Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lékař

Zpět Obsah Dále

Tak koukám, nejvyšší čas, abych se ujala vyprávění; Ludvík píše sice hezky a přesně, ale zcela bez šťávy. Spousta věcí, který popsal, proběhla ve skutečnosti daleko zábavněji; tu a tam nás chtěli dokonce lynčovat! Bohužel to nikdy neudělali, i když Johanes se moc těšil.

Taky je pravda, že Ludvík vypráví o všech, jen o sobě ne. Tak schválně: od chvíle, co jsme se dostali do Arminu, dodržoval pozoruhodné zvyklosti. Vstával ráno za svítání a ze všeho nejdřív se šel vykoupat do řeky. Potom si vzal čistou indickou sukni zvanou dhótí v šafránové barvě mnicha a zároveň tu ze včerejška vypral. Pak prováděl krátkou bohoslužbu na domácím oltáři; přestože tam má sošku Ježíše Krista, bylo jeho uctívání svérázná kombinace indických a evropských metod, které otce Ignáce přiváděly málem k infarktu. Pokud se ten den vařilo z masa nebo podle zvyklostí, které se mu nelíbily, vařil si sám pro sebe a každé jídlo obětoval. Pokud byl vařením pověřen on, dodržoval svoje rituální předpisy a obětoval vzorky.

K tomu jídlu: ženy byly většinou pověřeny uvařit pro všechny, ale každý den měl někdo službu jako vrchní kuchař, aby strava byla pestrá. Někdy se jedlo podle evropských zvyklostí, jindy asijských. Kdo bude mít kdy službu, se určovalo dohodou. Muži měli spoustu práce při výstavbě, na polích a jinde. Lov byl vyhrazen šelmám, které přece jen nemají k práci tak vřelý vztah.

Ludvík se pokouší ve svém vyprávění předstírat, že jeho počínání všichni schvalovali, ale opak je pravdou. Mnohým šel na nervy ještě víc než já, a to je co říct. Zvlášť některým křesťanům, přívržencům otce Ignáce. Ačkoliv jsme se přesvědčili, že dokonale zná Bibli a umí ji vykládat, necítil potřebu konat bohoslužby pro nikoho jiného než pro sebe; a snad jediný, kdo má chuť si s ním povídat o víře, jsem já. Asijci si ho vážili, ale byl z jiného oboru, křesťanská strana ho považovala za příliš mírného a nevýbojného, než aby ho brali vážně. Takže sice tvořil třetí stranu, ale bez povšimnutí většiny.

Kupodivu, šelmy ho braly velice vážně. Ao Harrap soudil, že Ludvík je nejmoudřejší z nás všech a chodil za ním rád a často. Taky Tannarr ho bral, s Aflargeem jsem o tom nemluvila.

Ludvík se velmi zajímal o naše dosavadní zážitky. Charry mu půjčil deník, ve kterém zachytil svůj pobyt v Arminu až do dnů současných. Je to v podstatě tahle knížka; Ludvík se nabídl, že přepíše text na stroji a dodá mu literární styl.

Jenže trochu nad tím kroutil hlavou; Charry dost rychle pochopil, co mu vadí: „Já vím, je to jaksi moc v salátovým vydání; jestli můžu prosit, buď na to opatrnej. Taky je to psaný všemi možnými jazyky, jak jsem zrovna měl náladu a čas. Snad se v tom nějak vyznáš...“

Byla to pravda; Charry píše většinou anglicky a arminsky, ale když neví, pomáhá si slovy ze všemožných jazyků, dokonce i japonštiny; má nechvalný zvyk slova všelijak zkracovat, komolit a psát různým písmem. Moc krásné je, když na jedné stránce má texty arminským tibrem, latinkou i japonským znakovým písmem. Ty latinkou navíc současně anglicky, německy, francouzsky a některé speciální výrazy svou podivnou starodávnou keltštinou. Sama se musím pochlubit, že píšu zásadně francouzsky, velmi úhledně a pravopisně, což se o Charrym říct rozhodně nedá.

Ludvík vzal ty papíry a zalezl s nimi do svojí kůlny. Když jsme přišli k večeři, našla jsem mezi Charryho a mým talířem tři listy napsané strojem, začátek vyprávění o Charryho sporu s profesory na jeho námořní akademii. Bylo to pěkně čistě opsáno dobrou franštinou, jemně a přehledně. Charry na to koukal jako zjara, já se smála, protože Ludvík se taky potutelně usmíval. „No co, nelíbí se ti to? Dělal jsem, co jsem mohl...“

„Ale jo, líbí moc! Hlavně to, že se tady tak pěkně mluví. Já bych to tak pěkně neřekl. Proč jsi to opisoval?“

„Říkal jsem přece, že můžu opsat všechno, budeš-li chtít! Mám čas a náladu a je to mé zaměstnání; proč bych tvoje vyprávění neopsal, aby se dalo číst?“

„Tak to seš hodnej! A píšeš daleko rychleji, než já stačím vymejšlet. Víš, kolik dní a večerů mi trvalo, než jsem slepil těch pár sešitů dohromady?“

„Chápu. Já ovšem píšu na stroji, tak mi to jde patřičně rychleji. Nesmíš se bát, ono to časem půjde líp. Jenom to chce začít; psát knížky může každej!“

„Ovšem ne každej za to přijde do kriminálu!“ podotkla jsem.

„Přeju ti, Diano, aby ses nikdy nesetkala se zlem tohoto světa.“ řekl Ludvík. „Abys nikdy nepoznala vězení a hořkost zajetí, jemuž nemůžeš svými silami zabránit!“

„Nechtěla jsem tě urazit,“ omlouvala jsem se. „Promiň, mám někdy takový nevkusný žertíky...“

„Nikdy se neurážím. A co se týče tvých žertů, usoudil jsem, že by bylo dobré Charryho vyprávění trochu proložit vtipem, je zbytečně suché a není to ke čtení. Můžeš mi pomoci, budeš-li chtít.“

Chtěla jsem; tak jsem s ním pak spolupracovala na vytvoření souvislé knihy z Charryho zápisků. Naučil mne taky psát na stroji a dost mi to šlo, i když ne tak jako jemu. Ostatně, on zas určitě nedokáže tak zacházet s mečem a házecími dýkami jako já! Občas mi taky brousil literární styl a já doufám, že od týhle chvíle už nebudu používat nevhodných obratů, který mi vyčítal.

Další jeho znalost se prokázala při velmi ošklivém neštěstí, které se přihodilo Staškovi. Způsobil si úraz při otesávání jednoho trámu. Byla jsem nablízku a doběhla k němu jako jedna z prvních, když začal z plna hrdla řvát. Sekl se do ruky, ostří sekery proťalo nebezpečně tepnu a málem mu useklo ruku v zápěstí. Krev stříkala proudem; Harry kluka zadržel, protože chtěl honem utíkat za Andrejem a položil na zem, aby mu poskytl první pomoc. Andreje běžel sehnat nějaký leopard, ostatní se shrnuli okolo a různě překáželi. Ponny byla bledá jako smrt, neplakala, stála jako vbitá do země a jen občas jí poškubávala ramena.

Rozehnala jsem je a pokoušela se zastavit krvácení, to bylo nejhorší; stiskla jsem tepnu nad ranou směrem k srdci, někdo mi podal kapesník a já rychle tepnu podvázala. Krvácení se snížilo, ale docela nepřestalo, byla jsem celá od krve, ještě štěstí, že nechodím oblečená. Při tom řval Stašek jako zvíře a cloumal sebou, že ho Harry při vší své síle nemohl ani udržet. Konečně doběhl Andrej; přistoupil, já uhnula, on se dotkl rány a velmi se zamračil. „Bylo by zapotřebí operovat – ale nemůžu ho uspat ani s ním nic dělat! To...“

V té chvíli se objevil Ludvík. Zjistil, co se stalo, rozhrnul zvědavce a poklekl ke Staškovi. Vztáhl obě ruce, zakryl mu oči a současně stiskl prsty spánky; několikrát přejel dlaněmi nad spánky a čelem, pak zas ruce odtáhl a chvíli mu hleděl do očí. Stašek najednou přestal křičet, už jenom chroptěl a chvěl se v podivné křeči.

„Nekřič! Nic tě přece nebolí! Nic necítíš. Lež klidně!“

Ludvík projevoval od začátku nezvyklou rozhodnost a panovačnost, která se u něj nevyskytuje za jiných okolností; všichni ho poslouchali, neboť z něj přímo vyzařovala neochvějná jistota, že co dělá, je správné.

Stašek opravdu, jako by nic necítil, zmlkl a ležel klidně.

„Jak to děláš?“ ptal se Andrej udiveně.

„Hypnóza. O tom jsi nikdy neslyšel? Co s ním? Chceš ho dostat do baráku, na operační sál?“

„Jo, odnesem ho. Vezmi ho, Harry; ty taky, Ludvíku...“

„Půjde sám.“ řekl Ludvík. „Stašku, slyšíš mě? Zastav přítok krve do levé ruky. Teď vstaň a jdi do lékařského domu. Ruku drž rovně před sebou, nehýbej s ní!“

Stašek se pomalu zvedl; ruku držel nataženou a zdálo se, že krev z ní skutečně přestává prýštit. Kráčel mechanicky, jako by ne on sám, ale nějaká cizí vůle vedla jeho tělo. Ponny mu vkročila do cesty a přerývaně vzlykala: „Stašku, proboha! Stašku, co je ti?“

„Nemluv na něj, nevnímá tě.“ řekl Ludvík. „Jděte všichni pryč! Diano, Andreji, Harry, vy zůstaňte. Ponny, ty taky odejdi. Nechte ho být!“

Ludvík přivedl Staška do prvního dokončeného domu, který patřil Andrejovi a Mabel. Ordinace nebyla doposud zařízena, tak mu nařídil jít do kuchyně, kde bylo nejčistší a nejvhodnější prostředí. Stůl jsme přetáhli k oknu a Andrej si urychleně myl ruce. Byl nervózní a vše mu padalo.

„Stůj, Stašku! Zastav se!“ Stašek se poslušně zastavil uprostřed pohybu. Ludvík stanul před ním; za rytmického hlazení chlapcových spánků, čela a zátylku prsty mu dlouho hleděl do rozevřených očí. Všimla jsem si, že Stašek pomalu přestával dýchat; krev z rány přestala téci úplně, všechny tělesné funkce, včetně nervózních záškubů prstů zdravé ruky, zcela ustaly. Potom se přestal pohybovat i hrudník. Teď Stašek vypadal, jako by byl mrtev.

„Zastavil jsem všechny životní pochody jeho těla. Nyní se nachází v kataleptickém stavu, jako třeba žába v zimě. Srdce bije jen velice pomalu, puls je neznatelný. Ale je živý a může se zase probudit k životu.“

„Kde ses tohle naučil?“ žasnul Andrej. „To snad nedokáže nikdo jiný, koho znám...“

„Nad tím teď neuvažuj; můžeš začít ošetřovat, jak chceš. Nespěchej, je čas. V tomto stavu vydrží neomezenou dobu. Já a Diana ti budem asistovat. Diana se nebojí ran, viď, že ne?“

„Kdepak... klidně to udělám.“

Andrej si připravoval nástroje: skalpely, jehly, svorky. Opatrně se dotkl rány, zavrtěl hlavou a řekl: „Napřed musíme očistit všechnu krev. Mimochodem, proč to už nekrvácí?“

„Protože jsem ho uspal. Až ho přivedu k životu, zase začne. Musíš všechno sešít dohromady, i tepnu. Umíš to?“

„Ano... snad to dokážu. Naštěstí není rána tak hrozná; tepna to odnesla, ale kost je narušená jen nepatrně a nervy téměř vůbec. Ale ztratil hodně krve...“

„Nevadí, dáme mu jinou krev. Provedeme transfuzi.“

Andrej udiveně zvedl hlavu od pacienta. „Co provedeme?“

„Dáme mu krev od jiného člověka. Jistě se najde někdo, kdo bude vyhovovat jako dárce.“

Andrej kroutil nevěřícně hlavou. „Poslouchej, já vím, že už se s tím dělaly pokusy. Ale někdy vyjdou a většinou ne. Nemyslíš, že je to nebezpečné?“

„Ne. Akorát krev, kterou používáš, musí být stejná jako krev nemocného. To je celé.“

„Pěkně řečeno! A to nevíš, že se vědci celého světa snaží zjistit, podle čeho se to řídí? A všichni na tom ztroskotávají?“

„Je to úplně jednoduché. Jsou čtyři typy krve, čtyři krevní skupiny. Rozděluje se to...“

„To tvrdí ten doktor z Prahy, slyšel jsem o tom na universitě. Ale to je prý šarlatán, jeho pokusy nemají žádnou cenu. Tomu nesmíš věřit! Kromě toho, stejně nevíš, jak se to dělá! Kde bys k tomu přišel?“

„Naučil jsem se to. Nebudu ti povídat, kde. Ten člověk z Prahy má asi pravdu, i když jsem o něm v životě neslyšel. My to víme už dvě stě let.“

„My? Kdo my?“ řekla jsem.

„Bratři. Já sám jsem viděl, jak dali nemocnému krev jiného muže. A pomohlo mu to. Vysvětlili mi, jak se to dělá.“

„Tak dobře. Dej se to toho!“ řekl Andrej.

Ludvík našel v lékárničce jehlu a pár sklíček, sebral na jedno trochu Staškovy krve a něco s tím kutil; co, jsem nemohla vidět, protože jsem pomáhala Andrejovi s operací.

„Dejte mi krev, vy dva! Moje se nehodí!“

Píchl mne a Andreje do prstu a vzal kapku krve na sklíčko. Chvíli čaroval, pak nespokojeně zavrtěl hlavou a odešel ven.

„Moc tomu nevěřím,“ řekl Andrej. „Možná je to pravda, ale je otázka, jestli to Ludvík opravdu dokáže...“

„Já doufám, že jo!“ řekla jsem. „Ale proč to neřekl už dřív? Proč se nepochlubil, že se vyzná v hypnóze? Viděla jsem kouzelníka, kterej dělal to, co on; jezdil s komediantama. Myslela jsem, že to je nějakej podvod...“

Andrej nespokojeně zavrtěl hlavou. „Ludvík umí ledacos, s čím se nepochlubí.“

Za chvíli se Ludvík vrátil a s ním MacLeod. „On má stejnou skupinu. Lehni si tadyhle na stůl, vedle Staška. Umej mu ruku, Diano!“

Zatímco jsem omývala MacLeodovi paži lihem, Ludvík našel trubičku z gumy, nasadil na každý konec jehlu a utěsnil. Poté zabodl jednu z jehel do Staškovy ruky v lokti a nechal ji trčet. „Už budeš hotov s tím šitím, Andreji? Ale radši nespěchej, je dost času. Na transfuzi ho musím probudit aspoň k hypnotickému spánku, protože do ztuhlýho těla by krev netekla...“

Andrej končil, sešil už všechny části Staškovy ruky k sobě a teď sešíval ještě kůži; řekl to Ludvíkovi a přihlížel, jak přivádí Staška k vědomí. Očekávala jsem, že začne zase řvát, ale nestalo se tak; pouze začal dýchat, otevřel oči a koukal upřeně bez hnutí nahoru, na Ludvíkovu tvář.

„Jak je ti?“ ptal se Ludvík něžně.

„Dobře, pane rytíři.“ řekl Stašek. „Je mi dobře.“

„Bolí tě něco?“

„Bolí mě ruka, pane rytíři. Co se mi stalo s rukou?“

„Obnov si z paměti vnímání té chvíle. Teď si pomalu procházej přes tepnu, šlachy, nervy. Zjisti, zda jsou všechny části správně sešity!“

„Ano, pane rytíři. Uzdraví se to.“

„Teď dostaneš krev, Stašku. Krev pana MacLeoda. Poděkuj mu.“

„Děkuju, pane MacLeod. Jseš moc hodnej, že mi dáváš svou krev.“ Stašek mluvil stále stejným bezpřízvučným hlasem, který se dost lišil od jeho obvyklého slovního projevu.

Ludvík pokývl hlavou a zavedl druhou jehlu do MacLeodovy ruky. Rytmicky stlačoval dvěma prsty trubičku a krev, prýštící z jeho žil, tlačil po kapkách do Staškovy ruky. Pracoval klidně a mechanicky, jako by neměl v rukou nejcennější tekutinu, jaká na světě může být.

Žádný z nás nepostřehl, jak se tu objevil Charry. Stál najednou ve dveřích a hleděl s údivem na Ludvíkovu práci. Když poznal, že jsme si ho všimli, popošel blíž a zeptal se: „Co to má znamenat?“

Vysvětlila jsem mu krátce, co Ludvík dělá a proč. Charry se trochu zamračil, prohlížel Staška a jeho ruku, pak chvíli přihlížel Ludvíkově práci. To už ovšem d'Enghiem končil a vytáhl jehlu z MacLeodovy žíly. Andrej zakryl ránu kusem vaty, namočené v lihu, potom stejným způsobem uzavřel i Staškův vpich v lokti. „Teď budeš spát, Stašku. Probudíš se zítra v tuto hodinu a budeš se uzdravovat!“

„Ano, pane rytíři.“ řekl chlapec tiše.

„Spi!“ řekl Ludvík, Stašek poslušně zavřel oči a usnul.

Ludvík d'Enghiem odložil trubičku, kterou držel v ruce a zvedl oči k Charrymu. „Chtěl ses mne na něco zeptat.“ usmál se.

„Jo. Chtěl jsem se zeptat, kde jsi přišel k těm znalostem a zda je to vůbec rozumné a myslitelné, provádět tak nebezpečné experimenty.“

„Nejedná se o experiment. Znám způsob provádění transfuzí, naučili mne to. Bratři.“

„Aha. Hypnotizovat a přivádět do... toho stavu smrti, to tě taky naučili oni?“

„Ano.“

„A co tě naučili ještě? Taky čarovat? Nebo vyrábět zlato z olova? Třeba taky kámen mudrců?“

Ludvík se zatvářil velmi smutně, když říkal: „Vyrábět zlato z olova dokázalo zatím jen několik málo osob za celou dobu dějin lidstva; nikdy jsem o takovou činnost nejevil zájem. Co se týče kamene mudrců, s tím je to tak asi stejné. Ale ujišťuji tě, že co dělám, není žádné čarodějnictví; je to čistě výsledek vědeckých výzkumů, které jsou v pokročilejším stavu než věda normálních lidí.“

Charry si přejel dlaní po čele. „Pořád ještě mi nechceš nebo nemůžeš říct, čím se zabývá vaše organizace? Nechci na tebe naléhat, ctím tvoje sliby a přísahy; ale co jsi nám právě předvedl, dává tušit, že tví bratři nejsou jen tak obyčejná banda protistátních spiklenců!“

Ludvík omluvně pokrčil rameny. „Vím, že není hezké, co říkám. Ty jsi mi svěřil všechna svoje tajemství, já tobě žádná. Ale co znám, není moje tajemství a já ti je nesmím prozradit, dokud k tomu nedostanu svolení. Můžeš se něčeho dohádat, jako se dohádali ostatní. Co uhodneš sám, ti nemohu vzít a nebudu tím vinen!“

„Chápu. Můžu ti tedy klást otázky?“

„Samozřejmě. Řeknu ti, co budu moci.“

Mabel nám udělala kávu. Sedli jsme si vedle do jejich budoucího salónu na bedny, nábytek ještě neměli.

„Takže patříš k organizaci, která udělala v oboru lékařství pokroky, o jakých se ostatnímu lidstvu ani nezdá. Proč je nesdělíte veřejnosti?“

„Není to dovoleno. Já sám jsem přestoupil nařízení, když jsem použil svých znalostí ku pomoci cizí osobě, která není naším členem. Ale jsem člověk a Staška mám rád; a jsem občanem Arminu, povinným pomoci bližnímu svému. Proto jsem přestoupil zákaz a provedl před vašima očima několik zákroků, které nejsou obvyklé mezi lidmi. Avšak podle Andreje už i lidé přišli na možnost dát krev jednoho člověka jinému, podle Diany hypnózu předvádějí nedoukové a šarlatáni na jevištích. Neučinil jsem nic, co bych mohl vystavit ohrožení.“

„Máš více takových tajemství?“ ptal se Charry.

„Ano, mám ještě nějaká. Avšak moje znalosti nepřevyšují průměr; dokonce mi chybí řada znalostí, které jsou povinné. Jsem ubohý diletant. Umím ledacos, ale nic pořádně a mé činy by nenalezly omluvu v očích lidí, kteří znají víc než já.“

„Krásně řečeno – a vyhnul ses při tom všemu, co jsme chtěli vědět. Co ještě umíš?“

„Andrej už ví, že dovedu otvírat zámky bez správného klíče. To je například jedno z mých umění. Jinak nevím, co by tě zajímalo. Až bude třeba, něco z toho použiju.“

„Samé zajímavé věci! Jak je to s tou alchymií?“

„Alchymii se neposmívej! Nevyznám se v ní, ale viděl jsem pokusy alchymistů a můžu ti prozradit, že vládnou silami, které by mohly být nebezpečné každému; i tobě a tvým šelmám. Co se týče přeměny prvků, o které jsi mluvil, neviděl jsem ji, ale jeden z mých přátel mi přísahal, že existuje. A že ji provedl přesně podle návodů Herma Trismegista a Alberta Magna.“

„A poslyš,“ řekla jsem. „O pokusech Nicolase Flammella jsi taky slyšel? Víš, kdo to byl, že jo?“

„Ano, vím kdo byl adept Nicolas Flammell. Ale kde jsi k jeho jménu přišla ty?“

„Podle jedné otcovy knihy to byl muž, který psal svá tajemství do zdí katedrál. Byl alchymista a stavitel; dost tam na něj nadávali a pomlouvali ho.“

„To by mu snad ani nevadilo. Ačkoliv, stejně se o tom nedozví, zemřel někdy... v patnáctém století. Asi.“

„To snad ne! Já slyšela, že žil ve dvanáctým století!“

„No... to taky.“

„Počkej! Chceš říct, že žil... tři sta let?“

„Já to netvrdím, já s ním nikdy nemluvil! Vím jen co se o něm říká, a četl jsem některé jeho knihy. Povídá se, že transmutaci uskutečnil celkem třikrát; potom zmizel a o dalším jeho osudu není zpráv. Kdybych tušil, že se na to budeš ptát, Diano, nechal bych si Tajemství katedrál vysvětlit.“

„Jmenoval jsi Herma Trismegista a Alberta Magna. Jejich práce jsi snad studoval?“

„Ne soustavně. Samozřejmě jsme se o tom něco učili ve škole. Ale jak říkám, transmutace mě nikdy nezajímala.“

„Školní vědomosti!“ nakrčil Charry nos. „Snůška nesmyslů a zbytečností! Cos to vlastně studoval?“

„No... máme takové vlastní školy. Taky jsem samozřejmě chodil na universitu v Bruselu, ale to když jsem byl mladý. Potom už jen tak namátkově...“

„Tak nám ještě řekni,“ navrhla jsem. „Proč ti vlastně všichni říkají pane rytíři. Všimla jsem si toho už u Bolziniho; a teď zase Stašek...“

„Je to můj oficiální titul. Já totiž opravdu jsem rytíř; něco jako středověký křižák. Chápeš to?“

„Dobře, Bolzini to věděl. Ale jak to ví takový Stašek? Začal ti tak říkat až teď, v hypnóze!“

Ludvík chvíli uvažoval, jak mi to vysvětlit. „Víš, když uvedeš člověka pomocí hypnózy do stavu, kdy jeho mysl započne pracovat na vyšší úrovni, dostaví se zároveň s tím také širší poznání. On vlastně nevidí současný stav věcí, ale jejich vnitřní smysl. Nevím, jak to mám vysvětlit.“

„Ani nemusíš. Zkrátka, v hypnóze říká pravdu!“

„Ano, tak nějak.“

„Mohl bys třeba uvést do hypnózy mě? Ráda bych věděla, jaký je to zážitek a co v tom stavu uvidím.“

„Mohl bych; ale jsem začátečník v tomto oboru a nerad bych ti ublížil. Takové pokusy jsou nebezpečné. Já podléhám slibu, že nikomu ublížit nesmím.“

„No jasně,“ řekla jsem rozmrzele. „Křižák s alchymií a tajemstvím katedrál! A transfuzí krve a zlodějskými paklíči; jak přirozené! Budiž požehnáno tvému svatému dílu.“

„Amen,“ řekl a přežehnal se křížem. „Nesměj se mé práci. I tobě jednou může prospět.“

Přestali jsme ho trápit a radši se rozešli; já šla utěšit Ponny, která hrozně brečela a plna úzkosti se vyptávala, zda to Stašek přežije. Kdyby náhodou ne, byla pevně rozhodnuta se zabít, nebo vstoupit do kláštera a celý život tam truchlit v temné opuštěné cele. Ujistila jsem ji, že v klášteře to ani zdaleka není tak hrozné a vyprávěla jí svoje zážitky; trochu ji to uklidnilo.

Ludvík nařídil Staškovi, aby spal čtyřiadvacet hodin bez probuzení a trval na tom, že se nevzbudí; proto ho hlídali pouze leopardi a teprve nazítří, když se měl probudit, se u jeho lůžka sešlo víc lidí. Ludvík jich většinu vyhodil, ale já se hbitě vetřela. Taky Ponny, ta by se vyhnat nenechala.

Ludvík se choval absolutně klidně. Přišel ke Staškovi, zkontroloval mu puls, potom dýchání; dělal to letmými dotyky rukou. Pak se rozhlédl po nás, usmál se, dotkl se konečky prstů Staškova čela a řekl: „Procitni.“

Stašek se zvolna probíral k životu. Nejdřív pohnul zdravou rukou, potom víčky; nakonec otevřel oči. Rozhlédl se po nás a asi nás poznal, protože když uviděl Ponny, pokusil se usmát. Skoro se mu to povedlo.

„Jak se cítíš?“ ptal se Ludvík.

„Docela... dobře.“ Bylo vidět, že se Staškovi vrací vědomí. „Já jsem si zranil... ruku! Že jo?“

„Ano, ale dali jsme tě do pořádku. Andrej ti ji sešil, bude to zas dobrý.“ uklidňoval ho Ludvík.

„Ty jsi se mnou taky... něco dělal! Že?“

„Ano, transfuzi. Dali jsme ti MacLeodovu krev. Líbí se ti?“

„Jasně! Je to přeci taky krev Ponny!“

„Výborně, je zdravej!“ rozesmála jsem se.

Chvíli jsme všichni chválili Staška, jak je statečný a jak je dobře, že se brzy uzdraví. Potom požádal Ludvík Ponny, aby se mu věnovala, pečovala o něj a tak; může ho krmit, oblékat, umývat a vůbec všechno, co půjde. Ponny měla sice oprávněné pochybnosti, zda to Stašek skutečně potřebuje, ale jeho ta myšlenka potěšila a nadšeně souhlasil.

Už jsme chtěli odejít, když promluvil: „Bratře Ludvíku... směl bych se tě na něco zeptat?“

„Jistě; co tě trápí?“

„Viděl jsem... různé věci. Potřeboval bych vědět, co je pravda a co... představy. Třebas... ty ses mne dotýkal. V tom stavu jsem opustil svoje tělo a pohyboval se... na různých místech. To bylo všechno pravda?“

„Pravděpodobně ano. Nevím.“

„A... ty bytosti?“

„Co říkáš, chlapče?“

„Bytosti, které... byly tady všude kolem. Různí lidé... tedy, já aspoň myslím, že to byli lidé. Měli... zářící těla. Stáli kolem, všude tady kolem nás. Nepomáhali, jenom se dívali.“

„To všechno jsi vážně viděl?“

„Nemohu to nijak vysvětlit. Vy jste taky měli jiná těla. Ale při tom jste měli taky ta svoje dnešní... překrývala se navzájem. Tys měl docela jiné, i Diana a Andrej. A Ponny byla venku, ale to druhé, zářící tělo, bylo tady se mnou. Cítil jsem je.“

Ludvík kupodivu vypadal velice vážně.

„Viděl jsi taky... třeba nějaké znaky?“

„Na tělech, jo? Jistě, všecky možný. Takovej zubatej kříž, co nosíš na krku. Nebo křídla, co má Diana.“

„Diana nosí nějaký křídla?“

„No a pořádně veliký; jenomže je měla složený na zádech. Ne že by nějak překážely, ty zářící těla se můžou všelijak překrývat; ale asi by jí vadily, já nevím. Ty to taky nevíš, Diano?“

„Nevím a připadá mi to jako legrace. Co jsem v tý vizi, kluk, holka, zvířátko nebo pták?“

„To je hrozně těžký říct. Seš okřídlenej tvor, hrozně krásnej. Máš ještě dokonalejší tělo než teď.“

„To je vidět? Máme nějaké šaty?“

„Šaty jsou hmotná věc. Jsou vidět, ale jako když jsou zbytečný. Tam nahoře na nich vůbec nezáleží, jako kdyby byly průhledný.“

„To se ti určitě líbilo!“ rýpla si Ponny.

„A co? Stejně budeš moje žena; už to vím určitě.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Budeme mít spolu děti. Viděl jsem je v tobě, ale docela maličký. Ještě menší než zrníčka prachu. Ještě to nejsou lidi, teprve až se spojí... no, však víš. Ještě nejsou živý, ale už jsou! A jsou strašně krásný, já se nemůžu dočkat, až...“

„Zaraz, Stašku,“ řekl Charry. „Mám takovej dojem, že ty tvý vize směřujou zásadně jedním směrem...“

„Ty seš taky hrozně krásnej, v tom tvým zářícím těle,“ ocenil Stašek. „Seš velikej a mocnej císař. Budeš velikej panovník týhle země!“

Něco mi napadlo: „Ty mý křídla jsou blanitý nebo opeřený?“

„Zářící. Z jakýho jsou materiálu, to nevím.“

„Asi bude nejlepší, když půjdeme a necháme tě odpočinout,“ řekl Andrej. „Bylo toho na tebe dost. Ponny, ty ho dobře opatruj a hlídej, my zas přijdeme.“

„Děkuju vám. Prosím, mohl bych dostat něco k jídlu? Ale... mohlo by to být takový jídlo, jaký si dělá bratr Ludvík? Bez masa... totiž, aby to nikoho nebolelo.“

„Přinesu ti něco.“ slíbil Ludvík.

„To je dobře. Já bych už nikdy nechtěl nikomu způsobit bolest.“

Odešli jsme a nechali děti spolu. Jenomže Ponny stejně na chvíli odešla, když Stašek zase usnul. Mezitím už kolovaly po táboře různé pověsti, takže všichni jen čekali, až se dozvědí něco konkrétního. Ponny se nedala prosit a napovídala toho tolik, že kdyby všechno byla pravda, zatočila by se nám všem pěkně hlava. Takhle nevím, jaké fámy všechny probíhaly.

Navštívila jsem Ludvíka v jeho chýši. „Nemůžu se nějak vyznat v tom, co povídal Stašek. Myslíš, že to všecko skutečně viděl? Je to něco reálnýho?“

„Co ti mám odpovědět? Těžko říct.“

„Přece na to musíš mít nějaký názor!“

„Vím, že existují jevy, které nejsou snadno pochopitelné. Stašek je zřejmě velice citlivý; je ještě mladý. Až zestárne, otupí a přestane tak jasně vnímat. Nebo možná ne.“

„A je to pravda? Třeba to, že mám někde na zádech nějaký křídla! Přece to je blbost, ne?“

„Kdo ví, jak vypadá tvoje astrální tělo.“

„Takže, mám nad tím uvažovat jako nad realitou?“

„To samozřejmě. To snad už přece víš, ne?“

„Mohl bys zkusit zhypnotizovat taky mě? Hrozně ráda bych viděla nějaký věci, co jinej nevidí!“

„Pokus s tebou udělat můžu – ale nevím...“

Skutečně se pokusil; několikrát jsem nedokázala upadnout do transu, Ludvík se tiše zlobil a já se trochu styděla. Potom jsem se mu konečně podřídila natolik, že jsem snad opustila svoje tělo a měla nějakou vizi, ale vůbec ji nechápu. Byla jsem buď v místě, kde se právě rodila či zanikala hvězda, nebo možná ve vysoké peci v době tavby. Všude kolem všecko hořelo, světy vznikaly a zase zanikaly, ale mne se to netýkalo. Ničení nebo zrození? Divná záležitost...

Pokračovali jsme v práci na výstavbě města. Otec Ignác už totiž ztratil trpělivost a rázně požadoval, aby se něco dělalo s chrámem Páně. Atanas Willenberg o tom již dlouho uvažoval a chystal se na to; mezitím namaloval audienční síň pro Vládce, jednací síň pro vládu a teď se zabýval návrhem zasedací síně pro náš parlament. Bohužel jsme doposud neměli hrad ani zámek, takže se to nedalo realizovat.

Přišla jsem do Atanasovy pracovny právě ve chvíli, kdy projednával návrh chrámu s Ludvíkem. Měla jsem dojem, že se dokonce hádají, což u Ludvíka téměř nepřipadá v úvahu. Ale zcela jistě Atanasovi něco vytýkal a kritizoval jeho práci; nebylo to od něho hezké, Atanas se s tím hrozně nadřel.

„Já myslím, že pro zdejší potřeby je to dobrý dost! Není potřeba dělat s tím takové ciráty...“

„Nesmysl!“ odtušil zostra Ludvík. „Když si uvědomím, že by to mohl vidět Fulcanelli, nepřichází v úvahu, aby se to odflinklo!“ V té chvíli mne spatřil, usmál se a řekl: „Co nám neseš, Diano?“

„Charry potřebuje výkresy od společné jídelny. Kdo je to Fulcanelli?“

„Jeden můj známý,“ řekl Ludvík, přehrabuje se v papírech na stole. „Znalec výstavby chrámů. Řekl jsem jeho jméno, protože jsem chtěl Atanasovi pohrozit. Kdyby totiž ten muž viděl kostel, jaký právě navrhl, mohla by ho ranit mrtvice.“

Prohlédla jsem si plán; byla to ohromná gotická katedrála se čtyřmi věžemi, z nichž dvě vyšší se nacházely na západní straně, nižší na východní; kostel byl trojlodní, navíc měl po stranách dvě menší boční lodi, ústící do příčné lodi, tvořící osu kříže, jemuž se podobal půdorys chrámu. Moc se mi líbil, ale říkala jsem si, že bychom takovou stavbu nedokázali dát vlastními silami dohromady ani za deset let.

„Co se ti na tom nelíbí?“ ptala jsem se. „Je to přece krásné – nebo ne?“

„Mně se to líbí! Ale to víš, odborník by tam našel lecjaké výtky a úpravy...“

„Tak proč nám nepostaví katedrálu ten Fulcanelli? Když je tak chytrej...“

Ludvík se divoce rozesmál. „Tohle mu tak říct! Fulcanelli se objevuje tak jednou za patnáct let a nikdy nedělá žádnou práci, jen vyzvídá, co je kde nového. Určitě by to nevzal. Je odborník a odborníci mají málokdy touhu se předvádět.“

„No jo,“ řekla jsem, protože se mi zdálo, že si ze mne dělá legraci. „Tak vyřiď tomu svýmu Fulcanellimu, ať si trhne nohou!“

A šla jsem, zatímco Ludvík a Atanas se popadali za břicha smíchem.

Stašek se uzdravoval velice rychle; Andrej mu ránu každý den čistil a převazoval a Ponny se snažila, co to šlo, aby se mu dařilo dobře. Například tím, že se k němu nastěhovala, dokonce s ním spala na jedné posteli, ale nic dalšího. Člověk by si řekl, že mohl být naprosto spokojený; přesto měl ještě jeden problém. Jakmile se mohl pohybovat volně, i když s rukou zavázanou, navštívil Ludvíka a požádal ho, aby se stal jeho duchovním učitelem.

„A co si pod tím pojmem představuješ?“ zeptal se Ludvík. „Co myslíš, že bych tě mohl naučit?“

„Nevím, jak bych se vyjádřil přesně. Vím jenom tolik, že toužím získat poznání na tak vysoké úrovni, jakou máš ty. Mám pocit, že tvoje rozsáhlé znalosti nesmějí jen tak zmizet ze světa; protože by přinesly štěstí mnoha lidem.“

Ludvík promluvil po důkladné úvaze: „Vezmi na vědomí, že doposud nemám právo vykonávat činnosti duchovního učitele. Může tedy trvat velice dlouho, než to právo získám a než tě budu moci zasvětit. Možná bys udělal lépe, kdyby ses obrátil na někoho jiného, kdo nemá takové potíže.“

„Ne, pane rytíři; chci, abys mým duchovním učitelem byl ty a nikdo jiný. Chci se naučit dodržovat tvé životní zásady, pochopit, jakým způsobem pojímáš Boha a sloužíš Mu. Pochopil jsem, že ty jsi nejlepší ze všech.“

„Dobře. Přijmu tě.“ řekl Ludvík d'Enghiem.

Teprve po této zprávě pochopili mnozí občané, jak výjimečnou je Ludvík osobností; od té doby ho počali navštěvovat se svými osobními problémy a radili se s ním. Dokázal jim pomoci velmi fundovaně. Jenom Julinka si na něj stěžovala, když za ním přišla a žádala, aby jí věštil z ruky; podíval se jí sice na dlaň, ale co jí řekl, byly jen nehorázné vtipy a rýpavé rady do života, což Julinku nepotěšilo a tak ho začala všude pomlouvat.

Mistr Saong-Čou přijal zprávu o výskytu nového duchovního učitele s naprostým klidem. Později prohlásil, že něco podobného očekával už dlouho a Ludvíkovu způsobilost v tom směru poznal na první pohled; je nutno přiznat, že se tak skutečně choval. Oba si zvykli navštěvovat přednášky jeden druhého, pokud byly pro větší počet lidí. Každý z nich učil něco trochu odlišného, což ale nevadilo.

Otec Ignác byl v trochu horší situaci; jeho jezuitský řád jej přímo zavazoval, aby bojoval proti každé odchylce, která se kde projeví. Je pravda, že se o to snažil, ale jeho prostředky byly velmi omezené. Jezuité za dřívějších časů měli možnost ovlivňovat přístup ke kacířům za pomoci světské moci států, v nichž působili. To u nás nepřicházelo v úvahu, Charry byl k podobným sporům laxní a já fandila Ludvíkovi. Takže otec Ignác mohl jen hledat protiargumenty a ve svých kázáních často odhalovat chyby, kterých se ostatní dopustili. Ludvík chodil na jeho bohoslužby často a rád; když byl veřejně kritizován, jenom se usmál a obvykle připustil, že z hlediska katolické dogmatiky má otec Ignác pravdu.

„A to ti vůbec nevadí?“ ptala jsem se ho jednou.

„Proč by mi to mělo vadit? On má skutečně pravdu.“

„Když on má pravdu, tak ty děláš chyby!“

„Ano, dělám veliké množství chyb. Proto nikoho nenutím ani mu nedoporučuji, aby dělal to, co já.“

„Když to vidíš jako chyby, nebylo by lepší, abys to nedělal?“

„Já to jako chyby nevidím. Vidí to tak otec Ignác.“

„Ale ostatní, zejména mladí, tě napodobují!“

„Stašek je mým žákem; vysvětlil jsem mu, z jakých předpokladů v které záležitosti vycházím a on to přijal. Ostatní mají svobodnou vůli; k ničemu je nenutím, pouze říkám svůj názor. Jestliže mne poslechli, je to jejich věc.“

„To je perfektní! To bych si potom mohla taky já otevřít vlastní školu, mít žáky a kázat jim svoje představy!“

„Divím se, že to už dávno neděláš.“

Uznejte, dalo se s ním diskutovat? Každého jsem dokázala vytočit a pohádat se s ním, jen s Ludvíkem to nešlo, prokoukl každý můj pokus a bral ho jako zábavu. Byla jsem nucena přizpůsobit se, tak jsem ho přestala provokovat.

Když se nám podařilo postavit první domy pro většinu rodin, rozjet polní práce a všechny ostatní nezbytnosti, začala se plánovat cesta Reginy do Číny. Mnozí naši občané totiž zanechali v Číně příbuzné, které by rádi přesídlili do Arminu. Charry to projednal a získal souhlas všech představitelů státu, takže svolil, aby se tam vypravili. Kapitánem Reginy měl být pan Millard, v posádce toužili být všichni mladí z bojovnické kasty. Charry a já jsme se rozhodli zůstat doma.

V té souvislosti vyvstala otázka nových uniforem pro naše námořníky a vojáky. V Arminu to je jednoduché: od chvíle, kdy jsme vydali dobrozdání, že tetování může nahradit oděv, si každý příslušník kasty bojovníků nechal vytetovat někam na tělo aspoň malý ornament. Číňané to dělali rádi a ochotně a chlapci tím dávali najevo odvahu a přezírání bolesti, takže mnozí už měli na kůži slušnou sbírku fantastických obrázků. Něžné slečny nezůstávaly pozadu. Aby byly obrázky vidět, nemohli je samozřejmě zakrývat zbytečným oděvem, takže většinou nosili jen ozdoby, šperky a girlandy z květin. K tomu patřily fantasticky vyzdobené účesy pánů i dam, případně další obrázky namalované na kůži, které se ovšem při častém koupání smývaly. To není tak strašná chyba; partneři a partnerky dotyčných osob měli možnost se vzápětí výtvarně vyřádit zase jinak.

Když vešel ve známost úmysl vyplout zase do světa, stala se otázka oděvů žhavě aktuální. Měli jsme určité množství látek, které se daly použít. Ovšem jak, když každý měl o krásném vzhledu svérázné představy? Nakonec jsme rozhodli svěřit návrhy Martinu La Graquovi, neboť měl největší přehled a nejčastěji fundovaně kritizoval vkus ostatních.

Martin uspořádal přednášku: „Jsme tady nikoliv proto, abychom životní styl našeho státu připodobnili, přizpůsobili dosavadnímu světu; ale abychom vytvořili docela novou kulturu, nový svět! Dostali jsme možnost, kterou mají všude jinde jen výjimečně, protože nemusíme přemáhat odpor konzervativních zpátečníků a můžeme se svobodně rozvinout v celé šíři svého talentu...“

Všichni byli nadšeni, ačkoliv málokdo pochopil, o co mu jde. „Takže co vlastně navrhuješ?“ ptal se Charry.

„Navrhuji jednoduše oprostit se od pocitu, že musíme někomu podléhat! Vytvoříme něco nového!“

Charry to vzdal a požádal ho, aby zpracoval svoje představy výtvarně. Martin ochotně nakreslil návrhy a během dvou dnů je předvedl veřejnosti. Vymyslel pro Armin docela nový styl, který nazval neorenesancí; Ponny tvrdila, že určitě přežije dějiny. Zavedl bělostné košile s barevně vyšívanými erby majitele na srdci, těsně padnoucí kalhoty a vesty, spojované nikoliv knoflíky, nýbrž šněrováním, stojaté vějířovité límce, klobouky se širokými střechami a spoustou peří, sukně na všech stranách krátké nebo dlouhé ke kotníkům, ale s prostřihy až k pasu, pro dívky výstřihy skoro na břicho, opasky s kovovými štítky a dýky ve zdobených pochvách našitých na nejrůznější místa šatů. Neměl námitek ani proti účesům a ozdobám vlastního stylu; všechno to do sebe krásně zapadalo.

„No, hezký,“ komentoval to Charry. „A kdy se bude ten maškarní ples vlastně pořádat?“

Na rozdíl od něho Ponny a Stašek přijali neorenesanci přímo nadšeně. Momentálně neměli co dělat, Stašek pro svoje zranění a Ponny pro své mládí, tak vymýšleli obleky; paní MacLeodová jim ty neuvěřitelné hlouposti schvalovala a spolu s Mariannou La Graquovou je šily. Ponny se dokonce rozhodla vyučit se u ní švadlenou.

Byl to moc hezký párek, když se v neděli objevili na promenádě: Stašek s jemně zkadeřenými vlasy dlouhými až na krk, malým červeným kloboučkem ozdobeným barevným peřím, sepjatým stříbrnou sponou ve tvaru polské orlice, v bílé košili s velikým límcem, červenobílé vestě a kalhotách s jednou nohavicí červenou a druhou zelenou, oběma těsně přiléhajícími k nohám; širokým opaskem s kovovými štítky a mosaznou sponou, na kterém visel krátký kord s rukojetí zdobenou tyrkysy a v ručně šitých botách pana Bolziniho s nahoru otočenými špičkami. Ponny ve vzdušných bílých šatičkách, zdobených prostřihy na nejneočekávanějších místech, takže rukávy byly vlastně jen pásky látky spojené několika barevnými stužkami, výstřih nic zbytečně nezahaloval a sukýnka, ať se snažila jak chtěla, nedosahovala ke kolenům. Zato boty působily starořeckým dojmem, byly přivázány na lýkových provazcích, překřížených až ke kolenům. Na krku měla řetízek, který jí Stašek udělal ještě když byl zdráv, na řetízku pochvu krásně pozlacenou a v té pochvě dýku, kterou by mohla nepřítele i rozpárat. Na hlavě nosívala síťky jako tehdejší dámy; různé podle toho, co její matku napadlo, někdy zdobené perlami, jindy zlatem, někdy pouze papouščím peřím. Ale vždy byly nádherné a ti dva vyhlíželi jako ze starého obrazu. Však na jejich parádu padla většina zásob látky!

Někdy chodila Ponny oblečená taky jako chlapec; v tom případě se oblékali se Staškem naprosto stejně, dokonce si kvůli ní dal přistřihnout vlasy na stejnou délku. Ponny byla od začátku ostříhaná nakrátko a líbilo se jí to; dokonce záviděla, když jsem se v Rangúnu směla nechat vyholit a ona ne. Teď dostala pro své spády nový impuls kvůli Mabel, Kamiči a její družině. Ponny neochvějně dodržovala zásadu chodit ve všední den nahá, ale v neděli se na bohoslužby co nejkrásněji vystrojit a chodit oblečená, dokud ji všichni neviděli. Pak uložila šaty do parádního pokoje a šla se normálně koupat.

Mabel nebyla jediná, která čekala dítě; to vyplývá ze zvyklostí původních zemí našich občanů. Hned po ní měla rodit Kamiči, pak ostatní ženy z Číny a Japonska. Johanes by považoval za nesmírné pokoření, kdyby jeho čokoládová kráska zůstala neplodná; stejně Li, jejich ženy byly kamarádky a taky její synek se na přicházejícího sourozence nesmírně těšil. I když jsem se snažila tomu zabránit, šířila se v národě psychóza, že žena bez dítěte nezaslouží žádnou úctu; čemuž propadly i bílé ženy. V obtížné situaci byla Ponny, která obden navrhovala, aby se se Staškem vzali. Rodiče jí sice dovolovali všechno, ale tohle rázně odmítali. Takže Ponny aspoň požadovala, aby se rozhodli pořídit si ještě další dítě. Bráška Jimmy ji samozřejmě podpořil a tentokrát se rodiče dali umluvit, výměnou za příslib poslušnosti obou dětí.

Takže nejhůř jsem na tom byla já; přes veškerou naši snahu se mi nedařilo otěhotnět. Prozatím se nikdo neodvažoval říct mi něco do očí, ale tušila jsem, že mne za zády všechny ženské pomlouvají. Nějakou dobu se mi dařilo udržet názor, že politické důvody to zatím nedovolují; taky mne podpořil Ludvík, když věštil, že ve vhodnou dobu budu mít syna.

Otevřenou agitaci proti mně vedla Julie Bolziniová. Jako v podstatě jediná svobodná dívka využívala svého postavení k nekalé konkurenci a snažila se každou chvíli ulovit některého neopatrného muže. Pokusila se o Charryho, Ludvíka a dokonce Yamanakiho, avšak o všechny tři bezúspěšně. Nejsem si zcela jistá, zda odolal Andrej; Julinka si dokázala většinou rychle všimnout, kdo nemá právě odpovídající partnerku pro svoje potřeby. Skandály kvůli tomu propukaly průměrně každých čtrnáct dní a Charry byl nucen je řešit, což ho silně rozčilovalo. Většinou vyvolával rozbroje Julinčin neodbytný ctitel Johansson, kterému se neomrzela nikdy a který byl neustále připraven zmlátit každého dalšího milence. Klid byl pouze, když chodila nějaký čas s Willenbergem; ale netrvalo to dlouho, Atanas ji někde přichytil s jiným, vysmál se jí a dal kvinde. Julinka si běžela postěžovat tatíčkovi, že její vřelé city byly opět mrzce pošlapány a Bolzini chvátal za Atanasem s dýkou. Ten ho vyhodil zavřenými dveřmi. Byl z toho skandál a Charry rozhodl, že to už tak nenechá a Julince otcovsky domluví. Dal jí dvě pořádné facky přes čumáček a pak, když začala ječet a řvát, přehnul ji přes koleno a naplácal tam, kam se to patří.

Načež oznámil že vypisuje konkurs na ruku slečny Julie a kdo by ji chtěl získat do domácnosti, ať se hlásí. Přihlásil se pochopitelně nejdřív Johansson a Charry rozhodl, že mu bude dána a vyzval otce Ignáce, aby je oddal. Julinka se vzpouzela, řvala, vyváděla a hádala se, ale starý Bolzini vzkypěl hněvem, promluvil si s dcerou v soukromí, Julinka uznala, že má pravdu a oteklou pusinkou vyslovila kýžené ano. Byla veliká a slavná svatba, Ponny byla družičkou a Stašek mládencem, otec Ignác si na to nechal pořídit nový krásný ornát, všichni jsme byli v gala a šelmy se tvářily obzvlášť slavnostně. Nevěsta se asi smířila s osudem, protože zářila štěstím, Johansson se důstojně nafukoval a krásně svedl slavnostní řeč při hostině. Potom Charry jménem státu oba přijal mezi občany a přijal jejich přísahu (Julie už občankou byla, ale Johansson ještě ne) a předal jim parcelu na postavení vlastního domku.

Od té chvíle byla Julie Johanssonovou řádnou manželkou a on, když ji chytil při nevěře, zbouchal ji do modra a zas jejich manželství chvíli hezky klapalo. Julinka není z cukru a nějaká ta rána jí nevadí, svému muži pak byla oddána jako pes; aspoň ho na slovo poslouchala a dělala všechno, co mu viděla na očích, zvláště když se na ni díval.

Svatba Johanssona s Julií byla první slavná událost, která se konala v novém kostelíku. Bird City se proměnilo ze shluku neuspořádaných srubů v pěknou vesničku, takže se výstavba chrámu Páně nedala déle odkládat. Otec Ignác byl šťastný, i když na realizaci gotické katedrály pochopitelně nedošlo. Ale podařilo se nám postavit kostelík větší než běžné chalupy, dokonce tak velký, že mimo všech občanů města tam byl prostor pro případných dvacet dalších. Což bylo dost, protože se většina lidí služeb Božích nezúčastňovala; zato mnohé šelmy sem chodily velice rády a sledovaly každé představení s neutuchajícím zájmem. Otec Ignác nejdřív nevěděl, jak se k tomu postavit, ale protože měl málo oveček, nakonec je vítal. Věnoval svému kostelu všechnu péči a lásku; podařilo se mu vytvořit docela pěkný oltář, namaloval vlastnoručně obrazy Narození Páně, Panny Marie, Svaté Rodiny a Ukřižovaného a chystal se na Křížovou cestu a obrazy svatých. Rozmístil je po stěnách a ochotně a rád vysvětloval jejich smysl každému, kdo o to měl zájem.

Andrej Rastopčenkov se naučil hrát na harmoniku asi pět nábožných písní a ostatní se učili zpívat; moc jim to nešlo, kupodivu nejkrásnější hlasy měly šelmy. Otec Ignác časem byl nucen tolerovat drobné odlišností víry; postupně mu stačilo, že někdo je křesťan a má aspoň základní představu, co to znamená. Když slyšel názory některých z nás, obracel oči k nebi a prosil Hospodina za odpuštění; ale myslím, že nás měl svým způsobem rád.

Že naše šelmy mají velmi vřelý vztah ke svým mláďatům, jsme všichni věděli; teď rozšířily svou náklonnost taky na lidská mláďata, která se chystala přijít na svět. Všechny ženy v požehnaném stavu se těšily jejich veliké úctě; z vyprávění otce Ignáce nejvíc milovaly příběhy o tom, jak byl Ježíšek malý a Marie o něj pečovala. Když se chystaly Vánoce a měl se stavět Betlém, vypadalo to, že na Jezulátko budou dýchat tygr, leopard a jaguár; i když někteří nadšení křesťané byli ochotni odchytit buvola a divokého osla a přinutit je, aby tuto službu konali; což by bylo o život, obě zvířata jsou mimořádně nezkrotná.

Budoucí občánci se hlásili k životu velmi rázně; ženy se chodily často radit s Andrejem a ten prohlašoval, že všechny jsou zdravé a nebudou s tím potíže. Nicméně přesto začal uvažovat, zda tuto záležitost nějak nesjednotit. Andrej už předtím považoval svůj dům v podstatě za nemocnici; po přístavbě tam měl svou ordinaci a několik pokojů (většinou nevyužitých), plánoval další výstavbu operačního sálu s dokonalým vybavením a postupně úplné nemocnice, v níž by pouze měl svůj byt. Také rozhodl, že Mabel bude po vlastním slehnutí pracovat jako porodní asistentka a patřičně ji školil. Vlastně, pro všechny budoucí matky se často pořádaly přednášky,

kromě Andreje je konal i Ludvík a Saong-Čou. Protože přednášky se týkaly zdravého způsobu života, zúčastňovalo se jich pomalu víc lidí než zasedání parlamentu.

Od chvíle, kdy si Mabel dávala holit hlavu, stoupla její prestiž u Číňanek a Japonek. Já už byla zvyklá, tak jsem se jen bavila, ale Mabel se rozhodla vyhovět zvyklostem a chodila od té doby (ve svátek) ve volném oranžovém plášti. Tehdy se za ní nastěhovala Marianna La Graquová; stejně jako její muž byla velmi zbožná a lákala ji činnost jeptišky, ovšem díky názorům Ludvíka d'Enghiema spíš jiná než katolická. Navrhovala, aby lékařská péče byla organizována jako činnost církevní, při čemž by samotná nemocnice fungovala jako klášter. Andrej nad tím kroutil hlavou, ale Marianna to považovala za vhodné působiště pro své nápady. Takže se nechala konečně vyholit taky a klášter pro dvě jeptišky zdárně zahájil činnost.

Toto rozhodnutí vyvolalo kromě souhlasu také řádnou vlnu kritiky, zejména z okruhu přívrženců tradice; ale Ludvík a Martin byli pro a nakonec podlehl i Andrej. Ten to dal najevo zvláštním způsobem, totiž nechal se ze solidarity s Mabel taky ostříhat. Vždycky měl sklon nosit krátké vlasy, takže mu to nedělalo problémy. Aljoška nosil pořád ještě copánek a neubránil se, bez milosti mu ho ustřihli. Nakonec se dal vyholit i Martin, taky kvůli své ženě. Ponny škemrala, ale neprosadila se.

Diskutovala jsem s Charrym, že ten ježek, co nosím na hlavě, nemá účel a kdyby třeba... věříte, že mi ten rabiát málem natloukl? Chudák ženská nikdy nemůže vědět, jak s ní bude její krutý manžel nakládat. A přitom docela bezdůvodně; copak by to bylo poprvé?

Jednou měl Ludvík dobrou náladu. Bavili jsme se o zákonech, když řekl:

„Proč vlastně nevydáš nějaký zákon, jak má kdo vypadat? Vlastně zákon ne, to by museli schválit. Dejme tomu dekret císařovny. To by přece bylo hezké, ne?“

Líbilo se mi to, ale podezírala jsem ho, že si dělá legraci. Tak jsem zaváhala.

„Je všeobecně známo, že ráda chodíš nahá a stříháš lidem vlasy. Proč to nenařídíš dekretem?“

„Ale to není tak docela pravda!“ bránila jsem se. „Není pravda, že bych někomu kecala do toho, jak se obléká nebo češe!“

„Kdepak! Jenom nedáš pokoj, dokud není podle tebe!“

„Říkám to proto, že oblékání je vrcholně nezdravé, zvlášť za horkého počasí. Nebo za deště, když hadry promoknou a je to hnusný! A když někomu vlasy sluší, ať si je klidně nechá růst! Řekla jsem něco Ponny, nebo někomu?“

„Ponny nemusíš nic říkat, nakecá toho na to téma sama dost. Kdyby ji máma nehlídala, vymyslí každý týden jiný účes pro sebe i pro Staška, a všechny šílené.“

„A co? Je snad špatný, když chci, aby to lidem slušelo?“

„No jasně, že není! Jenom je potřeba vnést do toho trochu života, aby ses měla s kým o co hádat. Třeba že bys každý týden vyhlásila volbu nejkrásnější ženy ve státě, a tu pak za trest oholila, aby už nebyla tak hezká!“

„No dovol? Co si to o mně myslíš?“

„No tak ne. Můžeš je vybírat čistě namátkově. Na koho ti zrovna padne zrak...“

Urazila jsem se. A dala jsem si záležet, by to na mně bylo vidět.

„Ještě lepší nápad: svěř to svým dvorním dámám. Určitě si každá s někým bude chtít něco vyřídit, tak tě poštve a ty to vyřešíš za ně...“

„Vidím, že máš náladu rejpat. Tak jen do mě, a nešetři kamarádku!“

„Tak chceš to slyšet vážně? Dávej si trochu pozor na lidi, až budeš ve světě. Všimla sis, že tě kdo chce utáhne na vařený nudli, jen když ti trochu polichotí?“

„To teda ani náhodou!“

„No kdepak! Představ si, že by se tady vyskytla nějaká opravdu chytrá holka, která by chtěla zabrat důležité a výnosné místo u tvého dvora. Přišla by za tebou a požádala, abys ji cvičila v boji. Pak by si postěžovala, že se jí mastí vlasy a že se jí vůbec nelíbí její účes. Možná ne napoprvé, ale určitě bys jí namydlila hlavu a dala se do ní břitvou. A od té chvíle by byla tvůj miláček.“

„Nechápu, co mi předhazuješ. No dobře, tak kamarádky stříhám. Ale jen když to chtějí!“

„A když je holka pěkně vyholená, o to víc jí sluší třeba zlatý náhrdelník, náušnice... Kolik toho od tebe dostala třeba Mabel?“

„Co já vím? Já to nepočítám!“

„No právě. Napadne tě, že by jí něco slušelo, a v tu ránu to má. Já vím, holky nejsou chamtivý. Nevadí Charrymu, že takhle pomalu rozdáváš státní poklad?“

„Charry není takovej hamoun. Konečně, zatím rozdávám z toho, co jsme našli u pirátů!“

„Rozdáváš proto, že ty ani Charry nepočítáte majetek. Pro tebe i pro něj jsou daleko důležitější kamarádi. Zatím o nic nejde, ale časem se můžou najít kamarádky, který toho začnou zneužívat. Nebo poznáš, že je nějaká holka pěkná mrcha?“

„Stoprocentně!“

„Kolik zákeřných holek jsi v životě poznala? Takových, které si z tebe udělají zlatý důl a pod tvými ochrannými křídly začnou zneužívat majetek a moc?“

„Tak podle tebe jsou ženský jenom mrchy? To proto, že nenávidíš ženy!“

„To není pravda. Jednu jsem měl velice rád. A nehněvám se na ni, že ona neměla ráda mne. Viděla prostě svět jinak. Byla krásná, chytrá, všestranně dokonalá. Takové vymýšlejí škodolibí andělé, aby měli lidé proč litovat, že je ztratili.“

Nepochybujte o tom, že mě to zajímalo, ale už o tom dál nehovořil. Tak jsem se zvedla a šla po svých. Ale občas jsem o jeho slovech přemýšlela.


Když se Mabel přiblížil její čas, očekávali jsme to všichni s napětím. Andrej začínal být netrpělivý, snad ponejprv, co jsme ho znali. Bručel, chodil sem tam, nemírně popíjel a Charry to vítal, neboť taky on měl zas jednou důvod k napití. Andrej si vzpomněl, že dle lékařských etických zákonů je lepší, když ošetření provádí jiný lékař než manžel a požadoval od Ludvíka, aby byl v nemocnici pokud možno pořád.

Naše šelmy samozřejmě taky hlídaly; musely být stejně při všem, co se dělo. I když je z nemocnice každý vyháněl, ometaly se okolo dveří a zajímaly se, co bude, jak to bude a kdy to bude, zkrátka měly moc zbytečných starostí.

Ale když to opravdu přišlo, nebyl shodou okolností vzhůru nikdo. Bylo to někdy po půlnoci a všichni sladce spali. Když Mabel počala naříkat, vážený doktor veškerého lékařství Andrej Rastopčenkov se probudil, vyděšeně se zahleděl na manželku a namísto co by nějak pomohl, vyletěl jako blázen z pokoje a začal vykřikovat, že to je strašný a Mabel umírá. Vůbec si počínal jako bez rozumu; nebýt toho, že na prahu spal jeden tygr, který probudil Ludvíka, mohlo se dítě narodit zcela bez lékařské pomoci. Potom hned utíkal ohlásit to mně.

Když jsem doběhla k Mabel, Ludvík už se staral a organizoval. Mně nařídil, abych se dobře dívala pro případ, že bych to někdy musela dělat sama. Několik děvčat zatím ohřívalo vodu. Andrejovi dal Charry facku a tím ho přinutil se uklidnit. Mabel byla při vědomí a chovala se, jako by prožívala nějakou švandu, Ludvík jí zřejmě snížil citlivost na bolest. Okolo nemocničního baráku se zatím srotila dobrá polovina vesnice, všichni hlučeli a diskutovali; do dveří strkali hlavy Ponny a Stašek, kteří tam měli co dělat ze všech nejmíň. Ponny jsem nařídila postavit se do kouta a dívat se, co ji v budoucnu taky čeká. Stašek vypadl sám, jako správný chlap nemohl pohled na plodovou vodu a jiné nechutnosti vytékající z ženy na takovém místě vydržet. Andrej zoufale zklamal; seděl u stěny, oči zavřené, klepal se a nemohl se na Mabel ani dívat. Stresoval Mabel víc než co jiného, tak jsem naznačila Charrymu, aby ho taktně vyvedl, vymáchal v korytě pro koně a dal mu napít. Zvládl to bez problémů.

Ludvík byl naprosto klidný. Pohlédla jsem mu do tváře, když citlivými prsty masíroval Mabel určité body na břiše, bocích a zádech a ujišťoval se, že dítě vychází správně, to jest hlavou napřed. Usmíval se; jeho tvář byla klidná a spokojená.

Byl to chlapec; Mabel křičela jen přiměřeně, sledovala Ludvíkovu práci a vypadala šťastně. Když Ludvík dítě plácl po zadečku, rozkřičelo se na celou nemocnici. A všichni se naráz začali smát a radovat. Marianna kluka omyla a přiložila k prsu Mabel, která se usmívala jako sluníčko. „Moje... moje dítě! Můj syn... Ach Diano, vidíš, jak je krásný?“

Charry potřásal zatím rukama i celým tělem Andrejovi; no ovšem, chlapi si přece musí pogratulovat, vždyť dle jejich názoru nejpodstatnější dřinu při narození dítěte udělali oni. Potom gratuloval Charry i Mabel, ale dost opatrně; jenom ji hladil po hlavě a chválil novorozeně.

Andrej se už taky vzpamatoval, aspoň natolik, aby začal vnímat. Ludvík mu stiskl ruku: „No, tak vidíš! Až se ti bude rodit příští, už to zvládneš sám. Teď jsi konečně dospělý chlap, táta od rodiny. Jak se bude jmenovat?“

„Saša... Alexandr. Už jsme se na tom dohodli...“

Ludvík vyhlédl oknem: „Svítá. Vem svého syna a obětuj slunci. To se má... slunce ho bude chránit!“

Andrej vzal malého Alexandra Mabel z náručí; Ludvík mu otevřel dveře a Andrej vyšel s dítětem v rukou ven, na zápraží. Paprsek slunce dopadl na křičící novorozeně.

„Slunce, které vidíš celý svět,“ řekl Ludvík. „Vem si to dítě, které bude žít pod tvými paprsky; dopřej mu, aby jeho život byl šťastný a krásný, dej mu svoji sílu a moudrost. Ať jeho dny nikdy nezastře stín – ať mu nikdy nepřestane svítit tvoje záře...“

Na slavnostní obřad nebylo dítě zavinuto do žádné pleny; a tak v té nejvznešenější chvíli začalo najednou močit a pokropilo všechny v okruhu dvou metrů. Lidé se smíchem uskakovali, šelmám, které pachové značky mají rády, se to líbilo velmi.

Charry stál vedle mne. Teď se rozhlížel po našem městě Bird City, jako by je viděl poprvé. Několik stavení, tak ubohých na to hrdé označení město, na jedné straně křesťanský kostelíček, na druhé buddhistická pagoda. Ostrůvek života v nepřehledném moři divočiny.

Ani si neuvědomil, že mi křečovitě svírá rameno. „První dítě, Diano! A narodí se další, bude jich spousta, budou tady žít a pracovat... První dítě v Arminu. Ach Bože, chtěl jsem, aby bylo moje...“ zarazil se a překvapeně se otočil ke mně: „Ty brečíš, Diano? Proč...?“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:14