Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nositelé mečů

Zpět Obsah Dále

 Za vysokými horami

 pomalu vychází měsíc.

 Zenové přísloví

Především musím napravit nepříznivý dojem, který jistě vyvolalo Dianino vyprávění na předešlých listech a uvést její postřehy na pravou míru. Především, celé je to důkaz, co dokáže napáchat moje žena, když se na ni nedává pozor. Naprosto však není pravda, co napsala, zejména v těchto bodech:

1. Není pravdou, že jsem se na recepci u guvernéra s někým popral. Je pravda, že Andrew byl někým podnícen k hloupé domněnce, že jsem mu usiloval o jeho Jenniffer, což je ovšem holý nesmysl, že mne různě urážel a provokoval, včetně fyzického napadení; ale já mu naprosto neublížil, jen jsem ho od sebe odstrčil; že ho to položilo, za to nemohu, byl jsem možná trochu vyprovokován, protože mi chtěl dát facku. S nikým dalším jsem se už nepral, až na ty dva jeho sekundanty, ale ti mne chtěli zadržet, dal jsem každému jednu ránu a nic víc. Jedna moje rána každému musí stačit.

2. Není pravdou, že by Diana Jenniffer výše popsaným způsobem přistřihla; pravda ovšem je, že jí tím pohrozila a byla by dle mého názoru schopna to udělat, kdyby Jenniffer neposlechla a dále vyžadovala, aby se v incidentu mezi mnou a Andrewem pokračovalo. Pokud jsem se dozvěděl, dala se později Jenniffer ostříhat sama, protože to bylo momentálně v módě a protože byla jediná, kdo ještě téhle prachpitomé vášni nepodlehl.

3. Není pravdou, že jsme z recepce uprchli oknem a navíc ukradli koně, jak je popisováno. Naopak, odešli jsme obvyklým způsobem, sluha nám dokonce nesl zavazadla; a to hned potom, co jsme se pohádali se společností. Můj citovaný projev je celkem přesný, až na to, že žádný z hostí nebyl ohrožován nějakou zbraní. Odjeli jsme docela bez potíží do přístavu a kde se Diana vyválela v blátě, nemám tušení. Rovněž tak nevím, kdy a za jakých okolností rozbila policajtovi hlavu kamenem; alespoň jsem při tom nebyl, nebo si to nepamatuji.

4. Není pravdou, že mi rozbili hlavu lahví; byla to obyčejná sklenice na porter a zranění nevypadalo ani zdaleka tak zle, jak tvrdí. Rozhodně nebyl důvod k pouličním bitkám, ke kterým té noci ve městě došlo. Slavnostně prohlašuji: neznám důvod, pro který se posádka kapitána Seppa Knorrensena dostala do konfliktu s policií. Vím jen tolik, že do boje zasáhla i moje posádka, tedy O'Reilly, Ártabogyi a pár dalších; v žádném případě to nebylo masové hnutí, jaké Diana popisuje, taky až do rána nezasahovalo do boje vojsko. To se objevilo teprve za svítání. Není dále pravda, že Diana podpálila policejní strážnici nebo vyloupila arzenál zbraní; nevím, kde k těmto maličkostem přišla, protože pokud se pamatuji, nikdo z chlapů se neozbrojoval z kořisti vzaté policajtům či Národní gardě.

5. Pokud se týče mé vlastní účasti na bojích, nepodněcoval jsem vzpouru, naopak se snažil všecky uklidnit, jak to šlo. Pokud vím, nikdo nic neukradl, nikde ve městě nic nevyhořelo, nikdo nebyl zabit. Není to moje zásluha; prostě ten boj nebyl tak hrozný, jak se povídá, jen se pár chlapů porvalo se strážníky. Kdybych se do toho dal já, rozhodně by se to neobešlo bez větších potíží.

6. Nedošlo k žádnému zabarikádování přístavu, pouze námořníci odmítli začít pracovat, dokud se to nesrovná; dneska se tomu říká stávka. Shromáždili se na náměstí, bručeli, hulákali a hádali se. Policie totiž zatkla pár nejhorších výtržníků a ti ostatní si to nechtěli dát líbit, hlavně kapitán Knorrensen. Policie v síle několika čet napochodovala a chtěla je vytlačit z náměstí, ale právě v té době přišel guvernér a požádal mne, abych mu pomohl zjednat pořádek; přičemž jsme se vzájemně omluvili za incident.

7. Pokud se týká vyjednávání, říká Diana celkem pravdu. Žádali jsme beztrestnost pro všechny zatčené i další námořníky, což nám bylo přislíbeno. Co se týče tisíce liber, které jsem si údajně vynutil a dal propít povstalcům, bylo to tak, že jsem poradil guvernérovi, aby jim dal něco na napití, což on učinil a oni se klidně rozešli. Že pili na moje zdraví, za to nemohu.

8. Nebyli jsme vůbec vyhoštěni z Hongkongu; nýbrž odešli odtamtud dobrovolně a se všemi poctami. Naše pověst není ještě tak špatná, abychom si museli nechat líbit vypovězení. Není pravda, že nám guvernér v případě návratu vyhrožoval vězením; rovněž tak není pravda, že bych vyhrožoval, že dám Hongkong srovnat se zemí. Možná jsem poukázal na obdobný případ zničení Kartága; ale neučinil jsem to ve smyslu, jaký se mi přisuzuje – už proto, že bych neměl prostředky na realizaci takové akce.

9. Není pravda, že bych Dianu tloukl jako trest za rvačku s Jenniffer. Jednak se prokázalo, že Diana Jenniffer neublížila, a za druhé Dianu nikdy nebiju, ani když si to zaslouží. Krotím se dokonce i při výcviku; to Tošio ji mlátí jako nezralý žito.

10. Nicméně pravda je, že se do Hongkongu už víckrát nehodlám vrátit. A na mapě světa v navigační kabině jsem si Hongkong zakroužkoval červenou tužkou. Jak plyne čas, přibude asi těch červených kroužků ještě víc.


Po tomto dementi, jímž je snad již vše, co se mohlo zdát sporné, vysvětleno, přikročme k plavbě do Japonska. Ta plavba byla dost krátká, klidná a bez zvláštních událostí, neboť se na palubě nenacházel žádný rušivý element. Nově přijatí námořníci poslouchali jako hodiny, neboť byli informováni, že plat je dobrý a kapitán přísný a tvrdý. Byli to chlapi ze všech koutů světa, na leccos navyklí, takže s nimi nebyly zásadní potíže.

Mistr Saong-Čou požádal, abych mu na kratší čas zapůjčil ukořistěnou loď Reginu. Co s ní hodlal podnikat, jsem se nesnažil zjistit, postačil slib, že ji po návratu předá ve stejném nebo lepším pořádku, než ji převzal. Posádku měl vlastní a na její schopnosti se mohl spolehnout.

Jediné vzrušení tedy vyvolávala Diana, respektive její přípravy k cestě do Koyanami. Princ Yamanaki nám vysvětlil, že musíme přistát v přístavu, který se jmenuje Caguja. S přístavní správou se zná a vymůže nám, aby nás nepobili. Z města Caguja jsou dva dny cesty na území jeho otce, knížete Yamanakiho. Po dalším dnu pak dorazíme do Koyanami, sídelního města vzácné krásy, kde se nachází hrad, na němž jeho pradědeček hostil i šóguna Tokugawu při jednom z jeho četných útěků před nepřáteli. Na tomto hradě je Tošio doma a budeme tam nejčestnějšími hosty. To nám udělalo radost, zejména Diana se velice těšila.

Přípravy na cestu podle mého nebyly obtížné; potřebovali jsme oblečení, malý cestovní uzlík a zbraň, to jest meč. Všechno to jsme vlastnili; ostatně Tošio nám hodlal na místě dát četné dary. Nebyl tedy důvod dělat si s čímkoliv starosti.

Ale Diana si našla věc, kterou mě mohla rafinovaně trápit: účes. Yamanaki jí načesal a upletl samurajský copánek; pečlivě ho na temeni utáhl, takže trčel nahoru jako štětka za mysliveckým kloboukem. To však Dianě nebylo dost; vzpomněla si, když jde samuraj navštívit císaře či vysokého úředníka, musí mít polovinu hlavy od čela k temeni vyholenou, jak to nosil Yamanaki z tradice a já kvůli svému zranění. Několikrát mne přesvědčovala, že má-li být považována za japonského rytíře, musí to mít taky. Zakázal jsem Tošiovi, aby ji v tom přání podporoval a trpělivě ji přesvědčoval, že je blázen – ale uvažovala nad tím pořád.

„No jo – co když půjdem navštívit japonského císaře? Máme na to přeci právo, ty seš taky císař!“

„K císaři rozhodně nepůjdeme! Nepustili by nás tam; a hádat se s nima nechci. Uvědom si,jak bys vypadala!“

„A co když si potom načešu vlasy zezadu do čela, aby to nebylo vidět? Nebo si koupím v Hongkongu – ne, tam vlastně nesmíme. Tak v Singapuru paruku. Líbila bych se ti jako bruneta?“

„Líbíš se mi jako cokoliv. Ale jestli uděláš takovou blbost, tak tě prodám v Japonsku na trhu do otroctví! Je to tam národním zvykem, tak bacha!“

„No a co? Náhodou, mě už prodávali na trhu; ještě jsem ti to nevyprávěla? Bylo mi čtrnáct, přivedli mě zahalenou v prostěradle a vystavili na takovým pódiu. A když přišel nějakej kupec, tak to prostěradlo ze mne stáhli a předváděli mě nahou. Tak ti kupci chodili a různě mě ošahávali...“

„Proboha, nech toho kecání! Nemám na to nervy!“

„Já taky ne. Jednoho z nich jsem kopla bosou nohou do ksichtu, až jsem mu vyrazila zub. Dneska bych ho takovým kopnutím zabila. Ale tehdá jsem měla ruce svázaný za zády. Byla jsem ale moc hezká holčička, byl o mě zájem...“

„Kde to bylo?“

„V jedný oáze poblíž Rudýho moře. Nevím, jak se to jmenuje. Pak mě odtamtud odvezli a zavřeli do harému, ale to už znáš.“

Nechal jsem ji povídat a doufal, že si nevzpomene na svůj pošetilý plán s účesem. Nakonec to dopadlo dobře, už na to ani nevzdechla. Stejně myslím, že to nemyslela vážně.

Darkka upozornil, že se blíží nějaká loď, kterou považoval za čínskou. Ale byli jsme blízko pobřeží, tak jsem usoudil, že je to japonský strážní člun. Skutečně se objevil a blížil se k nám s namířenými děly. Já, Diana a Yamanaki jsme se dostavili na můstek a čekali, co bude.

Loď dojela k nám a začala zmírňovat rychlost; taky my jsme přibrzdili. Člun manévroval, na jeho palubě jsme spatřili první Japonce; měli celkem obvyklé evropské uniformy, ale důstojníci nosili za pasem samurajské meče a někteří pomocníci byli oblečení do trosek bývalých kimon. Většina těch věcí i člun samotný byly výrobky z Evropy nebo Ameriky, takže jsme byli dost zklamaní.

Jeden z důstojníků vzal hlásnou troubu a vyptával se, kam plujeme a proč. Tošio se ujal vysvětlování a oznámil, že míříme do přístavu Caguja, kde hodláme zakotvit a on pokračovat dál do vnitrozemí. Velitel Japonců se ptal, komu patří loď; Yamanaki mě představil a já zdvořile pozdravil japonsky, o moc víc jsem neuměl.

„Proč máte bílou posádku?“ ptal se velitel. „Víte o tom, že je cizincům přístup do země Nippon zapovězen?“

„Vím to,“ odpověděl Tošio. „Ale posádka do vnitrozemí nepůjde. Zůstane s lodí v přístavu a bude se pohybovat jenom po městě. Do vnitrozemí půjdeme jen my tři...“

Velitel si zaraženě prohlížel naši podivnou trojici. Nezdáli jsme se mu, ale vypadali jsme dle japonských předpisů, nemohl nám nic zakázat. Já i Diana jsme měli kimona a opálené tváře; je sice pravda, že ani omylem nás nemohl považovat za Japonce, zvlášť Dianiny zlaté vlasy zářily do daleka, ale nebylo v jeho kompetenci rozhodovat za místní orgány.

„Nevím, zda vám bude povoleno nechat takovou loď v přístavu Caguja,“ zaváhal. „Musíte požádat přístavní úředníky!“

„Nebudu se bavit s obyčejnými přístavními úředníky!“ vyštěkl princ Yamanaki. „Připravte se na to, že podobné lodi tu budete vídat častěji! Jednu takovou si hodlám zakoupit, opatřit posádkou dle vlastního uvážení a dle svého přání na ní odjíždět a přijíždět, jako to dělá daimó Guyrlayowe.“

Proti tomuto argumentu nebyl velitel strážní lodi schopen nic namítnout. Bylo moudřejší nechat pány, ať si dělají co chtějí; už proto, že byl jenom rónin, nižší šlechtic, což se dalo zjistit z jeho hodnosti. Princ jako Yamanaki by nikdy nepřijal místo velitele obyčejného strážního člunu.

Velitel se tedy s námi zdvořile rozloučil a jeho lidé začali dávat příkazy ke změně kursu. Chtěl jsem taky vydat rozkazy, ale Tošio mne zarazil: „Pane, nesmíš teď už velet; jsi kníže! Všechno co chceš, pošeptáš Dianě, Diana to řekne tomu, kdo má vydávat rozkazy, a ten to teprv poručí ostatním. Pamatuj si, že nesmíš na nic položit ruku a Diana také ne. Dokud budeme v dohledu japonských úředníků, nesmí žádný z vás pracovat!“

„Tak. Pročpak?“

„Jsme rytíři Bušidó. Nelíbí se mi od začátku, že pracuješ jako obyčejný člověk, ačkoliv jsi šlechtic. Chápal jsem, že tomu tak bylo v cizích barbarských zemích; i já jsem dělal, co bylo třeba. Nyní však jsme v Japonsku a musíme dodržovat zvyklosti.“

Měl pravdu; od chvíle, co jsme vypluli z Hongkongu, bylo jeho jedinou činností dramaticky trčet na můstku a přísně shlížet na činnost druhých. Považoval jsem to původně za lenost, ale zřejmě si jinak počínat ani nemohl.

„Dobře. Diano, dej rozkazy O'Reillymu. Nedá se nic dělat!“

Diana neměla námitek; tak jsme stáli ve vznešeném postoji, ruce složené na svých mečích, zatímco O'Reilly vydával příkazy kormidelníkovi a námořníkům; tvářili jsme se pochmurně. Zřejmě jsme na velitele strážní lodi skutečně učinili příznivý dojem.

Zakrátko jsme na obzoru objevili pobřeží; okolo nás se začaly hemžit rybářské čluny, ale jak nás viděly, prchaly zbaběle ke břehu, jako bychom byli nějací lupiči.

Pobřeží bylo krásné; dramaticky rozeklané skály, mezi nimi úzká zalesněná roklina, a pokračovala zátokou. Všechno mělo jasné, nádherné barvy, trochu exotické na náš vkus, ale pro malíře přímo inspirující. Mabel měla občas spády uměleckého rázu a nyní trpce litovala, že si s sebou nevzala skicák; Tošio ji ujistil, že malířská tvorba jeho země je na vysoké úrovni a sehnat tady vše potřebné nebude velký problém. Taky vysvětlil, že se malířství řídí Zenovým pojetím, neoddělitelným třeba od bojového umění nebo jiných technik; Mabel to nepochopila vůbec, Diana byla nadšená.

Přestože Tošio troufale označuje Caguju jako město, je to ubohá vesnice o jedné blátivé ulici, obklopené houfem baráčků jak pro panenky, z lepenky a papíru, krytých rýžovou slámou. Pouze tři ty domečky byly jednopatrové, ostatní přízemní; ty tři bylo obydlí místního správce přístavu, přístavní správa a hotel nebo něco podobného, jak usoudil Yamanaki.

Když jsme se přiblížili k přístavu, nastal tam značný zmatek; zvonily gongy, ozývalo se ječení píšťal a sbíhali se vojáci, vyzbrojení kopími s krátkou špičkou a podivuhodnými ručnicemi, jež se asi hodily víc jako kyje. Několik těch hrdinů se hmoždilo se starožitnými kanóny, které tam stály a dle mého soudu se vůbec nedaly zamířit na cíl. Ostatní se seřadili do jakéhosi útvaru, nabili pušky a chystali se k hrdinskému boji, jak jim velel důstojník se samurajským mečem. Ostatní obyvatelstvo kvapně prchalo domů, vyjma uličníků kluků; ti se poschovávali za bedny a sudy a pozorovali, co se bude dít. Kdo by chtěl zvítězit, stačilo mu pokropit sešlost na molech sekaným olovem z jediného děla; pochybuji, že by se dokázali účinně bránit.

Yamanaki si toho nevšímal. Šeptem předával příkazy Dianě, ta je polohlasem opakovala O'Reillymu a Patrick hromovým hlasem vykřikoval dál. Griissirno se přikodrcal k molu a tam s pořádným rachotem spustil kotvu; strojník, aby zapůsobil, pustil zbytečnou páru do sirény a pozdravil místní lidi řádným zahvízdáním.

Námořníci spustili můstek a spojili loď se břehem. Na to se chrabří vojáci rozvinuli do rojnice a namířili na nás ručnice, takže jsme vystoupili do kruhu černých hlavní. Ale jakmile nás spatřili, samuraj udělal dva kroky vpřed a poklonil se; Yamanaki mu zlehka kývl. Taky jsem pokývl laskavě hlavou, Diana se jenom šklebila. Samuraj si přečetl znaky na Tošiově kimonu a poněkud zrozpačitěl; naše znaky potom nechápal vůbec.

Yamanaki vyčkal, až ho samuraj pozdraví; pak mu pokynul vějířem a řekl: „Sežeň nám nosítka a oznam v hotelu, že přijdeme!“

Samuraj vyrazil nějaký hrdelní zvuk, označující souhlas; pak se obrátil k nějakému podřízenému, který taky nosil meč, a řekl: „Sežeň těmto vznešeným pánům nosítka, odpovídající jejich urozené vznešenosti a důležitosti a oznam ničemnému majiteli hotelu, že ačkoliv si to nezaslouží, poctí panstvo jeho dům návštěvou!“

Podvelitel vyštěkl, že rozumí; pak se otočil k vojákům a začal na ně pokřikovat: „Vy ničemní a líní hlupáci, co stojíte? Cožpak jste neslyšeli, že máte okamžitě sehnat těmto důstojným urozeným pánům, jejichž vznešenost září jako slunce, ta nejlepší nosítka, do nichž by mohly jejich jemné nohy vstoupit, aniž by se potřísnily bahnem, které...“

Vojáci se rozběhli na všechny strany; jen někteří nás obklopili čestným kordónem a tvářili se neohroženě.

Yamanaki se zatím obrátil ke skupině osob, která se k nám blížila. V čele kráčel důstojný starý pán v vějířem v ruce, za ním dva další starší pánové, za nimi tři mladší. Všichni měli samurajské meče a na kimonech rodové znaky. Starý pán byl správce přístavu, ti dva jeho pomocníci, další pomocníci pomocníků.

Tošio vyčkal, až došli a poklonili se mu; na to se poklonil také: „Jsem Tošio Yamanaki, syn knížete z Koyanami. Prosím vás, abyste ponechali v tomto přístavu loď mého přítele, daimó Charry Guyrlayowa, dokud se na ni nevrátí; kníže se odebere se mnou na návštěvu k mému otci.“

Starý pán se s vlídným úsměvem uklonil: „Vítám z celého srdce milé hosty, kteří ráčili poctít svojí ctihodnou přítomností náš ubohý přístav. S radostí splním vše, co mi rozkáží! Následujte mne, pokorně vás prosím...“

Yamanaki dal znamení a my se vydali za staříkem, který kráčel k budově přístavní správy, vzdálené několik kroků. Vojáci, kteří zbyli, se shromáždili okolo nás a počali se zpěvem pochodovat tímtéž směrem, čímž nám dělali čestnou stráž. Vypadalo to, jako když vedou zločince v kriminále na procházku.

Budova přístavní správy patří, jak už jsem řekl, k nejlepším ve vesnici. Je postavená na kamenné podezdívce, konstrukce sroubená ze silných dřevěných trámů, stropy ze slabších bambusů a posuvné stěny z papíru. Po Číně, kde je všechno hezky vyzdobené a po vesnicích na ostrovech, kde každý centimetr plochy byl zdoben buď malováním, nebo vyřezáváním, je tady vše jednoduché; až mi to připadalo chudobné. Prázdné místnosti, dokonale čistá podlaha, sem tam na stěnách kaligrafický nápis nebo malá kresba. Ani největší místnost, kam nás zavedli a požádali, abychom usedli na rohože, nevypadala o nic zdobeněji. Pouze při jedné stěně se nacházel malý oltář se soškou hrozivě vypadajícího ochranného božstva (nebo to byl nějaký mocný démon?) Bylo to zcela ve zdejší Zenové tradici: vznešená jednoduchost.

Pan velitel usedl do čela a tleskl rukama. Někdo z jeho sluhů přinesl široký podnos s tepaného bronzu, na kterém bylo rozloženo všech čtyřiadvacet kusů čajového náčiní: konvice, šálky, miska na roztírání slisovaného čajového koláče i s paličkou, obojí ze starého porcelánu, bíle a modře polévaného, otýpka na šlehání. Starý muž velmi dlouho a pečlivě čistil nádobí, zatímco sluhovi dovolil, aby zavěsil konvici do krbu ve stěně. Vstoupila dívka v kimonu, tak silně nalíčená, že připomínala porcelánovou panenku; zřejmě jeho dcera. Nesla si hudební nástroj: měl dlouhý krk a struny jako violoncello, ale trup vytvořený z kočičí kožešiny; říká se mu šamisen. Zapálila před božstvem na římse vonnou tyčinku, usedla do kouta, tiše nám hrála a prozpěvovala velmi smutnou táhlou píseň. My ostatní jsme tiše seděli a sledovali, co starý muž dělá; ale pouze Tošio to věděl přesně.

Po dobu přípravy čaje se téměř nemluvilo; také ochutnávání proběhlo v poklidném tichu. Ještě štěstí, že jsem už něco slyšel o japonském pojetí pití čaje, jinak by mi ten nápoj asi moc nechutnal. Japonci jsou totiž přesvědčeni, že čaj má mít osobitou chuť podle rostlin, z nichž je svařen; naprosto nepřípustným barbarstvím je pokusit se jej osladit nebo jinak mu dodat chuti. Tvářil jsem se, že jsem spokojen. Diana předstírala, že se v takové chuti dokonce vyžívá; nebo je už možná dokonce tak zblblá místním prostředím, že je to pravda.

Prohlížel jsem si svůj šálek: hrnčíř mu dal jakoby náhodou nepravidelné tvary, glazura nebyla stejnoměrně rozlita, při tom měla ta nádoba zvláštní kouzlo půvabu, ticha, nevtíravosti. Byl tu klid a byl jsem spokojený.

 

„Tam v lesích hluboko před břemenem sněhu

rozkvetla dnes v noci švestková větvička...“

 

zpívala dívka.

Konečně byl první šálek dopit a starý správce přístavu řekl: „A nyní mi dovolte, Yamanaki-san, abych vám vyjádřil svoji nejhlubší a nejupřímnější soustrast. Vážil jsem si vašeho vznešeného otce jako svého dobrého a laskavého pána a vzhlížel k němu jako ke slunci, které svou dobrotou ozařovalo moje šedivé dny.“

Tošio se ani nepohnul – jen řekl: „Vím, jak dobrý a laskavý je můj otec. Ale proč o něm mluvíte, jako by zemřel?“

Starý pán se zatvářil mírně udiveně: „Je tomu již více než půl roku, co život unavil jeho vznešenost natolik, že opustil tělo. Překvapuje mne, že to nevíte, Yamanaki-san.“

Mne překvapovalo spíš něco jiného; že starý pán oslovuje Tošia pouze san, pane, nikoliv princi, natož pak jak se nyní slušelo, daimó, kníže. Taky Tošia to počalo udivovat.

„Knížetem se stal můj bratr Cugujo?“ zeptal se.

„Ne, pane,“ řekl váhavě starý pán. „Knížetem z Koyanami byl jmenován pan Kagešu Omó, bratr zesnulého knížete Yamanakiho...“

„Strýc Kagešu? Jak to? Právo je přece na straně mého bratra!“

„Neznám přesné okolnosti tohoto případu; nebyl jsem při tom ani jsem to od nikoho, kdo tam byl, neslyšel. Pan Kagešu Omó však je novým knížetem v Koyanami.“

„Zítra ráno odejdu do Koyanami.“ řekl Tošio pevně.

„Smím-li se osmělit dát vaší urozenosti radu, snad by bylo lépe vsednout na tu krásnou loď, kterou jste připlul do těchto míst... A opět jí odplout!“

Tošio po starci otočil hlavu a chvíli na něj mlčky hleděl.

„To je rozkaz – nebo rada?“

„Víte dobře, vznešený pane, že nemám právo vám něco rozkazovat. Jsem pouze vládním úředníkem, který má dohlížet na bezchybnou práci zdejšího přístavu. Podle nařízení vlády mám přijmout loď, která sem připluje, zaregistrovat ji a vybrat příslušné poplatky. Dále zjistit, jaký náklad je z té lodi vykládán a co bude zase naloženo. Rovněž za toto zboží vybrat příslušné celní poplatky. Nemám právo omezovat v pohybu osoby, které pocházejí z této země a hodlají odtud někam odejít.“

Yamanaki se zamyslel. Vše, co řekl správce, byla pravda; ale nikoliv celá pravda. K jeho povinnostem patřilo zabránit, aby do země pronikli cizinci. Na nás musel vidět, že nepatříme mezi Japonce, i když jsme tak byli oblečeni a učesáni. Pokud záměrně tuto povinnost opomenul, pak to znamenalo, že si nechce rozporů v naší totožnosti všimnout. Normální by bylo, aby řekl, že Tošio může jít kamkoliv, ale cizinci musejí buď zůstat zde, nebo bude nucen upozornit policii. Neudělal to, předstíral, že nic nevidí. Riskoval, že bude minimálně označen za nedbalého úředníka, což je v Japonsku na pováženou.

Ten starý muž nebyl hlupák. Svým způsobem byl zajisté moudrý; jen nevěděl, na kterou stranu se přiklonit. Právo, pokud se dá o něčem takovém hovořit, je na Tošiově straně. Zákony, které vydává vláda, proti němu. Skutečně, bude lépe ponechat věcem volný průběh; nevšimnout si, že nejsme Japonci, propustit nás do vnitrozemí. Ale neposkytnout žádnou pomoc; správce věděl, že chceme přespat v hotelu, ale neučinil ani jediný pokus pozvat nás, abychom bydleli přímo u něho, jak káže zdvořilost. Kdyby bylo vše v pořádku, uspořádal by pro nám jistě velikou hostinu na oslavu šťastného návratu. Tošiovi z toho vyplýval jediný uzávěr: správce není ani pro nás, ani proti nám.

„Zítra ráno odejdu do Koyanami.“ řekl klidně.

Starý pán neřekl nic a hleděl soustředěně na špičku svého kulatého bříška. Druzí dva pánové rovněž hleděli na svá bříška, mnohem méně kulatá. Samurajové stáli u stěny a byli úplně zticha.

Yamanaki povstal a krátce poděkoval za pohostinství. Odešli jsme v napjaté náladě, provázeni nevyzpytatelnými pohledy, nevěstícími nic příjemného. Zřejmě nás tu viděli neradi.

Venku čekala troje nosítka, nesená ubohými otrhanými otrapy, kteří na nás tupě zevlovali. Taková japonská nosítka, to je tedy věc: na dlouhé tyči visí uzel látky, do něhož si člověk sedne, nosiči popadnou tyč jeden vpředu, druhý vzadu, a už mažou. Pohodlí takového cestování je veškeré žádné a nikdo rozumný by se neodvážil překonávat větší vzdálenost podobným způsobem; ale je to současně jediný způsob, jakým cestují vznešené osoby. Ještě je taky možno jet na koni, ale s tím jsou zas jiné problémy.

Tošio vsedl do prvních a jeho nosiči se s ním okamžitě rozběhli k hotelu. Diana a já jsme se s povzdechem složili do dalších a ti chlapi se taky vydali na cestu; viděl jsem, jak můj nosič napíná všechny svaly, vážím o hodně víc než průměrný Japonec. Klusali s námi blátivou cestou, až bahno stříkalo do všech stran, ještě stíhali pokřikovat na lidi, aby nám uhnuli z cesty. Většina těch lidí byli čumilové, kteří se shromáždili jen aby nás viděli.

Vysadili nás před hotelem, který byl, jak už jsem řekl, patrový a postavený ze dřeva vylepšeného lepenkou a papírem. V zimě tam musel být mráz. Byl o hodně méně panský než přístavní správa a vypadal ubohý; pokud jsem z něj mohl mít nějaký dojem, byla to nouze, až skoro bída. Na prahu se klaněl majitel s hordou otrapů, z několika oken se šklebily dámy. Všichni vypadali dost otřesně: ty dámy měly ženská kimona fantasticky vzorovaná, ohromné složité účesy propletené falešnými perlami a probodnuté jehlicemi, tváře nalíčené na prst tlustě a vyžehlené do tvaru melounku, takže původní rysy by nikdo nerozeznal. Někteří muži byli podle vzhledu sluhové, další hosté, ovšem z nejchudších možných vrstev. Ale byli tam i dva neurvale vyhlížející chlapíci s meči a samurajskými copánky, ovšem bez vyholené přední části hlavy, takže měli podobný účes jako Diana.

Vylezli jsme z nosítek; Tošio vydal majiteli několik příkazů, aniž by si ho všímal a vstoupil dovnitř. Jeho chování bylo stále na úrovni: nikdy se nedíval na nikoho, s kým hovořil, ale strnule dopředu, jako by tam bylo něco zajímavého. Nepohnul obličejem, hlas měl drsný a brumlavý, jako by se stále zlobil. Mně by takové chování šlo na nervy, ale těm lidem dávalo najevo, že je bytost tak vznešená, že jim nezbývá než okamžitě poslechnout a být ještě rádi, že mu mohou sloužit. Vyzuli jsme si boty na zápraží, vylezli na kamennou podezdívku a vstoupili do místnosti, přepažené na jednotlivé boxy. Yamanaki už seděl v tom vyhrazeném pro nejvznešenější hosty; pokynul, abychom usedli k němu.

Sluhové se okolo nás začali hemžit, kromě jiného přinesli taky nějaké polštáře, abychom se neotlačili na tvrdé rohoži. Tošio vydával příkazy stran jídla; zatím nám přinesli čaj, ale rozhodně ne s takovou parádou jako u velitele přístavu. Obyčejní lidé po nás občas pokukovali a zajímalo je, co budeme dělat. Měli smůlu, nedělali jsme nic divného.

Dvojice samurajů usedla nedaleko nás, ačkoliv nebyli pozváni a Yamanakimu se to nemuselo líbit. Chvíli jsme po sobě nejistě pokukovali, nakonec si jeden dodal odvahy obrátit se na Dianu:

„Co se ti to stalo s vlasy, bratře?“

Diana slyšela poprvé japonštinu od někoho jiného než od Tošia; pak mi vysvětlila, že výslovnost knížete a obyčejného samuraje se značně liší, natož pak sluhy nebo rolníka. Takže musela chvíli přemýšlet než odpověděla. Já jsem nerozuměl vůbec ničemu.

„Něco se ti na nich nelíbí?“ odpověděla otázkou.

Samuraj se překvapeně zarazil, když slyšel její hlas; přestože se snažila mluvit hlubokým drsným tónem jako Yamanaki, dospěl asi k názoru, že je to dítě. Na ženu právě moc nevypadala.

„Měl jsem dojem, že se ti něco stalo, chlapče!“ pokračoval. „Mají tak divnou barvu, jakou jsem ještě neviděl!“

„Tys toho ještě neviděl!“ řekla Diana.

Samurajové zírali, z mnoha důvodů. Především mluvila přízvukem šlechtice z nejvyšší kasty, samozřejmým u Tošia. Při tom komolila slova, protože je neuměla kloudně vyslovit, jak bývá u cizinců; oni však nikdy v životě nemluvili s cizincem. A co je nejlepší: výrazy a slovní spojení, jakých užívá, odporují natolik japonským zvyklostem, že je dokázali těžko pochopit. Neuměli si představit, že by to byla nedokonalost; jediný závěr, který si mohli udělat, tedy byl, že Diana zvyklosti záměrně porušuje. Což je vůči róninům dost hrubá urážka.

„Zdá se mi, chlapče, že jsi směšný!“ prohlásil jeden. „Vypadáš, jako bys byl jedním z ošklivých bílých ďáblů, kteří žijí v cizí zemi za mořem, a kterými hluboce pohrdáme!“

„Co když i oni mají právo žít na světě? Byl jsi tam a viděl ty bílé ďábly?“

„Žádný počestný muž nikdy nevstoupí na půdu, kde žijí ďáblové! Ty jsi tam snad byl?“

„Jo. Zrovna odtamtud jedu.“

„Umíš-li tak bojovat, jako si vymýšlet, získáš cenu na turnaji, pokud se bude nějaký pořádat! Kníže z Koyanami má rád muže, kteří umějí dobře mluvit – i dobře bojovat!“

„Kníže z Koyanami?“ zeptal jsem se. „Znáš ho?“

„Jdeme k němu! Platí dobře a v jeho domě se najde místo pro každého, kdo nosí meč! Povídá se, že bude válka a že Yamanaki nás povede do boje! Přidáme se do jeho družiny!“

„Kníže Yamanaki,“ řekl zvolna Tošio, „si přál, aby jeho území nikdy nenavštívila válka, která nemá smysl, která jenom zabíjí lidi a pustoší zemi, jenž nás živí!“

„To hovoříš o starém knížeti. Já mluvím o novém knížeti Yamanaki, který se jmenuje Kagešu Omó!“

„Neznám žádného knížete z rodu Yamanaki, který se jmenuje Kagešu Omó! Kdo ho učinil knížetem?“

„Je přece bratrem knížete! Kdo by měl být knížetem v Koyanami, když starý umřel?“

„Yamanaki měl dva syny.“

„To ano. Ale mladší před časem zmizel – starší odešel z paláce hned po pohřbu své matky.“

„Což i manželka knížete zemřela?“

„Nepřála si zůstat naživu, když odešel její muž. Provedla seppuku, když si ji chtěl Kagešu Omó vzít za ženu.“

„Kam odešel Cugujo Yamanaki?“

Samuraj se znepokojeně rozhlédl a naklonil se k Tošiovi. „Nevyslovuj jméno Cugujo Yamanakiho! Tam ten muž je možná špehem knížete – mohl by tě udat! O Cugujovi se mluvit nesmí!“

„Proč?“

„Říká se, že neodešel z kraje dobrovolně. Byl vyhnán a možná... nevím!“

Samuraj nedopověděl a opět si sedl rovně.

„Takže pravým knížetem je nyní Tošio Yamanaki!“

„Nemluv ani o něm! Kógyia Edo, správce starého knížete, se odvážil pronést jeho jméno u dvora – kníže mu nařídil provést harakiri, neboť ho urazil! Radím ti, neříkej taková jména u dvora v Koyanami!“

„Budu muset. Zeptají-li se mne, jak se jmenuji...“

Oba samurajové se zarazili a odsedli si o krok dál. Hleděli na Tošia se zřejmým úžasem a nevěděli, co počít.

„Povězte mi,“ pravil Tošio. „Kdo byl schopen zabít mého bratra, který uměl bojovat mečem lépe než já? Můj starší bratr dokázal přetnout mečem pecku švestky, kterou jsem vyplivl z úst, než mi dopadla do dlaně!“

Samurajové se podívali jeden na druhého.

„Pane... ty tvrdíš, že jsi syn starého knížete Yamanaki?“

„Ano. Jdu do Koyanami nikoliv abych se dal najmout do vojska svého strýce, ale abych se sám stal knížetem!“

„Ale v Koyanami je prý sto dvacet skvělých bojovníků, nehledě k vojákům a sluhům, kteří také nosí zbraň! Chceš snad jít proti těmto lidem pouze s těmito dvěma samuraji?“

„Šel bych tam, i kdybych byl sám. Ale tito dva nejsou obyčejní samurajové. Jsou to nejlepší bojovníci, jaké znám a rozmetají stodvacet mužů mého strýce jako smetí!“

„Nevěřím,“ řekl druhý samuraj, který toho zatím moc nenamluvil. „Chlapec se směšnými světlými vlasy a muž, který je dlouhý, ale velice hubený, jinak by mohl zápasit v sumo? Neslyšeli jsme ještě o ničem, co by dokázali!“

Diana se ošila a podívala se na mne. Pokrčil jsem rameny, tak řekla: „Sám dokážu porazit čtyři takový, jako jste vy dva!“

„Nechlub se, chlapče! Nevíš, kdo jsem já a můj přítel! Slyšel jsi o nás někdy? Hansaró a Kedo, znáš ta jména?“

„Neslyšel. A jestli vytáhnu meč z pochvy, už ta jména nikdo ani nikdy neuslyší.“

V tu chvíli už oba stáli, ruce na mečích. Diana zvedla modré oči a usmála se na ně: „Počkám, až vytasíte. Teprve pak vstanu.“

Hansaró, ten co víc mluvil, tasil první. Diana bleskově vyskočila na nohy, zvedla meč v pochvě, odrazila ránu a téměř současně jej praštila druhým koncem meče po hlavě, až mu zajiskřilo před očima. Kedo nestačil ani tasit; uprostřed pohybu mu zarazila meč zpět do jeho pochvy, vrazila mu pochvu do žaludku a jak se ohnul, vzala ho druhou stranou odzadu do zátylku. Otočila se a praštila vší silou Hansaróa pochvou přes hlavu; pustil meč a padl na zem, zatímco Diana přišlápla zbraň a zůstala střežit Keda, aby nemohl nic udělat.

Při své bleskurychlé akci se nepřestala usmívat, nevytasila meč z pochvy a nikomu neublížila. Ale celá krčma vydechla úžasem. Kromě mne a Yamanakiho, kteří jsme klidně přihlíželi.

Oba samurajové se za údivu shromážděného lidu sbírali ze země a tvářili se nejapně. Hansaró si sebral svůj meč a zastrčil ho zpátky do pochvy. Vypadal otráveně.

„Podívej...“ Kedo hleděl na Dianu s vyvalenýma očima. „Podívej! Ten samuraj... je žena!“

Diana měla na sobě volné kimono; při některém prudkém pohybu se jí na prsou rozhalilo. Všimla si toho a lehce si přitáhla jeho cíp; s úsměvem odložila meč vedle sebe a usedla vedle mne.

„Jak to, že jsi žena?“ zeptal se Hansaró. „Jak to, že jako žena nosíš mužské kimono a samurajský copánek?“

„Jsem žena a taky samuraj. Viděl jsi to, ne?“

„Tak proč cestuješ světem? Proč se nevdáš za nějakého velikého pána a nežiješ u dvora?“

Diana se mne dotkla dlaní. „Vdala jsem se za tohoto muže, daimó Charryho. Jdu s ním tam, kam jde on.“

Teď se dívali na mne – nepříliš lichotivě. „Proč tě tvůj muž nebránil, když jsme tě napadli? Byla to jeho povinnost!“

„Protože věděl, že na vás dva stačím sama. Já jsem vás porazila – on by vás rovnou zabil.“

Samurajové se dívali nejistě jeden na druhého. Nechápali.

„Ženám je zakázáno pěstovat bojová umění.“ řekl konečně Kedo.

„Kdo je muž? Co je žena?“ usmála se Diana. „Jsme duše. Těla, která právě používáme, jsou jen závanem větru.“

„Neříkej, že jsi ještě ke všemu... Zenový mistr!“

„Mám ti zazpívat nějaký koán? Třeba tenhle je hezký:

Opice zmizely za zelenými kopci

se svými mláďaty v náručí;

A uprostřed cvrlikání ptáků,

Na mechem obrostlé skály,

Padá listí.“

Samurajové zaváhali. Hansaró řekl: „Ale dneska už nejsou žádní Zenoví mistři! I když... říká se, že Tošio Yamanaki strávil svoje mládí v nějakém klášteře...“

Tošio Yamanaki seděl mlčky a sledoval dění. Ani se neusmál.

„Kolik platíte svým samurajům?“ zeptal se tiše Kedo.

Yamanaki k němu lhostejně otočil své klidné šikmé oči: „Asi ses zmýlil. Samuraje neživí pán, samuraje živí jeho meč. Zatím nemám peníze, abych platil. Slyšel jsi: můj otec je mrtev a v mém hradu vládne strýc. Až budu knížetem v Koyanami, potom budu potřebovat samuraje a budu moci platit, jak si zaslouží.“

Kedo chvíli uvažoval. Pak oslovil mne: „A ty? Kolik platíš?“

„Nepotřebuji samuraje.“ řekl jsem.

„Já a můj muž stačíme na všechny nepřátele, kteří se nám postaví,“ pravila Diana. „Kdo nás napadne, zemře.“

„Jsi velmi sebevědomá, ženo!“ řekl Hansaró. „Jak to víš?“

„Stane se, co si přeje Pán Buddha. Je-li nám souzeno zemřít, zemřeme. Pokud stojíme proti Jeho nepřátelům, zemřou oni.“

„Dnes už přece nejsou Zenoví mistři!“ opakoval Hansaró.

„Dnes už ani nejsou žádní samurajové,“ vzdychla Diana. „Zůstalo jen pár... škoda! Ptáte se jenom po penězích! Za dávných časů šli samurajové za svým pánem i bez peněz! Naše cesty se musí rozejít. Zkuste se radši živit poctivou prací!“

Hansaró a Kedo se chvíli očima domlouvali. Pak nejdřív Hansaró, potom i Kedo poklekli a sklonili před Tošiem hlavy.

„Prosím, pane! Přijmi nás do svých služeb!“

Yamanaki zvolna vztáhl holé ruce proti nim. „Ale já vám nemohu nic dát! Sám nic nemám!“

„Chci vidět, kdo první zemře pod mečem této ženy!“ řekl Kedo.

„Já jdu s vámi také!“ řekl Hansaró. „Chci vidět, jak dopadne vaše střetnutí s vojáky na hranicích Koyanami! Půjdu s vámi, ale nebudu bojovat; to přece nemusím!“

„Jak chceš,“ řekl Tošio. „Neuzavřeli jsme žádnou smlouvu. Jsme potulní samurajové, jako vy.“

Tím se naše trojice rozrostla o ty dva výtečníky, kteří už na první pohled vyvolávali nedůvěru; praví nájemní rváči bez lepšího vychování a vzdělání. Sotva uměli číst, čaj chlemtali jako psi vodu, při řeči hýbali obličejem i celým tělem; dokonalý protiklad k sošnému postoji a umírněné gestikulaci prince Yamanakiho.

Hostinský, který už chvíli čekal opodál, se přiblížil a oznámil nám, že pokoj je připraven; velmi svůj hostinec chválil a tvrdil, že lepší není v celém kraji. Zavedl nás do místnosti, kde se nacházely tři rohože a nic víc. Bambusové stěny byly polepeny barevnými tapetami, místo dveří a oken v dřevěných rámech pruhy jemného papíru s namalovanými průpovídkami. Dveře byly v rohu trochu natrženy a tamtudy sem foukalo.

Yamanaki neřekl ani slovo a hodil svůj uzlík na jednu z rohoží. Diana se zašklebila: „To chci vidět, jak se na tu rohož vejdeš!“ a vzápětí zmlkla, když se po ní hostinský udiveně otočil.

Tošio poslal pokynem ruky hospodského pryč a zatáhl dveře.

„Nemluv raději nikdy jinou řečí než japonsky! Ti dole mají asi trochu podezření, ale bojí se nás a nevědí, co si mají myslet. Půjdou s námi do Koyanami. Zkuste se oba chovat, jako byste byli skutečně obyvateli země Nippon. Naštěstí nemají vzdělání, neumějí se vybraně chovat. Ale je lepší dávat si pozor.“

„Já se přemůžu!“ slíbila Diana ochotně.

„Děkuji. Ale prosím... směl bych vás požádat o radu?“

Zarazili jsme se. Bylo to poprvé, co se Tošio rozhodl s námi vůbec o něčem hovořit, takže nebylo pochyb, že to bude důležité.

„Mám jedinou otázku: Co si myslíte, že mám dělat?“

Diana chtěla vyhrknout odpověď, ale zarazil jsem ji.

„Není to jednoduché. Je nutno zvážit všechny okolnosti...“

„Ano, zdá se, že došlo k zásadním změnám; můj otec je mrtev, také můj starší bratr. Tím se poslání, které mi svěřili, stalo bezpředmětné. Vrátit se domů a hlásit se o svá práva znamená dostat se do konfliktu. Zahájit válku.“

„No a co? Máš právo být knížetem!“ nenechala se ubrzdit Diana. „Když bude potřeba, tak ti spravedlnost vybojujem! Porazili jsme Malajce, porazíme taky vaše samuraje!“

Tošio pokývl hlavou. „A ty?“ obrátil se na mne.

„Domnívám se, že uposlechneš Dianinu radu,“ řekl jsem rozvážně. „Jsi rytíř Bušidó, máš svoji čest, poslání, právo... To vše je asi pravda. Ale kdybych ti měl poradit, řekl bych: Nasedni na moji loď a pojď se mnou. Nabízím ti, abys žil v Arminu.“

Tošio zavřel oči a uvažoval.

„Neříkám to proto, že by moje nabídka byla podložena nějakou racionální úvahou. Mám jen takový pocit: kdykoliv jsme cokoliv udělali, nikdy to nedopadlo nejlépe. V Číně, na Filipínách... zdá se mi, že když chci někomu prospět, mohu mu pouze nabídnout, aby opustil svou zemi a šel se mnou.“

Diana se tvářila zklamaně. Nedivil jsem se jí; chtěla vidět Japonsko, poznat místní zvyklosti, třeba se i servat se samuraji a porazit je. Kazil jsem jí plány.

„Když tě neposlechnu?“ pohlédl na mne Tošio.

„Půjdu s tebou do Koyanami a budu bojovat za tvé zájmy. A moje nabídka bude platit i potom. I kdybychom byli poraženi.“

„Porážka pro mne znamená smrt!“ připomenul.

„Útěk s kořistí je čestný útěk!“ připomněla zase Diana.

„To platí pro Saong-Čoua, ne pro mne!“

„Správně; ale musíme jim dokázat, oč jsou Zenoví mistři lepší!“ řekla Diana nadšeně.

„Třeba taky. Dobře. Rozhodl jsem takto: Půjdeme do Koyanami, tam se přihlásím a budu žádat svoje knížectví. Potřeboval bych vaši pomoc... A taky pomoc tvých šelem, Charry.“

„To je samozřejmý!“ nadchla se Diana. „Půjdou určitě rádi!“

„Ano, jsem pro.“ řekl jsem já. „Zastavíme se na lodi a vydáme patřičné rozkazy. Vezmem Aflargea, Tannarra a Ao Harrapa. A taky by s námi mohl jít Li. Čínského zbrojnoše mít můžeš, ne?“

Tošio přikývl. „Ale přesto vám chci říct: Nevím, co je správné a co ne. Mám pocit, že správné by bylo odejít. Přesto, kdybych to udělal, byla by to chyba. Můžete to pochopit?“

„Ano. Velmi dobře.“

„Je to pocit zcela nedůstojný Zenového mistra. Mistr se má vždy řídit tím, co je správné... Ale já...“

„To, co cítíš, Tošio Yamanaki,“ řekl jsem. „Je právě důkaz, že jsi skutečný Zenový mistr.“

Sešli jsme dolů a hostinský nám dal přinést jídlo; tvořilo je několik druhů rýže, vlasové nudle s kaší z chaluh, různé omáčky, vařená zelenina, trochu sladkostí, vše uplácané bez péče či fantazie, a ryba nevýrazné chuti a zasmušilého vzhledu. K tomu dostatečné množství čaje, připraveného bez znalosti ušlechtilého zacházení s tímto královským nápojem. Po hostinách, jaké jsme poznali v Číně, to bylo nesmírně ubohé, ale Tošio na sobě nedával znát, že by mu nechutnalo. Jedli jsme tedy také, i když Diana bručela a nabízela, že je ochotna ve volném čase učit Japonce vařit. Během jídla vstoupila dírou ve stěně trojbarevná kočka a počala se lísat; Diana jí potěšeně věnovala svou misku i se zbytkem ryby a já ochotně tomu milému zvířátku přidal to, co mi nechutnalo. Lidé v hostinci se po nás ohlíželi nepřívětivými pohledy; mnozí by zajisté tímto jídlem nepohrdli.

„Prokázat milosrdenství zvířeti znamená získat dobrou karmu pro příští zrození.“ řekl Yamanaki a pohladil kočku po hřbetě.

Po jídle jsme se zvedli a provázeni našimi dvěma samuraji se vydali do města; tentokrát jsme šli pěšky.

Ulice byla, jak už jsem se zmínil, jedinou řekou bláta, což bylo s podivem, neboť vše ostatní bylo suché. Yamanaki do toho klidně stoupl, vůbec se choval o poznání méně vznešeně než dřív; zřejmě se rozhodl být nenápadný. Brodili jsme se tedy mezi loužemi a rozháněli svými kroky toulavé psy a děti, co se v blátě povalovaly. Domečky okolo cesty byly jeden jako druhý; čím dál od hlavní ulice, tím horší a horší, až se posléze změnily v shluk chatrčí tak ubohých, že jsme takovou bídu neviděli ani v Hongkongu. Lidé nás míjeli tápavě kolébavým krokem a vypadali všichni téměř stejně: muži vyhublí, hadrové kimono vykasané do půli stehen, ušmudlané copánky na temeni a nepořádně rozježené vlasy vpředu; ženy sedřené a strhané dřinou, v pestřejších cárech kimon rovněž vykasaných vysoko ke stehnům, tvář natřenou spoustou líčidla. Děti většinou nahé, hrály si v blátě a pokřikovaly na nás, žebroníce o almužnu. Psi byli vychrtlí a měli v očích zlý, hladový pohled. Kočky se otíraly kolem rohů, byly mohutné a silné, ale taky vyhublé, bylo na nich vidět, že slabé vyhynuly hladem. Na střeše jednoho domku seděla rota zasmušilých krkavců, o nichž Diana prohlásila, že jsou to holubi pana starosty.

Prošli jsme tou ubohou vesnicí a přesvědčili se, že tam není nic, co by nás jakkoliv zaujalo; zašli jsme tedy do přístavu, na loď. Radostně nás tam uvítali a zajímali se, jak jsme pořídili.

„Vypadá to špatně,“ řekl jsem Andrejovi, kterého jsem považoval za nejúčelnějšího jako velitele. „V Koyanami došlo během doby ke změnám, které Tošia dočasně sesadily. Jeho otec, matka a bratr jsou mrtví, vládne tam jeho strýc, zřejmě neprávem. Půjdeme tam a budeme se snažit to změnit.“

„Fajn. Jak velkou armádu si bereš?“

„Bez armády. Tošio, já, Diana, Aflargeo, Tannarr, Ao Harrap, Li a dva samurajové, které tady vidíš. Vezmeme si samozřejmě zbraně, peníze, vše co budeme potřebovat. Ale asi to nebude lehké.“

„Fajn. Jak se dozvíme, že vás zabili?“

„To máš o našich schopnostech tak nízké mínění?“

„Mám nízké mínění o všem, co tady vidím. Tošio vysvětloval, že Japonsko je vysoce vyspělá země. Já si nemůžu pomoct, vidím tady kolem sebe bídu horší než v Číně.“

„Nemýlíš se; ale my jsme sem přišli, abychom aspoň část té bídy napravili. Tím, že uvedeme Tošia na knížecí trůn.“

„Jako vtip to je dobrý.“

„Máš nějaký lepší nápad?“

„Mám jich řadu. Bohužel, většina by narazila hned na začátku na prudký odpor všech obyvatel.“

„Taky dobrý. Vidím, že si rozumíme – ale prosím tě, vyhýbej se jakýmkoliv sporům. Místní velitelství nás přijalo hezky a nechce nám kazit plány, ale ani my je nesmíme provokovat.“

„Neboj se. Domluvím se s nimi.“

Vydal jsem poslední rozkazy a vzali jsme si všechno, co budeme na cestě potřebovat. Potom jsme se rozloučili a odešli. Šelmy dostaly příkaz v noci přejít na břeh a ukrýt se nedaleko nás; aby nebyly problémy, měl Li jít s nimi.

Když jsme se vrátili do hospody, oznámila mi Diana, že půjdeme do japonských lázní, vykoupat se, což vyjednal Yamanaki. Lázně se nacházely ve dvoře, pod širým nebem a skládaly se z kádě s horkou vodou a kádě se studenou vodou; přelézalo se z jedné do druhé. Dobrodiní tohoto osvěžujícího zařízení už využívali někteří z hostů, tři pánové a dvě dámy. Dav chudáků, kteří si to nemohli dovolit, postával okolo v uctivé vzdálenosti a čuměl.

Tvářil jsem se na ten přepych divně. Jedna ze zásad, které měl Tošio vštípeny, byla čistotnost; hovořil však též o cudnosti, do toho mi koupání před veřejností nezapadalo. Ovšem ti lidé si zřejmě nebyli vědomi, že by se dělo něco zvláštního, v očích čumilů jsem neviděl ani tak touhu po přítomných ženách, jako spíš závist, že se koupat můžou, kdežto obyčejný lid nikoliv.

Diana shodila kimono, meč opřela o stěnu a radostně se chystala ke koupeli; ona se koupe velice ráda a ještě radši má při tom hodně kamarádů, aby si mohla povídat, případně někoho zlobit. Byla nesporně hezčí než obě zbývající ženy, ovšem ne tady v Japonsku. Kedo po straně povídal Hansaróovi, že se nediví jejímu zvyku oblékat se jako muž, když vůbec nemá ženskou postavu a vypadá jako kluk. Ty dvě dámy byly ovšem nesporně ženy; široké v bocích, s odulými břichy a svěšenými ňadry, v těle sádelnaté, zato s rukama a nohama hubenýma. Když si omyly z tváří líčidlo, ukázalo se, jak jsou beznadějně ošklivé. Jejich průvodci nestáli taky za nic; možná byli důležití a vlivní hodnostáři, ale jejich svalstvo bylo ochablé a hadrovité, silně pochybuji, že by jim služební meče byly k nějakému užitku v boji.

Taky jsme si mohli prohlédnout svoje samuraje; no... nevím. Třeba Kedo vypadal jako kovářka u nás ve vsi, která léčila bolavé zuby a drobná zranění, držela svému muži koně, když je koval a v jednom kuse bručela, když ho obskakovala. Z místních vypadal nejlíp Yamanaki; ti ostatní by se těžko mohli objevit na tancovačce v naší vesnici, aby se jim děvčata nevysmála. Všichni mi sahali sotva po rameno a o svalech se nedalo hovořit.

Jednou mi Tošio řekl, že kdybych pořádně jedl, měl bych postavu na zápas sumo. Později jsem takové zápasníky viděl; jsou to muži těžcí stopadesát až dvěstě kilo a jejich váhu tvoří napůl svaly a špek. Taková hora masa se důstojně valí ulicí a všichni před ním ustupují, protože je taky o kus větší než normální Japonci a když někoho z nich obejme, rozmačká ho jako chrousta. Nicméně jejich síla jim není k ničemu, když proti nim stojí bojovník jako Tošio; ten by dokázal takového obra zabít pouhým úderem ruky.

Koupání se v Japonsku provádí tak, že se člověk postaví na odpadní kanál, natře se mýdlem a pak polévá vodou, dokud ze sebe mýdlo nesmyje a nedostane pocit, že je dokonale čistý. Tento proces se může opakovat i několikrát. Přesně jako na lodi. Až se očistí, vleze si do vody horké téměř k nesnesení a vydrží tam, dokud se dokonale neprohřeje; když už vydržet nemůže, přeleze do studené, a tak ještě několikrát. Je to docela příjemné a v každém případě přispívá k otužilosti organismu.

Zatímco jsem zjišťoval, z čeho dělají to mýdlo, že tak podivně páchne a svědí mě po něm celé tělo, přiblížily se ty dvě Japonky k Dianě a daly se do ní se zvědavostí všech žen světa:

„Poslouchej, ty... jsi žena nebo muž?“

„Přece vidíš, ne?“

„Ano, ovšem. Ale čím se cítíš být? Ženou nebo mužem?“

Diana vyprskla smíchy, když pochopila, jak to myslí. Osoby se zvláštními choutkami jí byly vždy pro legraci. „Jsem normální žena! Tam ten veliký, to je můj muž. Kníže Charry Guyrlayowe.“

„Když s ním spíš, jsi žena! Proč tedy chodíš oblečená a učesaná jako muž? Není to nemravné?“

„Jsem žena a zároveň samuraj. Bojuji jako muž a svého pána doprovázím všude, kam jde. Mužský oděv je pohodlnější.“

„Skutečně bojuješ tím mečem, co nosíš?“

„Ovšem. Zeptej se, viděli to.“

„A tvoji rodiče ti to dovolí?“

„Nemám už rodiče. Mám jen svého muže.“

„A když tě muž bije, bráníš se proti němu mečem?“ zeptala se jedna s očima velice vykulenýma.

„Můj muž mě nebije. Leda, když cvičíme. Ale to se mi líbí.“

„Proč tě nebije? Koho bije, když má zlost?“

„Toho, na koho se rozzlobí. Můj muž se někdy rozzlobí velice; to potom zbije třeba několik lidí najednou!“

„To je zvláštní,“ řekla starší Japonka. „Můj muž bije vždycky jen mne, když ho někdo rozzlobí. Netroufl by si na nikoho jiného. Každý muž si vylévá zlost na své ženě!“

„Tak je hlupák a zbabělec. Naplivej mu do obličeje, prašť ho něčím po hlavě a uteč mu!“

Jeden muž, který se koupal v kádi vedle nich, se zprudka otočil a ve tváři se mu zračil hněv. „Kdo že je hlupák a zbabělec? Ty, která nejsi ženou ani mužem, se odvážíš urážet mne, sluhu štolby samotného správce knížecího paláce ve Fukuoce? Kdo jsi, že se opovažuješ takhle mluvit? Tvůj muž tě příliš málo bije, když tě nedokázal slušně vychovat!“

„Tak to seš ty – to hnusný prase, co se odvažuje bít svou ženu, protože si netroufne na nikoho jinýho? Otevři ještě jednou svou odpornou hubu a hned přes ni dostaneš!“

Ten chlap udělal chybu a vysunul se z kádě. Natáhl ruku a chtěl Dianu uhodit, ale ta jej chytila za copánek a stáhla mu hlavu pod vodu. Zmítal sebou divoce jako polapený kapr, z vody šly četné bublinky, obě ženy uděšeně pištěly, ale Diana ho pustila, až když jeho pohyby počaly ztrácet na účelnosti. Tehdy se vynořil, celý modrý v obličeji a s očima vypoulenýma.

„Tak co?“ ptala se Diana. „Chceš se prát dál?“

Zřejmě pochopil, kdo je tady pánem; příšerně se zašklebil, ale potom sklonil hlavu, až se placatým nosem dotkl hladiny a řekl velmi uctivě: „Odpusťte mi, pane, že jsem si dovolil vás urazit! Nechovejte hněv vůči mé ubohosti – odcházím se stydět!“

Obrátil se na svou ženu a zavelel rázně: „Ven!“

Diana vyčkala, až oba vylezli, potom se rozkošnicky natáhla do horké vody v těsné kádi. Já však viděl i to, co se dělo dál; muž pohlédl na svou ženu nenávistně a zavelel: „Přines mi hůl!“

Nahá, nehezká ženská se rozběhla blátem ke zdi, kde stála jeho bambusová hůl a přinesla mu ji; on tu tyč vzal a počal ji bít, surově a hrubě. Žena křičela a utíkala; zakopla a natáhla se do bláta, její muž ji kopal a tloukl holí.

Diana vykoukla přes okraj kádě a zamračila se. „Já tam na něho vlítnu! Já ho seřežu!“

„Nepleť se do toho,“ řekl líně Tošio. „Jenom to zhoršíš! Je to jeho žena, má právo dělat si s ní, co chce!“

Diana se nasupila. „Já taky můžu dělat, co chci! Jsem samuraj!“

„Tak dělej, co chceš.“ Yamanaki se opřel lokty o okraj kádě a díval se, co se bude dít.

Diana se pružně vyhoupla na okraj kádě a seskočila; dvěma skoky přeběhla vzdálenost k roztomilé manželské dvojici a v běhu chlapa srazila úderem bosé nohy do páteře. Přeletěl přes svoji ženu, rozplácl se v blátě a nechápal. Pokusil se zvednout svoji hůl, ale mávla napjatou rukou a přerazila ji hranou dlaně. Vyskočila a dopadla mu oběma nohama na břicho, čímž mu vyrazila dech. Pak ho špičkami prstů udeřila do ledvin. Nechala ho vstát, ale jenom proto, aby ho jednou pěstí praštila do žaludku, druhou do tváře. Jak padal, podržela si ho rukou za copánek a obličej mu rozbila o vlastní koleno. Pak mu ještě dala pěstí do vazu, jako když se poráží prase. Muž se válel v blátě a vyl bolestí; zmohl se ještě na nějakou sprostou nadávku, tak se otočila a nakopla ho do rozkroku. Pak se otočila a vracela ke kádi. Muž se za pomoci své ženy dovlekl ke zdi – tam se svíjel, zvracel a vyl bolestí. Diváci se smáli, pokřikovali a chválili Dianu.

„Tvoje žena je ještě dítě. Hraje si.“ usoudil Yamanaki, otočil se na záda a počal si šplíchat vodu na prsa.

Diana se slastně protáhla. „Od teďka cvičím nahá. Každý oblečení tě někde škrtí.“

Tvářila se, jako by se nic nestalo; lázeň ji brzy omrzela a tak se šla rozložit na terasu na slunce, které mělo tělo osušit a dodat mu sílu. Šli jsme za ní; byly tam dvě dívky, které měly za úkol postarat se o naše ruce a nohy a holič, který upravoval vlasy a moc si nevěděl rady s Dianou. Ke cti své ženy musím přiznat, že se nepokusila jej k ničemu ukecat; ostatně, přišel jsem během jejich rozmluvy a přísně mu zakázal se jejích vlasů třeba jen dotknout. Vzhled našich samurajů mne přesvědčil, že je přípustné chodit s několik centimetrů dlouhými kšticemi, takže Diana vypadala docela stylově. Tošio si dal vyholit svoji tonzuru a opět uplést copánek, já tedy také; rány ještě nebyly zcela zhojené a bylo lépe držet je v čistotě. Hansaró a Kedo zahájili s holičem diskusi a když zjistili, že nebudou muset nic platit, dali se předpisově upravit. Diana mi s rozkoší prozradila, že za moje peníze; lázeň i všechny služby v tomto hotelu zaplatil Tošio z peněz, co jsme sebrali jako kořist lupičům na ostrovech. Moc mi to zvedlo náladu.

Večeře byla ještě mizernější než oběd; opět nám předložili rybu, blízkou příbuznou té, co byla k obědu. Dal jsem ji skoro celou kočce, která si pro ni přišla. Diana použila několikrát slova Fuj!, pouze Yamanaki jedl s klidem, vědom si zásady, že nám jídlo nemá poskytovat smyslový požitek, ale sílu udržovat tělo a duši pohromadě.

Poté jsme šli spát. Diana očekávala s těžko utajovanou rozkoší, jak se složím na svou rohož; potřeboval bych o polovičku delší, ne-li dvojnásobnou. V Japonsku jsou rohože tatami typizované, mám smůlu. Dále byla v pokoji nepříjemná zima, netopilo se tam a asi to ani nešlo. Přikrývky byly bezúčelně tenké a proti ničemu nechránily. Nakonec jsem se rozhodl dovolit své ženě, aby si poradila, jak umí. Vytvořila pro sebe a pro mne hnízdo ze všeho, co v pokoji nalezla, stulila se mi do náruče a spokojeně usnula. Tošio se jen usmál a klidně usnul taky.

Probudila mne zima, přes všechno, čím jsme se přikryli; Diana už byla taky vzhůru a měla jeden zajímavý nápad, jak se zahřát, ale zamítl jsem to s ohledem na okolí. Zřejmě jsme však způsobili nějaký hluk, Tošio otevřel oči a rozhodl se vstát. Pomohlo nám, když jsme se na dvoře polili studenou vodou a pak si zacvičili; z kůže nám stoupala pára a od úst horký dech, ale skutečně se nám dařilo lépe. V dobré náladě jsme šli na snídani a konstatovali, že nám tentokrát nepředložili žádnou rybu, pouze nudle, zeleninu a nějaké sladkosti s čajem. Byli jsme jim upřímně vděčni.

Po snídani Diana zaútočila na Tošia tvrdými připomínkami vůči úrovni hotelu, jídlu, zimě, rohožím a všemu ostatnímu. Prohlásila důrazně, že od teďka budeme spát radši v lese, protože nevidí mezi zimou vevnitř a venku žádný rozdíl a péči, kterou prokazují svým hostům zdejší hostinští, ráda oželí. Tošio se usmíval.

„Proč se nezahřejete navzájem?“ otázal se vlídně. „Pokud mě poctíte důvěrou, dohlédnu, aby vás během ranního milování nikdo z nepřátel nevyrušil...“

Začali jsme se ho vyslýchat, jak to myslí; domluva to byla dost složitá a chvíli trvala, ale dozvěděli jsme se asi toto: Mravy této země jsou stanoveny s ohledem na vznešenost jednotlivých skupin obyvatelstva. Co dělá kníže, je správné pro všechny jeho podřízené. Pokud se pánovi uráčí milovat se se svojí ženou či konkubínou před zraky podřízených, je to pro ně čest. Pokud se rozhodne vyžádat si k tomu účelu ženu nebo dceru rónina, chudého šlechtice, je to velké vyznamenání pro celou rodinu; kromě toho patří k dobrým zvykům za dívku zaplatit. Samuraj či chudší šlechtic zachází stejně se svými sluhy a poddanými, takže jen ti nejubožejší nemají žádnou šanci někomu vnutit svou vůli. Tyto zvyklosti sice v poslední době někteří lidé od dvora považují za nevhodné, zejména cizincům se nelíbí, ale v tomto kraji ještě vládnou správné starobylé mravy a Tošio s nimi zásadně souhlasí.

„To myslíš vážně?“ potřepávala Diana hlavou.

„Když mi nevěříš, vyzkoušej si to na našich samurajích!“

„Tos jí teda poradil,“ povzdychl jsem si. „Ať do této chvíle brala aspoň trochu ohled na mínění lidí. Teď...“

Připoutalo to její pozornost k mé osobě. „Ty na mne vůbec nemluv! Na tebe budu dneska celý den mimořádně protivná!“

Vyděsil jsem se, ale ne natolik, abych své opomenutí ještě teď napravoval; šelmy na nás už určitě čekaly v lese. Zaplatili jsme tedy krčmáři, což ho uvedlo do stavu nelíčeného nadšení; potom jsme se vydali na cestu.

V Japonsku se chodí pěšky, pán jako kmán; jediným dopravním prostředkem jsou nosítka, ale to bych neriskoval. Koně tam sice žijí, ale jezdí na nich pouze osoby vojenského stavu. To jsme my byli, ovšem koně nebyli; v celé vesnici jen dva, tak sešlí, že by nás v žádném případě neunesli. Hodili jsme na záda svoje uzlíky s jídlem a šlapali stezkou do kopce.

Napřed jsme šli okolo políček, kde se pěstovala rýže; množství udřených žen, dětí i mužů tam po stehna ve vodě pilně protrhávalo stvoly, bez viditelného výsledku. Zvedli na chvíli hlavy, když jsme okolo nich procházeli, ale pak zas pokračovali ve své práci. Míjeli jsme ubohé chatrče, pole zeleniny, potom pastviny, na nichž se popásaly dlouhosrsté kravičky s mohutnými rohy, malými vemínky a velkýma smutnýma očima; proč koukaly tak smutně, nevím. Šlapali jsme, jak se dalo, cesta byla mizerná a Diana si falešně hvízdala, k údivu Japonců – tak to pokračovalo vysoko do hor, až jsme se dostali do lesíka.

Čekal jsem, co bude; dočkal jsem se, když Aflargeo vyskočil z houští a dopadl před naši pětici, blýskaje zelenýma očima. Zároveň se vynořili z houštin po obou stranách cesty Ao Harrap a Tannarr, rovněž nadšení, že nás vidí. A radostně nás zdravili.

Hansaró a Kedo zařvali leknutím. Oba naráz tasili meče a chtěli nás krýt vlastním tělem; když je Tošio rázně zakřikl a viděli, že ty strašlivé šelmy objímáme a mazlíme se s nimi jako s kočkami, vyděsili se ještě víc. Tentokrát měli strach z démonů.

„Pane!“ vydechl Hansaró. „Ti hrozní ďáblové – patří k vám?“

„To jsou naši samurajové, Hansaró; čekají tu na nás. A nejsou to ďáblové, nýbrž tygr, leopard a jaguár.“

„Ano, tygra jsem viděl... na obrázku.“ řekl Kedo. „Ale v tomto kraji nikdo takový už dávno nežije! V dávných dobách vznešení hrdinové bojovali s takovými... těmi skvrnitými!“

„Jmenují se Aflargeo, Tannarr a Ao Harrap,“ představovala Diana svoje miláčky. „Budou nás doprovázet po cestě.“

Oba samurajové padli na kolena. „Potom nejste obyčejní lidé! Jsi kouzelník, když dokážeš přinutit šelmy, aby ti sloužily!“

„Proč kouzelník? Jsem jejich přítel. Proto mne vzal princ Yamanaki do Koyanami, abychom mu pomohli na trůn...“

„Milost, pane, nezabíjej nás!“ prosil Hansaró. „Budeme sloužit tvé milosti, jak slouží samuraj pánovi! Nemusíš nám dávat žádné peníze... stačí nám právo být tvými bojovníky!“

Tošio jim věnoval laskavý úsměv. „Zdá se, že začínáte chápat, co je vaší povinností. Dobře; vezmu vás s sebou.“

Cítili se velice potěšeni. Zařadili se zase za nás a šlapali, bázlivě se rozhlížejíce, odkud se vynoří další tlupa příšer. Moc je nepřekvapil Li, který se k nim přidal; měl jiný účes a oděv, takže ho nebrali vážně.

Šlapali jsme celý den, převážně do kopce; pokud jsme si někdy mohli vydechnout, bylo to jen proto, abychom vzápětí objevili další strmou stezku do výšky. Ale pro zpestření jsme přecházeli prudké potoky a říčky a jednou dokonce bažinu; Diana se těšila, že by v ní mohli být krokodýli, ale objevila sotva čolky a žáby. Zkusila vysvětlit Japoncům, co je krokodýl, ale nezjistila nic, samurajové se maximálně vyděsili, jaké démony zná.

Naše kočky se vydaly na lov a vyslídily jelena; pomohli jsme jim ho ulovit a rozporcovat, Li objevil divokou zeleninu, kterou mohl použít, a měli jsme zásobu placek a rýže, takže nebyl důvod vyhledávat lidská obydlí. Rozhodli jsme se spát na vhodném místě v lese; když se to dozvěděli Hansaró a Kedo, jejich tváře dávaly najevo zděšení. Diana vyzvídala a zakrátko se přiznali, že mají obavy z démonů a nočních strašidel, kterým se říká bakemona a po soumraku vylézají z různých děr, aby pila krev kolemjdoucím.

„Takový maličkosti nechte na mně,“ ujistila je s úsměvem. „Až nějaký strašidlo přileze, nezapomeňte mě vzbudit; musím ho vidět. Když to půjde, vezmem ho s sebou jako dalšího samuraje!“

Nevypadali nějak moc uklidněni. Když jsme se utábořili blízko kouzelného jezírka, do něhož spadal proud vodopádem a ze kterého voda vytékala potokem plným ryb, rozhlíželi se čím dál zděšeněji.

„Skutečně tady chcete spát?“ ptal se Hansaró.

„A proč ne? Mně se tu líbí! Ten vodopád bude príma sprcha; jdu se koupat.“ oznámila Diana a jala se uvádět slova ve skutek.

„Ale tady je určitě plno strašidel a příšer!“

„Vážně? Šelmy jdou chytat ryby, tak kdyby chytily taky nějakou příšeru, ne abyste ji sežrali, než přijdu!“

Dali jsme se do práce všichni, i Tošio, ať se to samurajům líbí či nikoliv. Začali jsme opékat kusy jelena a Li připravoval různé přílohy, zcela nepochybně lepší než péče v hostinci. Samurajové z větší části koukali, aspoň ale nasbírali dříví. Protože Li uměl vařit, jedli jsme toho večera líp než minulý večer; kupodivu ale našim samurajům to bylo jedno, zřejmě zcela postrádali jakýkoliv smysl pro chutnou stravu.

Hlídku v noci držely šelmy a bohužel, žádné strašidlo se jim nepodařilo objevit, takže jsme spali v pohodě až do rána; ani nám nebylo zima, přesto se Diana ráno nenechala připravit o svá práva a slíbila, že dneska už protivná nebude. Zaplavala si v jezírku, osprchovala se pod vodopádem a prohlásila, že má náladu šlapat dál a poznávat další krásy japonských hor.

A taky jsme šlapali; za celý den jsme nepotkali živou duši, vyjma nějakého poustevníka uprostřed divočiny, ale ten před námi utekl dřív, než jsme mu mohli složit poklony. Yamanaki nás těšil, že už zítra ráno dojdeme na území jeho rodu, tak jsem mlčel; jen Diana trochu nadávala na odřené nohy. Překročili jsme nejvyšší hřebeny a sestupovali do údolí; pozdě odpoledne jsme objevili rozbořenou vesnici, docela opuštěnou, a rozhodli se tam strávit noc. Yamanaki tvrdil, že obyvatelé nemohli vydržet svou bídu a odešli někam, kde jim je líp. (Kam asi, v Japonsku?)

Dřevěné domky se z větší části rozpadly, ty lepší obývala stáda opic, s nimiž jsme rozhodně netoužili bydlet; nejzachovaleji vypadala vesnická pagoda, ve které však bohužel nezbylo nic než zhruba osmimetrová socha Buddhy; přesto se tam Dianě líbilo. Tošio jí potvrdil, že patří k místním zvykům hledat pohostinství v klášterech, tak jsme si rozložili deky v přední síni, rozdělali oheň a připravili jídlo ze zbytků od včerejška. Tošio využil příležitosti, obětoval Buddhovi vonnou tyčinku a prosil za zdar výpravy; připojili jsme se k němu a také složili poklony.

Záře našeho ohně přilákala jediného obyvatele, který tu zbyl; nejdřív jsme se domnívali, že se nám povedlo skutečně probudit nějaké strašidlo, protože ani moc jako člověk nevypadal. Byl to shrbený dědoušek, nesmírně starý, odhadem osmdesát až sto let. Ploužil se s otýpkou roští na zádech, opíral se o hůlčičku, vlasy a vousy měl docela bílé a velice dlouhé, tvář svraštělou tak, že připomínala zhnědlý a pomačkaný pergamen. Špatně viděl, téměř neslyšel a když mluvil, nebylo mu rozumět, protože neměl žádné zuby. Čím se živí, nedokázal objasnit. Jediný kus oděvu, který halil jeho rachitickou postavičku, byl roztrhaný hadr neurčité původní barvy. Dědoušek se přišoural tak blízko, abychom na něj viděli, ale dosti daleko, aby to nevypadalo, že se nám vtírá. Ani neprosil o nějaký dar, zřejmě se bál.

Okamžitě jsme jej pozvali, aby přišel blíž, a dali mu jíst od všeho, co máme. Pořád měl veliký strach, až když se mu podařilo trochu si nacpat břicho, rozveselil se a počalo se mu mezi námi asi líbit. Občas něco povídal, zřejmě líčil svůj strastiplný život a dosavadní osudy – ale nechápali jsme ho.

Kupodivu ani na chvíli nepovažoval Dianu za kluka – když ho oslovila, počal jí něco nadšeně vysvětlovat, ale Diana kroutila hlavou a taky mu nerozuměla. Vysvitlo, že mluví nějakým nářečím, kterému rozumějí nejspíš jen místní lidé; ale velmi se divil, že nechápe, co mu povídá.

„Moc mě to mrzí,“ vysvětlovala mu. „Ale já se narodila moc daleko odtud, v cizí zemi! V Japonsku jsem nikdy nebyla!“

Dědek se počal třást jako v horečce; nejdřív jsem myslel, že se rozčílil, pak mi došlo, že se pouze směje. Klepal se tak, že jsem měl obavy o jeho zdraví, ale nic se mu nestalo; jen říkal:

„Ty žes tu nikdy nebyla? Chachá! Bylas tady... ale už je to dávno! Nic si nepamatuješ! Nic!“

„Co to povídáš?“ ptal se Tošio.

„A stejně jsi tu byla! V době, kdy Susanoo, bůh mořských plání, bojoval se Sluneční Paní Amaterasu, jsi pásla císařské stádo draků. Ale sloužila jsi špatně a draci se ti rozprchli! Proto musíš žít v lidském těle, dokud je všechny nepochytáš!“

Diana nechápala; také naši samurajové byli dost překvapeni. Tošio řekl něco nesrozumitelného a asi dost nepřívětivého, stařík ale trval na svém. Dokonce přidával další a další podrobnosti, až jsme dospěli k přesvědčení, že se mu mysl plete a plácá páté přes deváté. Obdarovali jsme ho vším, co jsme mohli postrádat a chtěli jít spát. Dědek moc děkoval; Hansaró se ho ještě zeptal:

„Žena, které říkají Diana, si někdy počíná velice podivně. Víš něco o tom, proč to je?“

Dědek se rozesmál bezzubými ústy. „Nevím! Nikdo nic neví! Proč by někdo měl něco vědět? Stačí, že ona to ví, ne?“

„Jistě... ale je to velice zvláštní!“

„Tak ať! Ona je Pasačka draků; nechte ji být, však si poradí! Nech ji – ať sama pochytá všecky draky. Pak bude svět v pořádku!“

Hansaró nad tím tedy mávl rukou a dědek zmizel ve tmě.


Následujícího dne jsme počali sestupovat z kopců do údolí, do úrodnějšího kraje; Tošio nám ukázal jednu soutěsku, kterou musíme projít. Tam začíná území knížete z Koyanami, jeho domov.

Soutěska to byla moc pěkná, měla strmé stěny a prostředkem tekl potok, v němž Diana šlapala a smála se tomu. Bohužel tam stála dřevěná strážnice, napolo zřícená, a vedle ní přes cestu šest samurajů s meči a asi dvacet vojáků s kopími, kteří na nás nehleděli ani trochu přátelsky.

Diana si přestala zpívat a vyskočila z potoka na pevnou zemi, když je spatřila. Yamanaki si přejel na zkoušku dlaní po ohlazené rukojeti meče, Aflargeo naježil hřbet. Hansaró a Kedo se na sebe podívali a rozhodli se zůstat při nás.

Yamanaki kráčel klidně proti těm šesti samurajům. Zastavil se kousek před nimi a chvíli vyčkával; pak řekl: „Jakým právem mi zastupujete cestu?“

„Kdo jsi a kdo jsou tvoji průvodci?“ ptal se jeden z nich.

„Jsem Tošio Yamanaki, kníže z Koyanami.“

Ani to s nimi nehnulo. Buď od někoho věděli, že jsme přišli, nebo tady na to celou dobu čekali.

„Lžeš! Jsi podvodník a lhář. Mám rozkaz nepustit nikoho do Koyanami. Je to rozkaz knížete, jímž je Kagešu Omó!“

„Kagešu Omó je můj strýc. Ale knížetem bude jenom do té chvíle, než dojdu do Koyanami.“

„Máme povinnost zabít každého, kdo chce vstoupit do Koyanami proti vůli knížete! Otoč se a odejdi, nebo zemřeš!“

Tošio si založil ruce na prsou. „Kdo mne zabije? Těchto šest zbabělých ničemů?“

Samuraj vytrhl z pochvy meč; i ostatní tasili a hnali se Tošia obklíčit. Z Yamanakiho ruky se krátce zableskla čepel a mluvčí klesl probodnut; dva další napadli Tošia, dva se hnali proti mně a Dianě, zbylí tři se dali do Hansaróa, Keda a Lia; vojáci s kopími šli svým pánům na pomoc, někteří se hrnuli i na šelmy.

Šlo to velice rychle; sotva jsem stačil vytasit meč, už byli u mne. Jednoho vojáka jsem sekl do hrudi, jednomu ze samurajů probodl ruku, Aflargeo ho vzápětí zakousl. Vojáci se pokoušeli zasáhnout mne kopími, ale když viděli neslavný konec svých druhů, radši se obrátili a dali se na útěk.

Diana si zatím poradila se všemi svými protivníky, samurajem i čtyřmi vojáky. Nejdřív se proti nim bránila mečem v pochvě, tak také odrazila toho samuraje – ale při dalším útoku byla přinucena meč vytáhnout a muž se na něj sám napíchl. Vzápětí sekla jednoho vojáka a dalšího strhl Tannarr. Li při prvním střetnutí přesekl jednoho vojáka vejpůl; další, když to viděl, začal prchat, ale Li vzal kopí padlého a hodil za ním; zasáhlo ho do zad a on klesl. Yamanaki už rovněž zabil oba samuraje a vojáci před ním utekli.

Nejhůř to vypadalo s našimi samuraji a Ao Harrapem. Hansaró zabil jednoho vojáka, druhého poranil; ale s vypětím všech sil odrážel útoky samuraje. Kedo nevydržel; zabil sice samuraje, ale jeden voják ho bodl kopím do ramene a Kedo klesl. Ao Harrap se bil se čtyřmi vojáky najednou a v boku měl vraženo kopí; naštěstí ne příliš hluboko.

Diana opět jednou hodila nožem; zachránila tím Kedovi život, neboť jeden z vojáků se chystal ho dobít. Li skočil na pomoc Hansaróovi a když se na něj samuraj vrhl, zabil ho. Já zatím šel na pomoc Ao Harrapovi a zabil muže, kteří jej ohrožovali.

To byl konec bitvy; nepřátelé buď byli zraněni, nebo vzali do zaječích, nebo padli. My jsme měli těžce raněného Keda a lehčeji pošramoceného Ao Harrapa – a žádného lékaře, který by je ošetřil. Yamanaki byl zcela neporušen, já také, o Dianě ani nemluvím. Hansaró byl trochu potlučen a měl malou ranku na tváři. Aflargeo, Tannarr a Li z toho vyšli zdraví.

Ošetření zraněných se ujala Diana; a když už byla při tom, postarala se i o raněné nepřátele, což je v jejich kruzích zcela neznámá věc. Zato Hansaró okamžitě pobral všechno, co padlí měli cenného; v chatrči našel šmatlavého koně, na něhož ten majetek naložil a navrch přidal Keda, který se sotva držel v sedle. Je zřejmě zvykem obírat padlé, protože se napřed slušně zeptal, zda si nechci něco z jejich majetku ponechat; řekl jsem, že dám vše, co by mi patřilo, raněnému Kedovi.

Hansaró navrhl, že zaveze Keda a věci do nejbližší obydlené vesnice a tam uloží; neradil brát ho s sebou do Koyanami, asi by ho jako nepřítele rovnou zabili. Tvrdil, že půl dne cesty odtud se nachází nějaká vesnice, ovšem nevhodným směrem; svolili jsme, tak se vydal s koněm a Kedem na nejbližším rozcestí doleva. Diana soudila, že se už nevrátí, když viděl, jak to s námi vypadá; řekl jsem, že to není žádná hrozná škoda.

My čtyři a naše tři šelmy jsme pokračovali v cestě do knížectví Koyanami; teď jsme šli lesnatým předhůřím, členitým a velmi nepřehledným. Yamanaki nás bavil vyprávěním o lupičích, kteří se tady skrývali za časů jeho dědečka. Domníval se asi, že takové vzpomínky posílí naši bojovnost.

Brzy odpoledne, za velkého žáru, jsme zastavili u jakési říčky, spadající po balvanech do kamenitého údolí – pod malým vodopádem se vytvořila tůň s čistou chladnou vodou. Zastavili jsme hlavně kvůli Ao Harrapovi, jemuž Diana znovu vymyla ránu; při tom se rozhodla vykoupat, což jsme s radostí přijali. Odložili jsme oděv i zbraně a vstoupili do tůně. Já a Tošio jsme zůstali u břehu, Diana plavala (nebo lezla po dně) po celé tůni, potápěla se a zkoušela vyprovokovat Lia, aby se s ní pral. Ao Harrap se chladil na mělčině, ostatní šelmy ulehly do stínu a spaly.

Náhle jsem zaslechl nějaký podezřelý zvuk; v téže chvíli zvedl Ao Harrap hlavu, i Aflargeo a Tannarr se probudili. Vzápětí šelmy vyskočily na nohy a i já se zvedl, neboť jsem zaslechl dusot kopyt; pak se z lesa vynořila banda řvoucích jezdců na koních, mávajících nad hlavami meči. Několika skoky jsem byl u meče, vytasil a očekával je; Yamanaki se mi okamžitě postavil po bok. Diana vyběhla z vody, běžela ke svým věcem a něco tam hledala.

Bylo to víc než třicet chlapů na koních, po zuby ozbrojených; jejich velitel měl dokonce docela dobrou pušku, ze které dvakrát vystřelil, ale za jízdy se nedokázal trefit. Všichni ti muži byli oblečeni do pestrých kimon, vesměs potrhaných a špinavých, byli vousatí a měli copánky nepořádně rozcuchané nad zarostlou hlavou.

„Bandité!“ vykřikl Yamanaki. „Střílej!“

Sehnul jsem se a vytáhl ze složeného kimona dva revolvery; nosil jsem je schovány v pečlivě ukrytých pouzdrech. Taky Tošio vytáhl revolver, ale první se k akci dostala Diana. Spatřil jsem, jak velitel ničemů v plném trysku rozhodil rukama a sletěl pozadu s koně; v prsou se mu zaleskla perleťová rukojeť Dianiny dýky. Vzápětí už Diana střílela, stejně jako my.

Měli jsme šestiranné revolvery s otočným zásobníkem; stříleli jsme z bezprostřední blízkosti a většinou zasahovali cíl, i když cválali kolem nás a snažili se našim kulkám vyhnout. Postříleli jsme jich osmnáct, jednoho zabila Diana nožem, jednomu rozbil Li hlavu nunčaky, další tři strhly šelmy s koní; zbývalo ještě deset dobře ozbrojených chlapů, kteří se na nás vrhli s dlouhými samurajskými meči.

Probodl jsem prvního, který na mne zaútočil a sundal ho z koně. Ránu dalšího jsem odrazil. Viděl jsem, jak Diana hodila jednomu do tváře hrst bláta, skočila k němu a chytila jeho koně za otěže. Splašil se a začal vyvádět, jeho jezdec měl spoustu práce, aby se na něm udržel, tak chytla chlapa za kimono a strhla ho ze sedla. Jediným svižným pohybem se vyhoupla koni na hřbet a vzápětí už probodla lupiče, který se po ní hnal. Li si počínal chytře: čas od času odněkud znenadání vyskočil, probodl nějakého banditu nebo mu podřízl krk a zase zmizel.

Yamanaki probodl dva muže – ale v té chvíli dostal ránu do hlavy, jíž taktak uhnul a která mu natrhla kůži na spánku; nebýt Tannarra, který skočil na ničemu zezadu a zakousl ho, byl Tošio mrtev. Podařilo se mi seknout dalšího, ale v tu chvíli se z lesa vyhrnula nová tlupa, tentokrát pěších. Začali jsme se s nimi sekat; avšak Dianin kůň, když se na ně hnala, začal trojčit a shodil ji ze sedla přímo pod nohy těm lumpům. Tannarr se jí vrhl na pomoc, taky Ao Harrap – já se však musel nejdřív zbavit dvou jezdců, kteří ohrožovali mne a Yamanakiho. Diana vyskočila na nohy; nejdřív je zarazilo, že je žena a nahá, neútočili na ni a ona dva probodla, jen to hvízdlo. Pak ji začali honit. Měla tolik rozumu, že hodila meč jednomu do břicha a po hlavě skočila do tůně; muži se zarazili na břehu a váhali, co dál. Jejich velitel na ně křikl, tak se dva vrhli za Dianou. Bylo to poslední, co ten velitel spáchal, vzápětí na něj skočil Li a vrazil mu ohryzek do hrdla úderem pěsti. Yamanaki zabil jednoho z protivníků sekem, kterému se říká kimotori: rozťal ho jedinou ranou od ramene až k protějšímu boku. Já zatím rozpáral dalšího, zbylí pochopili, že všechno je v pekle a dali se na útěk. Šelmy se je jaly pronásledovat, ale já pospíšil za Dianou.

Ležela totiž na hladině, bezmocně sebou plácala a vypadala těžce raněná. Taky se kolem ní rozléval proud rudé krve; nebylo jasno, zda z ní nebo dvou banditů, kteří se jí neprozřetelně připletli do cesty. Vynesl jsem ji v náručí a zjistil, že krev se jí řine z hlavy. Položil jsem ji na břeh. Tannarr přiběhl a rozpačitě ji očichával.

Byla při vědomí – zamrkala a pokusila se usmát.

„Co je ti?“ ptal jsem se. „Co se ti stalo, holčičko moje?“

Rozhrnul jsem jí vlasy; byla tam tržná rána, ze které tekla ta krev. Vypadalo to dost nebezpečně.

„To je... jak jsem skočila do tý tůně! Rozbila jsem si hlavu... jako malá pitomá holka! O kámen! Já bych do toho...“

„Tak sláva, to nic není! Když ses ještě dokázala bránit...“

„Sami se potloukli... když spadli. Jenom jsem je dorazila... krisem. Kde mám svůj kris?“

Zapadl patrně do vody, když ji přemohla slabost. Tannarr šel ochotně do vody ho hledat, já se zatím pokoušel nalézt v naší lékárničce něco na vyčištění a ošetření rány. Yamanaki vzal nůžky a ostříhal jí vlasy kolem rány. Diana zaťala zuby, ale ani nezasténala. „Vidíš! Přece jsem si to... prosadila!“

„Hrozná holka! Mlč radši... ale můžeš křičet!“

Nechtěla; až když jsem ránu čistil, přece trochu sténala a jak jsem se jí nějak nešetrně dotkl, vzdychla a omdlela. Tannarr se ochotně nabízel, že ránu olíže; protože byla stejně v bezvědomí, souhlasil jsem s tím.

Probrala se, otevřela oči a zkřivila obličej bolestí. Leopard se tím sice nenechal odradit, ale mně to rvalo srdce. Raději jsem vstal a ohlédl se, zda tu ještě nejsou nějací bandité. Nebyli; Aflargeo a Ao Harrap se vraceli z lesa a prohlašovali, že žádný z těch ničemů se už nevrátí.

„Prohlédněte raněné! Jeden nebo dva živí by mi přišli vhod! Chci se od nich něco dozvědět!“ řekl jsem.

Vrátil jsem se k Dianě. Nebyla to tak hrozná rána, jak se mi na první pohled zdálo. Trochu natlučená hlava a roztržená kůže o ostrý kámen pod vodou, víc nic. Modřina pod okem a pochroumané rameno, to zas bylo od meče.

„To nic,“ těšil jsem ji. „Budeš zas v pořádku, miláčku!“

„Já vím. Mně nic není. Nedělej si starosti, Charry. Už jsem zas v pořádku. Jenom je mi zle.“

„Bude dobře, když si odpočineš. Je tu nějaká vesnice, Tošio?“

„Tady v blízkém okolí ne. Dál v kraji, ale... tam bychom hned upozornili nepřátele. Chtěli jsme se vyhýbat vesnicím; snad by bylo dobře, kdybychom to dodrželi.“

Rozhlédl jsem se po divokých skalách okolo. „Ta banda přece musela někde bydlet! Obsadíme jejich hnízdo, co říkáš?“

Pokývl hlavou a šel za tygrem a jaguárem; já nechal Dianu pod Tannarrovou ochranou a šel taky za nimi, protože Aflargeo hlásil, že našel jednoho raněného. Byl to ničema, jak zákon káže, ležel na boku a měl kulku v pravé straně prsou. Skučel a když viděl tygra, chtěl utéci, ale nemohl.

„Kdo jsi?“ ptal jsem se. „Jak se jmenuješ?“

„Kómo Kabadži,“ zašeptal. „Milost, pane...“

„Sedlák, rybář nebo samuraj?“

„Byl jsem rolník, pane! Nemohli jsme snést svoji bídu, tak jsem utekl ze své vesnice a živil se ve městě. Potom jsem se potkal s kamarádem; ten mne zavedl k mužům, živícím se mečem.“

„Znáš všechna tajemství banditů?“ ptal se Yamanaki. „Znáš jejich sídlo, kde bydlí a kde skrývají naloupené poklady?“

Podíval se na Tošia dost hloupě. „Máme dům tady ve skalách... ale nemáme žádné poklady, pane! Jsme chudí, máme jen to, co si vybojujeme. Přepadli jsme vás, protože jsme tři dny nejedli!“

Yamanaki se zamračil. „Lžeš, lotře! Přepadli jste nás proto, že vás na nás poštval tamten voják!“ ukázal na jednu z mrtvol. „Všiml jsem si dobře jeho tváře při boji v průsmyku!“

„Ano, pane,“ řekl ničema ochotně. „On byl vojákem a střežil průsmyk. Ale přinášel nám zprávy o cestujících, kteří tudy procházejí. Skutečně jsme neměli co jíst, pane, věř mi!“

Nechali jsme ho být, protože Ao Harrap zatím objevil jiného raněného; vyslechli jsme ho, ale jeho slova potvrdila, co říkal předešlý. Oba shodně vypověděli, že nás zavedou do svého sídla, darujeme-li jim život.

Diana se zatím zotavila natolik, že si sedla a začala vypadat trochu k světu. Nařídil jsem šelmám, aby pochytaly koně, a sice všechny, protože jsou v téhle zemi nebývalé bohatství. Taky jsem dal sebrat všechny zbraně, které měli; mohly se nám hodit.

Během práce se objevil Hansaró, který jel za námi na tom napolo mrtvém koníku. Vyjeveně zíral, když spatřil tolik mrtvých banditů a posekanou Dianu. Ta mu taky řekla, co se stalo; Hansaró se ochotně ujal práce a pomáhal nám sebrat všechno, co mělo nějakou cenu. Mrtvoly jsme nechali na místě, však už se na okolní stromy začali slétat draví ptáci. Oba raněné jsme položili na koně a vezli s sebou, ale k cíli dojel jen Kómo Kabadži, druhý muž během cesty zemřel.

Sídlo banditů nepřipomínalo hrad loupeživého rytíře ani stínem. Byla to rozdrbaná chatrč na kamenných základech, stojící na útesu nad cestou, ke které se dalo proniknout pouze po jediné strmé stezičce. Jeden člověk s ručnicí by se tam ubránil proti stovce vojáků, pokud by mu to nepodpálili nad hlavou. Jak se tam mohli všichni vejít, mi bylo záhadou; nás bylo šest a tři šelmy a dalo nám práci se směstnat na těch pár špinavých rohoží, co tam byly. Koně jsme nechali v ohradě pod chatou. Kómo dostal horečku, zmítal se a neartikulovaně křičel. Diana mlčela, jen občas bolestivě vzdechla. Cesta, ačkoliv jsem ji uvázal k sedlu a jeli jsme pokud možno co nejmírněji, ji hodně vyčerpala. Hádal jsem, že si přivodila otřes mozku.

Okolo chatrče tekl potok, ale při důkladnějším průzkumu jsme zjistili, že v něm není nic podobného rybě, raku či čemukoliv jinému, co by se dalo sníst. V chatrči lupičů taky nebylo nic k jídlu, vyjma kusu nějakého masa, kterým hýbali červi a které odmítly i šelmy. Poslal jsem je tedy, aby se poohlédly po nějakém úlovku a pro jistotu jsem si vzal revolver a šel s nimi. Yamanaki a Hansaró neměli o lovu ponětí, tak zůstali doma. Prochodili jsme celé hory, ale nebýt toho, že Tannarr chytil dva králíky, byli bychom zvěřinu asi neměli. Je to ubohá země; už jsem si říkal, že nejlepší by bylo porazit některého koně a sníst ho bez ohledu na vzácnost takového zvířete v Japonsku. Například oř, který nosil Hansaróa, si už o ránu z milosti přímo říkal.

Když jsme se vrátili, Diana spala, Kómo chroptěl a Yamanaki tvrdil, že se nedožije rána. Upekli jsme ty dva králíky; vůně pečeně Dianu probudila, jedla však málo a bez chuti a když se najedla, zase usnula. Kómovi jsme se pokusili dát také jíst, ale odmítl, i když se probral.

Ao Harrap šmejdil po chatrči a zjišťoval, co by se dalo ukrást. Lezl i pod rohože, až nakonec objevil v koutě balíček s penězi, dovedně ukrytý mezi kameny. Nebylo jich tam mnoho, ale Hansaró vytřeštil oči a tvrdil, že to je víc, než viděl za celý svůj život, a že jenom já mám víc peněz než lupiči.

Ao Harrapovi to nestačilo. Prohlásil, že si při lovu povšiml místa, kde bylo v zemi hrabáno, a odešel do noci. Nechali jsme ho a šli spát – Diana to dost potřebovala.

Probudili jsme se brzy ráno nekřesťanskou zimou. Bodejť ne, do chatrče foukalo a venku bylo jako v mrazírně, div nezačal padat sníh. Aflargeo bručel, že jsme měli zůstat v Arminu a Ao Harrap se chlubil, že našel v noci poklad a že nás tam zavede. Jenže já a Yamanaki jsme se zajímali o Kóma, který ležel v rohu schoulen do klubíčka a neprobouzel se. Když jsme ho obrátili, zjistil jsem, že je celý zakrvácený – a v břiše mu trčela dýka. Zřejmě přišel v noci k sobě a když pochopil, že nevyvázne, zabil se vlastní zbraní. Odnesl jsem mrtvolu do skal, aby to Dianu zbytečně nerozrušilo.

Diana byla daleko čilejší než včera; smála se, měla chuť na jídlo a když se najedla, chtěla vstát, že pojedeme do Koyanami. Rozhodl jsem však, že dneska si tu ještě odpočineme, než Diana pořádně zesílí.

„A proč? Když tobě občas rozbijou hlavu, nedělá se s tím takový povyk! Rveš se dál jako čert a nějaká jízda na koni by tě vůbec nedokázala rozházet!“

„Děvčátko moje, má hlava na to má trénink. Ta už byla rozbitá kolikrát – a prospívá jí to!“

„Tak já ti ji potom rozbiju ještě jednou. Co že to povídal Ao Harrap o tom pokladu?“

Nechali jsme ji na místě a šli za jaguárem. Zavedl nás asi dvě stě metrů od chaty do skal, kde byl kopec vyhrabané hlíny a ze země napolo vyčnívala železná bednička. Vytáhl jsem ji a odnesl na rameně do chatrče, kde jsme ji teprve otevřeli. To už se Diana samozřejmě zvedla a koukala.

Bednička byla plná zlatých mincí, šperků a jiných věcí. Tošio žasl a tvrdil, že to je víc než celý poklad jeho rodu, na který má nárok. Lupiči zřejmě nebyli tak chudí, jak říkali zajatci; nebo snad věděli o pokladu jen jejich náčelníci. To bylo ostatně pravděpodobnější, protože šelmy se shodly na názoru, že se věcí v bedničce dotýkali jenom dva nebo tři lidé.

Diana si vybrala několik náhrdelníků a náramků a tvrdila, že by jí slušely. Zeptal jsem se Tošia, kdo by měl být vlastníkem toho pokladu. Prohlásil, že se vší pravděpodobností ten, kdo ho našel, to jest Ao Harrap. Jaguár však prohlásil, že celý poklad dává mně a Dianě. Načež Diana zajásala. Hansaró se tvářil nejistě, ale radši nám to přál. Soudil, že poklad je určitě hlídán celou sestavou duchů a strašidel, na něž nikdo jiný než Diana nestačí. Yamanaki řekl, že on si ponechá jako dědictví poklad svého otce a tohle by ani nechtěl. Vůbec byli všichni hodně přejícní.

„Poslouchej, Charry! Jestlipak bys dokázal vykovat z těchhle kousků zlata čelenku, jako máš ty tu svoji korunu? Představovala bych si to tak, že by sahala přes čelo až semhle dozadu na hlavu, něco jako helma ze zlata, víš? Na ni by se nasázely drahokamy, případně něco, co by sis vymyslel...“

„Brzdi, drahokamy žádné nemáme!“

„Nevadí, seženem. Zatím tam můžeš dát perly, ty tady jsou! Ale dopředu bych si přála královského hada Urea. Víš, jak vypadá?“

„Určitě hrozně. Proč to všechno chceš?“

„Protože až půjdeme mezi lidi, budu něco takového nosit na hlavě. Aspoň než mi dorostou vlasy!“

„To není nutné. Tak moc ostříhaná zas nejsi, to se dá začesat. Bude stačit obyčejná čelenka, třeba ta smaragdová, co sis koupila v Rangúnu!“

„Teď jo; ale až mi Yamanaki vyholí předpisovej účes? Když už se to takhle stalo, tak chci...“

„Ty vůbec nemáš rozum! Prosím tebe, Diano, vždyť se ti tak moc nestalo! Máš trošku ostříhaný vlasy vpředu nad čelem, to není důvod, aby sis dala oholit půlku hlavy!“

„Jenže já chci! A Tošio mi to slíbil!“

„Tak dobře; mně už je všecko jedno! Zodpovíš si to před světem sama, jak chceš!“

Už takhle vypadala hrozně, ale když ji Yamanaki upravil, nebyla skoro k poznání. Ale byla šťastná – oči jí blýskaly a vypadala, jako že se jí právě splnil dětský sen.

„Jseš zkrátka malá pitomá holka!“ řekl jsem jí.

„Mhm...“ broukla spokojeně a přivinula se mi na prsa.

Celý tento den a noc jsme ještě zůstali na tom nehostinném místě; ale jak nastalo ráno, nebyla už Diana k udržení a chtěla mermomocí jet dál. Podezřívám ji, že chtěla vidět, jak budou na její samurajský účes reagovat lidé. Osedlali jsme koně, nasedli na ně, na jednoho naložili bednu s pokladem, ostatní svázali do řady, abychom je mohli lépe vést.

Tošio se během doby odpočinku zabýval převážně meditací; když teď vydal rozkazy, překvapilo mne, že nemíříme ke Koyanami, jak jsem očekával, ale trochu stranou. Zeptal jsem se ho na to.

„Ano. Rozhodl jsem se změnit plány. Nejdříve musíme navštívit klášter Tisíce květů. Je to určité zdržení, ale... od tebe jsem se naučil, že nejpřímější cesta nebývá nejlepší.“

„Dobře. Co tam chceš dělat?“

„Složit poklonu svému Mistrovi.“

Podřídil jsem se. Usoudil jsem, že Tošio nejspíš ví, co dělá; kromě toho, v takovém klášteře si možná odpočineme a některý mnich znalý lékařství by se mohl podívat na naše rány. Potlučení jsme byli všichni, jenom Li se dokázal vyhnout každému zranění. Diana se vyjádřila, že na něj jednou taky dojde. Jako došlo na ni.

V jedné vesnici jsme se potkali se dvěma dalšími samuraji. Už se nepamatuji, jak se jmenovali, ale šli ke dvoru dát se najmout. Když nás uviděli, rozmysleli si to a vyzvídali, zda bychom je nevzali my. Hansaró, který si pomohl k novému kimonu, novému meči a koni, nehledě k dalšímu bohatství, které vláčel s sebou, se jim představil jako velitel samurajů knížete Yamanakiho a důstojně, přísným hlasem je vyslýchal, zda jsou toho vůbec hodni. Takové zacházení je přesvědčilo, že o službu u nás mají stát. Nakonec je najal, přidělil každému jednoho koně a smál se, protože na tom zvířeti neuměli jezdit. On se to naučil včera.

V tomto kraji jsme se už neskrývali se svými šelmami; jely na koních společně s námi a děsily vesničany. Nepochyboval jsem, že se o nás šíří pověsti po celé zemi, tím fantastičtější, čím dál od nás. Fantazie Japoncům nikdy nechyběla, zvláště Hansaró si vzal za povinnost vykládat o nás, že jsme kombinací polobohů jeho šintóistické víry s buddhistickými démony. Jeho náboženské přesvědčení označovala Diana za zmatené; ona je ta správná osoba, která to může posoudit! Když mu jednou vyprávěla pohádku o Červené Karkulce, pokládal to za její osobní zážitek a hned to roztruboval dál.

Klášter Tisíce květů je dost rozsáhlá stavba na kopci za jednou ubohou vesnicí. Náš příjezd vyvolal ve vsi rozruch, ale mniši se nedali vytrhnout z klidu. Zastavili jsme před branou Torii, sestoupili s koní a šli se do nádvoří poklonit patnáctimetrové soše Buddhy; potom Tošio vyjednával s několika mnichy a podařilo se mu dokázat, aby nás vlídně přijali. Přišel nás přivítat sám opat, muž neurčitého věku, který neprojevoval žádné překvapení nad lidmi ani šelmami; na to už jsem si u podobných lidí konečně zvykl. Naše zranění ho taky neudivila, vydal příkaz, aby se nám věnovali s patřičnou péčí. Největším problémem byla Diana, protože ubytovat ženu v klášteře nebylo možné, aby mladší mniši nebyli zbytečně rozrušováni smyslnými touhami. Momentálně sice Diana ženu ničím nepřipomínala, ale buddhistickým mnichům je prý dáno vidět pod povrch věcí.

Nakonec nám vyhradili jednu chýši úplně na konci areálu, blízko pastviny, kam jsme pustili svoje koně. Vyhovovalo nám to velice, i když předtím v té chýši bydleli mniši, kteří se něčím provinili a bylo jim zakázáno chodit na oči ostatním. Mladí mniši dostali příkaz nám se vším pomáhat, což jsme ocenili.

Při tom jsem si povšiml, že se poblíž nás pohybuje starý mnich, velice drobné a štíhlé postavy, na pohled křehký a zranitelný. Oblečen byl do starého, velmi vetchého a spravovaného roucha, hlavu měl sice do hladka vyholenou, ale na bradě řídký bílý vous. Ve svraštělé tváři upoutávala pozornost jen maličká černá očka, kterými vše bedlivě sledoval. Byl tak starý, že by se nikdo neodvážil požádat ho o nějakou službu, usoudil jsem tedy, že je to nějaký žebrák, který zde jen tak očumuje.

Ale když si ho všiml Tošio, který byl zaujat vyjednáváním s nějakými jinými mnichy, bezodkladně k němu přiběhl, padl na kolena a klaněl se mu až k zemi. Starý mnich se dobrotivě usmíval a ukláněl se mu také; konečně jsem vyrozuměl, že právě tohle je jeho Mistr. Jmenoval se Šindži a na první pohled nepůsobil dojmem mimořádné osobnosti; zajímalo by mne, co dokáže koho naučit.

V klášteře jsme se poprvé v Japonsku kloudně najedli; pochopitelně vegetariánsky, ale skvěle. Mistr Šindži seděl s námi a když jsme skončili, požádal Tošia, aby mu vyprávěl své příhody. Tošio vyprávěl, občas požádal někoho z nás, aby upřesnil jeho slova (nebo způsobil nějaký zmatek; to v případě Diany). Mistr Šindži mlčel, poslouchal a usmíval se. Dianu asi ten jeho mírný blahosklonný úsměv dráždil, takže se začala odvazovat a povídala čím dál větší nesmysly, navíc svou strašlivou japonštinou. Tošio si to uvědomil a pokusil se upřesnit její slova a uvést na pravou míru, ale Mistr jej zarazil:

„Nech ji hovořit. Baví mne to...“

„Zajisté, Mistře. Ale v některých případech se mýlí nebo povídá něco odlišného, než se stalo...“

„Přesto ji nech, synu. V podstatě mne vůbec nezajímá, jaká je pravda. Zajímá mne vyprávění, protože hovoří o tom, jaká je Diana a jací jsou všichni ostatní. Chápeš?“

Diana zaváhala. „Domníváš se, Mistře, že neříkám pravdu?“

„Někdy ano, někdy ne. Jako všichni. Říkáš to, co považuješ za svoji pravdu. V podstatě je jedno, co povídáš. Vyzařuješ při tom energii, která je ostatním příznivá.“

Dianě sklaplo. Nechápala nic, pouze to, že se jí nevěří. Takové ohavné podezření ji velmi hněvalo, je nesmírně pyšná na svoji pravdomluvnost za všech okolností. Dokonce byla ochotna namlátit tomu, kdo by ji považoval za prolhanou. Mistrovi ovšem ne, to by se jednak neodvážila, jednak by to asi nepřežil.

„To je velice dobrý nápad,“ řekl Mistr Šindži. „Doufám, že ráno budeš dostatečně silná, abych s tebou mohl cvičit...“

Dianě spadla čelist o patro níž. Neřekla ani slovo a on přesto poznal, nač myslí. Něco zakoktala.

„Cítím, že máš touhu se mnou bojovat a potrestat mne za to, že ti nevěřím. Chci věřit, že ráno budeš mít k tomu sílu a nebude tě bolet tvoje zranění, aby ses o to mohla pokusit.“

„Ale já... neodvážila bych se tě uhodit!“

„Proč?“

„Jsi přece... Mistr Zenu!“ přišla na šťastný výraz, kterým by ho nijak neurazila.

„Jsem starý a zchátralý? Ale jsem učitel bojového umění! Mistra Zenu, který učí boj, nemůžeš urazit tím, že se pokusíš ho udeřit. Naopak, potěší ho, že v něm vidíš důstojného soupeře.“

Diana se rozhodla, že už radši nebude říkat nic. Každým slovem si dělala větší a větší ostudu.

„Naopak! Přišla jsi sem, abys získala moudrost. Tu můžeš dostat jen tím, že se budeš ptát na vše, co nevíš. Ptej se.“

„Tak jo! Co si o mně doopravdy myslíš, Mistře?“

„Máš nesmírnou sílu. Jsi bytost, která sestoupila na tuto zemi, aby vykonala určitý úkol. V současné době dodáváš energii všem, kdo jsou s tebou. Vše, co učiníš, je správné.“

„To teda nechápu! Když je to tak, jak povídáš, tak přece... proč... kdo... já jsem docela obyčejná holka! Trochu střelená, jak každej říká, ale jinak... úplně normální!“

„Nejsi normální. Jsi bytost, která dostala úkol. Až jej splníš, budeš normální. Pokud budeš v té době ještě naživu.“

„Úkol... jaký? Od koho?“

„Co já vím? Říkejme tomu Buddha. Nebo znáš lepší slovo?“

„Buddha jako Nejvyšší Osobnost Božství?“

„Buddha jako Všechno. Ty jsi Buddha, já jsem Buddha, i kámen u cesty je Buddha. Všichni jsme součástí Buddhy.“

„Nemyslíš, že je to totéž?“

„Je to totéž a není to totéž. Buddha ve tvém těle jde, pije, jí a odpočívá. Ale Buddha sám nejde, nepije, nejí, neodpočívá. Dělá spoustu jiných věcí a přece je nedělá. Už rozumíš?“

Diana se rozhodla vzpomenout si na jednu Zenovou poučku:

„Vítr, vlajka, mysl se pohybují,

stejné pochopení.

Jakmile se však ústa otevřou,

nemá již nikdo pravdu.“

Mistr Šindži se rozesmál. „Studovala jsi, jak vidím. Ale není důležité studovat. Důležité je chápat. Ty nechápeš nic. Do konce světa nic nepochopíš. Ale vůbec to nevadí.“

Diana uvažovala, jestli se nemá třeba urazit.

„Nevadí,“ usmíval se Mistr. „Stačí, že chápou ostatní okolo tebe. Ty si pamatuj jenom toto: Ať děláš cokoliv, je to prospěšné pro ostatní. Můžeš zpívat, tančit, radovat se, zlobit, bojovat, nenávidět. Vždycky tím prospěješ tomu, na koho míří tvůj šíp.“

„To snad ne! I když ho zabiju?“

„Když zabiješ nepřítele, je to pro něho nesmírné štěstí. Ztratí nedokonalé tělo, které jej obtěžovalo, a zrodí se novu v lepším. Prokážeš mu tím službu.“

„A nemohu... třeba udělat chybu?“

„I když uděláš chybu, prokážeš mu tím službu.“

„Není tedy možné, abych... třeba udělala něco špatně?“

„Uděláš určitě všechno špatně, když se nad tím budeš trápit a vnášet do vyšších záměrů vlastní pochybnosti. Dělej neustále vše tak, jak si sama přeješ. Bude to správné.“

Diana v rozpacích zmlkla a Tošio pokračoval ve vypravování našich příhod na ostrovech i v Číně. Mistr Šindži naslouchal, usmíval se a málokdy ho přerušoval.

„Nuže, otče,“ řekl mu Tošio, když skončil. „Smím tě požádat, abys mi sdělil, jaký názor máš na to, co se chystáme podniknout? Přestože jsem rozhodnut požadovat svoje knížectví, musím se ti přiznat, že v mém srdci zůstal určitý stín pochybnosti. Rozhodl jsem se; ale nevím, zda je mé rozhodnutí správné.“

Mistr kývl hlavou. „Mohl bych ti říct mnoho k tomu, co jsem se dozvěděl. Možná by ti něco z toho i pomohlo. Ale dovol mi odejít nyní do samoty, pokusit se meditací vyčistit z mysli přebytečná slova a ponechat jen ta, na kterých skutečně záleží. Až dojdu k nějakému uzávěru, řeknu ti ho.“

Zdvořile se s námi rozloučil a odešel. Bylo na čase jít spát.

„Stejně bych ráda věděla, jak to myslel,“ řekla Diana. „Jak může tvrdit, že prospívám lidem už jenom tím, že existuju? Co když jim právě tím škodím?“

„Škodíš jim tím samým taky. Ale je to v pořádku.“

„To přece není možné, to je protichůdné stanovisko! Nemůžu být užitečná tím, že škodím! Nebo ano? Tak co, jak to myslel?“

„Myslel to tak, že máš přestat kecat a zalézt do pelechu.“

Tak přestala kecat a zalezla do pelechu.


Ráno jsme se probudili do krásného jitra; v klášteře troubili na lastury a mniši se scházeli do chrámu. Šli jsme také zúčastnit se ranního čtení súter, ale brzy jsme chrám opustili, jako větší část přítomných. Cítili jsme se dobře, takže jsme se rozhodli zacvičit společně s Mistrem Šindžim.

Nejdřív jsme prováděli dechová cvičení, cviky na uvolňování jednotlivých svalů a stínový boj; předcvičoval Tošio. Mistr Šindži si původně přál, aby cvičení vedla Diana, ale ta se na to absolutně necítila. Ne že by ji tak moc bolela hlava, nechtěla si však udělat před Mistrem ostudu. Netrápil ji; řekl, že dneska svěří vedení Tošiovi a ona dostane příležitost zítra. Tím nám dal současně na vědomí, že dnes ještě nemáme odjíždět, jak jsme měli původně v úmyslu.

Užasli jsme, když jsme viděli, co všechno stařík dokáže; jeho katy byly vzorové, rychlé a přesné, každý úder by zasáhl cíl a zničil protivníka jedinou ranou, jak předpisuje kodex Bušidó. Požádal nás, abychom s ním po řadě bojovali; nejdřív Li, který se na to velice těšil. Několikrát s ním zametl cvičiště, potom ho požádal, aby mu předvedl své nejnebezpečnější údery. Li neváhal; zkusil dokonce úder do prsou, jímž uměl vytrhnout srdce z těla, ale Mistr Šindži jej bez obtíží vykryl. Jedině akce, při které mu Li omotal svůj cop kolem hrdla a strhl ho na zem, jej zaujala, velmi jej chválil a prohlásil, že tento útok nezná. Nebylo divu, mniši mají hlavy vyholené a samurajové utažený copánek.

Potom vyzkoušel Hansaróa a oba nové samuraje. Neměli šanci, ostatně cítili k němu tak velkou úctu, že nezvládali ani to, co uměli dokonale. Pak pokynul, abych nastoupil já.

Tošio mne učil úderům karate, takže jsem věděl, že mohu útočit plnou silou a nebát se, že soupeři ublížím. Kdybych bojoval jako první, asi bych se o křehkého stařečka bál – ale takhle jsem byl nucen se sám snažit, abych přežil. Zkusil jsem na něj několikrát zaútočit, ale všechny moje údery šly do prázdna, snadno se mi vyhnul a vzápětí udeřil sám; kdyby chtěl, mohl mne pokaždé zabít. Kupodivu mne chválil a prohlašoval, že jsem dobrý bojovník a že za dvacet let budu schopen vyučovat bojové umění ostatní.

Pak nastoupila Diana. Když bojovali ostatní, klepala se jako arabský kůň před startem dostihů a vykřikovala, co vše předvede, jak měli bojovat ostatní a že by jim to ukázala. Když dostala pokyn, že může začít, vrhla se na Mistra, její ruce a nohy počaly zběsile rotovat a zasahovat ho. Přesněji řečeno, zasahovaly jeho kryty; potom udeřil on, Diana udělala salto a rozplácla se na zemi. Ihned se vymrštila na nohy a zaútočila znovu, ale po pár vteřinách byla na zemi zas, a tak ještě několikrát. Konečně jsem se dočkal chvíle, kdy moji ženu někdo seřeže, jak zaslouží. Navzdory tomu se cítila skvěle a byla spokojená. Mistr Šindži ji pochválil a dal jí spoustu rad, jak si počínat.

Poslední nastoupil Tošio. Několikrát se střetli rukama i nohama a bylo to tak rychlé, že jsem to pomalu nestačil sledovat. Jen jsem viděl, že jedním kopem Tošio Mistra zasáhl, starý Šindži udělal přemet a upadl. Vyskočil samozřejmě hned, pokračovali dál a Mistr Tošia vzápětí dostal na zem stejným způsobem, ale když pak skončili, řekl: „Vidím, že jsi se stal lepším bojovníkem, než jsem já. Stal jsi se skutečným Zenovým Mistrem; blahopřeji ti!“

Tošio se mu okamžitě uklonil: „Umím pouze to, co jsi mne naučil ty, vážený Mistře!“

„Ne. Kdybys uměl jen to, nemohl bych tě označit za Mistra. Jsi lepší jež já; teprve tím je moje výchova ukončena.“

Vyměnili jsme si vzájemné poklony a šli jsme se vykoupat a pak si odpočinout. Opět jsme se dobře najedli a vychutnávali si péči, kterou nás mniši obklopovali.

Odpoledne přišel Mistr Šindži. Tošio vykonal čajový obřad, mnohem dokonaleji než přístavní správce v Caguja. Když jsme pak vypili první šálek, pravil Mistr:

„Uvažoval jsem o tvém osudu, vznešený Tošio Yamanaki.“

„Děkuji ti za tvou péči, Mistře. K čemu jsi dospěl?“

„Ke dvěma uzávěrům. První je, že naplnění tvých záměrů ohledně získání knížectví Koyanami ti nepřinese žádné štěstí ani prospěch – naopak, stane se počátkem všemožných neštěstí a nesvárů.“

„Domníváš se tedy, že bych toho měl zanechat?“

„Ne. Druhý můj závěr je, že to přesto musíš udělat.“

Tošio zhluboka vzdechl, složil ruce na břiše a zahleděl se na ně. Setrval mlčky několik minut.

„Proč?“ zeptala se Diana polohlasem.

Mistr ji přesto zaslechl. „Je to součást jeho poslání. Kdyby se jej zřekl a zanechal ho, nesplní svoji povinnost. Jeho povinností je získat knížectví Koyanami a potrestat samovládce, který se ho protiprávně zmocnil. To se stane. Ale vládu neudrží.“

„Proč?“ ptala se Diana teď už nahlas.

„Nevím. Kdybych věděl všechno, co se stane, nemuselo by se to už vůbec odehrát. Vím jen, že vznešené záměry osudu musí být naplněny; jinak by ten, kdo je nesplní, musel přijmout nové tělo a vyplnit je v příštím zrození.“

Teď už se Diana neptala; jenom si povzdychla.

„Naplnit svůj osud je velmi důležitá věc, Diano,“ řekl vlídně Mistr. „Kdo nevykoná svou povinnost, hledá ji potom zrození za zrozením; a teprve když ji nalezne, nalezne také klid. To přece dobře víš, Pastýřko draků.“

Diana se zarazila, já jsem se pousmál. Takže drby docházejí nakonec i k Zenovým Mistrům!

„Myslím, že prozatím se vše odehrává tak, jak se odehrávat má. Udělali jste dobře, že nespěcháte do Koyanami; každý den zdržení vám prospívá, protože přispěje ke znepokojení vladaře. Již nyní má Kagešu Omó strach; tím větší, že ani sám neví, čeho se bojí. Jeho sluhové, důvěrníci, špehové mu nosí podivné zvěsti: do země míří Tošio Yamanaki, její oprávněný kníže; doprovázejí ho démoni, strašidla, podivná zjevení. Samuraj z cizí země, který nahání lidem strach už svým zjevem. Jeho žena, která je možná démon, možná polobůh, možná strašidlo, možná Pastýřka draků; nebo možná tohle všechno dohromady. Tygr, leopard a jaguár, kteří myslí a bojují jako lidé. Dokonce i Li tam zaujímá význačné místo: protože je mocný bojovník, který se podrobil bojovníku ještě mocnějšímu, a dal tak dobrý příklad druhým.

Lidé už slyšeli, že se vám podrobili Hansaró, Kedo, nyní další dva bojovníci. Slyšeli, že jste pobili stráže v průsmyku i bandu zločinců. Slyšeli, že jste byli vlídně přijati v našem klášteře. Všechny tyto zvěsti letí krajinou. Doporučuji vám, abyste vyjeli zítra a postupovali co nejpomaleji. Budete-li mít důvod, zastavte na místě, kde vás budou všichni vidět a konejte činnosti, které připoutají pozornost lidí. Nechte svoje sluhy povídat, co jim jen přijde na mysl. Ty zprávy mohou být zmatené a nesmyslné, nejsou tady proto, abyste jim věřili vy. Ale je správné, když je lidé vyslechnou a špehové donesou Kagešu Omóovi.

Ten muž na hradě v Koyanami se v této chvíli už bojí. Neví, čeho se bojí, ale ví, že má mít strach. Přijde čas, a spatří vás před sebou; v té době už by měl být tak ochromený strachy, aby ztratil rozvahu a začal dělat chyby. A on je udělá, protože je hlupák. To ty dobře víš, Tošio.“

„Znám ho.“ přikývl Yamanaki.

„Uvažoval jsem, zda mám jít s vámi; ne, nepůjdu. Zůstanu tady, budu meditovat a modlit se. Možná přijdu na nějakou myšlenku, jak vám pomoci. V tom případě přijdu, až bude vhodný čas. Když ne, bude to ještě lepší – bude to znamenat, že všechno je v pořádku a děje se podle Buddhovy vůle.

Protože nakonec se všechno na světě stane podle Jeho vůle.“

A Mistr Šindži pozvedl proti nám otevřené dlaně, usmál se a pak se nám všem hluboce uklonil.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:13