Bez COOKIEs je omezený přístup!

Alík a kocour

Zpět Obsah Dále

Protože byl Alík slušně vychovaný pes, nejprve kocoura zaštěkáním pěkně pozdravil.

Jenomže kocour se lekl. Chtěl spát, bylo právě po obědě, sluníčko hezky svítilo. Uznejte, co jiného se v takovém čase dá dělat. Proto kocour Mourek nebyl zrovna rád, že ho ruší nějaké psí štěkání. Nejprve otevřel jedno oko a když spatřil dole pod zídkou vetřelce, otevřel rychle i to druhé.

„Haf, haf!“ pozdravil znovu Alík, byl rád, že má nového kamaráda.

Zahrada už mu ani zdaleka nepřipadala tak nudná a opuštěná. Vždyť je v ní tolik skrýší a prolézaček a vůbec míst, kam svého nového kamaráda chce pozvat.

„Člověk tu nemůže mít chvilku klidu“, zavrčel kocour dolů na Alíka a mírně se naježil.

To Alíka překvapilo, nechápal, proč si jeho nový kamarád nechce hrát.

„Haf, pojď si hrát!“ zaštěkal Alík znovu na kocoura.

„Vrrr, nech mě spát!“ zavrčel na něho kocour a obrátil se na druhou stranu a zase zavřel oči.

Alík si říkal, jaký je kocour podivný mrzout, takový hezký den a on by jej chtěl celý prospat, to on, Alík, přece nemůže dopustit. Tak se vyšplhal za kocourem na zídku.

Kocour jen uslyšel, jak něco těžkého dopadlo za jeho zády, až se ze zídky vydrolila omítka a písek. Polekal se tak, že vyskočil na nohy a naježil hřbet. Uviděl Alíka, jak stojí naproti němu na zídce a vrtí ocáskem. To už byl vrchol, ten vetřelec nejenže jej nenechal spát, ale ještě si dovolil vlézt na jeho území!

Kocour měl hned bojovnou náladu, udělal hřbet a začal prskat. Alík, chtěl kocoura udobřit a pejskové, když si chtějí někoho udobřit, na důkaz zakopání válečné sekery každého musí hned olíznout a jak vás jednou takový pejsek olízne, už se na něho nikdy nemůžete zlobit. Tak i náš Alík se rozeběhl ke kocourovi, aby jej mohl olíznout.

Jenomže kocour začal před ním couvat. Vyplazený Alíkův mokrý jazyk jej vůbec nelákal, couval, couval a najednou zídka končila, Mourkovi se smýkla noha dolů a on spadl a to rovnou do obrovského sudu, který stál pod okapem na zachytávání dešťové vody. Kocour hleděl zoufale nahoru, na kulatý výřez modrého nebe, který mu zpola zakrývala psí hlava. Snažil se vyškrábat ven, ale okraj byl příliš daleko a drápky se mu po zrezivělém plechu jen smýkaly a vydávaly žalostný kvílivý zvuk.

To je průšvih, pomyslel si Alík a přemýšlel, jak by svému novému kamarádovi pomohl ven. Podíval se na svůj ocásek, ale ten byl příliš krátký na to, aby jej zpustil do sudu a kocour po něm mohl vylézt.

Pak jej ale znenadání něco napadlo. Seskočil dolů do zahrady a běžel rovnou ke stavení. Hospodyně zrovna po obědě umývala nádobí a Alík jí začal tahat za sukni a zoufale štěkat.

„A hele pejsek!“ řekla si hospodyně. „Copak chceš pejsku?“

Pochopila správně, Alík chtěl aby šla za ním.

„Co jsi to prosím tě Mourku zase vyváděl...“ žasla hospodyně, když nešťastného kocoura ze sudu vylovila a obírala mu z kožíšku rezavé šupinky.

„Tak ty jsi Mourek,... já jsem Alík...haf!“ zaštěkal radostně Alík, a kocoura i hospodyni musel od té samé radosti olíznout.

Mourek Alíkovi poděkoval, vždyť mu vlastně zachránil život, bůh ví jak by to dopadlo, kdyby nepřivedl hospodyni. Tak si Mourek i Alík slíbili, že budou nadosmrti kamarádi a vždycky jeden druhému budou pomáhat.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.04.2020 23:49