Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cesta do Hongkongu

Zpět Obsah Dále

Už jsem dál psát nechtěla, ale Charry přečetl moje poznámky, strašně se smál a chtěl, abych psala dál, že ty pravopisné chyby potom opraví. Nejvíc se smál, když jsem popisovala jeho alkoholické třeštění a sliboval, že mi nařeže. Jako obvykle, skutek utek. Takže od této chvíle už o jeho pití nebudu mluvit, ostatně jak jsme byli na moři, nevzal do úst kapku alkoholu.

Tedy, začnu tím, jak přišla Mabel. Totiž spíš tím, že ve skutečnosti nepřišla v deset a ani v jedenáct po ní ještě nebylo vidu ani slechu, takže se Charry poněkud rozhněval. „Jestli si ta holka myslí, že na ni budem čekat, tak se plete! Tohle si tu zvykat nebude!“

„Třeba za to ani nemůže. Mohli ji zdržet doma...“ namítla jsem, ale přesně tohle fungovalo jako rozbuška, Charry vypěnil a rozhodl, že až přijede, bude čekat zase ona. My teď pojedeme do Zlaté pagody, kde předáme našeho Šankara za odměnu do péče mnichů, zvláště Mistra Činkina.

Šankar se nesmírně těšil. Vydělal si mezi námi nějaké peníze, ale ty hodlal okamžitě předat chrámu. Charry taky připravil nějaký dar a já se rozhodla obléci se nějak jednoduše, abych neprovokovala svou uniformou. Taky šelmy jsme dnes nechali doma, ostatně ani se jim nikam moc nechtělo. Nasedli jsme do kočáru a vyjeli.

Zlatá Pagoda, zvaná Svedagon, je nejen největší v celé Barmě, ale nemá asi obdoby nikde na světě. Když jsme tam přišli, připadalo nám, že je tam zmatek zcela vylučující jakékoliv pokusy o zbožné rozjímání. Jenom prodavačů všeho možného tam bylo třikrát tolik než jinde a když viděli bílé cizince, snažili se nám vnutit nejrůznější hlouposti. Trvalo nám dost dlouho, než jsme se dostali aspoň do nádvoří.

„Jestli nám nepomůže Mistr Činkin, tak nikdo.“ vyjádřila jsem se. „Mohl by nám poslat naproti nějakého mnicha, který by nás zavedl!“

„To určitě nepůjde,“ soudil Charry. „Neposlal jsem mu zprávu, jistě o nás ani neví.“

V té chvíli k nám přistoupil mladičký mnich, snad ještě mladší než Šankar. „Ty jsi prábhu Charry, který pluje po mořích? Mistr Činkin vás očekává...“

„Tak to už teda neříkám nic,“ ocenila jsem to. „Veď nás, chlapče...“

Mladý mnich nás provedl celým areálem velice hbitě a bez zbytečného zdržování. Několik dalších mnichů považovalo za potřebné přijít nás pozdravit, Charry se na oplátku klaněl a pronášel různé vznešené řeči. Konečně nás zavedli do prosté cely, kde seděl Mistr Činkin na rohoži a četl něco v knize. Tedy, ona to nebyla kniha, ale svazek bambusových destiček popsaných písmem v sanskrtu. Muselo to být pěkně staré a vzácné, dneska už se takové knihy nepíšou. Vedle ležel malý uzlík, který nejspíš obsahoval veškerý jeho majetek. Stranou pak seděl mnich, který překládal jeho slova.

„Čekal jsem jen na vás,“ usmál se vlídně Mistr. „Chlapče, jdi prosím s mnichem. Zajistí, abys byl formálně přijat do kláštera. Ještě dnes se mnou odejdeš.“

Šankar neřekl ani slovo, jen se hluboce uklonil. Aniž by nám věnoval jediný pohled, odešel s chlapcem. My jsme se posadili naproti Mistru Činkinovi. Stále se vlídně usmíval.

„Nuže, synu... jak jsi pokročil na své cestě?“

„Nepokročil jsem vůbec, otče.“ povzdychl si Charry. „Naopak se mi zdá, že bloudím a nenalézám žádného cíle. Nevím ani, jestli jsem udělal dobře, že dělám to, co dělám. Dřív jsem si to myslel. Teď už nevím docela nic.“

„Aha! A z čeho pramení tvoje rozladěnost?“

„Jsem obyčejný námořník, Mistře. Celý svůj život jsem snil o té chvíli, kdy se mi podaří vstoupit do vysoké společnosti. Kdy tam budu moci být jako rovný mezi rovnými, pán mezi pány. Teď se mi to konečně podařilo – a nejsem spokojený. Všechno je tam hloupé a falešné, ještě horší než mezi obyčejnými lidmi. Jsem znechucen a nevím, co si mám myslet.“

„Všechno, co si myslíš, je skutečnost.“

„Svět vznešeného panstva je tedy skutečně falešný a hloupý?“

„Ano. Je dobře, že jsi na to přišel sám. Mnozí na to nepřijdou po celý život. Udělal jsi dobře všechno, co jsi činil.“

„To říkáš proto, že nevíš, co všechno jsem dělal. Opíjel jsem se, hádal s lidmi, bojoval s nimi... ubližoval ženě, která mne má ráda. Bylo to velice nehezké.“

„Bylo to nutné. Jinak bys nevěděl, že je to nesmysl.“

„Co mám dělat nyní, otče?“

„Cokoliv chceš. Máš před sebou dlouhou cestu. Je těžké říct, co je lepší. Nesmíš odmítnout žádnou z nich, i kdyby ti nepřipadala vznešená. Mohl bys někdy později litovat, žes ji nevyzkoušel. Teprve až všechno poznáš a ze své svobodné vůle zavrhneš, budeš osvobozený. Jinak by tě svazovala pouta touhy.“

„Kde je cíl cesty?“

„Kdybych ti to řekl, ovlivnil bych tě. Sám si ho najdeš.“

„Ale kam ta cesta povede? Kde skončí?“

„Zatím jsi se stal vládcem své země. To ti nestačí?“

„Stal jsem se Vládcem, abych obnovil mír. Bylo to nutné. Bylo to něco jako služba své zemi...“

„Tak vidíš, že víš, co máš dělat.“

„Můžeš mi dát aspoň nějakou radu?“

„Vidím před tebou dvě cesty, synu. Jedna tě táhne nahoru ke hvězdám, k Bohu. To je cesta tvého ducha. Druhá tě drží při zemi. To je cesta tvého těla. Bude trvat ještě dlouho, než v tomto boji někdo zvítězí.“

„Když jsem někdy mezi těmi lidmi ze společnosti, připadá mi takový život tak prázdný a marný, že toužím odtamtud utéct. Odejít třeba sem, do kláštera. Žít tady s vámi, poznávat skutečnou moudrost. Váhám, zda to nemám udělat.“

„Nepomohlo by ti to. Po krátkém čase tady bys zase zatoužil odejít tam. Stále bys bloudil mezi tímto a tamtím světem.“

„Do kterého tedy patřím?“

„Do obou a do žádného. Nikde nenalezneš klid, dokud budeš mít touhu. Teprve až si ji zcela vyplníš a tím se jí zbavíš, nalezneš klid.“

„Ty jsi ten klid už nalezl?“

„Ani zdaleka ne. Také já ještě toužím po mnoha věcech. I když vím, že ty touhy jsou pošetilé a zbytečné. Poslední touha, které se musíš zbavit, je nemít žádné touhy.“

„Kdy dojdu k takovému stavu mysli?“

„Bude to trvat velice dlouhou dobu. A bude to bolet. Poznání se rodí z bolesti.“

V té chvíli vstoupili dva mladí mniši. Jeden z nich byl kluk, který nás přivedl, druhého jsme nejdřív nepoznali. Ale byl to Šankar, s čerstvě vyholenou hlavou a v rouchu šafránové barvy, k nerozeznání od ostatních mnichů.

„Bezva, Šankare, sluší ti to.“ ocenila jsem a on se jen omluvně usmál.

„Můžeš se rozloučit,“ řekl Mistr Činkin. „Sotva hosté odejdou, odejdeme i my.“

„Setkáme se ještě někdy?“ zeptal se Charry.

„Nevím. V tomto zrození už asi ne. Ale bude-li to třeba, přijde někdo jiný, kdo tu službu vykoná.“

Poděkovali jsme Mistrovi za všechno. Činkin se jenom usmíval. Pak složil knihu, kterou si prohlížel, převázal ji motouzem z bambusových vláken a podal mi ji. „Vím, dcero, že sbíráš předměty, které mají vztah k dávným dobám. Přijmi to, prosím, jako můj dar. Možná se ti to bude hodit, až se naučíš číst sánskrt.“

Tím mě tedy dokonale vyvedl z míry. Vzácnost knihy, kterou mi dal, je na archeologickém trhu nepředstavitelná. Něco jsem koktala, ani nevím, co. Poklonili jsme se a opustili Mistra. Mniši nám připravili pohoštění a při odchodu mi Charry koupil ještě jednu knihu, tentokrát v angličtině, abych si mohla číst. Občas se pokusím najít v ní nějaký pěkný citát. Třeba:

 

Když je jasná obloha, objeví se slunce,

když je země vyprahlá, schyluje se k dešti.

Otevřel naplno své srdce a promluvil.

Jaký však mělo smysl hovořit k rybám a prasatům?


Když jsme se vrátili na loď, našli jsme na palubě Mabel, oblečenou do své uniformy, se šesti velkými kufry. Radostně se ke mně vrhla a vykládala mi, jak je nesmírně šťastná, že to stihla a my jsme jí neujeli.

„Měla jsi přijít v deset, ne?“ řekl Charry poněkud rozladěně.

„No jo, to jsem měla. Ale ono bylo dneska ráno u nás dost rušno. Málem jsem s vámi nejela.“

„A co ty kufry? To jedeš na výlet nebo utíkáš z domova?“

„Ach, to je jenom pár maličkostí...“

Charry se o ni přestal zajímat, nechal mi ji na starost a věnoval se raději manévrům spojeným s vyplutím. Není dobře se mu v takovou chvíli plést, takže jsem dala pokyn, aby ty její loďáky odstěhovali do kajuty a my samy jsme se odstranily z dosahu, abychom mohly ještě chvíli pozorovat přístavní ruch a mizející siluetu Rangúnu.

Charryho nový dělovod O'Reilly sehnal přes včerejší den šest chlapů, kteří vypadali jako námořníci a které Charry po kratším výslechu najal. Bylo ale třeba na ně dohlížet, na lodi se moc nevyznali, tak s tím všichni měli hodně práce. Bylo zapotřebí každého lodníka, takže se na palubu vyhrnuly i všechny šelmy. Noví námořníci napřed měli strach, ale naši muži jim ho rychle rozehnali a Toby doporučil, aby se nestarali, kde co lítá a věnovali se radši práci.

„A teď mi prozraď, Diano, proč jsi mi nic neřekla o tom tvém nádherném dobrodružství!“

„Nechápu, o čem mluvíš.“ Zapátrala jsem v paměti, co jsem jí kdy povídala, ale nedala se zastavit:

„Je pravda, že tvůj muž tě objevil úplně ostříhanou, špinavou a zavšivenou v nějakém Alexandrijském nevěstinci? Prý tě tam koupili za zlato od pirátů a Charry se o tom dozvěděl a koupil tě za sto padesát dolarů. Je to pravda?“

„Kdo tvrdí takové věci?“

„Dneska ráno přilítla stará Merriweatherová, to je vdova po řediteli sociální pojišťovny. Oči navrch hlavy a vykládala, co všecko se o vás dvou povídá po přístavu. Teda, já byla taky hned vzrušená. To je přece skvostné!“

„A co?“

„No, za prvé vy dva vůbec nejste manželé a Charry není vůbec žádný hrabě. Ještě před pár lety byl obyčejným kadetem na mizerné kocábce jménem Atlantik, celá posádka se ho bála a nesnášela ho, že všecky honil do práce místo starého kapitána Millarda. Tehdy taky našel někde v Egyptě tebe. Sebral tě tam špinavou, ostříhanou dohola a oblečenou jako turecký kluk. Prý jsi byla zavřená v nějakým nevěstinci, on tam vpadl a všecko to vymlátil. Potom jsi jela s námořníkama na lodi a když ta loď ztroskotala u nějakýho ostrova, žili jste spolu v džungli a tam se dohodli, že budete vystupovat jako muž a žena. Ale oddaní podle platných zákonů jste nikdy nebyli. Jestli jste se podrobili nějakýmu barbarskýmu divošskýmu obřadu, tak to snad mezi náma bílejma nic neplatí, nebo jo? A tvůj muž našel v džungli obrovskej poklad, nazval se hrabětem z Guyrlayowu a prohlásil se pánem toho ostrova. Ve skutečnosti se jmenuje Charlie Rither. Je to všecko pravda?“

„No... do značné míry ano.“

„Stará Merriweatherová to slyšela na tržišti, ale prý si to povídali v přístavu. Tak s tím hned letěla za pastorkou a profesorovou Windburnovou. A ještě jim povídala: »Dávejte si pozor, dámy, když je nablízku některá z těch jejich koček. Hrabě se tam na ostrově spojil s ďáblem a ten zaklel do těch šelem lidskýho ducha, takže rozumějí lidský řeči a mají lidskej rozum. Radši před nima nic neříkejte.« No, to bylo něco pro ty báby...“

„Jen tiše žasnu, Mabel.“

„A já hořím netrpělivostí! Je to všecko pravda?“

„Ne tak docela. Nebyla jsem v nevěstinci, ale v harému jednoho šejka. Charry mě tam nenašel, nýbrž utekla jsem sama, takže mě nekoupil ani za sto padesát dolarů, ani za jinou směšnou sumu. Je pravda, že na tržišti už mě jednou prodávali, ale to bylo ještě předtím. Jestli ti to udělá radost, tak při útěku jsem taky rozpárala krk jednomu tlustýmu eunuchovi, co mě hlídal. A když jsem byla ostříhaná dohola, zákonitě jsem nemohla mít vši. Jinak to celkem souhlasí.“

A říkala jsem si: »Jestli, panenko, nepadneš teď, tak už sneseš všecko.« Neupadla, snesla to, jen zaječela tak strašně, že námořník, který šel kolem s náručí lan, se lekl, že šlápl na lodní kočku. Pak se mi pověsila kolem krku: „Ale má drahá, proč jsi mi to všechno neřekla! Je to tak úžasně romantické...“

Trochu mě to zdrtilo, i když mám pro tyhle věci tvrdou náturu.

„Nevím, co by tomu řekla teta Bessie a profesorka Windburnová.“

Mabel se rozesmála. „Teta Bessie je úplně bez sebe. Moc ji mrzí, že to nevěděla dřív. Všichni po celém městě prý hovoří jen o tobě a moc tě obdivují.“

„To mám radost. Ať jim to slouží ke zdraví.“


Slova nemohou vše beze zbytku popsat.

Poselství srdce nelze ve slovech doručit.

Ten, kdo obdrží slova přesně, je ztracen,

pokouší-li se slovy vysvětlovat.

Nedosáhne v tomto životě osvícení.


Na lodi zavládl obvyklý pořádek. Charry se spojil s naším delfínem Darkkou a svěřil mu průzkum před lodí. Byly určeny směny, lodníci mimo službu šli odpočívat. Charry svlékl kazajku a chodil po můstku v kalhotách a bos, staral se o plachty a co chvíli se radil s panem Millardem i námořními mapami. Mabel okouzleně zírala na život a práci na lodi, až jí došlo, že všude překáží a nikde není vítaná. Jediný, kdo se s ní mohl bavit, jsem byla já. Vyprávěla jsem jí tedy něco ze svého pestrého života, dokud nám nezazvonili k jídlu. Náš kuchař se opravdu vyznamenal a Charry udělal dobře, že ho přijal.

Po jídle jsem Mabel provedla po lodi a všechno jí ukázala. Námořníci si nás udiveně prohlíželi a dělovod O'Reilly údivem vyplivl skoro nový žvanec žvýkacího tabáku. Vcelku přítomnost žen na palubě posílila dojem námořníků, že se ocitli na bláznivé lodi, že velitel tohoto clipperu je dokonalý šílenec a tato plavba dobře nedopadne.

Ony se taky děly věci. Noví námořníci nemohli pochopit, že mají poslouchat rozkazy nějakého jaguára či tygra a musí ta hrozná zvířata pouštět k zodpovědné práci, třeba kormidelnímu kolu. Kromě toho si nebyli jisti, kdo je tady vlastně velitelem. Charry se radil o plavbě s panem Millardem a palubní Toby říkal oběma kapitáne. Též nebylo jasné, kdo je druhým a třetím důstojníkem a v jakém postavení jsem já. Někdo z námořníků mi říkal pane, jiný paní a staří kamarádi jménem. Taky byly potíže s černochy, kteří nerozuměli žádné řeči, vůbec se vzájemným domlouváním. Naštěstí Charry nalezl zdatnou posilu v O'Reillym, který mimo znalosti kanónů znal i několik světových jazyků, byl tedy povýšen na loďmistra a v čase míru měl velet partě utvořené z nováčků.


Na jaře je všude spousta květin.

Podzim je dobou sklizně.

V létě vane osvěžující větřík.

V zimě nás doprovází sníh.

Nemáte-li plnou hlavu neužitečných věcí,

je pro vás dobré každé období.


Večer, když jsme ulehli, zeptal se Charry: „Tak co, jak se líbí tvé kamarádce na lodi?“

„Moc. Je vykulená jako malý děcko a na všechno zírá v němým úžasu. Je to podle ní hrozně romantické a jenom lituje, že ji nevidí její přítelkyně, aby patřičně záviděly.“

„Hm. No, tak ať obdivuje. Hlavně ať se neplete, kde nemá. Mohlo by se jí něco stát a já za ni nehodlám odpovídat.“

„Ty, poslyš,“ zahájila jsem hloubkovou sondu. „Líbí se ti Mabel?“

Podíval se na mne vyjeveně a bylo vidět, že si to musí rozmyslet.

Pak teprve řekl: „Ale jo, hezká holka to je. Proč?“

„Protože ty se jí líbíš. Viděla jsem, jak na tebe kouká. Jestli se nemýlím, pokusí se mi tě přebrat a vzít si tě sama. Ona ví, že náš sňatek před církví nic neplatí a je dost voprásklá. Třeba by s tebou ráda kráčela životem.“

Škubnul rameny {praštil se při tom pořádně o dřevěné obložení}, pozvedl hlavu a řekl: „A co, mám se zbláznit? Si snad myslíš, že já mám čas vymlouvat jí její pitomý nápady? Mám dost svejch starostí, než si komplikovat život potřeštěnou holkou!“

Zasmála jsem se. „Máš velmi upřímný způsob hodnocení lidí. A musím ti říct, že je to krajně podivná odpověď, když se ti nabízí takový květ nevinnosti jako Mabel. Můžeš očekávat návštěvu zamilované dívky na můstku, případně kdekoliv jinde, kde budeš. Hodláš ji odmítnout těmito slovy?“

„Já se s ní vůbec nebudu bavit! Co je mi po ní?“

„Je hezká a každej druhej by ji chtěl!“

„Já ji snad někomu beru? Mně úplně stačíš ty, miláčku. A vůbec, víš co? Vem si svou Mabel do parády a trochu ji zacvič do nějaký práce. Ta změna jí jenom prospěje a přestane myslet na pitomosti.“

„Souhlasíš? Dobře, dám jí drezúru, že se jí protočej panenky. Můžu začít hned ráno?“

„Klidně, roztoč to co nejdřív. Ale... dávej pozor, ať si něco nepoláme. Nebudu se dohadovat s jejím ctěným příbuzenstvem.“


Říká-li vám někdo, že je oheň světlo,

nevěnujte mu pozornost.

Sejdou-li se dva zloději,

nepotřebují se navzájem představovat.

Poznají se i bez otázek.


Mabel ještě sladce spala, když já už byla na nohou a v plné pohotovosti. Objevila se až kolem půl osmé, tentokrát v dívčích šatech, svěže vzdušných, takže byla sešněrovaná o něco míň než obyčejně. I tak jí v tom muselo být příšerné vedro. Udiveně na mě vyvalila oči, protože já se oblékla, jak chodím po lodi na moři: potrhané námořnické tričko, kalhoty s nohavicemi useknutými nad koleny. Podobně chodí každý, pokud v tom horku vůbec má tričko.

„Ahoj! To je dost, že ses už vyhajinkala!“

„Dobré ráno,“ pravila rozpačitě. „Ty už jsi vzhůru? Prosím tě, kde je tady koupelna?“

Připravila jsem si na ni ledacos pěkného, ale tímhle vodjela tedy ona mě. Chvíli jsem na ni koukala jako vyoraná myš. „Koupelna? Proboha na co, když je kolem moře vody?“

„A jak se tady umýváte? Přece mi nechceš říct, že se koupeš v moři?“

„To ne, i když by to taky šlo. Umyješ se docela prostě tady, přímo na palubě. Počkej, zavolám Johanese.“

Vzpomněla si, že Johanes je plavčík a zeptala se: „Proč?“

„Protože je určen k tomu, aby nás poléval. Nemůžem to chtít od námořníků, ti mají dost svý práce.“

„Jak poléval?“ nechápala, tak jsem jí ukázala:

„Támhle z toho plátěnýho vědra. Uvidíš jak.“ Zapískala jsem na prsty, čímž jsem toho darebáka přivolala. Zubil se na nás, očekával nějakou švandu a musela jsem se přísně zamračit, abych ho přivedla k pořádku.

„Ukážeš slečně Mabel, jak se na lodi umýváme. Poleješ mne...“

„Teď? Vždyť ses snad myla ráno! Myslíš, že se kvůli tobě sedřu?“

„Slečna Mabel se chce umýt a chce vědět, jak to vypadá.“

Pohlédl na Mabel s krajním despektem: „A to nemůže vstávat ráno jako normální lidi?“

„Nediskutuj a naber vodu!“

Johanes šel k zábradlí a spustil vědro do vody. Já zatím přetáhla tričko přes hlavu a Mabel vyjekla, málem ji to složilo. Bylo bezva sledovat výraz jejího obličeje, ale v té chvíli mě polil z vědra a já na chvíli ztratila výhled na okolní svět. „Fajn!“ řekla jsem, když jsem zas popadla dech. „Ještě jednou!“

Johanes se poslušně otočil, vytáhl další vědro a znovu mne polil. Voda byla studená, až mi zadrkotaly zuby, tím příjemnější bylo vytřást ji pak z vlasů a otřepat se, až kolem lítaly kapky.

Zasmála jsem se na Mabel, která stála jako solný sloup. Johanes si nás okázale nevšímal, vytáhl další vědro a polil se sám, ježto mu bylo horko.

„Prosím tě,“ řekla Mabel. „Vážně si myslíš, že se mám mýt takhle?“

„No a co? Všichni to tak dělají...“

„A to se mám svlíknout před tím klukem?“

„On ti nic neudělá! Ne že by neměl chuť, ale strach mu nedovolí. Řezala bych mu ho po kouskách tupou kudlou!“

Zahekala. Johanes se tvářil pomstychtivě. Přemítala jsem, zda ho mám zmlátit nebo pochválit.

„Pošli ho pryč!“ řekla potom a já k velké chlapcově nelibosti kývla: „Jdi si po své práci!“

Podívala se na mne a potřásla hlavou: „Není ti zima?“

„Proč? Kalhoty za chvíli uschnou!“ zasmála jsem se, sebrala z paluby tričko a zase si je natáhla. Prohlížela si moje ustrojení s dost velkým údivem a přemýšlela, zda má trucovat nebo se zařídit podle mne. Nakonec se zeptala: „Kde je tvůj manžel?“

Ukázala jsem nahoru a když Mabel zvrátila hlavu, spatřila, že po ráhně vrcholové plachty ručkuje několik mužů. V té výšce nemohla Charryho rozeznat, ale já ho poznávala, vysvětloval něco námořníkům a děsně se vztekal.

„Co tam dělá?“

„Prohlížejí s námořníky plachtoví. Něco se mu tam nezdálo, tak zjišťují, zda se nepotrhalo...“

„On umí takhle lézt po stěžních? To je úžasné...“

„To umím i já. Když jsme neměli plnej stav posádky, dělala jsem nahoře. Jestli chceš, můžeš si tam vylézt taky. Ovšem v těchhle hadříkách nevyšplháš ani na první ráhno.“

„A to na téhle lodi musí kapitán dělat všechny tyhle práce?“

„Nechápeš to. Je to Charryho loď. Má ji rád a pečuje o ni.“

Rozhlížela se po té lodi a potom se podívala na mne velice divným pohledem. „A to se o všechno svoje stará sám?“

„Ano. Sám sedlá svoje koně, sám brousí svůj meč a sám nabíjí svoje pušky. Je na tom něco divného?“

„Obvykle tohle všechno dělají sluhové.“

„Těm, kdo jsou příliš neschopní nebo zbabělí, co neumějí položit dlaň na svou vlastní věc. Charry je muž, skutečný, silný muž, a muž si dělá všechno sám, nespoléhá na sluhy. Já si taky dělám všechno sama, protože jsem jeho žena. Charryho sídlem je hrad, který postavil vlastníma rukama, sám otesával jeho kameny a vršil je na sebe. Až se vrátíme domů, postaví nový dům, velký a krásný, ve kterém budu vládnout já – jen já, žádná správcová ani panská. Mohou mi sloužit, chtějí-li; ale moje ruce se dotknou každé věci, než ji schválím nebo odmítnu, přes mé ruce projde vše, co do domu přijde a odejde. I tahle loď je má, jako je mého muže. Když položím dlaně na její palubu, cítím ji. I teď ji cítím přes chodidla nohou, znám dotek jejích plachet a lan, ráhen a stěžňů, znám chladnou kovovou kotvu i každý ze člunů, znám celé tělo lodi i korunu plachet tak, jak to zná Charry. Znám muže, kteří na ní plují, a teprve až já a můj muž poznáme ty nové, co na ni přišli, teprve pak k té lodi budou patřit. Proto je Charry tam nahoře a proto tam půjdu i já, kdyby bylo třeba. Jenže jsem měla práci tady dole a taky jsem čekala na tebe, až se probudíš, abys nebyla jako prodaná mezi těmi zatracenými chlapy. Tak to je, drahá Mabel. Až pochopíš, nebude ti mý jednání připadat divný.“

A myslela jsem si: »Může ti někdo srozumitelněji říct, že ty nikdy nebudeš patřit k Charrymu tak, jako k němu patřím já? Pochopila jsi už, že až dojedeme do Hongkongu, vystoupíš a půjdeš si vlastní cestou?«

Asi to na ni zapůsobilo, protože se přestala tvářit uraženě a řekla: „Jsi šťastná holka, Diano. Jsi ta nejšťastnější holka, co znám. Myslím, že ti závidím.“

„Kdybys věděla, co s tím mám práce, tak bys nezáviděla.“ řekla jsem a chtěla, aby to znělo vesele.

„Pomůžu ti. Ale... myslím, že jsi měla pravdu. Nemáš v zásobě nějaký podobný oblek, jako máš ty, abych nevypadala tak pansky?“

„To je maličkost. Mám v rezortu i lodní sklad, tak ti tam něco najdu. Nebude ti vadit, když v tom nebudou ty díry?“

Námořnických triček jsme měli dost, i když na trochu větší postavy, než měla Mabel, ale na vzhledu celkem nezáleželo. Kalhoty jsem našla, ovšem měly nohavice až pod kolena. Moje původně taky, než jsem je uřízla. Mabel se tvářila dost divně, ale nechala si to líbit a za mé asistence se do toho převlékla. „Tedy, něco podobného jsem na sobě ještě neměla! Připadám si jako úplně nahá...“

„I to se ti může stát. Poslouchej, budeš mít asi potíže s chůzí po palubě – chodila jsi vůbec někdy bosá?“

Začala se hloupě šklebit: „V životě ne! Nevrazím si někde do nohy třísku?“

„Snad ne. Musíš dávat pozor.“

Moc ji to nepotěšilo ani neuklidnilo, ale už se nevzpouzela.

„A teď do práce. Máme vydrhnout podlahu v salóně, navigační kajutě a důstojnické jídelně. Drhla jsi někdy podlahu?“

„Proboha – ne! Ty snad ano?“

„Od malička. Máma brzy umřela a táta kromě historie a archeologie nerozuměl ničemu. Musela jsem se o sebe starat sama.“

„Čím byl tvůj otec?“

„Znalec přes starověké kultury, Egyptolog a tak. Zmizel v Africe. Zbláznila jsem se a jela ho hledat, při tom mě jeden mizera prodal do toho harému. Víš, bylo mi čtrnáct a byla jsem pitomá.“

Chvilku uvažovala. „Poslyš, jak dlouho se znáš se svým mužem?“

„No, budou to už čtyři roky. Ale skoro tři roky jsme žili odděleně, každý na jednom konci ostrova.“

Divila se a nešlo jí to do hlavy s vědomostmi, které už o našem manželství měla. Nechala jsem ji být, sehnala radši vodu a všechno, co je potřeba na mytí podlahy, přinutila jsem ji pomoci mi s odtažením nábytku a koberců a pak ji učila drhnout podlahu. Měla k tomu spoustu řečí, šlo jí to jako psovi pastva, ale já nepovolila a neslevila a dávala jsem té drzé holce do těla. Byla sice o dva roky starší než já, ale připadalo mi, že na znalosti a zkušenosti malá holčička.

 

Nebojuj s cizím lukem a šípy

nejezdi na cizím koni,

nediskutuj o chybách druhých,

nevměšuj se do cizího díla.

 

Když jsme skončily, měla hlad jako vlčák a tvrdila, že ji celé tělo bolí. Naštěstí zrovna zvonili k jídlu, tak jsme rychle vyběhly na palubu.

Tam jsme potkaly plavčíka Johanese. Čekal na nás a bylo na něm vidět, že zřejmě uvedl do pohybu svoji myslivnu. „Hele... taková dáma jako je Mabel bude nejspíš potřebovat komornou, že?“

„Copak mazanýho jsi na ni vymyslel?“

„Ale nic. Jenom, že bych zkusil někde v Singapuru nebo tak koupit nějakou čínskou nebo malajskou holku. Nebejvaj drahý a jsou pracovitý...“

„Ne, zamítá se! Rozhodně nehodlám kupovat žádný děvčata...“

„No, já bych ji koupil pro sebe. A slečně Mabel bych ji jen pronajímal...“

„Pravděpodobně tě přerazím, Johanesi. Jestli přijdeš ještě na jeden takový nápad. A mazej, lidi se chtějí umýt...“

Charry už ráno rozhodl, že jíst se bude na palubě z polních misek, aby se práce zbytečně nezdržovala. Moc mi to vyhovovalo, tohle Mabel určitě ještě neznala. Když jsme přišly, právě slézali dolů námořníci a taky Charry, jenom soptící, protože mu práce nešla od ruky, jak chtěl. Plavčík Johanes lítal jako hadr na holi, protože chlapi se chtěli aspoň opláchnout a on byl na to všechno sám. Zatím jsem dala Mabel misku a lžíci a řekla jí, aby šla se mnou, že dostaneme jíst. Koukala vyjeveně a myslela, že se bude stolovat na stříbře a míšeňským porcelánu. Když jí kuchař nadělil do misky zvláštní směs ze všeho možného a do druhé ruky vrazil patku chleba, jenom vyhekla a koukala, kam to hodit. Dávala jsem na ni pozor a zamanévrovala ji k bedně se záchrannými sekerami a háky, co se používají na vytrhávání prken. Tam jsem ji posadila a popřála zcela bez škodolibosti dobrou chuť.

„A to už nebudeme jíst nic jiného?“

„Ale jo, ale až večer. Teď se musíme nadlábnout rychle, abysme nezdržovaly práci.“

„Práce, práce a práce,“ bručela. „Copak neznáte nic jiného? Jste už jako nějací chudáci...“ a rychle zmlkla, protože se tu objevil Charry s miskou a chtěl si sednout k nám. Protože jsem seděla na kraji, bez dohadování a bez dovolení si přisedl k Mabel. Bylo málo místa a tak se dotkl kolenem její nahé nohy. On si to ani neuvědomil, ale ona ucukla, jako by se spálila a hodila po mně očkem. Kdepak já, já koukala do své misky!

„Dobrý den, kapitáne!“ zašveholila Mabel, „myslím, že jsme se dneska ještě neviděli...“

„Jo,“ zabručel, „dobrej, slečno. Vidím, že jste se dala do práce...“

Potěšeně se zahihňala. „A vám jde práce jak?“

„Dík, ujde to. Kdyby to šlo líp, neškodilo by. Diano, necháš to dole jí a půjdeš s náma na stožár!“

„Ale... já se bojím, že to sama nezvládnu!“

„I jo.“ řekl a pohlédl na ni. Neřekla bych chtivě, spíš tak informativně. „Musíte si pamatovat, že nejlepší lék na to, že to nejde, je nutnost. Když je potřeba, tak se to zkrátka udělá.“

Podívala se na něj zrakem, v němž se zračila touha a něžná oddanost.

„Já se budu snažit, kapitáne!“ řekla, ale on jí na to už neodpověděl a pilně jedl. Rozhodla jsem se dát tomu injekci.

„Proč si vy dva někdy vykáte a někdy tykáte? Není logický, abysme si všichni tykali? Jsme konečně na jedný lodi.“

„To je krásný nápad!“ zajásala, „od téhle chvíli mi budeš říkat Mabel! Uzavřeme spolu bratrství...“

„Hm... no tak jo!“

„Tak mě polib!“ požádala.

Rozvážně odložil svou misku, obrátil se k Mabel, objal ji jednou rukou kolem ramen a políbil. Důkladně a s citem, jistě ji to potěšilo. Jenomže pak vzal svoji misku a nevzrušeně jedl dál. Mabel koukala, jako by se náhle ocitla v ráji, dojetím nemohla ani jíst. Já hlodala chleba jako myška sýr a dávala pozor, abych se nerozesmála nahlas.

Zbytek oběda uběhl v naprostém klidu, což se Mabel moc nelíbilo, ale nemohla nic dělat. Charry ničím do diskuse nepřispěl a mne nic nenapadalo. Když dojedl, odložil misku, protáhl se a řekl: „Děvčata, umejte za mě ešus! Budete mít dobrej skutek a já se nebudu muset zdržovat.“

Vydal se na můstek poradit se s panem Millardem o situaci, nás si už ani nevšiml. Mabel se zmocnila misky a řekla: „Já to udělám, miláčku, s radostí!“

„Fajn, tak umej taky můj. Umíš vytáhnout vodu v kýblu?“

Přistoupila k zábradlí a podívala se dolů. „Hm, obávám se, že ne. Ona loď sebou dost hází, asi bych to rozlila...“

„No vidíš. Proto nás vždycky polévá Johanes. Sleduj, předvedu názorně...“ Spustila jsem kbelík, nabrala vodu a v pravou chvíli ho vytáhla zase nahoru. Nechala jsem Mabel, ať umyje misky a šla se zeptat Ao Harrapa, zda ho nenapadá nějaký nový nápad, jak osladit Mabel život. Nenapadalo ho nic. Ležel u stožáru, spal a námořníci přes něj padali. Hrom aby do jeho skvrnitého kožichu!

Jenže situace se vyřešila sama od sebe, neboť Mabel dostala mořskou nemoc. Stejně jsem se už divila, že vydržela tak dlouho. Nejspíš jí dodal ten pohled z paluby dolů. Nebo taky to, že vítr zesílil a paluba se začala pěkně zmítat pod našima nohama. Nejdřív se vyptávala, jestli mně to nevadí. Byla jsem na ni hodná, vyložila jsem ji, že se plavím po mořích od dětských let a zvykla jsem si. (Ale stejně to není pravda; když jsme vypluli na jaguáří lodi z Longarru, bylo mi chvíli špatně. Nesvěřila jsem se, ježto jsem doufala, že je to od něčeho jiného. Není, bohužel).

Mabel tedy ulehla a byl klid, na lůžku nemohla nikoho balit. Taky na to neměla náladu, spíš jen hekala. Ošetřovala jsem ji jako vzorná pečovatelka, neboť mám dobré srdce. A jestli o tom někdo pochybuje, s potěšením mu rozbiju rypák.


Lépe je být si vědom mysli než těla.

Dojde-li k uvolnění mysli,

není třeba dělat si nadále starosti s tělem.

Jakmile se mysl a tělo stanou jednou věcí,

je člověk svoboden.

Pak si již nezaslouží žádnou chválu.


Tento příběh nám vyprávěl Râtam, kapitán jaguáří lodi:

Před dávnými věky vládl v Angkor Vatu, slavném a mocném hlavním městě říše Khmerů, pyšný král Assintkhar. V té době byl Angkor hlavním městem světa. To město se rozkládalo na břehu moře v místech, kde do něj ústí řeka Mekong. Do jeho přístavu se sjížděla plavidla ze všech zemí od Japonska a Číny až po Jávu a Filipíny, od Madagaskaru a Etiopie po Indii. Přístav Angkor se stal místem, kde se dalo cokoliv prodat i koupit: zlato, stříbro, drahokamy, vzácné perly, to vše surové i zpracované do nádherných šperků, jemné látky, koření i svalnatí otroci. Království Khmerů bohatlo tak, až se znelíbilo Bohům na nebesích, protože jejich králové čím dál častěji zapomínali uctívat řádným způsobem ty, kdož svou bezpříčinnou milostí dovolili jejich vzrůst. Současně s bohatstvím krále Assintkhara rostla i jeho pýcha.

Jednoho dne připlula do Angkoru loď s křídly na bocích a přistála vedle ostatních. Kapitán té lodi se jmenoval Seeghära a nosil na hrdle černou stužku jako já. Byl přivítán se všemi poctami, protože ti, kdož se plavili po mořích světa věděli, co znamená skvrnitá kůže a černá stuha na hrdle. Se svými pobočníky sestoupil z lodi a odebral se do králova paláce, aby tam složil poklonu svému hostiteli.

Ale král byl toho dne ve špatné náladě a svou rozmrzelost léčil nepočítanými poháry rýžového vína. Ležel na lehátku a hlava se mu točila, když vstoupil Seeghära a jeho bratři. Jejich poklonu přijal nevlídně a pronesl k nim několik hrubých slov. Pak si uvědomil, kdo to k němu přišel a pokusil se hovořit moudřeji.

Král měl totiž veliké potíže. Zabýval se stavbou obrovského chrámového komplexu, který by na věčné časy proslavil jeho jméno. Na tuto práci potřeboval mnoho rukou a nedostávalo se mu otroků. Vymyslel tedy se svými rádci toto: vyšle do vzdálených zemí lodi, na kterých budou sloužit také jaguáři. Dokážou vystopovat domorodce, kteří tam žijí, svým hrůzostrašným zjevem je vyděsí natolik, že je královi vojáci budou moci snadno pochytat a spoutat, aby je odvedli na pobřeží. Tam je zakovají do želez a převezou do Angkoru. Vymyslel to dobře a potřeboval jen, aby s tím Seeghära projevil souhlas.

Ale Seeghära řekl: „Vznešený králi, možná kdybych byl i já opit rýžovým vínem jako ty, mohla by mne napadnout podobná myšlenka. Ale mám naštěstí svoje věrné druhy a věřím, že by mne přivázali ke stožáru a bičovali tak dlouho, až by mne podobná zlá myšlenka opustila. Protože ten, kdo by se dopustil podobného činu, by zatratil svou duši na věčné časy a nezasloužil by si, aby jeho kožešina zůstala zachována.“

„Co to plácáš, ty ničemné zvíře?“ rozlítil se král Assintkhar. „Chceš mne snad poučovat, jak se mám chovat?“

„Nepoučuji tě ani ti neradím. Hovořím o tom, co mohu či nemohu udělat já. Co Zákon dovoluje tobě, není moje věc.“

„Cože, Zákon? Nějaká smradlavá blechatá kočka mě bude učit o zákonech? Já jsem král této země!“ křičel Assintkhar.

„Jsi králem Angkor Vatu. Ale králem moře jsem já!“ upozornil ho Seeghära. Hovořil stále ještě vlídně, i když se k němu král choval ohavně, jak je zvykem lidí.

Král Assintkhar, šílený vztekem, jim poručil, aby táhli z jeho paláce. Seeghära chtěl klidně odejít, ale jeho nejmladší synek, doposud neuvyklý lidské neřesti, nestrpěl, aby ho strážný šťouchal kopím do boku, napadl ho a rozbil mu hlavu packou. Tehdy stráže jaguáry nepředloženě napadly a strhl se velký boj, v němž padlo mnoho lidí. Ale také všichni jaguáři byli přemoženi a zabiti, až na Seeghäru, který byl těžce raněný uvězněn do železné klece v králově paláci.

Ale ani na tom neměl král Assintkhar dosti. Rozhodl, aby byla zničena i loď xoyaratlů s celou svou posádkou. Poslal lučištníky a ti zasypali loď mračnem šípů. Přesto se bratřím podařilo odplout a po mnoha trápeních se vrátili do Longarru.

Když pak nad městem Angkor Vatem dvakrát vzešel úplněk, zastavila před městem flotila dvanácti okřídlených lodí v čele se samotným Vládcem Nebe a Země. Velitelé vyzvali krále Assintkhara, aby propustil Seeghäru a dostavil se beze zbraní a bez odznaků své moci, poklonit se před Pánem Věčnosti. Král Assintkhar odpověděl tím, že dal našemu bratru useknout hlavu a vysunout ji přes hradby města. Poté se naši bratři rozzlobili.

Město Angkor Vat už neexistuje. Přístav se potopil do moře, jeho pyšné chrámy a paláce zarostly džunglí. Obyvatelé postavili nový chrámový komplex dál od moře, na novém místě, ale i ten už pohltil prales. Po národu Khmerů zůstaly jenom roztroušené zbytky a legenda o jeho moci a síle. Až pojedeme kolem těch břehů, můžeme se tam jít podívat.

Už se neví, jak skončil pyšný král Assintkhar a jeho poddaní. Ví se jenom, že Vládce Nebe a Země tančil na rozvalinách města a zpíval píseň vítězství. Potom poručil, aby Ostrované rozbili létajícím ohněm zbytky města a smetli je do hlubin moře. To se stalo, a tím byla pomstěna smrt Seeghäry a jeho bratří.

A od té doby již každý král přijal naše vyslance přátelsky a s úctou.


Po ty dva dny, co Mabel ležela s mořskou nemocí, jsem se trochu nudila. Charry se mi posmíval, že když nemám komu oblbovat hlavu a lakovat ho, chybí mi smysl života. Pročetla jsem všechny knihy, které jsem si nakoupila v Rangúnu a nakonec ze zoufalství začala luštit sanskrtský manuskript, co jsem dostala od Mistra Činkina. Pěkně složitý, zatím dokážu přeložit jen jednotlivá slova.

Jediný zábavný člověk na lodi byl doktor Rastopčenkov, který Mabel ošetřoval a při tom mi vyprávěl různé zábavné příhody ze života ruských anarchistů. Jsou to milí lidé a divím se, že car je nemá rád. Jistě by se s nimi dohodl, kdyby opravdu chtěl, aspoň s Andrejem. Ale Mabel mi chyběla a byla jsem ráda, když konečně vstala z lůžka. A bylo jí dokonce tak dobře, že měla chuť k jídlu i k zábavě.

„Co bychom mohly podnikat, abychom nepřekážely námořníkům?“ ptala se.

„Nevím, jak ty. Já bych měla jít s ostatními nahoru na stožár. Chlapi budou vyměňovat nějaká lana v plachtoví a já jim budu pomáhat.“

Mabel zvrátila hlavu a podívala se do té závratné výšky. „Páni, to je vejška... nebojíš se, když tam lezeš?“

Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem visela na houpajícím se laně nad propastí za bouře – a na Charryho silnou ruku, která mne tehdy vytáhla do bezpečí. „Bojím se pokaždé, když tam lezu. Ale... je to prímovně dráždivé.“

„Teda, to nechápu!“

„Kdybys to jednou zkusila, poznala bys to. Tam nahoře je nádherně. Loď pod tebou je docela maličká, stožár se kymácí ze strany na stranu, skoro pořád jseš nad vodou. Kdybych se pustila, poletím jako pták. Teda ne dlouho, to je fakt, ale let by to byl fantastickej. A kdyby bylo nejhůř, třeba by mě delfín Darkka vytáhl.“

Mabel na mne dál koukala jako na exotickou příšeru a o myšlence, že by sama vylezla aspoň na pozorovatelnu, nechtěla ani slyšet. Tak jsem si uvázala na záda brašnu s nářadím a lezla za ostatními. Námořníci byli už o hodně výš nad námi a za mnou lezl Charry, který přitom trochu nadával, neboť vlekl kotouč lan. Když jsem byla na druhém ráhně, ohlédla jsem se dolů na Mabel; seděla na bedně a zírala vyjeveně, jak šplhám. Pokračovala jsem až na pracoviště, tam sedla obkročmo na ráhno a připoutala se. Charry šel na konec ráhna, tam se taky zajistil úvazkem a začal ukazovat lodníkům, co mají dělat. Podávala jsem jim nářadí a vychutnávala tu parádu.

Bylo nádherné ráno, vítr byl mírný a hnal loď stejnoměrně a pravidelně. Ty dva dny, co Mabel stonala, byl vítr prudký, ale hnal nás správným směrem, takže jsme urazili pěkný kus cesty. Teď to byl více méně odpočinek. Ráhno pod nohama neposkakovalo jako jankovitá kobyla, ale pěkně pravidelně stoupalo a klesalo, já byla opřená o úvazková lana a nechala se houpat jako v kolíbce. Kdyby Charry v jednom kuse nehulákal na námořníky a neradil jim, nejspíš bych tam usnula.

Když jsme skončili a slezli zase dolů, Mabel byla úplně odrovnaná. Prohrábla jsem si dlaní vlasy, které mi vítr rozcuchal, a řekla: „Vidíš, že to nic není. Když jsme na všecko byli skoro sami, musela jsem se to naučit. Je to krásné, tam nahoře. Celé moře máš pod svýma nohama...“

Mabel jen kroutila hlavou. „Bála bych se, že spadnu!“

„Jo, to by se klidně mohlo stát. Ale co, máme delfíny, oni rádi zachraňujou tonoucí!“

Mabel až dosud považovala činnost našich delfínů za obyčejnou hru hloupých ryb. Vysvětlovala jsem jí to, ale nevedlo to k ničemu.

„Konečně, můžem se na ně jít podívat. Chceš si zaplavat?“

Podívala se na vlny a na bystře uhánějící loď a potřásla hlavou: „To přece není možné! Za chvíli by ses ztratila v moři, nedokážeš plavat tak rychle jako loď!“

Zasmála jsem se. „Máme zlepšováček, Charry ho postavil na zadní dělové palubě. Pojď se podívat!“

Charry právě dával příkazy kormidelníkovi. Houkla jsem na něj, jestli by nemohl dát trochu snížit rychlost, on se zamračil a přistoupil k nám. „Proč? I tak se tak tak ploužíme...“

„Dámy se chtějí vykoupat. Bylo by možno?“

„No... neutopí se ta holka?“

Mabel se hrdě usmála. „Já náhodou plavu velice dobře!“

„To je fakt,“ pochválila jsem ji. „Od tý doby, co jsem ji vytáhla a vzkřísila v Rangúnu, se netopila ani jednou.“

Charry jen potřásl hlavou.

Dělová paluba na zádi se nacházela hodně nízko nad vodou, což bylo dobře. Charry vyrobil a k železnému zábradlí připevnil dvě vratidla, na které se však neuvazovaly čluny, nýbrž my sami. Ukázala jsem Mabel dva široké pásy, připevněné za lano na vrátcích: „Tohle si uvážem kolem hrudi. Pak můžem do vody a plavat za lodí. Zpátky buď doručkujem, nebo nás někdo přitáhne. Je to dost jednoduchý. Ovšem nesmí se spustit lodní šroub, to by nás rozsekal a žraloci by měli oběd.“

Mabel si to prohlížela a moc důvěry neměla. Žádnou hloupou otázku však nestačila položit, protože jsem řekla: „Počkej tady, ukážem ti to!“ A stáhla jsem si přes hlavu tričko. Předvedla jsem jí, jak si uvážu pás kolem těla, musel sedět pevně, abych se náhodou nevysmekla a nezůstala v moři. Charry se zatím svlékl, uvázal si pás a bez diskusí skočil do moře. Zmizel ve vzbouřené vlně za kýlem, pak se jeho černá hlava vynořila o kus dál a vycenil zuby v úsměvu.

„Tak, teď jdu já!“ řekla jsem a skočila. Voda mne objala šumícím proudem, chvíli jsem byla pod hladinou, ale než mi došel dech, už jsem ucítila cuknutí šňůry. Vynořila jsem hlavu a viděla kousek před sebou Charryho hlavu, jak se rozhlíží, kde se ukážu. A daleko přede mnou loď, Mabel vykloněnou s očima vykulenýma, co se se mnou asi stane. Vykřikla jsem a voda mi stříkla do úst, plivala jsem ji, zatímco Charry doplaval ke mně a chytil se mé šňůry.

„Tak co? Pustíš ji do toho?“

„Ale jo. Kdo má viset, ten se neutopí...“

„Tak fajn. Trochu se okoupu, vrátím se a dám jí svůj řemen. Neboj se, budu dávat pozor a kdyby se něco dělo, vytáhnu ji.“

Souhlasila jsem, nadechla se a potopila pod hladinu. Naučila jsem se plavat s otevřenýma očima i v mořské vodě, je to krásné. Jela jsem vodou jako delfín, jen v uších mi šumělo. S lodí jsem byla spojena tím lanem, ale už několikrát mi napadlo rozepnout opasek a nechat se jen tak volně unášet mořem. Však oni by zastavili a hledali mě! Kromě toho jeden z delfínů byl pořád blízko nás a dával pozor. Když jsem se vynořila, Charry už se přitahoval k lodi. Šlo mu to rychleji než mně, nemám paže dlouhé jako orangutan. Pozorovala jsem ho, jak doručkoval k lodi, vylezl nahoru a otřepal se. Jestlipak to udělal dost pozorně, aby Mabel dostala sprchu? Stála vedle a o něčem vehementně diskutovala; Charry se tvářil nějak moc divně, pokrčil rameny, otočil se a zíral někam nahoru, do poklopu na spouštění kanónů.

Rozesmála jsem se, až mi voda zase vhrkla do pusy. Ta husa! Ulovit ho chce, a přitom se před ním stydí svléknout! No jen se snaž, panenko, já se taky musela snažit. Charry zatím stál jako tvrdý Y a přes rameno jí dával dobré rady, zřejmě naprosto bezúčelné. Nakonec se stejně musel obrátit a pomoci jí utáhnout řemínky pásu bez ohledu na její počestnost, sama by to nezvládla. A heleme se, už jí to ani nevadí! Pomohl jí ještě přelézt zábradlí a když skočila do vody, díval se za ní a sledoval pohledem, jak vrátek sviští při odvinování lana.

Než jsem se nadála, byla u mne; musela jsem ji chytit za ruku a vytáhnout na hladinu, asi by se utopila. Otevřela pusu, polkla vodu a už zas se v tom plácala. Vytáhla jsem ji za vlasy a podržela nad vodou, dokud se pořádně nenadechla a nevykašlala všechnu vodu. „Tak co? Jak se ti to líbí?“

„Paráda! Jak to děláš...“ vydechla a už se zas potopila, ale tentokrát se vynořila sama a poprvé, co ji znám, zaklela. „Nemůžu si zvyknout... dýchat!“

„Tak nedejchej!“ poradila jsem jí.

Rozesmála se a udělala pár školáckých temp jako děcko, které se učí plavat. Bála jsem se, aby se nepřevrátila na záda, sama by se jistě nedokázala z té nepříjemné polohy dostat a já bych ji neutáhla. „Tak co? Vrátíme se?“

Chvíli váhala, pak přikývla. Ukázala jsem jí, jak se přitahovat a začala jsem se vracet k lodi. Dost jí to šlo, společně jsme se dostali až k zádi a já se chytila provazového žebříku a lezla nahoru, abych jí případně podala ruku a pomohla. Mabel lezla za mnou, ale než jsem jí stačila podat ruku, žebřík jí vyklouzl z dlaní, zaječela a v tu ránu byla pod vodou. Viděla jsem, jak se bezmocně plácá a Charry točil klikou jako o závod.

„Přitahuj ji sama! Jdu pro ni!“ vykřikl a skočil šipkou. Neměl řemen, musel tedy hledat podle Mabelina lana. Točila jsem ze všech sil a šlo to velmi lehce, mnohem lehčeji, než hledat pod vodou její tělo. Potom jsem viděla stříbrošedý trup delfína, zajel pod vodu a taky hledal. Vynořili se všichni tři, delfín podpíral Mabel čenichem, Charry ji jednou rukou držel kolem pasu a druhou se držel delfína za hřbetní ploutev. Ukázal mi, abych táhla rychleji.

Naštěstí byl vrátek takové konstrukce, aby jím v případě potřeby mohly točit šelmy bez technické šikovnosti a soustava kladek šla lehko. Přitáhla jsem je bez obtíží k lodi a pomohla Charrymu vyvléci Mabel nahoru. Ztratila vědomí, spíš z leknutí než z jiného důvodu. A pochopitelně, jak se plácala ve vlnách, se pořádně napila. Charry vylezl taky a sklonil se nad ní.

„Utíkej pro doktora!“ vykřikl, klekl si nad Mabel, rozepjal jí opasek a počal jí intenzívně cvičit rukama. Nečekala jsem na nic a běžela nahoru na palubu. Doktor Andrej Rastopčenkov seděl na zábradlí, koukal na moře a uvažoval, jak by svrhnul cara. Nejlíp by to šlo do moře, ale to by musel plout s námi. Když jsem na něj zavolala, netvářil se zrovna chápavě.

„Rychle pojď se mnou, potřebujeme tě!“

Nezeptal se na nic. Ostatně viděl, že jsem mokrá a věděl, jak se na lodi koupáme. Dlouhými kroky běžel za mnou, když postřehl, kam míříme, dokonce mne předběhl a dorazil k Charrymu přede mnou. Sklonil se nad Mabel, povšiml si rozepjatého pásu a zamračil se. „Zase ona? Pusť mě, kapitáne...“

Nechal Charryho, aby jí cvičil rukama a začal jí dlaněmi rytmicky tisknout hrudní kost. Mně naznačil, abych sebrala naše trička a kalhoty a nacpala Mabel pod záda, aby hlava byla zakloněná.

„Když já študoval... učili my... takyj novyj sposób,“ funěl a namáhavě shledával anglická slovíčka. „Dýchání z plic do plic. Pomocí úst... Je prý lepší.“ ukázal rukama.

„To jsem nikdy neslyšel!“ Charry jí ještě pořád kroutil ruce a vrčel.

„To prý... pomagájet, když nepomáhá nic jinýho!“

„Tak to udělej! Rychle!“

Rastopčenkov se sklonil nad Mabel, ucpal jí nos, nadechl se a vdechl dívce vzduch do otevřených úst. Znovu se nadechl a znovu prudce vydechl. Tak pokračoval a mně se zdálo, že to trvá šíleně dlouho. Najednou se počal Mabelin hubený hrudník pohybovat nahoru a dolů a na doktorově tváři se rozlil blažený úsměv. „V kapse... butylku vodky! Třít čelo... a spánky!“

Sáhla jsem mu do kapsy kabátu a našla plochou láhev. Nebyla to vodka, ale koňak a dobrý, ale to bylo jedno. Namočila jsem doktorův kapesník a třela jí tvář, jak si přál. Mabel dýchala stále stejnoměrněji. Vzal mi lahvičku a nalil jí několik kapek mezi rty. Mabel zakašlala a počala dávit vodu, Rastopčenkov jí tiskl hrudník a když přestala kašlat, pokračoval ve svém kuriózním způsobu dýchání.

Najednou Mabel otevřela oči. Ale zatvářila se udiveně, když si povšimla Rastopčenkova. Rozkašlala se a jen popadla dech, zeptala se poněkud rozhořčeně: „Kdo jste, pane; a co to děláte?“

Doktor si otřel čelo rukávem: „Vítám vás od Brán Smerti, mademoiselle. Ty měla namále.“

Rozkašlala se, ale uklidnila se při tom a doktor jí dal znova napít koňaku. Když polkla, zavřela na chvíli oči, potom si uvědomila situaci, rychle se posadila a pokusila {poněkud pozdě} zakrýt dlaněmi. Znovu se zeptala, velmi zostra: „Co se to stalo? Kdo jste, pane?“

„Rastopčenkov, Andrej Ivanovič, z laskavosti pana kapitána Charryho lodní lékař. Už já vám představjal asi třikrát. Pokud pamatujete, ošetřoval já vás v době, kdy vy byla na lůžku...“

Uvědomila si, že je to skutečně lékař a že ji už prohlížel, ačkoliv v době, kdy jí bylo tak zle, že nevnímala. Její puritánství nezasahovalo až tak daleko, asi už nějakého lékaře viděla. Pak se koukla na Charryho, ale došlo jí, že si ji neprohlíží nijak chtivě; koukal na ni jako na kus dřeva.

„Nojo... mně vyklouzlo to lano,“ vzpomněla si. „Jak se mohlo stát, že jsem se zase topila?“

„Nevím, ale radši už do vody nelez.“ řekl Charry.

„Charry tě vytáhl,“ poučila jsem ji. „Pan doktor tě právě křísí.“

Chtěla se zvednout, ale Rastopčenkov jí nedovolil. „Nevstávat, odnesu tě na lůžko. Bude lépe, abys ty trochu... vzpamatovala.“

Rozhlédla se a našla svoje tričko a kalhoty. Rychle se oblékla a tím získala patřičné sebevědomí. „Nemusíte mne nosit! Dojdu sama...“

Ale Andrej si nedal říct. Uchopil ji jako panenku a v náručí vynesl po schodech nahoru, na palubu. Chtěla jsem jít za ní, ale Charry mne zadržel a upozornil, že jsem se v tom zmatku zapomněla obléknout.

„Už jsi spokojená?“ zeptal se. „Už zas máš komu blbnout hlavu... Ale na ni buď radši opatrnější!“

„Budu s ní zacházet jako s malovaným vajíčkem.“ slíbila jsem.

Když jsme přišli do její kabiny, ležela Mabel na lůžku a doktor jí naléval do hrdla další porci koňaku. Bránila se a odmítala, takže jsem byla nucena říct: „Neboj nic, to je jen koňak. Z toho ti nic nebude, Charry to pije jako vodu, viď, miláčku?“

„Máš dobrý nápad,“ řekl a napil se. Radši jsem si lokla taky, měla jsem to po tom nerváku zapotřebí. I Rastopčenkov se solidárně napil, zasmál se a zastrčil prázdnou láhev do kapsy. „K večeři bude mademoiselle v porjádku. Bude mne pan kapitán ještě trébovať?“

„Ne, děkuju. Zachránil jsi jí život...“

„To nic.“ otočil se a odešel. Mabel se za ním dívala s očividně smíšenými pocity. Charry se mračil, pak pokrčil rameny a vypadl.

„Snad by nebylo od věci doktorovi poděkovat.“ navrhla jsem. „Třeba by mu to udělalo radost.“

„Nojo... a co to vůbec je zač, ten doktor? Má takovej divnej typ, jaké je národnosti?“

„Pokud vím, Rus. Politický emigrant, anarchista. Zapletl se do nějakých akcí proti carovi.“

„To nevadí, s carem nejsem spřízněná. Ale je to hezký chlapec, ten doktor, viď?“

„Jo, to je. Skutečně bys mu měla poděkovat, pečoval o tebe dobře.“

„Taky Charrymu. Říkala jsi, že mě vytáhl?“

„Tomu nemusíš. Nemohl tušit, že seš tak nešikovná.“


Potkáš-li na silnici mistra šermu,

můžeš mu dát svůj meč.

Potkáš-li básníka, můžeš mu nabídnout svoji báseň.

Potkáš-li však někoho jiného,

řekni mu vždy jen část toho, co zamýšlíš.

Nikdy nedávej všechno najednou.


Už večer byla Mabel v pořádku a měla řečí, až se na první pohled zdálo, že to ona vytáhla z vody všechny ostatní. Trochu zkrotla, když se objevil Charry a doktor a zahájila akci díkuvzdání. Začala s Charrym, protože byl blíž a už s ním kamarádila déle. „Děkuji ti, že jsi mi zachránil život.“ vystoupila na špičky a políbila ho na tvář.

Tentokrát se zatvářil přece jen příjemněji než obvykle, i když se zlobil, že jeho samozřejmou pomoc tak vznešeně pojmenovává.

Potom přistoupila k doktorovi. „Děkuji vám, doktore, nebýt vás, nejsem už naživu.“

A protože nemohla udělat nic jiného, políbila jej také. Zdálo se mi, že ten chlapec přijal její polibek s viditelným potěšením, aspoň se netvářil jako kakabus, jak má ve zvyku.

Večeře probíhala v přátelském ovzduší a všichni, kdo při ní byli, se chovali vybraně. Až na Charryho, který se po jídle předčasně zvedl a šel udělat bouřku na můstek, za účelem uklidnění nálady. Někteří námořníci totiž neměli dost důvěry k šelmám, co vedly loď za noci a Charry musel likvidovat jejich připomínky. Poseděli jsme ještě chvíli v jídelně a povídali si, než jsme se všichni odebrali spát.

Vynalezla jsem fintu. Nařídila jsem směně na můstku, aby ho v noci aspoň jednou přišla vzbudit kvůli kontrole. Vzhledem k tomu, že to Charry sám nařídil, nedalo to práci. Když obešel celou loď a přesvědčil se, že je vše v pořádku, obvykle pak nemohl usnout, dokud mi obšírně nevylíčil, jak vše dokonale zařídil. Když jsem si počínala vychytrale, byla určitá pravděpodobnost, že ho uvedu do něžné nálady. A potom... Takže mi noční vyrušení absolutně nevadila.


Ryba se chytí při setkání s háčkem

chová-li se hltavě.

Jakmile otevře ústa,

je její život již ztracen.


Tato noc probíhala klidně až tak do druhé hodiny ranní, kdy nás probudil rámus na palubě a výstražný řev šelem. Charry se probral okamžitě, převalil se přes mne, popadl v koutě ručnici a letěl (nahý) nahoru na palubu. Já pro jistotu vstala taky, ale vzala jsem s sebou jenom karabáč, který považuji za mnohem vhodnější nástroj k urovnávání šarvátek a rozmíšek než pušku.

Několik šelem tam bylo shromážděno a vzrušeně debatovalo. Mezi nimi ležel Aflargeo na nějaké lidské postavě a svíral provinilce mezi tlapami. Ten člověk srdceryvně ječel.

„Světlo!“ zahřměl Charry. „Podejte lampu, ať něco vidím!“

Nikdo se k tomu neměl, zato z kuchyně vylezl kuchař a objevila se i Mabel, ačkoliv ji nikdo nevolal. Asi má nějaký šestý smysl. Konečně někdo přinesl lucernu z můstku a Charry naznačil Aflargeovi, aby pustil svou kořist. Byl to kluk, mohlo mu být tak jedenáct dvanáct, brečel a vypadal hrozně vyděšeně. Oblečen byl do roztrhaného námořnického trička a kalhot o pěkných pár čísel větších a vyhlížel jako to, čím asi byl: černý pasažér.

Současně Ao Harrap přistrkal čenichem doktora Rastopčenkova. Tvářil se provinile a zřejmě nespal, neboť byl oblečen.

Charry přistoupil ke klukovi a přisedl na bobek, protože jinak nad ním trčel do hrozné výšky. „Co tady pohledáváš, uličníku?“ snažil se zjemnit hlas co nejvíc. Kluk se hrozně lekl a dal to najevo novým přívalem pláče.

„No, tak neřvi! Nic ti přece neudělám, neboj se!“ řekl Charry a rozhlížel se, asi mě hledal, abych mu pomohla.

Ale vtom řekl doktor: „Nenamáhejte, kapitáne. Neumí anglicky a nebude rozumět.“

Charry se vzpřímil a přistoupil k doktorovi. Mračil se. Moc se mračil a vrčel:

„Co vy o tom víte?“

„On můj bratr. Vzal já ho s sebou a živím ho. Nikoho jiného nemá. Nehněvejte, že já ho sem vzal. Já... dávám mu jíst ze svého. Nic já neukradl. On chtěl... projít po palubě. Celý den zavřený...“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Už mě... vyhodili ze tří lodí. Musel já... sehnat práci. Abych neumřel hlady i s ním. Nehněvejte, kapitáne. V Hongkongu vystoupíme, když budete chtít.“

Charry potřásl hlavou a vypadal v té chvíli jako veliký rozmrzelý býk. Potom málem zařval a hlas se mu třásl zlostí:

„Co to plácáš, chlape? Kam bys odcházel? Zbláznil ses úplně, či co?“ mávl rukou a obrátil se ke mně: „Diano, zítra zapiš kluka do stavu. Jako plavčíka. Přiděl ho Johanesovi, ať ho zaučí. Až bude k něčemu, zařadíme Johanese jako řádného lodníka, má na to léta. A ty, Rastopčenkove, ho co nejdřív nauč anglicky. Nebudu se s ním přece domlouvat rukama!“

Doktor zůstal jako opařený. Přistoupil k bratrovi, položil na jeho světlou hlavu ruku, aby ho uklidnil, a zeptal se: „Má to znamenat, že nezlobíte, kapitáne?“

„Hlupáku,“ zabručel Charry. „Snad tě to naučí chodit se vším za mnou hned! Co bych se zlobil? Zlobím se jenom proto, že se tady zdravý a na pohled docela šikovný kluk čtyři dny jen tak bez užitku válel! A když ho živím, tak snad můžu chtít, aby taky něco dělal, ne?“


Blesk zazáří,

jiskry zaprší.

V jediném mrknutí víček

jste zmeškali vidění.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13