Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chvíle štěstí

Zpět Obsah Dále

Plavba do Rangúnu byla dlouhá a nezajímavá. Jediné vzrušení byl d'Enghiem, který se učil práci důstojníka a dost mu to šlo, takže si napravil pošramocenou reputaci u posádky. Záhy jsem zjistila, že si ho šelmy váží a ctí; dokonce i nesnášenlivý Ao Harrap uznával Ludvíkovu převahu a velmi se s ním spřátelil. Na rozdíl od Aflargea, který sleduje jako stín Charryho a Tannarra, který mne zbožňuje, neměl Ao Harrap přítele mezi lidmi. Charryho si vážil jako svého Vládce a mne uznával také, i když asi méně; ostatní lidi ale považoval za něco méněcenného před panskou rasou jaguárů. K belgickému markýzovi přilnul; nebýt Charryho, byl by se stal d'Enghiem Ao Harrapovým pánem. Takto jaguár váhal mezi úctou a poslušností k Vládci a příchylností k Ludvíkovi.

Námořníci si už na d'Enghiema taky zvykli; na to, že chodí nejraději v oranžovém hábitu, že se chová ke všem s laskavou nadřazeností, že se před jídlem modlí či aspoň provede nad miskou kříž lžící; zvykli si, že nepije, nekouří, nejí maso, nehraje karty a nedělá sprosté vtipy i že odpovídá na každou otázku z filozofického hlediska. Zvykli si ale také na to, že cvičí s námi ostatními různé bojové techniky a že by tedy mohl být nebezpečný, kdyby chtěl.

Konečně jsme se už zase objevili před Rangúnským přístavem. Na lodivoda jsme čekat nemuseli, díky štědrému spropitnému, které mu minule dal Charry, se objevil hned a byl to zas náš známý Browne. Tentokrát byl veselý a hned se k nám hrnul: „Ach, hrabě Guyrlayowe! Zdá se, že jste nejeli do Hongkongu nadarmo! Ta druhá loď pod vaší vlajkou patří vám, že ano? Moc pěkná, máte skvělý vkus! Klaním se, paní hraběnko. Ach, slečna Mabel, dlouho jsme se neviděli, není-liž pravda? A zdá se, že jste vyměnili důstojníky...“

„Pouze rozdělil; ostatní jsou na Regině. Jste nám vítán, Browne. Copak je tady nového?“

„Celkem nic; jen to, že na přístavní správu došlo nějaké udání, že skrýváte na lodi nebezpečného zločince, jistého d'Enghiema; správa samozřejmě ví co dělat, ale pro jistotu by bylo líp, aby ten pán nechodil do města. Nějaký zbytečně horlivý policajt by ho mohl poznat a dělat obtíže. Pan guvernér by vám byl vděčen, kdyby toho člověka nenašel právě u vás...“

D'Enghiem stál na můstku vedle nás; nehnul ani brvou, když se o něm mluvilo, taky my zachovali dekórum. Charry Browna představil důstojníkům; pak mu představil Tošia Yamanakiho a když dospěl k Ludvíkovi, zarazil se a nevěděl, co říct.

„Raúl Gonzales,“ podal Ludvík Brownovi ruku. „Španělský šlechtic, seňore, ve službách arminského císaře...“

„Těší mne, seňore Gonzalesi,“ řekl Browne nepříliš dobrou španělštinou. „Zdá se, že hrabě Guyrlayowe má ve svých službách lidi všemožných národností...“

„Tomu se nedivte,“ zasmál se Ludvík. „Každý si přece může pokládat za čest sloužit u muže, jakým je hrabě Guyrlayowe! Je mým životním snem pracovat na palubě této lodi...“ Až nás zarazilo, jak živě a přirozeně zní jeho španělština; Pepito by užasl, kdyby ho slyšel. Browne nepojal žádné podezření; a pokud náhodou, jistě si rozmyslel dát je najevo. Tak jsme vpluli do přístavu a zakotvili na starém místě.

„Jseš správnej voraz,“ potěšila jsem Ludvíka uznáním. „Světlovlasej Španěl, to je unikát.“

„To se dá snadno změnit.“ prohlásil a na chvíli zašel do svého kouta v podpalubí. Když se vrátil, měl přes vlasy přetaženu černou paruku, pod nosem knírek a kolem hlavy červený baskický šátek. Kde k tomu přišel, nevím, nejspíš si to pořídil v Singapuru.

„Skvělý,“ zhodnotil ho Charry. „Vypadáš nejenom jako Španěl; dokonce jako španělský pirát!“

„To je v pořádku. Jako tvůj důstojník se musím přizpůsobit svému veliteli. Stejně tě všichni šmahem považují za námořního lupiče, tak ať mají nějaký důvod.“

„Ty dovedeš člověka potěšit!“ řekl Charry. „Jsi zrovna tak jedovatý jako moje žena! Ale že zrovna ty máš tolik řečí...“

D'Enghiem se mu zdvořile uklonil: „Mám tě doprovázet nebo mi dáš volno, abych se mohl porozhlédnout po městě?“

„Radši pojď s námi! Aspoň tě nesebere policie!“

Takže jsme šli já, Charry, Mabel a Andrej, Ludvík a Tošio. Kočky zůstaly doma, neboť Ao Harrap se nehodlal zbytečně nikam trmácet a Tannarr a Aflargeo rovněž odmítli nechat se okukovat hloupými a hlučnými lidmi.

„Rangún už jsme viděli!“ řekl Aflargeo. „Kdybychom už radši jeli domů...“

Proto nám taky cesta do guvernérova paláce netrvala dlouho a nebyla provázena žádnými zvláštními událostmi. Ještě bych ráda poznamenala, že zatímco Mabel si oblékla dívčí šaty, které se jí teď už líp hodily, já jela v uniformě, hlavně abych mohla mít pořád na hlavě čepici. Stejně jsem se těšila, jak se Bessie lekne.

Jakmile jsme se ohlásili, okamžitě se dostavil pan guvernér a oznámil, že Bessie přijde hned; radostně se vrhl k Charrymu a tiskl mu ruce. „Ach, hrabě Guyrlayowe, jsem velmi rád, že jste se zastavil v téhle zapadlé části světa! Musím vám poděkovat za Jenniffer; nebýt vás, nikdy bych ji už nespatřil!“

„To byla maličkost, to by udělal každý,“ mávl Charry rukou. „Prosím vás, mylorde, abyste už o tom nemluvil!“

„Obávám se, že o tom ještě mnohokrát uslyšíte,“ řekl lord Rawlinston. „Ovšem ne vždy z úst, která vás chválí jako moje...“

„Nerozumím... snad nás někdo nepomluvil?“

„Inu... po pravdě, neočekával jsem, že vás ještě někdy potkám na anglické půdě. Víte, že je na vás vydán zatykač a že po vás pátrá britská policie?“

„Cože? Snad ne pro onu malou nesrovnalost s portugalskými úředníky v Macau?“

„Prosím? Ach, vy myslíte ten případ s tím... markýzem d'Enghiemem. Ne, to nemyslím, i když také o tom jsem slyšel. Ale místokrál v Manille na vás vydal zatykač pro vraždu.“

„Guvernér v Manille?“ Charry zřejmě nechápal, o čem je řeč. „Já vůbec neznám místokrále Manilly, nikdy jsem tam nebyl a ani po tom netoužím!“

„Stíhá vás pro vraždu jakéhosi Johna Prentice Bulltroughta, anglického občana a majitele realit v Manille, hlavním městě Filipín. Víte o tom?“

„V životě jsem o takovém člověku neslyšel. Proč si místokrál myslí, že jsem ho zabil právě já?“

„Podle žaloby je to tak, že dotyčný pán si vyjel se svými malajskými zaměstnanci na lodi jménem Regina, která patřila jeho obchodnímu příteli, na inspekci ostrovů, jež spadaly do jeho péče. Při té příležitosti jste jej se svou lodí zlovolně napadl, pobil jeho lidi a jeho samého rovněž připravil o život nebo dal zabít; v tom si svědkové nejsou jisti. V každém případě jste tím naplnil skutkovou podstatu vraždy a loupeže. Pan místokrál z Manilly vás hodlá předvést soudu Jejího Veličenstva a hodnověrnými svědky, včetně sluhy onoho pána, usvědčit.“

Charry počal rudnout; první ze všeho mu zrudla jizva na čele, což bývá známka pořádného duševního pohnutí. „Vyřiďte místokrálovi v Manille, že jestli se ještě jednou objevím v jeho zatraceném zlodějském souostroví, nechám to hnízdo spálit i s místokrálem!“

„Ale proboha, to snad ne!“ řekl Rawlinston. „Ujišťuji vás, že nevěřím takovým řečem a myslím, že žádný rozumný člověk nebude věřit, že jste ho zabil...“

„Ale jo! Zabil jsem ho a nezapírám to, ostatně loď Regina kotví v přístavu a vlaje na ní má vlajka. Ovšem ať si místokrál laskavě uvědomí, že to bylo v řádném boji proti přesile Malajců, ti byli lupiči a vrazi a vážený pan Bull.. k čertu, ať se pacholek jmenoval jak chtěl; byl jejich velitel a šéf! Jestli je to ten, kterýho myslím, tak toho jsem zastřelil z pušky a dobře udělal, protože si pirát a vrah nic lepšího nezasloužil. Napadla nás jeho Regina, což může dosvědčit v první řadě lord Andrew Green a jeho žena Jenniffer, vaše ctěná dcera. Nejenom, že jsem zabil toho lotra a jeho lidi, zrovna tak zabiju každýho dalšího hajzla, co mi vleze do cesty; a pana místokrále v Manille hezky pozdravuju!“

Rawlinston vyposlechl tu ráznou řeč s klidným úsměvem: „Nevěřím tomu ani za mák a vím moc dobře, že to určitě nebylo tak, jak tvrdí on. Ale víte, on se nějak nesnáší s lordem Williamem Gunthriem, guvernérem v Hongkongu a tohle je jedna z maličkostí, kterým mu ztrpčuje život. Nikdo pořádně neví, co se vlastně stalo, ani přesně kde. Pokud se pamatuji, ten ostrov, na kterém se to stalo, zmizel...“

„Vyletěl do povětří sopečným výbuchem. Ale ti lidé žijí a já vím, kde jsou; mohli by mi dosvědčit, co tam bylo, když už by někdo nevěřil výpovědi lidí jako kníže Yamanaki, Mabel nebo doktor Rastopčenkov. Všichni jsme tam byli a všichni víme, že to byl řádný a poctivý boj s lotry, kteří si nic lepšího nezasloužili. Jestli jim pan místokrál nevěří, tak ať si dá nohu za krk a trhne si s ní!“

„Proboha, radši nemluvte o tom, že to někdo z Malajců přežil! Asi by pro ty lidi nebylo žádným štěstím, kdyby se o tom někdo dozvěděl. Oficiální verze zní, že všichni obyvatelé ostrovů zahynuli. Nic jiného pro ně není žádoucí...“

„To je od tebe hezké, strýčku,“ řekla Mabel. „Nejsou to zlí lidé; hovořili jsme s nimi a nebýt ničemnosti jejich náčelníků, jistě by se nedopustili žádného zločinu.“

Lord Rawlinston si unaveně přetřel dlaní obličej. „Když jsem byl mladý, byl jsem jako vy, hrabě; chtěl jsem změnit svět k lepšímu. Bohužel, pak jsem zestárl a usoudil, že zkoušet napravit svět není k ničemu. Vy jste nádherně mladý; nebojíte se jít do boje, nebojíte se pomoci svým přátelům, třeba takovému... no, tomu anarchistovi, kterého jste vyfoukl Portugalcům před nosem. Rozumějte, naše policie po něm pátrá, ale co provedl těm pámbíčkářům v Macau je taková věc, že ho nenajdou, ani kdyby o něj zakopávali. Velitel policie se moc smál, když mi o tom vyprávěl; Portugalci zuřili jako tajfun. On prý ten chlapík je ještě ke všemu v nějakém spolku, po kterém oni jdou jako čert po hříšné duši. Nevím o tom nic, to ti chlapi neprozradí, snad se jedná o veliké peníze a samotnou vládu v Lisabonu. Přátelé toho d'Enghiema mají tak dlouhé prsty, že míchají ve Španělsku i Portugalsku se vším; tak si pomysleli, že klepnou přes prsty jednoho z agentů tý organizace. A on jim rozpáral policajta se šavlí a revolverem dýkou a zmizel na vaší lodi. Navíc se povídá, že jim tam otočil větší peníze, aby měl něco do začátku...“

„Skutečně? O tom bych ani nic nevěděl...“

„Tvrdí to portugalská policie. Když totiž jejich agenti slyšeli o odměně, jakou na něj vypsala belgická policie pro nějaké jeho hříchy tam, hnali se do toho; ale když zabil jejich kolegu, hned jim ochladla hlava a radši se od toho odtáhli. Teď Portugalci chtějí, aby jim ho někdo chytil a za odměnu si může nechat, co ten d'Enghiem v Macau ukradl...“

„Markýz d'Enghiem bohužel v Macau nic neukradl,“ řekl tiše Ludvík. „To je lež...“

„Víte to tak jistě, pane?“ usmál se Rawlinston.

„Naprosto jistě. Dovolte mi, abych se představil. Markýz Ludvík d'Enghiem, ve službách arminského císařství.“

„Těší mne; myslel jsem si to, ale nechtěl jsem se ptát. V Rangúnu vám nehrozí žádné nebezpečí, pane, ujišťuji vás. Nemáme tady rádi velké případy; radši máme klid a pořádek a já se domnívám, že tvrdá ruka hraběte Guyrlayowa to zaručí. Avšak jistě mi dovolíte, abych vás představil své ženě, protože ta vás ráda pozná; mám dojem, že slyším její kroky na schodech...“

Bessie skutečně přicházela; věděla o nás, tak spěchala a už zdálky počala vykřikovat: „No ne, jak já jsem ráda, že jste se u nás zastavili, Diano! Mabel, konečně jsi doma; už jsem se o tebe bála, holčičko moje...“ Nejdřív padla do náruče mně, potom objala Mabel, tiskla ruku Charrymu a pak se teprve podívala na ty zbývající.

„Miláčku, to je markýz Ludvík d'Enghiem,“ představoval jí Rawlinston. „Víš, ten...“

„Ach, skutečně?“ vypískla. „Milý pane markýzi, jste nám srdečně vítán! Jistě neodmítnete moji prosbu a budete nám vyprávět o té vzrušující záležitosti v Macau...“

„Nevím, bude-li vás to zajímat, madam,“ řekl Ludvík, líbaje jí ruku. „Osudy ubohého štvance by vás možná znudily a třeba byste na mne hleděla i nepřátelsky!“

Bessie obdařila Ludvíka okouzleným pohledem a potom sklouzla na Japonce, který vypadal jako kamenná socha; měl na sobě samozřejmě kimono a samurajský meč za pasem.

„To je kníže Tošio Yamanaki, Japonec. Setkali jsme se s ním na ostrovech a pak u něj v Japonsku byli na návštěvě...“

„Na návštěvě v Japonsku? Neuvěřitelné! Vždyť přece žádný běloch do Japonska nesmí!“

„Přestrojili jsme se za Japonce,“ řekla jsem a sundala z hlavy čepici. „Co, jak mi to sluší?“

„No teda!“ Na chvíli nebyla mocna slova, potom mě začala objímat a osahávat mi hlavu. „Moje milá, ty jsi prostě kouzelná! Hrozně moc ti to sluší, skutečně! A jak jsi odvážná! Mnohá jiná dívka by si v životě tohle nedovolila!“

„To ještě není všechno. Mám takový plán a jestli vyjde... a jestli bude Charry souhlasit...“ Pošilhávala jsem po svém manželovi a on zareagoval a zeptal se:

„Copak sis zas vymyslela?“

„Je to takhle. Zde v Barmě je zvykem, že každý slušný člověk stráví nějakou dobu v klášteře. Minimální doba je sedm dní, podle písem. My tu máme nějakou dobu kotvit, než lodě dají do pořádku, tak jsem chtěla... Pamatuješ se na ten klášter, Charry?“

„Jak jsme tam byli jednou na obědě?“

„Jo. Chtěla bych tam těch sedm dní strávit. Studovat, zúčastňovat se obřadů, zpívat a vůbec všecko, co dělají oni.“

„No, konečně proč ne?“ zaváhal. „Když chceš?“

„A nebude ti vadit, že mě tam zase vyholí?“

Charry právě zvedl k ústům šálek; zakuckal se. „Aha! Už konečně chápu, proč vůbec žádáš o dovolení! Tak dobře; pro mě za mě, dělej si, co chceš!“

„Ty si vážně necháš oholit hlavu?“ ptala se obdivně Bessie. „Skutečně úplně dohola?“

„Jednou vyholená už jsem byla.“

„A slušelo jí to!“ podotkla Mabel. „Dianě totiž sluší všechno; na Tošiově svatbě měla nádherný kimono, ukazovala mi ho...“

„To nám musíš předvést taky! A co ty, Mabel, co ty máš nového? Nechci se mýlit, ale mám dojem, že ti zábavní plavba velice prospěla! Byla jsi vždycky hubená jako plot, teď začínáš mít konečně docela hezkou postavu...“

Mabel se dokonce začervenala. „To asi nebude vlivem dobré stravy, tetinko! Co mám nového? Kromě nového manžela téměř nic. Dovol mi představit ti doktora Andreje Rastopčenkova. Mého muže... A otce mého dítěte...“

Lady Bessie se počala chovat zmateně; nevěděla co říct, šermovala rukama, až konečně řekla: „Mabel, moje drahá! Ty ses vdala? A za tohohle člověka?“

„Ano, tetičko. Andrej je ohromně milý a já ho mám ráda. Je to ideální manžel a já jsem šťastná, že jej mám a že on má mne!“ a stiskla Andrejovi paži, aby se nezapomněl na Bessii přátelsky usmát. Provedl to.

„No prosím... Tomu všemu bych uvěřila... ale čím se živí, smím-li se ptát? Dokáže tě vůbec uživit?“

„Andrej je doktor. Charry ho udělal svým lodním lékařem.“

„Lékař?“ ohrnula Bessie nos. „Co to je – lékař? Má nějaké postavení, titul – nebo aspoň peníze?“

„Ne, nic z toho nemá. Ale až budeme nějaký čas pracovat, jistě budeme mít to všechno. Víš, Andrej musel opustit svoji vlast a nic mu nezůstalo. On je... nevím, jak to říct...“

„No ovšem, Rus! Jistě spiklenec, že ano? Kam jsi dala rozum, že ses zakoukala do člověka bez postavení, bez peněz, dokonce bez vlasti? Co si s ním počneš, propána?“

„Ale má milá Bessie! Drahá tetičko, já ho mám ráda a věřím, že dokážeme v životě víc, než si myslíš, když se budeme mít rádi...“

„Lásky se nenajíte! Uvědom si, že jsem slíbila tvé nešťastné matce, že se o tebe postarám! Tím jsem naprosto neměla na mysli, že tě nechám zhanobit od prvního ničemy, kterého jsi mohla na těch svých toulkách poznat...“

Teprve teď to Mabel chytila za správný konec a začala vzlykat. „Já tě nepoznávám, Bessie! Byla jsi vždycky taková pokroková, moderní, souhlasila s každou vzpourou proti staré zkostnatělé morálce... se sňatkem lady Diany jsi taky nadšeně souhlasila, a přece dobře víš...“

Bessie se obrátila na mne; ještě štěstí, že moje zrzavá hlava nepřitahuje blesky jako hromosvod. „Z té si bereš příklad! Ovšem, že jsem souhlasila, ale to šlo o hraběnku Dianu! Ne o tebe – to je rozdíl, uvědom si to!“

„Nevím jaký,“ štkala Mabel. „Říkala jsi přece...“

„Ty snad nejsi hraběnka z Guyrlayowu!“ rozkřikla se Bessie. „Je nějaký rozdíl mezi dobrodružnou milenkou takového piráta a neteří Rangúnského guvernéra, ne? Chápu, možná tě vtáhla do svých intrik a popletla ti hlavu; ale od toho máš přece výchovu, vzdělání, vědomí zajištěné existence! Copak jsi nepochopila, že tě to poněkud odlišuje od takových lidí?“

Charry lapal po vzduchu jako kapr. Já jsem se po prvním návalu vzteku začala tiše smát a čekala, co bude dál. D'Enghiem mlčel a podezřele se šklebil. Škoda že mlčel; jeho peprné poznámky mohly být hodně zajímavé. Udělala jsem na něj obličej, ale nepostřehl to a zůstal mimo diskusi.

„Ať je to jak chce,“ řekla Mabel. „Mám Andreje ráda a půjdu s ním třeba na konec světa. Nehněvej se, Bessie; ale ani moje maminka by mi nebránila jít s tím, koho miluji a za koho jsem se už řádně provdala...“

„To nic neznamená! Manželství se vždycky ještě dá rozvést. Zvlášť takové, u kterého není příliš jisté, zda bylo vůbec legálně uzavřeno. Především bychom k tomu museli dát souhlas my jako rodina – a to ti nedáme, tomu věř!“

„Já tě taky o nic nežádám! Nepotřebuju žádný souhlas, protože už se stalo a nemůžeš proti tomu nic dělat!“

„Ale můžu! Nezapomínej, že mimo tvých poručníků jsme také správci tvého majetku! Jistě ti nebude příjemné, když zůstaneš na světě docela bez prostředků!“

„Především, podle závěti mé matky mám právo disponovat s jistou částkou bez vašeho souhlasu! A ostatní mám dostat v případě, že se provdám; což se stalo!“

„Ale bez souhlasu rodinné rady a poručníků! Takový sňatek je neplatný!“

„V tom případě dědí vše další zákonný dědic; a to jsou moje děti, bez ohledu na jejich původ, o tom závěť nic nestanoví. Zakrátko se stanu matkou; moje dítě zdědí majetek, který mi upíráte, i když se vám nelíbí jeho otec!“

Bessie spráskla v údivu ruce: „Ty mluvíš jako advokát! Odkudpak znáš všechny ty věci, slečinko?“

„Jestli tě to potěší, byly to tvoje rady, co mě přimělo, abych se začala zajímat o právní záležitosti své rodiny. Ty sama jsi radila, abych se vždy především zajímala, jaké závazky a práva plynou z každé smlouvy; tak jsem si dala od Allana vyložit, jak je to s mou pozůstalostí. Víš, to bylo tehdy, když jsem chtěla s Allanem utéci a tajně se vdát. Naštěstí Allan byl tak počestný a hloupý a odmítl to.“

„Ach proboha, Allan! On najisto počítal, že si ho vezmeš! Bože můj, co si teď počne?“

„Však samotou neumře! Ona už si nějaká slečna z dobré rodiny dá říct a odvleče ho k oltáři. Jestli je kamarád, bude mi jistě přát štěstí!“

„Štěstí! Tomuhle ty říkáš štěstí? To je sebevražda, dítě, měj rozum! Viděla jsi někoho, aby byl v bídě a nouzi šťastný?“

„Za celý život jsem nepoznala nikoho opravdu šťastného, ať v přepychu nebo v bídě. Až jsem přišla na jejich loď a potkala Dianu. Byla to jediná holka, který jsem měla co závidět. Ano, záviděla jsem Dianě; jejího muže, její štěstí!“

„Bláznovství! Myslela jsem, že ses zamilovala do toho dobrodruha – zdálo se mi, že ho chceš svést!“

Mabel pohlédla na Charryho a přejela mu rukou po tváři. „Chtěla jsem! Líbil se mi, moc se mi líbil. Víc než kterýkoliv jiný muž, jakého jsem kdy poznala. Až potom jsem pochopila, že to proto, že je skutečným mužem. Tys měla hodně milenců, Bessie; ale skutečného muže jsi nepoznala žádného a možná ani nevěříš, že něco takového může existovat. Já je poznala. Muže jako je Charry, muže jako Andrej, jako Yamanaki nebo d'Enghiem. Muže, co mají cíl a jdou za ním jako vlk za kořistí, jako... jako tažný pták za sluncem, jako loď tam, kde čeká neznámou zemi. Viděla jsem je bojovat i pracovat. Každá žena může být šťastná, když smí milovat někoho z těch mužů. Já si vzala Andreje, protože je jeden z nich; ten nejlepší z nich. A protože on mne má rád, připadám si být takovou ženou, jako je Diana.“

Byla to moc dlouhá řeč a já cítila, že začínám popotahovat nosem. Nebýt Bessiiny odpovědi, tak se rozbrečím.

„No jasně!“ vykřikla Bessie. „Všechno začíná a končí u Diany a jejího muže!“ obrátila se ke mně. „Mohla byste se stydět, hraběnko! Svádět počestné dívky ke špatnosti, to je snad vaše představa o přátelství?“

„Mabel je dospělá, plnoletá a svéprávná! Nevím, proč bych jí měla v něčem bránit. Rozhodla se vzít si Andreje a já to schvaluju, protože je skvělý kluk a hodí se k ní. Že se to někomu nebude líbit, se dalo čekat; a lituju, Bessie, že tím chceš zkalit naše výborné přátelství.“

„Tomu říkáte přátelství? Tím se nám odvděčujete za přízeň, kterou jsme vám prokazovali? Upozorňuji vás, hraběnko: od této chvíle vás neznám a nepřeji si vás už nikdy vidět! Rovněž tak si nepřeji, aby do našeho domu vstoupil hrabě de Guyrlayowe a ta jeho ničemná nevychovaná banda pirátů, ať jsou to ti, které tu vidím nebo nějací jiní! Odmítám se s vámi nadále stýkat – rozumíte?“

„Dík, hlavně že víme, na čem jsme. Těšilo mne, vážená paní guvernérová!“

„A co se týče tebe, Mabel,“ řekla Bessie výhružně. „V případě, že se okamžitě nevzdáš toho chlapa, bude ti můj dům od této chvíle uzavřen! Vyber si, zda chceš jeho nebo společnost počestných a tobě rovných lidí...“

„To víš, že půjdu, a docela ráda! Ale netěš se, Bessie – brzo se u tebe ohlásí můj advokát!“

V té chvíli promluvil Andrej, ostatně poprvé od začátku rozmluvy: „Neponižuj se! Nech jim ty peníze, ať se s nima udáví. Slibuju, že ty ani naše dítě nebudete trpět nouzí – i bez těch chamtivců a hamounů. Ať se zalknou vlastní lakotou!“

„Drahá Bessie,“ řekl diplomaticky lord Rawlinston. „Uvědom si, že hrabě Guyrlayowe zachránil naši Jenniffer! Jsme mu povinni díkem!“

„Tobě zachránil dceru; má dcera to není! Děkuj si mu sám, já odcházím!“ řekla Bessie, zvedla se a vznešeně odkráčela jako uražená nevinnost.

„Ach Bože!“ řekl guvernér. „Prosím, promiňte nám, hrabě Guyrlayowe! Jistě věříte, že má žena to nemyslela tak zle, když vás snad něčím nechtěně urazila...“

„Ale co by,“ řekl Charry rezignovaně. „Tak se mějte, guvernére. Nic si z toho nedělejte, mě už vyhodili i z jiných domů lepších lidí. Začínám si na to zvykat!“

Muži si stiskli ruce, pak Rawlinston podal ruku Andrejovi: „Neboj se, drahá Mabel! Přesvědčím ji, jen co se trochu uklidní. Buď klidná, holčičko, tvoje teta se nevydrží dlouho hněvat!“

„Škoda, že odjedem dřív, než ji to přejde! Vzkaž jí, že jsem šťastná a přeji štěstí i jí. Ať ji to nemrzí, vidět mě šťastnou. Sbohem...“

Co říct mně, na to už vůbec nepřišel. Tak jsem mu já řekla: „Mějte se hezky, sire Reginalde. Až budete doma ve Skotsku pořádat hon na lišku, tak ji pozdravujte. Fandím jí, protože je zrzavá!“ a dala jsem mu pusu.

Opustili jsme guvernérský palác podstatně rychleji, než jsme očekávali. „Vypadá to, že by sis mohl krásně zakroužkovat i Rangún!“ navrhla jsem.

„Všude zem Páně,“ konstatoval Ludvík d'Enghiem. „Všude nám roste dost trní a bodláčí, abychom se ho mohli napást. Dejme co je Božího Bohu a co Mabelino, paní guvernérové.“

„Však já to tak nenechám!“ soptila Mabel. „Ludvíku, tys povídal, že jsi právník! Budu se s nima soudit...“

„Tak už toho nech, ať je vezme čert!“ řekl Andrej. „Však hlady neumřeme, uvidíš! Bude nám dobře!“

A právě v tuhle chvíli mi přišlo vhodné, abych se rozbrečela. Ne pro parádu, ale doopravdy. Složila jsem se Charrymu do náruče a řvala jako malý děcko. „Já chci pryč! Já nechci bejt v tomhle hnusným, bezcitným světě...“

„Dobře, uklidni se,“ hladil mě po tom, co mi zůstalo z vlasů. „Odjedeme třeba hned, jenom neplač!“

„Ale ty mi nerozumíš! Nech mě chvilku odpočinout v tom klášteře! Já tam tak nějak patřím, chápeš? Chci tam!“

„Hned? Tak jedem!“

Charry vydal rozkazy; já se vzpamatovala až ve chvíli, kdy jsem viděla, že zastavujeme. Pamatoval si cestu správně; vylezla jsem, utřela si nos a připravila se na diskusi s matkou představenou. Ostatní, kteří tu nikdy nebyli, se nejistě rozhlíželi.

„Proč chceš jít zrovna sem?“ ptal se Ludvík.

„Nevím. Jedna mniška mi řekla, že jsem tady už kdysi byla.“

„Jo. Leda tak.“ řekl a vůbec se nedivil.

Představená se naopak divila značně. Vykládala jsem jí, chvílemi dokonce čínsky a japonsky, proč sem chci a co se mi ve světě kdy stalo. Přestože jsem měla pocit, že nechápe, pokyvovala hlavou a ve tváři jsem jí nepozorovala žádné hnutí mysli.

„Je to velmi nezvyklé,“ řekla konečně. „Zatím žádná bílá žena nepožádala o toto právo. Nejsem si jista, jak mám v takovém případě rozhodnout.“

„Pamatuješ se na mne, matko?“ ptala jsem se.

„Ano, pamatuji se na tebe velice dobře. I na to, že jsem váhala a ptala se, co od nás chceš. Zdá se, že od té doby jsi poznala veliký kus světa; větší, než jsem kdy viděla já. Možná jsi také prožila zvláštní věci. Nevím.“

„Chci si odpočinout; a důvěřuji tvým slovům, že jsem kdysi, v některém z předchozích zrození, pobývala v tomto klášteře. Nech mne tady...“

„Žena je podřízena muži. Tvůj muž s tím souhlasí?“

Charry pokrčil rameny. „Důležitější než všechno ostatní pro mne je, aby se Diana cítila šťastná. Pokud je přesvědčena, že právě tady je její místo... Proč ne?“

„Jak dlouho tu chceš zůstat?“

„Naše loď má odplout za sedm dní. Postačí to?“

Představená chvíli uvažovala, pak se usmála. „Všichni jsme na cestě, drahá dcero. Budu šťastná, pokud se na tu chvíli zdržíš zde mezi námi.“

Vstup do buddhistického kláštera je obvykle doprovázen předáním jistého peněžního daru; Charry jej okamžitě předal, představená přivolala jednu sestru a požádala ji, aby mi vyholila hlavu. Byla velice mladá, skoro ještě dítě; takové práce se tady svěřují novickám. Používala kulatý bronzový nožík, který pozoruhodným způsobem škrábal, ale vůbec to nevadilo, naopak. Charry nedokáže chápat, jak příjemné je, když mi někdo jezdí po hlavě ostrým kovovým předmětem a zároveň masíruje. Ještě příjemnější je druhé, jemnější vyholení, když mi přejíždí jen po dokonale hladké kůži.

Holení hlavy se odehrávalo v koutě klášterní zahrady u odpadu, všichni byli při tom a pozorovali mne. Potom mne sestry odvedly do předsíně, odebraly mi civilní šaty a nastrojily mne do zcela nového šafránového roucha. Nemohla jsem se na sebe podívat, ale určitě jsem byla zcela k nerozeznání od ostatních.

„Páni, tobě to sluší!“ vydechla Mabel, když jsem se k nim vrátila. „Hned bych tu zůstala s tebou!“

„Doufám, že ne!“ polekal se Andrej. „Nechci!“

„Holčičko moje...“ řekl Charry a vypadal dojatě. Málem jsem se mu vrhla do náruče, ale matka představená mne zadržela:

„Teď už se jí nikdo nesmí dotknout!“

Shromáždili jsme se v hlavní chrámové místnosti; ostatní mnišky hrály a zpívaly, já klečela před sochou Buddhy a odříkávala podle pokynů jedné sestry mantry v sánskrtu. Potom jsem směla obětovat tyčinky, květiny a ovoce a dostala jsem růženec se 108 kuličkami, abych se měla na čem modlit. Ostatní, ještě před chvíli nejbližší moji lidé, stáli v části chrámu oddělené pro cizince.

Zpívala jsem; dokonce mi půjčily kartály a já jimi cinkala o sebe do rytmu a opakovala jednoduchá slova spolu s ostatními. Nebyla jsem, ztratila jsem se ze světa, už na něm nežil nikdo, kdo by se mi podobal. Byla jsem jedna z nich, jedna z anonymního davu služebnic Pána. Svět se ztratil, já jsem ztratila všechen zájem o svět, veškerá přání, veškeré touhy nebo starosti, které mne trápily venku. Alespoň na chvíli jsem byla dokonale šťastná.

Potom se konala slavnostní hostina a všem samozřejmě velice chutnala. Po ní moji přátelé odešli a mně skončil světský zájem. Příští dny jsem prožila v rytmu udávaném životem kláštera; každé ráno jsem vstávala ve čtyři hodiny, myla se studenou vodou, šla s ostatními do chrámu a naslouchala čtení z písem. Pracovala jsem s ostatními, zpívala s nimi, jedla s nimi. Ztratila jsem dokonce i pojem, jak plyne čas, v chrámu není čím ho měřit kromě svíčkových hodin, podle kterých se zvoní na gongy. Nikoho nezajímalo, jaké je datum, ani jsem nevěděla, kolik dní už jsem tady. Měla jsem řadu diskusí s ostatními sestrami a několik také s matkou představenou. O čem? O životě.

Když mi řekli, že pro mne Charry přijel, divila jsem se, že už čas uplynul; ale byla jsem dokonale klidná a vyrovnaná. Ještě jsem se zúčastnila pobožnosti, Charry byl při tom a sledoval mě, jak zpívám. Poznal mne snadno, přece jen jsem se odlišovala alespoň světlejší pletí. Potom jsem si vzala drobné dárky, které mi daly ostatní dívky, a odjela zpátky na loď. To šafránové roucho je moje, samozřejmě; zdálo se mi naprosto přirozené v něm chodit.

Ludvík mne uvítal úsměvem. „Máš tady krajana, Diano. Pokud nebude vadit, že pan La Graque je emigrant už třetí generace. Narodil se už tady.“

Opálený mladý muž si mne prohlédl a byl na rozpacích; řekli mu, že vypadám divně, ale netušil, že tolik. „Jsem ti zcela k službám, sestro...“ zamumlal.

„Sehnal ho Ludvík,“ vysvětloval mi Charry. „Aspoň nemá na svědomí žádné politické hříchy. Snad ani jiné.“

„Aby ses nemýlil!“ usmíval se Ludvík. „Martin je totiž nadšený Bonapartista; jeho rodina opustila Francii jako zuřiví přívrženci Napoleona Velikého!“

„Cože?“ zamrkal Charry nevěřícně očima.

„Pradědeček Martina La Graqua padl u Lipska, druhý u Waterloo. Dědeček musel uprchnout z Francie a usadil se tady v Indočíně. Je pravda, že otec La Graque zastával jisté významné obchodní úřady, ale Martin opět zachovává zásady svého děda a jeho předků; zastává názor, že nejvhodnější formou vlády je císařství, jaké bylo ustaveno po Velké revoluci. S tímto názorem souhlasí i paní La Graquová.“

Charry hleděl na toho příjemného mladíka s otevřenou pusou; potom řekl klidně: „No tak dobře. Bonapartistu ještě v národě nemáme. Jistě nám bude ozdobou.“

Procházela jsem lodí a všechno mi tu připadalo jiné; a přece, jak krátce jsem byla pryč! Charry se chystal k odjezdu nazítří ráno, tak O'Reilly využil situace a chytil ho za rukáv:

„Hele, šéfe, když sem každej vodí svý kamarády, aby se u tebe uchytili, moh bych se taky přidat?“

„Ale klidně! Každej může přivést, koho chce! Ať je to lupič nebo vrah, ať má na svědomí atentáty a spiknutí, sem s ním, bereme všechno! Nechť Bůh žehná naší šťastné vlasti!“

„Mý kamarádi nejsou žádný lumpi!“ urazil se O'Reilly. „Jsou to poctivý irský vlastenci jako já! Když je nechceš, neber, my Irčani nepotřebujem od nikoho žádný milosti, ani od tebe ne!“

„Já to tak nemyslel!“ Charry vzal Patricka za rukáv a mluvil s ním keltsky. O'Reilly se musel přestat vztekat a začít pozorně poslouchat, neboť Charryho nářečí není normálním lidem srozumitelné, i když on jim rozumí. Patricka to zpočátku deprimovalo, pak si ale zvykl.

Ti dva námořníci přišli na loď ještě v noci, opilí jak zákon káže. Byli to docela příjemní chlapi středního věku; když se vyspali z opice, práce jim šla dost od ruky. Taky jsem měla možnost poznat paní Mariannu La Graquovou; byla to pravá Francouzka, čiperná, hezká a pracovitá i patřičně veselá, takže si rychle zvykla na naši partu a zapadla mezi nás. Martin byl původně písařem v nějaké kanceláři, ale dokázal pracovat též rukama, jak rychle předvedl. Charry byl s nimi velmi spokojen.

Mabel mi vysvětlila, že se jí povedlo přece jen vyrazit ze své rodiny něco jako dědictví, že Bessie nesmírně lituje roztržky a nechává mě srdečně pozdravovat. Bylo mi to jedno. Jenže Mabel měla na srdci ještě něco:

„Mám skvělej nápad! Podařilo se mi ukecat Andreje, že vlasy zbytečně ubírají sílu dítěti. Takže já mu vyhovím a budu chodit nahá, aby mě mohlo rozmazlovat slunce a vítr, ale aby mi mohly taky k hlavě, to musíš zařídit ty. Snad ses to v tom klášteře naučila!“

„Samozřejmě, ale...“

„Tak půjdeš se mnou, pomůžeš mi sbalit a pak se půjdeme rozloučit. Ale mezitím mě ještě pěkně ostříháš. Co ty na to?“

Nedalo se nic dělat, já na to, že jo. Když jsem viděla její přepychově zařízenou koupelnu, ani na chvilku jsem nezaváhala, napustily jsme vanu, já jí namydlila hlavu a dala se do ní břitvou. Asi se jí to líbilo; vzpomínala, jak mi v Japonsku vyškubávali chloupky po těle a smála se, že jsem ji málem řízla. Na vyškubávání nemám trpělivost, ale aspoň jsem ji oholila a za trest, že zlobí, jsem jí přelízla i obočí. To mi musela oplatit, ale já mám obočí světlé a řídké, tak to nebylo tak moc vidět. Každopádně jsme se nasmály.

Potom jsme se oblékly a šly se loučit. Těšila jsem se, jak Bessie půjde do vývrtky, a fakt jo; prohlížela si Mabel ze všech stran a nechápala.

„A kdybys ještě viděla, jak jsem krásně vyholená po těle!“ chlubila se Mabel. „Až přijedeme domů na ostrov, budu chodit nahá, jen se koupat v moři a těšit se na dítě...“

„Jak chceš,“ řekla Bessie vztekle. „Každopádně se neopovažuj ukázat mi na očích, dokud ti ty vlasy zase nenarostou!“

Mabel se smála. Ještě jsme se šly předvést do tenisovýho klubu všem jejím kamarádkám; ty už slyšely, co jsem dělala já, ale přesto byly v šoku, osahávaly jí hlavu a smály se taky. Potom jí popřály hodně štěstí v životě a my jsme konečně vypadly.

Když jsme odplouvali z Rangúnu, vyváděl nás opět jako lodivod pan Browne. Nad mým účesem a ustrojením užasl, při vyplouvání se potutelně šklebil a když dostal spropitné, řekl: „Jestli můžu radit, už se sem víckrát nevracejte. Šéf policie dal hlídat vaši loď, aby tady nikdo nezůstal.“

Charry poděkoval a zakroužkoval si Rangún červenou tužkou.

Během plavby do Arminu se stala jediná nepříjemnost; totiž třetí den cesty signalizoval pan Millard z Reginy, že na palubě došlo k prudké rvačce na nože a jestli si to Charry jako zástupce státu nechce přijít vyřídit. Nebylo to správné, protože spory má řešit kapitán a Charry to bystře vystihl, přesto tam jel a s ním já, Aflargeo a d'Enghiem.

Rvačku vyvolal námořník Johansson, což bych byla nikdy neřekla; byl to vysoký mohutný Švéd, který měl velikou sílu a už menší inteligenci, což mu naprosto nevadilo. Mluvil málo, přežvykoval slova jak žvýkací tabák, bručel a potrhával rukama, když něco vysvětloval; když někdo vysvětloval něco jemu, musel to sice opakovat dvakrát a ještě pomalu, ale pak už to Johansson nezapomněl nikdy. Byl mírný a poslušný a nikdo by nikdy nevěřil, že se to stane. Rovněž druhý aktér rvačky, Holanďan Ansorg, byl muž mírný a dobrosrdečný, i když příznivec alkoholu a pochybných žen. Nikdy však s ním nebyly potíže, tak byl Charry velmi udiven, když slyšel, co se stalo.

Oba provinilci stáli před ním se svěšenými hlavami a hloupě se šklebili. „Tak co to mělo bejt za výtržnost?“ začal. „Kterej z vás to zavinil, vy hlavy skopový, pitomý, telecí?“

Ansorg mlčel; Johansson trhl ramenem a řekl: „No – já sem mu jednu vrazil!“

„Zrovna do tebe bych to neřek! Proč jste se rvali, sakra? Ztratili jste dočista rozum, nebo co?“

Zas dobu mlčeli, pak Johansson několikrát přežvýkl: „Von mi ji přebral. A vona mi slíbila, že si mě veme!“

„Kdo?“ zahřměl Charry. „Tak vy jste se rvali pro holku? Nestydíte se? Nějakou přístavní štětku?“

„Ale kdepak!“ řekl Ansorg. „Já neměl tušení, že si na ni dělá nárok! Vona mi nic neřekla! Já za to nemůžu, kapitáne, fakt! Myslel jsem, že když se mnou jde, tak že je to její věc, ne?“

„O koho to vlastně jde? Chcete říct, že jste se rvali ještě dneska pro nějakou šlapku z Rangúnu?“

„Ale ne, kapitáne!“ řekl Ansorg. „Ne vo nějakou cizí holku! Vo Julču!“ A Johansson pokyvoval hlavou, jako že souhlasí.

„Julču... Julii Bolziniovou? To snad ne?!“

„Nemlich vo tu! Akorát sem nevěděl, že si na ni tenhle kolohnát dělá taky nárok!“

„Chytl jsem je! Leželi v levým záchranným člunu!“ vyjekl Johansson. Asi se už chvíli chystal říct zrovna tohle.

„Aha!“ řekl Charry a vzápětí zařval: „Bolzini! Julie!“

Dědek se vyhrnul z podpalubí a jeho vzácná dceruška za ním. Začínala se červenat, když viděla, kdo je přítomen; dědek se tvářil, jako by ho volal král k poradě o státních dluhopisech.

„Tak hele, vy dva! Nevzal jsem si vás sem, aby mi tady slečinka Julie dělala rozbroje v mužstvu! Je ti jasný, děvenko, že se tihle dva porvali kvůli tobě? A je ti jasný, že nestrpím, abys mi rozeštávala posádku?“

„Já ji našel s ním ležet v levým záchranným člunu!“ opakoval Johansson. „Já ji viděl! A von mi ji přebral! Tak sem ho praštil!“ Mluvil vždy maximálně stručně a výstižně.

Taky dneska tomu pomohl; dědek Bolzini málem vyskočil z kůže. „Cože? Ten bídák zneuctil moji dceru? Já ho zabiju jako psa!“

„To bys musel pobít polovičku posádky!“ smál se Ansorg. „Ta už si stačila odzkoušet kupu chlapů, než jsme se vůbec vyhrabali ze Singapuru! Copak já mohl vědět, že si na ni Johansson dělá nárok?“

Bolzini se chytil za hlavu a začal si rvát vlasy, jichž beztak bylo málo. „Jsem zneuctěn, jsem zničen, jsem pohaněn nadosmrti! Bídná couro, měl bych tě zaživa zabít za to, jak jsi zneuctila celou naši rodinu! Ó Bože, proč tě tvá ubohá matka nezardousila už jako dítě, abys nemohla...“

„Dost!“ řekl Charry. „Nebudeme tady dělat žádné scény! Ti dva dostanou každý deset přes záda namočeným lodním lanem, aby si zapamatovali, že rvát se nemají, a Bolzini s dcerou se přestěhují na Griissirna, aby byli pod mým osobním dohledem! Já se na to podívám, aby byl na lodi pořádek!“

„A to není spravedlivý!“ řekl Johansson. „Vy máte paničku s sebou, kapitáne; a my nesmíme? To vůbec není spravedlivý. Každej se může voženit a já ne!“

Jenže než to všechno vyložil, už ho nikdo neposlouchal; Julie plakala, dědek pokřikoval, námořníci se smáli a Ludvík se šklebil. Nicméně stalo se, jak Charry řekl a Julinka se přestěhovala na naši loď. Charry z toho ovšem neměl takovou radost, jak se na první pohled zdálo, spíš se vztekal.

„Poslouchej, Diano, dávej na tu zatracenou holku pozor, ať nic nevyvádí! To mi byl čert dlužen, brát ji do Arminu. Máme tady první mravnostní konflikt, než jsme se nadáli! A to slíbila, že bude zachovávat zákony!“

„Jenomže ty jsi na omylu, miláčku,“ poučila jsem ho. „O mravnosti naše zákony nic neříkají. Budeš muset nějaký zákon vydat, nebo přestat Julinku napadat!“

„Čert ji vem! Hlavně na ni dávej pozor! Já taky na všecko dohlížet nemůžu.“

Dělala jsem, co jsem mohla. Ale přesto se Julii podařilo navázat nějaké pletky se dvěma muži z naší posádky, než jsme dorazili domů. Brala to hopem, holka; pohrozila jsem jí, že když bude dělat ještě nějaké výtržnosti, zavřu ji do podpalubí mezi krysy; toho se přece jenom zalekla.

Na Griissirnovi jsme měly něco jako exkluzívní dívčí klub pro vznešené dámy; patřila do něj Mabel, Marianna, Ponny, Kamiči, Keiko... v podstatě všecky holky. Když jsem se vrátila z kláštera, všechny mne nesmírně obdivovaly a záviděly mi, a když se přidala Mabel, Ponny dokonce zahájila vyjednávání s rodiči, jestli by to dovolili a riskovala pár facek, ježto rodiče jí dali přísný rozkaz, aby si konečně nechala narůst krásné dlouhé vlasy, když už to jde. Kamarádily jsme spolu a všelijak se bavily, ale nebylo to ono, protože nám chyběl nepřítel; snad uznáte, že jsme se nemohly mlátit mezi sebou. Teď jsme konečně získaly ušlechtilý cíl: převychovávat Julii. Daly jsme se do toho s usilovnou vervou a neustále jí vysvětlovaly, co by měla dělat a jak by se měla chovat. Za pár dní slibovala všechno na světě a sháněla provaz, aby se na něm oběsila; stejně to neudělala.

„Je mi jí líto,“ prohlásil o ní Ludvík. „Přece si skutečně nemyslíš, že ji dokážeš převychovat? Takhle ji jenom týráte a stejně se nepolepší.“

„Mně je jí taky líto. Ale už jsme se jednou rozhodly, že ji polepšíme, třeba násilím. A to ještě uvidíš, co dokážem spojenýma silama! Rozhodla jsem se, že moji občané budou morálně zcela bezúhonní, jinak...“

„Já se s tebou nehádám, bavte se jak chcete. Ale nemyslím, že byste měly úspěch, nějaká Julinka se vždy najde. Lidé nemohou žít v ideální společnosti!“

„A to teda mohou! Já v Arminu vybuduju společnost, která nebude mít žádnou chybu. To uvidíš!“

„Diano, měj rozum! Je Kalijuga, železný věk svárů, kdy lidé zkrátka dokonalosti dosáhnout nemohou!“

„Myslíš? Kalijugu ruším!“ řekla jsem.

„Cože?“ Ludvíkovi zavibrovala víčka a nic nechápal.

„Jsem císařovna; mám právo zákony stanovit a taky zrušit, když je potřeba. Tak vydávám zákon, že na území Arminu ruším působení Kalijugy!“

Málokdy se mi povedlo ho vytočit; ale tentokrát skutečně zíral beze slova. Potom potřásl hlavou, otočil se a šel si po svých. Mám ten dojem, že jsem dokonale zvítězila.


Jenže pomsta už se pekla. S dalším problémem mne navštívil Tošio Yamanaki. To jsem tedy nečekala.

„Snad sis všimla, že Kamiči tě nesmírně obdivuje. Vidí v tobě svůj vzor a jsi asi jediná, od koho by byla ochotná nechat si domluvit.“

„No, snad. A copak, zlobí?“

„Právě že ne. Prosím, nehněvej se na mne, Diano, ale možná by sis s ní mohla trochu promluvit.“

Chvilku to trvalo a lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Nakonec přiznal, co mu vadí: Kamiči není při milování tak odvázaná, jak by si přál. Ne že by byla nějak proti, ale Tošio si není jist, zda má z toho to správné potěšení. Udělá všechno, co po ní chce, ale rozhodně není aktivní, natož aby sama projevila nějakou iniciativu...

„A co sakra chceš? Vzal sis čtrnáctiletou holku; v Evropě by ji počítali ještě za dítě! Každej by ti záviděl, že máš takovou hezkou panenku!“

„No ale... O kolik jsi ty starší? A chováš se docela jinak!“

Když jsem se přestala dusit smíchy, vysvětlila jsem mu, že moje chování rozhodně není standardní. Většina žen je mnohem mírnější, některé se podrobují manželovi dokonce s nechutí...

„Mně je jedno, jak se chovají jiné ženy! Přál bych si, aby moje Kamiči měla z naší lásky takové potěšení, jaké máš ty!“

„To ale riskuješ, že budeš mít po těle jizvy po zubech a drápech!“

Tošio vzdychl. „No právě! Když jsem jí poručil, aby mě kousla, zeptala se kam. Když jí dám facku, jenom zakňučí a tváří se, jako bych jí ubližoval. Ani nápad, že by mi ji vrátila!“

„Taky bych si to neriskla! Já teda nevím, jak se chováš ty...“

Tošio mi věnoval úsměv. „Chtěla bys to vidět?“

Zatvářila jsem se nechápavě. Doufala jsem, že to nemyslí vážně.

Tak to řekl naplno: „Byli byste ochotni přijmout naše pozvání na některou noc? Třeba až budeme na ostrově, aby nám nic nebránilo...“

Začala jsem koktat a vymlouvat se. Nevím přesně, co jsem povídala, každopádně pochopil, že to neprojde. Hned se začal omlouvat, v jeho společnosti je velká čest zapůjčit svému nejvyššímu pánovi vlastní ženu. Já se taky omlouvala a slibovala, že se nad tím zamyslím a případně si s Kamiči otevřeně popovídám. Rozhodně jsme se rozešli v dobrém.

A já vyšplhala na přední stěžeň, přelezla si na konec vrcholového ráhna, uvázala se tam a houpala se. A brečela.

Je Tošio Zenový Mistr i v tom, že má tušení, co mi běhá hlavou? Že právě tohle bych si přála někdy zažít, že přesně tak jsem si to představovala, když jsem byla dospívající holka a začaly mě extrémně zajímat zvyklosti různých starých civilizací?

Loď se se mnou krásně houpala nahoru a dolů, občas jsem pod sebou měla propast a kdybych teď slítla dolů, rozmlátím se o vodu a už nikdy moje tělo nikdo nenajde. Co to se mnou je, že miluju tyhle děsivé představy?

Jsem normální holka, když si s potěšením představuju, jaké by to bylo s kterým chlapem, co znám? Ne že bych Tošia nějak milovala, ale je to kamarád, a Kamiči je taky kamarádka. Ten večer by mě určitě nádherně vzrušoval; možnost kecat druhým do nejintimnějších věcí, jen si to představte! Jak dlouho bych vydržela, než bych jim začala radit, zvlášť když si o to sami říkají? Když jsem správně vzrušená, ztrácím ponětí, co dělám a co bych měla dělat. Určitě bych jim ukázala, jak na to, už proto, abych oplatila svému Mistrovi jeho lekce z bojového umění. Co bych udělala dřív, vrhla se na něj, nebo vyzvala Charryho: »Ukaž té porcelánové panence, co je to život!« Vrhla bych se na ni z druhé strany a to by v tom byl čert, abysme ji neprobudili k nějaké aktivitě! Aby měla taky jednou na té jemné žluté kůži pár stop po zubech a drápech! Ráno, až bysme se šli koupat, by nás všichni obdivovali a záviděli nám...

Kdo by přišel na řadu potom? Mabel, samozřejmé! Nevím jak Charry, ale já na ni chuť mám, a toho jejího Rusa bych taky chvilku snesla. Mabel je šikovná kočka, který se dají svěřit všelijaký úkoly, který si holka sama neudělá, kdyby se zbláznila. Například aby si vyčíhla správnou chvíli, kdy se začnu dostávat do extáze, a pořádně mi sešlehala záda karabáčem! Mabel je ochotná, ta by mě zmlátila do krve, a sama pár ran taky vydrží! Nebo ocejchovat žhavým železem, to by odmítl i Charry, i kdybych moc pěkně prosila...

No jo, ale co kdyby se mu to s ní začalo líbit víc než se mnou? Dokázala bych s ní být ještě kamarádka, nebo bych ji někdy, když se škrtíme, zmáčkla víc než je zdrávo? (To škrcení je fajn, když se zmáčknou tepny a přeruší tok krve do mozku, začneš vidět věci...) Anebo by přiškrtila víc ona mě? Andrej ji naučil dost, je skoro doktorka. Vplížila by se mezi nás nedůvěra, jedna by hlídala druhou. A ještě ti chlapi do toho, taky mají nějaké emoce!

Ve správné orientální despotické vládě má císař právo na všechny ženy, co tam vůbec jsou. Aspoň jednou by měl ochutnat každou, nejlíp jako pannu, aby jeho ušlechtilé geny měly možnost se volně šířit do celého národa. Umím si představit, jak by to skončilo: já jako jeho hlavní žena vyjdu ráno z paláce na nádvoří, rozhlédnu se po tom stádu vyděšených holčiček, potom na jednu ukážu a ostatním spadne kámen ze srdce. Střezte se královny!

Nebo si představuju, jak na státní návštěvu přichází podřízený král, uctivě se klaní a poníženě prosí, abychom přijali do císařského harému jeho sotva dospívající dcerku. Manžel milostivě souhlasí. Host vypadá docela k světu, tak ho pozvu na večerní hostinu; dnes v noci mi bude dělat partnera, aspoň uvidí na vlastní oči, co provedeme s jeho milovanou dceruškou...

Rozhoupala jsem se v lanech a chvilku se otloukala o ráhno, až to začalo bolet. Škoda, už jsem velká holka a tyhle nápady se hodí tak pro puberťačku. Ale s Kamiči promluvím; jaké nápady asi nosí v té hezké dětské hlavičce ona? A kousat ji taky naučím. Nebo řeknu Keiko, ta zná místní prostředí daleko líp. A když na to přijde, určitě nebude mít výhrady proti výcviku ve třech; tím se věci zdárně vyřeší. Mabel nebudu ani nic povídat, co mi táhne hlavou.

Tak jsem slezla dolů a byla zas fajn.


Potom jsme už konečně dorazili ke břehům Arminu a zakrátko spustili kotvy ve starém pirátském přístavu.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:14