Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pohádky z Černovicka

 

Pohádky

Jana Dohnalová

© 2020 Jana Dohnalová

Nakladatelství: RomanyZdarmaCz


O čertovském důchodu

Obsah Dále

Původně se říkalo, že v kraji pod Svidníkem bylo hodně lesů, byla tu tma a bažiny a když se lesy vykácely a bažiny vysušily, vzniklo na krásném slunném místě město, kde už nebylo černo více. Později se ta dvě slova spojila a vznikly Černovice.

Podle nejnovějších poznatků to však bylo docela jinak a město své jméno dostalo v pradávných dobách, kdy v tomhle kraji pod kopcem Svidníkem pobýval poslední čert, co byl kdy na Vysočině spatřen.

Čert Kopejtko byl starý vysloužilec, co už skoro půl milionu let chytal na světě hříšníky a tak není divu, když někdo pracuje takhle dlouho, je už z toho trochu unavený. Jednou řekl Luciferovi, že už toho má dost, pořád se někde po světě plahočit, a že by rád šel do důchodu. Lucifer byl uznalý vládce a tak řekl Kopejtkovi:

„Poslyš, nechám tě v klidu odejít na odpočinek, ale musíš mi přinést do pekla ještě jednoho posledního a zvlášť těžkého hříšníka.“

Kopejtko si vzdychl, to mi byl čert dlužen, nechtělo se mu, ale bylo to naposledy, tak že to nějak přežije. Zeptal se Lucifera, kdo že ten hříšník je, a co tak hrozného dělá a Lucifer mu řekl, že je to mlynář a že šidí na míře každého, kdo si u něj dá semlít, že už se na to ani peklo dívat nemůže. Ten mlynář jen lakotí zlaťáky a zašívá je do polštáře.

„Když mi ho přineseš, Kopejtko, i s tím polštářem...“ pravil Lucifer, vidouc, že se Kopejtkovi pranic nechce... „dám ti ten jeho mlýn za odměnu a budeš v něm moc na odpočinku hospodařit, místo toho hříšného mlynáře!“

To se Kopejtkovi začalo zamlouvat, sám už se viděl v mlynářské čepici a bílé zástěře, která se tak lišila od usmolených čertovských. Vydal se tedy znovu na svět.

Najednou stál u rybníka a mlýnské kolo pod náhonem vesele klapalo.

Kopejtoko si zamnul ruce, a povyskočil, jak se mu ten mlýn líbil. Mlynáře dostat do pekla bude hračka. Měl už vymyšlený strategický plán. Nechá se v mlýně najmout jako pomocník a bude čekat, až přijde noc. Ani si nevšiml vodníka, který ho z náhonu pozoroval.

Když všechno tvrdě spalo, připlížil se k mlynářovu loži a šup, už ho souká do komína i s tím polštářem plným zlaťáků, který měl pod hlavou a už s ním letí komínem ven.

Lucifer ho pochválil a tak se Kopejtko stal za odměnu v mlýně mlynářem.

Tuze se mu to líbilo. Chodil celý v bílém, stejně jako kdysi pantáta mlynář a vůbec byl od něho skoro k nerozeznání. Jen lidi, co pantátu znali, říkali, že to snad není ani on, že jejich pantáta mlynář jim nikdy nedával míry tak rovné a nešizené. No, a jednou, když se koupal při měsíčku za mlýnem v rybníce, aby smyl bílý moučný prach, viděli ho chasníci ze vsi, co se tou dobou vraceli z hospody.

„Vidíte, co to má náš pan táta na hlavě? Snad nějakou bouli, a co bouli, rovnou dvě!“

Ráno už celá ves věděla, že pantáta mlynář není pantáta mlynář, ale rohatý čert. Šuškalo se, že si dozajista pro někoho přišel, a že tu bylo hříšníků víc než dost, začali se ho bát. Už k němu do mlýna nikdo nechodil, třebaže míry byly rovné a nešizené. A jak už to tak bývá, strach má velké oči a spousta těch hříšníků proto v noci oka nezamhouřilo a pořád jen poslouchali, jestli jim něco divnýho nepraská v komíně.

Starosta, který z nich byl hříšník největší, svolal takhle jednou radní a řekl jim, že už to dál nejde, že se budou muset čerta zbavit.

Kopejtko si zrovna liboval, jak se mu ve mlýně pěkně daří a jak si ten svůj důchod uměl zařídit, když tu dva siláci na zápraží! Chytli ho každý z jedné strany za ruce a už ho vláčí ven ze mlýna. Kopejtkovi nepomohly nářky ani prosby, zamkli ho do mlýnského kola, aby jej hezky šlapal a pomáhal tak vodě a mlelo se rychleji. Jenže vodník mu to mlýnské kolo záměrně brzdil, takže Kopejtko si zase zoufal.

„Achich ach, takhle jsem si ten důchod nepředstavoval. Z tý studený vody a z toho neustálého vlhka jsem chytil rýmu a jistě chytnu i reuma...“

Jenže z toho hlasitého trvalého nářku začala vodníka brnět hlava a sám dostával migrénu, proto zvolal na Kopejtka:

„Jestli mi okamžitě nepřestaneš plašit ryby, proměním tě za trest v ropuchu!“

„Přestanu, když mi pomůžeš ven!“

„Proč, neutečeš sám, vždyť jsi čert!“

„Jenomže čert v důchodu,“ kňoural dotyčný, „a čerti v penzi přicházejí o všechny své čáry...“ škytl Kopejtko. „Jediný, co mi z čertovské živnosti zbylo, jsou tyhle dva růžky, co mám na hlavě. Jsem teď obyčejný smrtelník a taky brzo umřu, jestli mi nepomůžeš.“


Vodníkovi to pořád nějak nešlo do hlavy, ale nakonec se rozhodl, že Kopejtkovi pomůže, no, ostatně kdo by stál o to mít pořád migrénu.

A čert Kopejtko, když byl z kola venku, radostně upaloval co nejdál od mlýna i od městečka a nikdo ho už nikdy v tomhle kraji nespatřil, ani žádného jiného čerta a když tahle pověst zlidověla, říkalo se, že od té doby tu nikdo nespatřil čerta více z čehož se vžil později i název pro celé městečko Čertovice a ještě později Černovice.

 


Obsah Dále

Errata:

25.04.2020 23:49