Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jak ulovit rybáře Ivana.

Zpět Obsah

Na břehu řeky Blanice kotvila stará bárka a v ní přebýval rybář Ivan. Žil si už dlouhá léta svým osamělým, nudným životem. Od rána do večera seděl s udicí na přídi své bárky a pozoroval splávek, ten se ale málokdy zhoupnul na vlnkách a někdy za celý den neulovil pranic kloudného. Jeho bárka byla stará, střechu měla děravou, ale ani hubené úlovky a to, že v noci, když usíná, hvězdy mu svítí děravou střechou dovnitř jako malé lampičky mu nevadilo tolik, jako to, že je docela ale docela sám. Nemá za celý den s kým teplého lidského slůvka promluvit, nemá s kým se o krásný den podělit...

Zase takhle jednou seděl Ivan ve své bárce a díval se na obraz své zarostlé tváře ve vodě, když se jeho splávek poprvé ponořil a vynořil a pak znovu a znovu.

Ivan se zaradoval, přece jen nepůjde dnes spát hladový, začal vlasec pomalu navíjet a naráz ho oslnila taková záře, jako by vytáhl z vody samotné sluce.

„Zlatá rybka...?!“ podivil se Ivan.

„Co budu dělat se zlatou rybou?“ zakabonil se, „vypadá, že na ní bude ani lot masa, jako na hlemejžďovi a s toho se ani jeden nenají.“

Ale jedna malá ryba je lepší než žádná, pomyslel si a už, už hledá v torbě nůž, aby rybce pomohl na onen svět. V tom najednou rybka promluvila lidským hlasem.

„Ivane, Ivane, nezabíjej mě, jsem kouzelná a mohu ti splnit tři přání.“

„Tři přání...tři přání...“ mrmlal si chvíli Ivan, ale pak jen mávl rukou.

„Já na pohádky nevěřím a vůbec plný žaludek je mi přednější než nějaký pochybný tři přání!“

A zase vzal do ruky nůž, ale rybka znovu promluvila.

„Máš li hlad, jediným přáním můžeš mít tolik jídla, že ho nesníš, i kdybys žil sto let. Mohu proměnit tvou starou bárku v zámořský parník... nechceš to alespoň zkusit, než mě zabiješ...?“

Zaškemrala a Ivan o tom chvíli uvažoval, nakonec si pomyslel, že ryba je stejně hubená a malá, taková čudla, a co jednou malou rybou se pořádný chlap nenají a tak, že to s těmi přáními tedy zkusí. Ať se alespoň pobaví, když už se nenají. Vzal rybu a hodil jí znovu do vody.

„Dobře,“ řekl. „Dobře, tak to tedy zkusíme, jestli jsi opravdu kouzelná a jestli mi budeš umět splnit tři přání... jenomže co bych dělal s jídlem, které bych nesnědl ani za sto let, fuj, takové plejtvání, a se zámořským parníkem, tady na malé říčce Blanici, kde je vody sotva po pás... takové věci já nechci, to mě stačí, to co mám...“

Rybka se vynořila z vody.

„Není ale přece jen něco, co bys sis přál... peníze, každý přece touží být bohatý?“

Ivan mávne rukou

„A to já zase ne, peníze vzbuzují závist a když jsi bohatý, je těžké najít si opravdové a upřímné přátele, ne, bohatství přidělává člověku jen samé starosti. Jednou jsem četl v Rybářském věstníku, jak nějaký můj kolega taky rybář, vyhrál ve sportce sedm milionů, samozřejmě, nejdříve byl šťastný, ale pak, když už si koupil vše po čem toužil, přemýšlel, co dál, no, a nakonec zase skončil na tom samém břehu s prutem v ruce, to já tu raději zůstanu sedět rovnou, a nebudu se muset handrkovat s nějakými miliony...“

Pak se ale zamyslel.

„No...přece jenom...víš...jsem tu tak sám... s někým bych rád sdílel tohle své místo pod sluncem, nemám s kým prohodit teplého lidského slova... chtěl bych ženu zlatá rybko...“

Rybka přikývla, jako, že to není problém.

„Dobře...ale jakou ženu, jaká by měla být?“

Ivan dlouho přemýšlel.

„Mno... měla by být hodná, taková hospodyně pro domácnost, co člověku ledacos dobrého uvaří... hezká, jo, to by taky měla být... jako obrázek z módních časopisů, aby mi ji každej záviděl... a měla by umět chytat ryby, aby mě v práci občas zastala... no co, člověk si někdy taky rád pospí...“

„Nic se ty neboj a jdi klidně domů do své bárky, sedni si ke stolu a čekej, však zakrátko uvidíš,“ řekla rybka a zmizela, a už se neobjevila, jen kola na vodě po ní zůstala.

Ivan pochybovačně pokrčil rameny, ale poslechl, šel domu, posadil se za stůl a čekal. Ani ne za pět minut se na dveře ozvalo zaklepání. Ivan se podivil, dlouho už ho na bárce nenavštívila živá duše...kdo pak to může být...opatrně vstal, otevřel a ...a za dveřmi stála...

„Jmenuji se Anna,“ napřáhla svou pravici a podívala se na něho laskavýma očima...

„Všimla jsem si, že tu bydlíte tak sám a tak jsem si dovolila přinést pár povidlových buchet...“ a podala mu uzlík.

„Tak děkuju a pojďte dál, posaďte se...“

Vede Annu do kajuty, ta se rozhlíží kolem...

„Hm máte to tu hezký...“

„Dáte si něco k pití... mám tu jen... mám tu jen vodku,“ zasmál se rybář rozpačitě, nebyl zvyklý komunikovat se ženami, celý život mu to dělalo problémy, až si za to často nadával.

„Ne, ne, já nepiju a alkohol už vůbec ne.“

Ozvalo nové zaklepání. Kdopak to může být. pomyslel si Ivan, nejdříve sem celý rok nepřijde ani noha a teď se tu dveře netrhnou, otevřel tedy a. za nimi spatřil další ženu... jak z módního časopisu, napřáhla k němu pravici s dlouhými rudě nalakovanými nehty.

„Jmenuji se Olga,“ Ivana ovanula vůně drahého parfému.

„Tak...tak...tedy pojďte dál...“ pozval ji a její vůně hned naplnila celou kajutu.

„Můžu vám nabídnout něco k pití...“ odsunul jí gentlemansky židli hned vedle Anny.

„No, proč ne... ale piji jen džusy s nízkým obsahem cukru...pro mou linii, jistě chápete...“

Ivan rychle schoval připravovanou láhev vodky, ze které jí hodlal nalít.

„Vezměte si buchtu...“ nabídla jí laskavě Anna. „Jsou povidlové, sama jsem je pekla...“

„Buchtu...?“ vyrazila ze sebe zděšeně Olga. „Víte vy vůbec, kolik to má kalorii...?“

V tom se na dveře ozvalo další zaklepání. Všichni tři se po sobě podívali, kdo pak to může být, Olga si zatím po stole začala rozkládat manikůru.

„Jen seďte, já otevřu...“ zvedla se úslužně Anna a otevřela dveře.

„Bydlí tady rybář Ivan?.“ ozval se bodrý ženský hlas za dveřmi. „Ano...jen pojďte dál.“

Anna přivedla do kajuty ženu v rybářských holinkách a kostkované košili.

„Fuj, tady smrdí nějaká voňavka nebo co...to je jak u holiče...“ pak si všimla odložené lahve vodky pod stolem.

„Můžu si nalít?“ Ivan jen bezmocně přikývl.

Žena si sama od sebe nabídla buchtu.

„Jo, já jsem Romana,“ Vyprskla s plnou pusou. „A... a ty budeš...musíš být Ivan, co?“

Otřela si mastnou, pocukrovanou ruku do kalhot a napřáhla jí k Ivanovi.

Olga její ruku zachytila.

„S těmi nehty byste měla něco dělat, má drahá!“

Anna hbitě vzala smetáček a lopatku, aby zametla bláto, které jí opadalo z rybářských holinek.

„A vemte si ještě buchtu...“

„Jo... jsou fakt výborný... mohla bys mi dát recept?“

„Ano...říkejte mi Anno...recept vám ráda dám...“

Olga se zmocnila její pravice a už jí nepustila.

„Tak tohle by chtělo gelovou manikuru.“

„No já nevím, já na tyhle věci moc nejsem...“

Olga ale už na ruku začala roztírat jakýsi krém...

„Takže ty buchty...to je docela jednoduché, na půl kila mouky třicet deka másla...“

V kajutě bylo náhle štěbetání a bzučení jako ve včelím úlu a Ivana si zase nikdo nevšímal, opět neměl s kým prohodit teplého lidského slova a navíc si neměl ani kam sednout, ani vodka mu nezbyla, aby se z toho všeho mohl alespoň opít.

Měl tři ženy, ale necítil se šťastný. Uchýlil se do nejzazšího kouta kajuty, v uších mu hučelo a rozbolela ho hlava. Lehl si na postel a za chvíli usnul. Zdál se mu sen, sen o tom, jak sedí na břehu řeky a volá:

„Rybko, zlatá rybko, kdepak jsi?“

Ryba se vynoří, celý břeh plane od její záře...

„Copak si přeješ Ivane?“

„Slíbila jsi mi, že mi splníš tři přání, takže já bych měl teď to druhé s dovolením... proboha tě prosím, zbav mě těch ženských... Já už nemůžu, už mě z toho jejich štěbetání bolí hlava... vem si je zase zpátky, pochopil jsem konečně, že je lepší být sám...“

Rybka se zachmuřila, voda v řece potemněla.

„To nejde Ivane, své tři přání už jsi dávno vyslovil...“

„Jak vyslovil, přece jsem vyslovil jedno... abych měl ženu...“

„No jo, ale chtěl jsi hospodyni, co ti bude vařit a tou je Anna, pak jsi chtěl krásku, jako z módního časopisu a tou je Olga, no, a nakonec...“

Ivan se chytil za hlavu, konečně mu to celé došlo.

„Takže ty tři strašlivé, upovídané ženské, jsou ta má tři přání...to není fér rybo..!!“

Ale rybka už ho neposlouchala a zmizela zase v řece.

„Co já mohl mít... jídlo, že už bych se nikdy nemusel o nic starat... parník jsem mohl mít... a mám... tohle...“

Lamentoval si, až se z toho nakonec docela probudil. A hele...rozhlíží se kolem, je zase ve své kajutě a co víc, je v ní docela sám... jeho kajuta byla docela, ale docela prázdná.

Ivan se zaradoval, že se mu to všechno jenom zdálo, že to byl jen zlý sen a byl rád, že je zase vše při starém.

Ticho a klid si ale nevychutnával dlouho. První do kajuty vběhla krásná Olga a vůně jejího parfému se hned rozprostřela všude kolem.

„Ahoj Ivánku, ty jsi ale ospalec, nevíš, že venku je tak krásně.“

Za ní se dovnitř vtiskla Anna.

„Připravila jsem ti snídani Ivánku...“ dala mu do ruky velikou stříbrnou mísu, ale než jí stačil otevřít, vešla dovnitř Romana s rybářským prutem v ruce.

„Chytila jsem ti rybičku, abys sis mohl pospat...“

Ivan v neblahém tušení otevřel poklop stříbrné mísy, ozářila jej prudká záře, jakoby od samotného slunce. Ivan uviděl zlatou rybku obloženou bramborovými hranolky s kouskem citronu v malé tlamičce...

„Každý den ti ulovím rybičku, aby sis mohl pospat,“ řekla Romana...

„A já ti ji připravím tak, jak jí máš rád, s hranolkami a citronem,“ řekla Anna.

„No, jak se ti to líbí, Ivánku?“ přidala se Olga. „My teď tu s tebou už zůstaneme a budeme se o tebe starat... vařit ti a uklízet...“ dodala Anna a nabrala mu na vidličku kousek zlaté smažené ryby... a v kajutě zase bylo radostného hovoru, štěbetání a bzučení, jako v úle a Ivanovi nezbývalo než vzpomínat, vzpomínat na dobu, kdy byl tak krásně a spokojeně sám...


 

Konec

Zpět Obsah

© 2020 Jana Dohnalová

Označení střídání obsahu

Identifikace:


Titul: Pohádky z Černovicka

Autor: Jana Dohnalová


© 2020 Jana Dohnalová

Veškeré připomínky jsou vítané:

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: RomanyZdarmaCz

Žánr: Pohádky

Téma: Pohádky-z-Černovicka

Připomínky


Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.janadoh=

Errata:

25.04.2020 23:49


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od knihomol: 9/8 v 16:28 na téma: Závodí : Nebylo by marný přinutit ta praptáky aby v rámci všech pravd přiznali, že v například v roce 1945 nebombardovaly Plzeň a Prahu Iljušiny ale Béčka, jak tvrdili? A jiný a jiný podrazy který po světe páchali a svedli na někoho jioného?;

Domů
Statistiky

"Pohádky z Černovicka" (komentáře)

Téma=Pohádky-z-Černovicka

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

10.08.2020  id: 1335861

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 365 e-mailu 10.08.2020 00:00 :

Změněn Závodí 09.08.2020 1125--1420   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

24.04.2020 v 07:27 id: 1334712

To jsou krásné pohádky!!!!



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


Přílepky včera: Závodí