Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mimo lodní cesty

Zpět Obsah Dále

Španěl Pepito byl charakter, jaký se hned tak nevidí. Sotva byl na naší palubě, došel k závěru, že musí držet s námi a ne s bývalým šéfem. Takže mi poradil:

„Poslouchej, done Carlosi, možná by bylo lepší udělat to jinak. Nejsem si jistej, že šéf nemá ještě jinačí agenty, který sledujou odjezd všelijakejch lodí. Třeba by bylo líp vyplout s tou mojí kocábkou a teprv na moři přestoupit na clipper.“

Uznal jsem to za dobrý nápad, svěřil velení panu Millardovi a odebral se s Pepitem na jeho loď. Nebyla to tak ubohá džunka, jak jsem myslel, původně snad patřila nějakému boháči a ten ji používal jako výletní jachtu. Teď samozřejmě byla zanedbaná a bez údržby, ale při důkladnější prohlídce jsem ji uznal za způsobilou delší plavby. Byla celkově dobře stavěná, rychlá a vzdor malé velikosti dost unesla. A měla pomocný motor, díky kterému se jí dobře manévrovalo v pobřežních vodách.

Očekávali nás tam dva chlapi a výrostek, kterým bych nesvěřil ani šesták za pravého poledne. Koukli na mne nepřátelsky a nezměnili názor, ani když jim Pepito řekl: „Tohle je můj starej kámoš Carlos. Známe se z dřívějška, tak s náma kousek pojede!“

Ten největší chlap se na mne zamračil, ušklíbl se, vyplivl kus žvýkacího tabáku a řekl: „Co je to za vobejdu?“

„To poznáš.“ ujistil jsem ho.

Něco zabručel a hotovil se k práci. Pomohl jsem jim s vyplutím, takže jsme se záhy vypletli ze změti džunek a nákladních lodí, vypluli ze zátoky a ocitli se na širém moři. Pepito nabral východní kurs a loďka se čiperně hnula kupředu.

„Zbrzdi trochu,“ požádal jsem ho. „Griissirno je dobrá loď, ale nebudeme pořádat závody.“

Lodníci nechápali důvod, ale rozkaz splnili. Ploužili jsme se podél pobřeží až do chvíle, kdy se Griissirno objevil na obzoru. Všechny plachty napjaty, letěl po vlnách jako střela. Předjel nás delfín Darkka, vystrčil hlavu z vody a spokojeně zaskřehotal. Chlapi zanechali práce a zírali s obdivem na plnoplachetník.

„Hele, Pepito,“ řekl nejmladší. „Ta loď nás snad honí, zdá se mi! Co je to za syčárnu, nevíš?“

„Klídek, hoši! Jsou to přátelé, chtějí si s námi jen popovídat.“

„Co to kecáš, ty...? To je loď hraběte Guyrlayowa, nepřítele! Hodím tě přes palubu i s tímhle lumpem, jestli...“

Vrazil jsem mu jednu do zubů, až vyplivl všechen žvýkací tabák. Potom jsem mu ještě jednu přidal a dalším úderem srazil druhého, který se na mne hrnul.

„Žádný vylomeniny, panstvo! Chvilinka, a bude to v pořádku. Přestoupíme si na tu druhou loď. Jestli se to někomu nelíbí...“ namířil jsem na ně revolver. Nevzpouzeli se.

Griissirno nás dojel a my přirazili k jeho boku. Pod dohledem mého revolveru vylezli chlapi na naši palubu, na pašeráckou jachtu se spustilo několik Číňanů. Prošli jsme loď a sebrali vše, co se nám mohlo hodit, pak jsem i já vyšplhal na svou palubu, Saong-Čouovi chlapi otočili jachtu a mizeli s ní někam k severu.

„Uvidím vůbec ještě někdy svou lodičku?“ zeptal se Španěl Pepito poněkud znepokojeně.

„Nedělej si starosti, počká tady na tebe. Však oni přijdou na to, jak ji účelně používat! Zatím se postarej a vysvětli svý posádce situaci!“

Jak jim Pepito objasnil změnu velení, nevím, ale od té chvíle plnili veškeré rozkazy, kterým se nedokázali vyhnout. Pepito byl pevně přesvědčen, že jsem stejný pirát jako jeho šéf, jenom jiný druh. Pokusil jsem se mu to vyvrátit, ale nemělo to smysl, tak jsem ho při tom nechal.

„A teď svolejte všechny na palubu. Přednesu projev!“

Poddůstojníci začali s potěšením pískat na píšťalky a řvát na podřízené, zatímco ti, většinou vykulení z poměrů na lodi, se řadili podle zábradlí. Když se shromáždila celá posádka, včetně těch, co měli právě odpočívat, řekl jsem:

„Vítám na své lodi všechny, kdo jsou tady poprvé a slibuji, že se na této plavbě nejspíš nebudou nudit. Jak se situace vyvinula, máme tady několik skupin, které se vzájemně možná nemají moc v lásce. Jsou tu naši staří námořníci, kteří už místní zvyklosti znají. Jsou tady nováčci, kteří si přišli vydělat a od kterých očekávám, že si brzo zvyknou a přestanou se divit. Jsou tu Číňané Mistra Saong-Čoua a Korejci Takheo-Kwenga. A je tu taky pár lidí, kteří tu nejsou dobrovolně a od kterých neočekávám věrnost ani snahu nám pomoci. Je třeba, abychom si na sebe vzájemně zvykli. Proto říkám na rovinu:

Na lodi platí moje právo a má spravedlnost. Jsem představitelem státu, kterému patří tato loď a mám všechna práva, dokonce zastřelit toho, kdo se dopustí nějakého přečinu. To právo neuplatňuji rád, ale když to nepůjde jinak, uplatním je. Moji důstojníci, včetně šelem, mají tatáž práva v rozsahu své hodnosti. Akce, do které jdeme, nebude lehká, proto vyžaduji absolutní poslušnost. A taky... snahu pomoci celku. Jsme na jedné lodi, musíme spolu žít a splnit úkoly, pro které tam jedeme. Kdo má na to jiný názor, neměl sem vůbec lézt. Jinak se mu může stát, že ho hodím přes palubu. Je to všem jasné? Tak děkuji.“

Jak se zdálo, bylo to všem jasné. Alespoň jsem nepostřehl žádné náznaky nesouhlasu.

Delfína Darkku jsem požádal, aby od té chvíle hlásil veškeré lodi, nacházející se v širokém okruhu před námi. Tuto službu přivítal s nadšením, byl ji zvyklý konat pro jaguáry a stejně mi hlásil všechno, i když jsem o to nežádal. Teď měl radost, že je konečně po jeho. Podle jeho názoru bylo plout bez zajištění krajně nezodpovědné.

Andrew Green sledoval naši plavbu se zřejmým znepokojením. Když se s námi setkával v salónu, viděl nás v gala oděvu a patřičně zcivilizované, zdáli jsme se mu. Teď viděl, že chodíme na palubě polonazí, bosí, v oděvech podobných domorodým hadrům. Začal mít určité pochybnosti, zda přece jen nepatříme mezi piráty. Diana a Mabel tomu napomáhaly, když mu občas vyprávěly strašidelné historky a všelijak ho zlobily. Andrew měl naštěstí povahu nesmírně flegmatickou, po většinu času postával či posedával na přední palubě a kouřil dýmku. Šelmám se nevyhýbal ani je nevyhledával, uličnického Aljoši si nevšímal, námořníky nehonil a k práci se nehrnul. Byl tu cestujícím a choval se jako cestující, tak jsme ho taky my nechávali být, neboť jsem nepřišel na to, jak ho účelně využít. Vzdor panujícímu horku a všeobecnému zvyku se vyskytoval v dlouhých kalhotách a bílé košili, jen zřídka košili rozepjal a odložil širokou vázanku. Vyhrnuté rukávy jsem u něho neviděl a pokoušel se chodit po palubě v botách, dokud jsme mu to nezakázali.

Souostroví Filipíny, kam jsme mířili, se skládá z velkého množství ostrovů. Místní obyvatelstvo tvoří nesmírně pestré společenství roztodivných národností, společenských zvyklostí a náboženských skupin. Hlavní město Manila a většina velkých ostrovů jsou vesměs místa civilizovaná, na evropské úrovni, ale těm jsme se hleděli vyhnout. Jak mi Pepito ukázal na mapě, naše oblast zájmu se nacházela na jihovýchodním okraji archipelagu, kde existuje spleť ostrůvků ztracených před Bohem i lidmi. V Manile je většina lidí nadšenými katolíky, vyskytují se tam ale také muslimové, buddhisté a hinduisté. Na ostrovech, kam jsme mířili, se většinou nepovznesli nad primitivní animistické představy, uctívání duchů zemřelých předků, různých strašidel a démonů. Dianu možnost, že bude moci studovat podobně archaickou společnost, přiváděla do extáze, pročetla vše, co se o té oblasti dalo zjistit z knih a chystala se, že provede vlastní výzkumy a sepíše vlastní odbornou literaturu. Zatím vyslýchala Pepita, ale ten byl dobrý katolík a představy domorodců mu naháněly hrůzu, tak se kromě ošklivých pomluv nic nedozvěděla.

Obrátila tedy svoje studijní záměry ke komunikativnějším typům. Na palubě jsme měli spoustu Číňanů a Korejců. S Korejci byla hotova poměrně rychle, většinou se nenaučili čínsky ani anglicky a korejsky zapomněli, neboť žili v tomto prostředí už hodně let a pořád v boji. Diana se vyjádřila, že jsou tupá hovada a nemá cenu se s nimi o ničem bavit. Jediný, s kým se jakž takž dalo hovořit, byl Takheo-Kweng, a i to jen na dvě témata: bojové umění taekwon-do a léčení veškerých nemocí masážemi. Obojí ovládal tak dokonale, že se mohl stát Mistrem, kdyby měl schopnost udělat sem tam přednášku. Řekněme si pravdu, toho schopen nebyl.

Zato uměl jiné věci. Někteří z našich mužů byli raněni, třeba Johanes. Takheo prohlédl ránu a obratnými prsty vymačkal vše, co v ní být nemělo. Potom tam nalil trošku oleje, a opět prsty vetřel do rány. Johanes by byl řval bolestí, ale Takheo stiskl na jeho hlavě nějaké místo, a Johanes přestal cítit cokoliv. Téhož výsledku uměl dosáhnout i Saong-Čou, ten zas jehličkami, které zapichoval do různých míst těla. Vysvětlil, že tělem probíhají čakry, proudy energie, které se dají dle potřeby posilovat či zeslabovat. Indové to dělají mentální energií, maséři tlakem prstů, znalci akupunktury jehlami. Diana se to okamžitě počala učit a Saong-Čou ji chválil, že je mimořádně chápavá.

Já bych ji tolik nechválil. O její chápavosti nemám pochyb, ale je tady háček: chápe vše kromě poučení, jak by se měla chovat. Diana neustále klade v mysli rovnítko mezi současnými společenskými vztahy ve světě, jaký je, s těmi, které byly za různých dřívějších civilizací. Pro ni jsou stejně dobré zvyklosti v guvernérském paláci jako v chatrči čínského piráta, jí samotné nejvíc vyhovují zvyklosti starého Egypta za doby faraónů, Číny za časů Šakjamuny Buddhy nebo Indie za dob, kdy Kršna vysvětloval Ardžunovi Bhagavadgítu na Kuruovském bitevním poli. To se snaží oživit a uvést do praxe. Bohužel střídavě z různých kultur. Já proti tomu nic nemám, ale neinformovaným jde na nervy.

Teď se zabývala studiem buddhismu. Mistr Saong-Čou byl odborník na filozofii Čhanu, postranní linie mahájánového buddhismu. Rád v tom směru konal přednášky a Diana z něj snaživě tahala rozumy, dokonce se pilně učila čínsky. Normální člověk není schopen se naučit čínsky, Diana tomu odmítala uvěřit. Za chvíli už chápala rozdíly mezi jednotlivými dialekty a hovořila jimi. Ovšem všemi a najednou. Výsledný efekt byl ten, že se Číňanům šikmé oči roztahovaly do normálních parametrů.

Že moje manželka působí rozkladným vlivem na morálku svého okolí, jsem postřehl od chvíle, kdy nás v Rangúnu uvedli do vyšší společnosti. Nejen že sama jiskří nebezpečnými nápady; ona vedle sebe zkrátka nesnese nikoho normálního. Začala s tím u Mabel, to jsem se ještě domníval, že narazila na osobu stejně praštěnou, jako je sama. Opak je pravdou, Mabel byla docela normální, než potkala Dianu. I ostatní byli a možná by zůstali normální, kdyby nebylo jí. Jenže Diana, jakmile se s někým setká, začne okamžitě uvažovat, jak by ho vylepšila, fyzicky i duchovně. Poté zahájí jeho nenásilné ovlivňování, až ho ukecá docela; výsledek se záhy dostaví. Sledoval jsem její metody dost důkladně a musím bohužel říct: není před ní žádné obrany. Nejspíš jsem byl první oběť. Nejhorší je, že všechny další oběti se svou změnou hodnotové orientace naprosto souhlasí a líbí se jim, bez ohledu na názor lidí slušných, moudrých a počestných.

Ale že by Diana dokázala ovládat i počasí? Sotva jsme se dostali dost daleko od Hongkongu, aby nemělo smysl vracet se k čínským břehům, nastalo příšerné vedro, vál jen velice mírný vánek, který nestačil dost čiperně hnát naši loď a navíc foukal všemi směry, jen tím příhodným ne. Staří lodníci odhadovali, že přijde pořádná bouřka. Prozatím jsme se ploužili oceánem a pot z nás jen lil, bylo dusno a vzduch přesycený vlhkostí. Všechno oblečení bylo po chvíli nasáklé potem, čas od času jsme se polévali z věder nebo koupali v moři, ale ani tak se to nedalo vydržet. Číňané vyřešili situaci jednoduše, chodili oblečeni jen v bederních rouškách nebo šátcích okolo boků. Bílí po nějaké době váhání uznali to opatření za moudré a přizpůsobili se.

Když domorodci chodili téměř obnaženi, mohli jsme si dobře prohlédnout jejich těla. Vznešenost čínského piráta označuje tetování, čím vyšší postavení kdo zaujímá, tím víc barevných obrázků nosí na kůži. Saong-Čou i Takheo-Kweng byli tetováni všude, takže vypadali, jako by byli oblečeni pořád. Podřízení měli kreseb přirozeně méně, ale toužili po jejich rozšíření. Nejlepším odborníkem na to byl Takheo, navíc ovládal léčebné působení vpichů jehlami. Některé ze svých Korejců to i vyučoval.

Věděl jsem od začátku, že si Diana takovou příležitost nenechá ujít. Proto jsem jí také veškeré pomyšlení na tetování rázně zakázal. Trvalo tři dny, než mne soustavou nejdivočejších nátlakových metod, kombinovaných s nezvyklou něžností, přinutila, abych jí dovolil maličkého dráčka na levé rameno. Jak jsem najisto očekával, dráček nebyl maličký, nýbrž pěkně nápadný, vyvedený šesti barvami a nesmírně krásný. Lidé z toho koutu Asie považují draka za symbol štěstí, takže si Takheo-Kweng dal co nejvíc záležet. Nebo si mám neskromně myslet, že se mu Diana líbila? Po určitou dobu jsem měl pochybnosti, zda ten tupý špalek masa má nějaké myšlenky a city. A vidíte, možná ano!

Protože se Diana zabývala Čhanovým buddhismem, vysvětlil jí Saong-Čou filozofii bolesti. Strach z bolesti ovlivňuje lidské myšlení nesmírnou měrou. Průměrný člověk, když je mu vyhrožováno fyzickým utrpením, obvykle uposlechne i příkazů, jež objektivně vedou k jeho zkáze. Jing-Chien tedy ne, zemřel statečně, ale to proto, že v mládí studoval filozofii Čhanu a věděl, že bolest v podstatě existuje jen na tělesné úrovni, neboť duše trpět nemůže. Aby si tělo na bolest zvyklo, je vhodné, aby se podobné zábavy jako tetování prováděly za plného vědomí. Výsledkem bylo, že se Diana rozhodla vychutnat si tetování v co největší míře. Nevím, zda její vjemy byly objektivní či si to jenom namlouvala, ale našla v tom potěšení.

Někteří indičtí jogíni, především ze Šivovy duchovní linie, se zabývají soustavným trýzněním těla, aby dosáhli větší pohody pro meditaci, uvedli se do stavu vytržení a podobně. Ne že by Diana potřebovala nějakou pomoc, aby byla ve vytržení – ale ta možnost ji uchvátila a od té doby prováděla soukromé výzkumy. Když bylo tetování ještě čerstvé a přes veškerou péči pobolívalo, přišla na to, že ji v intimních chvílích vzrušují polibky a laskání na tom místě. Od té doby ji stačilo pohladit nebo se začít mazlit s jejím dráčkem a hned dostávala něžnou náladu.

Činnosti vrchní velitelky jsou normou chování pro všechny ostatní. Proto si řada námořníků, v první řadě Johanes, nechala udělat různá tetování, od Takheo-Kwenga či od jeho žáků. Trávili tím nesčetné chvíle volna a docela se bavili, ačkoliv se Čhanovou filozofií nezabývali. Námořníci jsou národ svérázný, který se rád baví a tetování miluje.

Cop, který mi upletl Li v Hongkongu, vyvolal u Diany velké nadšení a tvrdila, že mi čínský vzhled sluší daleko víc než evropský. Kritizovala ovšem, že jsem nepodlehl naléhání a nedal se přesvědčit k vyholení. Odmítl jsem na to téma diskutovat. Na to se soustředila na ostatní. Johanes měl zhruba stejně dlouhé vlasy jako já, jenže rezavé, a odmítal se nechat ostříhat. Dianu obdivoval nesmírně a nekriticky, takže když mu vysvětlila, že k zachování slušného vzhledu není nutno ponechat vlasy po celé hlavě, docela stačí na temeni, nechal si hlavu vyholit a uplést cop přímo vzorový. Když se na sebe podíval do zrcadla, sám se nepoznával. Patřil k těm několika osobám, které Li učil bojovému umění a docela rád by zvládl i to používání copu při rvačce, ale neměl naději, na to byl cop příliš krátký. Když už si dal oholit hlavu, zbavil se i rozježených chlupů na bradě a aby se Korejcům lépe provádělo tetování, dal si nakonec vyholit i ryšavé štětiny na prsou, rukou a nohou. Za tetování obětoval část svých úspor, ale získal rozhodně zajímavý vzhled.

Aljošku, aby mu to nebylo líto, vyholili taky. Už neměl blonďatou kštici, jen copánek jako myší ocásek, ale moc se mu líbil. Rastopčenkov starší prozatím odolával, zřejmě se řídil vkusem Mabel. Ostatní se zařídili, jak se komu líbilo; když jsou Číňané ochotni je ostříhat, proč ne? Jenom O'Reilly se jim smál, neboť měl důkladnou lesklou pleš na větší části hlavy.

Dívka má být hezky opálená. Řekla to Diana a Mabel to po kratším váhání uznala, stejně už Dianě její tmavou kůži záviděla. Problém byl, kde se opalovat; Diana se ráda ukazuje nahá, zvlášť když může vyhecovat kamarádku. Poukazovala na to, že většina mužů nemá s nahotou problémy, takže Mabel už nedělalo potíže chodit nahoře bez, občas i dole. Po palubě ovšem nahé nechodily; napřed se opalovaly v některém záchranném člunu, až přišly na lepší nápad: vyšplhaly na pozorovatelnu předního stěžně, tam se svlékly, uvázaly se k ráhnu a houpaly se. A pomlouvaly všechny ostatní.

Všechny ty zábavy byly umožněny bezvětřím, vedrem a velmi slabým pohybem lodi. Kdyby bylo počasí jiné, měli by všichni plné ruce práce a na blbosti neměli čas. Proto když se zvedl větřík, byl jsem rád, že se konečně rozjedeme. Taky to trvalo skoro deset dní, co jsme se takhle ploužili. Jenže vítr přinesl bouři, dost nepříjemnou, ježto nás zahnala hodně daleko k jihu. Trvala tři dny a po ty tři dny byli všichni zalezlí v podpalubí, zatímco já trávil většinu dne na můstku a staral se, abychom složitě oplachtěnou loď vůbec zvládli.

A tehdy došlo k nejhorší katastrofě: Diana začala studovat tantrický sex. Neměl jsem tušení, oč jde, než mi to s potěšením vysvětlila. Jedná se o soustavu v podstatě duchovních cvičení, při nichž pohlavním spojením muže se ženou dochází k přímému spojení s vesmírem. Praktikovali to polobozi z vyšších nebeských planet a jejich milostné hry byly tak divoké, že při tom často docházelo ke stvoření či zničení celých nových vesmírů. Při našich hrách naštěstí nedošlo ke zničení ničeho, kromě mých nervů, když mi Diana uprostřed něžností počala vykládat svoje fantastické teorie a já dostal chuť ji seřezat.

Jedna z knih, které koupila v Hongkongu, pojednávala o tomto tématu a výslechem Saong-Čoua zjistila, že těmto věcem rozumí. Během pobytu v podpalubí z něj tahala rozumy a pak si to na mně zkoušela v praxi. Podle těch rad musel být Mistr za mlada pěkný zpustlík. Taky si potvrdila, že komplexní uspokojení v lásce může souviset s pocitem bolesti na erotogenních zónách. Tak se v rámci toho objevila Dianě na pravém ňadru rozkošná červená růžička, abych měl co laskat. {A ještě později na levém stehně nádherný mnohabarevný pták rajka; ale to už předbíhám příliš.}

Faktem je, že když jsme se po bouři pokoušeli zjistit, kde se nacházíme, byli jsme značně daleko od svého cíle. Museli jsme se otočit kus na sever, i tak jsme měli přijet do Devil Bay z druhé strany, než jsme původně předpokládali. Abychom se ujistili, kde skutečně jsme, zastavili jsme na prvním ostrově, který jsme potkali. Žijí na něm nesmírně přátelští domorodci, kteří nás nadšeně uvítali a vyhlásili státní svátek. To myslím doslova, náčelník vesnice, který o sobě tvrdí, že je králem ostrova, na to měl právo. Nechal zabít a upéct několik prasátek a na večer nařídil oslavy.

Domorodci jsou tmavé pleti, kadeřavých černých vlasů a značně uvolněných mravů. Muži i ženy chodí v suknicích ze spleteného lýka, pouze ženské suknice jsou delší a víc zdobené. Horní polovinu těla mají všechny ženy obnaženou, a aby svoje bujné vnady zdůraznily, nosí na krku girlandy z pestrobarevných květů. Diana, která miluje domorodé zvyklosti, se okamžitě převlékla do suknice, kterou jí daly místní dívky, a ozdobila se věncem květin. Po ní, s určitým zaváháním, taky Mabel.

Zaváhala proto, že příroda nějak odmítla dodat jí v té oblasti dostatečné tvary, takže se trochu styděla. Svěřila se Andrejovi a ten po poradě s Takheo-Kwengem vynalezl systém posilovacích masáží, který od té doby poctivě dvakrát denně aplikoval na její hrudník. Od té doby Mabel chodila nahoře bez ráda a sledovala, jak léčba zabírá. Protože se to Mabel líbilo, vymohla si Diana, abych jí toto posilující cvičení prováděl také, ačkoliv na tom není tak špatně.

Ke zvyklostem domorodců patří též nabízet své ženy každému, kdo na ostrov přijede. Některým námořníkům to vyhovovalo, třeba Johanesovi velice. Diana měla kupodivu řadu námitek a hlídala mne celou dobu jako ostříž. Ostatně, ani já nebyl dvakrát nadšen pohledy, které na ni vrhali místní mladíci. Saong-Čou tvrdil, že mladí muži často a rádi pořádají bojové hry, při nichž nabízejí soupeřům, aby si jejich ženu vybojovali v pěstním souboji. Nepochybuji, že bych v boji zvítězil, leč stinnou stránkou věci je, že bych mohl vyhrát některou z místních krasavic a musel si ji pak odvézt s sebou. Pochybuji, že by Diana souhlasila.

Po této zastávce jsme pokračovali v cestě. Jenomže, zase začalo bezvětří, jako na vztek. Všichni se rozčilovali pro každou maličkost a hrozně rádi by už byli u cíle, ať je jakýkoliv. Kromě toho se začalo proslýchat, že my jako velení nemáme ani přibližné ponětí, kam vůbec jedeme a jak je to daleko. Přehlížel jsem tyto kecy, dokud mě námořníci nepřinutili se jimi zabývat. Nejdřív celé dopoledne rokovali na přídi ve stínu kůlny na lana, a pak ke mně poslali dotaz, zda jsem ochoten přijmout jejich delegaci.

Vedl je černovlasý mládenec, opálený jako Cikán, který mi sdělil: „Pane kapitáne, přicházíme k vám jménem posádky.“

„No fajn. Mám vás snad pozvat na čaj?“

„Spíš bysme rádi, kdybyste nás vyslech.“

„To může být. Tak spusť.“

„My bysme rádi věděli, pane kapitáne, kam se vlastně pluje a proč. A jestli jsme náhodou nespadli do nějaký levoty.“

„Pluje se tam, kam nařídím a pluje se tam proto, že to chci. Jsem majitel této lodi a její kapitán, ten obvykle určuje, kam a proč se jede. Nespadli jste zatím do ničeho; vyjma že bys mohl spadnout z paluby, kdybych ti dal přes držku. Ještě něco?“

Mladík se obrátil k ostatním a pohledy se s nimi domluvil.

„Jo! Že jenom... jako, že tohle je divná loď! Zatraceně divná loď, kapitáne, kdybysme to věděli, tak jsme sem nelezli. Jenom se podívejte, kormidlo drží jeden z vašich tygrů a pracuje jako člověk; dokonce s náma mluví a dává nám rozkazy a my ho musíme poslouchat. To přeci není samo sebou, že máme poslouchat zvířata! A dál: plujeme cik cak, nikdo neví kam. Mysleli jsme, že do Japonska, ale už jsme se uhnuli z cesty a hrneme se někam přes Tichej Oceán. Nepotkáváme žádný jiný lodi, podle některejch se zdá, že každý lodi uhejbáme z cesty, jako kdybysme byli prašivý. Máme zbytečně moc velitelů: jste tady vy, paní kapitánka, starej pan kapitán, ta pruhovaná kočka, skvrnitá kočka, druhá skvrnitá kočka, ta kočka bez pásku na krku, pan palubní důstojník, pan doktor, jeden čínskej pán, druhej čínskej pán... ti všichni nám šéfujou a žádnej nemá páru, koho máme poslouchat a koho ne. Navíc nám lodivoda dělá mizernej pirát! A vede nás někam do pekel horoucích! Řekněte, kapitáne: je to normální?“

„Já myslím, že jo! Pověz mi, chlapče: dostal jsi zaplaceno?“

„Dostal jsem zálohu. Ale ještě nevím, za co.“

„Však já ti řeknu, až bude potřeba. Až dojedem tam kam jedem a až zjistím, co chci vědět. Jasný?“

„Jenomže, pane kapitáne...“ mladík se zase otočil k ostatním, jako by hledal podporu. „Když my myslíme, že plujeme někam do pekel! Bez urážky, kapitáne Guyrlayowe, vám to nemusí vadit, vy jste s čertem spolčenej a beztak přijdete do pekla, ale co my?“

„Já že jsem co?“ zeptal jsem se, přemáhaje smích.

Ten chlapík udělal pro jistotu dva kroky zpět.

„No... Povídá se... že jste zaprodal svou duši peklu!“

„Kdo to říká?“

„V přístavu úplně všichni.“

To už jsem se neudržel. Rozesmál jsem se na celé kolo a všichni ostatní se ke mně přidali. I Aflargeo ohrnul pysky. Potom jsem mu pokynul, aby si sedl vedle mne na zábradlí.

„Už dávno mě nikdo tak nepobavil jako ty. Jak se jmenuješ?“

„Gyula Ártabogyi, pane.“

„Prosím? Co jsi vlastně zač?“

„Maďar, pane, z Horních Uher. Ví milostivý pán, kde se nachází město Rosznyó? Je to poblíž hor, kterým se říká Tátra.“

Neměl jsem tušení, tak jsem se ohlédl na Dianu. Ta samozřejmě něco věděla: „Tam je blízko město Košice!“ zabodovala.

„Kassa, paní velkomožná, v našem maďarském jazyce. Koszyce se tomu říká v řeči Poláků...“

„Aha. Jakou řečí se mluví tam u vás?“

„Já hovořím samozřejmě maďarsky. Někteří vesničané se u nás ještě dorozumívají slovensky, to je velice ošklivě zkomolená řeč Čechounů, kteří je proti nám štvou. Polsky se mluví trochu výš na severu, kde je město Eperjés, oni mu říkají Preszów.“

„A ty umíš všechny ty řeči?“

„Ano, paní velkomožná... a ještě několik dalších. To už tak bývá, když se jezdí po celém širém světě.“

„Ale tam u vás přece není moře; tak jak ses stal námořníkem?“

„Já nejsem námořník, prosím.“

„Nepovídej! Viděl jsem tě na stožáru, šplháš jako opice!“

„To prosím ano. To je moje profese; jsem artista.“

„Cože, cirkusák? A co všechno umíš?“

„Umím prosím všechno, co potřebuje skromný umělec. Umím jezdit na koni, krotit je, cvičit dravé šelmy, skákat na létající hrazdě a chodit po provaze, žonglovat, házet nožem; také bych mohl panstvu zahrát na několik nástrojů a případně dělat šaška. Taky ovšem stavět šapitó a opravovat všechno, co se pokazí. Živil jsem se též jako vrchní číšník a tlumočník pro vznešené pány.“

„Když tedy umíš tolik věcí, proč je neděláš?“

„Protože jsem stíhán životním neštěstím, prosím. Z jistých soukromých důvodů jsem byl nucen opustit angažmá...“

„Ty soukromé důvody jsou tajné?“

„Tedy... byla v tom dáma, prosím. Manželka pana ředitele.“

„A to je důvod, proč ses ocitl v Hongkongu?“

„Vystřídal jsem několik různých profesí, pane. Nakonec jsem ke svému neštěstí uvázl v tom jmenovaném městě; vážený pan O°Reilly mi nabídl zaměstnání na vaší lodi a já přijal, netuše nic zlého; to jsem ještě netušil nic o zdejších poměrech...“

„Můžeš mi jasně vyložit, co se ti vlastně nelíbí?“

„Jsem dobrý křesťan, vážený pane; když jsem byl malý, maminka mne často brala s sebou na pouť do města Levocsa, kde je zázračný obraz Matky Boží; také na jiných poutích jsem se zúčastňoval a modlil se s velkou usilovností. Velice mne bolí srdce, když vidím, jak se tato loď řítí do své neodvratné zkázy!“

Diana se šklebila. Předešel jsem ji: „Mám dojem, že se pleteš! Nic zlého nehrozí ani lodi, ani našim duším!“

„Jakpak by ne – když jsou vedeny pohany!“

„Máš zřejmě na mysli Saong-Čoua a Takheo-Kwenga. Ale oni nejsou nevěřící, naopak slouží Buddhovi se stejně upřímným přesvědčením jako ty Panně Marii!“

„No ano; právě že Buddhovi!“

„Buddha je tentýž Bůh jako ten náš, o kterém píše Bible. Jenom se tady projevil v jiné podobě.“

„To neříkejte, prosím, pane! To byste klidně mohl říct, že náš Bůh je stejný jako ten Alláh, ve kterého věří pohané!“

„To je taky pravda. A co?“

Gyula Ártabogyi se znechuceně, leč hrdě vypjal: „Pane, můj národ po dlouhá staletí bránil celou Evropu proti pohanským psům, těm nevěřícím Turkům! Moji předkové prolévali svou krev, aby jim zabránili vztyčit půlměsíc na špicích našich kostelů; aby jim zabránili zneuctít naše matky a sestry, aby zachránili naše děti, které chtěli ti zločinci odvléct do Istanbulu, tam poturčit a zas je poslat proti nám...“

Kroutil jsem hlavou. „Poslouchej, ty statečný obránče víry, zdá se, že máš určitou přirozenou inteligenci. V tom případě bys měl chápat, že svět je obýván rozličnými národy. Každý z nich má své zvyklosti a taky svoje náboženství. Ale Bůh je jeden.“

„Ha! A proč tedy oni proti nám bojují?“

„Z hlouposti. Žijí v zaslepenosti a neznají pravdu.“

„Tak vidíte! Je potřeba je pobít a potom jim vysvětlit, co je pravá víra! Ne se s nimi paktovat!“

„Když je pobiješ, těžko je obrátíš na víru.“

„No... ty, co to přežijí.“

„Přesně stejně si počínali Turci u vás v Uhrách. Nezdá se ti, že jsi stejně zaslepený jako oni?“

„Zatímco vy jste ty chytrý, co všecko vědí nejlíp?“

„Ne; zatím jsme otevřeli jen jedno oko. Zkus to taky a uvidíš, co všechno budeš líp chápat.“

„Třeba poměry na týhle lodi?“

„Ano, souvisejí s tím.“

„Vznešený pane, nechci vám dávat žádné rady, ježto vím, že to nemáte rád. Ale připomínám, že může přijít chvíle, kdy budete potřebovat naše zbraně i naše mozky. Kdybychom věděli, co chcete podnikat tam, kam jedeme, třeba bychom mohli lépe sloužit vašim záměrům, kapitáne. Nebouříme se proti vám – ale chceme vědět, do čeho jdeme, abychom mohli vystřelit první, kdyby nám nebo vám chtěl někdo ublížit.“

Během jeho řeči jsem si rozmyslel, že má svým způsobem pravdu.

„Když to chceš vědět, tak prosím: Jedeme na Filipíny. Je tam jeden ostrov, který nám označí Španěl Pepito. Na tom ostrově je zajatá žena, snoubenka lorda Greena, toho pána, který je na lodi cestujícím. Hlídá ji zcela zanedbatelná horda malajských banditů, o kterou se nemusíte starat, protože ji zlikviduji já se svými šelmami. To je jediné, co tam máme na práci. Neboť tohle je zábavní plavba; ne pirátská výprava, jak si někdo z vás myslí.

Tygři, leopardi a jaguáři jsou na lodi proto, že jsou to moji přátelé a jsou nadaní stejnou inteligencí jako lidé. Ty jsi dobře znalý všelijakých jazyků, tak jsi jistě postřehl, že mezi sebou hovoří svou řečí. Kdyby sis dal trochu práce, naučil by ses ji. Šelem se určitě nebojíš, když jsi je krotil. Ostatně, nebojí se jich ani malý Aljoša. Lodím se skutečně vyhýbáme, protože bych se rád dostal k ostrovu nepozorovaně. Máme na to zařízení, kterého sis možná taky všiml. Delfíny.“

„Zajisté, pane. Tomu rozumím.“

„A teď ke tvým starostem o duši. Jsi nejspíš katolík. Já jsem protestant a ve vašich problémech se nevyznám. Ale vidím, že nosíš na krku medailonek s Matkou Boží, která tě chrání.“

„Ano, pane. Ten mi koupila maminka, když jsem byl malý.“

„Takže se nemáš čeho bát. Ale měl bys ke svým četným profesím přibrat ještě jednu: kazatele a vykladače Bible. Máš Bibli?“

„Ne, pane. To bohužel nemám.“

„Ale určitě jsi ji mnohokrát přečetl.“

„To prosím ne. Ani jednou.“

„Odkud se tedy berou tvoje znalosti víry?“

„No... z toho, co povídal pan farář. A tak vůbec... co jsem kde slyšel od velebných pánů. Taky jsem jako malej chodil do školy, tam nás učili katechismu.“

„Diana ti dá jednu z našich Biblí. Přečteš ji ve volném čase, potom za mnou přijdeš pokaždé, když postřehneš, že dělám chybu, řekneš mi v čem ta chyba je a doložíš to textem z Bible. Povídám z Bible, ne z nějakých nedokonale zapamatovaných útržků.“

Gyula Ártabogyi znejistěl. Nechápal, co si má myslet.

„Další otázka: umíš bojovat mečem?“

„Samozřejmě, pane! Každý Maďar umí zacházet se šavlí!“

„Proč se nezúčastňuješ cvičení, které vede Saong-Čou?“

„Tyhle čínský kejkle s mečem nejsou žádný šermování! Pořádnej boj je jet na ohnivým husarským koni, třeba z Hortobágy, šavle tasený, a švác pohanovi přes hlavu! Oni nešermujou, dají jednu ránu a chlap je mrtvej!“

„To je právě asijský šerm. Přeji si, aby ses jej naučil. Nebo se toho snad bojíš?“

„To rozhodně ne, pane!“

„Od zítřka budeš cvičit. V případě, že některá z metod tvého artistického výcviku bude lepší než ta, co používáme my, ihned nám to řekneš. A případně povedeš výcvik.“

„Jo? A Číňani mě nechají?“

„Jsou natolik inteligentní, že přijímají odlišné názory.“

„Jenže... od obyčejnýho námořníka?“

„To je taky pravda. Toby, toho muže zapsat jako poddůstojníka. Případně dostaneš základní důstojnické školení. Nebudeš sám, asi budeme potřebovat větší množství dobrých důstojníků.“

Chtěl o něčem zapochybovat, ale radši to spolkl.

„Děkuju, pane kapitáne!“

„Jestli sis nevšiml, říkají mi Charry. A zapamatuj si: přijmu každou konstruktivní námitku. Ale musí být opřena o rozumně formulované argumenty. Jasné?“

„Naprosto. Slibuji, že teď už splním všechny tvoje rozkazy tak přesně, jak jen to půjde.“

„Děkuju. Když ne, tak tě dobiju jako psa.“

„Fajn, kapitáne!“ usmál se a odešel i se svými druhy.


Pořád ještě jsme se ploužili strašlivě pomalým tempem. Zjistil jsem ještě jednu pozoruhodnou okolnost, o níž jsem předtím neměl tušení: Pepito byl mizerný námořník. Nevyznal se v mořeplavbě předtím, takže nebylo divu, že se v ní nevyznal ani teď. Ve své slavné Devil Bay sice byl, měl zakresleno na mapách, kde by ji tak asi měl hledat, ale pokud k ní nepřijížděl trasou, se kterou byl důvěrně obeznámen, tápal v nejistotách. Přesně to se stalo, takže chudák Pepito brejlil do mapy, propočítával něco nesmírně obtížně na kusu papíru a plácal podivné nesmysly.

„Nemyslíš, že kdybys tyhle problémy s cestou měl s tou svojí kocábkou, nedoplul bys včas? Takhle by ses vrátil za daleko delší dobu než měsíc, a při tom další dopis měl přijít dřív!“

„Jo, tak tohle já nevím. Já měl přivézt peníze, o nic jiného se nemám starat. Ostatně, pan Rossiter by se pěkně zlobil!“

„Pan Rossiter si o tom může povídat v pekle s čerty! Ty vysvětli, kde ta zatracená Devil Bay je!“

Pepito chvíli hledal ve spleti maličkých ostrůvků na jižním okraji souostroví. Pak mi to místo ukázal.

„Musí se proplout mezi tímhle souostrovím. Je tam úzkej průliv. Tím se dostanem do velký mořský zátoky a tam je vesnice, kde drží zajatce. Kapitánův přístav je na druhý straně, na tomhle velikým ostrově...“

„Proč není přístav u vězení nebo lépe vězení u přístavu?“

„Nevím. Byl jsem tam jenom krátce, hned mě hnali pryč. V tý vesnici žijou samý Malajci. Běloši jsou v přístavu a dovnitř, do zátoky, vůbec nejezděj. Malajci si to nepřejou. Říkají, že kdyby tam vstoupil běloch, rozhněvají se bohové, co sídlej v zemi, a zničej zátoku i s obyvatelstvem!“

„Proč tam tedy nechají bílé ženy?“ ptala se Diana.

Pepito pokrčil rameny. „Asi jsem to špatně řek, seňoro. Tam může vstoupit každej. Ale nikdo už nikdy nesmí odejít!“

„Takže to znamená, že zajatce už nepustí – přes všechny sliby? To je ale veliká ničemnost!“

„Bohové těch Malajců jsou hrozně přísný. Já nebyl na břehu, viděl jsem vesnici jen z dálky. Kapitán mne varoval, ať nechodím na břeh, že by mě domorodci zabili!“

„Hodnej člověk! Takže my budeme prakticky první, kdo přijdou tam a zase se vrátí zpátky?“

„Bože chraň!“ lekl se Pepito.

Zato Diana se rozesmála. „Jdu docela určitě s tebou, Charry! Povídej, Pepito, jak je přístav hlídán?“

„Jsou tam pořád hlídky. Domorodci střeží od rána do večera!“

„Tak fajn, proplujeme v noci. Moje kočky vidí potmě, jistě dokáží zavést loď do takové zátoky!“

„Nemůžeš se zmýlit, done Carlosi. Budete se moci orientovat podle kouře...“

„Kouře?“

„Podle sopky, která je nad vesnicí. Vychází z ní stále kouř a v noci je vidět i záři z kráteru.“

„Ach, ještě tohle! Doufejme, že ta sopka není tak vznětlivá jako jejich bohové a že se hned nerozzlobí...“

Pepito se tvářil velmi nespokojeně. „Já ti nechci radit, done Carlosi. Ale já bych tam nelezl! Ti Malajci...“

„No vidíš. Právě proto tam musíme vlézt. Jestli nevysvětlíme těm tvým Malajcům, že pány na moři jsme my a oni musí vrátit co ukradli, už nikdy v životě nemáme šanci vyhrát. Chápeš?“

„Nijak zvlášť!“

Diana vytasila svoji katanu a strčila mu ji pod nos. „Víš, co je tohle? A víš, jak se s tím podřezávají krky?“

Pepito se lekl, uskočil a dlaní si sevřel hrdlo. „Vím, paní! Ale proč, co jsem udělal?“

„Nic. Jenom, že těm Malajcům musíme vysvětlit, co jsi právě teď tak dobře pochopil ty!“


Kouzlu čínského meče propadla celá posádka. Nejenom Johanes a Gyula Ártabogyi, ale snad všichni námořníci se cvičili v boji pod vedením Saong-Čoua a jeho pirátů. Ti nejchytřejší poslouchali i přednášky, které na to téma starý Mistr pronesl. A Gyula, samozřejmě, k nim měl spoustu připomínek, zpočátku hloupých, postupně čím dál rozumnějších.

Jediný, kdo se rázně odmítl zabývat tak pošetilým učením, byl Andrew Green. Přinesl sice svůj kord a předvedl nám, jak se s ním šermuje po evropsku. Chvíli jím mával ve složitých piruetách a vysvětloval nám přednosti italské školy, ale když mu Li potřetí opřel hrot svého meče o prsa, Andrew jejich šermování nemilosrdně odsoudil jako ošklivé a nedůstojné gentlemana, a od té doby se ho demonstrativně nezúčastňoval.

Diana se rozhodla trénovat Mabel. Mabel to přežila, díky Bohu.

Když jsme dorazili do blízkosti ostrovů, pokračovali jsme v cestě ještě mnohem opatrněji než dřív, a vyhýbali se každé rybářské bárce. Darkka nás vedl spolehlivě, jeho delfíni obepluli celý prostor a nalezli zátoku, o níž byla řeč. Nařídil jsem bojovou pohotovost pro všechny.

Andrewovi se to přestávalo líbit. Když viděl všechna ta opatření, zašel ke mně a stěžoval si:

„Mám dojem, Charry, že děláš práci, která nepatří do tvojí kompetence. Podle mého názoru by bylo nejlepší navštívit guvernéra v Manile a požádat ho o pomoc. Je to sice Španěl, ale jistě bude tak laskav a s těmi piráty zatočí, jak zasluhují...“

„Guvernér v Manile si může políbit šos!“ naštval jsem se. „Jestli dokáže tolik, co tvůj velectěný strýc, nebudu ho vůbec obtěžovat. A víc asi nedokáže. Mám dojem, Andrew, že ses nejspíš zbláznil, když ho bereš vážně...“

„Rozhodně by měl být seznámen se skutečností, že hodláme provádět bojové operace v jeho rajónu!“

„Jistě, rád ho s tím seznámím. Dokonce až osvobodíme Jenniffer, hodlám zajet do Manily a tu dámu mu představit. Ale do té doby bych mu poradil, ať se mi laskavě neplete do práce!“

Andrew pokrčil rameny, demonstrativně si zapálil dýmku a odebral se směrem pryč.

A tak se stalo, že v narudlém odlesku zapadajícího slunce zastavila loď Griissirno opodál souostroví, černajícího se na obzoru jako řádka teček. Darkka odplul na průzkum, my velitelé jsme stáli na můstku a vyčkávali. Pak se vrátil a přinesl zprávu, že tam skutečně je průliv, opodál průlivu vesnice. Právě nyní tam hoří ohně a u nich zpívá a tančí veliké množství lidí.

„Když tančí a zpívají, určitě nejsou zlí!“ řekla Diana. „Snad bychom se s nimi mohli dohodnout!“

„Já bych navrhoval vpadnout na ně a žádat od nich tu ženu, ať se děje, co chce,“ řekl Ao Harrap. „Neodváží se neposlechnout syna Velkého Zabíječe...“

„Jsi s nimi zadobře? Tak zadobře, aby tě poslouchali jako čínští piráti nebo barmští mniši?“

„Neznám je vůbec. Ale určitě už slyšeli o xoyaratlech.“

„A bojí se jich nebo je nenávidí. Ne, uděláme to tajně. V noci vplujeme do zátoky, najdeme zajatce a osvobodíme je. Jestli to nevyjde, bude dost času strašit je skvrnitými kožešinami!“

Soumrak v tropech padá rychle; za hodinu po setmění byla už úplná tma. Bylo zrovna novoluní, měsíc nesvítil, jen hvězdy, neobvykle jasné a zářivé. Ve svitu hvězd vypadala naše loď jako podivný stříbřitý přízrak, když se vydávala na cestu k ostrovům. Neviděli jsme je na tu dálku; jenom občas se zablesklo rudé světélko nějakého ohně ve vesnicích Malajců.

Teprve když jsme byli na dohled, mohl jsem si dobře prohlédnout průliv. Byl úzký, avšak širší než Suezský kanál, což nám docela stačilo. Vyhnuli jsme se vesnicím, ohlašujícím se planoucími ohni a pod ochranou tmavého pobřeží vpluli do průlivu. Oba břehy byly značně vysoké na zdejší poměry; levý tvořil kužel sopky, holý a pochmurný, pravá strana byla zalesněna a koruny velikých stromů trčely daleko nad vodu. Jaká je půda, nebylo možno zjistit; v tom průlivu byla tma ještě daleko větší, než na širém moři, dokonce i světélkování moře pohaslo.

Zdálo se mi, že plujeme černým, nepřátelským tunelem. Jako kluk jsem s kamarády prolézal tajné chodby ve městě, plné špíny, krys a harampádí; teď jsem měl stejný pocit tajemného nebezpečí, který nás kdysi tak slastně rozechvíval. Diana se ke mně přitiskla a zdálo se mi, že se chvěje.

„Podívej,“ ukázala. „Tam ta skála vypadá jako slon, který nás chce rozdrtit. Hlava a chobot... a ten výčnělek jako kel!“

Taky jsem se díval na tu skálu, ale proto, že se mi zdálo, že uzavírá cestu a naše loď tamtudy nepropluje.

„Poslyš, Râtame, projedeme tam vůbec? Je to dost úzké...!“

Jaguár povytáhl krk a hleděl dopředu. „Darkka to zjistí! Hlásí mělčiny i útesy pod hladinou...“

Pro jistotu dal skasat několik plachet, ačkoliv už předtím jsme pluli jen pod třetinou oplachtění. Nejvíc by se nám hodil motor, ale jeho hřmot by vyplašil všechny Malajce na souostroví.

Darkka soudil, že vše je v pořádku; šinuli jsme se tedy podél skály a Diana tvrdila, že se o ni otíráme ráhny hlavního stožáru. Ale nakonec jsme šťastně proklouzli a od té chvíle se už průliv rozšiřoval, až jsme vypluli opět do širého moře. Daleko na obzoru blýskal plamínek skomírajícího ohně.

„Tak široká zátoka?“ divil jsem se. „Proč tedy musíme plout tímhle tunelem?“

„Podle Darkky je celá zátoka ideálně kulatá a není do ní jiný přístup než tím tunelem,“ řekl Râtam. „Snad je to pozůstatek nějaké mořské sopky. Kráter, zatopený vodou...“

„To by musela být obrovská sopka! Ať si Darkka nevymýšlí. Ta laguna musí mít ještě nějaký rozumnější důvod...“

Nedošli jsme k žádnému vysvětlení; že jsme byli opět na moři, dal jsem pokyn, ať se posádka přichystá k výsadku. Bylo však nutno chovat se co nejtišeji a nevyvolávat zbytečný rozruch, který by na nás upozornil nepřátele.

Pepito Španěl se rozhlížel okolo.

„Je to tady! Pamatuju se, je to Devil Bay, Ďáblova zátoka. Tam na druhé straně je ta vesnice. Tam musíme plout...“

„Taky tam plujeme!“ ujistil jsem ho.

Opět jsme napjali všechny plachty a Griissirno se rozletěl lagunou. Nechal jsem si Pepita u sebe na můstku, aby mi radil; rozhlížel se a moc se mu to nezdálo, až řekl:

„Nejsem si docela jist, Carlosi. Byl jsem tady ve dne a vedl mne malajský lodivod. Ale myslím, že je to tam, jak vyčnívají ty vysoké stromy. Za nimi vidíte sopku...“

„Jak hoří ten ohníček?“

„Není tam žádnej ohníček!“ Skutečně – oheň, který planul na břehu a který nás vedl, zhasl. Nebylo divu, blížila se půlnoc a to i domorodci šli určitě spát.

„Budeme tam kolem jedné! Stáhněte trochu plachty, nemusíme tak spěchat. Snad se nám podaří přikrást nepozorovaně...“

Zatímco jsme se blížili k pobřeží, vybral jsem četu, která měla provést vylodění a unést zajatkyni. Byla v ní Diana, Andrew, Andrej Rastopčenkov, Harry, Johanes a Gyula Ártabogyi, většina šelem, a asi dvacet Číňanů včetně obou velitelů. Mabel se chtěla taky zúčastnit, ale té jsem to nedovolil.

„Podle toho, co povídal kapitán,“ vykládal Pepito, „je chatrč pro zajatce uprostřed vesnice. Malajci si staví domy, úplné domy i se stěnami a stropy; všecky kůly a mnoho trámů ještě nádherně pomalovávají a vyřezávají. Ale to všechno stojí uprostřed laguny na kůlech, protože při tajfunu voda zalévá celý ostrov a zatopila by domy i s jejich obyvateli. Mezi jednotlivými chatrčemi jsou visuté mosty ze dřeva. Takové dost chatrné lávky...“

„Snad se vyznáme,“ soudil jsem. „Aflargeo, poznáš po čichu, ve kterém domě je zavřený běloch?“

„Samozřejmě. Běloši se vůní liší od Malajců; a taky muži od žen. Bude to jednoduché.“

Pluli jsme teď podél břehu, zarostlého pralesem, jemuž se říká mangrove; je to území, zalévané periodicky při přílivu vodou, na kterém roste spousta slanomilných stromů a keřů. Procházet tímto porostem je velmi obtížné, ne-li nebezpečné; domorodci tam ovšem chodí lovit, samozřejmě jen ti, co se nebojí. Když tam náhodou zabloudí někdo nezkušený, může se snadno stát, že tam zůstane.

Zakotvili jsme u břehu dost daleko od vesnice; naše loď byla i potmě dobře vidět a nebylo třeba, aby některý Malajec zjistil, že jsme tady. Spustili jsme čluny a vyrazili ke břehu, záhy jsme však zjistili, že je téměř neschůdný a těžko se dá někde přistát. I když tam nebylo mangrove, byl vysoký a plný ostrých kamenů, bylo by třeba horolezecké výzbroje, abychom se vydrápali až nahoru k prvním stromům. Rozhodl jsem tedy, že musíme doplout až k písečné pláži, kde byly na břeh povytaženy čluny domorodců.

Vesnice spala klidným, jakoby bezstarostným spánkem; nechtělo se mi ani věřit, že tam v těch krásných vyřezávaných a malovaných domečcích z bambusu, s vysokými štíty střech a spletí chodníčků visících mezi domy žijí nelítostní a krvelační vrazi, únosci a zločinci. Spíš jsem si říkal, že to celé bude hrozný omyl, který zavinil tajemný bílý muž, jenž jim velí. Skoro jsem litoval, že je jdeme přepadnout uprostřed noci; snad měl pravdu Ao Harrap, když navrhoval vyjednávání.

Vylezli jsme ze člunů a opatrně se plížili křovinami, kterých tu bylo dost a dost. Zakopl jsem o něco; byla to malá rozšklebená panenka, omalovaná divokými barvičkami. Asi ji tu zapomnělo nějaké dítě, když si hrálo; tedy i zde si hrají děti jako u nás! A kde jsou děti, nemohou žít zlí lidé.

Aflargeo se ujal iniciativy; propletli jsme se spletí křovisek, kopřiv a bláta pod kůly domků a dostali se posléze do středu vesnice. Občas jsme museli brodit, občas taky plavat, přestože byl právě odliv. Podle stop na kůlech při přílivu stoupne voda až o tři metry, a jak to vypadá v bouři, si nechci ani představit. Mnohem pohodlnější by bylo chodit po těch visutých chodnících, ale tam jsme se zatím neodvážili.

Náhle se Aflargeo prudce zarazil; ztuhl jsem v polovině kroku a zvednutím ruky dal pokyn ostatním, aby taky stáli. Tygr hleděl k jedné chýši; podíval jsem se také a spatřil siluety dvou mužů, sedící na chodníčku a opírající se o oštěpy. Nebylo pochyb, že jsou hlídka, i když měli hlavy svěšené a zdálo se, že spí.

Chodník vedl jen k jednomu z domů a nebyl propojen s ostatními; mohl být tedy určen pro zajatce. Ohlédl jsem se a v duchu zvažoval, kdo z našich bude schopen strhnout druhého Malajce. Snad Diana? Ale ani ona neloví tak šikovně jako šelmy. Kývl jsem na Aflargea; i když je tygr těžký a špatně se mu leze po kládách, musí to podstoupit.

Rozhodl jsem se napadnout ty dva zezadu, od domku; to znamenalo vylézt po nosném kůlu nahoru až ke dveřím a odtamtud přejít asi deset metrů k hlídce. Pro mne jako starého námořníka to nic nebylo a Aflargeo taky neměl potíže. Teď záleželo jen na tom, nezpůsobit zbytečný hluk.

Kůl byl dole opracován jen velmi zhruba, tak jsem po něm vylezl bez zvláštních obtíží. Horší bylo, že končil pod podlahou domku; ta podlaha vytvářela asi třiceticentimetrový převis. Bylo nutno nějak se přes tento převis dostat a teprve pak vylézt na práh dveří. Sice by se dalo zachytit rukou visutého mostu, ale ten by se zprudka zahoupal a probudil strážce. Hmatal jsem rukou potmě po spodní straně chaty, až jsem objevil vyčnívající trám na okraji; pustil jsem se nohama sloupu, chytil se oběma rukama trámu a zhoupl se na něm. Naštěstí to vydržel; o něco výš jsem nahmátl další a vytáhl se nahoru, až jsem mohl opatrně postavit nohu na práh domku. Zamával jsem na tygra, aby sem raději nelezl, protože on tuhle akrobacii nemohl zvládnout; viděl jsem, jak přivřel oči na souhlas, pak jeho hlava zmizela v roští. Byl jsem tedy sám na dva – a neměl ponětí, jak to provedu.

Vtom se z kopřiv vynořila další hlava. Byl to Tannarr a v očích mu svítila vítězosláva. Naznačil, že vyskočí až k nim a jednoho strhne dolů, ale nezdálo se mi, že by toho byl schopen, bylo to slušně vysoko. Nedbal však na nic a připravoval se ke skoku. Pro jistotu jsem udělal krok k mužům – a pod nohou mi ostře zavrzalo prkno. Jako na povel zvedli hlavy; v tu chvíli leopard skočil.

Ti dva se probudili z dřímoty zavrzáním dřeva pod mojí nohou, ale než mohli zjistit příčinu probuzení, dopadl již leopard na můstek a zachytil se předními tlapami za jeho okraj, čímž jej rozhoupal a ztratil stabilitu. To vše muselo být pro ně zcela nepochopitelným jednáním, neboť leopardi patrně neměli ve zvyku navštěvovat vesnici a útočit na lidi, když mohli s daleko menší námahou ukrást slepici z ohrady nebo nějaké jiné domácí zvíře. Dokonce, ač na Filipínách leopardi žijí, nevylučuji, že na tomto ostrově nebyli a ti chlapci viděli takovou šelmu poprvé v životě. V každém případě se zachovali duchapřítomně, bližší kopl bosou nohou Tannarra přímo do čenichu a srazil ho dolů, zatímco druhý zvedl svoje kopí a chystal se poslat je za šelmou jako poučení, aby si lépe rozmyslela svoje počínání.

To už jsem však byl za jejich zády; prvního jsem kopl do zadku, takže ztratil už tak dost otřesenou stabilitu a sletěl po hlavě za šelmou. Druhý pustil kopí, aniž jím hodil, a vyjeveně se otočil. Nevím, co mu procházelo hlavou, když mě viděl. Vytrhl z pochvy u pasu křivý kris a šel po mně, já ho chytil za ruku a zápasil s ním. Takže jsme sletěli v družném objetí dolů mezi kopřivy. Sevřel jsem mu jednou rukou krk a druhou držel jeho ruku s krisem; podnikl pokus mě taky přiškrtit nebo se uvolnit, ale nepodařilo se mu jedno ani druhé. Cítil jsem, že jeho odpor polevuje, tak jsem pustil jeho krk a udeřil ho pěstí dvakrát do lebky. Jenom vzdychl a přestal se hýbat docela.

Byl to silný, docela hezký mládenec, svaly měl jako provazy a v nose kost, asi lidskou. Oblečen byl do sukně z barevného kalika, sahající mu od pasu až k patám. Ta sukně se mi docela hodila, protože jsme ji rozřezali, cáry ho spoutali a ucpali mu ústa, aby se náhodou při probuzení nerozeřval. Neviděl jsem důvod, proč ho zabíjet. Zato jsem si vzal jeho kris.

S jeho kamarádem to dopadlo hůř; Tannarr jej jak jsem očekával na zemi napadl a bez dlouhých cavyků mu prokousl krk. Asi se na něho zlobil pro ten kopanec.

„Tos nemusel,“ řekl jsem. „Stačilo ho omráčit! No, nic...“

Zatím už první z naší skupiny vylezli nahoru: Diana a Gyula. Pomohli na můstek ještě mně, Andrewovi a Andrejovi, ostatní zůstali dole, myslel jsem, že to bude stačit.

Dveře byly zavřené a zajištěné silnou dřevěnou závorou zvenčí; zvedli jsme ji a otevřeli. Za ní bylo cosi jako chodbička a viděl jsem několik klecí z velkých bambusů po obou stranách.

Zaslechl jsem nějaký šramot. „Hej, je tam někdo?“

Odpověděl mi velmi vzrušený hlas, který zvolal latinsky:

„Gracia, Domine! Gloria in Excelsis Deo!“

„Cože?“ zeptal jsem se hloupě, ale Diana odpověděla:

„A na zemi pokoj lidem dobré vůle!“

„Amen,“ řekl ten vroucný hlas. „Dobrotivý Bůh vyslyšel moje úpěnlivé prosby! Pro Boha, přátelé, pospěšte mne osvobodit!“

„Ale jo! A kde jste, u všech čertů?“

„Tady... první dvířka! Ale proč ty ošklivé kletby, synu?“

Zkusil jsem, ale nedala se otevřít; ohmatal jsem je a objevil ke svému překvapení docela obstojný kovový zámek. Opřel jsem se o dveře a vyrazil je ramenem, ani to nedalo moc práce.

„Tak polezte ven! Opatrně, je tady tma!“

„Nemohu, milý synu! Tlupa odporných pohanů mne spoutala tak důkladně, že se nemohu ani pohnout.“

Andrej měl s sebou svítilnu; rozžehl ji a posvítil dovnitř. Na slámě tam ležel kulaťoučký muž s tváří jako melounek a věnečkem bílých vlásků okolo kulaté plešky. Vypadal velmi dobromyslně a laskavě a vůbec se k němu nehodilo, že byl mnoha řemeny spoután a sešněrován jako balík. Kromě toho byl docela nahý, ale to byla v jeho situaci maličkost.

Vstoupil jsem a přeřezal mu pouta; jakmile byl uvolněn, zvedl se na kolena a sepjal ruce. „Díky Tobě, dobrotivý Bože!“ pronesl německy, pak pokračoval zas v angličtině: „Děkuji vám, dobrý pane – stal jste se nástrojem ruky Boží...“

„Dobře, ale mlčte, je-li vám život milý! Ti odporní pohané, jak jim říkáte, by vás mohli slyšet! Jsou tu ještě jiní zajatci?“

„Ano, pane. Bílá žena a nějaký žlutý muž. Byl tu ještě jeden muž, ale toho již ráčil milostivý Bůh povolat na nebesa...“

„Kde jsou ti dva?“

Pokrčil rameny a ukázal chodbou. Vyšel jsem a zkusil další klec – nebylo zamčeno, byla prázdná. Také dvoje další dveře se daly snadno otevřít. Andrew zkoušel dveře na druhé straně a všechny klece shledal prázdnými. Zbývala ještě poslední cela a když jsem se dotkl dveří, ozval se zevnitř příšerný výkřik.

„Mlčte, k čertu!“ zasyčel jsem. „Počkejte – vyrazím dveře!“

„Ne!“ zaječela nějaká žena. „Proboha, nechoďte sem!“

„Proč?“

„Nechoďte sem!“ pokračovala ještě hlasitěji. „Jsem nahá!“

Neřekl jsem na to nic, jen jsem se napřímil a vrazil ramenem do dveří. Nevydržely, vypadly ze závěsů. Žena však zařvala, jako by ji vraždili.

„Diano, přeřízni jí pouta!“ nařídil jsem a podal jí svítilnu; Diana vlezla dovnitř a žena zapištěla: „Proboha, pane – jste-li gentleman, nevstupujte!“

„Neřvi, ty káčo!“ řekla Diana mile. „Já jsem holka, huso!“

A přeřízla jí pouta. To už tam byl Andrew; pronesl tak vroucně procítěným hlasem, jaký jsem od něj ještě neslyšel: „Jenniffer! Moje milovaná Jenniffer, přišel jsem si pro tebe, má lásko...“

„Andrew!“ vykřikla. „Můj drahý, já jsem tak šťastná... Ale probůh, máš-li mne rád, nedívej se na mne!“

Andrew, který se už hrnul do dveří, otočil hlavu a ucouvl, až se se mnou srazil.

„To jsem neviděla!“ řekla Diana francouzsky. „Ta husa se stydí i svýho vlastního snoubence!“

„Madam!“ řekla Jenniffer touže řečí a zaznělo to výhružně. „Či pane, ať jste kdo jste, nedává vám to právo, abyste mne urážela! Zvláště v přítomnosti mého snoubence! Raději byste mi měla sehnat něco na oblečení, abych se mohla představit těmto pánům!“

„Zavři klapačku,“ řekla Diana. „Kolem je spousta Malajců! Poběž jak jsi, já tě potom vybavím...“

„Skutečně, hraběnko, myslím, že...“ začal Andrew.

„Ty mlč taky! Jestli...“

Protože zvenku se ozval vzteklý křik a nějaké výstřely; poznal jsem pušky z naší lodní zbrojnice, ale byly tam i jiné.

„Tak teď už můžete kecat, jak chcete!“ konstatovala Diana.

„Klid!“ zavelel jsem. „Diano, Andrew... revolvery do hrsti, musíme se prostřílet! Vy, umíte střílet?“ ptal jsem se tlouštíka, který něco drmolil v nesrozumitelné řeči.

„Ach, to ne! Jsem kněz, člověk Boží, a nějaká zbraň...“

„Tak se postaráte s Andrewem o Jenniffer! My tři půjdeme první a budeme dělat cestu, bude-li třeba...“

Doběhl jsem ke dveřím a otevřel – několik kulek vyštíplo v ten okamžik třísky ze zárubně vedle mé hlavy a u ucha se mi zabodl opeřený šíp.

„Zhasněte tu lampu, sakra!“ Vypálil jsem z revolveru a asi taky zasáhl, protože se ozval vzteklý křik. Zároveň jsem zaslechl další střelbu; vyskočil jsem ze dveří a stříleje do chumlu domorodců, běžel po visutém chodníku. Viděl jsem, že Diana a Andrej jdou za mnou a taky střílejí; Andreje zasáhl nějaký šíp do ramene, ale patrně mu to nevadilo.

Teď jsem si povšiml, že po můstku běží Tannarr. Podařilo se mu vyskočit nahoru a hnal se s řevem na Malajce. Polekali se ho víc než nás a kus ustoupili; ale nepřestali střílet. Jedna z kulek asi Tannarra zasáhla, protože udělal salto a dál běžel už jen po třech packách.

Nevím, jak dlouho byli zajatci spoutáni bez možnosti pohybu; každopádně se těžce rozhýbávali a jejich ochránci je spíš vlekli a strkali. Taky s hygienou měli nepříjemné potíže; bylo to na nich vidět a hlavně cítit.

Když jsme byli tak na dvacet metrů od té řvoucí tlupy, stalo se najednou něco zcela nečekaného. Jedna strana mostu se strhla a most se s námi povážlivě zahoupal. Když se strhla i druhá, pochopil jsem, že ji nepřátelé přesekali. Ale to bylo teď vcelku jedno, protože jsme v jednom klubku padali dolů, do křovisek.

Byl jsem asi na nohou první; tak jsem viděl, že i Malajci skáčí dolů do křoví a hrnou se na nás.

„Ustupovat! Musíme se dostat k člunům, nezdržujte se a jdem!“

„Udeřila jsem se, nemohu!“ zakvílela Jenniffer. „A jsou tady nějaké trny... a kopřivy!“

„A Malajci!“ dodala Diana. „Padej!“

Jeden z ohlášených Malajců vyskočil proti mně z křoví; výhružně mával svým krisem a nevypadal mírumilovně. Chytil jsem jej za krk a za sukni, zvedl nad hlavu a praštil s ním o zem; to mu úplně stačilo, já ho přeskočil a srazil pěstí dalšího, který mu šel na pomoc. Všiml jsem si, jak se Aflargeo vrhl na jiného a strhl ho k zemi. Jenže toho si všimla taky Jenniffer.

„Tygr! Proboha...“ zaječela a omdlela, nebo alespoň padla Andrewovi do náruče. V té chvíli na ně zaútočil další Malajec a Andrew ho zastřelil ranou zblízka. Jenniffer ještě jednou zařvala a ztuhla docela.

„Omdlela,“ řekl Andrew. „Charry, proboha, pomoz mi!“

Přiskočil jsem. Vypadalo to, že s ní nic nebude, tak jsem ji vzal levičkou, přehodil přes rameno a nesl jako pytel. Nebyla zrovna nejštíhlejší, vážila asi jako Diana a Mabel dohromady, ale já jsem zvyklý nosit žoky s obilím.

„Diano! Vem toho chlapa, co jsem uspal! Potřebujem zajatce!“

Pochopila; ostatně ten muž se svíjel kousek od nás. Zvedla ho na nohy a kryla se jím při ústupu. Povšiml jsem si, že i Johanes vede jednoho muže před sebou a kryje se jím; ten Malajec krvácel z hluboké rány na prsou, ale šel statečně. Viděl jsem i jakéhosi dědka, který zuřivě nadával a mával holí s množstvím chřestítek a ozdob. Než si stačil uvědomit, co se děje, chňapl jsem ho za krk a postrkoval před sebou. Řval, jako když ho na nože bere; ale jeho řev měl za následek, že po mně a po něm přestali střílet.

„Chyťte si každý jednoho Malajce! Honem!“

Asi by to nebyli dokázali, ale pomohly šelmy, které domorodce 'připostrčily' blíž k nám. Ostatně, Malajci se koček strašlivě báli a já se jim ani moc nedivil.

Najednou střelba ustala úplně a divoši se dali na útěk; srazili jsme se do houfu a oddechli si.

„Nechali nás,“ řekl Andrew. „Proč, nevíte?“

„Nemám ponětí! Ty, starej, proč tvoji utekli?“

Stařík asi nerozuměl anglicky, jenom něco skřehotal a kvílel jako pašík před porážkou. Zeptal jsem se ho lámanou čínštinou, ale taky nerozuměl. Nebo nechtěl rozumět.

„Nevadí! Tam jsou čluny, poběžíme s nim! Otče, vemte si na starost tohohle dobráka; já musím nést Jenniffer!“

Doufal jsem, že dobrácký kněz bude na starého Malajce stačit.

Běželi jsme co nejrychleji k písčité pláži; ale když jsme se tam dostali, zjistil jsem, že jsme přišli pozdě. Okolo našich i jejich loděk povykoval houf po zuby ozbrojených domorodců a přivítal nás střelbou z ručnic i luků; dokonce i několik kopí po nás hodili, ale ta nedoletěla až k nám. Nejvíc jsem se obával lučištníků; střelba z pušek šla pánubohu do oken a měla být asi čistě zastrašujícím bojovým prostředkem.

Dědek, kterého vedl kněz, se rozeřval jako pavián; pokřikoval něco na domorodce, zatímco na jejich straně pořvával chlap o hlavu větší než ostatní, s jakousi korunou z červených rajčích per na hlavě. Zřejmě to byl náčelník těch mužů.

Na můj pokyn jsme pokropili domorodce olovem – způsobilo to, že se schovali za čluny, ale neustoupili a i nadále po nás stříleli. Chlap s korunou vystrkoval hlavu včetně té parády a neustále něco pořvával na své mužstvo.

„Mám ho zastřelit, Charry?“ ptal se Andrew. „Zasáhnu ho!“

„Ne! Mám lepší nápad. Aflargeo, vidíš toho křiklouna?“

„Jo. Co s ním?“

„Obejdi to a chyť si ho! Ale opatrně, potřebuju ho živýho! Viď, že ho uneseš v zubech?“

„Unesu. Kam ho mám přinést?“

„Tam, jak je to křoví. Budu tě tam čekat. Neboj se, budeme tě pořád krýt palbou...“

Tygr přikývl a zmizel v křoví; za ním se rozběhli Ao Harrap a Tannarr, takže jsme zůstali téměř bez koček, ale to bylo vcelku jedno. Zato jsem si všiml, že se clipper objevil blíž u vesnice, plul směrem k nám a blížil se. Zřejmě kapitán Millard přišel na ten chytrý nápad jít nám na pomoc.

Postřelovali jsme domorodce, hlavně proto, aby se moc nehýbali. Dědek chtěl začít zase křičet, ale dal jsem mu jednu do zubů a Diana mu zavázala ústa kapesníkem, takže mohl jen huhlat. Krom toho se probrala Jenniffer a když zjistila, že se nacházíme uprostřed bitvy, počala hystericky řvát.

Povšiml jsem si pruhovaného stínu, který přeskočil za loďkami, ničeho víc. Potom najednou umlkl křik náčelníka, jako když utne, a domorodci se začali plašit; na to jsem začal střílet z pistole a ostatní taky, takže je přešla chuť starat se o svého velitele. Nechal jsem je na místě a hnal se ke křoví, kam měl Aflargeo muže přivléci. Než jsem tam došel, zaslechl jsem první příspěvek přátel z Griissirna: rozštěkala se jedna strojní puška a i na tu dálku jsem viděl, jak štípe třísky z domorodých lodí. Malajci padli do písku a asi se klepali strachy; střelec párkrát přejel celou řadu loděk, pak jim dal malý oddech.

Zatím už Aflargeo a Ao Harrap přitáhli náčelníka do křoví a složili mi ho k nohám; za nimi přikulhal Tannarr. Chlap byl živ a v pořádku, ale pořádně vyděšen. Když mne uviděl, pochopil, že ho šelmy přitáhly na můj rozkaz a zaškaredil se jako čert.

„Umíš anglicky?“ ptal jsem se. Neodpověděl.

„Mluv po dobrým! Umíš anglicky? Určitě ano!“

Neřekl nic, jenom se ještě víc zamračil.

„Tygře,“ řekl jsem anglicky, „ukousni mu nohu!“

Muž sebou škubl a pokusil se odtáhnout nohy od šelmy. V ten moment jsem k němu poklekl a chytil ho za krk.

„Takže rozumíš, ničemo! Umíš anglicky, a velmi dobře! Prozradil ses! Tak dobře poslouchej: máme zbraně, kterými můžeme zničit celou tvoji vesnici a postřílet všechny tvoje muže! Nařiď svým bojovníkům, aby složili zbraně a táhli k čertu! Jinak je moji námořníci postřílí jako slepice!“

Zlobně odfrkl, pak řekl: „Já znát strojní puška. Čert vem smradlavá běloch!“

„Nadávat klidně můžeš. Ale svým chlapům dej rozkaz, aby složili zbraně a vzdálili se dostatečně od člunů!“

„Já náčelník!“ mručel zavile. „Náčelník Abau Rana nebojí dlouhý svinský bílý vepřový! Ty máš můj otec, ty máš mý zajatci. Ale ty nebojíš bílej muž! Umřeš jako hrdina! Bílej muž špinavý prase!“

„Aha. Tak dobře, potřebuješ malou lekci slušného chování!“

Dal jsem dva prsty do úst a zahvízdal Pokračovat v posunování, signál, který se dává, když se loď vleče zdymadlem. Doufal jsem, že střelec pochopí, a taky jo; dlouhá dávka rozryla písek a opět vyštípala spoustu třísek z člunů. Další dávka načechrala bambusové střechy jejich chatrčí. Současně zazněly dva výstřely z děl, ale náboje dopadly do vody blízko břehu a způsobily jenom výstražnou sprchu. Dal jsem rozkaz Zastavit a zbraně zmlkly.

„Tak co? Chceš, abych dal tvoji vesnici rozstřílet?“

„Dlouhý bílý prase!“ zamumlal, ale zdálo se mi, že se klepe.

„Jak chceš. Tygře a leoparde, sežerte ho zaživa!“

Aflargeo a Ao Harrap, který byl blíž, se naklonili nad náčelníka a každý popadl jednu nohu do zubů. Abau Rana zavřískal strachem; pak zakoktal: „Jít pryč! Jít příšerný kočka pryč, já dám rozkazy! Já posloucháš bílej tuan... já budeš hodnej!“

Kočky odsunuly hlavy, já vzal náčelníka za krk a postavil na nohy. „Řekni jim to! Ať vstanou, zahodí zbraně a jdou na pláž, pryč od člunů! Jinak...“

Náčelník něco křičel ve své řeči. Bojovníci váhavě, jako by mu nevěřili, zvedali hlavy, vstávali a odhazovali pušky i luky. Pak zvedli ruce a couvali po pláži pryč od člunů.

Vystoupili jsme z křovin s revolvery v rukou. Já držel za krk náčelníka a vedl ho před sebou k našim, zatímco šelmy se staraly o skupinu odzbrojených domorodců.

Od lodi odrazil člun; byl v něm Toby a několik námořníků.

„Výborně, chlapi! Přirazte sem! Nejdřív odvezeme tohohle lotra, toho staříka a támhlety dva domorodce!“ vybral jsem ze zkoprnělé skupiny dva nejvyzdobenější a přiřadil je k zajatcům. „Dobře je hlídejte a na lodi hned zavřete!“

„Proč napřed špinavé Malajce?“ ptala se Jenniffer, které už otrnulo; sebrala jednomu ze zajatců kalikovou suknici a zabalila se do ní. „Proč ne napřed nás?“

„Protože když máme jejich náčelníky, neodváží se nás ostatní napadnout. Ale prosím, dámo, můžete si vlézt do člunu a jet!“

Vlezla tam docela ochotně, ale nelíbilo se jí, že ke kormidlu sedl Aflargeo. Už sice neomdlela, ale odsedla si a řekla: „Proboha, to hrozné zvíře musí jet s námi?“

„To hrozné zvíře je moje! Snad má právo jet s námi, když za vás bojovalo, nemyslíte, slečno?“

„Kdo vlastně jste – pane?“ zeptala se a prohlédla si mne se zřejmým pohrdáním. Asi jsem nevypadal jako skutečný gentleman.

„Hrabě Charry de Guyrlayowe,“ představil mne Andrew. „Pan hrabě byl tak laskav a dal mi k dispozici svoji loď a posádku, abych tě mohl jít zachránit, miláčku...“

„Ach, těší mne, hrabě!“ trochu přece jen roztála. „Děkuji vám, byl jste velmi laskav...“

„Ještě to bohužel není u konce! A doufám, že se spřátelíte taky s mou ženou... nemyslela to zle!“

Jenniffer pohlédla na Dianu, která seděla vedle mne a veslovala jako všichni ostatní: „Těší mne, že jsme se poznaly, hraběnko... Odpusťte mi, prosím, ale váš poněkud extravagantní zjev mne trochu zmátl...“

„To nic!“ odfrkla Diana. „Snad se kvůli tomu nepokoušem!“

Takže se nad námi rozklenula symbolická duha pohody; kdyby se byla Jenniffer vzápětí nenaklonila k Andrewovi a neřekla: „Prosím tě, ten člověk je nějaký pirát – nebo co?“

Šeptala sice, ale já i Diana jsme to zaslechli; Diana vyprskla smíchy. Andrew věděl, že slyšíme i trávu růst, tak mlčel. A já se k ní otočil: „Miss Jenniffer, zítra si kvůli vám vezmu slavnostní uniformu. Dneska mi musíte můj vzhled a chování odpustit; ještě pořád jsme v boji!“

„A kromě toho musíme osvobodit ještě jednoho zajatce!“ řekla Diana vážně. „Pamatuješ, co povídal ten farář?“

„Ach! Miss Jenniffer, prý byl s vámi ještě nějaký zajatec!“

„Ano, byl. Ale toho si nevšímejte, hrabě; to nebyl vůbec žádný gentleman. Nějaký Číňan nebo co; nechte jim ho, ať si s ním dělají, co chtějí...“

Neřekl jsem nic. Diana jenom tiše arminsky zaklela.

To už jsme byli blízko lodi; žebřík byl již spuštěn a já pomohl Jenniffer vylézt nahoru. Sice při tom ztratila svůj zabavený oděv, ale už se nerozčilovala a radši lezla rychle nahoru. Tam se jí ujala Mabel, která ji honem transportovala do své kajuty.

„No ne – Mabel, co ty tady děláš?“ divila se Jenniffer a Mabel se smála a říkala: „Jedu se podívat, kam jsi se to až zatoulala! Cestuji s hraběnkou z Guyrlayowu...“

„Ach, s tou...“ řekla Jenniffer a pak za nimi zapadly dveře.

„Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží!“ pravila Diana. „Není to tak nějak, důstojnosti?“

„Tedy... tak říkajíc... pán s vámi, dítky!“ řekl kněz a počal se trochu stydět, když se ocitl mezi námořníky, kteří se mu smáli – ujal se ho kuchař, který mu byl postavou podoben a vybavil ho kalhotami a dlouhým pracovním pláštěm, aby se mohl po lodi aspoň trochu pohybovat.

Několika slovy jsem řekl kapitánovi, co se stalo na břehu.

„Kdo to vlastně střílel?“

„Já,“ předstoupil O°Reilly. „Napadlo mi, že se vám to třeba bude hodit! To byl skvělej nápad, kapitáne, žes zahvízdal ty posunovací signály...“

„Ještě lepší bylo, že tys tomu rozuměl! Takže jsme uprostřed boje; ještě dostanem od těch pacholků jednoho zajatce a můžem to zabalit a jet po svých...“

„To půjde jak po másle! Tyhle chlapi vypadají jako jejich náčelníci, jistě vám je rádi vyměněj za zajatce...“

„Pokud jsem dobře slyšel, slečna Jenniffer si nepřeje, abys toho člověka z nich páčil,“ řekl Andrej Rastopčenkov. „Doufám, že jako dobře vychovaný gentleman poslechneš a nebudeš si pálit prsty pro nějakého Číňana nebo co.“

„Ještě ty mě rozčiluj! Dobře víš, že ne! Především je člověk; nenechám ho v zajetí, i kdyby byl můj nepřítel. Ovšem soudím, že bude lépe počkat, až se víc rozední. Takhle potmě bychom asi s těmi lotry moc nespravili. Chtěl bych, aby se to už obešlo bez krveprolití, zabili jsme už dost lidí...“

„Ani bych neřekl. Vypadá to docela hladce, většinou jsme je jen poranili, z toho se vylížou. Tvý kočky to kousaly vpravo vlevo. My jsme ani nevěděli, kam střílíme; řekl bych, že jsme je víc postrašili než pochroumali.“

„Tak jsem si to taky představoval. Teď si přivedeme náčelníky do salónu a vyslechneme je!“

Nešlo to však tak rychle. Diana odběhla pro Mabel, aby si ten výslech taky poslechla a s Mabel přišla Jenniffer, už umytá a oblečená do Mabeliných šatů. Sice jí nepadly, ale nevadilo. Zato se jí zvedla sebedůvěra a začínala se ke všem chovat co nejpánovitěji.

Přivedli oba domorodce, starce a náčelníka. Náčelník Abau Rana měl trochu pocuchanou nádhernou korunu z rajčích per, stařík byl pocuchaný celý, a oba byli dost schlíplí.

„Tak povídejte, hoši!“ vyzval jsem je. „Abyste především něco věděli: jsem kapitán této lodi a mohu vás zabít, budu-li chtít. Nebo vás mohu předhodit svým šelmám a taky to udělám, když budete zapírat a nebudete chtít mluvit. Kdo jste vy?“

Mlčeli a hleděli jeden na druhého.

„Ty jsi náčelník, viď?“ ukázal jsem na muže s korunou.

„Nemluvíš s dlouhý bílý prase!“ řekl posupně a odvrátil hlavu.

„Ale mluvíš, a docela rád! Například ten, kdo vám velí, je bílý jako já a žije v přístavu tam...“ ukázal jsem k jihu. Oba sebou škubli a koukali na mne ještě pochmurněji.

„Proč je vůbec vyslýcháte?“ ptala se Jenniffer. „Proč se s nimi špiníte, hrabě? Jsou to zločinci, tak je pověste na ráhno a nedohadujte se s nimi!“

„Jestli jste si nevšimla, slečno, tenhle výslech vedu já! Když se chcete na něco zeptat, můžete, ale radit mi nebudete!“

Povšiml jsem si, jak starci přelétl úsměv po rtech; přistoupil jsem k němu: „Tak mám dojem, že rozumíš víc, než se zdálo!“

„Rozumí, samozřejmě, že rozumí!“ vpadla Jenniffer. „Jenom to zapírá! Dejte ho zmrskat a uvidíte, jak se rozpovídá! Se mnou přece mluvil!“

„Taky dobrá myšlenka! Co ty na to, starej?“

Stařík zakýval hlavou. „Hovořím řečí bílých mužů. Rozumím ti.“

„No fajn! Tak mi můžeš říct, kdo je váš pán!“

„Myslíš bílého tuana? Je to dobrý muž, který nám dává oběti, dlouhý bílý vepřový pro naše bohy. A posmívá se hloupým bílým lidem, kteří nás nenávidí. Je to dobrý tuan, kterému dali bohové bílou tvář, ale je jako my a má nás rád...“

„A čímpak to dokázal?“

„Dává nám dobré a užitečné věci. Dává nám pušky a střelný prach proti našim nepřátelům a dává nám chutný nápoj, který lahodně hřeje a vrací mládí starým kostem. Dává nám oběti pro naše bohy, abychom usmířili jejich hněv. A vůbec nic za to nechce, jenom aby naši mladí muži sloužili na jeho lodi. Je to dobrý pán, pane, a my ho milujeme!“

„Koupil si vás za staré rozbité flinty a pár soudků kořalky! Snad ne i za ty plechové ozdoby, co máš na krku? Snad ne za starý kalhoty, co nosíš místo hadru kolem boků? Za to pro něj zabíjíte lidi, vraždíte koho poručí a sloužíte nejhoršímu vrahovi, který kdy přišel do těchto končin?“

Stařík se usmál a já viděl jeho zuby, opilované do hrotů. „Naši muži odjakživa bojovali s cizími lidmi. Chytáme je, zabíjíme a pojídáme jejich maso. Hloupí bílí muži nám zakazovali pojídat maso našich nepřátel, protože neznají jeho omamnou chuť. Ale náš přítel nám to dovolí a ještě nám přiváží zajatce, abychom je mohli sníst...“

„To jste chtěli sníst i tuto ženu a toho starce?“ zeptal jsem se a měl jsem dojem, že se ve mně vzbouzí hnus.

Stařík se mlsně olízl. „Můj pane, ty nevíš, jak dobrá pečínka by byla z této bílé ženy! Vsadím se, že jsi ještě nikdy neokusil masíčko z dobře propečené lidské ruky...“

Andrew zbledl jako křída; přiskočil ke starci a chtěl jej udeřit, ale zadržel jsem mu ruku. „Máš pravdu, starče! Je moudré pojídat zajatce, když je získáš. Doufám, že s radostí přijmeš svoji úlohu potravy pro nás a pro naše tygry. Uvidíme, jakou radost ti přinese napichování na rožeň, abys byl upečen!“

Stařík se zarazil a pohlédl s úžasem na syna. Pak se podíval po ostatních a zas se vrátil ke mně. „Hovoříš vážně, pane? Skutečně chceš ty, bílý pán, jíst moje maso?“

„No ovšem – vždyť jsi je zrovna chválil!“

„Říct hned, bílý muž! I mne chceš ham-ham sníst?“ zeptal se Abau Rana a koulel očima jako ten černý vzadu o Třech králích.

„Jistě. Na tobě si zvlášť pochutnám!“

„Žertuješ, bílý tuan! Bílí lidé přeci nejedí maso lidí! Neříkat věci, které není pravda, pane!“

„A jsi si naprosto jist, že já jsem bílý? Ostatně, když tě nesním já, snědí tě šelmy, které tady vidíš. A budou tě ukusovat po kouscích a zaživa. Jak se ti to líbí?“

Stařík si to začal přemílat v hlavě. Navzdory své primitivnosti byl značně vychytralý a o životě bílých věděl poměrně dost. Teď se začal zamýšlet, jakým způsobem by mne obelstil.

„Tuane! Což nevíš, že ten, kdo je sněden, ztrácí právo na život ve věčné blaženosti? Stojím už krok od Šťastných ostrovů, kde budu žít ve věčném ráji; chceš mne strhnout od jejich břehů?“

Potřásl jsem hlavou a tvářil se urputně.

„Můj pane,“ naklonil se ke mně a mluvil tiše: „Když mě pustíš, dám deset dětí svého kmene! Jsou mladé, křehké a dobře vykrmené, budou ti chutnat...“

„Ty starej ničemo! Ty se opovažuješ...“ stěží jsem se zarazil, abych mu jednu nevrazil.

V tu chvíli zasáhla Diana. Přistoupila a nasadila stejnou masku lišáctví, jakou měl on. „Co když má můj pán chuť sníst tebe? A naše šelmy chtějí sníst právě tebe – protože jsi statečný bojovník a nesmírně chytrý náčelník svého národa, tvoje dobré vlastnosti přejdou do jejich těla!“

Brada mu spadla. Ulekaně se ohlédl na Dianu a potom na syna, jestli ho nenapadá, jak nás obměkčit. Moc mu to asi nemyslelo.

„Poslyšte, hrabě, tohle vaše nechutné jednání...“ ozvala se Jenniffer, ale pohlédl jsem na ni tak výhružně, že zmlkla.

Stařík si teď prohlížel Dianu. Poznal, že je žena, ale taky pochopil, že se obléká jako kluk a nosí zbraně, takže zřejmě nedodržuje obvyklé mravy. Diana ho nechala si ji prohlédnout; pak začala syčet jako had pokušitel:

„Opravdu jsi ještě nepochopil, starý blázne, co se tady děje? Tento pán, tuan Charry, nebojuje s tebou, ale s tvým bílým pánem! K tobě bude laskavý, možná ještě laskavější než tamten, protože tě potřebuje stejně jako on. Už ti to došlo?“

„Proč mne tedy chce zabít?“

„Nechce tě zabít. Leda, kdybys neposlechl. Jenomže ty nejseš tak hloupej a rozmyslíš si to!“

„A ty seš co?“ koukl po ní podezíravě.

Diana si vyhrnula rukáv s vytetovaným drakem. „Víš, co to je?“

Nevěděl. V jeho světě to neznamenalo nic než ozdobu.

Dianě vzlétly ruce. Hbitě mu přejela po kloubech na rukou a několika hmaty mu je ochromila; to bylo první, co se naučila od Takheo-Kwenga. Starý ničema začal kvílet bolestí.

„Tak už víš, kdo jsem?“ usmála se líbezně.

Neodpovídal, jenom řval. Znovu mu přejela po kloubech a vrátila všechny do jejich původních lůžek. Pak chvíli vyčkávala, až se vzpamatuje z toho hrozného zážitku.

„Tak bych ráda slyšela, jak ses rozhodl!“

„Jsem naplněn touhou... sloužit ti, pane! Až po okraj!“ skuhral starý ničema a pokoušel se usmívat, ale moc mu to nešlo.

„Tak dobře. Tito zajatci měli jistě nějaké věci. Šaty, ozdoby, všelijaké věci, které ani nechápete. Vy jste jim je vzali, tak jim je zase vrátíte.“

Podíval se na mne, pak na Jenniffer a kněze, potom na Dianu; a řekl nešťastně: „Moji stateční bojovníci si vzali věci bílých lidí. Nebude snadné jim je vzít!“

„Bude lehčí, když je zastřelím a vezmu si je sám?“

„Pokusím se ti vyhovět, pane. Vrátíme všechny jejich věci.“

„Pak máte ještě jednoho zajatce, toho jsme nenašli. Kde je?“

Už ho přešla bolest, takže začal uvažovat, jak se vykroutit.

„Máme si ho jít najít, jako jsme si našly tyhle dva?“

„Nemáme v zajetí žádného bílého muže! Věř mi, pane!“

„Netvrdím, že je bílý! Může být žlutý jako tito bojovníci!“ ukázal jsem na Saong-Čoua.

Pohlédl na Číňana a sklouzl pohledem na jeho meč. „Ano, pane. Hovoříš pravdu a mně nezbývá než se stydět, že jsem se pokusil tě oklamat!“

„Tak vidíš – zase zkoušíš mě obelstít! Toho muže mi vrátíš. Pak mi slíbíš při bozích své země, při bozích, kteří sídlí v ohnivé hoře a při bozích, kteří sídlí v moři pod našima nohama, že už nebudeš zajímat žádné cizí lidi a pojídat lidské maso! Potom budu usmířen, odpluji a už po tobě nebudu nic žádat.“

Zdálo se, že se zarazil. „Proč chceš přísahu při mých bozích?“

Vyskočil jsem a popadl ho za krk. „Protože jim vládnu! Nepoznal jsi ještě, kdo jsem, ty bídný červe, nejbídnější ze všech? Copak jste ještě nepoznali mou ruku, vy zaslepení blázni, ty i tvůj syn? Nepochopil jsi, kdo přišel v noci, pronikl úžinou až sem, kdo dokázal porazit tvoje statečné bojovníky a osvobodit zajatce, které jsi měl? Nevíš, kdo jediný může poručit tygrům a leopardům, aby za něho bojovali? Kdo s nimi může hovořit a dát jim promluvit jako lidé? Nepoznal jsi mne ještě – ty, šaman a náčelník?“

Zarazil se. Upřímně řečeno, když jsem si promýšlel tuto řeč, neměl jsem mnoho důvěry, že ho zmatu a ještě méně jsem věřil, že by uznal můj božský původ; ale vystrašený byl pořádně.

„Pane, já nevím, zda... zda jsi...“

„Nepřej si poznat moji moc! Ti, kdo si to přáli, jsou mrtví! Poslouchej co říkám, a budeš žít!“

„Dobře, poslechnu tě, pane. Až vyjde slunce, dám ti zajatce i všechny věci, které jsme odebrali těm lidem...“

„Dobře. V tom případě tě nezabiju. A teď se mi kliď z očí! Jsem zhnusen tvou ničemností. Tygře, odveď ty dva do vězení a tam je dobře hlídej. Zakousni je, kdyby chtěli uprchnout!“

Aflargeo, který mi stál u nohy, pohlédl zlatýma očima na vězně a s potěšením zavrčel svou hrdelní, drsnou angličtinou: „Učiním, jak si přeješ, pane...“

Stařec sebou škubl; prohodil pár slov k synovi, pak oba vypadli jako namydlený blesk. Aflargeo za nimi.

„Tedy nehněvejte se, kapitáne,“ pravila Jenniffer. „Ale to divadlo s vaším břichomluveckým vystoupením bylo snad přece jen poněkud přehnané...“

„Myslíte, madam? Byla to jediná možnost, jak s těmi darebáky zatočit. Teď snad už budou poslouchat...“

Kněz přistoupil blíž. „Milý synu, nevím, zda Nejmilostivějšímu Pánu se líbilo, jak jste se vychloubal před tím nevěřícím; ale musím přiznat, že jste jej vystrašil pořádně!“

„Taky doufám. A lituji, otče, jestli jsem vás zarmoutil. Smím vědět, jak jste se dostal k těm padouchům?“

„Přišel jsem do této země, abych tu šířil víru v Boha,“ pravil s povzdechem. „Avšak jejich uši se ukázaly být hluchými.“

„To se dalo čekat. Jste tedy misionář?“

„Jsem otec Ignacius Grabner, člen Tovaryšstva Ježíšova.“

„Aha – páter jezuita. Němec?“

„Rakušan, prosím. Z Tanwaldu u Reichenbergu v severní Bohemii, víte-li, kde to je. Patrně nebudete znát moje rodiště.“

„Skutečně, neznám. Ale jak patrno, vaše úspěchy v přesvědčování pohanů byly minimální. O chvíli déle a byl jste napsán na jejich jídelní lístek!“

„Takový je život hlasatelů víry, pane!“ povzdychl si kněz. „Vy sám to zajisté znáte, když se plavíte v těchto končinách...“

„Jistě. Ale, přes všechny výhrady, ty lidi zcela neodsuzuji. Náš pastor říkal, že není na světě takový lotr, aby se u něho nenašla nějaká dobrá stránka...“

„Pastor? Ach – vy jste protestant, pane?“

„Ano. Ale jestli vám to vadí, moje žena je katolička. Jinak po náboženské stránce na tom nejsem nijak silně; věřím v Boha a umím se pomodlit otčenáš. Byl bych vám povděčen, kdybyste všechna ostatní vyjednávání s Bohem převzal prozatím sám...“

Páter Ignác sepjal ruce a obrátil zbožně oči k nebi. „Ach Pane, kolik je tu práce na poli neoraném... Inu, ponechme císaři, co císařovo; a co jest Božího, dejme Bohu. Nebesa ať vám žehnají za vaši dobrotu a laskavost, milý synu...“

Diana už byla celá nervózní, jen se zapojit do hovoru. Otec Ignác si ji nedůvěřivě prohlížel, kroutil hlavou, potom se otázal slušně: „Smím se domnívat, že mám skutečně tu čest s paní hraběnkou z Guyrlayowu?“

„Bez nejmenších pochyb,“ zasmála se. „Jmenuji se Diana!“

„Drahá dcero,“ obdařil ji laskavým úsměvem, „hledím na vás s úžasem a překvapením, smím-li to tak říct – a moje předešlá otázka byla diktována údivem, že nalézám ctnostnou manželku pana hraběte v tomto podivném a dámy nedůstojném přestrojení, spíše připomínajícím mladého muže než dámu jejího postavení...“

Stačila ta jediná věta a pohled na Dianinu rozzářenou tvář, abych věděl, že se páter stal okamžitě Dianiným oblíbencem. Od té chvíle nebude mít lehký život. Bylo mi ho předem líto.

„Zkrátka a dobře, nelíbí se vám, že chodím v kalhotách! Nejste první; pokud se pamatuji, královský promotor Jean de Estivet to vytýkal Janě z Arcu, Panně Orleánské, než ji dal upálit. Doufám, že vy se mnou nehodláte naložit obdobně?“

Dobrý otec Ignác otevřel ústa údivem. Diana se však usmívala a oči jí zářily rozkoší. Mohla se s někým hádat.

„Milá dcero, to jsem na mysli neměl! Naopak, jsem vám vděčen za svůj život, i když je zasvěcen službě Nejvyššímu Pánu! Avšak jako duchovní pastýř, jímž jsem byl právě jmenován, vám musím říct několik slov, která mi diktuje Bůh, obecná slušnost a zvyklosti obecně přijímané ve společnosti...“

„Vy jste jmenován duchovním pastýřem – na naší lodi?“ vykulila Diana modré oči. „Kdo to povídal?“

„Snad... hrabě Guyrlayowe!“ ukázal na mne a počal se obávat.

„No, když to řekl pan hrabě... A řekl, jak si to představuje?“

„Ne, to bohužel neříkal. Ale budu se snažit, seč budou moje chabé síly stačit. Říkal, že si to mám dohodnout s vámi, neboť..“ páter snížil hlas. „...váš ubohý manžel upadl do bludu kacířství a protestantismu!“

„No ale to je hrozné! Ještě že jsem to nevěděla, když jsem si ho brala, co? Ale já jsem pro; podívejte, mám představu, že byste mohl u nás zastávat asi takovou funkci, jako kardinál Richelieu na dvoře Ludvíka Třináctého. Jste spokojen?“

„Ale madam? Nesluší se žertovat se služebníkem Božím! Jsem jenom prostý kněz a mojí povinností je obracet na víru pohanské, nekřesťanské duše a dávat jim věčnou spásu...“

„Taky dobře. Můžete hned začít. Ao Harrape!“

Jaguár vyčkával nedaleko a okamžitě se zjevil v plné kráse.

„Můžete hned začít! Tento jaguár je velmi zarytým pohanem a o křesťanství má velmi špatné mínění. Budu vám povděčna, když do jeho pohanské duše nalejete trochu křesťanské lásky!“

Ao Harrap si prohlédl kněze a zamručel: „S tím nechci nic mít! Hrej si s Tannarrem, ten má čas na hlouposti!“

„Nebruč! Tak sem pošli Tannarra. A taky Aflargea!“

Otec Ignác sice nerozuměl, ale postřehl, že v těch několika zavrčeních je ukryt nějaký smysl; taky si povšiml, že se šelmy na lodi nepohybují jen tak bezúčelně, ale vždy za nějakým cílem. Začínal tušit, že jejich výcvik je zřejmě lepší, než u normálních šelem může být. Ale ještě nechápal celou pravdu.

Tannarr se objevil okamžitě, Aflargeo však měl nějakou práci jinde, takže se tomu vyhnul. Tannarr přiběhl k Dianě, otřel se jí hlavou o nohy a zakňoural něco na přivítanou.

„Jaguár tvrdí, že nemá čas,“ řekla Diana. „Musíte tedy vzít zavděk tímto leopardem. Jmenuje se Tannarrwaghirr a protože to je moc dlouhé, říkáme mu Tannarr.“

Kněz se podíval na leoparda, pak na Dianu, přivřel oči a natáhl k šelmě ruku; pohladil ji po hlavě, ale tvářil se jako ten svatý mučedník, kterého měly šelmy roztrhat v římském cirku.

„Kdo mu dal takové hrozné jméno? To nemohl být dobrý křesťan!“

„To skutečně ne. Když jsem se s ním seznámila, už je měl. Snad jeho otec či matka...“

„Leopardi? Chcete mi snad tvrdit, že ty šelmy mají jména od přírody – nebo od svých druhů?“

„Přesně tak. Půjčím vám Tannarra; bude vás doprovázet a dávat pozor, aby vám někdo neublížil. Můžete si s ním povídat, umí docela dobře anglicky.“

„Nevím, zda...“ pohlédl Tannarrovi do tváře a dokončil: „Nejsem si jist, jestli mi to zvíře ve vaší nepřítomnosti... neublíží natolik, abych nemohl vykonávat svoje bohulibé dílo...“

„Určitě ne! Tannarre, řekni něco!“

Leopard si olízl rty a vycenil dlouhé tesáky, pak řekl pomalu a vážně anglicky: „Ničeho se neboj, člověče! Nezakousnu tebe ani nikoho jiného. Neublížím nikomu, když to není potřeba.“

Otec Ignác údivem opět otevřel ústa – pak vykoktal:

„Rány Boží! Do toho zvířete sestoupil Duch Svatý!“

„Ani ne,“ řekla Diana. „Oni jsou takoví od začátku. Ale mám dojem, že začíná svítat; možná by bylo dobře ukončit vyjednávání, vyměnit náčelníky za posledního zajatce a co nejrychleji se odtud ztratit. Neměl by sis na to vzít slavnostní uniformu, miláčku?“

„Rozhodně ano, musíme udělat dojem. Ty se jistě rovněž vystrojíš, až budou oči přecházet, že?“

„Mám děsnou chuť seknout tomu frajírkovi tu jeho korunu; moc se mi líbí to rajčí peří. Zatím nevím jak...“

„Nepochybně si poradíš. Tak se jdeme převlíct!“

Odešli jsme do své kajuty a já si oblékl bílou uniformu bohatě zdobenou zlatem; Diana se delší dobu zabývala meditací, co by tak mohlo udělat dojem na primitivní divochy, ale potom si vzala taky uniformu, ježto usoudila, že mají k bělochům respekt.

Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že otec Ignác navázal přátelství s kapitánem Millardem a ten mu zapůjčil svou zásobní uniformu, i když mu byla v pase poněkud těsná.

Jenniffer se tvářila nevraživě a vykládala Andrewovi, že naše zbytečné prodlévání nám určitě nepřinese žádný užitek. Dle jejího názoru je třeba okamžitě odplout a nechat toho Číňana jeho osudu; jinak budeme v nebezpečí taky my. Andrew jí viditelně podléhal a souhlasil se vším, co řekla. Mabel jsem nikde neviděl, ani doktora Rastopčenkova.

„Kde je vůbec Andrej? Neměl tady být? Třeba budu potřebovat udělat dojem nějakým ohňostrojem...“

„To je právě to,“ Johanes ke mně přistrkal malého Aljošku. Kluk se potutelně usmíval. „Oni tady nejsou!“

„Ne... A kde by byli?“

„Andrej a Mabel odjeli na břeh,“ ukázal chlapec prstem přes zábradlí, k temnému břehu. „Brácha vzal svoje lékařské nástroje a odjeli k domorodcům...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13