Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jak chutná domov

Zpět Obsah Dále

Naše městečko se ani trochu nezměnilo. Na okrajích vyrostlo sice pár nových domů, ale jinak vypadalo stále stejně ospale a pokojně. V přístavu bylo trvale volno, tak jsme si nemuseli hledat místo k přistání; ostatně lodivod se nejspíš probudil, až když jsme zakotvili. Nebylo ho třeba, znám přístav jako své boty a kapitán Millard tu byl doma.

Než jsme vykonali všechny práce s přistáváním, přišel správce přístavu a taky houf čumilů. Správce však už byl jiný; starý pan Graatssen, kterého jsem dobře znal, tu nebyl. Ten nový lhostejně vyslechl naše jména i jména našich lodí, lhostejně vybral zálohu a vzal na vědomí, že míníme nějaký čas zůstat v tomto přístavu. Když jsem se zeptal na pana Graatssena, řekl, že už dávno umřel; dávno znamenalo pro něho před třemi lety. Usoudil jsem, že i můj odjezd se stal pro mnoho lidí dávno...

Dal jsem celé posádce volno, převlékl se do civilu a s Dianou šel do města. Procházel jsem ztichlými ulicemi, ze kterých nikomu nenapadlo odmetat sníh; a vyprávěl jsem své ženě o svém mládí.

O dávných časech – jak dávných? Příběhy o studiích na námořní akademii, o nepřátelích z kadetky, o kamarádech i protivnících, o své staré rozmrzelé bytné; prošel jsem okolo toho domu, bába se na chvíli ukázala v průjezdě, ale nepoznala mne. Holič na rohu mne už nepozdravil hlubokou úklonou, jak to dělal za studentských let, protože jsem okázale pohrdal jeho uměním. V pekařství na rohu už nebyla stará tlustá prodavačka, ale mladá dívka s obličejem voskové panny, která po mně lhostejně přelétla pohledem. Až po několika krocích jsem si uvědomil, že ji znám; hrávala si před domem s panenkami, když jsem od její matky kupoval housky. Teď je na vdávání.

Na náměstí jsem se zarazil, jako když do mne praští hrom. Staré lípy, pod kterými sedávali místní stařečci a stařenky, zmizely jako kouzlem; stály tam ošklivé kůlny a krámky nějakých stánkařů. Ty staré lípy, které jsem měl rád, zelená šumící koruna, pod níž jsme za jarních nocí vyspávali, když nás vyhodili z naší staré hospody naproti! Co komu udělaly, že musely zahynout?

To mi nedalo; zeptal jsem se starého trafikanta, který zvědavě vystrčil nos ze své budky: „Proč skáceli ty lípy na náměstí?“

Podíval se na mne udiveně, potom protáhl: „Na náměstí? Jaký...? Ach jo, no jo, to oni museli! Vždyť ty stromy pomrzly! To jak byla ta zlá zima... jo, už je to čtyři roky. Bylo veliký náledí, tu krajní, velikou, to skácelo – napřed větev a potom celá lípa. Ty ostatní byly taky zle zničený – to bylo tehdá hrozný náledí, já sám jsem si na něm zlámal ruku. A jak vy to víte, pane, že tam byly nějaký lípy?“

„Byl jsem tady, strýčku Nillsi. Děkuju vám...“

A starý pán vytřeštil krátkozraké oči a snažil se zjistit, kdo vlastně jsem; kdoví, zda se upamatoval.

Zabočil jsem směrem k naší staré hospodě; bylo ostatně nepříliš teplo a zasloužili jsme si něco horkého. Diana ode mne už hodně slýchala o naší hospůdce a chtěla ji vidět; otevřel jsem dveře a dostal druhou ránu.

Lokál, který býval dřív obložen tmavým začouzeným dřevem, na zdech visely obrazy lodí a lustr byl ze starého kormidelního kola, se proměnil. Byl čistě vybílený a zařízený stejnými stolky, téměř novými, místo lustru bylo plynové osvětlení a místo starého hostinského nějaký mrzutý chlapík, který roznášel pivo a snídaně těm několika hostům. Když nás spatřil, usmál se a přiblížil se v předklonu. „Panstvo si bude přát?“ zašveholil.

„Tohle bývala přece taková zajímavá námořnická hospoda!“ řekl jsem. „Vy jste to tu přestavěli?“

„Jo, byla tady spousta tý veteše. Ale když jsem to zdědil po prastrýci, dal jsem to všecko Židovi. S dovolením, dovolil bych si nabídnout vám stůl u okna, jeden z nejlepších...“

„Děkuji. Snad později...“

Vypadli jsme odtamtud, jako by tam vypukl oheň.

„Myslela jsem, že uvidím kus tvýho mládí,“ řekla Diana. „Teď koukám, že se všecko mění rychleji, než sis myslel. I ty ses asi změnil; nikdo tě nepoznává...“

„Uvidíme! Povšimni si toho muže, co jde proti nám. To býval můj nejlepší přítel.“

Muž, který k nám kráčel, byl Tlustý Bertin; ovšem velmi pohublý Bertin, v odřených námořnických šatech, v jakých jsem ho nikdy neviděl. Jeho blahobytné kulaté bříško, vzniklé z nepočítaných půllitrů piva, zmizelo, ve tváři zhubl a ztratil svou zdravě červenou barvu. Zato nos mu téměř zmodral. Ale byl to pořád ještě on a já ho poznal na první pohled.

„Okamžik!“ řekl jsem blahosklonným tónem. „Mohl byste mi říci, námořníku, jak se odtud dostanu k námořní akademii?“

Zastavil se, když slyšel můj hlas a pomalu se ke mně obrátil. Jeho smutné oči mne pátravě přejely, pak řekl lhostejně:

„Zpátky do náměstí a druhou ulicí... poznáte to podle věže s hodinami. Nemůžete zabloudit... pane.“ Trochu zaváhal, když to řekl; snažil jsem se pokřivit tvář, ale myslel jsem, že mne přesto pozná. Možná poznal, nebo aspoň jsem mu připadal známý; chvíli váhal, než vyslovil to „pane“.

„Děkuji vám, dobrý muži...“ řekl jsem.

Podíval se na mne ještě pátravěji; potom se pomalu otočil, sklonil hlavu a udělal dva kroky vpřed. Nepoznal mne.

„První důstojník Bertin Lindberg!“ vyštěkl jsem zostra, jako za studentských let. Bertin se zarazil a vypjal do pozoru, jako bych ho švihl bičem, vzápětí se otočil a v jeho tváři se objevil veselý úsměv.

„Zde, kapitáne!“ vykřikl překvapivě omládlým hlasem.

„Jak to stojíš, když s tebou mluví velitel?“ zařval jsem, ale vzápětí rozpřáhl ruce, protože mi padl kolem krku; a oba jsme se začali smát na celé kolo.

„Pro všecky svaté, Charlie! Jsi to vůbec ty, úplně živej? Já za tebe dal sloužit zádušní mši...“

„To teda dost málo věříš svýmu kapitánovi, Bertine! Řekl jsem ti, že se vrátím i z horoucích pekel, když se mi zachce tam jet. Opravdu jsi mě nepoznal, nebo co?“

„Chvilku mi připadalo, že jsi to ty... ale Charlie, promiň mi tu otevřenost, vypadáš jako svůj vlastní stín! Víš, že jsem váhal dokonce tolik, že jsem se neodvážil k tobě přihlásit? Vypadáš úplně jinak, než když jsme se znali...“

„Každej se mění, Bertine, ty taky. Nevypadáš, že by se ti vedlo zrovna přepychově...“

„Z každýho se nestane pán, jako z tebe! Když se na tebe kouknu: kabát z kožešiny, košile z hedvábí, beranice z leoparda... a ty zlacený knoflíky! Řekl bych, že tobě se peníze jenom hrnou!“

„To víš, zaspořil jsem si! Něco jsem ve světě vydělal... ale největší poklad, který mám, je tenhle: prosím, moje žena Diana.“

„Rukulíbám, milostivá paní,“ uklonil se dvorně Bertin. „Já jsem už taky ženatý, Charlie. Mám dvě děti a třetí na cestě. Však sám víš, co to je za starosti...“

Neřekl jsem nic, zato Diana pronesla s velmi směšným přízvukem, který si v mé mateřštině nemohla odvyknout: „To tu budem stát na mrazu? Snad bysme se mohli někde stavit na něco teplého, ne?“

„Má pravdu... ale viděl jsem, že naši hospůdku nám zrušili. Kam se teď tady chodí?“

„Mládež chodí ke Zlámaný kotvě. Ale já... víš, abych ti řekl pravdu, nemám teď peněz tak nějak nazbyt. V hospodě už jsem nebyl... no, nějaký čas.“

„Tak si zas jednou zajdeš. Doufám, že nespěcháš; tvá žena se jistě nebude zlobit, když jí ode mne doneseš nějaký dárek...“

„Má žena se zlobí sice často, ale když něco dostane, nikdy.“ řekl Bertin, vzal mne pod paži a vedl s sebou. „Kdyby tvá žena nebyla tak malá a štíhlá, řekl bych, že by nám mohla dát nějaké starší šaty. Ale takhle...“

„Proč si nekoupíš? Teď, když budeš mít zaměstnání, můžeš!“

„Zaměstnání? O čem to mluvíš?“

„Kapitán Rither nemá ve zvyku nechávat kamarády na holičkách. Nebo snad máš něco výhodnějšího než službu u mne?“

„Cože – ty máš loď?“

„Mám dvě lodi. Mám velkou spoustu všelijakých věcí, o kterých se ti ani nezdá. Však uvidíš...“

Zlámaná kotva nebyla daleko, tak jsme tam byli v tu ránu; bylo tam teď dost prázdno, sedli jsme si ke kamnům a dali si horký grog. Dělali velmi dobrý a nedávali do něj moc vody. Pravý námořnický, jak se sluší.

„To mi nejde na rozum,“ řekl Bertin. „Kde jsi za ta léta mohl přijít ke dvěma lodím. Vyplul jsi pokud vím na starém Atlantiku, té kraksně, která se mohla každou chvíli potopit. Vsadím se, že nedoplula k cíli – nevíš, kde skončila?“

„Stojí na pobřeží jednoho ostrova zarytá v písku. Byla to dobrá loď, Bertine, neurážej ji. Jenom lidé, kteří na ní pluli, byli pošetilí a často dělali chyby.“

Bertin si přejel rukou obličej; potom tu ruku vztáhl a dotkl se prsty jizvy na mém čele. Pak si povšiml mé pošramocené tváře a zakroutil hlavou. „Před chvílí jsem řekl, že se ti peníze hrnou, ale nemyslím to tak. Teď koukám, že vždycky ti nebylo tak dobře jako teď. Tohle byla zlá rána, viď?“

„Bylo jich hodně zlých. Má jediná zásluha je, že jsem přežil; a moji nepřátelé zahynuli. Povídal jsem ti kdysi, že se stanu postrachem moří; nebudeš mi to věřit, Bertine, málem se mi to povedlo. Angličané mne mají za piráta, Portugalci za spiklence, Japonci za nepřítele svého státu. Moc jsem se změnil od té doby, co jsme se spolu viděli naposled. Dokonce se bojím, jestli jsem se nezměnil přespříliš.“

„Já se taky změnil,“ sklonil Bertin hlavu. „Měl jsem dlouho bídu; dokonce jsem udělal leccos, co se nehodí pro poctivého chlapa. Ale má žena a děti chtějí jíst...“

„Bertine, nemůžu ti zaručit lehký a klidný život, protože jsem pořád ještě na cestě a pořád ještě jsem si nepostavil dům, abych v něm žil až do smrti. Můžu ti nabídnout palubu svý lodi a neznámou zemi, kterou mám rád a v níž si chci vybudovat sídlo. Možná bude zapotřebí bojovat, možná dokonce i zemřít. Viděl jsem umírat hodně dobrých lidí a před několika dny slyšel proroctví, že přináším neštěstí svým přátelům. Tohle je jediné, co ti můžu nabídnout; že teď bude dobře. Jak později, to se uvidí.“

„Vždycky jsem s tebou do všeho šel, tak půjdu i dneska. Moje žena a děti chtějí jíst; tak se stanu námořníkem na tvý lodi. Radši než předákem na cizí.“

„V pořádku. Budeš prvním důstojníkem jako vždycky. Později možná i kapitánem.“

„Vážně? Copak ty nemáš prvního?“

„Mám, Dianu. Ale ta to ráda složí, stejně ji to nebaví. Můžeš zatím dělat druhýho důstojníka, Diano.“

„Klidně – mně je to jedno.“

„Cože, tvá žena slouží jako důstojník? Copak to je možný?“

„Diana by klidně mohla být kapitánem, kdyby chtěla. Budu ti toho hodně povídat, Bertine. Možná mi ani nebudeš věřit; ale všechno, co ti říkám, je pravda. Věř mi.“

Seděli jsme tam u grogu; pak u druhého a třetího. Pomalu se začali scházet i jiní hosté a naslouchali; pověděl jsem s malými úpravami Bertinovi vše, co jsem zažil.

Můj přítel jenom potřásal hlavou: „Neměl jsi lehký život, Charlie. A jak tak koukám, nebudeš mít ani nadále...“

Zato posluchači se na mne dívali s útrpností a pohrdáním.

„Tak se ten čertův spratek přeci vrátil!“ řekl někdo u dveří, ale tak, abych to slyšel. „Dřív byl jenom rváč a pijan, teď se z něj stal ještě i lhář a vychloubač...“

Za starých časů bych ho požehnal pěstí; teď jsem se jen otočil v tu stranu a vychutnal, jak tam všichni ztichli.

„Radši půjdeme. Stav se s námi na lodi, dám ti zálohu. Zítra chci jet domů, tak čekej, až se vrátím. Uvidíme, jakou práci pro tebe budu mít.“

Šli jsme na loď, kde Bertin dostal tučnou zálohu. Odešel a ujišťoval mne, že jeho žena určitě okamžitě ztichne, jakmile jí ukáže peníze.

Dianu zábava v hospodě rozveselila tak křečovitě, že jsem jí to nevěřil ani na okamžik. Různé potřebné činnosti jsme prováděli v náladě spíš mrazivé; ale když jsme se navečeřeli a šli spát, pohladila mne po vlasech a řekla: „Tak sis to nepředstavoval, viď? Mělo to být asi krásnější...“

„Zítra půjdu domů. Diano, nechci, abys mne doprovázela. Zůstaneš tady na lodi. Večer se vrátím a řeknu ti, co uděláme. Možná, že přijdeš k nám jako královna. Možná...“

„Rozumím,“ políbila mne na tvář. „Vzala jsem si tě, abych s tebou snášela dobré i zlé. Bude tohle to horší?“

„Nevím. Uvidíme.“ řekl jsem. A opravdu jsem nevěděl.


Ráno byla nepříjemná mlha a lezavá zima; brzy po snídani jsem se oblékl do civilních šatů, ale namísto krásného raglánu si vzal námořnický plášť a čapku, abych se vrátil do rodné vsi bez zbytečného halasu. Kromě toho jsem si vzal taky pořádnou hůl, abych se měl o co opírat, protože do naší vesnice byly tři hodiny ostré chůze. A peníze, abych mohl... no, však uvidíme.

Za městem mě dojel nějaký člověk se saněmi; nasedl jsem k němu, příští hodinu čichal kouř jeho dýmky a poslouchal jeho tlachání. Nebyl od nás, byl z další vesnice, kterou jsem taky dobře znal, ale nepoznal mne; když jsem mu řekl, kdo jsem, nepamatoval si, že by mne kdy viděl. Já jeho ostatně taky ne.

Když jsme dojížděli k vesnici, mlha se zvedla a já viděl jako na dlani údolí s mnoha přikrčenými chaloupkami a několika pyšnými statky. Chaloupek přibylo, statků nikoliv; ale já se díval nahoru do stráně, do jabloňového sadu, kde probleskovala černá střecha, kterou jsem sám natíral barvou. Už zašla; budu ji na jaře muset natřít znovu. Možná dokonce strhnout a udělat novou. Kdoví, jak hospodářství vypadá; otec a matka už na všechno nestačí.

Sedlák mne vysadil na kopci a já ani nešel dolů do vesnice, ale šlapal sněhem až k cestě k našemu domku. Jak jsem se blížil, cítil jsem příjemnou únavu – vracel jsem se po letech domů a náš dům vypadal takhle z dálky úplně stejný, jako když jsem před lety odcházel. Teď se zvedlo hejno holubů a zakroužilo nad stavením; ano, to černobílý kocour přešel po střeše. Ani on se nezměnil. Cesta byla pečlivě umetená, po dvoře se kolébaly kačeny a kdákaly slepice, slyšel jsem i příjemný zvuk chrochtajících čuníků.

Otevřel jsem branku a vstoupil; z boudy, v níž dříve odpočíval náš starý líný hafan, se na mne vyřítilo černé psisko cenící strašlivé zuby. Lehce jsem zavrčel, pes se zarazil a na další pokyn přiběhl a nechal se ode mne pohladit. Ale štěkot přivolal čeledína, staršího muže nevlídné tváře, který se na mne nedíval moc přátelsky. Ani já ne, neznal jsem ho.

„Copak tu chcete?“ zeptal se, prohlížeje si mne.

„Vrátil jsem se ze světa. Dobrý den přeju.“

„Dobrej. A kterejpak vy jste?“

„Vším způsobem jsem tady hospodář. Charlie Rither, jestli jste někdy to jméno slyšel.“

Zarazil se a podrbal na zarostlé bradě: „Syn starýho Rithera?“

„Přesně tak. Vy jste náš nový čeledín?“

„Tak něco. Ale jestli zrovna váš... moment; pantáto!“ zavolal do chodby, vzápětí se ozvaly kroky. Nebyly to však otcovy šouravé krůčky, nýbrž pevný, těžký krok cizího muže. Vůbec jsem ho neznal a on mne taky ne; koukal dost udiveně.

„Kdo že vy jste, mladej pane?“

Vysvětlil jsem mu to; vypadal stejně rozpačitě jako čeledín.

„No jo... jenže já nejsem majitel. Jsem tady jako nájemce. Ale o tom, co bylo předtím, toho moc nevím...“

„Kdo je tedy majitel?“

„No... támhle zrovna jde. Uctivej dobrej den, pane starosto!“

Tohohle chlapa jsem poznal okamžitě; sedlák Müller, jeden z největších boháčů v obci. Kráčel rozvážně, velký, zdravý, břichatý a v kožichu, kouřil si viržinko a vypadal spokojeně.

„Co se děje?“ ptal se líně. „Co tady hledá ten chlap?“

„Tvrdí, že je nějakej Rither!“ řekl nájemce.

Müller na mne pohlédl bez valného nadšení. „Tak se seber a koukej zmizet! Tady už nemá žádnej z Ritherů co pohledávat.“

„Počkejte, Müllere. Napřed bych se snad mohl dozvědět, kde je můj otec a matka, ne?“

„Především, od jisté doby mi říkají pane Müllere, zvlášť od té doby, co jsem se stal starostou. A dále, nejsem povinen nikomu hledat jeho rodinu, Rithere!“

„Především, od jisté doby mi říkají pane Rithere; vysvětlovat proč, vám nebudu. A pak se mi zdá divné, že disponujete statkem, který byl vlastnictvím naší rodiny. Snad byste mi mohl laskavě vysvětlit, jak jste k němu přišel.“

„Mno...“ protáhl Müller. „Nemám sice ve zvyku obtěžovat se s každým pobudou; ale asi bych se tě nezbavil. Máš-li zájem, můžeš jít se mnou a prohlédnout si úřední listiny.“

Obrátil se a kolébal se rozvážně ke svému statku. Byl to jeden z největších ve vsi, větší už byla jen panská Hůrka na kopci nad vesnicí. Kráčel jsem za ním; než jsme prošli návsí, stačila si mne důkladně prohlédnout polovina obyvatel. Slyšel jsem, jak se za našimi zády polohlasem dohadují, co jsem zač.

„Tak pojď dál...“ vyzval mne Müller otráveně.

„Bude mi ctí.“ řekl jsem a vešel za ním. Kolem nás se shromáždilo pár čeledínů, aby mi případně nějakou natáhli, když bude třeba. Vešli jsme do kuchyně, kde seděla tlustá hospodyně a neobyčejně krásná dívka; až jsem se zarazil, když jsem si uvědomil, že to je patrně Müllerovic dcera. Když jsem ji znával, byla žabec a hrávala si na písku.

„Dovoluji si popřát vám co nejzdvořileji dobrý den,“ udělal jsem před selkou a její dcerou tu nejelegantnější poklonu, jaké jsem schopen. Potom jsem podal čeledínovi, který stál pořád ještě za mnou, svoji hůl, čapku, svlékl kabát a rovněž mu ho hodil přes ruku. Všiml jsem si, jak Müller vytřeštil oči, když viděl můj kvalitní oblek.

„Nuže, pane?“ pronesl jsem. „Mohl bych vidět ty listiny?“

„No jistě,“ řekl už mnohem příjemněji a hrnul se k starožitné kredenci. Jeho žena vstala a šla s ním; vytáhla však z kredence skleničky a láhev domácí kořalky a se širokým úsměvem mi nalila; rovněž tak svému muži.

„Snad nepohrdnete naším malým pohoštěním...“ řekla jedovatě a udělala na mne ještěrčí úsměv.

„Děkuji,“ řekl jsem chladně. „Trochu jsem ve světě odvykl...“

Müller se otočil s nějakou listinou. Podal mi ji a já četl; byla to kupní smlouva, ale ne s mým otcem, nýbrž s nějakou akciovou společností. Nicméně šlo o statek, nazývaný stále ještě Ritherův dvůr.

„Nerozumím. Jak se dostal náš statek do majetku společnosti?“

„To bylo tak... starej Rither... teda když jste vy odešel, bylo to všecko na něm. Nestačil to... potom přišlo ten jeden rok sucho a on se zadlužil. Nic se neurodilo, já sám jsem přišel o spoustu peněz, věřte mi. Druhej rok to vypadalo slibně, ale... potom přišla ta strašná bouřka a všecko potloukly kroupy. Rither a jeho čeledín se snažili zachránit, co se dalo, ale nepovedlo se to, navíc si váš tatík zlámal nohu. Tu zdravou. Spadl ze žebřiňáku, když vedle práskl blesk a koně se splašili. Jo, koně... zaběhli do řeky a utopili se, oba dva, když se nemohli vyplést z postrojů – to víte, nikdo tam nebyl a čeledín to nestíhal. Zkrátka Rither přišel o všecko a banka to postoupila akciový společnosti Pomocná ruka. Všichni jsme mu pomáhali, samozřejmě, já nejvíc. Půjčil jsem mu taky spoustu peněz. Pak, když ti ostatní dlužníci žádali svoje peníze zpět, společnost statek zabavila a hledala kupce. Koupil jsem to já; byl jsem největší dlužník...“

„A otec – a matka?“

„Nevím. Odešli někam. Váš tatík se ke mně nezachoval sousedsky. Urazil mě... velmi nepěkně mě urazil. Pak odešli. Nevím, kdo by mohl něco vědět.“

„Dobře.“ řekl jsem. „Koupím statek zpátky.“

„No... to bude trochu...“ zasmál se Müller. „Dal jsem za něj pěknou sumu, že ano... asi nebude tak levný...“

„Peněz mám dost. Jak vidím podle smlouvy, koupil jste celé hospodářství za osmapadesát tisíc. Nabízím šedesát.“

Müllerová vypískla a její manžel zaklepal spodní čelistí.

„Šedesát tisíc zlatých, pane? Cožpak vy máte... tolik peněz?“

„Pochybujete snad o tom? Jste zvyklý, že Ritherové nikdy neměli peníze, že? Ostatně, ve vašem vyprávění se mi leccos nelíbí; na příklad nevěřím tomu, že byste vy měl nějakou snahu mému otci pomáhat. To by se muselo nebe převrátit peklem nahoru, abyste vy měl někdy nějakou dobrou vůli. Celý život jste lidi jen okrádal, šidil a podváděl. Jak je možné, že najednou jste se stal takovým lidumilným dobrákem?“

Viděl jsem, jak v něm vzplanul vztek; snad by na mne i skočil, ale rozmyslel si to včas. „Urážíte mne, pane Rithere! Jste stejný jako váš tatík; nepoznáte dobrodiní, když je vidíte tváří v tvář! Avšak nehněvám se na vás, jste mladý a prožil jste jistě veliký otřes, když jste se dozvěděl tu smutnou zprávu. Jsem ochoten se s vámi smířit.“

Natáhl pravici, ale já se jen zamračil. Dívka, na jejíž jméno jsem si právě vzpomněl, Eva-Marie, přistoupila blíž a podívala se mi zhluboka do očí. „Pane Rithere, řekl jste tatíčkovi krutá a zlá slova; přesto se na vás nezlobíme a prosíme vás, abyste se s námi smířil. Vzpomeňte si na naše dětství, Charlie – mohl byste ublížit kamarádce svých dětských her?“

Byla krásná; ale hlavně ve mně hrklo, když jsem slyšel zvláštní tón jejího hlasu. Tvářila se tak mile, že jsem přece jenom trochu slevil ze své zaujatosti proti jejímu ničemnému otci. Stiskl jsem Müllerovi namísto krku raději ruku:

„Je možné, že jsem se ve vás mýlil a jste poctivý člověk. V tom případě si buďte vědom, že se dovedu i omluvit za křivdu a odškodnit ji, jak nejlíp umím. Ale nepřejte si, kdybych se přesvědčil, že jsem měl pravdu já; v tom případě byste o mně ještě uslyšeli!“

„Zdá se, že jste si navykl na velmi suverénní jednání v tom dalekém světě,“ řekl Müller s úsměvem. „No jistě, když jste chtěl získat bohatství a moc, nemohl jste jednat jinak. Souhlasím s vámi, mladý muži. Mohu se zeptat, jak se vám ve světě dařilo?“

„Děkuji, ušlo to. Prošel jsem toho dost: Indočínu, Filipíny, Čínu, Japonsko... jak život šel.“

„A získal jste veliké bohatství?“ zeptala se selka Müllerová; chamtivostí se jí až oči zalévaly slzami.

„To samozřejmě ne. Určitě to nebude víc než dva tři milióny. Musíte uvážit, že jsem se taky musel rozdělit s přáteli.“

„To je fantastické,“ vydechla Eva-Marie. „Cožpak tolik peněz vůbec existuje pohromadě?“

„Taky někdy. Ale teď musím jít hledat otce a matku. Jenom bych ještě poznamenal, že Eva-Marie klidně může přestat vzpomínat na naše společné dětství. Tenhle kroužek na mém prstě je svatební prsten. Přivezl jsem si kromě jiného taky manželku. Aby si někdo nedělal zbytečné naděje.“

Z očí Evy-Marie čišel mráz. Její matka se zatvářila jako uražená ctnost a Müller zrudl jako višeň. „Snad nás nemusíte pořád urážet, pane Rithere!“

„A vy snad můžete pochopit, že někdy vidím i gesta, která mi někdo dělá za zády. Například ty opičky, které dělala vaše žena na Evu-Marii, aby mne přesvědčila, že se s vámi mám spřátelit. Nechtěl bych tak krásnou dívku uvádět zbytečně do pokušení. Těšilo mne, pane Müllere. Sluho, můj plášť...“

Čeledín, který až doposud stál vyjeveně u dveří, mi podal můj kabát; vzal jsem jej a oblékal, při tom řekl: „Copak mi do něj ten člověk nedokáže ani pomoci? Ve slušném domě by takového ťulpase dávno vyhodili...“

Vyškubl jsem mu z ruky hůl a čepici, pozdravil po vojensku a vyšel ven. Divoce vypadající pes, velký jako tele, se ke mně lísal a jediný v tomto domě mi byl sympatický; pohladil jsem ho, prošel brankou a rázoval dál vesnicí. Neohlédl jsem se; ale jistě se za mnou dívali.

Zamířil jsem rovnou k hospodě; v tuto dobu tam nikdo nebyl, ale když jsem vstoupil, starý hostinský se objevil a slušně zdravil.

„Dobrýtro, táto Borgu! Dejte mi pivo, sobě taky a povězte mi, kam šel můj otec, když ho vyhnali z gruntu. Rither, pamatujete?“

Borg se na chvíli zarazil a prohlížel si mě; potom teprve se mu rozzářila tvář a on řekl: „Proboha – mladej Rither! Chlapče, tys vyrostl... vůbec bych tě nepoznal! Ale bože, to je dobře, že ses vrátil – jen jsi měl přijít tak o dva roky dřív.“

„Chápu. Povídejte, táto, jak to bylo s otcem.“

Borg si sedl ke mně ke stolu. Chvíli si zapaloval fajfku, potom spustil: „Víš, to bylo tak: tvůj tatík s tou svou nohou na všecko nemohl stačit. On, Klaase a tvá máma dřeli jako mezci, ale bylo to všechno málo. Ty jsi jim tam chyběl. A potom to sucho; to víš, vaše pozemky jsou daleko od řeky a všechnu vodu museli dovážet. Müller na tom zbohatl, ten má pozemky až k řece. Tehdy koupil to pole hned u svejch. Potom ale druhej rok tvýmu tátovi všecko potloukly kroupy, koně se mu utopili a on sám si zlámal nohu. No, ležel dlouho a nikdo se o hospodářství nestaral, pacholka museli propustit. Když už vůbec nic neměli, začal Müller rejpat do spolku, tý jejich slavný Pomocný ruky. A páni z Pomocný ruky přijeli, změřili všecko, odhadli cenu a zjišťovali, jaký má kdo pohledávky. Müller chodil po vesnici a každýmu odkupoval jeho směnky. Já toho moc neměl, ale nebylo mu líto i to koupit. No a potom s tím šel na společnost; ta sebrala tvýmu otci statek a dala ho Müllerovům. Tvůj tatík někam odešel; snad prý k tomu starýmu kapitánovi, Stephensovi. Nevím; slíbil, že napíše, ale už mi nenapsal. Nevím, co se s ním stalo.“

„To jsem si mohl myslet! Když jsem mluvil s Müllerem, skoro mě přesvědčil, že tátu zachránil jenom on! Dokonce jsem si začal dělat výčitky svědomí, jak se k němu chovám! Bylo by lepší, kdybych mu rovnou rozbil hubu!“

„Müllerovi šlo o pozemky, ne o váš barák. Nechal se slyšet, že skoupí všechno kolem; už odkoupil pole od několika lidí a všude dává svoje nájemce. Ale hlavně chce získat Hůrku.“

„Hůrku? Velkostatek na Hůrce?“

„Jo, ten. Celá Hůrka teď patří taky Pomocný ruce. Celej vršek od lesa až dolů k řece, statek a ještě ten kus lesa až ke Kozí skále. Müller by to rád koupil, ale chybějí mu peníze; konečně, celý ten váš statek taky ještě nezaplatil! Nejradši by provdal dceru za někoho, kdo má aspoň sto tisíc. Hůrka prej stojí tři sta tisíc a jako zálohu je potřeba složit těch sto, chápeš? Müller se teď bojí, aby mu Hůrku někdo nekoupil před nosem...“

„Hm,“ řekl jsem a napil se piva. „Tři sta tisíc? To by šlo, táto Borgu. Co abych ji koupil sám?“

„Neblázni! A ty máš tolik peněz?“

„Seženou se, něco jsem si našetřil. Co byste tomu říkal?“

„Konečně, proč ne? Je to hezkej statek, úrodný pole, všude dost vody a navíc ještě ten kus lesa! Když ho dáš vykácet a prodáš dřevo, budeš mít ty peníze skoro doma...“

„Uvidíme. Děkuju, táto Borgu. Nevíte, kde bych mohl koupit jezdeckýho koně? Nechce se mi chodit pěšky až do města...“

„U Nillssona. Má spoustu koní, poslední dobou. Nebo potom taky u Seidelmanna, ale ten by tě okradl...“

„Mě nikdy! Díky, táto, ještě se uvidíme. Tohle máte za to pivo, je to japonský zlaťák; takový jste asi ještě neviděl!“

Borg si prohlížel hranatou minci s dírkou uprostřed a kroutil hlavou. „Proboha, takovej peníz? Na to nebudu mít zpátky!“

„Tak si ho nechte. Za dobré zprávy!“

„Přitluču si ho nad výčepní pult! Ano, to udělám – a jak sem někdo přijde, všem budu říkat, že je od tebe!“

„Fajn. Ale že chci koupit Hůrku, to jim můžete říct, až bude moje – rozumíte?“

„To víš, že jo! Legraci nezkazím – a chci vidět Müllerovu hubu, až se to dozví!“

Vyšel jsem z hospody a zamířil k Nillssonovu statku; nebylo to daleko. Vrata byla zavřená, ale když jsem zabouchal, vylezla děvečka a ptala se, co si jako pán ráčí přát.

„Koupím koně, jezdeckého. Možná i víc.“

Nillsson mne taky nepoznal; když jsem se mu představil, moc se divil. Choval se docela přátelsky, nejspíš chtěl něco prodat.

„Samo nebe mi vás posílá, pane! Jako kdybyste věděl, že zrovna jako sůl potřebuju hotový peníze. Doufám, že platíte hotově?“

„Samozřejmě!“ dobře jsem věděl, že Nillsson penězi nikdy nepohrdne. „Jenom za hotový...“

„Výtečně,“ pravil, mna si ruce. „Tak pojďte do stáje...“

Téměř hodinu jsme potom strávili prohlížením a výběrem vhodných kusů. Líbili se mi dva, grošovatý a hnědák s bílou lysinou na čele; nemohl jsem se dlouho rozhodnout, prohlížel jsem jim zuby, kopyta, hladil nohy, taky jsem si je nechal předvést na dvoře.

„Tak co, kterýho?“ ptal se Nillsson netrpělivě.

„Oba. Hnědáka pro mne, grošáka pro moji ženu. A taky mi dejte nějaký sedla na oba.“

„Proč to?“

„Protože si je odvedu oba s sebou. Druhého povedu za otěže.“

Sehnal mi sedla na oba koně a já mu pomohl je osedlat. Pak jsme ještě dlouho úporně smlouvali; byl bych zaplatil, co si řekl, ale byl to sedlák z našeho kraje a smlouvání byla jeho veliká vášeň. Kdybych zaplatil co chtěl, měl bych široko daleko nadosmrti po reputaci. Přesto byl Nillsson spokojen a radostně si mnul ruce, když jsem od něho odjížděl.

Vyrazil jsem zasněženou cestou přímo přes kopec směrem k moři; tam se nacházela rybářská vesnička, spíš jenom shluk chalup, kde bydlel i strýček James Stephens, bývalý kapitán a velmi moudrý člověk. Od jisté doby musel pro nevhodné politické názory opustit činnou službu a živil se rybařením a kritizováním vlády; vždycky měl nějaký důvod poukazovat na její chyby.

Trvalo mi jeden a půl hodiny, než jsem tam hlubokým sněhem dorazil; a to jsem v půli cesty vystřídal koně, přesedl za jízdy z jednoho na druhého, jako to dělají Tataři a jiné primitivní stepní národy. Lidé ve vesnici se moc divili, když jsem proletěl mezi chalupami rovnou k moři a zarazil u Stephensovy rozdrbané rybářské chýše.

Slyšel dunění kopyt, vyšel na zápraží a dost se podivil, neboť mne asi nepoznal. Seskočil jsem, objal ho a vykřikl:

„Strýčku! Zaplať Bůh, že aspoň ty jsi tady!“

Strýček James se zarazil; podíval se na mne lépe a teprve potom se jeho vrásčitá tvář roztáhla do úsměvu a on mi oplatil objetí: „Charlie! Bože hochu – vůbec jsem si nemyslel... Ale já jim vždycky říkal, že na tebe je každé nebezpečí krátké! Pořád jsem říkal, že se vrátíš; a vida, vrátil ses!“

Zašli jsme do domku; zjistil jsem, že veškeré zařízení za tu dobu hodně zchátralo, asi se ani strýčkovi nevedlo zrovna dobře.

„Posaď se přece!“ strkal mne strýček James do židle. „Musím si tě aspoň prohlídnout...“ nasadil si brýle a pozoroval moji tvář, potom řekl: „Bože, chlapče, tys toho asi zažil...“

„Nebylo to tak zlé, jak myslíš. Žil jsem, jak jsem uměl. Tak jsem teď zas tady...“

„Změnil ses, chlapče. Jak vlastně dlouho jsi byl pryč? Počkej, šest let... Ale vypadáš nejmíň o dvanáct let starší. Moc jsi se změnil za ty roky...“

„Snad ne, strýčku. Asi se ti to jen zdá...“

„Kůži na obličeji máš celou zažloutlou a vysušenou; těch šrámů po tváři! Od čeho máš jizvu na čele? A tvoje oči – ne, vůbec bych tvoje oči nepoznal. Jsou jiné, než byly dřív, dívají se tak vážně a smutně... ne, Charlie, ty už nejsi ten veselý student...“

„Každý máme svoje starosti. Možná, že starost o rodiče mne trochu změnila. Řekli mi ve vsi, že snad ty bys mohl vědět...“

Strýček James se rozpačitě drbal ve vousech. „No, něco vím, ale nemám zdání, jestli ti to k něčemu bude. Když je ten mazanej Müller vyhnal ze statku, bydleli nějaký čas u mne; potom tvoji matku pozvala její sestra Elsa k sobě, tak tam odešli. Tam byli minulou zimu; ale na jaře Elsa zemřela, jak mi napsal tvůj táta. Její muž Johann je sice nevyháněl, ale ani nepřemlouval, aby tam zůstali. Na jaře se tedy vydali do světa; poslední dopis jsem od nich dostal z města Freistadtu, to bylo na podzim. Bydleli u nějakýho Hannese Berga; otec psal, že se u něj zas staví, až se vrátí, tam jim můžu napsat. Další dopis už jsem nedostal.“

„To mi docela stačí. Hannes Berg, Freistadt. Od něho se jistě dozvím další. Děkuji ti, strýčku Jamesi...“

„Přeju ti hodně štěstí, Charlie. Budu čekat – doufám, že dobře pořídíš...“

Zůstal jsem u strýčka Jamese ještě asi hodinu a vypověděl mu v krátkosti některé hlavní události těch šesti let; potom jsem mu dal něco peněz na nutné výdaje a on peníze ochotně vzal; přiznal, že má nejenom bídu, ale že podporou mého otce a matky přišel o všechny úspory a mírně se zadlužil. Věděl jsem, že je to dobrý člověk; nikdy bych od něho nečekal nic jiného, než že se bude ze všech sil snažit prospět těm, které měl rád.

Potom jsem vyrazil cvalem po pobřeží zpátky do města. Protože při pobřeží se nacházely poměrně značné úseky silného ledu, neobjížděl jsem jednotlivé zátoky, ale přejížděl je napříč přes led. Oba koně běželi skvěle; dokonce si rychle zvykli i na můj neobvyklý způsob přesedání za jízdy a tak jenom děti, které se klouzaly u břehu nebo si stavěly sněhuláky, se smály a divily nad jezdcem, který okolo nich proletěl, jako by ho hnali běsi.

Na lodích bylo pusto jako po vymření; uvázal jsem koně na molu a vyběhl po můstku na Griissirna. Dianu jsem našel v kapitánské kajutě ve společnosti Tlustého Bertina, který luštil zápisy v lodních knihách a hrozně se divil. Diana si pilníčkem leštila nehty, ale na stole měla rozebrané svoje revolvery a čistila je; vzhlédla ke mně s radostí.

„Teda ne, že bys tam dlouho pobyl! Copak se stalo, vyhnali tě nebo co? Vypadáš, jako kdyby ses honil s ďáblem!“

„Dej mi něco najíst a připrav se na cestování! Pojedem do světa; nevím na jak dlouho.“

„Fajn,“ zvedla se a zahodila pilníček. „Kam se jede? A proč?“

„Tak sleduj,“ posadil jsem se a opřel o stěnu. „Zatímco jsem se toulal po světě, prodali mi rodnou chalupu, vyhnali rodiče a ti se někde ve světě ztratili. Pojedu si pro ně a mám dojem, že bys ráda jela se mnou. Bude to asi několikadenní výlet po zasněžených kopcích. Co ty na to?“

„S radostí! Nikdy nezkazím žádnou švandu!“

„Dobře. Bertine, ty bys pro mne taky mohl něco udělat. Zjistíš, kde má sídlo společnost Pomocná ruka a koupíš od nich usedlost zvanou Hůrka; je to pořádný kus polí, statek, kus lesa a tak dál. Nenech se ošidit! Odhadní cena je tři sta tisíc zlatých; dám ti tu částku v anglických librách sterlingů, přepočítací kursy znáš. Jestli si něco usmlouváš, zůstane ti to jako provize. Bereš?“

Bertin vyvalil oči. „Při hotovým placení mi přece jistě sleví aspoň pět tisíc! A když počítám, že s nima budu smlouvat...“

„V pořádku. Snaž se, snažíš se na svým. Ten statek Hůrku si prohlídneš a zjistíš, jak vypadá. Co nájemci a tak dál. V případě, že nájemce nebude stát za nic, vyhodíš ho, ale když bude dobrý, může zůstat, budu rád. Statek zařídíš, aby se v něm dalo bydlet. Musí to být, než se vrátím.“

„Za co? Dáš mi na to, nebo mám ze svýho?“

„Na dluh. Na konto pana Rithera; já se s nima už srovnám, až přijedu. V případě, že se tě někdo bude ptát, kde jsem vzal tolik peněz, je to převážná většina mých úspor; rozhodně už nemám nic víc, sotva tak... deset tisíc. Rozumíš? Koupí Hůrky jsem vyčerpal všechny svoje finanční prostředky...“

„Potom by nebylo hezký, abych tě okrádal o tu provizi...“

„Ale ne, peněz mám dost! Jenom se s nima nehodlám před nikým vytahovat, chápeš? Chci vzbuzovat dojem středně zámožnýho pána. Bohatý lidi jsou podezřelý; neomezený finanční prostředky by na mě poštvaly kdejakýho fízla.“

„Ach – dobrá, chápu tě. Co dál?“

„Dál už nic; vrátím se a ujmu se toho sám. Děkuju, Bertine, za všechno, co uděláš.“

Diana zavolala Vítka a ten přinesl za několik okamžiků oběd. Postavil se jako obvykle za mne, aby obsluhoval; Diana kramařila zatím ve skříni a připravovala se na cestu.

„Kdo všechno pojede s náma? Měli bysme vzít nějaký doprovod...“

„Nevím. Kočky budou chtít jet, ale to nejde; nehledě k tomu, že hnát je do sněhu by nebylo humánní. Chtěl jsem vzít Yamanakiho.“

„Nesmysl! Tošio vypadá jako pěst na oko mezí bílejma! A to jeho chování! Andrej nebo Ludvík by se hodili; O'Reilly je moc starej a Ártabogyi napolo zdivočelej. To by neprošlo...“

„S dovolením,“ řekl Vítek. „Kdyby milostpán dovolil, osmělil bych se připojit k výpravě. Snad by panstvo nebylo proti...“

„Ty? A dovedeš jezdit na koni?“

„Ano, pane, bude-li třeba. Taky dovedu střílet z pušky nebo dát pár ran sekerou; kácel jsem kdysi dřevo v alpských lesích.“

„Nepředpokládám, že bychom bojovali, ale pro jistotu s sebou budeme mít pušky i revolvery. A taky meče, pro každý případ. Ale zbraně budou schovány v pouzdrech u sedel. Nesmíme vzbuzovat pozornost. Dobrá, Vítku, pojedeš s námi. To bude stačit; tři lidé jsou akorát dost.“

Na tom taky zůstalo; během odpoledne jsme připravili všechny cestovní potřeby a sehnali další čtyři koně. Chtěl jsem, abychom každý měli dva pro případ přesedání.

„Na místě budeme muset sehnat nějaké saně; ale zatím by nás zdržovaly. Pojedeme co nejrychleji.“

Diana dlouho váhala, co si obléknout; nakonec se rozhodla pro kožešinové kalhoty mužského střihu a kabátek z leopardí kožešiny s kapucí, která se dala stáhnout do obličeje. Já měl rovněž kabát z kožešiny, ovšem tygří; Vítek si koupil kožíšek ovčí, o kterém tvrdil, že mu prokáže stejně dobré služby.

Vyjížděli jsme brzy ráno, když město ještě spalo. Jeli jsme celý den s minimálními zastávkami, přespali v zájezdní hospodě a že jsme dojeli až po setmění a šli velmi brzy spát, nic zvláštního jsme tam nezažili; druhý den kolem poledního jsme dorazili do Freistadtu. Ubytovali jsme se v místním hotelu a vydali se hledat Hannese Berga.

Našli jsme ho bez námahy, seděl v jedné z hospod, pil pivo a tvářil se nerudně. Byl to postarší chlap s holou hlavou, rudým nosem a modrými tvářemi, na první pohled hrubý a nepříjemný; i jeho hlas zněl chraplavě a příkře.

„Jo, tak vy jste ten mladej Rither? A jakej milostpán! Pročpak necháváte svýho tátu s mámou toulat se světem?“

„Vrátil jsem se před třemi dny ze světa. Když jsem odjížděl, ještě jsem žádný pán nebyl.“

„Vaše maminka mockrát říkala, že se vrátíte ze světa s penězi! No, vidím, že už se stalo. Tak dobře, ukážu vám, kam odešli. Máte nějakou mapu nebo tak?“

Rozložil jsem před ním na stole mapu, kterou jsem si koupil speciálně pro tento účel.

„Jo. Tak starej povídal, že půjdou tadyhle. Zkuste se po nich podívat v tomhletom směru. Když se někde zdrželi, museli se přihlásit na obecním úřadě, u starosty nebo tak. Musejí o nich mít nějakou evidenci. Jistě vám dají vědět, co a jak.“

Poděkoval jsem Bergovi a zeptal se, měl-li s rodiči nějaká vydání; odmítl však jakoukoliv odměnu, tak jsem mu aspoň zaplatil pivo a večeři a nějakou chvíli jsme s ním poseděli. Ale přes všechnu naši snahu zůstal stejně zasmušilý a nevlídný; až při loučení mi přátelsky stiskl ruku a řekl:

„Jsem rád, že jsem vás poznal, mladej Rithere. Kdybyste někdy něco potřeboval, obraťte se na Hannese Berga. Jste můj přítel a pro přátele udělám všechno. Pamatujte si to!“

Ráno jsme vyrazili na další cestu; sledovali jsme trasu, kterou nám naznačil Berg a poptávali se u vesnických starostů; většinou nám ochotně vyšli vstříc, avšak pomalu mne přestávalo bavit vyprávět každému znova, jak jsem se vrátil ze světa s nějakým majetkem a hledám rodiče, abych si je odvezl na svůj statek a spokojeně jsme tam žili. Byli to však dobří lidé, všichni mi upřímně přáli úspěch a mnozí hovořili s uznáním o mém otci a matce i o mně samotném. Doba, ve kterou rodiče byli v jejich obci, se zkracovala; z Freistadtu vyšli v říjnu, nyní už jsme věděli, kde byli koncem listopadu a začátkem prosince. Ale teď už byla víc než polovina února.

Při večerní poradě v tmavé zakouřené hospodě jsem zakreslil do mapy celou trasu; Diana se zamyšleně dívala na tu čáru, okusovala tužku a přemýšlela. Konečně řekla:

„Mám dojem, že to je ucelený směr; jako spirála rozšiřující se z Freistadtu. Jezdíme kolem dokola. Tady se ale spirála prohýbá; to asi proto, že v tom směru je moře, odkud jsme přišli.“

„A tady se bude muset prohnout,“ ukázal jsem na jiné místo. „Protože tady jsou hranice.“

„A co je za hranicemi?“ ptal se Vítek. „Mám dojem, že Pruské království – nebo ne?“

„Přesně tak. Německá říše, se kterou udržujeme sice přátelské vztahy, ale nemá nás moc v lásce.“

„Silný soused je špatný soused,“ soudil Vítek. „A s Němci je nejlíp vůbec nic nemít.“

„Ani jsem se nikdy nesnažil. No, uvidíme...“

Ale další dny daly za pravdu našim obavám; trasa pohybu rodičů se blížila stále víc pruským hranicím, koncem prosince už se pohybovali v hraničním pásmu.

Potom stopa najednou zmizela; starosta jedné z obcí, kam měli podle slov minulého namířeno, o nich neměl zdání a když jsme se poptali v sousedních obcích, nikdo jméno Rither neznal.

„Tak,“ řekl jsem. „Tady stopa končí. Právě o vánocích tudy bloudili; kdepak asi našli útočiště na Štědrý večer?“

„Navrhuji zeptat se v nějakém kostele, pane,“ řekl Vítek. „Nebo v klášteře – tam často přijímají poutníky.“

„Kostel je v Treuheimu, ale zavřený, jak jsem viděl. Snad poutní chrám na Vršku?“

Poutní chrám na Vršku je stavba v barokním slohu, tyčící se nad městečkem Treuheimem; vyjeli jsme tam a já zabouchal na bránu, která se po chvíli otevřela a vykoukl starý vrásčitý kněz.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, otče. Prosím vás o dovolení, zda bychom si tu směli oddechnout a na něco se vás zeptat...“

Stařeček pokýval hlavou a otevřel bránu; vjeli jsme do dvora malé přikrčené fary, seskočili s koní a uvázali je ke kůlu, podpírajícímu dřevník.

„Ne tak,“ řekl starý kněz. „Koním je třeba ovsa a cestujícím pokrmu; zaveďte prosím zvířata do stáje a sami přijměte moje skrovné pohostinství...“

Necítil jsem se jistě, když jsem podle jeho výzvy vedl koně do stáje a pak za ním vstupoval. Byl to katolický kněz a já zatím měl to potěšení setkat se jen s jedním katolíkem, otcem Ignácem.

Na faře se nás ujala stará kuchařka, ukázala nám, kde se máme upravit a pak nás zavedla k pánovi; farář seděl u okna a četl si v Bibli. Vstal a s úsměvem nám šel vstříc.

„Nuže, bratři v Kristu, povězte, co vás přivádí!“

„Jmenuji se Charry Rither. Toto je moje manželka Diana a sluha Vítek. Hledám svoje rodiče, kteří se ztratili ve světě, když jsem byl mimo tuto zemi...“

Starý kněz pokýval hlavou. „Rither? Hovořil jsem s jistým Ritherem o vánočních svátcích. Poskytl jsem jim přístřeší po dobu několika dnů. Je to muž s chromou nohou a žena, oba již ne mladí. Ta žena hovořila o synovi, který zmizel v jižních mořích.“

„To jsem já. Bůh mi dopřál se vrátit, dokonce jsem si našetřil i jisté jmění. Nyní hledám rodiče, aby se vrátili ke mně, na můj statek. Nevíte, kam odešli?“

„Dobrotivý Pán vede správně kroky nás všech. Dejž Bůh, aby se jmění ve tvých rukou Jeho požehnáním rozrostlo a bylo k užitku tobě i tvým blízkým, synu.“

„Doufám, že se tak stane, otče. Věřím, že se mi podaří vzmoci se a všichni budeme žít šťastně. Ale teď bych prosil, zda byste mi mohl říct, kam rodiče odešli.“

„Naše cesty nevedou vždy přímo, synu! Častokrát se odklánějí od směru, kterým je třeba jít ke spasení. Tvůj otec přešel přes hranice na německou stranu; nějaký jeho náhodný známý mu sehnal práci v cukrovaru.“

„Do říše? Ale to přece nebylo moc moudré!“

„Milý synu, na první pohled nikdy nic nevypadá moudré nebo nemoudré; čas ukáže, zda takový krok byl posvěcen milostí Boží. Práce v cukrovaru není lehká, ale lze-li vydělati nějaký peníz, budiž Bohem pochválena.“

„Dobře, dejme tomu. Nechci zneužívat vaší trpělivosti, ale jakým způsobem vlastně přešli hranice? Myslím, že neměli potřebná povolení; a nemýlím-li se, pruské úřady vyžadují neústupně všechny papíry v pořádku...“

„Zajisté by se tak stalo. Ale dobrotivý Bůh ve své péči o toto hříšné lidstvo dává růsti hustému stromoví lesnímu a v něm vytvořil stezky pro lesní zvěř, po nichž lze přejít hranicí, aniž by člověka spatřilo bdělé oko bedlivého strážce...“

Diana vyprskla smíchem, ale hned si zakryla ústa dlaní.

„Milá dcero,“ řekl kněz a taky on se při tom usmíval. „Jsi ještě velmi mladá a jak vidím dle tvé ústroje, zvyklá na lecjaké zákruty života. Překvapilo by mne velmi, kdybys nikdy neslyšela, že mnozí lidé přecházejí hranice, aniž by o tom upovědomili jejich strážce. Jest psáno: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Není to sice slovo boží, ale jest moudré mu naslouchati a vykonati tento dobrý skutek...“

„Máte pravdu, otče. Diana se smála jen proto, že je mladá a váš způsob řeči jí možná připadá obveselující.“

„Nehorším se na dívku, kterou nazýváš svojí ženou; ačkoliv já bych ji na první pohled považoval za chlapce. Přeju jí, aby její mládí trvalo ještě dlouhá léta. Dále potom osměluji se navrhnout panstvu, aby pokračovalo v cestě způsobem, o němž jsem se zmínil, zvláště v případě, že vaše doklady nejsou zcela bez poskvrny v očích celníků.“

Měl svatou pravdu; veškeré moje doklady byla značně stará a omšelá důstojnická knížka, téměř už nečitelná; a pak papíry na jméno hraběte Guyrlayowa, vlastnoručně vystavené. Naproti tomu Diana neměla vůbec žádný doklad o své existenci a jak to je s naším sluhou, jsem se ani nechtěl ptát.

„A vy víte, otče, jakým způsobem se dají přejít hranice?“ ptal jsem se a kněz přikývl.

„Ukážu ti cestu na mapě, synu. Přejdeš hranice v noci jako tvůj otec. Snad se ti podaří najít tu pravou cestu, není to tak těžké; všechno ti vysvětlím. Projedeš lesním masivem a za úsvitu se dostaneš k vesnici. Uvidíš zdaleka bílou věž barokního kostela. Kupole je natřená na černo a nad lodí je ještě jedna věžička. To říkám proto, abys tu vesnici poznal. Jmenuje se Wolfsdorf, ale raději se tam nezastavuj. Pojedeš-li dál tou cestou, dostaneš se na státní silnici. Tam už jezdí hodně cizinců, ztratíš se.“

„Vidím, že to skvěle znáte!“ řekla Diana.

„Bůh nám přikazuje poznat vše, co je na této zemi. Já, jeho bídný sluha, se snažím plnit přikázání Boží a dle možnosti konat dobré skutky všemu živému, co Bůh stvořil.“

„Děkuji vám, otče; budu se vašimi radami řídit.“

„To čiň, milý synu. Tak ještě: nebylo by moudré pohybovat se po Prusku v těch vašich kabátech z kožešin zvířat, přitahuje nežádoucí pozornost. Snad by bylo možno to nějak skrýt...“

„Pravda, pravda! Ale to nebude problém; Diana na to myslela a našila zapínání i na vnitřní stranu. Obrátíme kožichy srstí dovnitř a nebude nic vidět...“

„Jsi moudrý, ač mlád, synu. Věřím, že Bůh ocení tvoji šikovnost a bude tě provázet na tvých cestách.“

V té chvíli vešla hospodyně a oznámila, že oběd je připraven; farář povstal a zdvořile nás zval k jídlu. Vstoupili jsme do jídelny, přistoupili ke stolu a po krátké modlitbě, kterou kněz přednesl, usedli k jídlu. Když jsem dělal podle zvyku kříž lžící nad talířem, uvědomil jsem si, že to v tomto kraji asi není zvykem a zvedl jsem oči – ale postřehl jsem, že i starý kněz vykonal stejný pohyb a taky on zaregistroval, co činím já.

Zatímco jsme jedli, vstoupil dveřmi do pokoje mohutný rezavý kocour; jedno ucho měl natržené, na jednu přední tlapku kulhal a v obličeji měl hrdý a nepřístupný výraz pána nad životem a smrtí svých poddaných; usedl pyšně na jednu z čalouněných židlí, stojící opodál a změřil si nás krásnýma svítícíma očima. Setkal jsem se na chvíli s jeho pohledem a s údivem zjistil, že oči mají stejný měňavý lesk jako oči mých šelem; že to zvíře v pokoji faráře z Vršku je arminská šelma.

„Diano... podívej se na něho!“

Kromě Diany se ohlédl taky farář; ve tváři se mu objevil široký úsměv. „Nevšímejte si ho! To je jenom můj kocour, říkám mu Tulák. Neublíží vám, ani vás nebude obtěžovat...“

„Ale vždyť on...“ Diana se zarazila a spolkla, co chtěla říct. Polévka, kterou jsme jedli, byl vývar z hovězího masa a byly v něm kousky masa; jeden z nich se jí asi nezamlouval, tak ho vyplivla do ruky a natáhla dlaň ke kocourovi. Ten začenichal, mlsně se olízl, přemýšlivě si Dianu prohlédl, leč stále váhal.

„No, tak si přece vem!“ řekla Diana arminsky. „Nedej se prosit, máš jistě hlad...“

V kocourových očích to zablýskalo; seskočil se židle, přešel majestátně k Dianě a vlezl jí po kalhotách do klína. Opatrně sebral maso z její ruky a při tom mňoukl: „Děkuji...“

„No ne!“ vydechl farář. „To je poprvé, kdy k někomu šel na první zavolání. Je většinou velmi nedůvěřivý k cizím, protože je starý a setkal se už s mnoha zlými lidmi...“

„Věřím,“ natáhl jsem ruku a pohladil kocoura po hřbetě. „Už ten jeho dodrápaný kožich o tom dává svědectví.“

„Neboj se,“ dodal jsem arminsky, když se po mně otočil. „Jsme tví přátelé a chceme, abys i ty byl náš přítel.“

„Poprvé vidím lidi, kteří mluví naší řečí,“ řekl kocour. „Jste mé krve nebo jste lidé jako jiní?“

„Jsme jiní, ale tvé krve.“ řekla Diana. „Pak si popovídáme.“

Otřel se jí hlavou o ruku; pak jí zůstal sedět na klíně a pozoroval, co si povídáme.

„Je to hodný chlapec,“ řekl farář. „Ale toulá se. Proto mu říkám Tulák. Někdy zmizí na týden i víc, někdy na měsíc. Vždycky se ale zase vrátí...“

„Bodejť ne,“ mňoukl kocour. „Zde v okolí není žádná naše kočka. Mám taky svou rodinu; mám povinnost se za ní občas podívat. To by měl člověk pochopit!“

„Máš mu to říct sám!“ řekl jsem mu, ale dál hovořil s farářem: „Víte, otče, jeho život není tak lehký, jak si myslíte. Jako každý z nás lidí hledá ženu ze své krve, tak i on musí putovat za svojí družkou; je to daleká cesta a někdy se neobejde bez obtíží; ale přesto musí jít...“

Farář se zarazil: „Jeho krve? Jak to myslíš, synu?“

„Nevšiml jste si nikdy, že váš kocour není jako jiní? Nevšiml jste si jeho úžasného nadání pro vše, co se považuje za výsadu lidského pokolení? Neumí náhodou věci, které považují lidé z okolí za zvláštní, možná i... zázračné? Nepřekvapil vás někdy něčím takovým?“

Farář si v rozpacích zamnul bradu. „Ano... tak, jak jsi řekl, synu. Ale jak to víš ty?“

„Vím to. Boží milost je nekonečná, otče; dala vzrůst i plemeni šelem, které to všechno dokážou. Znám je; promluvil jsem s tímto kocourem jeho řečí. Vím například, že rozumí všemu, co si tady povídáme; mohl by i mluvit, kdyby chtěl.“

„Tomu se zdráhám uvěřit! To snad není možné...“

„A přece existují šelmy příbuzné kočkám, které hovoří, dokonce několika jazyky lidí. Sám mám na lodi tygra, leoparda a jaguára; všichni tři umějí nějakou lidskou řeč.“

Kocour přeskočil od Diany ke mně a otřel se mi vousisky o tvář. V očích mu svítilo rozčílením: „Opakuj mi, co jsi řekl!“ vykřikl arminsky. „Řekni to ještě jednou!“

Opakoval jsem tu poslední větu arminsky.

„Potom ale přicházíš z Ostrova – z Vnitřního světa!“

„Ano. Jsem Vládce Ostrova Arminu.“

Prudce seskočil z mého klína a vyskočil na stůl. Jeho rezavá oháňka vzrušeně bičovala vzduch.

„Ty... pán Ostrova? Potom bys musel znát cestu; tu cestu, která se před tisíciletími ztratila! Můžeš nás dovést k našim bratřím, dovést nás do Arminu!“

„Mohu, ovšem že mohu; ale copak ty nejsi z Arminu? Myslel jsem, že jsi se sem zatoulal...“

„Můj národ žije mezi lidmi už po tisíce let! Třicet tisíc generací hledáme cestu; a teď ji můžeme nalézt!“

„Chceš tím říct, že žijete od věků tady v Evropě; i tvoji dávní předkové? Že tady žijete a nevíte nic o Arminu?“

„Za dávných časů, když tady byly ještě pralesy a žila v nich veliká zvířata s hustou srstí, jsme přišli z jihu. Sídlili jsme v obydlích lidí v povodí Nejdelší řeky. Moji předkové byli osobními přáteli Vládců té země a jsou vyobrazeni na nástěnných obrazech; pán má knihu, ve které je obraz našich předků v hrobce krále Tut-ankh-Ammona, syna Slunce. Neznáme cestu do Vnitřního světa; občas někdo z nás vyjde na východ, aby se tam dostal, ale žádný se odtamtud ještě nevrátil.“

„Kolik vás je – a kde jste?“

„Jsme roztroušeni po celé zemi. Občas se setkáváme, jeden zná druhého; žijeme mezi lidmi jako jejich přátelé a nechceme už odejít. Ačkoliv nás ta cesta přitahuje a láká...“

„Statečný národ!“ řekla Diana. „Třicet tisíc generací žít mezi cizinci; a při tom stále ještě být svoji!“

„Je nás stále méně a méně. Mého nejstaršího syna před nedávnem zabili. Můj vnuk Chirro mi o tom přinesl zprávu. Žije nedaleko odtud, za hranicemi lidí...“

„Začínám už věřit, že si rozumíte,“ řekl kněz. „Nevím, jak se to stalo, ale máš pravdu, synu. Tuláčku, pojď ke mně; nebo už nemáš rád svého pána?“

Kocour se mu otřel o ruku, seskočil a vyšplhal se do klína starého faráře. „Proč jsi se mnou nikdy nemluvil?“ ptal se kněz, hladě vyschlou žilnatou rukou rezavou srst.

„Nedovedu – dobře – promluvit.“ řekl pomalu, tiše Tulák. „Mnoho – mých předků – zabili lidé – když – promluvili.“

Starcova ruka se zachvěla; přivřel oči a svraštil tvář. „Ano, chápu. Mluvit ne, jen proboha ne mluvit! Nesmíš už víc, vždyť já ti rozumím i tak. Ve tvých očích je vidět všechno, co mi chceš říct. Mám tě rád, Tuláčku – a jsem rád, že tě mám...“

„Přesto chci odejít,“ řekl Tulák zase arminsky. „Řekni mu, bratře: chci odejít s tebou, tam kam jdeš ty. Ale vrátím se zas ke svému pánovi. To mu řekni!“

„Říká, že chce odejít se mnou. Věřte mi, otče, nežádal jsem ho o to; a nesouhlasím, aby od vás odešel. Chtěl bych, abys zůstal!“

„Vrátím se!“ řekl Tulák zase lidsky. „Pane, já se vrátím. Až poznám cestu svého bratra a přivedu k němu svoje děti.“

„Chce jít s tebou? Potom mu nemohu bránit; on udělá vždycky, co chce. Odejde – ale budu se těšit, že se zase vrátí ke mně.“

„Vrátím se,“ řekl Tulák. „Slibuji, že se vrátím.“

„Za několik dní budeme z Pruska zpátky. Bude-li Tulák chtít, může se s námi podívat na náš statek a prohlédnout si naše šelmy. Chcete-li mne někdy navštívit, otče, budete srdečně vítán; je to statek nazývaný Hůrka ve vesnici N. Tam budeme všichni bydlet. Ale Tulák se bude muset vrátit; poručím mu to a on bude muset poslechnout, jsem jejich pán...“

„Ano...“ šklíbil se Tulák.

Kněz pohladil kocoura po hřbetě; už zase s vlídným úsměvem. „Jdi, vím, že chceš jít; ať je tvá cesta dobrá a ať ti přinese radost. Až se vrátíš, budu tě čekat.“

Zbytek oběda proběhl mlčky; teprve když jsme pak seděli u kávy, vyprávěl jsem spolu s Dianou něco málo o Arminu. Starý kněz naslouchal s hlavou nachýlenou dopředu, občas přikývl a sem tam přejel dlaní po rezavém kožíšku svého kocoura. Tulák naslouchal se vší pozorností; občas si dal něco přeložit do arminštiny, ale jinak rozuměl všemu i keltsky. Přiznal, že zná taky německy; neboť většina jeho rodiny žije v Prusku.

Potom nás farář vyzval, abychom šli na chvíli spát; na cestu v noci bylo třeba být bdělí a přichystaní na všechno. Sice podle jeho zpráv strážci hranice v noci nevylézají ze svých kasáren, přesto je třeba dbát nejvyšší opatrnosti, neboť pruští vojáci i celníci jsou vzorem důslednosti a plnit rozkazy je jejich vášní. Přes říšské hranice nesmí proklouznout ani myš! Podle Tuláka by určitě neproklouzla; prozradil, že je vášnivý lovec myší, přestože je chytat nemusí, má dost jiné stravy. Pochlubil se, že loví i krysy a potkany jako svoje nepřátele; však potrhané ucho získal právě v boji s velikým potkanem. Farář potvrdil, že je to pravda a hovořil o Tulákovi s velkým obdivem a pýchou.

Ulehli jsme na pryčny v noclehárně, přiléhající k faře; Tulák se přitulil Dianě do náruče. Tak jsme spali několik hodin, až nás kocour probudil poukazem, že je čas. Taky farář byl vzhůru, i hospodyně; osedlali jsme koně a farář mi naposledy ukázal na mapě přesnou trasu cesty lesem. Podmínky nebyly nejlepší, ležel hluboký sníh a koně do něj zapadali až po kolena; nicméně to byla záruka, že se celníci nevydají na obchůzku, dokud nenastane ráno. Protože s večerem začal padat drobný sníh, dalo se předpokládat, že naše stopy do rána zapadnou a nebudou vidět.

Napřed jsme jeli asi půl hodiny po cestě; potom jsme u jedné staré zlámané borovice odbočili do lesa a vyjeli nahoru do dosti příkré stráně. Tam jsme narazili na průsek, jímž jsme pokračovali dál. Vítek byl trochu neklidný, ačkoliv z nás měl největší zkušenosti v ilegálním přecházení hranic. Tvrdil, že jde-li vše jako po másle, tím horší bude konec akce a že máme dávat pozor. Já ale věřil spíš Tulákovi, který říkal, že cítí člověka na dálku a že nikde v okolí žádný celník ani strážce není.

Když jsme se z průseku dostali na volnou pláň, změnilo se sněžení v prudkou fujavici; přitáhli jsme si kapuce kabátů do očí a snažili se dodržovat přímý směr, ačkoliv viditelnost byla čím dál horší. Už jsem se začínal bát, že to budeme muset vzdát a vrátit se. Naštěstí opět pomohl Tulák; jakoby směr cesty cítil, vedl nás jako průvodce a jen díky němu jsme udrželi správný kurs. Oddychli jsme si, když jsme se zas dostali do lesa; po půlhodině jízdy sotva znatelnou stezičkou jsme dojeli na širokou vozovou cestu a na jejím okraji jsem si povšiml sloupu s pruskou orlicí. Přejeli jsme cestu a zajeli do lesa, teď už na německé straně.

Nyní jsme zase sjížděli prudce dolů; Diana nadávala, že máme jet na kozách a ne na koních. Tulák znal les skvěle, vedl nás neochvějně vpřed, až prohlásil, že jsme v bezpečí a můžeme si odpočinout. Na chvíli jsme sesedli s koní, zahřáli se rumem a v úkrytu křovin ze sebe oklepali sníh; ale vzápětí jsme už zase nasedli a pokračovali v cestě lesem.

Okolo páté hodiny ranní jsme se dostali na cestu; podle faráře vedla k vesnici Wolfsdorffu. Pokračovali jsme po ní a skutečně tak k osmé hodině oznámil Tulák, že jsme blízko vesnice. Avšak ze vsi s charakteristickým barokním kostelem jsme ve stávající tmě a sněhové vánici neviděli vůbec nic. Projeli jsme okolo několika chalup a po další hodině se konečně dostali na státní silnici.

Nyní už byla cesta snazší; tu a tam byla projetá povozy, které jezdily sice ojediněle, leč přesto. V několika samotách jsme ani nezastavovali; mířil jsem do města Oberhausenu, jednoho z několika stejného jména. Tento byl navíc nad říčkou vznešeného názvu Seina; když ten potok Diana spatřila, smíchy málem spadla s koně a Tulákovi musela vysvětlovat, co je a kde je skutečná Seina. Nicméně tento potok poskytoval vodu pro cukrovar, kde měl pracovat můj otec.

Zastavili jsme na náměstí v hospodě, kde nás ochotně přijali a poskytli snídani. Po jídle jsem nechal Dianu a Vítka v šenku a sám se vydal do cukrovaru, který byl kousek za městem, abych se poohlédl po rodičích. Měl jsem tu čest seznámit se s důležitým panem vrátným se svislým knírem, který se mne až neslušně dlouho vyptával kdo jsem, co jsem, co tu chci, proč to chci a jak dlouho se hodlám zdržet, a všechno to sepisoval do tlusté úřední knihy. Hovořil jsem s ním německy; usoudil zřejmě, že jsem téže národnosti a já mu jeho omyl nevymlouval. Když byl dosti uspokojen a když jsem mu za ochotu vtiskl do ruky nějakou marku, odebral se konečně do budovy a nechal mě čekat na vrátnici pod dohledem zlostně vypadajícího vlčáka. Když se vrátil, právě jsem si s tím vlčákem hrál, házel mu kousky chleba a tahal ho za uši a spodní čelist; vrátnému div nevylezly oči z důlků. Požádal mne, abych se obtěžoval za panem personálním šéfem.

Pan personální byl tlustý a podezřívavý; nabídl mi doutník, který jsem odmítl a skleničku weinbrandtu, kterou jsem ovšem přijal. Kromě toho mi nabídl židli a podrobil mne důkladnému výslechu, obdobnému jako předtím vrátný. Avšak nic si nezapisoval – předpokládal jsem, že si všechno pamatuje.

„Ano, měli jsme dělníka a pomocnici jménem Rither a Ritherová. Pracovali u nás od začátku ledna; asi tak čtrnáct dní. Okamžik, podívám se do kartotéky.“

Vytáhl jedno šuple psacího stolu a dlouho se hrabal v tvrdých kartičkách. Potom dvě vytáhl a pokyvoval vážně hlavou.

„Ano, Rither Karl a Ritherová Anna. Přesně tak. On pracoval jako dělník u drtičky, ona v expedici jako balička. Od třetího ledna do pětadvacátého ledna. V pořádku. Chcete vědět, kolik si kdo z nich u nás vydělal?“

„Snad ani ne. Spíš bych rád věděl, kam potom odešli. Proč vůbec opustili zaměstnání?“

„Skončila sezóna. Škoda; byli oba dobří pracovníci, i když on měl nějaké potíže při chůzi – nemýlím-li se, ochrnutou nohu. Ale jak jistě víte, cukrovar pracuje pouze sezónně; od sklizně cukrové řepy až do vyčerpání zásob. K tomu vyčerpání zásob došlo pětadvacátého ledna. Potom jsem propustil většinu dělníků, protože jsem je už nepotřeboval.“

„A kam tedy odešli – to nevíte?“

„Ne. Předpokládám, že dál do vnitrozemí. Víte, jsme pohraniční oblast, těžko sháníme pracovní síly; ale také příležitosti najít práci je málo. Dál ve vnitrozemí je to lepší. Zřejmě očekávali, že tam práci seženou lehčeji; měli něco málo ušetřeno, nic jim nechybělo – tak šli.“

Poděkoval jsem, rozloučil se a šel; nemělo smyslu zůstávat tady déle. Z Oberhausenu nad Seinou vedla jen jedna silnice; jedním směrem jsme přijeli, druhým se zřejmě vydal otec a matka. Byl konec února, měli jsme tedy za nimi asi měsíční zpoždění, avšak jeli jsme na koních; koňmo člověk projede kus cesty, než se pěšák sotva někam doplazí.

Zatím trochu ustala vánice, takže jsme zakrátko mohli obdivovat zasněžené lesy a přikrčené chaloupky samot a malých vesniček. K polednímu jsme zastavili v jakési větší vesnici, která kromě kostela měla i výstavnou radnici s věžičkou a hospodu, v níž jsme se hodlali najíst.

„Navrhuji, pane, abyste se šli zeptat na radnici,“ řekl Vítek. „Jestli tady zastavovali nebo přenocovali, musí o tom mít na radnici zápis. Evidují všechny cestující, kteří se ve městě nebo ve větší vesnici zdrží na delší čas.“

„Myslíš?“ zeptal jsem se a zavolal hostinského. „Poslyšte, kdybychom tu chtěli přespat – museli bychom se zapsat?“

„Ovšem, pane! Musím každého zapsat do knihy a každý týden se hlásit na radnici, tam si to pan tajemník zaznamená!“

„Výtečně! Než bude oběd, zaskočím tam.“

Tak jsem tedy šel; radnice byla opravdu pěkná, zdálo se, že občané nešetří penězi na její výstavbu. Opět mne přivítal vrátný, ale bez výslechu, a zavedl mne do kanceláře, kde seděl pán prořídlých vlasů. Když jsme vstoupili, urychleně počal brkem čmárat do nějakých lejster.

„To je pan tajemník!“ vysvětlil vrátný. „Návštěva, pane...“

„Dobrý den přeji,“ řekl jsem. „Pane tajemníku, prosil bych vás, zda bych nemohl promluvit s panem starostou.“

„Nelze,“ řekl tajemník škrobeně. „Není tady.“

„To mne mrzí. A kdepak je?“

„Nevím! Odjel!“

„Nevadí,“ nevzdal jsem se. „Snad byste mi mohl poskytnout malou informaci. Potřebuji vědět, zda tady okolo pětadvacátého minulého měsíce nepobýval muž a žena, manželé Ritherovi. On je starší, napadá na nohu, vypadá jako námořník. Ona je menší postavy, rovněž dost stará...“

„Hm...“ tajemník si mne prohlédl a zřejmě jsem v něm nevyvolal nejpřátelštější pocity. „A proč to potřebujete vědět?“

„Hledám je. Jmenuji se Charles Rither a jsem jejich syn.“

„Hm... synáček! A z jakého důvodu se vaši ctění rodiče potulují po světě jako vandráci, prosím?“

„Vrátil jsem se ze světa. Jsem kapitánem lodi Griissirno a byl jsem delší čas v jižních mořích. Za tu dobu upadla moje rodina do bídy a byla nucena se vystěhovat z rodinného statku.“

„Dobře,“ řekl, otevřel tlustou knihu a namočil brk do inkoustu. „Vaše jméno, prosím?“

„Rither, Charles.“

„Adresa?“

Řekl jsem svou městskou adresu, když jsem ještě studoval; měl jsem za to, že to může být tomu chlapovi jedno. Nebylo; položil pero, narovnal si skřipec a pronesl důležitě:

„Vy jste cizinec, pane!“

„Ano, to jsem.“ souhlasil jsem.

„Nejste občan Pruského království!“ pokračoval v obžalobě.

„Ne, to nejsem.“ přiznal jsem.

„A máte vy vůbec povolení žádat od nás informace? Jste velice podezřelý cizinec a zajímáte se o jiné podezřelé cizince; nezdá se vám, pane, že nejste vůbec oprávněn mne obtěžovat?“

„Nezdá. Jsem člověk jako jiní a snad pro vás není tak velikým obtěžováním, když se podíváte do svých záznamů, zda se tam nenachází jméno mých rodičů!“

„To se velice mýlíte! To jsou úřední záznamy, pane! Takové seznamy mohu předložit jen vojenskému a policejnímu vyšetřovateli nebo svým nadřízeným! Nikdo jiný nemá právo něco tady vyzvídat!“

„Vážený, já po vás nechci, abyste porušoval svoje předpisy!“ začala se ve mně vařit krev. „Snad mi můžete říct...“

„Já vám nemusím vůbec nic říkat!“ vykřikl. „Já vás mohu pouze požádat, abyste opustil tuto místnost a dostavil se s povolením k pátrání, podepsaným krajským policejním ředitelstvím! Až potom vám podám informace, jaké budete potřebovat!“

„Snad by bylo možné se nějak dohodnout! Kdybyste třeba přijal jistý obnos jako ocenění vašich služeb, já...“

„Vy...“ nadskočil na židli. „Vy se opovažujete nabídnout mi úplatek, pane? Vy, cizinec, podezřelý vagabund, takové nic? Už ať jste ze dveří, člověče, nebo zavolám strážníka!“

Zaťal jsem pěsti a postoupil k němu blíž. Sahal mi po rameno, tak pro jistotu o krok ustoupil. „Ty skrčku pihovatá!“ zahřměl jsem. „Ještě slovo a já tě zaškrtím...“

„Nevyhrožovat!“ hlas mu přeskočil do fistule. „Jen prosím žádné vyhrožování! Jsem úřední osoba!“

„Já ti ukážu úřední osobu!“ zvedl jsem ruku; naštěstí jsem se však v pravou chvíli ovládl, opět ustoupil a řekl: „Dobrá, ještě se setkáme! Budu si stěžovat u vašich nadřízených, uvidíme, co tomu řeknou!“

„Prosím,“ řekl tajemník. „V tom případě si dovolím také já je informovat, jakým způsobem jste se snažil vynutit na mně závažné opomenutí nařízení, která jsem povinen poslouchat!“

„Zkus to, se zlou se potážeš! Znáš policejního radu Brinknera?“

„Ne,“ řekl s údivem. „Kdo je to?“

„Já ho znám, hraju s ním kuželky. Uvidíme, co řekne pan vrchní rada Brinkner, až mu oznámím, jací lidé sedí v tomhle kraji na obecních úřadech!“

„Nevyhrožujte!“ řekl, ale zdálo se, že ho polil studený pot. „Pan rada Brinkner jistě rád uslyší, že plním své povinnosti...“

„To ano. Ale jistě taky rád zkontroluje stav obecních záznamů, zvláště těch, co jsou záležitostí pana tajemníka. Možná objeví nějaké nesrovnalosti v účtech; potom bych velmi nerad byl v kůži toho, komu se to bude klást za vinu!“

Otočil jsem se a odcházel; ale ve dveřích mne zastavil.

„Počkejte, pane! Není to sice v mé kompetenci, ale zdá se, že jste počestný muž.“ hledal chvíli v knize, potom řekl: „Nějaký Rither a Ritherová přespali ze šestadvacátého na sedmadvacátého v hostinci u Zvonu. Odešli směrem na jihovýchod, neznámo kam.“

„Výtečně! A to nešlo hned?“

„Nic jsem vám neřekl, vašnosti! Kdyby na to přišlo, nedal jsem vám vůbec žádnou informaci!“

„V pořádku. Děkuji vám.“

„Klaním se, pane. A pozdravujte pana policejního radu...“

Vypadl jsem odtamtud rozžhavený jako podkova; ještě že mi vítr foukl do obličeje pořádnou závěj sněhu, abych se uklidnil. Vrátil jsem se do hospody a vypověděl to všechno Dianě a Vítkovi; Diana se smála a Vítek řekl:

„Obávám se, pane, že stejného přijetí se nám dostane i u jiných úředníků. Pruské království je pověstné neochotou a nezdvořilostí k civilním osobám, zvláště cizincům...“

„To bych se na to podíval! Přerazím každého všiváka, kterej mě odbude, vejpůl! Roztrhnu ho jako hada...“

„Jejda, pane, vy se umíte krásně rozčilovat...“

„Neprovokuj, nebo...“

„Tak to nemyslím, pane! Já jenom, že byste docela dobře trefil sehrát pruskýho důstojníka!“

„Cože? Říkal jsem, že mi máš tykat! A nemám uniformu...“

„To není potřeba. Stačí vojenská čapka bez znaku, jak to tady někdo nosí, šavle za pasem... a rozhodné vystupování. Budou tě považovat za důstojníka v civilu. Když budeš něco chtít, neprosit, ale rozkazovat! Befehl ist befehl, říkají Němci. Neodváží se neposlechnout!“

„Dobře. Kde se sežene důstojnická čapka?“

„Viděl jsem tu vetešnictví. Hned jsem zpátky...“

Za okamžik se vrátil; čapka sice nebyla ta správná důstojnická čepice, ale byla jí hodně podobná a skoro nová. Narazil jsem si ji, zamračil se a řekl: „Tak co – jak to vypadá?“

Diana vyprskla smíchem, Vítek se zašklebil: „Až na ty vlasy to jde... proč nosíš takovej účes? Prušáci bývají ostříhaní!“

„Mně se to líbí!“ řekla Diana s podšitým úsměvem.

„Nedostatky vzhledu nahradíme arogancí,“ rozhodl jsem se. „Snad se jim to bude zdát lepší.“

„Zajisté, pane,“ řekl Vítek. „Ostatně šavle ani nebude potřeba, můžeš ji klidně nechat v pochvě. Bude stačit bičík na koně, když s ním občas práskneš po botách nebo budeš švihat přes levou ruku; kdyby nechtěli poslechnout, práskneš s ním o stůl.“

„V pořádku. Udělám to, jak jsi řekl.“

Na další cestu jsme se vydali už veseleji; a v následující vesnici jsem se rozhodl vyzkoušet Vítkovu radu. Zastavili jsme před radnicí, já seskočil s koně a chtěl ho uvázat, ale Vítek mi sebral otěže a držel je.

„Důstojník nikdy koně neuvazuje, ale dává otěže sluhovi!“

Vstoupil jsem dovnitř; vrátný tu žádný nebyl, chodbička vedla rovnou do úřadovny a v ní seděl úředník téměř navlas stejný jako v prvním úřadě. I jeho pohled, když jsem vstoupil, byl stejný.

„Dobrý den,“ řekl jsem. „Mohl bych mluvit se starostou?“

„Ne!“ řekl, sklonil hlavu a začal drápat něco perem s násadkou do svých listin. „Není tady!“

„V tom případě bych prosil informaci od vás!“

„Nemám právo podávat jakékoliv informace!“ řekl, aniž by třeba jen vzhlédl. Rozhodl jsem se zaútočit.

Švihnutím bičíku jsem mu vyrazil z ruky pero a současně převrhl kalamář na jeho papíry. „Co povídal? Jak to se mnou mluví? A proč nestojí v pozoru, když se mnou mluví? Neví snad, co to jsou služební předpisy?“

Chlap zamlel spodním pantem a vytřeštil na mne oči. Potom pomalu vstal a současně se snažil zachránit svoje papíry; ale já na nic nečekal: „Kdo si myslí, že je? Domnívá se snad, že před ním já budu stát jako nějaký žebrák?“

„Já...“ vykoktal. „Ráčejí odpustit, pane, ale... Mohu prosím vědět, s kým mám vlastně tu čest?“

„Major Brenner. Ačkoliv nevím, co jemu je po tom! Nejsem tady snad u výslechu, sám se chci něco dozvědět!“

„Ano, prosím... s radostí! Co si pán přeje?“

„Pátrám po pobytu dvou osob, manželů Ritherových. Pohybovali se tady koncem minulého měsíce. Zjistil mi, co o nich ví!“

Úředník se počal chvatně hrabat ve svých knihách.

„Já... já tady nemám nic psáno, pane!“ řekl pak třesoucím se hlasem. Asi to považoval za důkaz své neschopnosti.

„No – to je pěkný pořádek! Pan starosta se někde vyvaluje, jeho podřízení se nestarají o úřední záležitosti a jednají drze se stranami! Skutečně, moc pěkné!“

„Ale milosti,“ vydechl. „Já za to přece nemohu!“

„To má taky veliké štěstí, že za nic nemůže! Dobře, vyřídí panu starostovi, že ho mockrát pozdravuju a že ho jeho lehkomyslnost a nezodpovědnost v úřadě bude jednou stát místo! Ádié!“

„Já... já...“ koktal, zatímco já šel ke dveřím. „Pan starosta si na chvilku odskočil domů... já ho přivedu, pane, já...“

„Mlčel a styděl se! Ať si pan starosta v klidu hnípe. Servus!“

A už jsem byl venku, šlo to jako po másle.

„Měl jsi pravdu, Vítku. Nemíváš špatné nápady!“

„Člověk musí vědět, jak s kým jednat.“ poučil mne.

Tak jsem pokračoval dál; major Brenner se stával zlým snem úředníků městských a vesnických úřadů. Na noc jsme se uložili v nějaké hospodě v jednom městečku. Než jsme se stačili upravit k večeři, už se to tam vědělo a číšník se klaněl až k zemi před „panem majorem“.

Druhého dne nás však postihla příhoda, která pro nás mohla mít vážné následky; jako už víckrát, opět mi úředník na městském úřadě jedné zapadlé díry zapřel pana starostu, ale když jsem mu řekl jméno a hodnost, vymrštil se a odběhl; za okamžik mne zval dál, do pracovny pana starosty. V pracovně se kromě něho nacházel nějaký důstojník policie a mladý poručík; oba vyskočili a stavěli se do pozoru, když mne spatřili.

Srazil jsem podpatky jako oni, ale nezasalutoval, protože jsem neměl předpisovou čepici a byl v civilu. Trochu vykulili oči.

„Je mi potěšením, pánové!“ řekl jsem komisním hlasem. „Lituji, že musím pana starostu vyrušit z jeho úředního jednání, avšak potřebuji jistou informaci. Je-li ovšem vaše jednání neodkladně důležité, bude mi stačit pan tajemník.“

Jednání bylo zřejmě velmi důležité, neboť na stole stála láhev a skleničky a pánové si důkladně přihýbali, než jsem přišel, takže byla do poloviny prázdná. Starosta zrudl jako rak, policista se zachmuřil, důstojník se vyjevil.

„Je nám potěšením, pane...“ zakoktal starosta.

„Major Brenner,“ řekl jsem a dodal směrem k důstojníkovi: „Ze zvláštního oddělení.“

Důstojníček zprudka změnil barvu; jednu jeho tvář polil krvavý nach, jako by dostal facku, druhá tvář zbledla a nervózně sebou poškubávala, jako by měl nervový záchvat. „Já, pane majore...“

„Nejde mi o vás, mladý muži, můžete být klidný. Zajímám se o zcela jiný případ: jistý Rither a Ritherová...“

Tajemník špicoval uši; jen jsem řekl, co chci, už se hrnul ke kartotéce a hledal v záznamech. Setkal se s úspěchem; otec a matka přespali v přístěnku místního hotelu ze dne druhého na třetího února. To znamenalo téměř před třemi týdny.

„V pořádku, děkuji vám!“ chtěl jsem odejít, ale policista se zvedl a přistoupil blíž:

„Směl bych vědět, pane majore, z jakého důvodu provádíte to svoje pátrání?“

„Nesměl. Bohužel vám musím smysl svého počínání utajit. Útěchou vám může být, že ani já sám to nevím, plním rozkazy nadřízených.“

„Odpusťte,“ řekl poněkud jedovatě. „Jsem vrchní strážmistr Mühle. A moc by mne to zajímalo; nestává se tak často, že se obtěžuje major od zvláštního oddělení s pátráním, na které by stačil i četnický závodčí!“

„Přiznávám, že to možná vypadá podivně!“

„A musím se přiznat, že se mi to pranic nelíbí!“ sdělil.

„Myslíte, že mne to snad těší? Myslíte, že nemám jiné starosti, než se potloukat po všelijakých zavšivených dírách a zjišťovat pobyt nějakého tuláka?“

Jeho oči už předtím svítily odporem; teď se ten odpor změnil v nenávist: „Pan major asi neví, že je zvykem vyžadovat zprávu od policie, a to písemně! Nikoliv potulovat se krajem a vyzvídat! Není vůbec jisté, jestli pan major je skutečně major a ne nějaký drzý podvodník, který...“

V té chvíli jsem šlehnul bičíkem do stolu, skleničky nadskočily a starosta zezelenal strachy.

„Tak poslouchal! Aby věděl, zopakuji mu, co řekl plukovník von Eissenworth, můj nadřízený, když mne posílal: »Jeď tam osobně, Karl, protože od policie bychom se dočkali zprávy až někdy na jaře! Protože je známo, že na policii mají veliký schweinerei, svinčík!« Rozuměl, strážmistr Mühle?“

„Vrchní strážmistr – pane majore!“ vypjal se policajt.

„Záleží jen na mně, jak ještě dlouho! Pamatoval si, Mühle, že se s ním nebudu mazlit! Jasné?“

„Ale pánové, pánové,“ řekl nešťastně starosta. „Já myslím...“

„On nemá co myslet! Nepletl se do toho vůbec a radši mlčel! Vy!“ ukázal jsem na poručíka. „Co si myslíte o naší policii?“

Poručík se podivně zašklebil. „Pane majore, nenacházím slov! Mojí tetince ukradli zlatý náramek; dodneška zloděje nechytili!“

„No, co jsem říkal! Schweinerei!“

„Za to snad nemohu já!“ zkrotl Mühle. „Myslím, že...“

„On nemá co myslet! On má plnit rozkazy!“

„Provedu, pane majore!“ řekl a zasalutoval.

„Tak,“ řekl jsem. „No prosím! Večer na krku, nic není vyřízeno! Navíc ještě nemám ani nocleh; dá se tady někde slušně přespat?“

Poručík se vypjal jako struna: „Dovolil bych si připomenout panu majorovi, že nedaleko odtud se nacházejí kasárna našeho šestnáctého jízdního pluku; panu plukovníkovi bude zajisté ctí přivítat pana majora ve své posádce...“

Už jsem chtěl odmítnout; pak jsem si uvědomil, že by to vzbudilo pozornost, možná i podezření v četnickém strážmistrovi. Proto jsem uznale poklepal poručíkovi bičíkem po rameni:

„No, to je přece úslužný a inteligentní chlapík! Skutečný důstojník, který si je vědom svých povinností! Vzal si z něho příklad, strážmistře!“

Důstojník opět zrudl, tentokrát nadšením; rozloučil se se svými druhy, i já jim stiskl ruku, pozdravil bičíkem a šel. Poručíkův kůň byl uvázán z druhé strany radnice, proto jsme ho neviděli dřív; mladý muž zase udiveně zíral na Dianu a Vítka.

„Dovolte, abych představil! Moje žena Diana; a můj sluha. Pojedeme, Vítku; dneska budeme spát v kasárnách šestnáctého jízdního pluku...“

Diana se zašklebila, Vítek se však tvářil, jako by se nedělo nic divného. Nasedli jsme na koně a vyrazili. Poručík se trochu divil podivnému způsobu naší jízdy; povšiml si, že máme každý dva osedlané koně a zeptal se, proč to.

„To jste kavalerista, mladíku, když to nevíte? Přesednu za jízdy z jednoho na druhého; střídavě jim dávám možnost odpočinku. Rychlost jízdy se dvojnásobně zvýší a koně se téměř neunaví.“

„Ach... a to je možné? To i milostivá paní přesedá za jízdy z koně na koně?“

„No ovšem! Vidím, mladý příteli, že jste zatím mnoho ze světa neviděl – ale až se naučíte víc, budete moci snadněji posuzovat jednání svých bližních.“

Zmlkl; jenom užasle vytřeštil oči, když jsme přesadili a Diana přeskočila jako krasojezdkyně.

Kasárna se zakrátko objevila; ale poručíkův kůň byl už zplaven, jako by běžel vodou, byla to pěkně mizerná herka. Naši koně byli téměř čerství a my sami jsme byli jen maličko uhřátí. Náš kocour Tulák seskočil za jízdy u nějakého křoví a zmizel v něm; chápal, že není radno se přibližovat k lidem. Měli jsme domluveno, že se ráno zase sejdeme.

Stráž v bráně nás napřed nechtěla pustit, ale potom, když jim poručík řekl, kdo jsme, začala o překot salutovat. Seběhli se k nám vojáci; dali jsme jim koně, naše zavazadla vrazili někomu do náruče a dali se vést k panu plukovníkovi.

Plukovník se jmenoval Johann M. Birkart. Byl to kulaťoučký, růžovoučký pán s holou hlavou a monoklem v pravém oku; na uniformě měl několik medailí a řádů a ve tváři dobromyslný úsměv. Zato jeho podřízení, kteří se okolo seskupili, vypadali jako smečka nájemných vrahů.

Poručík podal hlášení, kdo jsme a co jsme; tvářil jsem se drsně, jak se sluší na majora. Diana se usmívala a zdálo se mi, že pan plukovník začíná podléhat jejímu kouzlu.

„Jste mi samozřejmě srdečně vítáni! Je mi velkým potěšením, že mohu v těchto nevlídných zdech uvítat dámu tak zářivé krásy... Snad nepohrdnete naším pohostinstvím, ke kterému vás zvu...“

„Děkuji vám, pane plukovníku!“ stiskl jsem mu pevně pravici.

Diana se usmála a řekla: „Jsem velice zvědavá na vaše kasárna; málokdy se dostanu mezi naše statečné vojáky...“

„Oh, madam!“ cukroval plukovník. „Nepřestává mne udivovat vaše smělost, rozhodnost a umění, které jsme doposud považovali za mužské! Musím přiznat, že když jste sesedla s koně, domníval jsem se podle způsobu jízdy obkročmo, že je to nějaký chlapec...“

„Nejste první! Je to můj obvyklý způsob. Karla to poněkud konsternuje, ale je to přece daleko nejlepší způsob!“

„Inu, ano... ovšem pro dámu je to poněkud nezvyklé!“

„Bude patrně třeba na to dámy navyknout!“ pronesla Diana s půvabným úsměvem. „V dnešních časech je třeba, aby každý byl připraven na každou eventualitu!“

V té chvíli se přiblížil Vítek – a oslovil Dianu: „Kam smím dát odnést vaše zavazadla, paní hraběnko?“

Plukovník se okamžitě otočil k intendančnímu důstojníkovi: „Zaveďte přece sluhu pana majora do jejich obydlí!“ a pokračoval k Dianě: „Prosím, hned bude vše zařízeno...“

Vítek šel s důstojníkem; chápal jsem, že schválně oslovil Dianu jako hraběnku, aby tím zvýšil úctu plukovníka i ostatních k naší rodině. V tomhle případě to bylo zřejmě zapotřebí.

Plukovník nás požádal, abychom ho po ubytování před večeří navštívili; nejspíš mu šlo hlavně o Dianu. Uvítal nás velmi mile, usadil do pohodlných křesel a nabídl příjemně hřející nápoj.

„Tedy, milý majore,“ řekl s vlídným úsměvem. „Představil jste se tuším jako Brenner – z poznámky vašeho sluhy vyrozumívám, že von Brenner; nebo se snad mýlím?“

Zasmál jsem se. Taky Diana vykouzlila zářivý úsměv.

„Drahý pane plukovníku, bude myslím rozumné, abychom si nehráli na kočku a myš a abych pro jistotu řekl všechno hned. Zapomeňte na slova mého sluhy. Jsem major Brenner a moje manželka je paní Brennerová, nic víc. Ostatně, Brenner je jméno jedné z vesnic, přiléhajících k panství mé rodiny, takže to má jisté oprávnění. Je to stejně pravé jméno jako kterékoliv jiné, které bych si mohl pro okamžitou potřebu vymyslet.“

„Výtečně! A skutečné jméno?“

„Skutečné jméno si s laskavým dovolením ponechám pro sebe. Ani byste mi je nemusel věřit; moje doklady jsou pečlivě uloženy v jistém trezoru v jisté kanceláři jistého úřadu a dostanu je jenom, když jedu náhodou domů na dovolenou. V tom případě jsem nadporučíkem pěchoty a pochopitelně nevím tím pádem nic o majoru Brennerovi a jiných okolnostech.“

„Tak... vy tedy jste...“

„Sloužím vlasti. Tak jako vy, plukovníku. Můj život nepatří mně, ale mé zemi; a prosím, abyste se nepokoušeli vyzvědět věci, které vám nesmím prozradit.“

„Chápu,“ pravil bystře plukovník. „Zachovávání služebního tajemství je také mojí povinností. Ovšem nechápu, z jakého důvodu se může starat major vojenské výz... echm, vaší organizace, o nějakého zpustlého žebráka a jeho ženu!“

„To vám mohu poněkud poodhalit. Jistě víte, že se připravují různé akce proti okolním zemím; mimo jiné jisté námořní velmoci. Ten zpustlý žebrák, jak mu říkáte, má totiž syna, námořního kapitána. A ten dotyčný se stal jistou shodou okolností přední osobností této jisté velmoci. Moji nařízení pojali úmysl na něho získat vliv prostřednictvím jeho rodiny; tento úkol jsem dostal na starost já. Mojí povinností je pracovat rychle, bez zbytečného hluku; ti lidé nesmějí vědět, kdo má o ně zájem, stejně tak jejich okolí. Mým úkolem je zjistit jejich pobyt, navázat spojení a odvést je na určité místo. Ostatní už není moje věc.“

„To nechápu! Jejich syn má důležité postavení, jistě ne bez finančního efektu; a nechá své rodiče toulat po vesnicích?“

„Totiž, oni o tom ještě nevědí; také on nemá o stavu své rodiny ponětí. Právě proto je nutná rychlost a pokud možno nenápadnost. Kdybychom svěřili tu práci policii, nadělá při tom spoustu rámusu a ty lidi vystraší, naladí je nepřátelsky; zkrátka, udělá jednu chybu za druhou. Proto jsem se toho ujal já.“

„V tom případě je mi všechno jasné! Jen nechápu, proč jste přinutil svoji ubohou ženu, aby vás doprovázela při té štrapáci! Dámu jejího postavení přece musí takový úkol k smrti nudit! Vojenský život nemůže být přitažlivý pro ženu tak krásnou...“

„Abyste se nemýlil! Moje žena je kromě jiného taky nadporučíkem zvláštního oddělení, vojenské problémy jsou pro ni denním chlebem. Nepřál bych vám stát proti ní se šavlí či puškou v ruce!“

„Nevěřím! Taková křehká krásná dívenka?“

„Jen se nesmějte,“ řekla Diana. „Nevím, jak byste dopadl!“

„Vzdor svému stáří a objemu bych se osmělil to zkusit! Avšak nyní bychom snad měli obrátit pozornost k něčemu příjemnějšímu: a to k večeři. Předpokládám, že započne za deset minut; právě je čas, abychom se vydali do jídelny.“

„Zajisté. Ale předtím bych vás ještě požádal, abyste laskavě pomlčel o všem, co jsem vám řekl. Je to určeno jen pro vaše uši, nikoliv pro ostatní.“

„Spolehněte se, majore! Můj věk a má hodnost vás jistě přesvědčily, že dovedu plnit povinnosti!“

„Právě proto jsem vám sdělil víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Velmi si vás vážím, pane plukovníku!“

Poklepal mi blahosklonně na rameno. „Líbíte se mi, mladý muži! Chtěl bych vás mít u svého pluku; ale vlast vás potřebuje víc!“

Odebrali jsme se do jídelny; večeře, která se tam podávala, stála za to a byla nepoměrně lepší než obvyklá německá strava. Vojáci v bílých kazajkách stewardů nás obsluhovali a když jsme dojedli, začalo se připíjet a zábava počala nabývat na hlučnosti. Diana byla středem všeho zájmu; drobná dívenka v podivně střižených kalhotách a s rozevlátým účesem se jim líbila a tak se snažili před ní předvádět v nejlepším světle.

Diana se samozřejmě nedala prosit k různým nevázaným výrokům; naštěstí svoje nejlepší řeči nedokázala přeložit do srozumitelné němčiny. I tak vplétala do hovoru občas francouzské výrazy, až to plukovníka přimělo k otázce:

„Poslyšte, Karl, jaké vlastně národnosti je vaše paní?“

„Je Alsasanka. Pochází z německé rodiny, ale má francouzské vychování. Ostatně sám pozorujete ten francouzský přízvuk. Kromě toho umí anglicky, španělsky, arabsky, pár černošských nářečí, čínsky, malajsky a japonsky. To poslední ovšem ne úplně perfektně, i když lépe než já.“

„To je fantastické! Čínsky a japonsky? Kde jste k tomu přišli?“

„Přímo na místě. Vlast nám dává různé úkoly; za jejich splněním musíme někdy cestovat hodně daleko.“

Mohl jsem to klidně prozradit, Diana už toho napovídala dost, abychom upadli do patřičného podezření. Plukovník se zeptal:

„To je přece zcela neuvěřitelné! Potom jste jedni z mála lidí, kteří vůbec kdy byli v Japonsku! Co jste tam dělali?“

„Přátelili se s jedním místním knížetem. A vedli menší válku, ovšem tu jsme bohužel prohráli. Byl to jeden z úkolů, které jsem nesplnil; jinak by se svět podivil.“

„Jistě, jistě!“ mručel plukovník; to, že jsem nesplnil úkol, mi v jeho očích nijak neubralo na vážnosti. Asi proto, že sám si nedovedl představit, jak plní nějaký úkol v Japonsku.

Diana zatím diskutovala s dalšími důstojníky; řeč byla o šermu, Diana chválila moje šermířské umění a mrkala na mne, zda já na oplátku pochválím ji. Nedal jsem se prosit.

„Opatrně, pánové! Nebo má žena vytasí meč a potom to s vámi dopadne jako s Napoleonem u Lipska!“

„No no, pane majore!“ řekl jeden. „Nepokoušejte se nám tvrdit, že by milostivá paní dovedla zacházet se šavlí, jak se chlubí!“

„Chcete se vsadit?“ zeptala se Diana.

„Madam!“ vykřikl jeden z nich a klesl na kolena. „Možná jste se cvičila v šermu, ale nedokážete porazit důstojníka! Nabízím vám sázku; když vám vyrazím šavli z ruky, smím vás políbit?“

Diana se na mne ohlédla. „Prosím! A co já, když vám vyrazím tu vaši šavličku?“

„To je jedno; můžete si přát cokoliv, stejně nevěřím, že byste to mohla dokázat!“

„V pořádku. Zkusíme to.“

Poslali pro šavle; Diana se jedné z nich chopila a zamávala jí ve vzduchu. „Jsem zvyklá na lehčí. Doufám, že se nebudete smát, když něco pokazím...“

„Bez starostí, madam! Začneme?“ smál se důstojník.

Diana držela šavli v obou rukou jako samurajský meč. Když to řekl, škubla zápěstím a prudkým úderem vyrazila důstojníkovi z ruky jeho šavli – ani nestačil zaútočit.

„No ne, to neplatí! Nečekal jsem to, protestuji! Znovu!“

„Prosím, kolikrát chcete!“

Tentokrát čekala, až zaútočí – dvakrát ho odrazila a vzápětí mu prudkým útokem znovu vyrazila šavli z ruky.

„Tak to už není samo sebou!“ vykřikl někdo.

„Znovu!“ řekl důstojník. „Do třetice!“

Diana se opřela o šavli a čekala.

„Prosím, do střehu!“ řekl a zamával šavlí.

„Začněte. Můžete útočit, jsem připravená...“

Zaútočil; její šavle vylétla jako stříbrný blesk a srazila jeho čepel stranou. Vzápětí mu uskočila a on letěl do stěny. Sotva se otočil, zaútočila a vyrazila mu zbraň z ruky.

„Nuže? Chce to ještě někdo zkusit?“

„Prohrál jsem,“ přiznal. „Diktujte si, co mám udělat!“

„Nic zvláštního. Obejděte místnost po rukou dokola!“

„Jak? Po rukou? Jako cirkusák?“

Diana se zasmála, odhodila šavli a udělala stojku na rukou. „Takhle!“ předvedla několik kroků. „Pořád tak dál...“ A zase se postavila na nohy.

Za všeobecného veselí se důstojník stavěl na ruce a škobrtavě ušel pár kroků – potom spadl a všichni se mu smáli.

„To není jen tak!“ bránil se. „Ona by klidně mohla dělat instruktora šermu! Porazí každého, to se vsadím zas já!“

„Pořádného šermíře by neporazila! To jenom tebe, kamaráde!“

„Nemylte se,“ řekla Diana. „Už jsem bojovala mečem o život; musím s ním umět zacházet. Zkuste proti mně postavit nějakého profesionálního šermíře – uvidíme!“

„Dobrá,“ řekl jeden kapitán. „Zavolejte Kärmanna.“

Kärmann byl šikovatel hrubé tváře, který nespouštěl ruku ze své šavle; když mu řekli, co se od něj žádá, změřil si Dianu a řekl drsně: „Teda nevím, milostpaní; já když začnu fechtovat, tak se neznám! Snad abyste si to radši rozmyslela!“

„Bez starosti. Nejsem z porcelánu!“

Začali; byl to pěkný šermířský koncert. Diana odrazila několik jeho útoků jako nic, potom znenadání vyrazila; hrot její šavle se dotkl Kärmannových prsou a přeťal mu šňůru na uniformě. Vzápětí odskočila: „Už byste byl mrtev! Chcete pokračovat?“

„Jasně! Nevěřím, že to je samo sebou! V tom jsou nějaký čáry; jsem odjakživa nejlepší šermířskej instruktor u pluku!“

Opět se srazili; tentokrát Diana vyrazila Kärmannovi šavli hned. „Tohle nemá cenu! Kavaleristická šavle je hrozně těžká do ruky, jsem celá uhoněná! Ať mi Vítek donese můj meč, potom si to rozdám třeba s celým plukem!“

Vítek přinesl samurajský meč, muži se shlukli a prohlíželi si tu nevídanou zbraň. Diana vysvětlila, jak k němu přišla; vytasila ho, ale zase schovala do pochvy a kývla na Kärmanna:

„Teď můžete! Ale pozor, ať si neublížíte!“

„Taková lehká šavlička?“ zabručel a vyrazil; Diana odrazila pochvou, podruhé – potom jej praštila koncem meče přes hlavu, druhým mu podrazila nohu a jak padal, vzala ho ještě odzadu do týla. Vypadalo to, jako když tancuje.

„Teda tohle?“ řekl plukovník. „A s mečem v pochvě? Co kdybyste ho teprve vytáhla?“

„Usekla bych vašemu šermíři ty jeho kníry! Stejně vypadá jako divoký kocour!“

Kärmann měl nakroucené kníry a teď si po nich ulekaně přejel dlaní, ale prohlásil kurážně: „To není možné; to nedokážete!“

„Můžete se bránit, jak chcete. Ale moc nehýbejte hlavou; nebo vás škrábnu na obličeji!“

Kärmannovi se moc nechtělo, ale plukovník řekl: „No tak co, šikovateli? Chcete být poražen ženou? Ukažte, že se dovedete alespoň bránit, když už ne útočit!“

Kärmann uchopil pevně šavli a držel ji před obličejem; usmál se a řekl: „No tak dobře – můžete to zkusit!“

Diana se svistem tasila meč. Kärmann se pokusil odrazit, ale Dianin meč dvakrát blýskl a šikovatelovy zakroucené kníry spadly na zem. Na jeho tváři však nebyla jediná čerstvá stopa šavle.

„Fantastické!“ vykřikl někdo.

„To... to...“ koktal Kärmann a hladil si rukou tvář. Potom mu najednou zablýskalo v očích a hnal se šavlí na Dianu. Ta však položila meč na stůl; vyskočila, kopla ze strany šikovatele do ramene a vyrazila mu šavli, potom uchopila jeho mohutnou postavu a přes rameno přehodila na zem, jen to bouchlo.

„Jen ne tak zhurta, ať si neublížíte!“

„No tak, Kärmanne!“ řekl plukovník. „Co jste si dovolil? Okamžitě se omluvte! Jděte a styďte se!“

Šikovatel se skutečně omluvil. Potom radši odešel a důstojníci hodnotili Dianiny výkony.

Jeden kapitán se rozhodl ji oslovit: „Promiňte, paní hraběnko, zdá se nám, že vaše výkony jsou zcela mimořádné; smím vědět, jakým zázračným způsobem jste jich dosáhla?“

„Žádným zázrakem. Pečlivým výcvikem v Číně, Japonsku a jinde. V těchto oblastech má bojové umění velmi dlouhou tradici.“

„Četl jsem vyprávění cestovatelů, kteří pobývali na Dálném Východě. Znáte knihy Sven Hedina?“

„Bohužel nikoliv.“

„Procestoval oblast Tibetu a pobýval v tamních buddhistických klášterech. Slyšela jste o tom někdy něco?“

„V Tibetu jsem nebyla, ale v Barmě jsem do jednoho kláštera vstoupila. Ještě mi ani nestačily dorůst vlasy po ostříhání.“

„Vy jste byla buddhistickou jeptiškou?“

„Přála jsem si poznat toto učení.“

„Úžasné! A uvěřila jste těm jejich kejklům?“

„Otázka, čemu kdo uvěří či nikoliv, není vůbec důležitá. Nejde o žádné kejkle ani fakírské ukázky, ale o systém myšlení. Kdo jej dokonale pochopí, musí jej přijmout.“

„V čem spočívá?“

„Jsme duše, které byly uvrženy do světa v nějakém hmotném těle. Toto zrození má svoje povinnosti, které musí splnit; když se mu to podaří, je to v pořádku. Když ne, zrodí se příště znovu.“

„Fantastické! Zřejmě znáte Friedricha Nietzscheho?“

„Osobně ne. Proč?“

„V jeho knihách se vysvětluje existence skutečných aristokratů ducha i těla; vy mi připadáte jako takový dokonalý člověk!“

„Pan Nietzsche má pravdu, pokud se týká kasty bojovníků; třeba japonští samurajové by s jeho teoriemi souhlasili. Ale skutečným ideálem člověka není vládce a nadčlověk, nýbrž ten, kdo slouží celé společnosti, celému lidstvu, podle svých sil.“

„To myslíte vážně?“

„Ano. Bráhman, který upřímně slouží Bohu a vychovává všechny ostatní k pochopení smyslu života, je víc než nejlepší bojovník. Při tom ale nevadí, když umí trochu šermovat.“

„Nechápu. Jak si to představujete v praxi?“

„Nemám o tom žádné přesné představy a domnívám se, že to ani není zapotřebí. Neustále myslím na to, jak sloužit Bohu.“

Kapitán mávl rukou. „Nesmysly a hlouposti. Není žádný Bůh; jsou jen lidské představy. Pošetilí lidé se domnívají, že vědí něco o nadpřirozených věcech; ve skutečnosti je to hloupost!“

„Ano,“ usmála se Diana. „Jsem skutečně velice hloupá.“

„Nemyslel jsem to osobně,“ zarazil se ten muž. „Nehodlal jsem vás samozřejmě urazit; myslel jsem to v obecné rovině...“

„Nemyslel jste vůbec, kapitáne. Plácl jste to, co považujete za správné, nebo co vás naučili na vojenské škole. Že ano?“

„Teď bych se mohl urazit zase já, hraběnko!“

„Uražte se! Pokud vám to nějak pomůže v seberealizaci...“

„Kdybyste byla muž, vyzval bych vás za ta slova na souboj!“

„Nejsem muž, ale vyzvání by mne nanejvýš potěšilo. Dobře víte, že se vaší šavle naprosto nebojím; ale omlouvám se vám předem pro případ, že bych se dopustila prolití vaší krve.“

„Vy chcete prolít moji krev?“ důstojníkovi se zle zablýskalo v očích. „Možná víte, že prolití krve šlechtice je posvátný obřad a takový čin má hluboký mystický význam...“

Diana se rozesmála. „Ach tak! Chvíli jsem se domnívala, že jste bezbožný ateista; teď se zdá, že jste něco jiného!“

„Jsem Němec, madam! Jsem příslušník pragermánského kmene, který uctíval železo, oheň a krev! Kmene, jehož bohy byli Wotan, Donner a Baldur; pokud vůbec znáte ta jména!“

Teď zablýskly oči též Dianě. „Jestli ty cítíš v žilách krev Wotana a Donnera, potom já jsem Loki pokušitel!“

Kapitán zrudl v obličeji; taky ostatní důstojníci byli poněkud překvapeni. Diskuse se začala natáčet nebezpečným směrem.

„Loki je bytost plná zla...“ řekl někdo.

„Já nejsem žádné zlo,“ potřásla Diana plavými kadeřemi. „Jsem posměváček; říkám nepříjemné pravdy. Třeba tuhle: Tvoji Germáni přišli z Indie jako jeden z kmenů Árjů; jejich náčelníci a kněží měli stejné vědomí Boha, jaké jsem si odtamtud přinesla já!“

Kapitán k ní přistoupil. „Poznal jsem okamžitě, že jsi sestra ze vzdáleného světa! Patříš k nám; jsi s námi sbratřena krví!“

Diana se jen shovívavě ušklíbla. „Přikládáš své krvi hlubší význam, než skutečně má, bratříčku. A říkáš hlouposti!“

Nastala krátká diskuse mezi důstojníky. Kapitán se s nimi přel, vášnivě a zostra; rozvíjel jakési teorie, které na první pohled neměly vůbec žádný smysl. Je pravda, že byl poněkud podnapilý, stejně jako všichni ostatní. Plukovník se zdvořile omluvil a šel raději spát, vytušil zřejmě možné nepříjemnosti.

„Pověz nám pravdu, Loki,“ oslovil Dianu kapitán. „Je pravda, že jednomu z tvých indických bohů se obětuje lidská krev?“

„Bohyni Kálí, manželce Pána Šivy,“ přikývla Diana. „Mnozí lidé se úmyslně zraňují, aby jí mohli přinést tuto oběť.“

Kapitán se dotkl jizvy na své tváři. „Když jsem byl student, patřil jsem do burschenschaftu, studentského sdružení. Bojovali jsme spolu a výsledkem takových střetnutí bývaly podobné jizvy. Když tak dobře ovládáš svůj samurajský meč, dokázala bys udělat mi ještě jednu takovou jizvu?“

„Mám povinnost plnit lidská přání... ale k čemu je to dobré?“

„A dokázala bys obětovat moji krev své bohyni?“

„Upřímně řečeno, nevím... je to trochu neobvyklé přání!“

„Chci, abys prolila mou krev na počest Paní Kálí!“ vykřikl. „Chci, aby se její milost vylila na moji hlavu a aby mi dala sílu bojovat a stát se mocným!“

Diana dospěla k názoru, že rozmlouvat mu to by byl ještě větší nesmysl, než vyhovět. Sáhla po svém meči a zamyšleně přejela po rukojeti dlaní, jak to dělal Yamanaki.

„Tak co, sestřičko Loki? Vyhovíš mi?“

„Dobře, jak chceš. Ale bude to bolet.“

Zvedl se poručík, který nás přivedl. „Okamžik! Já se přidám! Jsem taky ze starého junkerského rodu a chci...“

Diana se zasmála a škubla rameny. „Jak chceš...“

„Kroť se, miláčku,“ řekl jsem opatrně. „Mám takový dojem, že si tady pěkně zahráváš s ohněm! Buď blázníš nebo jsi opilá...“

„Vypadá to, že jsem nejstřízlivější ze všech; a možná dokonce nejvíc při smyslech. Ale když mne někdo o něco požádá, sluší se, abych mu vyhověla. Je to ostatně hezké přání!“

Vzápětí se přihlásili další tři důstojníci.

„Okamžik,“ řekl kapitán. „V jakém pořadí na tebe máme útočit? Vybereš si sama, nebo...“

„Proč v nějakém pořadí? Můžete zaútočit všichni najednou. Umím odrazit několik útočníků.“

„To by tady v jídelně asi nebylo nejlepší,“ řekl nějaký poněkud střízlivější hlas. „Nebylo by lepší jít do šermírny?“

„Samozřejmě,“ řekl kapitán. „Jdeme, pánové? Smím prosit?“

Diana se do něj zavěsila a dala se vést jako pravá dáma. Měli tam tělocvičnu pro důstojníky; rozsvítili světla, Diana si na to svlékla kabátek a zůstala v tričku, takže si na jejím rameni všimli barevného draka.

„Co je tohle? Vypadá to jako tetování...“

„To je můj čínský dráček. Pěkný, že?“

„Velice; když jsi podstoupila tohle, nezapírej, že nejsi nějaká orientální kněžka! Tak začneme? Pamatuj si, každému nejmíň jednu pořádnou jizvu na tváři!“

„I jo, s radostí!“

„Ale počítej s tím, že ti to oplatím!“

„No... když to dokážeš...“

Diana se rozhodla pro malé představení; položila svoji katanu na zem, poklekla před ni a sevřela ruce, jako kdyby se modlila. Důstojníci se zastavili kolem, někteří se šavlemi v rukou. Jenže vyčkávali, nechápali, co by měli dělat.

„Můžete zaútočit okamžitě.“ řekla, aniž se zvedla z pokleku.

Někteří ještě váhali – ale kapitán se na ni vrhl. Diana zvedla meč v pochvě a nastavila jej ostří jeho šavle; pak vyskočila na nohy, odrazila dva další odvážlivce, vytasila a sekla dopředu. Katana zasáhla kapitána do obličeje, vytryskla krev. Zalekl se; držel se za tvář a viditelně nechápal, co se to stalo.

„Tak se bojuje v Japonsku.“ řekla tiše a s mírným úsměvem.

„Na ni!“ ukázal svým podřízeným.

Stál jsem v koutě u žíněnek a bavil se; Diana si už dlouho přála s někým si to pořádně rozdat. V první chvíli se ostýchala, ale když si o to říkali, vrhla se do útoku a během několika minut poznamenala každého z důstojníků, který se opovážil vytasit na ni šavli. Kapitán se na ni vrhl znovu, označkovala ho tedy ještě na druhé tváři, ale ani to mu nestačilo; nakonec ho sekla ještě do čela a vytrysklá krev mu zalila oči, takže nic neviděl a musel si jít sednout. Chtěl jsem ho ošetřit, ale jásal jako šílený:

„To je nádhera! Tvoje žena je fantastická, majore! Skutečná Bohyně nordické krve! Líbám zem, po které chodí...“

„A ty jsi blázen,“ řekl jsem a snažil se zastavit krev, která mu tekla z obličeje. „Nezdá se ti, že jsi šílený?“

„Ano, jsem šílený! Jsem jako velcí bojovníci Vikingů, vlastní krev mne přivádí k extázi! Jak je nádherné cítit chuť krve...“

„Já bych řekl, že bude lepší se jít něčeho napít. Poleju ti to aspoň kořalkou, aby se to vyčistilo... Budeš mít hrozné jizvy!“

„Jizva na tváři je ozdobou muže; to na tobě ostatně vidím taky! Vypadáš, jako kdybys bojoval s tygry a leopardy!“

„No, nejsi daleko od pravdy. Tak pojď...“

Nezbyl nikdo, kdo by nebyl zastříkán krví. I Diana byla celá zakrvácená jako řezník, i když neměla ani jediné zranění. Bavila se a prohlašovala, že jezdit po německých posádkách je větší zábava než po asijských klášterech.

Vrátili jsme se do jídelny a ti, kdo toho byli schopni, se snažili poskytnout ošetření uhynulým. Aby překonali bolest, jali se páni důstojníci tvrdě pít ty nejostřejší nápoje; při tom se vedly řeči, většinou nesmyslné. Diana se pokoušela vysvětlovat některé zásady duchovního uvědomování, ale neměla šanci. Tihle muži měli svoje vlastní názory a vlastní náboženství.

„Já bych navrhoval jít spát,“ řekl jsem. „Nebo se zítra nebudem schopni zvednout z postele!“

„Zítra musíme především vypadnout,“ vzdychla Diana. „Další takovou oslavu už bych nezvládla...“

„Jak to zdůvodníme? Ti chlapi spát rozhodně nepůjdou!“

„Chceš to vidět?“ ušklíbla se.

Pak vyskočila na stůl. „Hej, poslouchejte mě všichni!“

Protože hodně křičela, udělalo se nakonec ticho.

„Teď všichni okamžitě odejdeme spát! Někteří z vás, ti, kdož jsou vyvolení, by měli mít ve spánku nějaké vize. Nevím přesně jaké, je to podle toho, co vám chce Velká Bohyně sdělit. Zítra mi o svých snech můžete vyprávět, bude-li čas. Ale musíte jít hned!“

Poslechli jako ovečky; během půlhodiny jsme byli v posteli.

„Jestli má tvoje Paní Kálí trochu sebeúcty, tak se ti v noci zjeví a nafackuje ti všema tisíci rukama!“ varoval jsem Dianu.

„Pch!“ pravila a půvabně se usmála. „Jak můžeš vědět, že zrovna tohle nebyla její zábava?“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:14