Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ples u guvernéra

Zpět Obsah Dále

Tuhle kapitolu si budu vypravovat sama a sice z toho důvodu, že Charry jednak nemá vůbec žádnej literární styl, a kromě toho si ničeho důležitýho nikdy nevšimne. Jeho schopnosti jsou sice veliké a já je oceňuji, kromě jinýho tím, že jsem si ho vzala, ale to neznamená, že ten člověk může někdy být tak dokonalý jako já. Proto jsem ho přesvědčila, aby to nechal vypravovat mě a tím se konečně stane, že to bude vyprávění objektivní. Protože jak jsem si všimla, od začátku mě pomlouvá a já vůbec nejsem tak zlá a špatná, jak on tvrdí.

A musím začít tím, že Charry toho rána vůbec nebyl k probuzení. To jsem ostatně chápala, ježto přišel ve tři ráno, na ruce měl dlouhý šrám od nože a košili celou od krve. Vyprat to asi nepůjde, budeme ji muset vyhodit. Muži nejsou vůbec opatrní na svý věci. Ale neříká pravdu, že jsem se zlobila; vůbec nic jsem mu neříkala, taky vykládejte něco opilýmu chlapovi ve tři ráno! Jenom jsem mu řekla, že to je konec všeho, co mi udělal a že od týhle chvíle s ním nepromluvím ani slovo. Hned potom jsme šli v klidu spát.

Ráno jsem byla čiperná jako rybička a on se převaloval v posteli a bručel, že musí tak brzo vstávat, i když už bylo devět a potom půl desáté. Jakž takž jsem ho probudila, ale byla jsem k němu pořád laskavá a milá, ne jak on tvrdí, že jsem mu nadávala. Ostatně, co on může vykládat? Usínal ještě při snídani a teprve černá káva ho trochu vzpružila.

A jinak to ani nemohlo být, protože jsem se během rána rozhodla, že na něj budu hodná a laskavá. Totiž, při té snídani mi pomáhal Šankar. No, tedy pomáhal – pletl se a očumoval. A jak jsem při práci diskutovala s kuchyňským nádobím o Charrym a mé životní smůle, zaslechl Šankar taky otázku, za co mě Bůh tak trestá, že mám takovýho chlapa.

„Samozřejmě za tvoje hříchy v minulém životě, má paní.“

Trochu jsem se lekla. „Co ty víš o mejch hříchách v minulým životě?“

„Já nic, paní. Ale Pán Jamarádž, který soudí duše všech živých bytostí po opuštění těla, je dokonale zná. A podle toho, jaké činnosti prováděly ve svém životě, je pro příští život umístí do odpovídajícího těla.“

„Takže, tohle všechno si Charry jednou setsakramentsky odnese?“

„Jistě. Ale ty také, paní. I já a každá živá bytost.“

„Zajímavý, v tom pokračuj. Takže ty říkáš, že on je můj trest za mý hříchy, že jo. Ale já jsem mu snad nic tak hroznýho neudělala!“

„To nikdo nemůže vědět. Třeba jsi mu někdy v minulosti strašlivě ublížila a on se ti za to mstí.“

„Jo! Tak to ještě neví, co udělám příště já jemu!“ Podívala jsem se, jak se na to Šankar tváří a zjistila, že nijak zvlášť. „Ty s tím nesouhlasíš?“

„Je to tvoje svobodná vůle, paní.“

„Neříkej mi paní, říkej mi Diano. A pověz mi, proč se ti nelíbí moje plány na krutou pomstu!“

„Těžko ti dávat rady. Přirozeným jednáním živých bytostí je, že vzájemně ubližují jedna druhé. Budeš-li ty ubližovat jemu, bude ubližovat on tobě, v tomto i v dalších zrozeních.“

„Až do nekonečna?“

„Až do chvíle, kdy se jeden z vás stane akarmí, to jest pozvedne se na tak vysokou duchovní úroveň, že již nebude ubližovat druhým.“

Polkla jsem dvakrát naprázdno. Pak jsem se ovládla. „Dobře. Od teďka k němu budu laskavá. I když si to nezaslouží.“

„Dovolil bych si poznamenat... to není záležitost tvého okamžitého rozhodnutí. To je dlouhodobý proces. Přirozený sklon živých bytostí ubližovat druhým se nedá jen tak překonat.“

„Aha... tak co mám tedy dělat?“

Šankar si povzdechl. „Musíš to nějak vydržet. I s lordem Charrym.“

Pak se nedivte, že jsem na něj byla jako med.

Divím se, že se nestyděl aspoň před těmi kočkami, i když to jsou taky pěkná kvítka, hlavně jeho Aflargeo. Večer s ním nebyla řeč, ležel na palubě a kňučel a když vstal, tak se motal, že se mu málem zapletly packy dohromady. Ale ráno, to se připlazil a moc se lísal a třel a frkal a mručel a že už bude hodnej a nevypije v životě kapku něčeho, v čem bude alkohol. Dala jsem ho manželovi za vzor. Potřebuje to.

Kočky chtěly jet zase s námi do města, tak jsem je vzala, protože Bessie si je moc oblíbila a asi se s náma chtěla někde pochlubit. Charry přece jenom ožil a choval se normálně, i když nevypadal šťastně. V drožce jsem křížovým výslechem zjistila, že se mu moje přítelkyně Bessie ani trochu nelíbí. Nešť, mně se zas nelíbí jeho opilý a rvavý kamarád major Gordon; ať ho nebe chrání dostat se mi někdy do rukou, já bych mu spočítala hříchy z minulýho života!

Bessie mě čekala. Byl s ní Shimmsley a Allan Clarenby a kromě toho namalovaná hubená holka s černými vlasy, tak o dva roky starší než já a o hlavu vyšší. Byla dost hezká a k smrti elegantně postrojená, tak koukám po Charrym, co on na to. Políbil jí ruku, ale to líbá každé ženské, i těm, co nesnáší.

Ta holka se jmenovala Mabel a byla Bessiina neteř. Na tom není nic divnýho, Bessie má obrovský stádo neteří, asi dvacet. Tuhletu vzala s sebou, protože Mabel hrozně toužila nás poznat. No dobře, ať si nás prohlídne v celý kráse. Koček se bála, ale statečně je hladila, aby nevypadala blbá. Aflargeo postřehl v její voňavce něco podobnýho alkoholu a trochu se mračil, ale nevšimla si toho.

„Má milá, teď půjdeme nakupovat nějaký šaty, jak jsem ti slíbila,“ řekla mi Bessie. „Je to veliké štěstí, že máš úplně ideální postavu. Na tebe určitě budou mít šatičky, které ti padnou jako ulité...“

Ta Mabel si zatím prohlížela moji uniformu a moc se jí líbila. Mermomocí chtěla vědět, kde jsem ji vzala, nejradši by mě z ní asi svlíkla.

„Miláčku, musíš se mnou zajet k mé švadleně,“ řekla. „Bessie mi sice říkala, jak je ta uniforma ušitá, ale ta hloupá husa musí všecko vidět na vlastní oči, než něco zpatlá. Se služebnictvem je pořád tolik starostí... ani nevíš, jak jsem z toho celá unavená...“

„Tak je nejlepší si všecko dělat sama. Aspoň nemusíš nikomu dávat vinu.“

Moc se tomu smála, ale nevypadala, že by uměla vzít do ruky jehlu.

Charry se bavil se Shimmsleyem a Clarenbym. Totiž seděli proti sobě v kočáře, zírali jeden na druhého a občas pronesli nějaké to slovo. Charry vyhlížel ospale, Shimmsley naštvaně a Allan jednoznačně hloupě. Ostatně, Allan ožíval jedině, když se na něj s něčím obrátila Mabel. Asi se mu holka líbí. Přeju mu to.

Bessie nás zavezla do jakéhosi velkého obchodu. Šli jsme rovnou do prvního patra, kde byly věci pro lepší lidi, dole jen pro obyčejný plebs. Líbily se mi tam jedny šatičky na všední den, ale to jsem přeci nemohla děvčatům říct! Tam nahoře udělala Bessie takový kravál, že se k nám seběhlo několik domorodých a tři evropští prodavači. Majitel podniku usadil pány do křesel a přinesl jim gin a sodovku. Sedli si ochotně a já se počínala bát, že to můj hodný muž roztočí už od rána.

Když Bessie oznámila tomu hezkému staršímu pánovi, který tu byl šéfem, že chce šaty na mne, moc se divil a hloupě si mě prohlížel. Že by nepoznal, že jsem opravdu děvče? Potom začali ti domorodci snášet všechny možné krásné róby. Byla jsem úplně bez sebe nadšením, s Mabel a Bessií jsme to probíraly a dohadovaly se. Vyzkoušela jsem si asi šestery a ve všech jsem se byla ukázat Charrymu. Jistě jsem se mu líbila, pokaždé otevřel překvapením pusu a musel dostat urychleně napít, aby vůbec popadl dech. Moje mínění, že dneska špatně dopadne, se potvrzovalo.

Teda, my panenky jsme si daly taky po skleničce, to je slušnost, jak nám vysvětlil majitel. Byl by naléval pořád dál, jak jsme vybíraly, ale rozhodla jsem se, že se budu držet zpátky. Do večera je daleko.

Nakonec jsem si přece jenom něco vybrala. Takové božské šaty celé z nádherných krajek a mušelínu, bílé jako sníh a tak nádherné, že mi srdce tlouklo až v krku. Sice byly trošku dražší, ale Charry, když jsem mu to řekla, vůbec neprotestoval a hned zaplatil. Shimmsley měl pitomý dotaz, jestli ten výstřih nebude budit veřejné pohoršení, ale Bessie ho zpacifikovala. Mabel si taky jedny šaty vzala, Bessie ne, protože tvrdila, že je už starší dáma, což jsme jí musely rozmlouvat. Taky jsem si koupila krásné střevíčky, celé bílé, v těch se mi to bude tancovat... pokud Charry vůbec umí tančit, nikdy jsem se ho neptala. Mabel uviděla krásný klobouček s rajčím peřím, ale říkala, že ho nechce, protože už jeden takový má a její poručník by jí velice vynadal. Tak jsem si ho vzala já. Když se na něj dá pořádný bílý závoj, bude se k těm šatům hodit, nebo ne? Charry si taky myslel, že se bude hodit, a zaplatil bez smlouvání a dohadování. Ať Mabel vidí, její Allan se pěkně ošíval, když měl platit.

Potom Mabel napadlo, že se pojedeme vykoupat k moři. No proč ne, sotva jsem horkem stála na nohách. Jenže Mabel si postavila hlavu, že musí mít nové plavky a já si pochopitelně musela taky jedny koupit, tady se jinak nesmí. To už Charry začínal být pěkně rozmrzelý. Kromě toho chlapcům došel gin a tím jim vyschla životní míza. Ovšem vybrat si plavky není jen tak, žádné se mi nelíbily, až ten hodný starý pán přece jen přinesl jedny trochu přijatelné. Říkal: „Madam, jsou sice poněkud frivolní, ale pro tak mladou dívku jako vy, by to snad bylo přípustné...“

Tak jsem je hned koupila. Potom si vybírala plavky ještě Bessie a já zatím přinutila Charryho, aby si taky koupil něco na cachtání. Rozčílil se a začal povídat něco o Arminu, ale vyložila jsem mu, že tady není Armin, tak si ze zlosti koupil plavky červeně pruhované se zelenými kšandami, aby vypadal jako šašek. Nechala jsem ho při tom. Ostatně, děvčatům se Charry moc líbil a Mabel mi ho záviděla.

No a pak jsme jeli, že se ještě stavíme u té Mabeliny švadleny. Shimmsley a Allan se vzdálili, že si zajedou pro koupací obleky. Charry chtěl jít s nimi, ale já vytušila, že by mohli skončit v nějaké hospodě a nikam ho nepustila. Místo toho šel s námi ke švadleně. Musím říct, že to je opravdu hloupá osoba, Mabel měla pravdu. Charry koukal jako u vytržení: Mabel tu měla před dokončením opravdovou uniformu na vojáčka jako od Andersena, červené kalhoty a modrý kabátek s důstojnickou čepicí samý zlato, no já koukala jak zjara. Ještě jsme se s ní dohodly, jak to došít, a zrovna si na to počkaly. Mabel stejně potřebovala trochu zkrátit vlasy, aby vypadala jako opravdický důstojník. Měla sice ten moderní účes, co Charryho tak dráždí, ale vlasy už jí přerostly a bylo potřeba je zarovnat. Stěžovala si, že její kadeřník je strašný nekňuba a nedokáže vlasy skutečně podstatně zkrátit, jak se to dneska nosí. Tak jsem si vypůjčila nůžky a ošmikala ji sama, jak chtěla. Mám takový dojem, že se mi to tak docela nepovedlo, ale rozhodně si nemohla stěžovat, že ji beru málo. Vypadala jako kluk, když má jít na přijímačky do gymnázia. Když ji uviděl Charry, šklebil se, jako kdyby hryzal šťovík.

„Proboha Diano, oni tě zavřou pro úmyslný ublížení na těle! Vždyť ta holka nebude moct vyjít mezi lidi!“

„Prosím tě – co chtěla, to má! A vůbec, to je nejnovější móda, věř mi!“

„Jak chceš. Ale jestli se takhle zohavíš ty, tak tě potrestám právem útrpným! Neopovažuj se mi přijít na oči!“

„Nerozčiluj se pořád! Vidíš přece, že dělám, co můžu.“

Mabel už měla svou uniformu hotovou, tak se do ní převlékla a se svými šaty poslala švadleninu služku domů. Vypadala skutečně jako důstojník a byla na to pyšná. Poslala jsem Charryho, aby někde sehnal jezdecké koně, že pojedeme k moři jako skuteční vojáčci. Trochu se vzpíral, ale zařídit to šel. Naštěstí se vrátil Clarenby a pomohl mu.

Když jsme vycházeli, potkaly jsme před domem jakousi Jane, což je Mabelina přítelkyně. Mabel se k ní hned hnala a ta Jane zůstala jak vyjevená. „No ne, já jsem tě vůbec nepoznala, Mabel! Co to máš proboha na sobě?“

„Jak se ti líbím, má drahá?“ ptala se Mabel pyšně. „Nemyslíš, že vypadám jako opravdovský kluk?“

„No, snad jo... Ale je to příšerný, Mabel! Ty kalhoty... a ty vlasy! Prosím tě, jak můžeš vyjít takhle na ulici?“

Mabel se šťastně usmívala: „Ach bože, ty jsi tak nemožně staromódní, miláčku! Teď tak chodí všechny opravdové dámy! Podívej se přece na paní hraběnku – to je lady Diana, hraběnka z Gyurlayowu, seznamte se! Miss Jane Clistonsová. Paní hraběnka nosí takovou uniformu stále a koukej, jak jí sluší...“

Jane byla trochu na rozpacích a dost na mě koukala. Mabel ji nenechala vydechnout a cupovala ji dál, až z ní chlupy lítaly: „Ovšem má drahá, nevím, jestli by sis to ty mohla dovolit, při tvé postavě!“

Ona sice byla Jane trochu silnější, ale zas tak zlé to nebylo.

„Snad ano – ovšem nevím, jestli by to moji rodiče nepovažovali za příliš... troufalé! Víš, má milá, můj otec je velmi mravný člověk a jeho zásady...“

„Je to staromódní šosák, má milá! Měla by ses už jednou oprostit od jeho dávno přežitých názorů. Dnešní mládí kráčí pevným krokem vpřed a nedá se od nikoho zastavit. Viď, Diano!“

„No, snad máš pravdu,“ řekla Jane. „Kdo ti to šil, Stigginsová?“

„Ano. To víš, miláčku, dalo jí to hrozně práce, nikdy nic takového nedělala. Doufám, že se to nepotrhá, až vsednu na koně.“

„Ty v tom chceš jet na koni? Snad ne dokonce obkročmo?“

Mabel se přezíravě usmála, vzala za otěže jednoho z koní, co Charry přivedl, a vyskočila do sedla. Samozřejmě obkročmo, stejně žádný neměl dámské sedlo. „A jak jinak jezdí mladí gentlemani?“

Jane zůstala už úplně překonaná stát a jenom zírala. Nasedla jsem taky, Mabel radostně zamávala kamarádce svojí čapkou a s křikem: „Doufám, že se večer uvidíme na plese! Nazdar!“ vyrazila dopředu, že málem sletěla s koně. Když jsem odjížděla, všimla jsem si, že Jane sevřela pěsti, zaťala zuby a vletěla do švadlenina domku jako granát do muničáku.

Cesta k mořskému koupališti by nebyla ani tak dlouhá, kdyby byla Mabel nezdravila kdekoho jenom proto, aby si ji všichni prohlédli. Většinou se velice divili a někteří dokonce zděsili či pohoršovali, což Mabel těšilo ze všeho nejvíc a byla úplně šťastná.

Byla jsem zvědavá na to koupaliště, ale to, co jsem spatřila, překonalo veškerá má očekávání. Byl to areál, v němž se nacházela restaurace, pódium pro orchestr, pláž s měkkým pískem, dřevěná promenáda, veranda na slunění, množství kabin a dlouhý kus velmi mělkého moře, asi tak metr hlubokého dvacet metrů od břehu. Byla tam spousta lidí, vesměs z nejlepší společnosti. Oblečení do koupacích obleků málem složitějších a neforemnějších, než jejich normální oděv, na každý pád nepříjemnějších než moje nebo Mabelina uniforma. Nejvíc mi bylo líto malých dětí, jejichž šatičky se napily vodou a ty chudinky se sotva vlekly; když spadly, málem se utopily, naštěstí na většinu dávala pozor domorodá chůva, která byla taky v koupacím obleku, i když by se bez něj klidně obešla.

Shimmsley pro nás všechny sehnal kabiny. S ohledem na veřejnou mravnost jsem nemohla mít společnou kabinu s mužem, i když to je můj manžel, tak jsem si ji vzala s Mabel. Bessie měla vlastní, Allan s Albertem a Charryho nechali raději samotného, ježto vypadal zle a nebezpečně. Tygr, leopard a jaguár zůstali venku před kabinkami a tvářili se krvežíznivě, takže ani ten nejnemravnější chlap by se neodvážil nahlédnout škvírou do míst, kde jsme se převlékaly.

Přestrojily jsme se a vyšly ven. Mabel a Bessie soudily, že mi plavky sluší a že jsem hrozně krásná. Charry se smál a tvrdil, že vypadám jako strašák do máku. On sám vypadal směšně, ale nikdo by se při pohledu na jeho široká ramena neodvážil smát. Shimmsley a Allan vypadali proti němu směšně se svými úzkými plochými hrudníky a vystrčeným břichem. Byla jsem na svého muže opravdu hrdá, protože mu při každém pohybu hrály svaly po celém těle a moje kamarádky koukaly jenom na něj. Ale on si toho nevšímal, spíš se smál mému ustrojení a řekl polohlasně Aflargeovi, aby se nikdy neženil, že manželka znamená pro muže jenom ostudu a dluhy.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se varovně. „Nelíbím se ti snad?“

„Ty ano. Ale ten obal, co máš na sobě, vypadá příšerně.“

„Můj milý, nepleť se laskavě do věcí, kterým nerozumíš. A pojď se radši koupat!“

Šli jsme. On Charry měl pravdu, ty koupačky byly spíš za trest než co jinýho. Vůbec to nebylo potěšení, když se napily vodou a ztěžkly, až jsem se sotva valila. Bessie zůstala radši hned u břehu, kde nebylo vody ani po kolena, tam si sedla do písku a mírně se dala oblévat vodou, ale já trvala na tom, že si zaplavu a Mabel chtěla taky. Tak jsme došly až tak daleko, že nám voda sahala po prsa, tam jsem začala plavat a Mabel trochu taky, ale moc se jí to nedařilo a začala polykat andělíčky. Kdybych ji nevytáhla, tak se utopí. Charry k nám hned pospíšil a nadával, že vším jsou vinny ty koupací obleky. Prohlásil dokonce, že v Arminu plavky na věčné časy zakáže, aby šetřil nervy a zdraví obyvatelstva. Připlaval za námi Aflargeo, Mabel se ho chytila za krk a on ji bezpečně dotáhl na mělčinu.

Zajímavé bylo, že většina lidí na pláži se šelem zděsila. Jen děti se k nim po opadnutí strachu nahrnuly a za chvíli už si v písku hrály, válely se s jaguárem i leopardem a křik a jásot nebral konce. Rodiče se nejdřív zhrozili, ale když jim někdo z Bessiiných známých vyložil, že šelmy jsou krotké a velice milé, trochu se upokojili.

Mabel se zázračně rychle vzpamatovala a honem se snažila dělat, jako že nic, aby si náhodou někdo nemyslel, že se doopravdy topila. Sedla si do písku, oddechovala a snažila se rychle vymyslet něco, čím by přesvědčila okolí o své vitalitě a životní radosti. „Já náhodou plavu skvěle! To dělají ty nemožné plavky, člověk je v nich jako ve vězení!“

„Mluvíš mi z duše. Taky bych je zahodila, kdyby tady nebyla ta banda omezenců...“

Zarazila se. Asi jsem to přehnala.

„Miláčku, to chceš naznačit, že bys byla schopna se koupat nahá?“

„No a co? Jestli sis všimla, jak jsem opálená...?“

A zas jsem měla navrch. Mabel lapala po dechu jako ryba na suchu. Ona to říct nemohla a jako moderní dívku ji to moc mrzelo. Mlčela; to bylo pro ni nejhorší.

„Ale jednu věc udělám,“ řekla jsem. „A sice ty plavky trochu upravím. Pojď!“

Šla se mnou do kabiny. K mé uniformě nepatřil meč, ale krátký zapichovací kris, který mi Charry daroval, moc vhodný nástroj na cokoliv. Moje plavky byly ze dvou dílů, kalhot se sukýnkou a blůzky s nabíranými rukávy a všelijakou hadrovou parádou, stuhami, volánky a tak. I na kalhotkách a sukni byly všelijaké krajky, nášivky a jiné ozdoby, které se snad hodí na ples, nikoliv však do vody.

„Co s tím budeš dělat?“ ptala se Mabel. Oči jí blýskaly, cítila asi, že se ocitne u něčeho velmi vzrušujícího.

„Především zkrátím nohavice.“

Nohavičky byly sice podle ostatních lidí na pláži už dost krátké, přesto sahaly až pod kolena. Upravila jsem je: uřízla asi v polovině stehen. Mabel vypískla jako myš. Teď byla ale sukně delší než nohavice, což nebylo v pořádku. Odpárala jsem z ní napřed svrchní ozdoby, ale ani pak se mi to nelíbilo, utrhla jsem ji celou a zůstala jen v kalhotkách. Pak jsem vzala do práce tu směšnou blůzu. Napřed jsem jí uřízla rukávy a pak, po odstranění všech zbytečností, které jen pily vodu a k ničemu nesloužily, jsem zkrátila délku, aby se sotva dotýkala kalhot. Moc se mi nepodařilo to srovnat, musela jsem uříznout ještě půl palce výš na jedné a pak na druhé straně. Tím se stal kabátek ještě kratší, což mi nevadilo. Ještě jsem utrhla límec, abych se v něm neuškrtila, a už to začínalo vypadat přece jen k něčemu. Mabel zírala a nevěděla, zda se zhrozit či vzplanout obdivem.

„Teda poslyš! To se opravdu odvážíš jít takhle mezi lidi?“

„No ovšem! Teď to teprve vypadá jako koupací oblek!“

„Je to ovšem strašlivě nemorální! Nebojíš se?“

„Ne, vůbec. Proč?“

„Ale společnost... ti tam venku!“

„Ale moje drahá! Opravdu moderní dívka si přece nemůže všímat mínění měšťáků, hlupáků a puritánů!“

„Neodvážila bych se jít takhle nahá ani do postele! Umřela bych studem, kdybych se měla tak odhalit! A ještě před muži! Rozmysli si to, Diano!“

„Ty možná. Není vyloučeno, že by tě někdo mohl pomlouvat, že? Ale já jdu.“

Udělala jsem krok ke dveřím ze šatny. Mabel mne sledovala očima a když jsem položila ruku na kliku, vykřikla: „Počkej!“

Obrátila jsem se. Stála, držela v ruce můj nůž a okraj svojí sukýnky. „Pomoz mi s tím, Diano, prosím tě! Třeba jsem přece jen moderní dívka...“

Mám dobré srdce, to o mně každý ví. Tak jsem jí pomohla, seč mi stačily mé skromné síly. Sice jsem jí to nezkrátila tak moc jako sobě, ale přesto byla Mabel spokojená, líbilo se jí to. Jenom když jsme chtěly vyjít, vzdechla a řekla: „Teď by ale bodla sklenička portského!“

„Stačí říct.“ pootevřela jsem dveře a zvolala: „Tannarre!“

Leopard se dostavil vmžiku.

„Charry má určitě v kapse uniformy plochou lahvičku s koňakem. Přines ji sem!“

Mabel na mě koukala s jistou úctou, jako vždy, když hovořím se šelmami. Musely jsme ještě chvíli vyčkat, leopard se vrátil až za pořádnou chvíli.

„Promiň, paní. Musel jsem hledat po čichu, nemohl jsem ji hned najít...“

Mabel si nalila do víčka asi do tří čtvrtin, zavřela oči a hodila to do sebe jako starý granátník. „Teď mi je dobře a můžem jít. Tohle ať ta kočka vrátí, kde to vzala!“

Vyšly jsme. Naskytl se mi zajímavý pohled, protože proti nám přicházela právě rodina, důstojný pán s bílými vousy, jeho žena, syn a dcera, všichni v koupacích oblecích. Když nás uviděli, pán pronesl „ó!“ a otočil hlavu, dáma pronesla „á!“ a zakryla oči synovi, který nepronesl nic, zatímco dcera pronesla „ííí!“, a koukala na nás skrz strašidelné stuhy na koupací čepici, jak to máme uděláno a co na to místní lid. Místní lid se po nás otáčel, takže reklama zaručená. Přešly jsme klidně a důstojně k našim mužům.

Allan a Albert byli šokováni, Bessie přes svoji modernost znatelně pohoršena. Charry k nám otočil ospalé oči, pokrčil rameny a řekl: „No vidíte, že to jde vypadat jako člověk a ne jako cirkusový šašek.“ Zase se otočil a vypadal, že tím to pro něj hasne.

„Co tomu říkáš?“ ptala se Mabel. „Není ti trochu... úzko?“

„Co se stane, když zahalekám a rozběhnu se do vody, abych udělala co největší rozruch? Pomůžeš mi?“

„A, vem to čert!“ Vypískla vysokým hlasem a rozběhla se přes tu širokou mělkou hladinu moře směrem k hloubce, abychom si zaplavaly. Tím na sebe přilákala pozornost všech lidí, kteří si nás ještě nevšimli. Zpozorovala jsem, že jsou tu i někteří z důstojníků, kteří včera pili s Charrym a ti po nás koukali hodně odvážně, směšní ve svých dlouhých pruhovaných podvlíkačkách s kšandami. Plácly jsme sebou do vody a chvíli plavaly – ještě že jsem zvyklá se občas vymáchat v šatech. Voda byla sice teplá, ale Mabel za chvíli prohlásila, že je jí zima a že jdeme na břeh. Což jsme učinily a zalehly do vyhřátého písku.

Jenom jsme to udělaly, už u nás bylo hejno holek, vesměs Mabeliných kamarádek a kamarádek jejich kamarádek. Z nich tři nejodvážnější se přidružily k nám, ostatní zůstaly v bezpečné útěkové vzdálenosti, aby na ně náhodou nepadl stín naší nemorálnosti.

Mabel mi ty tři představila. Jedna se jmenovala Suzy, druhá Mary a třetí Ráchel, byla dcerou presbytariánského pastora. Tahle Ráchel nás prohlížela s největším údivem a pak se odvážila říct: „Tedy já nechápu, dámy, jak se můžete odvážit jít tak moc odhaleny na veřejnost! Je to tak... frivolní a odvážné!“

„Má milá,“ řekla Mabel sladce jako sacharin. „Ty se zřejmě příliš opožďuješ za světovou módou! Kdybys viděla, jaké úbory nosí dámy v Paříži... Ach, paní hraběnka by ti jistě mohla vyprávět!“

Já teda sice byla v Paříži naposledy jako desetileté děcko, ale potřásla jsem hlavou a mávla mnohovýznamně rukou, jako že: „Ach jo, Paříž, to je něco jiného než tenhle Zapadákov...“

Ráchel se zatvářila dotčeně a Suzy řekla: „Ale slyšela jsem, že je to nebezpečné pro zdraví, vystavovat se tak moc slunečním paprskům! Slunce tě vysaje a oslabí a budeš nemocná!“

Mabel se zasmála a ukázala na mne: „Podle posledních vědeckých výzkumů to není vůbec pravda. Naopak, profesoři zjistili, že slunce působí léčivě na špatnou pleť a dodává člověku zdraví a svěžest – podívej na paní hraběnku!“

To ťala do živého, protože Suzy měla pleť matnou, jakoby uhrovitou. Vůbec vypadala nezdravě a doktoři z ní jistě vytáhli spoustu peněz. A Mabel vykládala důležitě dál:

„Víš, miláčku, lékaři doporučují tak zvanou sluneční lázeň. Vystavit co největší část těla slunečním paprskům.“ Aby to dokázala, vyhrnula si blůzu plavek tak vysoko, že bylo vidět vpadlé břicho a žebra, až téměř neslušně vysoko. Střapatou černou hlavičku položila do písku, jako že bude spát.

„Proboha, drahoušku, nechceš aspoň slunečník?“ ptala se Mary. „Přinesla bych ti ho...“

„Ale má milá,“ řekla jsem, abych Mabel podepřela. „Copak nevíš, že právě tvář má být opálená? Podívej se na domorodé ženy, chodí celý život jen v krátké sukni a zdravím jenom kypí, slunce jim nijak neublíží!“

„Proboha,“ řekla Suzy, „to bych vypadala jako nějaká cikánka! To přece není možné...“

„Ale je to nejbezpečnější cesta ke zdraví! Tvrdí to profesor Tardiveau, který od útlého dětství plaval v moři a slunil se zcela nahý. Až do šestaosmdesáti let nezastonal!“

Mezitím si troufly blíž i ostatní holky, některé si posedaly k nám a poslouchaly naši diskusi.

„Vy to všecko tak znáte, paní hraběnko...“ řekla Mary obdivně, „jste taková pokroková... naši by zešíleli, kdybych se ukázala na veřejnosti oblečená tak, jako vy...“

„Ach, to nic. Za pár let tak budou chodit všechny dámy, uvidíš. Pokrok se nedá zadržet.“

„Vy jste také přívrženkyní pokroku?“ zeptala se Ráchel s despektem. „Snad dokonce nepodporujete emancipaci a volební právo pro ženy?“

„Nevím přesně, co je to emancipace. A volební právo? Ony je ženy nemají? Proč?“

Mabel se rozhodla mi to vysvětlit: „Víš, existují takové ženy, říká se jim sufražetky. Bojují za to, aby ženy byly rovnoprávné s muži.“

„Nesmysl. Proč to dělají? Žena je přece daleko lepší než muž!“

„Ale muži tvrdí, že žena má menší mozek a je tudíž méně inteligentní! To je potřeba jim vyvrátit!“

„Tak tohle je náhodou pravda. Co se týče objemu mozku, se muži skutečně málokterá žena vyrovná. Proto to musíme dohnat jinými prostředky. Třeba od muže nikdo nechce, aby byl krásný...“

Suzy se ohlédla na chlapy a potřásla hlavou. Nevím, zda mi věřila.

„Ostatně, k čemu nějaká inteligence, že? Stejně není vidět...“

„Hovořit proti inteligenci ženy,“ pravila upjatě Ráchel, „může jen osoba, která sama vyniká tak velkou krásou a vysokou inteligencí jako vy. Potom se vám lehko žertuje...“

„No ano, já vím, že jsem krásná. A jsem také pochopitelně inteligentní. Jsem dokonce geniální! Ale stejně geniální jsou také všichni ostatní lidé, včetně vás! Stačí jenom se snažit!“

„Ale to je přece nesmysl! Genialita je vrozená schopnost být lepší než jakýkoliv normální člověk – nebo ne?“

„Vážně? A proto jsou geniální všechny děti? Jestli sis všimla, tak lidé v dětském věku, než je zkazí školy, výchovné instituce a společnost, vykazují nesporné známky geniality. Později samozřejmě vlivem pečlivé výchovy jejich inteligence klesá na minimum, až zcela ustane.“

To vyvolalo velkou bouři odporu. Otec Suzy byl profesorem místního gymnázia.

„Vy chcete říct, že děti jsou geniální? Ale vždyť dítě je naprosto hloupé! Teprve škola je něčemu naučí...“

„V příznivém případě skutečně ano. Ale dítě se během prvních let života naučí vše důležité samo od sebe, jen tím, že pozoruje své okolí. Kdyby se podařilo jeho rozvoj udržet v téže intenzitě, došlo by k vývoji skutečně dokonalého člověka, rozvinutého fyzicky i duševně. Jak to požaduje řecký ideál, kalokegathiá...“

Allan Clarenby ze sebe zcela nečekaně vydal podivný povzdech, jako by hluboce trpěl.

„Viď,“ řekl Charry v polospánku. „A takhle mele pantem celej den...“

Suzy nedůvěřivě potřásala hlavou. „Nevěřím. Vy máte divně zvrácené představy, hraběnko. Nechápu, jak vůbec svět vidíte...“

„Fakt, zkus jí to vysvětlit,“ řekla Mabel. „Sama jsem zvědavá...“

„Dámy,“ pravila jsem. „Pronesu filozofickou přednášku! Pozorně poslouchejte a případně si dělejte poznámky.“

Poslouchaly skutečně se zájmem, takže jsem se rozjela: „Svět, drahé přítelkyně, je nesmírně zábavné místo, kde se krásná a inteligentní žena může plně seberealizovat. Samozřejmě, že jí mnoho lidí, dokonce celé společenské skupiny, budou klást do cesty různé překážky. Ale to vůbec nevadí, o to je lepší zábava. Pokud vám připadá, že mám ze všeho legraci, je to skutečně pravda.“

„Nedivím se,“ řekla jedna, která mi nebyla představena. „Když má někdo peníze, mocného manžela a všechno mu vychází, může takhle mluvit.“

„Když se dáma přičiní, tak to všechno má...“ smála jsem se.

„A kvůli tomu je třeba se tak nestoudně odhalovat?“

„Obávám se, děvče, že nemáš přesnou představu, co je to skutečně nestoudné odhalování. Můžu tě ujistit, že něco zcela jiného, než se děje tady. V antických časech chodili všichni lidé při sportu nazí a nikomu to nevadilo.“

„Proboha! A to i ženy?“

„No ovšem! Zahalovat tělo ženy by mělo být hodnoceno jako kulturní zločin, protože se tím poškozuje její mimořádná a zcela neopakovatelná osobnost. Žena má právo být krásná a má také právo, aby to celý svět věděl!“

„No... když si myslíte, že jste tak krásná...“

„Zatím jsem neměla důvod o tom pochybovat. Celé ženské tělo je krásné, včetně jeho nejdrobnějších detailů.“

„To ne!“ vypískla pohoršeně pastorova dcera.

„To ano! Navíc muž, který si chce činit nárok na titul dokonalého milence, si právě s těmi detaily umí nádherně vyhrát. Mám ti o tom chvíli povídat?“

„Ne! Propadla bych se studem do země!“

„Klidně se propadni!“

„Ale... společenské konvence a veřejná morálka takové jednání přece zakazují!“

„Žádné skutečně všeplatné konvence a žádná trvalá morálka stejně neexistují. Morálka je jen souborem vžitých předsudků, platným pro tu kterou společnost. Když se změní společnost, změní se i morálka, to je jasné. Studovala jsem civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Fénicie, Palestiny, Kréty... všude byla morálka jiná a některá by se vám zdála podivná...“

„Ale... to je proto, že to byli pohané!“

„Nebyli. Naopak, byli možná dokonalejší věřící, než jsme my. Třeba v Egyptě měli ke svým bohům tak důvěrný vztah, že všechno viděli jen v důsledku jejich přání...“

„Jak můžete takhle mluvit? Jako kdybyste ani nebyla křesťanka!“

„To samozřejmě jsem.“

„Z jakého sboru?“

„Teď momentálně ze žádného. Ale chtěla bych studovat buddhismus, tady v Barmě mě dost zaujal...“

„To je ale přece víra domorodců! Jak bychom se o ni mohli zajímat my?“

„Snadno. Oni nám rádi dají poučení, když budeme chtít...“

„No, nevím. Má matka by řekla, že to jsou velice bezbožné řeči!“

„Ne, bezbožná nejsem. Člověk, který neslouží Bohu, žije v hříchu, podobá se hovadu a duše je mu na obtíž, jak napsal svatý Kosmas.“

„To tedy skutečně nechápu. Když věříte v Boha, jak můžete brát vážně ty všelijaké pověry domorodců? Vždyť přece...“

V té chvíli mne zakryl objemný stín. Patřil tlusté paní s velkým černým deštníkem, která se široce rozkročila a vykřikla: „Susan – domů! A vy byste se měly stydět, dívky, poslouchat tak nemravné řeči!“

Mabel se okamžitě zdvořile uklonila. „Ach, dobrý den, paní Windburnová! Dovolte, abych vám představila lady Dianu, hraběnku z Guyrlayowu! Diano, to je paní Windburnová, choť našeho drahého profesora Windburna a maminka naší Suzy...“

Lady Windburnová se nafoukla jako krocan a změřila mě pohrdavým pohledem. „Těší mě, paní hraběnko!“ řekla a kdyby slova mohla mlátit, jsem v tu ránu zatlučená tři metry do písku. „Nicméně nemohu připustit, abych ponechala tyto nevinné dítky v hříchu a pokušení, jemuž jsou zde vystaveny!“

„Ale madam,“ řekla dívka Ráchel. „Pokoušely jsme se pouze přesvědčit dámy, že...“

„Mlčte, slečno!“ pravila Windburnová velmi rázně. „Vaše názory nás vůbec nezajímají. Paní hraběnko, dovolte, abych upozornila, že se mi váš způsob chování jeví jako vysoce nemorální, až odporný!“

Chvíli jsem přemýšlela, zda se mám urazit a mlčet, nebo se hádat. Pak jsem si uvědomila, že mlčet by znamenalo být poražena. „Já chápu, madam, že jako starší dáma, která se již vzdala rozkoší tohoto světa, to můžete těžko pochopit, ale tyto mladé dívky mají přímo povinnost žít podle názorů, které vládnou světu v tomto století, století pokroku a kultury, jež odbourá vše staré a přežité...“

Nepřerušila mne, asi nemohla tak rychle popadnout dech. Potom zavyla: „Madam, vaše názory jsou naprosto nemorální! Dovolte, abych vás upozornila, že vaše chování vypadá...“ chvíli hledala správný výraz. „... vypadá to, jako byste se chtěla líbit mužům!“

„Ovšem,“ připustila jsem. „Já se skutečně chci někomu líbit.“

Zděšeně si zakryla rukama oči. „Neposlouchejte ji, dívky! Ráchel, netvařte se tak obdivně! Já chápu, že vaše presbytariánská církev možná připouští podobnou nemravnost v myšlení, ale my metodisté to rozhodně odmítáme! Mimochodem, paní hraběnko, ke které církvi se počítáte vy?“

„Nevím. Musela bych se zeptat manžela. On je blíž k těm protestantům a líp se v tom vyzná.“

Zděsila se ještě víc. „Snad nechcete dokonce říct, že jste katolička?“

„Jako Francouzka na to snad mám právo! Nehledě k tomu, že o puritánech mám svoje mínění od té doby, co nám upálili Pannu Orleánskou!“

Z hrdla lady Windburnové se vydralo vzteklé zapištění. Potom vykřikla: „Susy – domů! A hned! Ráchel, o vašem chování se zmíním vašemu panu otci! Co se týče vás, Mary, očekávám, že odtud okamžitě odejdete, jinak budu nucena to rovněž ohlásit vašim rodičům. Mabel, očekávám, že se vbrzku objevíte v našem svatém sboru a se vším se s důkladnou kajícností svěříte panu pastorovi. Dále pak očekávám, že vás již nikdy nespatřím v tomto ohavném oblečení! Paní hraběnko, těšilo mne!“ A otočila se a odkolébala se pryč, její dcera spěchala ulekaně za ní.

Sotva stará semetrika zmizela, svalila se Mabel do písku a začala se tam svíjet smíchy. Ráchel a Mary ji pozorovaly udiveně, já se smála taky, ze solidarity. Konečně Mabel přišla k sobě a vykoktala: „Já snad smíchy umřu! Kolik let už si přeju tu starou ježibabu pořádně naštvat a nikdy se mi to nepovedlo! Diano, jsi k nezaplacení, já myslela, že babu raní mrtvice!“

„Já jsem snad nic tak zlýho neřekla! Já fakt nevím, jakej je rozdíl mezi puritány a presbyteriány...“

„Já taky ne a vůbec se o to nestarám. Ráchel, ty to možná víš, ale nech si to pro sebe. Mně se líbilo, jak jsi ji setřela, miláčku; to bylo něco úžasnýho. Neboj se, o tom se dozví celý město a všichni ti budou fandit, ježto ji každej srdečně nesnáší. Ale říct babě Windburnový, že Angličani upálili Pannu Orleánskou, to je fakt vrchol. Ona je totiž po některý bábě příbuzná s Essexy, který u toho taky byli. I když vévoda z Essexu se s Windburnkou určitě nesnáší a rozhodně odmítá ji přijmout do rodiny. Chápeš?“

„Myslíš, že to bere jako osobní urážku své rodiny? Ale to jsem určitě nechtěla!“

„Chtěla nechtěla, dobře jí tak. Počkej, teď už o nás letí roznášet drby po městě. Na dnešní ples se sejde celý město, jen aby se na tebe podívalo. Ta včerejší rvačka tvýho muže s majorem Gordonem a tvoje dnešní vystoupení s Windburnkou, to jsou zlatý hřeby letošní sezóny!“

„Jsem moc ráda, že se bavíš. Ale mám ten dojem, že bychom se měly začít starat, kam se vypařili naši muži. Mám podezření, že jsou v baru.“

„Neboj se pořád o toho tvého Charryho! Umí se o sebe postarat sám. Ať se trochu pobaví, stejně pořád kouká jako bubák. Proč mu nedopřeješ kapku whisky, když mu chutná? Já dávám Allanovi úplnou volnost, ať si dělá co chce. Celé jmění, které má zdědit, snad propít nedokáže...“

Nehádala jsem se s ní – nemohla pochopit, jaké nebezpečí může hrozit z Charryho neopatrnosti. Kromě toho Mary se začala vyptávat na techniku výroby zkrácených koupacích obleků a protože Mabel dost bystře nezareagovala, musela jsem radit já. Jen se ale Mary něco dozvěděla, už zmizela a Ráchel s ní; příliš se bály, že by je stará pomluvila.

Mabel si dala říct a šly jsme se podívat po mužích. Nebyli v baru, ale seděli kolem stolku pod slunečníkem a Charry je učil hrát karty, nějakou svou odpornou námořnickou hru. S nimi tam byli ještě dva další a všichni dohromady pili whisky. Když jsme přišly, zrovna se s Charrym hádali, že hraje falešně. Jako by on někdy hrál karty poctivě; darmo mluvit!

Ta whisky a vyhrané pence asi udělaly Charrymu dobře, rozveselil se a byl téměř příjemný. Když jsem ho poprosila {velmi oddaně}, aby mne doprovodil domů na loď, ochotně souhlasil a jen jsme byli sami, přiznal se, že měl těch otravů už dost.

Rozloučili jsme se s Bessií a pány, kteří museli vrátit koně. Mabel chtěla jet s námi, tak jsme ji vzali s sebou do kočáru.

„Nevím jak ty, ale já mám hroznej hlad,“ upozornila jsem svého muže. „Kdyby nás tak někdo pozval na tak dobrý jídlo, jako bylo včera v tom klášteře, nezlobila bych se...“

„Tady po cestě je jeden takovej místní klášter,“ řekla Mabel. „Ale... je hodně malej a jsou tam jen samý ženský. Dost divný...“

„To by snad ničemu nevadilo, ne?“

Charry usoudil, že nikoliv. Neměli jsme s sebou Šankara, ale doufala jsem, že se domluvíme i bez něj. Brána tohoto kláštera byla zavřená a když jsem zatloukla, chvíli trvalo, než se objevila stará žena v šafránovém rouchu s do hladka vyholenou hlavou. Očividně se lekla, kdo jsme a co po ní chceme. Taky neuměla žádnou nám známou řeč, tak jsem jí rukama nohama vysvětlovala co a jak. Poklonila se nám, odběhla a vrátila se za chvíli s jinou, která mluvila anglicky.

Tato žena, nejspíš představená, pozorně vyslechla moje vysvětlování. „Je to krajně neobvyklé přání, madam. Do našeho kláštera jen velice zřídka přicházejí hosté, tím spíše cizinci a muži! Nehledě už...“ ohlédla se podezíravě na šelmy.

„No, když je to tak, tak se omlouvám. Nemusíte nás hned brát na oběd, ale aspoň byste nám mohly ukázat vaše Božstva. Byla jsem včera v jednom chrámu a moc se mi tam líbilo...“

Představená zachovala klid, dokonce se usmála. „Drahé dítě, poskytnout vám pohoštění, to je velmi snadná věc. Ale ta druhá žádost... jste první bílá žena, která si přeje pohlédnout do tváře Pána Buddhy. Jste si skutečně jistá, že to je vaše přání a nikoliv chvilkový rozmar?“

„Jistá si tím nejsem, to je fakt. Ale vaše víra mne velice přitahuje, i když ani nevím proč. Možná jsem ji vyznávala v některém ze svých minulých životů.“

Představená byla viditelně v rozpacích, ačkoliv se snažila nedat to na sobě znát. „Ale... v chrámu právě probíhají obřady... Nejsem si jista...“

„Tak dobře,“ vzdala jsem to, „odpusťte mi, prosím, že jsem rušila. Chápu, že jako cizinka nemám právo se vnucovat...“

„Ne, to ne!“ Představená uchopila moji ruku a sevřela ji. „Ty mi odpusť, dcero! Samozřejmě máš právo vstoupit kamkoliv a zúčastnit se čehokoliv. To jenom já si na tu myšlenku musím nejdřív... zvyknout.“

Brána se otevřela a my jsme vstoupili. Představená se snažila ovládnout, dost jí to šlo, ale pořád ještě zápasila sama se sebou. „Je krajně neobvyklé, aby bílá dáma... Ach dcero, kdybys alespoň nebyla tolik bílá! A tvoje vlasy barvy zlata... ano, ale i v takovém těle sídlí Nejvyšší Pán v podobě Nadduše, já to dobře vím... jsem jenom velice překvapená.“

„Nechtěla bych ti působit problémy!“ došlo mi, že jsem něco přehnala. „Jestli je do chrámu cizincům zapovězen vstup, pak odejdu a...“

„Ne, to rozhodně ne. Ty i tvoje společnice smíte vstoupit. Ale ten muž a ty... tvoji činthejové smějí vejít jen do vnějšího okruhu chrámu. Také pohoštění jim budeme muset podat tam. Tento chrám je určen ženám a má sloužit k ochraně jejich klidu.“

„Jistě, to chápu. Ale já jsem žena.“

„Vidím. Váhám jen, zda jste bílá dáma, která se z rozmaru přišla podívat na zvyklosti barbarů, nebo jestli jsi naše sestra, která se jako my chce vrátit domů.“

„V tom ti nepomohu, matko. To musíš rozhodnout sama.“

„Vím, že Pán občas zkouší svoje oddané obelstít. Zjevuje se jim v rozličných podivných podobách a pokouší se zjistit, zda dodrží zákon pohostinství a přijmou Jej vlídně. Proto by nikdo, kdo je oddaným Pána, neměl nikdy odehnat poutníka od svých dveří.“

„Mohu tě ujistit, že nejsem žádná z Pánových inkarnací. Jsem obyčejná dívka ze světa, která hledá svoji cestu. Až ji naleznu, budu ti moci říct víc.“

Představené tato odpověď stačila. „Cesta, která tě přivedla k nám, je pro tebe šťastná, dcero.“ Zavedla mne a Mabel do chrámu, Charry a naše čičinky museli pozorovat dění uvnitř zdálky. Ani nám samozřejmě nedovolila jít až k oltáři. Tam před velikou sochou Buddhy seděla skupina mladičkých mnišek, téměř ještě dětí. Jedna hrála na malé ruční harmonium, další na hliněný buben, tři jiné na maličké ruční činely, kterým se říká kartály. Zbývající zpívaly a jejich svěží hlasy se nesly vzhůru až do vysoké štíhlé věže pagody, jejíž vrcholek byl pokryt zlatem. Ještě jedna dívka konala službu u oltáře, právě zapalovala vonnou tyčinku a nabízela ji Božstvu.

Mabel se trochu chvěla. „Pojď pryč!“ šeptala mi. „Nevidíš, že je rušíme?“

„Ne, počkej...“ Ten zpěv mne zaujal. Byla to cizí, velice jednoduchá melodie se slovy, která se stále opakovala, ale dívky si počínaly, jako by je píseň odpoutala od země a odnášela někam do výšky, snad až k nebesům. Ta s harmoniem jim předzpěvovala, ostatní po ní opakovaly slova a kývaly tělem do rytmu. Bylo to tak podmanivé, že i mně se zachtělo zpívat s nimi a jakmile jsem postřehla smysl, přidala jsem se.

Dívka u oltáře nabízela Božstvu oheň, malou olejovou lampičku s pěti knoty. Když ji takto obětovala, podala ji další dívce a ta s ní obcházela jednotlivé účastnice obřadu. Každá se dotkla plamene prsty a pak si jimi přejela po tváři, aby se očistila. Když obešla všechny, zaváhala, ale pak přistoupila k nám. Viděla jsem její jemnou dětskou tvářičku, hladce vyholenou hlavu a veliké lesklé oči, které mne zvědavě pozorovaly. Vypadala tak něžně a křehce, jako by ani nepocházela z tohoto světa. Dotkla jsem se prsty ohně a potom své hlavy. Také Mabel to po kratším zaváhání udělala a dívka odešla.

Když po chvíli přišla se svěcenou vodou, usmála jsem se na ni. Také ona mi věnovala prchavý úsměv, když posvěcenou vodou skrápěla moji hlavu. Nepatřila jsem do jejího světa, byla jsem tu na chvíli a ona dobře věděla, že zase odejdu. Ale pocítila jsem, že jí trochu závidím.

Dívky zpívaly dál a já se pokoušela zpívat s nimi, jak se dalo. Skoro jsem neviděla, do očí mi vhrkly slzy a já si umiňovala, že se už doopravdy změním. Už nebudu zbrklá a splašená, nebudu se vrhat na lidi, nadávat jim a chovat se k nim drze jako lázeňská veverka. Už budu hodná způsobná holčička, aby mě měl každý rád a nemusel mi nadávat. Nebudu provokovat cizí lidi, jako třeba je paní Windburnová, nenechám se strhnout, abych si vymýšlela a povídala nesmysly, když se mě někdo bude na něco ptát. A na Charryho budu taky hodná, nebudu mu nadávat a budu mu ve všem oporou, aby byl šťastný.

A taky jsem na něj byla hodná a laskavá, po celou dobu, co jsme byli v klášteře. Přinesli nám nějaké pohoštění a moc mi chutnalo, zvlášť sladkosti. Při jídle jsem uvažovala, jak by bylo bezvadné tady na nějakou dobu zůstat.

„To doufám nemyslíš vážně?!“ polekal se Charry.

„Proč ne? Chodila bych v šafránovém rouchu, zpívala mantry... Docela by se mi to líbilo.“

„Neblázni! To by ses nechala takhle vyholit jako ty holky?“ vykulila oči Mabel.

„No a co? Já už náhodou jednou byla ostříhaná. A jak mi to slušelo!“

Charry postavil svoji misku a chtěl něco říct. Ale byla u toho představená kláštera, tak se radši uklidnil. Dojedli jsme, Charry jí předal patřičný dar a radši jsme odešli.

„Co hodláš podnikat dál?“ otázal se můj manžel. „Jaké jsou tvoje plány na dnešní odpoledne?“

„Žádné. Ale večer jdeme na ples ke guvernérovi, nezapomněl jsi?“

„Ale vždyť nám ten bambula nepřinesl ty lístky! Nemůžem tam jít bez pozvání...“

„Prosím tě, to už je dávno zařízené! Copak jsi zapomněl, že Bessie je manželka guvernéra?“

„Já myslel, že je to Shimmsleyova žena! Jsi si jistá, Diano?“

„Pochopitelně. Shimmsley je podřízený jejího manžela, dělá jí jenom společnost. Její muž je sir Reginald Rawlinston, guvernér. Říkala jsem ti to, ale ty všechno hned zapomeneš!“

„Nikdy nic nezapomínám – ale možná jsi mi to ty zapomněla říct. Dobře, půjdeme tedy na ten ples, když chceš...“

„Abych nezapomněla, Bessie trvá na tom, že s námi musí jít i šelmy. Budou hlavní atrakcí večera.“

„Hlavní atrakcí budeš určitě ty. Hlavně, jestli si tam taky vezmeš tu svoji uniformu!“

„Blázníš? V té už mě přece všichni viděli! Na co jsem si kupovala šaty?“

„No, ty půjdou perfektně k těm tvým okudlaným vlasům,“ zatahal mě za vlasy za uchem. „Jsi směšná, Diano!“

„Hele, ty holky v chrámu se ti líbily, ne? Co když se taky nechám vyholit jako ony?“

„Mám dát otočit ten kočár a zavézt tě tam zpátky?“

„Ne, ještě chvíli vyčkám. Dnešní večer bude určitě zajímavý.“

„Jo. Taky se toho bojím.“

Doprovodili jsme Mabel do města, pak odjeli do přístavu a vrátili se na loď. Drožkář, bohatě odměněný, ochotně souhlasil, že na nás bude čekat až do večera a odveze nás pak do guvernérova paláce bez ohledu na tygra, jaguára, leoparda a jiná příkoří.

Na lodi bylo vše v pořádku. Charry si nedal říct a prošel zběžně celou loď, teprve pak se vrátil do kajuty a sedl si za stůl. Díval se na mne a v očích měl tak něžný a milý výraz, jaký se u něj často nevidí.

„Lehni si,“ navrhla jsem mu. „Musíš se prospat před tím plesem. Jistě bude trvat až do rána.“

Svlékl se rychle, sedl si na lůžko a složil hlavu do dlaní. „Mám starosti, Diano. Myslel jsem, že mezi lidmi nám bude dobře – ale není. Mezi šelmami nám bylo líp. Jsem unavený, má milovaná...“

Otočil se ke mně a objal mne. Má strašnou sílu a musí dávat pozor, když mne chce přitisknout, aby mi nenadělal modřiny. Položila jsem mu hlavu na prsa, jak to má rád. Vydechl.

„Diano, já vím, že máš na mne zlost. Jsem jenom obyčejnej námořník, víš? Jsem opilec a rváč a všecko možný, třeba i lupič a pirát, jak tvrdí ten pitomec Shimmsley. Nevím, jestli neudělali chybu, když si mě zvolili za Vládce. Možná i tys udělala chybu, když ses rozhodla mne snášet jako svého muže. Nevím, jestli tě budu umět udělat šťastnou. Ale mám tě rád, Diano. Mám tě moc rád a kdybys nebyla, zemřel bych. To chci, abys věděla: že tě mám hrozně rád a že bych bez tebe nemohl žít. Beze všech ostatních ano – ale bez tebe ne.“

„Já to vím, Charry. Já tě mám taky ráda, i když jsi takový, jaký jsi. Ne, právě proto. Ty vůbec nejsi tak špatný, jak říkáš. Jsi jen veliký a silný a máš moc velkou sílu v rukou, víš? A neovládáš se, když se rozzlobíš. Nevadí mi, že se s kamarády napiješ, nemysli si. Možná to není správné, ale já tě mám ráda. A vím, že budeš dobrým Vládcem své země. Dobrým a spravedlivým Vládcem Arminu. Protože jsi muž. Protože jsi pevný a mocný, protože umíš stát za svým právem a za svými názory. Jsi silný – a to nemyslím tělesně, ale celou svou duší, svým srdcem. Ty neuděláš nic špatného, vím to. Nikdy se nedopustíš ničeho, s čím bys nemohl souhlasit...“

Charry se mi díval do očí. V těch jeho velkých černých očích se dalo číst jako v knize. Nikdo si vlastně zatím neuvědomil, že ten mocný muž, Vládce Arminu a Světa, Pán Země i Nebe, který vládne i Věčnosti, je jenom veliké dítě.

„Diano, jestli chceš, já se změním! Úplně se změním, budu jiný, takový, jakého mne budeš chtít mít...“

„Jen to ne! Mám tě ráda proto, že jsi takový, jaký jsi...“

Znovu prudce vydechl a sklonil se ke mně. Stiskl mne – a mně bylo najednou úplně jedno, že mi udělá na ramenou a pažích modřiny. Všecko mi bylo jedno.


Zato když jsme se probudili a oblékali se na ples, byl protivný až to hučelo. Když si zapínal manžetové knoflíky bílé košile, když si obouval lakýrky a zapínal šle, ještě to šlo, i když při tom byl tak nešikovný, že jsem se musela přemáhat, abych se nesmála. Ale propuklo to, když se snažil svými širokými rameny narvat do fraku. Prskal jako kočka, svolával hromy i blesky na všecky krejčí, protože jeho bicepsy se jen tak do každého obleku nevejdou a krejčí nejspíš s jeho postavou nepočítal. Kravatu jsem mu musela uvázat sama, asi by se u toho vzteknul. Když se oblékl, podíval se na sebe do zrcadla, potřásl hlavou a šel si sednout na palubu. Tam zavolal svého Aflargea, opřel si o něj záda a koukal melancholicky na západ slunce. Na přídi hrál náš nový doktor na harmoniku smutné ruské písničky a to Charryho trochu uklidnilo, takže když jsem se dooblékla a vyšla ven, obrátil se ke mně téměř radostně.

„Jak vypadám?“ ptala jsem se.

„Jako napolo rozvinuté poupě bílého leknínu. Pojedeme?“

„Jistě – ale ne hned. Musíme počkat, až tam všichni budou.“

„Přece nechceš přijít pozdě? Čekají nás, pamatuj na to, když přijdem po zahájení, budou se zlobit!“

„Ale miláčku! My jsme přece zlatým hřebem programu, na nás se bude čekat! A já chci vidět všechny najednou, jak se na mne budou tvářit, až se objevím.“

Pokrčil rameny a šel dolů na příď, aby se posilnil nějakým douškem a dal instrukce svým důstojníkům. Já měla taky svoje příkazy, a to pro Aflargea, Tannarra a Ao Harrapa. Shromáždila jsem je všechny a řekla:

„Podívejte, koťata, teď půjdeme na guvernérův ples. Je to pěkně důležitá společenská událost a já očekávám, že nás budete důstojně reprezentovat. Aflargeo, ty budeš dávat pozor na Charryho a všechno kolem něho. Tannarr může zůstat u mne. Ao Harrape, pro tebe mám nejdůležitější úkol: budeš se obratně otáčet kolem hostí a všecko, co se o nás bude povídat, si zapamatuješ a pak mi to povíš. Chápeš?“

„Ano, má paní,“ řekl obdivně jaguár, „jsi velice chytrá. Nedám vůbec najevo, že jim rozumím.“

„Správně! Vy dva ostatní, mějte taky uši nastražené. Kdybyste se dozvěděli něco zvlášť zajímavého, přijďte mi to říct hned, obyčejné bláboly nechte až na potom. Spoléhám na vaši chytrost, doufám, že se nezklamu!“

Horlivě mě ujišťovali, že nic nepopletou, nezapomenou a nevyvedou. Tak jsem jim udělila pár všeobecných instrukcí, jako dát se ochotně hladit kýmkoliv, především dětmi, nebrat si sami nic z jídla, ale čekat, co jim kdo dá. Když to vše odsouhlasili, ozval se ještě Ao Harrap: „Abych nezapomněl, žádný z vás dvou už nebude pít otrávenou vodu! Poznáte ji podle ohavného ostrého zápachu. Náš pán i paní ji pít budou, ale my nesmíme, i když nám ji budou nabízet a nutit. Rozumíš, Aflargeo?“

„Ano. Bylo mi po ní hrozně zle. Už si k ní ani nečichnu.“

„Z toho mám radost,“ řekla jsem. „Mějte na paměti, že k ránu vás třeba lidé budou všelijak pokoušet a provokovat. Neopovažte se ohnat tlapou nebo zuby; lidé jsou křehcí a neschopní se bránit, ne jako my. Chovejte se vybraně, taktně a nenápadně...“

„Bez starosti,“ řekl Ao Harrap hrdě. „My se ztratíme mezi davem.“

O tom jsem sice měla určité pochybnosti, ale Charry se vracel, díval se na hodinky a vypadal, jako když ho bolí zuby. Takže jsem dál nezdržovala a šli jsme. Přesto jsme přijeli ke guvernérovu paláci, když už zevnitř zněla hudba a celé prostranství bylo přeplněno kočáry. Důstojný sluha uvnitř se na nás podíval trochu překvapeně, nejvíc na naše kočky, ale Charry mu s královským gestem podal svou navštívenku, kterou mu spolu s dalšími devětadevadesáti celé odpoledne krasopisně maloval Šankar. Odložil si v šatně cylindr a vycházkovou hůl, zatímco majordom čekal, až dozní hudba. Potom třikrát udeřil svou holí do země a ohlásil:

„Hraběnka Diana Kleopatra de Guyrlayowe, hrabě Charry de Guyrlayowe, jejich doprovod...“

Ve chvíli, kdy jsme se objevili na schodišti, otočili k nám všichni hlavy. Viděla jsem, jak ženským pomalu tuhnou rysy závistí. Zavěsila jsem se do Charryho a sestupovali jsme zvolna schodištěm dolů do sálu. Po stranách kráčel tygr a jaguár, jenom Tannarr, který se ještě moc chovat neuměl, nás předběhl a způsobil mírný zmatek, když mu na napastované podlaze ujely tlapky a chvíli trvalo, než našel rovnováhu. Naštěstí jsem udržela tvář vážnou, hosté se leoparda spíš lekli, než aby se mu smáli. Charry se tvářil jako bůh války v lepší náladě: hrdě, trochu podmračeně, ale s jistou blahovolností, živý obraz císaře, setkávajícího se s provinčními šlechtici.

Bessie nám přišla vstříc. Shimmsley tentokrát chyběl, zato s ní byl aristokraticky vychrtlý pán s bílými licousy a holou lebkou. V knoflíkové dírce měl nějaký vysoký řád a vypadal důstojně a moudře. Zřejmě sám pan guvernér.

Bessie nás představila. Skutečně, byl to sir Reginald Rawlinston, její zákonitý manžel a představitel vlády Jejího Veličenstva v Barmské provincii. Políbil mi ruku a zatvářil se šťastně. Potom měl tolik taktu, že nás nechal být, zavěsil se do Charryho a odvlekl si ho do kouta, kde ho vtiskl do křesla za účelem pohovoření si. Aflargeovi stačil jen pohyb ruky, aby věděl, že má jít za nimi a položit se jim k nohám. Od něho taky vím, co si povídali.

Guvernér zahájil tím, že se zeptal, co Charry pije. To asi mého muže příznivě naladilo, ale co si dali, Aflargeo při nejlepší vůli nemohl říct. Usedli do křesel a guvernér řekl: „Slyšel jsem už o vás a o vaší krásné manželce, pane. Bessie o vás mnoho vyprávěla. Je vaší ženou okouzlená.“

„Ach,“ řekl Charry soucitně. „Skutečně?“

„Skutečně. Dá se říct, že se po městě nemluví o ničem jiném než o vás, hrabě.“

„Hm... to mám radost.“

Potom oba dlouho moudře mlčeli, až řekl sir Reginald: „Je to pravda, hrabě, že jste pirát?“

„Ne. Kdo to povídal?“

„Podle mojí ženy vaše žena.“

Charry se podíval po nás a pokrčil rameny: „Nesmíte všemu věřit. Moje žena je blázen.“

„To jsem rád,“ řekl sir Reginald. „I moje žena je blázen!“

„Ach ano, povšiml jsem si.“ řekl Charry a opět zmlkli.

Podle Aflargea nepřipomínal jejich hovor vůbec obvyklou řeč, protože přežvykovali každé slovo, než je řekli, a dělali mezi větami dlouhé pausy.

„Již mne to poněkud unavuje,“ řekl sir Reginald. „Má žena pořádá tyhle plesy pro svoje přátele a nebere ohled na moje zdraví!“

„To bývá. Ženy k nám bývají necitelné, pane guvernére.“

„Máte pravdu, hrabě. Dopřávám své manželce naprostou svobodu a nezasahuji jí do jejích záležitostí. Přesto mi tohle provádí.“

„Oh... ovšem.“ řekl Charry.

„Nevím, proč jí k zábavě nestačí její důstojníčci a jiní šašci. Moje žena si potrpí na přelétavé známosti. Dejte si pozor, hrabě, jistě se pokusí vás svést.“

„Bez starosti. Nepodaří se jí to.“

Sir Reginald si unaveně přetřel tvář dlaní. „Neznáte mou ženu dosti dokonale, příteli. Podaří se jí vždy vše, co si zamane. Nedokážete jí odolat.“

„Jsem naštěstí dokonale střežen. Nemám žádnou možnost. Nechovejte obav, guvernére.“

„Nepletu se jí do těchto záležitostí s podmínkou, že se ona neplete do mých. Co soudíte o koloniích, hrabě?“

„Příšerná otrava. Je to trest boží za naše hříchy.“

„Vskutku! Až získám nárok na penzi, odstěhuji se do Devonshiru. Co soudíte o Devonshiru?“

„Docela příjemné místo. Není tam takové horko.“

„Máte ve všem pravdu! Tohle je příšerná země. A nedají se tu pořádat lovy na lišku. Máte rád lovy na lišku, hrabě?“

„Ani ne. Nic proti nim nemám.“

„To ani já ne. Ale je to velmi příjemná zábava. Vzrušující. Jenže v této zemi nežijí ani žádné lišky. Hrozné. Ještě jednu sklenici, Johne!“

I Charry dostal ještě jednu sklenici.

„Co soudíte o poměrech v námořní plavbě? Váš názor jako odborníka na svobodné podnikání na mořích by mne velmi zajímal.“

„Ale,“ mávl unaveně rukou Charry, „já skutečně nejsem pirát!“

„Nevadí! Jako byste byl, pane. Je mi to jedno. Co o tom soudíte?“

Takhle osvíceně se bavili ještě hodnou dobu. Zatím se mnou Bessie stačila obejít sál a představit mě všem svým přítelkyním. Některé z toho měly velkou radost, jako například profesorová Windburnová. Taky jsem poznala jejího muže, který na mně mohl nechat oči a patrně si představoval, jak jsem vypadala v těch zkrácených plavkách. Podle všeho by mne za svou choť s radostí vyměnil.

Potom se mne ujala Mabel, trochu rozpačitá, protože mi (a to říkám beze všeho vytahování), šaty slušely víc než jí. Mabel nemá ráda lidi, kterým to sluší víc než jí, ale přesto si to radši nechala líbit, neboť přišla na to, že já odjedu, zatímco ona zůstane a bude dál všechny okouzlovat.

Pak se trochu tančilo, moji vyzvědači se ploužili sálem a špicovali uši. Diskuse, které se o nás rozvinuly, nebyly bez zajímavosti.

„Má drahá,“ říkala jistá dáma v brčálově zeleném Windburnové. „Ona ta hrozná Francouzka není ani trochu vulgární, jak jste říkala! Je sice trochu příliš odvážná, ale nezdá se, že by byla nemorální!“

„Vy jste byla vždy ke každému příliš laskavá, má milá,“ řekla profesorova žena přísně. „Podívejte jenom na ni, jak se vykrucuje! Přitahuje k sobě pohledy všech mužů, kteří tu jsou!“

„Ach, skutečně,“ řekla dáma v modrém. „Všichni se dívají jenom na ni! Muži jsou někdy velice nerozumní...“

„Nechápu, co na ní vidí! Je tu přece tolik mnohem krásnějších, a co víc, neotřesitelně mravných žen, na nichž může oko spočinout se zalíbením!“

„Musíte ovšem uznat, že je hezoučká,“ pravila nejstarší dáma s lorňonem. „Vypadá jako malá holčička...“

„Máte pravdu, markýzo! Ale ďábel hříchu pokouší tuto nešťastnou dívku opravdu v ranném mládí. Ovšem nelze jinak, než že tento nešvar má na svědomí i její manžel, který ji vychovává skutečně nedostatečně!“

„Ach,“ zasnila se dáma v modrém. „Ten hrabě Guyrlayowe je skutečně krásný muž – a tak sympatický! Políbil mi ruku s takovou nedbalou elegancí, jako by se celý život pohyboval jenom v salónech!“

„Máte pravdu,“ řekla dáma v zeleném. „Působí takovým... vznešeně znuděným dojmem. Jako by byl unaven životem! Hovořila jsem s ním chvíli, když mi ho sir Reginald představil; je prostě kouzelný! A při tom jako by jeho duše toužila vzlétnout z tohoto domu někam do dálky, kam nikdo nedohlédne!“ {Vůbec se nedivím, že se mu chtělo odletět daleko od těch bab; a že bude působit unuděně a otráveně, jsem očekávala dávno před plesem}.

„Překvapuje mne jenom, že si tak krásný muž vzal za ženu zrovna tohle hubené zrzavé vyžle!“ řekla tlustá pastorova žena, potřásajíc hlavou.

{No tohle! A já se už kolik let těším, že mi po tom ostříhání narostly vlasy krásně plavé a ne zrzavé, jako jsem měla coby děcko! Té babě fakt nic neujde!}

„Nedivila bych se, má drahá, kdyby ho k tomu sňatku nějak donutila,“ řekla dáma v zeleném. „Dobrovolně by si ji asi nevzal, to mi věřte...“

„Vždyť musela být ještě dítě!“ pohoršila se pastorka. „Podle Mabel je jí teď tak sedmnáct, ale vypadá na patnáct. Hrabě Guyrlayowe udělal zásadní chybu, když si ji vzal. Překvapuje mne, že je vůbec někdo mohl oddat! Ovšem, u katolických kněží by mne nic nepřekvapilo...“

„Asi s ní ten krásný hrabě nemá lehký život,“ řekla dáma v modrém. „Je tak smutný a melancholický; jistě si život představoval úplně jinak, než mu ho zkazilo to zrzavé pometlo!“

„Ale vždyť není zrzavá,“ prohlédla si mne markýza lorňonem. „Je to dokonalá blondýnka!“

„Vážně?“ usmála se ironicky pastorka. „A co ty zrzavé kudrny za ušima! Těch jste si nevšimla, markýzo?“

{A kdybys ty potvoro věděla, že právě na ty zrzavé kudrny mě ještě odpoledne líbal, to bys teprv syčela!}

„Dámy,“ pravila dáma v brčálově zeleném. „Mám podezření, že si ty vlasy odbarvuje!“

„Hrozné,“ vydechla Windburnová. „To by ovšem mělo velmi nemorální vliv na naše mladé dívky! Podívejte na Mabel, je s ní teprve od rána a už se chová jako ona, dokonce si dala ostříhat vlasy a dneska dopoledne jsem ji viděla na pláži v tak necudném oděvu, že jsem se musela zardít studem!“

„Ne!“ vzdychly všechny najednou a profesorka jim musela se všemi detaily vylíčit naše plážové oblečení.

Charry zatím zapadl do party mladších mužů. Byli mezi nimi i ti důstojníci ze včerejška a začalo se hovořit o šermířských cvičeních, jak mi prozradil Tannarr. Aflargeo se zatím točil okolo kroužku starších pánů, kteří prodebatovávali v naprosté tajnosti, jak by se dalo zařídit, aby se se mnou seznámili. A jak to vypadalo, vůbec jim nevadilo, že jsem hubená a zrzavá. Přísně jsem zakázala tygrovi o tom Charrymu cokoliv říkat. Co kdyby je ten blázen vyzval na souboj, nebo co horšího, všechny na místě zfackoval?

V té chvíli mne našla Mabel a s ní Bessie. Vtáhly mne do kroužku dalších příbuzných a přátel, v němž se nacházel i sir Reginald a těžce oddychoval.

„Moc mne mrzí, že musíš odjet, miláčku,“ řekla mi Bessie. „Jsi skutečně středem pozornosti celého města a všichni tě tak obdivují!“

„Spíš na mě nasazují a pomlouvají,“ řekla jsem. „Říkalas jí, Mabel, jak jsme se chytly na pláži s lady Windburnovou?“

„Ach, ta stará puritánka? Ale na té přece vůbec nezáleží!“

„Ať je to jak chce, musíme dál. Charry musí něco vyřídit v Hongkongu. Ale stavíme se, až se budeme vracet...“

„Ne!“ vykřikla Bessie. „Má drahá, ty jedeš do Hongkongu? Ach, jak já ti závidím!“

„Neříkej! A pročpak?“

„Když si pospíšíš, možná se ti podaří zúčastnit svatby naší drahé Jenniffer!“

„A to je kdo? Zatím jsem o ní neslyšela.“

„Ach, Jenniffer je má nevlastní dcera, totiž dcera sira Reginalda z prvního manželství. Před časem jsme ji vypravili na cestu do Hongkongu, má se tam vdávat za guvernérova synovce, mladého lorda Greena.“

„To je pro ni jistě velkým potěšením. Ale proč jsi nejela s ní?“

Mávla smutně rukou a očima ukázala na svého muže. „Chudák Reginald je bohužel tak nemocen, vůbec nemůže jezdit po moři! Mrzelo ho to velice, že se nemůže zúčastnit; a nebylo by hezké, abych jela sama. Velmi mě to mrzí, to jistě pochopíš!“

Chápala jsem to.

„Ale tobě, má milá, se jistě podaří k nim dostat včas, abys jim mohla aspoň poblahopřát! Dám ti doporučující dopis, Jenniffer si tě jistě oblíbí...“

Mabel sebou škubala, jako by byla přivázána k rozpáleným kamnům. „Teto Bessie, nemohla bych já jet s Dianou na tu svatbu? Byly jsme s Jenniffer kamarádky a Jenny moc chtěla, abych s ní jela, jenže já nemohla, když na mne nedohlíží nějaká zodpovědná osoba. Ale kdyby mě s sebou vzala Diana?“

„Copak o to,“ řekla jsem. „Kdyby Charry nic nenamítal, loď je veliká dost. Ovšem nejsme turistický parník Cookovy společnosti. Pohodlí tam mít nebudeš!“

„Když to vydržíš ty, vydržím to taky. Jen aby Bessie svolila – viď, že mi to dovolíš?“

Bessie mávla velkomyslně rukou: „Jak bych ti mohla něco odepřít, drahoušku? Když tě vezme hrabě Guyrlayowe...“

Poslala jsem Aflargea pro Charryho. Protože mu řekl, že jde o loď, dostavil se můj muž velmi rychle a překvapivě střízlivý. Vyslechl Mabelinu žádost a zatvářil se trochu překvapeně, pak řekl arminsky: „Opravdu ji chceš mít s sebou?“

„Vezmi ji. Budu na ni dávat pozor!“

„Bude nám největším potěšením,“ vykouzlil zářivý úsměv. „Očekávám milostivou slečnu zítra na palubě, kolem desáté. Bude vám to vyhovovat?“

„Budu šťastná, když vyplujeme co nejdřív,“ řekla Mabel. „Třeba tu Jenninu svatbu ještě stihneme.“

„Náš Griissirno je rychlá loď. Možná je dokonce předeženeme.“ řekla jsem.

Mabel se chystala dělat plány, co si obleče a co si vezme s sebou, ale v té chvíli ohlásila panská, že je připravena večeře, přešli jsme tedy ze salónu do jídelny. Ta večeře byla vskutku výtečná, už dávno jsem se tak dobře nenajedla. Dokonce i šelmy byly spokojeny, i když nejedly na stříbře a dostávaly jen věci, o nichž se předpokládalo, že by jim mohly chutnat. Chovaly se ale slušně a jedly všechno, co jim bylo předloženo. Jenom ostře odmítly jakýkoliv alkohol a Charry požádal velmi rázným hlasem, aby jim ho nikdo nevnucoval. Vůbec se Charry choval o poznání líp než obvykle, byli jsme tu už dobu a ještě nedošlo ani k jednomu incidentu.

Zatímco jsme večeřeli, uklidilo služebnictvo salón a připravilo jej k tanci. A jen jsme tam vešli, začalo se hrát. Trochu jsem se té chvíle bála, ale zjistila jsem ke své radosti a překvapení, že Charry umí tančit, dokonce výtečně. Naučil se to prý v kadetce, měli povinnou společenskou výchovu. Byla jsem tomu ráda a cítila, že k všeobecné závisti přibylo další těžké závaží. Napřed chtěl tančit jen se mnou, až na moje taktní upozornění provedl všechny přítelkyně, hlavně Mabel, Bessie a na zvláštní žádost i profesorovou Windburnovou a pastorku. Po celou dobu na něj hleděly jako králík na hada, který se ho chystá sežrat.

Po tu dobu jsem tančila s jinými gentlemany. Většinou se snažili mne neohrabaně okouzlovat, ale na to moc nedám. Taky mne provedl Charryho skvělý kamarád major Gordon. Nemůžu si pomoct, ale nenašla jsem v něm to správné zalíbení. Je mi ten člověk od první chvíle protivný, ani sama nevím proč. Byl milý a přátelský a snad jediný se nesnažil mne svádět – tím hůř. I dnes večer zkoušel Charryho opít, ale tentokrát se nedařilo a myslím, že si Charry dával pozor.

Večer skončil skutečným úspěchem asi o půl páté ráno. To už se rozednívalo a já byla opravdu trochu ospalá. Charry se taky moc nedržel, takže svěžím dojmem působily jen naše šelmy. Ještě, že jsme se dopoledne mohli vyspat. Dala jsem pac a pusu Bessie, připomněla Mabel, aby se včas dostavila a opustili jsme pohostinný guvernérův palác.

Když jsme odjížděli, povšimla jsem si, že major Gordon se opírá o zábradlí balkónu, kouří doutník a pozoruje nás. Charry si ho všiml a zamával mu vycházkovou hůlkou. Gordon zvedl dlaň k čapce a zasalutoval. Pak odhodil nedokouřený doutník, otočil se a zašel mezi sloupy balkónu.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13