Bez COOKIEs je omezený přístup!

První zasedání Arminského Parlamentu

Zpět Obsah Dále

Jsem Ludvík d'Enghiem, služebník Božího Chrámu.

Dostal jsem za úkol zaznamenat děje období, jemuž se v dějinách Arminu počalo říkat První kolonizace. Pokusím se zapsat vše objektivně, čestně a bez emocí, jak se sluší na kronikáře.

Charry rozhodl opustit starý pirátský přístav, neměl pro nás žádnou cenu a všeobecně se soudilo, že jinde nám bude líp. Většina budov byla vlivem nedostatečné údržby v rozvalinách, zbytek nestál za to opravovat. Tak jsme se rozhodli hledat vhodné místo, kde se dá vybudovat přístav pro všechny lodě, je tam půda vhodná pro zemědělství, hojnost ryb a lovné zvěře, dostatek pitné vody a tak. Charry se o tom poradil s místními šelmami, převážně psy a vlky, kteří tam sídlí; poradili deltu řeky Charraggu, což je výhodné, neboť se dá po řece i plout a dostat se na jih, k Charryho hradu.

Prozkoumali jsme deltu a zjistili, že je to rozsáhlá oblast džungle a bažin, protkávaná sítí řek a potoků; pouze po řece se dá proniknout do spleti nejrůznějších rostlin užitečných i bezcenných, kterážto změť se prostírá na rozloze několika čtverečních mil. V jednom místě na levém břehu se nacházel plochý pahorek, na němž Charry rozhodl postavit město.

Hlavní výhodou tohoto místa byl dostatek potravin. Naplavené usazeniny u řeky byly tak úrodné, že stačilo cokoliv rozhodit po poli (a pokud to nesežrali ptáci), během půl roku to dalo úrodu. Větší starost byla zabránit v růstu různým plevelům a nežádoucím rostlinám. Každý, kdo chtěl hledat své štěstí v zemědělské produkci, si tedy vykolíkoval patřičné území a zakrátko se mu podařilo stát se významným dodavatelem potravin.

Stavebního materiálu bylo víc než dost; v pralese rostly stromy všech druhů a kvalit. Mnoho domů jsme plánovali ze dřeva. Avšak mnozí měli vlastní představy, jak má vypadat dům, a nebylo důvodu je omezovat. Kvalitní kámen je vzácný a je ho málo, ale většina hlíny se hodí na výrobu cihel; cihelna byla vůbec to první, co jsme postavili. Trochu problém byl s vápnem, ale šelmy už znaly, co potřebujeme ke stavbě a zakrátko objevily vhodné vápencové skály, v nichž se dal otevřít lom.

V době příprav (kdy jsme ještě bydleli ve stanech) docházelo čas od času ke sporům mezi Charrym a Atanasem Willenbergem; jejich koncepce byly zcela rozdílné. Vyvstala nutnost učinit zásadní rozhodnutí ohledně toho, kdo a v jaké míře bude za co zodpovědný. Zkusili jsme mu to vysvětlit. Charry se nějakou dobu pokoušel prosadit svoje nápady, až mu Atanas řekl:

„Vznešený pane, prosím uvědom si, že v řádně vedeném státě má Vládce pracovat pouze ve třech případech: V den státního svátku, když padne vláda nebo když se vyhlašuje válka. V ostatní dobu se má zabývat filozofickými otázkami, působit na národ ve směru veřejné mravnosti a... zkrátka jen reprezentovat!“

Charry se nejdřív strašně urazil. „Tím chceš říct, abych nechal všechno na vás a do ničeho vám nekafral?“

„No... pokud nám chceš skutečně pomoci...“

Urazil se ještě víc. Na své pracovní výsledky byl až nekriticky pyšný a pochybnosti považoval za urážku hlavy státu. Když se ale uklidnil, uznal, že na tom něco je a promyslel to. Charry je uznáván všemi ostatními i proto, že se umí povznést nad osobní zájmy a nalézt vhodné, nejsprávnější řešení. Posléze jmenoval Atanase Willenberga ministrem výstavby a rozhodl, že v oboru stavebních prací jsou mu podřízeni všichni, i on.

Což však neznamenalo, že by se od té doby do ničeho nepletl; ani to od něj nikdo neočekával. V jeho povaze je předvádět svoji sílu a šikovnost za všech okolností a nutno po pravdě přiznat, že opravdu neměl soupeře. Rád se ukazoval zvláště při krocení koní, býků, slonů a neposlušných občanů.

Julie Bolziniová, těžce postihovaná výchovnou činností Dianina dívčího klubu, se rozhodla pomstít tím, že bude sbírat drby o všech představitelích státu. Prohlašovala, že zatímco dle vědeckých výzkumů má gorila sílu osmi mužů, Charry má sílu osmi goril. Taky říkala něco o inteligenci, ale to nebudeme raději ani uvádět. Je to sice nesmysl, ale anekdota hezká; když se to Charry dozvěděl, považoval to za lichotku.

Vládcovým koníčkem je výstavba opevnění. Neustále očekává útok nějakých nepřátel a trvá na tom, že město musí být chráněno důkladným hradem. S tím všichni souhlasili, ale zamítli jsme mu představu citadely třikrát větší než celý zbytek města. Atanas nakreslil provizorní opevnění, v podstatě kolovou hradbu, navíc ani ne úplnou, která by se v případě potřeby doplnila mobilními systémy na způsob vozové hradby a rostla zároveň s městem. Charry byl nadšen, na to nepřišel. Nakonec se své představy obrovského krásného hradu gotického typu s věžemi, padacími mosty a vodními příkopy vzdal, aspoň prozatím.

Přetrpěl i další ránu, totiž kritické připomínky obyvatelstva k různým výrobkům, jež až doposud vytvořil. Všichni je samozřejmě obdivují a uznávají, že by byly ozdobou každého musea kuriozit; ale do řemeslné zručnosti jim chybí hodně. Charry je zdárným absolventem vysoké školy trosečnické; co si neudělal, neměl. Když se ale ve státě objevili specializovaní řemeslníci, bylo na čase nechat je tvořit a uhnout jim z cesty.

Začali jsme se zajímat, má-li toto místo nějaké původní jméno. Šelmy si vzpomněly na slovo Tharrnawallagharrlagh, což znamená Místo, kde zpívá zlatý pták. Opravdu, v džungli žije spousta ptáků, někteří skutečně krásní. Protože to slovo bylo pro většinu občanů nevyslovitelné, nazvali jsme město Bird City a to jméno mu také zůstalo navěky.

Nakonec se většina rodin rozhodla pro tradiční způsob výstavby. Vyměřili si místo, postavili na něm dřevěný srub a postupně jej obezdívali cihlami. Okolo pak vyrůstaly všelijaké kůlny, stáje a chlévy, které nemusely vydržet na věčné časy. Také se počítalo s postupným vylepšováním stavení.

Důležitým zařízením města byla cihelna, v níž pracoval téměř každý, kdo neměl zrovna na práci nic jiného. Zvláště mladší kluci se v tom vyžívali. Atanas rozhodl, že taky cihelna musí mít šéfa a jmenoval jím Johanese. Práce při výrobě cihel je větším dílem rochnění v blátě na způsob čuníků. Neexistuje způsob, jak plácat z hlíny cihly a zůstat při tom čistý; proto jedno z prvních opatření šéfa Johanese bylo svolení, že kdo při práci nechce být oblečen, nemusí. Cihelna byla u řeky a všichni se často chodili mýt a koupat. Čím víc lidí, tím větší zmatek, vřava, smích a jek; což nevadilo nikomu kromě Julie Bolziniové.

Julie byla kromě jiného silně mravná a na veškerou nemravnost pohlížela okem pohoršeným. Nikdy v životě nechodila nahá, ani při koupání a často to zdůrazňovala, když se projednávaly činnosti ostatních. Všelijaké svoje poklesky se snažila držet v tajnosti a když se prozradily, bez váhání zapírala i proti důkazům. Jiné způsoby jednání jednoduše nechápala.

Johanes a ostatní mládež na její připomínky odpověděli vzápětí. Rozhodčím ve sporech týkajících se náboženství, ideologie, mravnosti a vůbec života společenství je Diana. Johanes využil vhodné chvíle a předložil jí svoje představy o záležitostech oblékání. Diana je také nesmírně pečlivá; prostudovala si přístup k těmto otázkám v průběhu sedmi tisíc let lidské civilizace a za vydatné pomoci svého klubu vytvořila

Zákon o používání oděvů.

Každý občan Arminu je vybaven tělem, které obdržel na základě své karmy dle výsledku činností z minulých životů. Toto tělo je dočasně jeho majetkem a má právo s ním nakládat, jak sám za vhodné uzná. Výslovně je zakázáno pouze záměrné poškozování těla amputací či narušováním funkční činnosti jednotlivých orgánů, což bude specifikováno později v souvislosti se zákony o lékařské péči. Oblečení a úprava vzhledu má následující funkce:

1. Ochrana proti povětrnostnímu vlivu

2. Zdobení vlastního těla

3. Signalizace společenského postavení majitele.

K bodu 1: Ochrana vůči povětrnosti, zimě, horku, dešti, slunci, větru, kaktusům, kopřivám atd. je individuální záležitostí majitele těla a zákon nepovažuje za potřebné se jí zabývat.

K bodu 2: Majitel těla má právo na jeho výzdobu způsobem, který odpovídá jeho úrovni poznání a kultuře, k níž se hlásí. V průběhu lidské civilizace se toto provádělo různými způsoby, které se měnily dle vývoje společnosti. Občan má právo zvolit si z těchto kultur kteroukoliv. Další změny v této oblasti budou zajisté následovat a jsou žádoucími stimuly pro rozvoj osobnosti každého jednotlivce, takže se nejeví vhodné prosazovat jedny na úkor druhých. Lze tedy stanovit, že každý majitel těla v této oblasti postupuje individuálně.

K bodu 3: V průběhu dějinného vývoje dochází ke sdružování jednotlivců do skupin dle jejich osobního zaměření. V takových případech vyjadřuje jejich oblečení společenské postavení jedince ve skupině a je důležitým rozlišovacím opatřením. Existuje tedy nutnost vyhradit některé způsoby oblékání, účesů a výzdoby pouze pro osoby, které jsou členy této skupiny a zabránit v jejich užívání jiným, které toto postavení nezastávají.

V případě střetu zájmů je možné povolit řešení situace dvojím způsobem: Skupina, jejíž zájmy byly narušeny, se může obrátit na soudní orgány, které si vyžádají posudek nejlepšího existujícího odborníka na danou problematiku a zodpovědně rozhodnou. Není-li toto možno uskutečnit nebo členové skupiny z nějakých důvodů tu cestu použít nechtějí, je možno vyřešit nežádoucí stav rituálním či skutečným bojem mezi představiteli rozdílných názorů, během něhož se dojde k žádoucímu výsledku.

Když si to přišla ke mně přepisovat na stroji, požádala mne též o odbornou expertízu. Přečetl jsem si to a zeptal se: „To myslíš doopravdy vážně?“

„Pochopitelně! Tobě se na tom něco nelíbí?“

„Líbí se mi to nesmírně. Ale občané budou mít důvod se začít hádat. Tvým ustanovením porozumí každý, jak bude chtít!“

Pokusila se naježit srst, což při stavu jejího účesu působilo poněkud komicky. „Moje zákony jsou dokonalé! Najdi tam chybu!“

„Tak dobře. Termín záměrné poškozování těla. Vztahuješ jej taky na svoje nádherné tetování?“

Zablýskaly jí oči, měla připravenou odpověď: „Chlapci z ostrovů patří ke kultuře, v níž tetování nahrazuje oděv! Nemůžeš říct, že by tetování na kůži bylo poškození funkce nějakého orgánu!“

„Dobře. Kamiči má nohy vytvarované pro jejich střevíčky. Když bude mít dceru, budeš jí zakazovat udělat jí to taky?“

Zamyslela se. „No... to už je otázka. Vypadá to pěkně blbě... Kamiči sice chodí, ale... To bude muset říct nějaký lékař.“

„Lékař je třeba Saong-Čou. Ten s tím souhlasí.“

„Ty máš taky lékařský vzdělání a nesouhlasíš. Já vím. Zbytečně věci komplikuješ – přitom jsou docela jasný!“

„Co ty považuješ za jasný, bude znamenat řadu důvodů pro budoucí spory. Uvědomuješ si to?“

Zas chvíli uvažovala. „Udělala jsem to, jak jsem nejlíp uměla. Co kdybysme to nechali odzkoušet v praxi?“

„Proti tomu nejsem.“

Zákon byl vyhlášen, Charry vždy souhlasil s tím, co navrhla Diana. Někteří obyvatelé si jej přečetli, pokrčili rameny a bylo jim to jedno. Johanes a jeho kamarádi to ani nečetli, postačilo jim, že jim je dáno za pravdu. Raději začali spekulovat, jakým způsobem vylepšit svá těla, když už jsou jejich majiteli.

Zejména bod třetí se jim velice líbil; protože dávat najevo své postavení vzhledem je člověku dáno od nepaměti. Někteří zkoušeli prosadit svoje osobní koncepce, další začali uvažovat, čím se bude národ Arminský odlišovat od ostatních. Tyto úvahy patřily k neškodným zábavám za večerů a v poledním horku a v případě nesouladu končily rvačkou na mělčině u břehu. Když vytěžili hlínu na cihly, udělali tam krásné koupaliště a postupně vybavili, aby se tam dalo pohodlně odpočívat.

Julie Bolziniová tam bývala málokdy a když už, tak jenom do té doby, než ji někdo urazil. Uráželi ji rádi, často a záměrně – nikdo jiný nechytal tak snadno. Občas se pokoušela poštvat některého ze svých dočasných milenců, aby si to vyřídil pěstmi s tím, kdo ji urazil. Čekali jen na to, všichni cvičili bojové sporty a rvačky je těšily.

Potom se rozhodla použít rozum. Navštívila otce Ignáce v rámci zpovědi a postěžovala si mu na všeobecnou nemravnost, která jí působí strašlivé duševní utrpení. Nahlásila, že všichni ostatní soustavně pijí alkohol, kouří, mluví hrubě nebo dvojsmyslně, perou se a dělají si z ní legraci. Otec Ignác se k cihelně ani ke koupališti nikdy nepřiblížil, obávaje se, že by mu přidělili nějakou práci; teď vyslechl její řeči a šel si stěžovat.

Charry poslouchal jeho stížnosti klidně a téměř netečně až do chvíle, kdy otec Ignác počal líčit strašlivé následky požívání alkoholu: nemoci žaludku, jater, sleziny, ledvin, střev a dalších orgánů, všeobecné zmalátnění a postupné zblbnutí postiženého jedince. Tyto připomínky považoval právem za útok na svou osobu; takže váhal, nemá-li se urazit. Otec Ignác poukázal na zákonné ustanovení o zákazu poškozování vlastního těla; tvrdil, že kdo pije alkohol a otravuje se drogami, přestupuje tento zákon. Charry nad tím chvíli přemýšlel – a pak ho odbyl.

Druhý útok si Julie rozvážila pečlivěji. Prostudovala důkladně ustanovení pod bodem tři a rozhodla se vnést rozklad přímo mezi mládež. Trvalo jí to ovšem déle a souviselo to se všeobecným vývojem ve městě (i státě, což bylo totéž).

Jak už jsem řekl, všichni se zabývali nějakým bojovým uměním. Postupně se vytvořil přesný žebříček, kdo je ve kterém oboru nebo které zbrani nejlepší a kdo jsou ti další; eventuální ověřování zdatnosti v zásadě potvrdily tento stav. Bojové umění mohly v zemi vyučovat dvě osoby: Saong-Čou, mistr Čhanu a Tošio Yamanaki, mistr Zenu. Oba mistři vynikali dokonalým sebeovládáním a přinutit je k nějakému sporu nepřicházelo do úvahy. Nikoliv ovšem jejich nadané žáky.

Zatímco Saong-Čou nosil cop z temene volně splývající na záda, Tošio jej měl spletený ze zátylku dopředu na pleš. Jejich žáci se samozřejmě řídili příkladem mistra. Občas docházelo ke sporům, jak má správně vypadat cop dokonalého bojovníka; v rámci toho se vytvořila skupina, která navrhovala nechat vlasy volně růst po celé hlavě co nejdelší a nijak je neomezovat. Tvrzení, že vůdcem této skupiny jsem já, je nesmysl, vůbec jsem se do takových sporů nepletl a přijímání žáků se vyhýbal. Dále existoval názor, že ze zdravotních i náboženských důvodů je nejsprávnější vyholit si hlavu zcela jako v buddhistickém klášteře; tento názor měl oprávněné důvody, ale zatím žádné stoupence.

Julie zasévala pochybnosti a důvody ke sporům mezi kluky, kde mohla. Jedním z důvodů bylo, že se jí silní a stateční muži nesmírně líbili; a také ona se do jisté míry líbila jim. Pokud se jí podařilo některého dočasně okouzlit, počala mu v rámci milostného škádlení radit, jak vyniknout nad ostatní. Taky mu vysvětlovala, že: všichni ostatní ho podceňují, smějí se mu a nepovažují jej za tak dobrého, jaký skutečně je. To se projevuje i v tom, že všichni ostatní mají lepší oblečení, účes a ozdoby než on. Přestože zákon říká atd.

Postupně se Julie stávala vychytralou. Úměrně tomu rostl počet rozbitých nosů a vzájemné řevnivosti mezi chlapci; následně pak i dívkami, protože když někdo inzultoval kluka, musel počítat, že se jeho partnerka naštve.

Nechtěl bych vzbudit dojem, že hádky a potyčky byla jediná činnost, kterou jsme se zabývali; při tom neustále rostlo město, které mělo být dalším divem světa a ukázkou geniality našich obyvatel. Domy byly stavěny rychle a bez problémů. Atanas navrhl jednotný systém stavby na cihlové podezdívce se zásobárnou ve sklepě, středovou chodbou, dvěma pokoji, kuchyní a komorou. Vzadu ke každému domu přiléhaly hospodářské budovy, stáje a kůlny. Individuální změny podle přání každého majitele se povolovaly, pokud nevyžadovaly příliš velké komplikace. Atanas také vytyčil hlavní třídu, do níž byly domy obráceny průčelím. Průčelí měla být vyzdobena co nejkrásněji, ale bylo povoleno udělat to později, až budou bydlet všichni. Limitem bylo období dešťů, do něhož měly být práce dokončeny.

Otázka, čí dům postavit nejdřív, byla rozhodnuta spravedlivě dle stupně těhotenství paní domu. Takže první dokončený byl Mabel a Andreje Rastopčenkovových, další měl patřit La Graquovým. Když se to projednávalo, přihlásily se také další nastávající matky, o kterých se to doposud nevědělo. Ponny se nabídla, že se obětuje ve prospěch rodiny a pořídí si dítě se Staškem, ale dostala pár facek a vysvětlení, že jedno dítě už v rodině je, její bráška Jimmy, což znamená preferenci. Z téhož důvodu měl na dům nárok i Li, ale jeho Javanka byla k podobným problémům laxní a docela jí stačila chatrč z bambusu. Také Johanes někde sbalil malajskou dívku, která ho natolik obdivovala, že se od něj nechala vychovávat, jak si přál. Někdy dost podivně.

Někteří občané měli ovšem vlastní názory. Tošio Yamanaki požádal, aby Kamiči bylo poskytnuto pohostinství v domě některého přítele, neboť pro něj nemá smysl stavět dům jako ostatní. Až bude čas a možnost, postaví si hrad! O tom, jak to realizuje, měl matné ponětí, ale pozval si Atanase a jednal s ním tak dlouho, až něco vymysleli. Pak sdělili své uzávěry ostatním: nebude to hrad, bude to město. Kdo ví, zda bude tady, možná někde tak dva tři dny cesty odtud. V tom městě budou bydlet všichni jeho dvořané dle stupně své důstojnosti, každý bude mít palác jako doma v Japonsku. Včetně sluhů a poddaných, samozřejmě. Kdy to bude, bylo Tošiovi zcela jedno.

Po dalším jednání došlo k následující modifikaci: Tošio si přece jenom ve městě dům postaví, ale nebude to jeho stálé sídlo, nýbrž pouze přístřešek, aby měl kde přespávat, když bude předvolán ke dvoru. Avšak také tato stavba musí vypadat tak, jak si Tošio přeje, totiž jako japonský palác. Především v ní musí být meditační zahrada podle principů Zenu, šermírna, ubytovna pro knížecí samuraje atd.

Když jsme s plánováním výstavby začínali, měl Atanas představu něčeho malého, skromného, na co máme možnosti. Charry mu za to nadával. Avšak už při vytyčování a pak během výstavby přecházel stále víc na plány megalomanské, až se dostal na platformu staveb obrovských, nádherných, přepychových a dominujících krajině. Tehdy dosáhl s Charrym naprostého porozumění a oba se vzájemně podporovali.

Otec Ignác měl představu, že centrem každého města má být chrám Boží. Měl pravdu a my měli v plánu mu vyhovět, avšak jeho představa o skromném svatostánku vzala za své při prvním jednání. Představou Atanase byla gotická katedrála se dvěma věžemi, hlavní lodí ve tvaru kříže a bočními loděmi, všechno z cihel a podobné stavbám ve Stralsundu či Rostocku v severním Německu. Charryho představou bylo, že katedrála bude stát na okraji výšiny, obehnaná kamennou hradbou a přizdobená věží, ve které bude hlavní brána do města, případně s barbakanem jako v Krakowě, což navrhl $magra. Kvůli vyváženosti vzhledu navrhoval La Graque, aby na druhou stranu od chrámu pokračoval klášter. Na otázku, k čemu nám bude a kdo tam bude bydlet, když nemáme žádné mnichy, odpovídal pohrdavým úšklebkem.

Těmito plány byli všichni bezvýhradně nadšeni. Jediný kritický ohlas byla otázka, kde na to všechno vezmeme čas a prostředky. Charryho odpověď byla zcela jednoduchá: materiál ze státních zdrojů, pracovní síly dodají věřící, pokud nechtějí být hanebně obviněni, že jsou bezbožní ateisté.

V té chvíli zahájili protiútok Číňané. Neměli námitek, aby si křesťané postavili co chtějí, leč požadovali, aby také jim byl postaven důstojný chrám k uctívání Buddhy. Diana ochotně převzala prosazování jejich zájmů a Atanas nadšeně souhlasil, buddhistický chrám ještě neprojektoval. Jeho vize byl chrámový komplex, vyrovnávající se velikostí a krásou křesťanské katedrále na protější straně města, přesněji jeho hlavní třídy. Také zde bude brána, ovšem ve stylu Dálného Východu. Tím byla potvrzena prvotní Charryho představa o obrovském hradu, neboť ty dva chrámy mohly být jeho krajními body, zbytek se později obežene hradbami a mezi to se postaví domy nejváženějších občanů. Zbývalo přijít na to, kam vlastně umístit císařský palác a jak má vypadat. Zatím se mínění různila.

Tyto plány byly z větší části vytvářeny během období dešťů, kdy se lidé krčili v prozatím dokončených budovách a ven vycházeli většinou bez oděvu, protože stejně proti ničemu nechránil. Tehdy se projevily účinky rozporů, na které se někteří už dávno těšili; diskutovalo se, kdo je za který návrh. Kdo první nadhodil otázku, zda se dřív postaví chrám či pagoda, nevím, ale obě strany se vzápětí začaly trumfovat, kdo dřív a lépe. Byli někteří, co na konkurenční stavbě odmítali pracovat zásadně, další podmiňovali účast různými výhodami. Opět jiní je za to kritizovali, případně mlátili. Napětí postupně vzrůstalo.

Tehdy došlo ke sporu mezi nositeli různých účesů a vymezilo se: bojovník s vlasy dlouhými a volně rostoucími = křesťan, bojovník s hlavou pečlivě vyholenou a nějakým druhem copu = buddhista. Zakrátko přibylo: osoba ostříhaná = trapný jedinec podezřelých sklonů, přeběhlík, individuum nehodné úcty. Jak posuzovat osoby starší a rozumné, kteří se do věci odmítali zaplést, se prozatím nevyřešilo, ale pokud nosili odjakživa praktického ježka, nikdo se neodvážil jim do toho kecat.

Ártabogyi byl ve svém živlu, konečně se měl s kým proč rvát. Prožil si romanci s Julií a serval se kvůli ní s jejím vytrvalým obdivovatelem Johanssonem. Julinka využila jeho fanatického křesťanského přesvědčení a štvala ho proti Asijcům, kteří mu byli od začátku podezřelí; taky proti Dianě, kterou ovšem obdivoval. Asijci ho předtím naučili skvěle bojovat, teď za to sklízeli odměnu. Ale i Gyula byl bit, často a rád. Při jedné mlatě, když byl obzvlášť potlučen, se rozhněval jeho věrný kamarád Johanes, rozpletl si cop, prohlásil se za Vikinga a oznámil, že si nechá opět narůst dlouhé zrzavé vlasy a také vousy, aby Číňané viděli. Malajskou družku si ovšem ponechal.

Diana nezapomněla na svůj slib, že pohovoří s Kamiči. Realizovala to tak, že zvala Kamiči na všechny zábavy, které se pořádaly, a snažila se, aby se bavila. Problém: Kamiči je hrozně hodná holka, která považovala zábavu za nedůstojnou choti knížete. Byla v podstatě dítě, vychovávané to na sobě nedat znát a chovat se jako dospělá. Ponny, která byla stejně stará, působila jako utržená ze řetězu, a Diana ji dávala Kamiči za příklad. Kamiči přikyvovala a tvářila se... nijak.

Když se vdávala, spočítali jí v Japonsku horoskop, při čemž se zjistilo, že jí bude brzy patnáct. Což v její kultuře neznamená nic, Japonci narozeniny neoslavují a když, tak hromadně, na Nový rok se každému připočítá rok věku. Diana se rozhodla uspořádat jí oslavu narozenin, Kamiči se bojácně otázala Tošia a ten souhlasil. Ještě bylo zapotřebí jí vysvětlit, že se k narozeninám dávají dárky a co by tak asi chtěla. Nic, samozřejmě, jak by se mohla opovážit něco chtít? Diana mávla rukou a řekla jí, ať se o nic nestará, že oslavu zařídí samy.

O něco později ji Kamiči vyhledala a po dlouhém omlouvání přiznala, že by opravdu něco chtěla. Totiž, velmi se jí líbí, že Diana si nechala v Japonsku udělat paruku z vlasů jedné krásné gejši, kterou od té doby čas od času předvádí při slavnostech souvisejících s Japonskem, kdežto normálně má pohodlného kratičkého ježka. Kdyby to šlo, nechala by se načesat co nejkrásněji, pak zpevnit a ostříhat, a až budou mít vznešené sídlo, budou tam stát kromě brnění pána domu také figuríny, které ponesou její nejkrásnější kimona a taky tu paruku...

„Ty chceš, abych tě ostříhala?“ vyjevila se Diana. „A Tošio ti to dovolí?“

„Poprosila jsem ho o to. Říkal, že s tím souhlasí, pokud to budeš dělat ty.“

Teď musím na Dianu něco prozradit. Stříhání vlasů (vlastních i cizích) je jejím koníčkem. Kdyby nebyla císařovna, byla by z ní šikovná kadeřnice. Začala s Mabel; té se totiž ostříhaná hlava tak zalíbila, že se rozhodla až do porodu chodit nahá a nechat se oholit pokaždé, když je k tomu vhodná příležitost. A ta nastala, když se holky sešly a měly náladu lepší než dobrou.

(Ano, pilo se při tom. Ale málo, většina děvčat čekala dítě. A některé byly děti samy.)

Diana s břitvou umí a má umělecké sklony. Mabel vždy během tří dnů narostla roztomilá černá srst, velmi vhodná k hlazení. Diana jí vyholila všelijaké proužky a ornamenty, a když zarostly, napříč přes ně další jiné ornamenty, takže časem měla Mabel na hlavě srst různé délky, se kterou se Andrej rád a často mazlil. A potom, když se Dianě zazdálo, ji zase oholila do hladka a promasírovala hlavu olejem, aby se pěkně leskla. Takže Mabel vypadala pokaždé jinak a ostatní jí záviděly.

Diana umí i jiné účesy než břitvou. Nejradši česala Mariannu Le Graquovou, které udělala vždycky nádherný účes, pokaždé o něco kratší než předešlý, což ale nevadilo. Stříhala i jiné ženy, vlastně všechny kromě Ponny, která dostala přísný rozkaz nechat si narůst vlasy co nejdelší. Když to vyslechla, nakrčila nos a zatvářila se hrozně.

Dívčí klub požadavek Kamiči prodebatoval a schválil. Diana to šla prodiskutovat s Tošiem, kterého potěšilo, že mají jeho ženu tak rádi, a souhlasil se vším. Takže jedno odpoledne věnovaly načesání a vyparádění Kamiči, potom vzala Diana nůžky a šmikala a šmikala, ostatní jí pomáhaly a Kamiči byla čím dál spokojenější. Samozřejmě jí pak namydlily hlavu a Diana ji celou oholila. S citem, aby si to holka pořádně vychutnala.

Ale když na ní nezbyl ani chloupek a chtěla se jít pochlubit těm, co tam nebyli, nepustily ji. Až teď přišlo vyvrcholení: přinesly si barvy a začaly na ni malovat. Od hlavy k patě; byla barevná po celém těle kromě šlapek, ne že by ji chtěly o něco ošidit, ale stejně by si tam barvu odřela. Taky ji při tom trochu lechtaly a dráždily, až se Kamiči doopravdy nahlas smála. Když s ní skončily, nebyla k poznání, zato moc šťastná. Diana ji ještě nastrojila do spousty šperků a girlandy z květin; potom mohla začít bohatá hostina, předávání darů, hudba a tanec. Kamiči nikdy nic takového nezažila a byla nadšená; takové patnácté narozeniny neměla žádná japonská dívka.

Když čas pokročil, začala být zábava poněkud rozvernou. Někteří hosté nečekaně odešli, jiní se k sobě velice tulili a vypadalo to, že brzo půjdou taky. Kamiči byla skutečně rozjetá; odvážila se zeptat na názor Diany a když souhlasila, najednou vstala, přistoupila k Tošiovi a něco mu pošeptala do ucha. Tošio byl natolik překvapen, že to na něm bylo dokonce vidět. Vstal a nenápadně, provázen zkoumavými pohledy všech přítomných, s ní odcházel do jejich obydlí. Dianin leopard Tannarr zvedl hlavu, nasál do čenichu vzduch, pak se zvedl, spokojeně zamručel a natáhl se jim napříč přes práh.

Ráno, když se Diana koupala, přišel za ní Tannarr s dalším leopardem, ještě docela mladým a velmi krásným. Oba se tvářili, že mají něco důležitého na srdci.

„To je Morrahwarrsatharr, můj mladší příbuzný. Žádá tě o souhlas, aby se směl stát osobním leopardem a ochráncem princezny Kamiči.“

„No samozřejmě, s radostí! Ona si to přála?“

„Já si to přeji,“ pravil hrdě Morrahwarrsatharr. „Je právem leopardů chránit lidi, které máme rádi a přejeme si jim prospívat!“

„Tak to jo. A už o tom ví?“

„Doposud ne. Prosím, mohla bys jí to sdělit?“

Diana váhala opravdu jen krátce. Možnost vpadnout jim do ložnice (a případně je při něčem chytit) se jí líbila natolik, že tam vyrazila okamžitě i s oběma leopardy. Tošia a Kamiči nalezla na lůžku, už nespali a bylo vidět, že jejich noc rozhodně nebyla nudná.

„Já budu mít osobního leoparda?“ vykulila oči úžasem.

„Jsi princezna, máš na to právo!“

Kamiči vyskočila a začala objímat napřed Dianu, potom oba leopardy, taky Tošia a zase Dianu.

„A bude nás taky hlídat, když se milujeme?“

„To je má nejčestnější povinnost!“ řekl pyšně Morrahwarrsatharr. „Proto jsem tady!“

Kamiči pokračovala v objímání, možná v trochu pozměněném pořadí. Potom se zamyslela.

„A mohl bys to dělat uvnitř?“ zeptala se.

„Jak si budeš přát...“ uklonil se, jako když se protahuje kočka.

„Já bych chtěla, abys byl s námi... moc by se mi to líbilo!“

„Jsi moje paní. Budeš-li si přát, můžeš použít za lůžko moji kožešinu!“

Kamiči začala dokonce hlasitě jásat. A zase všechny objímala.

Dianiny oči se na chvíli setkaly s Tošiovýma. Usmíval se.

Tak se taky usmála, vzala Tannarra za ucho a šla pryč.


Důsledky byly nedozírné. Jelikož se při přípravách všichni hodně nasmáli, začalo se proslýchat, že se ostříhání a pomalování stane závaznou součástí oslav narozenin, svátků, případně čehokoliv. Pro byla Marianna, Mabel a Keiko, ostatní byli ochotni se ukázněně podřídit.

Proti se postavila Ponny, jejíž narozeniny měly nastat za pár měsíců. Její matka požadovala, aby si udržovala něžný dívčí vzhled. Ponny prohlásila, že nikdo nemůže vypadat něžněji než ženy, které se pravidelně stříhají: Diana, Mabel a teď i Kamiči. Jí by to jistě taky slušelo, ale ježto je holka velká a sportovní, bude vypadat tak, aby vyvolávala úctu, obdiv a hrůzu u nepřátel. Tedy tak jako nikdo jiný, ještě sice neví jak, ale na to přijde. Na případné další námitky odpovídala drze a často zmiňovala pánské i dámské vyměšovací orgány. Diana se smála, paní McLeodová demonstrativně padala do mdlob.

Ponny Diana miluje od chvíle, kdy požádala, aby ji cvičila v boji. Je jedna z mála, kterou může po libosti mlátit, jí se to líbí a dokáže patřičně odpovídat. Od příchodu do Arminu stále roste do výšky a sílí jí svaly, takže už je o pár palců větší a je na to pyšná. Větší je taky než Stašek, který ji oddaně miluje a poslouchá jako pes. A začíná být hezká. Aby byla ještě hezčí, uvažuje o rozsáhlejším tetování, ale ještě se nerozhodla, jen se občas nechá pomalovat. Zkouší, která barva vydrží nejdéle; ty dosavadní sotva týden, a to je málo.

Vážnou námitku měl Charry. Připomněl Dianě, že měla v úmyslu zajet se podívat do Evropy, kde by měla působit vznešeným dojmem a být co nekrásnější. Z toho důvodu na ní vynutil slib, že se opravdu stříhat nebude, a na oplátku jí slíbil, že až se z Evropy vrátí, může si dělat co chce. Diana to uznala a kupodivu dodržela. I když jí to působilo značné sebezapření.

Opačný názor zastávala Marianna. Jednou z jejích zábav byly sázky, s kýmkoliv o cokoliv, takže taky o vlasy, zvlášť s někým, kdo měl čeho litovat. Diana se taky sázela docela ráda, avšak často vyhrávala a nutila ostatní dělat věci, které se jim nelíbily. Když se nesměla ostříhat, přišla na další skvělý nápad: tetování. Svoje oblíbené kamarádky štvala do experimentů, po nichž byly čím dál vyzdobenější.

Například Kamiči si nechala na záda vytetovat tygra a leoparda v souboji, v tradičním japonském stylu. Ne že by se přes noc stala milostnou dračicí, ale občas si dovolila říct nahlas, co by jí udělalo radost, dokonce i Tošiovi. Spřáhla se s Keiko, která byla dokonalý expert přes chování správné princezny; něco skutečně znala, něco si vymyslela. Táhlo jí na třicítku, kdysi absolvovala výcvik u Mistra, který ji naučil všechno možné, a byla ochotná říct svůj názor. To rozhodně není u Japonců obvyklé; když nadřízený chce slyšet něčí názor, obvykle chce pouze potvrdit, že má pravdu. Keiko dokázala plnit i příkazy typu: Vymysli si něco, co by mě pobavilo!

Velmi dobrý vliv měl na Kamiči její leopard, zkráceně zvaný Morrah či jen Morr. Byl mladý, divoký a ztřeštěný; občas přišel z lovu celý zakrvácený a nosil své paní kusy čerstvě ulovených zvířat, chlubil se svými úspěchy na lovu, v boji i v lásce a ji to velmi vzrušovalo. Od chvíle, kdy mohla střílet po nepřátelích z pušky, toužila dostat se zase do nějakého boje a cvičila s mečem, v čemž by mohla dosáhnout lepších výsledků, kdyby nebyla tak hodná a ostýchavá. Morrah jí vodil domů svoje partnerky a předváděli divoké milostné hry; taková hra připomíná ze všeho nejvíc rvačku, končící znásilněním, leopardí dámy si přejí být přemoženy silným samcem. V těsném prostoru musela Kamiči občas rychle uskakovat, ale stejně vyžadovala další. Morrah měl hodně partnerek, dokázal okouzlit i tygřice a další odlišné rasy, všechny je vodil ukázat Kamiči a ona zářila.

Kromě Kamiči a Keiko byly mezi námi i jiné japonské dívky, většinou služebné rodu Yamanaki. Byly mladé a slušně vychované, ale vnímaly situaci a uznávaly, že chování první manželky knížete je vzorem pro všechny. Jak se jim to líbilo nevím, ale postupně nechaly ze svých vlasů vyrobit krásné paruky a darovaly je své paní. Kamiči nadšeně poděkovala a odměnila dárkyni jako pravá princezna: pozvala ji na noc a požádala Tošia, aby se s ní miloval. Pokud z toho otěhotní, bude jejímu dítěti zajištěna doživotní služba u dvora, časem možná i významné postavení. Tošiovi se to líbilo, ani se nedivím. Někteří Evropané se děsili, ale Diana se jen smála.

A ještě jedna věc se Kamiči zalíbila: čas od času se nechala pomalovat trvanlivými barvami. Někdy hodně barevně ve stylu japonských démonů, jindy jen černými tečkami a pruhy, aby vypadala co nejvíc jako šelma. Nejkrásněji hlavu, pochopitelně po pečlivém vyholení. Její oblíbené služky správně pochopily a připojily se; jejich vzhled nekopíroval žádnou konkrétní šelmu, byl to spíš činthej, bájeslovný strážce chrámů a vznešených sídel. Tomu odpovídaly také ozdoby a šperky, které Kamiči rozdávala stejně štědře jako Diana. Co si Diana nedovolila, to Kamiči klidně: sestavila družinu, která ji na slovo poslouchala a dělala vše k její spokojenosti.

Tošio měl pouze několik samurajů, ale pomohl si: byli tu malajští kluci, které nám darovali na ostrově. Na práci nijak přehnaně nebyli, ale kdyby se mohli dát do boje, hned by víc oživli. Tošio je povýšil na vojáky, nechal jim načesat předpisové copy a zbytek těla vyzdobit podle přání Kamiči a její družiny. Slušelo jim to o to víc, že byli tmaví a vypadali divoce. Takže měl časem malou, ale schopnou soukromou armádu. Stejně tak Saong-Čou a Takheo-Kweng; kdyby se ty tři tlupy rozhodly napadnout některou zemi, zle by se jí vedlo. Leopard Morrah pochopil situaci zcela správně a nabídl jim, že sestaví tlupu tak dvaceti až třiceti šelem, které by s nimi ochotně šly do boje. Ještě to chtělo souhlas Charryho; ten zatím žádné útočné úmysly neměl, ale kdyby bylo třeba...?


Časem zesílily kritické hlasy, požadující zřízení nezávislého orgánu, který by posuzoval jednotlivé svévolné činy nezvedené mládeže a zaváděl pořádek. Čím dál častěji se začala ozývat slova vláda a parlament. Na podporu se uvádělo, že v době dešťů se stejně nedá nic dělat venku, takže je na čase udělat ve státě pořádek.

Jako každá, i tato myšlenka vyvolala všeobecný souhlas.

Charry neměl sebemenší námitky. Soudil, že zavedení demokracie je prvořadou povinností slušně vedeného státu a hodlal se s tím vyrovnat na úrovni. Nechal si vysvětlit, jakým způsobem fungují demokratické instituce jinde a uvažoval, komu svěřit jakou funkci. Hledal, koho udělat ministerským předsedou a nabídl to mně, ale odpověděl jsem, že to nevidím jako účelné. Poradil jsem, že nejvhodnější osoba, která by mohla předsedat parlamentu, je Andrej Rastopčenkov; s tím souhlasil a sezval všechny do haly, která byla největší zastřešenou místností.

Byl jsem ochoten pořizovat zápis z jednání, Diana se uvolila mi pomáhat. Oznámili jsme Andrejovi, že byl právě jmenován předsedou parlamentu a požádali ho, aby se ujal řízení zasedání.

Zápis z 1.dne jednání

Andrej Rastopčenkov: „Vážení přátelé, dovolte, abych především přivítal vás všechny, zvláště čestné hosty, císaře a zástupce šelem. Prosím, abyste věnovali zasedání patřičnou pozornost a přednesli své návrhy, jak zorganizovat práci našeho parlamentu a činnost státu vůbec!“

Nastala volná diskuse, v níž se snažil každý obhájit svoje mínění, a to pokud možno hlasem zvučným a halasným.

Andrej: „Okamžik, prosím! Pamatujte si, že v parlamentě nelze mluvit všichni najednou! Každý, kdo má něco do diskuse, se musí přihlásit zvednutím ruky. Předseda, to jest já, bude udělovat slovo jednotlivým účastníkům. Co chceš, Ludvíku?“

Ludvík d'Enghiem: „Kdybys dovolil, přednesl bych návrh. Nejsem si totiž jist, zda všichni přítomní vůbec vědí, co je to parlament, jak a proč se organizuje.“

Charry de Guyrlayowe (bez vyzvání): „To je fajn nápad. Prosím tě, vysvětli jim to nějak!“

Ludvík: „Parlament nebo-li zákonodárné shromáždění je vrcholný orgán demokratického státu, který tvoří volení zástupci lidu. Bývá zvykem, že existují volební okrsky, jejichž obyvatelé pověří svého zástupce, aby reprezentoval jejich zájmy. Za tím účelem se konají volby, v nichž se zájemci o ta místa ucházejí. Volební období poslanců bývá pět let. V případě potřeby je možno zvolit nového poslance jednorázově, v případě smrti či zaneprázdnění starého. Dále má parlament právo jedno procento svých členů dosadit kooptováním, bez voleb.“

Charry: „Kolik takových poslanců bývá?“

Ludvík: „Obvykle okolo tří set. V některých případech se dělí na dvě komory podle určitého klíče, národnostního či územního.“

$magra: „Jenže nás všech tady ani tři stovky nejsou!“

Andrej: „Postupně bude jistě obyvatelstva přibývat. Prozatím bych navrhoval, aby se za zákonodárné shromáždění prohlásili všichni obyvatelé státu, vyjma těch, kteří z nějakého důvodu být členy parlamentu nemohou.“

Johanes: „To jsou kteří?“

Andrej: „Tak především císař, protože jako Vládce nemůže současně být členem parlamentu. Potom členové vlády, až budou jmenováni.“

Charry: „Tím chceš říct, že máme jít pryč?“

Andrej: „Jistě ne; ale jako člen parlamentu bys mohl ovlivňovat naši práci, což je nepřípustné. Máš právo sedět v parlamentě na zvláštním křesle, vláda potom ve zvláštní lavici, a sledovat naše jednání. Případně i mluvit v diskusi, nebo když se tě na něco zeptají. Ale nemáš hlasovací právo.“

Charry: „V tom případě tady vůbec nemusím být!“

Andrej: „Pochop, nikde ve světě nemá panovník hlasovací právo při jednání parlamentu! To zkrátka nejde! Co chceš, Ao Harrape?“

Ao Harrap: „Žádám, aby veškerá rozhodnutí tohoto parlamentu podléhala následnému schválení Charryho jako císaře. Bez tohoto schválení nemohou být rozhodnutí platná. Jinak bychom nemohli souhlasit s celým parlamentem!“

Andrej: „Tím chceš říct, že máme přiznat Vládci právo veta? To by ale znamenalo diktaturu!“

Ao Harrap: „Nejen to. Žádám, aby stejné právo měli také zástupci jednotlivých národů Arminu. Zvláště já jako zástupce jaguárů, Aflargeo jako zástupce tygrů a Tannarr jako zástupce leopardů. Je třeba, aby každý měl právo říct k osudu země svoje a jeho hlas byl také respektován!“

Andrej: „Za takových okolností bychom nemuseli mít parlament vůbec na nic! To by znamenalo čtyři práva veta; když se to někomu nebude líbit a zablokuje jednání, nehneme se z místa!“

Tannarr: „Já navrhuji, aby to právo veta měla taky Diana. Proč by nemohla mít ona to právo, když ho má skoro každý? A když ho má Charry, proč ne Diana? Leopardi mými ústy žádají, abyste jí to právo dali taky!“

Bolzini: „Při vší úctě k hraběnce Dianě, které si vážím jako... no, vážím si jí; jak může mít právo veta, když ještě není ani plnoletá? Plnoletosti se dosahuje všude na světě v jednadvaceti letech; a kolik je jí? Sedmnáct? A co se týče hlasovacího práva; mají vůbec mít hlasovací právo ženy? Žena je krajně nezodpovědné a hloupé stvoření, jak může rozhodovat o osudech státu?“

Ansorg: „Souhlasím! Diana by neměla mít právo veta, protože jako císařovna má přímý vliv na císaře a může všechno, s čím nehodlá souhlasit, prosadit přes něho!“

Diana: „Co je zas tohle za nesmysl? Já že nejsem dospělá? Snad jsem dokonce vdaná, tak jaký pochybnosti... no tak mi není jednadvacet, ale když jsem se mohla vdát, tak snad můžu i volit!“

Ansorg: „Ne, to v žádným případě nejde spojovat. Když se ženská vdá, tak svěřuje rozhodování o sobě do rukou svého manžela!“

Diana: „Nesmysl! Jsme duše, ne těla! Jestli jsme byli vloženi do mužského či ženského těla, není na našem rozhodování. Jsem pro to, aby každý měl právo hlasovat!“

Bolzini: „To, že se paní hraběnka vdala, pro mě není argument! Volební právo a manželství jsou dvě různý věci! Kdyby se tadyhle Ponny chtěla ve čtrnácti vdávat, klidně může třebas zítra, to jde. Ale volební právo dostane, až jí bude jednadvacet!“

MacLeod: „Co je to za nesmysl, aby se Ponny vdávala? Rozhodně s tím nesouhlasím! Je to malá holka a já jako otec to nedovolím, ani kdyby parlament rozhodl jinak!“

Stašek: „Proč? Já bych si ji klidně vzal, a hned!“

Andrej: „Nejde o to, aby se Ponny vdala! Jenom vysvětlujeme, proč nemohou osoby mladší jednadvaceti let zasedat v parlamentě!“

Aflargeo: „Nevím, jak je to u lidí, ale jednadvacet let starý tygr je už hodně starý tygr! Myslím, že by nebylo moc platné, aby za šelmy tady zasedali staříci, kteří už mají právo odpočívat a neplést se do záležitostí bojovníků. Máme radu starších, to je jejich místo; ať nás poučí a vyprávějí nám, ale nebudou nás zastupovat v parlamentě. Protože to znamená, že většina Arminů by nemohla mít vůbec žádný vliv na rozhodování, protože nikomu z nás, jak tady jsme, není tolik let!“

Ludvík: „Když se mluví o hranici plnoletosti, nejedná se o šelmy, ale lidi. Je vžitým zvykem ve světě, že se stávají plnoletými až v jednadvaceti letech. To jsme si nevymysleli my, to je obvyklá věc všude. Nejsou zkrátka ještě dospělí!“

Ao Harrap: „Arminská šelma je dospělá ve chvíli, kdy může zplodit mládě. Kdy mohou mít lidé děti?“

Andrej: „Muži asi tak od šestnácti, ženy od patnácti let.“

Diana: „Některé i dřív; v Asii třeba od třinácti.“

Ao Harrap: „Proč tedy nemají právo být dospělí, když mnohou mít už v tomto věku děti? Děti přece nemohou rodit děti, to je zákon přírody. Proč lidé dělají tak nesmyslné řeči a komplikují život a práci parlamentu?“

Andrej: „Lidé mohou mít děti ve věku, který jsem udal, ale není to ze zdravotních důvodů žádoucí. Je to vhodné až později, když je dokončen růst a celý vývoj organismu. Jen tak lze docílit, aby vyrostly děti zdravé a dobře vyvinuté. V zemích, kde dívky rodí ve čtrnácti, mnoho těch dětí umírá, jsou nemocné, neduživé...“

Ao Harrap: „V kolika letech je to žádoucí?“

Andrej: „No... dejme tomu tak od osmnácti, když už...“

Ao Harrap: „Je hranice osmnácti let u lidí nějak významná?“

Andrej: „Ne příliš. Slyšel jsem o nějakých návrzích, aby byla použita jako hranice zletilosti, ale doposud se jednalo jen o teoretické návrhy. Stejně jako patnáct let a některé jiné.“

Ao Harrap: „Chceš tím říct, že mezi lidmi neexistuje jednotný názor? Kdo vůbec stanovil tu hranici jednadvaceti let?“

Andrej: „Nevím přesně. Je to všeobecně užíváno ve světě.“

Ao Harrap: „Je pro nás závazné, jak to dělají jinde? Jaké jsou překážky toho, abychom si my stanovili jiné dělení?“

Atanas Willenberg: „Poslyšte, já navrhuji otázku zletilosti, dospělosti, plnoletosti a tak dál nechat na jindy. Jinak se nepohneme z místa!“

Aflargeo: „Jenomže to je zcela zásadní otázka. Jde totiž o to, kdo tu může být a kdo ne. Například jestli tady vůbec má být Ponny a Aljoša. Já jsem proto, aby tady byli všichni. Protože to jinak by byla... diskriminace!“

Tannarr: „Já s tím souhlasím a připomínám, že pořád ještě nevíme, jak to je s Dianou.“

Andrej: „Pro mě za mě, ať tady zůstanou! To se snad svět nezblázní; ale ať do ničeho nekecají!“

Tošio Yamanaki: „Nechtěl bych obtěžovat váženou sněmovnu svými osobními záležitostmi, ale když už se o tom hovoří, vznáším pokorný dotaz ohledně situace své zákonité manželky Kamiči. Jest totiž pravdou, že moje choť dosáhla teprve před několika dny věku patnácti let, což vy považujete za věk zcela nedostatečný pro způsobilost v právních otázkách; ovšem v naší zemi a v našich podmínkách je to věk zcela běžný k čemukoliv, o čemž svědčí, že Kamiči se stane v době k tomu určené matkou mého dítěte. Dovolím si tedy vznésti otázku, zda by ctěný parlament byl ochoten zvážit problematiku její účasti na tomto zasedání.“

Diana: „Nedělej tak dlouhé věty, bolí mě ruka od zapisování!“

Tošio: „Promiň, už se to nestane. Budu si dávat pozor.“

Johanes: „Dovolte mi přednést zcela zásadní projev; a ty, Diano, promiň, že bude delší. Jestli si chcete stanovit nějaké zákony, tak se automaticky počítá s tím, že je budou všichni dodržovat. Když je mají dodržovat, musejí se k nim vyjádřit. Když se k nim mají vyjádřit, musejí mít hlasovací právo. Kdyby to bylo jinak, tak by to znamenalo, že lidi pod jednadvacet se můžou na ty vaše zákony vykašlat, protože když se slepovaly, museli mlčet!“

Bolzini: „To je právě podstata zákona, že moudří ho stanoví pro hloupé! Když někdo ještě nemá rozum, nemá právo kecat do ničeho; ale poslouchat musí!“

Johanes: „Upozorňuji vážený parlament, že pokud bude situace postavena takhle, pak my, příslušníci kasty bojovníků, s tím souhlasit nebudeme a žádné vaše zákony neposloucháme!“

Bolzini: „Příslušníci čeho? Co to je, kasta bojovníků?“

Johanes: „To jsou lidé, oprávnění nosit zbraň a bránit svou zemi v čase jejího ohrožení. Chtěl bych připomenout některým trapným žvanilům, že když jsme za Armin bojovali, nikdo se neptal, komu je jednadvacet, komu osmnáct a komu deset. Vrazili nám do ruky pušku nebo meč a mazej! Aljoška Rastopčenkov střílel ze strojní pušky jako dospělej chlap; já vím, že je malej, to nikdo nepopírá a nehádá se. Ale však on vyroste, jako vyrostli ostatní. A bude žít v týhle zemi; tak má právo říct, podle jakých zákonů!“

Andrej: „Dobře, vzdávám to bez boje. Navrhuji, aby se zasedání mohli zúčastnit všichni lidé zde shromáždění, to jest občané Arminu, bez omezení věku. Jak ovšem budou hlasovat kojenci, to mi není docela jasné...“

Bolzini: „To budou mít hlasovací právo děti?“

Ludvík: „Právě jsi to slyšel. Já proti tomu taky nic nemám, je nás tu málo, proč by nemohly. Ale předpokládám, že jakmile počet obyvatelstva vzroste, budou se konat řádné volby a v té době z parlamentu zmizí jak děti, tak členové vlády.“

Bolzini: „Já bych se chtěl zeptat pana rytíře, jestli dobře rozumím těm řečem, co se tu povídaj! Pokud se nemýlím, sjednotilo se shromáždění na tom, aby všem osobám, co tady jsou, bylo přiznáno hlasovací právo. Já vznáším dotaz: jak to? Všem, to snad znamená taky ženám?“

Andrej: „Vždyť jsme to snad přece právě teď jasně řekli, ne?“

Ludvík: „Vždyť právě o ženách celou dobu mluvíme!“

Bolzini: „Pánové, s tím já naprosto nesouhlasím! Nechápu, proč má mít ženská politický práva! To je snad záležitostí mužů, jako jejich pánů a hlavy rodiny! Nemluvím o tom, když se jedná dejme tomu o císařovnu, ta jako naše paní by nějaký ty práva měla mít, ale ostatní ženský? Má to snad znamenat, že například má dcera bude mít stejný práva jako chlap?“

Ludvík: „Samozřejmě; tvoje dcera, pokud vím, už překročila věk jednadvaceti let, ta by měla zákonitá práva i všude jinde!“

Bolzini: „Ale já s tím nesouhlasím; vždyť je úplně blbá! To přece není myslitelné, aby ženský mohly do všeho mluvit! To by potom znamenalo, že i moje žena může vystupovat v parlamentě!“

Andrej: „No samozřejmě, přeci! Řekněte něco, paní Bolziniová, co vy si myslíte o téhle otázce?“

Bolziniová (upejpá se, směje se do dlaně, nakonec vyhrkne): „Já bych myslela, že je to správný! Co sou žencký horší než muský? Ten můj starej vožrala stejně nevymyslí nic chytřejšího než kterákoliv bába, tak co?“

Bolzini: „Babo, mlč a nedělej mi ostudu, nebo...“

Bolziniová: „Ty kuš, dědku! Kdo tady dělá větší ostudu, já nebo ty? Doma je jako oukropeček, do všeho aby ho strkal, a najednou tady bude dělat hlavu rodiny a pána nad ženckou! Řekněte, žencký, copak si takovej chlap vůbec zaslouží, aby zasedal v parlamentě? Maj mu dát hůl a poslat ho pást kozy, dědka!“

Andrej: (tluče pěstí do bedny, která mu slouží jako stůl) „Žádám o klid, prosím! Paní Bolziniová, nejsme zvědaví na vaše rodinné spory. Prosím, ticho... Ticho, takhle se nikam nedostanem! Ludvíku, udělej něco, ať je klid!“

d'Enghiem: (krčí rameny, dělá posunky na Charryho)

Charry: „Ticho na palubě – huby držet, všichni!“

Shromáždění se vzápětí uklidňuje, jak bylo zvykem na lodi.

Charry: „Nechci bejt protivnej, ale mám dojem, že tohle není ta pravá slavnostní atmosféra, jaká má být v parlamentě. Já sice v žádným nebyl, ale nepředstavuju si to tak!“

Diana: „Kdo má nějaký zkušenosti s parlamentem, ať je řekne, abysme si o tom mohli udělat obrázek!“

Ludvík: „Možná bych to mohl popsat. Ale prosím o ticho, asi to bude trochu složitější.

Tedy, sněmovna parlamentu je místnost, rozdělená na lavice poslanců, dále lóže pro diváky, tisk a hosty, křesla pro předsedu, jeho štáb a předsednictvo, dále křesla pro panovníka a vládu, pokud se tito zúčastňují zasedání. Schůze řídí předseda nebo jím vybraný člen parlamentu a to tím, že na požádání udělí slovo jednotlivým poslancům, žádá o proslov hosty, státní úředníky a další, jež si sněmovna přeje slyšet. Pokud si parlament někoho slyšet nepřeje, potom dotyčný mluvit nesmí a taky nemluví, jinak by ho vyvedli. Děti obvykle do sálu nechodí, co se týče osob mladších jednadvaceti let, to jest nezletilých, smějí přihlížet zasedání, nesmějí však být poslanci. V některých případech smějí podávat poslancům zprávy, pokud to žádá cíl věci. Ve zvláště zaostalých zemích se zakazuje ženám zasedat v parlamentě, dokonce i volit poslance; ovšem já soudím, že tento zákaz je zastaralý a přežitý a doporučuji ženám plné zrovnoprávnění s muži.“

Charry: „To je krásně řečeno. Proč to teda tak není?“

Ludvík: „Proto to vysvětluju, aby to tak bylo!“

Andrej: „Jenomže tys zapomněl na důležitou a naprosto nezbytnou věc: totiž náš parlament nesmí být jako všechny ostatní, ale musí vyjadřovat národní svébytnost! Především to musí být parlament vysloveně arminský; dále by se v jeho činnostech a procedurách mělo odrážet politické přesvědčení obyvatelstva, totiž prvek anarchistický! Je třeba ukázat všem, že jsme stát, jemuž vládne strana anarchistická, která si dala za cíl povznesení pokroku odbouráním všech přežitků minulosti!“

Charry: „My jsme anarchistický stát? Že jsem si nevšiml!“

Andrej: „Rozhodl jsem se dokázat, že existence anarchistického státu není utopie, ale je reálně možná – a to tady! Myslím si, že všichni jak tu jsme, jsme příznivci anarchie, že nám nevyhovuje žádná z forem vlády, které na světě existují. Ostatně, tohle jsi říkal ty sám, když jsme se o tom jednou bavili!“

Charry: „Už ani nevím. Ale pravda je, že všude na světě má vláda nějakou chybu. To je fakt a za tím stojím.“

Andrej: „Ano – právě proto jsem se rozhodl, že my tady vybudujeme stát úplně bez chyb. Stát, který bude vzorem pro všechny ostatní země a všichni k nám budou vzhlížet s bezdechým obdivem!“

Charry: „Už to vidím! Poslouchej, Andreji, to mě míníte sesadit z trůnu nebo na mne rovnou udělat atentát? Ne že bych se bál, ale abych se mohl připravit na nejhorší!“

Andrej: „Proč bychom tě měli sesazovat? Jak jsem stačil za dobu, co se známe, poznat, jsi přímo ideálem anarchistického vladaře. Tvá vláda, jak jsem stihl vypozorovat, je čirá anarchie.“

Charry: „Tak ti děkuju. Ty dovedeš vždycky člověka potěšit.“

Ludvík: „Myslím, že se Andrej přesně nevyjádřil. Abys rozuměl, Charry, nemám na mysli obyčejnou anarchii v prostém slova smyslu, to jest snahu omezených banditů svrhnout každou vládu jen z čiré nenávisti k jakékoliv autoritě. Máme na mysli anarchii osvícenou, pokrokovou, vedoucí k všeobecnému pokroku a zlepšení života všeho lidstva! Samozřejmě souhlasíme s tvojí vládou a budeme tě podporovat vší naší mocí! Náš odpor je zaměřen ne proti tvé vládě, ale proti vládám ostatních zemí, které nejsou tak osvícené jako ty!“

Diana: „To je nápad! A začnem ve Francii! Já jim dám odírat nás o daně!“

Mabel: „Prosím tě, jaký daně? V životě jsi jim nedala šesták, jednak nemáš z čeho a potom – za co?“

Diana: „Já ne. Ale táta, ten se jim naplatil a taky za nic!“

Andrej: „Proboha, otázku daní nechte spát! Ao Harrape, nehlas se, jestli chceš něco povídat o daních!“

Ao Harrap: „Nechci. Jen bych chtěl říct, že já bych s osvícenou anarchistickou vládou souhlasil.“

Andrej: „Děkuju ti, udělal jsi mi radost.“

Charry: „Já myslím, že máš pravdu a doufám, že se z toho nezblázníme úplně. Ono to s tou anarchií asi nebude tak hrozný, jak se povídá. Andrej i Ludvík jsou snad docela rozumní lidé a já se nebojím svěřit jim kormidlo státu, jak se říká.“

Všeobecné nadšení, Andrej, Ludvík a Charry si podávají ruce, lid nahlas jásá.

Andrej (když se dojásalo): „Tím by byla idea našeho parlamentu schválena; já všem děkuji za podporu, které se mi dostalo. Nyní bych si dovolil předložit jednací pořádek pro dnešní den: Prvním bodem bylo ustavení parlamentu, to už se snad stalo a já jsem hrozně rád. Dál by měly být zvoleny komise a vymezen rozsah jejich pravomoci. Nevím, jestli na to dojde. Potom jsem chtěl požádat, aby byly předneseny základní teze nové ústavy, ale jak vidím, k tomu se asi tak hned nedostanem.“

MacLeod: „Já si to myslím taky, je už pomalu poledne a já mám hlad jako ti tygři. Stará se vůbec někdo o jídlo?“

Mabel: „Myslím, že děvčata v kuchyni něco dělají.“

MacLeod: „Číňanky, že jo? To zas bude nějakej blaf...“

Diana: „Má tady někdo něco proti čínské kuchyni?“

MacLeod: „Kromě tebe všichni. Rejže, zelenina, ryby a chlebový placky! Kde je pořádnej kus poctivýho bifteku, ptám se?“

Mabel: „Odhlasovalo se, že se bude vařit hromadně a nebyl jsi proti. Když má vrchní velení v kuchyni tvoje žena, jíme to taky všichni, kromě Ludvíka tedy, a nikdo neprotestuje! Tak co?“

Andrej: „Do oběda ještě něco stihneme. S těmi komisemi nevím... možná by bylo účelnější se domluvit, jestli budeme mít nějakou vládu nebo ne. Protože je nás málo, ministr každýho rezortu by byl zároveň členem parlamentní komise a projednával to s ní...“

Charry: „Dotaz. Co je parlamentní komise a nač ji potřebujem?“

Andrej: „Vysvětluju to, ne? Aby kontrolovala práci ministerstva!“

Charry: „Ministra máme zatím jednoho, a to výstavby. Nedomnívám se, že potřebujem ještě další.“

Andrej: „Uznávám a beru to zpátky. Než se vytvoří potřeba, aby za fungování státu někdo odpovídal. Budem se zabývat ústavou.“

Charry: „Tak dobře. Potřebujem na něco ústavu?“

Ludvík: „Každý slušný stát má ústavu. Věř mi...“

Charry: „Já myslím, že nejdřív by se měly vymyslet pořádný zákony a ústava se nechala na potom, až bude víc času.“

Andrej: „Proboha, to přeci nejde! Napřed musí být ústava, teprve potom, ve smyslu té ústavy se mohou tvořit zákony!“

Charry: „A já myslel, že jsme anarchistický stát! Když anarchie, tak proč by to nemohlo být obráceně? Napřed zákony, pak ústava!“

Andrej: „Matičko Preobraženská! Copak to jde stavět dům od střechy? To nemá s anarchismem nic společnýho!“

Martin La Graque: „On má Vládce do jistý míry pravdu! Tady z nás se nikdo nevyzná ve vypracovávání ústavy, ovšem zákony zná jakž takž každej. Snad by bylo lepší udělat napřed zákony a až se na nich vyučíme, potom teprve slepit tu ústavu.“

Patrick O'Reilly: „Já nevím, proč trváte na ústavě a zákonech! Co například vytvořit napřed Prohlášení nezávislosti? To by byla užitečná věc; aby si někdo nemyslel, že nám bude dělat pána!“

Andrej: „Na co potřebuješ Prohlášení nezávislosti, když nás tady nikdo nechce okupovat?“

Patrick: „Jenom neříkej, chlapče, to je moc užitečná věc! Přijeď se podívat do Irska, tam nás obsadili Angláni, než jsme řekli švec. Byla by to dobrá věc, vyhlásit v Irsku nezávislost!“

Mike a Timmy: nesrozumitelné keltské výkřiky, které chápe možná jen Charry, ale zřejmě ti dva souhlasí s O'Reillym.

Ludvík: „Prohlášení nezávislosti bude samozřejmě součástí ústavy. Myslím, že není třeba vydávat je zvlášť. Už proto, že by ústava měla zaručit, aby nezávislost Arminu nebyla nikdy ohrožena!“

Bolzini: „Já nechápu, proč Irčani dělají takový povyk. Kdyby měli ve svým národě někoho jako Garibaldi, aby je vedl a vyhrál jim tu jejich nezávislost, bylo by to dobrý. Ale protože jsou zbabělci, tak mají takovýhle starosti!“

Mike: „Kdo je zbabělec, ty makaróne? Řekni to ještě jednou a já tě přetrhnu jako hada...“

Charry: (ostrá keltská nadávka, tentokrát dokonale srozumitelná i Irčanům. Mike porozuměl a urychleně si sedl).

Andrej: „Navrhuji, abychom se vrátili k ústavě a zákonům. Souhlasím, ať se ústava nechá nakonec, aby bylo po Charryho. Snad to nebude tak dlouho trvat. Doporučuji, aby se vytvořily návrhy jednotlivých zákonných ustanovení a k těm se parlament vyjadřoval a hlasoval o nich. Definitivní znění... by mohl zaznamenávat Ludvík d'Enghiem. Budeš tak laskav? Dobře, kdo je pro?“

Charry: „Tak dobře – mně je to jedno.“

Andrej: „Tebe jsem se neptal. Chci, abyste to odhlasovali!“

Stašek: „A jak se to dělá?“

Ponny: „Co tobě je po tom, ty nemáš hlasovací právo!“

Andrej: „Ticho! Kdo souhlasí, ať zvedne pravou ruku!“

Bolzini: „Kdo souhlasí s čím?“

Andrej: „S návrhem, aby zákony zaznamenával d'Enghiem.“

Schvaluje se jednomyslně.

Andrej: „Sláva bohu. Diano, dej to do toho zápisu!“

Ludvík: „Přijímám funkci a děkuji občanům za důvěru.“

Patrick: „Bodejť bys nadával!“

Andrej: „Dále bychom měli zvolit komisi volební, která by sbírala návrhy na jednotlivé státní a parlamentní úředníky. Prosím o vaše návrhy na obsazení funkce předsedy!“

Ao Harrap: „Koho bude ta komise volit?“

Andrej: „No samozřejmě Vládce, ministry, předsedu...“

Ao Harrap: „Veto!“

Andrej: „Co? Jak... Proč?“

Ao Harrap: „Nesouhlasím s tím, aby se otázka osoby Vládce dávala do diskuse. Vládce byl už řádně zvolen a Charry vyhovuje všem, kdo jsou tady.“

Andrej: „Ale my nemíníme měnit osobu Vládce! Chtěl jsem jen, aby ho parlament potvrdil ve funkci!“

Ao Harrap: „Už je potvrzen. Nepotřebujeme, aby jej stvrzoval nějaký parlament, protože už to schválila rada šelem. Chceme Charryho bez ohledu na to, co si o tom myslí parlament.“

Andrej: „Snad s tím může parlament aspoň projevit souhlas! Ale na to musí být Charry parlamentu navržen a to musí udělat předseda volební komise. Skutečně, jinak to nejde!“

Ao Harrap: „Nejsem si jist, zda rozumím těmto důvodům; a jestli tak, jak jim rozumějí lidé. V každém případě nestrpím, aby se o tom mluvilo jako o věci, kterou lze změnit!“

Ludvík: „Počkej, Ao Harrape. Ta komise bude mít za úkol jmenovat především vládní úředníky. Vládce jen v případě, že by třeba náš pán Charry zahynul v boji, nebo tak.“

Ao Harrap: „V tom případě si stanovíme my, koho chceme!“

Andrej: „Snad do toho máme taky co mluvit, ne?“

Ao Harrap: „Můžete poradit. Poradní hlas vám přiznáme. Mimo to máte jeden hlas ve Velkém kruhu šelem. S tím souhlasím.“

Andrej: „To je nějaká další komora parlamentu nebo co?“

Ao Harrap: „To je Velký kruh. U nás je odjakživa. Přicházejí do něj vládci jednotlivých druhů šelem a projednávají nejdůležitější události ve vesmíru.“

Bolzini: „Snad jen v Arminu, ne?“

Ao Harrap: (nehodlá s ním o ničem diskutovat).

Andrej: „Takový přístup rozhodně nevypadá na demokracii. Máte vůbec zájem vybudovat stát na moderních pokrokových základech?“

Ao Harrap: „Nám je docela jedno, jak si svůj stát vybudujete. Ale naše práva narušovat nesmíte.“

Andrej: „Proboha, tak o čem se ještě bavíme? Navrhněte někoho zodpovědného jako předsedu té volební komise!“

Charry (japonsky): „Diano, navrhni Tošia!“

Diana: „Navrhuji knížete Tošio Yamanakiho!“

Andrej: „To je dobrý nápad, ale... bude tomu Tošio rozumět?“

Tošio: „Děkuji za důvěru a slibuji, že budu vykonávat funkci dle svého nejlepšího svědomí. Kdybych si nevěděl rady, zeptám se pána nebo jiné osoby ve vědomí Boha.“

Ansorg: „To bude opravdu dokonalý úředník!“

Andrej: „Jdeme dál! Komise finanční...“

Ao Harrap: „Napřed vysvětli, k čemu nám bude dobrá.“

Andrej: „Komise finanční spočítá veškerý majetek státu a občanů; pak vytvoří státní rozpočet podle toho, kolik můžeme vydat.“

Ao Harrap: „Okamžik; máš na mysli vaše peníze nebo i naše peníze? Co všechno považuješ za majetek státu?“

Andrej: „Copak vy máte nějaké finanční prostředky?“

Ao Harrap: „Máme svůj poklad. Ale ten patří jaguárům.“

Andrej: „Kdo má ještě poklad? Taky tygři a leopardi?“

Aflargeo: „Ano, samozřejmě. A mnozí jiní.“

Andrej: „Potom by samozřejmě vaše poklady měly být součástí státního pokladu.“

Aflargeo: „To ne! Co patří tygrům, je naše!“

Andrej: „Takže kdybychom potřebovali pomoci, znamená to, že vy nám odmítnete dát peníze? Například na obranu proti nepříteli?“

Ao Harrap: „Když nás požádá Charry, dáme mu samozřejmě všechno, co bude chtít.“

Ludvík: „Andreji, to nech stranou. Říká pravdu, co je jejich, to je jejich. Ale nesmějí chtít ani oni nic od nás!“

Ao Harrap: „My taky od nikoho nic nechceme!“

Andrej: „Když nebudeme vědět, co všechno mají, nebudeme to moci začlenit do státního pokladu a počítat s tím v rozpočtu!“

Ludvík: „Tak s tím nepočítej. Sečti všechno, co máme my, a bude to v pořádku.“

Andrej: „Ach jo! Dobře, budeme počítat jen s naším majetkem. Navrhuji za předsedu komise Willenberga, vyzná se v penězích!“

Atanas: „Odmítám. Jsem ministrem výstavby a budu asi pracovat v komisi hospodářské či investiční, pokud bude ustavena. Myslím, že by financím lépe rozuměl La Graque.“

Martin: „No... já nevím!“

Andrej: „Dobrá, navrhuji Martina La Graqua.“

Schváleno jednomyslně.

Andrej: „Dále bychom měli mít komisi, která by prověřovala vhodnost žádostí nových uchazečů o přidělení arminského státního občanství a udělovala jim je.“

Ao Harrap: „Žádám, abych byl členem té komise!“

Andrej: „Budeš jejím předsedou! Stačí?“

Ao Harrap: „Jsem poctěn tou důvěrou.“

Schváleno jednomyslně.

Charry: „S dovolením, nebude to víc komisí než členů?“

Andrej: „Můžu snad já za to, že je nás tak málo?“

Charry: „Může za to Ludvík d'Enghiem, ale na tom nezáleží. Radím, abychom se porozhlédli, co je s obědem, mám hlad jako vlk. Třeba tě přes oběd napadnou nějaké další komise, které máme založit. Například komisi pro zajišťování jídla a pití!“

Suej-Ši: „Oběd je hotov; prosím vzácné panstvo, aby se laskavě připravilo. Vznešený mistr Chou již provádí obětování Božstvům.“

Opustil jsem shromáždění, abych provedl omytí svých rukou; pak jsem se vrátil, neboť toto jídlo bylo připraveno dle zásad čisté stravy a mohl jsem je přijímat.

Během oběda došlo ke kuloárovým jednáním; konkrétně se jednalo ze strany Číňanů, Japonců atd. o zjišťování, co je to anarchie a jaký je rozdíl oproti demokracii. Během diskuse jasně vyplynulo, že oba pojmy jsou jim zcela lhostejné. Požadovali, aby v čele státu byl mocný autoritativní panovník; představa vlády, která se nechá ovlivňovat míněním lidu, jim splývala s pojmem chaosu a bezvládí. Z takové vlády jaktěživ nic dobrého nevzejde; krom toho od silného panovníka lze za zásluhy či pokornou prosbou získat rozličné výhody. Od slabého to nemá cenu, protože i kdyby ti něco dal, zas ti to sebere nebo dovolí, aby ti to sebral někdo jiný. Hanba slabým vladařům!

„To naprosto odporuje jakémukoliv modernímu pojetí státu! Ani demokracie, ani anarchie, ale prachsprostá diktatura!“ volal Andrej. „Nestydíte se? Jste přece svobodní lidé!“

Odpověděl mu Mistr Saong-Čou, který v podmínkách Arminu, kdy nemusel velet pirátské bandě, přešel na velice filozofické zásady a snažil se konat pouze dobro: „Svobodní jsme pouze tehdy, když si uvědomíme své postavení věčných služebníků Božích; jinak jsme stále spoutáváni svými vášněmi a smyslovými požitky.“

„Ale takhle jste navíc spoutáváni ještě příkazy státu!“ křičel Andrej. „A od těch se osvobodit můžete!“

„Osvobodit se od jedněch hmotných pout znamená okamžitě si pro své osobní uspokojení vyhledat jiná hmotná pouta. Dokud pociťuješ tělesné potřeby, do té doby jsi spoután železnými okovy přání.“

Usoudil jsem, že diskuse nemá žádný smysl; měl jsem dokonce pochybnost i o smyslu celého parlamentu, ale mlčel jsem. Ani moje slova by neměla žádný smysl.

Když jsem se koupal v řece, zdálo se mi, že déšť pozvolna ustává a bude možno po obědě odejít za prací; to se stává často. Vrátil jsem se na zasedání a zjistil, že ostatní mají trochu jiné problémy. Například Charry se dotázal: „Než zahájíme jednání, dovolil bych si položit ctihodnému panu předsedovi otázku.“

Andrej: „Těší mne, že ses zeptal na dovolení. Co chceš?“

Charry: „Jestli by bylo možné něco tady čepovat. Oběd mi chutnal, ale mám žízeň jako velbloud na poušti.“

Andrej: „Já taky; ale myslíš, že je možné pít alkohol při vážném jednání? Co myslíš ty, Ludvíku?“

Ludvík: „Já bych řekl, že to vzhledem k dosavadnímu jednání nemůže našemu parlamentu ublížit. Ale radil bych ne tvrdou kořalku, postačí víno. A doporučuji, aby se předtím každý smířil s Bohem a svým svědomím...“

Charry: „Buď bez starosti! Abyste neřekli, že jsem nelida, přinesu soudek sám!“

Shromáždění uctivě vyčkalo, až bude dopraveno občerstvení.

Andrej: „Dávám návrh, abychom se nadále nezdržovali nepodstatnými hádkami a diskusemi o nesmyslech. Díval jsem se do zápisu a dost jsem se divil; prosil bych Dianu, pokud dělá zápis, aby rovnou škrtala různé hádky a hloupé poznámky!“

Diana: „Nechápu, proč bych neměla zapisovat tak, jak se tady mluvilo. Ať potomci viděj, že jsme byli správný anarchisti!“

Andrej: „Prosím, abys nezlehčovala státní ideu. Co píšeš, je dokument, který má přetrvat dějiny!“

Diana: „S tím se počítá. Ludvík mi slíbil, že to potom všechno opíše na stroji.“

Andrej: „Dobře. Tak má někdo nějaký návrh, který by parlamentu pomohl vylepšit svoji práci?“

Martin: „Dávám návrh, aby byl ustaven Výbor pro veřejné blaho!“

Andrej: „Cože? Nerozuměl jsem...“

Martin: „Vy nevíte, co je to Výbor pro veřejné blaho?“

Charry: „Něco mi to připomíná, k čertu; nemělo to něco společného s gilotinou nebo tak?“

Martin: „Prosím, aby se nesoudila myšlenka podle neschopných realizátorů. Výbor pro veřejné blaho, který ustavila Francouzská revoluce, byl vrcholným orgánem republiky, který dbal o práva lidu a hájil je proti tyranům.“

Charry: „Já jako tyran mám určité pochybnosti...“

Andrej: „Když to posuzujeme z hlediska anarchistické strany, není proti La Graquovu návrhu námitek...“

Ao Harrap: „Vysvětlil by mi někdo, o co jde?“

Martin La Graque podává stručný nástin dějin Velké Francouzské revoluce v letech 1788 až 1805. Koho to zajímá, nechť si najde příslušné období v dějepise.

Aflargeo: „To je velmi zajímavé! Proč nám doposud ještě nikdy nikdo tyto legendy nevyprávěl?“

Martin: „To nejsou žádné legendy; to se doopravdy stalo!“

Aflargeo: „To nevadí. Konečně jsem zjistil, jaký smysl má takový parlament. Znáš víc tak zajímavých příběhů?“

Tannarr: „A jak to vlastně bylo dál?“ (Martinovo vyprávění skončilo bitvou u Slavkova)

Andrej: „Snad jsme se tady nesešli proto, abychom si opakovali Napoleonova tažení!“

Ao Harrap: „Když chceme vědět, co je to Výbor pro veřejné blaho, musíme znát všechny souvislosti. Mimochodem, co to bylo Waterloo a proč tam Napoleona porazili?“

Râtam: „Kde leží ostrov Svatá Helena, o kterém tady někdo mluvil? Mám dojem, že to tam znám...“

Charry: „Já ti to potom ukážu na mapě.“

Râtam: „Já to chci vědět hned. Totiž napadlo mne, abychom toho muže odtamtud osvobodili.“

Charry: „Bohužel, je dávno mrtev.“

Râtam: „To je škoda. A to jeho císařství ještě trvá?“

Andrej: „Ne, pochopitelně! Jinak by teď Francie nemohla být republikou, to snad přece chápeš!“

Râtam: „A nedalo by se nějak obnovit?“

Andrej: „Ne!“

Martin: „Ale ano! Snažíme se o to...“

Andrej: „Jako předseda žádám, aby se nemluvilo o Napoleonských válkách, ale o komisích parlamentu!“

Aflargeo: „Právě o tom je řeč. Já akorát nechápu, jak bylo možný, když Napoleon porazil nepřátele u Slavkova, že mu mohli potom vyprášit kožich u Waterloo. Zřejmě je neporazil úplně...“

Andrej: „Proboha, lidi... a vy taky, samozřejmě! Prosil bych ukončit diskusi o Napoleonovi a žádám Martina, aby nám vysvětlil, jaký vztah mají Francouzské dějiny k našemu jednání.“

Martin: „Objasním to velmi rád. Prosím, abyste pochopili, že přestože jsem přesvědčením Bonapartista, nikdy v životě jsem se nedostal na území Francie a v této chvíli už to ani nepovažuji za životně důležité. Mám jiný cíl: položit základy arminského státu. Vytvořit tento stát za okolností, které jsou v současné chvíli, s obyvateli, kteří tady právě nyní žijí. Dalo by se to vyjádřit slovy: v politické realitě.

Výbor pro veřejné blaho by byl orgánem, který se nepokládá za vládu, parlament nebo cokoliv podobného. Jsem si vědom, že každý z těchto orgánů má postupně tendenci pyšnit se svou mocí a snažit se uplatňovat svou nadvládu. Výbor bude chránit zájmy občanů před zájmy jednotlivých politiků. Hledat nejvýhodnější cesty...“

Andrej: „Má to nějaký smysl? Mně to připadá jako snaha vytvořit nějaký nový výhodný úřad...“

Martin: „Jeho členové nebudou za svoji práci nijak placeni. Mám za to, že by do tohoto výboru měli být jmenováni pouze lidé s nespornou morální autoritou...“

Andrej: „Tím chceš říct, že ostatní tu autoritu nemají?“

Martin: „Ale jistě, mají. Jenomže kdyby se náhodou stalo, že by se někdo z nich dopustil nějaké chyby...“

Andrej: „Tak vy to jasnozřivě poznáte a sesadíte ho, ne?“

Martin: „Právo sesadit kohokoliv má jenom Vládce, žádný výbor...“

Andrej: „Právo sesadit někoho má taky parlament!“

MacLeod: „Jseš si tím tak jistej?“

Andrej: „Prosím vás, přátelé, diskutujte jenom ke smysluplným otázkám! Všelijaké osočování nemá smysl...“

Tannarr: „Dobře. Moje otázka je rozhodně smysluplná. Hovořilo se tady o Napoleonově tažení do Ruska. Když tam jeho Velká armáda trpěla zimou tak, jak jsi povídal, proč netáhli radši na jih, kde je teplo? Já bych to rozhodně udělal a čekal, až zima přejde...“

Andrej: „Pro všechny svaté, už zas Napoleon?“

Johanes: „Prosím, Andreji, nech to běžet, chtějí se to dozvědět, tak je nech! Stejně dřív nedají pokoj...“

V té době přestalo pršet. Charry odeslal několik lidí po práci, další odešli dobrovolně. Taky já jsem opustil zasedání; nemělo smysl zůstávat.

Dokončení zápisu jsem svěřil Dianě.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:14