý dav za branou to kvitoval smíchem a řevem, ale vzápětí začali ti nejbližší kvapně couvat od mříže a pokřikovat na nás nějaké kletby.

Bránu hlídalo hned několik policajtů s pádnými holemi, kteří dávali pozor, aby se žádná z podezřelých existencí nedostala do prostoru přístavu. Když jsme se objevili my, rázem ztratili zájem o hlídání a rozutekli se. Přesto však pobudové nevnikli dovnitř, naopak rozprchli se v dojemné shodě se strážci. Jenom dva či tři hbitě vylezli po mříži nahoru a tam se klepali jako velké opelichané opice.

„Obávám se, že naše procházka po městě nebude prosta obtíží,“ konstatoval jsem. „Všechno před námi prchá!“

„Nevadí,“ smála se Diana. „Mě to baví!“

„Ono přestane, až nám někdo dá pokutu!“

„Schválně chci vidět, kdo si troufne.“

Povzdychl jsem si a rozhlédl se kolem. Bylo tam liduprázdno.

„Přece nepůjdem pěšky,“ řekla Diana. „Vezmeme si rikšu!“

„Všichni rikšové bohužel utekli. Nedá se nic dělat, budeme muset po svých.“

„Podívej, tam stojí pár rikš! Třeba tam bude i nějaká obsluha!“

Barmská rikša je vlastně obyčejný dvoukolový vozík se dvěma ojemi, spojenými řemenem či provazem. Ve vozíku je polstrované nebo tvrdé sedátko pro dvě osoby, vzadu místo pro kufr. Pohon obstarává muž, jemuž se také říká rikša. Ten se zapřáhne mezi ty dvě oje a táhne zákaznictvo stejnoměrným klusem, seč mu síly stačí. Není to nejlehčí způsob obživy, ale v místních podmínkách je majitel rikši docela zámožný člověk. Takže, ty vozíky sice u zdi stály, leč jejich řidiči a majitelé byli ti tam.

„Támhle jeden spí, pod tou krajní!“ upozornila Diana.

Skutečně tam ležel jakýsi muž. Ale v té chvíli se probudil, vyskočil na nohy a dal se na útěk.

„Aflargeo, chyť ho! Ale opatrně, neubližuj mu!“ křikla Diana.

Tygr vystartoval na první slovo a než dořekla, už byl na polovině cesty. Ať muž utíkal jakkoliv rychle, tygr ho v několika vteřinách dohonil a protože nevěděl, jak jemněji jej zadržet, předběhl ho a vběhl mu pod nohy. Rikša zakopl a svalil se na zem, Aflargeo ho chytil za kotník a rozpačitě sledoval, jak se ubožák na zemi mrská a snaží se uprchnout.

Rozběhl jsem se k nim a postavil nešťastníka na nohy. Aflargeo taktně poodstoupil. Jakmile mne muž spatřil, padl na zem a počal mi líbat nohy. „Milost, pane! Nedávej mne sežrat svému sluhovi, ničím jsem se neprovinil! Jsem chudák, mám dvě ženy a jedenáct dětí a ty všechny musím živit! Ach, moji ubozí sirotci...“

„Neblázni a mlč! Nepotřebuju tvoje nářky, ale tvoji rikšu. A dobře si vyděláš, co ty na to?“

Zvedl hlavu a pomalu vstával. „Co ode mne žádá nejmilostivější z pánů?“ Pořád mi ještě nevěřil a bázlivě pošilhával po tygrovi, který se však tvářil přívětivě.

„Budeš nás vozit po městě, kam budeme potřebovat.“

„S největší radostí, vznešený pane!“ ujišťoval, ale jeho oči hovořily o pravém opaku. Byl by mnohem raději, kdybychom se všichni v tu ránu propadli do horoucích pekel.

„Takže, já a moje žena pojedeme v rikše a naše šelmy budou běžet vedle tebe...“

„Ano, pane, jistě. A neublíží mi ty kočky?“

„Dokud budeš poslouchat, tak ne. Trestají jenom ty, kdo se proviní proti mým rozkazům.“

Vzal to na vědomí, přitáhl svoji rikšu a my vlezli dovnitř. Po jedné straně se postavil Aflargeo, po druhé Tannarr, Ao Harrap běžel před rikšou. V tomto složení jsme vyrazili do města.

Opět se před námi všechno rozestupovalo. Lidé prchali do všech stran, jenom parta uličnických kluků, kteří zřejmě pochopili, že od našich šelem jim nehrozí nebezpečí, se seběhla a sledovala nás s velikým potěšením a pokřikem v bezpečné vzdálenosti. Rangún je veliké město, jeho ulice jsou široké, leč přecpané. V době naší návštěvy byly nebývale prostorné a v menších uličkách lidé lezli i po zdech, jak chtěli uniknout.

Hlavní třída Rangúnu se jmenuje Kings Road a je to jediné místo, kde jsou obchody v evropském stylu. Když jsme na ni vyjeli, zastavil se rázem veškerý provoz a všechno šlo stranou. Běloši, tu a tam přecházející či postávající, udiveně zírali na naši skupinu, domorodci většinou prchali. Dopravní strážník, tentokrát bílé rasy a v modrobílé uniformě, vytáhl bleskurychle pistoli, ale rozmyslel si to a zas ji zastrčil, když viděl, že šelmy na nikoho neútočí. Přesto se ovšem rozhodl osvědčit důstojnost svého úřadu – vstoupil nám do cesty a vztáhl ruku.

Náš rikša zastavil, Ao Harrap doběhl ke strážníkovi, tam se zastavil a pozoroval pána upřeným pohledem, pod nímž se bedlivému strážci pořádku začala třást kolena.

„Co si přejete?“ ptal jsem se zdvořile.

„Dovolím si položit vám jednu otázku, pane. Co se to děje?“

„Jak vidíte, projíždím se po městě. Je to velmi krásné město a žijí v něm příjemní obyvatelé.“

„Ach ano, zajisté... Ovšem, s laskavým dovolením, není to poněkud... zvláštní, brát si s sebou na projížďku tyhle... jistě velmi dobře vychované a roztomilé, nicméně přesto... šelmy?“

„Divné? Inu, jak kde, pane. V mé vlasti na tom nic divného není. Tam s námi chodí všude.“

„Pán je cizinec?“

„Ano. Pocházím z jednoho nedalekého ostrova. Jmenuje se Armin, jistě jste už o něm slyšel.“

Zcela jistě neslyšel, ale pokýval hlavou. „Zajisté, pane. Je jistě velmi příjemné projíždět se ve společnosti domácích miláčků, ovšem nezvyklé. Ve zdejších lidech to vyvolává... znepokojení.“

„To mne mrzí. Jak by se tomu dalo odpomoci?“

Strážník se podrbal za uchem. „Hm... snad... osmělil bych se navrhnout... drožku. Mělo by to tu výhodu, že by si... kočičky šetřily svoje roztomilé tlapky. A nebylo by na ně tak moc vidět.“

„Skvělý nápad, strážníku. Tak dobře, sežeňte tedy drožku!“

„Já, pane?“ podivil se. Pak ale usoudil, že bude lepší vyhovět a rozhlédl se. Zakýval na domorodého kluka, který nás bystře pozoroval zpoza rohu a něco na něj vykřikl v místní řeči. Kluk vyrazil a viděli jsme, jak si to mete pryč.

„Poslyšte,“ řekla Diana. „Támhleto je guvernérův palác, ne?“

„Ano, prosím. Tam sídlí pan místokrál Jejího Veličenstva.“

„Ten zítřejší ples se bude konat tam?“

„Ano – samozřejmě.“

„Děkuji. Dělala jsem si starosti, jak to najdem...“

Obdiv a úcta toho muže k nám značně stouply. Už byl asi rád, že se k nám chová úslužně a s vybranou zdvořilostí.

V té chvíli vyjel z boční ulice lehký kočárek maximálně pro šest lidí, tažený dvěma koňmi. Vedle domorodého kočího majestátně trůnil kluk, který drožku sehnal. Kočí se tvářil velmi vyjeveně, ale kluk to bral jako legraci. Jen zastavili, seskočil a rychle sklopil schůdky.

„Račte nastoupit, pánové!“ vyzval jsem šelmy. Aflargeo udělal dva skoky a už byl v kočáře, za ním se hnali druzí dva s úmyslem obsadit lavičky. To se ovšem nelíbilo koním, kteří už při spatření šelem jevili patřičný strach. Teď divoce ržáli a snažili se vzpínat, než však mohli svoje pocity dát patřičně najevo, přiskočil jsem a chytil je za ohlávky.

„Hej, chlape, drž si pořádně ty herky! Copak se musí hned plašit?“

Počkal jsem, až si nastoupí i Diana a teprve potom je pustil. Asi se už trochu uklidnili, neboť dávali najevo nespokojenost jen hlučným řehtáním.

Rikšovi jsem hodil zlaťák. Otevřel ústa údivem a padl na tvář do prachu. Asi mne považoval za přestrojeného maharádžu.

„Děkuji vám, pane,“ řekl jsem strážníkovi. „Jste velmi laskav; neurazíte-li se...“ vtiskl jsem mu do dlaně podobný zlaťák. Vůbec ho nenapadlo se urazit.

Kluk, co přivedl drožkáře, koukal velmi toužebně. Tak jsem dal jednu takovou minci i jemu a on ji začal radostně prohlížet. Drožkář švihl do koní, kluk vyskočil na stupátko a počal o překot prosit: „Ó pane, vznešený, dobrý, laskavý, milostivý pane – vemte si mě za sluhu! Budu vám sloužit oddaně a věrně, udělám vše, co si budete přát, třeba i život za vás položím...“

Diana se rozesmála. „Co bysme s tebou dělali?“

„To je jedno, urozená paní! Budu líbat zem, po které chodíte! Jste tak krásná a vznešená, jako kdyby sama nebeská apsara sestoupila na zem! Ach, vy jste jistě novým vtělením vznešené a svaté Síty Deví, pro kterou božský hrdina Ráma překonal mořskou pláň a postavil most na ostrov Lanku, aby ji vysvobodil ze spárů démona Rávany...“

Tohle všechno říkal docela srozumitelnou angličtinou a ještě se u toho všelijak šklebil – ale co nejhoršího, pořád ještě visel na stupátku jedoucího kočáru, ani uvnitř ani venku. Šlo mu o krk.

„Ty budeš nejspíš opičák Hanuman,“ odhadla ho Diana. „Tak jo, vezmeme tě. Budeš kartáčovat tygry a čistit jim zuby, co říkáš?“

Tedy, hrklo v něm pěkně. Aflargeovu hlavu měl zrovna před obličejem. Rozpačitě, leč přesto kývl.

„Vlez si dovnitř! Opravdu by ses nebál?“

Zahýbal obočím, zakroutil krkem a pokrčil rameny, to ještě ve visu. Pak se jako lasice přehoupl do drožky a konečně přestal být v nebezpečí života.

„Tak ukaž, jestli si troufneš pohladit tygra!“

Chlapec okamžitě položil svou špinavou ručku na Aflargeovu hlavu.

„A teď mu vlož ruku mezi zuby!“

Aflargeo poslušně rozevřel strašlivou tlamu. Chlapec se dotkl dlaněmi čela a zadrmolil nějakou modlitbu, pak ale odhodlaně vsunul ruku mezi tesáky. Zřejmě si už dopředu myslel, že mu tygr ruku schlamstne k snídani, ale projevit strach nechtěl. Když se mu nic nestalo, úlevně se usmál. Aflargeo mu něžně olízl obličej, to taky vydržel bez bázně.

„Jsi statečný,“ ocenil jsem to. „Vypadá to, že statečnější než ostatní lidé v tomhle městě.“

„Jsem si vědom, pane, že můj život a vše, co se se mnou stane, je v rukou Nejvyššího. Pokud jsem předurčen, abych zemřel v zubech tygra, pak se to zcela jistě stane, i kdybych se bránil. A pokud je určeno něco jiného, tak k tomu jistě nedojde, ačkoliv se nijak nebráním.“ A skutečně nebránil, teď hladil Ao Harrapa.

„Ty jseš nějak moc vzdělanej,“ vzkypělo podezření v Dianě. „Nevypadáš na žebráka ani na zlodějíčka! Jak ti říkají?“

„Šankar, paní.“

„Cože, Šankar? To je přece jedno z jmen Šivy, víš to?“

„Ano, paní. Víc mne překvapuje, že to víš ty.“

„Chlapče, já jsem dcera archeologa a největšího odborníka na starověké civilizace, kterýho jsem kdy viděla, tak...“

„Já nevím, čí jsem syn. Moje matka už dávno zemřela. Neznám svou rodinu.“

„U koho tedy žiješ?“

Chlapec se zasmušil a ztratil na chvíli svou řečnost. Diana naléhala, tak blýskl očima po mně. „Kdybych měl pět takových zlaťáků, jaký jsi mi dal, pane, vykoupil bych se.“

„Od koho?“

„Od Krále Zlodějů.“

Chvíli jsme mysleli, že špatně slyšíme, ale výslech pokračoval. Velmi zajímavě: „Král Zlodějů, to je kdo?“

„Můj pán. Musím pro něj pracovat.“

„Pracovat, to znamená co?“

„Okrádat boháče, paní.“

„I za námi jsi šel, abys nás okradl?“

Sklopil oči, pak váhavě přikývl.

„A všiml si tě strážník. Takže jsi nám sehnal drožku a... co bude dál?“

„Ty rozhodneš, paní. Jsem tvůj sluha...“

„A až odjedeme, budeš zas patřit Králi Zlodějů.“

„Král je mocný muž, paní. Slouží mu mnoho tisíc mužů, žen i dětí. Všichni žebráci a zloději mu musejí dávat desátky. A má mnoho dobrých bojovníků.“

„I podívejme! Dokonce vlastní armádu?“

„Kdybych měl ty peníze, mohl bych se učit taky bojovat. Pak bych se dostal do jeho armády a nemusel lítat po ulicích...“

„Učit se bojovat? Kde?“

„Jsou učitelé, kteří tě naučí. Ale chtějí hodně peněz.“

Neposlouchal jsem jejich povídání, rozhlížel jsem se po městě. Bylo dost exotické a mně se taková města líbí. Taky jsem tady byl poprvé. Až mne upoutala slova:

„No ne, v chrámu? A ve kterém?“

„Chrámů je mnoho, paní. V některých se to učí. Ale jsou ještě jiné, dál v džungli a v horách. Tam učí velmi dobré bojovníky.“

„Tys tam někdy byl?“

„Ne. Ale tady ve městě hodím do chrámů žebrat. A poslouchám, co se povídá. Při přednáškách a tak. Hodně se dozvíš, když dobře posloucháš.“

„Vidím, že jsi čipera. Co už jsi všechno zvládl?“

„Ach, skoro nic. Všichni jsou lepší než já.“

„Kolik je ti let?“

„Nevím. Tak deset nebo patnáct.“

„Trochu velké rozpětí, ne? Hádala bych ti tak čtrnáct...“

„Určitě to bude pravda, paní.“

„Ty neumíš počítat?“

„Umím počítat velice dobře. Taky trochu číst. A malovat písmena.“

„A krást, pochopitelně. Nauč mě to!“

„To asi nepůjde, paní. To nesmím!“

„Protože jsem bílá dáma?“

„Ani ne. Ale tajemství cechu se nesmějí prozrazovat.“

„Tajemství Krále Zlodějů? Už mu přece nepatříš!“

„Až odjedete, tak zase budu.“

Takhle jsme se mohli dohadovat celé dny. Bylo na čase zasáhnout.

„Kde žije ten tvůj král zlodějů?“

„Na předměstí v takovém jednom... no, v jednom domě. Ale...“

„Zaveď nás tam!“

Šankar na mne vyvalil oči zděšeně, Diana nadšeně.

„Jú, to je bezva! Krále zlodějů jsem ještě neviděla!“

„Rozmysli si to, pane! Je to nebezpečné!“

„Pro něho ještě víc. Veď nás tam, nebo tě vyženu!“

Šankar zadal kočímu patřičné instrukce. Neušlo mi, že drožkář se vyděsil, když slyšel, oč jde. Nejspíš taky věděl svoje.

Opustili jsme čtvrť, kde žili bílí přistěhovalci a zbohatlí domorodci. Dostali jsme se mezi přikrčené domky, kde bydleli chudáci, páchlo to tam, pobíhali tu toulaví psi, malá prasátka a spousty dětí. Všichni vychrtlí a špinaví. V dálce oslnivým třpytem zářila vysoká kuželovitá stavba, celá pokrytá zlatem. Bylo to dost daleko odtud a přece na dohled.

„Zlatá pagoda.“ řekl Šankar s úctou. Dokonce trochu zvážněl.

„To je zdejší největší buddhistický chrám,“ poučila mne Diana. „Moc slavný. Jsou tam tisíce mnichů a všichni celé dny zpívají modlitby...“

„Kdybych se někdy dostal z moci Krále Zlodějů, odešel bych do chrámu a stal se mnichem.“ zasnil se Šankar.

„Proč mnichem? Není lepší být obchodníkem nebo pánem na úřadě?“

„To můžu taky. Ale tam v chrámu bych se naučil pořádně číst... mohl bych číst i knihy, paní!“

Diana neřekla nic, ale tvářila se velice záludně. Určitě měla nějaký nápad. Být Králem Zlodějů, probudil bych se hrůzou.

Protože jak nám vysvětlil Šankar, teď ve dne Král Zlodějů spí. Musí, neboť celé noci koná své loupežnické řemeslo. Pochopitelně také přijímá úplatky od podřízených zlodějů, žebráků, podomních obchodníků, podvodníků, hráčů skořápek, kostek i karet, prodavačů opia a jiných výtečníků. Zkrátka, má toho hodně.

Těch chrámů bylo tady v okolí víc. Zrovna jsme okolo jednoho projížděli a slyšeli, jak mniši zpívají a hrají na bubny, maličké ruční činely a nějaké kňučivé píšťaly.

„Sem jsem chodil žebrat o jídlo.“ vysvětlil nám Šankar. „Mniši jsou tady velice laskaví a dají najíst každému, kdo vstoupí...“

„Nám by dali taky?“

Zaváhal. „Kdybych vás tam přivedl já...“ řekl kurážně.

„Príma. Potom nás vezmeš na oběd. Co bude dobrého?“

„To nevím. Ale doba jídla bude až za... tak za tři hodiny.“

„Skvělé. Máme dost času.“

Král Zlodějů bydlel v lepším domě než jiní lidé. Nebyl to palác, ale nebyla to ani chatrč. Dřevěný domek uprostřed zahrady, skoro neviditelný mezi stromy. Před zdobenou branou do zahrady se nudili dva ohromní, poněkud tupí chlapi vyzbrojení kopími a zastávající zřejmě úlohu strážců.

„To jsou jeho stráže. Jsou moc nebezpeční...“

„Uvidíme. Aflargeo, zamňoukej!“

Aflargeo se už delší dobu těšil. Když jeho zvučný hlas upozornil strážce na jeho přítomnost, na chvíli strnuli. Jeden se pokusil napřáhnout proti němu kopí, zato druhý je zahodil a dal se na útěk. Ten první postřehl, co dělá jeho druh, napodobil ho a mazal za ním. Vystoupili jsme z drožky, ale kde už chlapi byli!

„Na mou duši, jde z nich strach!“ kuckala se Diana.

Nezdržoval jsem se; vpadl jsem do zahrady, vykopl dveře a vešel do domu. Ty dveře byly zasouvací a nemusel jsem je vykopávat, kdybych byl věděl, jak se odsunují. Takhle vstoupil dovnitř Ao Harrap, ozval se vřískot ženských a všechno služebnictvo začalo hromadně prchat všemi vhodnými otvory. Šankar nelenil a vedl nás do nejparádnější místnosti. Tam se právě zvedal z rohože čerstvě probuzený stařík, rozčepýřený jako výr a tak uboze vypadající, že bych mu možná dal i almužnu, kdybych nevěděl, co je to za lotra. Očividně nechápal, co se děje.

„Tohle že je Král Zlodějů?“ řekla Diana zklamaně.

Stařík se pokusil uprchnout. Když to nešlo, pátral po příčině a objevil, že ho Tannarrwaghirr drží za kotník, jen stisknout.

„Sedni si, dědku.“ řekl jsem mu. „Podívej, máš dvě možnosti. Buďto se domluvíme po dobrým nebo po zlým, ale stane se to, co chci já. Chápeš to?“

Možná chápal, doposud však nevěřil.

„Šankare, vysvětli mu situaci!“

Co mu Šankar povídal, nemám tušení, ale nejspíš lhal, až se zdi klepaly hrůzou. Šelmy bloudily domem a hledaly, co by pohltily. Služebnictvo, včetně obou hrdinských strážců, se srotilo okolo domu a pokřikovalo. Doufal jsem, že nikoho nenapadne zavolat policajty. Dost zbytečné obavy, zdejší lidé policii nemilovali.

„Překládej, Šankare! Vysoce velevážený Králi Zlodějů, máš dvě možnosti: buďto nás přijmeš jako svoje hosty, dáš nám četné dary a budeš se všude chlubit, že tě navštívili vzácní a významní lidé, to je ta dobrá možnost. Nebo řekneš někomu, že jsme vpadli do tvé boudy násilím a jsme tvoji nepřátelé, potom přijdou na to, že nejsi tak mocný, jak si mysleli, a zametou s tebou. Pochopil jsi to? Co si vybereš?“

Král Zlodějů uměl anglicky, takže odpověděl sám: „Šťasten je muž, jehož navštěvují vzácní hosté!“

„No tak vidíš. Já jsem maharádža jednoho ostrova, nic ti není po tom, kde. Takových kočiček mám spoustu a některé z nich s oblibou zakusují lidi, kteří dost rychle nechápou, co jim povídám. Ty takový nejsi. Takže, ber laskavě na vědomí, že tenhle kluk jménem Šankar je pod naší ochranou. Měl jsi za něj dostat výkupné, ale nedostaneš nic. Dáváš nám ho právě darem. Jaké ještě dary nám toužíš odevzdat?“

„Nemám tušení, co si moji vzácní hosté přejí...“ zakoktal.

Diana měla velice bystré oči. V rohu objevila malý domácí oltář, na němž kromě Buddhy, nějakých ochranných božstev a různých boddhisattvů stála také bronzová soška jezdce na koni. Ta soška pocházela podle vzhledu z osmého století a byla jedním z nejcennějších předmětů, které Král Zlodějů vlastnil. Čí byla předtím, raději nikdo nevěděl.

„Pěkná věc!“ řekla a vzala ji do ruky.

Král Zlodějů jenom vydechl leknutím.

„Má paní, tato soška, pro tebe zajisté zcela bezvýznamná, představuje Torria-sawu, Pána Hromu a Blesku, který jezdí na větrných koních vysoko nad mraky a trestá svět vadžrou, hromovou zbraní. Možná by nebylo dobře...“

V té chvíli v Dianině hlase zasvištěl mrazivý vítr: „A kdo si myslíš, že jsme my? Ještě jsi nepochopil, kdo poctil svojí návštěvou tvou nehodnou střechu? Koho poslouchají tygři na jediné slovo a kdo má právo dávat rozkazy každému na světě?“

Král Zlodějů zesinal. Neřekl nic, jen šermoval rukama a z hrdla se mu vydralo jakési kuřecí pípání. Pro jistotu poklekl a dotkl se čelem země. Diana zručně balila sošku do kusu hedvábí.

„Z našeho hlediska vypadá situace takhle,“ pokračoval jsem. „Ty jsi tady ve městě určitě velice významná osobnost. To ti neberem, taky tady nehodláme zůstat dlouho. Potřebujeme jenom, abys nikdy nezapomínal na situaci, ve které jsi.“

Král Zlodějů už se nedíval ani na Dianu, ani na mne. Pozoroval Ao Harrapa, který seděl po mém boku, mlčel a choval se vybraně.

„Myslím, že vím, kdo jsi, pane.“ řekl konečně a snažil se, aby jeho řeč zněla srozumitelně. „Slyšel jsem povídat, že jsou podivní démoni, co plují po mořích a...“ zaváhal.

„Nejsou to démoni. Jsou to jaguáři.“

Bylo na něm vidět, že ten rozdíl mu není patrný.

„Já jsem jejich přítel. V současné době... za ně vyjednávám s lidmi. Lidé by asi měli určité problémy, kdyby s nimi jaguáři jednali přímo. Jistě chápeš.“

„Chápu,“ vzdychl. „Dalo se čekat, že jednou to přijde.“

„Tak vidíš. Přišlo to teď.“

„Ano, pane. Rozumím. Kolik si budeš přát?“

„Kolik čeho?“

„Kolik chceš, abys odešel a nechal nás na pokoji.“

„Nevím. Ještě si to rozmyslím. Podle toho, jak se budete chovat. Zatím jsem se neseznámil s místními poměry.“

„Splníme pochopitelně všechny tvoje požadavky. Ale... nemáme dost jasné představy, co ti vadí a co ne. Známe zákony Angličanů, jsou pošetilé a hloupé. Ty ale přece nejsi Angličan.“

„Nejsem, a jejich zákony mne příliš nezajímají.“

„Jaké jsou ty tvoje?“

„Jejich.“ ukázal jsem na Ao Harrapa.

„Slyšel jsem, že... když se jim dá podíl, nechají nás být.“

„Ano, to je pravda.“

„Dobrá, pane. Ještě ses nerozhodl, kolik chceš?“

„Nespěchej.“

Diana sledovala naši diskusi a považovala to ticho za trapné. Takže řekla: „Velmi příznivě by nás naklonilo, kdybys nám mohl sehnat nějaké takovéhle staré věci.“

Král Zlodějů znatelně ožil. „Jistě, má paní. Seženu ti toho... Ovšem bude to velmi obtížné. Ale je to možné!“

„Ale byla bych ráda, kdyby to nebylo kradené!“

„A jak k tomu tedy máme přijít?“

„Nikdy nic nezískáváte poctivě? Třeba to koupíte?“

„No... někdy ano. Ale za ukradené peníze.“

„To už je váš problém.“

Král Zlodějů zřejmě pochopil situaci. Začal jí slibovat a Diana mu naslouchala tak ochotně, že jsem se rozhodl to přerušit:

„Zatím jsme se s tebou přišli jen seznámit, nechceme ti nijak ubližovat. Vezmeme si Šankara a tuhle ozdobu jako tvůj dárek. Co budeme potřebovat dál, ti řekneme. Třeba budeš mít štěstí a budeme k tobě nezaslouženě laskaví...“

Opět se klaněl, opět nás ujišťoval o své oddanosti a sliboval.

„Prozatím tě opustíme,“ řekl jsem mu vlídně. „Děkujeme ti za laskavé přijetí, třeba se ještě někdy stavíme. Zatím si tady žij blaze a šťastně okrádej každýho, kdo se nechá...“

Když jsme odcházeli, vyprovázel nás až před bránu a hluboce se klaněl. Projevovali jsme mu laskavou přízeň, takže všichni jeho podřízení nabyli dojmu, že byl naší návštěvou poctěn.

„Tak, to bychom měli,“ řekla Diana. „Šankare, už nemáš pána, kromě toho nahoře.“

Chlapec si spokojeně vydechl. A já se zeptal:

„Diano, kdo je vlastně ten Torria-sawa, Pán Hromu a Blesku? Když jsi tvrdila, že s ním mám něco společného...“

„Nemám zdání. Vymyslela jsem si to v tu chvíli. Jenže, on asi není znalec božských stvoření.“

A teď bylo na čase, abych naprázdno polkl já.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13