Bez COOKIEs je omezený přístup!

O princi Bojsovi a princezně Nebavě

Zpět Obsah Dále

Za časů, kdy velkému vozu teprve dorůstala kola a po zemi chodili i za bílého dne čarodějové, všelijací kouzelníci i trpaslíci, slavila se v království Šibalském veliká svatba.

Král Matyáš bral si princeznu Svatavu za svou ženu. Ke svatbě jim přišla blahopřát i shrbená stařenka, potulná prodavačka ovoce a bylinek, co se o ní říkalo, že umí čarovat a odpomáhat od zlého, ale i zlé svolávat. Do hradu ji proto nejprve nechtěli vpustit, ale královna nakonec přemluvila svého chotě, aby si od žebračky směla vzít její svatební dar – obyčejné červené jablko.

„Urozená paní, když jablko rozkrojíš vejpůl, dozvíš se jestli se ti narodí dívka či chlapec,“ pravila stařena.

Královna jablko rozkrojila. Objevil se černý křížek. Královna se zeptala stařeny, co znamená. Ta jí řekla, že se jí brzy narodí chlapec. Král, králova i všichni hosté v hodovní síni se zaradovali.

„Bude to dědic trůnu, má paní, dej mu jméno Nebojsa, aby mohl konat činy udatenství a nakonec zachránit i princeznu Nebavu ze spárů zlých loupežníků, která se za pár dnů narodí v sousedním království,“ pokračovala stařena.

Najednou z přepůleného jablka vylezl červ. Bílý, tučný a naštvaný, že ho někdo ruší při jídle. Královna upustila nůž, kterým jablko krájela a zakryla si oči. V sále rázem zavládlo hrobové ticho.

„Co to znamená, řekni mi rychle, co to znamená...“ ptala se stařeny.

„Červ v jablku nikdy nevěstí nic dobrého, budeš si muset dávat velký pozor, aby se sudba vyplnila, neb stihne vaši zemi velké neštěstí.“

Všichni při těch slovech koprněli hrůzou a zábava byla rázem ta tam. První se vzpamatoval králův starší bratr Zdislav, a rozkřikl se na babku:

„Lžeš, ty stará čarodějnice, nikdo ji neposlouchejte, vždyť nám přišla jen zkazit skvělou hostinu, tím, že nám tu předkládá červivá jablka! Jenom znechutit nás chtěla ...odveďte ji z hradu!!! Hned!! Nechte ji vypráskat z města!!“

Stařenu odvedli a hněv králova bratra zdál se být někomu spravedlivý, jiní nechápali, proč proti stařeně tak prudce zakročil.

Zdálo se, že nechce, aby hovořila dál a královna se tak více dověděla o budoucnosti svého syna jenž se má narodit. Když stařenu vyváděli z hodovní síně, volala ještě na královnu

„Nezapomeň královno, musíš dávat velký pozor, aby se sudba vyplnila, jinak království stihne velké neštěstí...“

Zavřely se dveře a v hodovní síni, jindy tak veselé, nikdo ani nedutal. Jen králův bratr přesvědčoval všechny, aby si z té nesmyslné věštby pranic nedělali a bezstarostně hodovali dál.

Nikdo ale nemohl, zraky všech přítomných spočívaly na stole, kde ležel zbytek jablka.


Věštba se začala plnit.

Královně se narodil syn a tomu dala jméno Nebojsa.

Jednou v noci se však nad kolébkou zjevil strašlivý stín, zahalený v černé kápi. Dvě kostnaté ruce se vysoukaly z rukávů, popadly z kolébky spící dítě a zmizely v černé tmě.

Sešlo se mnoho šamanů a kartářek. Jeden tvrdil, že prince vězní ve svém paláci kdesi ve vysokých horách zlá čarodějnice, jiní tvrdili, že to nebyla čarodějnice ale čaroděj a další mínili, že to byl vodník z leknínového jezírka v královské zahradě. Každý jasnovidec si za takovou službu odnesl pěkný balík peněz. Bylo upáleno mnoho čarodějnic i čarodějů, vysušeno leknínové jezírko na královské zahradě, ale princ nikde.

Od jeho zmizení se království přestalo dařit. Hned za pár dnů po princově zmizení našli králova bratra Zdislava ležet v hlubokém černém lese z hlavou rozraženou vejpůl a docela mrtvého.

Pak následovalo období velkého sucha, pár nájezdů loupeživých vojsk, záplavy střídaly požáry a kruté zimy a dříve tak veselé království Šibalské se změnilo ve vydrancovanou a zpustošenou zemi. Tam, kde dříve bylo veselí, byl teď jen smutek a pláč. A to se nevyhnulo ani královskému paláci. Tam všichni vzpomínali na proroctví stařenky a marně ji všude hledali. Král hořce litoval, že poslechl svého bratra a nechal ji vykázat z města.

Když už skoro přestávali doufat, přiběhl komoří, že na tržišti spatřil stařenku na vlas stejnou jako ta, která přišla o svatební hostině. Král poručil, aby ji přivedli do paláce. Ve dveřích poznal, že je to ona a začal se jí omlouvat za příkoří, které jí způsobil na popud svého bratra.

Stařenka se ale jenom usmála.

„I to nic, tvůj bratr Zdislav se zřejmě bál, abych neprozradila víc a neřekla pravdu celou. Věštba říkala, že syna vám unese velmi blízká osoba a sudba tedy nebude moci být naplněna a království se povede špatně. To tvůj bratr unesl malého prince... protože sám nemohl mít dědice.“

Ale král opět nevěřil. Za to, že se o jeho mrtvém bratru vyjádřila takhle hanebně, nechal jí vsadit do nejtemnějšího žaláře.

Když to viděla královna, řekla s pláčem králi, že stařenka jistě ví, kde hledat jejího syna. Král nemohl snést slzy své choti a dal do žaláře poslat.

„Zmizela jako pára nad hrncem, vaše veličenstvo,“ dušoval se žalářník „...na mou duši, ze zamčené cely!“ zapřísahal se, aby si snad někdo nemyslel, že se opil a v noci zapomněl zamknout.

Královna bědovala, že teď už o svého syna zřejmě přišla nadobro a pohromám v království nikdy konec nebude a král, ten jen mlčky přemýšlel o tom, co babka řekla, o tom, že možná měla přece jenom pravdu a jeho bratr skutečně syna unesl. Ale co se s ním stalo poté, co bratrovu mrtvolu našel v černém lese, nevěděl ani on, ani královna.

V zemi nastal ještě vetší smutek.

Jednou se ale roznesla radostná novina. Královně se narodil další syn. Teď všichni s příchodem nového dědice očekávali, že se vše obrátí k lepšímu.

I dali mu také jméno Nebojsa, stejně jako prvorozenému, snad doufali, že v jeho osobě se může sudba naplnit a tím být celé království zachráněno od všech pohrom. Královští rodiče do svého druhého potomka vkládali velké naděje. A léta plynula.

Proroctví se začalo naplňovat.


„Princezna Nebava unesena loupežníky!!! Princezna Nebava unesena loupežníky!!!“

Volal na nádvoří místní nosič dobrých zpráv. Král si ustaraně mnul bradu. Zatímco Nebojsa, už sedmnáctiletý krásný a ztepilý mladík, se vznešeně procházel po nádvoří, když tu přišel král s královnou a s nimi dva bojovníci v plechovém brnění. Jak princ Nebojsa viděl ozbrojence, celý se rozklepal.

Král vytáhl Nebojsu, schovaného v odpadkovém koši.

„Kluk nám sice vyrostl, ale bojí se pořád a úplně všeho a vůbec, vy dva převeďte mu, jak se má bojovat.“

Na nádvoří o sebe třeskly zbraně dvou těžkooděnců. Král s královnou sledovali boj, zatímco princ se zase schoval a volal:

„Pomóc, maminko, tatínku, ať toho nechají, já se strašně bojím!“ A schoval se celý roztřesený za královninu širokou sukni. Královna jenom spráskla ruce.

„Tak mám takovou obavu, má drahá, že si princeznu Nebavu loupežníci asi nechají...“ pravil zarmouceně král.

„To se nesmí stát,“ zvolala královna, „sudba se musí naplnit a princ Nebojsa musí Nebavu zachránit!“

Princ, chvějící se za trůnem, však jen roztřeseně hlesne:

„Ale maminko, tatínku, to po mě nemůžete chtít, abych šel loupežníkům hlavy stít, já se bojím, vždyť víte, že bydlí v černém lese... Tam nepůjdu, ať si princeznu zachrání kdo chce...“

„To je malér, to je malér,“ bědoval král jen tak pod vousy a královna se na místě rozplakala.

A tak zvolna uhasínaly poslední naděje, které oba vkládali do hrdinství svého syna. Nebylo divu, protože Nebojsa druhý se opravdu trochu nepovedl. Skrze své zženštilé mravy byl pro smích celému království. Miloval krajky a prachové peřiny a v jeho sedmnácti letech s ním v pokoji musela stále spávat stará chůva, spal při rozsvíceném světle, aby se do jeho ložnice nemohlo pod rouškou tmy vplížit nějaké strašidlo a když na střeše zamňoukala kočka, hned se celý zpotil hrůzou, že už si pro něho jistě jde nějaké hrozné a krvelačné zvíře, jistě takové, jaké před léty uneslo jeho staršího bratra.

Král se radil s mnoha učenými mudrci, kteří Nebojsovi připravovali nejrůznější lektvary chrabrosti a léčili ho, jako by snad strach byla rýma a nebo zlomená noha.

A výsledek...? Počínání mastičkářů zase jenom ztenčilo královskou pokladnici.

Král rozhodl, že se musí něco vymyslet.

Jediné, co vymysleli, bylo opít prince čerstvým odvarem z makovic a se dvěma pochopy ho odnést do černého lesa.

Královna k tomu nechtěla nejdřív svolit, byl to její poslední syn, o jednoho už přišla, ale král jí povídá:

„Když nechce hora k Mohamedovi.... musí Mohamed k hoře!“ Což na tu dobu znělo nejen velmi exoticky, ale i značně učeně a tak když královna viděla, jakého učeného a moudrého člověka to má za manžela, nakonec usoudila a přesvědčila sama sebe, že je to to nejmoudřejší rozhodnutí a konečně svolila.

Chtěla jít ale s nimi, aby se s milovaným a jediným synem mohla ještě rozloučit.

Když pokládali prince v lese, udělala mu na čele křížek, aby jej doprovázeli všichni svatí a znovu se rozeštkala.

„Tak s Pánem Bohem synku, to víš, sudba je sudba...“

Když se princ v lese probral, bolela ho hlava a zjistil, že kolem dokola něho stojí lapkové. Pět zarostlých chlapů, ozbrojených po zuby dýkami a mačetami. Hrůza z nich šla i při světle lucerny, kterou držel jeden z nich, aby si na Nebojsu pěkně posvítil.

„Ne...ne... nezabíjejte mě, dám vám co mám!“ a začal si šacovat kapsy.

Rozechvěl se ještě víc, když na něho houknul velitel lapků.

„Hej člověče a co ty tu vlastně chceš takhle v noci?“

„Já... já... já jsem princ Nebojsa a jdu zachránit princeznu Nebavu ze spárů zlých loupežníků!“ prohlásil princ, nevěda, že stojí právě před nimi. Vždycky si loupežníky představoval docela jinak. Jako příšery nelidského zjevu s obrovskými zuby... Strach má zkrátka velké oči.

„Ty, jo?... princeznu, jo...? Ha ha ha!“ ukázal velitel na roztřeseného prince a rozesmál se na celý les.

„Vyřiďte ho beze mne. Jdu se napít,“ řekl svým pacholkům.

V tom se náhle na pasece objevila sama princezna Nebava a houkla na velitele:

„Hej ty, co se směješ, jasně že mě má zachránit, jak mu to sudičky předpověděly, už tu na něj čekám celou věčnost, protože už mě to tady s vámi ani trochu nebaví, takže ho koukejte pustit, ať mě může zachránit a věštbu tím naplnit!“ rozkázala lapkům.

„Tak pozor, panenko, tak jednoduchý to nebude a už vůbec né zadarmo! Nejdřív výkupný!“

To princeznu naštvalo.

„Já vám dám výkupný!“ křikla a pustila se do loupežníků hlava nehlava.

Bum. Bum. Bum. Bum.

Nebojsa, když to viděl, samou hrůzou zkoprněl a pak omdlel. Jak to princezna zpozorovala, ustala v boji.

„Tak moment,“ otočila se k princi, „tahle třasořitka, že je můj souzený zachránce? No to by se vám líbilo chlapi mizerný, aby ženská všechno vodřela! To mě nebaví a vůbec, v životě to chodí úplně jinak a mě už to v pohádkách stejně rozčiluje, kašlu na to. Vždyť tohle není Nebojsa, ale spíš Bojsa, tak by mu měli říkat!“ a odhodila meč kamsi do tmy hlubokého černého lesa.

Princi jméno Bojsa za jeho bojácný postoj už zůstalo.

Velitel lapků se jí zdál lepší chlap a navíc i pohlednější. Tak k němu přišla a omdlela mu do náruče. Zvedl ji a když se probrala, poručila, že on musí být jejím manželem, ať se děje co se děje, ať zvednou ze země toho poseroutku Bojsu a že musí všichni horem pádem do jejich království a že princezna musí svého ženicha představit tatínkovi.

Velitel lapků, pamatoval na to, co se sluší a taky na to, že ke svému budoucímu tchánovi nemůže přijet jen tak s prázdnou a ještě ho žádat o ruku jediné dcery a tak naplnil truhličku zlaťáky, co stačil nashromáždit za svou lapkovskou kariéru – a vyrazili.

Jenomže do země, odkud princezna pocházela, to bylo značně daleko. Pátého dne putování už fňukal princ Bojsa tak neodbytně a úpěnlivě, neboť se mu stýskalo po krajkových nadýchaných peřinách, až to náčelníka lapků rozčílilo natolik, že nakázal: „Odvezeme toho ufňukance domů do jeho postýlky, ať si tam fňuká do královských polštářů a neotravuje!“

V království Šibalském z toho byla velká sláva, že se jim Nebojsa, tedy vlastně Bojsa, vrátil i s princeznou Nebavou, kterou sice nezachránil, ale hlavně, že je doma a princezna už nemusí sloužit loupežníkům. Ale kdo že to s ní vlastně přijel????

„Lidičky nebojte se, Lotrando je sice velitel lapků, ale nikomu neublíží,“ řekla princezna ke všem, co se shromáždili na náměstí. „Na důkaz, že nechá svého loupeživého řemesla, chce odevzdat všechny naloupené zlaťáky mému tatínkovi jako moje věno.“

Lotrando vyzvedl na důkaz truhlici se zlaťáky nad hlavu.

Když král truhlici uviděl, rychle běžel, aby se podíval zblízka a zahlédl na jejím kování znak svého království!! Ptal se, kde velitel lapků truhlici sebral a ten mu vyprávěl, že ho v ní nalezli jako malé dítě loupežníci. Ti truhlici uloupili jakémusi pocestnému v domnění, že v ní naleznou poklad, když v ní ale našli dítě, vychovali ho a posléze naučili svému řemeslu.

„Vidíš králi...!“ ozvalo se najednou za jeho zády. Když se otočil, stála za ním stařena s košíkem těch nejčervenějších jablek a pokračovala. „Není to náhodou ta truhlice, kterou postrádáš od doby, kdy zmizel princ a tvého bratra našli mrtvého?“

Usmála se. Král se na chvíli zamyslel.

„To by ale znamenalo...?“

„Ano to znamená...“ opravila ho stařenka.

A král se rozzářil velikou radostí a objal velitele lapků před nic nechápající královnou i ostatními poddanými.

„To je přece náš prvorozený Nebojsa... Vrátil se!“ volal král radostně.

„A vysvobodil princeznu Nebavu... To znamená, že se sudba naplnila a našemu království se bude dařit dobře!“ zajásala královna a slzy jí vyhrkly do očí.

Pak vystrojili velkou svatbu, na které jako hlavní chod nemohl chybět jablkový závin z těch nejčervenějších jablíček bez červů, které jim babka přinesla.

I v sousedním království se všichni radovali z princeznina návratu.

A radoval se i princ, kterému jméno Bojsa už zůstalo. Byl rád, že jeho bratr není loupežník, ale, že se stane jeho novým ochráncem, a hlavně, že se už nebude muset tolik bát.

Celá země se radovala, že už nemusí dál být zemí smutnou, že už je zase tak jako kdysi zemí Šibalskou.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.04.2020 23:49