Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc v Hongkongu

Zpět Obsah Dále

Velká ohrada s tenisovými kurty byla teď odpoledne plná pánů i dam v bílém, jejich sluhů, sběračů míčků, zmrzlinářů, prodavačů limonády, čaje a burských oříšků, příbuzných a známých, čumilů, dětí a podezřelých existencí. Také hala byla plná lidí a hledat, zda někdo z nich nečíhá, aby nás špehoval, bylo zcela zbytečné. Taky jsem to neměl v úmyslu, pouze jsem přišel a řekl důstojnému starému vrátnému: „Promiňte, znáte lorda Greena?“

„Zajisté, pane!“ řekl a pozorně si mne prohlédl.

„Je tady?“

„Doposud nikoliv, ale přicházívá sem, pane...“

„Přijde. Dejte mu tohle.“ vtiskl jsem vrátnému do dlaně lístek papíru, na který jsem předem napsal: „Bar Victor, Henry VIII. Road. Okamžitě. Charry.“

Vrátný se na lístek letmo podíval: „Bude vědět, o co jde, pane?“

„Proto mu to nechávám. Díky.“

A zase jsem šel. Jestli tu špehoun byl, jistě si ani nestačil všimnout, že jsem tu byl.

Bar Victor je o dvě ulice dál a vyznačuje se kavárničkou na chodníku, jak je zvykem ve Francii nebo Itálii. Posadil jsem se do stínu červenožlutého slunečníku a dal si chladnou limonádu s ledem. Zaplatil jsem hned. Seděl jsem tam, upíjel, pozoroval lidi a čekal. A přemýšlel, kdo je asi špehoun. Bylo jich mnoho, kteří to mohli být.

Za půl hodiny se objevil zmatený Andrew. Dýmka mu trčela mezi zuby vyhaslá, tvářil se zlostně. Tiskl k sobě tmavou aktovku, jako by se o ni bál.

Vstal jsem a šel pomalu proti němu. Poznal mne, ale já nedal najevo, že ho znám, dokud jsme nebyli těsně u sebe. Pak jsem jej vzal pod paží a zahnul s ním do úzké uličky, kterou jsem si už předem vyhlédl. „Máš peníze?“

„Ano. Ale co mají znamenat ty vzkazy a takové tajemnosti...?“

Otočil jsem se. Jakýsi chlap se za námi šoural.

„Už nic. Máme stín. Nemůžeme moc mluvit.“

Na konci uličky se objevil ještě jeden chlap. Už jsem ho dneska viděl. Možná dokonce víckrát.

„Zařídil jsi něco?“ ptal se Andrew.

„Jo. Ale už se radši neptej. A nech mě jednat.“

Nic jiného mu nezbývalo. Viděl jsem, že má vztek a neví, co dělat. Byl aktivní a činorodý, role pasivního vykonavatele cizích rozkazů mu neseděla.

Vrátili jsme se do guvernérova paláce a odešli do jeho pokoje. Andrew mi mlčky ukázal na křeslo a sám si sedl na postel.

„Spát,“ řekl jsem. „Nic jiného nemůžeme dělat. Říct sluhovi, aby nás vzbudil v sedm a jít spát.“

„K čertu! Ty bys mohl usnout, když je Jenniffer v nebezpečí?“

„Když se neprospíme, nebudeme moci být celou noc vzhůru. A my budeme muset být v noci vzhůru.“

„Charry, začínám mít dojem, že tvoje pomoc spočívá spíš ve znervózňování než v uklidňování! Máš ty nejhloupější řeči pod sluncem a chováš se prapodivně!“

„Tak si dělej, co chceš. Například můžeš zatím vyčistit a nabít všechny svoje zbraně. Asi se nám budou hodit.“

„Píšou tam, že máme přijít neozbrojeni!“

„Já taky netvrdím, že budeme mít nějakou zbraň s sebou.“ Sáhl jsem do vnitřní kapsy námořnické kazajky a vytáhl šestiranný revolver, pak z druhé kapsy stejný. „Chtějí, abychom byli beze zbraní, tak teda budem!“ A vyklepal jsem mávnutím pravačky z rukávu šesticoulovou dýku.

V očích mu zajiskřilo. „Takže ty...“

„Klid,“ usmál jsem se. „Dneska v noci se v tomhle městě bude hrát velice hezké představení stínového divadla. Herci už dostali role a chystají se na scénu...“

„Vidím. A já v tom hraju Kašpárka!“

„No vidíš. Já hraju Škrholu a nerozčiluju se.“

„Jenomže tobě ta role sedí!“

„Viď že jo! Někdy mám obavy, aby mi nezůstala. Diana by řekla, že celý svět je divadlo a my přišli, abychom si odehráli svoje role a zas vypadli. Její buddhistické učení říká, že tento svět je nereálný, je to jen mája, smyslový klam. Ve skutečnosti jsme duše, které si oblékají těla jako kostýmy a hrají role podle pokynů režiséra, kterým je Nejvyšší Osobnost Božství. Když nám ty role přidělil, přeje si...“

„Tvoje žena je potrhlá puberťačka, která někde zaslechla pár domorodých mnišských keců a zblbla z toho!“

Začal jsem se smát. Andrew chtěl pokračovat ve svých lichotivých komentářích, ale já si přiložil prst na ústa a ukázal mu na dveře. Pochopil, že se něco děje a ztichl.

Něco na chodbě zaklapalo. Andrew skočil ke dveřím, ale když je zprudka otevřel, stál tváří v tvář Mabel, která na něho udiveně zírala a nemohla pochopit, proč se tváří tak divoce.

„Charry... Andrew! Co tady vyvádíte, vy dva?“

„Ty asi nic nevíš,“ řekl jsem. „Jenniffer unesli nějací vyděrači a chtějí peníze. Chystáme se jim je odnést. Když pojedeš na loď a zeptáš se Diany, dozvíš se hodně podrobností. Ale nás nech na pokoji, máme svých starostí dost.“

„Ano... ano, jistě!“ zakoktala. „Ale proboha – ubohá Jennie! Co jí jenom udělají?“

„Jestli jí něco udělají, už se nesrovnají se životem!“ prohlásil Andrew. „Zabiju je, Mabel! Ale ty jdi na loď!“

„Bojím se! Co když unesou i mne?“

„Požádej doktora Rastopčenkova, aby tě hlídal. Určitě to rád udělá. A už plav! Pleteš se tady.“

Urazila se a šla pryč. Andrew odešel ke skříni, odemkl ji a začal vytahovat úctyhodnou sbírku loveckých i vojenských pušek, několik pistolí, dýky, meč čínský i japonský a podobné věci. Začal se v tom přehrabovat a uvažovat, které z těch zbraní by si měl vzít do boje. Já se zatím natáhl na gauč a zavřel na chvíli oči. Gauč byl pro sluhu a byl na mne trochu malý, ale dalo se to přežít. Myslel jsem, že vůbec neusnu, ale než byl Andrew hotov s první puškou, spal jsem jako dřevo. Andrew si toho všiml a nebudil mne. Naopak, když skončil práci, lehl si také, ale převaloval se až do půl sedmé beze spánku a když pak na chvíli usnul, probudil ho téměř okamžitě sluha.

Bylo sedm hodin. V osm jsme museli vyjít, abychom byli po desáté ve skalním chrámu. Andrew byl kromobyčejně netrpělivý, musel jsem jej skoro násilím přinutit, aby se trochu najedl. Při tom všem neustále něco povídal a já se bál, že svojí neopatrností prozradí nějaký můj plán, třeba o revolverech. Doposud jsme neměli tušení, kdo jsou špehové přímo v paláci.

Za pět minut osm jsme se rozloučili s guvernérem a opustili palác bočním vchodem. Já i Andrew jsme byli oblečeni do nenápadných obleků lidí ze středních vrstev; já jako námořník, Andrew jako obchodník nebo řemeslník. Aktovku nesl pod paží.

Cesta probíhala klidně, jak jsem očekával. Nikdo si nás nevšímal, každý nás lhostejně míjel, i když se mi zdálo, že tu a tam některý Číňan si nás bedlivě prohlíží svýma šikmýma očima. Andrew občas potkal nějakého známého, se kterým se pozdravil.

Na Balm Garden jsme potkali umolousaného kluka, který seděl na zdi, kolébal bosýma nohama a hvízdal si nějakou francouzskou odrhovačku. Podezíravě po nás loupl očima, utřel si rukávem nos a obrátil se k nám zády. Ohlédl jsem se po Andrewovi, ale nezdálo se, že by to postřehl. Byl to výrostek oblečený do námořnické kazajky, otřepaných kalhot a špinavé topičské čepice, zpod níž mu lezly rozcuchané světlé vlasy, měl ohrnutý nos a pusu umazanou od šmíru. A pod košilí za opaskem pár moc dobrých revolverů, pokud jsem to správně odhadoval.

Pak jsme se dostali do domorodé čtvrti, kde si nás už prohlíželo víc lidí. Všichni po nás zvědavě koukali, ale neříkali nic, cizinců v Hongkongu je hodně a v čínských pobřežních městech nejsou »bílí ďábli« ničím zvláštním. Potkali jsme tam dalšího špinavého a otrhaného plavčíka, tentokrát měl však jako zvláštní ozdobu řídké rezavé vousy, trčící na všechny strany. Když se srazil s jedním Číňanem, nadával německy a velmi virtuózně.

Dál jsme došli k bráně ven, do hor. U brány tábořil oddíl vojáků, kteří hráli karty, pokuřovali a popíjeli. S nimi seděl chlapík v košili převázané kusem provazu a s podivnou vojenskou čapkou a učil je hrát karty podle způsobu, který se používá v krčmách v Rusku a na Ukrajině. Při tom pil jejich whisky jako vodu. Ani se po nás neohlédl, když jsme procházeli kolem.

O kousek dál seděl na zemi starý námořník, kouřil fajfku a odpočíval. Měl proč, vedle něj stála dvojkolka, kterou vlastnoručně přitáhl. Co v ní bylo, není důvodu zjišťovat. Byl to velmi starý, seriózně vyhlížející lodník a jistě věděl, co dělá, když se s tím nákladem vláčel po celém městě.

Andrew si nevšímal ničeho. Já sledoval vše a byl spokojen, že počátek mých plánů klape jedna báseň. Řekl jsem Andrewovi, že nemá propadat obavám, že nejsme tak docela sami. Rozhlédl se, ale nemohl nikoho vidět, takže myslel, že ho jen planě utěšuji.

Za bránou jsme se ocitli na cestě mezi rýžovými políčky. Cesta byla úzká a davy obchodníků po ní táhly své káry z města, kde prodávali zemědělské výrobky. Občas se cesta někde ucpala a bylo slyšet, jak vozkové pobízejí volky a osly a do toho naříkavě pokřikují pěší, přitlačení k okraji bahnitého pole. Byli jsme bílí, tak nám většinou uhýbali, ačkoliv ne příliš nadšeně. Potom se cesta ucpala docela a nikdo nevěděl, co se děje. Protlačili jsme se davem k místu, kde zádrhel vznikl.

Srazila se tam volská kára jakéhosi sedláčka s vozem taženým dvěma mezky, na kterém seděli domorodí vojáci v pestrobarevných uniformách. Střelné zbraně neměli, zato každý za pasem důkladný tesák a jejich velitel, asi četař, dokonce meč. Přestože byli ochránci pořádku, placení britskou vládou, neměl jsem dojem, že by nějak přispívali k zajištění provozuschopnosti silnice, spíš sami způsobili srážku, teď seskákali z vozu a sedláčkovi o překot nadávali, ačkoliv za nic nemohl. Když jsem se na ty chlapy podíval, ani jsem se nedivil, že jsou tak hrubí, od banditů se lišili jen uniformou. Právě ve chvíli, kdy jsme přicházeli, se rozhodli sedláčkovu kárku, která se jim nějak zaklínila do jejich vozu, odtlačit a shodit do bahniska. Ten ovšem nemlčel, takže se kolem sešlo množství jeho přívrženců a ti zas nadávali vojákům.

„To snad není možné,“ rozhněval se Andrew, „vládní vojáci se takhle chovat rozhodně nesmějí! Poslyšte, vy...“

Popadl jsem ho za rameno. Kdybychom byli na náhodném výletě, s chutí bych se do toho zapletl, ale tahle scéna mi nepřipadala moc věrohodná. Vojáci a několik dalších Číňanů se opřelo do káry a tlačilo ji k rýžovišti, což se jim ovšem nedařilo, neboť kárka byla vrchovatě naložená nějakými pytli a navíc z druhé strany se do ní opírala spousta sedláčkových přátel a krajanů.

„Radši to obejdeme,“ rozhodl jsem. „Do ničeho se nepleť, Andrew!“

Chtěli jsme vycouvat, ale četař si nás všiml, nechal všeho a přiběhl k nám. „Něco se vám nelíbí, cizí ďábli?“ ptal se tónem vyzývavě zpupným.

To už bylo na Andrewa moc. „Okamžitě mi řekněte svoje jméno, četaři! A počítejte s tím, že během tří dnů budete předvolán před disciplinární komisi! Tuhle uniformu už dlouho nosit nebudete!“

Četař se zašklebil. „Myslíš, cizí ďáble? Jestli se ti podaří někomu to říct!“ Současně vytasil svůj meč a vrhl se nikoliv na Andrewa, nýbrž na mne, ačkoliv jsem se nepohnul ani nic neřekl. Andrewovi se ostatně nevedlo líp, na něho skočili dva vojáci s tesáky. Další mu vyškubl z podpaží aktovku a prchal pryč.

Nevím jak komu, mně to bylo jasné od začátku. Když se na mne četař vrhl, uskočil jsem, takže jeho rána šla do prázdna, pak jsem vyskočil a kopl ho zezadu do šíje. Liu na lodi neztrácel čas a v lecčems rozšířil naše umění. Ničemovi zapraštěla páteř a on se složil na cestu. Dupl jsem mu na zápěstí, aby pustil meč, zmocnil se ho sám a bránil se proti všem ostatním, kteří se na mne vrhli. Bylo jich poněkud dost, kromě těch vojáků také značná část přihlížejících, sedláků, obchodníků, tuláků i pobudů. Neměl jsem pochybností, že se tu shromáždili jen za tímto účelem.

Ale zdaleka ne všichni. Muž, který prchal a svíral aktovku s penězi, se střetl s dospívajícím čínským chlapcem, jehož tvář byla do té doby kryta širokým kloboukem z rýžové slámy. Ten kluk skočil proti němu a nastavil ruku. Jediným úderem ji zarazil darebákovi do prsou, přerazil mu žebra a rozdrtil srdce. Dál se už o chlapa nestaral – shodil klobouk, skočil k jednomu z vojáků a ve skoku mu omotal kolem krku svůj dlouhý silný cop. Pak krátce škubl a jak muž padal, rozrazil mu hranou dlaně lebku.

Dále se do vřavy zapletl chlap, kterého bych měl popsat důkladněji. Tak tedy: vezměte orangutana vysokého asi stošedesát centimetrů a důkladně ho na celém těle oholte. Tedy ne všude, na hlavě mu ponechte dlouhý, leč prořídlý cop z prošedivělých vlasů a na bradě plnovous, sestávající z několika jednotlivých vousů, trčících dle libosti na různé strany. Poté četnými boxerskými údery zformujte jeho obličej tak, aby přirozené rysy tváře opustily svá původní místa a přesunuly se někam, kde to Stvořitel původně nezamýšlel. Rozhodně ať v tom obličeji není ani stopa symetrie, zvláště si dávejte záležet, aby každé oko směřovalo jinam a to levé navíc působilo dojmem, že je skleněné. Vylepšete to po celé lebce několika hlubokými jizvami po ranách bodných i sečných. Kůži na prsou, zádech a pažích vyzdobte četným barevným tetováním. Obklékněte to stvoření do trosek různých hadrů, aby vypadal co nejvíc jako ubohý žebráček, ale vyzbrojte ho dvěma dýkami, ostrými jako břitva. S těmi dýkami se vrhl na chlapy, ohrožující Andrewa, skákal okolo jako skutečná opice a koho zasáhl dýkami, rukou či nohou, ten klesl. Andrew sám se nezmohl než na vyděšené protesty.

Taky já se snažil bránit. Šlo to obtížně, protože jsem naprosto nechápal situaci. Všude dokola na sebe útočili jednotlivci i skupiny, někteří cosi řvali, jiní byli zticha. Vojáci či strážníci nebo co to bylo, padli v prvních minutách boje, pak už jsem nerozeznával, kdo je se mnou a kdo proti. Jediný, koho jsem znal, byl Li, téměř neustále v mé blízkosti a chránící ještě s jedním tašku s penězi. Dále jsem poznával opičího muže, který byl viditelně na mé straně. Zmatek zvyšovali nezainteresovaní rolníci, kteří se pokoušeli prchat různými směry a tu a tam se jim to dařilo. Jinak jsem se pohyboval strašně pomalu proti všem ostatním a není pochyb, že nebýt jejich pomoci, zhasli by tam můj mladý život jako lojovou svíčku. Až v závěru boje jsem si vzpomněl, že mám revolvery, jeden jsem vytáhl a několikrát vystřelil, ale to už skoro ani nebylo potřeba.

Zvítězili jsme, přesněji zvítězili naši spojenci. Kdyby tomu bylo jinak, asi bych to nevyprávěl. Nepřátelé byli buď pobiti, nebo se jim podařilo utéci. Zůstal jsem tam já, mírně potlučený a zakrvácený od nepřátelské krve, vytřeštěný a akce zcela neschopný Andrew a oddíl našich spojenců.

Li přistoupil pln pýchy a pozdravil mne položením dlaně na zaťatou pěst. „Přišli jsme včas, pane, jak jsi řekl!“

„Děkuju.“ řekl jsem, aniž bych si byl vědom, že jsem něco takového nařídil.

„Dovol, abych ti představil Mistra Saong-Čou, který velí našim přátelům.“

Mužík podobný orangutanu přistoupil, s úsměvem se mi hluboce poklonil a sepjal ruce. „Já moc rád vidět přítel z cizí Ostrov!“ pronesl otřesnou angličtinou.

Jsem drsný chlap, mnozí mne mají za otrlého, nepřátelé dokonce za cynika. Povídají se o mně různé věci, ale... ten chlapík během čtvrthodiny zabil nebo zmrzačil okolo dvaceti protivníků. Teď stál proti mně, zdvořile se klaněl a usmíval se zmrzačeným obličejem. Proboha, on se usmíval!

„Těší mě.“ vydechl jsem. „Děkuju. Zachránili jste nám život.“

Taky Andrew se začal vzpamatovávat. „Kdo je to?“ ptal se.

„Nevím. Naši přátelé. Vyčkej, dozvíme se.“

Zjistil jsem, že chlapec v záplatovaných hadrech, který pomáhal Liovi a hlídal aktovku s penězi, je dívka, velice hezká. Teď přistoupila, taky se usmívala a podávala mu aktovku. Něco šveholila.

„Mám dojem, že bychom měli urychleně zmizet,“ navrhl jsem. „Někteří utekli, přivedou pomoc...“

Li přeložil Saong-Čouovi a ten něco odpověděl, takže Li řekl: „Teď už se určitě nevrátí. Vědí, že se jim to nepodařilo a že budeme na stráži...“

„Kdo to vůbec byl?“

Opět otázka a odpověď. „Nevíme. Zřejmě někdo z našich nepřátel.“

Usoudil jsem, že ta otázka by se měla důkladněji projednat. Ale tady se to skutečně nehodilo, bylo třeba rychle zmizet. Většina našich lidí se zase rozprchla, my jsme pokračovali dál do hor, dokud jsme místo střetnutí neztratili z očí. Tam jsme teprve zastavili a já se zeptal:

„Mohl bych tedy vědět, co se vlastně stalo?“

Rozhovor neprobíhal jednoduše. Saong-Čou neuměl moc anglicky a vše bylo třeba tlumočit přes Lia. Li měl navíc k Mistrovi nepředstavitelnou úctu, čemuž jsem se ani nedivil, a než by sám na něco odpověděl, raději se zeptal Mistra, i když odpověď znal. Saong-Čou hovořil zajisté moudře, ale snažil se nepohoršit ani mne, ani Andrewa, ani nikoho dalšího včetně nepřátel tím, že by o nich řekl něco špatného. Kromě toho se vyhýbal zlým soudům o lidech z ohledu na Buddhu, jenž si nepřeje, aby jeho služebníci pronášeli zlá slova. Což je sice chvályhodné, ale v momentu rozhovoru o nepřátelském útoku poněkud zcestné.

„Tak dozvím se, co se vůbec stalo?“

„Když jsi mi poručil zjistit něco o Miss Jenniffer, obrátil jsem se na naše přátele. Oni mi doporučili Mistra Saong-Čoua jako člověka, který mi jediný může pomoci. Tak jsem přišel prosit Mistra, aby nám pomohl...“

Mistr se dobrotivě usmíval, jedno jeho oko se dívalo na mne a druhé na Andrewa, který viditelně nechápal.

„Během doby, kdy jsme připravovali pomoc pro tebe, Mistr rozhodl, aby vás naši lidé doprovázeli. Mistr očekával, že budete během cesty napadeni.“

„Můj vřelý dík Mistrově předvídavosti.“

Saong-Čou něco pronesl a Li přeložil: „Mistr říká, že nepoužil daru vidění do budoucnosti. Pouze zkušeností a představy, co by učinil on sám, kdyby nepříteli nesl někdo peníze.“

Polkl jsem dvakrát naprázdno. „Ovšem, chápu. Takže ti muži se rozhodli znemožnit nám, abychom došli k cíli. Nevím ale, proč si na nás nepočkali tam, kam jsme šli...“

Mistr Saong-Čou počal něco vysvětlovat a Li překládal. Trvalo to dlouho a bylo to zmatené, takže vysvětlím stručný smysl: Mýlil jsem se v předpokladu, že ve městě operují dva gangy, které jsou si navzájem nepřátelské. Je jich sedm! Pokud ovšem Mistr ví o všech, což nemusí být zaručeno. Ty gangy se porůznu spojují a zase rozcházejí, ze včerejších přátel jsou náhle protivníci a bojují spolu na život a na smrt. Málokdo se v tom vyzná, sem tam situace zaskočí i znalce, k jejich škodě.

Dřív byla situace jednoduchá a jasná. Piráti loupili, císařští vojáci je chytali a pobíjeli. Pak ale se u dvora začaly plést intriky mezi jednotlivými ministry a jejich spolupracovníky. Jeden přišel třeba na myšlenku, že by piráti mohli přepadnout jeho konkurenta, naznačil jim to a oni to provedli. Ten druhý si najal zase svoje bandity, kteří se dali do boje s těmi prvními. Tak vznikly jednotlivé gangy; někteří bandité zase přišli na myšlenku, aby udali svého neoblíbeného šéfa strážcům, ti ho chytili a narazili na kůl, nechali z něj stáhnout kůži nebo ho uvařili ve žhavém oleji. Jeho příbuzní si to nechtěli nechat líbit a zas bylo o co bojovat.

Vojáci měli za úkol potírat zločinnost. Dělali to tak, že tu a tam přepadli vesnici pirátů, nejlíp za jejich nepřítomnosti, zmasakrovali ženy a děti a sebrali všechno, co našli. Občas se jim nepodařilo trefit se do té správné vesnice a potom zabíjeli a znásilňovali pokojné vesničany. Ti následkem toho přestali být pokojní, vzbouřili se a potvrdili tím původní odhad mandarínů, že si to tak jako tak zaslouží. Postupem času přišli vojáci na to, že je daleko účelnější přepadat jen pokojné vesnice, protože jejich obyvatelé se umějí méně bránit.

Bohužel, je nutno se stručně zmínit i o zásluhách Velkého Zabíječe, knížete Griissirna a jeho předchůdců. Naši jaguáři do dění zasahovali často a rádi, bohužel ne vždy na té správné straně. Řídili se instinktem a možná vybrali správného člověka, ale ne správnou politickou stranu. Podle Saong-Čoua zdejší poměry rozšťourali značně a jejich obliba rozhodně není všeobecná.

Když mi to Mistr obšírně líčil (a Li překládal), nabyl jsem nakonec přesvědčení, že jediný nevinný a čistý andělíček je sám Saong-Čou. Poněkud nakvašeně jsem to řekl nahlas. Mistr se opět tak dobrotivě usmál a řekl:

„My jsme nevymysleli tuto dobu. Nám se jen stalo, že jsme se do ní narodili. A žijeme v ní.“

O důvod víc, abych se zastyděl.

„Dobře, chápu. Jsem rád, že jsi naším přítelem.“

Saong-Čou pravil laskavě: „Vím, že nejsi obyčejný bílý ďábel, ale přítel Těch, kdož přicházejí v noci. Jsem starý a oklamat pány z Ostrova jsem se odvážil jenom jednou v životě. Netoužím skončit v zubech a drápech jaguárů. To žil ještě kníže Tchai-lou, Zubatý drak, otec vznešeného Griissirna. Přišel si pro svoji daň, když jsem opouštěl město Kan-džou. Měl jsem v majetku řadu věcí, které původně patřily Synu Nebes, velkému císaři...“

Ocenil jsem jeho schopnosti chápavým úsměvem.

„Vznešený Zubatý drak přišel uprostřed noci se dvěma loděmi. Jedné velel sám, druhé Griissirno, ještě velmi mladý. Požadoval víc, než jsem mu mohl dát, tak jsem s ním vyjednával. Ale on řízením osudu objevil, že jsem něco ze zboží zatajil a schoval. Rozhněval se, až se mu v očích objevily zelené blesky a jeho vznešená oháňka bičovala vzduch. Hrozil, že mne zničí, když se odvážím ještě někdy na moře. Ale já musím plout po mořích, nemám ani kousek půdy, na níž by rostla moje rýže...“

„Ale nezničil tě!“

„Stálo mne to tehdy víc, než bych zaplatil normálně. Od té doby vím, že je lépe být zadobře s Pány moře. Víc než s Angličany, protože ti nedodržují svoje sliby. Také mnohý z nich bere peníze od Dračích mužů, ale nikdy nesplní, co jim slíbil!“

„Myslíš, že i v tomto případu je nějaký Angličan?“

„Ta žena patří k příbuzným guvernéra. I guvernér má určitě nějaké nepřátele. Kdyby zahynula, třeba by odešel a přišel jiný.“

Andrew se rozčílil. Pouhé pomyšlení na to, že by se jeho zbožňované Jenniffer mohlo něco stát, jej děsilo, počal hněvivě vykřikovat a proklínat. Saong-Čou klidně přihlížel.

„Jak se zdá, naše mise se nezdařila,“ řekl jsem. „Nejlepší bude vrátit se zpět do Hongkongu i s penězi. Samozřejmě, něco dám jako dar tobě za pomoc a jako odškodné...“

„Ne,“ usmál se Saong-Čou. „Vaše práce ještě není skončena. Ty teď musíš jít tam do svatyně a odnést peníze.“

„Vždyť už na ně nikdo nebude čekat! Chtěli si je vzít během cesty, proto nás vylákali...“

„Já si tím nejsem jist.“

„Myslíš, že to mohl být... někdo další?“

„Proč ne? I mezi jednotlivými skupinami jsou špehové. Nebylo by špatné dostat peníze, i když o té dívce nic nevědí...“

Tak mi konečně došlo, proč na nás nastražili tuhle léčku. Asi na lstivost místních banditů ještě nemám.

„Půjdeš se mnou?“

„Ne. Budeme tě zpovzdálí sledovat, ale jít musíte vy sami. Ještě nemáte takové zpoždění, aby to bylo nápadné.“

Pokud se dalo, očistili jsme se od krve. Meč, který patřil tomu seržantovi, jsem si zastrčil za opasek, líbil se mi.

„Dám ti daleko krásnější meč,“ řekl Saong-Čou. „Muž jako ty musí nosit dobrou zbraň. I když jsem viděl, že si umíš poradit i beze zbraně...“

„No... vlastně ani nevím, co a proč jsem dělal. Zkrátka jsem udělal, co mi zrovna připadalo nejlepší...“

„Podstatou umění Čanu je učinit, co si přeje Pán. Naše tělo je pouze prostředkem k vyplnění Jeho vůle. Když bojuješ, nepřemýšlej o tom, co děláš. Pouze bojuj, tělo se podřídí vyšší vůli.“

Dokud jsme byli v polích, na otevřeném terénu, šli s námi aspoň Li a Saong-Čou. Ostatní nás sledovali zpovzdálí. Pak jsme se dostali do skal, křovisek, pokroucených stromů. Považoval jsem za nutné upozornit Číňany:

„Kdyby se tady náhodou objevil tygr nebo jaguár, nebojte se. Ti patří k nám... jsou tady všude kolem nás.“

„Je dobré, když jsou s námi oči, které vidí víc než naše.“ řekl vlídně Saong-Čou. „Skládám své hluboké poklony všem pruhovaným i skvrnitým bojovníkům...“

V tu chvíli to pochopil taky Andrew. „Ale Charry, oni nám přece nařídil, abychom šli sami! Vyhrožují, že Jenniffer ublíží, když s námi bude ještě nějaký člověk!“

„Nestarej se. Člověk s námi přece žádný nebude!“

„Ach... tvoje šelmy?“

„Jdou s námi, neviditelní a neslyšitelní. Vidí nás a vidí také ty, kteří jdou s námi. Právě před chvílí jsem slyšel tichý řev leoparda, to znamená, že jsou na místě...“

Li a Saong-Čou zůstali zpět, my jsme začali vystupovat vzhůru proti svahu hory. Nejdřív po cestě, pak po stezce, na níž jsme často klopýtali a nohy nám ujížděly. Andrew tiše nadával, protože téměř nic neviděl. Už ho začalo mrzet, že se nám šelmy vyhýbají a nepomohou nám najít správný směr.

Nakonec už Andrew jenom klopýtal. Tašku s penězi mi dávno předal a opíral se o hůl, kterou si někde ulomil. Já jsem zvyklý na dlouhé cesty a neschůdný terén, takže jsem nacházel správnou cestu i teď, v mihotavém světle hvězd. Občas jsem slyšel signály šelem, ale zdálo se mi, že také kroky nějakých mužů, kteří byli kolem nás. Mohli to být Saong-Čouovi lidé. Ale mohl to být taky kdokoliv jiný.

Po jedenácté hodině jsme dorazili k chrámu. Byla to malá stavba ze dřeva, s čtyřpatrovou střechou, v rozích elegantně zvednutou a zakončenou vysokou špičatou věžičkou. Když jsme se před ní zastavili a ohlédli se dozadu, viděli jsme v dálce pod sebou světla Hongkongu. Kdybych měl dobrý dalekohled, mohl bych zřetelně vidět poziční světla svého Griissirna v přístavu. Jistě dobrá pozorovatelna pro toho, kdo chtěl mít přehled.

Andrew ztěžka dýchal a tiše klel – usedl na kámen u svatyně a vyčerpaně lapal po dechu.

„Jak se zdá, nikde nikdo.“ řekl jsem. „Musíme se porozhlédnout, komu bychom měli dát peníze.“

Když jsem přistoupil ke dveřím chrámu, samy se otevřely. Na prahu se objevil drobný vrásčitý mnich, starý a ubohý, a změřil si mne lhostejným pohledem.

„Co si přejí vznešení cizinci v ubohém a skromném chrámu Velkého Fo? Čím jim může posloužit ten nejmenší z nejmenších služebníků Božích?“

„Rádi bychom obětovali tvému chrámu tohle,“ ukázal jsem mu balíček. „Jsi oprávněn to přijmout?“

Podíval se na balíček, potom na mne a na Andrew Greena. Vztáhl ruku a vzal balíček do ruky, ohmatal a vrátil mi ho zpět.

„Jeden muž, kterého neznám, mi řekl, že cizí ďábli přinesou do mé svatyně něco, co mi nepatří. Polož to na oltář, můj synu, já s tím nechci nic mít. Pak odejdi v míru tam, odkud jsi přišel. Budu se modlit, aby tvoje kroky byly šťastné.“

„Počkej! Nejdřív mi snad máš něco dát – nebo ne?“

„Nejsem povinen dávat nikomu nic. Sloužím Božstvu a Velkému Fo, nikoliv lidem. Dej to na oltář a jdi s pokojem, synu!“

Položil jsem balíček na oltář. Při té příležitosti jsem se přesvědčil, že nejsem schopen identifikovat žádné z božstev, která tam byla. Dokonce jsem měl určité pochybnosti, že ty divné bytosti mají s božstvy co společného.

„Mohl bys mi dát alespoň nějaké poučení, mnichu?“

„Nevím. Co si přeješ vědět?“

Pokusil jsem se vzpomenout si na některou z Dianiných pouček.

 

„Pod modrou oblohou, v jasném slunci,

není třeba hledat všude kolem

a ptát se, co je Buddha.

Je to jako ukrývat kořist v kapse

a prohlašovat se při tom za nevinného.“

 

Zaváhal. Nejspíš byl doopravdy mnich a měl alespoň nějakou snahu plnit svoje povinnosti.

„Když všechno víš, proč se mne tážeš? Znáš-li tohle, potom zajisté znáš také tato slova:

Kráčet po ostří meče,

či běhat po hladkém ledu,

k tomu není třeba jít v něčích stopách.

Překračujte útesy s volnýma rukama.“

 

„Výborně. Tak mi tedy řekni, kdo si má odnést peníze.“

„Proč bych ti něco povídal? Jestli tvoje oči vidí, tak se to sám dozvíš. Jestli jsou slepé, proč bych je ještě oslňoval?“

„Co takhle strach o život?“

„Můj život patří Velkému Fo. Zda zůstanu naživu či zemřu, nezávisí na mně. Je to můj osud...“

Zaváhal jsem. V chrámu určitě nikdo nebyl. V blízkosti taky ne, to mi právě odzpívával z křoví Ao Harrap. Bylo třeba riskovat.

„Dobře poslouchej, mnichu. Řeknu před tebou jedno jméno a ty si rozmysli, jestli je znáš. Griissirno.“

Viděl jsem, že se v jeho šikmých očích přece jen něco pohnulo. „Velký Zabíječ z Ostrovů?“

„Když přijde, nebude důležité, zda zemřeš. Ale bude důležité, jako co přijdeš na svět v příštím zrození. Možná víš, že já na to nemám vliv. Ale Velký Zabíječ o tom může rozhodnout.“

Jeho oči se opět pohnuly. Tvář nikoliv, na to byl příliš starý a příliš dlouho sloužil. Jenom oči ho zrazovaly.

„Kde je... Velký Zabíječ?“

„Odešel už do duchovního světa. Jsi potěšen?“

Rozhodně nijak zvlášť. Vypadalo to, že se lekl víc, než kdyby byl kníže Griissirno naživu.

„Je tady jeho syn.“ Zakňučel jsem. Ao Harrap tiše vyklouzl z křoví, dvěma skoky byl u mne a zastavil se. Pohladil jsem ho.

„Neudělal jsi dobře, mnichu. Spojil ses s lidmi, kteří mají moc pouze v tomto hmotném světě. Ale ty sloužíš něčemu víc než svému smrtelnému tělu – nebo se mýlím?“

Zaváhal. „Jak to, že se ho nebojíš?“ ukázal na jaguára.

„Někdo má tělo lidské, někdo tělo šelmy. Jiní se zase objevují jako strašidla či démoni. Záleží na těle?“

„Nezáleží. Ale kdo jsi, řekni!“

„Dívej se. Sáhni si na mne. Jsem tělo. Obyčejný člověk, nic, čeho by ses musel bát. Můžeš se přesvědčit jakýmkoliv způsobem.“

Čím víc si to rozmýšlel, tím víc se třásl. „Proč to říkáš? Proč říkáš takové věci? Proč máš bílou tvář, proč jsi cizinec, proč jsi vůbec přišel?“

„Proč se ptáš? Tvou povinností v tomto zrození je získat vědění. Ale tys namísto toho zvolil kladení otázek. Zdá se, že neznáš nic. Nesplnil jsi svou povinnost. Co s tebou bude, až opustíš toto tělo?“

Uvažoval. Potom se zvolna svezl na kolena. „Odstraň moji hlubokou nevědomost, pane! Prosím tě, nenech mne bloudit...“

„Na něco jsem se tě ptal.“

„Nevím nic, pane! Je to buď žebrák nebo zloděj. Přišel ráno tam odtud, z města. Řekl mi, že přineseš balíček. Nemám se o nic starat, jen ho převzít do úschovy a předat, až přijde. Když to všechno splním, dostanu šňůru měďáků. Jsem chudý člověk, zlákala mne chamtivost... Potřebuji peníze na vonné tyčinky, na květiny, na oběti pro Božstva...“

Vytáhl jsem bankovku a podal mu ji. „Dávat oběti Božstvům je chvályhodné. Brát na to peníze od ničemů už méně.“

„Měl jsem to odmítnout?“

„Nevím. Kdo byl ten muž?“

„Neznám ho. Snad byl někdy mezi věřícími, kteří sem chodí, ale nezapamatoval jsem si jeho tvář.“

„Dobře. Splň, co jsi měl udělat, dej mu ten balíček. Ten muž se možná bude ptát. Řekni mu, co chceš. A bude-li to třeba, řekni mu také, že bojuje s Griissirnem, Velkým Zabíječem. Jestli má jen trochu rozumu, urychleně toho nechá.“

„Ano, pane. Řeknu mu všechno to, co jsi mi říkal.“

Najednou mi něco došlo. A pochopil jsem, že mu to musím říct: „Ale... on tě zabije, až mu to vyřídíš.“

„Ano, pane, já vím.“

„A nebojíš se?“

„Celý svůj život se připravuji na okamžik, kdy bude vhodné opustit tělo. Nechtěl jsem, aby to přišlo teď. Ale ocitl jsem se v situaci, kdy není jiného východiska.“

„Možná, že jsi skutečně mnich. Umíš jistě hodně modliteb. Zkus si je připomenout, možná je budeš brzy potřebovat.“

Hlas se mu zachvěl: „Přesto ti přeji mnoho štěstí.“

A tak jsem odešel. A na rozloučenou jsem mu řekl:

 

„Světlo očí je jako kometa

a činnost zenu jako blesk.

Mečem, kterým se dá člověk zabít

dá se také zachránit.“


Ještě že jsem měl s sebou Andrewa. Byl ještě nechápavější než já a to mne v tu chvíli docela těšilo. Teď právě klopýtal po mém boku, funěl, vzdychal a přemýšlel nahlas.

„Ty opravdu věříš těm lidem, Charry?“

„No... jak se to vezme. Do určité míry věřím.“

„Já tedy ne. Jsi si jist, že je vede křesťanská láska?“

„Prosím?“ Tuhle otázku jsem tedy skutečně nepochopil.

„Každý dobrý čin je přece skutkem křesťanské lásky! Kdo takovou lásku nemá, určitě nekoná žádné dobré skutky. Jestliže ti lidé nejsou vedeni duchem křesťanské lásky, jak můžeme očekávat, že si přejí konat dobro pro Jenniffer?“

„Ne, Andrew. Obávám se, že o křesťanské lásce nemají tušení, že něco takového vůbec existuje.“

„Tak vidíš! Jak potom můžeme důvěřovat pohanům!“

V rozpacích jsem se pokusil mu vysvětlit, že to, co povídá, je nesmysl. Ti lidé nejsou pohané ani křesťané, jsou buddhisté a jejich myšlení je ovlivněno touto filozofií. Pokud se to jemu nelíbí, nedá se s tím nic dělat, což by ovšem už měl vědět, žije v této zemi dost dlouho.

Andrew mlčel, vzdychal a klopýtal. Když už jsem si byl jist, že pochopil a všechny jeho obavy jsou rozptýleny, konečně řekl: „Tak vidíš. A jak tedy můžeme důvěřovat pohanům?“

Mám dojem, že i ten Škrhola na tom byl líp.

Saong-Čou a Li na nás čekali na pokraji skal. Stručně jsem jim vysvětlil, co se dělo. Rozhodli se, že nás nechají jít samotné a budou nás sledovat zpovzdálí.

Okolo půl jedné jsme se doplazili k branám Hongkongu. Byl tam už naprostý klid, jen vojáci ještě hráli karty. Nevšímali si nás, když jsme přešli okolo nich, i když jsme museli vypadat dost otřesně. Asi by si nevšimli ani roty zlodějů, protože byli plně zaujati hrou, popíjením a spánkem.

Ze stínu rohu nám postoupil vstříc Číňánek metr vysoký a napolo nahý a hluboce se uklonil.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Někdo z pánů master Green?“

„Já.“ řekl Andrew a přistoupil k němu.

Chlapec sáhl za rozedranou košili a podal mu zapečetěný dopis. „Dopis pro master Green.“ řekl a chtěl zmizet, aniž počkal na spropitné. Zachytil jsem ho za paži.

„Kdo ti ho dal? Od koho ho máš?“

„Nevím. Jeden čínský muž. Pro master Green.“

„Jaký čínský muž? Znáš ho?“

„Neznáš. Jeden čínský muž. Pro master Green.“

Vypadalo to, že neumí anglicky o moc víc. Nedivil jsem se, bylo předvídavé poslat dopis po žebráčkovi, který nemůže nic vykecat, ani kdyby chtěl. Pustil jsem kluka a Andrew mu hodil šesták. Na nic nečekal a zmizel.

Andrew rozpečetil dopis a postoupil blíž k lampě, aby si ho mohl přečíst. Nahnul jsem se mu přes rameno. Bylo to opět psáno oním kaligrafickým rukopisem, ale o hodně nedbaleji. Diana by triumfovala.

„Greene! Neposlechl jste nás a zavinil tím nepříjemnosti sobě i své snoubence. Varujeme vás! Nepomůže vám ani výtržník a dobrodruh hrabě Guyrlayowe, se kterým jste se spolčil, ani čínský pirát Saong-Čou, stíhaný policií, kterého jste si najali ku pomoci. Radíme vám, abyste neposlouchal rad těchto hlupáků, nebo ohrozíte život Jenniffer! Neznáme žertů!“

„Tak vidíš!“ řekl Andrew. „To jsou ty tvoje spolky s pohany!“

„Proboha, mysli hlavou a ne zadkem! Nevidíš, že se polekali? Asi víc Saong-Čoua než nás... čti dál!“

„Padesát tisíc liber sterlingů, které jsme obdrželi, nás přesvědčilo, že máte o svou snoubenku zájem a přejete si ji vykoupit z naší ochrany. Nejsme zločinci, naopak podařilo se nám zachránit ji ze zajetí pirátů, kteří přepadli její loď a drželi ji v zajetí. Byli jsme však nuceni je odškodnit, což pro nás znamenalo značné výlohy. Proto, ač neradi, musíme za život a svobodu Jenniffer Rawlinstonové požadovat milion liber sterlingů ve zlatě. Zajisté tuto nepatrnou cenu rád zaplatíte. Dáváme lhůtu třicet dní, abyste si opatřil potřebné prostředky. Další instrukce vám pošleme po uplynutí této doby.

Přemýšlejte vlastní hlavou a nedejte se zmást divokými plány pana Guyrlayowa! Také jeho osud je již zpečetěn a jeho banda bude brzy zničena!“

Tím dopis skončil. Andrew jej složil, sedl si na zem a sevřel hlavu v dlaních. „To je konec...“

„Ještě ani zdaleka ne. Když...“

„Ne!“ rozkřikl se na mě. „Tvoje zatracené míchání se do mých záležitostí, paktování s piráty, s pohany... Kvůli tobě moji ubohou Jenniffer zabijí! Jdi, a už se neukazuj!“

Vzal jsem ho za ramena a postavil na nohy. „Neřvi a uklidni se!“ Vytáhl jsem z kapsy plochou kovovou lahvičku a přiložil mu ji k ústům. „Dej si aspoň tři pořádné loky, bude ti líp!“

Dal si jeden, opřel se o zeď a lapal po dechu, zatímco já se taky napil. „Co to je, proboha?“

„Jamajský rum. Vzal jsem ho pro případ nejvyšší nouze.“

„Tak proč jsi ho proboha nevytáhl dřív?“

„Zatím to šlo. Dej si ještě loka a začni mluvit rozumně.“

„Oni Jenniffer zabijí, uvidíš!“

„Proč by ji zabíjeli?“

„Protože nemám ani neseženu milion liber. To je přece jasné! Ani Rawlinstonovi nemají, snad ani celé jejich příbuzenstvo!“

„Kdyby bylo nejhůř, mám ho já. Ale k tomu nedojde. Máme třicet dní lhůtu, do té doby něco vymyslíme.“

„Máme? Ne, nechci, abys do toho zasahoval! Přinášíš mi jenom neštěstí! To kvůli tobě ti lotři zvýšili výkupné!“

„Neplácej hlouposti! Zajímám je jako loňskej sníh! Ale bojí se mě, chtějí mě mít z cesty, protože jsem schopen je popadnout za límec a vytřepat jim jejich hříšnou duši z těla!“

„Co chceš dělat?“

„Vrátit se k tobě do paláce. A čekat.“

„Na co?“

„Až zahřmí. Nebo až přijde ďáblova babička a dá nám dobrou radu, co dál. Nebo až přijde tygr.“

Při posledním slově sebou Andrew škubl, usmál se a přikývl hlavou, ale neříkal už nic.

V temné ulici jsme narazili na Andreje Rastopčenkova. Mlčky vyčkával mého příkazu.

„Zatím to můžem odtroubit, zvládli jsme to sami. Ať se všichni přesunou k lodi a čekají.“

„Jo, dobře. Budem čekat.“ řekl a zmizel ve tmě.

Andrew měl klíč od bočního vchodu guvernérského paláce, což bylo dobře, všichni tam spali a všude byla tma.

„Půjdeme spát?“

„Zdaleka ne! Sedneme si do haly a dáme si kapku něčeho na povzbuzení. Pokud víš, kde to je...“

„Je tam příruční bar.“

Šli jsme do haly. Andrew nemohl bar hned najít, ale já jsem zvyklý vidět téměř potmě, tak jsem objevil láhev s ginem, nalil do skleniček, posadili jsme se do křesel a pomalu upíjeli.

„Jestli chceš, můžeš zkusit usnout.“ navrhl jsem. „Probudím tě, až to začne.“

„Stejně bych neusnul! Je to nesmysl...“

Dlouho jsme seděli mlčky, až jsem zaslechl, jak Andrew začíná oddychovat. Pak jsem slyšel zaskřípění branky a tiché kroky. Někdo zaškrábal na dveře a já jej arminsky vyzval, aby vstoupil. Poznal jsem po čichu Dianu; přešla tiše k nám a řekla: „Ahoj, kluci! Jsem ráda, že jste ve zdraví zpátky! Cítím gin, dejte mi taky líznout!“

„Vem si sklenici – a sedni si!“

„Napiju se od tebe, když mi dáš.“ Vzala mi sklenku z ruky a napila se, potom se svinula do křesla vedle mne.

„Co tu děláte, paní hraběnko?“ probudil se Andrew.

Tiše se rozesmála. „Hlídám vás, André. A nejsem sama, půl posádky je na nohách. Abych nezapomněla, O'Reilly někde sebral dva nováčky a kapitán je vzal do stavu. Hned vyfasovali bouchačky a jdou s ostatníma do akce...“

„O'Reilly neztrácí čas. Dal jsem příkaz, aby se všichni stáhli na loď. Viděla jsi někoho?“

„Já mluvila s Johanesem a doktorem. Všichni jsou v pořádku, čekají co kočky. Slyšela jsem, že jste měli nějaký problémy!“

„Ani ne tak my, jako nepřítel. Ale moc zásluh na tom nemáme. Pomohli nám místní borci, který sehnal Li.“

„Jo, to bych tě nesměla znát. Kde je nějaká rvačka, tam ty nemůžeš chybět.“

Andrew se zabýval přemýšlením. „Jak to, že jste se všichni dostali z lodi? Myslel jsem, že ji bandité budou střežit...“

„Ale jo, hlídají docela snaživě. Jenomže panstvo, důstojníky a tak. Ne obyčejný námořníky, plavčíky, topiče a jinou pakáž. Podle ksichtu nás neznají, tak nic nepostřehli. Ani vy jste mne nepoznal, André, když jsme se setkali...“

„My jsme se viděli, hraběnko? Kdy a kde?“

Diana vytáhla z kapsy svítilnu a posvítila si do obličeje.

Andrew jen zakoktal: „No jo, to jsem viděl... ale vůbec bych vás nepoznal!“

„To byl taky účel...“ Rychle zhasla a nastražila uši. „Někdo jde. Bude to Tannarr... podle kroku...“ Slyšel jsem lehký krok leoparda po chodbě, potom se ozvalo zaškrábání na dveře a já řekl: „Pojď dál...“

Byl to Tannarr. Už jsme se naučili poznávat po čichu jako šelmy i ve tmě. Došel k nám a zapředl: „V pořádku. Už je máme...“

„Hlídá někdo?“

„Z jedné strany Aflargeo, z druhé Ao Harrap. Ostatní jsou poblíž. Je to v Čínské čtvrti, v takovém domku uprostřed větší zahrady. Moc chytře vymyšleno, venku hlídají a nikdo se tam nedostane. Ao Harrap jim vylezl na střechu, aby poslouchal...“

„Dobře, jdem. Jak to bylo v té pagodě?“

„Ao Harrap tam počkal. Přišli dva muži a chtěli balíček. Mnich jim ho dal, oni mu dali nějaké mince na šňůře. O ničem nemluvili, jen mu nařídili, aby popsal, co bylo. Vyřídil jim tvůj vzkaz.“

„Co udělali?“

„Ten muž řekl, že se nebál Velkého Zabíječe Griissirna, dokud byl naživu, tak se ho nebude bát ani po smrti. Vysmáli se mnichovi, že je hlupák. Nehádal se s nimi.“

„Mnichovi neublížili?“

„Ao Harrap byl připraven ho chránit. Ale neudělali mu nic. Smáli se a hovořili nesmysly. Byli opilí.“

„Žlutí nebo bílí muži?“

„Kůži měli žlutou, ale oděv bílých. A chovali se jako bílí.“

„Co bylo dál?“

„Přišli s penězi do města a šli do toho domku. Sledovali jsme je celou cestu. Připojil se k nám Li a ti muži od něho.“

„Dali jste vědět ostatním?“

„Ghawiir je oběhl a řekl jim to.“

„Dobrá – tak půjdeme!“ řekl jsem a vstal.

Andrew se taky zvedl. „Dozvěděl ses něco?“

„Ano, vím poměrně dost. Šelmy je sledovaly a zjistily, kde se schovávají. Půjdeme ptáčky pěkně vybrat z hnízdečka. Můžu si půjčit některou tvou pušku?“

Andrew nám ochotně a rád půjčil všechny zbraně, které se nám líbily. Sám si vzal svoji osvědčenou loveckou kulovnici, já jednu z dobrých vojenských opakovaček. Diana se ve zbraních dlouho přehrabávala a nakonec si vyprosila lehkou karabinu. Hned začala škemrat, abych jí taky takovou koupil, Andrew znechuceně mávl rukou a řekl, ať si ji nechá a hlavně nezdržuje.

„Kde je to místo?“ ptal jsem se Tannarra.

Ukázal mi a já se chtěl vydat na cestu, ale Diana mne zarazila: „Počkej, nepůjdem přece pěšky! Máme povoz...“

„Jaký, prosím tě?“

„Budeš kulit oči! Mabel zapracovala...“

Moc jsem nevěřil, že by Mabel dokázala něco rozumného zařídit, ale poslechl jsem bez odporu a šel za ní. Zavedla nás do zadního traktu paláce, kde stála neforemná příšera ze spousty železa, s kočárovou kabinou nahoře a se čtyřmi koly dole. Zaklepala na kabinu a z okénka se vysunula rozcuchaná Mabelina hlava.

„Pojedem! Tannarr ti bude ukazovat...“

„Snad nejdřív zapřáhnem koně, ne?“ namítl jsem nejistě.

„Ale to je přece automobil!“ řekla hrdě Mabel. „Copak jsi ještě neviděl obyčejné auto?“

„Slyšel jsem, že něco takovýho existuje. Ale na vlastní oči jsem se s ničím takovým nesetkal.“

Vlezl jsem dovnitř a prohlížel si zařízení. Ovládalo se to několika pákami, malým kormidelním kolem nasazeným na hřídeli procházející podlahou a ještě všelijakými táhly, kromě toho před kormidelníkem bylo několik číselníků, na kterých se zřejmě vyhledával správný směr. Možná to ani nebylo složitější než řídit zaoceánskou loď. Mabel se k tomu pyšně hrnula, Tannarr vyskočil na sedadlo vedle ní a vůbec se nebál. Já, Diana a Andrew jsme se namačkali dozadu.

„Dobře se držte!“ Mabel čímsi pohnula, ve stroji to pekelně zarachotilo, zaburácelo a zařvalo, až se všechno třáslo. I stroj se počal otřásat, škubat sebou a kolébat, ale nerozjížděl se – až se posléze uklidnil docela a zůstal stát na místě.

„Nedá se nic dělat,“ řekla Mabel. „Charry, ty jsi silný muž, zkus to natočit klikou!“

„Jistě, rád. Kde je?“

„Vpředu, dole vyčuhuje z motoru.“

Slezl jsem na zem a prozkoumal motorovou část obludy. Skutečně jsem objevil jakousi podivnou kliku, vzal za ni a zatočil. Opět se ozval hřmot a rámus a opět se auto počalo otřásat, pak zařvalo stejnoměrně rytmicky a Mabel křikla: „Dobrý; nech toho, jedem!“

Jen jsem naskočil, už to sebou škublo a rozjelo se to. Motor počal řvát ještě víc a intenzita řevu se stupňovala každým přidáním nebo ubráním rychlosti. Hnali jsme se nočními ulicemi rychlostí splašeného koňského spřežení a za námi drnčela okna, papírové domky se klepaly v základech, štěkali psi a klely hospodyně a správcové, vyrušení ze spánku.

„Vždyť vzbouříme celý město!“ křičel jsem Mabel do ucha.

„Zvyknou si! Už to tu jezdí celé dva měsíce!“

Čert to vem! Na tohle bych si tedy nezvykl nikdy a kdyby mě něco takového v noci probudilo, vezmu flintu a...

V jedné ulici na nás někdo zamával. Byl to Johanes, Mabel přibrzdila a plavčík vyskočil na stupátko. Něco volal, ale nebylo mu rozumět v tom rámusu. Projeli jsme evropskou čtvrtí a zabočili do čínské. Odněkud od rohu se vynořil jeden tygr a vyskočil k nám na druhé stupátko.

„A už dost!“ křičel jsem. „Zastav někde, zbytek musíme pěšky! Tam bychom je vyplašili...“

Mabel zajela do jedné uličky a tam konečně zastavila. Chvíli to trvalo, než se auto přestalo otřásat a ztichlo. Z jednoho domku vyběhlo několik rozhořčených Číňanů a nějací námořníci vystrčili hlavy. Byl to podle všeho čínský hotel spojený s nevěstincem. Mabel je ráznou nadávkou zahnala zpět dovnitř a řekla: „Tady na vás počkám. Snad to nebude nápadné...“

„Určitě ne!“ povzdychl jsem si.

Vylezli jsme ven a protahovali si roztřesené kosti. Potom jsme se vydali za Tannarrem, který kráčel opatrně v čele. Za pár minut jsme potkali O'Reillyho s jeho kárkou. Už z ní sundal plachtu a bylo vidět ručnice, jednu strojní pušku a ještě další věci, o kterých jsem nevěděl.

„Tak co, jak to vypadá?“

„Támhle za rohem je Andrej a ten příšernej Číňan. Dál dopředu jsme vyslali jenom kočky. Hele, ale těch čínskejch kluků je tady požehnaně...“

„To je v pořádku. Ty sem patřej.“

S doktorem jsme se potkali za chviličku, klečel u patníku a něco potmě kutil. Byla to kovová věc, protože to cinklo, když to položil na zem.

„Druhá ulice před námi. Je tam hlídač...“

Ze tmy se vynořil Mistr Saong-Čou. Spolu s ním přicházel další muž, který zcela nepochybně patřil k velitelům. I Li byl na svém místě jako tlumočník: „To je Takheo-Kweng, Horský Tygr, vůdce Korejského gangu. Náš spojenec.“

Tedy, líp jsme si vybrat nemohli. Ten chlapík měl na Číňana neuvěřitelnou výšku přes sto osmdesát centimetrů a masivní postavu, již bylo možno označit za tlustou. Ale už jsem tušil, že to nebude pravda a co považuji za tuk, jsou svaly. Pokud jsem viděl, také on měl bohaté barevné tetování, hlavně na prsou a krátkých tlustých ručičkách, které vyčnívaly zpod volné haleny. Na silném krku seděla malá kulatá hlavička s tupým výrazem přerostlého mimina.

„Horský Tygr nám nabídl své muže z Korejského gangu, neboť tamti vevnitř jsou z Kantonského klanu,“ vysvětloval Li. „Přestože dříve jsme spojenci nebyli...“

„Ale... Saong-Čou mi přece říkal, že dřív také patřil ke Kantonskému klanu!“ vzpomněl jsem si.

„Ano. Právě proto.“

Obešli jsme ještě jeden blok a spatřili plot s brankou do zahrady. Před brankou přecházel Číňan v evropském oblečení a s kvalitní opakovačkou v ruce. U rohu se krčil jeden jaguár.

„Jsou všichni na místech?“ ptal jsem se.

„Čekají na povel k útoku. Dej rozkaz, pane!“ řekl Li.

„Tak zlikvidujte tu hlídku.“

Korejec chápavě přikývl. Zpod haleny vytáhl předmět, jehož účel jsem nechápal, jakousi pětiramennou hvězdici s ostře broušenými čepelemi. Mrštil jí obloukem, hvězdice proťala vzduch a zasáhla strážného do hrdla. Podřízla ho jako kuře.

Vzápětí všichni tygři, leopardi a jaguáři vyrazili kupředu, přehoupli se přes plot a vpadli do zahrady. Slyšel jsem několik přidušených výkřiků a tichý hluk, ale vmžiku bylo vše vyřízeno.

„Ty uvnitř nezabíjejte!“ nařídil jsem Saong-Čouovi. „Potřebuju je živé, abych mohl zjistit, kde je Jenniffer!“

„Spolehni se na nás, pane. Víme, co máme dělat.“

Okolo se to zahemžilo čínskými bojovníky. Vpadli jsme do zahrady, přeskočili mrtvoly strážců a dostali se k domku. Byl ze dřeva, bambusu a papíru jako ostatní, ale zjevně luxusnější. Čekal tam Ao Harrap, bílou náprsenku zacákanou čerstvou krví.

„Dole jsou strážní. Asi dvacet. Nahoře čtyři muži. Žena žádná.“

„Není někde ve sklepě nebo tak?“

„Není tu žádný sklep. Mám dobrý čich, ale necítím žádnou ženu.“

„Dobře. Jdeme nahoru. Vpřed!“

Ve chvíli, kdy Číňané zaútočili okny i dveřmi domku, vylezl jsem po stěně do poschodí a skočil rovnou do okna. Jsem námořník zvyklý šplhat po stěžních a mám důkladné boty, takže jsem si to mohl dovolit. Druhým oknem vpadl dovnitř Aflargeo, za mnou Ao Harrap a ještě někdo. Neměl jsem čas nic sledovat.

Byla to malá místnost, vybavená dvěma skřínkami na vysokých nožkách, stolkem, evropskými židlemi a velkou skříní. U stolu seděli tři muži a počítali peníze. U stěny stál nehybně čtvrtý, vysoký a velmi tělnatý muž, skoro tak velký jako já, ale s výraznými orientálními rysy v obličeji.

Ten se taky první probral k činnosti. Vysokým kopnutím srazil Aflargea, který se na něj vrhl a vzápětí vyletěl proti mně jako vzteklý býk. Všiml jsem si jenom jeho oholené hlavy bez copu, uskočil jsem stranou a ta jeho lebka vrazila do dřevěné zdi, až se celý domek zatřásl. Ostatní se rvali se zbývajícími muži, ale já věděl, že budu mít co dělat s tímhle jedním.

Všechno se sběhlo velice rychle, ani jsem to nestačil sledovat. Vím, že ten chlap narazil hlavou do stěny, ale neroztříštila se ani stěna, ani hlava. Každého normálního člověka by taková rána na hodnou chvíli vyřadila z činnosti, on jen zamručel a hnal se po mně pěstmi. Tušil jsem, že chce udělat to, co umí Liu, rozdrtit mi srdce. Dvě jeho rány jsem odrazil, taky to mě Liu naučil. Dvakrát jsem po něm vystřelil, ale ani jednou netrefil, byl na mne příliš rychlý. Potom vyskočil a bosým chodidlem zasáhl mé pravé zápěstí, čímž mi ochromil ruku a revolver vyrazil. Vzápětí zaútočil opět rukou, tentokrát hranou dlaně. Zasvištěla vzduchem jako sekera, já jej kopnutím srazil bokem a ta ruka plnou silou dopadla na stůl. Stolní deska praskla, jako by ji rozštípl šavlí, peníze se rozlétly kolem. Jak se otáčel, levičkou mě zasáhl do břicha – jako kdyby mě kopl kůň, hodil mě na stěnu a já na okamžik nemohl popadnout dech. Teď se chystal zopakovat tu první akci: vyrvat mi zaživa z těla srdce. A já neměl sílu mu zabránit. V jeho šikmých očích jsem spatřil svou smrt.

Jenže v poslední chvíli před smrtícím úderem se v jeho buclaté tváři přece jen cosi pohnulo. Jako by oči náhle dostaly podivný skelný výraz, pootevřel ústa – a pak se pomalu, bez hlesu svezl k mým nohám. Ze zad, přesně v místech, kde je srdce, mu trčela rukojeť Dianina krisu.

Prudce jsem vydechl a otřel si čelo rukou. „Tak mám dojem, že jsi mi už zas zachránila život...“

Diana byla hrozně bledá. Přesto se přinutila k násilnému úsměvu. „Až doteďka jsem si myslela, že jsem se vdala za rváče a výtržníka. Vypadá to, že pověsti silně přeháněj...“

Sehnula se, vytáhla mu ze zad svůj kris, otřela o jeho kimono a schovala do pochvy na opasku.

Zbývající tři už byli svázaní a každého hlídala jedna kočka. Byli to Číňané, ale oblečení, účesy a všechno ostatní připomínalo Evropany ze středních vrstev. Jeden z nich měl dokonce v obličeji evropské rysy, snad to byl míšenec.

Ao Harrap jej oslovil: „Tys řekl, že ses nebál mého otce Griissirna. Jsem Ao Harrap, jeho syn. Mému otci říkali Velký Zabíječ. Jaké jméno dáte mně?“

Ten chlap měl očividně veliký strach, ale snažil se nedat jej najevo. Dokonce odvrátil pohled od jaguára a našel mezi námi Andrewa: „Měl byste být rozumnější a nedovolit svým spojencům, aby se ke mně tak chovali, lorde Greene! Pokud se ještě někdy chcete setkat s Jenniffer Rawlinstonovou...“

Andrew nebyl schopen dát mu odpověď, jen cosi koktal. Tak jsem řekl: „Ty si dávej pozor! Angličané by tě mohli pověsit, ale já si tě asi vychutnám jinak. Moje kočky si už dlouho nekously do živého masa...“

Ušklíbl se. „Nebudu se bavit s tímhle dobrodruhem, ale s vámi, mylorde! Ta dáma je v naší moci a bude stát milión liber. Když můj šéf nedostane ty peníze, dívka zemře! Jediný, kdo mu je může dopravit, jsem já. Takže laskavě poručte panu hraběti de Guyrlayowe, aby mne propustil. Na jeho omluvě netrvám.“

Andrew dostal nápad, co by měl udělat. „Poslyšte, pane, snad se můžeme rozumně domluvit. Má-li váš šéf Jenniffer, mám já zase vás a vaše společníky. Zaručím vám život a svobodu, když mi ji vrátíte. Skutečně...“

„Obávám se, že jste blázen, mylorde. Za můj život nedá šéf ani zlámanou grešli, natolik iluzemi netrpím. Jediná možnost je poslat ty peníze!“

„Neboj se, Andrew! Však my z něj dostaneme, kam ji schovali!“ uklidňoval jsem ho a Andrew se tentokrát, ač opatrně, přiklonil na mou stranu.

„Vám dám taky radu, kapitáne Charry: Když nebudete moci usnout, počítejte idioty. Těch je víc než oveček...“

Konečně přišel Saong-Čou. Nepochybuji, že se v boji osvědčil, ale když se sklonil nad mužem, kterého zabila Diana, usmíval se.

„To byl Šuan, kterému říkali Nepřemožitelný, jeden z nejlepších mistrů taoismu. Byl mnichem v klášteře Šao Lin, ale vyhnali ho, když při cvičení zákeřně zabil svého duchovního učitele.“

„Hm,“ řekla Diana. „Tak to mám pestrý. Půjdu do některýho ze sedmi druhů pekla, že jsem ho zapíchla?“

Saong-Čou se po ní překvapeně ohlédl a chvíli si nedovedl její existenci srovnat v hlavě. Pak řekl: „Snad ani ne, paní. Byl to vlastně démon.“

„No, ještě že tak.“

Li vydal příkaz, aby zajatci byli odvedeni.

„Tohohle mi dobře hlídejte,“ dodal jsem. „Aflargeo, neodvažuj se od něj hnout! Zatím se poptejte těch druhých...“

„Ptej se židlí a stěn, ty vědí víc než ti dva blbci.“ řekl s úšklebkem míšenec.

„Nevadí. Stejně se jich zeptejte.“

Výslechu se ujal Korejec Takheo-Kweng a používal k tomu účelu mírného stisku konečky prstů na citlivá místa těla. Li mi vysvětlil, že je především dokonalým masérem a léčí veškeré tělesné neduhy vrozené i získané. V tomto případě se mu podařilo, že za pár okamžiků se mladší zajatec začal svěřovat. Li ho vyslechl, avšak nemohl říct nic potěšujícího.

„Povídá, že ví, kam byla dívka odvezena. Odvezli ji prý velkou lodí daleko za moře. Neví kam; oba jsou z Hongkongu a nikdy tam nebyli. Jsou to hlupáci. Kdyby prý věděli, že si bílí ďáblové mohou zavolat ku pomoci skvrnité démony, nikdy by se neodvážili se proti nám postavit.“

Mistr Saong-Čou poslouchal ty řeči se zřejmým opovržením. Taky položil dvě krátké otázky a když dostal odpověď, řekl mi: „Nemá smysl s nimi hovořit. Poruč, aby je zabili.“

„Proč? Chci vědět spoustu věcí. Třeba, kdo je jejich šéf...“

„Nevědí to. Ale já to už vím. Mistr Wu.“

Když to Li překládal, v jeho hlase byla patrná veliká úcta.

„Kdo je Mistr Wu?“

„Duchovní učitel taoismu. Šuan byl jeho žák.“

„No nazdar!“ řekla Diana.

„Porazit Mistra Wu nebude lehké. Ovládl levou ruku taoistického učení. V této chvíli již jistě ví, co se stalo. Umí se učinit neviditelným nebo se dokáže proměnit v nočního ptáka a uletět...“

„Víš to tak jistě?“

„Měli jsme stejného duchovního učitele.“

Chytil jsem se za hlavu. „Teď už toho mám dost! Tahle země mi připadá jako jeden obrovský blázinec na spoustu lidí! Čhanoví mistři, Zenoví mistři, Taoističtí mistři, mahájánoví buddhisté; jeden větší cvok než druhý! Všichni se vytahujete, že sloužíte Buddhovi, ale při tom si jdete jeden druhému po krku jako vzteklí psi! Patříte do pekla, všichni dohromady!“

Mistr Saong-Čou se mírně usmál. „Proto tady přece jsme...“

„A ani v příštím životě to nebude lepší! Všichni dozajista skončíte v nejhlubším pekle!“

„A ty s námi. Také ty už jsi Mistr.“

Nevím, jak by diskuse pokračovala, ale zvenčí jsem zaslechl křik, výstřely, pak pravidelný rachot strojní pušky.

„Vypadá to, že se něco děje. Honem!“

Andrew se věnoval sbírání svých peněz, Diana prohledávala skříňky a hledala umělecké předměty, které by lahodily jejímu vytříbenému vkusu. Nenašla nic kromě dvou přepychových vrhacích dýk, ty hned zabavila. Já zatím dohlížel na odvedení zajatců. Byli spoutáni, jen nohama mohli pohybovat. Vykoukl jsem oknem a viděl, že se sem ze všech stran valí početný dav s pochodněmi a lampióny, v jejichž světle se výhružně blýskaly čepele mečů, seker a nožů. O'Reillyho strojní puška jim zarachotila nad hlavami a trochu ochladila nadšení, ale ne na dlouho.

„A do jetele!“ komentovala Diana. „To se probrali rychle!“

Než jsme seběhli dolů, musel O'Reilly opět střílet. Tentokrát se na nás dav hnal s takovou vášní, že jim nestřílel nad hlavu, ale přímo do nich. Rozmysleli si to a couvli.

„Ustupujem,“ rozhodl jsem. „Johanesi, ty se starej o zajatce!“

„Počkej,“ řekl Ao Harrap. „O nás ještě nevědí. Třeba se leknou.“

Když se objevil ve světle jejich pochodní, proběhla mezi Číňany vlna leknutí. Ale jakýsi chlap v červeném šátku s mečem v ruce cosi pokřikoval a povzbuzoval je, aby se nebáli šelem ani nás, bílých démonů. Začali dokonce střílet z luků i pušek a Ao Harrap jim urychleně zmizel z dostřelu. Vybrali jsme si vhodnou trasu, střelbou odtamtud vyhnali všechny nepřátele a stahovali se tam. Ostatní prostor obsadili oni.

„V pořádku ustupujte!“ poroučel jsem. „Budeme vás krýt!“

Přesvědčil jsem se, že Diana, Andrew a zajatci se už stahují. Pak jsem namířil pušku na chlapa v červeném šátku a ve vhodnou chvíli zmáčkl spoušť. Zařval a skácel se ostatním pod nohy.

Neodradilo je to, naopak začali střílet ještě víc. Ustupoval jsem v posledním sledu, kolem hlavy mi hvízdaly kulky. Zaslechl jsem, jak za mnou zavřeštěl Johanes a když jsem se otočil, viděl jsem, jak si bolestně svírá ruku.

„Co tady děláš? Máš hlídat zajatce! Andreji, prosím tě, koukni se mu na to...“

„Podívej se sám,“ řekl doktor. „Já teď nemám čas...“

Ale než jsem se mohl o cokoliv starat, už zase útočili. Podporováni palbou se hnali proti nám, vůbec nedbali O'Reillyho strojní pušky. První řady padly pod naší palbou, ale ostatních byl veliký dav a už nebezpečně blízko. Tu se Andrej Rastopčenkov vztyčil a vykřikl: „Pozor! Teď já!“ a hodil cosi mezi útočníky. Strašlivý výbuch orval listí ze stromů a rázem pročistil řady nepřátel; když se rozplynul dým, prchali zbylí Číňané v divém zmatku do bezpečí.

„Kdo bude kecat, že moje zbraně nefungujou?“ otázal se Andrej sebevědomě. „Náhodou, mě učil dělat bomby sám Alexandr Uljanov!“

„Fajn,“ řekl jsem. „Tak mažem...“

Prchali jsme co nejrychleji z ohroženého místa. Saong-Čou i Korejec Takheo-Kweng vydali některým ze svých lidí pozoruhodný rozkaz, totiž zmizet jakýmkoliv způsobem. Podřízení to provedli, ovšem nedalo se soudit, že ze zbabělosti. Naopak, takové počínání je zcela v jejich stylu boje a šikovně uprchnout po splnění úkolu je čin, kterým se chlubí. Navrhl jsem oběma velitelům, aby zmizeli taky a vzali s sebou míšence k dalšímu výslechu. „Doufám, že ho dokážete přimět, aby promluvil!“

Saong-Čou na mne mrkl tím zdravějším okem. „Spolehni se, pane!“

Horský Tygr Takheo-Kweng něco povídal a Li přeložil: „Půjč nám, pane, své pruhované a skvrnité bojovníky! Potřebujeme navštívit dnes v noci ještě mnoho domů...“

„Dobře, tak jděte. Li, ty mne pak vyhledáš u guvernéra a přivedeš k Mistrovi. Dávejte pozor...“

„Spolehni se, pane.“ řekl Saong-Čou a zmizel za svými bojovníky.

„A rychle, než přijdou na to, že jsme bez vojska!“ řekl jsem a snažil se prchat.

Nepřátelé to už nejspíš věděli, protože jen co se vzpamatovali po té Andrejově bombě, už zase nás pronásledovali. Jeden šíp se mi zasekl do boku, naštěstí sklouzl po silné kůži mého kabátu a vážné zranění mi nezpůsobil. Taky Tannarr dostal šíp do kožichu, bolestně kňučel a prskal a Ao Harrap řval vzteky.

Ale to už se v dálce ozval hrozivý rachot a v oblacích dýmu a kouře zasvítily na konci ulice dva elektrické reflektory a ozářily masu Číňanů, která se na nás chtěla vrhnout. Za ohlušujícího rachotu se blížil automobil, který řídila Mabel; slyšela výbuch i střelbu a rozhodla se přijít na pomoc. Za jízdy ještě tiskla houkačku a ta vydávala příšerný skřek, který naháněl hrůzu i největším hrdinům, až se dali na panický útěk. O'Reilly na ně dobře viděl, tak do nich pražil ze strojní pušky a z hlavní třídy se blížila cvalem šestičlenná skupina jezdců v policejních uniformách, s tasenými šavlemi a svítilnami na prsou.

„Hej, co se tu děje?“ řval velitel a mával šavlí do vzduchu.

Nepřátelé nebyli o nic méně zkušení v místní bojové taktice. Jakmile postřehli, že se situace obrací v jejich neprospěch, okamžitě začali prchat z dosahu. Zásah vládního policejního oddílu by jim zcela určitě neprospěl, také neměli naději, že se jim podaří nás dostihnout a zlikvidovat. Vmžiku se poztráceli všemi dírami a skulinami, zůstali jen mrtví a těžce ranění.

Skupina policistů dojela k nám, velitel zarazil koně přede mnou a Andrewem a posvítil si na nás svou lampou. „Ale to jsou běloši! Co se tady stalo, k čertu?“

„Nepoznáváte mne, Snoddgrassi?“ postavil se Andrew víc do světla. „Přepadla nás tam ta banda Číňanů!“

„V pořádku, pane,“ zasalutoval jezdec. „Ale co děláte v noci v těchto končinách, vaše lordstvo?“

„To se dozvíte až později,“ řekl jsem, abych předešel dlouhým výkladům. „Teď se musíme co nejrychleji stáhnout a vypadnout z téhle zatracené čtvrti...“

Muž v uniformě vrchního strážmistra bojovně naježil rezavé kníry. „Ach! Kdo je ten člověk, pane?“

„Můj přítel, hrabě Guyrlayowe. Dělejte, co říká, prosím!“

„Jak račte, pane. Smím se zeptat, kteří zde přítomní pánové jsou s vámi a kdo je nepřítel?“

„Představím vám všechny přítomné, Snoddgrassi, ale ve vhodnější chvíli. Nepřátelé dávno uprchli, ti muži zde patří k nám.“

„Přejete si, abych je pronásledoval, pane?“

„Proboha, ne! Doprovoďte nás k autu a potom se vrátíme do guvernérského paláce...“

„Snad bych měl podat hlášení o tom, co se tu stalo!“

„Podávejte si co chcete, hlavně teď nezdržujte!“

„Jak si přejete, vaše lordstvo. Mají moji muži zaujmout kruhovou obranu?“

Během této diskuse jsme na nic nečekali a stahovali se k Mabel. Vrchní strážmistr si nás prohlížel se značnou nedůvěrou, ani jsem se nedivil. Taky naše šelmy se mu nezdály; to jich ještě většina zmizela s Číňany, zůstalo jen pět. Andrew vyložil policistovi naši situaci a ten to zase vysvětlil svým podřízeným. Kdyby to bylo v boji, byli by dávno mrtví dřív, než by to pochopili, ale momentálně byl nepřítel v nedohlednu.

Naše raněné jsme naložili do auta a doprovázeli vozidlo raději pěšky. Policisté okolo nás udělali kordon, aby nás chránili. V této sestavě jsme prošli několika ulicemi, až jsme se dostali ven z domorodé čtvrti na jednu sice ne hlavní, leč přesto významnou třídu. Tam nás dohonily další dvě hlídky jízdních policistů; hluk boje určitě musely slyšet, ale dál do hloubi čínské čtvrti se zřejmě neodvažovaly.

„Kde jste se flákali, vy mořské obludy?“ Vrchní strážmistr Snoddgrass, dle vzhledu a přízvuku drobný irský šlechtic, zcela nemajetný, zjistil, že má nejvyšší hodnost a objevil v sobě skryté velitelské schopnosti. „To myslíte, že za vás máme všechno vybojovat my? Okamžitě poskytněte ochranu tomuto vznešenému panstvu! A vyčistěte ulici, ti lidé tu nemají co dělat!“

Ti lidé byli podle všeho čumilové a neměli s bojovým střetnutím nic společného, ale na strážmistrův příkaz je policisté začali vytlačovat z cesty, dokonce za pomoci šavlí. Žádný smysl to nemělo, ale Snoddgrass hodlal předvést svoje schopnosti.

Čím dál jsme byli v bělošské čtvrti, tím větší byl rozruch, který jsme působili. Panstvo samozřejmě ještě spalo, ale jejich služebnictvo čínské i jiné už se staralo, aby po probuzení bylo připraveno vše, na co by páni mohli připadnout. Když nás viděli procházet, sledovali nás a někteří dokonce nadávali a zatínali pěsti. Snoddgrass bojovně naježil knír a poroučel svým lidem, aby udělali na ulici pořádek, což oni řešili tak, že rozháněli větší hloučky. Auto dělalo hrozný rámus, což upozorňovalo na náš průvod a budilo okolí. Vypadalo to, že pořádáme manévry, takže se k nám houfně připojovali strážníci angličtí i čínští. Všichni planuli hrdinským odhodláním, neboť široko daleko nebyl jediný nepřítel.

V guvernérově paláci nám přišel v ústrety vrchní komorník George, trochu rozespalý, leč oděný do přísně korektní livreje. Poněkud přemáhal zívání.

„Dobrý večer, Georgi,“ řekl mu Andrew. „Probuďte prosím pana strýčka, máme pro něj zajímavé novinky.“

„Teď, pane? Ve dvě hodiny v noci?“

„O půl třetí,“ opravil Andrew, pohlížeje na hodinky. „Stejně ho probuďte. Domnívám se, že ho to bude zajímat.“

Policisté zatím odtransportovali naše zajatce do sklepení a tam zavřeli do cely, určené pro podobné případy. Andrew naléhal, aby byli okamžitě vyslechnuti, což nebylo možné, neboť vyšetřující komisař doposud spal sladkým spánkem a ten, kdo měl právo mu nařídit, aby se probudil, spal rovněž. Pan guvernér sir William Gunthrie, nejvyšší šéf, byl právě bezohledně burcován ze sna.

Když jsme k němu došli, neuvítal nás nijak radostně – ani jsem se mu nedivil, ve tři ráno člověk zrovna nesrší nadšením. Na mne a Andrewa koukal tak pochmurně, jako bychom přicházeli z flámu, nad Dianou, oblečenou do hadrů, pohrdlivě ohrnul nos a Aflargea se viditelně štítil. Mabel s námi nebyla, šla nejdřív ustájit automobil. Andrew si nic nedělal ze strýčkovy nevlídnosti, posadil se a podal stručnou, leč mírně zmatenou zprávu o naší činnosti. Nepřerušoval jsem ho, dokud neskončil.

A když tedy skončil, guvernér se chytil za hlavu: „Jestli správně rozumím, pak jste zahájili válku proti místnímu podsvětí! A co víc, bez zřetelného výsledku!“

„Nalezli jsme ty muže, kteří nám poslali vyděračský dopis! Zajali jsme je a peníze získali zpět...“ hlásil Andrew.

„Ale nemáte Jenniffer! Což vyjde na stejno, jako kdybyste nedosáhli vůbec ničeho...“

„To jste na omylu, mylorde,“ řekl jsem. „Máme velitele těch mužů a moji přátelé jej právě vyslýchají. Jistě ho přesvědčíme, aby nám řekl, kde je slečna Jenniffer. Za to vám ručím!“

Guvernér na mne pohlédl kalným zrakem a zhluboka povzdychl: „Hrabě Guyrlayowe, znám vás dva dny a za tu dobu jsem si vás stačil hluboce neoblíbit. Možná je to tím, že můj synovec si vás nesmírně váží a obdivuje vás, ale já nikoliv! Já jsem guvernér Hongkongu a kdokoliv tu podniká nějaké nepřístojnosti, vystavuje se mé krajní nelibosti!“

„Dáte nás zatknout?“ rozzářily se Dianě oči.

„Hraběnko, vaše výstřední žerty... kdybyste nebyla dáma, musel bych říct, že k vám chovám stejně hlubokou nechuť jako k vašemu manželovi. Jsem si vědom, že nejsem v situaci, abych si mohl vybírat spojence. Ale kdyby situace byla jiná, docela určitě bych si vybral někoho jiného než vás dva.“

„No fajn,“ řekla spokojeně. „Jenže nejsou lidi, což?“

„Hraběnko, já nebudu reagovat...“ guvernér silně zrudl a vypadal, že se o něj pokouší záchvat. Ale ovládl se. „Přineste nám nějakou snídani, Georgi. Hodně kávy, chlebíčky a tak...“

„Vidím, že vás dráždím,“ podotkla Diana smířlivě. „Zaběhnu se umýt a převléknout. Snad se do té doby domluvíte.“

„Strýčku, snad by ses nemusel k našim hostům chovat tak urážlivě!“ řekl Andrew.

„Hostům?“ zafrkal znechuceně guvernér. „Dostal jsem zajímavé telegrafické hlášení z Rangúnu. Od jistého Shimmsleyho z místní tajné služby, znáte ho snad?“

„Ano, znám.“

„Podle toho hlášení je hrabě Guyrlayowe vrcholně podezřelá a nedůvěryhodná osoba, vlastnící značné jmění a prostředky, jimiž je schopen vykonávat nátlak na další osoby, pravděpodobně s politicko-hospodářskými ambicemi. Pověsti o tom, že je pirát, se nepodařilo potvrdit, ale taky ne vyvrátit. V každém případě jsou jeho styky s podivnými domorodci krajně podezřelé. A ty jeho cirkusové šelmy... Dál: hraběnka Diana, zhýčkaná, rozmazlená a nesnesitelně protivná, nacházející zálibu ve výstřednostech všeho druhu. Podle hlášení případ pro psychiatra.“

Andrew se na mne ohlédl, ale já klidně seděl a pil kávu.

„Přijal jsem tedy tohoto podezřelého dobrodruha ve svém domě,“ pokračoval guvernér a rozvášňoval se čím dál víc. „Způsobil tady výtržnost, jak se ostatně dalo najisto očekávat. Že se stal okamžitě jakýmsi idolem místní mládeže, tomu se vůbec nedivím. Ale divím se tobě, Andrew, považoval jsem tě za rozumného člověka. Dal jsi se tímto pánem strhnout do dobrodružství, které může skončit mnoha různými způsoby!“

„Jeden z nich je, že najdeme Jenniffer. O to snad jde, ne?“ podotkl jsem, aniž bych se sebeméně urazil.

„A co uděláte, když ji nenajdete?“

„Moji spojenci obrátí toto město naruby.“

„Moje město?“ vyskočil guvernér. „Vy si myslíte, že to dovolím?“

„Jde o Jenniffer, strýčku!“ připomněl Andrew.

„Jde o moje postavení! Víte, co se mnou udělá koloniální správa Jejího Veličenstva, jestliže tady dojde k nepokojům? Budoval jsem svoji kariéru po celý svůj život – a teď si ji mám nechat zničit kvůli ctižádosti několika nezodpovědných jedinců?“

„Tím myslíš mne, strýčku?“

„Andrew, k vyšetřování podobných případů zde existuje výkonný policejní sbor. Kdybychom se na něj obrátili...“

„Ti, kdo byli v této situaci před námi, se na policii obrátili. Víš snad, jak dopadli, ne?“

„Zajisté, jejich nešťastní zajatí příbuzní dopadli špatně. Ale ne tak, jako... probůh hrabě, když jsme vás žádali o pomoc, nemysleli jsme si, že se s těmi lupiči spojíte!“

„Smím vědět, co jste si tedy mysleli?“

„Že podniknete nějaké... no, rázné opatření!“

„Ráznější už se provést nedalo.“

„Obrátit se na jinou tlupu banditů o pomoc! To je hanba pro celé Britské Impérium, pane!“

„Já ale nejsem poddaným Britského Impéria.“

„To taky máte štěstí! Neumím si představit... jak vlastně hodláte postupovat dál?“

„Především dokončit výslechy. Od jednoho ze zajatců jsme se dozvěděli, že odvážejí zajatce někam mimo Hongkong. Snad do kontinentální Číny, snad dokonce za moře. Hádal bych Japonsko.“

„A to říkáte jen tak? Vy jste blázen, člověče!“

V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupily Diana a Mabel. Mabel vypadala, jak jen po probdělé noci vypadat mohla. Diana byla oblečená do svého čínského kroje, za pasem měla japonský meč a vypadala by jako dokonalá Číňanka, kdyby neměla světlé vlasy a modré oči. Hořela touhou po dalším dobrodružství.

„Tak co, hoši, jak jste se domluvili?“

„Sedněte si a mlčte, vy... osobo!“ utrhl se na ni guvernér.

Jsou případy, kdy Diana poslechne bez odmlouvání.

„Pokračujte, prosím, pane! Co tedy hodláte dělat?“

„Dokončit výslechy, jak už jsem řekl. Pokračovat v nich až do přesného zjištění místa, kde je Jenniffer držena. Potom tam můžete poslat válečnou loď a ta to spolehlivě vyřídí...“

„Já bych se divila, ale klidně!“ komentovala Diana tiše.

„Válečnou loď Jejího Veličenstva – do Japonska?“ zalkal guvernér. „Šílíte, člověče? To by přece znamenalo válku!“

„To jistě ne, pokud se jim situace řádně vysvětlí.“

„Vládě v Japonsku nelze nic vysvětlit! Doufali jsme, že se ti křupani umoudří, když u nich padla vláda jejich šógunů, ale ani nápad, jsou to tím větší nacionalisté a o spolupráci s námi nechtějí ani slyšet! Nedokážu si představit, co by se stalo, kdybychom s nimi měli o něčem jednat!“

„Se mnou vyjednávat bude.“

„To bych tedy chtěl vidět! Jak to provedete?“

„Drahý guvernére, vládnu mocí, kterou mohu vrhnout proti komukoliv na světě, třeba i proti Japonsku, bude-li třeba. Ale nebude toho třeba, protože se dohodneme.“

„Proboha, člověče! Oni vás vůbec nepustí na pevninu, když tam připlujete, namíří na vás kanóny a pohrozí vám, že vás potopí, když se nevzdálíte od břehu!“

„Moje moc je tak nepředstavitelná, že když bude třeba, vstoupím i do císařského paláce v Kjótu a nikdo se mi nepostaví do cesty! A sám císař mi přijde vstříc až ke dveřím!“

„Vy jste blázen, hrabě,“ sípěl guvernér. „Nebezpečný blázen!“

Dokonce i Andrew se tvářil krajně nedůvěřivě. Mabel byla poněkud rozpačitá, Diana se nádherně bavila.

Najednou Aflargeo nepostřehnutelně zavrčel. Ohlédl jsem se, taky Diana se otočila – tygr nám ukazoval očima na dveře. Položil jsem ruku na revolver a pokynul tygrovi, který neslyšně a bleskurychle přeběhl ke dveřím.

„Hluboce se mýlíte, guvernére. Moje moc je taková, že...“

Pokynul jsem Aflargeovi a ten vyletěl proti dveřím. Rozrazil je dokořán a dopadl na muže, který zařval jako zapichované prase. Vmžiku jsem vyběhl na chodbu a za mnou Diana s mečem v ruce.

Aflargeo svíral v tlapách muže, ve kterém jsem poznal tajemníka Wilsona. Vedle něj na zemi ležel notýsek a tužka, která mu vypadla z ruky.

„Ale proboha, to je přece Wilson!“ řekl guvernér. „Ať ho ta ohavná bestie pustí!“

Aflargeo by ho možná pustil, ale naprosto nemá rád, když je nazýván ohavnou bestií. Tak držel.

Zvedl jsem z podlahy zápisníček. „Patří k povinnostem vašeho tajemníka zapisovat si za dveřmi, co se povídá uvnitř?“

Guvernér mi vyškubl notýsek z ruky. Přečetl jsem mu přes rameno:

„Akce hr.Guyr.úspěch. Zatčen Jing.+2. Guv.odepřel pomoc, lodě nedá. Guyr.nabízí Griz. Vyhrož.zvl. prostř., má spoj.na vládu v Kjótu a...“

Písmeno a končilo dlouhou čárou přes půl stránky, to jak tygr vrazil do dveří a skočil na Wilsona. Guvernér obrátil list dozadu, který byl čistý. Jinak v zápisníku žádné listy nebyly, jen u vazby po nich zůstaly zbytky, jak byly postupně vytrhány.

„Nuže? Co vy na to, guvernére?“

Vznešený pán se klepal vzteky, měl jsem dojem, že má chuť svého tajemníka přetrhnout vejpůl.

„Pusť ho, Aflargeo!“ Vzal jsem chlapa za límec a postavil na nohy. Pro jistotu jsem mu přejel po těle, našel v kapse revolver a předal ho Andrewovi. Wilson se klepal jako sulc.

„Ničemo!“ syčel guvernér. „Jak jste se opovážil...?“

„Klid,“ zasáhl jsem. „Komu jste předával zprávy?“

„Nepředával jsem žádné zprávy!“ zaskuhral.

„Tak proč jste si pořizoval tenhle zápis?“

„Tak... zajímalo mě to!“

„A předtím? Kolik takových zápisů jste pořídil?“

„Tohle je poprvé! Přísahám, sire Williame, že nikdy...“

Vtáhl jsem ho za krk do pracovny. Diana rozsvítila stojací lampu na guvernérově stole, lehla si břichem na stůl a propátrávala zápisníček s nosem až u papíru. Guvernér si toho ani nevšímal, pilně nadával Wilsonovi.

„Počkat!“ řekla Diana. „Možná se mi podaří přečíst text, který je vytlačen do spodní části stránky. Máte lupu?“

Guvernér skočil ke stolu, vytáhl ze zásuvky silné zvětšovací sklo a podal jí ho. Diana se chvíli snažila, ale nešlo jí to. „Něco tam je – zkusíme to jinak. Tužku!“

Vzala nůž na rozřezávání obálek a počala strouhat tuhu a posypávat jí stránku. Wilson přihlížel a kolena se mu klepala. Pokusil se dokonce na ni skočit a notýsek jí sebrat, ale byl jsem připraven a dal mu záhlavec, až si ustlal na podlaze. Diana nastrouhala dost tuhy, rozfoukala jemně po papíru a četla:

„A.Green a hr.Guyr.dnes v osm več. Guyr.odesl.všechny své lidi i šelmy na loď. Klid.“

„Tak vida!“ řekl Andrew. „Žádné poprvé!“

„Je tu ještě něco, ale tomu nerozumím,“ hlásila Diana. „SMS Gondwana 16.t.m.Šang. Ocel, bavlna.“

Guvernér se vrhl na Wilsona. „Lotře! Gondwana? Šestnáctého? Rozumějte, hrabě: tohle je záznam zprávy, kterou mi přinesl intendanční důstojník z přístavu: Parník Gondwana popluje odtud do Šanghaje šestnáctého, s nákladem oceli a bavlny. Na lince do Šanghaje už byly přepadeny dvě lodi – zmizely beze stopy!“

„Lehká pomoc. Místo oceli a bavlny naložte na loď SMS Gondwanu vojáky. Až páni piráti přijdou, ať jim přenechají trochu přebytečného olova. Ale tenhle ptáček nám poví jinou věc: komu jste předával ty zprávy, Wilsone?“

Tajemník mlčel – pochopitelně.

„Přiznejte se, Wilsone, nebo budete viset!“ domlouval mu vlídně až otcovsky guvernér. „Upozorňuji vás, že anglické právo...“

„Počkejte, mylorde, já ho přivedu k rozumu! Aflargeo!“

Tygr stál před Wilsonem a jeho obličej nevěstil nic dobrého.

„Trochu mu stiskni lýtko! Jenom tak laškovně. To bude stačit.“

Aflargeo mávl prackou a rozerval drápy Wilsonovu nohavici. Pak sklonil hlavu a popadl vyděšeného darebáka za nohu dřív, než stačil podniknout pokus o útěk. Když se pohnul, držel tygr pevně a Wilson upadl na zem. Ječel jako zapichované podsvinče.

„Tak mluv! Jinak tě tygr po kouskách sežere. A bude to bolet!“

„Milost,“ kňučel. „Řeknu všecko!“

„Tak povídej, komu jsi dával ty zprávy!“

Vyčkal, ač ho tygr pustí, pak chvíli lapal po dechu.

„Jingovi. Tomu muži, kterého jste zajali. Jmenuje se Jing-Chien, ale taky mu říkají Ian Rossiter, po otci. Jeho matka byla Číňanka, otec běloch.“

„Tomu jsi dal zprávu o naší cestě do svatyně a o lodi Gondwana. Komu jsi chtěl dát tuhle zprávu, když Jing je v naší moci?“

„Je ještě jeden muž,“ Wilson se rozklepal ještě víc. „Ale toho neznám jménem. Je to běloch, sám vůdce gangu. Vysoký, silný, má tmavé vousy. Skoro tak vysoký jako vy, hrabě. Setkal jsem se s ním v herně... už před dvěma lety. Pomohl mi zaplatit dluhy a půjčil peníze, abych mohl získat to místo tajemníka. Objevuje se každého čtvrt až půl roku. Teď tady není – kdyby byl, věděl bych to.“

„Tomu jsi dal zprávu o příjezdu Jenniffer Rawlinstonové?“

„Ano, pane, jemu.“

„Věděl jste, co chce udělat?“ ptal se Andrew Green.

„To ne, pane! Proboha, co si myslíte?“ slzy mu vhrkly do očí, skoro by mu člověk uvěřil. „Netušil jsem nic, byl jsem zděšen, když... A ono mu stejně nejde nic odmítnout! Je strašlivý, pane, má takové zabijáky... hnědé chlapy s hroznými noži!“

„Jaký tvar mají ty nože?“ ptal jsem se.

„Zakroucené – jako had. Nikdy jsem takové neviděl.“

Diana tiše hvízdla a strčila mu pod nos svůj kris.

„Ano, paní. Tak vypadají...“

Diana už radši nepovídala nic.

„Mám dojem, že jste nám neřekl všechno, Wilsone,“ řekl Andrew. „Když tady není muž, který vás najal, komu jste chtěl odevzdat tuto zprávu?“

„Mám ještě jednu možnost,“ Wilson to říkal velmi neochotně, ale podíval se na tygra a jeho odhodlání se posílilo. „Je to pro případ, že by se něco pokazilo. V přístavu u třetího mola schovám lístek se zprávou do dutiny stožáru osvětlovací lampy. Kdo jej tam má vyzvednout, nevím.“

Odmlčel jsem se. Toho využil guvernér a počal z Wilsona tahat rozumy, kolik peněz a jakým způsobem dostával za informace. Nemluvil moc k věci a bylo vidět, že jeho představy o kriminální praxi jsou matné, takže mezi řečí Wilsonovi spílal a kladl mu otázky jednoznačně hloupé, jako třeba: jak mohl zradit důvěru svého zaměstnavatele, zda se nestydí, jestli se nebojí, že po smrti přijde do pekla a jak mohl tak křehký kvítek, jako je Jenniffer, zradit pirátům.

Andrew si mne vzal stranou. „Ptali jste se na ty jejich nože. Víte o tom snad něco?“

„Ano. Lidé s podobnými noži bojovali s našimi přáteli.“

„Hm. Taky piráty?“

„Tady v Číně je pirátství docela úctyhodné povolání. Jejich vůdce se považuje spíš za politického odpůrce dvora.“

Andrew chvíli přemýšlel. „Co z toho vyvozuješ?“

„Chceš vědět můj osobní dojem? Saong-Čou, Korejci a jiní naši přátelé jsou staří, tradiční piráti. Svázaní s tradicí své země, buddhistickou vírou, určitým mravním systémem. Ten jejich systém se nám nemusí líbit, ani my se nelíbíme jim. Ale žijí v souladu se svými zákony. Proti nim stojí něco nového. Muži bezzákonnosti, jak říká Bible. Jejich vůdce je běloch, jeho zástupce míšenec. Nevěří v nic, nezajímá je nic, jen peníze. Jsou krutí a nelítostní ke každému, k domácímu obyvatelstvu i k Angličanům. S tradičními piráty bych se dohodl, dokonce s nimi udržuji určité přátelství. S těmi novými se dohodnout nemohu a nechci!“

„Tak teda co?“

„S lidmi jako Jing-Chien jednat nebudu. Ty budeme zabíjet. I když mají Malajce s křivými noži a všechno ostatní.“

Guvernér pořád ještě nadával Wilsonovi. Pořád ještě bezúčelně.

„Sire Williame,“ požádal jsem ho, „odejdu teď do města za svými přáteli. Nebudu vás obtěžovat tím, abych vám o nich vyprávěl, správně jste odhadl, že jsou piráti. Pro své vrozené zločinecké sklony se s nimi ovšem kamarádím natolik, že jsou ochotni mi pomáhat. Takže se půjdu podívat, co zjistili.“

„Ano... jak si přejete.“ řekl sklesle.

„Andrew může pokračovat ve výslechu Wilsona. Diano, ty vyrobíš lístek, který Wilson pod dohledem vloží do té své tajné schránky. Text si vymysli jaký chceš, stejně nemyslím, že někdy dojde k adresátovi. O'Reilly zajistí hlídání, přístav je jeho terén. Kdyby se cokoliv dělo, hlaste mi to, ať jsem kde jsem!“

„Tak jo,“ usmála se Diana. „A kde budeš?“

„To právě nevím.“

Před guvernérovým palácem na mne čekala rikša, tažená místním chlapcem s dlouhým černým copem. Kývl na mne, já nasedl do rikši a on se okamžitě rozběhl. Namířil si to podél nábřeží ke změti loděk, člunů, houseboatů a džunek, které stojí zakotveny a pevně svázány k sobě, propojeny můstky a všelijak pospojovány, takže tvoří obrovské plovoucí město. Čas od času se tyto čluny různě rozpojují a vyměňují, ale některé zůstanou na svém místě po celý život svých majitelů. Je to labyrint, bludiště a změť, ve které se nikdo nevyzná – kromě místních.

Na jednom místě nábřeží nás očekával čínský kluk, který tam žebral nebo obhlížel, co by se dalo ukrást. Pokynul Liovi, Li zastavil a kluk mu něco povídal. Dokonce ani nenatáhl dlaň, i když jsem byl připraven mu dát nějaké drobné.

„Mistr Saong-Čou tě prosí, abys ještě chvíli posečkal. Prozatím přijmi naše pohostinství na jednom ze člunů.“ přeložil Li.

„Prosím. Na chvíli si odpočinu...“

Kluk se rozběhl před námi. Za chvíli jsme se zapletli mezi čluny, Li zastavil a já vylezl z rikši. Šel jsem pak za nimi přes jednotlivé můstky, při čemž jsme přešli na padesát všelijakých člunů, velkých i menších. Kdybych měl popisovat tuto cestu, musel bych přiznat, že už na desátém jsem neměl tušení, kde jsem a jak se odtamtud dostat. Kdyby mne tam hodlali podříznout a oloupit, neměli by s tím nejmenší problémy.

Zavedli mne na jeden ze člunů, ničím se neodlišujících od ostatních. Byli tam tři muži a několik žen. Chlapec odběhl, Li zůstal sedět vedle mne a jako já dostal snídani. Nejdřív šálky kouřícího jasmínového čaje, vydávajícího opojnou vůni. Potom nám ženy a dívky počaly nosit jeden maličký talířek za druhým a na každém byla jiná dobrota. Uvažoval jsem, kolik těch žen je, šest nebo sedm? Když postřehly, že jím hůlkami a dokážu si poradit s čínskými specialitami, počaly sledovat, co dělám a každou chvíli propukaly v tichý, cinkavý smích. Potom dokonce pronášely nějaké komentáře, kterým jsem ovšem nerozuměl.

„Mohl bych vědět, co povídají, Li?“

„Jsou to hloupé husy, pane!“ zrozpačitěl chlapec.

„Nevadí. Přesto bys mi to snad mohl přeložit!“

„Ne, to ne! Hovoří o tobě velice necudně. Mluví o tom... kterou by sis vybral jako společnici, kdybys u nás strávil noc!“

„Zcela určitě tady spát nebudu, Li. A i kdyby, tak určitě ne s některou z nich!“ {Taky by mi to Diana těžko dovolila, ale to jsem mu neříkal.}

Li jim to přeložil. Nastala přímo erupce smíchu.

„Chtějí vědět, zda jsi obyčejný bílý ďábel, nebo něco jiného. Vynadal jsem jim, že jsou hloupé!“

Usmál jsem se na ně. Číňanky bývají většinou hezké.

„Chtějí vědět, proč když jsi pán Ostrovů, chodíš oblečený jako obyčejný bílý ďábel. Řekni jim pár zlých a tvrdých slov, pane, nebo mne utrápí! Já na ně nemám sílu!“

„Nevidím důvod, abych jim nadával!“

Li pohyboval šikmýma očima sem tam a očividně se necítil dobře. „Nebuď k nim laskavý ani milostivý, pane! Jsou to ženy! Když jim ukážeš vlídnou tvář, budou si dovolovat čím dál víc, budou drzé a vtíravé a nakonec tě některá z nich svede!“

„Nepovídej! Tobě se to stalo?“

Li se zatvářil tak nešťastně, že mi ho bylo líto. Nevyhověl jsem mu, což Číňanky povzbudilo. Teď už po přinesení dalších chuťovek neodcházely, ale setrvávaly na místě a repetily jedna přes druhou.

„Chtějí vědět, proč nenosíš oblečení jako Číňan.“ vzdychl Li.

„To je jednoduché. Protože žádné nemám.“

„A chtěl bys?“

„Konečně, proč ne?“

Mezi ženami nastal... jak to nazvat? Zkuste hodit do vosího hnízda dlažební kostku a poznáte, co nastalo. Kromě těch, co nám přímo nosily jídlo, se všechny ostatní s rámusem rozběhly nejen po tomto člunu, také po všech okolních, tam pokřikovaly a švitořily, načež se ženy z těch člunů přišly podívat, když už ne na naši palubu, tak aspoň k zábradlí svých plovoucích domovů. A nejen ženy, také děti, starci a pár mužů, kteří zrovna neměli nic na práci. Potom začaly ženy a dívky ze všech stran snášet roztodivné hadry lepší, přijatelné i docela strašlivé. Na naší palubě se vytvořila výběrová komise ženských, které se s hlučným dohadováním probíraly těmi hadry a rozhodovaly, které budou mít tu čest být zařazeny do výběru a které budou s posměchem vráceny původní majitelce. Přitom mne, ani nevím jak, přinutily svléknout se až do spodního prádla. Můj oděv sbalily do rance a oznámily, že jej pošlou po nějakém klukovi na mou loď.

„A víte vůbec, která to je?“

„Samozřejmě, pane! Celé město ví, která loď je tvoje!“

Stál jsem téměř nahý na palubě a značně trčel nad krajinu, protože ty nejvyšší mi dosahovaly sotva k prsním bradavkám. Li tvrdil, že můj vysoký vzrůst a svaly velice příznivě oceňují a obdivují, podivovaly se jen, že tak krásný a mocný muž je tak málo tetován. Jeden z přihlížejících mužů se okamžitě nabízel, že je ochoten tento nedostatek napravit, ale podařilo se mi odmítnout, že nemám čas. Pak si všimly jizev, které nosím na těle od her i bojů se svými šelmami, vyzvídaly, jak jsem k nim přišel a tak vůbec. Co jim Li povídal, nevím, ale všechny se chechtaly. Konečně přinesly jakési divné kalhoty, které mi dosahovaly sotva pod kolena, ale to vůbec nevadilo, protože na nohy jsem dostal punčochy, snad největší číslo, které si uměly představit. A ještě boty: měkké, připomínající obuv, jakou nosí artisté. Rozhodně se hodily k chůzi po vratkých můstcích plovoucího města víc než moje. Vše se to svazuje soustavou hedvábných šňůr, takže oděv i obuv jsou pevné, pružné a poddajné.

Potom přišla na řadu košile. Musela být hodna mého významu, to nebylo jen tak. Li řekl něco, po čem jim na pár okamžiků přešel smích. Zaváhaly, ale pak přinesly košili ze žlutého hedvábí, dost volnou, abych se do ní vešel. Když jsem si ji navlékl, obdivně vzdychly, neboť žlutá barva je v Číně vyhrazena jen císaři, nikdo jiný ji nesmí nosit. Na můj dotaz mi bylo vysvětleno, že se to všeobecně nedodržuje, a pokud je majitel v dostatečně nepatrném postavení, projde mu to. Ta moje žlutá navíc nebyla císařská žlutá, jen se jí podobala odstínem. Pak přinesly kabát, hedvábný a vyšívaný stříbrnými draky. Původně patřil nějakému mandarínovi a není známo, jakým způsobem o něj přišel. Naštěstí byl ten pán natolik tlustý, že jsem se do jeho kabátu vešel. Aby ta tloušťka nebyla vidět, udělali mu široká ramena a do nich dali vycpávku, takže vypadal vznešeně. Teď tu vycpávku zase vyndali a ejhle, moje ramena se vešla. Rukávy byly dost široké, abych do nich dostal ruce a jemu nejspíš dlouhé, mně nikoliv. Jemu také ten kabát dosahoval až ke kolenům, mně sotva do pasu. Ale když jsem jej převázal modrou hedvábnou šerpou a zasunul za ni svoje zbraně, vypadal jsem... no, vypadal jsem.

Ještě bych měl poznamenat, že pro celé okolí se zřejmě můj příchod stal slavností, aniž bych to vyžadoval. Na sousední lodi se vytvořila skupina žen, které počaly zpívat a doprovázely se při tom na různé podivné hudební nástroje. Mým šelmám se čínská hudba a zpěv nesmírně líbí. Připomíná kočičí mňoukání. Ani já proti ní konečně nic nemám.

Když mne tedy patřičně vystrojily, mohly by být se svým dílem spokojeny. Samozřejmě nebyly. Pochechtávaly se, šťouchaly do sebe a povzbuzovaly jedna druhou, aby upozornily na nějakou nesmírně důležitou závadu na mé kráse.

„Co se zas děje, Li?“

„Ale víš... vypadáš velmi vznešeně, pane, to zajisté. Jenže... tvoje vlasy!“

„Co s nimi má být?“

„Chtějí vědět, proč když už ti Pán Buddha dal tak krásné dlouhé vlasy, nenosíš cop.“

Na takovou otázku není smysluplná odpověď. Sedl jsem si na zem a svolil, aby mne učesaly. Ale Li rázně zamítl možnost, že by se osoby mého významu směla dotknout nějaká žena, kromě té, která se mnou sdílí lože. Vysvětlil mi, že provádět mužům úpravy vlasů smějí buď jejich vlastní manželky, hlavní, poboční či dočasné, pokud jsou hlavní manželkou pověřeny. Dále může takovou činnost provádět otrokyně některé manželky, o níž se ovšem předpokládá, že také alespoň jednou byla poctěna pánovou přízní. A konečně existují profesionální kadeřnice, což jsou ovšem téměř totéž co prostitutky. Taky se s nimi podobně zachází. Pokud bych přijal jejich služby, musel bych dotyčnou nejdříve přijmout za svoji vedlejší ženu, potom ji představit své hlavní ženě a svolit, aby ji pověřila touto prací. Představil jsem si, jaký by moje hlavní žena spustila randál – i když, Diana je nevypočitatelná. Kdo ví, na co by přišla, radši ji nedráždit.

Není-li k disposici vhodná žena, provede úpravu účesu muž. Protože muž, to je přece jen... Zkrátka, muž Li se postavil za mne a počal se zaobírat mými vlasy. Důkladně je pročesal, kupodivu bez škubání a občasného ubližování, pak je stáhl dozadu a počal pečlivě splétat. Vyznal se v tom; udržuje v pořádku svůj vlastní cop, který je pro něho důležitější než pro mne. Když skončil, sahal mi cop téměř k lopatkám a když jsem pohnul hlavou, švihal mě po ramenou jako chřestýší ocas. Jenže Li stále ještě neměl důvod být spokojen. Vysvětlil mi s okolkováním a mnoha omluvami, že každý slušný Číňan si hlavu vyholuje, až na ten cop, samozřejmě. Kdybych chtěl... Nechtěl jsem. Sice jsem tu myšlenku tak docela nezamítal, ale vrazil bych tím Dianě do ruky trumf na její vlastní šílené úpravy účesu. Také jsem odmítl udělat cokoliv se svými vousy, ale Li prohlásil, že mandaríni, důležití hodnostáři dvora a taoističtí mniši také vousy nosili.

Nevím, k čemu by ještě bylo došlo, ale vrátil se kluk se vzkazem. Naši spojenci vítězně ukončili boje s oddíly banditů Mistra Wu a na hlavu je porazily. Mistr Saong-Čou mne prosí, abych se laskavě dostavil.

Poděkoval jsem všem svým zdejším přátelům za pohostinství. Nenápadně jsem se zeptal, zda bych jim neměl dát malý dárek, ale Li mne ujistil, že pro ně bylo potěšením mne mít na návštěvě. Tak jsem kráčel za nimi, opět přes spoustu lodí všeho druhu. Místní obyvatelé mne zdravili všude, kudy jsem procházel, já balancoval na nebezpečně vratkých prknech a uvažoval, jak mne asi přivítá Saong-Čou. Byl jsem si téměř jist, že ho můj vzhled nijak nepřekvapí, jen se usměje a řekne nějakou hlubokou moudrost.

Saong-Čou sídlil na jedné z džunek na vnějším okraji plovoucího města, plné ozbrojených mužů a zřejmě připravené k vyplutí, kdyby bylo třeba. Zavedli mne do podpalubí, kde se odehrával výslech. Mistr Saong-Čou zvedl hlavu od vyslýchaného Jing-Chiena, usmál se a řekl vlídně: „Zbavit člověka života není obtížné. Těžké je udržet ho naživu.“

Měl určitě pravdu. Jing-Chien byl připoután za ruce a nohy a na jeho nahém těle bylo znát krvavé rány, jak na něm mučitelé zkoušeli svoje osvědčené způsoby. Aby rány nekrvácely zbytečně, ošetřili je žhavým železem. Jing měl hlavu zvrácenou dozadu a oči zavřené, vypadalo to, že omdlel. Před ním seděl Ao Harrap a se zájmem ho pozoroval, připomínaje diváka v první řadě na premiéře zábavného kusu.

„Jak to vypadá? Řekl něco?“

„Bohužel nikoliv,“ Mistr se laskavě usmál. „Vyzkoušeli jsme na něm mnoho způsobů, jak lze bolestí uvolnit zábrany v rozhovoru. On se však domnívá, že mu způsobí velký duchovní prospěch, když opustí tělo, aniž by cokoliv řekl.“

„Můžu to zkusit já?“

„Jak si přeješ, pane...“

„Zatím ho ošetřete a přiveďte trochu k životu!“

Zatímco se Saong-Čou snažil, vstoupil Horský Tygr Takheo-Kweng a pokynul Liovi. Společně požádali, abych s nimi šel do sousední místnosti. Byla to zřejmě nejdůležitější místnost na lodi, na stěně tam visel malý oltář se soškou Buddhy a božských Ochránců. Saong-Čou i Takheo-Kweng obětovali Božstvům po vonné tyčince, udělal jsem to po nich a zdá se, že je to potěšilo.

„Můj vznešený pane, hluboce se stydím,“ pronesl vážně Mistr Saong-Čou. „Obávám se, že jsme se dopustili krutého přehmatu a přivolali na svoje duše prokletí, takže budeme muset po mnoho tisíc zrození trpět v nejhlubších okruzích pekla.“

„Proč? Co se stalo?“

„Nesprávně jsem odhadl našeho nepřítele. Muž, jehož jsme zajali, patřil do bojového sdružení Mistra Wu, jak jsem správně usoudil. Ale již před časem jej Mistr Wu osobně vyhnal a zakázal mu objevit se před svou tváří. Ten muž je zrádce a ničema, vůbec si nezaslouží, aby jeho jméno bylo vysloveno.“

„Přesto jsem zjistil, jak se jmenuje. Jing-Chien.“

„Ano, i já to již vím. Horší je, že boj mezi našimi skupinami byl zbytečný. Ujistil jsem Mistra Wu svojí hlubokou lítostí.“

„Chápu. Směl bych se Mistrovi Wu také omluvit?“

„Bohužel. Byli jsme nuceni jej zabít. Ale velmi mne to mrzí.“

„Aha... hlavně, že jste zvítězili.“

„Není to tak jisté, pane. Je samozřejmě jasné, že jsme vyhráli v boji. Ale bohužel, naši lidé utrpěli mnohé ztráty. A navíc, došlo k podstatnému oslabení všech, kdo se do těchto bojů zamíchali. Obáváme se, že naši nepřátelé toho využijí.“

„Nepochybuj o tom. Tuším, kdo jsou vaši nepřátelé.“

Na jeho žádost jsem vyprávěl oběma velitelům, co jsem až dosud zjistil. Naslouchali velmi pozorně, pak se krátce domlouvali mezi sebou. Nakonec Li přeložil:

„Říkají, že jejich povinností je jít s tebou a situaci vyřešit. Oni způsobili škodu ostatním a je spravedlivé, aby za ni byli potrestáni. Nejdříve ti pomohou zničit ty cizí muže. Potom se rozhodne, co bude dál.“

„Tím chceš říct, že Saong-Čou a Takheo-Kweng jdou s námi do boje?“

„Pokud neodmítneš. Ale tím bys je hluboce urazil. Pochopitelně, je tvým právem rozhněvat se a vyhnat je za jejich chybu, ale...“

„Ne, rozhodně ne. Taky já jsem udělal chybu.“

Číňané to přijali s hlubokými poklonami.

„Ale... moje cesta nebude jednoduchá. Nevím, kam až budu muset nepřítele pronásledovat!“

„Půjdeme s tebou třeba na konec světa. Náš osud není v našich rukou, ale v rukou Nejvyššího Pána Buddhy. On rozhodne, kdo zemře a kdo bude muset ještě žít.“

Tím jsme skončili a vrátili se k Jing-Chienovi. Byl už při vědomí a nenávist, kterou jsem viděl v jeho očích, by mne možná dokázala spálit na škvarek.

„Moc mě to mrzí, Jing-Chiene,“ oslovil jsem ho. „Nebo vás snad mám oslovovat pane Rossitere?“

Škubl tváří v návalu zlosti, ale neřekl nic.

„Zatkli jsme Wilsona,“ pokračoval jsem. „Všechno nám řekl.“

Tentokrát mu tváří bleskl pohrdavý úsměv. „Nemohl nic říct. Sám nic neví.“

„Sám vidíš, že toho ví dost. Prozradil tvoje jméno, mluvil i o šéfovi. Řekl nám toho dost a co neřekl, řekneš ty.“

„Viděl šéfa dvakrát v životě! Nikdy nenajdeš tu ženskou, ani teď nevíš, kde je. Nemáš šanci, bílý ďáble!“

„To si ještě povíme. Saong-Čou nevyčerpal svoje umění. Mluv radši hned, než tě přinutí bolest!“

„Máte jedinou možnost. Vrátit peníze, které mi dal Andrew Green a které jsi mi ty vzal, a propustit mne. Potom sehnat milion liber a čekat na pokyny. Za ten milion vám vrátíme Jenniffer Rawlinstonovou. Bez ohledu na to, jestli já budu živ nebo mrtev. Všechny ostatní možnosti jsou nesmyslné.“

„Budeš mrtev, Iane Rossitere. A ještě předtím promluvíš.“

S tím jsem opustil místnost. Když jsem odcházel, viděl jsem, jak se do práce pustil Korejec. A Jing-Chien téměř okamžitě počal sténat bolestí.

„Teď půjdu na svou loď, připravit se na cestu. Doufám, Saong-Čou, že ho donutíš mluvit!“

„Ještě dnes ráno jsem si byl jist tím, že dělám správně vše, co dělám. Teď už to nevím tak jistě. Je možné, že ten muž zemře, aniž promluví. Bolest mu již bere vědomí, těší se, až opustí svoje tělo. Přeje si, abychom ho už přestali trýznit a zbavili ho života. Jestli jeho vůle vydrží...“

„Prosím tě, Saong-Čou. Potřebujeme, aby promluvil.“

„Ano, pane.“

Zpátky mne vedli docela jinou cestou, než sem. Kratší či delší, to nevím. Ale zcela jistě jsem si nepovšiml ani jediného orientačního bodu, který jsem si zapamatoval cestou sem. Možná bych mohl jít tisíci cestami a stejně bych bloudil. Li mne opustil na břehu a vracel se zpět, rikšou mne odvezl jiný muž a dokonce přijal spropitné, takže zřejmě neměl o mém postavení potuchy. Vysadil mne blízko přístavu a já tam stál, přestrojený za Číňana a tonoucí v divném zmatku.

Ze všeho nejvíc jsem měl chuť zapadnout někam do hospody a spráskat se jako topič. Přesně to jsem ovšem udělat nemohl, nemělo by to žádný smysl. Ploužil jsem se přístavními uličkami jako stín zavražděného námořníka, nic divného v tomto městě. Taky jsem se srazil s jakýmsi ožralou, který byl už za časného rána jak zákon káže, začal sprostě nadávat, pokusil se na mne zaútočit a nepřestal, dokud nedostal přes hubu. Po první ráně se složil jako kláda, stačilo mu to. Uvažoval jsem, zda by mi náladu spravila Diana, ale byla nejspíš ještě v guvernérově paláci.

Přístav byl hlučný a zmatený jako mraveniště. Bloudil jsem jím nazdařbůh, až jsem narazil na podnapilého námořníka z uhelné lodi. Dotázal jsem se, kde mají v tuhle dobu otevřeno, a bylo mi řečeno, že doteďka byl U kotvy, takže jsem tím směrem obrátil své kroky. Hospoda U kotvy je ta nejubožejší špeluňka, jakou si lze představit, a přiléhá k ní nevěstinec nejhoršího řádu. Rezavá kotva z vlečného člunu, která visela nad vchodem, ohrožovala při každém zhoupnutí hlavy všech lidí vyšších než Číňan, tedy i moji. Pevně jsem se rozhodl, že bude-li tu mít někdo sebemenší námitky proti mně a mému vzhledu, tuto krčmu vybílím jako za mlada.

Když jsem otevřel dveře, vypadl mi vstříc chlap ve špinavém tričku a špinavých námořnických gatích, s toreadorskou čapkou na hlavě a rozedranou pokrývkou okolo ramen. Zarazil se, když mi nosem vrazil do ramene, ustoupil zpět a vytřeštil oči. Potom zachroptěl jako škrcené kuře:

„Santa María del Jesús! Seňor el Capitan Carlos!“

Vztáhl jsem svou neomylnou ruku a zachytil ho pod krkem, aby mi neutekl. Pak jsem řekl vlídně: „Španěl Pepito! Kde se tady bereš, starý ničemo? Jakou lumpárnu zas provádíš, že ses mě tak lekl?“

Pokusil se vyprostit, ale nemělo to smysl. „Seňore kapitáne,“ řekl plačtivě. „Vy mne přece znáte – nikdy bych se neodvážil dopustit něčeho zlého!“

„No kdepak, tvý jméno je mně zárukou! Tak povídej, darebáku, čím se tady živíš...“

„Já? Jako poctivej námořník, seňore kapitáne! Já nikdy, račte rozumět... chytám ryby a prodávám je dobrým lidem, víte. Výdělek malej, ale jistej!“

Rozhlédl jsem se, pak jsem Pepita odtáhl dál od krčmy, aby kdejaký otrapa neměl potěšení z naší rozmluvy. Šel se mnou jako beránek s vlkem. Vyprostit se nemohl a nůž, který schovával za opaskem, by mu nebyl moc platný. Ještě si to pamatoval z dob našeho seznámení.

„Podívej se, Pepito, vím o tobě hodně a jistě netoužíš, abych si s tebou srovnal všelijaké staré záležitosti. Tak nebuď hloupej a povídej, co teď děláš!“

„Seňore kapitáne, jak už jsem řekl...“

„Vím, cos řekl. Chytáš rybičky, dobře. Ale to přece není práce pro člověka tvého talentu a tvých schopností! Co vozíš na své bárce pod rybičkami?“

„Já... já nerozumím, seňore...“

„Tak ještě jasněji. Zlato nebo opium?“

Otevřel doširoka oči údivem, asi usoudil, že je ztracen.

„Zlato asi ne, to by ti rozumnej člověk nesvěřil do ruky. Tak asi opium. Pašeráctví je přece odjakživa tvoje řemeslo, ne?“

„Seňore, já spěchám!“ rozhodl se náhle.

„Já tady taky nejsem pro zábavu. Sháním lidi, jako jsi ty.“

„Seňore Carlosi!“ v jeho hlase zazněl tón hrdosti i opovržení. „Vidím, že o mně víte všechno a že jsem ztracen. Půjdu s vámi, když si to přejete. Jen bych chtěl říct, že bych nikdy nepředpokládal, že muž tak skvělý, úctyhodný a všemi obdivovaný se dá k policii!“

Rozesmál jsem se. „Nejseš ty blbej, Pepito? Co bych já dělal u policajtů? Když povídám, že sháním nějaký lidi, znamená to, že je potřebuju já!“

Jeho šibeniční tvář se zkřivila do úšklebku a začal si mne skutečně pečlivě prohlížet. „Jo ták? Proto ten čínskej převlek... A všecko to... Jenže, čím Vaší Milosti může prospět takovej nepatrnej červ jako já?“

„Protože seš starej chytrák, Pepito. A jistě víš o všem, co se v přístavu šustne.“

„No... o všem taky ne...“ pozvolna nabýval jistoty.

„A co třeba o ženský, která se jmenuje Jenniffer Rawlinstonová? Unesli ji piráti!“ Postřehl jsem, že se cuká, tak jsem pevněji sevřel jeho rameno.

Pronesl velmi složité španělské souvětí, ve kterém nebylo ani jedno slovo slušné. Nerozuměl jsem přesně, ale hodnotil situaci tak, že všechno se nachází v konečníku.

„Nezdržuj,“ řekl jsem laskavě. „Povídej!“

„Pro Matku Boží, jak ty ses do toho zapletl?“ zaskuhral.

„Podobně jako ty. Mám určitý známý, který v tom jedou...“

„Ten parchant, co dělal loďmistra? Hesson?“

„Kdepak, tomu jsem už dávno rozbil hlavu. Byl to lump.“

„To je fakt, patřilo mu to. Sakra, s jakejma lidma se člověk v tý Číně sejde, že jo? Jasně, přes Číňany...“

„Nezamlouvej to. Byl jsi při tom, tak povídej!“

„Nebyl jsem při tom a nechápu, co bych tam dělal. Byli tam jen šéfovi vlastní lidi, Malajci. Já měl za úkol křižovat u pobřeží a dávat pozor, aby se tam nikdo nemotal.“

„To prováděli šéfovou lodí? Ne Jingovejma džunkama?“

„Ty šílíš, macho! Džunkama na takovou loď? Šéf přeci není blbej!“

„Bez problémů. Troufl bych si to.“

„Tak to se můžeš předvíst, až budem hákovat ten clipper hraběte Guyrlayowa. Jeho kočky tě rozervou na hadry, jen co jim šlápneš na palubu.“

„Takže o tom víš taky?“

„Tři dni se o ničem jiným nemluví. Jak budem vědět, kam vlastně ten parchant chce jet, postaráme se o něj. Na nás frajeřinky házet nebude!“

„Už něco hlásil ten křiváckej Wilson?“

„Ne, nic. Ale doslech jsem se, že v čínský čtvrti jsou nějaký potíže. Místním borcům se něco nelíbí, snad že po nich Angláni půjdou víc než dřív. Tak se cukaj.“

„A cukaj se fest. Dostali Jinga a jeho lidi.“

„Jakýho Jinga?“

„Jing-Chiena. Nebo třeba Iana Rossitera. To je jeho čínský jméno.“

„Cože, Rossitera? Policajti nebo kdo?“

„Ne. Lidi z Kantonskýho gangu. Proč myslíš, že jsem tady?“

„Pane Bože! Nebylo by lepší se zdekovat včas?“

Vítězoslavně jsem se zašklebil. „Tak přesně tohle jsem od tebe čekal! Zdejchnout se bys chtěl a nás v tom nechat, ne? Kdepak si myslíš, že se před nima schováš?“

„Já se nebojím! Devil Bay je bezpečný místo a nikdo ho jakživ nenajde, dokud to někdo nepráskne! Jenomže jejich vláda na takový ubohý ostrůvky kašle!“

„A když ji někdo popostrčí, aby přestala?“

„Koukej, vládu v Manile znám jako svý boty. Koneckonců, mám tam svý hlavní sídlo. Proč myslíš, že jsem se do toho dostal?“

„Netuším.“

„No proto, že umím španělsky, ne? A mám známosti na nejvyšších místech. V Manile je jedna dáma... teda, je to Číňanka, ale dobrá katolička! Její muž byl obchodník, ale mizernej pohan, tak ho otrávila a otevřela si masérskej salón. Ty přeci víš, co je to čínskej masážní salón, ne? Jak bys nevěděl, jseš nějakej macho!“

{Slovo, kterým mne tituloval, není jednoznačně sprosté. Znamená asi tak mimořádně výkonný, dominantní samec. V jeho kruzích taková lichotka, jako by mi říkal »bejku«}.

„Jo. O čínskejch ženskejch něco vím.“ nelhal jsem.

„Tak vidíš! Počkej, až mi šéf dá můj podíl, vložím ho do kšeftu a otevřu si někde doma na pobřeží pěknou čínskou hospůdku. Vpředu bude moje láska vařit jejich speciality a vzadu budou masáže. Přivezeme si tak pět šest mladejch kočiček, to uvidíš ten cvrkot! Však já tě pozvu, až to otevřu!“

„Jestli ti šéf vůbec nějaký peníze dá.“

„Myslíš, že by mi je zapřel? Povídal přeci, že si větší část nechá pro sebe, abych je neprochlastal nebo neprohrál v kostkách. Ty myslíš...“

„Nebo aby mu zůstaly, když tě zabijou.“

„Ech, to prase proradný! Víš, že máš možná pravdu?“

„Aby ne. S mejma prachama zachází taky tak.“

„A že si to necháš líbit?“

„U šéfa v Devil Bay jsem jakživ nebyl. Já to znám spíš dole, v Singapuru a tak.“

„Neblázni! Tam všude taky podniká?“

„Divil by ses, co všechno dělá.“

Pepito přemýšlel, až se mu kouřilo z uší. Pak mu něco napadlo: „Hele, co kdybysme si nechali ty prachy od Anglána a zmizeli s nima? Šábnem se napůl a...“

„Počkej. Co ty máš s těma prachama udělat?“

„Měl jsem je hodit do svý lodi a odvézt šéfovi. Ale když dostali Rossitera... dali ti vůbec ty prachy? Slyšel jsem, že je předali, ale... máš je?“

„Prachy bych měl, ale chci je předat sám. Pro jistotu. Kolik lidí pojede s tebou?“

„Já, Victor a Hernando, jako vždycky. To stačí...“

„Tak já budu čtvrtej. Máš radost?“

„Docela jo, ale... co Číňani?“

„Jak budem mezi ostrovama, můžou nám bejt ukradený. Znáš tu cestu dobře?“

„Jasně, byl jsem tam třikrát. Doplavu tam se zavázanejma očima!“

„Kdyby ses nevytahoval! Námořník jsi byl vždycky mizernej. Karty a kostky jo, to by ti šlo. Ale námořničina?“

„No tak se předvedeš ty, slavnej kapitáne! Mám dojem, že vejtaha seš pořád stejnej...“

„S radostí ti předvedu, co budeš chtít!“

„Ještě musíme počkat na tu zprávu o clipperu. Hele, znáš ty toho Guyrlayowa? Já ho ještě neviděl, ale prej je tvrdej řízek. S tím nebude lehký pořízení...“

„To si piš. S tím to fakt není lehký.“

„Znáš ho? Prej je to velikej chlap, pracky jako gorila a když někomu jednu natáhne, tak ho musej tři zvedat. A ta jeho ženská je prej čarodějnice, je to pravda?“

„Lidi hrozně přeháněj, Pepito.“

„Taky už mě jednou napadlo... Cheche! Kdyby to bylo možný, nejvíc by povídání vo jeho frajeřinách páslo na tebe. Chlap, kterej dokáže...“

Pepito se najednou zarazil, dvakrát naprázdno polkl a pak řekl: „Hele, kapitáne Carlosi, s kým ty vůbec držíš? S náma, nebo s tím...?“

„Tak ses strefil.“

Hrklo v něm jako v hodinách. Pokusil se dát na útěk, ale čekal jsem to a sevřel ho jako klepetem. „Neodcházej, starej kamaráde. Nebo se ti se mnou nelíbí?“

„Do pekla s tebou! Kdo doopravdy seš?“

„Jsem Charlie Rither, kterýmu říkáš Capitan Carlos. Ale taky hrabě Guyrlayowe. Mám styky s čínskými piráty a před chvilkou jsem mluvil s Rossiterem. Zdráv odtamtud neodejde. Potřebuju najít Devil Bay, osvobodit tu holku Jenniffer a vrátit ji plačící rodině. Potom tě nechám běžet a nebudu se starat, co z kořisti na šéfovi si necháš. Je to rovná nabídka?“

„Ale, u všech rohatejch... jak to, že jsi všecko věděl?“

„Nevěděl jsem skoro nic. Sám jsi mi to vykecal.“

Pronesl ono složité souvětí o konečníku, jen ještě trochu víc rozvinuté. Skutečně, nebyly to slušné výrazy.

„Máš jedno štěstí, Pepito. Přežiješ to. Ostatní ne.“

„Co s nima chceš...?“

„Co udělali oni s námořníkama, který už nepotřebovali? Co udělají s Jenniffer, až vyždímají z její rodiny všechny peníze? A co myslíš, že udělají s tebou, až jim nebudeš k užitku?“

„To ne! To zas kecáš! Šéf mi zobe z ruky...“

„Šéf především ví, že seš blbej a důvěřivej. Potřebuje tě, tak tě nechává žít. Až toho budeš vědět moc, hodí tě rybám. Jako ty ostatní.“

„A ty ne?“

„A já ne. Pokud budeš hodnej a poslušnej klučina.“

Pár kroků od nás už hodnou chvíli postával O'Reilly a dva jeho lodníci. Nešli blíž, dokud jsem jim nepokynul.

„Chlapci, tohle teď bude náš lodivod. Španěl Pepito, znám ho nějakou chvíli a je to moc hodnej kluk, jenomže má smůlu. Vždycky se do něčeho zaplete. Já ho taxoval na pašování opia, ale on má na víc. Je spojka na jeden ostrov ve Filipínským archipelagu, kde se nachází místo zvané Devil Bay. Pepito laskavě souhlasil, že nás tam zavede.“

„No, hezký,“ O'Reilly položil těžkou dlaň Pepitovi na rameno. „Tos udělal dobře, mladej, že ses dal na správnou stranu.“

Pepito se po mně vystrašeně podíval. „Já to pořád nechápu, done Carlosi. Vy jste mě přeci hledali, ne? Věděl jsi o Jenniffer, o prachách, o Rossiterovi, Wilsonovi... dokonce i o tom pitomým opiu, co vozím pod rybama! Jak to je možný?“

„Tak dobře, řeknu ti to na rovinu. Když jsem tě uviděl, zamyslel jsem se, co tady člověk tvých kvalit může dělat. Napadlo mi zlato nebo opium, tak jsem to řekl a tys zabral. Potom jsem nahodil udičku a řekl jméno Jenniffer. Ty ses zasek, tak jsem už jenom pomalu přitahoval. Naznačil jsem, že něco vím, a z tebe to lítalo, ani zastavit ses nedal. Třeba jsi už dlouho toužil ulevit svýmu černýmu svědomí...“

Pepito kráčel mezi námi k našemu Griissirnovi. Docela zkrotl a byl mírný jako beránek.

„Podívej, kamaráde, prohrál jsi pár kol, ale máš ještě šanci. Dovedeš nás do Devil Bay a pomůžeš osvobodit tu holku. Pak tě necháme běžet. Jinak...“

„Je to pravda, že máš ochočený tygry a leopardy?“

„Jo. A dám tě jim sežrat, když nebudeš poslouchat.“

Došli jsme na místo a clipper se před námi objevil v plné kráse. Posádka byla na svých místech, připravena k jakékoliv akci. Pan Millard nám přišel vstříc a O'Reilly ho informoval, zatímco Pepito si prohlížel loď.

„Santa Madre del Rosario! Tuhle lodičku já přeci už někdy viděl! Nemám zas tak špatnou paměť na lodě... A jezdil s ní nějakej podezřelej chlap, pirát nebo... Tak přece?“

„Radši mlč. Bejt příliš chytrej se nevyplácí!“

Ale Pepito se místo úleku rozesmál. „Já taky nejsem blbej. Tak teda jo, změnit šéfa je občas zdravý. Jsem tvůj – i s chlupama!“

„Ještě že tak. Tannarre, dávejte na něj dobrej pozor, než vyplujeme. O'Reilly, ty zajdeš na jeho loď a zjistíš, která to je. A posbíráš jeho pomocníky.“

Když jsem vydal ještě pár rozkazů, sešel jsem zase z lodi na molo a kontaktoval čínskou spojku, která mi byla neustále nablízku. Ten muž mne zavedl k Saong-Čouovi, opět jinou cestou.

Jing-Chien, který se už ani moc nepodobal člověku, ke mně obrátil zmučené oči.

„Jenniffer Rawlinstonová je zajata v zátoce Devil Bay na Filipínách,“ řekl jsem mu. „Španěla, který mu měl zavézt peníze, mám na své lodi ve vězení. A šéfa ti zabiju, Jing-Chiene.“

Ve tváři mu zacukaly lícní svaly. „Jsi démon, bílej ďáble. Přišel jsi na tenhle svět, abys mě potrestal, že jsem přestal sloužit Buddhovi?“

„Nevím, proč jsem přišel. Ale bylo to nutné.“

„Stejně nevyhraješ! Šéf je mocnější než ty, zničí tě i s těmi mizery a tygry! Proklínám tě; a prosím Buddhu, aby tě zničil!“

„Aspoň sis vzpomněl, že existuje Bůh. Ať je ti milostiv. Pojď, Ao Harrape, tady už nemáme co dělat.“

Saong-Čou i Takheo-Kweng byli připraveni. Slíbili, že zatímco já stáhnu své lidi z guvernérova paláce, přivedou na palubu svoje bojové oddíly.

Li mne v rikše odvezl k paláci. S patrným potěšením, běhat po městě se mu líbilo.

„Balíme to, vím všechno. Diano, na Filipínách se ti bude líbit. Co ty, Andrew, odvážíš se jet si s námi pro nevěstu?“

„Jsem připraven!“ řekl odvážně Andrew.

„A já taky,“ řekla Mabel. „Kde bude Diana, tam chci být i já!“

Měl jsem dojem, že chce být nablízku někomu docela jinému – ale raději jsem mlčel. Dneska už jsem toho měl dost.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13