Bez COOKIEs je omezený přístup!

O bojácné volavce

Zpět Obsah Dále

Když se volavka vyklubala, první co uviděla bylo rákosí, které kolem dokola obrůstalo jezero kdesi na jihu Bulharska s vodou zrcadlově průzračnou a řezavě studenou jako břitva.

Když byla ještě malá a rodiče se o ní starali, bylo všechno v pořádku, ale jednoho dne nastal čas aby se volavka naučila všechno co každá správná volavka musí umět, to je plavat, létat a lovit drobné rybky. Zatímco ostatní její sourozenci tyto činnosti brali jako zábavu a už dávno se proháněli po jezeře, volavka dosud váhala, zdali má do studené vody vstoupit.

Navíc počasí ten den nebylo zrovna nejvlídnější, urputně mrholilo a vítr vzdouval hladinu jezera a vytvářel na ní vysoké vlny.

„Bojím se, bojím, že neumím plavat, že mě vlny utopí a nekonečná hladina pohltí...“ bědovala s pláčem malá volavka.

Ani létání jí ale příliš nelákalo, zatímco se už dávno její bratříčkové i sestřičky proháněli vzduchem jako šipky, malá volavka seděla v hnízdě, po očku se plaše dívala na oblohu, zataženou a plnou mraků a na dráty vysokého napětí stojící všude kolem jezera a už si představovala tu hrůzu, že třeba není dostatečně silná a vítr s ní tak snadno smýkne do drátů vysokého napětí.

Jednou viděla mládě čápa, co se dotklo drátů a pak celé seškvařené spadlo k zemi. Strašně se bála malá volavka, že se jí stane něco podobného. Tak zůstávala raději sedět doma ve svém rodném hnízdě, kolikrát ani hlavičku nevystrčila, aby se jí nic nestalo a byla převelice nešťastná, protože její sestřičky i bratříčkové vesele skotačili ve vzduchu i ve vodě a ona byla tolik sama a neměla si s kým hrát.

Jednou se jí přece jen podařilo najít si věrnou kamarádku.

Onehdy ráno, když se volavka probudila, uviděla rybáře, jak usilovně mává ve vodě podběrákem. Pak se nad hladinu vynořila malá rybička a jakoby neslyšně volala o pomoc.

Ale její rodiče, bratři i setry, všichni ještě tvrdě spali a tak nebylo koho zavolat na pomoc.

Hladina jezera kolem dokola byla vzdutá vysokými vlnami a i rybářova loďka se v těch vlnách divoce zmítala. Volavka ještě nikdy nezkoušela plavat a vysokých vln se bála tolik, že se celá rozechvěla. Už ale nemohla čekat ani chvilku. Rybářova síť co nejdříve dostihne malou rybičku a pak už jí nebude pomoci.

Vystrčila tedy z proutěného hnízda jednu nožku a voda v jezeře byla tak studená, že se začala chvět nejen strachem, ale i zimou. Její rodina stále ještě spala a malá rybička znovu zoufale volala o pomoc. Volavka už dál na nic nečekala zavřela oči, zhluboka se nadechla a poprvé v životě opustila své rodné hnízdo a vydala se širou vodou na pomoc malé rybičce.

Zhouply jí první vlnky a srdíčko bušilo strachem, čím více se vzdalovala od hnízda a od rákosí, které jí vždycky skýtalo tolik bezpečí a které pro ní znamenalo máminu náruč hebkou těmi nejjemnějšími pírky. Raději se ani neotáčela. Proti vlnám šlo plavat špatně a každou chvíli jí nějaká spolkla, musela do toho dát veškerou svou sílu.

Náhle zjistila, že čím více se vzdaluje břehu, tím jsou vlny menší, už pro ni bylo plavat daleko snadnější. Zezadu doplula k rybářově loďce a začala usilovně přemýšlet, co udělá.

Najednou uviděla, jak se rybářův podběrák znovu ohnal po rybičce a už ji měl, uvázla mu v síti, jako ve vezení a jen bezmocně otevírala malou hubičku. Tu se volavka ponořila pod hladinu a bleskurychle svým ostrým dlouhým zobákem udělala v podběráku díru na pěst širokou a než se rybář stačil vzpamatovat, schovala rybku pod křídlo a odplouvala s ní zpátky k rákosí.

Až tam, v bezpečí rákosí, kde už je nemohl najít ani rozzuřený rybář, který, sotva se vzpamatoval, pustil se za nimi, si uvědomila, co se vlastně stalo a strachy z toho omdlela.

Když se pak znovu probrala k životu, uviděla, jak se nad ní sklání celá její rodina a z vody se vnořila malá rybička.

„Chtěla bych ti volavko moc poděkovat, za to, že jsi mi zachránila život, vím, co to pro tebe znamenalo, že jsi musela překonat tolik vlastního strachu. Přišla jsi na to, že už nemusíš být zoufalá nad tím, že máš z něčeho strach. Každý se něčeho bojíme. Někdo má strach z vln, někdo z létání, ze sebe sama i z vlastních činů.

Nejhorší je, když se něčeho bojíme a zároveň po tom toužíme. Nic není horšího, milá volavko, a co jsem slyšela od své prabáby ryby, i tak velcí a silní tvorové jako jsou lidé se s ze strachu dokážou docela pominout na rozumu. Brzy ale přijdeš na to, že jen když překonáme vlastní strach, dostaneme se o poznání dál a nakonec zjistíme, že to, čeho jsme se tolik báli není vlastně ve skutečnosti ani tak hrozné a že strach skutečně někdy má příliš velké oči.

Někdy nám dává vidět hrůzné věci, které ve skutečnosti ani neexistují. Celý náš život, život každého tvora na zemi je o překonávání vlastního strachu a ty máš první krok za sebou. Přeji ti ať brzy překonáš i ostatní strachy.“

Řekla malá rybička a zmizela v hlubinách.

A malá volavka pocítila nekonečné štěstí a najednou už nebyla zoufalá z toho, že má pořád z něčeho strach, najednou byla přesvědčená o tom, že ten strach dokáže sama překonat, už jenom pro ten pocit štěstí, který následuje po každém takovém překonaném strachu, který někdy skutečně nebývá tak hrozný, jak se jí napoprvé zdál.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.04.2020 23:49